Světovost a vlastenectví v díle Alfonse Muchy

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY Světovost a vlastenectví v díle Alfonse Muchy Závěrečná práce Vypracovala: Mgr. Jitka Dytrtová Vedoucí práce: PhDr. Radovan Rybář, Ph.D. BRNO

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně, pouze na základě uvedené literatury a elektronických zdrojů. V Tučapech dne Mgr. Jitka Dytrtová 2

3 Poděkování Děkuji vedoucímu své práce PhDr. Radovanu Rybářovi, Ph.D. za vedení práce a poskytnuté rady. 3

4 OBSAH 1. ÚVOD 5 2. ŹIVOT ALFONSE MUCHY Ivančické dětství a mládí Pobyty ve Vídni, Mikulově a Mnichově Slavným umělcem v Paříži Pobyty v USA Návrat do Čech MUCHOVO UMĚLECKÉ PŮSOBENÍ Dílo Alfonse Muchy Muchova pedagogická činnost Mystik, spiritista, svobodný zednář 14 3,4 Muchova tvorba v dobovém kontextu ALFONS MUCHA KOSMOPOLITNÍ A SVĚTOVÝ MUCHA JAKO SLOVAN A VLASTENEC Muchovo vlastenectví Slovanská epopej Vztah Muchy a domácí umělecké obce SVĚTOVÝ ČECH A ČESKÝ SVĚTOOBČAN ANEB SMÍŘENÍ PROTIKLADŮ? MUCHOVO POSELSTVÍ DNEŠKU ŽIVOT A DÍLO ALFONSE MUCHY JAKO INSPIRACEVE VÝUCE OBČANSKÉ VÝCHOVY 25 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 27 LITERATURA 31 4

5 1. ÚVOD Ve své práci bych se ráda blíže věnovala životu a dílu významného českého malíře Alfonse Muchy. Můj zájem o secesi a Muchovo dílo trvá již od doby, kdy jsem před několika lety spíše náhodou na zámku v Moravském Krumlově uviděla vystavená plátna Slovanské epopeje, která na mně svou monumentálností značně zapůsobila. V předkládané práci bych chtěla zvláštní pozornost věnovat dvěma tvářím Alfonse Muchy, které v jeho životě a díle vnímám. Mám tím na mysli dva póly, mezi nimiž se Mucha ve svém životě pohyboval světovost a kosmopolitismus na straně jedné a vlastenectví a patriotismus na straně druhé. Mucha studoval a velkou část svého života prožil v cizině, kde dosáhl řady úspěchů, někteří teoretici umění dokonce jeho tvorbu pro její význam a svébytnost řadí do samostatného uměleckého směru Le Style Mucha. Mucha také hodně cestoval a přátelil se s mnoha významnými osobnostmi své doby. Na straně druhé byl zapáleným vlastencem a podporovatelem myšlenky slovanské vzájemnosti. Tuto ideu na různých místech propagoval, řadu slovanských zemí navštívil a studoval jejich kulturu. Pokud pracoval na výzdobě veřejných objektů ve své vlasti, zdráhal se vzít za práci honorář. Téměř dvacet let svého života neváhal věnovat práci na splnění svého snu na vytvoření dvaceti monumentálních obrazů z českých a slovanských dějin, slavné Slovanské epopeje. Na Muchův život a dílo bych se tedy podívala optikou tohoto paradoxu: Bude mne zajímat, jaké síly či motivace způsobily, že se rodák z jihomoravských Ivančic vydal daleko z rodného kraje na cestu za slávou. Na druhé straně budu hledat odpověď na otázku, co přimělo světoznámého a uznávaného malíře, aby hned poté, kdy získal mecenáše pro svou další tvorbu, odjel ze Spojených států do vlasti na zámek Zbiroh a na řadu let se zcela oddal práci na Slovanské epopeji, jejíž přijetí uměleckou veřejností a kritikou mu navíc způsobilo spíše zklamání. Jinými slovy tedy lze říci, že mne bude zajímat, jak se v napětí mezi dvěma výše uvedenými póly odehrával Muchův život a jak se odrazilo v jeho díle. V závěru práce se chci krátce věnovat své zkušenosti s výukou tématu Alfonse Muchy v předmětu občanská nauka a pokusit odpovědět na otázku, zda má životní příběh jednoho z největších českých umělců co 5

6 říci i naší době, v níž napětí mezi naším a cizím opět figuruje jako jedno z hlavních témat společenské debaty. 2. ŹIVOT ALFONSE MUCHY 2.1. Ivančické dětství a mládí Alfons Mucha se narodil 24. července roku 1860 v Ivančicích nedaleko Brna. Jeho otec Ondřej Mucha byl soudním zřízencem, s manželkou Amélií, která byla vychovatelkou ve vídeňské šlechtické rodině, měli kromě syna Alfonse ještě dcery Annu a Andělu. Alfons projevoval od dětství mnohostranný umělecký talent, vynikal v malování i ve zpěvu. V letech studoval na Slovanském gymnáziu v Brně, k čemuž mu dopomohlo právě jeho pěvecké nadání - byl nadačním chrámovým zpěvákem v Brně na Petrově. Zde se seznámil s Leošem Janáčkem, který byl regentschorim v klášteře na Starém Brně. Poblíž jeho brněnského bytu zase vyrůstali chlapci Alois a Vilém Mrštíkové. Studium gymnázia Mucha nedokončil. Dříve než se vrátil do Ivančic, vyrazil se svým kamarádem z Ústí nad Orlicí do jeho rodného města. Zde na něj hluboce zapůsobily nástěnné malby v kostele a setkání s jejich tvůrcem malířem Janem Umlaufem, který tehdy v Ústí nad Orlicí žil. Do této doby později Alfons Mucha datoval své rozhodnutí stát se rovněž malířem. Po návratu do Ivančic se Mucha stal soudním písařem u okresního soudu. Stále také maloval, především pro místní vlastenecké a divadelní spolky. Byl rovněž ochotnickým režisérem a hercem; znalost divadelního prostředí později dobře využil při práci pro Sarah Bernhardtovou. Aktivně se zapojoval do spolkové činnosti: Kam přišel, tam zakládal spolky nebo se aspoň stával jejich předsedou. (Mucha 1982, s. 28) Přijímání a zodpovědné vykonávání společenských závazků bylo typickým rysem jeho povahy a mnohdy dál ještě zhoršovalo časovou tíseň, v níž se díky svým mnoha úkolům a závazkům často nacházel. V roce 1878 se pokusil o přijetí na pražskou Akademii, pro údajný nedostatek talentu ovšem neúspěšně. Nedařilo se mu ani coby soudnímu zapisovateli, díky své tvůrčí povaze jej úřednická práce neuspokojovala, nedosahoval v ní dobrých výsledků a nakonec musel z tohoto místa odejít 1. 1 Způsob, jakým jeho první zaměstnání skončilo, byl kuriózní a zároveň předznamenával jeho budoucí kariéru: Do soudní síně přivedli rodinu cikánů. Měl zapsat jejich nacionále, ale místo toho každého do knihy nakreslil. To bylo poslední stéblo. Druhý den už se do úřadu dostavit nemusel. (MUCHA 1982, s. 31). 6

7 2.2. Pobyty ve Vídni, Mikulově a Mnichově V roce 1879 odešel do Vídně na základě inzerátu firmy, která se zabývala tvorbou divadelních dekorací. Navštěvoval zde večerní kurzy kreslení. Po tragickém požáru divadla Ringtheater se ovšem firma, pro niž pracoval, dostala do potíží a Mucha byl jako nejmladší zaměstnanec propuštěn. Protože od mládí věřil, že je předurčen stát se malířem, víceméně náhodně si roce 1882 za své další sídlo zvolil Mikulov a skutečně se mu podařilo stát se zde oblíbeným portrétním malířem. V Mikulově také zažil setkání, které do velké míry ovlivnilo jeho další umělecký vývoj. Muchova tvorba zaujala hraběte Khuen Belassiho, který mu nabídl práci na výzdobě svého zámku Emmahof poblíž obce Šanov. Pobyt na zámku znamenal pro Muchu velkou životní zkušenost. Dvaadvacetiletý mladík, pocházejícího ze skromných poměrů a často vystavený existenčním obtížím, byl náhle uveden do prostředí blahobytu a luxusu: Po dobu práce bydlel na zámku, měl příležitost studovat v jeho knihovně každý druh vědy a hlavně měl pravidelnou životosprávu. Poprvé po mnoha letech se dosyta najedl bez starosti o zítřek. Mimoto v něm život na zámku probudil zálibu v krásném bydlení. Dveřmi Emmahofu vešel do zcela nového světa. (Mucha 1996, s. 39) Po skončení prací pro hraběte Khuena Mucha odejel za jeho bratrem, který byl rovněž amatérským malířem, na hrad Gandegg v Tyrolsku. Zde proběhlo další z důležitých náhodných setkání, tentokrát s jedním z profesorů mnichovské výtvarné akademie. Ten po zhlédnutí Muchových prací mladému muži doporučil další výtvarné studium a Mucha mohl díky pravidelné finanční podpoře hraběte Khuen Belassiho začít v roce 1885 studovat mnichovskou Akademii výtvarných umění. Navázal zde řadu přátelství s malíři z Čech i jiných slovanských národů, z nichž některá vydržela po dlouhá desetiletí Slavným umělcem v Paříži Po dvou letech strávených na mnichovské malířské akademii Muchovi jeho mecenáš v roce 1887 nabídl možnost pokračovat ve studiích v Římě nebo v Paříži a Mucha bez váhání zamířil do Paříže. Studoval zde nejprve na Académie Julian a poté Académie Colarossi. Pobyt 7

8 ve francouzské metropoli pro něj byl začátkem klíčové etapy jeho života. Paříž byla v té době kulturním a společenským středem světa. Postupně rostoucí Eiffelova věž a připravovaná světová výstava symbolizovaly prudký rozvoj metropole, objevovaly se první automobily nebo vzducholodě. Díky osobnímu šarmu a exotickému slovanskému původu se mu dařilo navazovat společenské kontakty a přátelství. Při svém studiu s úlevou vnímal osvobození od akademismu a napodobování historických vzorů, které byly typické pro výtvarné školy ve Vídni a Mnichově. K výrazné a neblahé změně v Muchově situaci došlo, když se hrabě Khuen rozhodl přestat jej finančně podporovat. Mucha si tak musel urychleně hledat zdroj obživy a začal čelit vážným existenčním potížím. Musel rovněž přerušit svá studia a později toto období označoval za nejhorší ve svém životě. Podařilo se mu však získat zdroj obživy díky časopiseckým a knižním ilustracím a následně tvorbě plakátů. 2 Významný přelom v Muchově kariéře představovala práce plakátu pro hru Victoriena Sardoua Gismonda, který byl namalován v roce Podle často uváděné historky plakát vznikl o Vánocích roku 1894, kdy doposud málo známý Mucha v tiskařské dílně dokončoval korektury plakátu pro svého přítele. Do tiskárny zatelefonovala významná a náročná zákaznice herečka Sarah Bernhardtová, která nebyla spokojena s návrhem plakátu ke hře, v níž účinkovala. Jelikož majitel tiskárny nemohl v časové tísni práci svěřit nikomu jinému, požádal o pomoc Muchu. Malíř večer navštívil divadlo, zhlédl představení a připravil si náčrty, během dalšího dne pak práci dokončil. Pojetí bylo natolik novátorské, že ředitel tiskárny si byl jist novým odmítnutím. Sarah Bernhardtová však byla Muchovým plakátem nadšená. Plakát byl vylepen 1. ledna 1895 a stal se v pařížských ulicích událostí. Jelikož byla Sarah Bernhardtová jednou z nejpopulárnějších francouzských hereček, znamenal úspěch plakátu pro Muchu vzestup popularity a příliv nových zakázek. Sama umělkyně s Muchou uzavřela v roce 1895 šestiletou exkluzivní smlouvu na tvorbu plakátů, kostýmů a výpravy jejího divadla. Sarah Bernhardtová také spoléhala na Muchovy rady ve věci historických reálií a výtvarného pojetí jednotlivých her. Vedle obchodní spolupráce Bernhardtovou a Muchu od doby plakátu pro Gismondu pojilo také celoživotní hluboké přátelství a úcta. Další kontrakt, který pro Muchu znamenal přísun práce a dobré materiální zabezpečení, byl v roce 1896 uzavřen s tiskárnou Champenois, pro niž Mucha vytvořil řadu 2 Svízelnost situace, v níž se Mucha v této době nacházel, ilustruje příhoda reprodukovaná jeho synem: Chtěl se zúčastnit i soutěže, kterou vypsala holandská vláda na návrh nových kolků. Na návrhy stačil, ale byl v takové hmotné tísni, že neměl ani na výplatu doporučené zásilky do Holandska. (Mucha 1982, s. 115) 8

9 později slavných 9

10 plakátů. Vedle divadelních plakátů se věnoval i propagaci komerčních produktů různých firem jeho plakáty propagovaly jízdní kola, lahůdky nebo víno. Muchova popularita mu sice zajišťovala dostatek zakázek, ale jelikož nedokázal realisticky odhadnout čas na jejich zpracování, tvořil často pod velkým časovým tlakem a za cenu velkého vyčerpání. Vše ještě zhoršovala řada společenských povinností, kterým se snažil vyhovět. 3 V době přelomu století byl Alfons Mucha na svém tvůrčím vrcholu. Na pařížské světové výstavě se velkému zájmu těšily ukázky z jeho díla. Obdržel řadu ocenění, krom medailí z výstavy i kříž Řádu Františka Josefa za výzdobu bosenského pavilónu a Řád čestné legie. Byl také autorem řady návrhů dekoračních a uměleckých předmětů. Jeho umělecký styl byl natolik známý a populární, že se objevila celá řada napodobovatelů, kteří se pod jeho jménem pokoušeli prodávat své výrobky. Byl tedy často nucen tuto produkci kontrolovat a označovat padělky. Velké pracovní vytížení i pochybnosti o dalším uměleckém směřování jej ale stály hodně fyzických a psychických sil: Pro celou tuto slavnostní dobu nemohu najít slov vzrušeně nadšených. Jediná vzpomínka při slově Světová výstava je a bude únava, sevřenost a ani při vzpomínce na vyznamenání nejsem sžírán plameny ješitné pýchy. (Mucha 1982, s 242) Na začátku nového století Mucha překročil čtyřicítku a pociťoval nutnost změny ve svém osobním i uměleckém životě. Rozhodl se věnovat co nejvíce sil práci pro český národ a slovanskou kulturu. Byl ovšem vázán řadou smluv a závazků a navíc potřeboval pro takový krok dostatek finančních prostředků, jelikož v hospodaření s penězi byl vždy lehkomyslný. Měl sice vysoké výdělky, dokázal je ovšem snadno utratit a rozdat svým přátelům. V roce 1902 rád využil možnosti odcestovat do Čech a na Moravu se svým přítelem sochařem Augustem Rodinem na zahájení jeho pražské výstavy. V Praze i na Moravě byli oba umělci bouřlivě vítáni. Muchovi se ovšem nepodařilo navázat styky s domácími umělci tak, jak si přál. Vinou řady nedorozumění jej tato návštěva české výtvarné scéně ještě více odcizila. 3 Jak náročné mohlo takové plnění společenských povinností být, ukazuje následující příklad: Nejhorší to bylo s pozváními na večeři. Zařizoval jsem si to tak, že jsem si vybíral pozvání, aby co největší počet večeří připadal na jeden a týž den. A vyřizoval jsem je pak hromadně. Dejme tomu ve středu jsem šel na pět až šest večeří za sebou a všude jsem se zdržel nejvýš půl hodiny. Ale i tak mi to působilo velké obtíže a musel jsem dohánět práci v noci. (Mucha 1982, s. 194). 10

11 2.4. Pobyty v USA V roce 1904 Mucha odcestoval do Spojených států amerických, do roku 1910 tam podnikl ještě několik delších cest. Portrétováním bohatých Američanů, kteří byli za portrét vytvořený slavným evropským umělcem ochotni zaplatit nemalé částky, hodlal získat peníze pro realizaci své vize namalování cyklu velkých obrazů z historie českého národa i ostatních Slovanů. Protože v době příjezdu do Ameriky už byl světoznámým umělcem, dostalo se mu zde vřelého přijetí. Při příjezdu do Spojených států byl Mucha místním tiskem okázale oslavován, deník New York Daily News jej dokonce označil za největšího dekorativního umělce světa. V USA měl také řadu vlivných příznivců a obdivovatelů, například baronku Rotschildovou, která mu při svém pobytu v Paříži cestu do Ameriky doporučovala a sama se od něj nechala portrétovat. Mucha ovšem do Ameriky pouze neodcházel pouze za praktickými cíli, ale také sem utíkal před problémy a nespokojeností, které mu jeho pařížská popularita začala přinášet: Jen ti nejbližší věděli, že Mucha vlastně utíká před vlastní dekoratérskou slávou, před vlastní popularitou a možná také před osobními závazky. (Brabcová, s. 56). Měl k cestě i jeden osobní důvod. V roce 1903 se totiž v Paříži seznámil s Marií Chytilovou, která se chtěla stát jeho žačkou. Brzy se mezi nimi ovšem vytvořil hluboký vztah a začali plánovat společný život. Peníze z amerického pobytu měly tedy posloužit i k naplnění ryze soukromého snu o založení rodiny. 4 Muchova americká portrétní tvorba ovšem nenaplnila očekávání umělce a jeho okolí, vzniklá úspěchy jeho tvorby ve Francii. Nevyhovovala mu technika práce olejovými barvami, portréty vznikaly pomalu a často je přemalovával. Výjimkou byl portrét Josephine Crane- Bradleyové, dcery Charlese Cranea muže, který v Muchově životě později sehrál významnou roli jako mecenáš Slovanské epopeje. Před neúspěchem Muchu v Americe zachránila hlavně pedagogická činnost, vyučoval v New Yorku a v Chicagu. Z uměleckého hlediska ovšem nepovažoval svůj pobyt za příliš úspěšný V červnu roku 1906 se Mucha v Praze s Marií Chytilovou po tříleté známosti oženil a třetí cestu do Ameriky již podnikli spolu. V Americe se také roku 1909 narodila jejich dcera Jaroslava. 4 I v ryze soukromé sféře ovšem Mucha vlastencem. Jana Brabcová ve své monografii shrnuje jeho nároky na životní partnerku: Především to musela být Češka, krásná, inteligentní, jemná a samozřejmě milovnice umění. (Brabcová 1996, s..57). Oženil se tedy až ve 46 letech, s ženou o 23 let mladší. 11

12 2.5. Návrat do Čech Od roku 1910, poté co získal mecenáše pro svůj monumentální cyklus obrazů z dějin slovanských národů Slovanská epopej, se Mucha vrátil z Ameriky do Čech na zámek Zbiroh a věnoval se převážně práci na tomto díle, i když zpočátku ještě pravidelně pobýval v Paříži. Postupně tvořil a předával městu Praze jednotlivé obrazy. V roce 1915 se mu narodil syn Jiří, který se později stal pečlivým životopiscem svého otce a vydal o něm několik knih. V roce 1921 Mucha naposledy odcestoval do Ameriky a vystavil prvních pět pláten Slovanské Epopeje s velkým úspěchem v New Yorku a v Chicagu. Po dokončení Slovanské epopeje přesídlil ze Zbirohu do Prahy. V roce 1938 prodělal komplikovaný zápal plic. Pro svůj zájem o dějiny slovanských národů a snad i pro svou angažovanost v zednářském hnutí byl jedním z prvních umělců, kteří byli po příchodu gestapa zatčeni a vyslýcháni, Několikadenní výslechy podlomily jeho zdraví a v roce 1939 zemřel na zápal plic. Přes zákaz okupačních úřadů se jeho pohřeb stal velkou manifestací odhodlání českého národa. 3. MUCHOVO UMĚLECKÉ PŮSOBENÍ 3.1 Dílo Alfonse Muchy První známá Muchova kresba pochází z roku 1873 jedná se o obálku k Mottetu pro zpěvácký spolek v Ústí nad Orlicí. Z roku 1875 se dochovala kresby Johanky z Arku. V roce 1883 pro hraběte Karla Khuena-Belassiho vyzdobil freskami jídelnu a knihovnu jeho zámku Emmahof poblíž Šanova na Znojemsku. Mucha techniku fresky neznal, potřebné informace údajně získal od místního malíře pokojů. Zámek bohužel po druhé světové válce vyhořel a Muchovy fresky se nedochovaly. V době studií v Mnichově mnoho významnějších Muchových prací nevzniklo, Cestu k celosvětové slávě malíře a ilustrátora zahájil v Paříži. V letech 1890 a 1891 vyšly na 28 obálkách časopisu La Vie Populaire reprodukce Muchových kreseb. V časopise Le Costume au Theatre vyšly ve stejném roce Muchovy kresby divadelních kostýmů mimo jiné i herečky Sarah Bernhardtové v kostýmu Kleopatry. 12

13 Rozvíjela se také jeho ilustrátorská tvorba, která mu vedle pravidelného příjmu poskytovala také prostor pro rozvoj preciznosti a kompozice. Spolupracoval s časopisem Le Petit France Illustré, zaměřeným na tvorbu pro děti. Mucha pro toto periodikum ilustroval dětské romány a povídky, které později vyšly jako samostatné knížky s jeho obrázky. Od ostatních ilustrátorů se lišil především zaměřením na historické reálie a detaily, daným jeho celoživotním zájmem o historii. Díky tomu získal od nakladatele Armanda Collina, s nímž dlouhodobě spolupracoval, zakázku na ilustraci dvou historických knih publikace historika Charlese Seignobose a knihy Album Historique. V letech tak namaloval 41 ilustrací s historickou tematikou. Věnoval této práci značné úsilí, výsledným ilustracím předcházela dlouhá příprava. Získané zkušenosti rovněž bohatě zúročil při práci na Slovanské epopeji. K vrcholům Muchovy ilustrátorské činnosti patřila práce na knize Ilsée Roberta de Flerse v roce Šlo o převyprávění středověké legendy, jejíž příběh zpopularizovala Sarah Bernhardtová, když ztvárnila hlavní roli ve hře touto legendou inspirované. Mucha dostal příležitost ilustrovat bibliofilské vydání knihy, mohl tedy celou knihu výtvarně pojmout podle svých představ a vyzdobit každou stranu. V únoru a březnu roku 1897 se v jedné z pařížských galerií konala Muchova první pařížská výstava, doporučující dopis do katalogu napsala Sarah Bernhardtová. V červnu téhož roku začala i jeho druhá výstava, počtem vystavených děl rozsáhlejší. Bylo vystaveno 448 prací plakátů, kalendářů, časopiseckých obálek, knižních ilustrací, návrhů kostelních oken a dalších děl. Výstava zaznamenala velký úspěch a Mucha se definitivně stal jedním z největších malířů své doby. Jeden z tehdejších kritiků uvedl: Mucha se mi zdá být jedním z těch, kdo vědomě vstoupili do své epochy. Jsem přesvědčen, že kdyby se byl narodil o pouhých deset let později, byl by se s ní nenávratně minul k oboustranné škodě. (Mucha 1982, s. 188). Jedním ze zásadních Muchových děl této doby byl Otčenáš 25 ilustrací, doprovázejících bibliofilské knižní vydání hlavní křesťanské modlitby. Jednotlivé verše Otčenáše jsou uvedeny vždy ve francouzštině a latině, doprovázeny Muchovým textem a celostránkovými ilustracemi, které mají charakter výtvarného komentáře. Projevuje se zde Muchův vztah k zednářským idejím. 13

14 Zásadní pro Muchovu další uměleckou kariéru ovšem byla tvorba plakátů, které se koncem 19. století začaly objevovat v ulicích francouzským měst a propagovaly buď komerční zboží a služby, nebo umělecké aktivity, především ty méně konformní a stojící mimo dobový hlavní proud. Mucha nebyl jediným umělcem, který se jejich tvorbě věnoval a získal díky nim uznání. Malíř a grafik Henri de Toulouse-Lautrec se v roce 1891 proslavil plakátem pro nově vzniklý kabaret Moulin Rouge. Gismonda a jiné Muchovy slavné plakáty byly novátorské už svým formátem byly vysoké a úzké, zobrazená postava byla v téměř životní velikosti. Objevovala se zde řada symbolických a ornamentálních prvků. Z děl je patrný vliv církevního umění, jímž byl Mucha v dětství obklopen postavy mají nad hlavou náznak kruhu či svatozáře, postoje a kostýmy upomínají na obrazy svatých, křesťanstvím byly inspirovány i různé ornamentální detaily. Mucha byl inspirován i uměním dálného východu, především japonskými dřevořezy. Ústředním motivem plakátů byla stylizovaná postava krásné ženy se zamyšleným či zasněným výrazem. Typické jsou bohaté účesy zobrazených žen, vlasy jsou často využity jako dekorativní motiv. Postavy bývají oblečeny do neobvyklých a nadčasových oděvů, často se záhyby a sklady. Muchovy plakáty vzbudily hned po svém vzniku i zájem sběratelů a část z jejich nákladu byla určena přímo pro ně. Zájemci už tehdy nejen podpláceli lepiče, aby získali vzácný plakát, ale vyřezávali ho i v noci z vylepovacích ploch. (Mucha 1982, s. 152) 5. Mucha rovněž navrhoval šperky, známým se stal především jeho hadí náramek, který podle Muchova návrhu vyrobil klenotník Georges Fouquet. S Fourquetem Mucha spolupracoval dlouhodobě, krom šperků pro něj navrhl i vitrínu, v níž byl Fourquetovy práce (řada z nich podle Muchových návrhů) vystaveny na světové výstavě. Jeho dílem byl i nový interiér klenotníkova pařížského obchodu, který je dnes považován za jednu z nejkrásnějších secesních interiérových realizací. Věnoval se také sochařské tvorbě, byl autorem několika plastik. Na Muchově sochařské tvorbě znalci poznávají vliv jeho přítele Augusta Rodina. Zcela mimořádné místo má v jeho tvorbě Slovanská epopej cyklus dvaceti monumentálních historických obrazů vznikající po dobu téměř dvaceti let, který mapuje události z historie českého národa i ostatních Slovanů. 5 Při tvorbě plakátů pro Sarah Bernhardtovou se Mucha musel vyrovnat i s tím, že herečka občas vystupovala v mužských rolích například jako Hamlet. 14

15 3.2. Muchova pedagogická činnost Mucha se ve Francii i v USA věnoval i pedagogické činnosti, pro níž měl velké osobnostní předpoklady. Vyučoval nejprve ve svém pařížském ateliéru. Jak později vzpomínal, výuka započala jako rady kamarádům a bývalým spolužákům, které jim nad jejich pracemi nezištně poskytoval. Přicházelo jich ovšem stále více: Než si uvědomil, co se stalo, vedl početný kurz kompozice a kreslení. (Mucha 1982, s. 118). Později učil v soukromé umělecké škole Académie Carmen, mezi jeho žáky bylo i mnoho cizinců, zejména Američanů. Mucha byl také autorem dvou pedagogických publikací v roce 1902 bylo vydáno dílo Documents décoratifs. Šlo o soubor několika desítek ukázek plakátů, dekorativních motivů, ale i návrhů písma, okrasných i užitkových předmětů. Pro svůj široký záběr a dokonalé výtvarné zpracování bývá dílo také označováno za dokonalou učebnici secese. (Ulmer 2003, s. 16). O tři roky později následovalo dílo Figures décoratives, jehož tématem jsou dvě stovky různých studií lidské postavy. V roce 1902 byl pařížským starostou požádán, aby zpracoval návrh na reformu pařížských uměleckých škol. Protože toto téma považoval za velmi důležité, zakázku přes velké pracovní vytížení přijal, navštívil řadu uměleckých škol a zpracoval podrobnou zprávu, shrnující jeho názory na toto téma. 3.3 Mystik, spiritista, svobodný zednář Abychom získali plastičtější obraz Muchovy osobnosti, dodejme, že nebyl jen vlastencem, malířem, autorem plakátů a designérem a pedagogem. Jeho život má i své méně známé a tajuplnější vrstvy. Živě se zajímal o mimosmyslové vnímání a okultismus, radil se s kartářkami a jasnovidkami (mimo jiné i o svém sňatku). V Paříži navázal přátelství se slavným astronomem a přírodovědcem a Camille Flammarionem, který proslul svým hlubokým zájmem o mystiku, esoteriku a parapsychologii. V Muchově době byl spiritismus a okultní vědy předmětem seriózního vědeckého zájmu mnoha významných osobností, jedné ze seancí v malířově ateliéru se údajně zúčastnila i rodina španělského krále. Muchovy pečlivě zapsané rozhovory z duchy zemřelých přesto dnes působí poněkud bizarně. Po úvodních neúspěších se 15

16 Muchovi posléze dařilo hovořit s mrtvými příbuznými a přáteli, podle dochovaných zápisků, které sám pečlivě vedl, probíhala komunikace v různých jazycích: Postupně se okruh styků se záhrobím rozšiřoval a z vyprávění se stával meziměstský hovor, kdy na druhém konci drátu čeká několik přátel a příbuzných, aby si postupně předali sluchátko. (Mucha 1982, s. 206). Nezůstalo ovšem jen u zemřelých blízkých. Mucha zřejmě také navázal blízké přátelství (lzeli to tak říci) se zemřelým Goethem. S německým básníkem nevedl jen běžné přátelské rozhovory; Goethe mu rovněž podrobně a zasvěceně radil při dokončování některých obrazů. Mucha byl také jedním z předních českých svobodných zednářů, byl autorem návrhů zednářských insignií a certifikátu udělovaného držitelům nejvyššího stupně zasvěcení zednářské lóže (a sám tohoto stupně zasvěcení dosáhl). Jeho vliv na mezinárodní dění se tak neomezoval jen na sféru umění. Byl v kontaktu se zednáři ze zahraničí a údajně s vlivnými lidmi z tohoto prostředí seznámil i budoucího prezidenta Masaryka Muchova tvorba v dobovém kontextu Jakkoliv bývá Alfons Mucha dnes považován za hlavního představitele secesního uměleckého stylu, on sám řazení k uměleckým proudům vždy odmítal. Domníval se, že jeho tvorba je zcela autentická a původní, bez cizích vlivů. Pravděpodobně všechno, co vnímal kolem sebe, zapadlo hluboko do podvědomí a tam se spojilo s vlastní inspirací v tak homogenní slitinu, tak věrně odpovídající jeho představám, že pak právem mluvil o,svém způsobu. (Mucha 1982, s. 156) Originalita Muchova výtvarného projevu vedla i ke vzniku nového termínu v teorii umění, takzvanému Style Mucha. Renate Ulmer jej definuje následovně: Charakterizovaným znakem jeho díla byla idealizovaná, stylizovaná postava krásné nebo dětsky půvabné ženy, volně, ale neoddělitelně zarámované ornamentální soustavou listoví, květin, symbolů a arabesek. Byl to jeden z nejrozšířenějších výtvarných motivů přelomu století, a takzvaný Style Mucha byl proto v průběhu určitého období považován za synonymum celé secese. (Ulmer 2003, s. 6). Muchův výtvarný styl byl často napodobován a kopírován, takže u řady děl dnes není jasné, zda je jejich autorem nebo jde jen o napodobeninu. Věc je o to složitější, že Mucha často svým žákům a přátelům s jejich pracemi pomáhal a zasahoval do nich. 16

17 4. ALFONS MUCHA KOSMOPOLITNÍ A SVĚTOVÝ Okolnosti Muchova životního příběhu dostatečně výmluvně dokazují, že byl umělcem světového formátu, který nejen znal, ale i přímo ovlivňoval kulturní a společenské dění světa přelomu 19. a 20. století. Málokterý český umělec byl tak jako Mucha spjat s největšími osobnostmi své doby. Takto později popisoval svůj život v pařížské Latinské čtvrti, plné umělců z mnoha zemí světa: Ve svorném přátelství seděli vedle sebe Angličané, Švédové a Finové, Rusové s Bulhary, Němci z Německa a Němci z Rakouska, Italové a Španělé, Poláci a Maďaři, Američané i Francouzi. (Mucha 1982, s. 91). Mucha byl blízkým přítelem malíře Paula Gauguina, pomáhal mu překlenout existenční potíže po návratu z jeho první cesty na Tahiti. Dal mu také k dispozici svůj ateliér, když Gauguin potřeboval své obrazy připravit na vystavení. Přátelil se i se spisovatelem Anatolem Francem, ilustroval jeho knihu Clio. Pro jeden z obrazů starého muže mu údajně seděl modelem básník Paul Verlaine. Mucha byl přítelem sochaře Augusta Rodina, v roce 1902 s ním při příležitosti jeho pražské výstavy podnikl cestu do Čech. Dlouholetý pracovní i přátelský vztah jej pojil s jednou z nejslavnějších francouzských hereček Sarah Bernhardtovou. Pozoruhodnou kapitolou Muchova života je přátelství s jinou významnou osobností světové literatury se švédským spisovatelem a dramatikem Augustem Strindbergem. Spojoval je intenzivní zájem o mystiku a okultismus, Strindberg, který v této oblasti postoupil dále a hlouběji, Muchu patrně hluboce ovlivnil. Chodili jsme spolu na procházky. Přehlédnout život Latinské čtvrti, anebo na hřbitov Montparnasse vycházky, které mu byly nejdražší. Tu jsme si otevřeli srdce o záhrobí a podobných vážným věcech. 6 (Mucha, s. 165) Když se díky úspěchu svých děl mohl přestěhovat do většího ateliéru, ocitl se v sousedství osobností, které byly přesvědčenými podporovateli kapitána Dreyfuse ve známé Dreyfusově aféře. Mucha se tak zapojil i do vášnivých debat v tomto zásadním střetu francouzského veřejného života. Jeho ateliér, místo aby soustřeďoval umělce tvořící Art Nouveau, stal se místem, kde se scházeli dreyfusardi, garibaldisté, hlasatelé takzvaného sociálního umění, rozinkruciáni a spiritisté. (Mucha 1982, s. 182) Nepřátelil se ovšem jen s osobnostmi kulturního a společenského života. Protože sledoval a obdivoval i technické objevy a novinky, spřátelil se s průkopníky filmu bratry 6 Strindberg se o procházkách po pařížském hřbitově rovněž ve svém díle zmiňuje, ovšem s tím, že chodíval sám. 17

18 Lumièrovými a spolupracoval s nimi na řešení některých optických problémů. Lákala jej představa, že bude moci díky filmu podrobně studovat jednotlivé fáze pohybu. Uspořádal dokonce ve svém ateliéru projekci prvních filmů, aby své přátele umělce přesvědčil o perspektivách nového vynálezu. Při svém pobytu ve Spojených státech, kdy už jej provázelo renomé světoznámého umělce, byl nejprve okázale přivítán americkým tiskem a poté měl otevřené dveře k elitě tehdejší americké společnosti. Pro Muchův úspěch mimo vlast byl nezbytným předpokladem jeho jazykový talent. Nejenže dokonale ovládal němčinu, ale jeho dopisy z doby života v Paříži dokládají, že se dokázal francouzsky naučit takřka bezchybně. Během pobytu v Americe se byl schopen rychle naučit anglicky a brzy v tomto jazyce přednášel a psal. Zkušenosti a rozhled získal i cestováním. Vedle studijních a pracovních pobytů ve Vídni, Mnichově a Paříži několikrát pobýval ve Spojených státech. Poznal také Balkánský poloostrov při hledání inspirace pro výzdobu bosenského pavilónu na světové výstavě v Paříži. Když se připravoval na ilustrování (kvůli úmrtí nakladatele nakonec nevydané) publikace o dějinách Španělska, procestoval i tuto zemi. A konečně při přípravě Slovanské epopeje navštívil Rusko i jiné slovanské země (a od představitelů řady slovanských zemí obdržel různá vyznamenání a ocenění). 5. MUCHA JAKO SLOVAN A VLASTENEC 5.1 Muchovo vlastenectví Druhá polovina devatenáctého století byla obdobím mesianismu. Sta a sta jednotlivců bojovalo za sta a sta věcí. Anarchisté házeli bomby, vlastenci pořádali průvody, socialisté organizovali stávky, umělci hlásali nové umění, filozofové novou morálku, technici nový svět. Svět byl ochotný slyšet apoštoly. (Mucha 1982, s. 28) Takto charakterizuje syn Alfonse Muchy Jiří Mucha dobu, do ní se jeho otec narodil. A je nesporné, že i Alfons Mucha se cítil být apoštolem a bojovníkem za svou myšlenku. Už od mládí dával najevo, že nechce být pouze malířem, ale že hodlá dát svůj talent do služeb svého národa i ostatních Slovanů. Existuje celá řada dokladů o tom, že během života byl tento jeho pocit stále intenzivnější. 18

19 Hned po zahájení svého prvního studijního pobytu v Mnichově se aktivně zapojil do činnosti krajanského spolku českých malířů Škréta, brzy se stal jeho předsedou a prosadil rozšíření jeho činnosti na všechny mnichovské slovanské umělce. Významným počinem spolku Škréta bylo vyjádření podpory Mikoláši Alšovi v době, kdy Aleš ve vlasti čelil výrazné kritice. V Paříži byla jeho inklinace k českému prostředí zpočátku nevyhnutelná, protože neuměl dobře francouzsky, a kontakt s krajany mu poskytoval potřebné zázemí. Ovšem jakmile se zde začala zvětšovat komunita českých a slovanských studentů, inicioval Mucha po vzoru mnichovského Škréty i zde vznik slovanského spolku Lada a byl v něm velmi aktivní. Dokladem autenticity Muchova vlastenectví byl jeho postoj k nabídce na ilustrování historické publikace o německých dějinách. Přestože šlo o prestižní zakázku, která by nejen zmírnila jeho existenční obtíže, ale také mu umožnila proniknout mezi známé ilustrátory, několik dní s jejím přijetím váhal. Nepřál si, aby jeho první větší práce byla spojena s německým národem, odvěkým rivalem jeho vlasti. Nakonec zakázku přijal, ale přistoupil k ní po svém: Jeho plán byl jednoduchý; zvolil si za náměty takové momenty z německých dějin, kdy v nich zahrál český národ rozhodující úlohu, nebo jež měly vliv na jeho vývoj. Mimoto si z nejstaršího období vybral výjevy, ve kterých mohl zobrazit svůj kritický názor na němectví. (Mucha 1982, s. 115). V době, kdy už byl slavným umělcem, se ho velmi dotýkalo, pokud byla nesprávně uváděna jeho národnost (často byl tiskem označován za Maďara, někdy i za Španěla). Uveřejňoval pak v tisku dopisy, kde se ke svému češství hlásil. Jeho moravský původ se ostatně projevoval i v povaze a fyziognomii: Byl to zdravý moravský chasník, který rád jedl i pil, byl patřičně temperamentní a oblíbený u dam. Elegantní slupka pozdějšího pařížského světáka jeho postoj příliš nezměnila. (Kadlečíková 1996, s. 7). Dekorativní motivy, které přispěly ke světové proslulosti jeho děl, pokládal za svůj slovanský přínos výtvarnému směru art nouveau: Dekorativní prvky si odvozoval z přírody podle stejných pravidel jako venkovské vyšívačky a lidoví malíři v jeho rodném kraji. Ve svém žhavém národním cítění věřil, že může celému hnutí přinést něco původního, čistě slovanského. (Mucha 1982, s. 154) Touha prospět svým uměním národu a slovanské kultuře se v něm násobila na přelomu století. Trápily jej výčitky svědomí, že jako slavný umělec málo prospívá svému národu: Od 19

20 ornamentu až po stolní náčiní, od šperku až po dekorativní figury na různých panó všechno jsem rozdal druhým, zatímco potřeby mého vlastního národa zůstávaly nepovšimnuty. (Mucha 1982, s. 236). Významným impulzem pro tyto úvahy byla zakázka na výzdobu pavilónu Bosny a Hercegoviny na světové výstavě v Paříži. Když se na Balkáně seznamoval s okolnostmi života a kultury místních Slovanů, nabyl v jeho mysli konkrétnějších obrysů projekt Slovanské epopeje. Duševní rozpoložení, v němž se v té době nacházel, nakonec vyústilo do podoby slibu, jímž sám sebe zavázal. Později tento moment popisoval jako okamžik prozření, kdy ve svém ateliéru, zaplněném obrazy, plakáty a ilustracemi pochopil, kam má jeho budoucí tvorba směřovat: Na to všechno padal můj čas, můj drahocenný čas, zatímco mému národu je podávána k utišení žízně voda z kaluží. A viděl jsem v duchu sebe hříšně zpronevěřovat majetek lidu. Byla půlnoc a já jsem stál, hleděl na všechny ty věci, a tu jsem pronesl svatý slib, že zbytek svého života vyplním pouze prací pro národ. (Mucha 1982, s. 238) A snaha získat prostředky pro uskutečnění jeho snu vytvoření cyklu obrazů oslavujících Čechy a další slovanské národy byla jedním z motivů jeho cesty do Ameriky. Za svých amerických pobytů se stýkal s osobnostmi českého původu například s houslistou Janem Kubelíkem nebo s hudebnicemi Miladou a Zdenou Černými. 5.2 Slovanská epopej I kdyby neexistovalo jiné potvrzení Muchova vlasteneckého cítění, zůstává tu jeden důkaz, který je v pravém smyslu slova nepřehlédnutelný, a tím je jeho Slovanská epopej. Myšlenku na velké dílo oslavující Čechy i další slovanské národy v sobě Mucha nosil dlouho, pod vlivem přibývajících uměleckých a životních zkušeností postupně získávala konkrétnější obrysy. Inspiračních zdrojů bylo mnoho: četby Jiráskových historických děl, poslech Smetanovy mé vlasti 7, cesty po slovanských zemích nebo výzdoba bosenského pavilónu na světové výstavě v roce 1900, kde se detailně seznámil se zákonitostmi tvorby monumentálních děl. Rakousko-uherské vládě vzhledem k výjimečné geopolitické pozici tohoto území velmi záleželo a Mucha proto dostal příležitost studovat na místě reálie jižních Slovanů a jejich kultury, čehož později bohatě využil. Pro pavilón namaloval řadu monumentálních obrazů a začal tento typ tvorby považovat za své poslání. 7 Rozhodnutí, že se chce plně věnovat práci pro slovanskou historii a kulturu, v Muchovi údajně dozrálo daleko od domova, a to poté, kdy v roce 1908 vyslechl Smetanovu Mou vlast na koncertě Bostonských filharmoniků.v Chicagu. 20

21 Byly tu ovšem i kurióznější inspirační zdroje, například okultistické seance, které Mucha v Paříži se svými přáteli opakovaně konal: Díváme-li se dnes na zachovaná fotografie, uvědomíme si, kde Mucha uviděl ty proslulé, úpěnlivé pózy některých postav Slovanské epopeje, kde spatřil ty vizionářské pohledy, které na diváky upírají postavy z téměř každého plátna tohoto cyklu. (Brabcová 1996, s. 35) Snad nikde jinde v Muchově životě se paradox Muchova kosmopolitismu a vlastenectví neprojevuje výrazněji než na událostech předcházejících vzniku Slovanské epopeje. Cesta k naplnění svého snu se Muchovi otevřela daleko od vlasti, při práci na výzdobě Německého divadla v New Yorku. Zakázka pro něj měla význam nejen jako zdroj příjmů a umělecké prestiže, ale i jako možnost opět vyzkoušet tvorbu monumentálních obrazů. Mucha se v době práce na obrazech pro Německé divadlo seznámil s mužem, který do velké míry ovlivnil jeho další život. Šlo o podnikatele Charlese Cranea, který byl v mnoha ohledech výjimečnou osobností. Byl blízkým přítelem budoucího amerického prezidenta Wilsona, bohatým průmyslníkem a zejména člověkem s nevšední šíří zájmů: dobře znal a obdivoval východní kultury, často cestoval po Asii, dva roky byl velvyslancem v Číně. Z našeho pohledu je ovšem nejpodstatnější, že obdivoval a podporoval ruskou a slovanskou kulturu. V New Yorku sponzoroval ruský symfonický orchestr a pěvecký sbor, na univerzitě v Chicagu založil katedru slovanských nauk. S českými zeměmi byl Crane spojen i řadou osobních vazeb. Na jim založené chicagské katedře později působil jeho přítel a budoucí československý prezident Masaryk, Craneův syn byl prvním americkým velvyslancem v Československu, jeho dcera Frances byla manželkou Jana Masaryka. Poté, kdy se přátelství Cranea a Muchy prohloubilo a sblížil je společný zájem o slovanskou kulturu a historii, požádal Mucha Cranea o financování projektu Slovanské epopeje. Seznámil ho se svou představou monumentálního cyklu dvaceti obrazů, z nichž deset zpodobní obrazy z dějin českého národa, deset výjevy z historie ostatních Slovanů. Mohl mu ukázat i hotové náčrty jednotlivých obrazů. Po dokončení měli Mucha a Crane dílo věnovat městu Praze s tím, že pro ně město postaví vhodné sídlo, které bude zároveň i slovanským kulturním a duchovním centrem. Crane po určité době rozhodování Muchovi vyhověl 8. Dílo, oslavující 8 Jiří Mucha se v životopise svého otce zmiňuje, že Craneův telegram, potvrzující jeho ochotu Slovanskou epopej financovat, Mucha dostal právě o Vánocích a jeho američtí hostitelé, u nichž právě pobýval, mu zprávu předali jako dárek ve vánoční punčoše. 21

22 22

23 Slovany a jejich historii, tak vzniklo díky štědrosti amerického milionáře, jehož působení ovlivnilo politický vývoj v mnoha vzdálených oblastech světa 9. Vlastní práce na Slovanské epopeji začaly v roce Mucha se předem velmi pečlivě připravoval. Využil zkušeností, náčrtků a fotografií ze svých cest po Rusku a jihoslovanských zemích, studoval veškerou dostupnou literaturu a radil se s největšími odborníky své doby v Paříži například navštívil historika Ernesta Denise a své plány s ním konzultoval. Jiří Mucha píše, že jeho otec původně zamýšlel věnovat práci na Slovanské epopeji čtyři nebo pět let. Ve skutečnosti ovšem nad plátny strávil osmnáct let, když trávil devět až deset hodin denně na šestimetrovém lešení, na kterém vypracovával jednotlivé detaily. (Mucha 1982, s. 421). Přestože bylo dílo 1. září 1928 odevzdáno městu Praze, věnoval se Alfons Mucha dokončování a opravě obrazů po zbytek svého života. Závěrem kapitoly o Slovanské epopeji stojí za to uvést pár výňatků z novinových a internetových článků: Slovanská epopej od Alfonse Muchy se do České republiky vrací ve stejně přísném bezpečnostním režimu, za jakého byla do Japonska transportována. Z těchto důvodů není možné zveřejňovat podrobnosti, uvedla Magdalena Juříková, ředitelka Galerie Hlavního města Prahy. Začátkem roku projevil o vystavení díla zájem i chicagský Institut umění. Původně chtěla Praha Muchova díla poslat do trojice čínských muzeí (Heller 2017, s. 6). John Mucha neuspěl. Slovanská epopej patří Praze, rozhodl soud. 10 Jak vidíme, příběh Slovanské epopeje dodnes není uzavřen. Přestože je smutnou vizitkou naší péče o kulturní dědictví, že tak významné dílo nemá sto let po svém vzniku důstojné výstavní zázemí, je na druhou stranu obdivuhodné, že stále budí zájem milovníků umění po celém světě. 5.3 Vztah Muchy a domácí umělecké obce Je smutným paradoxem, že v Čechách bylo Muchovo dílo často hodnoceno kriticky. Za hlavní příčinu lze označit odlišné kulturní a společenské prostředí, v němž se Mucha a jeho kritici pohybovali a jejich vzájemnou odtrženost. Mucha kontakt s českým prostředím nikdy 9 Jeho vliv a peníze zasahovaly do událostí na Středním východě, do kurdského povstání i do revoluce Kemala Ataturka, jež smetla turecký feudalismus. Milióny tohoto tichého Američana mizely v horách Iráku, v sibiřských tundrách, v čínských pouštích, zapalovaly ohně, ozbrojovaly zarostlé muže a rozleptávaly strukturu, jež se měla definitivně zhroutit až nárazem druhé světové války. (Mucha 1982, s.364) 10 John Mucha neuspěl. Slovanská epopej patří Praze, rozhodl soud. Dostupné online: 23

24 nepřerušil, do Čech a na Moravu se opakovaně vracel, ilustroval knihy pro české nakladatele, podporoval chudé české umělce. I při pobytu v cizině se o informace z domova živě zajímal, získával je především od českých studentů a umělců pobývajících v Paříži. Faktem ovšem je, že život v Paříži, kterou v té době bylo možno označit za kosmopolitní uměleckou a kulturní metropoli světa, ho od českého prostředí odcizil. Jana Brabcová ve své monografii počátky neporozumění mezi Muchou a domácí uměleckou obcí datuje do roku 1897, kdy i do Prahy zavítala repríza jeho úspěšné pařížské výstavy 11. Mucha byl v Čechách opakovaně označován za povrchního umělce a dekoratéra, bez porozumění tragických a sociálně kritickým aspektům života. I ti domácí kritici, kteří uznávali jeho umělecké mistrovství, se často s despektem vyjadřovali k plakátům jako způsobu uměleckého vyjádření. Příkladem může být jedna z dobových novinových kritik: Potřeba uměleckého prožitku, která přece jen silně existuje u moderního publika, vyvolala a radostně uvítala toto lehounké, nerozčilující a jen zrak jemně dráždící umění, tyto umělecké galerie nárožní, kterými se tak pohodlně pokocháte jdouce za denní prací. (Brabcová 1996, s. 34). Je nutno říci, že obavu, aby jeho umělecký projev nebyl redukován jen na tvorbu plakátů, reklam a dekorací projevoval i sám Mucha. Za své poslání pokládal vážnou uměleckou tvorbu, jíž chtěl své síly především věnovat. Dalším neblahým milníkem ve vztazích Alfonse Muchy a české umělecké obce byla jeho návštěva Čech se sochařem Augustem Rodinem při příležitosti Rodinovy pražské výstavy v roce Mucha doma neváhal vyslovovat otevřené a nepříliš diplomatické soudy o českém umění své doby. Byl ovšem motivován upřímným zájmem o jeho další rozvoj a obavou z příliš mnoha cizích, zejména německých a rakouských vlivů. Své dílo naopak považoval za pokračování autentické slovanské tradice. Takové názory pochopitelně v Čechách příliš dobrou odezvu nenašly. Byl přesvědčen, že jeho tvorba je čistě slovanská, a nechápal, jak jeho krajané mohou tak nevybíravě přijímat elementy, které jsou jim naprosto cizí. V Praze byli však jiného názoru. Psali o něm s pýchou, protože nikdy neopomenul zdůrazňovat své češství a jeho sláva dopadala i na ně, ale po stránce nacionální je nechával chladnými. Pro české umění, psali, Mucha neznamená nic. Je to Francouz, který nám nemá co 11 Příznačný je rozdíl mezi dopisem Sarah Bernardové, otištěném v katalogu Muchovy výstavy a kritikou, kterou na pražskou reprízu téže výstavy publikoval Karel Hlaváček. Francouzská herečka Muchovi napsala: Znám své drahé pařížské obecenstvo. Jemnost Vaší kresby, originalita Vašich kompozic, obdivuhodný kolorit vašich plakátů a Vašich obrazů, to všechno je okouzlí a po výstavě Vám předpovídám slávu. (Brabcová, s. 88) Pohled českého básníka byl diametrálně odlišný: P. Mucha je tedy vtipný a delikátní dekoratér. Takový asi je p. Mucha v několika svých nejlepších číslech, kreslených pro Sarah Bernhardtovou. Souborná výstava všech jeho děl však musí nutně ubíjeti. Protože je viděti rub celé této sličné věci. Poznáte p. Muchu jako majitele několika málo dekorativních motivů, jež se stálým opakováním zomrzí a zoškliví. 24

25 říci. (Mucha 1982, s. 272) Je zřejmé, že taková slova musela upřímně vlastenecky smýšlejícího Muchu hluboce zraňovat. Ani přijetí Muchovy velkolepé Slovanské epopeje nebylo takové, jaké její autor očekával. Práce na obrazech probíhala v době, kdy české země i okolní svět zažívaly bouři prudkých změn. První světová válka ukončila poklidnou Belle Époque (za jejíž symbol jsou mimochodem obecně považovány i Muchovy plakáty a obrazy) a zásadně změnila politickou mapu Evropy. Začalo existovat sebevědomé samostatné a svobodné Československo, jehož národní uvědomění nebylo zcela nových podob než v době, kdy Mucha svou epopej připravoval. Fakt, že Mucha dlouhodobě pobýval v zahraničí a nebyl v přímém kontaktu s politickým, společenským a kulturním děním v české společnosti jistě také přispěl k tomu, že Slovanská epopej v době svého dokončení (v roce 1928) působila na diváky jako dílo z jiného světa, patetické a monumentální, které nemá mnoho co říci k problémům současnosti. Jiří Mucha o Slovanské epopeji říká: Nebyla míněna jen jako osobní umělecký projev, ale jako součást aspirací národa a Slovanstva vůbec. Bylo to angažované umění v celé své prostotě, o kterém teprve dnes víme, jak opatrně je třeba s ním zacházet. (Mucha 1982, s. 401). Vznik samostatného Československa v roce 1918 pro Muchu sice znamenal splnění dlouholetého snu a do budování nové státu se svými uměleckými schopnostmi aktivně zapojoval (navrhoval poštovní známky, bankovky nebo uniformy policejního sboru, navrhl i státní znak), částí domácí umělecké obce však byl nadále odmítán nebo dokonce i vysmíván. Měl status oficiálního umělce, ale stál stranou dění na domácí umělecké scéně. 6. SVĚTOVÝ ČECH A ČESKÝ SVĚTOOBČAN ANEB SMÍŘENÍ PROTIKLADŮ? Muchovo vlastenectví nikdy nebylo pouhým šovinismem, nechtěl svůj národ vyvyšovat nad ostatní, chtěl pro něj pouze rovnoprávné postavení, které mu v jeho očích příslušelo. Uvědomoval si důležitost zakotvení českého národa a jeho umění mezi ostatními národy, vzájemných kontaktů a spolupráce. V dopise z Paříže své manželce napsal: Stále vidím, že odtud, tedy mimo Prahu, dá se mnohem více pro Prahu, to jest pro naše umění, udělat, nežli mezi námi v Praze. (Mucha 1982, s. 399). Vlivem politických a společenských událostí i vlastních životních zkušeností se jeho názory dále vyvíjely. Protože většiny cílů, které si kladlo vlastenecké hnutí druhé poloviny 19. století, bylo ve svobodném Československu dosaženo, ztratila i pro Muchu tato otázka svou naléhavost. Těžištěm myšlení jeho pozdních let se jistě i pod vlivem aktivní účasti 25

26 v zednářském hnutí stala potřeba spolupráce mezi lidmi a národy a rovněž úvahy o vítězství 26

27 dobra, lásky a moudrosti v celé lidské společnosti. K jeho pozdním obrazům tak patří nedokončený triptych monumentálních děl Věk rozumu, Věk moudrosti a Věk lásky. Přes nacionální, vlastenecké a proslovanské nadšení tedy Alfons Mucha postupně dospěl k všeobecnému humanismu a víře v důležitost osvěty a vzdělávání k pozdvihnutí lidstva. Při dokončování Slovanské epopeje tak například prohlásil: Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem. (Brabcová 1996, s. 70) 7. MUCHOVO POSELSTVÍ DNEŠKU. Jihomoravské Ivančice jsou i v roce 2017 městem, které lze nejspíše popsat jako malé a poklidné. Velikost úspěchu, kterého zdejší rodák Alfons Mucha za svého života dosáhl, si lépe uvědomíme, pokud vezmeme v potaz podmínky, z nichž na svou pouť životem vyrazil. Není divu, že když se otec octl ve zcela jiném světě, měl takovou vášeň pro techniku a vědu a nepřestal být fascinován vymoženostmi dvacátého století. Byla to ohromná vzdálenost v čase, kterou překlenul. Ve skutečnosti nevyšel ze šedesátých let devatenáctého století, ale způsobem života možná ze šedesátých let osmnáctého. A ocitl se nečekaně na prahu dvacátého století. (Mucha 1982, s. 14) Čím nás může osobnost Alfonse Muchy oslovit dnes, v době, kdy od jeho narození uplynulo bezmála 160 let? Kupodivu toho není málo, Muchův životní příběh promlouvá i k dnešnímu člověku a má inspirující potenciál. V dnešní době, která se často táže po tradičních hodnotách a národních zájmech tváří v tvář stále propojenějšímu světu, před sebou máme člověka, pro nějž byla služba vlastnímu národu jednou s nejvyšších hodnot, jíž ve svém životě mnohé podřídil a obětoval. Přesto dokázal uspět i ve světovém měřítku. Čím nás tedy může jeho příběh inspirovat? Odpověď možná nalezneme v jeho postoji k příležitostem, které před něj život postavil. Neváhal většinou s jejich přijetím, nebál se opustit bezpečí a jistotu rodného města.při cestě za nejistou budoucností. Do světa odcházel sebevědomě, necítil se méněcenný při styku s příslušníky velkých evropských národů a nepropadl pýše, když se dočkal jejich uznání za svou tvorbu. Právě toto vykročení do světa mimo svou komfortní zónu s důvěrou ve vlastní síly a schopnosti by nás mohlo oslovit a inspirovat i dnes. 27

28 Stejně jako Mucha dokázal do světa odejít, když k tomu nazrála pravá chvíle, dokázal se vrátit do vlasti v době, kdy se domníval, že jí může svým uměním dobře posloužit. Byl ochoten nemalou část svého života plně podřídit práci na vysněném díle a odejít z milované Paříže, kde se těšil uměleckému věhlasu a měl spoustu přátel. Mezinárodní umělecký úspěch ale nebyl metou, o níž usiloval. Neznám člověka, který by učinil tak mnoho pro to, aby se o něm vědělo tak málo. (Mucha 1982, s. 156). Muchova ochota prospět svému národu tak, jak pokládal za správné i za cenu nemalé osobní oběti je výzvou k zamyšlení pro ty, kdo se dnes mnoha slovy bojují za národ a jeho údajné zájmy. Takto to sám malíř formuloval v jednom ze svých dopisů: Jedno vím, že toužím po práci veliké, obtížné neb cítím, že s rozkoší jsem hotov všechno, všecinko obětovat té práci užitečné, anebo alespoň příjemné našemu lidu a tím naší vlasti. (Kadlečíková 1996, s. 67) Je pravdou, že Mucha měl vedle uměleckého talentu i pozoruhodný talent potkávat v životě lidi, kteří jej mohli posunout ke splnění jeho snů (vzpomeňme na mecenáše Muchových studentských let hraběte Khuen Belassiho, na Sarah Bernhardtovou, díky níž se stal takřka přes noc slavným tvůrcem plakátů, nebo na Charlese Cranea, donátora Slovanské epopeje). Bylo by však velkou křivkou připsat Muchův úspěch náhodě a podpoře bohatých dárců. Platí zde spíše rčení, že štěstí přeje připraveným. Aby Mucha mohl uspět, musel mít sen, pro nějž byl ochoten mnohé obětovat. Na místě je tedy spíše obdiv k cílevědomosti a zarputilosti, s jakou dokázal svůj sen převést ve skutečnost. 8. ŽIVOT A DÍLO ALFONSE MUCHY JAKO INSPIRACEVE VÝUCE OBČANSKÉ VÝCHOVY Závěrem své práce bych se ráda zamyslela nad tím, jak se může život a dílo Alfonse Muchy prolínat s tématy, která jsou předmětem výuky občanské výchovy na základních a středních školách, Domnívám se, že takovéto inspirující styčné body lze nalézt nejméně dva. Kosmopolitní rozměr života tohoto umělce nelze nevztáhnout k problematice globalizace, se kterou se zejména středoškolští studenti občanské výchovy při studiu setkají. Při výuce tohoto tématu se obvykle věnuje pozornost příčinám a projevům tohoto fenoménu, jeho historii a také jeho pozitivním a negativním charakteristikám. Myslím, že na příkladu Muchova životního příběhu a postojů lze postihnout především ambivalentnost globalizovaného světa. Mucha světový rozměr svého úspěchu pocítil zhruba na přelomu 19. a 20. století 12 a 12 Příznačně v době konání pařížské světové výstavy, jež byla přehlídkou národů na úsvitu globalizační éry. 28

29 především pak při svých cestách do Ameriky. Jeho dekorativní styl byl všeobecně známý a obdivovaný, ale také napodobovaný a kopírovaný. Světová proslulost mu ovšem nepřinášela uspokojení, naopak narůstala jeho touha po zasvěcení se umělecké službě svému národu a slovanské kultuře. Stojí tu tedy proti sobě globálně známý a srozumitelný umělecký styl bez lokálních kontextů na straně jedné a díla úzce navázaná na jeden region a kulturní okruh na straně druhé (např. Slovanská epopej). Toto lokálně specifická díla ovšem významně čerpají z historie a tradice svého regionu a v době svého vzniku umožňovala jeho obyvatelům prožít identifikaci s vlastními hodnotami. Ve výuce občanské výchovy na druhém stupni základních škol je pozornost věnována i tématu umění. Domnívám se, že Muchovo dílo představuje ideální možnost, jak žákům představit téma umění v celé jeho šíři. Autor maloval nejen klasická výtvarná díla vysokého stylu, ale i knižní a časopisecké ilustrace, plakáty, nejrůznější dekorativní díla, architektonické návrhy budov a interiérů, návrhy šperků, divadelních kostýmů či designu nejrůznějších předmětů denní potřeby. Jeho tvorba formovala podobu moderního plakátu a udala jí specifickou formu, byl jedním z prvních českých fotografů, živě se zajímal o rodící se fenomén filmu. Mucha stál rovněž u zrodu moderní reklamy, byl autorem řady reklamních plakátů. Nejde ale jen o šíři spektra uměleckých projevů. Nejen dílo Alfonse Muchy, ale i celý secesní styl, který bývá označován jako poslední univerzální umělecký styl, se mi zdají být obzvláště vhodné pro to, aby bylo umění žákům představeno jako sféra, která není uzavřena do muzeí a galerií, ale prostupuje i každodenním životem. Téma umění je vyučováno v rámci tematického celku Člověk a kultura. Ve výuce lze uplatnit široké spektrum různých pedagogických metod, výše popsaný přístup k pojmu umění však představuje vybídnutí k implementaci těch méně tradičních, například metody brainstormingu, metody diskuzní či produkční. Správné využití těchto metod a vhodné zapojení názorných pomůcek 13 by mělo vést ke stimulaci afektivního vnímání žáků a postojové změně vůči oblasti umění. Jinými slovy řečeno, žáci by si měli uvědomit, že umění a krásno lze kolem sebe aktivně vyhledávat na nejrůznějších místech (a případně je i vytvářet) a že umělecké artefakty a projevy, s nimiž se člověk během svého života setká, mohou vést k jeho obohacení 13 Lze například uvažovat o komparaci Muchových reklam z přelomu 19. a 20. století s tištěnou reklamní tvorbou, již donesou sami žáci a kterou považují za zdařilou. 29

30 a povznesení. Ráda bych věřila, že Alfons Mucha by s tímto přístupem k pedagogické práci souhlasil. 30

31 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Obr. 1: Alfons Mucha (1908). Zdroj: Obr. 2: Plakát ke hře Gismonda. Zdroj: 31

32 Obr. 3: Kniha Ilsée s ilustracemi Alfonse Muchy. Zdroj: Obr. 3: Jedna z Muchových ilustrací k Otčenáši. Zdroj: 32

33 Obr. 5: Interiér bosenského pavilónu na světové výstavě v Paříži v roce Zdroj: Obr. 6: Alfons Mucha (stojící v bílém obleku) a Auguste Rodin (sedící s hůlkou) v roce 1902 v Praze. Zdroj: 33

34 Obr. 7: Alfons Mucha s rodinou (1917). Zdroj: Obr. 8:Slované v pravlasti úvodní obraz z cyklu Slovanské epopeje. Zdroj: 34