Film Konference ve Wannsee (2001) zápis z diskuse ( )

Transkript

1 Film Konference ve Wannsee (2001) zápis z diskuse ( ) úvod k filmu vedení diskuse a koordinace týmu vedení diskuse dohledání fakt a souvislostí (+ pomoc při zápisu z diskuze) pořízení zápisu z diskuze Miloš Blaháček Marek Görges Dominika Burešová Iveta Hilšerová Michaela Dudová Pro ně (SS) jsou zákony jako zmrzlina hned se roztečou. Píše se 20. leden Je mrazivý den, sněží a nikdo netuší, co se zanedlouho odehraje v domě u jezera Wannsee nedaleko Berlína. Major SS Adolf Eichmann osobně dohlíží na to, aby pohoštění i nápoje připravované pro skupinu očekávaných nacistických pohlavárů byly bez jediné chybičky. V limuzínách s osobními šoféry se postupně sjíždějí nejvýše postavení muži Třetí říše někteří v uniformách SS, jiní v oblecích vládních úředníků, další ve zcela nenápadném civilu. Posledním z patnácti pozvaných je Reinhard Heydrich obávaný šéf hitlerovské policie a říšský protektor. Už ve chvíli, kdy vkročí do vstupní haly, vzbuzuje mezi ostatními hosty zároveň obavy i respekt nejen proto, že má nejvyšší hodnost, ale zejména proto, že sám maršál Göring rozhodl, aby Heydrich svolal tuto tajnou schůzku a vyřešil na ní veškeré podrobnosti konečného řešení židovské otázky. V následujících devadesáti minutách právě tito muži rozhodnou o osudu milionů lidí v celé Evropě. A když konspirační setkání skončí, konečné řešení začíná. Diskuze k filmu Konference ve Wannsee začala vylíčením prvotních dojmů z celého filmu a z jeho jednotlivých postav. Studenti zastávali především ten názor, že celá konference byla čistě formální. Problematika konečného řešení židovské otázky už byla předem vyřešena, byl zapotřebí jen souhlas důležitých představitelů nacistického Německa. Jiní vnímali schůzi jako demonstraci síly, kterou SS nashromáždila ve svých rukou. Celou konferenci doprovázela komorní atmosféra umocněná absencí hudby, jež byla slyšet až na samotném konci filmu jako protipól ticha doprovázejícího předešlé jednání. Film je v některých svých aspektech podobný divadelní hře. Postavy přišly diskutujícím šablonovité. Pouze některé vybočily ze svého rámce, a to zejména Dr. Wilhelm Kritzinger a autor Norimberských zákonů Dr. Wilhelm Stuckart. Ti jediní viditelně oponovali navrhovanému řešení židovské otázky, přesto se na konci podvolili většině, neboť jejich nesouhlas by pro ně měl fatální následky. Navíc Německo se slibně rozrůstalo a bylo velmi jednoduché udělat společně s ostatními krok za něco, co mělo říši posunout ještě dál. Velká část následující diskuze se věnovala problematice odrazu práva ve filmu, zejména pak rozdílu přirozeného a pozitivního práva. Zástupcem pozitivního práva byl viditelně právník W. Stuckart. Přirozené právo naopak zastával sám Reinhard Heydrich, protože nacistická ideologie, které byl věrný, vychází z představ darwinismu. Charles Darwin aplikoval úvahy o přežití nejschopnějších na společnost a její jedince. Nacismus po té stavěl na některých myšlenkách evoluční teorie, podle kterých sestavoval šablony správných árijců a vyvozoval 1

2 z nich nadřazenost rasy. Vyvstala i otázka síly zákonů, a toho, zda může existovat něco, co stojí nad nimi. Jak bylo ve filmu řečeno právo je to, co řekne vůdce. Z pohledu pozitivního práva se studenti zabývali tím, zda konečné řešení židovské otázky bylo v souladu s Norimberskými zákony. Došli k závěru, že Norimberské zákony řešily spíše to, jak Židy roztřídit do jednotlivých skupin, než jejich vyhlazení. Jejich smyslem bylo Židy omezit a eliminovat ze společenského života, proto také W. Stuckart zastával možnost jejich sterilizace. Když zabijete míšence, obětujete tím i tu část jejich krve, která je německá. tento výrok poukazuje na to, že samotné zákony vykazují určitý vnitřní rozpor. V diskuzi byly připomenuty myšlenky Gustava Radbrucha, který řekl, že Hitler zotročil právníky pravidlem zákon je zákon a vojáky pravidlem rozkaz je rozkaz. Otázkou do pléna bylo, zda se Hitlerovi ono zotročení podařilo. Studenti se shodli na tom, že se Hitlerovi nejvíce povedlo dát Němcům jako národu naději potom, co po 1. světové válce byli absolutně dehonestováni. V německém režimu se tak nakonec snoubí obě tendence. Na jedné straně pozitivistická, kdy jsou si hlavní představitelé jisti, že Židy tu nechtějí, ale jejich odstranění bude probíhat podle zákona (základ obhajoby Adolfa Eichmanna v Jeruzalémě). Na druhé straně to převyšuje věrnost ideologii a Hitlerovi. V Německu byl zakotven tzv. vůdcovský princip, který byl vyjádřen v zákonu o hlavě německé říše (1934). Znamenalo to, že vůle Hitlera je vůlí celého národa a je povýšena na zákon. Nebylo opomenuto zmínění Radbruchovy formule, která tvrdí, že konflikt mezi spravedlností a přirozeným právem nelze řešit jednoduše vždy je třeba používat platné právo a jen v případě, že rozpor pozitivního práva a spravedlnosti dosáhne nesnesitelné míry, tak ho prolomit a použít obecné hodnoty. Až bude stavba (plynové pece) dokončena předpokládáme, že zpracuje tisíce za hodinu. To je na Židů ročně. Po této filmové scéně následovalo mezi účastníky konference ticho. Studenty to v diskuzi přimělo řešit otázku, zda odmlka následovala kvůli zděšení z toho, co vše můžou uvést do pohybu, nebo kvůli příjemnému překvapení, jak rychle fyzická likvidace Židů proběhne. Zřejmě by se mohlo jednat o kombinaci obou pocitů. Jakkoli se totiž člověk obalí ideologií, tak představa vyvraždění tolika lidí ho zarazí. Jedná se o moment, kdy si člověk uvědomí, jaké má možnosti, dojdou mu souvislosti, a najednou zapochybuje. V souvislosti s tím bylo do diskuze doplněno dílo Modernita a holocaust od Zygmunda Baumana, který zastává názor, že holocaust je právě vyústěním modernity, kdy člověk plně důvěřuje rozumu, ale ignoruje hodnotové zakotvení. Historickým vyústěním těchto událostí, včetně konference ve Wannsee byl tzv. norimberský proces, kde bylo 24 čelních představitelů nacistického Německa souzeno za válečné zločiny. Blíže jsme se tomuto tématu věnovali v následujícím textu s názvem Dohledání fakt a souvislostí. Stenografický zápis konference ve Wannsee byl objeven až později (v roce 1947) a logickým dotazem tedy je, proč se k případům nikdo nevrátil? Možnou odpovědí je, že by soudci znevážili všechny hodnoty, na základě kterých rozhodovali v rámci norimberského procesu. Důvod procesu byl samozřejmě i politický, protože šlo i o určitou rehabilitaci Německa. Kdyby došlo k jeho opětovnému úplnému ponížení, mohlo by se znovu dostat do koloběhu, který by mohl vyústit další ideologií a extrémními řešeními. Norimberk byl ale nakonec jeden z nejdůstojnějších pokusů, jak se vítězové války vypořádali se svou mocí. Šlo o snahu relativně nezávislým soudem prokázat vinu pohlavárů režimu, přičemž 2

3 někteří byli pro nedostatek důkazů dokonce viny zproštěni. Ctností soudního orgánu (a vítězů války obecně) bylo bezesporu umění se sebeomezit. V souvislosti s předešlým se otevřela i otázka reflexe. Reflexe má vždy časové zpoždění, a také záleží na podmínkách, ve kterých je prováděna. Studenti narazili na listopadovou revoluci v roce 1989, kdy reflexe byla pragmatičtější, neboť se přecházelo z jednoho režimu do druhého. Účelem bylo nastavit ideál demokracie bez jakýchkoliv představitelů minulého režimu, a tím nový režim zcela odlišit. Příkladem vyústění tohoto uvažování může být lustrační zákon. Odpůrci zákona tvrdí, že je na čase minulost opustit a otevřít se budoucnosti, a že je v rozporu s rovností v přístupu k veřejným funkcím. Jednou věcí je vypořádat se s minulostí, druhou pak vytvořit budoucnost. Víte, jak uspořádat večírek. Ve filmu bylo také zajímavé sledovat, jaké taktiky byly používány k manipulaci s ostatními, aby ve výsledku konečné řešení židovské otázky podpořili. Důležitým aspektem bylo vyhrožování účastníkům, a následná práce s jejich strachem a respektem. Samotné prostředí konference, luxus a pohostinnost mělo vliv na příchozí, kteří se cítili druhé straně zavázáni. Při popisu likvidace Židů byl vybírán pečlivý jazyk, aby řešení nepůsobilo nehumánně (byli nazýváni materiálem a jejich likvidace deportací, ne vražděním). Jedním z hlavních faktorů byla i izolace jednotlivých členů konference, kdy se nesměli s nikým o obsahu jednání radit. Svůj význam mělo i servírování jídla, které zabránilo zbytečným diskuzím, pozdní příchod R. Heydricha nebo jeho omluva Dr. Kritzingerovi, kdy si potřeboval získat jeho náklonnost. V rámci debaty bylo upozorněno i na díla, která se k tématu vztahují, např. Fullerova stať Problém odporného udavače, film Hitlerovy děti, kniha Smrt je mým řemeslem nebo film Pád říše. Závěrem lze shrnout, že největší část diskuze se zabývala problematikou pozitivního a přirozeného práva a jejich podobami v rámci různých společenských systémů. Dále pak byla otevřena otázka reflexe daného národa. Studenti narazili na komunistickou historii Československa a stále živou debatu kolem lustračního zákona. Každý národ se musí vypořádávat s vlastní minulostí a rozhodovat se, jak se postaví k jejím hlavním představitelům. 3

4 Dohledání fakt a souvislostí Konference ve Wannsee se konala dne za účasti 15 hlavních představitelů Říše v čele se zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Cílem této konference bylo vyřešit otázku židovského obyvatelstva. Z konference se dochovala pouze jedna kopie protokolu, na základě které lze usuzovat o průběhu této schůzky. 1 Film Konference ve Wannsee je z velké části autentický, pokud jej porovnáme s veřejně dostupným Protokolem. Je samozřejmé, že tvůrci z části upravili některé skutečnosti, aby film mohl konkurovat "hollywoodským filmům" a také některé skutečnosti vynechali (např., že "odsun" si podle Protokolu měli Židé financovat z vlastních prostředků). Významným právním aspektem zmiňovaným v tomto filmu jsou Norimberské zákony. Tyto zákony (resp. Zákon o ochraně německé krve a Zákon o říšském občanství) tvořily právní rámec postupů, které aplikovali Němci proti židovskému obyvatelstvu během druhé světové války i před ní. Tyto zákony byly přijaty Říšským sněmem v podobě ústavního zákona. V rámci diskuze se řešila otázka Vojenského trestního zákona a tehdejší německé úpravy trestného činu, krajní nouze a svépomoci. Studenti připomněli, že v době nacistického Německa mohl být pojem trestný čin vnímán jinak než dnes např. zabití příslušníka židovského národa nebylo stíháno, přestože jejich vyvraždění nebylo původně zamýšleno ani Norimberskými zákony. Co se týká institutů krajní nouze a svépomoci, tak tyto instituty v občanském právu za nacistického Německa existovali, jelikož jak můžeme zjistit z BGB, který v době druhé světové války platil, tak protiprávnost chování může být za určitých podmínek vyloučena, a to v případě existence důvodu vylučujícího protiprávnost, tj. nutné obrany ( 227 BGB), krajní nouze ( 228, 904 BGB), svépomoci ( 229, 230, 859 BGB), oprávněného jednatelství ( 677, 683 BGB) a souhlas poškozeného. 2 Co se týká trestněprávní úpravy této problematiky, tak Trestní zákoník z roku 1871 ve znění pozdějších předpisů operuje s nutnou obranou, která musela bezprostředně směřovat k odvrácení přímého, neoprávněného útoku na sebe nebo někoho jiného, nemusel však být nutně chráněn život nebo zdraví. Stav nouze je také upraven ve výše uvedeném trestním zákoníku, ale ve vztahu k nutné obraně pouze subsidiárně (nebezpečí směřující proti tělu nebo životu pachatele nebo jiného příslušníka, ale nezaviněným jednáním). 3 Teze: Pro vojáka povinnost a právo k poslušnosti zanikají, pakliže je mu známo, že rozkaz směřuje ke zločinu nebo přestupku se vyskytuje ve Vojenském trestním zákonu v 47 s tím, že povinnost poslušnosti končí u rozkazů sloužících zločineckým cílům toho, kdo rozkazuje. 4 Podle 8 Vojenského trestního zákonu z roku 1855 o zločinech a přečinech ve znění 1 Protokol z konference ve Wannsee. holocaust.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: 2 Komparace civilní odpovědnosti v německém, rakouském a českém právu na pozadí Principů evropského deliktního práva (PETL). muni.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: is.muni.cz/th/103031/pravf /Diplomova_prace_-_Petra_Krivohlava.doc 3 Trestní právo v Protektorátu Čechy a Morava. muni.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: 4 Spravedlnost a právní jistota. webz.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: 4

5 pozdějších předpisů platí, že rozkaz představeného nevylučuje přičítání zločinu nebo přečinu, pokud zákon výjimky z toho výslovně neustanovuje. 5 V diskuzi vznikla otázka, zda tento zákon platil pouze pro jednotky SS nebo i pro Wehrmacht. Zjistili jsme, že Wehrmacht měl pravidla jiná - poslušnost byla vyžadována za jakýchkoli podmínek a odepření poslušnosti znamenalo vážné následky pro daného člena Wehrmachtu (viz případ generálporučíka Hanse hraběte von Sponeck). 6 Případ Hanse hraběte von Sponecka se týká velitele 42. armádního sboru, který během druhé světové války operoval na Krymu. Von Sponeck požádal o povolení ústupu z oblasti, v níž se jeho sbor nacházel, z důvodu možnosti úplného obklíčení. Souběhem událostí se však zákaz tohoto ústupu k von Sponeckovi pomocí radiostanice nedostal (ani rozkaz zakazující ústup všem jednotkám na východní frontě). Po ústupu 42. armádního sboru byl von Sponeck na základě přímého Hitlerova rozkazu zbaven velení a neprodleně povolán do Berlína. Tam byl v pochybném procesu odsouzen za vzepření se přímému rozkazu Hitlera k trestu smrti, který byl následně zmírněn na 6 let pevnostní vazby ve věznici Germersheim. Po pokusu o atentát na Hitlera přišel přímý rozkaz k jeho zastřelení. Co se týká vojáků z povolání, tak v současnosti tuto problematiku upravuje zákon č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání ve znění pozdějších předpisů, který v 48 odst. 2 stanoví, že domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému. 7 Příslušníci Policie ČR se jako bezpečnostní sbor řídí zákonem č. 361/2003 Sb., který v 46 odst. 2 stanoví, že Je-li rozkaz vedoucího příslušníka ve zřejmém rozporu s právním předpisem, příslušník je povinen jej na tuto skutečnost upozornit. Jestliže vedoucí příslušník trvá na splnění rozkazu, příslušník je oprávněn žádat o jeho písemné vydání. Vedoucí příslušník je povinen žádosti vyhovět, umožňují-li to okolnosti výkonu služby. V případě, že to okolnosti výkonu služby neumožňují, učiní tak bez zbytečného odkladu poté, co tyto okolnosti pominou. Příslušník je povinen rozkaz splnit a oznámit tuto skutečnost bez zbytečného odkladu vedoucímu příslušníkovi toho, kdo takový rozkaz vydal. a odst. 3 Příslušník nesmí splnit rozkaz, jehož splněním by zřejmě spáchal trestný čin. 8 Také úředníci mají tuto problematiku upravenou, a to konkrétně v zákoně č. 312/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který v 16, odst. 1 písm. d) stanoví, že: Úředník je povinen plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy; má-li úředník 5 Zákon ze dne Vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech. epravo.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: 6 Magisterská diplomová práce Odvrácená tvář německé armády. Pojetí trestu ve Wehrmachtu a Waffen-SS( ).. muni.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: 7 Základní povinnosti vojáků a nadřízených. Armáda České republiky. [online] [cit ]. Dostupné z: 8 Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv-ministerstvo vnitra ČR. [online] [cit ]. Dostupné z: 5

6 za to, že vydaný pokyn je v rozporu s právními předpisy, je povinen to bezodkladně oznámit osobě, která mu pokyn vydala, a to písemně, nebo, hrozí-li nebezpečí z prodlení, ústně; poté je úředník povinen splnit daný pokyn pouze tehdy, dostane-li od vedoucího úřadu písemný příkaz tak učinit; úředník nesmí vykonat pokyn ani příkaz, pokud by se tím dopustil trestného činu, přestupku, popřípadě jiného správního deliktu, a tuto skutečnost je povinen bez zbytečného prodlení písemně oznámit vedoucímu úřadu. 9 Norimberský proces byl soudní proces s čelními nacistickými představiteli a nacistickými organizacemi vedený před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Právním podkladem soudní pravomoci tribunálu byl dokument o kapitulaci Německa. Tento tribunál posuzoval případy celkem 24 vysokých nacistických představitelů, kteří byli souzeni za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, účast na spiknutí nebo společný plán ke spáchání zločinu proti míru a plánování, přípravu, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru. Celý proces byl zahájen 20. listopadu 1945 a trval téměř rok. 10 Tři z obviněných byli odsouzeni k odnětí svobody na doživotí (Rudolf Hess, Walter Funk, Erich Raeder) a 12 k trestu smrti (mezi nimi např. Martin Bormann, Wilhelm Frick, Hermann W. Göring nebo Joachim von Ribbentrop). H. Schacht, H. Fritzsche a F. von Papen byli osvobozeni. Ostatním obžalovaným byly udělovány nepodmíněné tresty odnětí svobody v rozmezí od 10 do 20 let. 9 Zákon o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. MPSV.CZ. [online] [cit ]. Dostupné z: 10 Norimberský proces. Wikipedia: the free encyclopedia. [online] [cit ]. Dostupné z: 6