Vliv vzájemného vysávání na anatomické a fyziologické vlastnosti vemene skotu

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Vliv vzájemného vysávání na anatomické a fyziologické vlastnosti vemene skotu Bakalářská práce Vedoucí práce: Prof. MVDr. Zbyšek Sládek, Ph.D. Vypracovala: Lucie Kupčíková Brno 2012

2

3

4 Souhrn V dnešní době je kladen důraz především na zdravotní stav mléčné žlázy dojnic, proto je nevyhnutelně nutné omezit jakékoli poranění mléčné žlázy. Vzájemné vysávání mléka je jednou z příčin zdravotních i ekonomických problémů v chovu skotu. Je tedy nutné této etopatii předejít, ať již správnou technologií chovu, výživou nebo genetikou zvířat. Z tohoto hlediska je třeba se zaměřit výhradně na lidský faktor jako na důležitý mezičlánek působící významnou mírou na zdravotní stav mléčné žlázy skotu. Cílem bakalářské práce bylo prostudovat doporučenou literaturu a zpracovat ji formou literární rešerše v oblasti vlivu vzájemného vysávání mléka na anatomické a fyziologické vlastnosti vemene skotu.

5 Summary Emphasis is placed the health status on the mammary gland of dairy cows and therefore it is necessary to limit any injury to the mammary gland nowadays. One of the causes of health and economic problems in cattle is the intersuckling of milk. It is therefore necessary to prevent this etopati using proper farming techniques, nutrition or genetics of animals. It is necessary to focus particularly on the human factor as an important mediator significantly influencing the health status of bovine mammary gland from this perspective. The aim of this thesis was to study the literature and made the review of the intersuckling influence on anatomical and physiological features of the bovine mammary gland.

6 Poděkování Touto cestou bych ráda vyjádřila poděkování prof. MVDr. Zbyšku Sládkovi, Ph.D. za jeho cenné rady a trpělivost při vedení mé bakalářské práce. Rovněž bych ráda poděkovala svým rodičům za umožnění studia na Mendelově univerzitě v Brně.

7 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vliv vzájemného vysávání na anatomické a fyziologické vlastnosti vemene skotu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu použité literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Brno, dne. Podpis studenta.

8 Obsah 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Anatomie a fyziologie mléčné žlázy Anatomie mléčné žlázy Vývoj mléčné žlázy Involuce mléčné žlázy Struktura mléčné žlázy Anatomie struku Krevní a lymfatický systém mléčné žlázy Fyziologie tvorby a uvolňování mléka Sekreční fáze Exkreční fáze Fyziologie sání mléka Sání mléka teletem Fyziologicko-histologické změny způsobené sáním telete Vysávání mléka Etologie vysávání skotu Aktivní sání u dojnic Reciproké a pasivní sání Samovysávání Řetězové sání Sání u telat... 24

9 2.4 Příčiny vysávání mléka Biologické příčiny Technologické příčiny Ustájení a krmení Sociální hierarchie stáda vysávajících jedinců Špatná organizace dojení Důsledky vysávání mléka Poranění mléčné žlázy a struku Poranění struků Zúžení a uzavření mléčných cest Tvrdodojnost Spontánní odtok mléka Krvácení v mléčné žláze Laktace juvenilních jalovic Aktinomykóza a botryomykóza Mastitidy Léčba vysávání Metody mechanické Metody chirurgické Prevence vysávání ZÁVĚŘ SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 44

10 1. ÚVOD Tvorba mléka a mléčná užitkovost jsou významnými užitkovými vlastnostmi skotu. Existuje celá řada vnitřních a vnějších činitelů, které tyto užitkové vlastnosti ovlivňují. Mezi nejdůležitější z nich patří zdravotní stav, plemenná příslušnost, dědivost, plodnost, výživa, technologie chovu, aj. Pro pochopení a posouzení účinku různých vlivů na mléčnou užitkovost je nepostradatelná znalost základních biologických vlastností zvířat, včetně znalostí anatomie a fyziologie mléčné žlázy. Pochopitelně, že snahou chovatele je co nejvíce eliminovat negativní vlivy a dosáhnout optimálních podmínek chovu pro co nejefektivnější využití užitkových vlastností zvířat. Je však zajímavé, že i při dodržení všech podmínek, může dojít k poklesu produkce mléka. Příčinou mohou být nežádoucí projevy domestikace, které se souhrnně označují jako tzv. etopatie. Chovatel by si měl uvědomit, že čím je požadovaná užitkovost dojnic vyšší, tím více etopatií se u zvířat může projevit a o to více mohou negativně ovlivňovat užitkovost zvířat. Etopatie představují deformované pseudodomestikační formy koexistence člověka a zvířete a mají za následek poruchy chování zvířat, které se projevují různými klinickými syndromy. Mezi nejvýznamnější etopatie skotu patří: vzájemné ocucávání a olizování telat, hraní s jazykem, skákavý syndrom a zejména samovysávání a vysávání mléka. Vzájemné vysávání skotu je velmi závažnou etopatií, jak z hlediska poškození mléčné žlázy, tak také z hlediska ekonomického. V dnešní době je velmi důležité předcházet vzniku jakýchkoliv patologických stavů mléčné žlázy. Je třeba si uvědomit, že vysávání dojnic, jalovic nebo olizování a ocucávání se mezi telaty se uplatňuje jako vektor přenosu mastitid. U juvenilních jalovic může nastat vlivem vysávání mléka cucalkou předčasná laktace. Také dochází k traumatizacím mléčné žlázy, poškození struků zvířat, což může mít za následek snížení užitkovosti, produkce mléka, až dokonce vyřazení jednotlivých zvířat z chovu. U těchto kategorií skotu je třeba vyhledávat a z chovu eliminovat aktivní nositele těchto etopatií, neboť postižení jedinci šíří tyto zlozvyky na ostatní zvířata. Záleží však na každém chovateli, aby se zamyslel nad touto problematikou a postavil se čelem ke vzniklé situaci. Taktéž si připustil chyby, které způsobily vznik etopatie vzájemného vysávání a na základě toho se snažil tyto chyby eliminovat a efektivně odstraňovat. 9

11 Proto cílem této bakalářské práce bylo prostudovat doporučenou literaturu a zpracovat ji formou literární rešerše v oblasti vlivu vzájemného vysávání mléka na anatomické a fyziologické vlastnosti vemene skotu. Vzhledem k významné negativní roli etopatií v chovu skotu je práce zaměřena jak na etologii a welfare zvířat, tak i na možné příčiny, důsledky, léčbu a prevenci vzájemného vysávání zvířat. 10

12 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Anatomie a fyziologie mléčné žlázy Znalost anatomie a fyziologie mléčné žlázy skotu je nutným krokem pro důkladné poznání negativních faktorů podílejících se na snížení produkce mléka a posouzení jejich vlivu na zdraví mléčné žlázy Anatomie mléčné žlázy Mléčná žláza je soubor přetvořených, mohutně zbytnělých a rozvětvených potních žláz, jejichž sekret, mléko, slouží k výživě mláďat (MARVAN, 2007). Z morfologického hlediska je mléčná žláza složitá tubuloalveolární žláza s apokrinní a merokrinní sekrecí. Mléčná žláza se zakládá již v raném embryonálním období a to jak u samic, tak i u samců (NOVOTNÝ et al., 1966). Avšak u samců zůstává základ mléčné žlázy nerozvinutý. Místo vemene pak nacházíme u samců pouze čtyři drobné struky, které jsou uloženy kraniálně před šourkem po dvou na každé straně předkožky (NAJBRT, 1982). U samic se mléčná žláza začíná tvořit od 34. dne embryonálního vývoje, to je doba, kdy dosahuje embryo velikosti cca 1,5 cm Vývoj mléčné žlázy První základy mléčné žlázy představují tzv. mléčné čáry, které mají podobu zesílené embryonální pokožky. Tyto mléčné čáry probíhají po stranách střední roviny těla na ventrolaterální stěně hrudníku a břicha od podpažní jamky, až do tříselné krajiny. V dalším vývoji se mléčné čáry přemění v mléčné lišty. Rozdělí se příčně na uzlovité úseky a mléčné hrboly, jejichž počet odpovídá počtu struků v dospělosti (HABEL et al., 2011). Z mléčných hrbolků vystupují do mezenchymu rychlým množením buněk jeden nebo i více buněčných pruhů, tzv. primárních čepů, které se v hloubce dále dělí na postranní sekundární čepy. Z těchto čepů se pak těsně před porodem a krátce po něm další proliferací buněk oddělí čepy terciární. Z každého primárního čepu vznikne hlavní vývod samostatné mléčné žlázy, tzn. mlékojem zakončený strukovým kanálkem. Ze 11

13 sekundárních čepů vzniknou hlavní mlékovody ústící do mlékojemu a terciární čepy se přemění v příslušné tenčí mlékovody (MARVAN, 2007). Sekreční složkou mléčné žlázy je žláznatý parenchym, který je uspořádaný do lalůčků primárních, sekundárních a terciárních. Tyto lalůčky jsou různě velké od 0,2 0,8 mm, až po největší do 5 mm. Primární lalůčky se dále dělí na alveoly a tubuly (NOVOTNÝ et al., 1966). Na povrch alveol z vnější strany nasedají myoepyteliální buňky plochého hvězdicovitého tvaru, které mají schopnost smršťovat se. Svými kontrakcemi stlačují mléčné alveoly a tubuly, čímž dochází k vyměšování samostatných žláznatých buněk, hlavně však z mléčných alveol vytlačují již vyloučené mléko do vývodných cest (BELÁK et al., 1990). Tato skladba však není konstantní, neboť v mléčné žláze dochází k různým strukturálním změnám žláznatého parenchymu důsledkem vývoje nebo vlivem věku, popřípadě užitkovosti. K podstatnému vývoji mléčné žlázy dochází teprve až v období pohlavního dospívání. Působením hormonů hypofýzy a vaječníků, dochází k intenzivní proliferaci, což znamená, že se terciární čepy rychle rozrůstají, členitě větví a postupně luminizují. V důsledku bujení vazivového stromatu se celá mléčná žláza zvětšuje a prominuje nad své okolí. Avšak nejvýraznější změny ve vývoji mléčné žlázy nastávají až v průběhu první gravidity a to díky placentárním hormonům, estrogenům a progesteronu. Tyto změny se výrazněji projevují až od druhé poloviny březosti a zejména v její poslední třetině dochází k bouřlivému bujení a luminizaci koncových terciárních čepů, z nichž vznikají mléčné alveoly a tubuly. Mléčné alveoly pak tvoří parenchym a mění se v závislosti na stádiu sekrece a stupni naplnění stěny alveolu (MARVAN, 2007). Dle toho mohou být plochého, kubického nebo cylindrického tvaru (NOVOTNÝ et al., 1966). Krátce před porodem začíná být sekreční epitel mléčných alveolů a tubulů postupně funkčně činný a alveoly i mlékovody se naplňují sekretem. Mléčná žláza je intenzivně prokrvována a zvětšuje se. Žláznaté těleso nabírá tuhoelastické konzistence a lze pohmatem přes kůži zjistit lalůčkovou stavbu. Jedná se o období kolostrogeneze Involuce mléčné žlázy Po ukončení laktace nastává rozsáhlá involuce mléčné žlázy. Sekreční buňky ztrácejí aktivitu, snižují se a z části zcela zanikají. Rovněž i alveoly a tubuly se zmenšují, ztrácejí lumen a některé i zanikají. Také všechny vývodné cesty se zužují a 12

14 celá mléčná žláza se zmenšuje. Úbytek žláznatého parenchymu na podíl 30 % je nahrazen výrazným zmnožením řídkého vaziva a hlavně tukové tkáně. V důsledku těchto změn se mléčná žláza dostává do klidového stavu (MARVAN, 2007) Struktura mléčné žlázy Souhrn všech mléčných žláz se označuje jako vemeno, neboli mléčná žláza v širším slova smyslu. Vemeno u vysokoprodukčních dojnic může dosáhnout hmotnosti až 60 kg (FRANDSON et al., 2009). Nachází se na spodině břicha ve stydké krajině a svým kraniálním okrajem zasahuje až k pupku, kaudálně pak do mezinoží. Základna vemene je obrácena dorzálně k břišní stěně a ke spodině pánve. Může dosahovat obvodu o velikosti 1 2 m. V mediální rovině se vemeno rozděluje mezivemenou brázdou na pravou a levou polovinu. Ty jsou pak mělčími příčnými brázdami dále rozděleny na přední a zadní čtvrtě, které jsou ventrálně zakončené struky (MARVAN, 2007). Závěsný aparát upevňuje vemeno na ventrální stranu trupu, kde v každé polovině vemene vytváří mediální a laterální nosný list (NAJBRT, 1982). Mediální listy jsou silné blány z kolagenního a elastického vaziva, které ve své kaudální části odstupují na ventrální straně pánevní spony a v kraniální části ze žluté břišní povázky, těsně podél bílé čáry. Oboustranné mediální listy se k sobě přikládají ve středové rovině a v podobě silné přepážky se vsouvají mezi obě poloviny vemene. Ventrálně mediální listy zasahují až ke kůži mezivemenné brázdy, kterou svým tahem zvedají. Laterální listy jsou tenčí a oddělují se od žluté břišní povázky při laterálním okraji vemene. Ventrálním směrem se tyto listy zeslabují a vsouvají do střední vrstvy stěny struku (HABEL et al., 2011). Od laterálních a mediálních listů se odštěpuje 7 10 tenčích sekundárních listů, které zasahují různě hluboko do žláznatých těles vemene. Žláznatá tělesa tak rozdělují neúplně na několik plochých, ze stran oploštělých laloků. U pravidelně utvořeného vemene nejsou všechny čtvrtě vytvořeny stejně. Přední břišní čtvrtě jsou vždy menší a tvoří % celkové hmotnosti vemene, naproti tomu větší zadní stehenní tvoří % hmotnosti (MARVAN, 2007). Na povrchu je vemeno pokryto tenkou kůží, jež na něj přechází z okolních krajin trupu. Kůže vemene je řídce pokryta jemnými chlupy, které směřují ventrálně k základně struků. Pouze na nadvemenní řase směřují chlupy dorzokaudálně (NAJBRT, 13

15 1982). Kůže vemene obsahuje mazové a potní žlázy. Je lehce odtažitelná díky tomu, že je připojena řídkým podkožním vazivem. Oproti tomu na strucích je kůže tlustší, neodtažitelná a bezchlupá. V důsledku absence mazových a potních žláz je kůže struků suchá. Spolu s kůží přechází na laterální plochu vemene z břišní stěny povrchová povázka trupu. Ventrálním směrem se zeslabuje a srůstá s laterálním listem závěsného ústrojí (MARVAN, 2007) Anatomie struku Struk vemene představuje tlustostěnnou trubici, která odvádí mléko z dutinové soustavy mléčné žlázy navenek. Struk nasedá svojí mírně rozšířenou základnou na ventrální plochu vemene a od základny ke hrotu se mírně zužuje. Zaoblený hrot struku má na svém vrcholu drobnou jamku zevního ústí strukového kanálku. Tvar a délka struků kolísají, obecně platí, že kraniální struky bývají delší než kaudální struky (NAJBRT, 1982). Kromě pravidelných struků se mohou vyskytnout i struky přespočetné, tzv. pastruky. Tyto přespočetné struky jsou více nebo méně výrazně vyvinuty a nacházejí se zpravidla kaudálně od zadních čtvrtí, zřídka mezi nimi. Výjimečně u nich může být vyvinuto i žláznaté těleso, vyměšující mléko (MARVAN, 2007). Struk je 6 10 cm dlouhý a u základny 3 5 cm široký. Struk obsahuje strukovou část mlékojemu, která ústí při hrotu struku strukovým kanálem, jenž je dlouhý 6 12 mm (NAJBRT, 1982) a široký 0,5 mm (NOVOTNÝ et al., 1966). Stěnu struku tvoří tři vrstvy: sliznice, střední svalově cévnatá vrstva a kůže. Sliznice je vystlána dvouvrstvým epitelem, s povrchovou vrstvou cylindrických buněk a bazální vrstvou buněk kubických. Svalově cévnatá vrstva ve středu stěny má vazivo prostoupené velkým množstvím silnostěnných žil a soustavou hladkosvalových buněk, uspořádaných při sliznici podélně, zevně kruhově nebo spirálně. Tato hladká svalovina je prostoupena kolagenními a elastickými vlákny. Podkoží není na struku vyvinuto, proto je kůže na struku vzhledem k hlubším vrstvám nepohyblivá (NOVOTNÝ et al., 1966). 14

16 Obrázek 1: Anatomie mléčné žlázy skotu dle DeLaval (2006). Alveoli= alveol; Basal membráne= bazální membrána; Blood capillary= krevní kapiláry; Cisternal ringfold= ústí mlékojemu; Fürstenberg s rosette= Fürstenbergerova růžice; Gland cistern= mlékojem; Lobule= tubul; Lumen= lumen; Milkduct= vývodné mléčné cesty; Milk secreting cell= mléko secernující buňky; Myoepithelial cell= myoepiteliální buňky; Teat canal= strukový kanálek; Teat cistern= struková část mlékojemu; Teat sphincter= svěrač strukového ústí; 15

17 Strukový kanálek je vystlán kutánní sliznicí s vrstevnatým dlaždicovým epitelem, která je stahem okolní hladké svaloviny složena v podélné, hvězdicovitě uspořádané řasy, jež uzavírají struk. Epitel strukového kanálku je vyšší než zevní pokožka struku. Odloupávající se zrohovatělé buňky vnitřního epitelu přispívají svým odlupováním k samočištění strukového kanálku. Zevně od tenké sliznice jsou ve vazivu rozptýlené a kruhovitě uspořádané hladkosvalové buňky, vytvářející svěrač, který ústí na okraji strukového kanálku (HABEL et al., 2011). Při bázi před strukovým ústím, tvoří sliznice mlékojemu několik paprsčitých řas, označovaných ve svém souboru jako Fürstenbergova růžice (NOVOTNÝ et al., 1966) Krevní a lymfatický systém mléčné žlázy V mléčné žláze se nacházejí početné cévy, které probíhají v jejím vazivovém stromatu. Hustota krevních cév je zvlášť výrazná v období sekrece. Předpokládá se, že k produkci jednoho litru mléka je potřebné, aby mléčnou žlázou proteklo 400 litrů krve (BELÁK et al., 1990). Hlavním tepenným kmenem, který přivádí okysličenou a živinami bohatou krev je zevní stydká tepna, která vstupuje tříselným kanálem na bázi vemene a vydává několik větví. Z nich nejvýznamnějšími jsou přední kraniální a kaudální a zadní vemenné tepny, které vnikají do hlavního žláznatého tělesa, kde se postupně větví až na vlásečnice (HABEL et al., 2011). Koncové větve krevních cév probíhají do intratubulárního vaziva, kde se rozpadají na jemnou kapilární síť a zásobují sekreční epitel alveolů a tubulů (BELÁK et al., 1990). Odvod odkysličené krve z vemene zabezpečuje zevní stydká žíla, do níž se vlévá krev z hlubokých a povrchových žil vemene. Druhou významnou odtokovou cestou žilné krve je kaudální povrchová podbříšková žíla, zvaná mléčná žíla, která odvádí krev kraniálním směrem. Mléčná žíla je velmi široká a probíhá klikatě na ventrální straně břicha bezprostředně pod kůží, kterou vyklenuje. Průběh a velikost mléčné žíly je variabilní, avšak téměř vždy bývá zdvojena. Pokud dojnice stojí, odtéká většina krve z vemene právě mléčnou žílou, pokud však leží, odtok touto žílou je znemožněn a krev odtéká zevní stydkou žílou (HABEL et al., 2011). Kromě krevních cév je ve vemeni bohatě vyvinuto i mízní řečiště počínající v intersticiu žláznatého tělesa, ve strucích i kůži pomocí slepě zakončených kapilár. 16

18 Slévají se do silnějších odtokových míznic, které mízu převádí do nadvemenních mízních uzlin. Hlavní regionální uzliny, které kontrolují veškerou mízu z kmene, jsou nadvemenní mízní uzliny. Každá polovina vemene má nejčastěji dvě hlavní uzliny. Větší z nich je 6 10 cm dlouhá a 1 4 cm široká, druhá pak dosahuje pouze do poloviny nebo čtvrtiny velikosti větší uzliny. Jsou uloženy na bázi vemene v úrovni kaudolaterálního okraje zadních čtvrtí. Vedle těchto uzlin jsou u 60 % mléčných žláz vyvinuty i nitrovemenné mízní uzliny, které jsou drobné 3 5 mm velké a jsou uložené v počtu až pěti uzlin v intersticiu žláznatého tělesa, v blízkosti žláznatého oddílu mlékojemu (MARVAN, 2007) Fyziologie tvorby a uvolňování mléka Laktace je složitý fyziologický proces sekrece, shromažďování a spouštění mléka. Tyto funkce jsou velmi důležité, neboť na sebe navazují, ovlivňují se a podmiňují tak základ produkční schopnosti mléčné žlázy (JELÍNEK et al., 2003). Při tvorbě mléka rozlišujeme dvě fáze. Sekreční, kdy sekreční složky buňky resorbují stavební složky mléka z krve a mízy a vylučují je v nezměněné nebo syntetizované formě do dutiny mléčných alveol a tubulů alveolární mléko a do mlékovodů a mléčné cisterny cisternové mléko. Následuje fáze exkreční, neboli ejekce mléka. V této fází dochází k vytlačování mléka z dutin alveol a tubulů do vývodných cest mléčných žláz pomocí myoeptiteliálních buněk, které se smršťují působením hormonu oxytocinu. Na začátku dojení nebo sání je mléko uvolňováno pasivně a poté působením nervových a humorálních mechanismů také aktivně (HOFÍREK, 2007) Sekreční fáze Ze stavebních složek pro tvorbu mléka se syntetizuje mléčný tuk, mléčný cukr a téměř všechny bílkoviny mléka (HOFÍREK, 2007). V cytoplazmě sekrečních buněk se nachází granulované endoplazmatické retikulum, které je umístěno v bazální části buňky. V ribozomech navázaných na endoplazmatickém retikulu se tvoří bílkovinná složka mléka, která se oddělí v sekrečních váčcích. Dále se sekreční váčky seskupují, obalují jemnou membránou a dostávají se na povrch buňky, kde vyloučí svůj obsah 17

19 merokrinní sekrecí. Z tukových prekurzorů se vytvářejí malé tukové kapénky, které se následně shlukují do velkých kapének. Tukové kapénky se přesunou k apikálnímu povrchu buňky, kde se obalí cytoplazmatickou membránou a jsou apokrinní sekrecí vyloučeny ven z buňky (BELÁK et al., 1990). Sekreční buňky přijímají z krevní plazmy vodu a v ní rozpuštěné minerální látky, které jsou dále v nezměněné formě předávány do mléka. Přímo z krve touto cestou pronikají do mléka imunoglobuliny, vitamíny, enzymy, ale i škodlivé a cizorodé látky (HOFÍREK, 2007). Nervová regulace sekrece mléka hraje významnou roli nejen pro mléčnou žlázu, ale důsledkem přeplnění vemene i na všechny soustavy v organismu. Především na oběhovou, nervovou, trávicí, ale i endokrinní soustavu. Nedochází-li k pravidelnému a dostatečně intenzivnímu vydojování, je sekrece mléka brzděna (JELÍNEK et al., 2003). Stavební látky jsou nesmírně důležité pro tvorbu mléka, proto jsou zabezpečovány pomocí dostatečné činnosti žláz s vnitřní sekrecí. Z toho důvodu je tvorba mléka významnou měrou ovlivňována hormonálně. Hypofýza produkuje důležitý hormon prolaktin, neboli laktotropní hormon (LTH), který stimuluje syntézu bílkovin, především kasein v sekrečních buňkách mléčné žlázy. Další hormon somatotropin (STH růstový hormon), zajišťuje přísun živin právě do sekrečních buněk, důležitých pro syntézu mléka. Některé další hormony hypofýzy ovlivňují sekreční aktivitu štítné žlázy tyreotropní hormon (TSH) a činnost nadledvin pak adrenokortikotropní hormon (ACTH). Zvýšená sekrece těchto hormonů napomáhá udržení laktace (DUKES, 2011). Pankreas uvolňuje insulin, jenž je podstatný pro syntézu mléčného cukru a dalším hormonem, který uvolňuje příštítná tělíska, je parathormon. Ten se účastní metabolismu vápníku a vitamínu D. Pro správnou funkci žláz s vnitřní sekrecí je třeba zajistit dostatečný přísun kvalitativních živin v kvantitě odpovídající produkci mléka (HOFÍREK, 2007) Exkreční fáze V exkreční fázi dochází k vytlačování mléka z dutin alveol a tubulů do mlékovodů a mléčné cisterny. Odtud je mléko odváděno strukovým kanálkem, ať již vydojováním nebo sáním. Ejekce je navozována hormonálně, kdy kontrakce myoepiteliálních buněk, jež se nacházejí na povrchu mléčných alveol a tubulů, zapříčiňují jejich vyprazdňování 18

20 (CROWLEY a ARMSTRONG, 1992; HOFÍREK, 2007). Pro tento proces je nezbytné navodit reflex spuštění mléka, pomocí dráždění struků, či vemene, kdy dostředivá dráha ejekčního reflexu začíná právě v mechanoreceptorech, termoreceptorech, které se nacházejí na kůži struku a baroreceptorech mléčné žlázy, jenž se nacházejí ve stěnách dutinového systému mléčné žlázy. Tyto receptory následně zprostředkovávají transformaci podnětů na nervový vzruch. Nervový vzruch se šíří do míšních segmentů, kde je směrován do vzestupné míšní dráhy, kterou se dostane do mezimozku. Z hypotalamu mezimozku směřují nervové dráhy k neurohypofýze a následně po jejím podráždění dochází k uvolnění oxytocinu do krve. Krevní cestou je hormon dopraven do mléčné žlázy, kde vyvolá kontrakci myoepiteliálních buněk a dojde k vypuzení mléka z mléčných alveol a tubulů (JELÍNEK et al., 2003). Ejekce pokračuje při vyprazdňování vemene, až do ukončení sání nebo vydojování. Mluvíme tedy o procesu časově omezeném, opakujícím se při periodickém sání, či dojení (HOFÍREK, 2007). Průběh ejekce může být také nepříznivě ovlivněn stresovými faktory. Stresory aktivují adrenosympatický systém a dochází k uvolňování velkého množství adrenalinu a noradrenalinu z nadledvin do krve. Adrenalin vyvolává vazokonstrikci cév i dutinového systému mléčné žlázy, která zabraňuje přítoku oxytocinu k myoepiteliálním buňkám mléčných alveol. Zároveň tímto dochází k blokaci vypuzování mléka, neboť se adrenalin podílí na zvýšení tonusu sympatiku, jenž způsobuje omezení činnosti alveolárního oddílu mléčné žlázy (JELÍNEK et al., 2003). 2.2 Fyziologie sání mléka Sání mateřského mléka mládětem je jedním ze základních fyziologických projevů savců. Toto životní období je pro tele velmi důležité, rovněž tak i pro rozvoj sociálního chování, přičemž se utváří vztah mezi potomkem a matkou Sání mléka teletem Mezi první známky života telete patří zdvihání hlavy, které se projevuje již během 3 až 4 minut po porodu. Následuje postavení se na nohy a první kroky jsou uskutečňovány do 60 minut po porodu. Druhá hodina života je pro tele velmi důležitá, 19

21 neboť tele začíná hledat vemeno matky. Pro odchov zdravého telete je nevyhnutelné přijetí dostatečného množství mleziva, které je podstatné pro vytvoření pasivní imunity (ČÍTEK a ŠOCH, 1994; MOTYČKA et al., 1995). Je nutné, aby tele co nejdříve přijalo mlezivo, nejpozději však do 2 hodin po otelení (ZEMAN, 2006). Zezačátku je třeba teleti pomoci a vložit mu struk do tlamy, neboť množství imunoglobulinů v mlezivu v poměrně krátkém čase ubývá. Při sání tele zaujme paralelní postoj těsně vedle matky. Technicky vzato tele získává mléko od matky střídáním sání a tlaku. Frekvence sacích pohybů za 1 minutu je překvapivě vysoká a to v množství od 120 do 150. Poměr sacích a polykacích pohybů je 3 : 1 (PORZIG a SAMBRAUS, 1991). Obecně jalovičky sají 2,5 krát delší dobu než býčci (BROUČEK a KIŠAC, 2001). Poté co tele olíže struk, vezme jej do tlamy, kde jej fixuje mezi horní konkávní plochou jazyka a patrem ústní dutiny a zároveň ho průběžně stláčí. Tele saje tím způsobem, že oběma pysky obejme struk a k jeho hrotu uloží jazyk, který vytvoří podélný žlábek od struku k hltanu. Následným vtáhnutím relaxovaného tvářového svalstva, snížením dolní čelisti a pohybem jazyka kaudálně, vytváří v ústní dutině podtlak (viz obrázek 2). Tele vytváří současně podtlak i tlak, maximální tlak nastane 0,2 vteřiny po vrcholu maximálního podtlaku v ústní dutině. Podtlak v tlamě je variabilní s každým pohybem úst od 10 do 61 kpa a tlak ve strukové cisterně se mění z vyšších hodnot než 55 kpa až do hodnot mínusových. Poté co vteče mléko do úst, jazyk a dolní čelist poklesnou, aby bylo umožněno opětovné naplnění strukové cisterny. Čelist se nachází v nejnižším bodě při maximálním měřeném podtlaku, který pomáhá naplnit cisternu struku. Pro opětovné naplnění struku tele použije podtlak a následně začne téct proud mléka strukovým kanálkem. Ke spolknutí pravděpodobně dojde, jakmile se oba tlaky, jak ve strukové cisterně, tak i podtlak v ústech telete blíží k 0 (RASMUSSEN a MAYNTZ, 1998). Intenzita sacích pohybů se mění s dechem, kdy ke konci vdechu a během výdechu bývá nižší. Také se mění s délkou doby sání, kdy ke konci sání bývá rovněž nižší. Intenzita sání je závislá i na rychlosti uvolňování mléka, pokud je mléko uvolňováno rychle, sací pohyby jsou pomalejší. Ovšem s poklesem množství uvolňovaného mléka se intenzita sání zvyšuje, čímž je rovněž dosaženo dokonalého odstranění mléka z mléčné žlázy (HOLUB, 1969). 20

22 Obrázek 2: Fyziologické sání mléka teletem (zdroj: Fonseca, 2006) Fyziologicko-histologické změny způsobené sáním telete Při sání mléka saje většina telat častěji z předních struků a to buď z jednoho, nebo postupně z obou. Avšak byla zaznamenána zajímavá skutečnost, že cizí nebo adoptivní telata sají často zezadu, aby tak unikla čichové kontrole krávy. Následkem frekventovanějšího vysávání má mléko přední čtvrtě méně buněčných elementů než zadní čtvrtě (BROUČEK a KIŠAC, 2001). Důsledkem úbytku buněčných elementů stoupá riziko mastitidy, neboť klesá počet buněk obranného systému mléčné žlázy (HOFÍREK et al., 2009). 2.3 Vysávání mléka Vysávání mléka představuje významný zlozvyk skotu, který narušuje welfare zvířat. Tato etopatie způsobuje problémy v chovech z hlediska zdravotního i ekonomického. V současnosti se například v britských chovech vyskytuje až 13 % vysávajících dojnic (HOUPT, 2011). Naproti tomu v České republice je výskyt vzájemného vysávání 21

23 poměrně velmi nízký. Například ve školním podniku v Žabčicích bylo zaznamenáno pouze necelé 1 % cucalek, z celkového počtu dojnic ve stádě (ústní sdělení) Etologie vysávání skotu Jednotlivé způsoby sání lze u zvířat rozdělit na aktivní sání, reciproké sání, pasivní sání, samovysávání a dokonce řetězové sání. Jedinci, kteří se aktivně podílí na sání, jsou označováni jako tzv. cucalky (PAŘÍZEK, 1977). Některé aktivně sající dojnice provádějí při vysávání masážní pohyby hlavou, což připomíná pohyby telat při snaze o spuštění mléka (PAŘÍZEK, 1980). Nejvyšší frekvence sání se projevuje ráno od 5. do 11. hodiny a odpoledne od 15. do 23. hodiny. Dále je evidentní, že při krmení jsou cucalky agresivní a mají sklon k olizování sousedních dojnic. Agresivita může dojít do stádia, kdy aktivní jedinci téměř po celý den nedovolí pasivním jedincům ulehnout. Nejnižší frekvenci projevu vysávání je možné zaznamenat v době odpočinku, když zvířata leží nebo přežvykují. Naopak vyšší frekvenci vysávání lze zpozorovat po nějakém vzruchovém podnětu, například po porušení nočního klidu příchodem ošetřovatelů (PAŘÍZEK, 1977; GROMMERS, 1979) Aktivní sání u dojnic Při aktivním sání jedinec vyhledává a následně vysává partnera. Zjistilo se, že vyšší procento aktivních cucalek má pouze jednoho cílového partnera. Tudíž zvířata, která se nechají sát, mohou být pro rozšíření tohoto zlozvyku rozhodující (PAŘÍZEK, 1977). Ve frekvenci denních aktivit se ovšem aktivní cucalky neliší od průměrných hodnot stáda. Nápadné je, že aktivně sající dojnice mají tmavě žlutou barvu výkalů, pudinkové konzistence. Výkaly jsou tedy shodné s výkaly telat (PAŘÍZEK, 1980) Reciproké a pasivní sání Reciproké sání je znakem pevnějšího návyku, kdy se sající jedinec chová převážně agresivně. Nejprve lze pozorovat nechuť pasivního zvířete k této činnosti, pak následuje 22

24 ústup, obranné pohyby pánevní končetinou, kopání po cucalce. Po delší době však odpor pasivního jedince zeslabuje, až přestane úplně a vytvoří se atypický sociální vztah. Což znamená, že pasivní jedinec při dalším vysávání již neklade žádný odpor. Po rozehnání krav od sebe dochází k jejich zpětnému vyhledání a následnému sání. Specifickým projevem takového vztahu je natočení pasivního zvířete k aktivnímu na způsob lákání. Vysávaná dojnice cítí příjemné pocity při vysávání mléka, čímž se tato vzájemná aktivita stává přitažlivou pro obě zvířata. Na základě příjemných pocitů u obou zvířat se tento vzniklý návyk upevňuje (PAŘÍZEK, 1977). Jedná se většinou o vysávání v čekárně před dojírnou, kdy si dojnice vzájemně pomáhají od tlaku, který působí spouštějící se mléko na vemeno Samovysávání Jedná se o ojedinělý jev, kdy dojnice stojí se zdviženou končetinou (viz obrázek 3), či leží a dochází k samovysávání mléka (PAŘÍZEK, 1977; GROMMERS, 1979; LIDFORD a ISBERG, 2003). Během sání se tvoří v dutině ústní pěna, která je dobře viditelná (PAŘÍZEK, 1980). Podíl samocucalek se pohybuje pouze kolem 1,5 % všech sajících zvířat Řetězové sání Při řetězovém sání dochází k vysávání několika dojnic najednou, řetězově seřazeny za sebou a mezi sebou. Dokonce sají i tři dojnice jednu dojnici, přičemž dvě dojnice jsou umístěny ze stran a jedna zezadu (PAŘÍZEK, 1977; GROMMERS, 1979). 23

25 Obrázek 3: Samovysávání mléka (zdroj: Onthebit, 2009) Sání u telat První nežádoucí projevy sání se projevují již u telat. Jedná se o sání, vzájemné sání, samosání nebo olizování, či ocucávání různých částí strojového zařízení. Obecně platí, že u telat v období kolostrální a mléčné výživy, je intenzita tohoto abnormálního chování vyšší, než u telat ve fázi rostlinné výživy (RAUCHALLES et al., 1990). Ve skupinovém ustájení si telata nejčastěji sají šourek, následně uši, předkožku, krční obojek, ocas a mulec (viz obrázek 4). Kromě těchto částí těla si často sají i pupek, konkrétně chlupy na pupku nebo v oblasti vemene, někdy i chlupy na krku, či hlavě (STEPHENS 1982; SAUMBRAUS, 1984; PLATH et al., 1998). Je zřejmé, že telata upřednostňují ty oblasti těla, které po narození vyhledávají u matky, tedy v oblasti mezi pánevními končetinami, kde ukojí svůj pocit hladu. Nejvíce si telata sají šourek, který uchopí jen za kůži a varlata tlačí nahoru, může tím být zřejmě ukojena potřeba vysávání struků. Telata si navzájem olizují také srst na zádech, hlavě, ale i břiše. Některá telata si sama olizují mulec, což může být projevem raného stádia hry s jazykem (KOVALČÍKOVÁ et al., 1986). Toto abnormální chování, jež je podmíněno 24

26 neexistující možností sát mléko od matky je pro tele frustrující, neboť nemá dostatek mateřské péče. Telata jsou z ekonomických a hygienických důvodů co nejdříve odstavena od matky. V praxi to znamená, že jsou telata odstavena od matky ihned po otelení, jakmile teleti uschne srst. Tudíž je zřejmé, že pokud se nevytvoří specifický vztah mezi matkou a teletem, vytvoří se kruh mezi cizími jedinci po zjištění vzájemné výhodnosti. Tato frustrace vede u telat k následkům, které lze odstranit poměrně složitě (BROUČEK, 2002). Mezi první z těchto následků patří různá poškození kůže, záněty nebo přenos infekčních onemocnění (RAUCHALLES et al., 1990) Obrázek 4: Vzájemné ocucávání a olizování si mulců telaty (zdroj: DairyFarmGuide, 2011) Sání pupku může vést k jeho zánětu a abscesu. Sání předkožky u býčků může přejít až do fáze zlozvyku pití moči, což je jedno z častých patologických chování. Pokud se snaží chovatelé omezit sání telat extrémní izolací od ostatních telat, dochází většinou k olizování vlastní srsti, což však může vést ke vzniku bezoárů, neboli shluků srsti nacházejících se v bachoru. Dochází nejen k samocucání a somoolizování, nýbrž také k ohlodávání částí boxu, což může způsobit poranění telete. Proto se tento systém izolace během odchovu příliš nedoporučuje. Z toho plyne, že tento problém nelze na prvním místě řešit individuálním ustájením, neboť telata pokračují ve svém zlozvyku. 25

27 Je třeba se také zaměřit na změnu technologie krmení (HVOZDÍK, 1986; UDE et al., 2011). Nejvýraznější projevy sání můžeme pozorovat ihned po nakrmení telat mlékem. Telata v období mléčné výživy mohou být sice nasycena mléčnou náhražkou, ale apetence po příjmu mléka ještě není ukončena a tudíž tele vyhledává náhradní objekt sání. Vzájemné sání telat je tedy v tomto případě vyvoláno příjmem mléka (RAUCHALLES et al., 1990). Aktivita sání se zvyšuje se zahušťováním podávané mléčné směsi. Bylo zjištěno, že zvýšená koncentrace laktózy způsobuje zintenzivnění sání a trkání hlavou. Naopak zvýšená koncentrace bílkovin, mléčného tuku a kaseinu neměla významný vliv. Odstraněním bezdusíkatých látek výtažkových (laktózy, minerálních látek a nebílkovinné sušiny) se projevy sání snižovaly. Z výzkumu dále vyplynulo, že obsah laktózy v mléčné náhražce je jeden z faktorů ovlivňujících nenutritivní sání (VEISSIER et al., 1998; PASSILLÉ a RUSHEN, 2006). Významný vliv na vzájemné sání má i tzv. ochuzené prostředí. Za ochuzené prostředí může být považován bezstelivový nebo roštový odchov telat. Chov na podestýlce umožňuje telatům komfortní chování a nezbytný welfare, tudíž i omezení výskytu sání, neboť se telata nenudí. Ochuzené prostředí se rovněž týká technologie napájení telat. V současných technologiích jsou telata napájena dvakrát denně, což je pro ně velmi málo. Tyto dávky telata zkonzumují rychle, zvlášť když pijí přímo z vědra (WEBSTER, 1999; PASSILLÉ, 2001; PASSILLÉ et al., 2011). Proto je nezbytné napájet telata lahvemi s gumovými struky, neboť jim tento způsob napájení umožní delší dobu sání a vede to k uspokojení potřeby sání telete. Doporučuje se zúžit průtok gumového struku a tím prodloužení napájení telat na fyziologických 10 minut (BROUČEK, 2002), neboť krátká doba napájení způsobuje vzájemné sání. Tento zlozvyk zkracuje čas, kdy telata leží a odpočívají a tím se zhoršuje i jejich pohoda (BROUČEK a KIŠAC, 2001). Při napájení by měla být jednotlivá telata fixována od ostatních, tak aby nedocházelo k soubojům o sociální pořadí a nechtěnému vzájemnému sání telat po dobu nezbytnou pro ukončení apetence sání. Telata potřebují ve svém ustájení různé objekty zájmu, díky nimž se také snižuje riziko vzájemného sání. Jedním z objektů může být seno, které je nezbytné pro správný rozvoj bachoru (WEBSTER, 1999). U stresovaných telat se problém vzájemného sání řeší častěji. Pokud jsou telata napájena z vědra bez možnosti sání gumového struku, jsou stresována (BROUČEK a KIŠAC, 2001). Je prokázáno, že tato telata mají vyšší tepovou frekvenci a jsou celkově 26

28 méně klidná, než telata napájena pomocí lahve s gumovým strukem (BLOOM et al., 1975). Tele provede přibližně 300 polykacích pohybů za den při pití z vědra, což je oproti fyziologickým pohybů při sání ze struku vemene opravdu málo. Jaké jsou tedy důvody k tomu nedávat mléčnou náhražku do vědra? První důvod je ten, že tele vypije mléčnou směs velmi rychle, jak již bylo zmíněno výše. Tele je sice nasyceno, ale apetence po příjmu mléka ještě není ukončená a objevuje se prostor pro zlozvyk vzájemného sání. Napájením z vědra tele zaujímá nefyziologický postoj, má tedy skloněnou hlavu a přijímané mléko se dostává z části do bachoru, což může vést k trávicím poruchám. Pitím z vědra se v ústní dutině nevytváří tolik slin bohatých na muciny, tak jako u telete, které saje mléko ze struku. Pro telata sající ze struku je mléko lépe stravitelné díky mucinům, které napomáhají částečnému trávení mléka již v dutině ústní (BROUČEK a KIŠAC, 2001). Výsledky posledních studií poukazují na využití krmných automatů na mléčnou krmnou směs, jako na účinný systém v boji proti vzájemnému ocucávání a olizování skupinově ustájených telat (UDE et al., 2011). Finská metoda je založena na napájení telat, při kterém telata zaujímají fyziologický postoj při sání mléka nebo mléčné náhražky. Tento způsob napájení splňuje biologickou potřebu telat sát. Základní součástí finského krmného systému je nádrž na mléčnou náhražku či mléko, která je napojená na zpětný ventil a plastovou hadičku zakončenou gumovým strukem, jenž je výškově regulovatelný, jak je patrné na obrázku 5 (ANDERSON, 2006). Lze tedy říci, že nejen správný odchov telat, ale i krmení a úprava krmné dávky mají významný vliv na rozvoj nežádoucího chování. Skot patří mezi společenská zvířata, a proto je vhodnější zvolit skupinové ustájení, současně je třeba brát ohled na welfare zvířat, který zajistí telatům dostatek času k rozvinutí plnohodnotného přežvykovacího reflexu, který postupně nahradí sací reflex a také omezí rozvoj vzájemného sání skotu (BROUČEK, 2002). 27

29 Obrázek 5: Finský systém napájení telat, který umožňuje fyziologický postoj telete při sání mléka nebo mléčné náhražky z gumového struku (zdroj: Anderson, 2006) 2.4 Příčiny vysávání mléka Na začátku je třeba zdůraznit, že se považuje za nutné eliminovat veškeré příčiny vysávání již od samotného narození telete. Zjistilo se, že jalovice a dojnice, které vysávají, přestanou ve vyšším stádiu březosti díky působení hormonu progesteronu. Rovněž byla vyslovena hypotéza, že zlozvyk sání je symptomem hlubšího rozpadu vzájemné součinnosti různých struktur centrální nervové soustavy (HINTNAUS, 1978). Pro odhalení všech příčin, však bude nutno výzkum zaměřit na interakci mezi technikou krmení telat, ustájením telat a fyziologickými procesy souvisejícími s touto etopatií (UDE et al., 2011). Vysávání je ovlivněno nejen množstvím vnějších faktorů, jako jsou chovatelské, sociální, technologické vlivy, ale s největší pravděpodobností také geneticky (SCHLÜTER et al., 1981). Jednou z možných příčin vysávání, ať již se jedná o telata, jalovice, či dojnice, může být přetrvávající jev neuspokojeného reflexu sání během mléčné výživy. Ten se však později projeví, zvláště ve zhoršených podmínkách chovu a krmení (ŠPINKA et al., 1992). 28

30 2.4.1 Biologické příčiny Genetická predispozice může být v tomto případě brána v potaz, jestliže se jedná o trvalé nedodržování chovatelských podmínek, které jsou neadekvátní především z hlediska welfare skotu. Byl zjištěn významný vliv určitých plemeníků na sání dcer a zároveň byl vyloučen vliv plemenice (MÁCHA et al., 1981). Ovšem někteří autoři upozorňují na to, že výskyt vysávání je obecně vyšší u křížených populací skotu, než u čistokrevných populací. Dále u plemen Jersey a Brauvieh je výskyt vysávání až o 24 % vyšší než u ostatních. To bylo prokázáno i u kříženců při křížení plemene Jersey s Holštýnským skotem (ZAJÍČEK et al., 1982; PYTLOUN, 1985). Z hlediska sociálního a chovatelského vlivu je tvorba nových skupin zvířat právě to, co zapříčiňuje boje o sociální pořadí. To si zvířata musejí díky neustálému přemisťování znovu vybojovávat, což je pro ně velmi frustrující (HROUZ, 2000). Tento problém je nejvíce spojován s odchovem jalovic, které jsou velmi často přemisťovány (BROUČEK, 2003). To platí i při zvyšování počtu zvířat ve skupině a nedodržování časového programu krmení a ošetřování, nedostatečném počtu míst u krmného žlabu, poruch dodávek vody nebo i sexuální motivace (KURSA, 1982; HINTNAUS, 1978). Dokonce i nuda je jednou z příčin vzájemného vysávání, neboť prostředí ochuzené o stimuly je pro zvířata stresující a zvířata vyhledávají činnost, která je uklidní a zaneprázdní. To vše pro zvířata přináší stres a prostor pro rozvoj abnormálního chování (BROUČEK, 2003) Technologické příčiny Správná technologie chovu je důležitým kritériem pro omezení nežádoucího vysávání mléka a proto by na ni měl brát nejdůraznější zřetel Ustájení a krmení Nejvyšší frekvence vzájemného sání je zaznamenána ve skupinovém ustájení. Tento zlozvyk si zvířata přenášejí i do pozdějšího období. Mezi jalovicemi, které byly v období mléčné výživy odchovávány skupinově se cucalky vyskytují dvakrát více, 29

31 než v technologii individuálního ustájení (DEBRECÉNI et al., 2000). Ustájení by mělo odpovídat požadavkům skotu a proto je vhodný odchov na podestýlce, ať již se jedná o skupinové nebo individuální ustájení (BROUČEK, 2002). Individuální ustájení telat je vhodné z hlediska ochrany před infekčními onemocněními, ale i z hlediska ekonomického. Venkovní individuální boxy brání vzájemnému sání telat tím, že je telatům mezi sebou znemožněn fyzický kontakt (HVOZDÍK, 1986). Telata by na sebe však měla alespoň vidět. Zvýšený počet zvířat na jedno krmné místo a snížení plochy na zvíře, vytváří podmínky pro vznik stresu a následné vysávání, které se dá považovat za kompenzaci sociálního napětí a nejistoty (DOLEŽAL et al., 1996). Správné napájení telat je velmi důležité a výrazně ovlivňuje vznik zlozvyku, který je pak z ekonomického a chovatelského hlediska nepříjemný a složitý problém (BROUČEK, 2003). Jak již bylo uvedeno výše, telata by měla přijímat mléčnou náhražku z vědra opatřeného gumovým strukem. Často se však v technologiích setkáváme se základní chybou, která je zároveň velmi závažná a to je pití mléka přímo z vědra. Z fyziologického hlediska by telata měla sát alespoň 10 minut a to je nemožné v technologiích s vědry bez gumového struku. Nehledě na další problémy s tím spojené tzv. prázdné sání, trávicí poruchy vyvolané mlékem v bachoru atd. (DAVIS a DRACKLEY, 1998). Jalovicím a dojnicím je třeba dodávat objemná krmiva, která mají odpovídající množství zdrojů energie. Kukuřice obsahuje vysoké množství energie, avšak omezené množství vlákniny v krmné dávce. Výsledkem je zkrácený příjem krmiva a doby přežvykování krav, což vede k vzájemnému vysávání (KEIL a AUDIGÉ, 1999) Sociální hierarchie stáda vysávajících jedinců Existuje hypotéza, která předpokládá, že jedinec, stojící v sociální hierarchii vysoko a účastní se sání, saje aktivně. Nízko stojící jedinci v sociální hierarchii, pokud se účastní sání, se zpravidla nechají sát (CHVATÍK et al., 1982). Ovšem při čekání před dojírnou chodí cucalky poslední, aby mohly vysávat ostatní dojnice, tudíž nebylo prokázáno dominantní chování. 30

32 Špatná organizace dojení Hrubé zacházení se zvířaty, nesprávné nastavení parametrů dojící soupravy a ostatní nepříjemné zážitky při dojení odrazují dojnice od vstupu do dojírny a vedou ke zvýšení ochoty nechat se sát. Pokud dojnice, která byla ráno dojena první, přijde k odpolednímu dojení jako poslední, je zřejmé, že tlak mléka vede k ochotě snést vysávání (MÁCHA et al., 1981). Je logické, že řešení mnoha příčin je závislé na kvalitě lidské práce a na organizační zdatnosti pracovníků (GOLDA a BOŽOVSKÝ, 1981; DOLEŽAL et al., 1996). 2.5 Důsledky vysávání mléka Vzájemným vysáváním dochází k přímým ztrátám na mléku, které se pohybují od 5 % ve vazných ustájeních do 25 % ve volných ustájeních. Kromě přímých ztrát dochází také k nepřímým ztrátám, které se dají velmi obtížně vyčíslit. Jedná se především o vznik mastitid vlivem poškození vemene a infekcí mikroflóry z ústní dutiny sajícího jedince. Dochází ke ztrátám mleziva vysáváním po otelení a následné zhoršení vývinu telat. Ale i vyrušování ostatních zvířat (PAŘÍZEK, 1977), narušování fyziologické činnosti mléčné žlázy a její předčasné rozdojování u jalovic jsou důsledkem vysávání (BURMEISTER et al., 1981). Vysávání je velmi negativní jev i u kategorie zasušených dojnic, neboť vysáváním je přerušen proces obnovy žláznaté tkáně a také vznikají poruchy hormonálních funkcí. Jsou patrné charakteristické změny na vemeni protáhlé, různě tvarované nebo zdeformované struky, jejichž kůže má často pergamenový vzhled. Výrazně viditelná je i asymetrie vemene a poranění struků. Opakované vysávání způsobuje změnu sekretu jalovic a vede k silnějšímu osídlení vemene původci mastitid (REINHECKEL, 1975). Aktivně sající jedinci mají trávicí potíže spojené s nadměrným příjmem mléka. Výkaly jsou svojí konzistencí a barvou shodné s telecími, jak již bylo uvedeno (PAŘÍZEK, 1977). Dále následuje popis významných důsledků vysávání mléka spojených se změnami struktury, funkce a zdravotního stavu mléčné žlázy. 31

33 2.5.1 Poranění mléčné žlázy a struku Každým rokem dochází asi u 2 % dojnic k poranění struků, přičemž v jednotlivých chovech podíl poraněných zvířat může vlivem nejrůznějších okolností dosahovat až 20 %. Vzácně a nahodile dochází spolu s poraněním struku také k poranění mléčné žlázy. Každé drobné poranění přináší zvýšené riziko, neboť v důsledku exponované lokalizace na struku může velmi rychle dojít k zánětu struku nebo mléčné žlázy. Nepozornost k poraněním a jejich opožděné ošetření a léčba zhoršují velmi významně prognózu těchto onemocnění. Význam poranění struků je chovateli často podceňován a tato onemocnění jsou proto velmi často ošetřována jako naléhavé případy. Hospodářské ztráty v souvislosti s poraněním struků a mléčné žlázy spočívají nejen v poklesu produkce mléka, vzestupu počtu zánětů mléčné žlázy, v nákladech na jejich léčení, ale také v neposlední řadě na předčasném vyřazování dojnic (HOFÍREK et al., 2009) Poranění struků Jakémukoli poranění struků je třeba předcházet, neboť výrazně snižuje schopnost struků efektivně fungovat (ROBERTS a FISHWICK, 2010). Je třeba rozlišovat dvě skupiny poranění struků, zjevná a skrytá. Při zjevných poraněných je patrné poranění s více nebo méně rozsáhlými postiženími vrstev tkání. Při skrytých poraněních se kůže vemene jeví jako neporaněná (HOFÍREK, 2009). O skrytých poraněních píše ŠUTTA a ORSÁG (1986), jako o poranění vyvolaném tupými traumami, při kterých zůstává kůže nebo sliznice neporušená. Nejčastěji se jedná o pohmoždění, přičemž nastávají změny tkání způsobené tlakem. Tkáně jsou nestejnorodě odolné vůči tlaku. Nejdříve dochází k poškození malých cév, poté hladké svaloviny a následně pojivových tkání. Vyvolané změny se mohou projevit od hemoragické infiltrace, vzniknutí hematomů, až po rozdrcení a nekrózu tkání Mikrotraumatizace struku Mikrotraumatizace vyvolává prchavé příznaky, mizící do několika minut. Patří sem strangulace (zaškrcení) báze struku, radiální deformace báze struku (deformace středu 32

34 báze struku), bilaterální (oboustranná) deformace hrotu struku, lokální anemizace (nedokrvení) hrotu struku a následná cyanóza struku (modrofialové zbarvení kůže a sliznic způsobené nedostatečným okysličováním krve) (HOFÍREK et al., 2009) Makrotraumatizace struku Makrotraumatizace vyvolává trvalé příznaky. Patří sem eroze (mechanické porušení) strukového kanálku, hyperkeratóza (nadměrné ztluštění) ústí strukového kanálku a hemoragie (je krvácení, neboli výstup krve z cév mimo krevní řečiště) (HOFÍREK et al., 2009) Zúžení a uzavření mléčných cest Vysáváním mléka dochází k morfologickým změnám v mléčné žláze, které zapříčiňují zúžení a uzávěr vývodných cest mléčné žlázy. Jedná se o poměrně častá onemocnění, jejichž následkem jsou poruchy odtoku mléka z mléčné žlázy, obtíže a narušování stereotypu dojení, ztráty produkce mléka, riziko vzniku thelitidy (zánět struku) a mastitidy (zánět mléčné žlázy). Z hlediska etiologie se může jednat o léze vrozené, traumatické, traumaticko-zánětlivé, infekční nebo malformace. Zánětlivé procesy se nejčastěji projevují v mléčných vývodných cestách důsledkem poranění, které nebylo včas nebo řádně ošetřeno (HOFÍREK et al., 2009). Vytváří se otok nebo mohou vznikat i krevní sraženiny. Traumatizace mléčné žlázy se označuje jako stenóza. Stenóza se vyznačuje výrazným zúžením strukového kanálku, což způsobuje obtížné vydojování postižených čtvrtí (KAHN, 2010). Podle lokalizace rozlišujeme vysoké, střední a hluboké stenózy, které bývají nejčastěji vrozené. Ovšem stenózy získané, jsou hluboké a mohou být vyvolány zánětlivými procesy, kterým může předcházet právě pohmoždění hrotu struku (HOFÍREK et al., 2009). 33

35 Tvrdodojnost Tvrdodojností označujeme různé poruchy, při kterých se fyziologicky vytvořené mléko dá ručně nebo strojně vydojit jen s námahou. Může být způsobená jednak vrozenými anomáliemi, jednak získanými patologickými stavy mlékovodů, mléčné cisterny a strukového kanálku. Za získané patologické stavy může rovněž vysávání dojnic. V lumen struku může nastat hyperplazie (zvětšení orgánu způsobené zmnožením jednotlivých buněk) nebo se zde mohou vytvářet řasy, které způsobují jeho stenózu (ŠUTA a ORSÁG, 1986) Spontánní odtok mléka Spontánní odtok mléka se vyskytuje nejčastěji u lehce dojitelných krav a se zvyšujícím se věkem je stupňován. Jedná se o vrozenou insuficienci (selhání činnosti) strukového svěrače (HOFÍREK et al., 2009). Občas jsou zpozorovány krávy, u kterých dochází k odtoku mléka nepřetržitě. Jedná se především o dojnice, které utrpěly vážné poranění struků, které bylo způsobené vysáváním mléka (KAHN, 2010) Krvácení v mléčné žláze Ke krvácení v mléčné žláze může dojít v důsledku poškození cév mléčné žlázy, traumatem vzniklým rovněž při vysávání mléka. Následkem toho se v mléce objevuje krev pocházející z některé čtvrti mléčné žlázy, ve které došlo k traumatu (HOFÍREK et al., 2009). Projevem traumatu při vysávání dojnic může být závažná infekce, jež se později ukazuje jako prvotní jev následného krvácení v mléčné žláze (KAHN, 2010) Laktace juvenilních jalovic Laktace juvenilních jalovic je rovněž spojena se vzájemným vysáváním zvířat. Vyskytuje se sporadicky u jednotlivých zvířat i skupin při odchovu na pastvinách nebo zejména v odchovnách s volným ustájením. Etiologie není zcela objasněna. Za příčinu 34

36 se uvádějí hormonální poruchy spojené s účinkem rostlinných estrogenů (spásání některých travin, zkrmování vojtěšky a jetele) nebo také poruchy chování (cucání vemene). U jalovice pozorujeme předčasně a nadměrně zvětšené vemeno s tvorbou a ejekcí mléka, jak je patrné na obrázku 6. Mléko juvenilních jalovic odpovídá svým obsahem tuku a bílkovin normálnímu mléku dojnic (PALMER a CLARK, 2005). Léčba spočívá v odstranění předpokládané příčiny, ve změně ustájení jalovic do vazné stáje za účelem odstranění vysávání mléčné žlázy. Jalovice se nedojí, ale aplikuje se intramamárně do každé čtvrti antibakteriální látka s dlouhodobým účinkem, která zajistí zaprahnutí a tím ochranu mléčné čtvrtě před infekcí. Důležité je zabránit vzájemnému vysávání jalovic, respektive odstranit ze stáda zvíře postižené touto etopatií (HOFÍREK et al., 2009). Obrázek 6: 10. měsíční jalovice plemene Holštýn s předčasným vývojem mléčné žlázy. Velikost struků a mléčné žlázy připomíná dospělou dojnici (zdroj: Ambrose a Emmanuel, 2008) 35

37 Aktinomykóza a botryomykóza Aktinomykóza je chronický produktivní granulózní zánět vemene. Původci onemocnění mohou být bakterie rodu Actinobacillus lignieresi, Actynomyces izraeli, Staphylococcus aureus. V místě průniku bakterií vznikne zánět a vytvoří se uzlík, v jehož středu se nachází původce ve tvaru tzv. drúz (ŠUTTA a ORSÁG, 1986). Drúzy představují jeden možný typ zvápenatěné struktury nerostů (ZIMÁK, 2009). Krávy mohou mít takto napadenou jednu čtvrť mléčné žlázy, která je následně tuhá a oteklá s ložiskami. Původcem botryomykózy je Staphylococcus aureus. Je známo, že bakterie rodu Staphylococcus aureus se přenášejí vysáváním mléka. Botryomykóza je charakteristická tím, že se tvoří větší, nebo menší hnisavá ložiska, která se provalí na povrch kůže a tvoří četné, různě utvářené píšťalové kanálky. Zároveň se tvoří velké množství vaziva tuhé konzistence s napnutou a nepohyblivou pokožkou (ŠUTTA a ORSÁG, 1986). Obě onemocnění pochopitelně zvyšují přímé ztráty mléka a nepřímé ztráty spojené s jejich léčbou Mastitidy Mastitidy jsou ekonomicky nejvýznamnějším a nejčastěji se vyskytujícím onemocněním v chovu dojnic. Přibližně 70 % celkových nákladů je hrazeno na léčbu mastitid a s ní spojenou ztrátu mléka (ZHAO a LACASSE, 2008). Po celém světě odhady ekonomických ztrát mastitid sahají až k 97 eurům na dojnici (HOGEVEEN et al., 2011). Mastitidy patří k nejvýznamnějším příčinám nepřímým ztrát v chovech skotu, jež jsou mimo jiné způsobeny rovněž vlivem vzájemného vysávání dojnic. Z toho vyplývá, že jakákoliv příčina způsobující mastitidu je významná pro pozornost chovatele. Pokud je důsledkem vzniku mastitid vzájemné vysávání, je třeba této problematice věnovat náležitou pozornost. Téměř každé bakteriální nebo mykotické organismy, které mohou napadat tkáně a příležitostně způsobit infekci mohou způsobit mastitidu. Primárním zdrojem environmentálních patogenů je podestýlka, ale také 36

38 pomůcky sloužící k očištění a přípravě mléčné žlázy před dojením (KAHN, 2010). Zejména bakterie rodu Staphylococcus jsou nejčastější příčinou vzniku mastitid, vlivem invaze mikroflóry z dutiny ústní při vysávání mléčné žlázy cucalkou (SCHNEEVEIS a ŠVEC, 1976). Vedle stafylokokových bakterií se podílejí na vzniku mastitid další původci. Mezi původce mastitid patří grampozitivní bakterie (streptococci a již zmiňovaní stafylococci) a gramnegativní bakterie (koliformní bakterie) atd. Výjimku tvoří Mycoplasma, která šíří aerosolovým přenosem patogeny během dojení dojnic z rukou ošetřovatelů nebo z dojící soupravy. Tento způsob přenosu využívají Staphylococcus auerus, Streptococcus agalactiae a Corynebacterium bovis. Mastitidy jsou známy jako subklinické a klinické. Subklinické mastitidy se neprojevují navenek, ovšem pokud infekce přetrvává může se změnit v chronickou mastitidu. Pro zjištění subklinické mastitidy se využívá vyšetření mléka, ve kterém se zjišťuje počet somatických buněk. Krávy s minimálně somatických buněk v 1 ml mléka mají více jak 80 % pravděpodobnost infekce. Obecně platí, že čím vyšší počet somatických buněk je v mléce, tím vyšší je výskyt infekce. Klinické mastitidy jsou odrazem infekce, jenž se projevuje změnou barvy a konzistence mléka. Vemeno krávy je oteklé, zarudlé, bolestivé a výrazně teplejší. Závažnost může být mírná, střední a vysoká. Vysoká závažnost se projevuje rychlým nástupem, nechutenstvím, šokem nebo horečkou a je označována za akutní případ těžké mastitidy (KAHN, 2010). 2.6 Léčba vysávání V praxi lze použít několik opatření k potlačení tohoto syndromu (HOFÍREK et al., 2009). Mezi důležité vlastnosti prostředků zabraňujících vysávání patří spolehlivost v omezení zlozvyku, účinnost, snadná aplikace, bezporuchovost spojená s nízkými náklady na pořízení a také co nejmenší vedlejší účinky (VÍT a ZÁLIŠ, 1976). 37

39 V podstatě se používané metody dají rozdělit do dvou skupin. Jedná o metody mechanické nebo chirurgické (HOFÍREK et al., 2009) Metody mechanické V praxi nejčastěji používané mechanické prostředky se aplikují na mulec dojnice a jsou opatřeny ostny nebo bodci např.: mulcová mechanická zábrana proti vysávání mléka (HOFÍREK et al., 2009). V současné praxi se využívá patentovaný nosní bodec proti vzájemnému vysávání (viz obrázek 7). Jedná se o oboustranně zahrocený kolík z kovové, nebo plastické hmoty s bakteriostatickými účinky, chirurgicky fixovaný v nosní přepážce zvířete. Zvířata jej dobře snáší. Adaptace je téměř okamžitá, což se prokazuje pokračováním v příjmu potravy, či přežvykování, následně po nasazení bodce. Dále také nosní bodec nesnižuje užitkovost, neovlivňuje růstovou ani vývojovou křivku zvířete. Bodec po stranách přečnívá mulec u krav méně, u jalovic více, neboť se u nich bere v potaz nedokončený růst. Aplikace bodce se provádí kleštěmi, jež slouží k nasazování nosních kroužků (VÍT a ZÁLIŠ, 1976). Účinek těchto "pichlavých" pomůcek je založen na reflexní bázi, přičemž se při pokusu o vysávání bolestivě podráždí okolí struku vysávané krávy a to u ní vyvolá obranné reakce. Tím se vysávání pro vysávající zvíře stává neatraktivním, dokonce nepříjemným a postupem času vzniká negativní podmíněný reflex, který zúčastněnou dojnici odrazuje od vysávání (HOFÍREK et al., 2009). Jako každá metoda mají tyto prostředky zabraňující vysávání i svou nevýhodu. Společnou negativní vlastností mechanických metod je jejich ne vždy trvalá účinnost a potencionální negativní vliv na příjem krmiva, co se nežádoucím způsobem projevuje na užitkovosti zvířat. Po nasazení pomůcky byl dříve efekt zabránění vysávání stoprocentní, avšak zvíře hůře přijímalo potravu (FIALA, 1983). 38

40 Obrázek 7: Cucalky ve školním podniku Žabčice s plastovou (vlevo) a kovovou (vpravo) mulcovou mechanickou zábranou proti vysávání mléka (zdroj: Kupčíková, 2012) Metody chirurgické Chirurgické metody jsou většinou založeny na anatomické úpravě jazyka tak, aby zvíře nemohlo v dutině ústní vyvinout potřebný podtlak pro sání mléka ze struku. Chirurgický zákrok spočívá v parciální glosektomii, která se provádí buď v sedaci a lokálním infiltračním znecitlivění, nebo v celkové anestezii. U parciální glosektomie tzn. odstranění části jazyka se doporučují dvě chirurgické techniky: ventrální eliptická excize (elipsovité odnětí) před frenulum linguae (jazykovou uzdičkou), nebo jednostranná parciální glosektomie hrotu jazyka. Obě tyto metody znemožňují vytvořit pro sání potřebný žlábkovitý tvar jazyka (HOFÍREK et al., 2009). V případě glosektomie se jedná o drastickou amputaci špičky jazyka, při které je proveden výřez 10 cm za hrotem jazyka (REINHECKEL, 1975). Chirurgické metody jsou sice účinnější, ale po celou dobu hojení ztěžují zvířeti přijímání potravy především na pastvě a mohou způsobovat i zvýšené vylučování slin. Narušují také pohodu zvířat a nemusí být plně v souladu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání (HOFÍREK et al., 2009). 39