Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav religionistiky. Náboženská legitimizace svatebních obřadů u římských katolíků

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky Náboženská legitimizace svatebních obřadů u římských katolíků Bakalářská diplomová práce Autor práce: Jana Virágová Vedoucí práce: PhDr. Iva Doležalová Brno 2007

2 Čestně prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a odborných konzultací.... Jana Virágová V Brně dne

3 Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce PhDr. Ivě Doležalové za vstřícný přístup a kritické připomínky. Můj dík patří rovněž PhDr. Martině Pavlicové, CSc. za cenné rady při volbě pramenů. 3

4 Úvod Svatba na Valašsku Předsvatební úkony Zásnuby - věno Ohlášky Svatební obřad Svatba jako rituál Podoba - krátký exkurz do historie Způsoby uzavření manželství u Slovanů před přijetím křesťanství Únos jako rituál Církevní svatba a lidový obřad oddavek Požehnání manželství Svátost manželství Rituální předměty Prsten Závoj Věnec Rituály vážící se k svatebnímu obřadu Přenášení nevěsty přes práh Rituály mající spojitost s ohněm a krbem Ochranná magie na svatbě Falešná nevěsta Oblečení Zdrženlivost při svatební noci Některé další ochranné rituály Symbolika kruhu Stlaní lože Boj církve proti předkřesťanským rituálům...37 Závěr...40 Příloha č. 1. Hlava 3 zneplatňující překážky jednotlivě...42 Příloha č. 2. Stručný přehled událostí...45 Použitá literatura

5 obce. 1 Slova významného moravského etnografa předznamenávají téma práce, která se Úvod Člověk prý je třikráte divný na světě, praví valašské přísloví: když se narodí, když má svatbu a když umře. Všecky tyto tři nejdůležitější doby života lidského náš lid obetkal krásnými a významnými obřady a obyčeji, z nichž se přemnohé zachovaly z pradávných časů pohanských až na náš věk. A tak jmenovitě svatba jest radostnou událostí a vzácnou slavností nejen dvou rodin a jejich příbuzných, nýbrž veškery zaměří na svatební obřad a na významné předměty a rituály s ním spojené. Pokusíme se především identifikovat pravděpodobnou genezi těchto rituálů v křesťanské tradici a zodpovědět otázku, zda snad není vhodnější hovořit o jejich převzetí z jiných nekřesťanských kultur. Stručně se zmíníme o působení sociální a genderové rozdílnosti na formování svatebních rituálů a nastíníme, jak dalece na jejich utváření sahal vliv církevních představitelů a lidových vrstev. Pro usnadnění prezentace vývoje svatebních obřadů je za výchozí bod zvolen region Valašska v druhé polovině devatenáctého století. Podobu svatebních obřadů v tomto období mapují práce Valašská svatba Matouše Václavka a Moravská svatba Františka Bartoše, z kterých zde budeme čerpat. Oba autoři ilustrují podobu rituálů tak jak přežívaly v lidovém vesnickém prostředí. Pro účely této práce nedostatečně zpracovaná deskripce svatebního obřadu římských katolíků v kostele je vyvážena poměrně kvalitním popisem rituálů k obřadu se vážícím. Tato část pojednávající o určité oblasti v určitém časovém období je zde uvedena pouze pro ilustraci a klade si za cíl prezentovat rituály k svatebnímu obřadu se vážícím ve své komplexnosti. Dílčí části práce na ni budou průběžně odkazovat. Těžiště práce však bude spočívat v pokusu přiblížit z historické perspektivy proměnlivost svatebních rituálů a rituálních předmětů, respektive proměnu jejich interpretace. Po úvodní stati popisující obřad stručně ve své celistvosti bude věnován prostor významu zásnub, věna a ohlášek - úkonům, které bezprostředně svatební ceremonii předchází. 1 Bartoš, František, Moravská svatba, Praha: F. Šimáček 1892, 1. 5

6 Následovat bude deskripce historických podob svatebních obřadů, která bude reflektovat zvláště starověké římské a slovanské prostředí. Dále se zaměříme na konfrontaci církevního a lidového obřadu s pozastavením se u manželského požehnání a svátosti manželství. Další kapitola přiblíží historii počátku užívání významných rituálních předmětů a ukáže evoluci významu, který byl prstenu, věnci a závoji v různých dějinných etapách přisuzován. Následující část práce zmíní několik rituálů vážících se k svatebnímu obřadu a nakonec uvede boj církve s rituály předkřesťanskými. 6

7 1. Svatba na Valašsku Hned na úvod si dovolím přeskočit proces seznamování a namlouvání budoucích manželů. Za zmínku však jistě stojí, že po námluvách se obvykle sepsala smlouva, v níž se určila výše věna a podmínky budoucího výminku. Vše se potvrdilo rukou dáním, sepsáním u notáře a následným zápisem do gruntovních knih. Za svědky tu byli představený obce a radní či známý soused. Ženich a nevěsta se pak navzájem obdarovávali mimo jiné i prstýnkem. Nevěstin otec a ženich poté objednali ohlášky. Svatby se nejčastěji konaly v době masopustu. Nejobvyklejším svatebním dnem bylo úterý, pro chudší neděle. Katolíci vždy dopoledne se mší svatou ( ). 2 Hosté se zvali většinou v neděli před svatbou. Václavek zmiňuje obvyklou družbovu zvací řeč: ( ) Nebo ten stav manželský nejprvnější jest skutek Stvořitele našeho učiněný a opět v Novém zákoně od Pána Ježíše a jeho svatých apoštolů na grunt založený a od Ducha Svatého všudy na každém místě schválený, že je Bohu milá a libá věc, ten stav manželský v církvi křesťanské. 3 Při úterním oblékání na svatbu se kladl zvláštní důraz na nevěstin účes a přípravu hlavy, tedy na tak zvané hladění. Velmi zjednodušeně lze uvést, že šlo o ovinutí vlasů kolem hlavy a jejich přikrytí pentlemi. Na vrch hlavy se pak kladla korunka, což byl vysoký věnec ze silně pozlaceného barvínku. Způsoby pokrývání hlavy byly odlišné oblast od oblasti a pochopitelně závisely na finančních možnostech nevěsty. Ale vždy platilo, že ji zdobila určitá pokrývka hlavy. Po té dá na sebe ještě pomněnkově a černě vyšívanou plachtu neb opůlku, do rukou vezme modlitební knížky, šátek a voničku. 4 Družičky byly oblečené stejně jako nevěsta jen s určitými barevnými rozdílnostmi na pentlích a perličkách. Nevěsta ženichovi připevnila ještě voničku ze třech révů pozlaceného rozmarýnu a zelené pentle. 5 Před příchodem ženicha se v domě nevěsty všichni nasnídali, přičemž se před jídlem i po jídle modlili a zpívali. Poté co zaslechli přicházet ženicha s průvodem, [zavřeli] nevěstu do komory a s nimi jednu družičku a potom přalku (přadlenu), 2 Václavek, Matouš, Valašská svatba, Telč: Emil Šolc 1892, Ibid., Ibid., 19. Této vyšívané plachtě se v některých oblastech říká též úvodnica či úvodnice. Bartoš upozorňuje na skutečnost, že například na Hané byly úvodnicou oděny rovněž nevěstiny družičky. Bylo tak těžké rozpoznat samotnou nevěstu od stejně oděných družiček. Blíže viz Bartoš, František, Moravská svatba, Václavek, Matouš, Valašská svatba, 21. 7

8 namaškařenou to babku, s mladým však jazýčkem. 6 Po dohadování se mezi družinou nevěsty a ženicha o vydání nevěsty postupně z komory vystoupily přadlena a družička, které byly vydávány za pravou nevěstu. Ta nakonec vystoupila jako poslední. Následovalo odprošení za viny a děkování za výchovu rodičům, kteří vzápětí snoubencům udělili požehnání, jehož znení bylo podobné tomuto: Nejmilejší mé dítě! Já tobě všecko srdečně odpouštím a přeji tobě od Pána Boha štěstí a zdraví a Boží požehnání na tomto světě a po smrti království nebeské. 7 Po požehnání se šlo do kostela. Před tím však dal ženich nevěstě prsten na znamení, že jeho láska bude jako prstýnek také bez konce. Nevěsta dávala ženichovi šátek: Až bude pro ni v potu tváře chleba dobývati, aby měl čím pot setříti. 8 Poté udílely nevěstě již vdané ženy různé rady. Mezi mnohými například tuto: Jak budeš vychodiť ze síně na pocínek, přetři si tvář stánkami 9 od těla, aby ťa nedo neuřknúl. Nebo neni sú šetky oči jednaké a nevěsty sa úrok lechko chytí. 10 V některých oblastech Valašska se před odchodem do kostela obcházel třikrát dům. Napřed muzika, za ní ženich, starosvat a mládenci, nevěsta, starosvatka 11, družičky a ostatní. Bartoš uvádí, že se někde nevěsta postavila doprostřed dvora a starosvatka, družky a družbové ji třikrát obcházeli. 12 Cestou do kostela nevěsta kráčívala ženichovi po pravé straně, z kostela však již po levé, proto že Eva byla z levého žebra Adamova. 13 Při oddavkách se pokládaly nevěstě a ženichovi na hlavu rozmarýnové věnečky. Pokud se plamen svíce na oltáři, ať už na straně nevěsty či na straně ženicha, mihotal či dokonce zhasl, lidé věřili, že tento ze snoubenců dříve umře. Po samotném svatebním obřadu se šlo na faru k zápisu. Následně se šlo do hospody, kde se zpívalo a tancovalo. U ženicha pak proběhla svatební hostina. V některých oblastech měla nevěsta před 6 Václavek, Matouš, Valašská svatba, Ibid., Ibid., Stánky jsou přední části rukávec. 10 Václavek, Matouš, Valašská svatba, Starosvatka zastupovala při svatbě matku nevěsty. Strojila ji, pekla svatební koláč, rozplétala nevěstě při čepení vlasy. Obvykle byla za starosvatku kmotra. Jak uvádí Fojtík, stará svatby s řečníkem a s ostatními svatebními funkcionáři uváděla na Moravě nevěstu s ženichem i k církevnímu potvrzování sňatku. Jejich úloha zde byla ještě v období před 16. stoletím velmi důležitá. Přiváděli nevěstu, vkládali její ruku do ruky ženichovy a jejich sňatek dovršovali ukládáním na lože. Proto s nimi musela počítat i církev, která nebyla lidovým obřadníkům a obřadům přátelsky nakloněna. V průběhu 16. století nicméně sílící úloha církevního sňatku, který byl prosazován státem, vrchnostmi i cechy, přispívala k poklesu jejich obřadnického významu i společenské váženosti. Srov. Fojtík, Karel Svatba na střední a západní Moravě v 16. a 17. století, Český lid 52/5, 1965, Bartoš, František, Moravská svatba, Václavek, Matouš, Valašská svatba, 38. 8

9 sebou talíř převrácený a během celé hostiny nejedla. Na západní Moravě se pokládal k převrácenému talíři i dřevěný nůž. Někde měly převrácené talíře také družičky, které pak obveselovaly svatebčany zpěvem. Na bohatších svatbách přicházel na stůl před tzv. čepením nevěsty také koláč. Uprostřed měl díru, kam hosté mohli dávat nevěstě dary. Pozdě večer byl již prostor pro tzv. čepení (babení, zavíjení). Místo vínku a korunky se nevěstě na hlavu pokládal čepec a šátek. Někde byla začepená nevěsta nabízena k prodeji. V těchto případech si ji nakonec vykoupil vždy manžel. Ve městech došlo k nahrazení obřadu čepení za tzv. stlaní lože. Například ve Frenštátě se nevěsta nastěhovala k ženichovi až třetí den po svatbě, kde jí ostatní vdané ženy stlaly její nové lože. Někdy nevěsta po svém příchodu do ženichova domu ( ) uchopí se kamen, aby přivykla Předsvatební úkony 2.1. Zásnuby - věno Tradice zásnub, jak je známa u římských katolíků, čítá svůj původ do dob před narozením ústřední postavy křesťanské věrouky Ježíše Krista. Lze tak velmi pravděpodobně usuzovat ze zvyku konat tzv. sponsalia ve starověkém Římě. Ürögdi tento úkon popsal tak, že v přítomnosti rodičů a hostů, kteří zde platili za svědky, ženich a nevěsta prohlásili, že spolu hodlají uzavřít sňatek. Ženich (sponsus) potom odevzdal nevěstě (sponsa) dar a zlatý, případně zlacený snubní prsten. Ta si jej navlékla na prsteník levé ruky. 15 Za staré republiky bylo potřeba svatební smlouvu nejdříve sepsat. Až poté se mohl uskutečnit vlastní obřad sňatku. Ten však nebyl pokládán za povinnost vyplývající ze zásnubního obřadu. Podle Buriana chápali Římané zásnuby pouze jako osobní dohodu, z níž nemuselo uzavření sňatku nutně vyplývat Bartoš, František, Moravská svatba, Ürögdi,György, Tak žil starý Řím, Praha: Orbis 1968, Burian, Jan, Řím. Světla a stíny antického velkoměsta, Praha: Svoboda 1970, 79. 9

10 Hlavní zásnubní úkon u Slovanů před christianizací tvořil akt podání rukou ženicha a nevěsty. K výměně prstýnků při zásnubách se přistoupilo zřejmě až pod vlivem byzantské říše. Nicméně problematice prstýnků bude věnován prostor v další části této práce. V každém případě podoba zásnub i po přijetí křesťanství přežívala více méně ve stejné podobě. I nadále představovalo uzavření smlouvy potvrzované svědky její důležitou součást. V 17. století došlo v křesťanské Evropě k rozšíření svatebních smluv. Obecně svatební smlouvy a lidový obřad, který je doprovázel, lze oprávněně považovat po celé 16. a hluboko do 17. století za svrchovaně důležité, ba v lidových očích dokonce rozhodující pro platnost sjednaných úmluv ode dne uzavření smlouvy( ). 17 Z daných údajů nám vyplývá, že obřad zásnub byl důležitý již pro samotné umožnění uzavření manželství. Legitimizoval právní účinnost tohoto konečného aktu. Všimněme si vzájemné podoby, která přetrvala z dob starověkého předkřesťanského Říma. Jak vyplývá z nastíněného úvodního pojednání o valašské svatbě, i zde bylo ještě koncem 19. století důležité podání rukou na znamení uzavření smlouvy, její následný podpis a výměna darů. Výsledky ujednání těchto čili smlouvy dají se pak napsati u notáře a vepsati do gruntovních knih. K tomu se přibírají jako svědkové představený obce a některý radní nebo známý soused. 18 Lze předpokládat, že hlavní význam, spíše než ve vyjádření souhlasu obou budoucích manželů s nadcházejícím sňatkem, spočíval v ujednání věna. Tedy především v uspořádání majetko-právních vztahů. Přičemž za dívku ve většině případů rozhodoval její otec. Legislativa pozdního římského císařství, jež silně působila na utváření středověkého zákonodárství, spatřovala ve věnu základní pilíř svatebního obřadu. Dle Theodosiovy ústavy z roku 428 dosvědčovalo právoplatnost sňatku. Papež Lev Veliký dekretálií z let vyhlásil věno za známku právoplatně uzavřeného manželství. Věno za závazné uznaly pod římským a křesťanským vlivem rovněž germánské zákony. Tento předpis Lva Velikého zahrnul pak později ve století dvanáctém Gracián do svého souhrnného díla. Někteří badatelé dávali do souvislosti s věnem způsob uzavření manželství na základě koupi ženy, který byl znám už ve starověkých kulturách. Jak nás informuje 17 Fojtík, Karel, Svatba na střední a západní Moravě, Václavek, Matouš, Valašská svatba,

11 Komorovský, v nejstarších sumerských a akkadských dokladech se uvádí suma, kterou ženich dával budoucímu tchánovi. 19 Existují zde však nejasnosti, zda šlo o zásnubní dar jako závdavek, který měl zabezpečit plnění manželské smlouvy, nebo zda šlo o sumu, jež měla přispět k ekonomickému zabezpečení ženy pro případ skončení manželského svazku. Doklady o darech za nevěstu existují i u starověkých Indů, Řeků či třeba Germánů. Tento zvyk je v germánských zemích známý jako Morgengabe, tedy jako obřadní dar ženicha nevěstě po svatební noci jako náhrada za ztrátu panenství. 20 Je jisté, že rovněž u Slovanů existovalo manželství koupí i věno jako kupní cena ženy. Po přijetí křesťanství však tato forma věna (kupní cena za nevěstu) zanikla. Z věna se stal otcův dar své dceři. 21 V tomto bodě je třeba upozornit na nutnost rozlišovat mezi věnem a výbavou. Výbava nevěsty představovala její osobní vlastnictví, např. oděv, předměty denní potřeby, peřiny či kusy nábytku. Věnem byly míněny nemovitosti a pozemky, méně často pak peníze. Ve století devatenáctém bývalo věno předmětem svatební smlouvy uzavírané při žádání o ruku. I nastane mezi oběma rodiči domlouvání, smlouvání o věně, o výminku a j., až konečně se dohodnou a ruce si podají. 22 Výbava nevěsty se do této smlouvy vůbec nezahrnovala. Přičemž výše a množství věna podléhalo zcela logicky ekonomickým možnostem rodin Ohlášky Ohlášky hráli ve svatebním obřadnictví římských katolíků mimořádnou roli. Jejich funkcí bylo veřejné ohlášení chystaného sňatku ve farnostech, v nichž žili nastávající manželé. Zpravidla se tak dělo písemným oznámením a jeho vyvěšením po dobu tří týdnů před datem uzavření sňatku. 19 Komorovský, Ján, Tradičná svatba u Slovanov, Bratislava: Univerzita Komenského 1967, Původní germánské právo rozlišovalo obdarování ženy a výkupné jejímu otci, jemuž se před svatbou odváděl Malschatz manželský poklad, symbolizující spojení mezi rodinami. Naproti tomu se Morgengabe pojil se završením sňatku a dostávala jej přímo žena. 21 Komorovský, Ján, Tradičná svatba, Např. Niederle uvádí početné historické doklady o uzavírání manželství koupí; srov. Niederle, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1953, Václavek, Matouš, Valašská svatba,

12 Farář dotyčné farnosti se tak dozvěděl vše, co by sňatku případně bránilo. Rovněž mělo být veřejným ohlášením zabráněno tajnému uzavírání sňatků. Historie povinného ohlašování sňatků začíná až ve středověku. K jejich závaznému ustanovení došlo na IV. lateránském koncilu v roce 1215 a posléze na koncilu tridentském, konaném v letech Před tím tajně uzavřené manželství sice nebylo dovolené, nicméně nebylo neplatné. Ohlášky tedy představovali sociální kontrolu a účast městského či vesnického společenství v procesu tradiční svatby. Nejen farář, ale kdokoli mohl vstoupit do tohoto procesu, pokud mu byly známy některé překážky zabraňující uzavřít manželství. Při opominutí sociálně-hospodářských důvodů, státních zákonodárných norem a norem obyčejového práva, zbývá ještě množství neméně důležitých církevních předpisů. Církevní právo určilo za překážky pro uzavření manželství např. pokrevenství, duchovní příbuznost, násilný únos žen, řeholní sliby či rozdílnost ve vyznání. Lze říci, že tyto překážky prošly značně krkolomným vývojem již od prvních staletí křesťanského náboženství. Toto tvrzení je možné demonstrovat na výpočtu stupňů příbuzenství, které se lišilo v římském světském i germánském církevním systému. V století se po celém křesťanském světě rozšířil šestý, potažmo sedmý stupeň, jenž byl považován za hranici pokrevního příbuzenství, která bránila v uzavření sňatku. IV. lateránský koncil tento systém omezil na čtyři stupně a v roce 1917 se počet zapovězených stupňů snížil na tři. Jan Pavel II. v kodexu z roku 1983 zákaz zmírnil na druhý kanonický stupeň (vlastní bratranci). 23 Současný kodex stanoví zneplatňujících překážek dvanáct (viz příloha č. 1.). 23 Touto problematikou a složitostmi výpočtů stupňů pokrevenství se velmi podrobně zabývá např. Jean- Claude Bologne ve své publikaci Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, Praha: VOLVOX GLOBATOR 1997,

13 3. Svatební obřad 3.1. Svatba jako rituál Svatební obřad souvisí v životě člověka s přelomovými okamžiky. Často bývá řazen mezi rituály přechodu odlučovací a přijímací rituály. Gennep se svatbou spojil též rituály ochranné a rituály oplodnění (sympatetické nebo kontaktní, animistické nebo dynamistické, přímé nebo nepřímé, pozitivní nebo negativní). 24 Frolec ve svatebním obřadu viděl funkce umocnění svátečnosti a tvorby rámce aktu, kdy mladí lidé přecházejí ze stavu svobodných mezi ženaté. Přičemž uzavření sňatku jako právnímu aktu dává svatební obřad svými estetickými složkami vážnost Podoba - krátký exkurz do historie Podívejme se však zatím na podobu tohoto obřadu tak, jak vypadal kdysi a všimněme si společných prvků se svatebním obřadem na Valašsku ve století devatenáctém, potažmo ve stoletích pozdějších. Ve starověkém Římě snoubenci před obřadem nejdříve obětovali beránka nebo vepře domácím bůžkům a podepsali svatební smlouvu, kterou stvrdili otiskem svých prstenů přítomní členové rodiny i hosté. Ženich a nevěsta si stiskli pravice a v naprostém tichu zaznělo starodávné symbolické rčení: Ubi tu Gaius, ego Gaia! (což mělo znamenat ženin slib: Kde budeš ty, budu i já! ). 26 U patricijů byl sňatek uzavírán za přítomnosti nejvyššího pontifika, obětníka (flamen) a deseti svědků. Po pronesení stanovené formule byl Jovovi obětován koláč (libum farreum). Burian poukazuje na to, že se podle tohoto úkonu celý obřad nazýval confarreatio 27 a vyznačoval se mimo jiné tím, že převáděl ženu do rodu manžela i nábožensky Gennep, Charles-Arnold Kurr van, Přechodové rituály: systematické studium rituálů, Praha: Lidové noviny 1997, Frolec, Václav, Svatební obřad a životní způsob, Svatební obřad: současný stav a proměny, Brno: Blok 1983, Ürögdi, György, Tak žil, Latinský termín confarreatio je odvozen od slova far, farris, n., které představovalo druh pšenice, údajně nejstarší obilí v Itálii. 28 Burian, Jan, Řím. Světla a stíny,

14 Častěji ale docházelo k uzavření sňatku formou coemptio 29, kdy se žena stávala manželkou po formální koupi ze strany muže. Za republiky docházelo k manželství skutkem (per usum) tak, že muž a žena spolu žili celý rok, aniž žena strávila tři noci za sebou mimo dům manžela. Šlo vlastně o právně uznanou formu únosu. K zlegitimnění sňatku pak postačovalo ono roční soužití. 30 Všechny tyto starodávné formy uzavírání sňatku se však postupem času z praxe takřka vytratily. Jak již bylo řečeno, na Valašsku se svatební obřad ordo celebrandi matrimonium konal zpravidla ve mši. Zde předesíláme, že národopisci z konce devatenáctého století se popisu svatebního obřadu v kostele příliš nevěnovali. To bychom mohli vysvětlit tím, že samotná pravidla a průběh obřadu byli všem známi. Proto o podobě svatebního obřadu nemáme dostatek dobového materiálu. O církevních obřadech, které se nemění a jsou tytéž, co bývaly dříve a též takové zůstanou i budoucně, netřeba psáti. 31 Mnohem větší pozornosti se proto věnovalo popisu cesty do kostela či z kostela, případně jednotlivým krajově odlišným rituálům vážícím se k oddavkám. Těmi se budeme pro oblast Valašska zabývat v další části této práce. Předpokládejme však, že podoba církevního obřadu v posledních několika staletích nedoznala přílišných změn. Pokud budeme vycházet z tohoto předpokladu, můžeme pro přiblížení využít následující popis, jak jej uvádí Pokorný ve svém díle Obnovená liturgie. Kněz v tomto obřadu obvykle vyjde svatebčanům vstříc ke kostelnímu vchodu. Po příchodu k oltáři a ( ) liturgickém pozdravu následuje krátké úvodní oslovení, na které bezprostředně navazuje ( ) úkon kajícnosti, a mše pokračuje do evangelia. Po homilii se vykoná vlastní svatební obřad, jehož jádro tvoří: otázky, vzájemný souhlas a potvrzení knězem. 32 Nevěsta a ženich potvrdí své svobodné rozhodnutí uzavřít manželství tím, že si podají ruce a vyslovením vzájemného manželského souhlasu před 29 Latinský výraz coemptio znamená skoupení a byl tak také pojmenován občanský druh sňatku u Římanů, kdy si muž za jistých formalit obrazně koupil manželku. Tento způsob sňatku byl často volen římskými ženami, neboť jim skýtal možnost určité samostatnosti, kdy se zbavily poručnictví agnátů, tj. osob, se kterými byly spojeny prostřednictvím téže otcovské nebo manželské moci; srov. s heslem coemptio in: Novotný, František Josef Miroslav Pražák - Josef Sedláček, Latinsko-český slovník. A-K, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1975, Tato forma podle některých badatelů sloužila k ospravedlnění manželství prvních Římanů, která vznikla únosem Sabinek. Tento názor zastává např. Jean-Claude Bologne ve své práci Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, Praha: VOLVOX GLOBATOR 1997, Skopalík, František, Památky obce Záhlinic. II. část topografická, Brno: Fr. Skopalík v Záhlinicích 1885, Pokorný, Ladislav a kol., Obnovená liturgie, Praha: Česká katolická Charita 1976,

15 knězem a svědky si udělí svátost manželství. Kněz potvrdí jejich souhlas a vyprošuje jim Boží ochranu a požehnání, ( ) aby prsteny, které si navzájem předají, byly vždy znamením jejich věrnosti. 33 Poté následují tzv. přímluvy. Chléb a víno k slavení eucharistie by měli přinášet při mši novomanželé. Po modlitbě Páně následuje modlitba za tyto manžele. Kněz nakonec požehná jim a poté ostatním přítomným Způsoby uzavření manželství u Slovanů před přijetím křesťanství V období před christianizací slovanských kmenů existovalo vícero způsobů uzavírání manželství. Ovšem postupem doby pod vlivem církevního zákonodárství ze společnosti vymizely. Určité prvky, které na ně snad upomínají, však bylo možné spatřit v lidovém obřadnictví také koncem 19. století. Jedním způsobem bylo odběhnutí či útěk dívky do domu rodičů ženicha, který volila kvůli nesouhlasu vlastních rodičů se svatbou. Další mnohem častěji využívanou možností byl tzv. únos, který existoval přinejmenším ve třech různých podobách. Násilný únos dívky ženichem bez jejího souhlasu. Únos s jejím souhlasem. Rozšířenější formou však byl tzv. fingovaný únos, k němuž došlo po dohodě mezi rodiči nevěsty a rodiči ženicha. Tento způsob byl volen z ekonomických důvodů, neboť se tak bylo možné vyhnout drahému vystrojení svatby. Zákony, které určovaly tresty za násilný únos, potvrzují domněnku, že tento způsob přežíval ještě i v křesťanské době. Sdělují nám skutečnost, že pokud po únosu následovala církevní svatba, církevní soud viníka nepokutoval. Páru bylo uložené pokání, neboť manželství neuzavřeli v souladu se zákonem božím Únos jako rituál Touto problematikou se zabýval velmi podrobně Komorovský, který si všiml, že v tradiční svatbě slovanských národů se rituál podobný únosu zachoval i v době po 33 Pokorný, Ladislav a kol., Obnovená liturgie, Svatební obřad beze mše je stejný jako ve mši. Předchází mu bohoslužba slova, po výměně prstenů následuje modlitba za manžele, kterou lze spojit s přímluvami. Obřad je pak zakončen požehnáním. 35 Komorovský, Ján, Tradičná svatba,

16 christianizaci. Zaznamenat ho je možné buď v momentě, kdy si ženich se svou družinou přišel pro nevěstu do jejího rodičovského domu, nebo případně až po návratu ze svatby. V této situaci docházelo k projevům předstíraného nepřátelství, k výjevům, které byly označovány jako boj o nevěstu. Komorovský zde nesouhlasí s úsudky některých badatelů (Spencer, Lubbock), kteří ve scénách, kde se imitovalo násilí nad nevěstou a docházelo k vítěznému chování z ženichovy strany, spatřovali přežitek utváření manželství únosem. Nedomnívá se, že lze ze scén boje o nevěstu a motivů násilí, které nejednou skutečně připomínaly únos, usuzovat na jeho přežitek. 36 Proti chápání výjevů imitovaného boje o nevěstu jako přežitku únosu Komorovský argumentoval tím, že únos byl ve své době nezákonným aktem. Vynucené uzavření manželství únosem se vymykalo normám obyčejového práva. Hodnotilo se jako zneuctění dívky a to někdy i v případech, kdy s únosem dotyčná dívka souhlasila. Dle Komorovského je z uvedeného patrno, že by únos jako protizákonný akt nemohl v tradičních svatebních obřadech fungovat jako přežitek a to navíc v tak široké míře. 37 U Slovanů bylo zvykem předvádět falešné nevěsty většinou v momentě příchodu ženicha a jeho družiny pro nevěstu. S tím byly spojené scény vyjednávání před zavřenými dveřmi, které mohly svým způsobem připomínat únos. Komorovský jim však přiřkl simulovaný, obřadní ráz. Měly vyjadřovat přechod od matrilokality k patrilokalitě. K tomuto simulovanému obřadnímu násilí nad nevěstou se tedy mimo jiné připojovaly i pohnutky kultového rázu. Nevěsta musela ukázat domácím patronům, že neporušuje domácí kultové tradice dobrovolně. Byla k tomu nucena cizím rodem. Komorovský se dále domníval, že předvádění nevěst vzniklo z původního rituálu, jehož funkcí bylo ochránit nevěstu před zlými silami. 38 Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v jedné z dalších kapitol. 36 Komorovský, Ján, Tradičná svatba, Ibid., Ibid.,

17 3.4. Církevní svatba a lidový obřad oddavek U Římanů mělo tradiční uzavření manželství nábožensko-právní ráz. S právním nazíráním na podstatu manželské dohody souvisel vznik a vývin obřadů při církevním uzavírání manželství. Důležitou funkci plnil vzájemný souhlas snoubenců, protože podle římského práva souhlas tvoří svatbu. 39 Křesťanské učení na tuto zásadu navázalo tím, že sacramentum matrimonii neuděluje kněz, nýbrž ti, kteří uzavírají manželství. Vzniká vzájemným udělením a přijetím souhlasu. Přítomnost kněze je důležitá pro dosvědčení jejich vzájemného souhlasu a pro manželské požehnání. Dle Komorovského kněz převzal v jistém smyslu funkci pronuby 40 z římského předkřesťanského rituálu při vysluhování křesťanského svatebního obřadu, když spojoval či svazoval štólou pravice nevěsty a ženicha. 41 S rostoucí mocí církve se na věřících mnohem častěji vyžadovalo, aby uzavírali manželství v chrámu před knězem. Církev také začala usilovat o uzákonění tohoto požadavku světskou mocí. V roce 755 na synodě ve Verneuil bylo ustanoveno, aby jak urození tak neurození uzavírali manželství veřejně. V tomto ohledu sehrál svou roli také Karel Veliký, který vyhradil církvi právo předběžně zvážit, zda je manželský svazek, který se má uzavřít, právně přípustný a nadřazoval povinnost církevně požehnat svatbu. V celém období středověku však i přes opětovné církevní a státní zákazy zůstávaly tajné či neohlášené svatby - matrimonium claudestina značně rozšířené. Vznikaly tím zmatky a právní spory. Až Tridentský sněm definitivně vyhlásil za platná jen ta manželství, která byla uzavírána před místním farářem a dvěma svědky. To bylo ustanoveno na 24. zasedání koncilu roku 1563 dekretem Tametsi. 42 V tomto období došlo také k uzákonění otázky, kterou měl farář za povinnost se dotazovat snoubenců na jejich vzájemný souhlas. Zásada církevního uzavírání manželství ve středověku se ujímala jen pomalu. Širokými vrstvami obyvatel byla přijímána velmi neochotně. Z neustálého obnovování 39 Komorovský, Ján, Tradičná svatba, Latinský termín pro ženu, která spojovala novomanželům ruce. Šlo o ženu ctihodné pověsti, která ještě ve 2. století před Kristem prokazatelně plnila funkci oddávající. 41 Komorovský, Ján, Tradičná svatba, 171. Ve východní církvi vyměnili prsteny a na znak věrnosti a nerozlučitelnosti omotal kněz snoubencům ruce bílou a červenou páskou. 42 Koncil v Lateránu již roku 1215 nařídil svatby veřejné, jimž měl požehnat farář z příslušné farnosti. Tajné sňatky ale za neplatné neprohlásil. Zároveň zavedl trojí ohlášky, které předčítal kněz z kazatelny kvůli jistotě zveřejnění sňatku. 17

18 nařízení o sňatcích až do novějších dob lze vyvodit, že lid církevní sňatek nejednou pokládal za čirou formalitu, čistě náboženskou záležitost bez právního významu. Lidové vrstvy církevní obřad ve většině případů nepokládaly za právně účinný. Rozhodujícím pro ně i nadále zůstávalo vykonávání domácího svatebního ceremoniálu. 43 Zde je třeba uvést, že tato neochota se netýkala formy uzavírání sňatku. 44 V 9. století se v nižších vrstvách společnosti praxe manželství christianizovala snadno. V lidu ( ) onu nejrozšířenější formu spojení, jíž byl konkubinát, vystřídalo manželství, jak je požadovala církev, celkem bez potíží. 45 Venkované žili ve zcela ustálených manželských buňkách. Toto pevnější manželské pouto bylo výhodnější i pro zájmy vrchnosti, kdy christianizace manželství upevňovala výrobní vztahy. ( ) poddaní byli usazenější, zakořeňovali na svých državách, plodili děti a kapitál panství narůstal. 46 Tak tomu ovšem bylo jen v této sociální rovině. Ve vyšších vrstvách výrobní vztahy narušovala. Začala se jevit jako protichůdná rodové politice šlechty, její politice sňatkové. Nesoulad a střety mezi dvojí morálkou probíhali tedy jen ve vyšších vrstvách, mezi církevními preláty a králi. Tento nově nastolený kurz zákazu konkubinátu 47 se nehodil pro lobby zájmů panovníků, kteří tak hojně počali užívat možnost rozloučení sňatku po prokázání incestu složitými výpočty v sedmi příbuzenských stupních. Neplatnost sňatku, a to především z důvodu pokrevního příbuzenství, se stala vítanými zadními vrátky z neprodyšně uzavřené citadely křesťanského manželství Požehnání manželství Mezi hlavní prvky liturgické slavnosti uzavírání manželství u římských katolíků patřilo a stále ještě patří požehnání nevěsty a ženicha. Svolává se tak dle tradice na manželský svazek Boží požehnání. Z tohoto důvodu je předepsáno pro všechna uzavíraná manželství a nezáleží na tom, zda se konají při mši či mimo ni. 43 Komorovský, Ján, Tradičná svatba, De facto šlo o model uzákonění monogamie. 45 Duby, Georges, Rytíř, žena a kněz: manželství ve Francii v době feudalismu, Praha: Gramond 2003, Ibid. 47 Římané stejně jako Germáni rozeznávali v této době řádné manželství a dále pak méně pevný svazek, konkubinát či Friedelehe. Proti tomuto se církev snažila prosadit svou koncepci jednotného sňatku. 48 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny,

19 Vývoj tohoto požehnání však dodnes nebyl zcela uspokojivě vysvětlen. Velmi pravděpodobné je, že křesťané prvních staletí neznali žádnou liturgickou formu uzavírání manželství, ale zcela logicky přejímali příslušné zvyky svého kulturního prostředí, ( ) s vyloučením jednoznačně pohanských úkonů. 49 Richter tvrdí, že si židokřesťané uchovávali prvek svatebního požehnání (berakot), nebo-li modlitbu, která po právně uzavřeném manželství velebí a chválí Boha za jeho stvoření a vyprošuje pro manželský pár pomoc. Vidí paralelu mezi modlitbou židovskou a modlitbou křesťanskou, které se obě skládají z anamnéze - poděkování Bohu za jeho dosavadní spásné činy a z epikléze prosby o Boží přispění do budoucnosti. 50 Na počátku své existence se církev svatebních ceremonií držela stranou, neboť svatba nebyla pokládána za záležitost duchovních. První koncily jejich účast na těchto obřadech dokonce zakazovaly. Ignác z Antiochie ve 3. století doporučoval, aby o uzavírání manželství biskup věděl, ale aby na svatebním obřadu nebyl přítomen. Svatý Jeroným koncem 4. století považoval podíl kněžského stavu na svatebních ceremoniích za nedůstojný. Důvodem byly názory na manželství jako na úpadek z cesty Boží. Nicméně dle dochovaných zpráv víme, že duchovní nebyli zváni na svatby jako výkonní kněží, ale jako významní hosté či důvěryhodní svědci. 51 Je možné, že autorita kněze, který byl k obřadu přizván jako host, mohla vést k tomu, že jej nakonec řídil. Zajišťoval tak přítomnost Boží. Bologne sleduje zajímavou paralelu, kdy kněz zastupoval spíše než otce pozemského Otce nebeského, který skrze něj bděl nad posvátností spojení. Požehnání zpočátku prováděné otcem tak přešlo do pravomoci církve. 52 Jako nejstarší forma je u některých společenství doloženo požehnání manželské ložnici (thalamus). Na Západě se až do karolinské doby odehrávalo požehnání na dvou místech. Podle římské církve v chrámu, v Galii v manželské ložnici (in thalamo). V 8. století za Pipina Krátkého a Karla Velikého došlo k prosazení římské tradice, a proto se od požehnání ložnice začalo upouštět. Nicméně stále se udržovalo v povědomí lidu dá se říci až do konce 19. století. Na tuto praxi upomíná tradice, kdy již po obřadu svatební průvod doprovodil novomanžele do ložnice, kde se odehrávalo tzv. stlaní lože. S tímto, jak víme, se bylo 49 Richter, Klemens, Liturgie a život, Praha: Vyšehrad 2003, 233; adjektivum pohanské znamená v tomto případě nekřesťanské. Současné křesťanství od tohoto slova pro jeho pejorativní charakter v duchu ekumenismu upouští. 50 Richter, Klemens, Liturgie a život, Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Ibid.,

20 možné setkat např. ještě koncem století devatenáctého v regionu Valašska. Okolnostem stlaní lože bude věnován prostor v samostatné kapitole. Důležité je, že svatební požehnání se stalo skutečně povinným na Západě až ve století šestnáctém. Přesto však lze tvrdit, že toto požehnání nemělo zásadní význam pro vlastní uzavření manželství. K uzavření sňatku dochází až na základě vzájemného souhlasu obou manželů. V římském právu k platnému uzavření sňatku postačoval oboustranný souhlas novomanželů, zatímco u Germánů bylo za podstatu sňatku považováno sexuální spojení. Je tedy možné, že z této praxe vychází kanonická nerozlučitelnost konzumovaného manželství a také možnost zrušení svazků, které nebyly tímto způsobem dovršeny Svátost manželství Svátost manželství je jediná ze sedmi svátostí katolické církve, kterou Kristus nenastolil, ale pouze obnovil. Dle teologů manželství existovalo již v ráji, než došlo k prvotnímu hříchu. U počátků křesťanského pojetí manželství stojí Pavlovo 54 přirovnání svazku dvou křesťanů ke spojení mezi Kristem a jeho církví. Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. 55 Ve slovníku prvotních křesťanů mělo slovo sacramentum mnohem širší význam a neomezovalo se jen na sedm svátostí, které jsou uznávány současnou církví. Řecké slovo mystérion, kterého apoštol ve výše zmíněném citátu užil, bylo do latiny přeloženo jako sacramentum. Od 12. století byl tento úryvek považován za původ svátosti manželství. Předtím byl však pociťován jako tajemství víry. 56 V roce 1184 zahrnul papež Lucián III. v jednom ze svých dekretů proti kacířům manželství na seznam svátostí vedle křtu, pokání a eucharistie. Manželství jako jednu ze sedmi církevních svátostí potvrdil Řehoř IX. v roce V oné době bylo toto slovo 53 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Respektive jednoho jeho žáka. 55 Ef 5, Sacramentum a mysterion označují zejména fakta z Nového Zákona, předjímaná ve Starém Zákoně. Překlad mysterium od dob sv. Augustina dovoluje rozlišit mystérium-tajemství ve smyslu církevního učení (mysterium) a mystérium ve smyslu rituálním a liturgickém (sacramentum). O problematice tohoto rozlišení blíže viz např. Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny,

21 chápáno jako ( ) znamení zvláštní Boží milosti, jež umožňuje tomu, komu se svátosti dostává, naplňovat božský zákon ( ). 57 Od té doby jsou nositeli svátosti sami manželé, neboť její vznik je umožněn jejich vzájemným souhlasem. Z toho vyplývalo, že sňatek zůstával legitimní, i když k požehnání nedošlo. Manželství se stalo jedinou svátostí, kterou nespravoval přímo kněz. 58 S konečnou platností bylo manželství zařazeno mezi svátosti na Florentském koncilu v roce Rituální předměty 4.1. Prsten Antický Řím pokládal za původce železných prstenů Prométhea. 60 Dobové prameny potvrzují užívání železného prstenu v obřadu zásnub již ve starém Římě. Existují indicie o tom, že prsten původně sloužil jako poznávací znamení. Vyslanci dostávali pro své diplomatické cesty místo průvodního doporučujícího listu zlatý prsten a zároveň v soukromí nosili železné prsteny, aby státní záležitosti zřetelně oddělili od domácích. 61 Snoubenci posílali svým budoucím ženám železné prsteny. Bologne předpokládá, že prsten v těchto případech symbolizoval domov, v němž měly být manželky uzavřeny. Zhruba od 2. st. př. n. l. do 1. st. n. l. se zvyk ritualizoval a získával novou symboliku. Ze zástavy lásky, která umožňovala v případě snoubencovy zrady tento vztah odhalit (jediný prostředek opuštěné ženy k označení otce jejích dětí), se proměnil v symbol vyloučení ženy z veřejného života. 62 Zásnubní prsten se postupně rozšířil v římském a později i v křesťanském světě. Zhruba do 9. století však prsten ještě nebyl k uzavření slibu nezbytně nutný. 57 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Po tridentském koncilu se stalo toto rozlišení do jisté míry umělým, protože koncil zavedl povinnou přítomnost faráře při svatebním obřadu; bylo tak možné v knězi spatřovat i nositele svátosti. 59 Protestanti odmítli manželství považovat za svátost. Uznávají jen křest a večeři Páně (eucharistii); blíže viz např. Filipi, Pavel, Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, Byl připoután na kavkazské skále, kde mu orel každý den kloval játra. Po Jupiterově omilostnění si údajně nechal na památku svého utrpení železný kroužek s kamínkem této skály. 61 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Ibid.,

22 Dle dochovaných zpráv bývá za opravdový snubní prsten označován ten ze svatby dcery Karla Holého Judith. Svatební ceremonii roku 856, kdy se vdávala za saského krále Ethelwolfa, řídil arcibiskup Hincmar z Remeše, který sepsal nejstarší liturgickou knihu předpisů pro svatební obřad. Z jeho popisu svatebního obřadu se dozvídáme, že: Po nabádání k manželské věrnosti, které je adresováno především nevěstě, přichází požehnání věna, požehnání prstenu, oddávací formule a požehnání manželského páru. 63 Toto požehnání prstenu bylo dle odborníků ústupkem anglosaské liturgii. V ostatních zemích byl prsten spojen se zásnubami. Kolísání mezi prstenem zásnubním a snubním tak přetrvalo až do 15. století. 64 Teprve po tridentském koncilu v roce 1563 zasnoubení ztratilo oficiální význam a prstýnek zůstal vyhrazen svatebnímu obřadu. V 16. století podával kněz prsten ženichovi, který jej poté navlékl nevěstě. Karel Boromejský předepsal na čtvrtém milánském koncilu v roce 1576 mlčení novomanželů během předání prstenu. V tomto období se také objevuje výměna snubních prstenů, které do té doby nosívaly pouze manželky. 65 Rozšířenějším fenoménem se výměna dvou prstenů stala koncem 19. století. Do liturgie zahrnul tento rituál až nový misál z roku Ve 12. století se objevily interpretace symboliky kovů, ze kterých byly prsteny vyrobeny. Prométheův prsten ze železa znamenal sílu lásky, která vítězí nade vším a diamant, který do něj zasadil, představuje jeho nezdolnost. Symbolem manželské lásky se stává zlato, které bylo nadřazeno všem ostatním kovům. Drahý kámen je znamením lásky, která tuto náklonnost povznáší. Rovněž koncem středověku byla tato symbolika kovů živě pociťována. Kupříkladu byl prsten ze zlata odepřen těm, kteří svátost manželství jakýmkoli způsobem zneuctili. V těch zemích, kde existovala tradice zásnub se závdavky zejména na Východě, dostávala hodnotný prsten především žena. V Byzanci jedenáctého století snoubenec daroval zlatý prsten, za nějž mu byl dán prsten železný. Prsten u křesťanů symbolizoval v jistém smyslu zástavu. Od dob Isidora ze Sevilly 66 se tradoval jeho význam ve smyslu symbolu vzájemné manželské věrnosti. 63 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Vyjma potvrzeného případu požehnání prstenu královny Judith se formule požehnání začaly hojněji objevovat až ve století jedenáctém. 65 V některých oblastech ho dostával i muž, jako např. ve Španělsku od 11. století či v Polsku od století patnáctého. Jednalo se však spíše o výjimky. Ve většině Evropy byl pravidlem prsten jediný. 66 Biskup v Toledu. Žil v letech Proslavil se spisy De ordine creaturarum, De rerum natura a zvláště pak Origines seu Etymologiae. 22

23 Prsteny panenství poukazují na další možný původ snubního prstenu. Nebo přinejmenším na další středověkou interpretaci tohoto rituálního předmětu známého již v době antické. V lidovém smýšlení prsteny zůstávaly dlouhou dobu těsně spjaty s panenstvím a sexualitou. V některých představách měl prsten zaručit ženinu věrnost. Snubní prsten se stal symbolem sexuální moci muže nad ženou. V lidových představách figurovala také erotická metafora gesta navlečení prstenu na prst. Tento okamžik byl vyhledáván čarodějkami, které během něj dle lidové víry mohly uvrhnout na novomanžele kletbu neplodnosti. 67 Močení skrze snubní prsten bylo zase jednou z nejběžnějších mužských praktik proti kletbě impotence. Také drahým kamenům byla připisována kouzelná moc. To se stalo příčinou značné obliby nošení prstenů na ochranu proti horečkám, bolestem zubů či proti znásilnění. 68 Obvyklá v některých oblastech Evropy byla víra, že pokud ženich nedokázal navléknout snubní prsten přes druhý kloub, hlavou rodiny měla být žena. Kdyby ho navlékl snadno až na konec prstu, zůstal by ve svém domě pánem. Svéhlavější ženy proto někdy při obřadu pokrčily prsteníček, aby prsten zůstal vězet na druhém článku. Kdo dal jako první najevo svou převahu, ten si ji měl uchovat i nadále. 69 Římským zvykem bylo nosit prsten na čtvrtém prstě. Odůvodnění z 2. století zní tak, že tento prst byl prý tenkým nervem spojen přímo se srdcem. Takže stlačení prstu prstenem zaručovalo lásku snoubenky. Křesťanský encyklopedista Isidor ze Sevilly rozšířil po celém západním světě myšlenku propojení srdce s žilkou, která v tomto prstě vede. 70 Tento biskup začal prst, na němž se nosí prsten, nazývat prsteníkem. V této souvislosti je třeba uvést, že praxe navlékání prstenu na prsteníček nebyla od počátku tak jednoznačná. Západní tradice dlouho váhala mezi prostředníkem a prsteníkem. Nejpozději od 12. století se navlékání prstenu na prst nevěsty spojovalo s aktem, při němž se prsten navlékal postupně na tři prsty pravé ruky a při tom se vždy u jednoho prstu říkalo ve jménu Otce, ve jménu Syna a Ducha Svatého. Nakonec zůstal na posledním prstě nebo se navlékl na prst levé ruky. O které prsty však šlo se vedou spory. Rovněž jisté problémy způsobovala rozdílná tloušťka prstů, která mohla být zcela jistě na překážku. 67 Například ve Francii v 17. století se stalo zvykem upustit prsten, pokud měla nevěsta podezření na přítomnost takových osob u obřadu. Upuštěním prstenu bylo možné uřknutí odvrátit. 68 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Obdobně na Valašsku existovala pověra, že ten ze snoubenců, který šlápnul druhému před oltářem na nohu, ten bude v manželství poroučet. Pokud nevěsta před oltářem klečícího ženicha aspoň trochu zastřela svou sukní, měla mít zaručenou pozici hlavy v rodině; srov. Václavek, Matouš, Valašská svatba, V existenci této srdeční žilky věřila i pozdně středověká medicína. 23

24 Někdy se za ony tři prsty uváděl palec, ukazovák a prostředník. Prsten se mohl případně jen dotknout všech pěti prstů pravé ruky a pak se navléci na levý prostředníček. Pokud se však přesouval po prstech dle svaté Trojice, zůstával na prostředníku. Převážně od 14. století se zavádí praxe navlékat prsten nakonec na prsteníček se slovem amen, které formuli uzavíralo. Je tedy možné, že zde sehrála roli víra v Isidorovu srdeční žilku. K odlišnostem docházelo rovněž ve způsobu na jaké ruce prsten nosit. Pravá byla pokládána za slavnostnější a ve středověku se jí proto dávalo přednost. Řekněme však, že z praktického hlediska byla vhodnější ruka levá. Na ní šperk při manuální práci tolik nepřekážel. Bologne pro větší vhodnost levičky argumentoval také tím, že na levé ruce nemohlo dojít k záměně s prstenem biskupů. Ti jej nosili veřejně na pravé ruce na znamení úplné a naprosté cudnosti, zatímco na druhé straně od manželů byla vyžadována pouhá zdrženlivost. 71 Teprve v 16. či 17. století však nošení prstenu na ruce levé došlo všeobecného rozšíření Závoj Počátky nošení pokrývky hlavy nevěstou při svatebním obřadu můžeme hledat již ve starověkém Římě, kde nevěstě v předvečer svatby zavázali vlasy červenou síťkou a oblékli jí tuniku v pase staženou vlněnou stuhou uvázanou na uzel. Pak nevěsta obětovala na oltáři domácích bůžků (lares) své hračky z dětství. V den svatby oblékla přes tuniku šafránově žlutý plášť, obula si šafránově žluté sandály a kolem krku si zavěsila kovový řetěz. Vlasy jí sčesali do šesti copů propletených stužkami a hlavu zahalili dlouhým, pomerančově žlutým svatebním závojem. 72 Pokrývání hlavy nevěsty látkou červené či žluté barvy mělo své opodstatnění. Kněžky chrámu bohyně Vesty, opatrovatelky ohně, nosívaly běžně flammeum. Komorovský se domnívá, že pokud nevěsta měla být i opatrovatelkou domácího krbu, ohně a rodového kultu v domácnosti, v tom případě flammeum mohlo být znakem jejího postavení v rodině jakožto udržovatelky ohně a posvátných tradic Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Ürögdi, György, Tak žil, 119. Svatebnímu oděvu v antickém Římě se podrobněji zabývá např. Ludmila Kybalová ve své publikaci Dějiny odívání. Starověk, Praha: Lidové noviny Komorovský, Ján, Tradičná svatba,

25 Závoj, který pokrýval hlavu, čelo a částečně i líce, měl chránit nevěstu před čáry. Důležitou roli zde hrála rovněž jeho červená barva. Římané pokládali tuto barvu za spolehlivý prostředek především proti uřknutí. 74 Pokrývka hlavy měla ochránit nevěstu před zlým pohledem a zároveň měla napomoci před jejím rozpoznáním. Na tuto funkci nás odkazuje i slovo nevěsta, jež lze etymologicky vysvětlit ve významu neznámá, nepoznaná je tím vyjádřeno určité tabu. V této spojitosti si povšimněme zvyku, při kterém byla jedna, dvě či případně více družiček oblečených stejným způsobem a ve stejných šatech jako nevěsta. Na východní Moravě tyto družičky nosily stejné plachty úvodnice jako nevěsta. Kvůli tomu ji z ochranných důvodů nešlo mezi svými družkami rozpoznat. 75 Avšak ke zobecnění zahalení hlav žen při svatebních obřadech v křesťanských řadách došlo pravděpodobně až později. I přestože ještě v 5. století v křesťanské Galii nebylo nošení flammea obvyklé, existují doklady, že jej nevěsty nosily dle rituálů a zvyklostí nejelegantnějších Římanek. 76 V tomto bodě se však mezi badateli vynořují pře o příbuzenství závoje s flammeem. Základní půdorys římské ceremonie, která se v mnohých rysech podobala tradicím Židů a Germánů, byl zachován. Došlo k pokřesťanštění některých jeho obyčejů. Je tedy možné, že se tak stalo i s flammeem. Závoj či plachetka 77 po svatbě odlišovali ženu vdanou od prostovlasé svobodné dívky. Tuto symboliku lze objevit např. v cyklu o životě Panny Marie, která nosila závoj také až po svatbě s Josefem. Ze stejných důvodů nosily a nosí roušky řeholnice, které si ji po mystickém sňatku s Kristem ponechávají po celý život. 78 Mezi křesťanským závojem a flammeem lze rozpoznat několik rozdílností. Kromě barvy, kterou křesťanské texty většinou neuvádějí, spočívá hlavní rozdíl v jeho zvláštním liturgickém použití. Dívka tento závoj nenosila od rána svatebního dne jak tomu bylo zvykem u Římanek. Ani si jej neponechávala až do manželského lože jak bylo obvyklé například v židovské tradici Často se proto vyskytovala i na jiných částech oděvu. Závoj mohl být rovněž barvy žluté či růžovooranžové. V některých krajích byl barven šafránem, který byl ve své době vyhlášeným afrodisiakem. 75 Komorovský, Ján, Tradičná svatba, Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Na Moravě jinak též zavitie, zavinutie, rouška či šatka. 78 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny, Manžel měl odhalit skutečnou totožnost své ženy teprve nazítří po svatbě. To má své opodstatnění ve starozákonním příběhu o Jákobovi, který se oženil s Leou v domnění, že si bere Ráchel; Gn 29,