S e t k á n í d r u h é - t o u h a

Transkript

1 S e t k á n í d r u h é - t o u h a Utíkáš po trávě, studí tě do bosých nohou, prší a z dálky duní bouřka. Dům není daleko, když zrychlíš utečeš hromům za svými zády. Nechceš se otočit, ale dunění se blíží rychleji než jsi očekával. Klopýtneš a padáš k zemi. Bouře je přímo nad tebou, blesk za bleskem protíná tmavou oblohu. Sebereš odvahu a otočíš se čelem. Začínáš mít strach, takovou bouři jsi nikdy nezažil, rudá záře kolem tebe, zalila i vzdálené kopce, stromy kolem ohnuté vichrem, jsi ohlušen, na tváře ti dopadá sprška žáru. Strach tě přirazil k zemi, tlačíš se do ní zády se všech sil, křičíš hrůzou a neslyšíš sám sebe, jsi ohlušen tím strašlivým duněním... než tě přikryje.. osvobozující tma. Otevřeš oči. Díváš se do modré oblohy. Pár okamžiků jsi dezorientován, než si vzpomeneš. Ano, bouřka, asi jsi omdlel... Zvedneš se ze země a... a zalapáš po dechu, nevěříš svým očím, snad jsi ještě v bezvědomí, to není možné... nevidíš známé kopce na hraně dohledu, nevidíš údolí kolem sebe, nevidíš svůj dům!!! Zatočí se ti hlava a musíš si sednout zpátky na zem. Klid, jen žádnou paniku, jen žádnou paniku. To se vysvětlí, racionálně, za chvíli se probudíš a dojdeš domů, dáš si panáka a všechno bude v pořádku, všechno bude tak jako dřív, za chvíli. za chvíli. nádech.výdech...nádech...výdech...nádech...výdech...nádech... Chvíle uplynula. Stále sedíš na zemi a nic nepoznáváš. Zavřeš pevně oči. Počítáš do deseti a ještě jednou a ještě jednou. Teď je otevřeš a budeš doma. Ne, ani počítání nepomohlo, stále jsi tam. Někde. Kdesi. Zvedneš se. Sebereš odvahu a uděláš několik kroků. Už se ti netočí hlava, zkusíš další kroky a otočku kolem dokola. Tráva je mokrá po dešti. Zem pevná na krok. Rozhlédneš se. Kolem tebe je to cizí a přitom trochu známé. Rovná plošina místo zvlněného údolí a kopce kolem jsou holé, žádné stromy, jen rozeklaná skála, na dálku vidíš hru barev ve slunci. Ve slunci. V tu chvíli poznáš co je špatně. Slunce. Nad hlavou máš tři a každé jiné. Nežhnou silou tepla. Jen lehce září, každé v jiné barvě, bílé a růžové a zlaté.. Hra barev na skalách ve třech odstínech. Už si zase musíš sednout. Štípneš se. Cítíš bolest. Je to jasné, nespíš. Vyloučíš hloupý žert, snad nikdo z tvých racionálních kolegů by nepřimíchal do jídla halucinogen. Rychle vzpomínáš na datum poslední lékařské prohlídky poznal by lékař z krve a moči počínající šílenství? Vždyť co jiného znamenají tři slunce než vstupenku za zamřížovaná okna. V tu chvíli ti dojde absurdnost situace, jsi sám, netušíš kde, široko daleko žádná známka života a ty se bojíš internace v blázinci. Podíváš se na hodinky a trochu znejistíš.. 16,35.. to jsi šel domů, ve čtyři hodiny ses loučil s kolegou s příslibem večerní hospůdky, pak jsi spěchal domů, zkrátil sis cestu přes louku, boty rozverně v ruce. a pak se přihnala ta hrozná bouřka... asi se hodinky rozbily když jsi spadl na zem... Vyděsí tě táhlý zvuk, srdce se ti rozbuší jak o závod.. než se hystericky rozesměješ, tvůj vlastní žaludek se hlásí, od oběda už uplynul dlouhý čas. 1

2 Nedá se nic dělat, musíš se pokusit někoho najít. Nemůžeš tu sedět a čekat na zázrak. Přemýšlíš co můžeš postrádat, co tu necháš jako znamení, kdyby tě někdo hledal. Ještě stále doufáš v rychlé vysvětlení, v zázrak a úlevný smích. Vy jste mi dali, chlapi, takhle si ze mě vystřelit... Nakonec vytáhneš průkazku do knihovny, posbíráš po okolí kameny a vztyčíš mohylku, průkazku zatížíš na jejím vrcholu. Každý pozná dílo tvořené s rozmyslem, ne nahodilou ztrátu. Vytrháš trávu, ostrým kamenem vyryješ šipku, směr svého odchodu - už ses rozhodl kudy půjdeš a vysypeš ji drobnými kamínky. Ještě chvíli postojíš a pak se vydáš směrem šipky. Ke skalám v barvě zlaté. růžové a bílé slunce se posunulo, jen zlaté máš stále nad hlavou... zvláštní... nehybné slunce, nehybná země na které stojíš. Nasadil jsi svižné tempo, ani jsi netušil, jak brzo oceníš firemní posilovnu a každodenní běh lesem. Přibližuješ se ke skalám, už rozeznáváš stíny mezi zlatem, které se mění v jasnou žluť. Jsou vysoké, vyšší, než jsi odhadoval a také sráznější. Očima odhaduješ další cestu. Nejsi horolezec. Postupuješ pomalu, opatrně, vážíš každý další krok, dotek ruky na kámen ozářený do žloutkova je elektrizující, jako by sluneční záře přecházela i do tvého těla. Není to nepříjemné, jen. jen neobvyklé. Nemůžeš si vybavit žádný dřívější tak intenzivní pocit z doteku kamene. Pevně svíráš popruh tašky, jako by její obsah znamenal tvé přežití. Konečně jsi na vrcholu kopce, spíše hory, jsi ztěžklý únavou, pomaličku dojdeš ke kraji na druhé straně, nažloutlá barva je zředěná krví z rozedraných chodidel. Prokmitne tebou myšlenka, jak se může krev vsáknout do kamene... jen prokmitne, jsi příliš unaven, abys o ni přemýšlel. Rozhlédneš se po okolí,výhled máš doširoka otevřený, za zády jsi nechal volnou planinu a před sebou rozlehlý prostor, stromy, zahlédneš i zakmitnutí ptáka nad lesem, za stromy něco probleskuje, snad řeka či jezero. Únava tě posadí na nejbližší balvan, pomalu se vydýcháváš a hodnotíš pohled před sebou, nad lesem je prázdno, pták kamsi zmizel, stejně tak jako mizí nažloutlá barva kolem tebe, zvedneš oči k nebi, bílé a růžové slunce se svorně odebrala k obzoru, zlaté se stále drží nad tebou, jen jeho záře potemněla, světlo se zmírnilo a stíny protáhly. Zapomněl jsi i na hlad, sesedneš si dolů a opřeš se zády, jen na chvilku, jen než zaženeš únavu, jen než se donutíš znovu vstát a vydat se na cestu dolů, k lesu a k vodě, kterou za ním tušíš, jen na maličkou chviličku zavřeš oči, na chviličku... Otevřeš oči, chvíli ti trvá, než si uvědomíš kde jsi a co se včera stalo, letmo pohlédneš na hodinky, 16,35, už si vzpomínáš, jsou rozbité.. Vyprahlý pocit v ústech tě donutí vstát a vybavit si směr k tušené vodě. Bolest v chodidlech zmizela, podíváš se pozorně, rány jsou zacelené a kámen kolem tebe se jasní ve své žluti, rudé stopy krve zmizely... nechceš přemýšlet kam, jak a proč, nechceš v sobě vyvolávat další strach.. Spánek tě osvěžil, před sestupem zvedneš oči, bílá, růžová a zlatá, skoro se usměješ, jakoby tři slunce znamenala nějakou jistotu, jistotu pravidelnosti dne a noci, jistotu připomínající. domov. Domov ukrytý v tašce, doklady, klíče od domu, blok plný poznámek, tužky a skládací metr. Drobnosti, které nesmíš odložit. Abys neztratil sám sebe. Pomalu slézáš z hory dolů, jde to rychle, skála na této straně ti připadá vstřícnější, přátelštější, nedrásá ti nohy do krve, netrhá ti plíce vyčerpáním, když se dotkneš trávy na úpatí stačí ti na odpočinek jen pár chvil. Začíná ti být teplo, sundáš mikinu a vydáš se na cestu k lesu. Rozhlížíš se 2

3 kolem a uvědomíš si podivné ticho, neslyší žádný zvuk, necítíš žádný pohyb větru. Otočíš se zpět ke skalám, vypadají přátelsky v prolínající se růžovo-bílo-zlaté, barvy sluncí v symbióze objímají skály a vytvářejí neuvěřitelné obrazce. Jen násilím odtrhneš oči a pokračuješ v cestě. Blížíš se k lesu a začínáš znovu vnímat žízeň. Konečně. Konečně se můžeš dotknout prvního stromu. Nevypadá jako žádný strom který bys znal, zvláštní listy se širokou plochou, kmen ne nepodobný borovici, větve rozeklané v přísné pravidelnosti na všechny strany, listy tak zvláštně tvarované, jak lidské dlaně otočené vzhůru a skrčené do mističky.. a na jiném zas dlouhé jehlice ve formaci vějíře. Listy i jehlice se mírně chvějí a pohupují jak na mořských vlnách a i větvě se kolébají do stran a nahoru a dolů, nevnímáš žádný pohyb vzduchu a přesto stromy kolem tančí své labutí jezero v hudbě, kterou neslyšíš.. Jakmile vejdeš mezi stromy všechno se změní,. Unavené nohy chladí vysoký mech, žár sluncí rozbíjí husté koruny, zamrazí tě, zastavíš se a rozhlížíš, hloupě předstíráš oblékání mikiny.. vždyť tu nikdo není, klidně se koukej jak dlouho chceš.. nikdo není? Není tu někdo? Máš chuť vykřiknout haló, haló, kde jste kdo. Nevykřikneš, ze strachu kdo odpoví. Jdeš dál do hloubky lesa, pomalu a opatrně, chvíli se díváš pod své bosé nohy, máš strach šlápnout do neznáma, propadáš se po kotníky do vlhkého mechu, ten pocit není nepříjemný, stejně tak jako není nepříjemný chlad šera, který tě obstoupí. A všude kolem barvy ve všech odstínech zeleně a hnědi, barvy sluncí sem nedosáhnou, zastaveny střechou katedrály, krovy z propletených větví přikryté listím. Jen sem tam probleskne paprsek a nechá se ovinout oparem stoupajícím z mechu. Nečekaně, jak na povel, se stromy rozestoupí, voda, klekneš na kolena a ponoříš ruce do hladiny jezera. Je chladná a přilnavá, napiješ se bez přemýšlení, žízeň vyhrává. Teprve pak se rozhlédneš kolem. Stojíš na kraji jezera, musí být ohromné, zasahuje až za hranu skal na druhé straně a obtáčí se kolem nich, kam až dohlédneš je jen voda obklopená hradbou stromů. Vlny se prohání sem tam, laškují spolu, hrají si a rozstřikují se navzájem do barevných kapiček, bílých, růžových a zlatých, jak kdyby si každá kapička utrhla pro sebe svůj vlastní kousek slunce. Sedneš si a snažíš se zase urovnat myšlenky. Zatím jsi nepotkal žádné známky života, jen letmý přelet ptáka večer na lesem... cožpak tu nežijí žádní lidé? Jen ten zvláštní tančící les, tak tichý a důstojný a hravá voda v paprscích a skály měnící barvy v odrazech sluncí. Nikde žádný kouř, stožár ani dráty vedení, žádné komíny, žádné linky silnic, neklamné známky blízké civilizace. Nemůžeš tu jen tak sedět a čekat na... na co vlastně? Na záchranu? Už jsi přestal doufat v živý sen. Musíš jít dál a doufat ve vysvětlení. Držíš se té myšlenky se zoufalou urputností, někoho potkáš a on ti všechno vysvětlí a ty se vrátíš domů, do svého domu v údolí pod paprsky jednoho slunce. Pomalu vstaneš a snad v nějakém vnuknutí dotkneš se rukou jednoho stromu, jednoho ze stromů, nad hlavou vnímáš pohyb, tanec větví a listů, tvé čelo se přitiskne ke kůře, zavřeš oči. Zavřeš oči a ucítíš stejný elektrizující vjem jako tam nahoře, na vrcholku hory, kdy síla kamene přecházela do tvého těla, přecházela a léčila tvé krvácející rány. Je to neuvěřitelné, ale víš, že se nemusíš bát, že můžeš ještě chvíli stát, opřen čelem o strom, o strom který se pohybuje v něžném rytmu, v rytmu hudby kterou slyší jen on sám. 3

4 A pak, zklidněný a povzbuzený, vydáš se na cestu za poznáním, nenecháš tu žádné znamení, žádnou šipku, není jí potřeba, nikdo se za tebou nevydá, už to víš. Tvůj osud je ve tvých rukách. V cestě podél břehu jezera, které se vlní v bezvětří stejně ladně, jako tančí stromy za tvými zády. Opatrně si vybíráš cestu, bosé nohy se vyhýbají ostrým kamenům, hledáš trávu pro své pohodlí, díváš se víc k zemi, než dopředu. Jen občas se zastavíš a pokocháš scenérií, letmým pohledem sleduješ pohyb sluncí, snažíš se odhadnout, kdy přijde noc. Piješ vodu z jezera a hlad zaháníš vzpomínkami na lukulské hody, které připravovala matka na vánoce. Snažíš se vzpomenout na vůni koláčů, která se linula z kuchyně a prolínala s vůní punče. Když dorazí bílé a růžové slunce na hranu obzoru a zlaté zmírní svou zář, lehneš si do trávy připraven ke spánku. Jsi unaven. Unaven cestou, která nebere konce. Unaven úsilím dobrat se poznání. Les za svými zády skoro nevidíš, obklopují tě jen pozlacené skály padající do jezera, jezera ve kterém se prolínají mořské vlny, jezera, ve kterém si kapky vody chytají barevné záblesky sluncí. Otevřeš oči a jen silou vůle potlačíš výkřik. Díváš se do očí, do očí v barvě Sargasového moře, do očí ve tváři mladé ženy, dívky. Klečí vedle tebe. Odskočí v úleku. Pomalu se zvedneš. Zklidňuješ staccato srdce ve své hrudi. Člověk. Konečně vidíš člověka. Konečně se dočkáš odpovědí. Dívka proti tobě dýchá s lehce otevřenými ústy. Její oči jsou plné údivu. Chceš promluvit. Nejde to. Hrdlo máš stažené zbytky spánku a leknutím. Polkneš. Ahoj, já jsem Daniel, jak se vede? Plácl by ses za tu idiotskou otázku, ale leknutí snížilo tvůj intelekt na minimum. Natáhneš ruku. Dotkneš se jejich medových vlasů. Postaví se a uskočí, jen ty její ohromné průzračné oči sledují každý milimetr tvého těla. Promiň, děvče, máš nějaké jméno? Jsem tu cizí. Můžeš mi pomoci? Pomaličku se k tobě přiblíží. Dotkne se tvých úst. Kývne hlavou. Nerozumíš. Znovu se dotkne tvých rtů, poklepe na ně hřbetem dlaně. Au, co to děláš, to bolí. Odstoupí od tebe. Stále tě pozoruje. Cítíš stud, který se ti rozlévá po tváři. Připadáš si jak pod rentgenem. Ztratil jsem se, nevím kde jsem, mám hlad a chci domů. Najednou se rozesměje. Celá září. Tančí beze slov. V úplné tichosti tančí svým tělem. Pochopíš. Je němá. Opakuješ své otázky, pomaličku. S důrazem na výslovnost. Chceš aby ti rozuměla. Konečně tu nejsi sám. Konečně proti tobě stojí člověk. Doufáš, že je člověk a ne přízrak z hladu nebo šílenství. Znovu natáhneš ruku pro dotek. Jen se usmívá a vrtí hlavou. Propadáš do beznaděje. Potřebuješ čůrat a nevíš, jak naznačit potřebu soukromí. Jako když tuší tvé myšlenky odtančí kousek od tebe a otočí se zády. Úleva ti zvedne náladu. I když němá, třeba má někoho, rodinu, přátelé, určitě se najde někdo, s kým si budeš moci promluvit. Snad tě k nim zavede. Vstoupíš do jezera. Pokusíš se o jakousi hygienu a hlavně se napiješ. Máš pocit, že jsi nejedl celou věčnost. Hlad tě svírá víc než strach z neznáma. Chceš se tvářit důstojně, ale hlasité zakručení tě zradí. 4

5 Otočí se a mávnutím ruky ti naznačuje cestu. Rozběhne se dopředu. Váháš snad vteřinu, víc ne a pustíš se za ní. Nechceš aby zmizela. Zoufale se držíš jediné přítomnosti života. Co horšího se může ještě stát? Jsi ztracen v čase a prostoru, nevíš jak, nevíš kde, nevíš proč. Utíkáš za dívkou po břehu jezera, sotva jí stačíš, nad kameny se takřka vznáší s lehkostí ptačích křídel. Stezka se rozšíří. Bílé a růžové slunce přidalo své barvy do pozlacených skal, které jsou stále nižší a nižší, sem tam se objeví strom a trsy vysoké trávy stoupají vzhůru do kopců. Jak málo barev, probleskne ti hlavou, žádné květiny, žádný bzukot včel. Pozorně se díváš na dívku před tebou v rytmu svého dechu. Medové vlasy spadají na volné šaty režné barvy, žádný pásek, žádná ozdoba, dlouhé rukávy, střídmé a nijaké. Teď se zastaví a lehce oddechuje, dojdeš k ní, její průzračné oči teď potemněly, Sargasové moře před bouří. Vzpomeneš si na své první setkání s mořem. Atlantik neměl svůj vstřícný den, ocelová masa zpěněné vody bušila nepřátelsky zuřivou silou do betonu přístavního mola. Necítil jsi strach. Jen úctu a respekt. Ani teď necítíš strach. Snad očekávání, že se blížíte k cíli cesty. Stezka končí před hradbou skal, přelezeš za dívkou kamenný sráz spadající z výšky až do vody jako brána. Jako brána k životu. K životu, který se před tebou otevře. Dívka seskočí. Otočí se k tobě, Sargasové moře rozzářené sluncem a úsměvem. Zastavíš se na posledním kamenu sestupu, sražen do nehybnosti, díváš se před sebe, němý úžas, samý okraj tvé představivosti, tvá imaginace se dokáže rozběhnout v nákresech nových domů, ale tohle ne, tohle bys nikdy nevymyslel, nejsi schopen udělat jediný krok, jediný pohyb, stojíš a díváš se na oživlý obraz před sebou. výkřik propletených barev, imprese tvarů, stromy, květiny, to vše zalité barvami tří sluncí, opulentnost zahlcující tvé oči, tvé vnímání. Dívka se otočí a udělá několik kroků. Počkej, prosím, počkej chvíli. Musíš si sednout. Nabrat dech. Zklidnit oslněné oči. Štípneš se. A znova a znova. Po kolikáté už? Po kolikáté se musíš přesvědčit, že nespíš. Údolí kdesi za tvými zády vybledlo. Tvůj dům se rozplývá do ztracena. Určitě jsi umřel. Jsi v ráji. Ano, takhle určitě vypadá ráj. Ale co to štípnutí, cítí mrtví bolest? Netušíš. Zvedneš se a jdeš za dívkou. Sotva znatelná cestička. Míjíš stromy s dlaněmi listů, vějíře jehličí se otáčí tvým směrem, větve ti zatančí na pozdrav. A všude kolem květy, tisíce tvarů, barev, liány orchideí už vnímáš i vůni, konečně, konečně máš pocit něčeho pozitivního..ta krása a ta vůně tak rozdílná ode všeho co jsi dosud znal, cítíš očekávání, je přímo hmatné kolem tebe, přestaneš svírat popruh tašky, to poslední spojení s minulostí, ten poslední doklad o tvém životě kdysi a jinde. Jsi tak oslněn, že skoro zapomeneš na dívku před sebou, zastavila se, málem do ní vrazíš, stojíte přímo proti sobě. Můžeš si v klidu prohlédnout její tvář, jemná linie obočí nad třpytem Sargasového moře ukrytého v sametu řas. Třpyt zastíní vše ostatní, jemná a uklidňující krása čisté něhy. Vlasy v barvě medu ve sklenici prozářené sluncem. Usměješ se na ni. Ahoj, já jsem Daniel, už jsem ti to říkal. Řekneš mi své jméno? Nechceš ukazovat rukou na sebe a říkat své jméno, ona není Tarzan a ty nejsi Jane. Trochu znejistíš, máš pocit, že něco od tebe čeká a ty nevíš co. Natáhneš ruku, pomaličku a zlehka se dotkneš jejích úst. Děkuji ti, že jsi mě přivedla sem. Děkuji ti, že jsi mě nenechala samotného. Že jsi mě nenechala tam. Že jsi mě přivedla do ráje. 5

6 Pocítíš prudkou touhu ji políbit. Kdys naposledy políbil ženu? Po odchodu Terezy žádnou. Letmé doteky na tváře nepočítáš. Kdy vlastně Tereza odešla? Skoro dva měsíce, ani jsi netušil jak moc tě to bude bolet. Hloupá roztržka, pro ni tak zásadní. Teď na ni nechceš myslet. Teď jsi utopen v hlubinách mořských očí, teď podlehneš své touze, skloníš se dolů a políbíš tu zvláštní dívku, políbíš ty němé rty, políbíš rty, které mluví úsměvem. Jako bys něco zpečetil. Už neuhýbá, vezme tě za ruku a vede lesem až k mýtině, stojí tam nenápadné stavení, jiný výraz tě nenapadne při pohledu na něj. Tráva na ploché střeše, takové domky jsi viděl na Islandu, nebo ve filmu, hobití nora. Vejdeš dovnitř. Sporák s ohněm, stůl, lavice, za paravánem lůžko, skříňka. Na poličce džbánky, talíře, hrnky. Nádobí v jednoduché režné barvě. Sedneš si ke stolu. Sníš kaši z talíře, který před tebe dívka postaví. Ukojíš trýzeň hladu. Napiješ se vody ze džbánku. Sedíš a připadáš si jak ve snu. Tohle přeci nejsi ty. Otevřeš tašku, doklady, karty, vstup do firmy, parkovací, kreditní. Čteš si nahlas své jméno Daniel, ukazuješ dívce fotografie, své fotografie a opakuješ několikrát za sebou, jsem Daniel, já jsem Daniel, jmenuji se Daniel. Bolest ti začne tepat v hlavě, dívka tě odvede k lůžku, už zase svíráš popruh tašky. Už zase máš strach o ztrátu své existence, o ztrátu svého já. Usínáš okamžitě po dolehnutí hlavy na polštář. Ráno se probudíš odpočatý a zklidněný. Vyjdeš ven a ujistíš se pohledem na tři slunce. Nic se nezměnilo. Obejdeš stavení a odhadneš význam přístavku. Nedokázal bys dojít k lesu a ulevit si na kmen tančícího stromu. Nejsi věřící, ale jiný výraz než znesvěcení tě nenapadá. Vstal jsi brzy, bílé a růžové se teprve blíží z konce obzoru, zlaté se činí, zalévá paseku a barví vše do zlatavých odstínů. Stojíš a vnímáš vůni kolem sebe. Najednou něco zaslechneš, hrdelní grrr grrr, díváš se kolem, na větvi stromu sedí tvor, snad pták, ostrý špičatý zobák a tvrdé oči, chvíli tě vědoucně sleduje a když se nabaží pohledu na tebe, rozmáchne křídla dosud obtočená kolem těla a odlétne do výšin nad stromy. Čekáš, kdy jich uvidíš víc, ale ne, krouží nad stromy samojediný, rozmachem štíhlých křídel tvoří povlovné obloučky připomínající vlny jezerních vod. Doma bys už pracoval, doma. řekneš to slovo nahlas, abys nezapomněl, jsi tu jak dlouho? Třetí den? Jedna noc na vrcholu skal, druhá na břehu jezera a třetí tady v lesním domku. Tak tedy čtvrtý den. Hledají tě? Došel někdo k tvé mohylce z kamení, vydal se někdo za šipkou ke skalám? Když zaslechneš nad hlavou hrdelní grrr grrr vrátíš se raději zpátky do domu. Vytáhneš diář a pročítáš si dnešní program schůzka s investorem, tak důležitá, snad tě někdo zastoupí, pak banka, dojednat splátky na dům, odpoledne Tereza, chce si přijet pro své věci, rozchod myslí smrtelně vážně, pak nadějný zákazník, chce přestavět velký dům všichni budou zklamáni Zabereš se do přemítání, ani nevnímáš dívku, která vstoupila dovnitř. Chvíli tě sleduje. Usměješ se a trochu provinile uschováváš své věci do tašky. Posunkem tě vyzve ke stolu. Na talíři je kaše, večer jsi byl příliš hladový, příliš unavený, příliš zjitřený všemi dojmy abys ocenil její chuť. Je lahodná do trpka, voní po ovoci jak žvýkačka, snad maliny, snad jahody. Děkuji, můžu ti s něčím pomoci? Podáváš prázdný talíř dívce. Nechceš jen tak nečinně sedět. Chceš vědět, kde jsi se ocitnul, kam tě přivedla, co je zač, proč nemluví. Máš tolik otázek, ale krotíš je v sobě, postupně, pomalu. Povzdychneš si. Stejně ti neodpoví. Jde ven a ty jdeš s ní. Nese velký koš, vezmeš jí ho z rukou. Nebrání se. Jdete pomalu kousek cesty na kraj lesa. Pohled, který ti zase vyrazí dech. Široširá pláň převysoké trávy kam až dohlédneš, ohraničená skalami na jedné a jezerem na druhé straně. V dálce se rýsuje náznak stromů, snad další les, snad stejný jako ten za tvými zády. Nad plání poletují ptáci, dlouhá křídla, asi ti samí, jako ranní zvědavec na stromě. Mezi lesem a vlnící se trávou jsou malá políčka, úzká 6

7 tak na roztažení rukou, podivné plody, podivný tvar, ani brambory, ani dýně, ani okurka, podle vůně identifikuješ zdroj kaše na talíři. Chvíli se díváš a pak jdeš sbírat úrodu do košů. Potřebuješ nějakou činnost, potřebuješ si urovnat myšlenky, už ani sám nevíš, co potřebuješ. Koše jsou plné, odnášíš je na mýtinu a vracíš se zpátky na pole pro další, nevnímáš kolikrát se otočíš sem a tam, začnou tě bolet záda nezvyklá takové práci, zvedneš hlavu, bílé a růžové se blíží ke skalám a zlaté ubírá jas, za chvíli bude večer. Vezmeš dívku za ruku a ukážeš na ni a na les v dáli, zavrtí hlavou, ukazuješ rukou kolem dokola, stále stejný pohyb. Znamená to snad, že ona je jediná? Snad jen špatně rozumíš. Doufáš, že špatně rozumíš. Sníš talíř kaše a únavou se ti klíží oči. Doma jsi vysedával dlouho do noci. Usínáš a napadne tě, kam chodí spát dívka beze jména, poslední tvá myšlenka patří jejím očím, očím s proměnlivou barvou Sargasového moře. Každý den doprovázíš dívku na pochůzkách lesem, sbíráš plody, které ti ukáže a přinášíš je k jejímu domečku. Narovnáváte je spolu do sklípku pod podlahou, popadané větve stromů ukládáš pod stříšku. K čemu takové přípravy, když každý den prohřívá zlaté slunce spolu s bílým a růžovým, každý den stojí to zlaté nad hlavou lesa a nechá se obtáčet bílým a růžovým satelitem od jedné strany horizontu na druhou. Větve stromů dál tančí svůj baletní výstup, listí nemění barvu a jehličí otáčí vějíře kolem dokola. Už dávno nosíš halenu a kalhoty režné barvy, už dávno nepočítáš dny a noci, džíny a tričko s nápisem The Wall jsou uložené s mikinou a taškou pod postelí. Každé ráno tě budí grrr grrr ptačího zvědavce. Stále přilétává sám. Počká až dosnídáš a teprve pak se vrací ke svému hejnu nad příbojem trávy. Ještě stále usínáš večer sám, ještě stále nevíš kam odchází spát dívka s medovými vlasy. Už ji rozumíš, už jsi pochopil její způsob mluvy, mluvíte spolu rukama, mimikou, tancem celého těla. Nesnažíš se ji naučit svou řeč, už ti nechybí zvuk lidského hlasu. Pochopil jsi, že se blíží něco důležitého, něco co ovlivní tvůj i její život. Máš trochu strach, ale dívka se usmívá. Důvěřuješ ji. Ještě nikdy jsi nezažíval takový pocit klidu a štěstí, snad kdysi, jako malé dítě. V každodenní neměnné činnosti je cosi rituálního,cosi symbolického, cosi až atavistického. Už dávno si neprohlížíš doklady s fotografiemi, svůj diář, hodinky s trvalým časem 16,35, taška leží zapomenuta v rohu pod postelí. Už nesleduješ pohyb sluncí na obloze. Už si nedokážeš představit jiný život. Život bez dívky s mořskýma očima. Jednou večer sebereš odvahu a zastavíš ji na odchodu Usmívá se, jakoby na to čekala, jakoby doufala, že to učiníš. Jakoby to bylo předurčené. Tu noc strávíte spolu jako muž a žena. Nikdy jsi nic takového nezažil. Všechno v minulosti se rozplynulo jako dým. Teprve teď jsi naplnil svůj život. Teprve teď jsi poznal štěstí. Teprve teď jsi poznal odevzdání se cele jeden druhému. Teprve teď jsi začal žít. Za několik dní ucítíš, že se blíží změna, větve stromů zklidnily svůj tanec, dlaně listí se rozvinuly do šíře. Cesta sluncí je stále delší a delší, bílé a růžové není skoro vidět a zlaté je čím dál víc střídmější ve svých paprscích. Ve starém životě bys řekl podzim nebo zima. Tady nevíš co přijde. Svíráš dívku v náručí, pevně, máš strach, že až se probudíš budeš sám. Každé ráno patří tvůj první pohled jí, moře a med, tvůj život, tvá láska, tvé všechno. Ráno jdete k jezeru, tentokrát jsou vlny vysoké, šedivé jako ocel, jako Atlantik rozbíjející se o beton mola v Lyme Regis. Nad hlavou zmírá zlaté slunce, z dálky se ozývá dunění. Blíží se bouřka. Tvůj první déšť tady. Vezmeš dívku za ruku pojď, vrátíme se domů bouřka se blíží rychleji, než 7

8 jsi čekal, najednou je nad vašimi hlavami a udeří plnou silou. Uklouzneš na mokré trávě a padáš k zemi, pustíš ruku dívky, nechceš ji strhnout sebou. Jaký jsi jen nešika. Rány hromu tě přibijí k zemi. Slyšíš svůj hlas, slyšíš svůj výkřik. Bouře odešla stejně rychle, jako přišla. Zvedáš se s úlevou, očima hledáš dívku.....už víš, co znamená zkamenět. už víš, co znamená zástava srdce. už víš, co znamená zemřít bolestí zmizelo všechno Nevidíš dívku. Nevidíš jezero. Nevidíš les tančících stromů. Nevidíš hejno ptáků s dlouhými křídly. Nevidíš svůj život. Před tebou je povlovné údolí, kopce na okrajích, přátelský les a na kraji dům, tvůj dům, dům postavený tvýma rukama. Ležíš v mokré trávě, bosé nohy, džíny, tričko The Wall a vedle odhozená taška, jen popruh svíráš ve své dlani. Bouře mizí úprkem jinam. Pomalu se zvedneš. Letmý pohled na hodiny 16,38. Ve třech minutách jsi prožil celý život. Dojdeš ke svému domu. Usedneš na verandě do křesla. Nemůžeš nic dělat. Nemůžeš myslet. Nevnímáš telefon. Jsi čiré zoufalství. Dívka zmizela. Dívka už není. Sargasové moře a medová krůpěj. Slyšíš hlasy na záznamníku. Nechceš je slyšet. Nechceš vůbec nic. Chceš se vrátit za zlaté hory. Chceš se vrátit pod barevné hrátky tří sluncí. Chceš znovu projít labutím jezerem lesa. Chceš zpátky svou dívku. Chceš žít na kraji jezera s vodou lapající střípky slunečních paprsků. Chceš sedět pod stromem s listy ve tvaru dlaní. Chceš znovu slyšet zvědavé grrr grrr. Chceš zpátky svůj život. Svůj život prožitý ve snu zuřivé bouře. Chceš zpátky svůj osud. K o n e c Konec... už sis zvykl. Znovu pracuješ. Znovu jezdíš do města. Znovu chodíš do obchodu. Znovu vaříš večeři. Poslal jsi Tereze klíče ať si vezme z domu co chce. Dívala se na tebe vědoucím pohledem ženy a vrátila ti je. Ne, nechce nic, nevíš proč ti přála hodně štěstí. V poště najdeš upomínku z knihovny, nevrátil jsi knížky a někdo je potřebuje, marně hledáš průkazku, prohledáš šuplík i tašku. Až cestou si uvědomíš, kde zůstala. na mohylce z kamení, před šipkou označující tvou cestu ke zlatým horám, tvou cestu do neznáma, tvou cestu za ní. Omluvíš se paní za pultem, to nevadí, běžte tamhle, kolegyně vám vystaví novou. Rozhlížíš se kolem, zahlédneš záblesk medu kolem jemné tváře... zvedne hlavu a v tu chvíli. se utopíš... utopíš se ve vlnách. utopíš se v očích. v barvě vln Sargasového moře... 8

9 Konec... každý den sedíš na verandě svého domu, každý den vyhlížíš bouři, nezvedáš telefony, nechodíš do práce, nepoznáváš lidi, co za tebou chodí. Sleduješ jen nebe nad údolím. Bouři, potřebuješ bouři, bouři, která ti otevře cestu zpátky, zpátky k ní. Nechceš opustit údolí, nechceš promeškat tu pravou chvíli, tu pravou bouři. Nevnímáš čas, nevnímáš prostor, zapomínáš na svět kolem, tvůj život je podřízen čekání, čekání na zázrak, čekání na návrat. Jakmile zahřmí vybíháš na louku, obličej k nebi, tady, tady jsem, tady čekám... den za dnem, rok za rokem... čekáš v útrpném zoufalství... opouštějí tě síly, každý krok bolí víc a víc... nevnímáš smích kolem... pošetilý stařec z údolí, pošetilý stařec, který běhá a pláče v bouři... pláče s očima otevřenýma bouři vstříc... K o n e c 9