Beznázevník. Časopis pro žáky 2. stupně ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava Poruba, únor duben 2016

Transkript

1 Beznázevník Časopis pro žáky 2. stupně ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava Poruba, únor duben 2016 Přišlo jaro. Nejen to kalendářní jako každý rok 21. března, ale opravdové jaro. Zprvu jen nesměle přicupitalo, pak jej zase přemohla zima, která se rozvzpomněla, že si dobu své vlády ještě plně neužila, a zavalila zemi sněhem. Teď už ale je jaro doopravdy tady. Příroda se začíná zelenat, o velikonočních svátcích se na nás usmálo i sluníčko. A co přineslo jaro k nám do školy? Množství soutěží i úspěchů v nich, různé akce, z nichž byla určitě nejúspěšnější oslava Dne svatého Patrika. Ovšem také rýmu, kašel a uslzené oči alergikům. Jaro vždy probouzí v lidech romantické pocity, přináší lásku a nový život do přírody. Možná si pomyslíte, že na škole mnoho romantických duší nenajdeme, ale opak je pravdou. Mezi našimi žáky jich je dost. Posuďte sami. Některé z těchto prací můžete najít na následujících stránkách. Vaše redakce

2 Ze života školy 15. března 2016 se již tradičně konalo v měsíci knihy v naší multimediální knihovně školní kolo recitační soutěže žáků II. stupně. Letos byla účast hojná, dokonce i chlapci se jí účastnili ve větším počtu než v minulých letech. V porotě zasedly Mgr. Mazurková, Mgr. Losíková a náš vzácný host, Mgr. Seibertová. A jak to dopadlo? V 1. kategorii (6. a 7. ročník) 1. místo:s. Silberová 2. místo: K. Štverková 3. místo: L. Bílovský a M. Schauerová V 2. kategorii (8. a 9. ročník) 1. místo:s. Glacová 2. místo: S. Gálová 3. místo:a. Doudová Další soutěžící: T. Hozová, Š. Ludvík, A. Marcinová, M. Vavřiňáková, B. Smyčková, E. Lasáková, K. Schmidtová, F. Rybárik a V. Plánička

3 Náš milý host a členka poroty, Mgr. Seibertová, nám napsala svůj příspěvek: Kam jdeš? Do školy. Pozvali mě na recitační soutěž. To ještě existuje? Smích. Škoda, že jsem svou známou nevzala s sebou. Strávila by určitě příjemnou odpolední chvilku poezie stejně jako já. Po roce ve své škole, po roce na recitační soutěži. Překvapení z počtu soutěžících /hele, jsou tu i kluci/, překvapení z výběru autorů /opět se vrací Erben, Seifert, Nezval/, nepřekvapení z přednesu básní. Dobře naučené zpaměti, většinou obsahově prožité, zajímavě ztvárněné. Prima. Protože soutěž probíhala současně s generálkou na Patrika, kategorie se trošku promíchaly, ale na úroveň to nemělo pražádný vliv. Šesťáci nebo deváťáci, všichni byli šikovní. Splav, Poštovní schránka, Král a vosa, veselá Moje tužka ušatá a má oblíbená Kytička fialek a jiné, krásné. Nový rozměr do soutěže však přinesla Sylva Silberová. Vůbec jsem nečekala, že Erbena může někdo zpívat, ale Sylva ano. Blahopřeji. Bylo to odvážné, jedinečné. Prvenství si bezesporu zaslouží. Výborní však byli všichni. Ukázali, že se dokážou nejen básně naučit zpaměti, ale to, co jim poezie šeptá, sdělit i ostatním. Pochvala všem. Díky za pěkné odpoledne a zase někdy. Mgr. B. Seibertová Děkujeme a jsme rádi, že se Vám u nás líbilo.

4 Naši úspěšní kuchaři Jak na soutěž vzpomíná jeden z účastníků, Matěj Otipka: Při příchodu do hlavního sálu ve mně panovala velká tréma, která pomalu ustupovala. Když přišel můj čas, odebral jsem se do laboratorní kuchyně. Kuchyně nebyla velká, ale pracovalo tam mnoho lidí. Vrhl jsem se do přípravy jídla, na které jsem měl 30 minut. Stihl jsem to dřív, tak jsem se šel podívat, jak to jde Ondrovi. Byla na něm vidět nervozita, protože se nesmírně klepal. Ondra dokončil své vaření a byl jsem na řadě já. Hned jsem se vrhl do práce a úplně jsem ignoroval okolní svět. Porota chodila okolo mě a ptali se na různé věci a já jim s klidem odpovídal. Zbyl mi čas, tak jsem se šel vyfotit s připraveným jídlem. Odebral jsem se na své místo a čekal na konečný nástup. Vyhlašovali ceny od 3. místa. Když hlásili 1. místo a řekli moje jméno, zastavilo se mi srdce. Dosud tomu nemůžu uvěřit. Děkuji za příspěvek. Díky patří také paní Lesové, která oba soutěžící připravovala a doprovázela je na soutěž. Jen mě mrzí, že ani po dvou měsících se s námi Matěj nepodělil o vítězný recept. Snad je tajný

5 Náš časopis se účastnil výstavy V únoru jsem se na vás, čtenáře Beznázevníku, obracela s žádostí, abyste se zajeli podívat na výstavu školních a studentských časopisů, která se konala ve Středisku volného času na Ostrčilově ulici v Moravské Ostravě, a podpořili svým hlasem v soutěži časopisů náš Beznázevník. Jeho prezentace byla zdařilá, mnozí z vás ji spolu s Mgr. Hořejší pomáhali připravovat, poté jsme ji spolu instalovaly ve SVČ. Bohužel jsme se poté neúčastnili tiskové konference, kdy jistě konkurenční časopisy získaly hlasy potřebné k vítězství v soutěži. V letošním školním roce jsme tedy nevyhráli, i když naše prezentace dle našeho mínění byla jedna z nejlepších, ne-li nejlepší. Posuďte sami. Mgr. L. Mazurková Nejlepší školní chemik Jak už asi díky nástěnce ve školní hale víte, zúčastnila jsem se soutěže Hledá se nejlepší mladý chemik ČR. Teoretická část se týkala obecné, anorganické a organické chemie. Jelikož jsme organiku v té době jen načali, z některých otázek se mi chtělo brečet. Musela jsem taky umět popsat chemickou aparaturu, reakce, základní informace o známějších prvcích, prostě teorii. Každopádně jsem postoupila do laboratoří. Tam se práce týkala hlavně důkazových reakcí kationtů kovů (barevné změny, sraženiny, apod.). Bylo to celkem jednodušší než chemická olympiáda. Pak už byl konec soutěžení a následovalo jen vyhlášení výsledků krajského kola. Nakonec jsem se dělila o páté místo s jednou holčinou a tím jsem

6 v této soutěži skončila, protože dál postoupila pouze místa. Tak i tak jsem si odnesla pár cen (sluchátka, powerbanku, poukaz na letní chemický kemp, atd.). V soutěži jsem nasbírala nějaké ty zkušenosti z oblasti chemie, vyzkoušela jsem si pokusy, které bychom ve škole nedělali. Ztráta času to rozhodně nebyla. Sabina Gelnarová, 9. B Na svůj veliký úspěch vzpomínala Sabina Gelnarová. Ale ještě u chemie zůstaneme. Proběhla i chemická olympiáda a rovněž můžeme říct, že byla opravdu úspěšná, neboť v okresním kole nás reprezentovaly hned tři žákyně, Lucie Barabášová, Tereza Měntielová a Sabina Gelnarová, která obsadila 7. místo. Opět blahopřejeme. Naši matematici Dne 1. dubna se konalo v učebně fyziky školní kolo Pythagoriády, jehož se účastnili žáci 6., 7. a 8. tříd. Nejúspěšnější byli naši šesťáci, neboť z jejich řad jsou čtyři úspěšní řešitelé: Ondřej Foltýn, Matěj Šostý, Adam Hráček, Matěj Palupa a jen o jediný bod to uteklo Karolíně Štverkové. A pak už byl jen jediný úspěšný řešitel Václav Namyslo z 8. A. Nemohu zapomenout se zmínit i o matematické olympiádě. Ze školního kola do okresního postoupili dva žáci, a to Barbora Navrátilová z 7. B a opět Václav Namyslo z 8. A. Držíme jim palce. Finanční gramotnost Dalšího velkého úspěchu dosáhla děvčata devátých tříd. Simona Hejdová, Sabina Gelnarová a Jana Šandová vybojovaly v okresním kole soutěže ve finanční gramotnosti skvělé druhé místo. Všem reprezentantům naší školy v různých soutěžích patří naše blahopřání.

7 Lidice pro 21. století Naše škola se letos zapojila do celorepublikové vědomostní soutěže Lidice pro 21. století. Účastnili jsme se jí nejen jako škola, ale do soutěže se přihlásilo docela dost soutěžících z řad našich žáků od 5. do 9. třídy. Soutěž probíhala od do Co bylo úkolem soutěžících? Nejprve se zaregistrovali jako soutěžící naší školy na příslušných webových stránkách. Pak jim byly zpřístupněny soutěžní otázky, nad nimiž přemýšleli, vyhledávali informace a průběžně je mohli do testu doplňovat. Součástí byla také kratší literární práce, kdy si žáci vybrali jedno ze dvou témat. Jen soutěžící nesměli zapomenout na odeslání testu i práce do (To byly jarní prázdniny.). No, a to možná byl ten kámen úrazu, proč nakonec předpokládaná hojná účast soutěžících se omezila jen na pár zodpovědných jedinců, kteří to nevzdali a své práce skutečně odeslali. Jim patří má pochvala. Jedná se o žáky Jakuba Černína, Oldřicha Janků, Kristinu Schmidtovou a Aničku Doudovou. Některé z prací si můžete přečíst. Mgr. Lenka Mazurková Proč. Najednou jsem začala více přemýšlet o té době, o které nám mladým může vyprávět už jen nemnoho pamětníků. Nikdy jsem se o Hitlera a o válku nezajímala. Ale když jsem se přihlásila do této soutěže, začala jsem být hloubavější a více jsem se o toto historické období začala zajímat. A neustále dokola si kladu některé otázky, a především se ptám: PROČ? Proč Adolf Hitler začal válčit téměř s celou Evropou? Samozřejmě vím, že chtěl získat další území pro nadřazenou árijskou rasu, chtěl si podmanit celé národy, ovládnout je a využívat. Ale co ho vedlo k tomu, aby vyvražďoval židovské rodiny z celé Evropy, když on sám možná měl židovské předky? Ano, chtěl jejich majetek, vždyť mnoho z nich bylo zámožnými lidmi, podnikateli, umělci, vědci, ale i obyčejní lidé, kteří jen chtěli normálně žít. Mohl z nich udělat sluhy nebo vojáky, možná by se bouřili, ale kdo ví? Ale proč holocaust? Nejvíce mě dojalo to, když jsem četla o osudech Židů a jejich dětí, jak museli trpět. Nedovedu si představit, že by mě oddělili od mých rodičů, že bychom museli žít v koncentračním táboře a přitom ani pořádně nevědět, co nás čeká. A jedna z těch nejhorších věcí, kterou jsem četla a u které jsem se málem rozbrečela, bylo, když i některé děti musely odklízet mrtvá těla, anebo když dětem řekli, že je osprchují a ony byly možná šťastné, dokud jim tam nacisté nepustili plyn. Tohle mi přišlo opravdu hnusné, vlastně si tu hrůzu ani neumím představit. Proč nenechali žít lidi v klidu? Proč jim tak ubližovali? A proč vypálili Lidice? Bylo to jenom kvůli jednomu dopisu, který se dostal do rukou majitele továrny a ten předal dopis úřadům, a tak se o tom dozvědělo gestapo? Je strašné, kolik mužů, žen i dětí zemřelo, většina z nich měla ještě život před sebou Těch PROČ je ještě daleko více, ale nenacházím na ně odpovědi. To snad ani není možné. Asi už nikdy nezapomenu na to, co jsem si přečetla o koncentračních táborech, holocaustu, o Hitlerovi a jeho stoupencích Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděla na fotografiích z té strašné doby A opravdu obdivuji ty, kteří tohle všechno museli prožít, já osobně bych to určitě nezvládla. (Kristina Schmidtová,8. B)

8 Můj děda Až vyrostu, chtěl bych se podobat svému dědečkovi. Můj děda je vysoký a silný a jako dítě zažil i 2. světovou válku. Jeho dětství se vůbec nedá srovnat s tím mým. Aby mohl chodit do školy, musel ujít několik kilometrů pěšky do jiné vesnice, často i bez bot. Zkrátka děti to tehdy neměly vůbec jednoduché. Děda pochází z malé vesničky Lhota Štědrákova v Jeseníkách. Musel pomáhat rodičům, tvrdě pracoval na poli a staral se o dobytek. Přes to všechno často vzpomíná na dobu, kdy byl malý. Například na dobu, kdy skončila válka. Děda zažil i poválečný odsun, kdy Němci opouštěli české území a nechávali tu prázdné domy a opuštěné stodoly. Tehdy chodil chytat kozy, které tam zůstaly po odchodu Němců. Byly volně puštěné a polozdivočelé. A když jich pak bylo ve chlívku moc, tak je přivazovali dokonce i ke stromům v zahradě. V zimě pak některé museli zabít a sníst, protože jiné maso po válce nebylo. Dnes je děda skvělý zahrádkář, stará se o svou zahradu, kde pěstuje různé plodiny i krásné květiny a stará se i o ovocný sad. V pěstování se skvěle vyzná, zná téměř každý rostlinný druh. Učí mě je pěstovat, ale předává mi i další věci, které jako kluk i jako budoucí zahrádkář potřebuji znát. Chtěl bych jít v jeho stopách. Dnes žije v bytě, v paneláku v Orlové. Zahradu má v Doubravě, což je obec mezi Orlovou a Karvinou. Na své vypěstované plody může být moc pyšný. Prostě vše od něho chutná skvěle. Byl bych rád jednou také tak dobrý jako on. S jeho pomocí se snažím zahrádkařit i já. Pracuje aktivně v zahrádkářském svazu, kde pomáhá organizovat různé zajímavé akce, přednášky nebo výstavy. Věnuje se nejen mně, ale i dalším dětem, učí nás, jak pěstovat ovoce, zeleninu i bylinky, a připravuje nás na různé soutěže. Můj děda je také velice spolehlivý člověk a všechno dělá pečlivě. Chtěl bych být tak odvážný, pracovitý, aktivní, no, prostě chtěl bych být takový jako on. Mám svého dědu moc rád. (Oldřich Janků, 7. B) Den, který mi změnil život Pouhý den mi nezměnil život, byla to jakási cesta za uvědoměním, která mi trvala možná i léta. Od doby, co jsme poprvé ve škole slyšeli o rasismu, holocaustu a koncentračních táborech, se mi trochu změnil pohled na svět. Věděla jsem, že svět není zrovna růžový, ale takovou hrůzu v nedávné minulost jsem opravdu nečekala. Hitlerovo chování mi připadalo někdy opravdu hloupé a bohužel hlavně kruté, a to ho nechci urážet, jen jsem to prostě asi v deseti letech nedokázala pochopit. Opravdu jsem si myslela, že to snad ani není možné, a tak když jsem si myslela, že jsem na to emočně připravená, zhlédla jsem jeden opravdový dokument, myslím, že z koncentračního tábora Terezín, abych se přesvědčila, že je to pravda. Po zhlédnutí tohoto dobového dokumentu jsem se sice přesvědčila, že to všechno byla pravda, ale jinak jsem cítila obrovskou tíhu na srdci, lítost, smutek a hlavně nenávist vůči nacistům. Protože můj táta si zažil okupování sovětských vojsk na našem území, nemá rád Rusy a já jsem se to tím pádem naučila také. Postupem času mi ale docházelo, že je nemůžu všechny

9 měřit jedním metrem a že za chování svých předků nemohou. Domnívám se, že Němci tehdy nebyli jen tupé ovce, co se hnaly za svým ovčákem, ale že měli málo pracovních míst a neměli jak uživit své rodiny, tak jim nic jiného nezbývalo. V loňském roce jsem se svými spolužáky díky projektu a dotacím EU navštívila Anglii a Německo. V Anglii jsme žili v rodinách. Díky tomu jsem si uvědomila, že zahraniční domácnosti na tom nejsou o tolik lépe než české a že ani ostatní země nejsou něco více nebo méně než my. Naše náhradní rodina byla indického původu, ale všichni mluvili plynule anglicky. Nikoho by ani nenapadlo odsuzovat je za to, že jsou jiné barvy pleti. Bylo pro mě úžasné poznávat cizí kulturu. Návštěva v Německu mě ještě více utvrdila v tom, že bez ohledu na minulost jsme všichni stejní a jsme si rovnocenní. Myslím si, že se Německo jako národ za svou minulost stydí a snaží si to u nás nějak vyžehlit. Obdivuji ty lidi, co se i přesto, že odjakživa byli nuceni věřit něčemu jinému, postavili proti nacismu a bojovali, dokud to šlo, a díky tomu přemohli Hitlera a jeho stoupence, kteří byli jen blázni, co se naštěstí jen načas dostali k moci. Bohužel boj proti rasismu neskončil, proti rasismu je třeba bojovat stále. (Anna Doudová, 8. B)

10 A byly tu Velikonoce Máme už za sebou i velikonoční svátky, které nám letos přinesly také krásné slunečné dny plné pohody, radosti a štěstí. V tom se zajisté shodneme. Ovšem poslední den svátků, šmigrust, už tolik mezi námi, děvčaty, oblíbený není. Měla jsem osm let. Bydleli jsme ještě v našem starém, pomalu se rozpadajícím bytě, než jsme se později přestěhovali. Bylo mi jedno, jak vypadá, protože v paneláku naproti bydlela moje nejlepší kamarádka a měla jsem ji ráda. Probouzím se, ztěžklá víčka se mi otvírají, promnu si oči rukama. Konečně jsem se pořádně vyspala, máme totiž prázdniny. A pak mi to došlo! Jsou Velikonoce! Svátek, který moc v lásce nemám. Nejsem toho názoru, že když jsou o Velikonocích holky bity karabáčem, budou potom zdravé, nebo co to ti dospělí říkají za nesmysly. Došla jsem k závěru, že schovávat se v posteli je špatný nápad, i když mám na ní přidělaný takový,,tunel nebo,,stříšku s noční oblohou (je to patrová postel, já spím nahoře), nebyl to moc dobrý úkryt. Dala jsem tedy pod peřinu všechny plyšáky, které jsem tam měla, aby to vypadalo, jako že spím. Zalezla jsem pod postel a čekala Najednou slyším kroky, taťka vchází do pokoje s karabáčem v ruce, já jsem tiše, ani nedýchám. Koutkem oka zahlédnu, jak leze po žebříku do mé postele. Za chvíli zahuláká:,,ha, mám tě! Cože?! v tom momentě jsem vystřelila z úkrytu a běžím, nemám ale moc možností. Utíkat do obývacího pokoje byla chyba. Krčila jsem se v rohu pohovky, hlava mezi koleny. Chytí mě za ruku a táhne o kus dál. Tam mě drží a začne mě šlehat karabáčem, ale aby mi to nebylo líto, tím koncem, kterým se to drží, tím širším, kterým to více bolí. A ještě něco Ne, že by mě jenom navoněl, on na mě vlil tu nejsmradlavější voňavku, jakou našel. Po tom všem ještě chtěl pomlázku (odměnu). No, chápete to? Tak jsem mu i s mým modrým zadkem přinesla nějaká vajíčka, aby už dal pokoj. Hrozná nespravedlnost! (žákyně 9. B)

11 Den svatého Patrika Příjemně mě překvapilo, že naše škola oslavovala svátek, který se v České republice neslaví. Každý se snažil na sobě mít něco zeleného, bohužel až na pár výjimek. (Matěj Křiva) Na Den sv. Patrika se mi líbilo nejvíce v tělocvičně. Myslím tím všechno to tančení, hry i hudbu. Výzdoba byla také krásná a rovněž celková atmosféra tam, všichni se bavili, byli šťastní a každý měl na tváři úsměv. Jedině já jsem měl zrovna špatnou náladu a moc jsem nechtěl, aby mě někdo viděl. Teď toho lituju a dost mě to mrzí. Nejradši bych posunul čas dozadu, kdy to všechno začalo a užíval si to jako všichni ostatní. Nicméně chci za tuto akci poděkovat všem, kteří jste ji pro nás udělali, bylo to super. (žák chce zůstat v anonymitě) Kromě učitelů anglického jazyka se zapojili do přípravy celé akce i členové naší žákovské rady. Den sv. Patrika se mi velice líbil, ačkoli jsem neviděl výstupy žáků 8. a 9. tříd s jejich prezentacemi. Jsem členem žákovské rady a moc jsem si to užil, když jsem pomáhal zdobit tělocvičnu, chystat aparaturu, a pak jsem i pouštěl s panem učitelem Martínkem a Pavlem Luzarem písničky. Naše technická četa se mohla ládovat zelenou montážní pěnou (výbornými sněhovými pusinkami zelené barvy, které připravila naše paní ekonomka) a lineckým cukrovím, které napekla děvčata ze 7. tříd. (Libor Hanslík) Celý den se činila za hledáčkem školní kamery Kristýna Bašandová, i když jí chvíli konkuroval kameraman televize Fabex, která také naši školní akci navštívila. Den sv. Patrika byl okouzlující, téměř celý jsem ho strávila za kamerou, obcházela jsem krásně vyzdobené zelené třídy a zachycovala radostné tváře malých Leprechaunů. Bylo úžasné sledovat prezentace

12 jiných žáků, podívat se na divadlo, zatančit si irské tance a nakonec si i zasoutěžit. Mrzí mě, že jsme zatím nemohli ukázat ostatním naši prezentaci, ale den s přáteli stál za to! Program začínal prezentacemi žáků o irských reáliích. Projekty už měsíc předem připravovali všichni, ovšem pak byli vyhodnoceni ti jen ti nejlepší, jejichž prezentace pak mohly posoudit všechny třídy právě tento den. Svou roli sehrála často i tréma, ale všichni posluchači se shodli na tom, že každá vystupující skupinka byla skvěle připravená a drobné chybičky byly spíš humorného charakteru. Když jsme byly předvádět svůj projekt u 9. tříd, několikrát jsem zapnula omylem na multimediální tabuli video, nevadilo to, všichni se začali smát. ( Veronika Drahanská) Když jsme měli prezentaci, nejdříve jsem měla strach, ale pak už to bylo dobré, hlavně jsem byla ráda, že publikum nás respektovalo a v klidu poslouchalo. Jsem ráda, že jsme něco napekly, protože mě to bavilo a taky, když jsme dali někomu ochutnat naše pečivo podle irských receptů, chválil, že je to dobré a já jsem měla dobrý pocit. (Kristina Schmiedtová) A je to pravda? Včerejšek se mi moc líbil. Prezentace byly zajímavé, ale ještě lepší byly ochutnávky. (Adriana Škutová)

13 Legenda o sv. Patrikovi, kterou zahráli naši žáci pod vedením paní učitelky Losíkové a Návratové, se těšila velké pozornosti publika a určitě si to užili i účinkující. Krásně zvládli i docela obtížné anglické dialogy a sklidili zasloužený potlesk (a uvidí se i v televizi). Ovšem mezi diváky se našli i tací, kteří, jak poté sdělili, by si hru lépe užili, kdyby byla v češtině. Z pochopitelných důvodů jména nezveřejňuji.

14 Ve třídách v přízemí byla přichystána výstavka fotografií, knih, příruček i map, které přibližovaly krásy i kulturu Irska. Závěrečný program proběhl v tělocvičně, mnoho žáků jej považovalo za nejzábavnější a nejzdařilejší.

15 Sabina Gelnarová v tento den přebírala cenu za 5. místo v krajském kole chemické soutěže. Blahopřejeme. Mrzí mě, že jsem chyběla na prezentaci a divadelním představení kvůli vyhlášení soutěže. Přišla jsem na poslední dvě hodiny, ale i tak jsem si je užila. Tancování s trojlístky bylo fajn, všichni se bavili, snad kromě kluků z naší třídy. Tyhle akce jsou super.

16 Těší mě, že naše škola pořádá takovéto akce. Je to příjemné i užitečné odreagování od běžných školních dní. Také ale věřím, že za tím byla spousta práce, námahy a času, není lehké připravit takovou akci. (Aleš Matejov) Kromě úžasných prezentací, divadelního představení a zábavných soutěží se mi líbilo, že se všichni na této akci podíleli, hlavně paní učitelky jí věnovaly spoustu času, aby se akce vydařila. A byla hodně vydařená, s klidem v duši mohu říct, že to byla nejlepší akce na naší škole. Asi úplně nejvíce se mi líbily závěrečné soutěže a tancování. (Anička Doudová)

17 Říká se, že současná mladá generace není vůbec citově založená, nevědí, co je romantika, nemají fantazii atd. Není tomu tak. V každé generaci najdeme realisty, stojící oběma nohama na zemi, ale také romantické snílky. U nás tomu není jinak. Posuďte sami. Zde jsou ukázky ze slohových prací, líčení různých ročních období: Hele, tamhle kráčí Duben. Zdatný, silný a plný energie. Po roce nás přišel navštívit. Zdrží se jen krátce, avšak příštím rokem nás navštíví zase. Kráčí krajinou, bílý poprašek zametá a jindy svým štětcem vše kolem maluje na zeleno. Je velký šprýmař, vždy, když přijde, dělá si z nás legraci. Někdy nosí kabát, jindy jen košili. Tahá lenochy zpoza pece. Miluje vše živé a vítá mláďata na svět. Přináší k nám teplo a slunce. Je poslem jara. Každý ho má rád a netrpělivě očekáváme jeho příchod. Jakub Hýža, 8. B Červen je měsíc, kdy slunce začne pálit, samice pečlivě ochraňují svá mláďata a učí je přežít ve světě plném dobrodružství. Lesem protéká úzký potůček, jenž doprovází tiché žbluňkání kapek. Stromy jsou krásně rozkvetlé a jejich zářivě zelené lístky mívají nepravidelné tvary. Podívám se na mechový koberec a spatřím pár spadlých lístků. Jeden zvednu, obrátím ho rubem vzhůru, v tom okamžiku mně po dlani ruky leze malá housenka. Leknutím lístek upustím. Červen je měsíc, kdy se člověk oblévá potem. V tu chvíli mám nejraději, když se k zemi spustí vojsko kapek a lehce mě ovlaží. Červen považuji za náladový měsíc. Jednou se na nás mračí vlna tmavých mraků, jindy se na nás usmívá zářivé sluníčko. Při slunečné procházce zelenou zahradou, plnou sedmikrásek, zvonečků a různých rostlinek či bylinek, mi pod nohama svižně proskakují kobylky a slyším, jak kolem mě sborově hrají cvrčci. Michaela Strakošová, 8.B Je krásný letní den. Probouzím se za zpěvu ptáků a snad poprvé vyskočím z postele, aniž bych byla nucena. Pomalu scházím ze schodů a už cítím všechny ty vůně. Ještě v pyžamu vyletím z chalupy a běžím si utrhnout jednu slaďoučkou jahodu. Vyberu si tu, co se na mně nejvíce usmívá a při té příležitosti si vykopu jarní cibulku na snídani. Po lahodném tvarohu s cibulkou mně ještě čeká krajíc chleba s čerstvým medem. Ach, jak ten se rozplývá na jazyku. Naše zahrada je plná vůní a chutí, a tak si každý den utrhnu aspoň jeden plod ze záhonku či keříku, kolem kterého procházím. Ale dost bylo jídla, je na čase něco dělat. Přitom všem kopání, rytí a sázení na záhonku jsem se trochu zpotila, a tak se jdu ochladit do rybníka. Cestou k němu procházím loukou a zdravím všechny živočichy, co potkám. Sluníčko pálí jako blázen, a tak už

18 jdu do vody. Pravda, průzračná moc není, ale na osvěžení to stačí. Voda je krásně studená a já si to náramně užívám. Anna Doudová, 8. B Je srpnový den a procházím se lesem. Sluníčko zlatě září a usmívá se. Sem tam foukne i příjemný vánek, který rozpovídá stromy. Ptáčci v korunách stromů krásně popěvují, dá se zaposlouchat i do šumu potůčku. Jeho hladina je křišťálově modrá, chladná. Ve vzduchu cítím příjemné teplo a nádhernou vůni jehličí modřínů, smrků, jedlí i borovic. Korunami stromů pobíhají nezbedné veverky, v povzdálí se pase srnka. Jdu dále a zahlédnu keříky jahod a borůvek. Samozřejmě neodolám. Utrhnu si jahůdku, která se na mě usmívá, a ochutnám i pár borůvek. Je tu nádherně, na chvíli jsem si sedla do heboučké trávy. Domů jsem šla, až se začalo stmívat. Celý les utichl a většina jeho obyvatel se ukládá ke spánku. Kristina Schmidtová, 8. B Září, to je pán zahalený v hnědém šatu, pán se zlatými vlasy a oranžovým závojem. Nejčastěji ho lidé potkávají v lesích, nebo odpočívajícího pod šeptajícími stromy. Za ním se plazí zlověstný vítr, jeho starý známý, avšak ne příliš sympatický. Za pomocí cloumavých pohybů krade vítr obarvené lístky z větví. Září si každý rok odnáší šťavnatá jablka ve svém proutěném košíku a krmí zvířátka, aby v zimě nehladověla. Pomalu se blíží večer, tma, Září uprostřed temných lesů zpívá svou ukolébavku zvířátkům ke spánku. Listí pokrývá domečky obyvatel lesa, hladina rybníka se začíná uzavírat. Odbíjí půlnoc, Září zašeptá poslední slova rozplývající se ve větru a vítá Říjen. Kristýna Bašandová, 8. B Procházím se po lese. Vše je pokryto bílým sněhem a je zde nezvyklé ticho. Občas se ozve praskání popadaných větviček nebo kvílení větru. Na sněhu jsou viditelné zvířecí stopy. Celý les je krásně provoněn jehličím. Stromy si potichu šeptají svá slova a vrány jim do toho krákají. I přes velikou zimu, která zde panuje, jdu dál. (anonymní autor)

19 K jaru patří poezie. Naši žáci se zapojili do literární soutěže na téma: Láska kvete v každém věku. Měli tvořit limeriky. Vybrané básničky byly odeslány nejen do soutěže, ale rovněž do Almanachu žákovské a studentské poezie Teď se s nimi můžete seznámit i vy. Natálie. Nitková, 7. B Jedna malá Anička měla ráda Vašíčka. Vašíček se zalekl, před Aničkou utekl. Protože to byla láska maličká. I když už je Anča větší, stále pro Vašíka brečí. Vašík už jí neutíká, shání kytku u řezníka. Jó, smažená kytka oběma svědčí. Anča s Vaškem už jsou staří, přesto se jim době daří. Mají dětí jako smetí, ale život, ten jim letí. Oba stejně štěstím září ti dva staří.

20 Sylva Silberová, 7. A Věk je jen pouhé číslo I na tebe by to přišlo Babička měla ráda dědečka Byla z toho velká srdéčka Věk je jen pouhé číslo. Václav Namyslo, 8. A Malé děti hrající spolu vyrůstající. Zjistí, že se mají rády, už jsou víc než kamarádi. Jo, ty děti hrající. V dospělosti spolu bydlí, na své mládí stále myslí. Dětem o něm vypráví, vždycky je to pobaví. Jo, ti dva, co spolu bydlí. Sofie Glacová, 8. A Co se škádlívá, to se rádo mívá Na písku bořili si bábovičky a ve škole ji tahal za culíčky. Šlo to s nimi od deseti k pěti, dneska spolu mají čtyři děti. Ti dva, co bořili si bábovičky.

21 Barbora Smyčková, 8. A Sklon, vrásky, berličky vzhled té naší babičky. Vrásky, úsměv na tváři, dědeček se rozzáří, ze vzhledu naší babičky. Jsem stará již, vždyť mě jen bolí kříž, ale on se do mě zamiloval, asi mě vážně potřeboval? Nejspíš jsme staří již. Milovat jde v každé chvíli, kdo si to nemyslí, ten se mýlí. Holčička, chlapeček, žena, muž, vždyť přece mlčím už! Milovat jde v každé chvíli. Dědeček se zamiloval, ženušku novou potřeboval, stará asi zmizela, neví, kam se poděla. Dědeček se zamiloval.

22 Ztraceni v lese Příběh, který se traduje v naší rodině. Chtěla bych vám vyprávět příběh, který se traduje v naší rodině, o tom, jak jsem se já a má sestra, ztratily v lese na dovolené v Jeseníkách. Teď se tomu často smějeme, ale tenkrát mi do smíchu moc nebylo. Odehrálo se to v pátek třináctého! Ráno jsem se podívala z okna. To, co jsem tam viděla mě, mě vůbec nepotěšilo. Venku kape. Co kdybychom vyrazili do lesa? navrhla jsem. Rodiče souhlasili, a tak jsme vyjeli. Cestou nám trochu zlobilo auto. Asi po hodině cesty jsme konečně dorazili na místo. Taťka přišel s plánem, jak bychom se mohli rozdělit: Já půjdu s maminkou a v dvě půjdete spolu. Možná tímto způsobem najdeme více hub. Udělali jsme to, jak taťka řekl, a vyrazili jsme. V lese bylo mokro, ze stromů padaly dešťové kapky. Tady je hřib. A vedle je další, vykřikla jsem s radostí. Ani jsme si nevšimly, že jdeme čím dál hlouběji do lesa. Po chvíli se setra zarazila a řekla: Nezdá se ti, že kolem toho jezírka jsme už prošly? Ani hluk aut z cesty neslyším. Přišlo mi to divné. Přece jsme se nemohly ztratit. Šly jsme dál. Podle mě to dobrý nápad nebyl, ale poslechla jsem starší sestru. Asi po hodině bloudění po lese, kdy jsme nenarazily na cestu ven ani na rodiče, mě napadlo, že můžeme zavolat rodičům na mobil. Byl v tom jeden háček. Nebyl tady signál. Druhý záchranný plán jsme hned zavrhly. Co teď? zeptala jsem se sestry, protože už jsem nevěděla, co mám dělat, a začínala jsem mít strach. Víš co? Půjdeme dál. Tenhle les není až tak velký, abychom nenarazily na lesní cestu, souhlasila jsem se sestřiným plánem. Les byl čím dál hustší. Půda byla mokrá a mně se bořily boty do bláta. Stoupla jsem na kámen, ale to jsem neměla dělat. V tu chvíli mi podjela noha a já jsem spadla na zem. Nestalo se ti nic? zeptala se mě sestra a snažila se zadržovat smích. Nakonec jsme se obě rozesmály a nemohly jsme přestat. Měly jsme hlad. Sedly jsme si na pařez poblíž křoví. Najednou jsem uslyšela kroky, divné zvuky a funění. Není to medvěd? zašeptala jsem sestře. Co by dělal medvěd v Jeseníkách? To určitě nebude on, pověděla sestra. Pro jistotu jsme se schovaly ve křoví. Kroky se blížily. Byly stále hlasitější a doprovázelo je funění. Někdo nebo něco rozevřelo keř, kde jsme byly schované a já leknutím málem vykřikla. Co tady děláte? zeptal se muž a díval se na nás. Ukázalo se, že to byl hajný, který nesl velmi těžký batoh. Vše jsme mu vysvětlily. Zavedl nás na lesní cestu, která byla nedaleko. Řekl, že pokud půjdeme stále rovně, zavede nás, kam potřebujeme. Obě jsme živé, zdravé a s úlevou došly k autu. Byl tady signál. Zavolaly jsme rodičům, kde nás mají hledat. Cestou domů nám rodiče řekli, že máme velké štěstí, jsou rádi, že jsme v pořádku a že už samy nikdy nebudeme chodit po lese. Vůbec jsme nevěděli, že jste se ztratily, pověděla maminka a byla ráda, že se nám nic nestalo. To je konec příběhu, který se u nás traduje. Už ho slyšela skoro celá naše rodina. Strýc se nám smál a babička měla strach. Zajímalo by mě, co se nám stane příště. Michaela Jaroňová, 9. B

23 Co mi vyprávěl dědeček Děda mi kdysi vyprávěl takovou veselou historku o tom, co se mu přihodilo, nebo spíše co udělal. Stalo se to dávno, když byl děda ještě mladý. V tu dobu to tu bylo úplně jinak, všechno je už pro nás zastaralé, jen ceny se mi zdají, že byly nižší. Tedy aspoň teď si stále prarodiče stěžují, že je všechno drahé. Mladý děda Pepík se s kamarádem rozhodli, že se půjdou kouknout na trh (nebo co to bylo). Procházeli se tam, rozhlíželi se, co by se jim tak mohlo líbit. A najednou to spatřili. Byla to velká líheň s vajíčky, která prodávali po jedné koruně. Děda vytáhl z kapsy tři koruny a označil si tři vajíčka. Jeho kamarád byl asi o korunu chudší a označil jen dvě. Druhý den se tam zase vrátili, teď už ale pro vylíhnutá kuřata. Strčili si je do kapsy (nevím jak, ale budu dědovi věřit) a odešli domů. Ani si nedokážu představit, jaký pohled musela mít prababička, když její syn jen tak přinesl domů kuřata. Ale prababička byla asi moc hodná a měla zřejmě velkou trpělivost, když mu je dovolila si nechat. Šťastný děda všude po bytě rozložil noviny, aby nezašpinil koberec. Kuřata totiž chodí všude za svojí maminkou, a jelikož za svoji mamku považovala mého dědu, byla mu vždy v patách. Na večer je ukládal do krabice a já z vlastní zkušenosti vím, že je to nesnesitelné už s jedním kuřetem, natož tak se třemi. Nevím, jestli děda spal se špunty v uších, nebo si na to už zvykl, ale zdá se, že to nějak přežil. Jeho kamarád takové štěstí neměl, protože mu mamka kuřata nedovolila, a tak se jich ujal můj děda. Přišel za prababičkou s tím, že když už mají ta kuřata tři, tak proč ne rovnou pět. Prababičce už bylo všechno jedno a smířila se s tím. Kuřata pobyla u dědy asi několik týdnů, než vyrostla, a pak je museli dát pryč. Ne, nesnědli je. Dali je jedné starší paní, která bydlela v rodinném domku. A protože já jsem prý po dědovi, tak jsem po něm zdědila i takové bláznivé nápady. S babičkou, která se většinou stává mým věrným komplicem, jsme tajně sehnaly jedno kuře. Náhle se dědův příběh znovu opakoval, ale jen v menším měřítku. Katka Dětská, 9. B Zamyšlení nad reklamou Můj názor na reklamu je neutrální. Reklama se již za léta své existence stala pevnou součástí našeho života. Umožňuje nám dozvědět se o novinkách trhu, o nabídkách nového zboží. Reklamy mohou však být i velice otravné a obtěžující, pokud vidíte či slyšíte jednu a tu samou mnohokrát denně. V dnešní době se jejich tvůrci snaží za každou cenu strhnout naši pozornost. Reklamy přestávají být nápadité, jsou kýčovité a mnohdy vůbec nepochopíte, co vám chtěli její autoři sdělit. Myslím, že by reklamy měly být jasné, stručné a hlavně krátké, dvouminutová reklama pozornost lidí neudrží. To, co opravdu nenávidím, jsou reklamy v televizi, které přerušují vysílaný pořad. Přeruší pořad či film zákonitě vždy v tom nejnapínavějším momentu, to u mně často končí ztrátou zájmu o film, vypnutím televize a následným zhlédnutím filmu na počítači. V televizi reklamy svou hlasitostí výrazně přehlušují hlasy filmu, za to by měly být zodpovědné osoby řádně potrestány, neboť když se dívám pozdě v noci na film, hlasitost ztlumím tak, abych nikoho nebudil, najednou se bytem line hlasitá reklama na banány z Lidlu. Z toho nemá radost nikdo. Mnoho internetových stránek používá jako svůj jediný zdroj příjmů právě reklamy, což není nejlepší, protože je jich tam často tolik, že vlastní obsah stránky je skryt v pozadí. Můj celkový pohled na reklamu je, jak jsem se zmiňoval na začátku, čistě neutrální. Reklamy nevyhledávám, ale naučil jsem se s nimi žít a na internetu se jim vyhýbám. Ivan Filipovský, 9. A

24 3. čtvrtletí letošního školního roku máme tady a s ním přišlo i 3. číslo našeho časopisu II. stupně. Děkuji všem, kteří přispěli k jeho závěrečné podobě, tedy všem autorům delších příspěvků, ale třeba i drobných postřehů k průběhu oslav Dne svatého Patrika. Nemohu zapomenout ani na fotografie, které většinou nafotil Roman Skřipek. Ráda jsem psala o vašich úspěších v různých soutěžích a olympiádách i o akcích, které proběhly. Trochu mě mrzí, že příspěvky do literární části časopisu pocházejí převážně z vašich slohových prací a nikoli z vlastní autorské tvorby těch, kteří začínají psát své vlastní literární pokusy. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že se brzy zase objeví někdo, kdo plánuje vydat se na dráhu žurnalisty a zapojí se do přípravy časopisu, aby to nebylo dílko převážně učitelské, ale žákovské. Přeji vám všem úspěšné poslední čtvrtletí tohoto školního roku. Toto číslo pro vás připravili: Za redakční radu Do časopisu přispěli: Mgr. Lenka Mazurková Mgr. Blažena Seibertová Michaela Jaroňová, 9. B Kateřina Dětská, 9. B Kristina Schmidtová, 8. B Anna Doudová, 8. B Oldřich Janků, 7. B Sabina Gelnarová, 9. B Matěj Otipka, 8. A Ivan Filipovský, 9. A Natálie Nitková, 7. B Sylva Silberová, 7. A Barbora Smyčková, 8. A Sofie Glacová, 8. A Václav Namyslo, 8. A Jakub Hýža, 8. B Michaela Strakošová, 8. B Kristýna Bašandová, 8. B a další