Bylo by škoda... Napsal Rudolf Tomša Někdy mezi roky Výňatek aneb příběh našeho rodu v poněkud širších souvislostech.

Transkript

1 Bylo by škoda aneb příběh našeho rodu v poněkud širších souvislostech. Napsal Rudolf Tomša Někdy mezi roky Vladimír Tomša 2003 Výňatek

2 OBSAH PŘÍZRAK BLÍŽÍCÍ SE VÁLKY...4 VZPOMÍNKY NA ĎÁBLICE...8 DOPRAVA ĎÁBLICKÝ HŘBITOV SILNICE V ĎÁBLICÍCH ĎÁBLICKÁ ŠKOLA BLÁTO VODOVOD SPOLEČENSKÝ ŽIVOT BIOGRAF V ĎÁBLICÍCH DALŠÍ VÁLKA JE NA SPADNUTÍ DRUHÁ ČÁST PŘÍPRAVY NA VÁLKU OBDOBÍ MNICHOVA OBSAZENÍ NĚMCI PERLÍK KONEC VÁLKY RUSOVÉ Projev V. M. Molotova REJSTŘÍK

3 Výňatek vznikl vybráním některých pasáží, týkajících se Ďáblic, z osobních vzpomínek. mého otce, Rudolfa Tomši. Můj děda Rudolf Tomša (starší) přišel do Ďáblic v roce Mému otci, také Rudolfovi, bylo tehdy 10 let. Děda měl velmi dramatický život a z dnešního pohledu byl mírně řečeno idealista. Jak jinak si vysvětlit, že za první světové války vstoupil (jako mnoho jemu podobných) do legií v Rusku, prožil Sibiřskou anabasi a domů se vrátil až dva roky po skončení války. Jako by ale toho neměl dost, prakticky s příchodem Němců v březnu 1939 se znovu zapojil do odboje a spolupracoval s Obranou národa. To se pak jemu i mému otci málem stalo osudným. Děda byl k tomu ještě přesvědčený sociální demokrat a věřil tomu, že politika se dá dělat jako poctivé řemeslo Jeho celoživotní zálibou byla zahrada. Byl v organisaci sociální demokracie, byl v Československé obci legionářské a založil zahrádkářský spolek "Společnost přátel zahrady", jehož byl celostátním jednatelem. Můj otec krátce po druhé válce z Ďáblic na nějakou dobu odešel. Na moje naléhání později sepsal osobní vzpomínky, které jsem znal z jeho ústního podání. Zabývají se hlavně naším rodem a jsou určeny dalším generacím. Většina z nás má podle mne problém, má-li říci něco o svých předcích za horizontem prarodičů Nazval jsem tyto vzpomínky Bylo by škoda... Část z nich se zabývá i Ďáblicemi. Vzpomínky jsou psány v 90. letech minulého století, takže se značným odstupem. Může se proto stát, že v některých detailech nemusí být úplně přesné a jistě mohou být považovány za subjektivní. Nicméně jsem přesvědčen, že vzhledem k faktografickému pojetí a " technokratickému založení" mého otce mají docela spolehlivou vypovídací hodnotu. Kromě toho popisují místní události i v širším historickém kontextu. 3

4 PŘÍZRAK BLÍŽÍCÍ SE VÁLKY Adolf Hitler Rakousko Evropa zase smrdí střelným prachem Policie a četnictvo posiluje Výroba letadel v našem okolí Cvičení vojáků a počátky sledování leteckého provozu V té době se ujala vlády v Německu postava, která měla rozhodujícím způsobem ovlivnit vývoj Evropy Adolf Hitler. Pamatuji se ještě zcela přesně na den , kdy byl Hitler jmenován německým kancléřem. Poslouchali jsme večerní zprávy v rozhlase. Táta zcela jasně prohlásil: "To znamená válku!" Jak hlubokou pravdu řekl a jaké utrpení ho v souvislosti s tím bude čekat, to naštěstí nevěděl. Pak se pamatuji na situaci v Rakousku. Vypukly tam nepokoje, levicové strany se dostaly do rozporu s vládními orgány a policií v únoru Bojovalo se o dělnické sídliště Marxhof. V tom roce bylo velmi větrné a deštivé počasí a tak jsme ty dělníky, kterým policie a vojsko rozstřílely obydlí, velmi litovali. O počasí se vyjádřila maminka, že jsou to "Feberstürme" - únorové bouře. Takhle se mezi nás začala vtírat nová válka. Opravdu, tak od roku bylo cítit, že Evropa, jak říkali Voskovec a Werich, smrdí střelným prachem. Zmíním se jen o tom, jak se tyto skutečnosti jevily v našem nejbližším okolí. Vláda začala posilovat policii a četnictvo. Letecké továrny (v naší blízkosti to byla AVIA Čakovice a Letov Letňany) začaly rapidně zvyšovat výrobu. Pro nás (ale nejen pro nás) bylo nepříjemné, že AVIA měla ve směru k Ďáblicím zkušebnu leteckých motorů. Každý motor před zamontováním do letadla musel mít "odjeto" několik hodin "na brzdě". Tehdy nebyly žádné ekologické předpisy v tomto směru a vojáci tehdy měli přednost. Mimo to v naší blízkosti byla zkušební letiště obou továren a letadla létala, přistávala a startovala prakticky celý den i noc. V těchto případech byl hluk skutečně nesnesitelný. Značně se zvýšila množství cvičení našich vojáků. Kopec Ládví (u křížku), kde je dnes hvězdárna, byl významným orientačním bodem. Vzpomínám si, že jsem viděl primitivní počátky vzniku řízení a sledování leteckého provozu, který později, zdokonalen, sehrál ve druhé světové válce tak obrovskou roli. Při těchto cvičeních byly na určitých místech zřízeny hlásky - pozorovatelny, vybavené polním drátovým telefonem. Zajímavé je, že v těch letech to byly telefonní přístroje japonské výroby, které si přivezli legionáři vracející se ze Sibiře. (Japonci byli za první světové války spojenci a byli též na Magistrále neboť měli zájem o Sibiř. Legionáři telefony od nich dostali či koupili.) Vedoucí hlídky měl triedr a tabulku, vlastně prkénko s namalovaným ciferníkem s čísly 1-12, přičemž číslo 12 bylo namířeno přesně na sever. Pozorovatel objevení letadla ohlásil ihned telefonem na nějakou centrálu, kde byla nevím. Jeho hlášení znělo: 1. - číslo hlásky 2. - směr objevení letadla (1-12) 3. - množství letadel 4. - daleko nebo blízko 4

5 5. - vysoko nebo nízko Je zajímavé, jak jednoduše se začínalo a jak rychle se tento systém za pár roků úplně zdokonalil a pomohl například vyhrát Bitvu o Británii. Na Ládví jsem také viděl v činnosti vojenskou vysílačku. Přijímač byl zřejmě na baterie a akumulátor (pro žhavení elektronek). Vysílačka byla napájena z dynama, které poháněl voják šlapáním na převod upravený z normálního bicyklu. Vysílací anténa byla zachycena na strom a místo uzemnění byla protiváha (drát položený na zemi ve stejném směru jako anténa - dělá se dodnes). Vesnicemi procházela velká množství vojáků na cvičení. Jezdili jsme s nimi na kolech až kilometrů směrem k Mělníku. Vojenská střelnice v Kobylisích byla v plné činnosti. Jednou jsme tam byli na exkursi, ukazovali nám nácvik střelby na letadla. Modely letadel se posunovaly po drátě, střílelo se hliníkovými náboji, které se pohybovaly po odpovídající křivce jako při střelbě normálními náboji na skutečná letadla (redukované střelivo). Za tím účelem byl zvýšen příslušný násep. Tato střelnice pak v době takzvané Heydrichiády sloužila Němcům jako popraviště. Přes tyto skutečnosti byl v naší republice až do smrti presidenta Masaryka celkem klid. Od té doby nabíraly události na závažnosti a na rychlosti. Významným datem byl 21. květen Na základě informací o pohybech německých vojsk u našich hranic vyhlásila naše vláda částečnou mobilisaci určitých ročníků, jednak specialistů, jednak posádek pohraničních opevnění. Mobilisace byla provedena tak, že nikdo nic nevěděl. Až když jsme ráno čekali na autobus, přijel jeden stařičký a jeho řidič nám řekl, že všechny provozuschopné městské autobusy vezly vojáky na hranice. Náš autobus měl porouchanou spojku - nevypínala. Řidič se rozjížděl tak, že zařadil jedničku, zapnul startér, vůz se pohnul, motor chytil a autobus se rozjel. Další rychlosti tam už "narval" bez spojky. A tak nás zavezl až k elektrice a pak jel znovu. Tak se tehdy řešily "neřešitelné" problémy. To jsem však trochu odbočil a předběhl. Vrátím se zase do mírumilovnějších časů. Jak jsem již uvedl, táta se dost exponoval v Ďáblicích. V politice to byly stálé spory s komunisty (kterých byla v obci většina) a v menší míře i s pravicovými směry. Výsledky byly dosti problematické. Účelná byla jeho práce u zahrádkářů. Jejich činnost pomohla a usnadnila práci mnoha obyvatelům nových domků, kteří se zahradami neměli žádné zkušenosti. Přednášky se dělaly zpravidla na některých zahrádkách. Častými přednášejícími byli pan Preizler, zahradník ČSD, a pan Polický, zahradník cukrovarského statku ve Ctěnicích. (V roce 1990 jsem s ním v Zahrádkáři ve Vodičkově ulici hovořil.) Pěknou akci zahrádkáři udělali výsadbou ozdobných stromů na ulicích v Ďáblicích. Táta sehnal sazenice stromů, převážně javorů a hlohů, ve školce u hřbitova. Pak udělali slavnost a po ní stromky zasázeli. Bylo to v roce 5 Vojenská vysílačka Nácvik střelby na letadla Květnová mobilisace Táta a lokální politika Zahrádkáři Výsadba stromů

6 Sousedé -Finkovi -Tomáš Novák T. Novák - R.Tomša 1936, 12. dubna. Akci prakticky zosnoval táta s pomocí ostatních funkcionářů zahrádkářského spolku. Slavnost byla na náměstí, které se nyní jmenuje Koníčkovo. Jsou z toho fotografie. Na náměstí byly vysázeny lípy, které jsou tam dodnes, další stromy byly zasazeny v ulicích. Ostatní stromy neměly příliš dlouhou životnost, většinou zašly v padesátých letech. Některé stínily do oken, jiné vadily novým garážím, rostly do elektrického vedení nízkého napětí a podobně. Ale snad někde asi dva javory z této akce přežívají dosud. (Jeden je ještě před bývalou Kunertovou vilou, pak školkou, dnes místním úřadem, nad křižovatkou Květnové a Hřenské.) Zcela pravidelně se na konci léta dělaly výstavy ovoce v některém z ďáblických hostinců (kterých bylo mimochodem asi 7). Obstarávala se různá hnojiva a potřeby pro zahrádkáře za výhodnější ceny. Nějaké poznámky o našich sousedech. Vpravo byli (vlastně dosud jsou) Finkovi. Byli o něco málo mladší než naši rodiče, velice inteligentní, hodní lidé. Velkou celoživotní zálibou pana Finka bylo včelaření. Dnes v jejich domě žije jejich dcera Vilma. Vlevo je domek, který si krátce po nás postavil pan Tomáš Novák. Patřil do rozsáhlé rodiny Nováků. Pan Novák byl ruský legionář a mezi válkami pracoval jako účetní Československé obce legionářské. Domek postavil v podstatě sám a bydlel v něm s dvěma sestrami. Byl to sociální demokrat, ale politicky se moc neangažoval. Ve třicátých letech byl několik období starostou Ďáblic 1 a myslím, že pro obec dost udělal (například přístavba druhého patra školy). Proto nás dost překvapilo, že někdy v únoru - březnu 1940 utekl do Anglie (bližší podrobnosti nevím). Na obecním úřadě byla vyvěšena jeho fotografie s tím, že je pohřešován. Ptali se mě na něj při výslechu na Gestapu. Řekl jsem jim, ostatně podle pravdy, že o něm nic nevím. V květnu 1945 se vrátil. Byl v battle-dressu, mluvil anglicky a vyprávěl o situaci na Západě. Shodou okolností se u nás sešel s ruským velitelem útvaru v Ďáblicích. Setkání bylo velmi srdečné. Později pracoval v armádě, v administrativě. Pan Novák nebyl ženat. V domku donedávna žila jeho sestra Anežka Skopová (zemřela na konci roku 2000). Skopovi neměli děti. Pan Skopový se také věnoval včelaření. Není proto divu, že po připojení Ďáblic ke Praze (asi v roce 1969) byla naše ulice přejmenována na Včelařskou. Původní název Budovcova, spolu s mnoha dalšími, se již v Praze vyskytoval, a proto bylo třeba mnoho ulic někdy v letech přejmenovat. Zabýval se tím pan (vlastně soudruh) Staněk. Nutno říci, že některé jiné přejmenované ulice dopadly, co se názvu týká, podstatně hůře. (Některé názvy jsou i úplně nesmyslné, například ulice Na znělci.) Na druhou stranu je s podivem, že ulice Legionářů si své jméno udržela i přes všechna pohnutá období naší nedávné historie. 1 To byla taková zvláštnost. V té době byli nejsilnější stranou v Ďáblicích komunisté. Ale protože neměli kandidáta s potřebnou kvalifikací, byl starostou sociální demokrat Novák. 6

7 Sázení stromů na dnešním Koníčkově náměstí V pozadí proslulá Restaurace U Kozáků. Sázení stromů na dnešním Koníčkově náměstí

8 VZPOMÍNKY NA ĎÁBLICE Velkostatky Parcely Ďáblice v době, kdy jsme se tam nastěhovali, byla vesnice v okrese Karlín. Později se ten okres změnil na Praha - východ. Centrem staré části obce byl velkostatek a zámeček Křižovníků a další velkostatky - Battista, Rosenkranz, Stejskal, Procházka 2. Té části Ďáblic, kde jsme postavili domek, se říkalo "na parcelách" nebo "parcely". Byla to čtvrť malých rodinných domků, postavených na pozemcích, vzniklých rozparcelováním části pozemků Řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kterým Ďáblice už dávno patřily. Parcelace byla provedena v souvislosti s tehdejší pozemkovou reformou. Pozemky byly vyměřeny soukromým geodetem z Kralup a byl proveden rozvod elektrického proudu. Staveniště "parcely" nebylo moc výhodné, ale pozemky byly poměrně levné. Celý prostor má sklon k severu. Voda, pokud se na ní přišlo, byla v hloubce 18 až 20 metrů. Některé rodiny musely léta dovážet vodu až z dnešního Koníčkova náměstí. Kanalizace ani vodovod na staveništi nebyl, ale zato nedaleko byly dvě cihelny a kámen na stavby se těžil na Ládví, kde byly malé soukromé buližníkové lomy. V Ďáblicích je kvalitní spraš pro cihlářské výrobky. Na řadě míst se zde také nalezly střepy a popelnice ze žárových hrobů. Hlavní zástavba proběhla v letech Naše ulice se jmenovala Budovcova, dostali jsme číslo popisné 521. Jména ďáblických ulic, převážně podle našich historických osobností, byla dílem tehdejšího starosty Nováka. Když jsme v roce 1931 začali stavět, měli již domky postaveny Saramakovi, Finkovi, Holečkovi (ti už měli vchod z tehdejší Kaplířovy ulice). Na druhé straně ulice už byli Táborských, Píšovi (přímo naproti nám), dále byl domek, kde bydleli moji spolužáci Rysovi a Chalupníčkovi (majitele si už nepamatuji, dnes tam bydlí Novotných), dále Mezkovi a Marušákovi. Ve 30.letech byla opravdu veliká bída a lidé museli bydlet co nejlevněji, a proto nebyly výjimkou ani tři rodiny v jedné místnosti. Některé domy byly skutečně řešeny tak, aby se do nich vešlo co nejvíc lidí, bez ohledu na hygienu a podobně. Tam byly skutečněn ošklivé poměry, zlepšovat se začaly až asi v letech Důvodem k častým pronájmům byl nedostatek peněz. Stavebník se finančně vyčerpal a potřeboval peníze na dokončení. Bydlet se v domě dalo, i když neměl vnější omítky, nátěry a podobně. Volná parcela vedle nás byla brzy zastavěna panem Novákem, účetním Obce legionářské a později (1934) starostou obce. Naproti nám byla volná parcela, která před válkou patřila DTJ a my jsme si tam udělali voleybalové hřiště. 2 Pan Procházka soukromě vyučoval hru na housle, např. Lojzu Saramaka. Byl jednooký, říkalo se, že byl chemikem a o oko přišel při nějakém pokusu. Jeho statek je po levé straně pod Štamberkem. 8

9 šovi Jedinou větší stavbou v tomto prostoru byla vila Němce pana Kunerta. Pamatuji si, že když ji v roce 1936 stavěl, spadl ve větru rozestavěný štít. (Dnes je tam sídlo místního úřadu.) V mobilisaci 1938 bylo ve vile velitelství nějaké naší vojenské části. Jinak v ní bydlel zmíněný pan Kunert. Před koncem války, někdy v březnu 1945 z Ďáblic beze stopy zmizel. Podmínkou při zakoupení pozemku bylo, že musí být vykoupena ½ plochy ulice a zřízen chodník (dlážděný) 1 ½ m a "bosý" (nedlážděná část) také 1 ½ m. To stavebníky dost zatěžovalo, a tak zřízení chodníků pokud možno oddalovali. Do měšťanské školy v Kobylisích jsem chodil většinou pěšky se spolužákem Bronkem Krejzlem. Jednoho dne, když jsme šli do kopce ulicí od dnešního Koníčkova náměstí nahoru, sneslo se nad námi letadlo - dvouplošník. Seděl v něm pilot a pozorovatel v otevřené kabině. Přímo nad námi pozorovatel něco vyhodil. Byl to zastřelený zajíc s připevněnou adresou napsanou na plátně. Z jednoho domu vyšel "adresát" a zajíce si sebral. U tehdejších letadel ještě nebyly kryté kabiny, dokonce i piloti dopravních letadel seděli v otevřené kabině (pasažéři pochopitelně v uzavřené kabině uvnitř trupu). Myslím, že první vojenská letadla s krytou kabinou pro pilota byla jedna série AVIA B534. Již jsem se zmínil, že naproti nám měli domek Píšovi. Byli to starší manželé, domek byl dovršením jejich životních snah. Pan Píša pracoval ve výrobním družstvu VEDKA, které mělo monopol na elektrifikování osvětlení železničních vagonů ČSD. Ty byly v té době osvětleny buď olejovými lampami nebo svítiplynem. Pod vagonem byly plynojemy a v nich pod tlakem svítiplyn. Plnily se na vybraných a na to zařízených stanicích. Pan Píša nám upravoval elektroinstalaci při přestavbách domku a mně dal tak trochu základy znalostí o elektřině. Paní Píšová byla doma a pokud bylo hezky, trávila celé dny na balkoně. Píšovi měli jako první udělaný pěkný chodník z drobných kostek řevnického křemence. Myslím, že je tam dosud. A ten chodník si paní Píšová pečlivě hlídala. Nesmělo se na něj "s vozejkem", kolem, ani s kolečkem, ba nerada tam viděla i kočárky s dětmi. To ale bylo něco pro nás kluky, paní Píšovou dráždit! Jedna z forem bylo dát nohu na podezdívku plotu a zavazovat tkaničku. Paní Píšová v tu ránu přišla a nadávala. Byli to hodní lidé. Před válkou měli v okně tabulku: ZDE JE BYT K PRONAJMUTÍ. Někdy v roce 1937 nebo 1938 se k nim přestěhovala německá rodina, nevím odkud. Jmenovali se Ehrlichovi a měli asi 10 roků starého syna. Při vypuknutí války pan Ehrlich narukoval do německé armády a poměrně brzy padl, snad prý v Jugoslávii. Pak nám úplně zmizeli a také cedulka v okně "Byt k pronajmutí" navždycky zmizela. Paní Píšová zemřela koncem roku 1940, pan Píša někdy v padesátých letech. Myslím, že maminka paní Ehrlichové občas tlumočila. Pro mě má vzpomínka na chodník u Píšů ještě i jinou příchuť. 2. dubna 1940 navečer jsem hrál na hřišti DTJ vedle Píšů voleybal. U hřiště zastavil četník, myslím, že to byl pan Beneš, a zavolal mě. Pak mi předal předvolání na Gestapo. Na konci chodníku u Píšů jsem mu na koleně podepsal příjem. 9 Kunertova vila Zajíc z nebe Paní Píšová a její chodník

10 Tím pro mne a celou naši rodinu začala celá série nepříjemností a tragédií. Ale o tom až později. Budovcova (dnešní Včelařská), asi v roce

11 DOPRAVA Jak to bylo s dopravou v Ďáblicích ve 30. letech? Z náměstí Na stráži (u nemocnice Bulovka) jezdily do Báště přes Ďáblice takzvané modré autobusy. Byly skutečně modré a provozovala je Jihočeská autobusová akciová společnost. Garáže a opravny měly v Argentinské ulici u jatek v Holešovicích. Neměly konkurenci a byly drahé. Z Libně do Ďáblic to stálo 4,- nebo 5,- Kč, což bylo poměrně dost. Bylo proto tehdy zcela běžné, že se chodilo (i za tmy, ženy nevyjímaje) do Ďáblic severní cestou přes les z konečné v Kobylisích, kam jezdily tramvaje. Ďáblická obec usilovala o to, aby do Ďáblic jezdil takzvaný červený autobus Městských podniků. To ale vázalo na hřbitov. ĎÁBLICKÝ HŘBITOV Někdy po roce 1920 vybudovala obec pražská na katastru Ďáblic velký hřbitov jako náhradu za již plné Olšanské a Vinohradské hřbitovy. Potřebný pozemek získala (koupila) Obec pražská od obce Ďáblice. Ale tenkrát, tak jako dnes, mohl tento červený autobus jezdit jen po území Prahy. A tak zavedli linku Libeň Na stráži - hřbitov Ďáblice, kde končila. Pro obyvatele starých Ďáblic to nemělo velký přínos, ale modré autobusy zlevnily. Ďáblicemi ještě projížděl, ale nestavěl, soukromý autobus firmy Kryml z Mělníka. Ještě pár zmínek a doplnění údajů o hřbitově. Byl vybudován velkoryse v kubistickém slohu architektem Hofmanem. Ale brzy se ukázalo, že díky spraši, na níž je tento hřbitov vybudován, tlí mrtvoly neúnosně dlouho, a tak se nesplnil předpoklad o kapacitě a využití hřbitova. Problém vyřešilo spalování mrtvol - kremace, která se po roce 1918 začala velmi rošiřovat. (Mimochodem pan Teichman byl funkcionářem Spolku přátel žehu v ústředí v Praze, Revoluční třída.) Na hřbitově není prakticky pohřben nikdo významný. Jak vyšlo po roce 1989 najevo, byly zde pohřbeny oběti komunistických justičních vražd a jejich dětí (blízko našeho hrobu). Je tu také čestný vojenský hřbitov. SILNICE V ĎÁBLICÍCH Ve 30. letech byla hlavní silnice v Ďáblicích jen štěrkovaná a válcovaná (prašná). Vydlážděna byla až v roce 1937 od začátku hřbitova až k Březiněvsi. Silnice do Chaber byla také jenom štěrkovaná, pouze silnice do Čakovic byla na malé části dlážděná už asi od roku I ostatní ulice ve staré části byly jen štěrkované. Ulice na parcelách nebyly vůbec zpevněné. Někdy v roce 1933 byly však vyštěrkovány v rámci nouzových prací 3 v 3 Nouzové práce opatření, které mělo pomoci zmírnit následky hospodářské krise a nezaměstnanosti. Podrobnosti financování neznám, určitě to šlo přes obecní úřad. Byly vybírány práce jednoduché a nenáročné, aby se mohl každý nezaměstnaný zúčastnit. 11

12 době krise. Začátkem sedmdesátých let byly v podstatě bez jakýchkoli úprav povrchu vyasfaltovány. Cesty ďáblickým lesem (hájem) byly nezpevněné. Když se na střelnici střílelo, byli u lesa tři strážní vojáci - dva na ďáblické straně, jeden u Kobylis, a ti zaháněli chodce až za kopec směrem k Chabrům. Začátek a konec střelby se oznamoval sirénou. Nepamatuji se, že by kdy došlo k nějaké nehodě. Mezi starým ďáblickým hřbitovem a hřbitovem novým byl Akcíz, správně Čára potravní daně. To byla instituce převzatá z Rakouska - Uherska. Byla obsluhována příslušníky finanční stráže, kteří vybírali daň z potravin, dovážených do Prahy. Bylo to dost formální a bylo to zrušeno po druhé světové válce. Ve dvacátých letech byly kolem celé Prahy vybudovány jednotné budovy s kancelářemi a byty pro "Akcíz". Jako byty slouží dosud. Akcíz v Kobylisích byl celý zapojen do odboje a většina jeho zaměstnanců za války zahynula. S některými jsem se sešel ve věznici na Pankráci. Znal jsem je, protože táta s nimi spolupracoval v Obraně národa. Kamarádi ĎÁBLICKÁ ŠKOLA Řídícím byl tehdy pan Pavlásek. Mým učitelem v páté třídě byl Alois Němec. Zeť pana Pavláska se jmenoval Blažek a učil mě později na měšťance v Kobylisích. Po roce 1945 začal dělat do politiky a do školství. V několika článcích napadl (komunistického) ministra Nejedlého v tom smyslu, že ač je velmi schopný, nebyl schopen svá rozhodující díla dokončit. Pochopitelně po roce 1948 se mu to sečetlo a z veřejného života zmizel. Ve škole i v našem okolí jsem se seznámil s řadou kamarádů: Lojza Saramak, Chalupníček, Jarda Kratochvílů, Jirka Bouček, Karel Táborský. Bláto BLÁTO Jednou z věcí, které nám ztrpčovaly život, bylo bláto. Vzpomínám si, jak si na to stěžovala zejména sestra Eva. Bylo jí let, chtěla být hezká, a přitom do Prahy přijela z Ďáblic úplně zablácená, což zejména na dámských střevíčkách bylo nepříjemné a nehezké. Jednou přišla domů - chodila po 19. hodině, bylo už úplně tma a zablátila se až na našem chodníku. Táta totiž z chodníku odvezl černou ornici na zahradu a na její místo navozil žlutou hlínu, která zbyla z výkopu studně a základů. A do ní Eva zapadla. Bláto bylo ďáblický problém. Ďáblice jsou na spraši, což je v podstatě cihlářská hlína, která se maže a špatně odstraňuje. V páté třídě obecné školy jsme jako ruční práce vyřezávali dřevěné nože pro oškrabování bláta před vstupem do školy. Dnes už tomu nikdo neuvěří. Všude jsou chodníky, asfaltové vozovky, autobus jede do nitra obce, ale ve třicátých letech to všechno bylo jinak. 12

13 VODOVOD Vodovod byl v Ďáblicích vybudován až v roce 1953 prodloužením vodovodní přípojky, postavené za války do takzvaného lágru. (Do té doby se všechna voda tahala ze studní hlubokých kolem 20 metrů.) Zásluhu na vodovodu má pan Klenovec (později byl zabit při srážce s automobilem na Chotkově silnici nad Klárovem). Byla to práce v "Akci Z" - všechno si udělali občané sami, zejména výkopy. Letecký pohled: pravý dolní roh sousedí s dnešní Včelařskou, levý horní s Květnovou, vodorovně jde Pod Prodejnou, za ní Hřenská 13

14 Lékaři SPOLEČENSKÝ ŽIVOT Ďáblice byly obcí na periférii Prahy. Také se jim říkalo noclehárna Prahy. Přesto však měly slušný společenský život. Centrem byly restaurace U Veselých s biografem a restaurece U Srchů s divadelním sálem. Hlavní kulturní atrakcí bylo místní kino, o kterém podrobněji píši na jiném místě. Dále zde byli aktivní ochotníci, často příjížděly také různé kočovné společnosti. Konaly se různé plesy, taneční zábavy, do módy přicházely "taneční čaje". V tomto směru sehrál svoji úlohu Hotel Ondrák, proti novému hřbitovu. Myslím, že se dnes jmenuje "Na Mělnické". Tam se pořádaly pravidelné čaje velmi dlouho (do války). Tam se také utvořila jazzová skupina, kterou vedl "Bogan" Brejcha. Začínal tam zpívat ve své době oblíbený Vašek Petlan. (Zpíval "Krásně je v Tatrách, tam nahore na skalách...") Prozpíval se celým životem. Jinak on i zmíněný Brejcha byli oba vyučeni nějakému černému řemeslu. V Ďáblicích bylo několik organisací politických stran. Nejsilnější byli zpravidla komunisté. Velkou činnost vyvíjel Sokol 4, DTJ i JPT. Sokol a DTJ cvičili u Veselých. Dost bohatá byla i veřejná knihovna. Obecní úřad byl na takzvané "Hlavní ulici", rovněž tak pošta a různé prodejny. Proti Baťovi byl pan Musil - Trafika a koňské řeznictví. Domnívám se, že lékárník pan Šedivý a vedoucí prodejny Baťa (jméno nevím) strávili prakticky celý život prací v Ďáblicích. Kromě lékárny magistra Šedivého se o zdraví spoluobčanů starali lékaři Dr. Tatzaur, Dr. Pelech, Dr. Polák (byl Žid, skončil v plynu) a Dr. Perlík, o kterém se zmiňuji na jiném místě. Přesnou dobu příchodu jednotlivých lékařů do Ďáblic nevím. Dr. Tatzaur byl v Ďáblicích dříve než my, byl tam přes celou válku a skončil až po ní. Postavil si domek vedle Bati, kde bylo donedávna zdravotní středisko. Domovnictví tam ve 30. a 40. letech dělali Strnadovi. Dr. Pelech a Dr. Polák tam působili jen krátce, někdy mezi roky Dr. Perlík byl též závodním lékařem Pošty ČSR a ordinaci měl na Smíchově v Holečkově ulici. Po válce skončil s ordinací v Ďáblicích a ordinoval jen na Smíchově. Zemřel někdy v osmdesátých letech. Bydlel na Štefánikově třídě v domě číslo asi 32. S jeho vdovou jsem mluvil ještě v devadesátých letech. 4 V šedesátých letech 19. století (1888) byl založen Sokol. Ukázalo se, že jeho činnost je velmi užitečná a i politicky velmi významná. Ostatně i vznik legií byl do značné míry ovlivněn sokolskou ideou. (Za zmínku též stojí, že například Syrový, Fierlinger, Švec a další byli učitelé tělocviku v Rusku.) Toho si byly vědomy i politické strany, které se tvořily začátkem 20. století, a proto zakládaly své tělocvičné spolky a organisace. Jako první utvořila sociální demokracie Dělnickou tělovýchovnou jednotu, DTJ. Po roztržce se sociální demokracií v roce 1921 si Komunistická strana vytvořila Jednotu proletářské tělovýchovy JPT. Strana lidová měla Orel a agrárníci Selskou jízdu. Žádná z těchto organisací nedosáhla masovosti a významu Sokola. Sokol pořádal Slety, DTJ Olympiády, JPT Spartakiády, Orel myslím také Slety. Selská jízda nedělala žádné masové akce. Dělali jen parádu na koních při různých slavnostech. Sokol neměl prakticky spojitost s žádnou konkrétní stranou, inklinoval k politice středu. 14

15 níci Dr. Perlík spal do 6 hodin ráno, od 8 ordinoval na Smíchově až do odpoledne. Když přišel z práce do Ďáblic, lehl si a spal. Vstal asi v 5 hodin odpoledne a ordinoval asi do 10 hodin, pak asi tak do půlnoci chodil ještě po návštěvách. To vím docela dobře, protože jsem s ním někdy po těch návštěvách chodil. O bezpečnost pečovala četnická stanice (na rohu Pražské a Hořínecké) a jeden nebo dva obecní strážníci, pan Diviš a další, jehož jméno si nemohu vzpomenout. Pečovali též o obecní šatlavu. Obecní šatlava byla v budově Obecního úřadu na hlavní ulici. V tom domě sídlil Obecní úřad, obecní knihovna, hasičská zbrojnice i šatlava. Ta ale nebyla moc využitá, jen sem tam nějaký tulák v ní přenocoval. iči Celou válku sloužil ponocný pan Uher. Chodil v noci po Ďáblicích a hlavně hlídal, zda někde není požár. Přes den pomáhal na obecním úřadě (drobné práce, pochůzky a podobně). Často si i v noci ke mně přišel pro cigarety, které tehdy byly na lístky: "Pane Tomša, já bych kouřil, až bych plakal." Vždycky jsem pro něj nějakou cigaretu ze svého přídělu měl, byl jsem nekuřák. 5 Také zde nějaký čas provozoval živnost pan Plachý, fotograf. Před válkou zde byl dobře fungující Sportovní klub SK Ďáblice. Hrála se kopaná a hokej. Obětavým funkcionářem byl můj kamarád Alois Saramak (zemřel na konci léta 1993). Na "Hlavní" měli železářství Kosovi - sokolská rodina. Jako poutač měli na střeše několik let "vysoké" kolo. (To staré s jedním kolem velkým a zadním malinkým). Nesmím zapomenout, že v Ďáblicích byl před válkou dobře pracující dobrovolný hasičský sbor. Významnými funkcionáři byli otec a syn Jiříkovi a pan Stehlík. Ten byl cukrářem, měl výrobnu cukrářského zboží. Ovšem řídil také hasičské auto, které bylo často využíváno jako sanitka. Bylo to nádherné vozidlo Škoda - Hispano Suiza, k požáru vozilo v závěsu stříkačku s benzinovým motorem. Výroba hasičských zařízení za první republika byla ve Vysokém Mýtě, firma se jmenovala myslím Sousedík. Původně byla hasičská zbrojnice v budově obecního úřadu. Začátkem války si sbor postavil novou zbrojnici Na Štamberku, kde je i dostatek vody. Sem pak za války při leteckém poplachu přijížděla požární vozidla Avie. To bylo nařízení, že požární technika nesmí po dobu poplachu zůstat v továrně, aby pak mohla účinně zasáhnout po náletu. Zbrojnice byla později rozšířena a jeden čas ji používali i pražští požárníci. V této zbrojnici se od soustředila obrana Ďáblic. Němečtí zajatci nás tam učili zacházet s pancéřovými pěstmi (Panzerfaust), granáty, minami a podobně. Ponocný Fotograf SK Ďáblice 5 Za války byly cigarety na příděl ("tabačenky"). Lístky na příděl dostávali jen muži nad 18 let, ženy příděl nedostávaly (možná jen poloviční; já se domnívám, že příděl dostávali jen muži. 15

16 BIOGRAF V ĎÁBLICÍCH Biograf byl snad nejdůležitější kulturní institucí v Ďáblicích, podobně jako i v jiných obcích. Tomu nasvědčuje i okolnost, že ve 30. letech bylo v Ďáblicích i letní kino, na zahradě restaurace U Wernerů (poslední dům vpravo směrem na Prahu, dnes zcela přestavěn). Později tam byla lidová škola umění. V době krise, asi , se biograf nevyplácel a byl zrušen. Filmová představení se konala v sále hotelu Veselý (pak "Na růžku", pak Vancouver, dnes zase "Na růžku"). Zmíněný sál míval universální použití. Byly tam pořádány plesy, taneční hodiny, taneční zábavy, přednášky, divadelní představení, cvičil tam Sokol a DTJ a podobně. Zde se také soustředila obrana Ďáblic května Bylo zde improvisované velitelství, které ale odzbrojil německý oddíl snažící se dostat na západ k Američanům. Ale to sem teď nepatří. Vchod do promítací kabiny byl po železných schodech ze dvorka, muselo se přitom projít záchodkem restaurace. Po skončení promítání jsem musel projít dvorem restaurace, pokud už byla restaurace zavřena. Při představení musel být vždycky přítomen uniformovaný příslušník ďáblického hasičského sboru. Je třeba si uvědomit, že tehdy se používaly výhradně celuloidové filmy, což je v podstatě střelná bavlna, která prudce hoří a za určitých okolností vybuchuje. V té době bylo mnoho požárů se ztrátami na životech u nás i jinde ve světě. Při tom byla nejhorší panika, které se muselo vhodně předejít. Licenci na provozování kina v Ďáblicích měla místní skupina Československé obce legionářské. Kino vedl pan Olbrych. Pro filmy do půjčovny v Praze jezdil pan Kočí, legionář. Neměl pravou ruku, o tu ale nepřišel na frontě, nýbrž po válce v cukrovaru. Promítače dělal syn pana Veselého, majitele hotelu a restaurace. Ten se toho snažil zbavit a proto uvítal, když jsem se s ním začal bavit o možnosti promítat místo něho. Koupil jsem si nějakou literaturu, něco mi řekl pan Veselý a několikrát jsem byl na praxi v Kobylisích v kině Orient. Tam promítal letec - polní pilot v záloze, jméno už nevím. Zkouška na promítače byla vzhledem k nebezpečí požáru a výbuchu tehdy používaného celuloidového filmu poměrně přísná. Dělala se na Zemském úřadě (dnes ministerstvo práce a sociálních věcí na rohu ulic Zborovské a V botanice), zkoušel mě pan vládní rada Víc. Zkoušku jsem udělal myslím v květnu Od té doby jsem dělal v Ďáblicích operatéra, jak se tehdy říkalo promítačům. Promítání bylo náročné na čas, ale zase mi dávalo slušný výdělek. V kabině byly dva stroje. Jeden stařičký, němý, značky Krupp Erneman a druhý novější, už ozvučený přístroj. Obloukové lampy byly napájeny z třífázového konvertoru, zesilovač a ostatní zvukové zařízení bylo značky Philips. Promítalo se v neděli od půl třetí pro děti němé grotesky za 50 haléřů, od šesti a v sobotu i od osmi pak zvukové filmy. Někdy i ve středu od osmi. Za němé představení jsem měl 30 Kč, za zvukové 50 Kč. (V té době jsem pracoval v EMPU Čakovice za asi 800 Kč měsíčně). 16

17 Legrace byla při promítání dosti často, zvláště při dětských představeních. Děti vybíhaly k plátnu ve snaze pomoci napadenému nebo ukrytému. Dospělí mi zase často nadávali, že promítám moc rychle, protože nestačili číst titulky (ale rychlost promítání zvukového stroje nejde regulovat), a že bylo nutno představení přerušovat při vkládání nových cívek do stroje (měli jsme jen malé cívky). Poměrně zajímavý byl zájem o filmy v té době, to je v letech 1939 a dál. Plně navštěvované byly filmy české, prakticky bezvýhradně. V té době se ještě promítaly filmy americké, také vždy vyprodané, i ruské, také velmi navštěvované. Naproti tomu filmy německé byly skoro bojkotované, s výjimkou některých filmů s Heinzem Rühmanem a dalšími známými herci. Komická situace se vyvinula kolem zvukových týdeníků. Už před vypuknutím války , ale tím víc potom, přestali naši lidé chodit na propagandistické týdeníky. Stáli na chodbě nebo kouřili před kinem a dovnitř šli, až když začal hlavní film. Tak přišlo nařízení, že se týdeník musí promítat po skončení hlavního filmu. To obecenstvo řešilo tak, že po skončení filmu odešlo a týdeník jsem promítal sám pro sebe. Tak tedy přišlo nové nařízení, že se týdeník musí promítat v polovině hlavního filmu. Takže jsme až do skončení války vždy v polovině hlavního filmu přerušili představení, nasadili týdeník, ten promítli, vyjmuli, nasadili zbytek hlavního filmu a promítli ho do konce. Když potom došlo k rozpuštění Československé obce legionářské, byla jim pochopitelně odebrána licence. Na nějaký čas ji tedy převzal pan Olbrych jako soukromník. Ale to nevydrželo a někdy v roce 1942 dostali licenci nějací manželé Stiastny. Bydleli na Florenci a proti domu, kde bydleli, měli malý krámek s dílnou a firmou TON - ZVUKOTECHNA. Ten krámek je už zbourán, bylo to v těch místech, kde se ulice Na Florenci láme vlevo při cestě od Masarykova nádraží. Obchodovali a opravovali promítací zařízení. Zaměstnávali mechanika, který se jmenoval Nohýnek. Jasně se mi vybavuje, jak jednou večer přišel do promítací kabiny pan Stiastny. Bylo to po vypálení Lidic. Říkal nám, že se jako německý odborník zúčastnil zkoušek vysílaček, které prý zabavili v Lidicích, a jak prý bylo konstatováno, že vysílačky jsou prvotřídní kvality. Asi se chtěl udělat zajímavým. Jak skončili po válce nevím, někam zmizeli. 17

18 Několik více méně technických poznámek: Vzhledem k požadavkům na univerzální využití sálu musel se přizpůsobit i technický stav a zařízení kina. Před představením bylo nutno rozestavět židle a částečně je spojit prkny, protože předpis nařizoval pevná sedadla. To dělali uvaděči, já ne. Plátno na promítání bylo opravdové plátno, zavěšené na jevišti, takže se snadno odstranilo i nově instalovalo. Vpravo od plátna byl velký dynamický buzený reproduktor. Pro účely buzení měl samostatný usměrňovač. V promítací kabině byl standardní nízkofrekvenční zesilovač Philips s triodou na koncovém stupni (asi 10 W), velkou jako láhev od okurek. Používal se i pro reprodukci gramofonových desek. Pro účely zvukového filmu byla prosvětlovací žárovka 6 V přesně usazená do štěrbiny. (6 V proto, aby tepelná kapacita silného vlákna zmenšila kmitání prosvětlení a tím i nepříjemné "vrčení".) Jeden promítací přístroj byl novější, dodatečně ozvučený, druhý byl ve velmi desolátním stavu. Dal se používat jen na němé filmy. Tehdy jich bylo hodně, převažovaly grotesky a kovbojky. Motor tento vadný stroj těžko utáhl, a tak se mu muselo pomáhat ručně. Pro napájení obloukové lampy byl používán konvertor, což byl jednokotvový měnič střídavého proudu na stejnosměrný. Měl na jedné straně 3 kroužky na přívod 3x 380V, na druhé komutátor na odvod stejnosměrného proudu. Zařízení mělo dvě nectnosti, a proto se moc tyto konvertory nerozšířily. Předně bylo galvanické spojení mezi oběma vinutími, což komplikovalo otázku isolace a bezpečnosti (principiálně šlo o autotransformátor s komutátorovým usměrněním). Druhou nectností bylo, že polarita stejnosměrné strany se nedala předem určit - záleželo na tom, v které části periody byl konvertor zapnut. Proto byl výstup veden na dvoupólový přepínač, kterým se dala polarita přepnout. Jinak se jednalo o měkký zdroj, což nám umožňovalo plynulé přechody z jedné promítačky na druhou. Když se blížil konec dílu, připravil se druhý stroj. Pak jsme se dotkli uhlíky o sebe v připravené obloukové lampě. Oblouk v běžícím stroji okamžitě zhasnul, ale rozhořel se v připraveném stroji. Obecenstvo nic nezpozorovalo. Dosti zajímavě bylo vyřešeno předepsané nouzové osvětlení. Tehdejší předpis ukládal, že nad všemi nouzovými východy musí být slabší světlo, zpravidla červené. V případě výpadku proudu musí být zabezpečeno osvětlení nouzového východu silnějším světlem. V příslušném nouzovém světle byl jeden NiFe článek a neonka. Její jedna elektroda byla výrazně větší než druhá. To působilo jako usměrňovač a tak se NiFe článek trvale dobíjel, zatímco velká elektroda neonky svítila a umožňovala orientaci. Dále tam bylo relé (vinuté odporovým drátem), které při ztrátě napětí přeplo NiFe článek na žárovku. Tím se osvětlil nouzový východ. Nouzové východy se musely otevírat ven, nesměly mít nějaké zástrčky, jen obyčejné kliky. (Aby nedošlo při panice k ušlapání lidí.) 18

19 ada DALŠÍ VÁLKA JE NA SPADNUTÍ V zářijové mobilisaci jsme byli nasazeni - celá třída. Tahali jsme po Praze polní telefonní linky, spojující jednotlivá stanoviště Civilní protiletadlové obrany, nemocnice, protiletadlové kryty a podobně. Nálada byla výborná, v každém upřímné odhodlání jít do jakýchkoli risik, jít bojovat. Byl jsem též na památném shromáždění před Rudolfinem, které také takto vyznělo. Mobilisace skutečně sjednotila všechny Čechy. V každé, i té nejmenší vesnici byl pořádek, dobře fungovala Civilní protiletadlová ochrana. Dobrovolníci hlídali důležitá zařízení, pošty, nádraží, továrny a podobně. Po vesnicích a městech jezdila skříňová auta RND, zařízená jako plynové komory, řidič učil zacházení s plynovou maskou a v komoře se prověřovala jejich těsnost. Okna jsme přelepili papírovou lepicí páskou, aby se nevysypala při výbuchu bomby. Okna byla řádně zatemněna a prosvítání orgány CPO pečlivě kontrolovaly. Veřejné osvětlení bylo vypnuto, automobily, autobusy i elektriky měly reflektory utěsněny a světlo vyzařovalo podélným otvorem 3x8 cm. Často se užívalo modrých filtrů - například na kolech, jejichž světlo bylo slabé, se reflektor zabalil do modrého papíru. V mobilisaci se skutečně dělala nejrůznější opatření k dezorientaci možných diversantů. Byla odstraněna nebo zakryta jména nádraží, která byla vždy dobrým orientačním bodem pro letce. Při rychlostech tehdejších letadel nebylo problémem při bloudění si přečíst název nádraží. Opatření bylo tolik, že už si dnes ani všechno nemohu upamatovat. Dnes už si ani neuvědomujeme, že u nás do roku 1938 prakticky nikde nebylo provedeno označení křižovatek jako dnes. Směrovky byly opravdu jen ojediněle. Systematické značení u nás provedli Němci v letech 1939 a Použili dřevěná prkénka, nápisy byly černé na žlutém podkladě. V Ďáblicích, kde je dnes kino, byla prohluběň, vzniklá odtěžením cihlářské hlíny provozem bývalé cihelny. V tomto prostoru prováděla Československá armáda odvody motorových vozidel, nákladních, osobních i motocyklů. Odvody řídil nějaký nadporučík, kterého táta přivedl domů na noc. V Ďáblicích na takzvané hlavní ulici (dnes Ďáblická) je těsně u jednoho domu žulový patník, na který si náš táta stoupl, když byla vyhlášena mobilisace, a řečnil (asi 30 metrů pod Baťou, t.j. po levé straně od křižovatky u hotelu směrem na Březiněves). My kluci jsme hlídali poštu, obecní úřad a hasičskou zbrojnici. Jak to všechno dopadlo, je obecně známo. Co to udělalo s naší generací, její morálkou, s její důvěrou v budoucnost snad ani nejde definovat. Mnichov byl začátek všech tragedií, které nás postihly, od podzimu 1938 do 90. let XX. století, a za všechny je plně zodpovědný. Zářijová mobilisace Zatemnění Zavedení směrovek na křižovatkách Táta řeční Mnichov 19

20 Škola na dvě směny viz též samostatná kapitola Tisk letáků Ale život šel dál. Kantoři se vrátili z mobilisačního nasazení, škola začala fungovat a my se zase učili. Všechny přestávky se využívaly k debatám o tom, co se stalo, co kdo zavinil a co dál. Je nutno zdůraznit, že s Němci nikdo ani v nejmenším nesouhlasil. Škola zavedla dvousměnné vyučování, protože bylo nutno zajistit vyučování pro žáky průmyslových škol, které zabrali Němci v Sudetech. To se později ještě rozšířilo, když Němci zavřeli vysoké školy po 17. listopadu 1939, aby vysokoškoláci gymnasisté mohli udělat nástavbové maturity na průmyslovce a jít pracovat. Průmyslová škola pokračovala ve svém vyučování. Už to ale nebyla ta krásná pohoda, klid a jistota jako dříve. Pak přišel 15. březen okupace a obsazení Němci. Na německé tanky jsme se dívali z oken třídy směrem k Jiráskovu mostu. Pamatuji se dosud zcela dobře, že táta přinesl ihned po 15. březnu 1939 z Poslanecké sněmovny opisy z "Přehledů zahraničního tisku", vydávaných dosud fungujícím ministerstvem zahraničních věcí. Jednalo se o postoje ciziny k otázce naší okupace. Tyto zprávy jsme opsali na blány a již kolem 20. března 1939 začali s tátou rozšiřovat. Jednalo se o psací a rozmnožovací stroj zahrádkářů. Zase taková absurdnost... Spojenci nás zradili, vlastní armáda ustoupila bez boje, politici zpravidla začali otáčet a přizpůsobovat se novým poměrům, ale obyčejný, bezvýznamný český člověk už se snažil bojovat proti Němcům skromnými prostředky, které měl k disposici. Odpovídalo utrpení těchto lidí, které na ně čekalo, či častěji jejich životy, kterými museli zaplatit, výsledku, kterého vůbec mohlo být tímto způsobem dosaženo...? 20

21 DRUHÁ ČÁST 21

22 PŘÍPRAVY NA VÁLKU Polární záře CPO Příprava na válku byla v Ďáblicích, jako ostatně v celé republice, velmi patrná. Několikráte byla různá cvičení a manévry v blízkém okolí, zvýšený letecký provoz se projevil také několika nouzovými přistáními letadel. Dobře si vzpomínám na nouzové přistání na severní straně Ďáblic za zahradou křižovnického velkostatku. Bylo to dvousedadlové civilní letadélko Praga Baby s dvouválcovým motorem. K letadlu přišel četník, myslím, že to byl pan Ulč, něco se vyptal pilota a počkal, až letadlo za chvíli odstartovalo. Často jsme s kamarádem Lojzou Saramakem na kolech jezdili do Kbel a do Letňan dívat se na letadla. Tehdy bylo letiště Kbely vojenské, zčásti s civilním provozem. Dále zde byla tovární letiště Avie u Čakovic a tovární letiště Letova u Letňan. Na kbelském, největším letišti byla také restaurace a celnice. Nepamatuji se přesně na počátky Československých aerolinií. Pokud vím, tak první let se uskutečnil ze Kbel v roce Vzpomínám si, že v letech byla v provozu letecká civilní linka Praha - Rotterdam. Letadla létala nad Ďáblicemi zcela pravidelně tak, že se podle nich mohly řídit hodinky. Byly to stroje Fokker IX, měly již krytou pilotní kabinu. Do Prahy létala též celá řada cizích linek. V té době bylo v Čechách jediné letiště pro leteckou dopravu, a to byly právě Kbely. Letadla Fokker IX byla u nás velmi oblíbená. Měla i vojenskou bombardovací versi. Byly to třímotorové hornoplošníky, spolehliví stroje. Staré Blochy už tou dobou dosluhovaly. Lojzova maminka se znala s konstruktérem letadel Ing. Novotným, který nás jednou vzal do bombardovacího letadla Fokker IX a všechno nám ukázal. Na letišti v Letňanech měl sídlo AEROKLUB VYSOKOŠKOLSKÉHO SPORTU, kde jsme si mohli všechna jejich civilní letadla dobře prohlédnout. Dívali jsme se také, jak vojáci seřizují pevné kulomety stíhaček střelbou do tunelu. V tom ošklivém roce přípravy Mnichova, 25. ledna 1938 se v Ďáblicích večer objevila nádherná polární záře. Měla podobu krásných světelných záclon, které byly dobře vidět severním směrem - od nás přes domek Píšů. Lidé to dávali do souvislosti s tou kritickou dobou, kterou jsme prožívali, a snad měli pravdu. Ta záře trvala asi hodinu, všichni v okolí byli venku a obdivovali se krásnému přírodnímu divadlu. 6 Pokud si dobře vzpomínám, tak ty přípravy začaly v roce Obecní úřad ustanovil podle tehdy vydaných předpisů "Civilní protiletadlovou ochranu" (CPO). Byl to orgán obce, řízený z okresu. Táta byl členem poplachové komise. Kladl se důraz na slovo "ochrana", to až Němci v 6 Viz dobový článek z Říše hvězd v příloze. 22

23 průběhu války CPO vyzbrojili lépe a zdůrazňovali slovo obrana. Veřejné osvětlení bylo upraveno tak, aby mohlo být ihned vypnuto. V té době (1936) se posilovala bezpečnostní složka republiky, spousta lidí byla přijata k četnictvu a policii. Tehdy se také Jenda Zaplatílek dostal k policii. Počítalo se i s plynovými útoky. Byla postavena nová továrna Fatra Napajedla, která vyráběla plynové masky. Provozovala skříňové automobily RND, s kterými zajížděli na určená místa, nejčastěji k hospodám. Tam řidič udělal přednášku o bojových plynech, pak lidi uzavřel s maskami do vozu a pustil tam slzný plyn, aby si každý mohl zkontrolovat, jestli mu maska těsní. CPO byla velmi agilní. Na půdě každého domu musela být zásoba písku a vody kvůli zápalným bombám. Doporučovalo se přelepit okenní tabule lepicí páskou, aby se sklo při vzdáleném výbuchu zcela nevysypalo. Zvláště důsledně se dbalo na zatemnění. Nároky v těchto směrech stále stoupaly a postupně přešly do doby mobilisační. Situace v Ďáblicích byla výjimečná pro blízkost leteckých továren (AVIA, Letov, Aero). Motor každého tehdy vyrobeného letadla musel projít několikahodinovou provozní zkouškou "na brzdě". Teprve pak se mohlo letadlo zkompletovat. Většinou to byla letadla Avia B534. Zkušebna motorů byla v Čakovicích, od Ďáblic asi 2 km. Hluk byl u nás často nesnesitelný, ale nikdo si nestěžoval. Nejhůře na tom byli obyvatelé vilek v bezprostřední blízkosti zkušebny. Motory se zkoušely tak, že se na osu motoru příčně přišrouboval trámek, na jehož koncích byla čtvercová prkna. Tenhle krám se nastartoval, seřídil a nechal předepsaný počet hodin běžet. Samozřejmě bez tlumičů výfuku! Provoz nad letištěm se stále zvětšoval, zejména se cvičily noční lety. Tehdy byl v provozu letecký maják na letišti ve Kbelích. Jeho paprsek dopadal na stěnu pokoje, kde jsem spal. Zajímavé bylo pozorovat cvičení se světlomety. Vojáci se cvičili zachytit paprskem světlometů (do kříže) letoun a osvětlit jej, aby se na něj mohlo zaměřovat a střílet. To se používalo až do konce války. Byly to zrcadlové světlomety se žaluziovou clonou o průměru asi 1,5 m. Dosvítily několik kilometrů do výšky. Bylo to krásné, jak ty světelné paprsky křižovaly oblohou. V době mobilisace byla na křižovatce u Čakovic umístěna tehdy moderní protiletecká baterie, ovládaná stejnosměrnými selsyny. AVIA byla z našich leteckých továren největší a patřila pod Škodovku. Letov byla státní letecká továrna. Kbelské letiště bylo státní a mělo v té době (1936) vojenský i civilní provoz. AVIA i Letov měly svá malá travnatá letiště bez betonových ploch v podstatě podél železniční tratě a ulice Beranových. Dnes je to všechno zastavěno. Nevím, jak to bylo s letištěm továrny Aero, která byla ve Vysočanech. Na následujícím obrázku je zakreslena přibližná poloha letišť ve Kbelích a u firem AVIA a Letov. Šipka vlevo nahoře ukazuje na naši ulici. Avia B534 Motorová brzda Letecký maják Kbely Protiletadlové světlomety Letecké továrny AVIA a Letov 23

24 AVIA Letov Kbely V době zvýšeného ohrožení republiky se stále něco dělo. Tanky jezdily i po našich silnicích. Proběhla částečná mobilisace , všechny autobusy jely do pohraničních pevností. V době mobilisace bylo na silnicích živo, ale stále byl pořádek. Z ruzyňských kasáren vyjela naše nejtěžší děla (asi 150 mm houfnice). Byla tažena těžkými traktory, které jsme zdědili po Franz-Josefovi. Kola měla 2 metry v průměru. 24

25 OBDOBÍ MNICHOVA Vzpomínám si, že asi v červnu 1939 vznikl požár ve statku myslím Holcových na Štamberku. Náhodou jela kolem menší kolona německých vojenských motocyklistů. Vojáci ihned zastavili a aktivně se účastnili hašení. U nás bylo všechno při starém. Táta zahradničil, Evě se narodil syn Jan. Táta začal rozmnožovat protiněmecké letáky a zapojil se do odboje. Dále jsme poslouchali cizí rozhlas, zejména Moskvu a Londýn. Moskva měla v té době po Mnichovu u nás větší důvěru, než Londýn. A tak jsme se dočkali vypuknutí války. Prvního září 1939 přepadl Hitler Polsko. Tomu předcházelo uzavření paktu SSSR - Německo o neútočení koncem srpna 1939 a pak následovala dokonce smlouva o přátelství. Ještě se dobře pamatuji, že jsme hráli nějaký volejbalový turnaj ve Vršovicích na dvoře školy u Botiče (Přípotoční ulice). Dnes jezdím často okolo. Tam jsme se dozvěděli, že Anglie a Francie vyhlásily Německu válku. Jak jsem již psal, denně jsme poslouchali cizí stanice. Moskva hovořila asi: "Hnědý pes Hitler, katan německých dělníků..." a tak podobně. V den uzavření paktu jen uvedla, že v zájmu zachování míru byla uzavřena přátelská smlouva s Německem. A v dalších dnech už byl nacismus chválen že je to druh socialismu, že mír bude zachován atd. Německý rozhlas (a náš taky) hovořily a noviny psaly podobně. A Hitler měl krytá záda pro napadení Polska. (Viz samostatná kapitola s Molotovovým projevem.) Od té doby se situace přiostřovala. Byly zavedeny potravinové lístky a takzvané body na textil. Pneumatiky na kolo byly na poukaz z obecního úřadu. Poslech cizího rozhlasu byl zakázán pod trestem smrti. Bylo zavedeno přísné zatemnění. Původně platilo od západu do východu slunce, což bylo uváděno v novinách. Později platilo zatemnění bez omezení, prostě nikdy žádné umělé světlo nesmělo prosvítat. Samozřejmě se událo mnoho věcí, ale ty všechny zde nemohu uvádět. Měli jsme potíže s uhlím, s petrolejem do vařiče a tak dále. Byly zavedeny dvojjazyčné nápisy, německy první a vždy psáno švabachem. A tak se nám zhroutily všechny ideály a opory, Francie a Anglie v Mnichově, Sovětský svaz podpisem dohody s Německem. A to jsme tehdy nevěděli o tajném dodatku sovětsko-německého paktu o pobaltských republikách a o rozdělení Polska, jehož důsledkem bylo obsazení části území Polska Sovětským svazem a rozdělení zájmových sfér. V těchto souvislostech se mi vybavuje ještě jedna vzpomínka. Časově ji však už nemohu přesně zařadit, bylo to asi v roce Němci s velkým humbukem oznámili, že u města Katyn objevili hromadný hrob 25 Táta se zapojuje do odboje Vypuknutí druhé světové války Postoj SSSR k Německu Katynský masakr