Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice,

Transkript

1 Jihoženským okem (JO) V roce 2007 byla založena umělecká skupina s názvem Jihoženským okem (JO). Jejím hlavním cílem je podpora a propagace současné umělecké fotografie s úmyslem ukázat specifika ženského pohledu v médiu fotografie. Skupina JO realizovala tyto výstavy: 2007 Jihoženským okem (Gabriela Albrechtová, Mína Mládková, Radka Pavlíková), Galerie Bazilika, České Budějovice Jihoženským okem 2 (Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), Radniční věž, Třeboň 2008 Jihoženským okem 2 (Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), Galerie Foma, Hradec Králové Jihoženským okem (Barbora Bálková, Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), České centrum, Bratislava Fotojatka (JO, Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), kino Aero, Praha, kino Art, Brno, k. c. Bazilika, České Budějovice Rodina (JO, Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), Chebské dvorky, Cheb Jihoženským okem 3 (Sylva Francová, Barbora Bálková, Mína Mládková, Radka Pavlíková- Doležalová, Věra Stuchelová), Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice Jihoženským okem 3 (JO3) 4 fotografky z jižních Čech a 1 z Jižního Města Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice, Barbora Bálková Tvorba je pro mne formou jednosměrné komunikace se světem, vizuálním vyjádřením myšlenky, stavu nebo pocitu. Sylva Francová Snažím se ve svých projektech zachytit čas a svět kolem sebe, fotím, i když se za fotografku nepovažuji. Mína Mládková Ráda se dívám na fotografie aktu, ráda je pak sama fotím. Radka Doležalová-Pavlíková Fotografovaný sen, vysněná fotografie. Věra Stuchelová Jsou to především vzpomínky či akty usmíření, které spojují mé fotografie s uplynulým obrazem blízké i vzdálenější minulosti. Kurátor vystavy: Miro Švolík Profily autorek:

2 Barbora Bálková Narozena: v Českých Budějovicích Kontakt: , verbal@volny.cz, sweb.cz/barborabalkova : gymnázium : PF JU ZUŠ-Vv : AVU (škola vizuálních komunikací J. Davida, malířská škola V. Skrepla, škola Nových médií V. Bromové) 2004: stáž v dílně studiové fotografie Ruda Prekopa na FAMU v Praze 2004: spoluzaložila tříčlennou uměleckou skupinu BaRaKa 2005: nominace na cenu Essl 2006: cena ateliéru Nových médií 2006: 1. místo ve fotosoutěži Tváře ženy v čokoládovém pojetí pod záštitou Roberta Vana Ve výtvarné práci se věnuje malbě, kresbě, keramice, asambláži, fotografii a práci s novými médii. Samostatné výstavy: 2000 Divadlo pod čepicí, České Budějovice 2000 Galerie v Panské, České Budějovice 2001 Schiza, Ambient, České Budějovice 2002 Galerie Rubikon, České Budějovice 2003 E-on, Praha tváře ženy, Galerie Louvre, Praha 2005 i mag i ne, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice 2006 Myst i fikace, Český rozhlas, Plzeň 2006 Diplomová práce, Moderní galerie AVU, Praha 2007 Ovocný koktail, Řehoř Samsa, Praha 2007 Evě Adam, BKC, Galerie mladých, Brno 2008 Vlčí máky, Galerie Doubner, Praha Společné výstavy: 2000 South Face, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice 2001 První a poslední, Galerie Václava Špály, Praha 2003 m2, Galerie Václava Špály, Praha 2003 Click, Městská galerie, Polička 2004 BaRaKa, Dům umění, Opava 2004 Memory styk, Divadlo komedie, Praha 2004 BaRaKa, Mladé umění z Čech, Neunzehn grad Galerie, Kiel (Německo) 2004 BaRaKa, Galerie Doubner, Praha 2005 Contact points, Galerie AVU, Praha

3 2005 Essl Award, Moderní galerie AVU, Praha 2005 Desire, Galerie UMPRUM, Praha 2006 Masky, BaRaKa, Scarabeus, Praha 2006 Diplomanti AVU, Veletržní palác, Národní galerie, Praha 2006 Amarant, Městská výstavní síň, Benešov u Prahy 2006 Kalendáře, zámek Velhartice 2006 Vybraní absolventi AVU, Městské muzeum, Polička 2006 Tváře ženy v čokoládovém pojetí, salón Liběny Rochové, Praha 2006 Šestka, Nová média, PHP, Praha 2007 Praguebiennale 3, Karlin hall, Praha 2007 AVU, Veletržní palác, Národní galerie, Praha 2007 Mesiac fotografie, Bratislavský hrad, Bratislava 2007 Ikony všedního dne, Galerie Trafo, Praha 2008 Mladí a nadějní, Solnice, České Budějovice 2008 Mladé české fotografky, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2008 Jihoženským okem, České centrum, Bratislava 2008 Autoportrét, AJG, Hluboká nad Vltavou 2008 Jihočeský výlov 1, Galerie Bazilika, České Budějovice 2008 Identité, Lyon Septembre de la Photographie, Lyon 2008 Jihoženským okem 3, Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice Tvorba je pro mne formou jednosměrné komunikace se světem, vizuálním vyjádřením myšlenky, stavu nebo pocitu. Podle obsahu, který chci sdělit, volím adekvátní médium. Nejčastěji osciluji mezi malbou a fotografií. Rozostřuji jejich klasické hranice, takže ve výsledku se pohybuji na jakémsi mediálním pomezí. Často v obou případech sama figuruji jako model, přičemž tím v malbě nabízím své vnitřní světy, jsem zde autenticky sama za sebe, ale prostřednictvím fotek expanduji ven, přemýšlím a vžívám se do cizích emocí, stavím se za někoho jiného. K a p e s n í č k y Historie kapesníku sahá až do starého Říma, ale předmětem obecnější potřeby se stal až v 18. století. Předtím byl hlavně vizitkou osoby, která jej nosila. Krom toho, že kapesníčky zdobené výšivkami s monogramem, osobní značkou, či dokonce rodovým erbem byly estetickým doplňkem, vypovídaly i o sociálním statutu urozenosti a finančním zabezpečení jeho majitele. V určitých situacích mohly posloužit jako dárek nebo prostředek, jak elegantně navázat kontakt s osobou druhého pohlaví, například když jej dáma ledabyle upustila na zem, nebo jej přímo darovala vyhlídnutému kavalírovi, aby vzpomínku na ni měl kdykoli po ruce. V takové formě seznamování možná až moc romanticky spatřuji jemnou rafinovanost a nechám se okouzlit skrytou intimní smyslností, obzvlášt v těch případech, byl-li kapesníček navoněn. Kapesník mne tedy zajímá jako kontaktní věc, která specifickým způsobem plnila funkci vizitky. V dnešní době ale vyšitý monogram ani vůně konkrétního kapesníku nejsou schopny tuto funkci efektivně plnit. Dnes je zapotřebí rozdávat telefonní čísla, mailové, případně webové adresy. Abych uspokojila své romantické fantazie, propojila jsem ve fotografii staré s moderním, tak aby vzniklý rozpor nebyl na první pohled patrný, ale přeci jen jako paradox byl čitelný a snad i zneklidňující. Volbou kostýmu, kapesníku i výšivky jsem se snažila o co neadekvátnější dobovou stylizaci. Vzniklé záběry by tedy měly odkazovat na pět etap dvacátého století,

4 konkrétně na jeho počátek, 30. léta, 50. léta, 60. až 70. léta a současnost. Jednotlivým kapesníkům jsem se snažila přizpůsobit charakter i sociální status. Pro lepší dobové dokreslení počátku století doplňuji ukázku z třídílné encyklopedie Domácí vševěd z roku 1925, kde se pod heslem kapesník náchází následující text: Kapesník šátek, výhradně k udržování čistoty obličeje určený, zpravidla bílý, řidčeji barevnými kraji nebo vzorky zdobený. Barevné kapesníky bývaly obyčejem dříve a zachovaly se téměř jen u šňupáků, v novější době pestrobarevné, zcela malé batikované nosí muži v náprsních kapsách pro parádu, jako bývaly kapesníky ženské tzv. facality honosnou součástí kroje do poloviny 16. století. Také ženy nosí kapesníčky jen parádní, navoněné, jež ukládají do sáčku sachetu. Co do látky jsou plátěné, bavlněné, výjimečně batistové, hedvábné, pravidlem jest jednoduchá obruba stehy lemujícími, výjimkou zoubkování nebo vyšívání okolků, dokonce zdobení krajkou, mřížkou, aplikací. V takových případech přestává kapesník býti prádlem užitkovým a stává se ozdobou. Znamenání děje se číslem, známkou, písmenou nebo monogramem vždy jen v rohu. Ozdobné kapesníky ukládají se obyčejně do zvláštních šátků nebo kabelek. Obyčejné kapesníky perou se jako jiné prádlo, avšak z důvodů zdravotních doporučuje se po namáčení vyvařovati je zvlášť, aby se provedla náležitá desinfekce, nežli přejdou do ostatního prádla. Japonské kapesníky z bílého hedvábí vyžadují opatrného vypírání ve vlažné vodě mýdlové, pak máchání ve vlažné vodě, mírně modřené a pak se prostě vytřepou, vymačkají a suší na bílých plátnech 4-5 hodin, načež se po rubu žehlí. Používání kapesníku je nezbytností každého vzdělaného člověka, a nikomu nenapadá diviti se, vezme-li kdo před svědky šátek tento do ruky, druhdy bývalo již pouhé slovo kapesní šátek něčím v slušné společnosti nepřípustným a upotřebení jeho bylo dovoleno jen venku, takže bylo dovoleno opustiti místnost jako za jinou tělesnou potřebou. Ostatně ještě dnes najdeme mnoho lidí, kteří ocitají se při použití kapesníku v náramných rozpacích, nevědouce, co a jak by učinili, mnozí v pravém slova smyslu zmizejí při té příležitosti pod stolem, chtějí-li si nos očistiti, jen aby nikdo jejich kapesníku nespatřil nebo pro jeho použití se nepohoršil. Naproti tomu moderní doba se stanoviska zdravotního přikládá šátku kapesnímu velkou důležitost přikazujíc používati ho zejména k zachycování všech chrchlů a slin, kde není po ruce zdravotních plivátek - která, jak snadno pochopitelno, tak leckde scházejí, kam se do společnosti přichází. Je tedy kapesník jakýmsi nutným zlem, s kterým se moderní společnost dokonale spřátelila a dokonce by pokládala člověka, který by kapesníku nepoužíval, za společensky nezpůsobilého. Avšak zdravotní stránka kapesníku má ještě své stíny. Kapesník používaný při nakažlivé chorobě (chřipce, rýmě, angině, tuberkulose) není jen sám nákazou nasycen, nýbrž šíří tuto nákazu i do kapsy, ba i několika kapes, neboť mnozí vystřídají kapesníkem všechny kapsy. Měla by proto býti pro něj zařízena kapsa vyměnitelná, nejlépe kožená, na knoflík uzavřená. Prakticky je věc vyřešena u žen, které nosí kapesník v příruční kabelce, která může býti desinfikována. Také se zřizují zvláštní kabelky jen na kapesník. Ovšemže také dobrý tón předpisuje, jaký asi takový šátek býti má a jak se ho používati může. Muži mají kapesní šátky prostřední velikosti, plátěné, nechť již hrubší nebo jemnější, ale vždy především dokonale čisté, hladce obroubené a nikdy děravé. Má-li býti šátek označen nějakou prádelní značkou, monogramem nebo podobně, budiž to na něm úhledně, ale vždy jen bíle vyšito v některém rohu dosti drobně a nenápadně. Všeliké pestře barevné vyšití také potištění šátků širokými pestrobarevnými okraji nebo dokonce vzorky, koňskými hlavami, podkovami apod., jak si v tom někteří sportovníci nebo lidé málo vzdělaní libují, je prohřeškem proti dobrému vkusu a tónu. Ještě hrubším poblouzněním vkusu je dávati kapesníku v čase smutku černé okraje, nebo nositi dokonce šátky černé. Člověk tak činící stává se snadno směšným, místo aby smutek svůj dával důstojně najevo, k čemuž jistě stačí oděv toho způsobu, jak jej mrav a zvyk předpisují. U žen připouští se, aby nosily šátek jemnější, např. batistové, také s vyšitými okraji a jinou zdobou, ale i zde žádá se, aby vyšití bylo bílé, úhledné a nikoli pestré, nápadné a ovšem také vždy bezvadně čisté. Zlozvyk šňupání naštěstí v moderní společnosti se vytrácí a s ním i používání obrovských kapesníků barevných, jež bývaly postrachem každé slušné společnosti, jako se jím šátek umouraný, o který si jeho majitel třeba také ušpiněné ruce otíral, nebo šátek dlouho používaný, chrchly a slizy slepený. Nikdy se nemá kapesníku používati k jinému účelu, nežli pro který je určen, např. k oprašování obuvi (otírání botek u dětí), k čištění rukou ať za sucha nebo vlhka, k otírání příručních předmětů apod.. Je to nejen nečisté, ale i zdravotně závadné, použije-li se pak takového kapesníku opět na nos, ústa apod. Krátce, jdete-li do společnosti, neopomeňte nikdy vzíti šátek svěží, úplně čistý, hladce vyžehlený, trpíte-li snad rýmou, kašlem apod. a musíte i za těch okolností do společnosti, vezměte si raději jeden nebo dva šátky čisté do zásoby, abyste nečistotou jednoho nepřišli sami do rozpaků a neuváděli do nich jiné. Jakkoli moderní společnost nežádá, aby se kdo při používání šátku kapesního odstraňoval, předpisuje přece dobrý tón, aby se to dělo způsobem slušným, mírným, nikoho nevyrušujícím a neurážejícím. Jeť právě čistý kapesník k tomu určen, aby vykonání nutné potřeby zastřel způsobem nenápadným, všeliké roztahování šátků do plochy (jak to šňupáci zvlášť mívají ve zvyku), hlasité frkání, dlouhé otírání nosu apod. jsou vesměs nepřístojností. Výkon takový, když je nutný a nelze jej oddalovati, vykonán budiž rychle, nehlasitě, nenápadně, a je-li snad při rýmě nebo kašli obtížnější, zdlouhavější, stačí se obrátiti se nenápadně stranou nebo vykonati tuto potřebu příležitostně v ústraní, před vejitím do společnosti apod. Vůbec je pravidlem slušnosti tělo své před vcházením do společnosti vyčistiti nejen povrch, nýbrž i uvnitř, takže pak tak snadno nepřijde se do rozpaků, aby toho bylo

5 potřebí např. právě v okamžiku, jsme-li někomu představeni, mluvíme-li s vyšším představeným apod. Kapesníky poškozují se nejvíce na okraji. Po odstřižení poškozených okrajů možno obháčkováním, připevněním jiného okraje ozdobného, aplikovaného apod. učiniti zase kapesník způsobilým, stojí-li jeho látka za tuto opravu.

6 1. z cyklu Kapesníčky, (1900), mail, 2008, digitální fotografie 2. z cyklu Kapesníčky, (1930), web, 2008, digitální fotografie 3. z cyklu Kapesníčky, (1950), mobil, 2008, digitální fotografie 4. z cyklu Kapesníčky, (1960), skype, 2008, digitální fotografie 5. z cyklu Kapesníčky, (2000), vizitka, 2008, digitální fotografie Sylva Francová Narozena: 9. června 1973 v Praze, žije v Praze Web: Studia: : Akademie výtvarných umění (AVU), Praha (MgA.) 2003: Ohio State University, Columbus, Ohio (USA)

7 2001: Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem, ateliér fotografie doc. Pavla Baňky 2000: Middlesex University (School of Art, Design and Performing Arts), London : Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Praha, obor výtvarná výchova (Mgr.) Ceny: 2007 vítězka 8. Portfolio Review, Měsíc fotografie, Bratislava 2005 grant města Brna na výstavu Portréty žen v Galerii Mladých v Brně 2004 ateliérová cena, ateliér MgA. Veroniky Bromové, AVU 2004 Nadace pro současné umění Praha, doplňkový grant 2004 Kodak fotografie roku 2003, speciální ocenění 2001 ateliérová cena, ateliér doc. Jiřího Lindovského, AVU 2001 Cena Josefa Hlávky pro nejlepší studenty vysokých škol Samostatné výstavy (výběr): 2008 Views, Galerie Artotéka, Měsíc Fotografie, Bratislava 2007 Portréty žen, Dům umění města Opavy, Opava 2006 Rodinný deník , Nablízko/Malé Nosticovo divadlo, Praha 2005 Portréty žen, Galerie mladých, Brno 2003 Zmizelé světy, galerie Velryba, Praha 2002 S + V, Galerie C14, Praha (s V. Stuchelovou) 2002 Bazar, Galerie Spejsovna, Praha (s V. Stuchelovou) 2001 Underground, Rock Café, Praha 2001 První městská banka, Praha (s M. Olmerem) 1999 Galerie Maron, Praha 1991 Galerie RH faktor, Vyšehrad, Praha Společné výstavy (výběr): 2008 Jihoženským okem 3, Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice 2008 Blatenský fotofestival, Zámek, Blatná 2008 Young Czech Photographers, Photography Biennale Lyon, Lyon 2008 Mladé české fotografky, Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava 2008 Jeden den v České republice, Galerie Mánes, Praha 2007 Festival Měsíc fotografie, Bratislava 2007 Akademie výtvarných umění, Národní galerie Veletržní palác, Praha 2007 Rodina/Family, Funkeho Kolín fotografický festival, Městské divadlo Kolín 2007 Prague Biennale 3, Karlínská hala, Praha 2006 Šestka (výstava fotografických škol), Pražský dům fotografie (PHP), Praha 2006 Umění nad městem, happening a Galerie české kultury, Český Krumlov 2004 Výstava AVU, Galerie města Polička 2004 Fresh Film Festival, Karlovy Vary 2004 Haus am Schuberg, Festival Sommer Schleswig, Ammersberk (Německo) 2004 Diplomanti AVU 2004, Moderní galerie, Výstaviště, Praha 2003 Jury show, Gallery Ohio State University, Columbus (USA) 2003 Grafika roku 2002, Staroměstská radnice, Praha 2002 Hosté, Západoslovenské muzeum v Trnavě, Trnava 2001 Talentinum 2001: mladá fotografie, České centrum fotografie, Praha , Galerie U Prstenu, Praha 2001 Grafika roku 2000, Staroměstská radnice, Praha 2000 Consume, Galerie Middlesex University, Londýn 2000 Výstava studentů AVU, Galerie Mánes, Praha

8 1999 Výstava studentů ateliéru Grafiky I., AVU, Votice 1998 Iniciace (Učitel a žák), Galerie Hollar, Praha Ve fotografiích Sylvy Francové se odráží její klasické výtvarné vzdělání. Je více grafičkou a malířkou, sama sebe nepovažuje za fotografku. Témata pro svou práci nachází vždy ve svém bezprostředním okolí ať je na zahraničních cestách či doma na Jižním Městě. Nejčastěji fotografuje blízké lidi a městskou architekturu. Vyhovuje jí metoda časosběrných fotografií, do kterých posléze různými způsoby zasahuje, posunuje jejich význam či vrství časové momenty [ ] Fotografické projekty Sylvy Francové se různým způsobem dotýkají fenoménu času. Zajímá ji určité napětí mezi pomíjivostí a trváním. Manipulací s původními snímky ráda akcentuje proměnu, záměnu nebo úplné zmizení. Kamila Balcarová, časopis Ateliér, (výběr části textu) 1. 2.

9 z cyklu Portréty žen, sestra Jindra, , digitální tisk 80 x 230 cm 2. z cyklu Portréty žen, babička, , digitální tisk 80 x 240 cm 3. z cyklu Daily stories, Sedláček family day, 2007, animovaná projekce, rozměr variabilní 4. z cyklu Panelstory, paní Jana Š., 2007, fotografický tisk Mína Mládková

10 Narozena: v Českých Budějovicích Žije: v Českých Budějovicích : SOU polygrafické, maturitní obor reprodukční grafik fotograf, Praha : FTVS UK, učitelský obor tv geografie (magisterské studium), Praha : pobyt v USA 1997: Cuyahoga Community College (Photography class), Cleveland, Ohio : Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (Bc.A.) Od r je provozovatelkou oděvní galerie Mata Hari v Českých Budějovicích. Samostatné výstavy: 1998 Neopiktorialismy (spolu s Martinem Říhou), Galerie kavárna Medúza, Praha 1998 Femme Fatale, Galerie Rubicon, České Budějovice 2004 Sny a dny, Galerie Caffe Ambient, České Budějovice 2005 Fragmenty (spolu s Janem Brančem), Galerie Caffe Ambient, České Budějovice Společné výstavy: 1999 Portréty, Galerie Pod kamennou žábou, České Budějovice 2000 Seznam, Galerie Solnice, České Budějovice 2004 Vnitřní světlo krajiny, festival Sgrafitti Open, Německý spolkový dům, Slavonice 2005 Okno do divočiny, Březník, Šumava 2007 Jihoženským okem, Galerie Bazilika, České Budějovice 2007 KontAKTfoto, Galerie Brömse, Františkovy Lázně 2007 Vnitřní prostor ženy, Chebské dvorky, Galerie G4, Cheb 2007 Jihoženským okem 2, Radniční věž, Třeboň 2008 Jihoženským okem, České centrum, Bratislava 2008 Fotojatka, Praha, Brno, České Budějovice 2008 Rodina, skup. výst. Jihoženským okem, Chebské dvorky, Cheb 2008 Jihočeský výlov 1, Galerie Bazilika, České Budějovice 2008 Jihoženským okem 3, Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice Odjakživa sama sebe nazývá Pozorovatelkou a Vnímatelkou. Pozorování je pro ni reflexí. Vnímá různé lidské bytosti v různých rovinách. Fotografická tvorba Míny Mládkové obsahuje hlavně portréty a akty. Její portrétovaní žijí svojí vlastní intimitou, která je podstatnou částí jejich výrazu. Pracuje s jednotlivými fragmenty těla, které zachycuje v různých postojích a úhlech. Pokouší se ve svých fotografiích najít způsob, který je na pomezí výtvarné inscenované fotografie a subjektivního dokumentu. Pracuje s klasickou i digitální technikou. Ve výsledném díle kombinuje často rozostřování obrysu, fotomontáže, kolorování.

11 1. Markéta, Culie, Culie, Culie Markéta, 1999

12 Radka Pavlíková Narozena: ve Strakonicích Žije: v Českých Budějovicích : ZČU Plzeň Manažerství výtvarné kultury, zakončeno bakalářskou zkouškou : studium FF UK Praha Dějiny umění : roční zahraniční studijní pobyt (Moll Stiftung na Ludwig-Maxmilians-Universität München, součástí dvouměsíční praktikum na odd. památek při stavebním úřadu) 2003 současnost: Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, Tvůrčí fotografie : koordinátorka práce s dětmi v občanském sdružení R-Mosty (organizace zabývající se sociální problematikou, zvláště situací Romů) 2004 současnost: kurátorka výstav v klubu c. k. Solnice České Budějovice : externí spolupráce s organizací Bazilika o. p. s. v Českých Budějovicích 2005 současnost: externí spolupráce s redakcí časopisu Ateliér a redakcí Exu kulturní přílohy časopisu Reflex 2005 současnost: kurátorka výstav a fotografka v organizaci Bazilika o. p. s. v Českých Budějovicích 2006: organizace a vedení workshopu fotografování s žadateli o azyl v Přijímacím středisku Praha Ruzyně a výstavy S odhalenou tváří v kavárně Francouzského institutu v Praze Skupinové výstavy: studentů ITF, Galerie české plastiky, designové centrum Atmosféra v Praze 2006 Skupinová výstava fotografií studentů ITF v Opavě, Pražský dům fotografie, Praha 2007 Jihoženským okem, Galerie Bazilika, České Budějovice 2007 Jihoženským okem 2, Radniční věž, Třeboň 2008 Jihoženským okem, České centrum, Bratislava 2008 Fotojatka, mezinárodní fotografický festival, Praha, Brno, České Budějovice GEN, Trafačka, Praha 2008 Rodina, skup. výst. Jihoženským okem, Chebské dvorky, Cheb 2008 Jihočeský výlov 1, Galerie Bazilika, České Budějovice 2008 Jihoženským okem 3, Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice Jaké náměty, témata si ve své tvorbě vybíráš? Hodně se to točí kolem mých vnitřních světů, které považuju za víc reálné, než je ten svět, který jsme za reálný zvyklí považovat. Vycházíš hodně ze svého života, z toho, co aktuálně prožíváš?

13 Jedině z toho, už jsem si vyzkoušela, že pokud fotím něco, co mi připadá zajímavé, ale necítím to jako velmi aktuální, a pokud tím zrovna nežiju, nikdy ty fotky za nic nestojí. Máš tedy jedno stěžejní téma, na kterém stále pracuješ? Asi ano, ale takhle zblízka, jak na to koukám já, to nedokážu posoudit. Například až po vytvoření Fází rozpouštění světa jsem si vzpomněla, že už jsem jedno takové násobení obrazu fotila, bylo to ale na čb kinofilm a šlo o několikanásobnou expozici, byly to fotky krajiny. Jak pracuješ s formou? Vycházíš z obsahu, nebo máš určitý, pro tebe typický formální styl? Myslím, že formu ještě stále hledám, obsah je určující a forma ta je vymezena mojí technickou zdatností. Myslíš si, že je dobré mít svůj jasně rozpoznatelný styl, anebo je lepší přizpůsobovat formu obsahu díla? O tom moc nepřemýšlím. Nepracuju na stylu, ale na fotografiích. U mě by násilná tvorba nějakého stylu byl začátek konce fotografování. Zabýváš se autoportrétem. Je pro tebe důležité sdělovat své myšlenky prostřednictvím vlastního těla tváře? Zjistila jsem, že jo. Já jsem pro sebe nejsnazší a nejznámější model. Neumím moc aranžovat někoho jiného, tak je to taková z nouze ctnost, ale jasně, že jsem i žensky zvědavá, jak na těch fotkách vypadám, to musím přiznat. Proč jsi se po studiu dějin umění rozhodla studovat fotografii? Od teorie k praxi, ne? Ze studia dějin umění jsem byla dost unavená a chtěla jsem se vrátit k životu, ale to mé studování fotky byla náhoda. Prostě jsem se vsadila s přítelem, že mě tam taky přijmou. Vyhovuje ti více role tvůrce než teoretika a interpreta? Myslím, že obojí je pro mě zajímavé, ale tvoření si považuju víc. Od kdy se zabýváš fotografií? Proč jsi začala fotit? Fotím teprve několik let a necítím se jako velký odborník. Baví mě to a vždycky jsem měla blízko k vizuálnímu umění a k vyjadřování tímto způsobem. Focení je příjemné, protože je to pro mě taková chvilka, kdy se sejdou správné věci v mém zorném poli, k tomu je moje naladění a prolnutí s tou situací. Je to příjemná chvíle, a netrvá zas tak dlouho... (Rozhovor Věry Kuttelvašerové s Radkou Pavlíkovou)

14 1. Autoportrét, Mirka, Cyklus soustředění (portréty osobností Českých Budějovic), Fáze rozpuštění světa, Fáze rozpuštění světa, 2005

15 Věra Stuchelová Narozena: v Prachaticích Žije: v Českých Budějovicích : Akademie výtvarných umění v Praze 1999: International Summer Academy of Fine Arts, Salzburg 2001: Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem (doc. Pavel Baňka) 2002: Academia Di Belle Arti, Milano 2004: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, rigorózní zkouška : Akademie výtvarných umění v Praze, doktorandské studium Od roku 2003 pracuje jako odborná asistentka v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Samostatné výstavy (výběr): 1999 Body and Colors, Rubicon, České Budějovice 2002 S+V, Galerie C14, Praha 2002 Bazar, Galerie Spejsovna, Praha 2004 Soukromý prostor, Měsíc ve dne, České Budějovice 2004 Soukromý prostor, Galerie mladých, Brno 2004 Soukromý prostor, Univerzitní galerie, Plzeň 2005 Autoportréty, Esthé, Praha 2005 Obrazy, Hellge-Klinik, Passau 2006 Zpaměti, Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory 2006 Ztracené ráje, Esthé, Praha Soukromý prostor, Umělecká galerie Vladimira Dimitrova-Majstora, Kjustendil (Bulharsko) Soukromý prostor, Historické muzeum v Ruse Soukromý prostor, Umělecká galerie R. Karabiberova, Nova Zagora (Bulharsko) 2008 Autoportrét (společně s Katarínou Bričovou), Galerie Bazilika, České Budějovice 2008 Soukromý prostor, České centrum, Sofie Skupinové výstavy (výběr): 1999 Atelier Rona Pondick, Hallein (Rakousko) 2000 Portrét 2000, U Bílého jednorožce, Klatovy 2000 South Face, Měsíc ve dne, České Budějovice 2000 Figura(ce), Galerie Pod kamennou žábou, České Budějovice 2000 Sýpka 2000, Sýpka, Brno 2000 Vox humana, Nová radnice, Ostrava 2001 První a poslední, Galerie V. Špály, Praha

16 2001 Éterem, AVU, Praha 2001 Za zrcadlem, AVU, Praha 2002 Cris cross, Kulturní centrum, Broumov 2003 Diplomanti AVU 2003, Národní galerie, Praha 2003 Kresby od roku 1960 do současnosti, Galerie La Femme, Praha 2003 Prezentace ateliéru V. Bromové, Rudolfinum, Praha 2004 Kaunas Photo, International Exhibition, Kaunas (Litva) 2004 TOPFOTO, Palác Langhans, Praha 2005 Salón de Arte Digital Maracaibo Grafika roku 2004, Praha 2007 Jihoženským okem 2, Radniční věž, Třeboň 2007 Jihoženským okem 2, Galerie Foma, Hradec Králové 2007 Moderní a poválečné umění, současné umění, fotografie, Galerie Louvre, Praha 2007 Ikony všedního dne, Galerie Trafačka, Praha 2008 Jihoženským okem, České centrum, Bratislava 2008 Fotojatka, Praha, Brno, České Budějovice 2008 Rodina, skup. výst. Jihoženským okem, Chebské dvorky, Cheb 2008 Jihočeský výlov 1, Galerie Bazilika, České Budějovice 2008 Jihoženským okem 3, Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice Práce Věry Stuchelové tematizují především vzpomínky či akty usmíření, které spojují fotografie s uplynulým obrazem blízké i vzdálenější minulosti. Její fotografie představují zkušenost jako postupné zakládání střípků každodenních pohledů do útulných rámečků černobílé fotografie. Minulost je zde přítomná jako právě ukončený spánek, kde předmět jako by čekal na to, až bude fotografován. Včerejší život a smysl objektů se obnovuje již tím, že je na vteřinku spatřen, není třeba čekat na to, až se navrátí s jejich funkcí v rukou člověka. V tomto příběhu čteném na přeskáčku, kde je pozorovatel uváděn do intimity jako voyeur důležitých věcí, nejde o to, pohledem zažít něco nového, vše se již nějak navrací, před divákem se obnovuje dávno známá figura. Světlo, které začíná pronikat před fotoaparát, tak krášlí jizvy probuzeného rána, ambivalentní obraz viděného se mění ve sladký moment procitnutí. (P. Koziol, text pro časopis Fotograf 3/2003) 1.

17

18 1. z cyklu Intimita, z cyklu Intimita, z cyklu Dopisy, z cyklu Dopisy, Kontakt na skupinu JO: galerie.bazilika@bazilika.cz Web: Poštovní adresa: Galerie Bazilika, Jihoženským okem, Česká 66, České Budějovice, Tel: