ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 10A 175/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce V.B., státní příslušnost Ukrajina, bytem v ČR: X zast. JUDr. Petrem Novotným, advokátem v Praze 2, Slezská 36, proti žalovanému Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne , č.j. CPR /ČJ V243, I. Žaloba se z a m í t á. t a k t o : II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne , č.j. CPR /ČJ V243, kterým bylo zamítnuto

2 Pokračování A 175/2014 odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne č.j. KRPC /ČJ , kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s tím, že žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku. (2) Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, která byla žalovaným způsobena nevypořádáním jeho odvolacích námitek, týkajících se jeho nesouhlasu se závěry napadeného rozhodnutí o výkonu zaměstnání bez platného povolení k zaměstnání či živnostenského oprávnění. Žalobce vykonával práci v areálu společnosti Sklady Planá HP a.s., Planá nad Lužnicí z popudu svého zaměstnavatele, Družstva Olval, a to v rámci jeho vyslání na pracovní cestu. Zaměstnavatel vyslal žalobce na pracovní cestu s jeho souhlasem, a to na základě smluvního vztahu se společností Stavmater, tedy na základě obchodní spolupráce mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Žalobce pracovní cestu vykonal, neboť byl zaměstnavatelem informován o legálnosti tohoto způsobu výkonu práce, neboť se jedná o pracovní cestu jednorázového charakteru, z tohoto důvodu může žalobce práci vykonávat i v oblasti mimo Prahu, kde je vedeno jeho obvyklé místo výkonu práce. Správní orgány tak rezignovaly na povinnost řádného objasnění věci, když u žalobcova zaměstnavatele - Družstva Olval prokazatelně neověřily skutečný stav věci. Takový přístup správních orgánů byl žalobcem označen za diskriminační. (3) Dále je žalobcem namítána nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání námitky nepřiměřeného zásahu do rodinného života žalobce. Žalobce nepřiměřenost zásahu dovozuje ze současné situace na Ukrajině, kde panuje vyhrocená politická situace a žalobce má z tohoto důvodu obavu ze svého nasazení do válečných operací v případě realizace jeho návratu do domovského státu. (4) Závěrem žalobce navrhuje zrušit žalobou napadené rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (5) Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření shrnul, že protiprávní jednání žalobce bylo dostatečně prokázáno, spisovým materiálem doloženo a dostatečně odůvodněno. Procesní pochybení žalovaným zjištěno nebylo. K žalobním námitkám žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a zejména na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které svým obsahem považuje za dostačující. III. Obsah správních spisů (6) Z úředního záznamu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne č.j. KRPC /ČJ vyplývá, že téhož dne byla hlídkou policie provedena pobytová kontrola na stavbě skladové haly v areálu společnosti Sklady Planá HP a.s., Planá nad Lužnicí. Při této kontrole žalobce předložil cestovní pas, rozhodnutí o povolení k zaměstnání vydané pro činnost v družstvu Olval pro druh práce Ostatní uklízeči a pomocníci s místem výkonu zaměstnání v Praze. Žalobce k výzvě policie nedoložil žádné živnostenské oprávnění, povolení k zaměstnání ani cestovní příkaz k vyslání k výkonu

3 Pokračování A 175/2014 zaměstnání. Žalobce uvedl, že na stavbě v Plané nad Lužnicí pracuje asi od pro společnost Stavmater. Na stavbě provádí pomocné práce na výkopu a uložení drenáží při úpravě plochy pro zámkovou dlažbu. Společnost Stavmater mu zatím nedodala cestovní příkaz a smlouvu k provedení práce. Povolení k zaměstnání má vydané pro jeho výkon v Praze, jako uklízeč a pomocník. V místě kontroly byl dále vyslechnut stavbyvedoucí společnosti Stavmater, který sdělil, že žalobce na stavbě pracuje od do současné doby, přičemž pracovní smlouvy a cestovní příkazy by měly být v sídle společnosti. (7) Z protokolu o podání vysvětlení ze dne bylo zjištěno, že žalobce pobývá v České republice od roku 2005, do České republiky přijel za prací, kde nyní pracuje asi 4 měsíce v roce. Žalobce žije se svou manželkou na Ukrajině, kde pobírá starobní důchod. V České republice má úřadem práce vydané rozhodnutí o zaměstnání pro výkon v Praze, a to pro zaměstnavatele Družstvo Olval. Povolení k pobytu a k zaměstnání v České republice žalobci vyřídil ukrajinský občan jménem Ivan, kterého žalobce označil jako mafián, a který žalobci zařizuje i jeho další prodloužení. V Plané nad Lužnicí žalobce pracoval od denně, vždy od 7.00 hod do hod. Cestovní příkaz žalobci dosud zaměstnavatelem doručen nebyl. Žalobce v České republice nemá žádné rodinné či jiné vazby a není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Žalobce bydlí na Ukrajině v rodinném domě, do České republiky si jezdí pouze přivydělat peníze ke starobnímu důchodu, který v domovském státě pobírá. (8) Součástí spisového materiálu je dále povolení k zaměstnání pro plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti Družstva Olval, a to pro druh práce Ostatní uklízeči a pomocníci s místem výkonu práce v Praze. (9) Ze sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne bylo zjištěno, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky Úřadu práce ČR. (10) Z rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hlavní město Prahu bylo zjištěno, že žalobci bylo prodlouženo povolení k zaměstnání pro Družstvo Olval pro místo výkonu práce Praha, a to na dobu od do (11) Z výpisu z živnostenského rejstříku pořízeného dne bylo zjištěno, že žalobce ukončil činnost v režimu živnostenského zákona. (12) Oznámením žalovaného ze dne č.j. KRPC /ČJ bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie podle ust. 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. (13) Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne vyplývá, že žalobce v Plané nad Lužnicí pracoval od , přičemž na stavbě prováděl výkopové a betonářské úpravy pro pokládku zámkové dlažby. Během pobytové kontroly žalobce pracovní smlouvu ani cestovní příkaz nedoložil, neboť mu zaměstnavatelem nebyly dodány. V době kontroly žalobce prováděl úpravu štěrkového lože pro pokládku betonové dlažby za pomoci lopaty. Ubytování měl žalobce zajištěno společností Stavmater, pro kterou žalobce pracoval. V rámci tohoto vyjádření žalobce uvedl, že povolení k zaměstnání a k pobytu mu byly vyřizovány osobou jménem V., kterého značil jako mafiána, který je občanem Ukrajiny, a který mu současně zajistil též práci v Plané nad Lužnicí. Cestovní příkaz žalobci ke dni podání vyjádření doručen zaměstnavatelem nebyl. Realizace případného

4 Pokračování A 175/2014 vyhoštění žalobce pro něj bude mít dopady toliko finanční, a to z důvodu malé výše starobního důchodu a nedostatku pracovních příležitostí na Ukrajině, kde je v současné době špatná politická situace. (14) Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne vyplývá, že není sdílena obava žalobce ze špatné ekonomické a bezpečnostní situace na Ukrajině. Ministerstvo nedospělo k závěru, že by žalobce byl v domovském státě ohrožen trestem smrti. Žalobce navíc neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo lze dovodit, že by mu ve vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. V místě bydliště žalobce na Ukrajině ve vesnici N.v Zakarpatské oblasti je konstatována uspokojivá situace, umožňující žalobcův bezpečný návrat do vlasti. Z dostupných informací navíc vyplývá, že stávající problémy na Ukrajině se vyskytují pouze na východě Ukrajiny, na pomezí Doněcké a Luhanské oblasti. V západních částech Ukrajiny předešlé události nedosáhly takových rozměrů, aby mohla být ohrožena žalobcova bezpečnost v případě jeho návratu. (15) Rozhodnutím ze dne č.j. KRPC /ČJ bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle ust. 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců s tím, že mu byl uložen zákaz vstupu na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že správní orgán prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil podmínky ust. 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, neboť ode dne do a od do pracoval na území České republiky bez příslušného povolení k zaměstnání. Uvedený závěr správní orgán učinil s ohledem na skutečnost, že žalobce v uvedeném období pracoval jako dělník, kdy prováděl pomocné práce při uložení drenážní hadice ve výkopu, na stavbě v Plané nad Lužnicí, přestože pro tuto oblast neměl příslušné povolení k zaměstnání, které mu bylo vystaveno pro oblast hlavního města Prahy, a to pro druh práce Ostatní uklízeči a pomocníci. Žalobce navíc v době prováděné kontroly nepředložil živnostenské oprávnění. Při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života, konstatoval správní orgán, že tento dopad jistě nastane, avšak v přípustné mezi, v souladu se zákonem a se zájmem státu. Tento závěr správní orgán učinil s ohledem na výpovědi žalobce, který sám sdělil, že žije s manželkou v rodinném domě na Ukrajině, kde pobírá starobní důchod a rozhodnutí by pro něj mělo důsledek toliko ekonomický, s ohledem na pracovní trh na Ukrajině a na výši jeho starobního důchodu. Žalobce na území České republiky nemá žádné rodinné či jiné vazby. Rozhodnutí bude mít dopad toliko na jeho ekonomickou situaci. V této souvislosti správní orgán naopak zmínil negativní důsledky nelegálního zaměstnávání cizinců na ekonomiku České republiky. K bezpečnostní situaci na Ukrajině bylo poukázáno na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, z něhož vyplývá, že návrat žalobce do země jeho původu nebyl shledán nebezpečným, a to s ohledem na stávající situaci v místě bydliště žalobce, kde se konflikty nevyskytují. (16) Proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, v němž je namítán nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, kdy žalobce v Plané nad Lužnicí plnil pracovní cestu, kam jej vyslal jeho zaměstnavatel, Družstvo Olval, na základě smluvního vztahu se společností Stavmater. Jednalo se o ojedinělou jednorázovou cestu z rozhodnutí zaměstnavatele, když žalobce jinak realizuje svou práci pro zaměstnavatele výhradně v rámci území Prahy. (17) O odvolání žalobce bylo rozhodnuto prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí ze dne pod č.j. CPR /ČJ V243, kterým bylo

5 Pokračování A 175/2014 toto odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaný ze strany správního orgánu prvního stupně konstatoval řádně zjištěný stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vycházel přitom především z výpovědí žalobce, učiněných během správního řízení, z nichž vyplynulo, že žalobce měl povolení k zaměstnání i k pobytu na území České republiky zajištěno prostřednictvím tzv. mafiána, stejně tak jako práci v Plané nad Lužnicí. Na stavbě žalobce prováděl výkopové a betonářské práce pro pokládku zámkové dlažby. Ubytování měl žalobce zajištěné od společnosti Stavmater, pro kterou, jak sám uvedl, také pracoval. Pracovní smlouvu ani cestovní příkaz od této společnosti žalobce dosud neobdržel. Pracovní smlouvu ani cestovní příkaz od Družstva Olval žalobce neměl. Odměna ve výši 80 Kč na hodinu mu byla vyplácena jeho ukrajinským kamarádem. S ohledem na skutečnost, že žalobce v průběhu celého správního řízení svou pracovní cestu nezmínil, nemohl správní orgán tuto skutečnost v žádném případě předjímat. Pokud by žalobce byl Družstvem Olval na pracovní cestu vyslán, pak s ohledem na platnou právní úpravu, nelze měnit druh vykonávané práce. V daném případě však výkonem výkopových a betonářských prací pro pokládku zámkové dlažby ze strany žalobce, došlo k obcházení druhu práce, pro kterou mu bylo vydáno povolení. Všechny uvedené skutečnosti prokazují, že žalobce svou činnost nevykonával na základě institutu pracovní cesty a jeho tvrzení vyhodnotil žalovaný jako účelové. IV. Právní názor soudu (18) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání, z něhož se jak žalobce, jeho právní zástupce i žalovaný správní orgán omluvili a vyslovili souhlas s rozhodnutím věci v nepřítomnosti. (19) Krajský soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalobce týkající se nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání odvolací námitky žalobce týkající se jeho pracovní cesty v Plané nad Lužnicí, kam byl se svým souhlasem zaměstnavatelem vyslán. Žalobce tudíž nejednal v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, neboť v Plané nad Lužnicí vykonával jednorázovou pracovní cestu. Žalovaný tak nedostatečně objasnil skutkový stav věci, když se dále tímto tvrzením žalobce nezabýval a pracovní cestu, na kterou byl vyslán, opomenul. (20) Rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce bylo vydáno v důsledku naplnění podmínek ust. 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, dle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. (21) Naplnění podmínek pro správní vyhoštění žalobce správní orgány spatřují v tom, že žalobce v období od do a od do pracoval na území České republiky bez příslušného povolení k zaměstnání. Žalobce v uvedeném období

6 Pokračování A 175/2014 pracoval jako dělník, kdy prováděl pomocné práce při uložení drenážní hadice ve výkopu, na stavbě v Plané nad Lužnicí, přestože pro tuto oblast neměl příslušné povolení k zaměstnání, které mu bylo vystaveno pro oblast hlavního města Prahy, a to pro druh práce Ostatní uklízeči a pomocníci. (22) Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobci bylo Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu vydáno povolení zaměstnání s místem výkonu práce Praha, pro druh práce Ostatní uklízeči a pomocníci. Obsahem správního spisu je dále sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Českých Budějovicích, dle něhož žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky Úřadu práce ČR. Z výpisu z živnostenského rejstříku bylo krajským soudem dále zjištěno, že žalobce ukončil činnost v režimu živnostenského zákona. (23) Dle ust. 42 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. (24) Dle komentáře k tomuto zákonnému ustanovení se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Pokud je v pracovní smlouvě sjednáno více míst výkonu práce, rozumí se pracovní cestou pouze vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo takto více sjednaných míst výkonu práce. Vyslání na pracovní cestu je možné pouze na dobu nezbytné potřeby. Zákoník práce tuto dobu blíže nespecifikuje. S ohledem na posouzení, zda se jedná o dobu nezbytné potřeby, bude nutné posoudit dobu každé jednotlivé pracovní cesty s přihlédnutím k relevantním skutečnostem danými poměry zaměstnavatele. Vždy je však nutné stanovit konkrétní délku pracovní cesty před jejím započetím, neboť pracovní cesta musí být časově omezená. Pokud je tedy zaměstnanec zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu, musí existovat důvod, který by opodstatňoval délku takového vyslání na pracovní cestu tak, aby se jednalo vždy pouze o dobu nezbytné potřeby. V případě, že na straně zaměstnavatele vznikne po dobu trvání pracovní cesty potřeba pracovní cestu prodloužit, bude nutné provést prodloužení opět o časově omezené období. Zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat možnost vyslání na pracovní cestu v pracovní smlouvě, v samostatné dohodě obsahující obecný souhlas zaměstnance s vysláním na pracovní cestu nebo v samostatné dohodě před každou jednotlivou pracovní cestou. Obecně v souladu s 42 zaměstnavatel zaměstnance vysílá na pracovní cestu v dohodě se zaměstnancem, přičemž podmínkou sjednání této dohody není její písemná forma. (25) Zákonem č. 382/2008 Sb. bylo s účinností od zrušeno ust. 93 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též zákon o zaměstnanosti), které ukládalo zaměstnavateli povinnost ohlásit úřadu práce kratší vyslání zaměstnance cizince mimo místo výkonu práce, resp. povinnost žádat o nové povolení k zaměstnání při delším vyslání mimo místo výkonu práce. Dle ust. 93 odst. 1 zákona o zaměstnanosti mohl být cizinec vyslán k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání na dobu delší než 30 kalendářních dnů, pokud mu bylo vydáno povolení k zaměstnání úřadem práce příslušným podle nového místa výkonu práce cizince. Dle odst. 2 vyslání cizince k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání v rozsahu 7 až 30

7 Pokračování A 175/2014 kalendářních dnů byl zaměstnavatel povinen předem písemně oznámit úřadu práce příslušnému podle nového místa výkonu práce cizince. (26) Zákon o zaměstnanosti ve znění účinném ke dni rozhodnutí o vyhoštění žalobce k možnosti dočasného vyslání zaměstnance cizince k výkonu práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání mlčí. Od neexistuje žádná veřejnoprávní norma, která by regulovala časově omezené vyslání cizozemského zaměstnance mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání. Účel derogace ust. 93 zákona o zaměstnanosti je dle vládního návrhu ze dne snížení byrokratických nároků kladených na zaměstnavatele. S ohledem na tuto skutečnost nelze dospět k závěru, že by pracovní cesty cizinců byly vyloučeny. Uvedený závěr lze dovodit též z ústavního principu, dle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Smyslem derogace ust. 93 bylo zjednodušení pozice zaměstnavatelů ve smyslu snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů při zaměstnávání cizinců. (27) K problematice vysílání cizinců na pracovní cesty dle stávající právní úpravy obsažené v zákonu o zaměstnanosti se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to například v rozhodnutí ze dne č.j. 1As 67/ , v němž uvedl, že Stávající úprava zákona o zaměstnanosti skutečně nahrává svému obcházení nebo zastírání jiného jednání, například pokud by zaměstnavatel masivně využíval pracovněprávní institut přeložení. V takovýchto extrémních případech by byl vskutku popřen smysl povolení k zaměstnání cizince. (28) V rozhodnutí ze dne č.j. 9As 48/ Nejvyšší správní soud konstatoval, že Cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání ( 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené ( 42 zákoníku práce z roku 2006) a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce. (29) Z výše citovaného lze shrnout, že cizinec může být na pracovní cestu vyslán i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání, takové vyslání však svým obsahem musí skutečně pracovní cestě odpovídat. I přes zrušení ust. 93 zákona o zaměstnanosti nelze prostřednictvím pracovní cesty zastírat faktický výkon práce cizince v jiném místě, než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. Při posuzování obsahového naplnění pracovní cesty cizince bude vždy záležet na konkrétních skutkových okolnostech takového vyslání. (30) V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalobce v průběhu celého správního řízení neuváděl, že by v době kontroly vykonával pracovní činnost v Plané nad Lužnicí v rámci svého vyslání zaměstnavatelem na pracovní cestu. V průběhu kontroly a ani v následujícím správním řízení žalobce nepředložil pracovní smlouvu, platné živnostenské oprávnění ani cestovní příkaz či výkaz o cestovních náhradách. Účelovost tvrzení žalobce o pracovní cestě lze dovodit rovněž z jeho výpovědí učiněných během správního řízení, kdy sdělil, že mu legalizaci pobytu v České republice zařídil mafián, jehož zpočátku tituloval jako Ivan a posléze jako V. Tento člověk mu měl zařídit rovněž práci v Plané nad Lužnicí a právě od něho žalobce dostával vyplacenou odměnu za práci ve výši 80 Kč za hodinu. Z obsahu výpovědi se rovněž podává, že ubytování měl zajištěné od společnosti Stavmater, pro kterou,

8 Pokračování A 175/2014 jak sám uvedl, také pracoval, ačkoliv tato společnost není jeho zaměstnavatelem, když z povolení k zaměstnání vyplývá, že jím je Družstvo Olval. Za zmínku stojí rovněž doba, po kterou žalobce práci v Plané nad Lužnicí vykonával, jedná se o období od do a od do Takto stanovená doba se soudu nejeví jako žalobcem tvrzená jednorázová krátkodobá pracovní cesta, když žalobce na stavbě v Plané nad Lužnicí pracoval dvakrát po dobu celých deseti dnů. (31) Obcházení zákona lze konstatovat i v případě druhu vykonávané práce, kdy z povolení k zaměstnání je zřejmé, že mu byl povolen výkon práce: Ostatní uklízeči a pomocníci. Žalobce však na stavbě v Plané nad Lužnicí pracoval jako dělník, kdy prováděl pomocné práce při uložení drenážní hadice ve výkopu. Ve vztahu k druhu jím vykonávané práce tak lze nepochybně shledat obcházení zákona. (32) Všechny shora uvedené skutečnosti svědčí o zjevné účelovosti tvrzení žalobce o jednorázové pracovní cestě, kterou v Plané nad Lužnicí pro svého zaměstnavatele a se svým souhlasem vykonával. Byť obsahem zákona o zaměstnanosti již není žádné omezení vysílání cizinců na pracovní cesty, nelze tento institut automaticky zneužívat v případě práce cizinců v jiných místech, než jim bylo povoleno zaměstnání. Takové jednání lze označit jako zřejmé obcházení zákona, které by zcela zpochybňovalo institut povolení k zaměstnání dle ust. 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Toto obcházení zákona by zcela jistě bylo v rozporu se zájmy České republiky v oblasti zaměstnávání vlastních občanů a s celkovou ekonomickou politikou tohoto státu. Žalobce tudíž v daném případě nevykonával činnost na základě institutu pracovní cesty, tento závěr byl správními orgány prokázán skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu správního řízení bezevší pochybnosti a krajský soud se s ním zcela ztotožňuje. (33) Žalobce dále namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí pro nepřiměřenost jeho dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života, a to s ohledem na stávající politickou situaci na Ukrajině, která v žalobci vyvolává obavu, že by mohl být nasazen do válečných operací. (34) Krajský soud ve shodě se správním orgánem připouští, že rozhodnutí o jeho vyhoštění bude nepochybně představovat určitý zásah do jeho soukromého života, avšak tento lze charakterizovat jako přiměřený, mající dopady toliko do jeho sféry ekonomické. Z obsahu správního spisu, a to především co do výpovědí žalobce učiněných ve správním řízení, se podává, že žalobce má celou rodinu na Ukrajině, kde vlastní rodinný dům a pobírá starobní důchod. Právě výše tohoto důchodu žalobce vedla k vycestování do České republiky, kde si dosud přivydělával. Rozhodnutím o správním vyhoštění bude žalobci způsobena újma pouze ekonomická, a to za situace, kdy ho k České republice nepojí žádné rodinné či jiné vazby. Pokud jde o žalobcovu obavu z politického konfliktu na Ukrajině, pak tuto krajský soud nesdílí, a to s odvoláním na obsah závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, jež je součástí a podkladem správního řízení. Z jeho obsahu vyplývá, že žalobce na Ukrajině žije v oblasti Zakarpatské, kde žádné ozbrojené konflikty neprobíhají, tyto se nacházejí naopak na východní části Ukrajiny, v oblasti Luhanské a Doněcké. Ani v těchto oblastech však předešlé události nedosáhly takových rozměrů, aby mohla být ohrožena žalobcova bezpečnost v případě jeho návratu. (35) Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalobou napadeným rozhodnutím nebude žalobci způsoben nepřiměřený zásah do jeho soukromého ani rodinného života.

9 Pokračování A 175/2014 V. Závěr, náklady řízení (36) Krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nezákonným z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu ani z důvodu nepřiměřenosti dopadů do žalobcova soukromého či rodinného života nezákonným a žalobní námitky hodnotí jako nedůvodné. (37) Žalovaný správní orgán a stejně tak jako správní orgán prvního stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ust. 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (38) Současně v souladu s ust. 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadovala. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: V Českých Budějovicích dne 29. dubna 2015 JUDr. Marie T r n k o v á v. r. Samosoudkyně

10 Pokračování A 175/2014 Za správnost vyhotovení: Prázdná Jaroslava