Jitro kouzelníků. Jacques Bergier Louis Pauwels. Úvod do fantastického realismu. Obsah: P Ř EDMLUVA

Transkript

1 Jitro kouzelníků Jacques Bergier Louis Pauwels Úvod do fantastického realismu Obsah: Velké duši a planoucímu srdci mého skutečného otce, Gustava Bouju, krejčovského dělníka. In memoriam. Předmluva PRVNÍ ČÁST Předbudoucí čas I II III Spiknutí v plném světle I II III IV Alchymie jako příklad I II III IV V Zmizelé civilizace I II III IV V VI DRUHÁ ČÁST Několik let v absolutním jinde I II III IV V VI VII VIII IX X T Ř ETÍ ČÁST Člověk, to nekonečno I. Nová intuice II. Vnitřní fantastično III. Před psychologickou revolucí IV. Opětovný objev magického ducha V. Pojem probudilého stavu VI. Tři příběhy jako ilustrace VII. Paradoxy a hypotézy o probudilém člověku VIII. Několik dokladů o probudilém stavu IX. Bod za nekonečnem X. Snění o mutantech O autorech Louis Pauwels P Ř EDMLUVA

2 Jsem manuálně velmi nešikovný a velmi toho želím. Byl bych lepší, kdyby mé ruce uměly něco vyrábět. Ruce, které dělají něco užitečného, se hrouží do hlubin jsoucna a narážejí tam pramen dobra a míru. Můj nevlastní otec, kterého zde budu nazývat otcem, neboť on mě vychoval, byl krejčovský dělník. Byla to mocná duše, duch vpravdě zvěstovatelský. Říkával někdy s úsměvem, že zrada vzdělanců začala toho dne, kdy jeden z nich zobrazil poprvé anděla s křídly; na nebesa se totiž stoupá rukama. Přes svou nešikovnost jsem svázal knihu. Bylo mi tenkrát šestnáct let. Byl jsem žákem doplňovacího kursu v Juvisy, chudém předměstí. V sobotu odpoledne jsme si mohli vybrat mezi prací s dřevem, s železem, modelářstvím a knihvazačstvím. Četl jsem v té době básníky a zejména Rimbauda. Ale musel jsem se násilím přemáhat, abych nesvázal Sezónu v pekle. Otec měl asi třicet knížek srovnaných v úzké almárce ve své dílně spolu s cívkami, křídami, epoletami a střihy. V té skříni byly také tisíce poznámek napsaných drobným úhledným písmem za nespočetných nocí neúnavné práce. Mezi těmi knížkami jsem četl Svět před stvořením člověka od Flammariona a Kam spěje svět? od Walhera Rathenaua. A toto Rathenauovo dílo jsem začal vázat se značnými obtížemi. Rathenau byl první obětí nacistů a my jsme jí byli v roce V malé dílničce doplňovacího kursu jsem každou sobotu dělal ruční práce z lásky k svému otci a k dělnickému světu. Prvního května jsem mu přinesl svázaného Rathenaua se snítkou konvalinek. V té knize si můj otec podtrhl červenou tužkou dlouhou větu, která zůstala navždy vryta v mé paměti: I skličující doba je hodna úcty, neboť je dílem nikoli lidí, ale lidstva, tedy tvořivé přírody, která může být krutá, ale není nikdy nesmyslná. Jestliže je doba, ve které žijeme, krutá, máme o to větší povinnost ji milovat, pronikat ji svou láskou, až odsuneme těžké masy hmoty, která nám skrývá světlo zářící na druhé straně. I skličující doba... Můj otec zemřel v roce 1948 a nikdy nepřestal věřit v tvořivé síly, nikdy nepřestal milovat a pronikat svou láskou bolestný svět, v němž žil, a nikdy nepřestal doufat, že spatří zářit světlo za těžkými masami hmoty. Patřil ke generaci romantických socialistů, jejichž idoly byli Victor Hugo, Romain Rolland, Jean Jaurès, kteří nosili široké klobouky a střežili si malý modrý kvítek v záhybech rudého praporu. Na pomezí čisté mystiky a společenské akce, připoután po více než čtrnáct hodin denně k svému pracovnímu pultu a to jsme žili na pokraji bídy smiřoval můj otec planoucí syndikalismus s hledáním vnitřní svobody. Do úsporných a nenápadných gest svého povolání vnesl metodu soustředění a duchovního očištění, o níž zanechal stovky stránek. Když obšíval knoflíkové dírky a přejížděl žehličkou sukna, měl rozzářené vzezření. Ve čtvrtek a v neděli se moji kamarádi shromažďovali kolem jeho pultu, aby ho poslouchali a prociťovali tu silnou přítomnost. A změnilo to život většiny z nich. Měl plnou důvěru v pokrok a vědu, věřil v nástup proletariátu a vytvořil si mocnou filosofii. Poznal cosi jako osvícení při četbě Flammarionova díla o prehistorii. Pak, veden svou vášní, četl knihy o paleontologii, astronomii, fyzice. Ač neměl průpravu, pronikal přece k jádru problémů. Mluvil trochu jako Teilhard de Chardin, kterého jsme tehdy neznali: To, co prožije naše století, je závažnější než zvěstování buddhismu! Nejde už o to, abychom lidské schopnosti přizpůsobili tomu či onomu božstvu. Náboženská moc země v nás podstupuje definitivní krizi: krizi svého vlastního odhalení. Začínáme chápat, a to už navždy, že jediné náboženství přijatelné pro člověka je náboženství, které ho naučí především poznávat, milovat vesmír, jehož nejdůležitější složkou je vášnivě mu sloužit. Věřil, že evoluce se neomezuje na pouhý transformismus, ale že je nezávislá a vzestupná, že zvyšuje psychickou hustotu naší planety a připravuje ji, aby mohla navázat styky s inteligencemi jiných světů, přiblížit se samé duši vesmíru. Vývoj lidského druhu nebyl pro něj ukončen, ale pokračoval k jakémusi stavu nadvědomí prostřednictvím stálého vzestupu kolektivního života a pozvolného vytváření unanimistického psychismu. Říkal, že člověk není ještě dotvořen a spasen, ale že zákony

3 hromadění tvůrčí energie nám umožňují kojit se v kosmickém měřítku úžasnou nadějí. A nespouštěl tuto naději z očí. A z tohoto hlediska posuzoval nábožně a dynamicky záležitosti tohoto světa a vypravoval se co nejdál a co nejvýš, aby hledal optimismus a odvahu bezprostředně a skutečně upotřebitelné. V roce 1948, nedlouho po válce, hrozby nových bitev, tentokrát atomových, znovu vyvstávaly. A přesto pohlížel na přítomné obavy a bolesti jako na negativy velkolepého obrazu. Byl těsně spjat s duchovním osudem Země a vkládal do stísněné doby, v níž končil svůj život dělníka, přes nesmírný niterný smutek mnoho důvěry a mnoho lásky. Zemřel v mém náručí v noci 31. prosince a řekl mi, než zavřel oči: Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná, že Bůh počítá s námi. Bylo mi osmadvacet let v roce 1940 ve chvíli obecné pohromy. Na přelomu doby patřil jsem ke generaci, která viděla, jak se zhroutil jeden svět, byla odříznuta od minulosti a pochybovala o budoucnosti. Že by ta stísněná doba byla hodna naší úcty a že bychom ji měli pronikat svou láskou, tomu jsem ani zdaleka nevěřil. Zdálo se mi spíše, že jasný pohled na věci nás vede k tomu, abychom odmítali hrát hru, v níž každý podvádí. Za války jsem se utekl k indické filosofii. To bylo moje maquis. Žil jsem tam v naprostém odporu. Nehledejme oporu v historii a mezi lidmi, taková opora nám stále uniká. Hledejme ji v sobě. Buďme z tohoto světa tak, jako bychom z něho nebyli. Nic mi nepřipadalo tak krásné jako potápka z Bhagavad Gíty, která se potápí a vynořuje, aniž si smáčí peří. Když proti událostem nic nezmůžeme, říkal jsem si, počínejme si tak, aby ony nezmohly nic proti nám. Trůnil jsem u stropu, usazen na lotosu, na obláčku, který připlul z východu. V noci čítával můj otec potají mé oblíbené knihy, aby se pokusil pochopit mou zvláštní nemoc, která mě od něho tak vzdalovala. Později, nazítří po osvobození, jsem si vybral jiného učitele života a myšlení. Stal jsem se Gurdjievovým žákem. Usiloval jsem, abych se odloučil od svých emocí a citů a nadšení, abych našel za nimi něco nehybného a trvalého, němou, anonymní, transcendentní přítomnost, která by mě utěšila z mého nedostatku reality a z absurdity světa. Posuzoval jsem svého otce s útrpností. Věřil jsem, že ovládám tajemství vlády ducha a všeho poznání. Ve skutečností jsem ovládal jen iluzi, že ovládám, a hluboce pohrdal těmi, kdož nesdíleli tuto iluzi. Naplňoval jsem svého otce zoufalstvím. A naplňoval jsem zoufalstvím i sebe. Sesychal jsem se až na kost v odmítavém postoji. Četl jsem Reného Guénona. Myslel jsem si, že máme to neštěstí, že žijeme ve světě od základů zvrhlém a právem odsouzeném k apokalyptickému zničení. Ztotožňoval jsem se s Cortesovým proslovem v poslanecké sněmovně v Madridu v roce 1849: Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět! Moderní věk byl pro mne černým věkem. Zaměstnával jsem se tím, že jsem vypočítával zločiny moderního ducha proti duchu. Od 12. století se Západ, který se odtrhl od svých principů, řítil do zkázy. Živit nějakou naději znamenalo přidat se na stranu zla. Odhadoval jsem každou důvěru jako spoluvinu. Zbýval mi zápal jen k odmítání a zběhnutí. Ve světě už ze tří čtvrtin pohlceném, kde mi kněží, vědci, politikové, sociologové a organizátoři všeho druhu připadali jako mrchožrouti, si zasloužila úcty jen tradiční studia a bezpodmínečný odpor k světu. V tomto stavu jsem začínal pokládat svého otce za naivního primitiva. Jeho schopnost k přilnutí, lásce a k dalekým výhledům mě dráždila jako směšná. Obviňoval jsem ho, že ustrnul v nadšení Světové výstavy z roku Naděje, kterou kladl do vzrůstající kolektivizace a s níž mířil vysoko nad úroveň politiky, budila mé pohrdání. Přísahal jsem jen na starověké teokracie. Einstein zakládal komité beznaděje z atomových vědců, hrozba totální války se vznášela nad lidstvem rozděleným na dva bloky. Otec zemřel, aniž ztratil cokoli ze své víry v budoucnost, a já mu už nerozuměl. Nebudu v tomto díle připomínat třídní problémy. Není na to zde místo. Ale vím dobře, že tyto problémy existují: přibily na kříž člověka, který mě miloval. Nepoznal jsem svého skutečného otce. Patřil k staré gentské buržoazii. Moje matka i můj druhý otec byli dělníci a pocházeli z dělníků. To moji vlámští předci, požívační, umělečtí, zahálčiví a pyšní, mě oddálili od ušlechtilého dynamického myšlení, odvedli mě do ústraní a k zneuznávání lidské

4 solidarity. Už velmi dávno se tyčila mezi mnou a otcem mříž. On, jenž nechtěl mít jiné dítě než mě, syna z jiné krve, z obavy, že by se mě dotkl, se obětoval, aby ze mne byl intelektuál. Dal mi vše a snil o tom, že má duše je podobná jeho duši. V jeho očích jsem se měl stát majákem, člověkem schopným osvěcovat jiné lidi, přinášet jim odvahu a naději, ukazovat jim, jak říkal, světlo, které z nás vyzařuje. Ale já neviděl žádné světlo, leda černé světlo v sobě a v lidstvu. Byl jsem jen vzdělanec podobný mnoha jiným. Doháněl jsem až do krajních důsledků pocit vyhnanství, potřebu zásadní vzpoury, kterou vyjadřovali v literárních revuích kolem roku 1947, když mluvili o metafyzickém neklidu, a jež byla zděděným břemenem mé generace. Jak být v těchto podmínkách majákem? Ta představa, to hugovské slovo mi vyvolávalo na tváři ohavný úsměšek. Otec mi vyčítal, že upadám, že přecházím, jak říkal, na stranu privilegované kulturní elity, k mandarínům, pyšným na svou neschopnost. Zatímco pro mne znamenala atomová bomba počátek skonání věku, pro něho byla známkou nového jitra. Hmota se prý stále více spiritualizuje a člověk prý odhalí kolem sebe a v sobě síly až dosud netušené. Měšťanský duch, pro nějž je Země místem pohodlného pobytu, z něhož se musí co nejvíce vytěžit, bude prý smeten novým duchem, duchem dělníků Země, pro nějž je svět strojem v chodu, organismem, který se vytváří, jednotou, jež vzniká, pravdou, jíž je nutno pomoci na svět. Lidstvo bylo pro něho teprve na začátku vývoje. Přijímalo první poučení o poslání, jež mu bylo přiřčeno vesmírovou inteligencí. A my jsme teprve sotva začínali chápat, co je to láska k světu. V očích mého otce mělo lidské dobrodružství směr. Soudil události podle toho, zda se zařazovaly do tohoto směru, či ne. Historie měla smysl; mířila k jakési ultralidské formě, nesla v sobě slib nadvědomí. Jeho kosmická filosofie ho neodlučovala od života. V bezprostřední skutečnosti stranil pokrokovým tendencím. Mě to dráždilo a neviděl jsem, že unášel nekonečně více spirituality do své pokrokovosti, než jsem já pokročil ve své spiritualitě. A zatím jsem se dusil ve svém uzavřeném myšlení. Připadal jsem si před tím člověkem někdy jako vysušený a zimomřivý intelektuálek a stávalo se mi, že jsem toužil myslet jako on, dýchat zeširoka jako on. V koutě u jeho pultu jsem večer vyháněl rozpor na ostří nože, provokoval jsem ho a přál jsem si podvědomě, aby mě zdrtil a změnil. Ale pod vlivem únavy se osopoval na mne a na osud, který mu dal velkou myšlenku, ale nepřidělil mu prostředky, jak ji předat svému synovi, jenž měl tak rebelantskou krev. A rozcházeli jsme se v hněvu a bolesti. Tehdy jsem se vracel ke svým úvahám a zoufalým knihám. A on se skláněl ke svým látkám a chápal se zase jehly v ostrém svitu lampy, která dodávala jeho vlasům žlutou barvu. Ze své rozkládací postele jsem ho slyšel dlouho odfukovat, spílat. Pák náhle začal pohvizdovat mezi zuby tiše první takty Beethovenovy Ódy na radost, aby mi řekl na dálku, že láska si své vždycky najde. Myslím na něho téměř každý večer v hodinu našich bývalých hádek. Slyším ten dech, to spílání, jež nakonec přecházelo v zpěv, ten zaniklý mohutný vznešený vítr. Už dvanáct let je mrtev! A mně bude čtyřicet. Kdybych ho byl pochopil, dokud žil, byl bych obratněji řídil své chápání i své srdce. Neustal jsem hledat. Teď dospívám k jeho názorům po mnohém hledání často neplodném a po nebezpečném bloudění. Mohl jsem mnohem dříve smířit smysl pro vnitřní život a lásku ke světu v pohybu. Mohl jsem sklenout dříve a snad účinněji, dokud mé síly byly nedotčeny, most mezi mystikou a moderním duchem. Mohl jsem se cítit zároveň jako věřící a v souladu s velkým rozletem historie. Mohl jsem mít dříve víru, naději a lásku. Tato kniha shrnuje pět let bádání ve všech oblastech poznání, na pomezí vědy a tradice. Vrhl jsem se do tohoto podniku, který byl jasně nad mé prostředky, protože jsem nemohl už popírat svět přítomný a budoucí, který je přece světem mým. Ale každá krajnost posvěcuje. Mohl jsem najít rychleji cestu k dorozumění se svou dobou. Možná že jsem neztrácel úplně svůj čas, když jsem došel až do konce vlastní cesty. Lidem se nepřihází to, co si zasloužili, ale co se jim líbí. Dlouho jsem hledal, jak si to přál Rimbaud mého mládí, Pravdu v jednom těle a duši.

5 Nedospěl jsem k tomu. Jak jsem se hnal za touto pravdou, ztratil jsem kontakt s malými pravdami, které by ze mne byly udělaly zajisté ne nadčlověka, po němž jsem prahl celým srdcem, ale člověka lepšího a ucelenějšího, než jsem. A přece jsem se naučil o skrytém chování ducha, o různých možných stavech vědomí, o paměti a intuici, cenným věcem, jimž bych se nebyl naučil jinde a jež mi později umožnily pochopit to, co je nejvelkolepější a v podstatě revoluční na samém vrcholu moderního ducha: otázku po povaze poznání a naléhavou potřebu jakési přeměny inteligence. Když jsem vylezl ze svého jóginského koutku, abych se rozhlédl po moderním světě, který jsem znal, aniž jsem ho znal, zpozoroval jsem okamžitě, co je na něm zázračného. Mé zpátečnictví, plné pýchy a nenávisti, bylo užitečné v jedné věci: zabránilo mi přilnout k tomuto světu ze špatné strany, ze strany starého racionalismu 19. století, ze strany demagogické pokrokovosti. Zabránilo mi také přijímat tento svět jako přirozenou věc, a protože to byl můj svět, přijímat ho prostě ve stavu ospalého vědomí, jak to činí většina Udí. Oči osvěžené dlouhým pobytem mimo mou dobu viděly tento svět jako stejně bohatý na skutečnou fantastiku, jako byl bohatý svět tradiční. Na fantastiku předpokládanou. A ještě lépe: to, co jsem poznal ze světa, modifikovalo mé znalosti bývalého ducha a ještě je prohlubovalo. Viděl jsem staré věci novýma očima a mé oči mohly zároveň nově vidět i nové věci. Setkal jsem se s Jacquesem Bergierem (hned povím jak), když jsem dopisoval své dílo o duchovní rodině seskupené kolem Gurdjieva. Toto setkání, jež nepřipisuji náhodě, bylo rozhodující. Právě jsem zasvětil dva roky popisu určité esoterické školy a svého vlastního dobrodružství. Ale jiné dobrodružství pro mne začínalo v té chvíli. A pokládal jsem za užitečné sdělit to svým čtenářům, když jsem se s nimi loučil. Prominete mi laskavě, že cituji sám sebe, neboť víte, že se nestarám příliš o to, abych připoutal pozornost k své literární tvorbě. Jiné věci mi leží na srdci. Vymyslel jsem bajku o opici a tykvi. Domorodci, když chtějí chytit opici živou, upevní na kokosovou palmu tykev obsahující burské oříšky. Opice přiběhne, vsune do tykve ruku, zmocní se burských oříšků a sevře pěst. Ale pak už nemůže ruku vytáhnout. To, čeho se zmocnila, ji drží v zajetí. Když jsem vyšel z Gurdjievovy školy, napsal jsem: Je nutno ohmatat, prozkoumat navnaděné plody a pak se hbitě stáhnout. Když jsme uspokojili do jisté míry zvědavost; musíme přenést pružně pozornost na svět, kde jsme, získat opět vlastní svobodu a jasnozřivost, dát se zase svou cestou po zemi lidí, k nimž patříme. Záleží na tom, abychom viděli, do jaké míry základní postup myšlení tak řečeného tradičního se přimyká k pohybu soudobé myšlenky. Fyzika, biologie, matematika ve svých krajních výbojích dospívají dnes znovu k určitým základním faktům esoterismu, splývají s určitými vizemi vesmíru, s určitými vztahy energie a hmoty, jež jsou vizemi našich předků. Přistoupíme-li k dnešním přírodním vědám bez vědeckého konformismu, vidíme, že vedou dialog se starými mágy, alchymisty a thaumaturgy. Před našima očima probíhá revoluce a je to neočekávaný opětovný sňatek rozumu na vrcholu svých výbojů se spirituální intuicí. Pro skutečně pozorného pozorovatele nejsou problémy, které se kladou našemu soudobému chápání, už problémy pokroku. Už několik let je pojem pokroku mrtev. Jde o problémy změny stavu, o problémy transmutace. Z tohoto hlediska lidé sklonění nad skutečnostmi vnitřní zkušenosti míří směrem k budoucnosti a podávají pevnou ruku předvoji vědců, kteří připravují nastolení světa, jenž nebude mít společného jmenovatele se světem obtížného přechodu, v němž budeme ještě několik hodin žít. To je právě tvrzení, jež bude rozvinuto v této tlusté knize. Říkal jsem si tedy, že je nutno, než se do ní pustím, promítnout svou inteligenci velmi daleko dozadu a velmi daleko dopředu, abychom pochopili přítomnost. Zpozoroval jsem, že lidi, kteří jsou prostě moderní a které jsem neměl rád, jsem neměl rád právem. Jenže jsem je odsuzoval neprávem. Ve skutečnosti jsou hodni odsouzení, protože jejich duch zaujímá jen příliš malý zlomek času. Sotva jsou, už jsou anachroničtí. A máme-li být přítomni, musíme být současníky budoucna. A vzdálená minulost

6 může být také sama pojímána jako vlnobití budoucna. Od té chvíle, kdykoli jsem se jal vyptávat přítomnosti, dostával jsem od ní odpovědi velmi zvláštní a plné slibů. James Blish, americký spisovatel, k Einsteinově slávě říká, že prý polkl Newtona zaživa. Podivuhodná formulace. Jestliže se naše myšlenka povznáší k vyššímu vidění života, pak musí pohltit pravdy na nižší úrovni zaživa. To je jistota, k níž jsem dospěl při svém bádání. Může se to jevit banální, ale když člověk žil s myšlenkami, které se vznášely na vrcholech jako guénonovská moudrost a Gurdjievův systém a které se nestaraly o většinu společenských a vědeckých skutečností nebo jimi pohrdaly, pak tento nový způsob posuzování mění zaměření a záliby ducha. Věci nízké, říkával už Platón, se nutně nacházejí ve věcech vznešených, byt i v jiném stavu. Jsem nyní přesvědčen, že každá vyšší filoso fie, v níž nežijí dále skutečností oné roviny, kterou ona usiluje překonat, je podvod. Proto jsem se vydal na dosti dlouhou cestu směrem fyziky, antropologie, matematiky a biologie, než jsem se opět začal pokoušet, abych si utvořil nějakou představu o člověku, o jeho povaze, o jeho moci, o jeho osudu. Předtím jsem se snažil poznat a pochopit celistvost člověka a pohrdal jsem vědou. Tušil jsem, že je duch schopen dospět k vznešeným vrcholům. Ale co jsem věděl o jeho pochodech v přírodovědecké oblasti? Neprojevil tam některé z těch schopností, v něž věřit jsem byl náchylný? Říkal jsem si: je nutno překonat zdánlivý rozpor mezi materialismem a spiritualismem. Ale nevedl k tomu také vědecký postup? A nebylo v tom případě mou povinností ho poznat? Nebyla to koneckonců pro západního člověka dvacátého století činnost rozumnější než vzít poutnickou hůl a odejít bos do Indie? Což kolem mne nebyla spousta lidí a knih pro mé poučení? A nebylo mou povinností nejprve do hloubky propátrat svou vlastní základnu? Jestliže vědecká úvaha přivedená do krajností vedla nakonec k revizi přijatých názorů o člověku, pak bylo nutné, abych to věděl. A pak tu byla ještě jiná nutnost. Jakákoli představa, kterou jsem si pak mohl vytvořit o osudu lidské inteligence, o smyslu lidského dobrodružství, mohla být pokládána za platnou jen do té míry, pokud nešla proti pohybu moderního poznání. Ozvěnu takových úvah jsem našel v těchto Oppenheimerových slovech: Žijeme dnes ve světě, kde básníci, historikové a filosofové hrdě prohlašují, že si netroufají ani zdaleka nahlížet možnost, že by poznali cokoli, co se týká přírodních věd: vidí vědu na konci dlouhého tunelu, příliš dlouhého, aby tam uvážlivý člověk strčil hlavu. Naše filosofie pokud nějakou máme je tedy upřímně anachronická, a jak jsem přesvědčen, naprosto nepřizpůsobená naší době. A ve skutečnosti není pro vzdělance s dobrou průpravou o nic obtížnější, stojí-li o to opravdu, vniknout do systému myšlení, který ovládá nukleární fyziku, než proniknout marxistickou ekonomii nebo tomismus. Není obtížnější pochopit teorii kybernetiky než analyzovat příčiny čínské revoluce nebo básnické zkušenosti Mallarmého. Ve skutečnosti couváme před tímto úsilím, ne že bychom měli strach z úsilí, ale protože cítíme předem, že by vyvolalo změny v našem způsobu myšlení a vyjadřování, revizi hodnot až dosud přijímaných. A přece už dávno, pokračuje Oppenheimer, mělo být nařízeno jemnější pochopení povahy lidského poznání a vztahů člověka k vesmíru. Jal jsem se tedy hrabat v pokladu dnešních věd a techniky, po způsobu neodborníka ovšem, s naivitou a úžasem snad nebezpečnými, ale prospěšnými k rozvoji osvětlujících srovnání, podobností a obdob. A tehdy jsem se opět shledal s určitým počtem přesvědčení, která jsem měl už dříve, pokud jde o esoterismus, mystiku a nekonečnou velikost člověka. Ale našel jsem je v jiné podobě. Byla to teď přesvědčení, která pohltila zaživa formy a díla lidského ducha mé doby, jenž se věnoval studiu skutečnosti. Nebyla už reakční, odstraňovala antagonismy, místo aby je probouzela. Velmi závažné konflikty, jako spor mezi materialismem a spiritualismem, život individuální a kolektivní, se v nich vstřebávaly pod vlivem vysoké teploty. A v tom smyslu nebyla už výrazem volby, a tedy roztržky, ale vznikání, překonávání, obnovování, to jest existence.

7 Víření včel, tak rychlé a nesouvislé, kreslí, jak se zdá, v prostoru přesné geometrické obrazce a představuje určitou řeč. Sním o tom, že napíšu román, kde všechna setkání, k nimž dojde v životě nějakého člověka, prchavá nebo významná, přivoděná tím, čemu říkáme náhoda nebo nutnost, by kreslila také obrazce, vyjadřovala rytmy, byla by tím, čím snad jsou: moudře konstruovaným hovorem, který se obrací k duši, aby ji dovršil, a z něhož ona za celý život pochopí jen několik nesouvislých slov. Zdá se mi někdy, že chápu smysl lidského baletu kolem sebe, že tuším, jako by ke mně promlouvaly pohyby bytostí, jež se přibližují, zůstávají nebo se vzdalují. Pak ztrácím nit jako každý, až do příštího důrazného, a přece zlomkovitého jasnozření. Vyšel jsem z Gurdjieva. Velmi vroucí přátelství mě spjalo s André Bretonem. Jeho prostřednictvím jsem poznal René Alleaua, historika alchymie. Jednoho dne, když jsem hledal pro knižnici vědeckých aktualit popularizátora, mi Alleau představil Bergiera. Šlo o výdělečnou práci a já se moc nestaral o vědu ať popularizovanou, či ne. A toto náhodné setkání mělo nadlouho změnit můj život, shrnout a zorientovat všechny velké intelektuální a spirituální vlivy, jež na mne působily od Vivekanandy po Guénona, od Guénona po Gurdjieva, od Gurdjieva po Bretona, a přivést mě ve zralém věku zpět k výchozímu bodu, k mému otci. Myslím, že jsme v pěti letech studií a úvah, za nichž naše dvě duše, dosti odlišné, byly stále šťastny, že jsou spolu, objevili nové hledisko bohatých možností. Totéž dělali svým způsobem surrealisté před třiceti lety. Ale my jsme nehledali jako oni v oblasti spánku a podvědomí, ale na opačném konci, v oblasti nadvědomí a vyššího jasnozřivého bdění. Pokřtili jsme školu, v níž jsme se dali do učení, školou fantastického realismu. Není v nejmenším poplatná zálibě v neobvyklosti, v intelektuálním exotismu, v baroknosti a pitoresknosti. Cestovatel klesl mrtev, zasažen pitoreskností, napsal Max Jacob. Nehledáme únik. Nezkoumáme daleká předměstí skutečnosti. Pokoušíme se naopak usadit v jejím středu. Věříme, že inteligence, bude-li jen probuzena k vyšší aktivitě, objeví fantastično v samém srdci skutečnosti. Fantastično, které nenabádá k úniku, ale naopak spíše k hlubokému přilnutí. Literáti a umělci se vydávají hledat fantastično mimo skutečnost, v oblacích, z nedostatku obrazotvornosti. A přinášejí si odtamtud jen vedlejší produkty. Fantastično je nutno jako ostatní vzácné látky dobývat z lůna země, ze skutečna. A skutečná obrazotvornost je něco zcela jiného než útěk k neskutečnu. Žádná duševní schopnost se nehrouží a neponořuje hlouběji než imaginace: je to velká potápěčka. Fantastično se obvykle definuje jako znásilnění přírodních zákonů, jako objevení nemožného. Pro nás je to něco docela jiného. Fantastično je projevem přírodních zákonů, výsledkem kontaktu s realitou, kdy tato je vnímána přímo a nikoli filtrem intelektuálního spánku, prostřednictvím zvyků, předsudků a konformismů. Moderní věda nás učí, že za prostým viditelnem je složité neviditelno. Stůl, židle, hvězdné nebe jsou ve skutečnosti naprosto odlišné od představ, které si o nich děláme: jsou to vířící systémy, nadržené energie atd. V tom smyslu řekl Valéry, že v moderním poznání zázračno a skutečno uzavřely překvapující sňatek. A nám se objevilo jasně, jak doufám, že vyplyne z této knihy, že smlouva mezi zázračnem a pozitivnem neplatí jen v oblasti fyzikálních a matematických věd. Co je pravdivé pro tyto vědy, je pravdivé bezpochyby také pro ostatní aspekty existence: antropologii například nebo soudobou historii nebo individuální psychologii nebo sociologii. Co má význam ve fyzikálních vědách, má význam také v duchovních. Ale je velmi obtížné si to uvědomit. Do duchověd se totiž utekly kdejaké předsudky, včetně těch, které exaktní vědy dnes už vymýtily. A badatelé v oblasti jim tak blízké a tak proměnlivé se neustále pokoušeli všechno podřídit určitému systému, aby se v tom konečně jasně vyznali. Freud vysvětlí všechno, Kapitál vysvětlí všechno atd. Když říkáme předsudky, měli bychom spíše říkat pověry. Jsou pověry dávné a jsou pověry moderní. Pro některé lidi není pochopitelný žádný civilizační jev, nepřipustíme-li existenci Atlantidy na počátku. Jiným stačí marxismus na vysvětlení

8 Hitlera. Někteří vidí Boha v každém géniovi, někteří v něm vidí jen sexus. Celá lidská historie je templářská, pokud není hegelovská. Naším problémem je tedy učinit vnímatelný v syrovém stavu svazek mezi zázračnem a pozitivní skutečností v člověku samotném nebo v člověku ve společnosti do té míry, jak je vnímatelný v biologii, ve fyzice nebo v moderní matematice, kde se mluví velmi otevřeně a celkem vzato velmi prostě o absolutním jinde, o zakázaném světle a o kvantovém počtu. V kosmickém měřítku (celá moderní fyzika nás tomu učí) má jedině fantastično naději být pravdivé, říká Teilhard de Chardin, ale my chceme, aby také lidský fenomén byl měřen kosmickým měřítkem. To hlásají nejstarší texty lidské moudrosti. To říká také naše civilizace, která začíná vypouštět rakety k planetám a hledá kontakt s jinými inteligencemi. Náš postoj je tedy postoj lidí, kteří jsou svědky skutečností své doby. Přihlédneme-li blíže, shledáme, že na našem postoji, který uvádí fantastický realismus vysokých věd do věd společenských, není nic originálního. Netvrdíme ostatně, že jsme originální duchové. Myšlenka aplikovat matematiku na vědy nebyla nijak světoborná, a přece přinesla nové a důležité poznatky. Myšlenka, že vesmír není snad tím, co o něm víme, není originální, ale podívejte se, jak Einstein postavil věci na hlavu, když jí použil. Je konečně zřejmé, že dílo jako naše, vytvořené s maximem poctivosti a s minimem naivity, musí už svou metodou vyvolat více otázek než řešení. Pracovní metoda není myšlenkový systém. Nevěříme, že by sebedůmyslnější systém mohl plně osvětlit totalitu živoucího, kterou se zabýváme. Lze donekonečna propracovávat marxismus, aniž se nám do něho podaří vtělit fakt, že Hitler si několikrát s hrůzou uvědomil, že se mu zjevil Neznámý Nejvyšší. A mohli bychom ždímat všemi směry medicínu před Pasteurem, aniž z ní vytěžíme myšlenku, že nemoci jsou působeny živočichy příliš malými, aby mohli být spatřeni. Avšak je možné, že je globální a definitivní odpověď na všechny otázky, které klademe, a že jsme ji jen nezaslechli. Nic není vyloučeno, ani ano ani ne. Neobjevili jsme žádný guru, nestali jsme se žáky nového mesiáše, nenavrhujeme žádnou doktrínu. Usilovali jsme prostě otevřít čtenáři největší možný počet dveří, a poněvadž většina z nich se otvírá zevnitř, ustoupili jsme, abychom ho nechali vstoupit. Opakuji: fantastično v našich očích není dílem obrazotvornosti. Ale obrazotvornost použitá intenzívně na studium reality odhaluje, že hranice mezi zázračným a pozitivním, nebo chcete-li mezi viditelným a neviditelným světem, je velmi tenká. Existuje snad jeden nebo více vesmírů rovnoběžných s naším. Myslím, že bychom nebyli podnikli tuto práci, kdyby se nám nebylo v průběhu našeho života přihodilo, že jsme cítili skutečně, hmotně, jak jsme ve styku s jiným světem. Bergierovi se to přihodilo v Mauthausenu. V jiném stupni se to přihodilo mně u Gurdjieva. Okolnosti jsou velmi odlišné, ale podstata faktu je stejná. Americký antropolog Loren Eiseley, jehož názor je blízký našemu, vypravuje pěkný příběh, který vyjadřuje to, co chci říci. Setkání s jiným světem, říká, není jen imaginární skutečnost. Může se lidem přihodit. A také zvířatům. Někdy jsou hranice klouzavé nebo dochází k vzájemnému pronikání: stačí být v takové chvíli na tom místě. Viděl jsem, jak se taková věc přihodila jednomu havranovi. Ten havran je můj soused. Nikdy jsem mu v nejmenším neublížil, ale on se pečlivě zdržuje na vrcholcích stromů, létá vysoko a vyhýbá se lidem. Jeho svět začíná tam, kde se můj slabý zrak zastavuje. Nuže, jednou ráno byla celá naše krajina pohroužena do neobvykle husté mlhy a já kráčel poslepu k nádraží. Náhle se ve výši mých očí objevily dvě mohutné černé perutě a před nimi obrovský zobák. A všechno to prolétlo jako blesk s výkřikem hrůzy, takovým, že si přeju, abych už nikdy nic podobného neslyšel. Ten výkřik mě pronásledoval celé odpoledne. A napadlo mě podívat se do zrcadla, protože jsem se ptal, co je na mně tak pobuřujícího... Nakonec jsem pochopil. Hranice mezi našimi dvěma světy se posunula v důsledku mlhy. Havran, který se domníval, že letí ve své obvyklé výši, spatřil náhle rozrušující podívanou, odporující jeho zákonům přírody. Viděl člověka kráčejícího ve vzduchu, v samém srdci

9 havraního světa. Setkal se s jevem tak absolutně podivným, jaký si jen havran může představit: s létajícím člověkem... Teď, když mě spatří z výše, vyráží slabé krákám a já v jeho křiku poznávám nejistotu ducha, jehož vesmír byl otřesen. Není už a nikdy nebude jako jiní havrani... Tato kniha není román, ač její záměr je romaneskní. Nepatří k literatuře vědecké fikce, ač se v ní dotýkáme mýtů, které vyživují tento literární žánr. Není sbírkou bizarních faktů, ačkoli andělu bizarnosti se v ní dobře daří. Není také vědeckým přínosem, nástrojem neznámého učení, svědectvím, dokumentem nebo mravním naučením. Je líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání. Jako v zápisnících renesančních plavců se v ní mísí féerie a pravda, odvážná extrapolace a přesné vidění. Neměli jsme totiž ani čas, ani prostředky, abychom výzkum dovedli až do konce. Můžeme jen nadhazovat hypotézy a načrtávat cesty spojující různé oblasti, jež jsou zatím ještě zakázanými končinami. Pobyli jsme v těch zakázaných končinách jen krátce. Až budou lépe prozkoumány, všimneme si snad, že mnohá z našich prohlášení byla ztřeštěná jako zprávy Marca Pola. Tuto možnost rádi přijímáme. V Pauwelsově a Bergierově knížce bylo mnoho nesmyslů, budete asi říkat. Ale jestliže naše kniha probudila touhu jít se podívat blíže, pak jsme dosáhli svého cíle. Mohli bychom napsat jako Fulcanelli, když se pokoušel objasnit a popsat tajemství katedrál: Přenecháváme čtenáři, aby si provedl všechna užitečná srovnání, aby si zkoordinoval různé verze, aby si izoloval pozitivní pravdu zkombinovanou s legendární alegorií v těchto hádankovitých zlomcích. Avšak naše dokumentace nevděčí za nic skrytým mistrům, zakopaným knihám nebo tajným archívům. Je velmi rozsáhlá, ale přístupná všem. Abychom knihu příliš nezatížili, vyhýbali jsme se rozmnožování odkazů, poznámek pod čarou, bibliografických údajů atd. Postupovali jsme někdy pomocí obrazů a alegorií, vedeni jen péčí o účinnost a nikoliv zálibou v tajemnu, která je tak živá u esoteriků, že nám přivádí na mysl tento dialog bratří Marxů: Poslyš, ve vedlejším domě je poklad. Ale vedle není žádný dům. Dobře, tak ho postavíme! Tato kniha, jak jsem už řekl, vděčí za mnohé Jacquesu Bergierovi. Nejen ve své obecné teorii, která je plodem našich myšlenek, ale také ve své dokumentaci. Každý, kdo přišel do styku s tímto mužem nadlidské paměti, sžíravé zvídavosti a což je ještě vzácnější stálé přítomnosti ducha, mi snadno uvěří, řeknu-li, že v jediném pětiletí mi Bergier umožnil získat tolik co za dvacet let aktivní četby. V jeho mohutném mozku funguje úžasná knihovna. Výběr, třídění, nejsložitější spojení se uskutečňuje s elektronickou rychlostí. Podívaná na tu inteligenci v pohybu ve mně pokaždé vyvolala nadšení nad schopnostmi, bez nichž by mi pojetí a vypracování tohoto díla bylo nemožné. V jedné kanceláři, kterou nám dal jistý velký tiskař šlechetně k dispozici, jsme shromáždili spoustu knih, revuí, zpráv, novin ve všech řečech a sekretářce jsme nadiktovali tisíce stran poznámek, citátů, překladů, úvah. U mne, v Mesnil-le-Roi, jsme každé neděle pokračovali v rozhovorech přerušovaných četbou a já písemně zachycoval ještě téže nocí podstatu našich hovorů, myšlenky, které se z nich vynořovaly, nové směry výzkumu, které nám nadhazovaly. Každého dne po těch pět let jsem sedal za úsvitu ke stolu, neboť pak mne čekaly ještě dlouhé hodiny práce venku. Tak se už věcí mají v tomto světě, jemuž nechceme uniknout, že otázka času je otázkou energie. Ale byli bychom potřebovali ještě deset let, mnoho hmotných prostředků a početný sbor pracovníků, abychom začali naše podnikání přivádět k cíli. Budeme-li jednoho dne mít nějaké peníze, které tu a tam seženeme, chtěli bychom vytvořit a uvést do chodu jakýsi ústav, kde by se pokračovalo ve studiích, jež jsme v této knize sotva načali. Přeju si, aby nám k tomu tyto

10 stránky pomohly, mají-li nějakou cenu. Jak říká Chesterton, myšlenka, která se nesnaží stát slovem, je špatná myšlenka a slovo, jež se nesnaží stát skutkem, je špatné slovo. Z rozličných důvodů je Bergierova vnější činnost mnohostranná. Moje také a značně rozsáhlá. Ale v dětství jsem viděl umírat z práce. Jak děláte všechno, co děláte? Nevím, ale mohl bych odpovědět slovy zen-buddhismu: Jdu pěšky a přitom sedím na hřbetě volka. Spousta obtíží, podněty a svízele všeho druhu se vynořily cestou, až jsem zoufal. Nemám příliš rád typ tvůrce zarputile lhostejného ke všemu, co není jeho dílem. Mnohem rozsáhlejší láska mě drží v zajetí a úzkoprsost v lásce, byť za cenu krásného díla, se mi zdá nedůstojným pokřivením. Ale pochopíte, že za těchto okolností, v proudu života široce účastného, se stává, že riskujeme utopení. Myšlenka Vincenta de Paula mi pomohla: velké záměry vždycky překřižují rozličné srážky a obtíže. Tělo a krev řeknou, že nutno opustit poslání, ale dobře se střezme jich uposlechnout. Bůh nemění nikdy to, o čem rozhodl, ať se nám zdá, že se děje cokoli opačného. V onom doplňovacím kurse v Juvisy, který jsem připomněl na začátku této předmluvy, nám dali jednoho dne komentovat Vignyho větu: Vydařený život je sen jinocha uskutečněný v zralém věku. Snil jsem tehdy, že prohloubím a že budu sloužit filosofii svého otce, jež byla filosofií pokroku. A to se po mnoha vytáčkách, odporech a odbočkách pokouším dělat. Kéž můj boj přinese mír jeho popelu! Jeho popelu dnes rozptýlenému, jak si to přál, neboť věřil, jako věřím já, že hmota je snad jen jednou maskou ze všech těch masek, které nosí Velká Tvář. P Ř EDBUDOUCÍ Č AS I Hold chvátajícímu čtenáři. Rezignace v roce Zlověstní ptáci. Jak devatenácté století uzavíralo dveře. Konec věd a zapuzení fantastična. Poincaréova beznaděj. Jsme svoji vlastní pradědové. Mládí! Mládí! Jak by neměl inteligentní člověk dnes naspěch? Vstávejte, pane, čeká vás spousta práce! Jenže musíme vstávat čím dál časněji. Zrychlete své přístroje na vidění, slyšení, myšlení, vzpomínání a představování. Náš nejlepší čtenář, pro nás nejmilejší, si to s námi vyřídí za dvě za tři hodiny. Znám několik lidí, kteří čtou s maximálním prospěchem sto stránek matematiky, filosofie, historie nebo archeologie za dvacet minut. Herci se učí prosazovat svůj hlas. Kdo nás naučí prosazovat vlastní pozornost? Je jistá výše, kterou počínaje všechno mění rychlost. Nejsem v tomto díle z těch spisovatelů, kteří si chtějí svého čtenáře u sebe podržet co nejdéle a zkolébat ho. Nic pro spánek, vše pro bdělost. Pospěšte si, vezměte a odejděte! Venku vás čeká práce. V případě potřeby přeskakujte kapitoly, začněte, kde se vám zlíbí, čtěte úhlopříčně. Tato kniha je mnohoúčelový nástroj jako táborácký nůž. Bojíte-li se například, že dospějete příliš pozdě k jádru věci, na níž vám záleží, přeskočte tyto první stránky. Vězte jen, že ukazují, jak 19. století zabouchlo dveře fantastické realitě člověka, světa i vesmíru: jak je dvacáté století znovu otevírá, ale jak naše morálky, naše filosofie a naše sociologie, jež by měly být současnicemi budoucna, jimi nejsou a ulpívají stále na překonaném 19. století. Nebyl sklenut most mezi dobou hamrlesky a dobou raket, ale už se na to myslí. A aby se na to myslelo ještě více, proto píšem. Máme spěch a nepláčeme nad minulostí, ale nad přítomností, a ze samé netrpělivosti. Tak je to. Víte nyní dost, abyste prolistovali tento začátek a podívali se dál.

11 Historie nezanechala jeho jméno a je to škoda. Byl ředitelem amerického Patentního úřadu a byl první, kdo začal vyzvánět na poplach. V roce 1875 podal demisi ministru obchodu. Proč zůstávat dále v místě, říkal v podstatě, když se nedá už nic vynalézat. O dvanáct let později napsal slavný chemik Marcellin Berthelot: Vesmír je už bez tajemství. Aby dosáhla souvislého obrazu světa, věda si vyčistila stůl. Dokonalost z nedopatření. Hmota sestávala z určitého počtu částic, jež nebylo možno navzájem proměňovat. Ale zatímco Berthelot odmítal ve svém učeném díle sny alchymistů, částice se nadále proměňovaly pod vlivem přirozené radioaktivity. V roce 1852 byl tento jev popsán Reichenbachem, ale okamžitě zamítnut. Práce datované z roku 1870 vyvolávaly představu čtvrtého stavu hmoty zjištěného za výboje v plynech. Ale bylo třeba zapudit každé tajemství. Zapuzení, to je to přesné slovo. Určité myšlení 19. století by se mělo podrobit psychoanalýze. Jistý Němec jménem Zeppelin se po bojích v řadách jižanů vrátil do vlasti a pokusil se zainteresovat průmyslníky na řízené balóny. Nešťastníku! Což nevíte, že jsou tři náměty, o nichž francouzská Akademie věd už nepřijímá pojednání: kvadratura kruhu, tunel pod Lamanšským průlivem a řiditelné balóny. Jiný Němec, Hermann Gaswindt, navrhl sestrojení létacích strojů těžších než vzduch a poháněných raketami. Na jeho páté memorandum napsal německý ministr války, když si vyžádal dobrozdání techniků, s mírností odpovídající jeho rase i funkci: Kdy už toho zlověstného ptáka vezme konečně čert! Rusové se zbavili jiného zlověstného ptáka, Kibalčiče, také zastánce raketových létacích strojů. Zbavili se ho popravčí četou. Je pravda, že Kibalčič využil svých kvalit technika na výrobu bomby, která rozsekala na drobné kousky cara Alexandra II. Ale nebylo důvodu poslat na šibenici profesora Langleye z amerického Smithsonova institutu, který navrhoval létací stroje hnané výbušným motorem, právě tehdy vyrobeným. Zbavili ho cti, zruinovali ho, vyhnali ho z Institutu. Profesor Simon Newcomb dokázal matematicky nemožnost letadla těžšího než vzduch. Několik měsíců před smrtí Langleye, kterého zabil žal, vrátil se jednoho dne ze školy malý anglický chlapec a vzlykal. Ukázal svým kamarádům fotografii makety, kterou Langley právě poslal jeho otci. Prohlásil, že lidé nakonec budou létat. Kamarádi se mu vysmáli. A učitel řekl: Příteli, je snad váš otec blázen? Předpokládaný blázen se jmenoval Herbert George Wells. Všechny dveře se tedy se suchým prásknutím zabouchly. A tak nezbývalo než se vzdát a pan Brunetière mohl v roce 1895 klidně mluvit o úpadku vědy. Slavný profesor Lippmann prohlašoval v téže době k jednomu ze svých žáků, že fyzika je uzavřená disciplína, utříděná, srovnaná, úplná, a že by učinil lépe, kdyby se pustil jinými cestami. Žák se jmenoval Helbronner a měl se stát prvním profesorem fyzikální chemie v Evropě a měl učinit pozoruhodné objevy o zkapalněném vzduchu, ultrafialovém záření a koloidních kovech. Moissan, geniální chemik, byl přinucen k sebekritice a musel veřejně prohlásit, že nevyrobil diamanty, že šlo o experimentální omyl. Bylo zbytečné dále bádat. Zázraky století byly parní stroj a plynová lampa a lidstvo už nikdy neučiní větší objevy. A elektřina? Prostá technická zajímavost. Jeden bláznivý Angličan, Maxwell, tvrdil, že pomocí elektřiny by se daly vytvořit neviditelné světelné paprsky. Nebylo možno ho brát vážně. O několik let později mohl napsat Ambrose Bierce ve svém Ďábelském slovníku: Nevíme, co je to elektřina, ale v každém případě osvětluje lépe než pára o síle jednoho koně a letí rychleji než plynový kahan. Pokud šlo o energii, to byla bytost zcela nezávislá na hmotě a zcela bez tajemství. Skládala se z fluid. Fluida vyplňovala vše. Dala se vyjádřit rovnicemi velké formální krásy a uspokojovala myšlení: fluidum elektrické, světelné, tepelné atd. Neustálý a jasný pokrok: hmota ve svých třech stavech (pevném, kapalném, plynném) a různá energetická fluida subtilnější víc než plyny. Stačilo odmítnout jako filosofické snění rodící se teorie atomu, abychom si zachovali vědecký obraz světa. Byli jsme na hony vzdáleni Planckových a Einsteinových jader energie. Němec Clausius dokázal, že žádný jiný zdroj energie než oheň si nelze představit. A energie, jestliže se zachovává v množství, se kazí co do kvality. Vesmír byl zase jednou natažen jako hodiny. Zastaví se, až pero dojde. Nedalo se nic čekat, žádné překvapení. V tomto vesmíru s předvídatelným osudem se život objevil náhodou a vyvíjel se prostou hrou přirozeného výběru.

12 Na konečném vrcholu tohoto vývoje člověk, mechanický a chemický celek nadaný jedinou iluzí, vědomím. Pod vlivem této iluze člověk vynalezl prostor a čas: pouhé formy nazírání. Kdyby byl někdo řekl oficiálnímu badateli v 19. století, že fyzika pohltí jednou prostor i čas a že bude studovat experimentálně zakřivení prostoru a zkracování času, byl by na něho zavolal policii. Prostor a čas nemají žádnou skutečnou existenci. Jsou to proměnné veličiny matematiků a předměty k libovolným úvahám pro filosofy. Člověk nemůže mít žádný vztah k těmto veličinám. Přes Charcotovy, Breurerovy a Hyslopovy práce je nutno s pohrdáním zapudit představu mimosmyslového nebo mimočasového vnímání. Není nic neznámého ve vesmíru ani v člověku. Můj učený synu, vysmrkej se! Bylo zcela zbytečné se pokoušet o průzkum vnitřního světa, ale jistý fakt překážel hladkému chodu koleček simplifikace. Mluvilo se mnoho o hypnóze. Naivní Flammarion, pochybovačný Edgar Poe, podezřívavý H. G. Wells se o jev zajímali. Jenže jakkoli fantasticky to vypadá, oficiální 19. století dokázalo, že hypnóza neexistuje. Pacient má sklon lhát, předstírat, aby se zalíbil hypnotizérovi. To je správné. Ale od doby Freuda a Mortona Price víme, že osobnost může být rozpolcena. Století vycházelo z přesné kritiky a podařilo se mu vytvořit negativní mytologii, vyloučit jakoukoli stopu neznáma z člověka, zapudit sebemenší podezření nějakého tajemství. Také biologie byla dovršena. Claude Bernard vyčerpal její možnosti a dospělo se k závěru, že mozek vylučuje myšlenku podobně jako játra žluč. Snad se podaří odhalit tuto sekreci a vyjádřit ji chemickou formulí podobnou krásným šestibokým obrazcům, které učinil nesmrtelnými Berthelot. Až budeme vědět, jak se na sebe váží šestiúhelníky uhlíku, aby vytvořily ducha, pak se otočí poslední stránka. Nechte nás jen vážně pracovat! A s blázny do blázince! Jednoho krásného rána roku 1898 nařídil jeden vážný pán vychovatelce, aby už nedávala číst jeho dětem knihy Julese Verna. Ty falešné představy pokřivují mladé duše. Ten vážný pán se jmenoval Edouard Branly. Právě se rozhodl, že se zřekne svých nezajímavých pokusů s vlněním a že se stane oblastním lékařem. Vědec se musí vzdát. Ale musí také zničit dobrodruhy, to jest lidi, kteří uvažují, vymýšlejí si a sní. Berthelot napadá filosofy, kteří šermují se svými vlastními přízraky v osamělé aréně abstraktní logiky (popis by se znamenitě hodil třeba na Einsteina). A. Claude Bernard prohlašuje: Člověk, který najde nejprostší fakt, prokáže větší službu než největší filosof světa. Věda by měla být jen experimentální. Mimo ni není spásy. Zavřeme dveře. Nikdo se už nikdy nevyrovná velikánům, kteří vynalezli parní stroj. V tomto organizovaném, pochopitelném a ostatně k zániku odsouzeném vesmíru se člověk měl držet na svém odpovídajícím místě epifenomenu, onoho konečného jevu, vědomí, které je výsledkem fyziologických jevů, aniž na ně má vliv. Není žádná utopie a není žádná naděje. Palivo nastřádané v pravěku se vyčerpá za několik století a zahyneme zimou a hladem. Nikdy nebude člověk létat, nikdy nebude cestovat prostorem. Nikdy také nenavštíví mořské dno. Podivný interdikt, tenhle zákaz návštěvy mořských hlubin! Nic nebránilo 19. století při tehdejším stavu techniky postavit batyskaf profesora Piccarda. Nic než nesmírná bázlivost, nic než starostlivost, aby člověk zůstal na svém místě. Turpin, který vynalezne melinit, se dá okamžitě zavřít. Vynálezci výbušných motorů ztrácejí odvahu a pokoušejí se dokázat, že elektrické stroje jsou jen formami perpetuum mobile. Je to doba velkých osamělých vynálezců, kteří se bouří a jsou pronásledováni. Hertz píše obchodní komoře v Drážďanech, že je nutno zrazovat od výzkumu přenášení Hertzových vln. Žádná jejich praktická aplikace není možná. Experti Napoleona III. dokazují, že Grammovo dynamo se nikdy nebude točit. Učené akademie se nevyrušují kvůli prvním automobilům, ponorkám a řiditelným vzducholodím, kvůli elektrickému světlu (taškařině toho zatraceného Edisona!). Existuje jedna nesmrtelná stránka. Je to zpráva o přijetí fonografu v pařížské Akademii věd: Sotvaže stroj vydal několik slov, doživotní sekretář se vrhne na podvodníka a sevře mu hrdlo železnou pěstí. Tak a vidíte! říká svým kolegům. Jenže k všeobecnému údivu vydává stroj zvuky dále.

13 Zatím se smělí duchové, ačkoli se setkávají se silným odporem, potají vyzbrojují, aby připravili nejstrašlivější revoluci poznatků, jakou historický člověk poznal. Ale pro daný okamžik jsou všechny cesty ucpány. Jsou ucpány vpřed i vzad. Potlačují se prehistorické nálezy předlidských bytostí, které se začínají objevovat ve velkém množství. Což nedokázal slavný Heinrich Helmholtz, že slunce získává svou energii z vlastního stahování, to jest z jediné síly, která existuje ve vesmíru spolu se spalováním, a nedokazují jeho propočty, že od zrodu slunce nás dělí nejvýše sto tisíc let? Jak by se tedy mohla odehrát dlouhá evoluce? A ostatně, kdo najde kdy jaký prostředek, aby se mohla datovat minulost světa? Zůstaňme jen my, epifenomenové, vážní v tom krátkém rozmezí mezi dvěma nicotami. Fakta, nic než fakta! Bádání o hmotě a energii nebylo zrovna příliš povzbuzováno, a tak se nejlepší zvídavci vrhli do slepé uličky a tou byl éter. Je to prostředí, které proniká veškerou hmotu a slouží za podklad světelným a elektromagnetickým vlnám. Je zároveň nekonečně pevné a nekonečně jemné. Lord Rayleigh, který představuje na sklonku 19. století oficiální anglickou vědu v plném lesku, buduje teorii giroskopického éteru. Éteru, složeného z četných vlčků, otáčejících se všemi směry a reagujících mezi sebou. Aldous Huxley napíše později, že může-li nám některé lidské dílo poskytnout představu o ošklivosti v absolutnu, pak se to podařilo teorii lorda Rayleigha. Na prahu 20. století shledáváme, že se všechny nezaujaté inteligence hrouží do spekulací o éteru. V roce 1898 dojde ke katastrofě. Michelsonův a Morleyův pokus zničí hypotézu éteru. Celé dílo Henri Poincarého bude podávat svědectví o tomto zhroucení. Poincaré, geniální matematik, cítil, jak na něho doléhá plnou vahou to žalářnické 19. století, jež bylo katem fantastična. Byl by objevil relativitu, kdyby si byl troufl. Ale on si netroufl. Hodnota vědy, Věda a hypotéza jsou knihy beznaděje a rezignace. Vědecká hypotéza není pro něho nikdy pravdivá, může být jen užitečná. A je to španělská hospoda. Najdete tam, jen co si přinesete. Podle Poincarého, kdyby se vesmír miliónkrát smrštil a my s ním, nikdo by si ničeho nevšiml. A tak jsou všechny úvahy zbytečné, neboť jsou odloučeny od jakékoli vnímatelné skutečnosti. Argument byl citován až do začátku našeho století jako vzor hlubokomyslnosti. Až do dne, kdy jistý inženýr praktik upozornil, že alespoň uzenář by si toho všiml, neboť by mu spadly všechny šunky. Váha šunky je přímo úměrná jejímu objemu, ale síla motouzu je úměrná jen jejímu průřezu. Stáhne-li se vesmír jen o milióntinu, žádná šunka nezůstane u stropu! Ubohý velký a drahý Poincaré! Tento mistr myšlení napsal: Jen pouhý zdravý rozum stačí, aby nám bylo jasno, že zničení města rozpadem půl kilogramu kovu je zřejmá nemožnost. Omezený charakter fyzikální struktury vesmíru, neexistence atomů, slabé zdroje základní energie, neschopnost matematické formule poskytnout více, než kolik obsahuje, vzduchoprázdnota intuice, úzkoprsost a naprostá mechaničnost člověkova vnitřního světa, takový byl duch, jenž vládl ve vědách, a tento duch se šířil, vytvářel klima, v němž se vznáší každá inteligence tohoto století. Malého století? Nikoli. Velkého, ale úzkoprsého. Trpaslíka, kterého natáhli. Náhle se dveře, pečlivě zavřené 19. stoletím před nekonečnými možnostmi člověka, hmoty, energie, prostoru a času, rozletí na třísky. Vědy a techniky učiní strašlivý skok a sama povaha poznání přichází znovu na přetřes. Něco jiného než pokrok transmutace. V tomto změněném stavu světa musí samo vědomí změnit podobu. Dnes jsou ve všech oblastech všechny formy imaginace v pohybu. Kromě oblasti, kde se odehrává náš život historický, zatuchlý, trpěný z milosti jako dávno překonaná věc. Nesmírný příkop odděluje člověka od dobrodružství lidstva, naše společnosti od naší civilizace. Žijeme z idejí, z morálek, sociologií, filosofií a z psychologie, které patří devatenáctému století. Jsme svoji vlastní pradědečkové. Díváme se, jak rakety stoupají k nebesům, jak se naše země chvěje tisícerým novým zářením, a žmouláme přitom lulku Thomase Graindorge. Naše literatura, naše filosofické debaty, naše ideologické konflikty, náš postoj vůči skutečnosti, to všechno spí za dveřmi, které se právě rozletěly. Mládí! Mládí! Běžte a zvěstujte celému světu, že otvory byly proraženy a že vnější svět už vstoupil!

14 II Měšťanské kratochvíle. Drama inteligence aneb bouře ireálna. Otvor k nové realitě. Za logikou a literárními filosofiemi. Pojem věčné přítomnosti. Věda bez svědomí a svědomí bez vědy? Naděje. Markýza si vypila čaj v pět hodin. Valéry tak říkal přibližně, že podobné věci se nedají psát, když člověk vstoupil do světa idejí, tisíckrát silnějšího, poutavějšího, tisíckrát skutečnějšího, než je svět srdce a smyslů. Antonín miloval Marii, která milovala Pavla; byli velmi nešťastni a podléhali silné absurditě. To je celá literatura! Chvění měňavek a nálevníků, když myšlenka vyvolává obrovské tragédie a dramata, transmutuje bytosti, rozvrací civilizace, mobilizuje nesmírné lidské masy. Ospalé radovánky, buržoazní kratochvíle! My však, přívrženci probuzeného vědomí, dělníci země, víme, kde je bezvýznamnost dekadence, prohnilá hra... Konec 19. století znamená vrchol měšťanského divadla a románu a literární generace roku 1885 uznává jednu chvíli za své mistry Anatola France a Paula Bourgeta. Nuže a ve stejné době se odehrává v oblasti čistého poznání mnohem větší a chvějivější drama než u hrdinů Rozvodu nebo Červené lilie. Náhlé opojení proklouzne do dialogu mezi materialismem a spiritualismem, vědou a náboženstvím. Učencům, dědicům Tainova a Renanova pozitivismu, boří úžasné objevy zdi nedůvěřivosti. Věřilo se jen náležitě zjištěným skutečnostem. Náhle se stává možným neskutečno. Pohlížejte na ty věci jako na románovou zápletku s obraty osob, přecházejícími ve zrádce, potlačovanými vášněmi, svárem nebo iluzemi. Princip zachování energie byl něco pevného, bezpečného, mramorového. A najednou rádium vytvoří energii, aniž si ji půjčuje z nějakého zdroje. Měli jsme jistotu o totožnosti světla a elektřiny. Mohly se šířit jen přímým směrem a nemohly procházet překážkami. A najednou vlny, paprsky X, procházejí pevnou hmotou. Ve výbojkách jako by hmota zanikala, proměňovala se v částice. Přeměna prvků se odehrává v přírodě, rádium se mění v hélium a olovo. A tak se hroutí chrám jistot. Svět už nehraje hru rozumu! Je tedy všechno možné? Ti, kteří vědí, nebo se domnívali, že vědí, najednou přestávají oddělovat fyzické od metafyzického, ověřenou věc od věci sněné. Pilíře chrámu se mění v oblaka, Descartesovi kněží jsou zachváceni šílenstvím. Jestliže je princip zachování energie falešný, co by pak bránilo médiu, aby nevytvářelo ektoplasmu z ničeho? Jestliže magnetické vlny procházejí zemí, proč by nemohla cestovat myšlenka? Jestliže všechna těla vysílají neviditelné síly, proč by nemohlo být astrální tělo? Jestliže existuje čtvrtý rozměr, je to hájemství duchů? Paní Curieová, Crookes, Lodge roztáčejí stolečky. Edison se pokouší sestrojit přístroj, který by navazoval spojení s mrtvými. Marconi se domnívá roku 1901, že zachytil poselství Marťanů. Simon Newcomb shledává zcela přirozeným, že jisté médium materializuje čerstvé škeble z Tichého oceánu. Bouře ireálního fantastična rozvrací hledače skutečností. Ale zatvrzelí a neústupní se pokoušejí odvrátit tento příval. Stará garda pozitivismu svádí poslední čestný boj. A jménem pravdy, jménem skutečnosti odmítá všechno šmahem: paprsky X a ektoplasmy, atomy i ducha mrtvých, čtvrtý stav hmoty i Marťany. A tak se mezi fantastikou a realitou rozvine boj často absurdní, slepý, neuspořádaný, jenž najde záhy odezvu ve všech formách myšlení, ve všech oblastech, literární, společenské, filosofické, etické, estetické. Ale pořádek se obnoví ve fyzikální vědě, nikoli ústupem, amputací, nýbrž překonáním. Ve fyzice se zrodí nová koncepce. Vděčíme za ni úsilí titánů, jako byli Langevin, Perrin, Einstein. Objevuje se nová věda, méně dogmatická než bývalá. Otevírají se brány k nové realitě. Jako v každém velkém románě, nejsou tu nakonec ani dobří, ani špatní a všichni hrdinové mají pravdu, jestliže se pohled romanopisce povznesl do jakési doplňkové dimenze, kde se osudy setkávají, směšují a všechny dohromady jsou vynášeny do vyšší roviny.

15 Kam jsme dospěli dnes? Otevřely se dveře v téměř všech vědeckých budovách, ale budova fyziky nemá nadále téměř už žádné zdi. Je to katedrála celá z vitrají, v nichž se odrážejí záře z jiného světa, nekonečně blízkého. Objevilo se, že hmota je stejně bohatá, ne-li bohatší, na možnosti než duch. Obsahuje nevypočitatelnou energii, je schopna nekonečných transformací, její zdroje jsou netušené. Termín materialista ve smyslu 19. století ztratil všechen smysl stejně jako termín racionalista. Logika zdravého rozumu už neexistuje. V nové fyzice může být tvrzení zároveň pravdivé i falešné. A B se už nerovná B A. Táž bytost může být zároveň nepřetržitá i přetržitá. Nelze se už dovolávat fyziky, chceme-li odsoudit ten či onen aspekt možnosti. Jeden z nejvíce udivujících znaků výboje, který se udál v oblasti fyziky, je zavedení toho, co se nazývá kvantové číslo zvané podivnost. Tedy oč zhruba jde. Na začátku 19. století se naivně věřilo, že dvě, nejvýše tři čísla by stačila k definování částice. Tato čísla by byla její hmota, její elektrický náboj a její magnetický moment. Pravda nebyla ani zdaleka tak jednoduchá. Chceme-li úplně popsat částici, musíme připojit veličinu nevyjadřitelnou slovy, která se nazývá spin. Zprvu se věřilo, že tato veličina odpovídá periodě rotace částice kolem vlastní osy, něčemu, co například pro planetu Zemi by odpovídalo periodě dvaceti čtyř hodin, která řídí střídání dne a noci. Ale zjistili jsme, že žádný zjednodušující výklad tohoto druhu se neudrží. Spin byl prostě spin, kvantum energie vázané na částici, která se matematicky jevila jako rotace, aniž se v částici cokoliv točilo. Učencům, zejména profesoru Louisovi de Broglie, se podařilo jen částečně vysvětlit tajemství spinu. Ale náhle jsme si povšimli, že mezi třemi známými částicemi, protonem, elektronem, neutronem (a jejich zrcadlovými obrazy, negativním antiprotonem, positronem, antineutronem), existuje ještě dobře třicet dalších částic. Velké zrychlovače, kosmické paprsky jich vytvářely obrovská množství. A k popsání těchto částic už nestačila obvyklá čtyři čísla, hmota, náboj, magnetický moment a spin. Bylo nutno vytvořit páté číslo, snad šesté a tak dále. A tak nazvali fyzikové docela přirozeně tyto nové veličiny kvantovými čísly podivnosti. Tento pozdrav andělu bizarnosti má v sobě cosi velkolepě poetického. Jako mnohé jiné výrazy moderní fyziky, zakázané světlo, absolutní jinde, také kvantové číslo zvané podivnost přesahuje daleko za fyziku a je spjato s hlubinami lidského ducha. Vezměte si list papíru. Propíchněte v něm v nepatrné vzdálenosti dvě dírky. Pro zdravý rozum je zřejmé, že dostatečně malý předmět, má-li projít těmito dírkami, projde jednou nebo druhou. V očích zdravého rozumu je elektron předmět. Má určitou váhu, vytváří světelný záblesk, když narazí na televizní obrazovku, úder, když narazí na mikrofon. Je to tedy dostatečně malý předmět, aby prošel jedním nebo druhým z našich dvou otvorů. Jenže pozorování elektronickým mikroskopem nás poučí, že elektron prošel zároveň oběma otvory. Podívejme se na to! Prošel-li jedním, nemůže přece zároveň projít druhým! Ale ano, prošel jedním i druhým. Je to bláznivé, ale je to pokusně dokázáno. Z pokusů o výklad se zrodily rozličné doktríny, zejména vlnová mechanika. Ale vlnová mechanika nemůže vysvětlit beze zbytku takový jev, který zůstává mimo dosah našeho rozumu, jenž umí fungovat buď přitakáním, nebo odmítnutím. A nebo B. Abychom pochopili, museli bychom pozměnit samu strukturu našeho rozumu. Naše filosofie chce tezi a antitezi. Nezbývá než věřit, že ve filosofii elektronu platí teze a antiteze zároveň. Máme mluvit o absurditě? Elektron, jak se zdá, je poslušen zákonů a televize například je skutečnost. Existuje elektron nebo ne? To, čemu příroda říká existovat, nemá existenci v našich očích. Je elektron něco jsoucího, nebo nicota? To je otázka naprosto zbavená jakéhokoliv smyslu. Tak na nejvyšším bodě našeho poznání mizí naše obvyklé metody myšlení a literární filosofie zrozené z překonaného pohledu na věci. Země je spjata s vesmírem, člověk není ve styku jen s planetou, kterou obývá. Kosmické paprsky, rádiová astronomie a práce teoretické fyziky odhalují kontakty s totalitou vesmíru. Nežijeme už v uzavřeném světě. Duch, který je skutečným svědkem své doby, by si toho měl být vědom. Jak se za těchto podmínek naše myšlení například v společenské rovině může ještě zabývat problémy ani ne planetárními, ale úzce provinčními, regionálními? A jak může zůstat naše psychologie, jak se vyjadřuje v románě, tak uzavřená, omezena na podvědomá hnutí smyslovosti a citovosti? Zatímco milióny civilizovaných lidí otvírají knihy a jdou do kina nebo do divadla, aby se dověděli, jak bude Františka uchvácena Reném a jak se z nenávisti k milence svého otce stane z temné pomstychtivosti lesbičankou, badatelé, kteří rozezpívávají čísla nebeskou hudbou, si kladou otázku, zda se vesmír nestahuje kolem pohybujícího se tělesa. Pak by byl totiž celý vesmír dostupný. Bylo by možné se odebrat na nejvzdálenější hvězdu v rozmezí jednoho lidského života. Kdyby byly takové rovnice potvrzeny, postavily by lidské myšlení úplně na hlavu. Jestliže člověk

16 není omezen na tuto Zemi, pak vyvstanou nové otázky o hlubokém smyslu zasvěcení a o případných stycích s inteligencemi mimo náš svět. Jak jsme tedy daleko? Pokud jde o bádání o strukturách prostoru a času, naše pojmy minulosti a budoucnosti už nedostačují. Na úrovni částice čas krouží oběma směry zároveň, k budoucnosti a k minulosti. A při krajní rychlosti, která dosáhne rychlosti světla, což zbude z času? Jsme v Londýně, v říjnu Raketa V 2, letící rychlostí pět tisíc kilometrů za hodinu, je nad městem a spadne. Ale nač se vztahuje toto spadne? Pro obyvatele domu, který bude za chvíli rozdrcen a který má jen své oči a své uši, V 2 spadne. Ale pro radarového operátora, který používá vln šířících se rychlostí kilometrů za vteřinu (rychlost, proti níž se raketa jen plazí), je dráha bomby už určena. Pozoruje a nemůže nic dělat. V lidském měřítku už nic nemůže zachytit nástroj smrti, nic nemůže varovat. Pro obsluhu radaru raketa už vybuchla. Pro radarovou rychlost čas prakticky neplyne. Obyvatelé domu teprve zemřou. V radarovém superoku jsou již mrtvi. Jiný příklad: V kosmických paprscích, když dosáhnou zemského povrchu, najdeme částice, muony (mezon µ), jejichž život na zemi trvá jen milióntinu vteřiny. Když skončí tato milióntina vteřiny, ničí se tyto jepičí částice samy radioaktivitou. Nuže, tyto částice se zrodily ve výši třiceti kilometrů, v oblasti, kde atmosféra naší planety začíná houstnout. Než překonaly těchto třicet kilometrů, překročily, nazíráno našimi měřítky, už dobu svého života. Ale jejich čas je jiný než náš. Prožily svou cestu ve věčnosti a vstoupily do času, teprve když ztratily svou energii a dospěly na úroveň moře. Zamýšlíme sestrojit přístroje, kde by se vytvářel stejný jev. Tak by se vytvořily zásuvky na čas, kde by byly srovnány předměty krátkého trvání, uchované ve čtvrtém rozměru. Taková zásuvka by byl dutý skleněný prstenec umístěný v obrovském silovém poli, kde by částice vířily tak rychle, že čas by pro ně prakticky přestal plynout. A tak by život trvající milióntinu vteřiny mohl být udržován a pozorován po celé minuty nebo hodiny... Nesmíme si myslet, že uplynulý čas zaniká. Čas je jeden jediný a věčný, minulost, přítomnost a budoucnost jsou jen různé podoby rozličné otisky trvalého a neměnného záznamu věčné existence, říká Temple Bell v knize Plynutí času. Pro Einsteinovy moderní žáky by ve skutečnosti existovala jen věčná přítomnost. To říkali i dávní mystikové. Ale jestli budoucnost už existuje, pak je poznávání budoucnosti faktem. Každé dobrodružství pokročilého poznání se zaměřuje k popisu fyzikálních zákonů, ale také zákonů biologických a psychologických v čtyřrozměrném kontinuu, to jest ve věčné přítomnosti. Minulost, přítomnost, budoucnost jsou. Snad mění místo jen samo vědomí. Poprvé se vědomí plným právem připouští do rovnic teoretické fyziky. V této věčné přítomnosti se hmota jeví jako tenoučká nitka natažená mezi minulostí a budoucností. Podél této nitky klouže lidské vědomí. Jakými prostředky je schopno upravovat napětí této nitě, tak aby mohlo kontrolovat události? To se jednoho dne dovíme a psychologie se stane odvětvím fyziky. A svobodu lze bezpochyby smířit s touto věčnou přítomností. Cestovatel, který se plaví proti proudu Seiny na lodi, ví předem, které mosty podpluje. Není proto méně svobodný ve svých činech, nemá proto menší schopnost předvídat, co se může přihodit za plavby. (R. P. Dubarle.) Svoboda vzniká v lůně věčnosti, která je. Dvojitá vize, podivuhodná vize lidského osudu spjatého s celkem vesmíru! Kdybych mohl svůj život prožít znovu, jistě bych si nezvolil být spisovatelem a ztrácet své dny ve zpátečnické společnosti, kde se dobrodružství válí pod postelí jako pes. Potřeboval bych lví dobrodružství. Stal bych se teoretickým fyzikem, abych žil v planoucím srdci skutečného dobrodružného románu. Nový svět fyziky výslovně vyvrací filosofie beznaděje a absurdity. Věda bez svědomí je jen ztroskotáním duše. Ale svědomí bez vědy je rovněž ztroskotání. Filosofie, které prošly Evropou ve 20. století, byly jen přízraky 19. století oděné podle nové módy. Skutečné objektivní poznání technického a vědeckého faktu, který za sebou strhne dříve nebo později fakt společenský, nás učí, že existuje jasný směr lidské historie, narůstání lidské moci, vzestup všeobecného ducha, obrovské zocelení mas, které je proměňuje v jednající vědomí, přístup k civilizaci, v níž život

17 bude asi tak nadřazen našemu, jako je náš život nadřazen životu zvířat. Literární filosofové nám řekli, že člověk je neschopen porozumět světu. Už André Maurois v Nových hovorech doktora O Gradyho napsal: Připustíte však, doktore, že člověk 19. století mohl věřit, že věda jednoho dne vysvětlí svět. Renan, Berthelot, Taine v to na počátku svého života doufali. Člověk 20. století už nemá takové naděje. Ví, že objevy jen odsunou hranici tajemství. Pokud jde o pokrok, zjistili jsme, že lidská moc vytvořila jen hlad, teror, nepořádek, trýznění a myšlenkový zmatek. Jaká naděje nám zbývá? Proč žijete, doktore? Jenže problém se už kladl jinak. Aniž o tom diskutující věděli, svíral se kruh kolem tajemství a obviňovaný pokrok otvíral brány k nebi. Nikoli už lidé, jako Berthelot nebo Taine, svědčí pro lidskou budoucnost, ale spíše muži jako Teilhard de Chardin. Z nedávné konfrontace mezi vědci různých oborů vyvěrá tato myšlenka: Jednoho dne nám budou snad odhalena i poslední tajemství elementárních částic hlubokou mozkovou prací, neboť mozek je vrchol a závěr nejsložitějších reakcí v naší oblasti vesmíru a snad obsahuje sám v sobě nejniternější zákony v této oblasti. Svět není absurdní a duch není vůbec neschopen to pochopit. Naopak, možná že lidský duch už svět pochopil, ale ještě to neví... III Spěšné úvahy o zpoždění sociologie. Dialog hluchých. Planetáři a provinciálové. Rytířův návrat mezi nás. Trocha lyrismu. Ve fyzice, v matematice, v moderní biologii se rozhledy rozšiřují do nekonečna. Ale sociologie má stále obzor zahrazený monumenty minulého století. Vzpomínám si na náš smutný údiv, když jsme v roce 1957 sledovali s Bergierem korespondenci mezi slavným sovětským ekonomem Vargou a americkou revuí Fortune. Tato přepychová publikace vyjadřuje názory osvíceného kapitalismu. Varga je solidní duch a těší se úctě u nejvyšších představitelů. Od veřejného dialogu mezi těmito dvěma autoritami se dala očekávat významná pomoc k pochopení naší doby. Ale výsledek strašlivě zklamal. Soudruh Varga se držel doslova svého evangelia. Marx ohlásil nevyhnutelnou krizi kapitalismu. Varga viděl tuto krizi velmi blízko. Fakt, že se hospodářská situace Spojených států stále zlepšuje a že velkým problémem začíná být rozumné využívání volného času, se vůbec nedotkl tohoto teoretika, který v době radaru viděl stále věci Karlovými okuláry. Představa, že by k ohlášenému zhroucení mohlo nedojít podle stanoveného schématu a že se snad za Atlantikem právě rodí nová společnost, se ho ani na vteřinu letmo nedotkla. Redakce Fortune zase vůbec nebrala v úvahu společenské změny v SSSR a prohlašovala, že Amerika roku 1957 představuje dokonalý definitivní ideál. A vše, več Rusové mohou doufat, prý je, že dospějí do tohoto stavu za sto nebo sto padesát let. Nic nerušilo, nic neznepokojovalo Vargovy teoretické odpůrce, ani množství nových kultů u amerických intelektuálů (Oppenheimer, Huxley, Gerald Heard, Henri Miller a mnozí jiní, které pokoušejí dávné orientální filosofie), ani existence ve velkých městech s milióny mladých rebelů bez příčiny, seskupených do gangů, ani dvacet miliónů individuí, která odolávají dnešnímu způsobu života, jen když požívají drogy tak nebezpečné jako morfium nebo opium. Problém smyslu života jako by se jich nedotkl. Až všechny americké rodiny budou mít dva vozy, bude nutné, aby si koupily třetí. Až bude trh televizních přijímačů saturován, bude nutno opatřit televizí auta. A to ještě proti sociologům, ekonomům a myslitelům u nás mají Jevgenij Varga a vedení Fortune náskok. Neochromuje je komplex dekadence. Nelibují si v chmurných úvahách. Ani je nenapadne, že svět je absurdní a že život nestojí za to, aby se žil. Věří pevně v ctnost pokroku, kráčejí přímo k neomezenému zvyšování moci člověka nad přírodou. Mají dynamismus a velikost. Vidí široce, i když ne vysoko. Prohlášení, že Varga je zastáncem svobodného podnikání a že redakce Fortune se skládá z pokrokářů, by uráželo. Ale v evropském smyslu, úzce doktrinářském,

18 je to nicméně pravda. Varga není komunista, Fortune není kapitalistická, když je posuzujeme z našeho úzce provinciálního hlediska. Odpovědní Rusové a Američané mají něco společného, ctižádost, vůli k moci a nezkrotný optimismus. Tyto síly ovládají páky věd a techniky a rozvracejí rámec sociologie vybudovaný v 19. století. Kdyby se snad západní Evropa nedej bože měla zaplést do byzantinských konfliktů a zničit se v nich, lidstvo by přesto šlo dále vpřed, rozvracelo by nízké struktury a nastolovalo by nové formy civilizace mezi dvěma novými póly aktivního vědomí, jimiž jsou Chicago a Taškent, zatímco obrovité masy Orientu a pak i Afriky přejdou do útoku. Zatímco ve Francii jeden z našich nejlepších sociologů pláče nad Rozdrobenou prací, což je titul jednoho z jeho děl, americké odbory studují dvacetihodinový pracovní týden. Zatímco pařížští intelektuálové, údajně avantgardní, si kladou otázku, zda má být Marx překonán nebo zda existencionalismus je či není revolučním humanismem, Stehnfeldův institut v Moskvě studuje, jak přemístit lidstvo na Měsíc. Zatímco soudruh Varga čeká na zhroucení Spojených států ohlášené prorokem, američtí biologové připravují syntézu života z neživé hmoty. Zatímco se dále klade problém koexistence, komunismus a kapitalismus se právě přeměňují nejmocnější technickou revolucí, jakou snad Země kdy poznala. Máme oči vzadu. Bylo by načase, abychom je vrátili na pravé místo. Poslední velký sociolog nadaný obrazotvorností byl bezpochyby Lenin. Správně definoval komunismus roku 1917: Je to socialismus plus elektřina. Uplynulo asi půl století. Definice platí ještě pro Čínu, Afriku, Indii. Je mrtvou literou pro moderní svět. Rusko čeká na myslitele, který popíše nový řád: komunismus plus atomová energie plus automatizace, plus syntéza paliv a potravin na základě vzduchu a vody, plus fyzika pevných těles, plus dobytí hvězd atd. John Buchan, když se zúčastnil Leninova pohřbu, ohlašoval příchod jiného Vidoucího, jenž by dokázal prosadit čtyřrozměrný komunismus. Jestliže SSSR nemá sociologa, který by odpovídal jeho formátu, Amerika na tom není lépe. Reakce proti rudým historikům z konce 19. století vnutila do pera pozorovatelům upřímnou chválu velkých kapitalistických dynastií a mohutných organizací. V této upřímnosti je něco zdravého, ale jako perspektiva je to krátkozraké. Kritikové amerického způsobu života jsou vzácní, jen literární, a postupují zcela negativním způsobem. Nikdo, jak se zdá, nemá tolik obrazotvornosti, aby viděl, jak se rodí z tohoto davu dav samotářů, civilizace odchylná od svých vnějších forem, aby cítil, jak to praská ve svědomí, jak se objevují nové mýty. Ale v hojné a překvapivé literatuře takzvané science fiction rozeznáváme přesto dobrodružství ducha, který vyrůstá z mladých let, rozvíjí se do rozměrů planety, pouští se do úvah v kosmickém měřítku a situuje jinak lidský úděl v širém vesmíru. Ale studium takové literatury, tak podobné ústní tradici starověkých vyprávěčů a svědčící o hlubokých pohybech inteligence na pochodu, není pro sociology dosti vážnou věcí. Pokud jde o evropskou sociologii, ta zůstává úzce provinciální a upírá veškerou svou pozornost k skleníkovým debatám. Za takových okolností není divu, že se citlivé duše utíkají do katastrofismu. Všechno je absurdní a vodíková bomba učinila konec historii. S takovou filosofií, jež se jeví zároveň chmurná i hluboká, se zachází snáze než s obtížnými a jemnými nástroji při analýze skutečnosti. Je to přechodná nemoc myšlení u civilizovaných lidí, kteří nepřizpůsobili své pojmové dědictví (osobní svoboda, lidská osobnost, štěstí atd.) posunu cílů v rodící se civilizaci. Je to nervová únava ducha ve chvíli, kdy se tento duch chytl do křížku se svými vlastními výboji a musí nikoli zahynout, ale změnit strukturu. Koneckonců není to poprvé v dějinách lidstva, že vědomí musí přejít z jedné roviny do jiné. Každý násilný přechod je bolestný. Je-li nějaká budoucnost, zaslouží si, abychom ji prozkoumali. A v naší zrychlené přítomnosti nesmíme uvažovat s odkazem na blízkou minulost. Naše blízká budoucnost je tak odlišná od toho, co jsme právě poznali, jako bylo 19. století odlišné od mayské civilizace. A tak musíme postupovat jen neustálým promítáním do největších dimenzí času a prostoru a naprosto ne drobnohledným srovnáváním v nekonečně malém zlomku, kde minulost právě prožitá nemá nic z vlastností budoucna a kde se přítomnost sotva vtělí a už je pohlcena v nepoužitelné minulosti. První skutečně plodná myšlenka je, že tu jde o posun cílů. Kdyby se rytíř z doby křížových výprav vrátil

19 mezi nás, zeptal by se okamžitě, proč nepoužijeme atomickou bombu proti nevěřícím. Kdyby měl pevné srdce a otevřenou hlavu, byl by snad méně vyveden z míry naší technikou než faktem, že nevěřící ovládají ještě polovinu svatého hrobu, zatímco druhá polovina je ostatně v rukou Židů. A nejobtížněji by chápal, že naše bohatá a mocná civilizace nestaví své bohatství a moc otevřeně do služeb a k větší slávě Ježíše Krista. Co by mu řekli naši sociologové? Že ta obrovská úsilí, bitvy, objevy mají jen jediný cíl, pozvednout životní úroveň všech lidí? To by mu připadalo absurdní, jakmile by se mu tento život jevil bez cíle. Vykládali by mu ještě o spravedlnosti, svobodě a lidské osobnosti, recitovali by mu humanisticko-materialistické evangelium 19. století. A rytíř by asi odpověděl: Ale co s tou svobodou? Co se spravedlností? Co chcete počít s lidskou osobností? Má-li náš rytíř vidět naši civilizaci jako věc hodnou toho, aby ji určitá duše prožívala, nesměli bychom k němu mluvit retrospektivní řečí sociologů. Museli bychom k němu promlouvat prospektivně. Museli bychom mu ukázat náš svět na pochodu, inteligenci na pochodu jako strašlivý otřes křížové výpravy. Jde znovu o osvobození svatého hrobu. O osvobození ducha uvězněného v hmotě, o vyhnání nevěřících, všeho nevěřícího v nekonečnou moc ducha. Jde stále o náboženství: učinit zřejmým vše, co víže člověka k jeho vlastní velikosti a tuto velikost k zákonům vesmíru. Bylo by nutno mu ukázat svět, kde jsou cyklotrony místo katedrál, matematika místo gregoriánského zpěvu, kde se transmutace odehrávají nejen v lůně hmoty, ale v mozcích, kde se lidské masy všech barev zachvívají, kde člověk rozechvívá své antény v kosmických prostorech, kde se duše planety probouzí. Pak by se náš rytíř snad nechtěl vrátit do minulosti. Snad by si tu připadal doma, jen přemístěn do jiné roviny. Snad by se vrhl k budoucnosti, jako se kdysi vrhl na Východ a navázal by na svou víru, ale v jiném stupni. A tak hleďte na to, co prožíváme! Mějte své oči stále ve střehu! Vrhejte světlo do říše stínů! SPIKNUTÍ V PLNÉM SVĚ TLE I. Generace dělníků Země. Jste zpozdilý modernista nebo současník budoucnosti? Plakát na pařížských zdech v roce Vidět staré věci novýma očima. Jazyk esoterický a jazyk technický. Nové pojetí tajné společnosti. Nový názor na náboženského ducha. Griffin, Wellsův neviditelný člověk, říkal: Lidé, i vzdělaní, si neuvědomují síly skryté ve vědeckých knihách. V těchto svazcích jsou divy a zázraky. Teď si je uvědomují, a lidé z ulice lépe než vzdělanci, stále opoždění o jednu revoluci. Jsou divy, jsou zázraky a jsou hrůzy. Síly vědy se od Wellsovy doby rozšířily za hranice naší planety a ohrožují její život. Zrodila se generace vědců, kteří si uvědomují, že jsou nikoli nezištnými badateli a pouhými diváky, ale podle krásného výroku Teilharda de Chardin dělníky Země, solidárními s osudem lidstva a ve značné míře odpovědnými za tento osud. Joliot-Curie vrhá láhve s benzínem proti německým tankům za bojů o osvobození Paříže. Norbert Wiener, kybernetik, volá k politikům: Dali jsme vám nekonečný rezervoár síly, a vy jste vytvořili Bergen Belsen a Hirošimu! To jsou vědci nového stylu, jejichž dobrodružství je spjato s dobrodružstvím světa. Jsou to přímí dědici badatelů z první třetiny našeho století, Curieů, Langevinů, Perrinů, Plancků, Einsteinů atd. Nebylo dost zdůrazněno, že plamen génia za těchto let vzlétl do výšin, jakých nedosáhl od dob řeckého zázraku. Tito duchové svedli bitvy s netečností lidského ducha. A vedli si v těch bitvách prudce. Pravda nikdy netriumfuje, ale její odpůrci nakonec vymřou, říkal Planck. A Einstein: Nevěřím ve výchovu. Svým jediným vzorem si musíš být ty sám, i kdyby to byl vzor děsivý. Ale nebyly to konflikty na úrovni Země, historie, bezprostřední akce. Cítili se odpovědní jedině před pravdou. Ale zasáhla do nich politika. Planckův syn byl zavražděn

20 gestapem, Einstein uprchl do exilu. Dnešní generace pociťuje na všech stranách a za všech okolností, že vědec je připoután k světu. Vlastní téměř veškeré užitečné vědění. Záhy bude vlastnit téměř veškeru moc. Je klíčovou postavou dobrodružství, které lidstvo podstupuje. Je obklíčen politiky, utiskován policiemi a rozvědkami, střeží ho vojáci a má stejnou naději, že ho na konci životní dráhy čeká Nobelova cena nebo popravčí četa. Zároveň ho jeho práce přivádějí k poznání směšnosti partikularismů, povznášejí ho na úroveň planetárního, ne-li kosmického vědomí. Mezi jeho mocí a státní mocí vládne nedorozumění. Mezi tím, co riskuje sám, a rizikem, do něhož uvádí svět, by mohl váhat jen strašlivý zbabělec. Kurčatov poruší příkaz mlčení a prozradí, co ví, anglickým fyzikům z Harwellu. Ponte Corvo uprchne do Ruska, aby tam pokračoval ve svém díle. Oppenheimer se dostane do konfliktu se svou vládou. Američtí atomičtí vědci se postaví proti armádě a vydávají svůj zvláštní bulletin. Obálka na něm představuje hodiny, jejichž ručičky se přibližují k půlnoci pokaždé, když nějaký strašlivý výzkum nebo objev padne do rukou vojáků. Anglický biolog J. B. S. Haldane píše: Má předpověď pro budoucnost zní: Co nebylo, bude! A nikdo před tím není chráněn! Hmota uvolňuje svou energii a cesta k planetám se otvírá. Podobné události nemají obdoby v historii. Žijeme v okamžiku, kdy historie zadržuje dech, kdy se přítomnost odděluje od minulosti, jako když ledová kra přerve svá pouta s ledovcovými útesy a odplouvá do bezmezného oceánu, říká Arthur Clarke v Dětech Ikarových. Jestliže se přítomnost odlučuje od minulosti, pak jde o roztržku nikoliv se všemi minulostmi, nikoliv s minulostmi, jež dospěly, ale s naposled narozenou minulostí, s tím, co jsme nazývali moderní civilizace. Tato civilizace vzešlá z vření myšlenek v západní Evropě 18. století, jež se rozvinula v 19. století a rozšířila své plody na celý svět v první polovině 20. století, se od nás vzdaluje. Cítíme to v každé chvíli. Prožíváme okamžik roztržky. Situujeme se hned jako opoždění modernisté, hned jako současníci budoucna. Naše svědomí a náš rozum nám říkají, že to naprosto není totéž. Myšlenky, na nichž byla založena tato moderní civilizace, jsou opotřebovány. V tomto období roztržky nebo spíše přeměny se nesmíme příliš divit, jestliže úloha vědy a poslání vědce doznávají hluboké změny. Jaké jsou to změny? Vize pocházející z daleké minulosti nám umožní osvětlit budoucnost. Nebo přesněji, může nám osvěžit zrak, abychom našli nové východisko. Jednoho dne v roce 1622 našli Pařížané na svých zdech plakáty tohoto znění: My, zástupci hlavní lóže Bratří Růžového kříže, pobýváme viditelně i neviditelně v tomto městě z milosti Nejvyššího, k němuž se obrací srdce spravedlivých, abychom vymanili lidi, své bližní, ze smrtelného bludu. Záležitost byla pokládána mnohými za žert, ale jak nám dnes připomíná Serge Hutin ve své Historii Růžového kříže: Rosekruciánům se připisovala tato tajemství: přeměna kovů, prodloužení života, znalost toho, co se odehrává ve vzdálených místech, použití okultních věd na objevy nejskrytějších předmětů. Potlačte termín okultní a máte před sebou schopnosti, jež má, nebo k nimž směřuje moderní věda. Podle legendy, v té době už značně staré, tvrdila společnost Růžového kříže, že moc člověka nad přírodou a nad sebou samým se stane neomezenou, že nesmrtelnost a ovládání všech přírodních sil je v jeho dosahu a že vše, co se děje ve vesmíru, mu může být známo. Není v tom nic absurdního a pokrok vědy ospravedlnil částečně tyto sny. Takže výzva z roku 1622 by mohla být v moderní řeči vylepena dnes na pařížských zdech, nebo by mohla vyjít v dnešních novinách, kdyby se vědci shromáždili na kongrese, aby informovali lidi o nebezpečích, která jim hrozí, a o nutnosti zaměřit svou činnost podle nových společenských a etických perspektiv. Taková Einsteinova patetická deklarace, takový Oppenheimerův projev nebo redakční článek bulletinu amerických atomových vědců znějí přesně jako tento manifest rosekruciánů. Tady je dokonce soudobý ruský text. O konferenci o rádiových izotopech, konané v Paříži v roce 1957, napsal sovětský spisovatel Vladimír Orlov: Alchymisté dneška si musejí