PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY NAVAZUJÍCÍ VEŘEJNÁ SPRÁVA KATEDRA DĚJIN STÁTU A PRÁVA DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY NAVAZUJÍCÍ VEŘEJNÁ SPRÁVA KATEDRA DĚJIN STÁTU A PRÁVA DIPLOMOVÁ PRÁCE VÝVOJ DĚDICKÉHO PRÁVA VE 20. STOLETÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH ALENA RYDRYCHOVÁ 2013

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vývoj dědického práva ve 20. století v českých zemích zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce JUDr. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL.M. za odborné vedení a cenné rady při tvorbě práce. 3

4 Obsah práce ANOTACE... 7 Seznam klíčových slov... 7 ABSTRACT... 8 Key words ÚVOD VÝVOJ DĚDICKÉHO PRÁVA PŘED VYDÁNÍM ABGB OBDOBÍ DO ROKU Principy dědického práva Dědická posloupnost sukcese Předpoklady dědění Delační důvody Pořízení na případ smrti Dědická smlouva Testament Kodicil Odkaz Svěřenské náhradnictví Zákonná posloupnost Zařazení dědiců do tříd Systém parentelní Princip reprezentace Systém graduální První třída Druhá třída Třetí třída Čtvrtá třída Dědické právo pozůstalého manžela Nepominutelní dědicové Vliv římského práva OBDOBÍ Právní kontinuita

5 4.2 Zrušení rodinných fideikomisů Práce na novém občanském zákoníku Návrh občanského zákoníku z roku OBDOBÍ OBDOBÍ Zákon o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky Vývoj občanského práva Vývoj dědického práva OBDOBÍ OD Principy dědického práva Dědická posloupnost - sukcese Dědické tituly Zákonná posloupnost První skupina Druhá skupina Neopomenutelní dědicové Závěť Odkaz OBDOBÍ OD DO Principy dědického práva Dědické tituly Dědění ze zákona První skupina Druhá skupina Třetí skupina Neopomenutelní dědicové Dědění ze závěti Potvrzení dědictví a vypořádání dědiců Novela č. 131/1982 Sb Novela č. 509/1991 Sb OBDOBÍ OD

6 9.1 Dědění ze zákona První skupina Druhá skupina Třetí skupina Čtvrtá skupina Neopomenutelní dědicové Dědění ze závěti Vydědění Novela č. 264/1992 Sb Zákon o registrovaném partnerství POČÁTEK 21. STOLETÍ ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ Seznam literatury Seznam elektronických pramenů Seznam právních předpisů Seznam soudních rozhodnutí

7 Anotace Práce se věnuje vývoji českého dědického práva ve 20. století. Zaměřuje se na společenské události, které předcházely přijetí jednotlivých občanských zákoníků, a na vzájemnou souvislost společenských změn s vývojem vybraných institutů dědického práva. Cílem práce je zaznamenat vývoj typických institutů dědického práva, jakými jsou zákonná posloupnost, testamentární posloupnost, dědická smlouva, odkaz, fideikomisární substituce, okamžik nabytí dědictví aj. Výchozí úpravou je Všeobecný občanský zákoník (ABGB), který od platil prakticky na celém území České republiky. Práce se podrobně věnuje úpravě dědického práva platné v Československé republice po roce 1918, v období Protektorátu Čechy a Morava a návazně pak v občanských zákonících z let 1950 a 1964 až po úpravu současnou. Samostatná kapitola pojednává o návrhu občanského zákoníku z roku V závěru je stručně nastíněna úprava obsažená v nově přijatém občanském zákoníku, který má nabýt účinnosti dnem Seznam klíčových slov Zákonná posloupnost Testament Dědická smlouva Odkaz Fideikomisární substituce 7

8 Abstract The work is dedicated to the development of the Czech law of succession in the 20 th century. It focuses on societal events that preceded the adoption of particular civil codes as well as on mutual links between societal changes and development of selected institutes of law of succession. The thesis aims to show the development of typical institutes of law of succession such as intestate succession, testamentary succession, mutual will, bequest, fideicommissary substitution, moment of acquisition of inheritance, etc. The basic regulation is the Austrian Civil Code (ABGB), which was in force almost throughout the territory of the Czech Republic from 1 January The thesis deals in detail with the regulation of the law of succession valid in the Czechoslovak Republic after 1918, in the period of Protectorate Bohemia and Moravia and, subsequently, in the Civil Codes of 1950 and 1964 until the current regulation. A separate chapter covers the Civil Code Draft of The conclusion contains a brief outline of the regulation of the newly adopted Civil Code, which should come into force on 1 January Key words Intestate succession Testament Heirship contract Legacy (Legatum) Family Trust (Fideicommissum familiae relictum) 8

9 1 Úvod Probádání vývoje dědického práva každého národa nejen přispívá ku poznání rozvoje právních názorů tohoto národa, a to nejen jeho práva soukromého, nýbrž i veřejného, z rozvoje dědického práva však můžeme poznati i národní jeho charakter. 1 Dědické právo je důležitým oborem soukromého práva a relativně samostatnou částí práva občanského. Vyvíjí se v úzké spojitosti s rodinným životem a souvisí také s rozvojem práva věcného, zvláště vlastnického. Právě jeho úzká vazba na práva majetková a právo rodinné mu dává zvláštní místo v celém právním řádu. Systematickým zařazením v soukromých právech získalo dědické právo označení práv subjektivních, avšak jeho účinky jako translace vlastnického práva jsou absolutní. 2 Rozvoj dědického práva začínal v době rozkladu původního pojmu rodinného práva v oblasti práv majetkových. Původně tedy byly otázky, které dnes chápeme jako předmět úpravy dědického práva, řešeny v rámci práva rodinného. Rozvoj dědického práva mohl začít teprve tehdy, když osobnost jednotlivců a jejich svoboda nabyla v majetkové oblasti právního výrazu. Musela se prosadit myšlenka, že hodnoty přesahující fyzickou existenci zemřelé osoby mají zůstat zachovány. Již samo dědické právo je výrazem individualistického pojetí majetkového práva bez soukromého vlastnictví si lze těžko představit právo dědické. Od samého počátku je dědické právo ovlivňováno dvěma principy, dosud stále platnými, totiž principem zachování hodnot a přechodu na jednotlivce. Princip zachování hodnot má zřetel k budoucnosti; jím manifestuje se (směrem do budoucna) jednota lidstva, solidarita generací po sobě jdoucích; jím umožňuje se pokračování na dosažené výši kulturní a sledování cílů, sahajících přes více generací; jím zajišťuje se kontinuita, a tím i pořádek právního a hospodářského obchodu. 3 Na nejstarších vývojových stupních se jednalo spíše o dělení rodinného majetku nežli o dědění v pravém slova smyslu. Nejstarší posloupnost podle zvykového práva spočívala na principu objektivním, pozůstalost přecházela na nejbližší příbuzné. Jako osoby příbuzné byly chápány všechny osoby, které odvozovaly svůj původ od společného mužského předka a byly členy téhož rodu. Pozůstalost přecházela především z otce na 1 RAUSCHER, R. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava : Právnická fakulta Univerzity Komenského, s BUBELOVÁ, K. Dědické spory. In: Časopis pro právní vědu a praxi. Brno : Masarykova univerzita, 2012, roč. XX, č. 3. s ISSN TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Praha : Sborník věd právních a státních, s

10 syna, z počátku jen prvorozeného (zásada primogenitury). Důvody pro přednost mužského pohlaví byly hlavně ty, že jen mužové byli spůsobilí konati služby válečné, jen mužové sprostředkovali spojení rodinné a zachovávali společné jméno, v mužském potomstvu jen udržoval se splendor rodiny. Podobné důvody byly i pro přednost jednoho mezi více mužskými a to přirozeně nejstaršího. 4 Zvýhodňování mužských potomků před ženskými dále vycházelo ze skutečnosti, že synové i po uzavření sňatku zůstávali součástí původní rodiny, naopak dcery jí sňatkem přestávaly být. Teprve později, nebylo-li dědění po mužské linii možné, bylo dědické právo přiznáváno dcerám. Další vývoj znamenal rozšíření okruhu oprávněných nástupců na osoby, které poutal k zůstaviteli úzký vztah rodinný, nebo alespoň užší svazek pokrevenský. Příbuzenství zahrnovalo jak agnáty (příbuzenství, které zakládají muži), tak i kognáty (pokrevní příbuzenství, kdy jedna osoba pochází bezprostředně od druhé nebo osoby mají společného předka) 5, a určení jeho stupně se stalo složitějším. Mezi příbuznými byli nejprve povoláváni potomci zemřelého. Už zde platila zásada, že bližší pokolení vylučuje vzdálenější. Právo reprezentační se pravidelně neuznávalo. Mezi více stejně oprávněnými se pozůstalost dělila rovným dílem. Teprve později se poměry ustálily v tom směru, že nebylo-li potomků (descendentů), byli povoláváni předkové (ascendenti) ještě před pobočnými příbuznými (kollaterály), zejména když se jednalo o jmění přešlé od nich na zemřelého. Nastupování předků v pozůstalost potomků bylo výjimečné. Pravidlo tvořila zásada hereditatem descendere, non ascendere. Na místě třetím byli k dědictví povoláváni poboční příbuzní tak, že bližší pokolení též vždy vylučovalo vzdálenější a polokrevní (polorodí) ustupovali plnokrevným (plnorodým) příbuzným stejné parentely. Dědické právo tak svědčilo zejména příslušníkům nejužší rodiny. V tomto rodinném společenství je možné nepochybně hledat nejhlubší kořeny dědického práva. Starší právní systémy tak vycházely ze zásady, že postavení někoho jako dědice se vytváří již jeho zrozením ve vztahu k rodičům, prarodičům, sourozencům aj., vyplývá tedy z pokrevního nebo obdobného příbuzenského svazku (manželství), aniž by na tom bylo možno z vůle některého z článků tohoto seskupení cokoliv měnit. Posloupnost zákonnou možno tedy nazvati též posloupností rodinnou, základ svůj má v starém útvaru společného rodinného vlastnictví. 6 Prosazoval se tzv. princip familiarizace. Ve prospěch této zásady se uvádí, že o zanechaný majetek se mnohdy nezasloužil výlučně zemřelý 4 TILSCH 1905 op. cit., s KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, s. 73. ISBN TILSCH 1905 op. cit., s

11 jedinec, ale že jeho základ byl položen již předchozí generací a že se o jeho vznik a zachování nejednou zasloužili i ti, kteří byli s nositelem těchto práv a povinností společným životem úzce spjati. Při důsledném uplatnění této zásady však byla vyloučena možnost pořízení pro případ smrti. 7 Rozvoji dědického práva bránila před koncem 15. století především existence odúmrtního práva panovníka, který si vyhrazoval právo nejen k majetkům těch, kteří zemřeli bez potomků, ale i v případech, kdy zůstavitel potomky měl, avšak nebyl uznán jejich dědický nárok. Další brzdou vývoje dědického práva byl institut nedílu. Pokud rody a rodiny tvořily rodinné nedíly, dědění (zejména nemovitých věcí) individuálně určeným dědicem nepřicházelo v úvahu. Omezení nedílných dědiců čtvrtým stupněm (osoba společného předka se počítala za 1. stupeň) bylo v Čechách zrušeno v roce 1497, na Moravě až v roce V případě nedostatku nedílných dědiců tak mohli dědit i příbuzní oddělení a královské komoře připadaly již jen statky bezdědičné. 8 Pořídit o majetku mortis causa nebylo v té době prakticky možné, opět tomu bránil rodinný nedíl. Navíc zákonná dědická posloupnost stanovovala dědický nárok pokrevních příbuzných. A nebylo-li zákonných dědiců, nastupovalo odúmrtní právo krále. Teprve pod vlivem římsko-katolické církve bylo možné naložit s částí majetku. Jednalo se o zbožná darování, která zůstavitel poskytoval kostelu, tedy o jednání mezi živými s účinky na případ smrti, nikoli o poslední pořízení v pravém slova smyslu. Dalším stupňováním myšlenky individualistického vlastnictví, jakožto panství člověka nad majetkem, je princip pořizovací volnosti, jímž zasahuje vlastník do osudu svého majetku i za časové hranice svého života. Na pozdějším stupni společenského vývoje se tedy začíná prosazovat tendence, podle které by zůstavitelův majetek měl připadnout tomu, koho zůstavitel sám za svého dědice povolal. K uplatnění tohoto principu došlo postupem času v případech, neměl-li zůstavitel přirozených nástupců. Uplatňoval se tzv. princip individualizace, testovací volnosti, autonomie vůle. Další vývoj již připouštěl uplatnění obou dědických titulů vedle sebe, tzn. že intestátní posloupnost nastupovala jen v případě, kdy nebylo zůstavitelovy dispozice. 9 7 MIKEŠ, J. Dědické právo. In: Občanské právo hmotné. 5. aktualiz. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009, sv. 3. s ISBN SCHELLE, K. Zakotvení dědického práva v rakouském všeobecném občanském zákoníku. In: VOJÁČEK, L., TAUCHEN, J., SCHELLE, K. Proměny soukromého práva : sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB. Brno : Masarykova univerzita, s ISBN KLÍMA, J. Querella inofficiosi testamenti : příspěvek k vývoji nepominutelných práv dědických. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, s. 6 11

12 České dědické právo po dlouhou dobu sdílelo vývoj německých dědičných zemí. Tento pojem označoval země, které se staly předmětem centralizačních snah v období Marie Terezie a Josefa II., mocnářství rakouského, jehož součástí byly od roku 1526 země Koruny České (Čechy, Morava a Slezsko) a dnes tvoří územní základ České republiky. Na rozdíl od zemí Uherské koruny, které po úpravě vztahů s Rakouskem v roce 1867 získaly vzákonodárství a správě samostatnost, nebyly slovanské národy v Rakousko-uherské monarchii ve svých požadavcích uspokojeny a spolu s ostatními zeměmi (tzv. Předlitavska) sdílely jednotný, tedy i právní vývoj, rakouských zemí a to až do roku Podíváme-li se na oblast platnosti Všeobecného občanského zákoníku (ABGB) s ohledem na současné státoprávní poměry, je zřejmé, že od 1. ledna 1812 platil prakticky na celém území České republiky. 10 Z nastíněného vývoje dědického práva je zřejmé, že jakmile se dědické právo začalo vyskytovat, jednalo se o dědické právo zákonné, při němž majetkové poměry po smrti zůstavitele byly upraveny právem ať psaným nebo zvykovým. Teprve později se začala vyskytovat dědická pořízení, avšak jen jako výjimka z obecného pravidla. První pořízení pro případ smrti se vyskytovala především ve formě dědických smluv, kterými se zakládal nebo vylučoval dědický nárok. Další formou pořízení byla závěť jako jednostranné, vždy odvolatelné pořízení. Jako výchozí literatura ke zpracování tématu posloužily tradiční práce autorů z konce 19. a počátku 20. století, zejména Rudolfa Rauschera 11, Emanuela Tilsche 12, Jana Krčmáře 13, Emila Svobody 14 či Roberta Mayra 15, které se v samostatných titulech věnují problematice dědického práva. Zdroje odborného materiálu, tj. literatura i časopisecké články z období platnosti ABGB, jsou poměrně bohaté. Po seznámení s nimi bylo zřejmé, že každá z nich zpracovává a podává výklad rozsáhlé materie dědického práva v ABGB rozdílným způsobem. Z tohoto důvodu bylo prvotním cílem zvolit vhodný způsob zpracování tématu. Volba to nebyla snadná, když vzhledem k poměru rozsáhlosti 10 OLECHOWSKI, T. ABGB v letech In: VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. Brno : Masarykova univerzita, 2012, I. díl. s ISBN RAUSCHER, R. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava : Právnická fakulta Univerzity Komenského, TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Praha : Sborník věd právních a státních, KRČMÁŘ, J. Rakouské právo dědické. Praha : Všehrd, 1914.; týž Právo občanské : právo dědické. Praha : Spolek československých právníků Všehrd, SVOBODA, E. Dědické právo, Praha : Vesmír, MAYR, R. Soustava občanského práva : Právo dědické. Brno : Barvič & Novotný,

13 problematiky a předpokládanému rozsahu práce nechtěla jsem podat práci povrchně zpracovanou. Zvoleny byly nakonec metoda historické komparace a analýza typických institutů dědického práva. Postupováno bude od úpravy minulé směrem k současné. V závěru bude nastíněna úprava budoucí. Práce naváže na úpravu ABGB konce 19. století, neboť ten je novodobým základem dědického práva a právní úpravou počátku 20. století (nejenom) v českých zemích. Uvozena již je podáním základů a zárodků dědického práva. Druhou kapitolou popisující zdlouhavý vývoj obecného práva občanského právě do přijetí ABGB v roce 1811 přeneseme se k úpravě platné na počátku 20. století. Období to bude ukončeno podkapitolou věnovanou významu a vlivu římského práva na úpravu dědického práva v ABGB. Výklad základních institutů dědického práva v úpravě ABGB podaný v kapitole třetí poslouží jako základ pro závěrečné srovnání, zda později v průběhu 20. století docházelo k rozšíření, popř. zúžení právní úpravy dědického práva, k jejímu zkvalitnění či naopak, a konečně toto srovnání povede ke zhodnocení, zda právní úpravy jednotlivých období odpovídaly tehdejším poměrům ve společnosti. Jádro práce budou představovat kapitoly počínající kapitolou třetí. Celé 20. století bude rozděleno do časových úseků rozvržených s přihlédnutím k jednotlivým právním úpravám. Jedná se o období do vzniku Československé republiky v roce 1918, období po jejím vzniku do počátku druhé světové války, následné období Protektorátu Čechy a Morava, poválečné období do konce roku 1950, období budování socialismu počínaje rokem 1951 a konečně pak období od roku 1964 pozvolně pokračující do současnosti. V rámci období tzv. první republiky bude pozornost věnována též návrhu občanského zákoníku k přijetí předloženému v roce V práci budou podány celkové charakteristiky dědického práva v těchto obdobích vždy uvozené společenskými událostmi, které předcházely přijetí jednotlivých občanských zákoníků jako základního rámce práva dědického. Na těchto událostech a souvislostech má být objasněno, proč byla v jednotlivých obdobích právní úprava právě taková co předcházelo jejímu přijetí, zda požadavky praxe, poznatky teoretické či celospolečenské poměry a události. Konečně, v poslední kapitole před závěrem budou popsány legislativní záměr, změny a proces počátku 21. století. V závěru práce pak bude zhodnoceno, zda a na kterou z popsaných úprav navazuje úprava budoucí. Zároveň budou vysloveny závěry vyplývající ze získaných poznatků, posouzeno jejich využití, jakož i přínos této práce. 13

14 Práce si klade za cíl prokázat podmíněnost změn dědického práva v závislosti na společenských změnách, odhalit souvislosti dneška s minulostí a tradice, na které je možné navázat, to vše při současném výkladu základních institutů dědického práva v jednotlivých obdobích. Vybrané instituty budou podrobeny analýze případných změn, neboť vždy je nutné připustit, že jejich vývoj mohl zůstat bez jakékoli odezvy na poměry ve společnosti. Níže tedy přistupuji k výkladu nedávné minulosti vědoma si toho, že jde o problematiku, která vždy poutala pozornost odborné veřejnosti, ale i široké veřejnosti, neboť dědické právo se bezpochyby dotýká života každého z nás. 14

15 2 Vývoj dědického práva před vydáním ABGB Snahy o kodifikaci a unifikaci práva v mocnářství rakousko-uherském byly zaznamenány mnohem dříve, než došlo k zakončení centralizačních snah říše. Za vlády Marie Terezie započaly práce na novodobých rakouských kodifikacích. Jimi měla být založena centralizace právního a justičního zákonodárství celé říše. Koncem r vzešla z kompilační brněnské a později vídeňské komise jednotná osnova práva občanského, tzv. Codex Theresianus (Codicis Theresiani), která však byla po předběžné revizi a rozsáhlém obsahovém přezkumu nakonec odmítnuta (1770). Návrhu bylo mimo jiné vytýkáno, že téměř všechny definice odpovídají starému římskému stylu a předmětem kritiky se stal též ohromný rozsah díla. Obsah textu neměl být vázán na obecné římské právo a měl být striktně oddělen od veřejného i zemského práva. Práce na přepracování kodexu byly ukončeny za deset let a zkrácením textu zákoníku byl pověřen Johann Bernhard Horten, pozdější člen zákonodárné komise a její referent (odtud Hortenův návrh). 16 Kodifikační práce na civilním zákoníku byly zákonodárnou komisí opět obnoveny po nástupu císaře Josefa II. Kompilační komise měla připravit pro všechny provincie jednotné právo, na stávající zákony a zvyklosti měl být brán ohled jen potud, pokud neodporovaly úmyslu zákonodárce. Zákony měly vycházet z práv přírody, rozumu a lidstva, a co nejvíce odpovídat všeobecnému blahu a neuchylovat se k žádným jiným zákonům, ani k římskému či kanonickému právu. Objevil-li se nějaký nesoulad, bylo třeba všechny dosavadní zákony a právní obyčeje prohlásit za zrušené. Pro sjednocení práva byla zvolena cesta částečné kodifikace Codexu Theresiana, a brzy se dostavil první úspěch v oblasti všeobecného soukromého práva, když byl r vyhlášen patent o právu manželském, r o zákonné posloupnosti dědické (č. 548) a dne první díl Všeobecného občanského zákoníku o právu osob. Po vydání prvního dílu pokračovaly práce na přepracování Codicis Theresiani na Všeobecný občanský zákoník. V návaznosti na patent o dědické posloupnosti probíhaly nejprve porady o dědickém právu. Dědické právo založené na právním jednání mělo být vyhlášeno jako následující (druhá) část občanského zákoníku. K realizaci druhé části ale nedošlo a do smrti Josefa II. nebyly práce znovu obnoveny. Nový císař Leopold II. následně rozhodl o rozpuštění kompilační komise (1790). Na její místo byla dosazena nově ustavená zákonodárná komise, jíž předsedal vídeňský profesor přirozeného práva Karl Anton Martini (odtud Martiniho návrh), a započala přepracovávat Hortenův návrh 16 KRČMÁŘ, J. Právo občanské : výklady úvodní a část všeobecná. 3. dopl. vyd. Praha : Spolek československých právníků Všehrd, s

16 druhého dílu. Martiniho návrh byl dokončen v polovině roku Dne schválil císař František II. Martiniho návrhy týkající se dalšího postupu při vypracování občanského zákoníku. Na návrh revizní komise (zřízené po připojení západní Haliče) bylo v březnu roku 1796 rozhodnuto, že vylepšené zákony mají být na zkoušku zavedeny v Západní Haliči. V polovině února roku 1797 byl návrh občanského zákoníku vyhlášen patentem v západní Haliči (tzv. Západohaličský zákoník) a krátce poté v Haliči východní. Důvodem byla především citelná potřeba moderního soukromého práva pro nepokoji rozvrácenou Halič. Vyhlášeno bylo vydání zhotovené v březnu 1797, které obsahovalo též vyhlašovací patent z 13. února Mimo publikaci v knižní podobě následovalo i vyhlášení ve Sbírce justičních zákonů. Takto vydaný zákoník sloužil též jako prvotní návrh všeobecného občanského zákoníku pro předlitavské země, nebyl však zamýšlen jako dlouhodobě účinná kodifikace. 17 Haličský občanský zákoník (GBGB) byl historicky první kodifikací soukromého práva ve smyslu dobové teorie přirozeného práva. Uzavřená systematika a logická konstrukce mu zajistily nadčasovou platnost, nevázanou na konkrétní území německých dědičných zemí rakouské monarchie. Nenavazoval na konkrétní provinciální či nově vzniklé obyčejové právo a podařilo se mu oprostit se od tradic obecného práva. Martiniho návrh všechna tato práva překlenul, zredukoval, modifikoval a spojil do nové konstrukce homogenního textu zákona. Zahraniční vzory hrály pouze podřadnou roli. V rozporu s přirozenoprávním základem byl GBGB koncipován jako zákoník pro stále ještě stavovský společenský řád. Celá řada právních institutů vztahujících se na stavy, jako rodinný fideikomis či lenní vztahy, byla upravena všeobecně, aniž by byl zdůrazněn jejich vztah k určité společenské vrstvě. Vyhlášený občanský zákoník pro Halič a Bukovinu (GBGB) představoval význačný dílčí výsledek pro další průběh kodifikace rakouského soukromého práva. Jako návrh vytvořil základ pro další kodifikační práce, které vedly až k vyhlášení Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811 (ABGB). Závěrečná redakce zákoníku tedy navázala na text Haličského občanského zákoníku (GBGB). 18 Pokračování v procesu tvorby Všeobecného občanského zákoníku bylo nadále závislé na doručení stanovisek zemských komisí. Zákonodárná komise měla provést revizi západohaličského zákoníku a zabývat se též ustanoveními návrhu, ke kterým 17 NESCHWARA CH. Historie kodifikace občanského práva do vydání AGBG. In: VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. Brno : Masarykova univerzita, 2012, I. díl. s ISBN tamtéž s

17 neexistovala souhlasná stanoviska zemských komisí. Již při prvém zasedání komise upozornil referent Franz von Zeiller na příliš úzký úkol uložený komisi a zároveň jej formuloval šíře tak, že bude nejen nutno vypořádati se s připomínkami, nýbrž mimo to vyplniti mezery, vypustiti zbytečné a návrh vůbec opraviti, takže výsledek představoval text, který se v mnohém odlišoval od původního návrhu (GBGB). 19 Takzvané první čtení návrhu probíhalo od konce roku 1801 do konce roku 1806, tedy 5 let. Brzy se však ukázala potřeba druhého čtení. Všeobecná revize zákoníku byla započata teprve v květnu 1807 a ukončena v lednu Po zprávě referenta Zeillera, který v závěrečné fázi uzákonění určujícím způsobem spolupůsobil na jeho vzniku, očekávala komise udělení sankce. Návrh ji od císaře obdržel dne Dne 1. června 1812 byl vyhlášen patentem císaře Františka I. č. 946 Sb. z. s. Všeobecný zákoník občanský, německy celým názvem: Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (dále jen ABGB ), s platností pro všechny země rakouského císařství, tedy i pro země koruny české, vyjímaje země koruny uherské. 21 ABGB přinesl v první řadě právní jednotu v oblasti soukromého práva, nikoli však na celém území rakouského císařství, nýbrž pouze v německých dědičných zemích, Haliči a Bukovině. Z rozsahu jeho platnosti byly vyloučeny uherské země v souvislosti s obnovením jejich specifického ústavněprávního postavení v roce Ve shodě s Zeillerovým úmyslem nebyl ABGB určen jen profesionálním uživatelům práva, jako soudcům či advokátům, nýbrž v duchu osvícenství i vzdělaným občanům. Pro ně musel být text snadno srozumitelný. Platnost ABGB na mnohonárodnostním teritoriu si vynutila provedení překladů autentického německého textu. Již v roce 1812 existoval český, polský, latinský a italský překlad, avšak závazné bylo pouze původní německé znění, a to později i v nástupnických státech, jako v Československu po roce Původní text ABGB obsahoval 1502 průběžně číslovaných paragrafů, které se členily do úvodu O občanských zákonech vůbec a do tří dílů: První díl: O osobním právu (právo osob, rodinné právo vyjma manželského majetkového práva), Druhý díl: O právu k věcem, který se dělil do Prvního oddílu: O věcných právech (věcné právo včetně práva dědického) a Druhého oddílu: O osobních věcných právech (závazkové 19 KRČMÁŘ 1936 op. cit., s NESCHWARA 2012, op. cit., s SCHELLE 2011 op. cit., s

18 právo včetně manželského majetkového práva), a Třetí díl: O ustanoveních společných právům osobním a k věcem (obecná část). Materiální základy ABGB vycházely tradičně z římského práva (především závazkové a dědické právo založené na právním jednání), z německého práva (věcné právo, rodinný fideikomis, dědická smlouva a společenství majetku manželů) a z kanonického práva, které pro katolíky nadále představovalo základ manželského práva. Nově se v ABGB odráží přirozené právo, projevující se především v uzavřené systematice zákoníku, ale i v jednotlivých ustanoveních, například ve smluvní svobodě či v zákonném dědickém právu. ABGB představuje kodifikaci v duchu dobového přirozeného práva, stejnou pro několik zemí. Stranou zůstalo jak zemské, tak i obyčejové právo. ABGB byl koncipován pro stavovskou společnost. Odkazované předpisy nebyly blíže charakterizovány z důvodu jejich odlišností v jednotlivých zemích a to propůjčilo ABGB pozoruhodnou elasticitu. Ten se tak mohl vhodně přizpůsobit měnícím se hospodářským, sociálním a politickým podmínkám. ABGB byl ve své době přijat velice příznivě. V zahraničí byl vyzdvihován především jeho jasný jazyk, právnická preciznost a přehledná systematika, stejně jako jednoduchost, stručnost a zřetelnost jednotlivých institutů. ABGB byl považován za pokrokový zákoník a již po nabytí platnosti jeho prvního dílu se právní věda přiklonila ke kodifikovanému soukromému právu NESCHWARA 2012 op. cit., s

19 3 Období do roku 1918 Dědické právo bylo zařazeno do druhého dílu ABGB nazvaného O právě k věcem, Oddělení první (později Oddíl I.) Práva k věcem, které bylo členěno do šestnácti kapitol. Dědickému právu byly vymezeny kapitoly osmá až patnáctá. 23 Svým rozsahem dědické právo zahrnovalo nejen ustanovení o přechodu veškerých práv a závazků, jejichž subjektem byla zemřelá osoba nebo které vzešly po její smrti, ale též ustanovení o jiném nabývání mortis causa (nikoli přímo od osoby zemřelé), tj. o fideikomisech (kapitola desátá), o odkazech (kapitola jedenáctá), povinném dílu a konečně pak právo na zaopatření (kapitola čtrnáctá). 24 ABGB tak nabízelo širokou škálu možností, jak projevit svou vůli a jak naložit se svým majetkem pro případ smrti. Tradiční umístění dědického práva na závěr práv věcných pro jeho úzkou vazbu na vlastnické právo navazuje na systematiku práva římského, byť je svou povahou blízké též právu rodinnému. Zařazení dědického práva do práv věcných odpovídá též dobovému nahlížení na povahu dědických práv, když ABGB označoval pozůstalost za věc hromadnou ( 531). Politické, sociální a hospodářské změny, které přineslo 19. století, si na počátku 20. století vyžádaly provedení velkých změn v právním řádu. Některé části ABGB neodpovídaly životním potřebám a právnímu vědomí společnosti. Reformu vyžadovalo rodinné právo, kde měly manželské a nemanželské děti nerovné postavení, ale i právo dědické. Celková reforma ABGB byla jen těžce uskutečnitelná a tak byly změny včleněny do již existujících ustanovení, čímž zůstala zachována systematika občanského zákoníku. V důsledku počátku první světové války byly tyto změny postupně provedeny císařskými nařízeními z let 1914, 1915 a 1916, která jsou označována jako dílčí novely ABGB. Především první dílčí novela čítající 73 paragrafů, tzn. císařské nařízení ze dne č. 276 ř.z. účinné od , přinesla změny vdědickém právu, konkrétně v intestátní posloupnosti. Novelizovala jednak zákonné dědické právo manželů tak, že přeživšímu manželovi zajistila lepší postavení. V původním znění nebyl mezi dědice počítán a jeho nároky byly řešeny tzv. vdovským věnem. Předpokládalo se však, že jeho zajištění bude řešeno v rámci svatebních či dědických smluv. 25 Původní 757 ABGB zněl Manželovi, jenž pozůstavitele přečká,... přísluší, jest-li tu tré nebo více dětí, 23 Obecný zákonník občanský mocnářství rakouského a nařízení pozdější k němu se vztahující. Praha : J. Mercy, ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha : V. Linhart, s HORÁK, O. Ochrana nepominutelných dědiců a povinný díl. In: Časopis pro právní vědu a praxi. Brno : Masarykova univerzita, 2012, roč. XX, č. 3. s ISSN

20 stejný díl dědičný jako každému dítěti; jest-li tu ale méně dětí než tři, má čtvrtý díl pozůstalosti k požívání do života; vlastníci toho dílu jsou děti. a 758 takto: Není-li tu dítěte, jest-li tu ale jiný dědic ze zákona, má manžel na živě pozůstalý neobmezené právo vlastnické ke čtvrtému dílu pozůstalosti. Avšak jak tu, tak i v případnosti v. 757 jmenované vpočte se do dědičného dílu všecko to, co dle smluv svadebních, dle smlouvy dědičné, nebo dle posledního pořízení přísluší manželovi na živě pozůstalému z jmění druhého manžela. Pokud tedy zůstavitel neučinil nějaké pořízení pro případ smrti a mělli dětí, náleželo přeživšímu manželovi pouze požívací právo k části nemovitosti. Výše požívacího práva byla závislá na počtu dětí. V případě tří a více dětí mu náleželo požívací právo k podílu stanovenému dle celkového počtu dědiců (děti plus manžel). V případě počtu dětí menšího než tři, měl pozůstalý manžel nárok na požívací právo jedné čtvrtiny. Neměl-li však zůstavitel žádných dětí, nabyl manžel jednu čtvrtinu do svého vlastnictví. Tak byli i velmi vzdálení příbuzní zůstavitele v lepším postavení než jeho manžel. Po provedené novelizaci měl pozůstalý manžel nárok na čtvrtinu pozůstalosti vedle dětí zůstavitele bez ohledu na jejich počet, na polovinu vedle jeho rodičů, jejich potomků (sourozenců zůstavitele a jejich dětí) a prarodičů; navíc v případě dědění ve třetí třídě měl nárok na podíl potomků nežijících prarodičů (tzn. strýců a tet zůstavitele), v souladu s novým zněním 757: Manžel, jenž zůstavitele přečká, jest zákonným dědicem čtvrtiny pozůstalosti vedle dětí zůstavitelových a jejich potomků, poloviny pozůstalosti vedle rodičů zůstavitelových a jejich potomků nebo vedle dědů a bab. Jsou-li tu vedle dědů a bab potomci zemřelého děda a báby, obdrží kromě toho manžel z druhé polovice díl, který by podle 739 a 740 připadl potomkům zemřelého děda a báby. Ve všech případech započte se do dědického podílu manželova to, co mu náleží ze jmění zůstavitelova podle svatebních smluv nebo dědické smlouvy. 26 Dále byl první dílčí novelou snížen počet tříd dědiců ze zákona, když namísto původních šesti tříd, kdy bylo pamatováno až na třetí pradědy a prabáby (a jejich děti), omezila zákonnou posloupnost na čtyři třídy. Okruh zákonných dědiců byl počínaje dnem uzavřen prvými pradědy a prabábami, nikoli již jejich descendenty ( 731 ve spojení s 60 dílčí novely I.). Zákonná úprava pořizování testamentu doznala částečných změn provedenou třetí dílčí novelou ze dne č. 69 ř.z., účinnou od Původní znění 716 ABGB Doložil-li pořizující v testamentě neb kodicilu: že každé pozdější pořízení vůbec, 26 ROUČEK, F. Československý obecný zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 1. Praha : Československý Kompas, s

21 anebo nebylo-li na něm jistého znamení, má býti neplatné a ničím, není to pořizujícímu na překážku, aby poslední svou vůli zjinačil; však nezruší-li výslovně v pozdějším nařízení dotčeného doložení obecného nebo zvláštního; nebuď za platnou pokládána jeho vůle pozdější, nébrž prvnější bylo změněno následovně: Dodatek připojený v závěti nebo dovětku: že má býti neplatným každé pořízení vůbec nebo, není-li označeno určitou značkou, považuje se za nepřipojený. 27 Z původního textu je zřejmé, že derogační klauzule byla neplatná pouze v případě, že byla pozdějším testamentem výslovně zrušena. Pokud ji však pozdější testament výslovně nerušil, platil testament původní, nikoli novější. 28 Po provedené novelizaci se však doložka připojená k závěti nebo dovětku považovala za nepřipojenou a v tomto případě platila závěť novější. V souvislosti s úpravou smluv v dědickém právu došlo ke změně institutu zřeknutí se dědictví předem smlouvou se zůstavitelem ( 551). Muselo se tak stát smlouvou sjednanou formou notářského spisu nebo osvědčení v soudním zápisu. Předmětem vzdání se bylo povolání k dědictví. Obsah tohoto ustanovení doznal změn třetí dílčí novelou č. 69/1916 ř.z. Původně se účinky zřeknutí dědictví vztahovaly též na potomky domnělého dědice a nemohlo tomu být jinak. Po provedené novelizaci bylo možné smluvně se dědictví zříci a teprve nebylo-li smluveno nic jiného působilo takové zřeknutí se i vůči potomkům. V původním znění ABGB chybělo též řešení otázky, zda darování za života zůstavitele zvyšuje hodnotu pozůstalosti a tím i povinného dílu. Tato otázka byla diskutována již při prvním čtení návrhu ABGB v roce 1805 a jeho referent F. Zeiller ji zodpovídal kladně. Text původního 784 aby díl povinný náležitě se vyměřil, budiž vše, co do pozůstalosti náleží, zevrubně popsáno a řádně odhádáno ano i vše to, co dědic neb odkazovník do pozůstalosti jest dlužen vyvolával interpretační potíže. 29 Třetí dílčí novelou, tj. císařským nařízením ze dne č. 69 ř.z., konkrétně jejími ustanoveními a 71, došlo k úpravě textu a zároveň k jeho spojení s původním znění 785 Dluhy a jiná břemena, která již za živobytí pořizujícího na jmění záležela, buďte od pozůstalosti odražena. 27 ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s SALÁK, P. Dědické právo optikou práva římského. In: Dny práva 2011 Days of Law : Ovlivňování sféry soukromého práva právem veřejným v minulosti online. Brno : Masarykova univerzita, s. 231 cit ISBN Dostupné z: dny_prava_2011/files/sbornik/historie.pdf 29 HORÁK 2012 op. cit., s

22 3.1 Principy dědického práva Dědické právo bylo v ABGB upraveno v druhé části, hlavě 8 až 16 obsahujících Podle ABGB se dědictví nenabývalo okamžikem smrti, byl vybudován ve smyslu římského aditio hereditatis ; osoba povolaná za dědice musela se k dědictví sama přihlásit (ad-ire). Se smrtí zůstavitele byl spojen jen vznik práva na dědictví (nikoli bezprostředně přechod majetku na dědice). Dědic zásadně hned úmrtím zůstavitele nabýval pevný nárok na pozůstalost, který přecházel na jeho dědice, i kdyby před jeho přijetím zemřel ( 537). Událostí zůstavitelovy smrti nevstupoval do postavení svého předchůdce. Touto právní skutečností se pro něho zakládalo pouze dědické právo, dědické právo se mu tím nabízelo k přijetí. Úmrtím zůstavitele se pozůstalost stala tzv. ležící pozůstalostí (hereditas iacens), za kterou jednal nejčastěji dědic, jehož dědická přihláška byla soudem přijata. Nejednal v této situaci vlastním jménem, ale jako osoba pověřená správou takového majetku. Jednalo se o samostatný majetkový soubor sui generis, právně nedělitelný celek. 30 Ležící pozůstalost měla své místo od úmrtí zůstavitele do doby odevzdání dědictví uskutečňovaného rozhodnutím soudu. K nabytí zanechaného majetku dědicem došlo až na základě rozhodnutí soudu o odevzdání dědictví (odevzdací listina). Do té doby nikdo nesměl svémocně vzít dědictví v držbu, tedy ani dědic sám ( 797). Dědické právo se muselo projednat před soudem a jím muselo být provedeno přikázání pozůstalosti, tj. odevzdání do právní držby. Patrná je tu analogie nabývání věcných práv na základě titulu smluvního: úmrtím zůstavitelovým deferuje se pozůstalost, což odpovídá (neodvolatelné) offertě k smlouvě obligační, přijetí dědictví odpovídá přijetí této offerty a soudní odevzdání tradici, realisování smlouvy. 31 V rozhodnutí o odevzdání pozůstalosti šlo o právotvorné rozhodnutí s účinky ex nunc, ke dni jeho právní moci. Teprve v této chvíli docházelo k nabytí dědictví. Dělo se tak v takové skladbě, podobě a stavu majetku, jaký byl ke dni právní moci odevzdací listiny, a nikoli ke dni smrti zůstavitele. 32 Byl-li dědic v době smrti zůstavitelovy nezrozen, ač zplozen, napadla mu pozůstalost dnem narození; byl-li ustanoven podmínečně nebo s určením doby, kdy se má dědicem stát, napadlo mu dědictví v den splnění podmínky nebo v poslední den ustanovené lhůty BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let Praha : Nakladatelství C.H.Beck, s. 3. ISBN TILSCH 1905 op. cit., s MIKEŠ, J. O fideikomisární substituci. AD NOTAM : notářský časopis online. Praha : Notářská komora ČR, 2005, roč. 11, č. 3. s. 93 cit ISSN Dostupné z: adnotam/2005_3.pdf 33 SVOBODA 1921 op. cit., s

23 Další důsledky tzv. adičního principu nabývání dědictví nejsou na první pohled viditelné, měl však ještě několik významů či rozdílů oproti nabytí dědictví ipso iure, zejména v souvislosti s jednáním za hereditas iacens a ohledně žalob. 3.2 Dědická posloupnost sukcese Přechod práv a povinností ze zůstavitele na jeho právní nástupce spočíval dále na principu univerzální sukcese, tj. povolání k pozůstalosti jako celku ( 535). Dědic jako univerzální sukcesor vstupoval do majetkoprávních poměrů svého předchůdce v celé jejich šíři a ve všech složkách, aniž by o existenci jednotlivých práv a povinností musel mít vědomost. U dědice nebo více dědiců společně (u každého určitým podílem k celku pozůstalosti) docházelo k univerzální sukcesi, tedy ke vstupu do všech práv a pasiv zůstavitele najednou, aniž bylo třeba ke každé věci nebo právu z pozůstalosti činit nabývací úkon, který jinak zákon k nabytí vyžadoval. Zvláštní důležitost má princip univerzální sukcese ohledně pasiv zemřelého. Pasiva dle tohoto principu přecházejí na dědice, který se stává dlužníkem z těchto pasiv. Dědic tedy ručil za veškerá pasiva svým vlastním jměním a nikoli jen za pasiva váznoucí na věcech z dědictví. 34 Univerzální sukcese byla důsledně odlišována od sukcese singulární, za jejíhož typického představitele bývá uváděn institut odkazu (legata). Pokud jde o odkaz, ne všichni autoři se shodují na tom, že se jedná o sukcesi singulární, z ust. 535 vyplývá jen, že při odkazu nejde o univerzální sukcesi To ovšem neznamená, že při odkazu jde o singulární sukcesi, neboť nejen odkazovník není bezprostředním nástupcem zůstavitelovým (takže bychom mohli mluviti nanejvýše o singulární sukcessi po dědici, nikoli po zůstaviteli), nýbrž nabývá jen obligačního nároku proti obtížené osobě na věci, která ani nemusí býti součástí pozůstalosti. 35 ABGB tedy připouštěl i možnost singulární sukcese, jakou bylo nabytí určité hodnoty ze zanechaného majetku odkazem. Odkazovník nebyl dědicem, měl pouze obligační nárok na vydání odkazu vůči dědici. Především však nenesl s dědicem spoluodpovědnost za dluhy dědictví tížící. Naopak, odkazovník sám byl věřitelem. Zůstavitel také mohl jednomu dědici (nebo několika dědicům) zanechat odkaz, k němuž byl posuzován jako odkazovník, takže dědic mohl být zároveň odkazovníkem ( 648). Kde panovaly pochybnosti, zda šlo o povolání k odkazu nebo k dědictví určité věci či věcí, uznávalo se 34 TILSCH 1905 op. cit., s ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s

24 toto za odkaz. 36 Podmínkou uskutečnění odkazu však bylo, aby došlo k univerzální sukcesi. Pokud neproběhla univerzální sukcese, nenastala ani sukcese singulární. 37 Jiným případem singulární sukcese byl institut darování na případ smrti (mortis causa donatio). Darování, jehož splnění má nastati teprve po dárcově smrti, je platné jako odkaz, ( 956). Původně se jednalo jen o darování, jehož právní platnost závisela na tom, že dárce nepřežil obdarovaného. Předmět daru se na obdarovaného převáděl pod odkládací výminkou, že dárce obdarovaného nepřežije a obdarovaný se stal vlastníkem až okamžikem dárcovy smrti. Druhým případem bylo darování na případ smrti pod výminkou rozvazovací. V tomto případě se obdarovaný stal vlastníkem hned a předmět daru přecházel zpět na dárce v případě, že obdarovaný zemřel dříve než on. Stručně řečeno, o darování na případ smrti se jednalo tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice. 38 Od odkazu se darování na případ smrti lišilo tím, že se jednalo o smlouvu mezi budoucím zůstavitelem a obdarovaným (nikoli o jednostranné pořízení pro případ smrti), především však tím, že jeho účinky nebyly závislé na dědické posloupnosti, resp. univerzální sukcesi. I když bylo darováno mortis causa celé jmění, nezpůsobovalo nikdy sukcesi univerzální Předpoklady dědění K tomu, aby mohlo dojít k právnímu nástupnictví podle ustanovení ABGB, musely být splněny určité předpoklady. Tyto předpoklady byly souhrnně nazývány jako skutková podstata (casuspositio hereditatis). Ta se dělila na tzv. generální skutkovou podstatu (způsobilý objekt) a speciální skutkovou podstatu (způsobilý subjekt a způsob nabytí). Generální skutková podstata znamenala pozůstalostní jmění. Jměním se rozuměla nějaká aktiva a pasiva, pozůstalostní proto, že zde musela být smrt subjektu tohoto jmění. Pozůstalostním jměním pak rozumíme aktiva a pasiva, která trvají po smrti osoby, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních. 40 Generální skutkovou podstatou docházelo jen k tzv. delaci. Delací se označuje okamžik, kdy je dědic k dědictví povolán, dědický nápad. Dle ABGB se pozůstalost 36 ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s SALÁK 2012 op. cit., s ČERNOCH, R. Odkaz v Římě a domácím právním vývoji. In: Časopis pro právní vědu a praxi. Brno : Masarykova univerzita, 2012, roč. XX, č. 3. s ISSN HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. Upravili O. Sommer a J. Vážný. 7. vyd. Bratislava : Knihovna právnické fakulty University Komenského, s ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s

25 určitým osobám deferovala (nabízela). Takovou osobu nazýváme delátem. K delaci došlo jen tehdy, byla-li taková osoba způsobilým subjektem, tzn. 1. byla-li v době delace naživu (alespoň v podobě nascitura), 2. svědčil-li jí některý z delačních důvodů a 3. nebyly-li tu skutečnosti vylučující delaci. Způsobilá osoba se stala dědicem teprve tehdy, byl-li splněn určitý způsob nabytí, neboť ABGB neznal princip přechodu pozůstalosti na dědice ipso iure (kterému odpovídá výraz nápad, Anfall) 41, ale byl vybudován na principu adičním, tzn. že vyžadoval projev deláta, zda chce či nechce být dědicem. Delací způsobilému delátovi ještě nevznikalo dědické právo, ale pouze právo nabízenou pozůstalost přijmout nebo odmítnout ( 799). 42 Od osob povolaných k dědění se vyžadoval výslovný projev vůle v podobě tzv. dědické přihlášky. O dědici tedy mluvíme tam, kde byla podána dědická přihláška (přijetí dědictví). Tam, kdy bylo dáno méně (jen nápad dědictví), mluvíme o delátovi a tam, kde bylo dáno více (přikázání pozůstalosti), mluvíme o dědici, kterému byla pozůstalost přikázána. 43 Ke vzniku skutkové podstaty dědického práva bylo vyžadováno ještě splnění speciální skutkové podstaty, tzn. že vedle pozůstalostního jmění zde musel být ještě způsobilý subjekt a určitý způsob nabytí. Způsobilost subjektu (deláta) tvořily jednak všeobecné a jednak zvláštní podmínky jeho způsobilosti. Všeobecné podmínky způsobilosti znamenají, že taková osoba musela být způsobilá mít majetková práva a povinnosti. Kde nebyla tato všeobecná způsobilost splněna, jednalo se o absolutní dědickou nezpůsobilost, tzn. o nezpůsobilost dědit vůbec, po jakékoliv osobě. Zvláštní podmínky způsobilosti byly dány negativně, totiž že osoba nebyla vyloučena z určitého dědictví některými překážkami. Byla-li vyloučena, mluvíme o relativní dědické nezpůsobilosti, tj. nezpůsobilosti dědit jen po určitých osobách. V tomto případě k delaci vůbec nedošlo. Bylo vyžadováno, aby byl dědic způsobilý v době nápadu dědictví a aby jím zůstal do té doby, kdy mu byla pozůstalost odevzdána ( 535 a 703). 44 Stal-li se delát nezpůsobilým nebo nehodným až po delaci, ale před nabytím dědictví, byli při zákonné posloupnosti povoláváni jeho potomci ( 541). 41 TILSCH 1905 op. cit., s ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s tamtéž s SVOBODA 1921 op. cit., s

26 V případech, kdy delace příbuzným, kterým bylo deferováno, zůstala bez účinku, protože delát nechtěl dědictví nabýt, nedeferovalo se vzdálenějším stupňům. Nedošlo-li k akrescenci, deferovalo se parentele vzdálenější, avšak jen tehdy, stal-li se delát nezpůsobilý nebo nehodný po delaci, ale před nabytím dědictví Delační důvody Způsobilému subjektu dědického práva, tedy delátovi povolanému k delaci, musel svědčit některý z delačních důvodů. V ustanovení 533 ABGB jsou uvedeny jako delační důvody testament, dědická smlouva a zákon. Jejich funkcí je určení osoby dědice. Pojem delační důvod byl převzat z římského práva a odpovídá římskému nazírání (principu adičnímu), dědictví se tedy deferuje, nabízí. 46 Podle těchto důvodů byla rozlišována posloupnost testamentární ( 552 až 726), posloupnost smluvená ( 602, 1249 až 1254) a zákonná neboli intestátní ( 727 až 759). Vzájemné poměry delačních důvodů vyjadřovalo ustanovení 534. Bylo možné, aby si různé delační důvody konkurovaly. Dále bylo možné, že byly povolány z různých delačních důvodů různé osoby nebo jedna osoba k různým podílům. 47 Nejsilněji určovala dědice smlouva dědická uzavřená mezi manžely (nezměnitelná bez souhlasu druhé smluvní strany), méně silněji poslední pořízení (kdykoliv za života zůstavitele změnitelné), nejméně silně zákon. Jinak řečeno: nejvšeobecněji určoval osud pozůstalosti zákon, úžeji poslední pořízení a nejúžeji smlouva dědická. Ale všechny tři důvody dědického nápadu mohly platit zároveň o téže pozůstalosti, takže jeden dědic mohl nastoupit podle smlouvy dědické, jiný podle pořízení a další podle zákona Pořízení na případ smrti Patrně nejzajímavější částí z úpravy dědického práva v ABGB je hlava devátá pojednávající O projevení poslední vůle vůbec a o závětích zvláště. Hlavě deváté jsou věnována ustanovení , navazující na obecná ustanovení definující dědické právo, pozůstalost a dědictví ( ). Právní úpravě omezení a zrušení poslední vůle je vymezena hlava dvanáctá ( ). Celkově se tedy jedná o velmi rozsáhlou úpravu a je patrné, že ABGB preferoval princip zůstavitelovy volnosti ve volbě dědice. 45 ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s TILSCH 1905 op. cit., s ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit. s SVOBODA 1921 op. cit., s

27 ABGB nahlížel na testamentární posloupnost jako na úpravu speciální, která vylučovala posloupnost zákonnou jako úpravu obecnou, a která se z tohoto hlediska jeví jako subsidiární. Podle ABGB byly přípustné dva typy pořízení pro případ smrti: a) dědická smlouva, b) poslední pořízení (závěť nebo dovětek). Ohledně výkladu posledních pořízení je nutné zdůraznit, že vždy rozhodovala vůle zůstavitele, tzn. že měla přednost před tím, co by pod jeho projevem mohly rozumět jiné osoby Dědická smlouva Dědická smlouva (pactum successorium) obecně je smlouvou, kterou jedna osoba ustanovuje osobu druhou za svého dědice a tato osoba ustanovení za dědice přijímá. Zakládal se jí nebo vylučoval dědický nárok. Z povahy smlouvy vyplývá, že se jedná o dvoustranný právní úkon. Shodně s testamentem jí nejsou založeny bezprostřední právní účinky (nepůsobí na přítomné jmění 49 ), ty nastávají až smrtí zůstavitele, tedy jedné ze smluvních stran. 50 Dědická smlouva byla nejsilnějším delačním důvodem ABGB, který zakládal univerzální sukcesi. Dle ABGB na rozdíl od Německého občanského zákoníku (BGB) byla dědická smlouva přípustná pouze mezi manžely nebo snoubenci vzhledem k příštímu manželství ( 602, věta první). Jednalo se o druh svatební smlouvy upravující majetkové poměry manželů mortis causa, neboť Svatebními smlouvami se nazývají smlouvy, které se sjednávají vzhledem na manželský svazek o jmění a jejichž předmětem jest hlavně dědická posloupnost nebo doživotní požívání jmění určeného pro případ smrti, ( 1217). Za dědice mohli být ustanoveni jen manželé; jeden manžel mohl ustanovit dědicem druhého nebo oba se mohli ustanovit dědici vzájemně. V dědické smlouvě bylo rovněž možné sjednat ustanovení ve prospěch třetích osob, jejich práva se však zakládala na závěti, která byla v dědické smlouva obsažena, nikoli na samotné smlouvě. Protože se jednalo o kombinaci testamentu a svatební smlouvy, bylo zapotřebí, aby byla zřízena písemně se všemi náležitostmi písemné závěti ( 1249) formou notářského spisu (zápisu). Dědickou smlouvou však nebylo možné pořídit o celé pozůstalosti, jedna čtvrtina musela zůstat volná (nemohl na ní váznout povinný díl ani 49 ROUČEK, SEDLÁČEK 1936 op. cit., s DOBEŠOVÁ, L. Dědická smlouva, aneb staronový dědický titul. In: Časopis pro právní vědu a praxi. Brno : Masarykova univerzita, 2012, roč. XX, č. 3. s ISSN