Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Obor Právo Katedra občanského práva RIGORÓZNÍ PRÁCE VYDĚDĚNÍ NEPOMINUTELNÉHO DĚDICE Mgr. Iveta Talandová 2016

2 Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Vydědění nepominutelného dědice zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Mgr. Iveta Talandová 1

3 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala svému manželovi za jeho podporu a trpělivost. Dále bych chtěla poděkovat JUDr. Mgr. Ondřejovi Horákovi, Ph.D. za cenné rady. 2

4 Obsah Seznam použitých zkratek... 6 Úvod Základní zásady dědického práva Nepominutelný dědic a jeho vydědění v inspiračních zdrojích současné úpravy Obecný zákoník občanský Vydědění v obecném zákoníku občanském Meziválečné návrhy občanského zákoníku z roku 1931 a Vydědění podle návrhu superrevisní komise z roku 1931 a vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku Občanský zákoník z roku Vydědění v občanském zákoníku z roku Shrnutí Nepominutelný dědic v současné úpravě Osoby patřící mezi nepominutelné dědice Právo nepominutelného dědice na povinný díl Postavení nepominutelného dědice Nepominutelný dědic, který je dědicem Nepominutelný dědice, který není dědicem a) nepominutelný dědic, který není dědicem s právem na povinný díl b) nepominutelný dědic, který není dědicem bez práva na povinný díl Vydědění Důvody vydědění Potomek zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi

5 4.1.2 Potomek neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem Potomek byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze Potomek trvale vedl nezřízený život Vydědění marnotratného potomka Projev vydědění Způsoby vydědění Vydědění učiněné před Postavení neplatně vyděděného potomka Postavení platně vyděděného potomka Právo platně vyděděného potomka na zaopatření Vztažení účinků vydědění na potomky vyděděného Procesní aspekty vydědění Účastenství vyděděného nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti Obrana vyděděného potomka v případě, kdy byl důvod vydědění uveden Postup v případě, kdy důvod vydědění nebyl uveden Nové rakouské dědické právo Povinný díl Nepominutelní dědicové Vydědění Přínos novely rakouského dědického práva pro českou právní úpravu Závěr Seznam zdrojů Právní předpisy a jiné texty Judikatura

6 Monografie a komentáře Časopisy a sborníky Abstrakt a klíčová slova Abstrakt Klíčová slova Abstract and key words Abstract Key words

7 Seznam použitých zkratek OZ OSŘ ZŘS OZO Obč. zák. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský zákon č. 40/1963 Sb., občanský zákoník Osnova čsl. zák. návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníku z roku 1931 Vlád. návrh vládní návrh československého občanského zákoníku z roku

8 Úvod Svoboda pořizovací nesmí přejíti v pořizovací zvůli. 1 E. Svoboda Dědické právo upravuje přechod majetkových hodnot pro případ smrti a vyvažuje princip mezigenerační (rodinné) solidarity a princip autonomie vůle zůstavitele. Princip mezigenerační solidarity je principem historicky starším, který stál u zrodu nejstarších systémů dědického práva. Potřebné a běžné totiž bylo zajištění přechodu majetku v rámci rodiny. Mladším je pak princip autonomie vůle zůstavitele, který umožňuje zůstaviteli odchýlit se od dané dědické posloupnosti v rámci rodiny, a za dědice si zvolit i jinou osobu. Tyto dva principy, které provázejí dědické právo již od dob římského práva, a které se také projevují v moderních občanských zákonících, se střetávají v institutu nepominutelného dědice. Nepominutelný dědic je tradičně největším omezením zůstavitelovy pořizovací volnosti. Jedná se o osobu, zpravidla potomky zůstavitele, které se musí z pozůstalosti něčeho dostat, pokud není z podílu na pozůstalosti po právu vyloučena. Na nepominutelného dědice tak musí zůstavitel v pořízení pro případ smrti pamatovat a zanechat mu jeho zákonem stanovený povinný díl, nebo ho z jeho práva na povinný díl vyloučit vyděděním. Současná úprava mezi nepominutelné dědice řadí děti zůstavitele a nedědí-li, tak jejich potomky. Jedná se tak o nejbližší osoby zůstavitele, u kterých se dokonce předpokládá, že majetek po zůstaviteli nabudou, neboť jsou rovněž zařazeni do první třídy zákonné dědické posloupnosti. Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou však často komplikované, což může být zapříčiněno nevhodným chováním potomka vůči zůstaviteli nebo vůči společnosti. Toto jednání může mít za následek, že po zůstaviteli ani nelze žádat, aby svůj majetek svému potomkovi zanechal. Právě pro tyto případy vznikl institut vydědění, který umožňuje zůstaviteli vyloučit nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl a tímto způsobem nepominutelného dědice za jeho závadné chování sankcionovat. 1 SVOBODA, Emil. Dědické právo. Praha: Vesmír, 1921, s. 9. 7

9 Předkládaná práce se stručně zabývá postavením nepominutelného dědice, přičemž hlavní část práce je věnována institutu vydědění nepominutelného dědice a s tím spojeným výkladovým problémům. Celá materie je pojata s ohledem na nedávnou rekodifikaci občanského práva, kterou bylo postavení nepominutelného dědice vráceno do jeho historické podoby a institut vydědění doznal také značných změn. Nová úprava otevřela jak v odborných tak profesních kruzích diskuzi nad vhodností této úpravy. 2 Předkládaná práce se tak pokouší odpovědět na otázku: Je současná hmotněprávní úprava vydědění nepominutelného dědice vhodná a odpovídá procesnímu právu? Současná úprava nepominutelného dědice a jeho vydědění je výsledkem téměř dvou tisíciletého vývoje právní vědy, a jako mnoho institutů dědického práva nachází svůj předobraz v římském justiniánském právu. Značné změny pak dědické právo a s ním i institut vydědění na našem území prodělalo v posledním století, kdy bylo upraveno v přirozenoprávním obecném zákoníku občanském, v socialistických občanských zákonících, a nyní se opět navrací k přirozenoprávní úpravě. Tyto minulé úpravy, které se proti sobě navzájem vymezovaly, a jejichž přístupy k institutu nepominutelného dědice a možnosti jeho vydědění jsou v předkládané práci představeny, slouží k lepšímu pochopení současného pojetí vydědění. Vzhledem k výše uvedenému začíná předkládaná práce kapitolou věnující se základním zásadám dědického práva, na kterou navazuje kapitola věnující se historickým inspiračním zdrojům v podobě obecného zákoníku občanského a meziválečných osnov občanského zákoníku a dále socialistickému občanskému zákoníku, proti kterému se současná úprava vymezuje. Další krátká kapitola je věnována institutu nepominutelného dědice, na což navazuje stěžejní kapitola práce, která se zabývá výhradně institutem vydědění. Tato kapitola je věnována současné úpravě vydědění, jejím výkladovým problémům a jejich možným 2 BEDNÁŘ, Václav. Nepominutelný dědic. In HAVEL, Bohumil, PIHERA, Vlastimil (eds). Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s ISBN ; HORÁK, Ondřej. Ochrana nepominutelných dědiců a povinný díl. Časopis pro právní vědu a praxi, 2012, roč. 20, č. 3, s ; ISSN ; Horák, Ondřej. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 11, s ISSN

10 řešením. Následuje kapitola věnující se institutu nepominutelného dědice a vydědění v novele rakouského dědického práva, které je pokračováním inspiračního zdroje současné úpravy. Závěr této práce odpovídá na uvedenou otázku o vhodnosti současné hmotněprávní úpravy vydědění a jejím souladu s procesní úpravou. Problematika postavení nepominutelného dědice a vydědění je zcela určitě aktuálním tématem současného dědického práva, neboť právě dědické právo je nejvíce změněnou oblastí českého soukromého práva. Současná úprava nepominutelného dědice a jeho práva na povinný díl se vrací k historickému konceptu, který platil na našem území před více jak šedesáti lety. Přirozeně tak tato úprava vyvolává určité otázky či nejasnosti. Autorka věří, že daná práce, která je završením jejího dlouhodobého zájmu o dědické právo, 3 bude přínosem jak pro právní teorii, tak pro právní praxi. 3 Autorka se daným tématem zabývá v: TALANDOVÁ, Iveta. Developments in legal institutions of heir with capacity to inherit. In: PINIOR, Piotr, ZIELIŃSKA, Ewa, Żaba, Mateusz legal (eds.). Evolution of private law. New approach. Katowice: Oficyna Wydawnicza Wacław Walasek, 2016, s ISBN ; TALANDOVÁ, Iveta. Proměny dědické způsobilosti v občanských zákonících (v tisku); TALANDOVA, Iveta, TALANDA, Adam. A Brief Insight into Disinheritance. International and comparative law review. 2016, vol. 16, no. 1., s ISSN ; TALANDOVÁ, Iveta. Důsledky nevhodného chování dítěte v dědickém právu. Acta Iuridica Olomucensia. 2016, roč. 11, č. 3, s ISSN ; TALANDOVÁ, Iveta. Nepominutelný dědic a jeho právo na povinný díl. Časopisu pro právní vědu a praxi (v tisku); TALANDOVÁ, Iveta, TALANDA, Adam. Vydědění nezdárného potomka. In VIČAROVÁ HEFNEROVÁ, Hana, MADLEŇÁKOVÁ, Lucia (eds.). Kontroverzní názory v právu. Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků Praha: Leges, 2015, s ISBN ; TALANDOVÁ, Iveta, TALANDA, Adam. Vliv vydědění na potomky vyděděného. Časopis pro právní vědu a praxi, 2016, roč. XXIV, č. 4, s (v tisku); TALANDOVÁ, Iveta, TALANDA, Adam. Právo některých osob na zaopatření. In: DEMJANOVÁ, Radka, ŠMÍD, Ondřej a kol. Výživné. Olomouc, 2016 (v tisku); TALANDOVÁ, Iveta, TALANDA, Adam. Postavení nepominutelného dědice (v tisku); TALANDOVÁ, Iveta. Vydědění z důvodu odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze (v tisku). 9

11 1 Základní zásady dědického práva Dědické právo je důležitou součástí soukromého práva, a jeho úprava má vliv na každého člověka, neboť většina lidí se během svého života ocitne v roli dědice a každý se ocitne v roli zůstavitele. Dědické právo se tak dotkne života každého člověka, a proto jeho úprava musí být postavena na jasných principech a pravidlech, aby každý mohl projevit svou vůli pro případ smrti, a aby byla následně tato vůle co možná nejvíc respektována. 4 Ústavní základ dědického práva představuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod, 5 který uvádí, že Dědění se zaručuje. Naše právní úprava tedy musí připouštět dědění, jinak by byla v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a tím pádem i s ústavním pořádkem České republiky. 6 Zaručení dědění je však jen součástí zaručeného práva každého vlastnit majetek, 7 které je rovněž základním a nezbytným předpokladem dědění a z tohoto důvodu by ani nemuselo být na ústavní úrovni zvlášť zmíněno. 8, 9 Listina základních práv a svobod ČR však není v tomto ohledu jediná, kde lze garanci dědického práva nalézt. Pokud nahlédneme 4 Svoboda k tomuto trefně napsal: Peníze znemravňují, stanou-li se cílem života. Peníze, k nimž člověk přijde šťastnou náhodou, jsou hrozným pokušením. Jaký div, že v dědicích bojujících o svoje zájmy, často se rozběsní nejtemnější stránky lidské bytosti? A přece je zájmem zcela mimořádné hodnoty mravní, aby smrt člověka nebyla provázena divokými zápasy, nenávistí a zlobou mezi příbuznými. Ten, kdo by mohl zasáhnout je mrtev. Je nasnadě, že k výkladu jeho vůle byla-li řádně projevena k urovnání věcí dědických a k převodu pozůstalosti do nových rukou povolává zákon v prvé řadě soudy a veřejné notáře jako náměstky a vykonavatele úkolů soudních. SVOBODA, 1921, op. cit., s Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. 6 MUZIKÁŘ, Ladislav. In: ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek Praha: Linde, 2008, s ISBN Je-li vlastník oprávněn nakládat se svým vlastnictvím tak jak chce, plyne z toho i jeho právo rozhodnout o osudu těchto věcí po jeho smrti. 8 Proto se Všeobecná deklarace lidských práv, ze které naše Listina základních práv a svobod vychází, o dědění vůbec nezmiňuje a upravuje pouze právo vlastnit majetek. Článek 17 Všeobecné deklarace lidských práv: Každý má právo vlastnit majetek, jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Všeobecná deklarace lidských práv. In: Nejvyšší soud [cit ]. Dostupné z: 9 Ani další lidskoprávních úmluvy jako je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, nebo Evropská úmluva o ochraně lidských práv dědění nezaručují. Výjimku do jisté míry představuje Listina základních práv EU, která sice dědění nezaručuje, přesto je z ní patrné, že s dědickým právem počítá, neboť ve svém čl. 17, upravující právo na vlastnictví, přiznává každé osobě právo majetek nejen užívat a nakládat s ním, ale rovněž jej i odkazovat: Každý člověk má právo vlastnit zákonně nabitý majetek, užívat ho, svobodně s ním nakládat a odkazovat ho. Listina základních práv EU. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: 10

12 do ústavních předpisů sousedních států, tak Listina základních práv a svobod Slovenska, 10 Ústava Polska, 11 a rovněž Ústava Německa, 12 zaručují právo dědit. Garance dědění v těchto lidskoprávních dokumentech je především reakcí na socialistické koncepty, které navrhovaly dědění majetku nepřipustit nebo zcela omezit. 13 Z ústavního základu dědického práva pak vycházejí základní zásady dědického práva, které jsou dále podrobněji rozebrány. Základním smyslem dědického práva a rovněž i jeho hlavní zásadou je zachování hodnot vytvořených zůstavitelem. Tato zásada má zůstavitele motivovat k tomu, aby hodnoty nejen tvořil, ale rovněž je zachovával pro další generace. Pokud by se dědění nepřipouštělo, zůstavitel by se při vytváření hodnot omezil jen na takové množství, které by mohl během života spotřebovat. Zásada zachování hodnot vytvořených zůstavitelem tak podporuje nejen mezigenerační solidaritu a dosahování cílů přesahujících délku jednoho života, ale také právní 14, 15 a hospodářský pořádek a kontinuitu. Zásada zachování hodnot může být realizována dvěma přístupy, kolektivistickým nebo individualistickým. Zatím co u kolektivistického přístupu má dědictví přejít na kolektiv, např. obec či stát, jehož je zůstavitel členem, u individualistického přístupu přechází dědictví na jednotlivce. Individualistický přístup je realizován prostřednictvím zásady přechodu 10 K přijetí Listiny základních práv došlo ještě za dob federálního Československa, po jejím rozdělení jak Česká republika, tak Slovenská republika Listinu základních práv a svobod různými způsoby přejaly do svého právního řádu. Listina základních práv a svobod má tak v obou zemích stejné znění. 11 Art. 64: Każdy ma prawo do własności, innych praw majątkowych oraz prawo dziedziczenia. Konstytucja rzeczypospolite Polskiej. In: Sejm.gov.pl [cit ]. Dostupné z: 12 Art. 14: Das Eigentum und das Erbrecht werden gewährleistet. Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. In: Gesetze-im.internet.de [cit ]. Dostupné z: 13 KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s ISBN ŠEŠINA, Martin In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. XXV. ISBN ; TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Bursík & Kohout, 1905 (reprint Praha: Wolters Kluwer, 2014, editor Ondřej Horák), s ISBN ; ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, s Ve světe pak stále existují kmeny, které mají za to, že vlastnictví smrtí nekončí a tudíž za majitele zanechaných věcí považují samotného zemřelého. Každý, kdo by tyto věci užíval, by byl stižen pomstou, a proto se tyto věci nejčastěji spalují spolu s tělem zemřelého. TILSCH, op. cit., s

13 majetku na jednotlivce, která je standardem pro dědické právo v evropských zemích. 16 Tuto zásadu se však pokoušely návrhy různých politiků socialistický stran v průběhu 19. a především 20. století vyloučit. Dědění jednotlivce dle socialistického mínění udržuje ve společnosti nerovnost a navíc dědici přináší zisk bez práce. O blahobytu ve výsledku rozhoduje něco tak nejistého, jako je příslušnost k rodu. Tyto názory však byly poněkud utopické, neboť počítaly s tím, že zůstavitel bude mít stejnou motivaci zachovat majetek pro kolektiv jako pro své blízké. 17 Individualistický přístup se nakonec socialistickým zákoníkům nepodařilo úplně popřít, podstatně však zúžily jeho uplatňování, 18 např. vyloučením určitých předmětů z vlastnictví osob, redukcí okruhu zákonných dědiců, vyloučením úpravy privilegovaných závětí atd. Tyto pozůstatky z dob minulých byly u nás překonány novým občanským zákoníkem, který tyto původní instituty dědického práva do našeho právního řádu opět navrátil. V návaznosti na zásadu přechodu majetku na jednotlivce je nutné určit, kdo bude tímto jednotlivcem, tedy dědicem po zemřelém. Při stanovení dědice lze vycházet ze dvou základních zásad, a to ze zásady pořizovací volnosti a ze zásady nucenosti. Zásada nucenosti (dnes známá jako zásada zákonné posloupnosti, 19 nebo jako zásada mezigenerační solidarity) 20 je postavena na pravidlu, že společnost, respektive zákon stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem, když zpravidla se jedná o osobu, která je pokrevně či jinak příbuzensky spjatá se zůstavitelem, 16 ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI.; TILSCH, op. cit., s ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, s Přitom je zcela logické, že zůstavitel bude produktivnější především tehdy, pokud jím vytvořené hodnoty přejdou na jeho nejbližší, v opačném případě, by jej to svádělo spíše k lehkomyslnosti a spotřebě majetku, a místo dosažení všeobecného blahobytu by tak bylo dosaženo spíš všeobecné chudoby. TILSCH, op. cit, s ELIÁŠ: In ELIÁŠ, 2008, op. cit., s Tamtéž, s HORÁK, 2014, op. cit., s

14 21, 22 a tudíž se u ní předpokládá, že se rovněž zasloužila na získání majetku zemřelého. Jejím protikladem je pak zásada pořizovací volnosti, která ponechává na vůli zemřelého, kdo bude jeho dědicem. 23 Zásada nucenosti je historicky starší, neboť stála u zrodu nejstarších systémů dědického práva. 24 Již v římském právu se však setkáváme s možností povolat za dědice osoby mimo zákonnou dědickou posloupnost. 25 Takový zůstavitel, který povolal dědice prostřednictvím závěti, vyloučil zákonnou dědickou posloupnost, neboť zásada pořizovací volnosti byla nadřazena zásadě nucenosti. 26 Stejným pravidlem se řídil i obecný zákoník občanský a meziválečné návrhy občanských zákoníku z roku 1931 a Naproti tomu socialistické občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 silně upřednostňovaly dědění ze zákona a povolání dědiců samotným zůstavitelem považovaly za narušení rodinného života. Současná úprava dědického práva se pak vrací k historickému modelu, když dává přednost zásadě pořizovací volnosti, která má zůstavitele motivovat k uspořádání majetkových poměrů ještě za života, které může zároveň přizpůsobit konkrétní situaci. 27, 28 Se zásadou pořizovací volnosti rovněž souvisí zásada in favori testamenti, tedy že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo 21 Je spravedlivo, aby byli dědici ti lidí, se kterými žil zůstavitel ve stycích nejužších. Jeho děti protože povinností toho, kdo děti zplodil, jest, aby se postaral o jejich příští osudy. Žena, protože často ani nelze rozlišiti, kolik jejího vlastního přičinění jest uloženo v majetku mužově, jeho vzniku i zachování, i proto, že se dlouhým manželstvím a prací v rodině stává méně způsobilou k samostatné práci výdělečné, je sociálně slabší. Muž, protože sotva kdo určí, kolik práce vynaložil, aby její majetek zachoval a rozmnožil. Rodiče, kterým člověk děkuje za své vychování a přípravu na vlastní práci životní. SVOBODA, 1921, op. cit., s Zásada nucenosti se v současné úpravě projevuje především ve výčtu osob v dědických skupinách, když přednostně jsou za dědice ustanoveny nejbližší osoby zůstavitele, tedy potomci, manželka, manžel či rodiče. 23 Tato pořizovací volnost však není neomezená, protože zůstavitel musí brát v potaz nepominutelné dědice (viz dále). ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI. 24 TILSCH, op. cit., s Římané dokonce považovali za morální povinnost každého, aby svého testovacího práva využil a za morální neštěstí, když někdo zemřel bez závěti. TILSCH, op. cit., s DAJCZAK, Wojciech, GIARO, Tomasz, LONGSCHAMPS DE BÉRIER, Francizsek, DOSTALÍK, Petr. Právo římské. Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 53. ISBN BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo v novém občanském zákoníku. Obchodní právo, 2012, roč. 21, č. 5, s ISSN Zkušenosti s předcházející socialistickou úpravou pak ukazují, že pokud je zůstavitel ve své pořizovací volnosti zákonnými ustanovením dědického práva omezen, a v důsledku toho nemůže uspořádat své majetkové poměry podle svých představ a přání po dobu po jeho smrti, je pak nucen řešit tuto situaci zcizováním svého majetku už za života, což jej vystavuje riziku, že konec života stráví v chudobě. Aneb jak praví stará zásada: Nedávej statku žádného, dokud duše v těle. ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s

15 co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. 29 V pochybnostech ohledně výkladu závěti je tak vždy třeba zkoumat, jaký byl skutečný záměr zůstavitele. Pořizovací svobodě zůstavitele pak odpovídá zásada volnosti dědictví přijmout či odmítnout. Zůstavitel tak sice má možnost o svém majetku pořídit, ale samotný dědic nemůže být nucen, aby toto dědictví přijmul, zvlášť když platí zásada neomezeného přechodu za dluhy zůstavitele (viz dále). Výjimkou z tohoto principu je v současné době dědická smlouva, která by odmítnutí dědictví vylučovala. Se zásadou volnosti dědictví přijmout či odmítnout souvisí rovněž zásada: Semel heres semper heres, z které plyne, že pokud dědic jednou dědictví přijme, nemůže se ho již zpětně vzdát, což platí i naopak, že pokud dědic jednou odmítne, nemůže se svého dědického práva již zpětně domáhat. 30 V případě, že dochází k dědění ze zákona, se uplatňuje zásada rovnosti, tedy že nikdo 31, 32 nemá přednost v dědění z důvodu pohlaví, původu, stáří či prvorozenství. Zákonná posloupnost však může být modifikována tak, že zůstavitel pořídí o svém majetku pro případ smrti. V takovém případě se zásada rovnosti dostává do střetu se zásadou pořizovací volnosti, přičemž přednost má druhá z těchto zásad. Rovnost je dána také mezi dětmi narozenými v manželství a mimo manželství, ačkoliv tomu tak na území České republiky vždy nebylo. 33 Protikladem této zásady je zásada koncentrace, která zná tzv. privilegované dědice určené podle pohlaví, stáří či prvorozenství. Tato zásada se vyskytovala především v historických úpravách, když jejím cílem bylo udržet rodinné jmění pohromadě ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI. 30 ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI.; TILSCH, op. cit., s ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, s Před rokem 1786 platilo v Čechách pro šlechtu právo zemské, které činilo rozdíl mezi pohlavími a pro městský stav právo městské, které tento rozdíl nečinilo. TILSCH, op. cit, s Tato zásada je u nás prolomena v 1636 odst. 2 ve prospěch zůstavitelova pozůstalého manžela při dědění v druhé dědické skupině. ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI. 33 V obecném zákoníku občanském nemanželské děti neměly stejná práva s dětmi manželskými. Především na otcovu pozůstalost a pozůstalost otcových příbuzných neměly nemanželské děti (pokud nebyly legitimovány) žádný nárok, neboť se s nimi nepočítalo v zákonné posloupnosti dle 732 OZO. Nemanželské děti mohly dědit v 1. dědické třídě pouze po matce a matčiných příbuzných. Viz 155, 165, OZO. 34 ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI; TILSCH, op. cit., s ; ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s

16 Zatím, co zásada rovnosti se vztahuje k osobám dědiců, zásada univerzální sukcese se týká přecházejícího zůstavitelova jmění a stanovuje, že dědic vstupuje do všech práv a závazků zůstavitele. Celá pozůstalost tedy tvoří nerozlučný celek, který přechází na dědice. Tímto principem není vyloučeno, aby bylo více dědiců, ale je-li jich více, dědí se ideální části dědictví, nikoli samostatné věci. 35, 36 Zásada univerzální sukcese rovněž souvisí s neomezeným přechodem zůstavitelových dluhů na dědice. 37 K tomuto principu se však vrátil až nový občanský zákoník, neboť do té doby dědic odpovídal za dluhy jen do výše nabytého dědictví. 38 Opakem zásady univerzální sukcese je zásada singulární sukcese, která se týká přechodu jednotlivé věci či práva z majetku zůstavitele na jinou osobu. 39 V dědickém právu je konečně uplatňován princip ingerence veřejné moci při nabytí dědictví, tzn. že dědictví je projednáváno před státním orgánem, jehož cílem je nalézt dědice s nejlepším dědickým právem, zajistit splnění vůle zůstavitele, urovnávat případné spory mezi dědici atd. Tento princip je v našem právním řádu rozveden především ustanoveními zákona o zvláštních řízeních soudních ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI; TILSCH, op. cit., s ; ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s Pokud je někomu odkázána jen jednotlivá věc, může být ten, kdo tuto věc získá pouze singulárním nástupcem ve vztahu k této věci. 37 Tvrdost této zásady je v našem prvním řádu zmírněna možností výhrady soupisu, kdy důsledkem této výhrady je odpovědnost za dluhy jen do výše nabytého dědictví. 38 Odpovědnost za dluhy jen do výše nabytého dědictví odpovídá myšlence, že dluhy zemřelého náleží stále jemu, a proto je lze vyrovnat jen z majetku, jenž zemřelý zachoval. Důvodová zpráva k zák. č. 141/1950 přímo uvádí, že Dědické právo, které má utvrzovat rodinné svazky a hospodářskou základnu rodiny, nemůže být pro dědice majetkovým rizikem. ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s ŠEŠINA In: ŠVESTKA, DVOŘAK, FIALA a kol., op. cit., s. XXVI; TILSCH, op. cit., s ; ELIÁŠ In: ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s

17 2 Nepominutelný dědic a jeho vydědění v inspiračních zdrojích současné úpravy 41 Nepominutelný dědic je jedním ze základních pojmů dědického práva, 42 a jak je ze samotného pojmenování patrné, jde o osobu, která nemá být při dědění opomenuta. Na tohoto nepominutelného dědice by měl zůstavitel v případě pořízení pro případ smrti pamatovat a zanechat mu alespoň jeho zákonem stanovený povinný díl. Další text, který je věnován historickému vývoji tohoto institutu ukazuje, že se postavení nepominutelného dědice a jeho práva na povinný díl se v občanských zákonících účinných na území České republiky značně měnilo, a to v závislosti na principech, na nichž byla ta která úprava dědického práva postavena. V rámci historického vývoje institutu nepominutelného dědice se pak do střetu 41 Kapitola vychází z příspěvku Developments in legal institutions of heir with capacity to inherit, který byl autorkou přednesen na Mezinárodní vědecké konferenci Evolution of private law: New approach, a který byl publikován v: TALANDOVÁ, Iveta. Developments in legal institutions of heir with capacity to inherit. In: PINIOR, Piotr, ZIELIŃSKA, Ewa, Żaba, Mateusz legal (eds.). Evolution of private law. New approach. Katowice: Oficyna Wydawnicza Wacław Walasek, 2016, s ISBN Dále kapitola vychází z příspěvku Proměny dědické způsobilosti v občanských zákonících předneseným autorkou na Mezinárodní vědecké konferenci Civilnoprávne inštitúty a ich historická reflexia vo svetle moderných kodifikácií, který bude publikován ve společném sborníku z této konference. Autorka se problematikou vývoje institutu nepominutelného dědice a jeho vydědění zabývala rovněž v: TALANDOVA, Iveta, TALANDA, Adam. A Brief Insight into Disinheritance. International and comparative law review. 2016, vol. 16, no. 1., s ISSN ; TALANDOVÁ, Iveta. Nepominutelný dědic a jeho právo na povinný díl. Časopisu pro právní vědu a praxi (v tisku). 42 Pojem nepominutelný dědic se objevuje již v římském právu, lze však říci, že zpočátku byla práva nepominutelných dědiců v této době pouze formální, neboť zůstavitel měl pouze povinnost je v testamentu určitým způsobem zmínit. Mezi nepominutelné dědice pak patřily osoby, které byly bezprostředně podřízeny zůstavitelově moci, tzv. heredes sui. Byly to především zůstavitelovy děti, manželka, avšak mohly to být i další osoby náležející k přímému potomstvu zůstavitele (např. vnuci). Zvláštní postavení měl pak syn zůstavitele, protože pokud nebyl v testamentu ustanoven za dědice, popřípadě nebyl platně vyděděn, stával se celý testament neplatným. Co se týče vydědění, zpočátku nemusel zůstavitel vůbec důvod vydědění uvádět, rovněž nebyly stanoveny ani taxativní důvody pro vydědění. Justiniánovou novelou z r. 542 n. l. pak byla zavedena důslednější ochrana nepominutelných dědiců, neboť zůstaviteli byla stanovena povinnost zanechat svým ascendentům a descendentům jejich povinný díl, když zároveň tyto osoby zůstavitel musel ustanovit za dědice. Vydědění nově bylo možné pouze pro určité zákonem taxativně stanovené případy (např. nemravný život, nevděk vůči zůstaviteli atd.). Z této stručné exkurze do římského práva je patrné, že římská úprava položila základy pro institut nepominutelného dědice a jeho vydědění, k jehož rozvinutí došlo v pozdějším historickém období (viz dále). URFUS, Valentin. In: KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 270 a ISBN: ; DAJCZAK, GIARO, LONGSCHAMPS DE BÉRIER, DOSTALÍK, op. cit., s. 139; MUCHA, Jiří. Postavení a funkce vydědění v právu dědickém. Bulletin advokacie, 1983, červenec září, s ; BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Academia, 1994, s.121. ISBN X. 16

18 dostávají dva již zmíněné protichůdné principy, a to princip pořizovací volnosti a opačný princip rodinné solidarity. První uvedený princip klade na první místo volnost zůstavitele vybrat si dědice a oslabuje postavení nepominutelného dědice, kterého může zůstavitel opomenout nebo vyloučit z dědění. Druhý uvedený princip preferuje rodinné dědické nástupnictví 43 a nepominutelnému dědici zajišťuje právo na dědický podíl nebo povinný díl neboť svoboda pořizovací nesmí přejíti v pořizovací zvůli. 44 Ochrana nepominutelného dědice spočívající v jeho právu na povinný díl však není absolutní, neboť mu může být za určitých okolností odňata, a to buď z důvodu jeho nevhodného chování prostřednictvím vydědění či dědické nezpůsobilosti, nebo na základě jeho vlastního rozhodnutí, pokud se svého práva na povinný díl zřekl nebo jej odmítl, popřípadě se jej vzdal ve prospěch jiného. I těmto aspektům institutu nepominutelného dědice je věnován následující historický vývoj, z důvodu zaměření práce je pak podrobnější výklad věnován institutu vydědění. Níže uvedené úpravy obsažené v obecném zákoníku občanském a v meziválečných návrzích občanského zákoníku byly vybrány z důvodu, že tvořily hlavní inspirační zdroje pro současnou úpravu dědického práva, 45 zároveň není opomenut ani občanský zákoník z roku 1964, proti kterému se současná úprava vymezuje. 43 K rodinnému nástupnictví se výstižně vyjadřuje Svoboda: Je spravedlivo, aby byli dědici ti lidí, se kterými žil zůstavitel ve stycích nejužších. Jeho děti protože povinností toho, kdo děti zplodil, jest, aby se postaral o jejich příští osudy. Žena, protože často ani nelze rozlišiti, kolik jejího vlastního přičinění jest uloženo v majetku mužově, jeho vzniku i zachování, i proto, že se dlouhým manželstvím a prací v rodině stává méně způsobilou k samostatné práci výdělečné, je sociálně slabší. Muž, protože sotva kdo určí, kolik práce vynaložil, aby její majetek zachoval a rozmnožil. Rodiče, kterým člověk děkuje za své vychování a přípravu na vlastní práci životní. SVOBODA, 1921, op. cit., s SVOBODA, 1921, op. cit., s K inspiračním zdrojům současného občanského zákoníku viz: HORÁK, Ondřej. Dějiny kodifikace soukromého práva v českých zemích. In MELZER, Filip, TÉGL, Petr, a kol. Občanský zákoník velký komentář. Svazek I vydání. Praha: Leges, 2013, s. XXVIII. ISBN ; ELIÁŚ, Karel. Charakteristika návrhu nového občanského zákoníku. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, TICHÝ, Luboš. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. Praha: ASPI, 2006, s ISBN ; ELIÁŠ, Karel. Inspirační síla všeobecného zákoníku občanského v návrhu občanského zákoníku pro Českou republiku. In HRUŠÁKOVÁ, Milada (ed.): 200 let ABGB od kodifikace k rekodifikace českého občanského práva. Praha: Leges, 2011, s ISBN ; DADUOVÁ, Martina, HORÁK, Ondřej. Nové dědické právo a meziválečná rekodifikace. Ad Notam, 2016, roč. 22, č. 1, s ISSN

19 2.1 Obecný zákoník občanský Obecný zákoník občanský 46 byl postaven na principu autonomie vůle zůstavitele, 47 která se projevovala v širokých možnostech, jak mohl zůstavitel pořídit o svém majetku pro případ smrti (závěť, dědická smlouva, odkazy). Zůstavitel si tak mohl za dědice či odkazovníka zvolit kteroukoliv osobu, a to i mimo zákonnou posloupnost. Jediné omezení představovaly nejbližší osoby zůstavitele, které zákon označoval za nepominutelné dědice. 48, 49 Na tyto osoby zůstavitel musel, v případě že činil pořízení pro případ smrti, pamatovat a zanechat jim jejich zákonem stanovený povinný díl. Mezi nepominutelné dědice patřily děti zůstavitele, 50 a nebyloli jich, tak zůstavitelovy rodiče. 51 Děti a rodiče byli zařazeni mezi nepominutelné dědice 46 Obecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) byl vyhlášen císařským patentem ze dne 1. června 1811 a uveřejněn pod č. 946 ve sbírce zákonů soudních. Jediným autentickým zněním zákona je znění německé. Se vznikem Československa v roce 1918 byl zákon recipován do československého právního řádu zákonem č. 11/1918 Sb. V dalším textu je zákon označován jako obecný zákoník občanský (OZO), když citace jeho českého znění vychází ze stavu v roce 1936, jak je uvedeno v komentáři k tomuto zákonu. ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha: V. Linhart, 1936 (reprint Praha: Wolters Kluwer, 2013), 866 s. ISBN TILSCH, op. cit., s Je třeba podotknout, že již v této době byl kritizován pojem nepominutelný dědic, neboť tato osoba neměla dědický nárok, ale pouze nárok obligační spočívající ve vyplacení povinného dílu. Svoboda z tohoto důvodu navrhoval zavést termín nepominutelný čekatel, který je zcela jistě výstižnější, neboť jde skutečně o osobu, která čeká na svůj díl z pozůstalosti, a toto právo je nepominutelné. Tato otázka byla diskutována také při rekodifikačních snahách, když důvodová zpráva k osnově občanského zákoníku z roku 1931 sama uvádí, že termín nepominutelný čekatel by byl vhodnější, ne však úplně přesný, a proto ve svém návrhu stále používá spojení nepominutelný dědic. Vládní návrh z roku 1937 se pak naopak pojmu nepominutelný dědic zastává, neboť slovo čekatel, jak uvádí důvodová zpráva, se nezdá být vhodné, neboť je to označení pro osobu značně se lišící od osoby, která má právo na povinný díl. Nakonec se tedy i v návrhu z roku 1937 znovu objevil již dříve kritizovaný pojem nepominutelný dědic, i přesto, že samotná důvodová zpráva uvádí, že jde o pojem nesprávný. Je však každému zřejmé, oč jde, připojí-li se přívlastek nepominutelný. SVOBODA, 1921, op. cit., s. 72; BAUER, František. Odpůrčí právo proti opominutí nastoupiti dědictví a nárok na povinný díl. Právní prakse, 1937, č. 5, s ; SVOBODA, Emil (ed.). Dědické právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1924, s. 68; Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku Komentář k hlavě 21 ( 574 až 601). In: Senát PČR [cit ]. Dostupné z: 49 K historickému vývoji pojmu nepominutelný dědic srov. také: HORÁK, Ondřej. Výpůjčka, právní úkon a jiné slovakismy. Zamyšlení nad terminologickými změnami při rekodifikaci českého soukromého práva. In MACH, Peter, PEKARIK, Matej, VLADÁR, Vojtech (edd.). Constans et perpetua voluntas: Pocta Petrovi Blahovi k 75. narodeninám. Trnava: Trnavská univerzita, 2014, s Za děti byly považovány i vnuci, či pravnuci, pokud jejich předchůdci již nežili. 763 OZO. 51 Za rodiče byly rovněž považováni i prarodiče, pokud jejich předchůdci již nežili. 763 OZO. 18

20 s ohledem na povinnost rodičů zabezpečit své děti a naopak, tedy právě s ohledem na rodinnou solidaritu. Právo pozůstalého manžela na povinný díl nebylo zakotveno, ačkoliv se v právní 52, 53 teorii, tak v praxi objevovaly hlasy pro jeho zavedení. Dětem se bez ohledu na věk měla dostat alespoň ½ z toho, co by jim připadlo dle zákonné dědické posloupnosti, rodičům pak alespoň ⅓ z toho, co by obdrželi dle zákonné dědické posloupnosti. Povinný díl mohl být nepominutelnému dědici zanechán v podobě dědického podílu, nebo odkazu, takto zanechaný povinný díl musel být však vždy zcela nezatížený podmínkami nebo jinými závadami. 54 Postavení nepominutelného dědice se pak odvíjelo od toho, jakým způsobem mu byl povinný díl zanechán, jednak mohl mít postavení dědice s povinností podílet se na úhradě dluhů zůstavitele, nebo mohl mít postavení odkazovníka bez povinnosti k úhradě dluhů. Zároveň byla dána nepominutelnému dědici možnost odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. 55 V případě, že povinný díl nebyl nepominutelnému dědici zanechán ve formě dědického podílu nebo odkazu, stávala se z práva na povinný díl pohledávka vůči dědicům (popřípadě vůči odkazovníkům). Nepominutelný dědic tak nemohl žádat konkrétní podíl z pozůstalosti, ale měl nárok pouze na výplatu nebo doplacení povinného dílu v penězích. Povinnost k dorovnání povinného dílu měli všichni dědicové (popřípadě odkazovníci). Při určování hodnoty povinného dílu se pozůstalost sepsala, a zjistily se tak veškerá aktiva a pasiva, přičemž povinný díl se počítal z čisté hodnoty pozůstalosti. Nepominutelný dědic mohl být 52 Ochrana manžela či manželky po smrti zůstavitele byla zajištěna tak, že jim bylo po dobu vdovství (6 týdnů) z pozůstalosti poskytováno slušné zaopatření, pokud si jej tato osoba nemohla zajistit sama z vlastních prostředků, a pokud by tento náklad na slušné zaopatření nebyl zajištěn prostřednictvím zákonného dědického podílu nebo jiným způsobem jednání inver vivos nebo mortis causa. Slušné zaopatření nemělo uhradit jen nejnutnější potřeby, ale mělo zajistit průměrný životní standard. ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s Diskuze o zahrnutí manžela mezi nepominutelné dědice pokračovaly i v rámci přípravy vládního návrhu z roku 1937, nakonec však byla převzata úprava z obecného zákoníku občanského, obsahující právo manžela na zaopatření a povinný díl manžela byl poté shledán jako nadbytečným. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku Komentář k hlavě 21 ( 574 až 601). In: Senát PČR [cit ]. Dostupné z: 54 Pokud bylo však nepominutelnému dědici zůstaveno více, než představoval jeho povinný díl, mohla být tato přesahující část zatížena. 774 OZO. Zůstavitel však mohl dát dědici na výběr, aby přijal zatížený dědické podíl nebo odkaz, nebo aby žádal pouze povinný díl. ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s OZO. 19

21 u soupisu a odhadu dědictví přítomen a mohl činit připomínky a námitky, 56 především mohl žádat připočtení darů učiněných za života zůstavitele k hodnotě pozůstalosti. 57 Pokud po připočtení darů bylo zjištěno, že pozůstalost nestačí k úhradě povinného dílu, mohl takto zkrácený nepominutelný dědic žádat po obdarovaném, aby vydal dar poskytnutý mu zůstavitelem za jeho života na doplnění povinného dílu (tzv. vrácení daru na povinný díl). 58 Povinný díl byl určen z čisté hodnoty pozůstalosti, ale bez ohledu na odkazy nebo jiné závady vznikající z poslední vůle. Na určení výše povinného dílu mělo vliv také vpočtení, tj. snížení povinného dílu o hodnoty, které nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele za jeho života nebo i na základě pořízení pro případ smrti. 59 Nepominutelný dědic se mohl svého povinného dílu nebo jeho doplnění domáhat žalobou. Tato žaloba se promlčovala ve třech letech od chvíle, kdy mohl nepominutelný dědic tento nárok uplatnit poprvé, 60 tj. od chvíle kdy bylo vyhlášeno poslední pořízení, ve kterém byl nepominutelný dědic zkrácen. Žalobu na vydání povinného dílu podával jako žalobce nepominutelný dědic, a to proti všem dědicům a odkazovníkům, kteří měli povinnost poměrně na povinný díl přispět. 61 Žalobou se nepominutelný dědit domáhal, aby byl povinný díl vyplacen nebo doplněn v penězích. 62 Právo na povinný díl nepředstavovalo právo absolutní, neboť byly dány zůstaviteli možnosti, jak právo na povinný díl nepominutelného dědice prostřednictvím vydědění zčásti nebo zcela vyloučit. Nepominutelný dědic mohl být ze svého práva na povinný díl vyloučen na základě zákona v případě, že byl dědicky nehodný (nezpůsobilý) 63 a zůstavitel mu čin OZO OZO OZO. 59 Obecný zákoník občanský tak rozlišoval připočtení dle 785 OZO (zvýšení hodnoty pozůstalosti o věci darované zůstavitelem za života), vpočtení dle 787 až 798 OZO (snížení povinného dílu o hodnoty obdržené od zůstavitele jinak) a započtení dle 790 až 794 OZO (snížení dědického podílu o hodnoty obdržené od zůstavitele jinak, zákon však rovněž označuje jako vpočtení) OZO OZO. 62 Další ochranu nepominutelných dědiců představovala možnost zřízení invetáře ( 804), separace pozůstalosti ( 812), vyjevovací přísaha (podle podle čl. XLII. uvoz. zák. k c. ř. s.) a vrácení daru na povinný díl ( 951). 63 Dědicky nezpůsobilý byl dle 540 a násl. OZO ten, kdo se vůči zůstaviteli dopustil zločinu, pokud mu tento čin zůstavitel neodpustil. Dále byl nezpůsobilý dědit ten, kdo zůstavitele donutil k poslednímu pořízení nebo mu ho naopak překazil nebo se jinak závadně zachoval ve vztahu k poslednímu pořízení zůstavitele. 20

22 zakládající dědickou nehodnost neodpustil. 64 V úvahu připadala také možnost, že se nepominutelný dědic sám zřekl svého povinného dílu smlouvou se zůstavitelem, 65 popřípadě svůj povinný díl nežádal. 66 Avšak ve všech těchto případech, kdy se nepominutelnému dědici jeho povinný díl zčásti nebo zcela nedostal, měl tento nepominutelný dědic nárok alespoň na nutnou výživu Vydědění v obecném zákoníku občanském Zůstavitel se mohl zprostit své povinnosti zanechat nepominutelnému dědici jeho povinný díl prostřednictvím vydědění. Obecný zákoník občanský upravoval důvody vydědění ve svém 768, zůstavitel tak mohl nepominutelného dědice vydědit z těchto důvodů: 68 1) Nechal-li zůstavitele v nouzi bez pomoci, 69 2) Byl-li pro zločin odsouzen k trestu doživotního nebo dvacetiletého žaláře, 70 3) Vedl-li trvale život příčící se veřejné mravnosti. 71 Rodiče zůstavitele navíc mohli být vyděděni i tehdy, jestliže zanedbali výchovu dítěte. A konečně byl nezpůsobilý ten, kdo se soudně doznal nebo byl usvědčen z cizoložství nebo krvesmilstva. Zvláštní případy nezpůsobilosti byly pak stanoveny zvláštními zákony. 64 Pro důvody dědické nehodnosti mohl být i vyděděn. 65 Zřeknutí se dědického práva bylo upraveno v 551 OZO, a to smlouvou se zůstavitelem ve formě notářského zápisu. 66 Chtěl-li dědic nabýt dědický podíl, kterým mu byl zanechán povinný díl, musel se o něj ucházet dědickou přihláškou dle 799 a násl. OZO. Neměl-li nepominutelný dědic právo na dědický podíl, ale jen na povinný díl, mohl také prohlásit, že ho nežádá. 67 Nutná výživa byla myšlena jako výživa nezbytná k životu. Nepominutelnému dědici příslušela jen tehdy, pokud se mu nedostávala a nesměla převýšit částku povinného dílu (srov. pozn. 52 o slušném zaopatření). ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s Podle původního znění obecného zákoníku občanského bylo důvodem pro vydědění i odpadnutí od křesťanství. Tento důvod vydědění byl však zrušen článkem VII. zákona z 25. května 1868, č. 49 ř.z. 69 Nouzí se přitom nerozuměla pouze nouze hospodářská, ale i každý jiný sběh okolností, kdy člověk nutně potřeboval pomoc, např. byl-li sám v nemoci, ve stáří atd. SVOBODA, 1921, op. cit., s Pokud byl nepominutelný dědic odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání delší než dvaceti let, neměl by z povinného dílu žádný prospěch. Proto bylo odvozeno, že i v případě, kdy byl nepominutelný dědic odsouzen k trestu smrti, mohl být platně vyděděn. ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s Zákon sice dále neuváděl, co je myšleno životem příčící se veřejné mravnosti, avšak praxe i teorie dovodily, že jde to takový způsob života dotyčné osoby, který se podle všeobecných názorů příčí dobrým mravům, nemusí však opravdu vyvolat veřejné pohoršení. Stubenrauch str. 939, pozn. 4, Krasnopolski str. 228 pozn. 6 a rozh. vid. nejv. soudu Gl. U. n. ř. č In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s

23 Rovněž existovalo i tzv. vydědění v dobém úmyslu (bona mente), 72 kdy mohl být vyděděn zadlužený nebo marnotratný nepominutelný dědic, byla-li tu pravděpodobná obava, že povinný díl, který mu měl náležet, by byl zcela nebo z největší části pro jeho děti ztracen. 73 Zůstavitel však byl nucen povinný díl zůstavit dětem tohoto nepominutelného dědice, tzn., že pokud nepominutelný dědic děti neměl, nemohl být pro tento důvod ani vyděděn. 74 Nepominutelný dědic mohl být vyděděný rovněž z důvodů, které jej činí dědicky nezpůsobilým: 75 1) Dopustil-li se vůči zůstaviteli zločinu (avšak pouze pokud mu zůstavitel neodpustil), 76 2) Zůstavitele k projevení poslední vůle nutil nebo ho podvodným způsobem k němu navedl, překazil prohlášení nebo změnu poslední vůle, nebo zničil poslední pořízení, které od něho již bylo zřízeno. 77 Vydědění z těchto důvodů představovalo pro zůstavitele určitou pojistkou, že se o této dědické nezpůsobilosti soud dozví, a to především v případě, kdy ostatním dědicům nebyly tyto okolnosti známy. Rovněž se tímto způsobem předcházelo situacím, kdy by nezpůsobilý dědic chtěl tvrdit, že mu byly tyto činy odpuštěny. Vydědění mohlo být učiněno výslovně, a to buď s uvedením konkrétního důvodu vydědění, nebo bez něj. Mohlo však být učiněno i mlčky (tzn. konkludentním jednáním), a to tak, že zůstavitel pořídil o celém svém jmění a nepominutelnému dědici nic nezanechal, nebo mu zanechal míň, než představoval jeho povinný díl. Pokud v takovém případě dědici mohli nepominutelnému dědici prokázat, že se dopustil některého z výše uvedených důvodů vydědění, jednalo se o vydědění po právu mlčky učiněné. 78 V případě sporu musel existenci důvodu vydědění prokazovat vždy ten, proti komu směřovala žaloba nepominutelného dědice na vyplacení nebo doplnění povinného dílu (tedy dědic, kterému bylo vydědění ku prospěchu), OZO. 73 Pro tento důvod vydědění stačila skutečnost zadlužení nebo značné nehospodárnosti. SVOBODA, 1921, op. cit., s ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s OZO v návaznosti na OZO OZO OZO OZO. 22

24 a to bez ohledu na to, zda byl důvod vydědění uveden či nikoliv. 79 V řízení pak nemusel být prokázán ten důvod, který zůstavitel uvedl, popřípadě na který svým prohlášením o vydědění mířil, postačilo, byl-li prokázán kterýkoli z možných důvodů vydědění. 80 Pokud žádný z důvodů vydědění prokázán nebyl, mohl nepominutelný dědic požadovat vyplacení svého povinného dílu nebo doplnění toho, o co byl zůstavitelem zkrácen. 81 Také nebylo třeba, aby důvod k vydědění existoval již v době zřízení posledního pořízení, 82 a naopak důvod k vydědění nezaniknul, pokud zde již nebyl v době smrti zůstavitele. 83 Vydědění mohlo být zrušeno pouze tak, že zůstavitel vydědění výslovně odvolal ve formě posledního pořízení, nestačilo tedy pouhé prominutí důvodu vydědění. 84 Dále mohlo být vydědění zrušeno mlčky, tedy tak že zůstavitel zničil poslední pořízení, která obsahovala vydědění, anebo tak, že zůstavitel pořídil o svém majetku znovu a zanechal dříve vyděděnému nepominutelnému dědici majetek velikosti povinného dílu nebo větší. Pokud došlo k platnému vydědění, nepominutelný dědic ztratil nejen nárok na povinný díl, ale rovněž na dědický podíl. 85 V případě platného vydědění potomci vyděděného mohli žádat povinný díl, a to i tehdy, přežil-li vyděděný zůstavitele. 86 Tato úprava tak byla ve vztahu k potomkům vyděděného příznivá, neboť jim dávala možnost žádat povinný díl, který na ně přešel po vyděděném předku. Jistou nevýhodou tohoto ustanovení pak bylo, že se vyděděný přes své potomky mohl dostat k majetku po zůstaviteli, na což zareagoval občanský zákoník z roku OZO; SVOBODA, 1921, op. cit., s Ledaže byla zřejmá zůstavitelova vůle vydědit jen pro určitý důvod. ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s SVOBODA, 1921, op. cit., s Zůstavitel mohl u dítěte předvídat, že v budoucnu naplní některou ze skutkových podstat vydědění a vydědit jej pak s podmínkou, že se mu nemá ničeho dostat, pokud se dopustí některého z jednání, které spadá mezi důvody vydědění. ROUČEK In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit, s Vydědění se zrušuje jen výslovným odvoláním projeveným zákonnou formou. 772 OZO. 84 Pokud by však již k prominutí důvodu vydědění došlo, nemohl by již zůstavitel tohoto potomka platně vydědit. ROUČEK In ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s Tamtéž OZO. 87 Viz dále. 23