Masarykova univerzita Filosofická fakulta. českého jazyka a literatury. Český jazyk a literatura. Miroslava Koreníková

Transkript

1 Masarykova univerzita Filosofická fakulta Ústav českého jazyka a literatury Český jazyk a literatura Miroslava Koreníková Staročeské názvy nádob, jejich původ a motivace pojmenování Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Ilona Janyšková, CSc. 2011

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

3 Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Iloně Janyškové, CSc. za trpělivost, vstřícný přístup a cenné rady a připomínky, které mi poskytla. Dále děkuji MUDr. Miloši Pokornému, CSc. za pomoc při výkladu původu hesla firšajt. V neposlední řadě patří velký dík také mé rodině a příteli za podporu a trpělivost.

4 Obsah 1 Úvod Život našich předků Slované Slované zemědělci Zemědělství Chov dobytka Slované řemeslníci Výroba nádobí Zpracování kovů Slované a náboženství Novověká společnost Staročeské názvy nádob Alabastr Alambik Ampula Báně Bečka Čbán Čber Čbernicě Čiešě Diežě Fiola Firšajt Flašě Hrnec Poklice Křidla Pokľucě Pokryvadlo... 54

5 3.14 Jistvicě Kád Kadidlna Kadlub Kalamář Kalich Karhan Kbel Koflík Konev Kople Korbel Kořec Korčák Koryto Koš Koštéř Kotel Křižmář Krstitedlnicě Kropáč Krósna Kupa Kuthan Lahev Láka Látka Lukno Měděnec Měděnicě Mísa Moždieř Náčinie

6 3.45 Nádobie Nádoba Nálevka Necky Nóšě Obětnicě Obleč Okov Okřín Olejna Omyvatedlnicě Opálačka Orudie Osob Ošitka Pánev Patena Pernicě Pinta Povoněk Prosticě Puška Putna Rájina Rendlík Rozsievka Rudnicě Řěpicě Scáč Skvařenina Slanička Stbel Stklo

7 3.77 Střěz Střiebrnicě Strych Stúdev Stúpa Sud Osudie Suden Sypeň Šál Škop Špich Štanda Štrokvas Taléř Tegl Test Trdlnicě Trénožka Troky Trychtéř Třiepek Tuna Tvořidlo Úborek Valcha Vana Varník Vážen Vědro Vějadlo Věrtel Voznicě

8 3.109 Vrhel Vysypačka Zlaticě Žejdlík Ojedinělé názvy nádob ve staré češtině Bibač Kožěnec Kvés Malcha Oblévanec Olověnicě Pajdr Pivník Počinek Podlevačka Pomazačka Rubovět Ručník Skřínka Smečka Stolička Střěb Súkek Svařidlo Syřen Tykev Udršaf Ukazovně Ústicě Vešaf Zástojek Zepla Železnička

9 5 Závěr Seznam literatury Seznam obrázků Rejstřík slov Zkratky a značky Zkratky jazyků Ostatní zkratky Značky

10 1 Úvod V předkládané diplomové práci se zabýváme výkladem původu staročeských názvů nádob. Nádoby jsou s naším životem spjaty odpradávna. Jak se rozvíjela kultura, rozvíjely se také ony, jak po stránce tvarové, tak z hlediska materiálů, z nichž byly vyráběny. Názvy mnohých z nich se do současnosti již nedochovaly, neboť zanikl předmět, který označovaly. Jiné dnes pojmenovávají jiné objekty, které se původním nádobám například tvarově podobaly. Jsou také názvy, jež běžně užíváme, aniž bychom si uvědomovali, že slovo i věc samotná jsou stáří již praslovanského či dokonce indoevropského. Cílem práce je shrnutí dosavadních poznatků o staročeských názvech nádob, jejich uspořádání, srovnání se stavem v nové češtině a etymologický výklad s případným doplněním paralel z jiných slovanských jazyků. Práce je rozdělena do dvou hlavních částí. V první z nich jsme se stručně věnovali obecnému výkladu o životě našich předků, o jejich stravování, protože nádoby sloužily především k přípravě, konzumaci a uchovávání potravin a nápojů. Druhá slovníková část práce, obsahující etymologické výklady jednotlivých názvů nádob, je stěžejní. Při jejím zpracovávání jsme využili poznatků historických i současných lingvistických disciplín českého jazyka, dále pak dialektologie, slovotvorby apod. Jednotlivá hesla, která jsme získali excerpcí dostupných staročeských slovníků, jsou rozdělena do dvou skupin. První z nich tvoří názvy nádob, které plynule pokračují z období starší češtiny až dodnes, do skupiny druhé byla zařazena hesla, která jsou ve staročeských památkách ojedinělá, u nichž si autoři slovníků nejsou jisti, zda se opravdu jedná o názvy nádob, a nebo ta, která se do nové češtiny již nedochovala, a pokud ano, tak ve významu, který již s označením nádoby nesouvisí. Hesla jsou řazena v obou částech abecedně a jsou sledována ze tří hledisek stav ve staré češtině, stav v nové češtině a etymologický výklad. Při dělení na část staročeskou a novočeskou jsme vycházeli z obecného pojetí periodizace vývoje češtiny, což znamená, že období staré češtiny v tomto případě končí až 80. lety 18. století. Proto jsou do této části zahrnuty také slovníky Václava Jana Rosy, Jana Václava Pohla a Vokabulář latinský a český. 10

11 Ve staročeské části jsou uvedena jednotlivá slova i se svými variantami tak, jak je zaznamenaly staročeské slovníky (Slovník staročeský Jana Gebauera, Staročeský slovník, Malý staročeský slovník, Elektronický slovník staré češtiny, Šimkův Slovníček staré češtiny a již zmíněné slovníky Rosy, Pohla a VLČ). Pro lepší pochopení výrazů jsme se snažili u každého z nich uvést doplňující příklad z dobových pramenů. V části novočeské jsme se snažili především o srovnání se stavem ve staré češtině. Sledovali jsme, které z názvů se dochovaly do nové češtiny, v jaké podobě, zda se změnil původní význam slov apod. Pracovali jsme se slovníky Josefa Jungmanna, Františka Štěpána Kotta, informace o současném stavu češtiny jsme získávali z Příručního slovníku jazyka českého a Slovníku spisovného jazyka českého. Výklad jsme obohatili o česká rčení, v nichž se jednotlivá sledovaná slova mnohdy udržela již z předchozího období. V etymologické části jsme se pokusili zjistit původ a stáří představovaných slov, přičemž jsme vycházeli především z informací uváděných v etymologických slovnících češtiny (Machek, Holub Kopečný, Holub Lyer, Rejzek) a staroslověnštiny (Etymologický slovník jazyka staroslověnského). Při výkladu slov přejatých z němčiny nám dobře posloužila kniha Stefana Michaela Newerkly Sprachkontakte Deutsch Tschechisch Slowakisch. Tam, kde se nám podařilo najít paralely z jiných slovanských, někdy i neslovanských, jazyků, je uvádíme jako doplnění obrazu o původu staročeských slov. 11

12 2 Život našich předků 2.1 Slované (Tato kapitola byla volně zpracovaná dle Beranová: 9 54, ). Za naše předky bývají považováni Slované. Na území Čech a Moravy ale nebyli původním obyvatelstvem. Jak praví naše nejstarší pověsti, přivedl praotec Čech do těchto končin svůj lid a usídlili se zde. Odkud však přišli, není dosud známo. Do 5. století se takřka ani v historických pramenech neobjevují zmínky o tomto kmeni. V 5. až 6. století se tak Slované najednou vynořují, jakoby bez předchůdců. V 6. století popsal římský autor Jordanes sídla starých Slovanů takto: Podél strmých Alp (zřejmě Karpat)...na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů řeky Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Novietunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové však, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr, kteréžto řeky jsou od sebe vzdálené mnohými stanicemi. (Beranová: 9). Ve stejném období se v historických pramenech objevují zmínky o Slovanech jakožto zdatných bojovnících, kteří začali napadat země za Dunajem. Barvitě jsou v památkách popsány například jejich krvavé střety s byzantskými válečníky na Balkánském poloostrově. Neválčili však jen pro kořist, ale také proto, aby získali novou půdu Slované zemědělci Jako zemědělci a dobytkáři se Slované šířili na západ, sever a východ. Území zde byla osídlena jen řídce, tudíž novou půdu získávali téměř bez bojů. Provozovali především extenzivní obilnářství, ale pěstovali i ovocné stromy a vinnou révu. Chovali hlavně hovězí dobytek a vepře, výjimkou však nebyli ani koně či jiná domácí zvířata, dokonce ani včely. 12

13 Zemědělství Extenzivní obilnářství u Slovanů znamenalo, že několik let pěstovali na určitém obdělávaném území plodiny, a když se půda vyčerpala, sloužila např. jako pastvina pro dobytek, čímž se její úrodnost opět zvyšovala. Půda se nechávala ladem asi tak patnáct až dvacet let, kdy nabyla své původní úrodnosti. Mezitím se celé vesnice, které tvořilo zpočátku asi jen šest až deset chat, přesouvaly za úrodnou půdou jinam. Někdy nechávali půdu odpočívat jen čtyři až šest let, její následné obdělávání pak nebylo tak pracné, i když úroda nebyla příliš vysoká. Sklizené obilí se po vymlácení muselo očistit od plev (před setbou pak případně od plevele). K tomu Slovanům sloužila nádoba, kterou známe pod názvem opálačka, v níž se obilí čistilo pohazováním a potřásáním na větru. Čisté obilí pak naši předkové skladovali buď v zásobárnách ze dřeva (truhly, primitivní sýpky), nebo v jámách. U některých domů byly nalezeny asi 1 až 2 metry hluboké, okrouhlé, hlínou vymazané jámy, v nichž se kromě obilí skladovaly i různé jiné zásoby. Na některých místech, např. na slovenském venkově, se podobné jámy zvané žitnice užívaly až do 19. století (Beranová: 90). Ve středověku a novověku se k uskladňování obilí a jiných potravin používaly také různé zásobnice, např. kadluby vydlabané z kmenů stromů, velké hliněné nádoby apod. Slované pěstovali také len, mák, řepku či luštěniny; hrách, čočka, vzácněji boby, se skladovaly stejně jako obilí v jámách, nebo nádobách. Na pozemky blízko domů seli ředkev, mrkev, cibuli, česnek, okurky a mnohé jiné, dnes již méně užívané druhy. Zřejmě pěstovali i koření, především kmín, majoránku apod., častěji však tyto přísady chodili sbírat, neboť jich v okolní krajině byl dostatek. Sběr ovoce je znám již z pravěku, o Slovanech však z pramenů víme, že ovocné stromy vysazovali do sadů a snažili se je kultivovat. Vinná réva rostla i v nejjižnějších oblastech našeho státu. Z období 9. století jsou ale doloženy zprávy, že je na jižní Moravě víno špatné jakosti. V 10. století se pak víno pěstovalo i v Čechách. Šířící se křesťanství totiž vynucovalo domácí pěstování vína, neboť dovoz tehdy nebyl jednoduchý a víno bylo potřeba pro konání mší. Kromě vína je známé i pivo, medovina a kvas. Rostlinná strava Obilí mělo u Slovanů široké využití. Kromě mouky, mleté zpočátku jen mezi dvěma kameny, se z něj dělaly také kroupy. K tomu sloužily stoupy ruční, v podobě 13

14 velkého hmoždíře, nebo nožní. Z obilných zrn, celých nebo drcených, se často pekly placky nebo vařila kaše typické jídlo Slovanů apod., nejdůležitější potravinou však byl chléb, nejčastěji pšeničný a žitný. Znali chléb nekvašený i kvašený; kvásek se získával i tímto způsobem: Dřevěná díže, v níž se chleba mísil, se neumývala a zbytky těsta z předešlého pečení zůstávaly na dně a na stěnách. Před novým pečením se seškrabaly, polily vlažnou vodou a nechaly vzejít. Pak už se pracovalo obvyklým způsobem (Beranová: 129). Nejčastěji se pekl chléb tmavý, světlé pečivo se považovalo za sváteční. Slované znali slané i sladké pečivo, ke slazení používali med a sušené ovoce, např. hrušky, jahody apod. Polévky dochucovali kořením (kmín, majoránka, česnek) i bylinkami, mastili je sádlem i rostlinným olejem, který vyráběli např. ze lnu, řepky apod. Soli měli Slované dostatek, slovanské země byly bohaté na sůl mořskou i z dolů Chov dobytka Slované byli výraznějšími chovateli dobytka než jejich potomci ve středověku a starším novověku, kdy se projevil nedostatek pastvin a vhodných ploch pro osídlení. Východní Slované chovali ke své obživě kromě hovězího dobytka v hojné míře také koně. Na našem území se tato zvířata využívala hlavně k osobní dopravě a ve válečnictví, od 12. století pak i k tahání vozů a pluhů. Ovce se chovaly jen v některých oblastech, např. v Bulharsku a na Slovensku, kde tato tradice místy zůstala dodnes. Chov hovězího dobytka byl u nás pozvolna vytlačován chovem vepřů. Doloženy jsou také zmínky o chovu drůbeže, ale vejce a drůbeží maso bylo určeno spíše pánům. Chlévy nebo ohrady pro dobytek nejsou známé. O stáda se částečně starali pastýři, ale dobytek dlouho zůstával polodivoký, takže se před dravci dokázal ochránit sám. Navíc volný chov dobytka zajišťoval, že jeho maso bylo poměrně libové. Mléko získávali Slované především od krav, které dojili přímo na pastvě. Po otelení krávy někdy tele zabili, aby zbylo více mléka pro lidi. Mléko a výrobky z něj, hlavně maso a sýry, pastýři dodávali do vesnic v daných intervalech. Samozřejmě kromě chovu dobytka jsou doloženy také zprávy o lovu lesní zvěře a rybolovu. 14

15 Živočišná strava Jak jsme uvedli již výše, maso chovaného dobytka bylo převážně libové. Kromě masa jedli také vnitřnosti a morek z kostí. Slované maso vařili v hrncích, opékali nad ohněm, zbylé maso sušili a snad i udili. Jejich řeky byly tehdy bohaté na ryby, jídelníček bohatších lidí zpestřovala častěji zvěřina. K masu používali také různé druhy koření, také např. křen, hořčici apod. Z mléka dělali máslo, tvaroh a sýry, které vydržely mnohem déle, než mléko samotné, jež se rychle kazilo Slované řemeslníci Beranová se domnívá, že způsob slovanského zemědělství byl příčinou k pozdější kolonizaci (srov. Beranová: 16). Nebývalý rozsah slovanské kolonizace, změna dlouholetých zvyků a sídel, války a loupeže, to vše se podepsalo na hmotné kultuře Slovanů. Staré výrobní tradice a zvyky začaly upadat v zapomnění. Udržely se pouze některé výrobní procesy a rituály, které nebyly závislé na konkrétním prostředí. Navíc zanedlouho se způsob života Slovanů a jejich kultura začaly měnit vlivem kultury byzantských provincií, kde se část Slovanů trvale usadila Výroba nádobí Nádobí se zpočátku vyrábělo doma. Kromě hlíny a dřeva se používaly i jiné materiály, např. kůže (kožěnec, malcha), kůra (úborek), lýko, proutí apod. Později vznikala samostatná řemesla zabývající se např. výrobou proutěných nádob (košíkář), keramiky (hrnčíři) aj. Výroba dřevěného nádobí tvořila jistě významnou náplň lidové kultury, avšak archeologického materiálu mnoho není. Jednak z toho důvodu, že dřevo podléhá zkáze rychleji než keramika, jednak proto, že nepotřebné dřevěné nádoby se pálily. Nádoby se vyráběly dlabáním (např. koryta, kadluby), později také soustružením (řepicě, mísy apod.). Zprvu bylo dřevo častým materiálem, neboť jej bylo všude dostatek a bylo lehké a odolné, což lidé ocenili při stěhování. Na základě archeologických nálezů nádobí jiných kmenů, např. Germánů, se usuzuje, že měli Slované také původně kvalitní keramiku náročných tvarů a vzorů. V době stěhování u nich však převládaly jednoduché hliněné hrnce, které byly 15

16 víceúčelové. Každá domácnost jich měla několik a určila si jeden na vaření polévek a kaší, jiný na vaření masa, další na nápoje, na skladování potravin, např. medu apod. Celá rodina pak společně z jednoho hrnce jedla i pila. Pro snadnější manipulaci s hrnci, které se nad ohništěm hodně zahřály, sloužily jejich ohnuté okraje, nazývané někdy zřejmě na základě podobnosti ret. Zachycovaly se za ně dřevěné hůlky, kleště apod. Archeologické nálezy ukazují, že keramika byla zpočátku lepená, později začali slovanští řemeslníci používat jednoduchý hrnčířský kruh (Marešová: 19 21). Ve středověku se objevují i nádoby z pálené hlíny, různě upravované, např. polévané (Michna: 23) Zpracování kovů Již v 8. století existovaly pece na tavení železa. Byly velmi důmyslně konstruované, což umožňovalo železářům zpracovávat železo na vysoké úrovni. Na území Čech byla bohatá naleziště barevných kovů, především zlata, které se dokonce vyváželo, a stříbra. Měď a cín se používaly při výrobě šperků a ozdob. Z uvedených kovů se ve středověku vyráběly i nádoby, srov. např. měděnec, zlaticě, střiebrnicě ve slovníkové části Slované a náboženství Slované byli pohani a měli své vlastní náboženství. Okolní národy byly z větší části již kristianizované a šíření křesťanství bylo jedním z důvodů jejich útoků na slovanské země. V 9. století vládl na Velké Moravě kníže Rastislav, který se chtěl vymanit z područí východofranské říše. Hledal tedy oporu na jihu a jihovýchodě, kde se mu podařilo navázat styky s byzantskou říší. Na počátku 60. let 9. století vyslal k byzantskému dvoru poselstvo se žádostí o misii, která by kázala jeho lidu křesťanství ve srozumitelném jazyce. Výsledkem byla misie Konstantina a Metoděje, která později ovlivnila naše dějiny i dějiny ostatních Slovanů. Za vlády Mojmíra II. se Velká Morava rozpadla na menší části a některé z nich byly připojeny k sousedním Čechám. Prvním historickým panovníkem českého státu byl Bořivoj, který i se svou ženou Ludmilou přijal křest z rukou biskupa Metoděje. Pohané, kteří se proti Bořivojovu pokřtění vzbouřili, byli rychle poraženi. 16

17 Bořivojův vnuk Boleslav I. posílil český stát v mnoha směrech. Podporoval církev a jeho zásluhou byl dokonce založen první klášter v Čechách. Slované se na přelomu 5. až 6. století rozšířili na obrovské území, které z velké části osídlili natrvalo. Při této expanzi byli v kontaktu s mnohými národy a kmeny, z nichž asi největší vliv na ně měli Germáni a obyvatelé Byzance. To se projevilo také v kultuře, kdy se naši předkové naučili nové způsoby zemědělství a chovu dobytka, a v jazyce, neboť velká část slov, která uvádíme ve slovníkové části, má svůj původ buď v němčině, nebo latině či řečtině. Velký význam v dějinách Slovanů měla též misie Konstantina a Metoděje. Díky nim se mohla šířit víra v jazyce, který byl Slovanům blízký, a z něhož se postupem času vyvinuly jednotlivé jazyky národní. 2.2 Novověká společnost Společnost v novověku zažívala bouřlivý rozvoj. Docházelo ke změně společnských poměrů. Nastal odliv obyvatel z venkova do měst, kde se život rychle vyvíjel, rostla vzdělanost apod. Jednou z mnoha oblastí, na kterou měly tyto změny vliv, bylo nepohybně i stravování. Odliv venkovského obyvatelstva způsobil změny v zemědělství a chovu dobytka, navíc rychle se rozrůstající města zmenšovala podíl orné půdy a pastvin. Vlivem zámořských objevů se ale do našich kuchyní dostaly nové potraviny, například brambory, kukuřice, fazole, nové druhy koření aj. Pití kávy a čaje se ale ujímalo jen pozvolna. Běžnou součástí kuchyní se stala pec (dříve převažovalo vaření na otevřeném ohni), ve které se peklo a která umožňovala kuchařkám také vařit, smažit, opékat apod., k čemuž potřebovaly mnoho druhů různých nádob. Panské kuchařky na počátku 17. století připravovaly na oběd až šestichodové menu, které se skládalo převážně s různých druhů vařeného, dušeného a pečeného masa. V polovině 17. století, vlivem zahraničních kuchyní, se stravování měšťanů změnilo směrem k odlehčení stravy. Méně změn probíhalo v kuchyni venkovských obyvatel, kteří byli odkázáni na vlastní zásoby svých polí. Jejich stravování se tedy mnoho nelišilo od toho, které jsme 17

18 uvedli výše, v části o Slovanech. Základem jejich stravy byl chléb a mléko, různé polévky a kaše, luštěniny, knedlíky a vdolky, jen zřídka maso. Konzumace brambor se rozřířila až v poslední třetině 18. století (zpracováno volně dle Petráň: ). Slované zanechali svým potomkům bohatství poznatků v tom, jaké plodiny pěstovat, jaká zvířata chovat a jak je připravovat. Jak jsme viděli, i v novověku dodržovalo venkovské obyvatelstvo tradiční zemědělství, jak je to naučili jeho předkové. Jistě také užívali podobné, ne-li stejné, nádoby, jako Slované, proto se nám do nové češtiny dochovalo tolik slov pocházejících z praslovanského dědictví. 18

19 3 Staročeské názvy nádob 3.1 Alabastr Ve staročeských památkách se můžeme setkat s maskuliny alabastr a alobastr, -a/-u. Oba znamenají buď alabastr, bílý sádrovec, úběl nebo nádobu z alabastru, zvl. na uchování mastí. Mast v takové nádobě uchovávaná se nazývala alabastra, -y (ESSČ 1 ). V Elektronickém slovníku staré češtiny i Gebauerově Slovníku staročeském je uvedeno také adj. alabastrový ve významu (o nádobě ap.) vyrobený z alabastru; (o kameni) jsoucí alabastrem (ESSČ). Gebauer toto adjektivum dokládá citáty z památek církevního rázu z konce 14. a první pol. 15. století w alabaſtrowey pušce 2, pušku alabaſtrowu (Gb I: 7). Václav Jan Rosa uvádí ve svém slovníku Thesaurus linguae Bohemicae 3 u slova alabastr pouze význam bílý mramor, u adjektiva alabastrový pak význam (co z alabastru jest) strom, nádoba. Stav v nové češtině V Jungmannově Slovníku česko-německém je pro alabastr, s variantou alabaster, uveden jako primární význam kámen v tom srov. se sádrou jako mramor s vápnem stojící, barvy rozličné, nejvíce bílé. Až poté je slovo vyloženo jako nádoba z alabastru dělaná, chovati v alabastru mast, tj. v alabastrové nádobce (Jung I: 9 10). Vedle základního slova se objevuje adj. alabastrový ve významu z alabastru, Jungmann je dokládá příkladem z Komenského Janua linguarum Apatekáři, léky v alabastrových nádobách chovají (tamtéž; podobně Kott I: 20). V Příručním slovníku jazyka českého je pod heslem alabastr uveden význam bílý sádrovec, úběl (PSJČ I: 18), stejně tak ve Slovníku spisovného jazyka českého 1 Elektronický slovník staré češtiny [on-line]. Verze Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < Ve všech případech bude v této práci ESSČ citován z tohoto zdroje. 2 O výrazu puška viz Rosa, V. J. Thesaurus Linguae Bohemicae [on-line]. Praha, Národní knihovna ČR, sign. XVII B 24. Verze Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < Slovník Václava Jana Rosy budeme v naší práci citovat vždy dle tohoto zdroje. 19

20 (SSJČ I: 21). Adjektivum alabastrový znamená dnes totéž, co zachytili autoři slovníků již dříve (PSJČ I: 18; SSJČ I: 21). Slova alabastr bývá přeneseně užito k označení něčeho bílého, čistého apod., např. alabastrová pleť, alabastrové zoubky (SSJČ I: 21). Etymologie Slovo alavastrъ ve významu alabastrová nádobka i alabastr je doloženo již ve staroslověnštině, kam bylo přejato z řečtiny. Český výraz alabastr pochází z lat. alabastrum. Dle Etymologického slovníku jazyka staroslověnského vznikla tato latinská podoba z řec. ἀλάβαστρος, ἀλάβαστρον, které je domácí úpravou staršího ἀλάβαστος kulatá nádobka na vonné masti (ESJS : 48). Eva Havlová se domnívá, že název nádoby je starší než název materiálu, který se později stal rozšířeným evropeismem (Havlová: 103). Řecké ἀλάβαστρος není domácího původu. Někteří etymologové předpokládají, že bylo přejato z egypt. * a-la-baste nádobka bohyně Ebaste (ESJS: 48; podobně Rejzek: 49). Jiní význam slova vysvětlují jako nerost s kluzkým povrchem, jejž těžko lze v ruce udržet. Domnívají se, že je tento druh vápence pojmenován dle města a hory v Egyptě (Holub Kopečný: 59; Holub Lyer: 71). Slovo alabastr si v podstatě podrželo takovou podobu, v jaké bylo přejato z latiny, v češtině bylo pouze odstraněno zakončení -um. Název masti alabastra byl utvořen z české podoby výše uvedeného slova přidáním femininní koncovky -a a adjektivum alabastrový bylo derivováno ve staré češtině velmi rozšířeným sufixem -ový, v psl. *-ovъ (HMČ: 297). 3.2 Alambik Staročeské maskulinum alambik, -a/-u vysvětluje ESSČ jako křivuli, horní část destilačního přístroje n. celý destilační přístroj (ESSČ). Tento výraz se objevuje v lékařských knihách z 15. století a jsou zaznamenány dvě jeho varianty alambik a alembik. W alembik, ješto slove sklenice s hrdlem, vlož to do alambyku sklenného (Gb I: 7). 20

21 Stav v nové češtině Josef Jungmann zahrnul do svého Slovníku také obě varianty (tentokrát zapsány s dlouhým -í-, alambík, zřejmě v důsledku analogie s existujícím sufixem -ík), upřednostňuje však tvar s -e-. Pro vysvětlení použil úryvek z Herbáře aneb Bylináře Petra Ondřeje Mathiola k chemické peci náležící náčiní sklenné, hliněné nebo kovové s dlouhým nosem nebo s troubou, jinak klobouk, hemelín neb helm nazvané, kteréž na kolbu staví se tak, aby co nejtěsněji spolu se scházely a spojovaly; nosové pak alembíkoví do sklenic podstavených vcházejí, a voda neb sublimát z kolby ohněm vyhnaný tudy kape a vychází (Jung I: 11; viz obrázek 1). Kromě základních dvou tvarů je ve slovníku uvedeno i deminutivum alembíček (tamtéž.). Obr. 1 Alambik (zdroj: V Kottově Slovníku se vedle tvaru alembík znovu objevila varianta s krátkou hláskou na konci alambik (Kott I: 21). SSJČ zaznamenal oba výrazy, alambik i alembik, jsou však označeny jako zastaralé. Význam se v podstatě shoduje s tím, který jsme uvedli výše (SSJČ I: 21). V Akademickém slovníku cizích slov je uveden ještě technický význam pro alambik kotlík používaný při výrobě vinného destilátu (koňaku) a éterických olejů (ASCS 4 ). Alembik se stal součástí i několika přísloví, z nichž některá pocházejí již z 16. století. Jungmann uvádí např. Statek svůj skrze hrdlo a zadek jako skrze alembik prohnati., jež je zapsáno ve Veleslavínově knize Silva quadrilinguis a znamenalo něco 4 Kraus, J.; Petráčková, V. et al. Akademický slovník cizích slov [on-line]. Praha: Academia, Dostupný z obecného prohlížeče slovníků DEBDict: < ASCS v této práci citujeme z uvedenéo zdroje. 21

22 prohýřit, propít (Jung I: 11). Rčení Pustiti co na alembik ve významu přetřásati koho zaznamenal Zaorálek, dle jeho názoru se jedná o rčení přejaté (Zaorálek: 4). Etymologie Co se výkladu původu tohoto slova týče, uvádí Machek, že základ slova je tvořen arab. al-anbīk pohár původu řeckého (Machek: 35), sr. řecké ἄµβιξ nádoba, pohár. Podobný názor zastával ve svém slovníku již Jungmann, který al považoval za slovo arabské (např. v dnešním alkohol, srov. Onions: 22) a αµβιξ řecké (Jg I: 11). Česká podoba slova se v podstatě neliší od té původní. Do slovanských jazyků se slovo dostalo prostřednictvím jazyků románských; například chorv. lambik je přejato z it. lambicco destilační baňka (Machek: 35), polské alembik z franc. alombic destilační přístroj, rus. алéмбик z polštiny (Vasmer I: 12). Z příkladů, které jsme uvedli v části zaznamenávající staročeský stav slova alambik, vyplývá, že se jednalo o nádobu skleněnou, avšak archeologické nálezy dokládají tuto nádobu i z keramiky. Středověké alembiky byly zvláštní baňaté nádoby, připomínající jednak konvičky s delší trubkovitou výlevkou na výduti, jednak láhve se zakulaceným dnem, které se používaly ve středověkých apotékách a alchymistických dílnách (Nekuda Reichertová: 61). 3.3 Ampula Ve staročeských památkách se objevují dvě varianty tohoto feminina, a to ampula, -y a ampule, -e. ESSČ oba výrazy vysvětluje jako nádobku na tekutiny užívanou při bohoslužbě, mešní konvičku (ESSČ). Doloženy jsou ještě dva další tvary; deminutivum ampulka mešní konvička a tvar ampulcě, který může být samostatným deminutivem, avšak dle ESSČ nelze vyloučit, že se jedná pouze o duálový tvar subst. ampulka (tamtéž). Gebauer zaznamenal doklad kněžie v krásných sukniech, kápiech, v čepiciech, s berlami, s holmi, s kříži střiebrnými a s mapulami a s kropáči pozlacenými (Gb II: 313). Dle našeho názoru označuje slovo mapula tutéž nádobku jako ampula a vzniklo pouhým přesmykem prvních dvou hlásek základního slova. Toto 22

23 slovo se v jiných dokladech ani pozdějších slovnících neobjevilo, navíc sám Gebauer je odvozuje z lat. ampulla lahvice, malá nádoba na olej (tamtéž). Stav v nové češtině Josef Jungmann výraz ampule do svého Slovníku nezahrnul, Kott jej vykládá jako lampu, kahan (Kott V: 903; jako závěsná olejová lampa také v PSJČ I: 26), deminutivum ampulka pak jako konvičku na měření něčeho 5 (Kott V: 903). SSJČ označuje slovo ampule jako zastaralé a vykládá je jako baňatou nádobku s úzkým hrdlem, zprav. na léčiva n. chemicky nestálé látky. Kromě základního tvaru se ve slovníku objevilo ještě deminutivum ampulka malá zatavená lahvička s lékem, a adj. ampulkový (SSJČ I: 30). Dle ASCS může být výrazem ampule označena také antická a středověká cestovní i liturgická kulová nádobka ze skla n. kovu na olej, nápoje, voňavky a léčiva (ASCS). Etymologie České slovo ampule je z lat. ampulla baňatá lahvička na olej, mast ap., které je deminutivem z amphora < amfora baňatý džbán, nádoba s úzkým hrdlem, v níž se často uchovávalo víno (LČS I: 74). Lat. amphora má svůj původ v řec. ἀµφορείς dvouuchá nádoba (Holub Lyer: 74). Do češtiny přešlo slovo v nezměněné podobě ampula, varianta ampule svědčí o přiklonění ke staročeskému vzoru dušě, dnešní růže (HMČ: 157). Slovo ampulcě, budeme-li je považovat za deminutivum, bylo odvozeno sufixem -cě, což je řídká varianta přípony -icě, výraz ampulka byl derivován deminutivním sufixem -ka, který byl ve staré češtině velmi produktivní (HMČ: 292). 3.4 Báně Výrazem báně, -ě, f., bývala ve staré češtině označována baňatá nádoba, zvl. hliněná, k uchování vína, oleje ap., také baňatá nádoba s uchem nebo hrdlem, např. džbán, konev ap., baňatá nádoba na nápoj, zvl. číše, sklenice, nádoba ke zvláštnímu 5 Messkännlein (Kott V: 903). 23

24 účelu, kupř. kadidelnice, kropenka a mělká nádoba, miska ; v neposlední řadě, zřejmě na základě podobnosti, znamenalo slovo i jámu v zemi nebo podzemí, kde se dobývají horniny n. rudy (ESSČ). Gebauer přidal ještě význam fiála, 6 amfora a z Husovy Postily uvádí dokladd lahvice 7 neb banie, z modliteb a legend Káza jemu matka s bany pro vodu jíti (Gb I: 25). Vedle základního tvaru se ve staročeských památkách objevuje deminutivum baňka, vyložené kromě výše uvedených významů ještě jako nádoba a nástroj k pouštění krve, pušťadlo. Gebauer slovo zachytil v několika lékařských knihách, např. v Rhazesově Raném lékařství Pro neduhy hlavy a hrdla stavěj banky v nadpaží (Gb I: 25). Z dalších odvozenin jsou doložena adjektiva baňatý a bánitý ve smyslu vydutý (ven), vypouklý (ESSČ). Gebauer uvádí příklady Sklenice baniate, (Socha Colossus) vnitř byla banita (Gb I: 25). Na obrázku 2 je možné vidět, jak staročeské nádoby zvané baňka mohly vypadat. Obr. 2 Typy baněk (Scheufler: 17). Výraz báně měl velké množství vedlejších významů, vzniklých hlavně přenesením vnější podobnosti. Zmínili jsme již důl, jámu v zemi, označoval se tak i proutěný holubník na kůlu, ojed. železná klec k uvěznění zločinců (ESSČ), slovo fungovalo jako osobní jméno Baňku dceru a pojmenování rostliny šáchor (Gb I: 25), v Malém staročeském slovníku 8 je uveden význam políček, štulec (MSS). Václav Jan Rosa do svého slovníku výraz báně také zahrnul a vysvětluje jej jako nádobu zahrdlitou, jakoukoliv, cínovou, hliněnou, sklennou, až i koš s úzkým hrdlem, 6 Viz níže 3.10 Fiola. 7 Viz níže 3.37 Lahev. 8 Bělič, J. Kamiš, A. Kučera, K. Malý staročeský slovník [on-line]. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, Verze Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < Ve všech případech je MSS citován z uvedeného zdroje. 24

25 podobně i sekundární deminutivum báněčka. Z vedlejších významů uvádí báně na věži (Rosa). Rosa zachytil i adjektiva baňovitý, baňkovitý co jest jako báně a subst. baňovitost, baňkovitost. Ve shodě s MSS zaznamenal i význam políček, s čímž souvisí slovesa baňkovati, baňčívati, vybaňčiti baňky někomu dávati, neb vytínati, políčkovati, pohlavkovati. Sloveso nabaňkovati pak může znamenat jak natlouci, tak v přeneseném významu i namluviti (někoho), hubu mu velkou k něčemu udělati (Rosa). Stav v nové češtině V Jungmannově Slovníku je kromě výrazu báně uveden i kratší tvar báň, stejného významu jako ve staré češtině, podobně deminutivum baňka. K čemu byly tyto nádoby využívány, je patrné z následujících příkladů Olej vyčištěný do olejných baněk se dává, z jedné baňky dvě stěny malovati, baňka pivná (Jung I: 67 8). Daným výrazem se označoval též alembik k pálení vod (tamtéž). Machek uvádí příklad z Holečkovy prózy, jak se baňkami léčilo: Baňky se sázely tak: Na místo, kde se cítila porucha, kovářka přilepila svíčičku na kůži, svíčičku zapálila a přiklopila skleničku. Když svíčička dohořela, na kůži naskočila baňka (= pryskýř), a tím snad vytažena byla porucha zpod kůže (Machek: 45 6). Příručí slovník jazyka českého uvádí také oba tvary, kratší báň je v něm uveden jako první. Význam baňatá nádoba není primární (PSJČ I: 74), stejně tak v SSJČ, který tvar báně označuje jako řídce užívaný. Stejný slovník také výraz baňka ve významu nádobka na odsávání krve uvádí jako zastaralý (SSJČ I: 78). Z dalších tvarů, které jsou ve slovnících zaznamenány, se u Jungmanna objevila mezi deminutivy i banička stejného významu jako baňka (Jung I: 67 8), v PSJČ i SSJČ jsme nalezli ještě tvar baňatka baňatá nádoba, Baňatka se slivovicí (PSJČ I: 75; SSJČ I: 78), a sekundární deminutivum bančička s variantou baňčička v SSJČ (SSJČ I: 78). Kromě výše jmenovaných adjektiv je v SSJČ nově zachyceno baničkový (SSJČ I: 80), PSJČ přidává adj. báňový a nářeční tvar baňulatý baňatý (PSJČ I: 77). Slovesa bančiti a baňkovati si ponechala stejný význam jako ve staré češtině, přičemž mohou být doplněna prefixy na- nebo z-. Vlastnost vyjadřuje substantivum baňatost (Jung I: 67; podobně PSJČ I: 75). 25

26 Stejně jako ve staré češtině nese výraz báně mnohé další významy. Většinu z nich zachytil z novočeských slovníkářů již Jungmann. Kromě výše zmíněných významů uvádí ku podobenství báně nádobka ze slámy upletená, na vejce, peří, ap., dále mořská ryba, tykev, lázeň, přeneseně břicháč; opilec (Jung I: 68; podobně Kott I: 45 46). Slovo baňka znamenalo i puklu na knize mosazné aj. či bublinu, pro výraz baňatka uvádí Jungmann pouze význam hruška (Jung I: 68). Dle Kotta může báně znamenat lom; vysekaný les, horu, ale i něco prázdného, vybraného, dutého (Kott VIII: 10). Baňkou je dle tohoto autora na Hané označována pokladnička pro stavěče kuželek, u Kobylí krajáč na mléko (Kott IX: 8). Ve svém slovníku uvádí několik přívlastků, které vystihují, z jakého materiálu tyto nádoby byly a k čemu se užívaly cínová, hliněná, skleněná, zlatá, měděná, na ocet (Kott I: 45), baňka přepalovací, překapávací (Kott V: 942). PSJČ ve shodě se SSJČ přidává ještě význam báně jako vosího hnízda, kulovitého poklopu, nebeské báně a hlavičky dýmky, vulgárně pak tento výraz může být užit pro vězení nebo zastavárnu Vylezlo z něho najednou, že má všecky věci v báni. Deminutivum baňka je v obou slovnících vysvětleno jen jako nádobka (PSJČ I: 74; SSJČ I: 78). Ve studentském slangu se slovem baňa označuje známka nedostatečná, tvarem baně se v nářečích nazývá house nebo pomn. hanácké široké kalhoty (SSJČ I: 78, 80). Výraz báň je součástí mnoha přísloví. Jungmann uvádí kupř. třeba mu na hlavě postavit baňky jest blázen či baňky jeden druhému sázeti ve významu tupiti, zlořečiti, haněti (Jung I: 68). O člověku, který má mnoho starostí, bolestí, se dle Kotta říká má hlavu jako báň (Kott IX: 8). U Zaorálka se můžeme setkat s příslovím plésti koše s baňami znamenajícím mluvit popleteně, páté přes deváté ; o lidech, kteří jsou spolu nějak domluveni, se říká, že kují do jedné báně, chceme-li někoho oklamat, vyvedeme jej na báň. Ze slovenského prostředí pochází přísloví zlaté baně slibovat ve smyslu slibovat někomu nemožné (Zaorálek: 7). Etymologie České slovo báně je původu praslovanského. Za nejstarší se považuje jeho význam lázeň, který je doložen ve staroslověnských památkách v podobě banja, -ję, f., 26

27 a také jihoslovanských a východoslovanských jazycích, kupř. slovinské banja, ruské баня aj. Do praslovanštiny bylo slovo přejato z lat. bal(i)neum, přesněji z plurálové podoby ba(n)nea lázně. Latinský tvar je přejímkou řec. βαλανεῖον tv. (ESJS: 56; podobně Rejzek: 69). Ostatní výše uvedené významy vznikly sémantickým posunem z kopulovitých římských lázní kopule, baňatá nádoba a důl, jáma (Holub Kopečný: 64 65; ESJS: 56). Machek se domnívá, že do praslovanštiny bylo slovo přejato z řec. βαλανεῖον lázeň. Slované dle něj znali lázně dvojího druhu, jednak dřevěné domky na způsob sauny, a pak lázně, jejichž původ sahá až do řecké antiky. Jednalo se o jámy zapuštěné do země, které měly podlahy a stěny vyložené kameny. (Machek: 45; stejně Holub Lyer: 88). Šimon Ondruš považoval slovo banja za domácí, nepřejaté, odvozené z psl. *batati bít. Výraz banja pak znamenal místo, kde se bije, což odpovídá faktu, že v nejstarších koupelích se lidé bili a šlehali větvičkami (v některých zemích se šlehání větvičkami v parních lázních zachovalo dodnes). Ze stejného slovesa pak odvozuje i slovenské dial. báň vysekaný les, paseka, mýtina, pův. tedy místo, kde se bije, kácí (Ondruš: 46 55). Václav Polák zastával názor, že významový odstín slova báně miesto, kde sa nachodí alebo dobýva zlato alebo striebro (Polák: 44) vznikl na Slovensku vlivem německým, neboť někdy v 11. až 12. století působili v těchto končinách právě němečtí horníci a kvůli nim byla dle autora původní slovanská terminologie zapomenuta (Polák: 44-51). České slovo téměř kopíruje svou latinskou předlohu, koncovkou -ě se pak přiřadilo k femininům vzoru dušě (HMČ: 157). Deminutivum baňka bylo utvořeno sufixem -ka, adjektiva baňatý a bánitý pak sufixy -atý, -itý, v psl. *-atъ, *-itъ (HMČ: 302). 27

28 3.5 Bečka Staročeské femininum bečka, -y bečka, sudovitá nádoba sloužící zvl. jako dutá míra na sůl a na tekutiny (víno, pivo apod.) (ESSČ) je zaznamenáno například v Bibli olomúcké, z níž Gebauer uvádí následující příklad Do sta beczzek vína batos (Gb I: 32). V knihách kolínského archivu je doloženo i příjmení Beczka a posesivní adj. bečkóv Matěj Beczkow (tamtéž). Vedle základního tvaru se ve staročeských památkách objevuje i deminutivum beččicě soudek Múdré (panny) vzaly oleje v beczſſicze své in vasis a jméno konatelské bečvář,kdo dělá sudy (Gb I: 32). Staročeský slovník navíc zaznamenal výraz polúbečie, -ie, n., ve významu půlbečka, polovina bečky (jako dutá míra) (StčS 18: 603). Heslář lístkového materiálu ke Staročeskému slovníku 9 bez bližší specifikace uvádí hesla, která jsou dle našeho názoru odvozena ze stejného základu jako slovo bečka, např. Beč, Bečicě, Bečici, Bečička, Bečičský, Bečva, bečvářský apod. (HesStčS). Na základě formy těchto slov soudíme, že sloužila i jako jména osobní či místní (viz níže). Rosa vykládá výraz bečka jako sud. Do svého slovníku zahrnul rovněž deminutiva bečice, bečička, tvar bečva, dále subst. bečvář, bečvářství a adj. bečvářský a bečevní (Rosa). Stav v nové češtině Ve stejném významu se výraz bečka dochoval i do nové češtiny. Jungmann jej vysvětluje jako prostici, 10 sud a jmenuje např. bečku máselnou, smolní, bečku láku s okurkami nebo bečku na víno (Jung I: 83); v jiném dokladu se píše V těch městách všudy veliké sudy a bečice jsou, v nichž ( ) cukr, kafé a fíky dovážejí (tamtéž). Ve Slovníku jsou také zachycena již zmíněná deminutiva bečice a bečička, tvar bečva a jako moravský je uveden výraz bečulka. Z adjektiv se kromě dvou výše uvedených objevilo ještě bečkový a bečovní, kromě subst. bečvář zapsal Jungmann i 9 Heslář lístkového materiálu ke Staročeskému slovníku [on-line]. Verze Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < HesStčS je v naší práci citován z uvedeného zdroje. 10 Viz

29 femininum od něj odvozené bečvářka a označení pro bečvářovu dílnu bečvárna (tamtéž). Kott doplnil Jungmanna o deminutivum bečulenka (Kott VIII: 12), maskulinum bečár, -u soudek, název poplatku bečevné a spojení bečkový filosof, kterým označuje Diogena (Kott I: 32). Malý soudeček se nazýval bečátko, beče, -e, synonymum bednáře byl bečkář (Kott V: 957). PSJČ užívá pro vysvětlení výrazu bečka pouze jediné slovo sud. Z deminutiv uvádí tvary bečice a bečička, kdy první z nich je označen jako nářeční, stejně jako výraz bečátko: Z hospody přikulili dvě notná bečátka (PSJČ I: 90 91). Substantiva derivovaná od základního slova bečka se v PSJČ shodují s těmi, která zaznamenal Jungmann, adjektiva jsou zachycena pouze dvě: bečkovitý a bečvářský (tamtéž). V SSJČ je u feminina bečka uveden význam nádoba z rovných dužin, dole širší, s otvorem v horním dnu ; význam sud je označen jako oblastní, bečka jakožto dutá míra je již zastaralá. Z dalších tvarů najdeme ve slovníku stejná deminutiva, jaká jsme uvedli výše, bečvárna zde nese označení řídkého užívání, již zastaralé jsou dle SSJČ i slova bečvář, bečvářka, bečvářský a bečvářství. Tvar Bečva se objevuje pouze jako označení moravské řeky (SSJČ I: 92 93), i když je tento výraz doložen také jako místní jméno, sr. obce Horní/Dolní/Prostřední Bečva (Hosák Šrámek I: 56). Se slovem Bečva souvisí adj. bečevský, s nářeční variantou bečvanský, objevující se vedle adj. bečkovitý (SSJČ I: 92 93). Přeneseně bývá výraz bečka použit pro označení tlustého a dýchavičného člověka Jinak by si ho nevzala, tu funivou bečku (PSJČ I: 90), Zaorálek uvádí ještě příklady na označení hloupého člověka ozývá se jak prázdná bečka a pijana leje do sebe jako do bečky (Zaorálek: 425), podobně Kott Ještě džbánek na novo pro tuto vyschlou bečku (Kott IX: 11). Z lidových rčení je známé např. načít z jiné bečky ve smyslu začít hovor o něčem jiném (SSJČ I: 92), do bečky bez dna líti znamená dělat marnou práci (Zaorálek: 10), prázdnou bečku obraceti zachytil Kott ve významu čas mařiti (Kott I: 32). 29

30 Etymologie Výraz bečka je původu praslovanského, ve stejném významu je doložen ve většině slovanských jazyků, např. v ruštině бочка, polštině beczka, ve slovenštině bočka, v nářečích i bečka a bačka, ve slovinštině bečvá apod. (ZVSZ: 71). Zpravidla se rekonstruují psl. podoby *bъči, gen. *bъčьve (odtud např. české bečva), nebo derivát *bъčьka (odtud po zániku a vokalizaci jerů i české bečka). Etymologové se shodují, že slovo bečka je přejaté, nedokážou však přesně určit původní jazyk ani dobu, kdy k přejetí došlo. Někdy se toto slovo objasňuje jako přejetí z germánských jazyků, což je sporné, jindy z jazyků románských. Newerkla například v kapitole o sporných přejetích z němčiny zaznamenal názory některých jazykovědců, kteří předpokládají přejetí českého slova ze starobavorského *butša, *butše nádoba (asi l), ve které se vozila sůl, a to pak z vlat. *buttia (Newerkla: 145). Rejzek zpochybňuje, že se v případě psl. *bъčьka jedná o starou výpůjčku z germánštiny a původ slova vidí spíše v románských jazycích. Výchozím slovem české přejímky tak mohlo být vlat. *buttia či pozdně latinské buttis, které mají zřejmě svůj původ ve středořeckém βοῦττις stejného významu (Rejzek: 74). V dalších románských jazycích se podobné slovo užívá např. v angličtině bottle láhev, francouzštině bouteille tv. nebo v italštině botte sud (Newerkla: 145). Holub s Kopečným rekonstruovali tvar *bъč(v)-ьka z psl. *bъčva. K přejetí dle nich došlo buď přímo z ř. βυττις či βυττιον bečka, sud, nebo skrze němčinu, kde tvary Butte, Bütte vycházejí z lat. podoby buttis bečka (Holub Kopečný: 67; podobně Holub Lyer: 91). Machek se kvůli hláskovým obtížím do hledání společné slovanské formy nepustil. Uvádí, že výraz bečka zřejmě patří do skupiny slov, kde bychom nalezli rom. *buttia (fr. bosse bečka na sůl ), či germ. Butte, Bottich apod. Pokládá za pravděpodobné, že daný výraz vstoupil do češtiny v podobě *bъťь-ka, kde ť ~ č před k. Tvary s hláskou -v- mohou být analogické dle *lagъvь; jihosl. lagva je sud (Machek: 49). 30

31 3.6 Čbán Ve staročeských památkách je zachyceno hned několik podob maskulina čbán, -a/-u. Vedle základního tvaru stojí tčbán, dčbán i žbán (MSS). Z bajky o lišce a džbánu, jejíž zápis pochází ze 14. století, je následující příklad: (Liška) czbana zoči, vecě: Dobrý večer, czbane! (Gb I: 160), v hymnáři z 15. století je zapsáno tczbany, z Bible kralické pojal do svého slovníku Gebauer slovo dčbán. Kromě označení nádoby bylo výrazu čbán užíváno i jako pomístního jména, např. silva Czban (Tamtéž). Gebauer zaznamenal také deminutivum čbánek (viz obr. 3) Svatý Jakub na katu uprosi, aby mu czbanka wuodi podal, a adjektivum čbánový (Gb I: 160). V HesStčS je zaznamenáno relační adj. čbánovský a adj. čbánický, jež však není doloženo žádným příkladem, a proto se domníváme, že se vztahuje spíše k výrazům Čbánicě nebo Čbánici, doloženým v nové češtiny v názvu obce Džbánice nedaleko Moravského Krumlova (HesStčS; Hosák Šrámek I: 213). Zajímavý je výraz čbanař, též dčbanař, džbanař, který není vysvětlen jako jméno konatelské, ale znamenal potupnou přezdívku tomu, kdo přijímal pod jednou, katolík (MSS). Obr. 3 Džbánky z 15. století (zdroj: Rosa vysvětluje čbán jako hliněnou zahrdlitou nádobu a vedle základního tvaru u něj nalezneme variantu dčbán, nově také zbán a poprvé zápis, který známe 31

32 z nové češtiny, džbán. Z dalších tvarů je v Rosově Thesauru zaznamenáno sekundární deminutivum čbáneček s několika hláskovými variantami (Rosa). Ve Vokabuláři latinském a českém 11 (VLČ) v kapitole O Wěcech Potřebných W Kuchyni nalezneme zapsána hesla Dčbán jako ekvivalent k lat. výrazu amphora dvouuchá nádoba, džbán (LČS I: 74) a Dčbán wodnj jako český překlad lat. slova fidelia hliněná nádoba, hrnec (LČS I: 554). O užívání daných nádob i v dalším století svědčí doklad ve slovníku Jana Václava Pohla. 12 V kapitole O Wěcech k Stołu patřicých nalezneme zapsán džbán jako synonymum německého Krug tv. (Pohl). Stav v nové češtině Vedle tvaru čbán, -u náčiní baňaté s uchem, na vodu a rozmanité nápoje zaznamenal Jungmann ve své době také ještě několik dalších podob tohoto maskulina: dčbán, džbán a žbán. Nechybí ani deminutiva čbánek a čbáneček s hláskovými variantami, které jsme uvedli výše. Z dalších odvozenin je zachycen čbánář, čbánkář, -e kdo čbány dělá, podobně čbánečkář, -e, čbánečník, dčbánečník, -a. Adjektivum uvádí Jungmann jediné, stejně jako Gebauer, čbánový, příp. čbánkový (Jung I: 267; podobně Kott I: 166). Mezi doklady ve slovníku jsme nalezli např. másový a pinetní dčbán. Más i pinta jsou staročeské duté míry, tudíž tyto nádoby mohly sloužit k jejich odměřování. Dále se objevily čbány ocetní, pivné, vinné a vodní, z jejichž názvů je patrné, k čemu sloužily. Slovem džbán mohla být označena též míra nebo nějaká nádobka užívaná v chemii. Tyto významy uvádí Jungmann jako jediný (Jung I: 267). V PSJČ je již uvedena pouze varianta džbán, -u baňatá nádoba s uchem. Deminutiva jsou zde stejná jako u Jungmanna, z adjektiv dříve zmíněných je uvedeno pouze džbánkový ke džbánku se vztahující, ale nově se objevila adj. džbánovitý, resp. džbánečkovitý, džbánu podobný, a džbánkářský vztahující se k výrobci džbánů, který 11 Vocabularium Latino Bohemicum pro usu scholarum nunc denuo diligenter & accurate editum. Vokabulář latinský a český, nyní vnově spravený a rozšířený [on-line]. Praha: Verze Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < VLČ citujeme v celé práci z tohoto zdroje. 12 Pohl, J. V. Česko-německý slovnář oder Böhmisch-Deutsches Wörter-Buch [on-line]. In: Grammatica linguae Bohemicae. Vídeň Praha Terst: Johann Thomas von Trattner, 1756, s Verze z Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < Pohlův Slovnář citujeme v naší práci z tohoto zdroje. 32

33 je zde uveden jen jediným výrazem džbánkář, -e. PSJČ dále uvádí ještě odvozeniny džbánkárna a džbánkářství, obě znamenají výrobnu džbánků (PSJČ I: 627). Dle SSJČ je džbán baňatá, obyč. protáhlá nádoba s uchem, často s užším hrdlem a s hubičkou. Ostatní odvozeniny se shodují s PSJČ, avšak u výrazu džbánkař došlo k odstranění kvantity v sufixu, což poté ovlivnilo i derivovaný tvar džbánkařství (SSJČ I: 444). Výraz džbán se objevuje v několika příslovích. Asi nejznámějším z nich je Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne (PSJČ I: 627). Řekneme-li o někom, že má nohy jako džbány, myslíme tím silné, oteklé, mohutné. Známe-li někoho velmi dobře, můžeme říci, že do něj vidíme jako do skleněného džbánku (Zaorálek: 441). Kott ještě zaznamenaal rčení také džbánek ucho má ve významu všechno se slyší (Kott V: 1170). Etymologie Slovo džbán je doloženo ve většině slovanských jazyků, např. ve slovenštině džbán, pol. dzban (stpol. czban), ukr. a r. dial. жбан apod. (ZVSZ: 83). Východiskem tohoto slova je psl. *čьbanъ (ve stsl. je doložena podoba čьvanъ). Praslovanský konstrukt bývá spojován s psl. *čьbьrъ džber, které je příbuzné s lit. kibìras tv. z lit. kìbti uvíznout, zůstat viset. Původní význam obou psl. názvů nádob by tak byl * nádoba na zavěšení, nádoba s uchy (ESJS: 120; podobně Rejzek: 152). Machek slovo spojuje s řec. ἴβανοζ stejného významu, počáteční č- zřejmě vzniklo v důsledku podoby se stč. čber (Machek: 138). Staročeské slovo čbán bylo derivováno sufixem -anъ (SK I: 130) zřejmě ze stejného základu jako výraz čber. V důsledku zániku a vokalizace jerů se pak z psl. podoby *čьbanъ vyvinul staročeský tvar uvedený výše. Z výkladu vyplývá, že ještě ani v nové češtině nebyla psaná podoba tohoto maskulina ustálena. Počáteční č- podléhalo regresivní asimilaci a měnilo se ve znělé [ǯ]. Staročeští písaři se snažili tuto změnu nějakým způsobem reflektovat, proto se na začátku slova objevilo d-, ž- apod. Přestože podoby s počátečním dž- jsou známé již ze staré češtiny, ustálila se tato skupina na začátku slova džbán zřejmě až vlivem cizích jazyků a potřebou počešťovat přejatá slova, např. džungle, džem, džinismus atd. 33

34 Džbány se vyvinuly z láhve, k níž se asi ve 13. století přidalo ucho. (Michna: 25) Archeologické památky dokládají, že džbány byly po hrncích jednou z nejčastěji užívaných nádob. Nálezy ze 14. a 15. století jsou poměrně hojné a tvarově rozmanité. Dle Pavla Radoměrského byly džbány již ve 14. století běžně opatřovány výlevkou (nazývanou ve stč. například lévka, -y (MSS), řápek/řepejlek/řpajlek, -a/-u či stříkačka, -y (ESSČ)), ale výjimkou nebyly ani nádoby bez výlevky. Tento druh keramiky býval obvykle lépe zdoben než nádoby jiné, džbány z druhé poloviny 16. století pak bývaly polévané nejen uvnitř, ale i vně, s engobovou 13 výzdobou (Radoměrský: 75). Velikost džbánů souvisela s jejich funkcí. Velké džbány (nad 25 cm) se nejčastěji používaly k nošení vody, menší džbánky (pod 25 cm) bývaly tvarově rozmanitější a sloužily zřejmě při stolování. Hrnčíři v té době byli již velmi zruční, některé džbánky se totiž značně podobaly cínovým nádobám (Nekuda Reichertová: 56). 3.7 Čber Staročeské maskulinum čber, gen. čebra, později analogií čbera, -u charakterizuje Gebauer jako nádobu se dvěma uchy 14 (viz obr. 4). Z lékařských knih pochází doklad nali kozého mléka do czberu (Gb I: 160). Mezi slovy odvozenými od slova čber se ve stč. památkách objevil čberník kdo dělá čbery (Gb I: 160), deminutivum čbeřík a adjektiva čberný a čberový, která jsou zaznamenána v Hesláři (HesStčS). Rosa vedle tvaru čber nádoba dřevěná veliká dvojuchá, jako se na nosidlách neb na sochoru nosí uvádí ještě varianty dċber a dżber. Z dalších slov u něj nalezneme pouze deminutiva čbeřík a čbeříček s hláskovými variantami (Rosa). Džber jako synonymum pro německé Zuber uvádí ve svém díle i Josef Václav Pohl (Pohl). 13 Engoba je povlak s jemné plavené hlíny nanášený na keramiku, sloužící k zakrytí nečistého základního střepu a ke zdobení, nástřepí (ASCS). 14 Gefäss mit zwei tragoesen (Gb I: 160). 34

35 Obr. 4 Čber (Šťastná: 75). Stav v nové češtině Výraz čber, -u, s variantami dčber, džber, žber, vysvětluje Jungmann jako jedno z největších náčiní dřevěných k nošení vody nebo nápojů obyčejně na dně širší, svrchu sevřenější (Jung I: 267). Kromě základního pojal do svého Slovníku deminutiva čberek, čbeřík a sekundární deminutiva čbereček a čbeříček. Z dalších odvozenin jsou zachycena adj. čberníí a čberový s hláskovými variantami (tamtéž). Kott doplnil Jungmannův výklad o adj. čberovní, např. čberovní bidlo, a femininum čberovina, -y čberové (malé) ryby (Kott I: 167). Dále uvádí tvar čbera, -y džber a sloveso čbeřiti (Kott V: 1170). Ve svých Příspěvcích pak zaznamenal ještě variantu džbar (Kott IX: 50) a deminutivum džberníček, džberníček piva (Kott X: 65). PSJČ zachytil kromě tvaru džber dřevěná velká nádoba dvojuchá možnost psát také čber. Výraz džbeřík je označen jako málo užívaný, stejněě tak džberek. Z prózy G. Preissové pochází doklad Tetka škrabala nová zemčata na stoličce u zahrádky a házela je do džberku u vodovodu (PSJČ I: 627). SSJČ již připouští pouze psaní džber. Vysvětlení podává stejné jako PSJČ, navíc je zde uveden význam slova džber v rybníkářství, a to jako stará objemová míra užívaná při výlovu rybníků. Deminutiva džberek, džbeřík a džbírek nesou označení málo užívaná (SSJČ I: 444). Slovo džber jsme nalezli pouze v jednom přirovnání mít hlavu jako džber ve významu velikou, plnou starostí (Zaorálek: 441). Přeneseně je možné tohoto slova užít k označení velkého množství, např. džber hříchů, hany (SSJČ I: 444). 35

36 Etymologie Slovo džber je pokračováním psl. *čьbьrъ. V dalších slovanských jazycích je toto slovo doloženo např. ve slovenštině (d)žbar, čebrík, horní lužičtině cwor, slovinštině čeber, polštině ceber (stpol. dżber), odkud přešlo do ukrajinštiny цебер a ruštiny цебар. Jako příbuzné se nejčastěji uvádí i lit. kibìras vědro, lot. ciba kulatá dřevěná nádoba (ESJS: 120, podobně viz výše výklad českého džbán; stejně Rejzek: 152). Holub s Kopečným přidávají pro srovnání ještě latinský výraz cumba poutnický soudek s nápojem (Holub Kopečný: 112). Machek se domníval, že džber má praevropský původ a podobně jako něm. Zuber, sthn. zwibar tv. bylo přejato od obyvatelstva sídlícího v Evropě před příchodem Indoevropanů (Machek: 138). Spojení s německým Zuber Newerkla pokládá za chybné (Newerkla: 552). Staročeský výraz čber získal svou podobu po zániku a vokalizaci jerů z psl. *čьbьrъ. O skupině dž- na začátku slova jsme pojednali již výše, viz 0. Džber označoval velkou nádobu používanou běžně v domácnostech a hospodářstvích, otevřený soudek, dvouuchý, který se nosíval zpravidla tak, že bylo třeba prostrčit tyč skrze obě ucha; teprve pak byli dva lidé s to džber vyzdvihnout (tak Horálek Němec: 210). Tato nádoba sloužila i pro měření sypkých věcí. Každé město mělo určité předpisy, které stanovovaly její správný obsah. V 15. století bylo běžné, že rolníci odváděli svým pánům určitou část své úrody, která se počítala na džbery (např. tři džbery ječmene, žita apod.). Také ten, kdo ve městě vařil pivo, musel pánům odvádět určitou míru, srov. citát z městských předpisů dva čbery mláta pánuom z pivovaruov dávati bude (Horálek Němec: 210). V památkách z první poloviny 15. století je zachycen ještě jeden význam pro džber: pít čber podle obyčeje či čber památného. Výraz džber je zde označením pro akt, kterým lidé završili např. koupi nějakého majetku; podobný význam mělo i stč. slovo litkup (SSJČ I: 1123). Z 16. století je doloženo i sloveso čberovati označující právě ono konečné zapíjení události. Tento zvyk přetrval dodnes, jen místo džberu si lidé dají skleničku nějakého nápoje (Horálek Němec: 210). 36

37 3.7.1 Čbernicě MSS vysvětluje toto staročeské femininum jako nádobu na tekutiny, na mouku (MSS). V Prešpurském slovníku se nachází doklad Czbernicze acetabulum, nádoba na ocet (Gb I: 160) a v překladu proroka Daniela vína šest czbernycz sex amphorae (Tamtéž.). Stav v nové češtině V Jungmannově Slovníku je zaznamenána čbernice, -e s variantou dčbernice korčák 15 (Jung I: 267; podobně Kott I: 167; Kott V: 1170). Tato nádoba sloužila i k umývání nohou a byla synonymem pro měděnici či škopek, které sloužily podobnému účelu (oba výrazy tvoří níže samostatná hesla). V novějších slovnících se výraz čbernice již neobjevil. Etymologie Výraz čbernice byl odvozen z adjektiva čberný sufixem -icě (HMČ: 271). Toto adjektivum je derivátem stč. slova čber, o jehož etymologii jsme pojednali výše. Horálek s Němcem uvádí doklad slova džbernice z Kroniky Václava Hájka z Libočan, který zde popisuje pečeť krále Václava IV. Byl na ní dle kronikáře obraz lazebnice v podkytlí 16, jinak v podtuchu, ana drží na levé ruce zavěšenou džbernici a v pravé ruce zelený věník 17. Taková pečeť nebyla dle autorů nikdy nalezena, ale nádoba a větvičky, o nichž se v citátu píše, jsou spojeny s prováděním hygieny ve středověku, dokud se mýdlo nestalo součástí péče o tělo (Horálek Němec: 166). 3.8 Čiešě Staročeské femininum čiešě, -e označovalo číši, pohár, kalich (MSS). Z Bible kladrubské pochází citát ċeẛi zlatých, ċeẛi střiebrných (Gb I: 173). Z dalších tvarů je 15 Viz níže. 16 Kytle byla prostý, hrubý oděv (sukně s halenou) (MSS). 17 Věník je vysvětlen jako svazek větviček s lupeny, který sloužil k šlehání kůže při koupeli (Horálek Němec: 166). 37

38 staročeskými památkami doloženo deminutivum čieška s variantou čěška, -y, které kromě významu malá číše označovalo šperk, ozdobu podoby měsíčku, anat. čéšku (patelu) (MSS) učiňň připálenie pod kolenem níže czieſſky (Gb I: 173) anat. dutinu v kosti vkleslou, do níž jiná kost zapadá a holeň (tamtéž). Dále je doloženo označení toho kdo dělá číše čěšieř, -e s variantou čiešieř, které je zapsáno i jako vlastní jméno Cziessierz Martinus (Gb I: 170, 173); čiešník, starší čášník, též čěšník, -a ve významu číšník (tamtéž) a v Hesláři je zaznamenáno konatelské jméno čieškář (HesStčS). Od výrazu čiešě odvozuje Gebauer i slovo čěšule,-e miska při některém ovoci s deminutivem čěšulka, -y; např. czieſſule žaludowa (Gb I: 170). V Rosově slovníku je zapsán tvar číše okrouhlá picí nádoba a deminutivum číška, která je vyložena jako kostěná miska na příhbí kolena (Rosa). Zvyk připíjet z číše (viz obr. 5) na něčí počest je zaznamenán již v našich nejstarších památkách; např. v Dalimilově kronice je zachycen přípitek knížete Václava na počest archandělaa Michaela takto: Vypieme tu čieši na čest Michalu svatému. (Němec 1986: 4). Obr. 5 Byzantsko-orientální číše VII. IX. stol. (Niederle: 235). Stav v nové češtině Josef Jungmann zahrnul do svého Slovníku kromě základního tvaru číše i několik dalších variant tohoto slova, označil je ale všechny jako zastaralé čéše, čaša, čaše. Z deminutiv zaznamenal výrazy číška, čéška a zastaralé čaška, podobně také sekundární deminutiva číšečka, češečka a zastaralé čašečka. Tento druh nádoby vysvětluje jako náčiní k pití, číše picí, koflík (Jung I: 303; stejně Kott I: 180, 190). 38

39 Mezi odvozeninami od slova číše najdeme u Jungmanna slova číšíř, -e (tamtéž) a čéškař, -e ve významu kdo číše dělá, dále češník, číšník kdo číše s nápojem podává, zvláště u královského stolu (Jung I: 291; podobně Kott I: 180, 190). Zajímavé je, že přechýlená podoba češnice je, na rozdíl od svého mužského protějšku a druhého tvaru číšnice, označena jako zastaralá (tamtéž). Z adjektiv zapsal Jungmann číšový, dále číšovitý na způsob číše, poločíšovitý podobný půlčíši a číškovatý, češkovatý číšce podobný (Jung I: 303; Jung III: 267; podobně Kott V: 1210). Kromě nádoby označovala číše také míru tekutých věcí ; již u Veleslavína je doloženo 24 číšek = jeden más, neb 2 žejdlíky, neb půl pinty. Dále slouží číška nebo čéška v anatomii jako označení kosti, třírohá, kulatá násada neb kostěná míska v předu na koleně nebo lebka. Přeneseně je pak tohoto pojmenování užíváno pro to, co je číši podobné, číše slimačí, perlová, želvová označují ulitu, krunýř apod., číška žaludová je miskovitý obal plodu dubu (Jung I: 303). Podobně jako u Gebauera nalezneme i v Jungmannově Slovníku pro označení toho, co je podobné číši, výraz češule, -e s dalšími tvary češulina, -y a deminutivy češulka, češulečka, češulinka, např. češulka žaludová nebo dubová (Jung I: 291). V PSJČ je femininum číše označeno jako knižní a vysvětleno jako pohár, obyč. větší do šíře než do hloubky. Zachyceno je zde i deminutivum číška (např. číška čaje), které se přeneseně užívá jako označení pro porcelánové číšky na telegrafních tyčích, v botanice pak číška pojmenovává miskovitý obal květní některých rostlin vzniklý rozšířením květní osy (např. dubů, buků, kaštanů) (PSJČ I: 328). Z adjektiv je v tomto slovníku zapsáno číškovitý mající podobu číšky. Mezi dalšími odvozeninami se objevil výraz číšník, -a sklepník, zaměstnanec v hostincích, kavárnách, vinárnách a p. veřejných místnostech, obsluhující hosty. Tento výraz má ještě další dva významy, prvním z nich je středověký hodnostář, druhý souvisí se zoologií. Vedle tohoto slova se vyskytuje i jeho přechýlená podoba číšnice, -e, adjektivum číšnický a označení povolání číšníka či středověké hodnosti dvorské číšnictví (tamtéž). SSJČ podává pro slovo číše stejné vysvětlení jako PSJČ. Kromě základního tvaru uvádí ještě řidčeji užívanou variantu číš. Deminutivum číška vykládá SSJČ jako pohárek; skleničku a uvádí také botanický význam popsaný již výše. Adjektivum je zaznamenáno pouze jediné, číškovitý, z dalších tvarů potom stejná substantiva (číšník apod.), jaká jsme uvedli v předchozím odstavci (SSJČ I: 259). 39

40 Etymologie Slovo číše je doloženo ve většině slovanských jazyků a ve stejném významu se objevuje např. polštině czasza, slovinštině čáša, východoslovanských jazycích чаша apod. (ZVSZ: 77). Je to slovo staré, pocházející z dob jazykové jednoty Slovanů. O jeho původu však existují pochybnosti. Někteří etymologové odvozují psl. *čaša od slova *česati, pův. drápat, škrábat. Původní význam psl. *čaša (*kēs-i a) by pak mohl být * nádoba vyškrabaná, vydlabaná ze dřeva (ESJS: 99; Němec 1986: 4). Na základě tohoto výkladu pak bývá nádoba zvaná číšě pokládána za starobylejší než řěpicě 18 (tamtéž). Jiní jazykovědci pokládají psl. *čaša za přejetí z íránštiny, z nedochovaného slova, z něhož pochází i sti. čášaka- a arm. čašak stejného významu (ESJS: 99; podobně Holub Kopečný: 94; Rejzek: 117). Staročeské čěšule miskovitý obal některých rostlinných plodů, nč. pak číška, vznikl dle Machka buď zkřížením ze slova číška (žaludová) nebo z nějakého tvaru začínajícího na šč- jako v polštině; zde předpokládá tvary *ščelišina (> ščešuľa): szczeżuła (...) czasula czasołka (...) rybí šupina (Machek: 606). Z praslovanského *čaša vznikl staročeský tvar díky přehlásce a > ě, která hojně probíhala ve 13. století. Psl. *čaša se tedy změnilo v přechodný tvar ča šä a ten ve stč. čiešě (HMČ: 63 65). Koncové -ě ztvrdlo v průběhu 14. století v -e důsledkem hlavní historické depalatalizace (HMČ: 86 96). Diftong ie se pak během 15. a 16. století začal monoftongizovat v í, odtud novočeský tvar číše (HMČ: 112). 3.9 Diežě Staročeské femininum diežě, -e znamenalo díž (viz obrázky 6 a 7) a je doloženo např. v Hradeckém rukopisu Až ť múky napytliji a kvas w diezy přihotuji (Gb I: 249) a (žena) nali (kvasnic) puol diezie (tamtéž). Vedle základního slova existovalo také maskulinum diežek, -žka/-žku objemná nádoba, zvl. na uchovávání poživatin, sud (ESSČ). Deminutivum diežka, -y pojmenovávalo dížku a také 18 Viz

41 dojačku 19 (tamtéž). Heslář pak uvádí ještě dvě odvozeniny diežicě a diežička (HesStčS). V Rosově slovníku jsou uvedeny tvary díže i díž pro nádobu dřevěnou k mísení těsta. Deminutivum dížka označuje jak malou díži, tak nádobu k dojení krav (Rosa). Vokabulář latinský a český v kapitole O Wěcech Potřebných W Kuchyni také zaznamenal výraz díže (VLČ). Obr. 6 Díže (Šťastná: 71). Obr. 7 Díže na chlebové těsto (Heimrichová: 17). Stav v nové češtině Jungmannův slovník uvádí na prvním místě výraz díž, na druhém pak tvar díže, oba ve významu nádoba dřevěná k zadělávání kvasu chlebového, a k mísení těsta. Z deminutiv jsou zachycena slova dížka, dížečka a dížička. Všechny zmíněné tvary mohou označovat také dojní hrotu, dojecí nádobu aneb konev, dojačku (viz obr. 8). V hutích se dle Jungmanna užívala dížka k nošení vody (Jung I: 373; podobně i Kott I: 243). Z dalších výrazů odvozených od slova díže je uvedeno adj. dížný, kvas dížný (tamtéž). Kott ještě pro slovo díže uvádí význam kiaď na zváranie šiat (Kott VIII: 55). PSJČ zaznamenal také oba tvary tohoto označení dřevěné nádoby na míšení těsta, nejdříve uvádí slovo díže, potom díž; Vyškrábla z díže kus těsta Kromě základního tvaru je zachyceno již jen deminutivum dížka znamenající malou díži, dojačku a řidčeji nádobu na nabírání vody (PSJČ I: 433, SSJČ I: 330). Ve významu nádoba na dojení mléka je slovo díže užíváno již od staré češtiny a v nářečích se v tomto významu dochovalo dodnes. Zřejmě proto bylo zahrnuto do 19 Dojačka je nádoba na dojení mléka. 41

42 Českého jazykového atlasu, kde je autoři vykládají jako nádobu dříve ze dřeva, později z pocínovaného plechu, výjimečně nádobu hliněnou (ČJA III: 408). Rozdíl v materiálu, z něhož byla nádoba vyrobena, se dříve odrážel i v jejím pojmenování; nádoby ze dřeva nesly název dížka (ve středních a jihozápadních Čechách) a hrotek (na většině Moravy a ve Slezsku), nádoby z plechu pak dojačka (severovýchodní Čechy) s variantou doječka na severozápadní Moravě a plecháč (tamtéž). Obr. 8 Dojačka (Šťastná: 75). Výraz díže se objevuje i v několika rčeních. Zaorálek zaznamenal např. utíká mu těsto z díže, které znamená, že je někdo v nepříjemné situaci, bezradný; je s ním zle (Zaorálek: 45). Kott zachytil rčení kdo k poli přihlíží, má také v díži (Kott VI: 56). Na Moravě se užívá přirovnání je jak díža, myslí se tím široký, obtloustlý (Zaorálek: 437). Etymologie Praslovanské *děža je doloženo ve většině slovanských jazyků, např. ve slovenštině dieža, v polštině dzieża, slovinštině déža, ruských dialektech дежа aj. (ZVSZ: 91). Praslovanský tvar *děža je původem z *děz-jā < *dhoiģh-jā. Souvisí s ide. kořenem *dheiģh- hníst, který je např. i v gót. deigan stejného významu a gót. daigs, sthn. teig (nhn. Teig) těsto. Slovo *děža nádoba, v níž se mísí a pak kyne těsto si tedy ponechala svůj původní význam až dodnes (Holub Kopečný: 102; Machek: 119; podobně Rejzek: 157). 42

43 Koncové -ě ve stč. diežě vzniklo přehláskou a > ě, o které jsme pojednali v etymologické části slova čiešě výše (viz 3.8). Tam také více o monoftongizaci diftongu ie > í a hlavní historické depalatalizaci, které změnily stč. diežě v nč. díže Fiola Ve staré češtině existovala feminina fiola, fijola, fiala, fijala, -y, která označovala jednak rostlinu, jednak skleněnou nádobu lučebnickou. V Alchimii Antonia z Florencie je zapsáno stuď ten olej fyole (Gb I: 382). U deminutiva fiolka s variantou fialka uvádí Gebauer pouze význam nádoby, ze stejného zdroje autor použil příklad sklenice ješto slove phyolka (tamtéž). Další odvozeniny v Gebauerově Slovníku uvedené, např. adjektiva fiolový, fialový, jsou spojeny již jen s významem rostlina, nebudeme se jimi zde proto zabývat. Ve stejném významu nalezneme daná slova i v Rosově Thesauru (Rosa). Stav v nové češtině Jungmann zaznamenal variantu fiala, -y v mnoha významech, budeme se však držet pouze toho, který souvisí s nádobou, tedy sklenné náčiní podloužné chemiků, Báně prosté, mající zbyt dlouhé válkovaté šíje, nazýváme báněmi dlouhošíjnými, kratší fialami (Jung I: 542; podobně Kott I: 368; Kott VI: 222). Deminutivum fialka Jungmann vysvětluje jednoduše jako zdrobnělinu od slova fiala, adjektiva fialový, fialkový jako deriváty základového slova s významem bylina i nádoba (Jung I: 542). Zbylé deriváty se v doplňujících příkladech objevují jen ve spojení s částmi rostlin nebo jejich produkty, nebudeme se jimi zde zabývat (tamtéž). V PSJČ je skleněná nádobka s dlouhým úzkým hrdlem označena výrazem fióla, -y, deminutivum fiólka je podobného významu. Jiné odvozeniny tohoto slova uvedeny nejsou, varianty s kmenovým -a- s významem nádoby již nijak nesouvisí (PSJČ I: 726; SSJČ I: 500). Etymologie Slovo je doloženo ve staroslověnštině v podobě fijalь, -i, f., miska, doloženy jsou také varianty fiala, piělь, pyělь a pyěla. Stsl. výraz byl přejat z řec. φιάλη nízká 43

44 miska bez ouška i bez podstavce, s vypuklinou uprostřed dna; někdy byla k okraji připojena kolmo vodorovná rukojeť (Havlová: 103; ESJS: 169). V poměrně nové době se pak toto slovo nejasného původu dostalo do slovanských jazyků zpět, tentokrát přes perštinu. Novoperské pijāle miska na pití, nízký šálek bez ouška přejala ruština jako oznašení středoasijské reálie пияла (Havlová: 104). Dle Newerkly mohlo být české fióla přejato z něm. Phiole, franc. fiole nebo přímo ze střlat. phiola, které je z lat. phiala, a to z řec. φιάλη (Newerkla: 523). Z neslovanských jazyků se slovo užívá ve stejném významu např. v němčině Phiole, angličtině phial, vial, maďarštině fiola apod. (tamtéž; podobně Holub Lyer: 157). Slovo fiola si v češtině v podstatě ponechalo podobu, ve které bylo přejato, ať už z toho či onoho jazyka. Koncovkou -a se přiřadilo k femininům vzoru žena (HMČ: 155) Firšajt Slovo firšajt s variantou firšějt, -a/-u, m., zachytil ve staročeských památkách z našich slovníkářů pouze Jan Gebauer. Vysvětluje jej jako některý kus nádobí pivovarského a uvádí příklady z knih kolínských archivů. První zápis pochází z roku 1498 firſſayt za 45 gr. 20, druhý z r (v pivovaru) pánev, firſſeyt, kádi, koryto a jiné potřeby (Gb I: 383). Po zadání slova firšajt do jednoho z internetových vyhledávačů jsme objevili článek Josefa Otradovce pojednávající o historii pivovarnictví v Třebenicích. Zde je zachyceno slovo firšejt s dosud nezaznamenanou variantou firšit (...) pánve a různé nádobí (firšit, firšejt). Doklad pochází z knihy městských počtů z druhé poloviny 16. století (Otradovec). Stav v nové češtině Z novočeských slovníků se slovo firšajt s variantou firšejt, -u objevilo pouze u Kotta, který jej vysvětluje podobně jako Gebauer, tedy jako nějakou pivovarskou nádobu (Kott X: 71). 20 Zkratka pro groše. 44

45 Etymologie Slovo firšajt není v českých etymologických slovnících zaznamenáno. Podle jeho formální podoby soudíme, že se jedná o přejetí z německého jazyka, avšak Newerkla tento výraz neuvádí. Při hledání na internetu jsme narazili na stránky o pivovarství 21, kde bylo v souvislosti s úpravou piva mj. napsáno: Dříve se kladl velký důraz na dokonalé vyčeření piva při dokvašování, neboť se pivo plnilo do dopravních nádob nefiltrované. K urychlování vyčeření se používalo třísek z lískového či bukového dřeva, necelého 1/2 m dlouhých, 4-5 cm širokých a 1,5 až 2,5 mm tlustých. Před použitím se musely několikrát vyvařit, aby neudělovaly pivu příchuť. Vkládaly se do sudů mokré (dvířky nebo lépe špuntovnicí po mazání naplnění sudu), v množství asi 1 kg/hl. Po stočení piva se musely vyndat, kartáčovat a pak sterilovat povařením nebo párou před dalším použitím. Vliv třískování na vyčeření byl pronikavý pouze u piv, která měla normální schopnost se vyčeřit, u piv s technologickými nedostatky třísky nepomáhaly. Po konzultaci s rodilým mluvčím jsme dospěli ke dvěma možným výkladům původu slova firšajt. Dle prvního z nich se pro třísku, štěpinu užívá v němčině označení Scheit. Nádoba na takové třísky by se pak dala přeložit např. jako Fass für Scheit. Druhý výklad pokládáme za pravděpodobnější. Sloveso čeřit se německy řekne scheiden. Nádoba na čeření potom může být Fass für scheiden, hovorově für Scheid, počeštěně tedy firšajt Flašě Staročeské femininum flašě, -ě charakterizuje MSS jako láhev, dutou nádobu (MSS). Gebauer uvádí příklad z lékařských knih Schovajž to v čisté fflaſſy cínové (Gb I: 383) a na základě jiných příkladů, které nalezl ve staročeských památkách, se domnívá, že slovo flašě mohlo označovat i rybu, jež tvarem svého těla připomínala tuto nádobu (tamtéž). 21 Stránky jsou dostupné z: < 45

46 Písemné památky dokládají také deminutivum flaška, -y, např. v Nové radě je psáno vína flaſſku měj vždy s sebú (Gb I: 384). Tento výraz byl užíván jako vlastní jméno osobní, např. autorem výše zmíněné památky byl Smil Flaška z Pardubic, dále sloužil jako základ pro posesivní adj. flaškóv hrad Flaſſków Richenburk (tamtéž). Maskulinum flaškář, -ě (tamtéž) není u Gebauera jednoznačně vysvětleno, dle zakončení tohoto slova však soudíme, že neslo stejný význam jako výraz flašnéř, -ě, tedy ten kdo dělá flaše. Přechýlené substantivum flašnéřka, -y znamenalo prodavačku flaší (Gb I: 383). Heslář lístkového materiálu k StčS uvádí ještě sekundární deminutivum flaščička, substantiva flašín a flašeři a adjektiva flašerský, flašnéřský a flaškovský. Poslední jmenované je zapsáno s velkým počátečním písmenem, což může naznačovat, že již bylo používáno také jako vlastní jméno (HesStčS). Václav Flajšhans nalezl u Klareta slovo flaška a výraz flašín, o kterém píše rozumí se tu buď též nádoba anebo ryba podle podoby své tak nazývaná (Flajšhans II: ). V Rosově Thesauru je zaznamenáno slovo flaše s deminutivy flaška a flaštička, napil se z flašky Šalomounový (o mudrácích) (Rosa). Autor zapsal také množství přívlastků, které nám napoví, z jakých materiálů byly středověké flašky vyráběny, např. flaška skleněná, kamenná, plechová, hliněná, kožená. Člověk, jenž vyrábí tento druh nádob, je u Rosy označen výrazem flašnýř (tamtéž). Přehláska é > ý, typická pro česká nářečí (ESČ: 393) je v tomto případě dána zřejmě původem autora. Vokabulář latinský a český uvádí v kapitole O Potřebách priſluſſegjcých k Stolu výrazy flaſſe neb wláhnice jako ekvivalenty latinského slova lagēna láhev, lahvice (hliněná n. skleněná) (VLČ; LČS II: 10). Stav v nové češtině Jungmann pojal do svého slovníku femininum flaše, -e s deminutivy flaška a flaštička ve významu náčiní pospolitě sklenné, s šíjí úzkou k zatýkání, láhev, láhvice. K přívlastkům, které jsme uvedli výše u Rosy, přidává dřevěná, pletená. Z dalších odvozenin je ve slovníku zapsán flašnéř, -e kdo flaše dělá, s adjektivem flašnéřský a výrazem flašnéřství označujícím flašnéřské řemeslo. Poprvé se zde objevilo maskulinum flašník, -u znamenající pouzdro na flaše, ale i flašnéř, a adjektiva flašovatý na způsob flašky s variantami flaškovatý, flaštičkovatý, a flašový, 46

47 také s variantami flaškový, flaštičkový, flašková zátka; flašové pivo (Jung I: ; podobně Kott I: ; Kott VI: 227). Kott uvádí pro výraz flaška ještě významy plechové pouzdro, i skříňka na leccos, dále úzká nádoba cínová, válcovitá, na řemenech visutá a hruška, který vznikl zřejmě na základě tvarové podobnosti (Kott VIII: 84, 516). Substantivum flaše je v PSJČ označeno jako lidový název pro láhev. Vedle tvarů flaška a flaštička, Lékárník mu nalil kapek, zavázal flaštičku. Poprvé se objevily výrazy flašečka, opatřen značkou pro výraz málo užívaný, a vulgární fláděra. Z dalších odvozenin je ve slovníku zapsáno již jen adj. flaškový (PSJČ I: 728, 731). V současné češtině je slovo flaše pokládáno za nářeční a již zastaralé, flaška pak jako výraz obecné češtiny. Z dalších tvarů je dnes užíváno deminutivum flaštička, nář. flašečka a zhrubělé fláděra s variantami flanda 22 a flanděra, dát si fláděru vína. Z adj. je v SSJČ uvedeno pouze flaškový (SSJČ I: ). Výraz flaška se objevuje i v některých rčeních. Jedno uvádíme již ve staročeské části u Rosy (viz výše), kdy se o někom moudrém říká, že se napil z flašky šalomounovy ; z vojenského prostředí pochází dvě rčení: rozprásknout flašku, což znamená rozbít hlavu, zlomit vaz, a srazit flašky ve významu srazit paty, postavit se do pozoru (Zaorálek: 63). Etymologie Slovo flaška je ve stejném významu doloženo např. ve slovenštině fľaša, slovinštině a chorvatštině flaša, v polštině flaszka (Newerkla: 172), odkud bylo přejato do ruštiny фляга, фляжка (Vasmer III: 213). České flaška je původně ze střhn. vlasche láhev, facka (dnes něm. Flasche), a to ze sthn. flasga láhev (Newerkla: 172). Holub s Kopečným předpokládají původ německého slova ve středolatinském flasco tv., z něhož pochází např. it. fiasco 23 skleněná láhev (Holub Kopečný: 115). Rejzek považuje germánský původ slova za sporný (Rejzek: 173), přestože výraz Flasche někteří etymologové spojují s něm. flechten plést ; slovo flaška tedy 22 Dříve se slova flanda či flandera užívalo pro označení dlouhého kněžského šatu nebo svrchního roucha (Kott I: 369). 23 Na znamení nespokojenosti se na herce házely lahve, shnilé ovoce apod., odtud také české fiasko neúspěch (Holub Lyer: 155). 47

48 původně označovalo nádobu ze dřeva nebo hlíny, která byla opletena kvůli ochraně před nárazem (EWD I: 444). České slovo dalo vzniknout zhrubělému označení pro láhev flanda, z toho se pak vyvinuly tvary flanděra > fláděra (Machek: 144) Hrnec Staročeský výraz hrnec, -ncě, m., vysvětluje Gebauer německým ekvivalentem Topf tv. Ze staročeských památek cituje např. kotlóv 24 a hrnczuow (Gb I: 499), vložiž to v nový hrnecz či přikrýž ten hrnech (sic) taléřem 25 (tamtéž). Mezi deminutivy se objevily tvary hrnek, -nka/-nku Židovčata lepiechu hrnky (tamtéž), hrnčík, -a, jehož doklad pochází z lékařských knih to vař u víně w hrneżyku zahrdlitém, ten hrncźik dobře zakryje, ať by pára z ňeho nešla (tamtéž), a hrnček, -nečka/-nečku. Posledně jmenovaný výraz je doložen také jako vlastní jméno Hrnczek/Hrnček (tamtéž). Z dalších substantiv Gebauer zachytil hrnčieřstvo, -a hrnčířství, maskulinum hrnčieř, -e hrnčíř, kdo dělá hrnce, které sloužilo i jako příjmí Bohunco hrncierz, a zpodstatnělé adj. hrnečné, -ého celní poplatek z hrnců (Gb I: 499). Ve staročeských památkách se objevilo adj. hrncový na způsob hrnce, hliněný randlík 26 hrczowy a hrnečný, maskulinum hrnčieř posloužilo jako základ pro adjektiva hrnčieřový hrnčířův, hrnčířský (ŠimekSlov 27 ), hrnčieřský hrnčířský a posesivní adj. hrnčieřóv pec a oheň zkúšie zlata aneb diela hrnezíerzowa. Gebauer dále uvádí místní jméno Hrnčieři (Gb I: 499), Heslář pak tvary Hrnčie, Hrnčieřka a Hrnčieřě, které je v podobě Hrnčíře dodnes doloženo v názvu tří vsí v Čechách (HesStčS; Profous I: 687). Slovník staročeský zachytil dále sloveso hrncovati sě hašteřiti se (Gb I: 499). Rosa toto slovo vysvětluje chodcí 28 se hrncují (hrnci a střepy na se házejí) (Rosa). 24 Viz níže Viz O tomto výrazu viz 3.68 níže. 27 Šimek, F. Slovníček staré češtiny [online]. Verze Praha: Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný z: < Ve všech případech je ŠimekSlov citován z uvedeného zdroje. 28 Chodec znamenalo dříve také tuláka, žebráka (MSS). 48

49 U Klareta jsou doložena slova hrnec, hrnčieř a hrnčieřstvo zapsáno latinským slovem téhož významu ollatoria (Flajšhans II: 282). Z dalších slovníků staré češtiny zaznamenal Vokabulář latinský a český výraz hrnec jako ekvivalent pro latinské olla hrnec, nádoba (VLČ; LČS: 141) a Česko- Topf hrnec, krajáč, německý slovnář J. V. Pohla totéž slovo jako synonymum pro něm. květináč a Hafen stejného významu (Pohl; VNČS: 714; na obr. 9 jsou vyobrazeny některé typy hrnců). Obr. 9 Typy hrnců (Šťastná: 73). Stav v nové češtině Maskulinum hrnec, -nce vykládá Jungmann jako nádobu obyčejně hliněnou k vaření. Z dokladů je patrné, k čemu tato nádoba sloužila hrnec na mlíko, hrnec noční, sravý, hrnec na květiny, hrnec na popel, na losy (karban), hadový hrnec bylo jisté nádobí chemické, vložiž do panvičky nebo do hrnečku zlatnického a vstavě na uhlé dymati budeš, hrnek cedicí (Jung I: ). Z odvozenin jsou ve slovníku zachycena deminutiva hrnek, hrneček, hrnček, hrnéček, hrnýček a hrnoulek -u. Slovo hrnčál, -a neoznačuje velký hrnek, jak bychom mohli předpokládat, ale je to výraz pro starce, hrnčisko, -a pak je špatný hrnec. Maskulinum hrnčíř, -e znamená toho kdo hrnky dělá, hrnčířka, -y kdo hrnce prodává, žena hrnčíře, podobně hrnčířová, -é. Výraz hrnčiřík, -a označuje učedníka hrnčířského. Další substantiva jsou odvozena od slova hrnčíř hrnčírna hrnčířská dílna, hrnčířství řemeslo, adj. hrnčířův, hrnčířský, např. hrnčířský kruh, hrnčiřiti hrnčířství provozovati. Mezi adjektivy odvozenými ze slova hrnec, či některé jeho varianty, nalezneme hrncový, hrncové ucho, hrnčený od hrnce, hlíněný, hrnéčkový a hrnkový. Sloveso hrncovati se s variantou hrnclovati se Jungmann vysvětluje jako hrnce často jmenovati, vaditi se, hašteřiti, něčím sem a tam se přenášeti a ze široka choditi. 49

50 Zajímavé jsou výrazy hrncovka, -y míra jednoho hrnce v Polsku a v Rusích, hrncovnice, -e zatracená hrncovnice (o klavíru), hrnečník rostlina myrtovitá a hrnkoškrab cizopasník (Jung I: ). Kott zaznamenal v podstatě shodné varianty a odvozeniny slova hrnec jako již Jungmann. V jednom z dokladů uvedeného u slova hrnčíř se nově objevil výraz pro označení hrnčířské hlíny, mazu hrncovina Hrnčíř otáčí kruh, který se skládá ze dvou kotoučův, na železném vřeteně se otáčejících a dělá na něm z hrncoviny (hlíny hrnčířské, mazu) hliněné nádoby; potom polévá je klejtem (glazurou) a vypaluje (pálí) v peci. (Kott I: ; Kott VI: 371). Ve třetím díle Kottových Příspěvků je zaznamenána u slova hrnec zajímavá hádanka Som zo zeme ako i Adam, lúdom jest (jísti) a piť dávam, a keď zomrem, nepríme ani zem telo moje, ani Boh dušu moju a poprvé autor zachytil slovo hrnečník ve významu police na hrnce (Kott X: 94). Pro zajímavost doplníme ještě jednu hádanku: Stařeček stojí před pecou, kolena se mu drkocou (hrnec s vroucí vodou) (Kott VI: 372). V PSJČ nalezneme pro maskulinum hrnec vysvětlení podobná těm dosavadním: hliněná n. kovová okrouhlá kuchyňská nádoba větších rozměrů, lid. květináč, nočník, ale také zcela nová: tech. litinová n. plechová nádoba k tlumení hluku při sání a výfuku n. k shromažďování přebytečné vody a geol. kruhovitá prohlubeň na dně řečiště n. v ledovcích naplněná oblázky (PSJČ I: ), SSJČ uvádí jako primární význam válcovitá kuchyňská nádoba opatřená jedním n. dvěma uchy, obyč. poněkud vyšší než širší (SSJČ I: 649). Z odvozenin jsou v PSJČ zaznamenána deminutiva hrneček a hrníček s adjektivy hrnečkový a hrnečkovitý, dále slovo hrnek děti vyklopily z hrnků kdekterý muškát. Expresiva hrnoulek a hrnouleček jsou označena jako výrazy málo užívané. Slova hrnčák, hrnčál, hrnčisko a hrnďál označují lid. velký hrnec. Sloveso hrnclovati se s variantou hrncovati se je vysvětleno jako po špatné cestě, s nesnázemi jíti, tlouci se, strkati se, drkotati (PSJČ I: ; SSJČ I: 649). Poprvé se v PSJČ objevilo označení pro hrnčířské zboží hrnčina, označeno jako zastaralé, a ve stejném významu také hrncovina, již Kott označil za hlínu (viz výše). Rovněž nový je výraz hrnčířina, Na kredenci byly železňáky, puncláčky, hlavně všechno důkladná třebechovská hrnčířina (PSJČ I: 968). Dále také adjektivum hrnčivý znící jako hliněné nádobí, když o sebe naráží a substantivum hrnečník s významem 50

51 druh rostliny. Nový význam získal také výraz hrnčiřík (viz výše), který dnes znamená pouze druh ptáka 29 (tamtéž). Slovo hrnec se svými odvozeninami je součástí velkého množství různých rčení a sousloví, např. hrnce voziti znamená chrápati nebo chraplavě kašlati (Jung I: ), nemá-li někdo co do hrnce nebo vaří-li hrnek v hrnku, pak trpí hmotným nedostatkem (Zaorálek: 92). Házet všechno do jednoho hrnce se užívá tehdy, nečiníme-li v ničem rozdílu (tamtéž), dívati se někomu do hrnců znamená plést se do cizích věcí, podobně býti vařečkou v každém hrnci (tamtéž). Přísloví čím hrnček za nova zavře, tím vždycky bude zapáchati bývá vysvětlováno tak, že si těžko odvykáme, čemu jsme přivykli (PSJČ I: 968) a překypí-li někomu hrneček dojde mu trpělivost (tamtéž). Etymologie Výrazy hrnec i hrnek jsou slova všeslovanská; ve stejném nebo podobném významu jsou doloženy např. v horní lužičtině hornc, hornyk, polštině garniec, garnek, slovinštině gŕnec aj. (ZVSZ: ). Pro české slovo hrnec se rekonstruuje psl. podoba *gъrnьcь, která je deminutivem odvozeným z psl. *gъrnъ pec. Jako příbuzné se většinou uvádí lat. furnus pec, pekárna či fornāx tavicí, hrnčířská pec (LČS I: 571, 589). Praslovanské *gъrnъ je původem z ide. *g u hr-no-s, derivovaného z *g u her- horký (ESJS: 191). Machek soudí, že v praslovanštině znamenalo slovo pec na tavení, pečení. Později se označení hrnec přeneslo na nádobu, ve které se uchovávalo žhavé dřevěné uhlí nebo žhavý popel. Podobnost s pecí, 30 která později získala čistě slovanské označení (psl. *pektь > č. pec aj.), tu dle něj tedy byla (Machek: 184; podobně Holub Kopečný: 132; Holub Lyer: 185; Rejzek: 214). Česká podoba slova hrnec vznikla po zániku a vokalizaci jerů z psl. *gъrnьcь. Počáteční g se na našem území měnilo v h na přelomu 12. a 13. století (HMČ: 83). V archeologických nálezech kuchyňské keramiky převládají hrnce různých velikostí a tvarů, bezuché i s uchy, což svědčí o jejich hojném používání. Největší z nalezených hrnců měly tělo vysoké až 50 centimetrů a sloužily patrně jako zásobnice 29 Jihoamerický pták stavějící si umělá hnízda z hlíny (SSJČ I: 649). 30 Dřívější pece byly mnohem menších rozměrů než dnes, mohly mít klidně velikost hrnce. Podobné se vyskytují dodnes v Africe (Machek 1997: 184). 51

52 na sypké hmoty (např. obilí) či tekutiny. Nejmenší hrnce, vysoké asi jen 5 centimetrů, pokládají archeologové za hračky. Hrnce středně velké, okolo 30 cm, sloužily především k vaření, ale mohly být užívány i jako zásobnice pro vzácnější poživatiny, kupř. mák, sůl, koření apod. Doloženy jsou dokonce hrnce s děrovaným dnem, které se zřejmě používaly jako cedníky (Nekuda Reichertová: 55). V textu jsou děrované hrnce nazvány výrazem dršlák, ze slovníků zachycujících staročeskou slovní zásobu je tento výraz zaznamenán bez bližší specifikace pouze v Hesláři (HesStčS) Poklice Nedílnou součástí hrnců zůstaly dodnes poklice. Satrá čeština měla několik výrazů pro tento nástroj na přikrývání nádob, některé byly odvozeny od slovesa krýt (křidla, pokryvadlo), jiné byly přejaty (poklice). Již ve středověku měly poklice nejčastěji jednoduchý půlkulový tvar. K jejich uchopování sloužil terčový knoflík uprostřed, zřídka byly opatřovány ještě postranním ouškem. Ve 13. století se vyráběly poklice hluboké, které místo uchopovacího knoflíku měly ploché zakončení. Takové poklice byly stabilní a mohly se užívat i jako miska. V dalších staletích se jejich tvar opět zplošťoval (Nekuda Reichertová: 57 58). Většina výrazů ze staré češtiny se udržela dodnes, i když mnohde již jen v nářečích. Výraz poklička se užívá v severovýchodní polovině Čech, varianta puklice je typická pro Čechy jižní a jihozápadočeský okraj. Na západní polovině Moravy se užívá výraz křidla, východní polovina má varianty skřidla/škřidla, ve Slezsku převládá výraz pokrývka. Na Domažlicku je pro poklici užíván výraz pokrvadlo, na Doudlebsku pak metatezí vznikl výraz koprvadlo (ČJA I: ). U níže uvedených výrazů uvedeme jen jejich stav ve staré češtině a etymologii. V novočeských slovnících jsou tato slova zaznamenána jako dialektismy nebo slova řídká a zastaralá Křidla Jedním ze staročeských názvů pro pokličku bylo femininum křidla, -y (Gb II: 143). 52

53 Etymologie Toto slovo bylo odvozeno z psl. slovesa *kryti. Autoři ČJA předpokládají, že tvar *krydla vznikl analogií ke *kri-dla odštěpek, derivátu slovesa krojit (ČJA I: 284). Sloveso *kryti je všeslovanské, ve významu krýt, pokrývat je doloženo např. ve slovinštině kríti, polštině kryć, ruštině крыть aj. (ESJS: 372). Praslovanský tvar *kryti představuje redukovaný stupeň ide. kořene *krāu-, který je např. v lit. kráuti klást na sebe, hromadit, kupit a lot. kŗaũt složit na hromadu, naložit. V keltských jazycích se tento kořen objevuje ve sti. cráu, cró stáj chata, příbuznost etymologové vidí i s řec. ϰρύπτειν halit, skrývat, phřbívat, kde je daný kořen rozšířen o labiálu bh- (tamtéž) Pokľucě Slovo *pokľucě je zaznamenáno pouze jako jméno osobní Bartossii dicti Poclicze. Deminutivum od něj odvozené pokľučka, -y se v památkách objevuje i v podobě poklička. Ze stejného základu zřejmě vychází i staročeské femininum pokľukev, -kve, které je doloženo ještě v podobě poklikev 31 či poklikva, -y, a bylo dalším z označení pro poklici (StčS 18: 525). Etymologie České slovo poklice považují někteří etymologové za nejasné, co se týče výkladu jeho původu (Machek: 498). Jiní se domnívají, že slovo souvisí s výrazem pukla, resp. deminutivem puklicě, který ve staré češtině označoval ozdobnou, zvl. vypouklou n. okrouhlou sponu (ESSČ). Tento výraz byl do češtiny přejat ze střhn. buckel půlkruhové vypouklé kování uprostřed štítu (Newerkla: 212). Holub s Kopečným uvádí, že slovo puklicě bylo dříve užíváno (zřejmě na základě podobnosti) i pro označení poklice a lidovou etymologií bylo spojeno se slovesem pokrýti, odtud změna u ~ o (Holub Kopečný: 284; podobně Holub Lyer: 353; Rejzek: 483). Výraz puklicě byl derivován sufixem -icě ze slova pukla, podobně deminutivum poklička příponou -ička. Tvary pokľukev a poklikva jsou zakončeny sufixem pro češtinu 31 Staročeské femininum poklikev, -kve je v MSS vysvětleno slovy nádoba, pánev, rendlík (MSS). 53

54 málo obvyklým, který vznikl přenesením akuzativu starých ū-kmenů do nominativu, např. psl. *kry, gen. *krъv-e, akuz. *krъvь (Holub Kopečný: 187) Pokryvadlo Se slovesem krýti souvisí i další označení poklice pokryvadlo, -a, n., které se ve staročeských památkách objevuje i ve variantách pokrvadlo a koprvadlo, které vzniklo metatezí (StčS 18: 550). Vařiž jen (ječmen) u vodě v novém hrnci i s tiem kořením, zamažě na ňem koprwadlo (Gb II: 100). V církevní oblasti se užíval často i výraz pokryčka, -y, f. Nazývala se tak paténa (užívaná též k přikrývání kalicha) (StčS 18: 547). Etymologie Výraz pokryvadlo byl derivován ze slovesa pokrývati suxifem -dlo, typickým pro tvoření jmen prostředků činnosti (HMČ: 261). Femininum pokryčka pak vzniklo ze stejného slovesa připojením sufixu -(č)ka (tamtéž). Sloveso pokrývati bylo odvozeno z pokryti, a to prefixem po- z krýti, o němž viz výše. Prefix po- je považován za jednu z nejstarších předpon, ale jeho etymologie není jasná (Kopečný I: 189). V případě výše uvedeného výrazu má po- význam dění nebo bytí na povrchu něčeho (Machek: 465). Výraz koprvadlo nepokládá Gebauer jako tvar vzniklý metatezí výše uvedeného výrazu, ale spojuje jej s lat. cooperīre pokrýt, přikrýt (Gb II: 100) Jistvicě Staročeské femininum jistvicě, -ě, psáno též jisticě, je označením pro nádobu picí, číši, zřejmě vyrobenou ze dřeva (Horálek Němec: 208). Z Hradeckého rukopisu pojal do svého slovníku Jan Gebauer tento příklad: Potom počě kněz Oldřich mluviti a řka; Chce mi sě píti...! Svatý Prokop (odpověděl): Jiného ť pitie nejmám, než tuto vodu, jižto piem sám. Vzem giſticzy, srdcem vzdechna, svú rukú vodu požehna, podav knězi píti káza (Gb I: 655). Staročeské památky dále dokládají deminutivum jistvička, -y 54

55 s variantou jistička (tamtéž) a také maskulinum jističník, -a/-u s významem řemeslný výrobce nádob na pití ( jistic ), opět i ve variantě s -v- (Gb I: 655; ESSČ). V Klaretovi je doložen tvar jisticě gystyczye vysvětlen latinským patera (mělká) miska, (obětní) miska (LČS II: 203). Flajšhans uvádí, že tento výraz pochází z bible, kde je cyathos malá číše, koflík k nabírání i pití (LČS I: 348) přeloženo slovem jistvičky. Odtud pak pronikalo do dalších památek, v nichž můžeme číst např. krčmářka má dáti k jeho vobědu jednu jiscziczi piva (Flajšhans II: 296). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku je zachycena pouze varianta jistice, -e a vysvětlena jako nádoba, patera. Dále je zde uveden jističník paterista. Oba výrazy jsou označeny jako zastaralé (Jung I: 622). U Kotta se setkáváme s oběma variantami základního slova, jistvice i jistice, a deminutivem jistvička. Jsou označením pro číši, nádobu a opět označeny jako zastaralé (Kott I: 436; Kott VI: 528; Kott X: 116). Do novějších slovníků se tato slova již nedostala, jsou mrtvá. Etymologie Můžeme-li se domnívat, že jist(v)icě původně znamenala nádobku na jídlo či pití, mohla by být dle Machka odvozena z psl. *jastva jídlo (ruské dial. ество, chorvatské jistva, slovinské jestva), v jehož základě je psl. *jasti, *ěsti jíst. Staročeské ji- pak dle autora ukazuje na možný jihoslovanský původ (Machek: 228). Tvar jist(v)icě je tvořen femininním sufixem -icě (HMČ: 271) Kád Staročeské femininum kád s variantou káď, -i znamenalo káď, velká široká dřevěná nádoba (MSS). Doloženo je např. v Husově Postile bieše tu šest ſtudvicz neb kadí neb čberóv, jistého jména neviem (Gb II: 6) či v lékařských knihách udělajž láznu w kady (tamtéž). Staročeské památky dále uvádějí deminutivum kádcě, -ě malá 55

56 káď, štoudev 32 (MSS), v té lázni dvě kadce biechu (Gb II: 6), a sekundární deminutivum kadečka (HesStčS). Klaret ve svých knihách užil pro výraz kád vysvětlení latinským dolium sud, bečka, káď 33 (Flajšhans II: 298; LČS I: 437). U Rosy je zaznamenána varianta káď, vysvětlená jako nádoba veliká dřevěná otevřená s jedním dnem, a deminutivum kadečka podobná nádoba, ale menší, a ne tak vysoká (Rosa). Pohl pojímá slovo káď jako ekvivalent německého Wanne (Pohl). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku najdeme tvary kád i káď, -i. Vysvětlení je podobné jako u Rosy (viz výše), doplněno slovy stoudev, tuna 34, dčber. Autor vybral pro vysvětlení významu slova tyto příklady: míza z hroznů z kádi do láky 35 (sudu) přenešená, káď vystírací (v pivovaru), káď na ryby (Jung II: 7). Z dalších tvarů autor uvádí pouze deminutiva, a to kadka, -y, kadice, kadce, -e, též kádce Potlouká ji co bečvář kádce a kadečka, -y, které kromě významu malá káď znamenalo ve mlýně nádobu pro drobení a jiné mlivo a v Jungmannově době sloužilo jako zastaralé označení pro lopatu (Jung II: 7 8; podobně Kott VI: 545). Kott zapsal do svého slovníku stejné odvozeniny jako Jungmann, významy jednotlivých slov však obohatil. Výraz káď, -i/-e znamená dle něj také truhlu na obilí, u Táboritů sloužila káď jako obecná pokladnice 36. Pro deminutivum kadečka našel Kott význam stará dutá míra na obilí. Nově se v jeho slovníku objevilo slovo kadář bečvář, kdo vyrábí kádě (Kott I: 654; Kott IX: 100; Kott X: 119). Výraz káď, -ě má v nové češtině pouze jednu variantu; znamená velikou, obyč. dřevěnou nádobu, s tímto druhem nádob se setkáme v pivovarnictví, kde jsou kádě varní, kvasné, vystírací, chladicí aj. Mezi odvozeninami nalezneme deminutivum kadečka s adjektivem kadečkový vypadající jako kadečka a nově též deminutivum kádinka, -y znamenající v oblasti chemie skleněnou válcovitou nádobku k laboratorním účelům (PSJČ II: 9, 11; SSJČ I: ). 32 O výrazu štoudev viz Názvem dolium byla označována též velká hliněná nádoba, do níž byl vléván mošt z vinných hroznů vylisovaný k vykvašení. Vykvašené víno pak bylo přeléváno do menších amfor, později Římané užívali k tomuto účelu i dřevěné sudy, které poznali v Galii (LČS I: 437). 34 O nádobě zvané tuna viz Viz Ustavili, aby bratři všichni všecko vuobec skládali a na to sú jim káď jednu nebo dvě vystavěli, kterúž obce téměř plnú jim nasypali. (Kott I: 654). 56

57 V lidové mluvě se se slovem káď můžeme setkat ve spojení převrhnout káď, které značí silnou opilost. Dnes již zastaralé je rčení od kádí rád ryby krást, které znamená nerad se mnoho namáhat (Zaorálek: 119). Chceme-li někoho označit jako korpulentního, můžeme o něm říci, že je břichatý jak káď nebo že je jako kadečka (Zaorálek: 459). Jungmann zaznamenal zajímavé rčení Nemůž se město na hoře skrýti, takéž oheň pod kadí býti (Jung II: 7) Etymologie Slovo káď je všeslovanské; např. ve slovenštině existuje kaďa, v ruštině a ukrajinštině má podobu кадка, v chorvatštině kad i kada aj. (ZVSZ: 144). Většina etymologů pokládá psl. *kadь za starou výpůjčku z řec. κάδος, κάδιον vědro, které je z hebrejského kad stejného významu (Holub Kopečný: 159; Rejzek: 256). Jako příbuzné se uvádí např. i anglické cade sud na slanečky, které vzniklo z latinského cadus velká hliněná nádoba na víno (Reizek: 256; Klein I: 218). Na přejetí z řečtiny myslel původně i Machek. Později však svou myšlenku přehodnotil a psl. *kadь považoval za slovo domácí, příbuzné s řec. χηϑίς urna (pro hlasování) (Machek: 234). Tento jeho výkladale zůstal osamocen. Z hlediska slovotvorného si české slovo v podstatě ponechalo podobu, v jaké bylo přejato z řečtiny, pouze bylo odstraněno řecké zakončení -ος či -ον. Deminutiva jsou pak ve staré češtině tvořena běžným sufixem -ka či méně častou variantou sufixu -icě, tedy -cě Kadidlna Součástí staročeského kostelního nádobí byla kadidlna, -y. Toto femininum Gebauer vysvětluje jako kaditelnici, nádobu, v níž se kadidlo chová (Gb II: 7). Deminutivum z tohoto slova utvořené a staročeskými památkami doložené je kadidlnicě, -ě s variantami kadilnicě a kadlnicě; uchopivše kadidlnicze své nakladli ohně, zlatú kadidlnici, kadilnycze velmi čistá (tamtéž). Jiným označením této nádoby mohlo být také kadidlna puška 37 (tamtéž). Další výrazy obsažené ve slovníku 37 O nádobě zvané puška viz

58 jsou odvozeny od slova kadidlo, nebudeme se jimi zde proto podrobněji zabývat, jelikož nesouvisí přímo s výše zmíněnou nádobou. U Klareta je doložen výraz kadidlnicě, autor jej vysvětluje pomocí lat. tūribulum stejného významu (Flajšhans II: 298; podobně Rosa; LČS II: 597). Vokabulář latinský a český v kapitole O Wěcech Koſtelnjch zachytil tvar kaditelnice a v Pohlově Česko-německém slovnáři nalezneme také v kapitole O wgecech Koſtełnjch tvar kaditedlnice (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině Jungmann ve svém slovníku zachytil u tohoto názvu nádoby drobný rozdíl. Nádoba označovaná jako kadidlna dle něj slouží k uchovávání kadidla, kadidlnice, psaná též kadidedlnice a kaditedlnice, u Kotta i kadilnice, kaděnice, je kuřidlo, nádoba ke kadění (Jung II: 9; podobně Kott I: 654; Kott VI: 545; Kott VIII: 143; Kott X: 119). Později se v jazyce jako spisovná ustálila podoba kadidelnice s významem nádoba na vykuřování kadidlem. Dále zaznamenané tvary kaditelna, kaditelnice a kaditelnička, všechny významu kadidelnice, jsou v PSJČ označeny jako nesprávné (PSJČ II: 11). V současné češtině jsou považovány za spisovné obě varianty tohoto slova kadidelnice i kaditelnice, stejně tak jejich deminutiva kadidelnice/kaditelnice a kadidelnička/kaditelnička (SSJČ I: 814). Etymologie Výraz kadidelnice je dnes ve stejném významu užíván např. v polštině kadzielnica (ČPS: 127), ruštině кадильница (VČRS: 279) nebo chorvatštině kadionica, kde je jako varianta doloženo i maskulinum kadionik (ČHR: 82). Český název nádoby byl odvozen ze slova kadidlo 38, které je staré, praslovanské (SM IX: 109). Slovo souvisí se slovesem *kaditi okuřovat kadidlem, jež je, za předpokladu ablautu ē ~ ō, nejspíš příbuzné s psl. *čaditi kouřit, čadit (ESJS: 297). Machek předpokládá, že bylo asi jen čadъ < kēd-o- (tento kořen v sobě nese význam pohanská zápalná oběť ) a iterativum kaditi. Primární sloveso chybí a ani v jiných jazycích není příbuzných. Za domnělý kořen slovesa kaditi tedy pokládá *ked- (Machek: 234; podobně Holub Kopečný: 159). 38 Kadidlo je ztuhlá pryskyřice kadidlovníků, která při zapálení vydává vonný dým (SSJČ I: 814). 58

59 Sloveso kaditi je všeslovanské, ve stejném významu je zachováno např. v polštině kadzić, ruštině кадить či srbštině a chorvatštině káditi (ZVSZ: 144). Slovo kadidlo je složeno ze sufixu -dlo a kořene slovesa kaditi. Femininum kadidlna bylo utvořeno koncovkou -a z adjektiva kadidlný. Ve slově kadilnicě, derivovaném sufixem -icě, došlo ke zjednodušení hláskové skupiny -dl-. Novočeský tvar kaditelnice byl dál disimilací d-d > d-t a přikloněním ke skupině jiných jmen zakončených -telnice (Machek: 234; podobně Holub Kopečný: 159; Rejzek 2001: 256) Kadlub Výraz kadlub (viz obr. 10) není ve staročeských slovnících zaznamenán jako samostatné heslo. Nalezli jsme jej v Malém staročeském slovníku, kde je uveden jako jedno z vysvětlení nádoby zvané tvořidlo 39 (MSS). Vzhledem k faktu, že je slovo doloženo v českých nářečích, soudíme, že snad žilo i ve staré češtině. Obr. 10 Ležaté válcové kadluby o délce asi 130 cm (Stránská: 276). Stav v nové češtině U Jungmannaa je maskulinum kadlub, -u vyloženo jako náčiní z jednoho kusu dřeva vydlabané, vydrážené. V mlýnech se kadlub používal jako zapažení neb duté náčiní, v kterém běhoun, tj. hořejší kámen se točí, také se tato nádoba používala jako forma, do které lijí se tekutiny, aby stydnouce jistou podobu nabyly (Jung II: 9). Deminutivumm kadlubek, -bku znamenalo částku kmenu dutého, dlubného a je známé také jako příjmí, které dle Jungmanna nesl například Krakovský biskup, první polský kronikář, jenž zemřel r Od slova kadlub je odvozeno adj. kadlubný, 39 Viz 3.99 níže. 59

60 krajina kadlubná, pro roubení studny z vydlabaných kusů dřeva se užívalo označení kadluba, -y (tamtéž). Kott doplňuje Jungmannův výklad slova kadlub o význam nádoba na vodu, v níž ženci ocelku na broušení kosy omáčejí. Z dalších odvozenin základního slova uvádí adj. kadlubovací, substantivum kadlubování a sloveso kadlubovati (Kott I: 655). PSJČ charakterizuje kadlub jako velkou nádobu, obyč. vydlabanou ze silného špalku (viz obr. 11), v lidovém užívání znamená toto slovo vydlabaný, silný špalek sloužící za obrubu studánky, v próze Boženy Němcové se píše Když jsem tam (v lázních) byla, byl v studánce nový kadlub, dle Machka též jako nádoba na chytání vody tekoucí po žlábku od pramene (Machek: ). Význam forma je v Příručním slovníku zpřesněn na forma, tvárnice k vytváření výrobků slévárenských, cihlářských, cementových aj., hledal (hrnčíř) právě kadlub, kadlub z páleného jílu (na lití zvonu). Nově se objevil význam typ, vzor, schéma, Drama Krausovo rozbíjí staré literární kadluby a ryje si pro své proudy a toky nové řečiště (PSJČ II: 12). Deminutivum kadlubek je obohaceno variantou kadloubek a vysvětleno jako ohraničení studánky vydlabaným kmenem, dále je ve slovníku zachyceno již jen adj. kadlubový (PSJČ II: 12; podobně SSJČ I: 814). Etymologie Slovo kadlub je ve stejném významu zachováno i v polštině kadłub, v ruských dialektech se užívá кадοлб, v chorvatštině kalup (Rejzek: 256; ČHR: 82). České kadlub je slovo staré, složeno z prefixu ka- a kořene slovesa *dьlbti dlabat. Praslovanská podoba se tedy rekonstruuje v podobě *kadьlbъ (Machek: ). Existují i výklady jiné, avšak méně pravděpodobné. Např. Holub s Kopečným odvozují slovo kadlub z arabského kālib model (Holub Kopečný: 159). Dle Holuba Lyera vzniklo počáteční ka- vlivem lat. cavus dutý (Holub Lyer: 211). Význam forma na lití kovů je dle Machka nepůvodní a vznikl vlivem ruštiny (Machek: 235). 60

61 Obr. 11 Dřevěné kadluby (vlevo Janotka: 201, vpravo Šťastná 77) Kalamář Maskulinum kalamář, -ě je doloženo například v Prešpurském slovníku z konce 14. století. Neoznačovalo jen nádobu, ale užívalo se také jako příjmí Kalamarz (Gb II: 11, podobně Flajšhans II: 298). Slovo kalamář pojal do svého slovníku i Rosa. Vykládáá jej jako černidlovou nádobu, černici (Rosa). Vokabulář latinský a český zaznamenal výraz kalamář v kapitole O potřebách Sſkolnjch, u Pohla nalezneme toto slovo v kapitole O Wěcech k včenj patřicých (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině Jungmann uvádí pro slovo kalamář, -e hned dvě vysvětlení, jednak nádobka, v níž péra schovávají, a pak také nádobka, v níž inkoust aneb černidlo chovají. Z dokladů je patrné, z jakých materiálů byla tato nádobka vyráběna: kalamář dřevěný, rohový, skleněný (Jung II: 12), Kott přidal zavírací, z plechu, koží potažený, kostěný, písařský (Kott I: 657) ). Oba autoři zachytili primární i sekundární deminutiva kalamářek/kalamářík, kalamářeček/kalamáříček, dále augmentativum kalamářisko a adjektivum kalamářový, kalamářový podstavec (Jung II: 12). Dle Kotta byl slovem kalamářík nazýván hotovitel kalamářů (Kott I: 657). Blíže současnosti se pro kalamář ustálil význam nádobka na inkoust, součást psacího náčiní s nádobkou na inkoust. Kromě dříve uvedených přívlastků může být např. kalamář stolní, kapesní, patentní (PSJČ II: 19; SSJČ I: 817). 61

62 U deminutiv byla progresivnější varianta s -í-. Jako spisovné jsou ve slovníku zapsány tvary kalamářík a kalamáříček. Z dalších slov se objevilo opět adjektivum kalamářový, které SSJČ označuje jako výraz řídce užívaný (tamtéž). Příruční slovník poskytl také dva příklady rčení obsahujících slovo kalamář. Nemusí-li se někdo ostýchat namočit péro v jiných kalamářích, značí to, že se nemusí bát změnit způsob svého psaní či vyjadřování ; má-li někdo kaňku v kalamáři, má nějaký vroubek či nehodu, Kdo si z pouhé lásky ženu bere, tomu odzpívejme miserere, ten zakusí v potu tváři, co je kaňka v kalamáři (PSJČ II: 19). Etymologie Slovo kalamář existuje v této podobě pouze v češtině a polštině. České slovo je pžejato z latinského calamārium nádobka na psací náčiní, jež je z calamus třtina, rákosové stéblo řeckého původu. Nejstarší pera byla ze třtiny, původně tedy slovo znamenalo schránku na taková pera, později nádobku na inkoust (Machek: 236; podobně Holub Kopečný: 160; Holub Lyer: 212; Rejzek: 257). Výraz kalamář si v podstatě ponechal podobu, v jaké byl přejat. Koncové -ium bylo v češtině odstraněno, zakončení na -ř vzniklo zřejmě analogicky k existujícímu sufixu -ář (HMČ: 255) Kalich Staročeská nádoba zvaná kalich, -a/-u, m., kalich spasenie je v dochovaných pramenech zaznamenána i v podobě kelich (Gb II: 12; Flajšhans II: 298). Maskulinum kališník, -a od tohoto slova odvozené znamenalo kdo přijímal z kalicha a původně bylo označením potupným (Machek: 236). Ve staročeských památkách se objevilo i adjektivum kalichový, zřiedlo kalichoue, v Hesláři pak ještě adj. kališný a výraz Kalíšek, z jehož podoby usuzujeme, že se jednalo o příjmí (HesStčS). Thesaurus linguae bohemiae uvádí výraz kalich s vysvětlením nádoba picí okrouhlá a deminutivum kalíšek (Rosa). S výrazem kalich se setkáme také ve Vokabuláři latinském a českém, v kapitole O Potřebách priſluſſegjcých k Stolu, kde je toto slovo ekvivalentem lat. calix pohár, číše, miska (VLČ, LČS: 174). 62

63 Stav v nové češtině Jungmannův Slovník česko-německý uvádí pro výraz kalich, -u význam sklenice, koflík. Kromě toho se tímto slovem označovalo víno svěcené ve svátosti oltářní, nazývala se tak hora u Prahy, zámek na Bechyňsku a tento výraz se ujal také v botanické terminologii, kde zůstal až do současnosti (Jung II: 14). Kromě deminutiva kalíšek, které mj. znamenalo kropenku ve světnici, kalíšek na vejce, se je ve Slovníku doloženo sekundární deminutivum kalíšeček a augmentativum kališisko náramný kalich. Od základního slova byla utvořena adj. kalichovatý, kalichovitý ku kalichu podobný, podobně kališkovatý, dále kalichový, kališkový; kalíškové peníze byly ve 20. letech 15. století raženy z roztavených kalichů a monstrancí (tamtéž). S maskulinem kališník ve svátosti oltářní kalicha požívající souvisí kalichář, -e stejného významu a adj. kališný, kališné kněžstvo (tamtéž; podobně Kott I: ; Kott VI: 552; Kott VIII: 144; Kott IX: 101). V dnešní češtině je výrazem kalich, -a (řidč. -u) pojmenována bohoslužebná nádoba na víno při večeři Páně, při mši ; významy číše, pohár jsou označeny jako básnické. Slovo kalíšek je dnes užíváno pro malou nádobu kalichové podoby na likéry n. víno, číšku, nalil si kalíšek koňaku. Výrazem kalíškovina, -y je pojmenováno skleněné kalíškové zboží, např. broušená kalíškovina. Z adjektiv odvozených z názvu nádoby jsou v PSJČ uvedena kalichovitý, kalichový, podobně kalíškový, kalíškovitý, a kališní. Od výrazu kališník jsou nově zaznamenána slova kališnictví a kališnictvo, to dnes jen řídce užívané; adj. kališný je dnes archaismem (PSJČ II: 23-25; SSJČ I: ). Přeneseně se slovo kalich užívá ve rčení vypít kalich hořkosti, zaznamenána je i obměna kalich štěstí ; v próze Boženy Němcové se píše Nevědělať ubohá (královna), jak trpký kalich jí ty vlastní sestry připravily. (PSJČ II: 23). Etymologie České slovo kalich spolu s polským kielich, lužickým kelich, keluch a slovinským kelih pochází ze střhn. kelich, jež je ze sthn. chelich (Newerkla: 186; podobně Machek: 236; Holub Kopečný: 160; Holub Lyer: 213; Rejzek: 258). To vzniklo z lat. calicem, což je akuz. slova calix pohár, číše, miska (LČS I: 174). 63

64 Co se latinské podoby slova týče, není úplně etymologicky jasná. Dle Havlové bylo slovo zřejmě také přejato 40, avšak pramen není jasný. Z tohoto pramene zřejmě dle autorky pochází i sanskrt. kaláśa- pohár, džbánek, hrnec (Havlová: 106). Do východoslovanských a některých jihoslovanských jazyků proniklo toto slovo jednak prostřednictvím polštiny, jednak z románského prostředí severní Itálie v podobě kalež (v chorvatštině) ), kaležь ve stsl. (Machek: 236). Slovo kalich si ponechalo téměř původní podobu, v níž bylo přejato z němčiny, hláska -a- byla dána zřejmě vlivem staroslověnštiny, resp. románského prostředí, z něhož sem bylo přejato. Kalichy (viz obr. 12) měly původně podobu širokého poháru se dvěma uchy. Vyráběly se nejdříve z hlíny a keramiky, později, pro účely bohoslužeb, ze zlata, stříbra, bronzu i skla. Gotické a renesanční kalichy byly bohatě zdobeny, v 16. století byla běžná výzdoba z perel, obrázků, erbů apod. Husité se naopak vraceli spíše k jednoduchosti, kněží Jednoty bratrské používali i kalichy dřevěné, později pak cínové, měděné, bronzové či stříbrné. Utrakvisté rozlévali z velkého stříbrného kalicha do kalichů menších, z nichž věřící buď přímo pili, nebo tekutinu vybírali stříbrnou lžičkou. Stříbro a zlato pak zůstaly tradičním materiálem pro výrobu bohoslužebných kalichů dodnes (Butta: 3 4). Obr. 12 Poháry (Niederle: 242). 40 Latinské slovo calyx ve významu obal plodu, pupen, kalich květu bylo skutečně přejato z řec. κάλυξ stejného významu. 64

65 3.20 Karhan Staročeským maskulinem karhan, -a/-u, psáno též karchan, byly označovány nádoby na tekutiny, k pití, hrnce, večír nad karhany seděti (Gb II: 21). Ve Slovníku klementinském je doloženo i adjektivum karhanový, karchanový karchanowa cievka 41 (tamtéž). Postila Jana Rokycany obsahuje větu V krčmě den po dni seděti za karhany zalévajíc, v níž je doloženo rčení zalévati za/v karhany, které znamenalo hodně píti (tamtéž). U Klareta je zapsána varianta karhan a autor toto slovo vysvětluje pomocí lat. olla hrnec, nádoba, urna (Flajšhans II: 300; LČS I: 141). Heslář uvádí slovo Karhanici (HesStčS). Mohlo se jednat o název vesnice, která existuje dodnes v okolí Jílového. Její název však již není Karhanice, pův. ves lidí Karhanových, ale byl zjednodušen na Krhanice (Profous II: 394). Rosa zaznamenal pro slovo karhan, -u význam kuchyňská nádoba (Rosa). Stav v nové češtině Do nové češtiny se slovo karhan, -u, s deminutivem karhánek, dochovalo ve stejném významu, tj. kuchyňská nádoba, hrnec, též veliký hrnec, džbán (Jung II: 30; podobně Kott I: 627). Kott ještě doplňuje význam stúdev, výraz karhanec vysvětluje jako nádobu na květiny a deminutivum karhánek jako malý pekáč o jednom oušku (Kott VI: 569). SSJČ uvádí slovo karhan, -u jako zastaralé označení hrubé hliněné nádoby, v pl. může znamenat i nádobí (použité k vaření). Deminutivum karhánek je výraz pro květník (SSJČ I: 842). 42 Na Chodsku má dodnes slovo karhan význam nádobí k vaření, v Podkrkonoší hrnec, na Turnovsku se užívá slovo karhanice pro nádobu na mléko. V okolí Pardubic znamená karhan květináč ; tento význam by dle Machka mohl být starý, výše zmíněné rčení zalévati v karhany by tedy mohlo být chápáno jako lidový vtip (Machek: ). 41 Slovo cievka označovalo ve staré češtině mj. trubku (MSS), v tomto případě se tedy zřejmě jednalo o označení výlevky nádoby. 42 V novočeských slovnících je doložen ještě tvar karhan, -a, který je pejorativní, znamená např. fakan, sprosťák apod.. 65

66 Etymologie Kromě češtiny je podobné slovo doloženo ještě v horní lužické srbštině, srov. karan džbán na vodu. Obě slova, jak české, tak hornolužické, jsou nejasného původu. Podle Machka a jiných jazykovědců byla původní podoba slova *karhan, které považují za příbuzné s pol. kaganiec pánev na oheň, na pálení smoly, svícen, železný košík pro pochodňové světlo (tak Machek: 242). Je-li tedy české karhan téhož významu co kahan, hláska r se dle Machka do slova dostala zesílením kořene, typickým pro neindoevropské jazyky (tamtéž). Schuster a Šewc, na rozdíl od Machka, pokládají spojení s polským kaganiec za málo pravděpodobné. Předpokládají spíše přejetí z blíže neurčeného, neznámého pramene, snad jde v tomto případě o stěhovavé slovo (Sch.-Šewc: 496). Slovo karhan je z hlediska slovotvorby nejasné, stavbu adj. karhanový však určit můžeme, protože vzniklo připojením sufixu -ovъ k základnímu tvaru (HMČ: 296) Kbel Staročeské maskulinum kbel, -a/-u je doloženo např. v Životě Kristově Tu bieše šest kamenných kbelow (Gb II: 29), rukopisech lobkovické knihovny v Roudnici kbel a provaz (na vážení vody ze studnice) či překladu Jeremiášova proroctví kbely a medenice 43 (tamtéž; Flajšhans II: 300). Slovo kbel je doloženo také jako příjmení Kbel a místní jméno 44 (Gb II: 29). Z dalších tvarů tohoto slova je ve staročeských památkách zaznamenáno deminutivum kbelec kbelík (MSS). Tento výraz neoznačoval pouze nádobu, ale sloužil také jako pojmenování duté míry. Dalším deminutivem je kbelík Vlí (olej) do čistého kbelíku, které bylo také užíváno jako dutá míra (Gb II: 29). Osoba, která vyráběla tyto nádoby, se nazývala kbelař, -ě, v Hesláři je uvedeno ještě substantivum kbelník a adjektivum kbelový (Gb II: 29; Flajšhans II: 301; HesStčS). 43 O nádobě zvané měděnice viz Některá další místní jména odvozená od slova kbel jsou pak zaznamenána i v HesStčS, který uvádí Kbelany, Kbelov, Kbely, Kbelnicě a adj. Kbelský, které dle formy mohlo sloužit jako příjmí. Dodnes existujícím vsím Kbel, Kbely, Kbelany a Kbelsko dal název přímo výraz kbel, vesnice a stejnojmenný les Kbelnice a ves Kbelany získaly své pojmenování jeho přenesením z názvů nedalekých hor Kbelná a Kbelnice (Profous II: ). Kbelka se jmenovala jedna zaniklá obec na Moravě (Hosák Šrámek: 388). 66

67 V Rosově Thesauru je zaznamenáno slovo kbel dřevěná nádoba i se svými deminutivy kbelík a kbelíček (Rosa). Stav v nové češtině Jungmann uvádí jako primární tvar gbel, -e/-a, až poté varianty kbel a bel, u deminutiv gbelec a gbelíček je situace podobná. Výraz vysvětluje jako střez 45, škopek 46, dřevěná nádoba, širší nahoře než na dně, Kott navíc jako okov, stoudev 47 (Jung I: ; podobně Kott I: 382, 681; Kott VI: 582; Kott VIII: 148; Kott IX: 106). Tato nádoba sloužila na uhlí, nošení vody, na máslo apod. Slovem kbel se označovala i částka dutá, v které čep zasazen v hlubokých rybnících; okolo něho jest kašna čtverhraná, na níž chaloupka bývá neb srub. S tímto významem souvisí zřejmě výraz gbelka, -y vysvětlovaná Jungmannem jako pařez neb špalek, v němž zdroj se pramení; též sama studánka. Z dalších odvozenin je ve Slovníku zachyceno pouze adj. gbelnatý (Jung I: ). Substantivum kbel je v současné češtině označením pro hlubší okrouhlou, nejčastěji dřevěnou nádobu bez víka (obyč. na vodu). Deminutiva kbelec a kbílek se užívají již řídce, výrazy kbelík, v tech. též rýpací nádoba z ocelových plechů (součást rypadel a výtahů), koreček, koš, a kbelíček, (Číšník) postavil u okna stříbrolesklý kbelíček, naplněný drobným ledem, z něhož vyčnívala láhev se zlatým krkem., jsou běžné. Dále je zaznamenáno pouze adj. kbelíkový. Obecně se v jazyce místo slova kbel užívá též kýbl, kyblík. (PSJČ II: 97; SSJČ I: 859, 1053). Chceme-li zdůraznit, že někdo má něco v tajnosti, řekneme o něm, že nechává něco pod kbelcem (Zaorálek: 129). Etymologie Slovo kbel je v podobném významu doloženo i v některých dalších slovanských jazycích, např. ve slovenštině gbel, ve slovinštině kebèl vědro, měřice, chorvatštině kàbao vědro na vodu, ve staré polštině bylo gbeł kbel, ve staré ruštině кобель míra na obilí (Newerkla: 131). 45 Viz Viz O nádobách okov a stoudev viz níže 3.51 a

68 České kbel se rekonstruuje v psl. podobě *kъbьlъ. Do praslovanštiny bylo přejato ze sthn. *kubil, doloženého např. v miluchchubili/melcubelin/miluhkubilo vědro na dojení, z lat. cupellus malá nádobka na pití, což je deminutivum z cupa sud, džber, bečka (tamtéž; podobně Machek: 247; Holub Kopečný: 167; Rejzek: 270; LČS I: 341). V současné němčině má slovo podobu Kübel, která dala vzniknout obecně českému kýbl (Newerkla: 460). Někteří jazykovědci spojují slovo kbel přímo s ide. *keu p-/ko p- prohlubenina ; asyr. kuppa nádoba (tento názor uvádí Holub Kopečný: 167). Po zániku a vokalizaci jerů se z psl. *kъbьlъ stalo české kbel. Další odvozeniny byly tvořeny např. staročeskými deminutivními sufixy -ík, -íček (HMČ: 289), maskulinum kbelař vzniklo připojením psl. sufixu -arь (později -ař), kterým se tvořila jména konatelská (HMČ: 255), k základnímu tvaru. Adjektivum kbelový bylo odvozeno sufixem -ovъ apod. (HMČ: 296) Koflík Slovo koflík, -a/-u, m., dokládá Gebauer např. úryvkem z Husa Ustavil sem sobě čieše, koflíky a mísy k nalévání vína (Gb II: 73) a knih kolínského archivu Kofflik na nožičkách i s přikryvadlem pozlacený všecek (tamtéž). Deminutivum koflíček a slovo koflín, snad se slovem koflík související, jsou uvedena v Hesláři (HesStčS). Výraz koflík zachytil Rosa i s výše uvedeným deminutivem. Autor je vykládá jako číši, kalich (Rosa). V kapitole O Potřebách priſluſſegjcých k Stolu VLČ je slovo koflík zaznamenáno, stejně tak v podobné kapitole u Pohla, tentokrát i se svou zdrobnělou podobou (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině Nádoba zvaná koflík, -u, označovala číši, pohár, květináč a donedávna také cábu na kostky, z níž se vyhazují. Jungmann do svého slovníku pojal i deminutivum koflíček a adjektivum koflíkovitý (Jung II: 94; podobně Kott I: 717; Kott VIII: 155). 68

69 Kott Jungmanna doplnil o adj. koflíkatý a femininum kofla plechová nádoba (Kott VI: 631). Dnes označujeme slovy koflík či koflíček nízký, obyč. ozdobnější hrneček, šálek, Na stole stál koflík kávy (PSJČ II: 180; SSJČ I: 901). Etymologie České slovo koflík je přejetím střhn. kophel, köpfel malý pohár, které bylo utvořeno ze střhn. koph, kopf nádoba na pití, pohár, jež pochází ze střlat. cuppa tv. a to z lat. cūpa džber, sud, bečka (Newerkla: 191; LČS I: 341; podobně Machek: 266; Rejzek 283). Z dalších jazků je slovo doloženo ve staré polštině v podobě kofel tv., v nové polštině pak kufel korbel 48, v polských nářečích koflik, kofliczek, dále ve významu pohár v nizozemštině a dánštině kop, angličtině cup, italštině coppa, francouzštině coupe, maďarštině kupa aj. (Newerkla: 191). Ve staré češtině existovalo slovo kredenc. Význam tohoto slova byl velký rodinný koflík, z něhož na poctu a na přátelství si hosté s hostiteli připíjeli. Dnes toto slovo známe spíše jako skříň, do níž se tento koflík spolu s podobnými věcmi ukládal (Holub Kopečný: 175) Konev Femininum konev, -nve uvádí Gebauer několika citáty ze staročeských památek, kupř. Učinil sem konwie k nalévaní vína a Cínové konwe tři (Gb II: 93). Zaznamenal také tvar konvě a deminutivum konvička, -y. Ten, kdo tyto nádoby vyráběl, se nazýval konvář, -ě, doložena je i přechýlená podoba konvářka (tamtéž). Další odvozeniny uvádí již jen Heslář a jsou to deminutivum konvicě, adjektiva konevní a konvářský, dále slova konvičkář a konevník, která mohla označovat výrobce konví (HesStčS). U Klareta je doložena podoba konvě objasněná latinským výrazem cantharus konvice s dvěma dlouhými obloukovými uchy, z níž se nalévalo víno do menších pohárů. Flajšhans konstatuje, že tato podoba slova konev je u Klareta novotvarem, i 48 Viz také

70 když běžně užívaným, v pozdějších opisech se však neudržela. Deminutivum konvička Klaret vykládá lat. ampula 49 (Flajšhans II: 310; LČS I: 180). Slovo konev nádoba cínová, neb stříbrná, z níž se pije, neb do sklenice nalívá pojal do svého slovníku spolu s deminutivy konvice (viz obrázek 13) a konvička také Rosa. Dále zachytil výraz konvář již zmíněného významu a odvozeniny od něj utvořené konvářský a konvářství (Rosa). Výraz konev nalezneme i ve VLČ v kapitole O Potřebách priſluſſegjcých k Stolu, u Pohla je v podobné kapitole uveden výraz konvice (VLČ; Pohl). Obr. 13 Konvice na vodu (Janotka: 203). Stav v nové češtině Slovo konev, -e, nádoba dutá, zvláště větší vysoká a okrouhlá k tekutým věcem, obyčejně na dně širší, má u Jungmanna hned další tři varianty konve, mor. konva, -y a zastaralou variantu kony. K deminutivům konvice malá konev nebo nádoba cínová, měděná neb stříbrná, z níž se pije neb do sklenice nalévá a konvička přibyla ještě konévka/konývka (Jung II: 117, 121), u Kotta i konvátko (Kott VI: 660) Mezi příklady, které Jungmann uvádí, nalezneme např. konev vodní, vinnou, olejnou, k pití, mešní, zahradnickou, kropicí, měřicí, másovou, na pivo, na mlíko, na kafé, s víkem, s trubkou. Tyto přívlastky napověděly, k čemu se tato nádoba užívala, další nám naznačí, z jakých materiálů byla konev vyráběna: dřevěná, plechová, z mědi, cínu, stříbra, zlata (Jung II: 117, 121). Zachyceno je dále adj. konevní a substantivum konvář/konvičkář 50 kdo konve, konvice dělá, zvláštěě který je lije s odvozeninami od něj utvořenými, např. konvářka, konvářův, konvářství apod. (Jung II: 117, 121; podobně Kott I: 745). 49 Viz 3.3 výše. 70

71 Ve významu konvička na mléko se v Čechách (sever, severovýchod a střední Čechy) hojně užívá i označení baňka 51 (spolu s původně expresivními bandaska, banda, bandička ap.), v západočeském okraji a částech Slezska se objevuje výraz banka. Na Moravě se téměř výhradně užívá výraz konvička, který přesahuje i do jižních Čech (ČJA I: ). Co se týče spojení kropicí konev, je slovo konev, jak bude blíže popsáno v etymologické části, přejato z němčiny. V podobě konev se užívá na většině území Čech, pro Moravu a Slezsko je typická varianta konva (ČJA IV: 66). Slovo konev nahradilo původně domácí slovo kropice, s deminutivem kropička, které vziklo univerbizací spojení kropicí konvice. Dodnes se tento původní název dochoval v severovýchodočeských nářečích, v jihozápadních Čechách je doloženo maskulinum kropáč (ČJA II: 77 78). Výraz konev se svými odvozeninami je ve rčeních často spojen s pijáctvím, např. honit se konvemi, drhnout konvičky ; přijde-li někdo pitím na mizinu, pohoří od konvice (Zaorálek: ). V přirovnáních se tohoto slova užívá, chceme-li říci, že je něco velké, oteklé, hlava/noha jako konev, když silně prší, říká se lije jako z konve (Zaorálek: 467). Etymologie Slovo konev je kromě češtiny doloženo ve slovenštině v podobě konva, v polštině, kam se slovo dostalo zřejmě od nás, konew a v ruských dialektech коновь (Newerkla: 121). Praslovanská podoba *kony, gen. *konъve, má svůj původ ve sthn. channa konev (nyní Kanne tv.), které bylo přejato z lat. canna nádoba (Newerkla: ; podobně Machek: 273; Holub Kopečný: 179; Rejzek: 293). Jednou z nejstarších dochovaných nádob tohoto druhu je cínová cechovní konvice slánských pekařů, mlynářů a pernikářů z r (viz obr. 14), pokládaná za dokonalou ukázku mistrovského díla a jeden z nejkrásnějších dokladů českého konvářství. Na konvici je kromě mužských postav, symbolů řemesel apod. vyryt nápis: kdo radt pige po pul miluge cznost a kdo rat pige po pilni ten sprawedlnost (Stará: 62 66). 50 Výraz konvičkář pouze u Kotta (Kott I: 745). 51 Viz 3.4 výše. 71

72 Obr. 14 Cechovní echovní konvice slánských pekařů, mlynářů a pernikářů řů z r (Stará: 63). Keramické konvice se u nás objevovaly již ve 13. století. Měly M zaoblený, někdy téměř kulovitý tvar, byly opatřovány opat ovány krátkou trubkovitou výlevkou umisťovanou umis těsně pod hrdlem a nahoře ře páskovým uchem, které připomínalo p držadlo košíku. Keramika nebyla pro velké konve příliš p íliš vhodným materiálem, v 15. století se z ní začaly vyrábětt spíše menší konvičky, zvané též hubáčky (obrázek 15). 15 Tyto nádoby měly již ucho připevněné ěné po straně, stran jak to známe dnes. Obr. 15 Hubáček (Radoměrský: 76). 72

73 Zvláštním typem keramických konvic byla tzv. aquamaniliaa (obrázek 16). Byly to nádoby zhotovované v podobě zvířete a sloužily při bohoslužbáchh pro symbolické mytí rukou kněze (Radoměrský: 75). Obr. 16 Aquamanilia (Radoměrský: 76) Kople Staročeským femininem kople, -e se označoval okřín 52, nádoba. V Prešpurském slovníku je tento výraz doložen v kontextu dalších názvů nádob Řepice, báně, jistice, kople cimbria, 53 puška (Gb II: 99; Flajšhans II: 310). Stav v nové češtině Jungmann uvádí výraz kople, -e jako zastaralý (Jung II: 124). V Kottově slovníku je zapsán výraz kopla, -y koflík (Kott I: 747). V současných slovnících je sice slovo kople uvedeno, avšak jeho významy jsou odlišné, proto je zde již neuvádíme. Etymologie V etymologických slovnících není slovo kople uvedeno. Dle jeho podoby soudíme, že by snad mohlo být také odvozeno od lat. cūpa baňatá nádoba, pohár prostřednictvím střhn. kophel, köpfel, podobně jako výše zmíněný koflík 54 (LČS I: 341). 52 O nádobě pojmenované okřín viz Slovo cimbria souvisí s lat. cymbium pohár ve tvaru člunku (SSLat I: 660, 1017). 54 Viz

74 3.25 Korbel Nádoba zvaná korbel, -a/-u/-e, m., se mj. užívala na vodu při požárech a nazýval se tak také svícen dřevěný nebo železný, na nějž se svíčky lepily, který byl zřejmě této nádobě podobný. I toto slovo je doloženo jako příjmí Tuoma Korbel (Gb II: 102). Z odvozenin je dochováno deminutivum korbelík, -a např. u Chelčického Jest kyselo, píti z toho korbeliku nebo v lékařských knihách Vlož jen (šafrán) do toho korbelyku (tamtéž). V Hesláři je uvedeno slovo korbelář, které dle své formy mohlo znamenat toho kdo korbele dělá (HesStčS). V Rosově slovníku je kromě výše zmíněných tvarů zachyceno i sekundární deminutivum korbelíček. Tuto nádobu charakterizuje autor jako nádobu z kůry udělanou, též úborek 55 (Rosa). Výraz korbelář znamená u Rosy pijan, ožralec, dále uvádí ještě adj. korbelařský korbelářska chasa (tamtéž). Stav v nové češtině Slovo korbel, -e/-u vykládá Jungmann stejně jako výše Rosa a navíc jako poklop na máselnici (Jung II: ). Kott doplňuje Jungmannův výklad o významy svícen kostelní cechovní horníků v Kutné Hoře a v hornictví kolo s korbeli. Deminutiva jsou ve slovníku zapsána tato korbelík, -u, korbélek/korbílek 56 a korbelíček. Nově se objevilo sloveso korbelovati chlastati. Výraz korbelář kdo korbele dělá, ale i pijan, je uveden i s přechýlenou podobou korbelářka stejných významů a s adj. korbelářský (Jung II: ; podobně Kott I: 749; Kott VI: 667; Kott IX: 118). Dnes je korbel, -e popisován jako nádoba na pití (zvl. piva) s uchem a víčkem, obyč. dřevěná, v nářečích se tímto slovem označuje také máselnice. Kromě výše uvedených odvozenin se nově objevilo adj. korbelový a název výroby korbílků korbílkářství. Sloveso korbelovati je archaické (PSJČ II: ; SSJČ I: 951). Jak naznačily výše uvedené významy, výraz korbel je také spojen s pijáctvím. Známá jsou kupř. rčení nahlížet hluboko do korbele či korbele vysušovat, korbele 55 Nádoba zvaná úborek viz Změna é ~ í je dána nářečním úžením (podobně mléko ~ mlíko). 74

75 nahýbat, s korbely se objímat ; zavdává-li někdo někomu z prázdného korbele, utěšuje jej marnými sliby (Zaorálek: 144). Etymologie České slovo korbel ve významu nádoba na pití piva nebo vína bylo přejato ze střhn. korbel, raněnovohornoněmeckého körbel nádoba na pití (Newerkla: 281; podobně Machek: 276), což je deminutivum od korb koš, které bylo přejato z lat. corbis tv. (Kluge: 528). Původně tedy slovo korbel mohlo znamenat opletenou láhev s víkem (Holub Kopečný: 180; Rejzek: 300) Kořec Staročeským maskulinem kořec, -rcě se označovala jednak nádoba pro věci suté, a také pro tekuté, korec, ale i míra obilní a polní. Ve Velešínově slovníku se píše cadus, sypeň (t. j. nádoba, do níž se sype) neb korzecz. Doloženo je také deminutivum korček, -řečka/-řečku Abakuk nadrobil chleba w korczek in alveolo 57 (Gb II: 103). Klaret uvádí pro tento výraz ještě v kontextu dalších názvů nádob škop, sudník 58, pověrek 59, korček (Flajšhans II: 311). Rosa vykládá slovo korec jako míru obilí, strych, v souvislosti s výrazem korčák u něj korec znamená vydlabanou věc na dlouhém držadle k přelívání vody. Autor zachytil ještě adj. korečný korečný mlejn kde kola jsou s korci (Rosa). Heslář uvádí zřejmě příjmí Kořček, Kořeček, Kořečková, slova Korce, Korci mohou být opět místní jména. Profous uvádí názvy vesnic Korce (jeden z názvů byl pův. Korčí, tzn. Korcova ves), dále Korček a mlýn u Dobrušky, který se jmenuje Korečník (HesStčS; Profous II: ). Stav v nové češtině Výraz korec, -rce, zastarale kořec, zachytil Jungmann spolu s deminutivy koreček a korček, u Kotta i kořčík, ve významu míra na obilí, vydlabaná nádoba na 57 Lat. alveolus znamená vyhloubená nádoba, korýtko, necičky, vana (LČS I: 68). 58 O nádobě zvané sudník viz 3.83 níže. 59 Slovo pověrek znamená sochor, delší silná tyč pro manipulaci s těžšími předměty; zvl. pro nošení džberů (StčS 20: 943), 75

76 dlouhém držadle k přelívání vody, nádoba z kůry březové a jiné na jahody ap. (Jung II: 128; Kott I: ). Slovo dalo vzniknout slovesu korcovati korce dávat, plnit, sypat, výrazu korečník, -a mlynář korečný mlýn mající, gen. korečníku kolo s truhlíčky na vodu, později mlýn s takovým kolem, a adjektivu korečný, u Kotta též koreční (tamtéž; Kott VI: ). Výraz korec dnes označuje starou dutou a plošnou míru, deminutivem koreček se v tech. nazývá rýpací nádoba na strojních řetězových rypadlech korečkových; nádoba na materiál dopravovaný korečkovými výtahy n. konveyory; (u vodního kola) lopatkovitá nádoba omezená po stranách a na vnitřním obvodě stěnami. Slovo korečník již označuje jen vodní kolo s korečky, z adjektiv dodnes zůstalo korečný (PSJČ II: 281). SSJČ doplňuje výklad slova korec o význam vyhloubená dřevěná rybářská lopatka na vodu, užívaná k postřikování ryb v síti n. k oplachování jich od bahna (SSJČ I: 952). Etymologie Praslovanské *korьcь nemá jednonačnou etymologii. Nejčastěji bývá vysvětlováno jako deminutivum utvořené sufixem -ьcь od *kora kůra, původně se tedy mohlo jednat o nádobu z kůry. Nasvědčoval by tomu i fakt, že kůra byla opravdu jedním z prvních materiálů, z nichž se nádoby vyráběly (Havlová: 105; Valčáková: 217; podobně Rejzek: 301). Někteří etymologové rekonstruují základní podobu slova jako *korь. Toto slovo se objevuje jako citace cizí reálie v biblickém textu, do slovní zásoby přejímajícího jazyka se nikdy nevřadilo, v živých slovanských jazycích také není doloženo (Havlová: 105; Valčáková: 217). Ve významu míra se slovo někdy překládá řec. κορος dutá míra pro sypké věci (obilí, mouku), které je překladem starozákonního hebrejského kōr- dutá míra, pův. nádoba okrouhlého tvaru (Havlová: 104; podobně Machek: 277; Holub Kopečný: 180). Hebrejské slovo zřejmě pochází z akkadského kur(r)u, a to ze sumerského gur nádoba; dutá míra, asi 300 litrů. Je zde dobře patrný sémantický posun z pojmenování nádoby na pojmenování míry (Valčáková: ). 76

77 Psl. *korьcь spojují někteří jazykovědci se stind. čarú- kotel, hrnec, které pochází z ide. *k u er- tvarovat (předměty miskovitého tvaru) (ESJS: ). Jako označení duté míry se kontinuanty psl. *korьcь objevují v západoslovanských jazycích, východoslovanských i ve slovinštině. Ve významu nádoba z různého materiálu na nabírání je slovo jako archaismus kórec naběračka doloženo ve slovinštině, korec a v nářečích koriec lopatka na kole vodního mlýna ve slovenštině, podobně staropolské korzec. Význam naběračka má např. bulharské dial. карец, ruské dial. корец, stejné slovo v ukrajinských nářečích označuje hrneček, skleničku (Valčáková ) Korčák Staročeské maskulinum korčák, -a/-u nádoba, pohár má ve staročeských památkách doloženu i variantu korčát, která je dle Gebauera v češtině častější; např. Tak k korċatom přistúpista, oba ť se dobře napista onoho pitie drahého (Gb II: 102) či Bez korċakow víno pichu (tamtéž). V památkách se objevuje také deminutivum korčátek, -tka/-tku (tamtéž; základní podoba slova také ve Flajšhans II: 311). Stav v nové češtině Slovo korčák, -u vysvětluje Jungmann nejen jako nádobu dřevěnou, konev, okov, vědro, ale i jako náčiní na věci suté, jako míru korec, měřice, náčiní k rybám, nálevku a s variantou korčár se toto slovo uplatňuje ve mlýně jako název pro nízký, čtverhranný, pohyblivý, dno koše mlýnského činící truhlík, z něhož padá melivo mezi kameny mlýnské (Jung II: 128; Kott I: ). V současné češtině je výrazem korčák nazývána korcová nádoba, pohyblivé dno koše ve mlýně a tech. zařízení umožňující stejnoměrné a pravidelné dodávání hmot do přístrojů ze zásobníků (PSJČ II: 280; SSJČ I: 951). Etymologie Výraz korčák se odvozuje sufixem -ák ze slova korec. K výkladu původu tohoto slova viz etymologickou část u slova kořec výše. 77

78 3.27 Koryto Neutrum koryto, -a mohlo kromě nádoby označovat též nosidla, katafalk. Deminutivum korýtko dokládá Gebauer příklady do korytka měděného a Nádobí krom koregtka do země vloženého 60 (Gb II: 108; Flajšhans II: 312). Výraz korytník, -a označoval výrobce koryt, korytnicě, -ě bylo pivo, které v pivováře v korytech zůstává (Gb II: 108). Rosa pojal do svého slovníku slovo koryto i jeho deminutivum s variantou korejtko. Výrazy dle něj znamenají vydlabané pro vodu dřevo neb kámen, žlab (Rosa). V Hesláři je uvedeno deminutivum korytce (HesStčS). Stav v nové češtině Slovo koryto, -a s deminutivy korýtce a korýtko/korejtko 61 označovalo žlab, nádobu na zabíjení vepřů, nádobu, kam se sypalo dobytku jídlo ; pekařským korytem se nazývala díže, truky. Přeneseně se pak tohoto slova užívalo pro řečiště či lůžko mrtvého. Výrazy korytník a korytnice se dochovaly ve stejném významu (viz výše), přibylo adjektivum korytový (Jung II: 135; podobně Kott I: 750, ; Kott VI: ). Výrazem korýtko dříve pojmenovávali žabí škořepinu, např. Vezmi žabí škořepinu totiž korytko, vlož jí v hrnec, z toho pak vznikl název pro želvu korytnáč a korytnačka či korytnatka (Jung II: 135; Kott VI: 675). Dnes znamená výraz koryto, podobně korýtko, pouze žlab ke krmení a napájení dobytka či žlab, rýhu k průtoku vody. Adjektivum korytový bylo doplněno o korytovitý, slovo korytník výrobce koryt je považováno za zastaralé a nahrazováno výrazem korytář, -e, od něhož jsou nově utvořena slova korytářství a korytářský (PSJČ II: 293). SSJČ zaznamenal také nový výraz korytník, hanlivě korýtkář, který označuje kořistníka, prospěcháře, a s ním spojené odvozeniny korytnictví a korytnický (SSJČ I: 958). 60 Přestože doklady Gebauerem uváděné nejsou v tomto případě úplně jednoznačné, rozhodli jsme se slovo koryto zařadit mezi nádoby proto, že je uváděno při vykládání významu jiných nádob; např. viz níže necičky Změna ý ~ ej je typická pro česká nářečí v užším smyslu. 78

79 V jazyce se užívá spojení dostat/ cpát se ke korytu, které znamená dostat se k výnosnému postavení, kde lze obyč. neprávem těžit z veřejných peněz apod. (Zaorálek: 145). Etymologie Slovo koryto je všeslovanské, sr. například slovinské koríto, dolnolužické kóryto, polské koryto nebo ruské корыто. Praslovanské *koryto je slovo starobylé, avšak jeho původ není vůbec jasný. Někteří etymologové spojují psl. *koryto s *kora kůra, jež je z původního ide. kořene *(s)ker- řezat, krájet, oddělovat. Význam slova by pak byl nádoba z neloupané klády s kůrou (ESJS: 341; Holub Kopečný: 180; Rejzek: 302). Jiní jazykovědci slovo *koryto vysvětlují jako deverbativum od *ryti utvořené prefixem ko- (ESJS: 341). Machek zaznamenal i možné spojení slova *koryto s germ. trogo- dřevěná mělká nádoba podlouhlá, zhotovená dlabáním z jednoho kmene. Newerkla ale slovo koryto neuvádí (Machek: 279) Koš Gebauer zaznamenal výraz koš, -e i s variantou kóš; koſsch chlebný canistrum, kdy lat. canistrum znamená pletený košík, košíček (na ovoce, dary obětní ap.) (LČS I: 179). Uvádí také femininum *kóše, které dle něj dalo vzniknout výrazu košina, -y košatina ; pro vysvětlení užívá i německého Schüsselkorb košík ve tvaru mísy, výrazem košina mohla být pojmenována pletená mísa (Gb II: 156; VNČS: 372, 626). Staročeské památky dokládají deminutivum košík, -a/-u Nalezneš čtyři koſiky: v jednom ruoži črvenú a ve dvú koſſiku ruoži bielú, a čtvrtý koſſik jest střiebrný (Gb II: 156). Maskulinum košieř/košíř, -ě znamenalo košíř, košikář, košinník či košinář, -ě byl ten kdo dělá košiny, známé jsou též přechýlené podoby košieřka a košinářka či adj. košieřský (tamtéž). Heslář obsahuje slova košák, sekundární deminutivum košíček, adjektiva košíkovský a košičský, a pak dlouhou řadu slov, která mohla souviset s názvy dodnes žijících vsí v Čechách Košátky, Košetice, Košínov, Košice (Profous II: ) a na 79

80 Moravě Košíkov, Košátci, Košatici, Košatka, Košátka, Košátky, Košátečský, Košatský, Košetici, Košětský, Košici, Košičci, Košíkov, Košín (HesStčS; Hosák Šrámek I: 431). Klaret nahrazuje slovo koš výrazem košiny, místo slova košík, lat. calathus pletený košík, zvl. na květiny, plody, užívá výrazu sudník 62 (Flajšhans II: 313; LČS I: 173). Výrazy koš, košík, košíček najdeme i v Rosově Thesauru jako nádoby z proutí upletené (Rosa). Ve VLČ, v kapitole O Potřebách priſluſſegjcých k Stolu se objevilo spojení košíček lžíční, Pohl uvádí české slovo koš jako ekvivalent německého Korb stejného významu (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině Nádoba zvaná koš, -e koš, nůše, pletenec se u Jungmanna objevila i ve variantě kůš 63 a s deminutivy stejnými jako např. u Rosy (viz výše). Podle některých dokladů lze usuzovat, že se i tato nádoba používala jako míra, např. Kůš hrušek dosti veliký jako ve tři vědra na zahradách a na ryňku Pražském dával se za dva peníze (Jung II: ). Použití této nádoby je patrné z následujících příkladů: koš chlebný, cedidlný, květinový, hradební, 64 na slepice (kukaně), na včely (úl, košák, košnice 65 ), na uhlí, na louh ; v hutích se užívaly košiny koš přes vůz dlouhý, v kterém uhlí do hutí vozí (tamtéž). Osoba, která koše dělá neb prodává se v nové češtině jmenuje košař, -e, s tím souvisejí odvozeniny košařství, košařský, nebo též košatník, košetář, košatinář, košiník a košinář. Slovo košisko znamená špatný, neohrabaný koš, výrazem košár místo proutěnými ploty ohrazené, kam se ovce na noc i před dojením zavírají. Z adjektiv zaznamenal autor košatý, košový, košíkový a košinový, Kott přidal košatský (tamtéž; Kott I: 762; Kott VI: 682; Kott X: 138). Novým výrazem, který se u Jungmanna objevil, je košatka, -y s deminutivy košatečka/košatička, košatinka náčiní pletené z proutí všeliké formy, větší, menší, 62 Viz 3.83 níže. 63 Varianta kůš zachovává starou kvantitu kořenné samohlásky, dodnes žije v některých nářečích (ČJA III: 220). 64 Hradební koš byl vysoký koš z proutí naplněný pískem, jehož se dříve užívalo v opevnění (PSJČ II: 309). 65 Včelařský koš je vedle klátu nejstarší včelí příbytek ze slámy n. proutí (PSJČ II: 309). 80

81 např. košatka chlebová, k sušení ovoce, Kott uvádí tento výraz jako synonymum k ošatka, tvarem košatky se nazývá jeden tanec v severovýchodních Čechách (zřejmě se při něm používaly košíky). Slovem košátka se označují velké pletence neb náčiní na ryby, v kterých se plavou na vořích nebo pltech a hlubší nádoby pletené (tamtéž). Současná čeština definuje výraz koš jako nářadí spletené z proutí, podobné kulaté n. čtyřhranné nádobě, otevřené nebo víkem opatřené, k přenášení n. přechovávání rozmanitých věcí. Tímto výrazem se také označuje z proutí upletená vrchní část vozu, košina, koši podobné nářadí z jiné látky než z proutí a co se tvarem n. vzhledem koši podobá, např. hrudní koš, koš stromu koruna apod., v kozáckém prostředí je slovem koš nazýván tábor. Výraz košař získal k původnímu významu košikář, který je v SSJČ stejně jako další jeho odvozeniny označen za řídký, ještě jeden vodní pytlák, zloděj kradoucí ryby, deminutivum košíček dnes bývá také v tech. malá nádobka s jemnými otvory k rozprašování paliv u některých spalovacích motorů, dále se tak označuje předmět podobný košíčku, jako je např. část nohy včely či cukrářské pečivo. Slovem košatina se dříve pojmenovávala pouze korba selského vozu, dnes toto slovo znamená i plochý nízký košík, ošatku. Z nových slov, která se dosud ve slovnících neobjevila, je to např. košikárna budova, v níž se vyrábějí koše, košíky a vůbec předměty pletené z proutí, rákosu a bambusu, košikářství košikářská živnost, podobně košinářství, košíková druh míčové hry, košíkář/košikář 66 nově také hráč košíkové, košiňák košinový vůz, košovka proutěný obal demižonu. Naopak výraz košíř je označen za archaický a košatinář s adj. košatinářský jsou výrazy řídké (PSJČ II: ; SSJČ I: ). Z českých rčení je zřejmě nejznámější dát někomu košem odmítnout něčí nabídku, Zaorálek uvádí ještě měřit košem vodu, které znamená dělat marnou práci, a plést koše ve významu žvanit (Zaorálek: ). Etymologie Slovo koš je všeslovanské, stejného či podobného významu je např. polské kosz, chorvatské koš, ukrajinské киш, dial. i кош aj. (ZVSZ: 159). Staroslověnská podoba košь pochází z *kos-jь, které vzniklo z ide. *k u os-, které bylo rozšířeno slovanským sufixem -jo. Za příbuzné se považuje řec. ϰόσϰινον řešeto, 66 SSJČ uvádí jako spisovné obě varianty psaní slov, podobně např. košíkář/košikář (SSJČ I: 967). 81

82 koš a lat. quālus koš s deminutivum quasillus tv. (Machek: 282; s latinským tvarem slovo spojuje i Holub Kopečný: 182). Někteří jazykovědci odhadují původ slova v ide. *kes- česat, škrabat, slovu koš dle tohoto výkladu přisuzují význam pletená nádoba k česání plodů (Rejzek: 305; ESJS: 346) Koštéř Maskulinum koštéř, -ě znamenalo ve staré češtině jak člověka, který víno ochutnává, tak nástroj, kterým se tekutina ze sudu čerpe (Gb II: 113). Výraz koštýř se objevil v kapitole O potřebných Wěcech w Sklepě Vokabuláře latinského a českého (VLČ). Stav v nové češtině Slovo koštéř s variantou koštýř považuje Jungmann za již zastaralé, novým tvarem pro nástroj k nabírání neb vytáhnutí vína vrchem, krokvici či toho kdo koštuje je koštíř (Jung II: 143; podobně Kott I: 763; Kott VI: 684). V současné češtině označuje výraz koštéř, -e či koštér, -a ochutnavače, násosce na braní vína ap. ze sudu se v dialektech říká koštýř, -e, stařeček přinesl asi židlík vína v koštýři (PSJČ II: ). SSJČ uvádí výrazy koštéř a koštýř jako ekvivalenty označující jak osobu, tak nádobu, slovo koštér je označeno za řídce užívané. Slovník navíc zachytil odvozeniny koštéřský a koštéřství (SSJČ I: 968). Etymologie Výraz koštýř je odvozen od slovesa koštovat ochutnávat. Toto sloveso má původ v německém kosten, přesněji raněnovohornoněmeckém, středohornoněmeckém kosten stejného významu (Newerkla: ), s nímž také souvisí lat. gustāre či české -kusit (Machek: 283; podobně Holub Lyer: 246; Rejzek: 305). 82

83 3.30 Kotel Staročeské maskulinum kotel, -tla/-tlu (viz obrázek 17) vykládá Gebauer pomocí těchto příkladů: král kázal pánvě anebo kotly rozpáliti, pánví, kotlow a hrncuov či u velikém hrnci nebo kotle (Gb II: ; podobně Flajšhans II: 313). Zaznamenal také deminutivum kotlík, -a/-u, ty klovaté věci namoč u víně a rozpusť w kotliku (Gb II: ). Muž, který tyto nádoby vyráběl, se nazýval kotlář, -ě, jáma (pův. též pro kotel) je označována slovem kotlina, -y (tamtéž). Heslář uvádí adj. kotlový, femininum kotlářka s adj. kotlářský a výrazy Kotelici a Kotelsko, které zřejmě označují dodnes existující vesnice v Čechách, a Kotlasy, dnes vesnice na Moravě 67 (HesStčS; Profous II: 335; Hosák Šrámek: 431). V Rosově slovníku jsou zachyceny výrazy kotel, kotlík, kotlíček ve významu otevřená měděná nádoba, nově kotlovina měď ze starých hrnců a výraz kotlář ve výše uvedeném významu spolu s odvozeninami kotlářství a kotlářský (Rosa). Nádoba zvaná kotel se ve VLČ objevila mezi věcmi potřebnými v kuchyni (VLČ). Obr. 17 Kotle železné a měděné (Niederle: 239). 67 V 15. století byl název této vesnice zapisován německou podobou Chothloken - Kotláky. Autoři se domnívají, že vznik tomuto názvu dalo jméno Kotlák, které vzniklo z apelativa *kotlák kotlář (Hosák Šrámek: 431). 83

84 Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje slovo kotel, -tla/-tle (obrázek 18) i s jeho deminutivy (viz výše) jako nádobu, v níž se vaří, barví atd., výraz kotlík je ekvivalentem nádoby zvané kuthan, o níž je pojednáno níže. Odvozenině kotlář připsal autor ještě význam měděnář a zachytil množství jejích odvozenin, kotlářík špatný kotlář, kotlářka, kotlárna, kotlařiti kotlářem býti apod. (Jung II: ; podobně Kott I: ) Nově se objevilo sloveso kotlati dutým jako kotel dělati, dále substantiva kotlanka kamna s kotlem, kotlisko velký kotel, kotliště místo, kde kotel stává a kotlovnice schránka na kotle (tamtéž; Kott VI: 686). Z dalších významů slova kotel jsou to: prostor větší i menší dutině kotlové podobný, kotel okolo pevnosti, který se vodou v čas potřeby naplňuje a hudební nástroj (tamtéž). Dnes se výrazem kotel, -tle, řidč. -tlu, nazývá větší nádoba, vespod zaobleného tvaru, k vaření n. ohřívání, upevňovaná přímo nad plameny či věc nebo prostor tvarem připomínající kotel, např. hudební nástroj, zvířecí pelech, ledovcový kar apod. Z výše zmíněných odvozenin byl výraz kotlík obohacen významy zednické nářadí k nabírání malty, fanka a vykácené kruhové místo uprostřed starého porostu v lese, slovo kotlovina, nyní kotlina, je označeno jako řídce užívané. Dříve nezaznamenané je slovo kotlák cisternový vůz, kotlovna či kotelna místnost, kde jsou kotle. Nové je také adjektivum kotelní, kotelnový, kotlovitý a již řídké kotelný. V mysliveckém slangu se užívá sloveso kotlíkovat (o divočácích) vyrývat si lože (PSJČ II: ; SSJČ I: ). Dříve se u nás užívalo jedno původně polské rčení vytřít někomu kotlík, které znamenalo vynadat někomu, Zaorálek uvádí ještě dostat přes kotel ve významu dostat bití (přes zadnici) (Zaorálek: 149). 84

85 Obr. 18 Měděné kotlíky k chlazení nápojů ledem ze 17. a 18. století (Beranová 2005: 835) Etymologie Slovo kotel je všeslovanské, srov. např. hornolužické kotoł, dolnolužické kośeł, polské kocioł, ruské котёл, slovinské kótel aj. (Newerkla: 115). Praslovanské *kotьlъ je stará výpůjčka z germánštiny, zřejmě z gót. *katils (doložen jen pl. katilē; dnes v něm. Kessel), které je přejato z lat. catīllus miska, talířek, deminutiva z catīnus mísa, plochý široký talíř (Newerkla: ; LČS I: 193; podobně ESJS: 349; Machek: 283; Holub Lyer: 246; Rejzek: 305). Nádobu zvanou kotel poznali Baltoslované a Germáni od Římanů; předtím pekli na rožni nebo nad plamenem (Holub Kopečný: 182) Křižmář Staročeský křižmář, -ě, m., byl nádobou na křižmo 68. Chelčický použil ve svých knihách deminutivum tohoto slova křižmařík, -a Malú řepičku nebo krzizmarzik (Gb II: 150). Stav v nové češtině Jako schránku na křižmo definuje křížmař, -e také Jungmann a uvádí příklad ukazuje trojhranatu pušku a slove křižmař. Kott dodává význam křižmačka (Jung II: 194; Kott I: 820). Současné slovníky výraz křižmář neuvádějí. 68 Křižmo je posvěcená směs oleje s balzámem (MSS). 85

86 Etymologie Nádoba zvaná křižmář je odvozena sufixem -ář od slova křižmo svěcený olej obřadní ; ve stsl. mělo podobu križma. Slovo se do češtiny dostalo přes sthn. chrismo, které pochází z lat. chrīsma. Tato podoba je odvozena z řec. χρίσµα mast od χρίω mažu, natírám (Newerkla: 133; ESJS: 367; podobně Machek: 302; Holub Kopečný: 192; Holub Lyer: 252). Výraz křižmo je kromě češtiny doložen ve stejném významu také v horní lužičtině křižmo, v polštině krzyżmo, dále v angličtině chrism, chrisome tv., maďarštině korozsma tv. a v italštině cresima biřmování (Newerkla: 133) Krstitedlnicě Staročeské památky dokládají hned tři varianty dnešní nádoby křtitelnice (viz obr. 19) krstitedlnicě, křtidlnicě a křstidnicě, -ě k studnici neb krſtitedlniczy (Gb II: 152). Rosa zachytil tvar křitedlnice, ve VLČ je zapsán tvar křtítelníce (Rosa; VLČ). 86

87 Obr. 19 Křtitelnice z kostela Nejsvětější jší Trojice ve Sme Smečně od Tomáše Duchka ze Slaného, 1584 (Stará: 65). Stav v nové češtině Výraz křtidlnice tidlnice je označen en Jungmannem jako zastaralý, nahrazuje jej novou variantou křtitedlna,, -y, psáno též křtitelna, či křtitelnice, s variantami křtidlnice, křtedlnice, -e kamenná neb cínová schrána, v které křticí ticí vodu chovají (Jung II: 204; 204 Kott I: 828; Kott VI: 751). 751 Dnes se pro název této nádobky ustálil tvar křtitelnice řtitelnice s deminutivem křtitelnička (PSJČ Č II: 423; SSJČ SSJ I: 1024). Etymologie Název nádoby krstitedlnicě byl odvozen sufixem -icě z adjektiva krstitedlný, jež pochází ze všeslovanského slovesa křtít, psl. *krьstiti, přejatého ejatého ze sthn. *kristen, *kristjan tv. (Newerkla: 133). Do němčiny n bylo slovo přejato zřejm řejmě z lat. *christianare dělat křesťanem anem (ESJS: 379). Ve stejném významu je psl. *krьstiti *kr doloženo např. v polštině chrzcić, horní lužičtině luži křćić, slovinštině krstíti,, ruštině ruštin крестить aj. (Newerkla: 133). 87

88 Sloveso jistě souvisí se substantivem křest, psl. *krьstъ, které pochází ze sthn. krist, c(h)rist, cherist, chhrist, kirst Kristus, Pomazaný (Newerkla: 132; podobně Machek: 300; Rejzek: ), které někteří etymologové spojují s řec. χριστός tv. (Holub Kopečný: 191; Holub Lyer: 252) Kropáč Maskulinum kropáč, -ě kropenka, náčiní, jímž kněz kropí je doloženo např. u Husa Ani kropáč, ani sviecě dábla odrazí (Gb II: 156) či Chelčického kněžie s kříži střiebrnými a s mapulami a kropaczi pozlacenými (tamtéž), u Petra Comestora je zapsáno femininum téhož významu kropačka, -y (tamtéž). Heslář uvádí slova Kropáček, Kropáčová, která již tehdy zřejmě sloužila jako příjmí (HesStčS). Rosa zachytil výraz kropáč, s variantou kropidlo, a deminutivem kropáček ve významu nádoba, níž se kropí (Rosa). Ve VLČ je slovo kropáč uvedeno v kapitole O Wěcech Koſtelnjch, mezi věci kostelní řadí tuto nádobku i Pohl (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině Slovo kropáč, -e s deminutivem kropáček, -čku vykládá Jungmann primárně jako štětku, kropidlo, nástroj ke kropení, druhotně jako kropicí konev zahradnickou. V tomtéž významu se dochovalo slovo kropidlo, u Kotta i kropidélko, obohaceno o význam kropáč v kostele (Jung II: ; podobně Kott I: ). Femininum kropačka zaznamenal pouze Kott. Ve významu nádoba ke kropení v zahradě, konev kropicí a kropenka v kostele jsou ve slovnících obou autorů uvedeny názvy kropenice, -e, s deminutivem kropenička, a kropenka. Posledně jmenovaný výraz vysvětluje Kott i jako žehnáček, žehnanka, žehnačka (tamtéž; Kott X: 146). Současné slovníky vykládají výraz kropáč, deminutivum kropáček a nářeční tvar téhož významu kropátko, kropidlo a zast. kropítko, jako náčiní ke kropení svěcenou vodou, kovářské náčiní k hašení plamenů nad kůrou uhlí ve výhni a násadec s otvory u kropicí konve, umožňující jemné rozstřikování vody; kropicí konev. V době 88

89 husitských válek se tímto výrazem označovala husitská zbraň, koule na řetěze pobitá hřeby. Přechýlený tvar kropenice (dnes již archaismus) s deminutivy kropenička, kropenka a slovem kropeníčko, znamenaly nádobu na svěcenou vodu ; spolu se slovem kropice a jeho deminutivem kropička 69 i kropicí konev, kropicí stroj (PSJČ II: ; SSJČ I: ). Etymologie Výraz kropáč byl odvozen sufixem -(á)č ze slovesa kropiti, které je doloženo ve většině slovanských jazyků. Co se týče výkladu původu slovesa kropiti, nejsou etymologové jednotní. Machek považuje slovo za příbuzné s řec. πρωϰες kapky rosy a něm. besprengen kropit (Machek: 295). Holub s Kopečným se domnívají, že původní význam slovesa kropit byl polévat horkou vodou, který je dochován ve slově úkrop spařený chléb (Holub Kopečný: 188; ESJS: 369). Rejzek vykládá psl. *kropiti jako sloveso onomatopoického původu (tak i Holub Kopečný: 188), jež možná bylo odvozeno z ide. *ker-p-, podobně jako lat. crepāre chřestit, šumět (Rejzek: 314) Krósna Výraz krósna, -y s variantou krósně, -ě, f., označoval krosnu, nůši. Z Mastičkáře například pochází věta Až jich (mastí) z této kroſſnye dobudu (Gb II: 157). Maskulinem krósnař, -ě byl pojmenován ten kdo chodí s krosnou, nosí věci na krosně. Klaret zaznamenal variantu krosnář a přiřadil jí význam kdo vyrábí krosny (Gb II: 157; MSS; Flajšhans II: 320). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo krosna, -y, s variantou krůsna a moravskou variantou krošna, ve významu koš, mošna, tobolka, nůše i podobné náčiní buď z proutí, z lýka 69 Toto slovo má primárně uveden význam žena obstarávající kropení něčeho (PSJČ II: 380). 89

90 neb kože. Předmět takto označovaný sloužil např. hokynářům k nošení drůbeže na trh či jako nosidlo horácké, stejným výrazem se nazývala také část tkalcovského stavu 70. Označení krosnář, krůsnář měl ten kdo krosny nosí, zvláště se slepicemi nebo sklem, od tohoto slova pak je odvozena krosnářka, krosnářský, krosnářův a krosnářství (Jung II: 201; Kott I: 825; Kott VI: 747). PSJČ pokládá slova krosna, krůsna, -y s deminutivy krosenka, krosínka a krosnička, krůsnička za výrazy nářeční a vykládá je jako koš, nůše, skříň na záda, často zvlášť upravená k přenášení jistých věcí, S vozů sestoupilo nemnoho cestujících a nejvíce prodavaček drůbeže, ovoce a zeleniny, které svoje krosenky a koše hbitě sundávaly (PSJČ II: ; k používání proutěného koše zvaného krosna podrobněji ČJA III: 388). Od slova krosna je odvozen název podomního obchodníka nosícího své zboží v krosně krosnář/krůsnář, -e, v nářečí označovaného také slovy krosnák či krůsnák/krůsňák. Tento výraz slouží jako základ pro výrazy krosnařka, krosnářský a sloveso krosnařiti s řídce užívanou variantou krůsnačiti obchodovati po domech se zbožím nošeným v krosně. Všechny tyto odvozeniny zachovávají také starou kvantitu kořenové samohlásky, objevují se tedy s -ů- uvnitř slova (PSJČ II: ; SSJČ I: 1003). Etymologie Někteří etymologové uvádějí, že psl. *krosno, pův. *krod-sno, je příbuzné s ide. kořenem *(s)ker- řezat, krájet. Původní význam slova *krosno by tedy mohl být (vyřezaný) trám, tvořící základní konstrukci primitivního tkalcovského stavu (Vilnow Komárková: 28). Jiní jazykovědci rekonstruují původní podobu slova jako *krot-sno, které souvisí s ide. kořenem *kret-/*kert- kroutit se, otáčet se. Dle této teorie byl původní význam slova *krosno vratidlo (tj. otáčivá část) tkalcovského stavu (Vilnow Komárková: 28 29). Pokračovatelem psl. *krosno je i české *krosna či *krosnja (odvozeno sufixem -ja). Vzhledem k tomu, že se toto slovo objevuje i v dalších slovanských jazycích ve významu druh nosidla a mnohých jiných významech, např. chorvatské krȍšnja koš na seno, ale i síť (na vodní ptáky), slovinské króšnja druh nosidla, ukrajinské staré 70 O tom podrobněji Vilnow Komárková:

91 кросна rám stolařské pilky, polské krosno okenní rám aj. (více viz Vilnow Komárková: 29), soudí Vilnow Komárková, že původní význam slova *krosno byl dřevěný trám, a tedy že je první výklad slova jako kontinuantu ide. kořene *(s)kerpravděpodobnější (Vilnow Komárková: 28 30) Kupa Staročeské femininum kupa, -y vysvětluje Gebauer slovy nádoba jistá jakožto míra (Gb II: 177). Stav v nové češtině Slovo kupa, -y nese význam krhla, 71 nádoba na vodu, koflík, konev kropicí, nádoba takto nazvaná sloužila např. na sůl, plechová kupa na polívání apod. Kromě tohoto významu se objevil i význam hromada. (Jung II: 226). U Kotta nalezneme slovo kupa ve významu koflík Keď nemám sklenice, napijem sa z kupky (Kott VI: 777) a kulovitý oblak (Kott I: 845). Zaznamenal také deminutivum kupka, -y jak se kostky pouštěly z kupky na vržen (z nádobky na prkno číslicemi popsané) (Kott X: 151). Do současné češtiny se význam nádoba nedochoval, výrazy kupa či kopa primárně označují hromadu, velké množství něčeho (PSJČ II: 270, 447; SSJČ I: 1036). Etymologie Slovo kupa, psl. *kupъ, m., i *kupa, f., ve významu nádoba na tekutiny je přejetím střlat. cuppa < lat. cūpa baňatá nádoba, pohár (Newerkla: 595; LČS I: 341; podobně Holub Kopečný: 194). 71 Výrazem krhla, krhlenka se označuje nádoba na vodu, např. v krhle (škopě, dčberu) (Jung II: 185). 91

92 3.36 Kuthan Slovo kuthan, -a/-u, m., ve staré češtině označovalo pánev (k pálení uhlí ap.), Spaliž to (koření) v čistém kuthanu neb v třěpě 72 (Gb II: 185). Heslář uvádí ještě výraz Kuthánek, který můžeme dle formy zápisu považovat za vlastní jméno (HesStčS). V Rosově Thesauru je zachyceno slovo kuthan se zjednodušenou variantou kutan. Autor je vysvětluje jako nádobu kuchyňskou, pánev bez noh (Rosa). Stav v nové češtině Výraz kuthan, kutan, kutchan, -u a deminutivum kuthánek vysvětluje Jungmann stejně jako Rosa (viz výše), přidává jen význam pekáč, kuchař na rendlíku (pekáči, kuthanu) smaží (Jung II: 233). Tímto slovem může být označena také podobná nádoba na uhlí, ke kouření, hřití podušek atd. (tamtéž; Kott I: 850). Dnes jsou výrazy kuthan i kuthánek považovány za archaismy, objevily se například v próze Čapka-Choda Kuchařka stála u velkého kuthanu cibulky syčící v margarinu (PSJČ II: 462) nebo Herrmanna Matka měla dávno plotnu zastavenou hrnci a kuthany (tamtéž; podobně SSJČ I: 1042). Etymologie Původ slova vyložil již Gebauer, který je považuje za přejetí ze střhn. gluotphanne pánev na žhavé uhlí (Gebauer II: 185, podobně Machek: 310; Holub Lyer: 255). Gebauerův výklad považuje Newerkla za ne zcela jasný a výraz kuthan odvozuje ze slovesa kout; význam slova by pak mohl být kutá nádoba (Newerkla: 251) Lahev Ve staré češtině existovalo slovo lahev, -hve, psáno též láhev, avšak v památkách se tento tvar dle Gebauera neobjevil. Jeho odvozeniny jsou ale staročeskými písemnostmi doloženy hojně. Např. deminutivum lahvicě/láhvicě, -ě, 72 Viz

93 někdy i lavicě, nádoba na tekutiny, se objevilo např. v Životech svatých otců Učiniv z kóže dvě lahwyczy (Gb II: ) či Litoměřické bibli Žádný neleje vína v kožené lawicze a tamtéž neb by víno rozpačilo lahwicze (tamtéž). Z dokladu Naplni lahwyczy peněz je možné soudit, že se tato nádoba užívala i jako měřidlo duté míry (tamtéž). Objevuje se také sekundární deminutivum lahvička, -y s variantami láh- a lav-. Heslář doplňuje řadu odvozenin o slovo lahvičník (tamtéž; HesStčS; výraz láhvicě i ve Flajšhans II: 326). Rosa zachytil pouze podobu láhev s oběma deminutivy a vykládá ji slovy nádoba, kde lahoda se chová, a neb dobré lahodné víno dává, dřevěná vinná neb pivná flaše (Rosa). VLČ zařadil nádobu zvanou láhvice mezi věci potřebné ve sklepě. V kapitole pojednávající o věcech potřebných u stolu je pak zapsáno spojení flaše neb vláhnice. Obě nádoby jsou zde ekvivalentem lat. lagēna láhev, lahvice (hliněná n. skleněná), předpokládáme tedy, že tvar vláhnice je jen variantou slova láhvice (VLČ). Pohl uvádí výraz lahvice jako ekvivalent něm. Flasche (Pohl; LČS II: 10). Stav v nové češtině V nové češtině je zachyceno slovo láhev, -hve, s variantou láhve v nominativu, a deminutivy láhevka, -y, láhvice a láhvička. Všechny tvary označovaly nádobu k nápoji z dřeva, kůže, kovu atd. na cestu, malý soudeček, flaši, putnu, šla s láhví pro vodu (Jung II: 255), na Moravě dřevěnou nádobku na způsob škopíku, nahoře zabedněnou, v níž se nosila na pole voda žencům. Nádoba takto nazývaná mohla být zahrdlitá, hrdlatá, skleněná (na moč); na víno, na pivo, tykvová (vydloubaná, dutá tykev). Kromě nádoby znamenalo slovo láhev i míru tekutin, hlavně vína, 3 pinty (tamtéž). Výraz láhvičník je opatřen významy schrána neb truhlice na láhve k vezení po cestách, sklep na láhve a kdo láhvice dělá. Doložena jsou ve slovnících adj. láhvicovitý a láhvičný. Odvozeniny od slova láhev, jako např. láhevín, láhevník apod. se ujaly v biologii jako názvy živočichů a rostlin, zřejmě na základě tvarové podobnosti (Jung II: 255, 257; Kott I: ; Kott VI: 806; Machek: 317). 93

94 Kromě deminutiva láhevka a adj. láhvičný se do současné češtiny dochovaly všechny výše uvedené výrazy v téměř shodném významu; dnes se slovem láhev označuje skleněná nádoba s úzkým hrdlem (PSJČ II: ; SSJČ I: ). Nově vzniklo pojmenování továrny na výrobu lahví lahvárna s odvozeninami lahvářství a lahvárenský, adjektiva jsou obohacena tvary lahvovitý a lahvový 73 (tamtéž). Etymologie Slovo láhev se ve stejném významu vyskytuje např. v polštině łagiew, łagwica, horní lužičtině łahej, dolní lužičtině łagwja, slovinštině lágev aj. Praslovanská podoba *lagy (gen. *lagъve, deminutivum *lagъv-ica) pochází ze sthn. lāga, lāge, lāgela nádoba a to z lat. lagēna láhev, lahvice. Latinský výraz má původ v řec. λάγηνος, λάγυνος stejného významu (Newerkla: 134; LČS II: 10; jako přejetí z němčiny pokládá slovo i Machek: 317; Holub Kopečný: 198; Holub Lyer: 259; Rejzek: 330) Láka Staročeské femininum láka, -y znamenalo soudek, nádobu na tekutiny (asi 70 l). V díle Oldřicha Prefáta z Vlkanova našel Gebauer tento doklad Každý měl vína láku neb puol (Gb II: 201; MSS). Rosa zaznamenal slovo láka ve významu vinný sud (Rosa). Stav v nové češtině Názvem láka, -y či deminutivem láčka byla v Jungmannově době označována každá nádoba např. na víno, mest, 74 vápno atd., nádoba, zvláště na víno dřevěná, tuna 75, dále kožený pytel, do kteréhož víno neb olej k nošení dávají a vlivem hebrejštiny míra tekutých věcí tak mnoho v se beroucí jako míra suchých věcí řečená v hebr. efi, t. desetina jednoho chomeru, jenž tolik obsahoval, co by jeden osel uvezl (Jung II: 258), u Kotta obsahovala láka asi půl hektolitru (Kott I: 873; Kott IX: 139). 73 Jak je patrné z uvedených slov, došlo v nové češtině u všech odvozenin slova láhev ke zkrácení kořenové hlásky -a-. 74 Výrazem mest se označovalo nevykysalé víno, mošt (Jung II: 425). 75 O nádobě zvané tuna viz

95 Pro vysvětlení uvádí Jungmann např. doklady Míza z hroznů z kádi do láky (sudu) neb láhvice přenešená mest, a vykysalá víno slove nebo do sudů a do lák vody čisté nabrati (Jung II: 255, 258). Výraz láka, též laka, uvádí ze současných slovníků pouze SSJČ ve významu stará česká dutá míra; sud, bečka (SSJČ I: 1064). Etymologie Staročeský název nádoby zvané láka pochází ze střdněm. lāge, stejně jako výraz lahev (Newerkla 2007: 29; podobně Machek: 318; Holub Lyer: 260). Podrobněji viz výše 3.37 (etymologická část) Látka Pro femininum látka, -y druh nádoby, pův. hliněné, různého tvaru, sloužící k uchovávání potravin nebo k jejich přípravě; hrnec vybral do svého slovníku Gebauer doklad z textu jedné staročeské písně Hrnčieř lepič slepil velmi malú latku a z Gramatiky české Jana Blahoslava Veliký hrnec nepolévaný, jako mléko chovají v nich, slove łátka u Moravců: přinesli nám łátku koblihů (Gb II: 209; ESJS: 405). Stav v nové češtině V nové češtině se slovo látka, -y ve významu nádoba krajáč 76 či veliký hrnec (nepolévaný) objevilo pouze u Kotta. Jungmann tento výraz vysvětluje jako materiál, z čeho se něco dělá, dalším významem může být také učivo či deminutivum ze slova lata záplata (Jung II: 268; Kott I: 808; Kott VIII: 184). Etymologie Slovo látka nádoba, krajáč na mléko se dnes kromě češtiny užívá ve stejném významu i ve slovenštině látka a slovinštině latv(ic)a; polské łatka a dial. łatustka znamená hrnec, v dialektech umyvadlo a také květináč, v dolní lužičtině znamená slovo łacywa láhev, hadice, bulharské латвица je druh nádoby. V českých 76 Tento výraz vysvětluje Jungmann jako okrouhlík na mléko (Jung II: 159). 95

96 památkách bývá slovo látka někdy mylně zapisováno jako ládka. U Slavkova a Divák se užívá slovo latuš(k)a pro smetaník, nádoba na smetanu. Etymologicky je slovo látka nejasné. Dle ESJS je psl. *latъka deminutivem tvořené sufixem -ka z psl. *laty, latъvь nádoba. Tento výraz je doložen v csl. latva miska, nádoba, sln. látva mělká miska na mléko, dl. łacywa sklenička, láhev, bečka na víno a ve staroruském латы, латва, латьвь hrnek (ESJS: 405). Nejčastěji bývá psl. *laty spojováno s lit. luõtas člun, střhn. lade prkno, okenice, krám, stánek. Někteří etymologové s tímto názorem nesouhlasí a rekonstruují lit. *lō/u/tos vyřezaný z ide. *leu-/*lou- řezat (tamtéž). Bývá uváděno ještě jedno možné spojení, a to s něm. Letten jíl a germ. *lađjōn hlína, jíl, bláto (tamtéž). Dle našeho názoru by pak látka znamenala nádobu vyrobenou z hlíny, což může být pravděpodobné. Machek vidí původ českého slova ve stsl. lakъtь, jež souvisí s řec. λήϰυϑος láhev na olej n. voňavku. Přejetím z cizího slova vykládá přesmyk k-t > t-k (Machek: 322) Lukno Staročeským výrazem lukno, -a označil Gebauer peníz nějaký a nádobu nějakou, která zřejmě zároveň sloužila i jako míra věcí tekutých i sypkých. Jediný doklad, který objevil a v němž se slovo lukno objevilo ve významu nádoba, zní (Žebráci, v divadelní hře) bubnují sobě na lukno (Gb II: 289), u Klareta je výraz lukno uveden v kontextu zlatice, střiebrnice, peniežek, haléř, lukno, groš (Flajšhans II: 334). V Rosově Thesauru je uvedeno lukno jako varianta výrazu lykno, jenž je vysvětlen jako koš, neb nůše ze stromové kůry udělaná (Rosa). Stav v nové češtině Do nové češtiny se dochovaly obě varianty tohoto slova lukno i lykno, -a, a to jak ve významu koš, který je rozveden u Rosy (viz výše), tak ve významu míra obilná ; nové jsou významy sklo oční a břicho 77 (Jung II: 360). 77 Tímto významem si není autor úplně jist, vyvodil jej z podobného dokladu, který uváděl již Gebauer (viz výše) Zavrhouce (žebráci) staré laty, oblékli pěknější šaty, bubnují sobě na lukno, i chromému skákat chutno. (Jung II: 360). 96

97 Jungmannův výklad dopnil Kott o deminutivum lukence malé lukno, očák (chránítko na oči ku přehlížení včel), do začátku 17. století mělo dle něj lukno velikost tři korce n. dvě prešpurské měřice (Kott I: 952; Kott VI: 900; Kott VIII: 194). Dnes je výraz lukno vykládán jako staročeská míra na sypané obilí n. na med, (na tržišti) stáli domácí kupci majíce před sebou lukna i hrnce medu (PSJČ II: 647; podobně SSJČ I: 1141). Etymologie Výkladem původu slova lukno, psl. *lǫkъno se zabývala Helena Karlíková. Na základě slovotvorného rozboru lze dle ní pokládat toto slovo za starobylé, neboť je tvořeno starým sufixem -ъno (Karlíková 1999: 120; SK I: 135). Deriváty utvořené z praslovanského slova můžeme nalézt ve starších fázích většiny slovanských jazyků, např. slovenské lukno, n., lukna, f., obsahová míra na sypké produkty s obsahem litrů, košík z kůry, staroruské лукно dřevěná nádoba s obručemi typu soudku nebo pletená z lýka na způsob košíku, míra na sypké nebo tekuté produkty, v ruských dialektech je doložen význam koš spletený z březové kůry nebo z proutí či nádoba ze dřeva nebo kůry s víkem na uchovávání mouky, obilí apod., aj. (Karlíková 1999: 120). Z dokladů je patrné, že se jednalo o nádoby dřevěné nebo splétané z proutí, lýka apod. To autorce dovoluje odvozovat slovo *lǫkъno ze slovesa *lǫčiti ohnout, původní význam slova byl tedy asi to, co je ohnuté, spletené do určitého tvaru, později koš a nádoba ze dřeva (tamtéž). Machek slovo pokládá za nejasné (Machek: 343) Měděnec Maskulinum měděnec, -ncě bývá často zapisováno i v podobě medenec a znamená měděnou nádobu, mísa, taléř, ubrus, myedienecz (Gb II: 330), hotovitele měděných věcí, měděný peníz či prostřední prst na ruce. Je doloženo také jako příjmí Medenecz (tamtéž; Flajšhans II: 338). V kapitole pojednávající o věcech potřebných ve světnici se ve VLČ objevil měděnný hrnec (VLČ). 97

98 Stav v nové češtině Slovem měděnec, -nce s variantami medenec, mědenec je v nové češtině označen měděný kamnovec 78, význam prostřední prst je zastaralý. Pro měděnec se objevil ještě nový výraz měďák, znamenající též peníz měděný. Z této nádoby se nabírala voda hrncem, který se nazýval měděnčák, -u (Jung II: 413; Kott I: 993; Kott X: 175). Vzhledem k faktu, že na výrobu peněz se dnes užívají jiné materiály, zůstal slovu měděnec s nářeční variantou medenec pouze význam měděná nádoba na ohřívání vody, na vodu (PSJČ II: 759; SSJČ I: 1196). Jedno zastaralé rčení znělo bude vlky z měděnce vyvádět a znamenalo dělá velké přípravy k malicherným věcem (Zaorálek: 188) Měděnicě Výraz měděnicě, -ě, f., též medenice (ŠimekSlov), je označením pro měděnou nádobu, mísu, umyvadlo, kbely a medenycze (Gb II: 330), vody teplé v medenyci naliv (tamtéž), vejdú komorníci, každý nesa medenicy (tamtéž). Doloženo je také deminutivum měděnička, např. v příjmí Medeniczka řezník (tamtéž; Flajšhans II: 338). Nádoby medenice, medenice k rukám a medenice k nohám se dle VLČ užívaly také ve světnici (VLČ). Stav v nové češtině V nové češtině se slovo měděnice, -e s deminutivem měděnička objevuje v téměř shodném významu jako dříve měděná nádoba k mytí a jiným potřebám, umývadlo, přinesl Gabryáš košíky, umývadla, mědenice a šály (Jung II: 413). Mohla však znamenat i dílnu, kde z mědi neb měď dělají (tamtéž). Kott vykládá výraz měděnice také jako kropenku v kostele. Původně získala tato nádoba svůj název podle materiálu, z něhož byla zhotovena, později byly měděnice i zlaté, stříbrné apod. (Kott I: 993; Kott VI: 957; Kott VIII: 203). 78 Výraz kamnovec znamená měděný, železný, zřídka hliněný v kamnech zadělaný veliký hrnec k ohřívání vody (Jung II: 20). 98

99 Současná čeština pokládá slovo měděnice, dial. medenice, za archaismus, význam se v podstatě neliší od toho, který jsme uvedli u Jungmanna (viz výše) jako primární (PSJČ II: 759; SSJČ I: 1196). Etymologie Výrazy měděnec i měděnicě jsou odvozeny sufixy -ec a -icě od adj. měděný a to ze substantiva měď, jež je všeslovanské, srov. např. ve slovenštině meď, v polštině miedź, v ruštině медь, ukrajinštině мідь, aj., staroslověnská podoba byla mědь (ZVSZ: 203). Praslovanská podoba *mědь je možná příbuzná s irským mēin(n) ruda, kov. Vzhledem k tomu, že slovo nemá žádné ide. paralely, je jeho výklad nejistý. Nejvíce je mezi etymology podporovaná domněnka, že výraz měď souvisí s názvem starověké země Médie, na jejímž území se v 7. století př. n. l. nalézala nejdůležitější starověká naleziště mědi v Zakavkazí. Ve staré perštině je Mēdia māda-, změnu ā v ě vysvětlují etymologové přejetím slova měď prostřednictvím iónských Řeků, v jejichž nářečí k této hláskové změně docházelo, nebo přejetím přímo z íránštiny. Podobně jako výše uvedený původ slova měď je odvozován latinský název mědi cuprum od ostrova Kypr (Machek: 357; Holub Lyer: 285; Rejzek: 370). Dle ESJS je možné rekonstruovat nedochované adj. *mědъ z *mōidho-. Paralelu vidí jazykovědci v hetitském mīta-, mīti- červený < *mīdho-, *mīdhī (ESJS: 465). Holub s Kopečným vidí příbuznost slova měď s něm. Schmied kovář, pův. kdo pracuje s kovem. S touto domněnkou souvisí i výklad slova měď z germ. *maitan sekat, řezat (Holub Kopečný: 219; ESJS: 465) Mísa Staročeské femininum mísa, -y (obrázek 20) zůstalo ve svém významu nezměněno až dodnes. Hus zaznamenal ve svých knihách rčení o mísu sědati ve významu společně jíst, (Sluhy) sědají se pánem o míſu a s nim chléb jedie (Gb II: ), v Životě sv. Kateřiny je psáno Nevěrní soci vše na svú myſu táhnú, kdy na svú misu znamená na svůj prospěch (tamtéž; Flajšhans II: 342). 99

100 Mezi odvozeninami od slova mísa se objevilo deminutivum miska, vážní misky, maskulinum mísař, -ě kdo mísy dělá nebo prodává s přechýlenou podobou mísařka a adj. misní (Gb II: ; HesStčS). Ve VLČ se objevila slova mísník, mísa a široká mísa. U Pohla najdeme výrazy mísa, míska a slovo misniček jako synonymum něm. Schale významu mísa, šálek (VLČ; Pohl; VNČS: 592). Obr. 20 Dřevěná mísa a mísa zadělávačka (Šťastná: 71). Stav v nové češtině Slovo mísa, -y zaznamenal Jungmann také v podobě misa a zastaralé formě mis, -i. Vykládá ji jako náčiní kuchyňské neb stolové, talíře větší. Z deminutiv uvádí výrazy míska (miska), mísečka a mistička (miščička). V příkladech se objevila mísa stříbrná, široká, hluboká, mělká (plát), malá křenová, polívečná, sběrací, ušatá, bradýřská, octová, šalešní, 79 obětní a mísa u váhy (Jung II: ). V Kottovi u slova míska najdeme přívlastky žabí (skořepina), na tuš, odpařovací, třecí (porculánová, skleněná), žaludová (Kott I: ; Kott VI: 989). Mezi odvozeninami se objevil již výše zmíněný mísař, dále misník, -u označující polici, skříň na mísy, třez na mísy, adjektiva mísečný a mísový k mísce se vztahující, např. mísová váha, miskovatý na způsob mísky a Kott ještěě navíc uvádí sloveso miskovati mísit. Navíc ještě ve svých Příspěvcích zaznamenal výraz misisko veliká mísa, hádanku o misce Nemám konca ani kraja, co ma budú hľadať dvaja a rčení Na misu mi dajte, v hrnci mi nechajte a s vama budu jest., kterým je charakterizován nenasyta (tamtéž; Kott VIII: 209; Kott X: 180). Dnes se slovem mísa označuje prohloubená kuchyňská n. stolní nádoba okrouhlého n. podlouhlého tvaru; její obsah, např. studená mísa směs studených pokrmů, které jsou rozloženy na míse, tácu a také nádoba mísovitého tvaru vůbec, kupř. záchytná mísa na olej (u motoru) apod. 79 Šalešní mísa byla určená na šalši, tj. na omáčku (ESSČ). 100

101 Deminutiva zůstala zachována z předchozího období, jejich podoba se ustálila v tuto: miska, mísečka a mistička. Substantivum misník je kromě skříně na kuchyňské nádobí opatřeno nářečním významem větší kuchyňská nádoba, zvl. dřez, škopek na mytí nádobí, zachyceno je také deminutivum misníček. Mezi adjektivy se objevilo nově misčitý a mísovitý. Substantivum mísař je dnes již archaismem. (PSJČ II: ; SSJČ I: ). Některá rčení jsme uvedli již ve staročeské části, dodáme ještě na mísu někomu něco vyložit, vysypat, které znamená bez obalu mu to říci, řekne-li se o někom, že cizí misky vylizuje, má se tím na mysli, že se přiživuje na cizích, má-li někdo něco hned na míse, bývá to tehdy, když mu někdo něco hned vytkne (Zaorálek: 193). Výraz mísa se uplatnil také v přirovnáních. Je-li někdo milý jako mísa vdolků, bývá většinou opravdu velmi milý. (Zaorálek: 485). Etymologie Slovo mísa se objevuje v řadě slovanských jazyků, sr. například slovenské misa, polské misa, ruské миса aj. (ZVSZ: 208). Psl. *misa mísa bylo přejato z vlat. mēsa mísa, podnos, talíř a to zřejmě z lat. mēnsa stůl, jídlo, pův. veliký, kulatý koláč, na nějž se kladly obětiny (Havlová: 107; podobně Newerkla: 598; Machek: 364; Holub Kopečný: 224; Rejzek: 380) Moždieř Výraz moždieř, -ě, m., psáno i moždřieř, znamenal moždíř, mozdyerzye a čbernice (Gb II: 404), báně a możdieṙe, moždierz zlatý (tamtéž), ale i hrubé, krátké dělo. Staročeské památky dokládají také deminutivum moždieřík s variantou moždieřek, możdierzyk z devíti lotóv zlatých (tamtéž; ŠimekSlov; HesStčS). Slovo moždíř (obrázek 21) zachytil z dalších námi uváděných slovníkářů pouze Rosa (Rosa). 101

102 Obr. 21 Hmoždíř dřevěný a mosazný (Štastná: 71). Stav v nové češtině V češtině Jungmannovy doby se výrazem moždíř, -e, deminutivy moždířek, -řku a moždiřík, podobně hmoždíř, -e, hmoždířek, nazývalo náčiní železné, mosazné atd., v němž paličkou něco, kupř. koření, se na drobno tluče. Kromě toho se však náčiní takto pojmenovanéhoo užívalo i ke střílení, např. moždíř pumovní, na kameny. Vedle základního slova jsou doložena ještě adjektiva moždířní, moždířní palice, a moždířový, kámen na moždíře dobrý (Jung I: 698; Jung II: 497; Kott I: 439, 1072). SSJČ uvádí slova moždíř i hmoždíř v podstatě ve stejném významu, jak to udělal již Jungmann, kovová nádoba na roztloukání koření, cukru ap., z prózy F. Pravdy je příklad Prodával jí kávu žid a ona si ji tloukla v moždíři (PSJČ II: 962), dělo. Z odvozenin přežily do současnosti deminutiva (h)moždířek a adj. (h)moždířový (tamtéž; SSJČ I: 1286). Etymologie České moždířř bylo přejato ze střhn. morsaere, morser, mörser, morsel, mörsel (dnes Mörser), které má svůj původ v lat. mortārium hmoždíř, pánev. Latinská podoba bývá někdy odvozována z ide. *mer- třít, dřít (Newerkla: 204; podobně Machek: 378; Holub Kopečný: 224; Holub Lyer: 293; Rejzek: 392). Slovoo moždíř bylo později lidovou etymologií přikloněno ke slovesu hmoždit mačkat, drtit, tak vznikla varianta hmoždíř. 102

103 Ze staré češtiny je polské moździerz, odtud pak ruské можжер. Slovenský výraz mažiar je přejímkou maďarského dial. mazsár, ve spisovném jazyce mozsár (Newerkla: 204; Machek: 378) Náčinie Slovo náčinie, -ie, n., vykládají staročeské slovníky jako náčiní, pomůcky k práci n. jiné činnosti (zvl. jako vybavení místnosti), nejčastěji nádobí, kak muož kto vníti v duom kterého silného a jeho naczynye pobrati? (StčS 1: 28), to maso s velikú poctivostí jedie (hosté) a kosti poctivě v řádném naczinij schovají (tamtéž). 80 Doloženo je také deminutivum náčiníčko bylo jest nějaké nacziniczko jako škřínka, udělané z dřievie (tamtéž; MSS). Rosa zaznamenal slovo náciní nádobí jakékoliv ; vzhledem k tomu, že výrazy předcházející tomuto slovu mají podobu náčin a náčinek, je výše uvedený tvar možná tiskařskou chybou (Rosa). Stav v nové češtině Jungmannův Slovník česko-německý uvádí výraz náčiní s deminutivem náčiníčko a variantami náčení a náčeníčko jako nádobí jakékoliv, např. košík na stolní náčiní, kuchyňské náčení. V podobném významu, jaký jsme uváděli ve staročeské části, tj. nástroj řemeslnický neb kuchyňský a domovní jakýkoli, zaznamenal autor maskulina náčin, -u a náčinek, -nku (Jung II: 544; Kott II: 11 12; Kott VI: 1067). V době Jungmannově došlo k jistému přiblížení významů slov náčiní a náčin (viz výše), v současnosti se však smysl obou slov opět vzdálil. Slovem náčiní (náčiníčko) je označována pomůcka při práci n. jiné činnosti; nástroje, nářadí; nádobí, výrazem náčinek je nazýván obklad pro nemocného, v nářečí skrojek, patka chleba (PSJČ III: 27; SSJČ II: 13). 80 Ve staročeských lékařských knihách se tímto slovem nazýval mužský pohlavní úd, stejně tak výrazem nádoba a nádobie (StčS 1: 28, 54). 103

104 Etymologie Slovo náčiní existuje ve významu věci určené na vhodný způsob práce jen v češtině (na Moravě též náčin, náčina) a polštině naczynie. Český výraz byl odvozen prefixem na- (více viz Kopečný I: 123; ESJS: 522) a sufixem -(n)ie (HMČ: 273) ze slova čin, které původně znamenalo způsob, řád. Toto slovo je všeslovanské a ve stejném či podobném významu jej najdeme např. v polštině czyn, ruštině чин, chorvatštině čin aj. (ZVSZ: 82). Praslovanské *činъ bývá rekonstruováno z ide. základu *k ṷ ei- klást, pořádat žijícího např. ve stind. činóti pořádá, sbírá, staví, ř. ποιειν činit, dělat apod. (ESJS: 107; shodují se také Machek: 103, 387; Holub Kopečný: 93, 238; Holub Lyer: 304; Rejzek: 400;) Nádobie Staročeské neutrum nádobie, -ie je názvem pro nádobu, nádobí, nářadí, pomůcky při práci n. jiné činnosti (viz obr. 22), např. při stolu svém nadobie hliněného požíváše (římský konzul) (StčS: 56), Taterové vložiece (tvaroh) v hrnec neb v jiné nadobie, nalijí na to vody (tamtéž). Dále se tímto slovem označoval nástroj, jednotlivý kus náčiní, nářadí řemeslnického n. lékařského apod. Doložena jsou deminutiva nádobíce, -ě drobné nářadí, náčiní, neostavujte ižádného nadobicze po sobě, a nádobíčko, -čka nádobka, malá nádoba, Vezmi v ruce toto nadobicžko s olejem (Gb II: 449; MSS; podobně Flajšhans II: 351). Rosa zachytil slovo nádobí s přívlastky kuchyňské, stolní, koňské, řemeslnické, válečné, písařské (Rosa). 104

105 Obr. 22 Zlaté a stříbrné nádobí (Niederle: 237). Stav v nové češtině Slovo nádobí, nádobí podobně deminutivum nádobíčko, vykládá Jungmann jako nádoby.81 V příkladech íkladech autorem uváděných se objevuje nádobí stolní, kuchyňské, dojecí, měděné, né, sklenné, železné, dřevěné, d dále nádobí řemeslnické, řemeslnické, tkadlcovské, válečné, písařské, ské, krevní. krevní Autor uvádí i jak se tyto nádoby udržovaly v čistotě nádobí se věchtem drhne (Jung II: 553; 553 Kott II: 19). Výrazem nádobí (nádobíčko) se dnes označuje uje soubor nádob, zejm. kuchyňských, např. ř. umývat nádobí, slangově slangov pak nářadí, náčiní, činí, nástroje nás (PSJČ III: 48; SSJČ II: 23). Dle ČJA JA se slovo nádobí užívá především v Čechách, echách, v oblasti západní Moravy a v moravských městech, ěstech, náčiní je typické pro oblasti ostatní, kromě krom Chodska, kde se v tomto významu objevuje slovo karhany,, a na Jablunkovsku, kde je častý výraz hrnce (ČJA I: 281) Skončí-li někdo ěkdo práci a složí pracovní nářadí, ná říká se, že hodil nádobíčkem. nádobí Směje-li se někdo kdo hlasitě, hlasit můžeme použít přirovnání směje ěje se, jako když se sype nádobí (Zaorálek: 205, 491) Nádoba Staročeské eské femininum nádoba, -y, ojediněle le se objevuje i maskulinum nádob, a/-u, vzniklo zřejměě singularizací výše uvedeného slova nádobie. nádobie Znamenalo nádobu, pomůcku k přechovávání echovávání něčeho n tekutého, sypkého ap.. V knize Petra Comestora 81 Jako termín v anatomii se tento výraz dochoval ze staré češtiny. 105

106 Historia scholastica je např. zapsáno biechu tu položeny šestery nadoby kamenné k vodě (StčS 1: 54), v jiných staročeských památkách je zaznamenána nádoba olejná, octová, hliněná, zahrdlitá, scanková, dutá kovaná, vinná, vodná (tamtéž). Písemné prameny dokládají i deminutivum nádobka, -y malá nádoba. V Bibli pražské najdeme napsáno vzem Samuel nadobku s olejem, a vylil na hlavu jeho (Saula) (StčS 1: 54), v lékařských knihách se můžeme dočíst potom řečenou nadobku vložiti do kotlíku (tamtéž). Člověk, který vyráběl nádoby (po hrnčířsku i ze dřeva), neckář se nazýval nádobník, -a, sličný, pěkný, krásný člověk býval označován adjektivem nádobný. Kromě již zmíněného významu se výrazem nádoba nazýval nástroj, pomůcka k nějaké činnosti, v pl. také zařízení příbytku, v religionistice se hovořilo o vyvoleném člověku jako o nádobě a daný výraz je zaznamenán i jako osobní jméno Nadobae kamenník (StčS 1: 54; StčS 2: 57; Gb II: 449; MSS; Flajšhans II: 351). Výraz nádoba i adjektivum nádobný nalezneme rovněž v Rosově slovníku. Zde je dané substantivum vyloženo jako jakýkoli domovní náčin, tj. na čem se co dělá (Rosa). Ve VLČ je slovy picí nádoba a šál 82 vysvětleno latinské slovo patera (mělká) miska, (obětní) miska (VLČ; LČS II: 203). Stav v nové češtině V nové češtině se slovem nádoba označuje nářadí neb náčiní, zvláště ku braní neb schování něčeho tekutého neb suchého, také jakýkoli domovní náčin, na čem se co dělá a nástroj. Význam podoba, který vyjadřovalo také adj. nádobný, je uveden již jako zastaralý, dané adjektivum však nikoliv. Deminutivum nádobka znamenalo mj. kalamář, nově se objevilo sloveso nádobkovati nádobky prázdniti. V příkladech je zachycena např. nádoba picí koflík, nádoba k masti puška, nádoba pro koření, pro popel popelnice, dojecí nádoba (Jung II: 554). Kott kromě toho uvádí ještě deminutivum nádobečka (Kott II: 19; Kott VI: 1074). Současná čeština definuje slovo nádoba, s deminutivy nádobka a nádobička, jako dutý předmět na přechovávání n. přenášení tekutých n. sypkých hmot a drobných předmětů. Adjektivum nádobný ve významu nádobový se užívá běžně, stejně tak adj. nádobový, ve významu sličný, pěkný je již archaismem. Nově je zaznamenán (pouze 82 Viz 3.85 níže. 106

107 v PSJČ) výraz nádobník, -u a nádobkář, -e bednářský hoblík k hoblování vnitřku nádob (PSJČ III: 48 49; SSJČ II: 23). Především v knihách se dnes setkáme s ustálenými spojeními člověk je nádoba hříchu, tzn. je plný hříchu, nádoba křehká snadno podléhá pokušení, nádoba mělká se říká o povrchním člověku a nádoba prázdná o hlupákovi (SSJČ II: 23). Ve rčeních, v současné době již z velké části zastaralých, se slovo nádoba objevuje např. v těchto: do děravé nádoby líti, které znamená dělat marnou práci, nádoby vyprazdňovat hodně pít, být pijan, být spojitými nádobami se vysvětluje jako být ve vzájemné souvislosti (PSJČ III: 48; Zaorálek: 205). Etymologie Slova nádoba, nádobie jsou jen česká. Podobně jako výraz náčiní bývá odvozován od slova čin, mají zřejmě svůj původ ve slově doba, které je všeslovanské. Ve významu způsob nebo časový úsek je toto slovo dochováno např. v ukrajinštině доба, v chorvatštině dóba, ve slovenštině či polštině doba apod. (ZVSZ: 93). Praslovanská podoba *doba je substantivem odvozeným z ide. *dhabh- vhodně urovnat, zařídit; vhodný, slovo nádoba tedy původně znamenalo * něco, co je vhodné, co se hodí. Stejný kořen nalezneme např. v gót. gadaban hodit se, být vhod, gadōfs vhodný, v lit. dàba povaha, dabnùs ozdobný, lot. dabīgs člověk dobré povahy (ESJS: ; Holub Kopečný: 103, 238). Machek s Holubem a Lyerem vidí příbuznost slova doba způsob s řec. δέµας podoba, forma, které je zřejmě spjato s řec. δέµω stavím, buduji (Machek: 122; Holub Lyer: 304) Nálevka Staročeské femininum nálevka, -y označovalo nádobu trychtýřovitého tvaru sloužící k nalévání, trychtýř, a také nalewek zlatých bieše sedm, jimižto olej v lucerny naléváchu (Gb II: 468). Staročeský slovník uvádí ještě význam klepsydra, vodní hodiny, u nichž se čas měřil vytékáním kapaliny z úzkého otvoru nálevkovité nádoby (StčS 2: 148). 107

108 V památkách je doloženo také deminutivum nalevačka, -y stejného významu a nalevadlo, -a, které sloužilo jako umyvadlo, nádoba na vodu (Gb II: 468; StčS 2: ; Flajšhans II: 352). V Rosově slovníku jsou zachyceny dvě varianty tohoto slova nálívka a nálévka a jsou vysvětleny slovy čím se nalívá, podobně nalívadlo a nalévadlo (Rosa). Stav v nové češtině Jungmann zaznamenal slovo nálevka s oběma výše zmíněnými variantami ve významu čím se nalívá, koflík, číše, dále pak konévka k vážení, čerpání; vinná putna; trychtýř. Plurálový tvar je uveden mj. jako víno k dolévání, dolívka; hodiny; oteklina atd. Nově se objevilo adj. nálevkovitý. Výraz nalevačka je vyložen slovy která nalévá a lžíce nalévací; trychtýřek, nalevadlo je to čím se nalévá, hosté nad měděnicí z nálevky aneb nad umyvadlem z nalevadla se umyjí (Jung II: 581; Kott II: 41). Současná čeština slovem nalevačka označuje osobu, která je zaměstnaná naléváním něčeho, zprav. číšník, sklepník a výrazem nalevadlo umývadlo. Obě slova jsou však již archaismy. Jediné, které ve spisovné češtině ještě žije, je slovo nálevka kuželovitá nádoba s protáhlou trubičkou k nalévání kapalin, menší nádoba, do které se odlévají tekutiny, někdy zvaná též nálivka, na stoly stavěli pivo ve džbánkách a k nim skleněné nálivky, co tvarem připomíná nálevku, kupř. jáma po granátu. Vedle adj. nálevkovitý se objevilo nálevkový (PSJČ III: ; SSJČ II: 56). Etymologie Slovo nálevka je složeno z prefixu na-, sufixu -ka a slova -lévati (srov. např. zalévati), které je iterativem od stč. léti (psl. *liti, *lьjati, dnes lít), jež se ve stejném významu objevuje např. ve slovenštině liať, horní lužičtině leć, dolní luž. laś, ruštině лить, chorvatštině liti; staroslověnská podoba byla lijati (ZVSZ: 187). Praslovanská podoba *liti, *lьjati má blízko k lit. líeti stejného významu. Za příbuzné se pokládá i sthn. līth ovocné víno, lat. lītus břeh a sti. vi-lināti roztéká se. Všechna uvedená slova jsou původně z ide. *lē i- lít, vylévat (Machek: 336; Holub Kopečný: 208; Holub Lyer: 270; Rejzek: 346; ESJS: 424). 108

109 3.47 Necky Staročeským výrazem necky, -ek, pl. f., se označovalaa podlouhlá dřevěná nádoba větších rozměrů (obvykle vydlabaná z kmene, viz obr. 23) ), uzříte v plenkách v neczkach dietě (Ježíše), (mýto) s vozu na zemi lesnieho necek, čberuov, kbeluov, korcuov (StčS 3: ), dále dřevěná nádoba mísovitého tvaru sloužící k oddělování vymláceného zrna od plev, opálka a bibl. nádoba na obětiny, necky s chleby nenakvašenými (tamtéž). Výraz je doložen také jako místní jméno Miloslaus de Neczek. Dochovaná deminutiva nemají jednotnou formu, v památkách se objevují tvary necčicě, neččicě, nečticě, netčicě, nečicě, necicě, -ic, necičky, nečičky, neččičky, neččtičky, nečtičky, necečky -ček. Kromě výše uvedených významů označovala tato slova ještě korýtko. Maskulinum neckář, -ě, psáno také krátce neckař, byl výrobce necek, slovo fungovalo i jako příjmí (Gb II: ; StčS 3: ; Flajšhans II: 356). Rosa zaznamenal pouze výrazy neckář, necky, necičky a variantu necvičky (Rosa). Slovo necky se objevilo též ve VLČ a u Pohla (VLČ; Pohl) ). Obr. 23 Necky (Šťastná: 71). Stav v nové češtině Nová čeština zná necky, deminutivum necičky, zastarale ještě někde nečtičky, jako označení pro náčiní podlouhlé půl neb méně než půl válce vyhloubeného představující, k mytí, k uložení ledačehos ; Kott přidal význam koš; kolébka. Tato nádoba sloužila mj. k praní, doložena jsou spojení moučné necky, necky na těsto a řeznické necky. I v době Jungmannově byl stále živý výraz neckář a nově jsou zaznamenána adj. neckářský a subst. neckářství (Jung II: ; Kott II: ; Kott VIII: 230). 109

110 Dnešní čeština užívá slova necky (necičky) pro podlouhlou, zprav. dřevěnou nádobu, nahoře širší, k ručnímu praní prádla n. též k zadělávání těsta (viz obr. 24), z odvozenin je zaznamenáno pouze adj. neckovitý (PSJČ III: 309; SSJČ II: 132). Ne ve všech oblastech naší země se pro nádobu na zadělávání těsta užívá slovo necky. Na Zlínsku se takovéto nádobě říká pernice nebo opálka, na Rakovnicku a Roudnicku okřín. V nářečích na jihu Moravy pak místo necek užívají označení korýtko, na Jihlavsku trůčky a na Mladoboleslavsku vana (ČJA I: 258). Obr. 24 Necky (Janotka: 201). Zaorálek zachytil rčení je ve starých neckách vykoupána, kterým se označuje žena, jež nemá žádné nápadníky. Slovo necky se užívá také v různých přirovnáních, je-li někdo nešikovný, říká se je šikovný jako necičky, dále se užívá např. nestůj jako moučný necky, hloupý jako necky, je to hloupé jako necky na holuby (Zaorálek: 210, 492). Etymologie Výraz necky je všeslovanský, dnes bohužel reliktní, mizející. V polštině má toto slovo podobu niecka, v hornolužických dialektech mjecki, njacki, v dialektech dolnolužických njacki, mjacki, v ruských dial. ночвы, slovinštiněě nečkè, v chorvatštině je archaické naćve a ve stsl. je doloženo nьštvi, -vъ (ZVSZ: 235; ESJS: ). Pro české slovo necky se rekonstruuje praslovanská podoba *nьktjy, gen. *nьktjъve. Východiskem tohoto slova je zřejmě ide. *nik ṷ -ti- umývání, k němuž byl přidán sufix -ū, který je doložen i u jiných nomin instrumenti, a vznikl význam nádoba na umývání. Výše zmíněný indoevropský tvar je odvozen z ide. kořene *nig ṷ - a doložen např. v řeckém ἀπό-νιψις umývání. Tento kořen můžeme vidět také ve stind. nenekti 110

111 umývá, ř. νίζειν, aor. ἔνιψα umývat, stir. nigid či sthn. nichussa stejného významu (ESJS ). Machek rekonstruuje z ide. *nig ṷ - připojením starého sufixu -tva praslovanskou podobu *nьktva, přičemž příbuznost spatřuje např. s řeckým νίζω mýt. Původně tedy necky sloužily k mytí, až později se užívaly také na přípravu těsta (Machek: 393; s řeckým základem spojují české slovo také Holub Kopečný 241; Holub Lyer: 308) Nóšě Výraz nóšě, -ě, 83 f., sloužil jako označení pro něco co je nošeno, břemeno, náklad, nosidlo (k přenášení nějakého materiálu), mísa, ošatka, koš, vlož (rtuť) na nuſſy čistú rúchú a nech ji tak ležeti dobře přikryje (StčS 7: ), a také nosítka. Stejný význam mělo ve staré češtině také slovo nosidlo, -a, též nosidla, -dl, n., nosidlo, nádoba, koš ap. sloužící k přenášení něčeho; váček, taška (StčS 7: , 976; Flajšhans II: 361). Slovo nuše uvádí Rosa ve svém Thesauru jako ekvivalent lat. corbis koš, výraz nosidlo vysvětluje jako na čem se nosí, nástroj k nošení (Rosa; LČS I: 323). Stav v nové češtině V nové češtině má výše uvedený výraz podobu nůše a je vykládán jako náčiní, v kterém se něco nosí, zvláště koš pletený z proutí; koš, mimo jiné také nosidlo ku přenášení člověka ; hokyně vejce neb máslo v nůši na zádech k trhu nosí (Jung II: 741). Deminutivum nůška je tolik co košíček. Z dalších odvozenin je zaznamenán nůšař kdo nůše dělá, s přechýleným tvarem nůšařka a deriváty nůšařský a nůšařství. Výraz nosidlo již neznamená nádobu, ale nosítka, na nichž se něco nosí (Jung II: 741, 734; Kott II: 183, 191). Současná čeština označuje slovem nůše proutěný koš s popruhy k nošení na zádech; množství, které se vejde do nůše, nosidlo je stejného významu, jaký jsme uvedli výše u Jungmanna (PSJČ III: 624, 649; SSJČ II: 217, 227). 83 Slovo nóšě patří do naší práce jen okrajově, neboť jeho primární význam je odlišný. Rozhodli jsme se je však do naší práce zařadit, protože ve staré češtině se tímto výrazem označovala i nádoba a v češtině nové potom koš. 111

112 Etymologie Pro slovo nůše se rekonstruuje praslovanská podoba *nos-ja. Spolu s výrazem nosidlo je toto slovo odvozeno ze slovesa *nesti, respektive jeho iterativní formy *nositi (Machek: 396; Holub Kopečný: 243; Holub Lyer: 309; Rejzek: 417). Psl. *nositi je všeslovanské, kupř. v polštině má podobu nosić, v ruštině носить, chorvatštině nositi (ZVSZ: 228). Při rekonstrukci psl. *nesti se vychází z ide. kořene *Hneḱ-/*Henḱ- donést, dosáhnout (podrobněji viz ESJS: 539) Obětnicě Staročeské femininum obětnicě, -ě znamenalo jednak obětní nádobu, mísu používanou k obětem vzal (Antiochus) oltář zlatý... a obietnycie a báně a moždieřě zlaté (StčS 8: 1092), ale také ženu obětující, přinášející oběť (MSS). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku je výraz obětnice opatřen významem oltář. Autor však ještě doplnil poznámku Slovce to obojetné jest, poněvadž východ ice raději na stavení, světnici, neb ženskou osobu, nežli na stůl obětní upomíná (Jung II: 761). Kott uvádí ve významu obětnice slovo obětna (Kott II: 211; Kott X: 217). V současné době znamená slovo obětnice, řidč. obětovnice, -e, obětní oltář, pokladnici na dary v kostele a osobu, která obstarává a koná oběti bohu (PSJČ III: 678; SSJČ II: 238). Etymologie Slovo obětnice je derivátem od slovesa obětovat. Pro praslovanštinu se toto sloveso rekonstruuje v podobě *obětiti slíbit a je tvořeno prefixem *ob- a slovesem *větiti hovořit (Holub Kopečný: 250; Rejzek 418). Psl. předponě *ob-, odpovídá lat. ambi-, řec. ἀµφί, sti. abhi-. Původní podoba tohoto prefixu, rekonstruovaná jako *ambhi-, je tedy velmi stará. Holub s Kopečným 112

113 vykládají ob- jako tvar vzniklý sloučením *abhi- a *api-, objevujícím se např. v lit. adverbiu apie okolo (Machek: 404; Holub Kopečný: 249). Sloveso větiti mělo ve stč. tvary aoristu věcěch, vecěch, či vecech a je doloženo např. výrazem oběcěti slibovat (zvláště božstvu), odtud pak oběť, obětovati. Původ tohoto slovesa však není jasný. Machek uvedl jako jeho paralelu lit. vaiténti řídit, určovat, posuzovat a stprus. waitiāt mluvit. Nalezl však také jisté germánské paralely, na jejichž základě by bylo možné rekonstruovat sloveso větiti z maskulina *větъ. V tom případě Machek rekonstruuje tvar *voik-to- jednání, který koresponduje s lit. veĩkti dělat. Dle jeho názoru by pak výše zmíněné pruské slovo bylo přejato ze slovanštiny (Machek: 404, 687) Obleč Staročeské slovníky vykládají femininum obleč, -i jako nádobu (s kahancem), kryt, zařízení chránící něco, schránu a náušnici. Deminutivum oblečka, -y pak kromě nádoby, schrány znamenalo také ženské stvoření, nádobu ženskosti (StčS 9: 42, 44; ŠimekSlov; MSS). Stav v nové češtině Jungmann vykládá výraz obleč, -i jako oblek, oděv. Doklad (mj. z Husa), který je ve slovníku uveden, však koresponduje spíše s významem uvedeným ve staročeské části; Jungmann jej blíže nijak nespecifikuje jistě světlnice světlo v obleči jest, a světlo v obleči jest božství v tělesnosti (Jung II: 773). Deminutivum oblečka je spojeno pouze s významem košile, rubáš, oděv mužský i ženský (tamtéž; Kott II: 222). V současné češtině je slovo obleč spojováno jen s významem oděv (PSJČ III: 705; SSJČ II: 247). 113

114 Etymologie Slovo obleč vzniklo spojením prefixu *ob- a slovesa *velkti vléci, v důsledku zjednodušování hláskových skupin a metateze likvid později získalo sloveso podobu obléci. Motivací pro vznik tohoto slova byla zřejmě skutečnost, že oblékám-li něco, zároveň to kryji, chráním, např. ve významu nádoba s kahancem tedy obleč obléká, chrání světlo Okov Ve staré češtině existovalo slovo okov, -a/-u, m., někdy zapisované i jako femininum okova, ve významu okované vědro, nádoba k vážení vody ze studní (popř. užívaná i při mytí) nebo jako dutá míra (56,6 l), vědro 84 (StčS 10: 403; MSS; Flajšhans II: 368). Doloženo je také deminutivum okovec, -vcě okované vědérko a adj. okovový. Slovníček staré češtiny uvádí ještě deminutivum vokůvek malé vědro (StčS 10: 405; ŠimekSlov). Rosa zaznamenal slovo okov i deminutivum okůvek ve významu okované vědyrce, jímž se voda váží a pouta (Rosa). VLČ uvádí vokov pro latinské urna nádoba, vědro, džbán, konev, hrnec (VLČ; LČS II: 610). Stav v nové češtině Slovo okov i s deminutivy okovec, okůvek (též okovek), okůveček a se zastaralou variantou okova je v nové češtině vykládáno jako vodní konev, džbernice, v hornictví bečka a vědro, míra tekutých věcí. Nově je zaznamenán tvar okovník, -u či okovnák okovní nádoba, soudek, věderník a adj. okovný věderný (Jung II: ; Kott II: 355; Kott VIII: 253). Dodnes se slova okov i deminutivum okůvek dochovala ve významu nádoba k vážení vody z otevřených studní a dutá míra. Zastaralý je již význam kování, 84 Jedním z dalších významů je také kování, kovové součástky na oděvu (StčS 10: 403). 114

115 stejně tak je označen výraz okovec převrhli okovec vody (PSJČ III: 1023). Jiné odvozeniny, kromě deminutiva okoveček v PSJČ, již v současných slovnících zaznamenány nejsou (PSJČ III: , 1036; SSJČ II: 375, 380). Etymologie Výraz okov okované vědro bylo dovozeno prefixem o- a nulovým sufixem ze slovesa kovati kladivem opracovávat kov. Toto sloveso je všeslovanské, např. v polštině se objevuje v podobě kuć, dial. kować, v horní lužičtině kować, dolní luž. kowaś, v ruštině ковáть, chorvatštině kòvati, slovinštině kováti apod. (ESJS: 349; ZVSZ: 171). Praslovanské *kovati bylo odvozeno z ide. kořene *kāu- (*keh-ṷ-) bít, později bít kladivem do kovu; kovat. Je příbuzné s lit. káuti (za)bít, zničit, lot. kaût tv., sthn. houwan, něm. hauen bít, tlouci, kácet stromy, lat cūdere tlouci, bít, kovat (ESJS: 349; podobně Holub Kopečný: ). Prefix o- má v tomto případě význam okolo (nádoba je dokola okovaná). Dle Machka vznikl výraz okov zkrácením slova, jemuž je podobné slovenské okovník či okovnák (Machek: 404) Okřín Výraz okřín, -a/-u mohl ve staré češtině znamenat mísu, okrouhlou plochou nádobu, zvl. k podávání pokrmů, např. káza (Herodes) přinésti hlavu jeho (Jana Křtitele) na okrzynye (StčS 10: 427), dále větší nádobu vydlabanou ze dřeva nebo také hlubší nádobu na tekutiny; (k pití) pohár, (k uchovávání nápojů) konvici, džbán. Ve staročeských památkách je doloženo rčení psáti v starých kútiech i v okříniech, které je významově velmi blízké dnešnímu psát bílou křídou do komína (StčS 10: ; Flajšhans II: 369). Staročeský slovník zaznamenal i deminutivum okřínek, -nka/-nku ve významu miska, talíř či hlubší dlabaná nádoba, korýtko a také jméno Ješko Okrzynek. V Pražské bibli je např. psáno nadrobil chlebuov v okrzinek a jdieše na pole, aby nesl žencóm. Řemeslník, který vyráběl okříny, se nazýval okřínář, -ě (StčS 10: ). 115

116 U Rosy je kromě základního tvaru a deminutiva uvedeno i sekundární deminutivum okříneček a označovala se tak hrubá dřevěná mísa (Rosa). Stav v nové češtině Do nové češtiny se slovo okřín dochovalo i se svými deminutivy, která jsme uvedli již výše, ve významu okrouhlá hluboká mísa, zvl. dřevěná a ošitka na chléb, okřínek ku krájení pečeně (Jung II: 924), koupili jsme veliký okřín, na něhož své džbánky jsme stavili, pánvičky malé, mísy hluboké, okříny a jiné nádobí (tamtéž). Variantu okřín vysvětluje Kott jako mísu na zadělávání těsta, ve svých Příspěvcích doplnil varianty s protetickým v- vokřín, vokřínek Vokřín je elipsovitý, plytký, podobně pletený jako vopálka. K maskulinu okřinář je doplněno femininum okřinářka a adj. okřinářův (Kott II: ; Kott X: 229, 488). Dnešní slovníky vykládají slovo okřín a deminutivum okřínek jako (dříve užívaná) širší, obyč. mělká nádoba podobná mělké míse, nejčastěji dřevěná. V příkladech je uveden okřín dřevěný, hliněný, cínový nebo citát z Jiráska Za starodávna mívali okříny, dřevěné talíře malované. (PSJČ III: 1033; SSJČ II: 378). Na Valašsku a v Pošumaví, kde je rozšířená tradice dřevěného nádobí, byl název okřín přenesen i na slaměnou ošatku (ČJA I: 256). Slovo okřín bylo součástí i českých rčení a přirovnání, např. se vším na okřín chodit znamenalo všechno vyžvanit, o ženě, která měla silné boky se říkalo má boky jako okříny (Zaorálek: 235, 496). Etymologie Praslovanské slovo *o-krinъ bývá nejčastěji odvozováno z ide. *(s)krei-, rozšířeného ze *(s)ker- točit, ohýbat, ve kterém má svůj původ i lat. scrīnium pouzdro, krabice (ESJS: 365; s latinským slovem spojují okřín i Rejzek: 426; Holub Kopečný: 254). Někteří etymologové spojují slovo s psl. *krinъ nádoba. Od tohoto slova bylo utvořeno stsl. femininum krinica, jejhož kontinuanty lze najít i v dalších slovanských jazycích, např. ruské dial. крина dřevěná nádoba, obilní míra apod. (Karlíková 1999: 121; podobně ESJS: 365). Dle Karlíkové je ve slově *krinъ obsažen ide. kořen *(s)ker-/*(s)krei- řezat, krájet, tedy nádoba ořezaná, vyřezaná ze dřeva, až později spletená z proutí. Psl. 116

117 *ob-krinъ pak odvozuje ze slovesa *kriti (Karlíková 1999: 121; z ide. *(s)ker- slovo rekonstruuje i Machek: 413) Olejna Staročeské femininum olejna, -y, též olejně, s deminutivem olejnicě, -ě označovaly nádobu na olej ; stejný význam neslo maskulinum olejník, -a/-u 85, žeť nemám chleba, jedno... maličko oleje v oleynyku (StčS 11: 436). Zaznamenáno je také adj. olejný (o nádobě) jsoucí na olej, sloužíví k uchování oleje, se všemi nádobami oleynymi (tamtéž), a olejový (o nádobě) jsoucí na olej, schrány obilné i vinné i oleioue (StčS 11: ; Flajšhans II: 369). Stav v nové češtině V nové češtině získalo femininum olejna poněkud odlišný význam; neznamená již nádobu, ale olejný mlýn, kde lněné, řepí aj. semeno na těsto se roztlouká. Podobně je vykládáno i slovo olejnice, které mj. znamená olejný sklep či olejkářku, jen u Kotta je zaznamenán také význam láhev na olej. Maskulinum olejník si také neponechalo svůj původní význam a Jungmann jej vysvětluje jako toho kdo olej tlačí nebo kdo olej prodává; lékař (Jung II: 929; Kott II: 363). V současné češtině existuje název pro nádobku na olej, je to olejnice s deminutivem olejnička. Nově se objevilo slovo olejka lampička na olej. Výrazy olejna a olejník mají podobný význam, jaký jsme uvedli výše (PSJČ III: ; SSJČ II: 381). Etymologie Výraz olejna je odvozen z adjektiva olejný. To bylo odvozeno ze slova olej, které se objevuje ve většině slovanských jazyků, např. v chorvatštině ûlje, slovinštině ólje, horní lužičtině wolij, polštině olej, v ruských dial. олéй aj. (ESJS: 583). České slovo je přejato ze sthn. olei, oli, olē, ole, které pochází z lat. oleum olivový olej. Do latiny se slovo dostalo z řec. ἔλαιον tv.; v dalších románských 85 Kromě významu nádoba mohla zmíněná slova označovat osobu, výraz olejník ještě olivovník (StčS 11: ). 117

118 jazycích se objevuje např. v angličtině oil, francouzštině huile nebo italštině olio (Newerkla: 137; podobně Machek: 413; Holub Kopečný: 254). Někteří autoři pokládají řecké slovo za výpůjčku z neindoevropského středomořského jazyka, existují však i domněnky, že je slovo odvozeno z ide. kořene *lei-, jenž se objevuje např. v českém lít, viz etymologická část hesla nálevka (ESJS: 583; podobně Rejzek: 427) Omyvatedlnicě Nádobu, která sloužila jako umyvadlo či mísa na umývání, pojmenovávalo ve staré češtině femininum omyvatedlnicě, -ě, pak omywatedlnycie ty v túž mieru byly položeny, aby vchodícím přědsienie kněžské najprvé sě ukázalo ku poledni moře meděné, k umývání rukám (StčS 11: 471). Tentýž význam mělo slovo umyvatedlnicě, -ě, f., stejný základ mají výrazy umyvačka, -y, f., nádobka, z níž se při mši nalévá voda k omytí rukou kněze a neutrum umyvadlo, které označovalo jak umývadlo, tak i mýdlo (ESSČ; MSS; umyvačka také v Flajšhans II: 489). Výraz umývadlo je zaznamenán také v Rosově Thesauru (Rosa). Stav v nové češtině Do současné češtiny se slovo omyvatedlnicě již nedochovalo, přestože sloveso omýti se běžně užívá (Jung II: 936; PSJČ III: 1064; SSJČ II: 392). Podobně zanikl i výraz umyvatedlnicě. Femininum umyvačka se dochovalo ve významu umyvadlo, kromě toho se však tímto výrazem označuje i žena která umývá. Obdobné významy má i slovo umyvač, -e, m. Neutrum umyvadlo zachytil Jungmann ve významu nádoba k umývání rukou; medenice k rukám (Jung IV: 759; Kott II: 372). Výrazy umyvačka a umyvač jsou v podobných významech zaznamenány i ve slovnících současné češtiny, ke slovu umyvadlo tv. jsou zaznamenána deminutiva umyvadélko a umývátko a adjektiva umyvadlový a umývátkovitý. Výraz umýváček, -čku umyvadlo je užíván řídce (PSJČ VI: ; SSJČ III: 987). 118

119 Etymologie Název nádoby zvané omyvatedlnicě byl odvozen od slovesa myti prefixem o- (o tomto prefixu viz např. hesla okov 3.51 a obětnicě 3.49). Ostatní tvary výše uvedené byly derivovány od stejného slovesa prefixem u-. Tento prefix vznikl z ide. au-, které je např. v lat. au-ferō odnáším. Původně vyjadřoval pouze odluku, postupem času se z něj vyvinuly další významy, např. dokonání činnosti, schopnosti vykonat určitý děj apod. (Machek: 665; Holub Kopečný: 399). Sloveso myti je všeslovanské a ve stejném významu se užívá např. v chorvatštině miti, slovinštině míti, polštině myć, ruštině мыть apod. Praslovanské *myti pochází z ide. kořene *meu(h)- čistit vodou, vlhkost, nečistota. Tento kořen je doložen také v lot. mauju, maût ponořovat se, maudât koupat, lit. máudyti tv. či v arm. geta-moyn ponořený do řeky. V jiných indoevropských jazycích se daný kořen objevuje ve slovech, která mají spíše negativní význam, např. stind. mūtra- moč, střir. mún stejného významu a múr bláto (ESJS: 510; podobně Machek: 386; Rejzek: 398) Opálačka Výrazem opálačka, -y, f., se ve staré češtině nazývala nádoba (opálka) k čištění obilí potřásáním n. pohazováním na větru. Stejný význam mělo i femininum opálátka, které mohlo označovat i lopatu, větrník (StčS 11: 492; Flajšhans II: 370). Rosa v Thesauru uvádí ve výše uvedeném významu slovo opálka (Rosa). Stav v nové češtině Jungmann zaznamenal ve významu necky, na nichž obilí opálají či opálací lopata slovo opálka, -y a deminutivum opálčička, Kott doplňuje ještě neutrum opáladlo. Femininum opálačka znamenalo kromě opálky i osobu která opálá (Jung II: 944; Kott II: 381; Kott VII: 107; Kott IX: 204). PSJČ vykládá slovo opálka jako nádobu, obyč. pletenou ze dřeva, na krmivo pro dobytek, v SSJČ je uvedeno i deminutivum opálečka a význam nádoba mísovitého 119

120 tvaru, zprav. pletená; ošatka (tak i ČJA III: 220). Doloženo je i adj. opálkový (PSJČ III: 1073; SSJČ II: 397). Slovo opálka se užívá ve rčení dát někoho na opálku, které znamená pomlouvat jej, je-li někdo pohotový v řeči, pak má odpověď na opálce (Zaorálek: 236). Etymologie Slovo opálka bylo utvořeno ze slovesa opálati čistit obilí sufixem -ka, kterým se tvořily např. prostředky činnosti. Toto sloveso se vyskytuje např. v polštině (o)pałać, srov. i subst. opałka, ukrajinštině палати, subst. опалка, slovinštině plati, horní lužičtině płoju, płoć, v dolní lužičtině je doloženo subst. hopałka opálka, ošatka. Ve slovanštině mělo dané sloveso zřejmě dvojí podobu, jednak pol-jǫ, pol-ti (ve slovinštině a lužičtině), jedna pal-ajǫ, palati. První varianta pak dle Machka odpovídá řec. πάλλω třesu, otřásám něčím (Machek: 429). Holub s Kopečným se domnívají, že sloveso pálati je onomatopoického původu; *pá- oddychovat, odfukovat. Tuto slabiku vidí i v lat. pā-la lopata (Holub Kopečný: 255) Orudie Staročeské neutrum orudie, -ie, ojediněle orodie, mělo velké množství významů. Kromě nádoby, označovalo toto slovo nářadí, náčiní, výzbroj atd.; múdré (panny) nabrachu s sobú olejě v ourodye s světedlnicěmi (StčS 12: 594). Z odvozenin od tohoto slova dokládají písemné památky deminutivum orudíčko, -a malá nádobka, koflík, maskulinum orud, -a/-u, doloženo v podobě orod, nádoba, a výraz oružie, -ie tv. (StčS 12: ; MSS; ŠimekSlov; Flajšhans II: 372). Rosa zaznamenal pouze tvar oruží a uvádí významy zbraň a nádobí jakékoli řemeslníka, náčin (Rosa). Stav v nové češtině Jungmann uvádí ve svém slovníku výraz orudí i s variantou oruží a jejich deminutivy ve významu nádobí, nářadí, orudie z hliny učiněné, s koflíky, misami, 120

121 putnami i jiným orudím (Jung II: ). Nově se objevilo maskulinum orudník výrobce náčiní. Výše zmíněný význam zbraň je označen jako zastaralý, podobně jako sloveso oružiti zbrojiti (tamtéž; Kott II: 403; Kott VII: 124). Výrazy orudí a oruží se dnes vyskytují jen v nářečích ve významu nářadí, náčiní (zvl. tesařské) a uplatnily se nově v zoologii. (PSJČ III: 1141; SSJČ II: 424). Etymologie Staročeské orudie, orodie se rekonstruuje v podobě psl. *orǫdьje nástroj, nářadí. 86 Ve významu nádoba je slovo doloženo pouze ve staré češtině, v jihoslovanských jazycích (srov. např. slovinské orȏdje, makedonské орудие) má stejně jako v češtině význam nářadí, náčiní. Psl. *orǫdьje je kolektivum, etymologicky ne příliš jasné. Nejčastěji se odvozuje z psl. *rędъ uspořádání, pořádek ; *o(b)-rǫdъ by tak představovalo o-stupeň ablautu k psl. *rędъ. K významu viz české ná-řadí (ESJS: ) Osob Staročeské maskulinum osob, -a/-u vykládá Staročeský slovník jako zvláštní nádobu a uvádí doklad z jedné lékařské knihy vlí [moč nemocného] v čistý osob..., vlí ty všecky vody v jeden osob (StčS 12: 659). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku je slovo osob uvedeno pouze jako zastaralé označení osoby, Kott uvádí význam vlast, v Příspěvcích však zaznamenal také význam nádoba (Jung II: 984; Kott II: 414; Kott IX: 206). V současných slovnících češtiny se tento výraz již neobjevuje. Etymologie Současné etymologické slovníky výraz osob nezaznamenaly. Možná bychom však jeho původ mohli vyložit pomocí slova osoba postava, podoba a adjektiva 86 Co se týče významu zbraň, došlo v tomto případě zřejmě ke kontaminaci se zvukově podobným slovem orǫžije, -ija, pův. význam výstroj, nástroj k nějaké činnosti (ESJS: ). 121

122 osobní, staročeský doklad totiž může vést k domněnce, že daná nádoba sloužila k osobní potřebě či na osobní věc, jakou moč jistě je. Pak bychom tedy slovo osob mohli vyložit se základu *o-sob- ve významu samo o sobě (Machek: 419; Holub Kopečný: 257; Holub Lyer: 323) Ošitka Staročeské femininum ošitka, -y označovalo ošatku, pletenou nádobu ve tvaru okrouhlé mísy zpevněnou obšitím, košíček (StčS 13: 754; MSS; Flajšhans II: 375). Stav v nové češtině Výraz ošitka, -y vykládá Jungmann jako ošitou mísu neb nádobu ze sítí, proutí neb slámy, slaměnku, košatku. V dokladech je uvedeno vošitka fíků ši ošitka neb stvořítko na sýr (Jung II: ). V podobném významu je ve slovníku uvedeno slovo ošatka chléb před pečením na ošatkách kyne (tamtéž). Nově je zaznamenáno slovo ošatina (vošatina), -y čtyrrohý, podlouhlý, mělký truhlík z proutí upletený, na ryby; jinak přebíračka (tamtéž; Kott II: 432; Kott VII: 143; Kott IX: 208). Výraz ošitka je dnes již zastaralý, místo něj je častěji užívaná varianta ošatka, která dala vzniknout maskulinu ošatkář výrobce ošatek a adj. ošatkovitý mající podobu ošatky. Výrazy ošatina a ošatička jsou zastaralé. (PSJČ III: 1203, 1205; SSJČ II: ). Pro území Čech je typické užívání výrazu ošatka, na západním okraji ve tvaru ošitka, na východě košatka, na Moravě se tato okrouhlá mělká slaměnná nebo proutěná miska, pův. určená na kynutí vymíseného chleba nazývá slaměnka s variantou slaměnec na Vsetínsku a slaminka na Opavsku (ČJA I: 256). Zaorálek zaznamenal rčení protrhla se s tím ošatka ve významu je toho mnoho a ještě jedno zastaralé rčení bylo řečí plné ošitky podobného významu (Zaorálek: 239). 122

123 Etymologie Staročeský výraz ošitka obšitá slámou nebo lýkem vznikl spojením prefixu o- (viz např. obětnicě) se slovesem šíti. Novočeská podoba ošatka je dána zřejmě vlivem podobného slova košatka. Sloveso šíti je všeslovanské, ve stejném či podobném významu se užívá např. v polštině szyć, ruštině шить, slovinštině šíti apod. (ZVSZ: 369). Praslovanské *šiti vzniklo z ide. kořene *si ū- šít, svazovat (Machek: 610; Holub Kopečný: 258; Rejzek: 435) Pánev Femininum pánev, -nve, též pánva, -y, pánvě, -ě označovalo ve staré češtině hned pět různých druhů nádob: mělčí plochou nádobu k přípravě pokrmů na otevřeném ohni, pánev, větší nádobu na vodu; (k vaření) kotel, (k mytí) umyvadlo, vaničku, varnou pánev, pivovarský kotel, kovovou nádobu k uchovávání nebo přenášení žhavého uhlí, popela, zvl. v bibli součást obětního náčiní a nakonec nádobu k rozmělňování pokrmů třením, tyglík. V dokladech se objevila např. pánev smažná, pivná, v jednom z pramenů se píše panew, kteráž obecně hrnec slóve, točíšto kotel. 87 Staročeské památky uvádějí také deminutiva pánvicě, -ě menší pánev užívaná též k přípravě léků, bibl. nádobka patřící k náčiní obětního oltáře, u Klareta i střep, maso... pečené v třepu neb v panwici, a pánvička, -y menší pánev zvl. k přípravě pokrmů. Z dalších odvozenin je doložen název poplatku za vaření piva ve vrchnostenské pivovarské pánvi pánevné, -ého, dále maskuinum pánevník, -a výrobce pánví a adjektiva pánevný a pánevní (StčS 15: 45 46, 62 63; Flajšhans II: 380). Rosa zaznamenal slova pánva, pánev s deminutivy, která jsme uvedli již výše, ve významu měděný kotel (Rosa). Výraz pánev se objevil také ve VLČ jako překlad lat. sartāgō stejného významu (VLČ; LČS II: 435). 87 Jedním z dalších významů je ložisko čepu, který se objevil i později, např. u Rosy. 123

124 Stav v nové češtině Do nové češtiny se dochovaly jak základní tvary pánev a pánva, tak i výše zmíněná deminutiva. Jungmann slova vykládá jako náčiní železné neb měděné na způsob kotélka či nádoba, v kteréž umýváme nohy (škopek). Dále uvádí pánev z kamena ve které se ledacos tluče, dále se dané slovo uplatnilo jako označení části zbraně, mlýnské hřídele, části soukenického stavu a v anatomii. Z dalších odvozenin zaznamenal autor výraz pánevník tv. jako dříve, dále pánvičkář, -e kdo látá pánvičky a adj. pánvičný (Jung III: 23, 28). Kott doplnil Jungmannův výklad o slovo pánevné, výraz pánvec vysvětluje něm. Pfanneisen, asi železo na výrobu pánví. Základní slovo pánev doplnil přívlastky k pražení, na amoletky, na ohniště, na podkuřování, k ohřívání, s držadlem, s nožkami, uhelná (Kott II: 485, 490; Kott X: 244). Dnes se slovo pánev užívá jako označení pro mělkou kulatou nádobu, zprav. s dlouhým držadlem, na pečení nebo smažení; nádobu na žhavení n. tavení něčeho, nadále zůstává jako termín v anatomii, a nazývají se tak také pánvi podobné předměty, např. okrouhlá sníženina zemského povrchu apod. Z odvozenin se užívá adj. pánevní, pánviční, nově vznikla slova pánvárna, -y výrobna průmyslových pánví, pánvař, -e dělník (v hutích n. ve sklárnách) připravující a udržující pánve, pracující s pánvemi, adj. pánvařský, pánvový a pánvovitý. V PSJČ jsou navíc uvedena slova pánvařství živnost zabývající se kováním železných n. měděných pánví, pánvičkář, -e řemeslník vyrábějící pánve a zastaralé adj. pánvitý (PSJČ IVa: 59, 74 75; SSJČ II: 502, 508). Lidová rčení obsahující výraz pánvička uvádí Zaorálek jako již zastaralá, např. propálit n. propéci pánvičku znamenalo prozradit, co nám bylo svěřeno nebo nemít v něčem úspěch (Zaorálek: ), Jungmann přidal ještě význam prodělat (Jung III: 23). Etymologie České slovo pánev je přejato ze sthn. phanna tv., které bylo přejato z vlat. panna < lat. patina mísa, pánev. Ve stejném významu se slovo užívá např. v polštině panew, ukrajinštině пáнва či slovenštině pánva aj. Doloženy jsou i podoby s kořenným -o-, např. slovinské pónva, pónev apod. 124

125 Přejímky s kořenovým -a- jsou kladeny do doby po 9. století, podoby s kořenovým -o- jsou považovány za starší, asi z 9. století, kdy došlo k rožštěpení vokálu å v tomto případě v o (ESJS: ; Newerkla: ; podobně Machek: 432; Holub Kopečný: 263; Holub Lyer: 329; Rejzek: 444). Zakončení na hlásku -v svědčí o stáří slova, neboť tímto sufixem se vyznačovaly staré ū-kmeny. Jak vyplývá z příkladů uvedených ve staročeské části, výrazem pánev se kromě mělkých nádob k přípravě pokrmů označovaly i nádoby, v nichž se vařilo pivo. Tomuto typu, tzv. varné pánvi, věnovali svou pozornost Němec s Horálkem. Dle těchto autorů již Tomáš Štítný ze Štítného zaznamenal fakt, že vrchnost zřizovala pivovarnické provozovny s takovými pánvemi, a ty pak pronajímala poddaným, čímž jim zabraňovala ve vaření piva doma. Původní název poplatku, který poddaní pánům platili, byl pánevné. Je doložen již z první poloviny 14. století, následující příklad však pochází až z poloviny století 15. A jestliže by sě kdy mně, dědicóm a budúcím mým zdálo udělati tu pivovar obecní, pánev a kádi připraviti... a kto chtěl v tom pivovaře vařiti, ten bude povinen mně, dědicóm a budúcím mým tři groše pánevného a dva čbery mláta dáti ot každého vařenie. Ke konci 15. století se onomu poplatku začalo říkat varné. Dnes se snad již takové poplatky neplatí, nádoba zvaná pánev se však užívá dodnes (Horálek Němec: ) Patena Staročeské femininum patena, -y, ojed. patina, bylo spojeno s vykonáváním náboženských obřadů a znamenalo misku přikrývající mešní kalich (na ni se klade hostie) nebo misku užívanou při starozákonních obětech, na každéj patenye neb taléři hrst kadidla přěčistého (StčS 15: 91). V památkách je doložen ještě výraz pastena, -y, kterým se zřejmě označovala velká nádoba (jako jednotka duté míry) (StčS 15: 80). Vzhledem k tomu, že je daný výraz označen jako ojedinělý a v nové češtině se již neobjevuje, může být považován za zkomoleninu slova patena. 125

126 Stav v nové češtině V Kottově Slovníku nalezneme pro výraz patena vysvětlení zlatá, stříbrná neb pozlacená mělká miska, na které při mši hostie leží (Kott II: 508). Podobně dané slovo vykládá i PSJČ a uvádí příklad z díla V. V. Tomka Ukradl kalichy s patenami (PSJČ IVa: 136). V SSJČ má uvedený výraz podobu paténa (SSJČ II: 534). Etymologie Slovo patena je ve významu plochá miska, na niž se klade hostie či miska užívaná při starozákonních obětech doloženo také v chorvatštině patena, slovinštině patêna, slovenštině paténa a polštině patena, starší patyna; ve staroslověnštině mělo slovo podobu patěna (ESJS: 630). České patena je přejato ze středolatinského patena široká nádoba; plochá miska používaná při mši, které pochází z lat. patina mísa, pánev. Latinská podoba pak má zřejmě svůj původ v řeckém slově πατάνη mísa (ESJS: 630; Holub Lyer: 335; Rejzek: 453). Havlová se domnívá, že české slovo je již praslovanského stáří (Havlová: 109) Pernicě MSS vykládá staročeské femininum pernicě, -ě jako pohár, nádobu, StčS specifikuje význam na menší nádobu zužující se ke dnu (nikoli na pití), zvl. hliněnou; třecí misku, tyglík, hliněnú pernicy vody nabrati (StčS 16: 144, podobně MSS). Klaret zaznamenal slovo pernicě jako pánev, střep (Flajšhans II: 384). Stav v nové češtině Výraz pernice, -e se do nové češtiny dochoval ve významu pánvice, střep, kachlík. Jungmann uvádí příklady v pernici mák tříti a panvici neb pernici hliněnou (Jung III: 68). V Kottově Slovníku kromě základního slova nalezneme i deminutivum pernička. Autor uvádí velké množství významů, vybrali jsme však jen ty, které se týkají nádob pánvice, mísa, veliká mísa ku polévání hrnců klejtem, hrnec na květiny, 126

127 v chemii hliněná, porculánová n. kovová mísa k tření rozličných věcí. V Příspěvcích jsou pak uvedeny významy veliká mísa na zadělávání, nádoba na mléko, schráňka na péra, nalezneme zde i tva pernica (Kott II: 535; Kott VIII: 276; Kott X: 252). Do současné češtiny se slovo i se svým deminutivem dochovalo v nářečích ve významu větší kulatá nádoba, škopík, mísa, Mladá Kroutilová běhala sem tam, dívala se na těsto v pernicích. (SSJČ II: 560), a květináč, Jedle i dříny v parku starý Hlavata opatroval jako květiny v pernicích. (PSJČ IVa: 201; SSJČ II: 560). Slovo pernice je součástí i několika českých přirovnání, např. huba jak pernica je velká, tlustá, hlína jako v pernici je jemná, nehrudkovitá (Zaorálek: 505). Etymologie Výkladu původu slova pernice se z českých etymologů věnuje pouze Machek, který dané slovo označil za nejasné. Dle něj můžeme tuto nádobu chápat také jako škopík na praní, pak by bylo možné derivovat její název sufexem -icě ze slovesa prát. Tuto teorii však autor označuje otazníkem a dále ji nerozvádí (Machek: 444) Pinta Výraz pinta, -y je ve staročeských slovnících pojednán jako máz, dutá míra dělící se na 4 žejdlíky (asi 1,9 l). Vzhledem k tomu, že ve staré češtině existovalo maskulinum pintéř, -ě ve významu bednář, domníváme se, že slovem pinta byla dříve nazývána nějaká dřevěná nádoba s určitým obsahem, až později se tímto výrazem nazývala ona míra. Další význam daného slova byl páska, čelenka, v téměř nezměněné podobě se dochoval dodnes (StčS 16: 185; MSS; ŠimekSlov; Flajšhans II: 386). Staročeský slovník uvádí ještě neutrum polúpintie, -ie, ojed. polopintie nádoba s obsahem půl pinty, orudie městcké... má od starodávna ustavené žektlíky, polúpintie, dva čbery (StčS 18: 607). Jako míra tekutých věcí je zaznamenáno slovo pinta v Rosově Thesauru (Rosa). Vokabulář latinský a český uvádí slovo pinta, podobně půl pinty, také jen jako dutou míru (VLČ). 127

128 Stav v nové češtině Podobě jako ve staré češtině je slovo pinta, -y vykládáno i v češtině nové míra tekutých věcí ; čtyřicet pinet tvořilo tzv. uherské vědro. Jungmann zaznamenal také adj. pinetní, např. pinetní džbán pintu obsahující, másový, v Kottových Příspěvcích se objevilo spojení polopinetní nádoba, výraz poloupintí a adj. pintovní (Jung III: 85; Kott II: 553; Kott IX: 236; Kott X: 256). Výrazy pinta a pinetní najdeme též v novějších slovnících, SSJČ navíc uvádí archaismus půlpinta polovina pinty; půlpintová nádoba (PSJČ IVa: 250, 252; SSJČ II: 581, 1175). Etymologie Slovo pinta ve významu stará míra na nápoje bylo jistě přejato, avšak názory na to, z jakého jazyka slovo pochází, jsou tři, respektive dva. Někteří etymologové se domnívají, že čeština přejala raněnovohornoněm., střhn. pinte, pint tv. (Newerkla: 295; Machek: 450). Jiní jazykovědci předpokládají původ slova v některém z románských jazyků, např. z franc. pinte či it. pinta tv. (Holub Kopečný: 273). Poslední skupina lingvistů spojila předchozí teorie a tvrdí, že české slovo bylo přejato z němčiny, kam se dostalo z italštiny. Italská podoba slova vznikla z lat. pincta malovaná nádoba a to z lat. pingere malovat (Holub Lyer: 345; podobně Rejzek: 467) Povoněk Maskulinum povoněk, -ňka/-ňku, ojed. póvon, -a/-u je vykládáno jako voňavka, zvl. lahvička s ní (StčS 21: 910). Stejný význam má i femininum voňačka, -y s variantou voněčka a vonnička, -y (ESSČ; Flajšhans II: 502). Stav v nové češtině Do nové češtiny se výše zmíněný výraz nedochoval, námi užívané slovníky uvádějí pouze sloveso povoněti trochu n. do libosti přivonět (Jung III: 400; Kott II: 849; PSJČ IVa: 911; SSJČ II: 832). 128

129 Výrazy voněčka a vonička jsou v nové češtině doloženy ve významu voňavka, nádobka vonná, nově se objevilo slovo voňavka nádobka s voňavými věcmi (Jung V: 162). Etymologie Staročeský výraz povoněk je derivován sufixem -ek (HMČ: 264) ze slovesa povoněti přivonět, ucítit vůni, jež je denominativem odvozeným prefixem po- ze slova vóně, nč. vůně. Ostatní tvary uvedené ve staročeské části vznikly dle našeho názoru derivací sekundárním sufixem -ička (HMČ: 292), s variantami -ačka a -ečka, z téhož substantiva. Slovo vůně je doloženo ve stejném významu ve většině slovanských jazyků, např. v polštině woń, slovenštině vôňa, slovinštině vónj aj. (ZVSZ: 408). Praslovanské *vonʼa se zpravidla odvozuje z ide. kořene *an- dýchat, vát ap. (Rejzek: 725). Příbuzné je pak řecké ἄνεµος dech, vítr,lat. anima dech, duch aj. Holub s Kopečným kořen pokládají za onomatopoický, a proto lehce zaměnitelný (Holub Kopečný: 426). Podle Machka je praslovanské *vonʼa příbuzné s lat. odor zápach příjemný, vůně, proto rekonstruuje tvar *v-od-nja, kdy v- je pokládáno za hiátové (Machek: 704; Holub Lyer: 427) Prosticě Staročeské femininum prosticě, -ě označovalo velkou jednoduchou dřevěnou nádobu sloužící zejména jako dutá míra na sůl. Doloženo je také deminutivum prostička, -y, neb sú mi vzali (Soběslavští) dva koně a dvě a čtyrydceti prostiček malých a adjektivum prostičný uložený v prostici, když prostičnou suol vezou (StčS 23: 167; Flajšhans II: 417). Stav v nové češtině Výrazy prostice i prostička se dochovaly do nové češtiny ve významu bečka, putna, Jungmann uvádí příklad Potom se vynáší sůl, a do velikých, hlubokých prostic 129

130 se vysýpá. (Jung III: 695; podobně Kott VII: 509). Slovníky současné češtiny uvádějí obě slova jako archaismy (PSJČ IVa: 1212; SSJČ II: 945). Etymologie Původ slova prostice není v českých etymologických slovnících vyložen. Dle našeho názoru může jít o derivát adj. prostý sufixem -icě; ve staročeské části uvádíme, že se jednalo o jednoduchou, tedy prostou nádobu. Slovo také může souviset se staročeským slovesem prostiti vyprostit (MSS), kdy by význam mohl být pochopen tak, že sůl byla vyproštěna z dolu a dána do prostice. Zde se opíráme především o význam, který uvádí výše Jungmann, tedy bečka, putna Puška Staročeské femininum puška, -y znamenalo dříve nádobu, schránku, ale i dělo. Maskulinum puškař, -ě proto může označovat jak výrobce nádob, tak výrobce palných zbraní, dělostřelce. Deminutiva puščicě, -ě a puščička, -y jsou vykládána již jen jako nádobka, schránečka. Z dalších odvozenin zaznamenává ESSČ femininum puškařka, -y žena puškaře, a to i v podobě vlastního jména Puškařka, podobně Puškářová. Adjektivum puškový je v MSS zachyceno jen ve významu spojeném se zbraněmi (MSS; ESSČ; Flajšhans II: 422). Rosa u slova puška uvádí krabice, že se do ní klade, t. pouští (Rosa). Stav v nové češtině V Jungmannově Slovníku je výraz puška zachycen ve významu každá nádoba dřevěná, kostěná neb kovová, k chování něčeho v dutině její, jako zastaralý je uveden význam piksla. V příkladech nalezneme přívlastky dřevěná, mramorová, apatekářská, v jednom z dokladů se píše Byliny vonné a rozkošné v truhlicích aneb puškách mají chovány býti (Jung III: 766). Z odvozenin zaznamenal autor deminutivum puščička, adj. puškastý, které Kott vysvětluje jako podobu pušky mající a adj. puškový od/do pušky. U těchto adjektiv 130

131 není úplně jasné, zda se vztahují k výrazu puška ve významu nádoba, ostatní deriváty ve slovníku uvedené však souvisí jen s významem zbraň (Jung III: 766; Kott II: 1259). Dle Kotta může slovo puška znamenat i pánvičku či pokladnu, dále uvádí deminutivum puštice (Kott VIII: 330; Kott IX: 266). V současné češtině pro slovo puška naprosto převládl význam střelná zbraň, slovníky uvádí význam nádoba, schránka jako zastaralý (PSJČ IVb: 567; SSJČ II: 1183). Etymologie Většina etymologů pokládá české slovo puška za přejímku střhn. buhse, bühse schránka. Německý výraz pak odvozují ze střlat. buxis, a to z lat. pyxis schránka na léky a masti. 88 Latinská podoba dle nich pochází z řec. πυξίς dřevěná schránka, schránka na léky. 89 Slovo puška se objevuje v mnoha slovanských i neslovanských jazycích, např. v polštině puszka schránka, dělo, slovinštině púška tv., v ruštině пушка dělo ; v angličtině box schránka, zásobník, v italštině bòssolo schránka na almužnu, maďarštině puska schránka, dělo aj. (Newerkla: 252; podobně Holub Kopečný: 306; Holub Lyer: 375; Rejzek: 521). Newerkla ve svém výkladu upozornil na to, že Machkův odlišný názor nemusí být úplně zcestný. Machek se totiž domnívá, že slovo puška nebylo přejato z němčiny, ale rovnou ze střlat. *busca, kde došlo (zřejmě v ústech latinsky mluvícího Němce ) k přesmyku skupiny ks > sk (Machek: 501; Newerkla: 252). Není jasné, jak slovo puška získalo význam zbraň. Dle Machka je možné, že se tento význam dostal k ostatním Slovanům od Čechů, Rejzek soudí, že mohlo dojít k přenosu pojmenování na základě podobnosti z válcovité nádoby na válcovitou hlaveň (Machek: 501; Rejzek: 521). 88 Büchse (für Arzneien und Salben) (Newerkla: 252). 89 Büchse aus Buchbaumholz, Arzneibüchse (Tamtéž). 131

132 3.66 Putna Slovo putna, -y, f., znamenalo ve staré češtině putýnku, koš n. ošatku, dřevěnou n. proutěnou nádobu (viz obr. 25). Maskulinum putnař, -ě je vykládáno jako sběrač používající ke své práci putnu (ESSČ). Rosa zachytil základní slovo s deminutivy putýnka a putnička ve významu poutnická nádoba, v které se potravy, neb jiné věci nosí (Rosa). Obr. 25 Putna (Šťastná: 75). Stav v nové češtině Jungmann vedle základního slova a výše zmíněných deminutiv zaznamenal tvary putnice, -e a puténečka, -y. Vše vykládá jako nádobu, v které se potraviny, neb jiné věci nosí. V příkladech se objevila putna na víno, papírnická putna, putna na vodu která má dole i nahoře dno, toliko v něm díru, kterou se do ní lije. Deminutivum puténka je vysvětleno slovy trochu větší nežli konev, podlouhlá, kulatá, mající jednu desku delší, a v ní oko, za které se nese. Zaznamenána je např. puténka u mydláře v které rozpuštěný mají lůj, když svíčky dělajíce, knoty omáčejí (Jung III: ). Z dalších odvozenin nalezneme pouze z minulosti dochované maskulinum putnář i s přechýlenou podobou putnářka ve významu kdo putny dělá neb prodává či kdo v putně něco nosí, např. hrozny na vínosbírce, putnonosič (Tamtéž.). Kott doplňuje Jungmannův výklad o výraz putnovati v putně slad n. led nositi (Kott II: 1261; Kott VII: 544). Současná čeština vykládá výraz putna jako větší nádobu s popruhy k nošení na zádech, dřevěnou nádobu s jedním n. s dvěma uchy, k nošení v ruce; putýnku. 132

133 Dochovalo se i maskulinum putnář/putnař výrobce puten, zast. kdo něco nosí v putně; podomní obchodník (se zbožím v putně). V PSJČ je zachyceno i adj. putnový (PSJČ IVb: ; SSJČ II: 1184). Asi nejznámější rčení, které v sobě má zakomponované slovo putna, je je mi to putna znamenající je mi to jedno. Z dalších rčení uvádí Zaorálek např. namluvit toho za groš do putny n. putnu ve významu mnoho; být žvanivý a prohánět putynku horlivě se snažit. Říká-li se o něčem, že je to čisté jako svinská putynka, je to velmi špinavé (Zaorálek: 69, 293, 517). Etymologie Slovo putna se ve stejném významu objevuje např. v polštině putnia, ruštině путня a maďarštině puttony káď, nádoba na víno. České slovo putna bylo přejato z bavorského puttn káď a doplněno koncovkou -a, která slovo řadí k ženskému rodu (Newerkla: 336; Machek: 501). Holub s Kopečným předpokládají také přejetí z němčiny, avšak v tomto případě ze sthn. putina, budina vydlabané dřevo, soudek, které pochází ze střlat. butina káď, bečka, a to z řec. πυτίνη opletená láhev vína (Holub Kopečný: 67, 306; Holub Lyer: 375; Rejzek: 521) Rájina Výraz rájina, -y, f., se objevil pouze u Klareta v kontextu třiepek, truhlička, rájina, lahvice, taléř, proto je toto slovo označeno jako druh nádoby, i když je v ESSČ opatřeno malým otazníkem (ESSČ; Flajšhans II: 424). Stav v nové češtině Jungmann zaznamenal ve významu rendlík slovo rajnice, -e, f., které považujeme za příbuzné s výše uvedeným slovem rájina; hlinačka je dobrá k dělání nádob, hrnců, mis, rajnic (Jung III: 792, 802). V Kottově Slovníku nalezneme tvar rajnica, -e označující také rendlík. Slovo se stalo předmětem dobové dětské hádanky Krivé nohy, veľké brucho, malý pyštek, veľké ucho. Ve stejném významu se objevil i tvar ranice, -e tv. Při vaření pálenky 133

134 buď v kotli, neb na ranici buďme opatrní a deminutivum rajnička. (Kott III: 18, 24; Kott VIII: 334; Kott X: 325). Novodobé slovníky žádný z výše uvedených výrazů již neuvádí. Etymologie Výkladu původu slova rájina se věnuje Newerkla, který uvádí, že jde o přejetí z bav. rainɒ plytký hrnec, pánev 90 (Newerkla: 337). Německá nezdrobnělá podoba může mít také význam kraj, odtud pak zřejmě pramení i význam krajáč na mléko (Machek: 512). Tvar rajnica lze potom chápat jako deminutivum odvozené ze slova rájina sufixem -ica (HMČ: ) Rendlík Staročeské maskulinum rendlík, -a/-u, s variantou renlík či ranlík, znamenalo rendlík, kotlík. Doloženo je také deminutivum rendlíček, -čka/-čku a vlastní jméno Rendl (ESSČ; Flajšhans II: 426). Výrazy rendlík a rendlíček zaznamenal ve svém Thesauru i Rosa a vykládá je jako nádobu hliněnou třinohou, na níž se něco praží, neb litého strojí (Rosa), viz obr. 26. Slovo rendlík se objevilo i ve VLČ jako ekvivalent lat. slova lebēs měděnec, kotel, kotlík (VLČ; LČS II: 21). U Pohla je stejné slovo užito jako synonymum něm. Reindl pánvička, kastrolek, rendlíček (Pohl; PSNČ III: 363). 90 Flacher Topf (Newerkla: 337). 134

135 Obr. 26 Rendlíky (Šťastná: 73). Stav v nové češtině U Jungmannaa jsou zaznamenány výrazy rendlice, -e s deminutivem rendlička a rendlík, -u se zdrobnělinou rendlíček. Kromě stejného výkladu, jaký jsme uvedli výše u Rosy, se objevil význam pánvička. Dále je ve Slovníku zachycen výraz rendlíkář, -e kdo rendlíky dělá neb prodává (Jung III: 816). Se staročeskou variantou ranlík (u Kotta také uvedenou) souvisí zřejmě výraz randa nočník ; Kott dále uvádí i variantu randlík či randlek (Kott III: 24, 52 53; Kott VIII: 334; Kott X: 326). Současná čeština vysvětluje slovo rendlík i jeho nářeční podobu randlík jako (menší) kastrol, kastrolek. Z užívání nevyšlo ani deminutivumm redlíček s variantou randlíček, nově je zaznamenáno adj. rendlíkový, v PSJČ i rendlíkovitý (PSJČ IVb: 678; SSJČ III: 47). Je-li někdo ostrříhán tzv. dokulata, říká se, že má vlasy přistřižené podle rendlíku, zvedá-li se vítr, říká se na Valašsku, že Němka fouká pod rendlík. Nemotorného tanečníka můžeme označit slovy točí se jako v rendlíku (Zaorálek: 298, 519). Etymologie České slovo rendlík je přejetím bavorského deminutiva raindl, rain d l odvozeného ze slova rain(ɒ), viz také výše u výrazu rájina (Newerkla: 339; podobně Machek: 512). 135

136 Holub s Kopečným odvozují slovo rendlík z něm. Reindel, které dle nich pochází z fr. rondelle okrouhlá pánev, a to z fr. ronde, it. rondo okrouhlý. Francouzská a italská podoba pak pochází z lat. rotundus okrouhlý (Holub Kopečný: 311; podobně Holub Lyer: 384) Rozsievka Staročeské femininum rozsievka, -y je vykládáno jako plachta nebo nádoba na semena používaná při setí, rozsévání, stejného významu je i deminutivum rozsievačka, -y (ESSČ). V Rosově slovníku jsou již výrazy rozsývka, rozsývačka i rozsevačka vyloženy pouze jako plachta, v níž rozsevač sémě nosí (Rosa). Stav v nové češtině U Jungmanna, Kotta i v PSJČ je pro dané výrazy zaznamenán již jen význam rozsévací plachta (Jung III: 920; Kott III: 174; PSJČ IVb: 965). Slovník spisovného jazyka českého uvádí význam plachetka, zástěra n. nádobka na zrní při setí na poli (SSJČ III: 162). Etymologie Slovo rozsievka bylo odvozeno sufixem -ka ze stč. slovesa rozsievati, které vzniklo spojením prefixu roz- se slovesem sievati provádět setbu. Předpona roz-, v psl. *orz- se vyvozuje ze stejného základu, který je i v psl. *oriti rušit, ničit aj.. To je považováno za kauzativum od ide. kořene *H 2 erh-, jehož redukovaný stupeň je např. v lit. ìrti, lot. ir t, e-/o- stupeň v lit. érdėti/ardýti, lot. ārdît rozpadnout se, oddělit, odloučit. Ze stind. se uvádí příbuzné *ṛte bez, mimo (ESJS: 593). Sloveso sievati provádět (opakovaně) setbu (ESSČ) je imperfektum ke slovesu sieti sít, v psl. *sěti, sějati. Toto sloveso je všeslovanské, ve stejném významu je doloženo např. ve slovinštině sejáti, polštině siać, ruštině сеять aj. Praslovanský tvar je pokračováním ide. *seh i e/o-, z něhož je odvozeno i lit. séti, lot. sẽt, gót. saian, 136

137 sthn. sāen, angl. sow apod., vše ve významu sít (ESJS: 810; podobně Machek: ) Rudnicě Slovem rudnicě, -ě, f., a deminutivem rudnička, -y se ve staré češtině nazývala schránka, nádoba na tesařsku rudu (červenou hlinku), používaná tesaři (ESSČ; Flajšhans II: 433). Stav v nové češtině Ve významu nádoba na rudku, jakouž mají tesaři zaznamenal Jungmann maskulinum rudník, -a, stejný výraz, ale ve významu tesařská nádoba, v níž se šňůra při omáčení protahuje, nalezneme u Kotta (Jung III: 950; Kott X: 661). Femininum rudnice se sice do nové češtiny dochovalo, avšak jeho význam již není nádoba, ale rudný důl; báně (Jung III: 950; Kott III: 207; Kott X: 325). Novější slovníky daný výraz již neuvádějí. Etymologie Při výkladu slovotvorného postupu feminina rudnicě se nabízí derivace sufixem -icě z adjektiva rudný červený, rudý, odvozeného ze substantiva ruda. Psl. *ruda je výraz všeslovanský. Ve významu nerostná surovina obsahující určitý kov a sloužící k jeho výrobě či místo, kde se těží, důl je doložen např. v slovinštině rúda, polštině ruda, ruštině руда aj. Etymologové se domnívají, že praslovanské slovo *ruda je substantivizovaným femininem od adj. *rudъ rudý, které je dobře doloženo u západních a východních Slovanů. Toto psl. adjektivum je příbuzné s lit. raũdas červenohnědý, ryšavý, lot. raũds tv., něm. rot, lat. (dial.) rūfus, ř. ἐρεύθειν červenat aj. z ide. *(H 1 )reudh- /(H 1 )roudh- červený. Psl. ruda je původně půda s obsahem železa. Pojmenování tedy v tomto případě vzniklo na základě barvy, podobně někteří lingvisté vykládají i původ slova měď, viz např. výše měděnec (ESJS: ; k tomuto výkladu se přiklání i Rejzek: 549). 137

138 Existují ale i názory, že indoevropský název železné rudy je kulturní slovo, které se rozšiřovalo spolu se znalostí kovů. Jako pramen přejetí bývá nejčastěji uváděno sumer. urud(u) měď, protože některé indoevropské názvy pro železnou rudu lze jen těžko zařadit k ide. *reudh-/roudh-, např. lat. raudus, rōudus, rūdus kus kovu, kus rudy n. kamene či sthn. aruz, aruzzi surová ruda, kov. Objevila se i teorie, že lze tímto způsobem vykládat pouze slova latinská a germánská, pro slovanštinu je daný výklad pokládán za zbytečný (ESJS: ; s lat. rūdus spojují české ruda i Holub Kopečný: 318; Holub Lyer: 392). Podobnou teorii o přejetí z jiného než ide. jazyka zastává i Machek, avšak sumerský výraz řadí na úroveň výše uvedených tvarů a předpokládá ještě starší pramen těchto slov (Machek: 522) Řěpicě Femininum řěpicě, -ě označovalo ve staré češtině číši, pohár, nádobku na pití. Deminutivum řěpička, -y je vykládáno jako menší číše baňatého tvaru, ESSČ uvádí i adjektivum řěpičný týkající se nádoby řěpicě (ESSČ; MSS; Flajšhans II: 426). Staročeské památky dokládají také maskulinum řapec, -pcě, které ESSČ vykládá jako nádobu s řápkem, 91 nádobu (zvl. baňatou) se zúženou částí (ESSČ). Stav v nové češtině Do nové češtiny se slovo řepice i deminutivum řepička dochovalo ve významu staročeském (viz výše) či jako husitský kalich s řápkem, dále jako označení určité míry tekutých i sutých věcí a také jako název rostliny. Posledně jmenovaný význam nakonec nad ostatními převládl a odvozeniny ve slovnících uvedené pak dle dokladů souvisí již jen s ním (Jung III: 816; Kott III: 54 56; Kott VIII: 337; význam rostlina již jen v PSJČ IVb: ; SSJČ III: 228). Maskulinum řap, -u nalezneme v novočeských slovnících jako držadlo u lžíce. Kott uvádí, že původní podoba slova byla řáp a znamenalo nádobku, skořápku, žlábek, do něhož se mok nějaký nabírati může. Pouze u Kotta je pak zaznamenán výraz řápek, 91 Slovo řápek je dle MSS rourka (MSS). 138

139 -pku s deminutivem řápeček, který mj. označoval korbel bez víčka v pivováře (Jung III: 793; Kott III: 26; PSJČ IVb: 1126; SSJČ III: 221). Etymologie Výkladu původu slov řápek a řepice se věnovala Helena Karlíková, která odvozuje maskulinum řápek z psl. *rępъ trubička, rourka, později zakončení něčeho, zakončení páteře, kostrč. Toto slovo přežilo např. v sln. rép ocas, oháňka, hluž. rjap kostrč, žilka listová a zřejmě i č. řapík stopka listu. K těmto výrazům dle autorky patří i polské dial. rząp nádržka na vodu. Další původ psl. *rępъ však není jasný, bývá někdy spojováno s něm. Rimpel dutá míra. Femininum řepicě pak autorka odvozuje sufixem -icě ze stč. řap, je však možné derivovat je stejným sufixem také ze substantiva řěpa, motivace pojmenování by v tomto případě byla tvarová podobnost obou předmětů (Karlíková 2000: ). Domněnku, že slovo řěpicě souvisí s řěpa nepřímo doplnil i Němec, který jako příbuzné slovo uvádí lotyšský název pro káču ripa (zde opět tvarová podobnost) a střhn. označení kola, kruhu reif (Němec 1988: 63). Název nádoby řěpicě je doložen jen ve staré češtině, v jiných slovanských jazycích dosud nebyl ekvivalent tohoto slova nalezen (Karlíková 2000: 118). Primárně se tímto výrazem označovala dřevěná nádoba z jednoho kusu dřeva sloužící k pití, nejdříve vyřezaná, později soustružená řepice sústruhová; řepice v sústruze vytočená (Němec 1988: 63), později i dutá míra (Karlíková 2000: 118). Co se týče vzhledu této nádoby, dokládají staročeské památky tyto příklady rohová rzepicze, malovaná řepice či řepice jest nadoba vinná, mnohými obrúčky obitá (Tamtéž.). Dle Karlíkové lze z některých dokladů slova řěpicě usuzovat, že byla zhotovována i z jiných materiálů, např. řepice zlatá okrášlena drahým kamením, řepic zlatých dvaceti, pak bychom se mohli domnívat, že se tato nádoba používala i při slavnostních příležitostech apod. (Tamtéž.). 139

140 3.72 Scáč Staročeské maskulinum scáč, -ě znamenalo nádobu na močení, stejně tak výrazy scák, -a/-u a scál, -a/-u (ESSČ). Posledně jmenovaný tvar zaznamenal i Klaret jako ekvivalent slova urinolla. Vyjdeme-li z předpokladu, že slovo je utvořeno z lat. ūrīna moč a ōlla hrnec, nádoba, odpovídá daný význam tomu, který výše uvádí ESSČ (Flajšhans II: 437; LČS I: 141; LČS II: 610). Stav v nové češtině V nové češtině se u Jungmanna objevila varianta scáč, -e pro scavý hrnec (Jung IV: 36), u Kotta kromě toho i tvar scák pro nočník. V Kottových Příspěvcích je uvedeno maskulinum scal, -u vyložené stejným slovem jako výše u Klareta urinolla (Kott III: 271; Kott X: 355). Ve slovnících současné češtiny již nejsou dané výrazy zachyceny. Etymologie Staročeské slovo scák bylo derivováno ze slovesa scáti sufixem -ák, podobně scáč sufixem -č. Oba tyto sufixy sloužily ve staré češtině ke tvoření jmen prostředků činnosti. Sufix -l, kterým byl odvozen tvar scál, byl ve staré češtině již ojedinělý a sloužil spíše pro tvoření jmen výsledků činnosti (HMČ: 261, 264). Sloveso scáti močit je doloženo ve stejném významu ve většině slovanskch jazyků, např. v polštině szczać, slovinštině scáti, ruštině сцать aj. (ZVSZ: 363). Psl. *sьcati, asi ze *sik-ā-tei, souvisí se stind. siňčáti vylévá, polévá, av. hinčaiti vylévá, sthn. sīhan cedit apod. a znamenalo asi vypouštět proud kapek. Dle Machka se jedná o opisné pojmenování činnosti označované dnes slovesem močit. Kořenové -á- vzniklo zřejmě analogií k slovesu sráti (Machek: 538; podobně Rejzek: 224). Holub s Kopečným a Lyerem vyvozují význam slovesa scáti ze sáknouti, psl. *sęk- (Holub Kopečný: ; Holub Lyer: 398). 140

141 3.73 Skvařenina Staročeský výraz skvařenina, -y, f., s variantou škvařenina, -y vykládá ESSČ jako pánev a jídlo připravované na pánvi, zvl. smažením (ESSČ). Malý staročeský slovník zaznamenal ještě slovo skvařidlo/škvařidlo, které by také mohlo nést význam pánev kosti mé jakžto na škvařidle rozškřvěly sú sě (MSS). V dalších slovnících námi užívaných se tato slova již ve významu nádoba neobjevila. Stav v nové češtině V nové češtině se výrazem škvařenina, -y či škvařenice, -e označuje jídlo z vajec a másla. Ve významu pánev na škvaření 92 se objevilo pouze slovo škvařidlo, -a, avšak se stejným příkladem, jaký jsme citovali z MSS (Jung IV: 476; podobně Kott III: 902). Současná čeština běžně užívá sloveso škvařit teplem rozpouštět, význam nádoba však nemá žádná z jeho odvozenin (PSJČ V: 1099; SSJČ III: 697). Etymologie Slovo škvařidlo bylo odvozeno ze slovesa skvařiti/škvařiti sufixem -dlo, kterým se ve staré češtině tvořila jména prostředků činnosti. Výraz skvařenina/škvařenina svou stavbou odpovídá spíše významu jídlo než pánev. Soudíme totiž, že bylo odvozeno z adjektiva škvařený příponou -ina, typickou pro jména nositelů vlastností (HMČ: 261, 271). Praslovanské sloveso *skvariti má svůj původ ve zdlouženém stupni *skvōrkořene *skver-, který se tvarem i významem blíží kořeni *ver-, podobné jsou např. tvary škvřieti vřieti, škvařiti vařiti apod. Na základě této podobnosti existuje domněnka, že *skver- je pouhou modifikací *ver- (tak Machek: 615; podobně Holub Lyer: 431). Dle Holuba a Kopečného je psl. kořen *skvьr- onomatopoického původu označující zvuk při škvaření masa. Oba autoři však také vidí souvislost tohoto kořene s ver- (Holub Kopečný: ; podobně Rejzek: 632). 92 Něm. Kröschpfanne (Kott III: 902), kröschen škvařit (PSNČ II: 682). 141

142 3.74 Slanička Staročeské femininum slanička, -y je vysvětlováno jako nádoba na sůl, slánka (viz obr. 27). V památkách je doložen i výraz slanicě. Dle ESSČ se jedná o místo, kde se uchovává sůl, skladiště soli. U Klareta je však vysvětlení větší než slánka, kde více soli schováno bývá. Z tohoto výkladu není úplně jasné, zda Klaret myslel také sklad či nějakou nádobu na sůl, avšak vzhledem k tomu, že se později v Rosově slovníku objevil výraz slánka pro nádobku na sůl, můžeme se domnívat, že se výrazem slanicě označovala také nádoba (ESSČ; Flajšhans II: 443; Rosa). V kapitole O Potřebách priſluſſegjcých k Stolu zaznamenal výraz slánka jako ekvivalent lat. salinum solnička VLČ, ve stejném významu má uvedený výraz zachycen také Pohl (VLČ; Pohl; LČS II: 429). Obr. 27 Dřevěná slánka (Janotka: 201). Stav v nové češtině Slovo slanice se i s deminutivem slanička dochovalo do nové češtiny v podstatě ve stejném významu nádoba na sůl, slánka (viz obr. 28). Výraz slánka, -y solní nádoba uvádí Jungmann i s moravskou variantou solnička (Jung IV: 135; podobně Kott III: ; Kott VIII: 366; Kott X: 372). Současná čeština užívá ve významu stolní nádobka na sůl slovo slánka, řídce slaněnka lesklo se nádobí cejnové: konvice, slaněnky i lampa, PSJČ uvádí ještě i řídký výraz slanička,, a na Moravě solnička. Výraz slanice má dnes význam minerální voda, varianta solnice pak budova, kde se uskladňovala sůl (PSJČ V: 343, 490; SSJČ III: 372, 437). 142

143 Dodnes se říká, že převrátí-li někdo solničku při jídle nebo rozsype-li někdo sůl, bude mít mrzutost. Toto rčení nalezneme již v Kottově Slovníku (Kott VII: 699). Obr. 28 Nástěnná cínová slánka z doby kolem r (Beranová 2005: 834). Etymologie Slovo slanicě bylo derivováno sufixem -icě z adjektiva slaný (< *sol-nъ), které bylo utvořeno z psl. základu *solь sůl. V takto odvozeném slověě pak došlo k metatezi likvid a nový výraz získal výše uvedenou podobu slanicě. Podobně bylo odvozeno i deminutivum slaničkaa sekundárním sufixem -ička (HMČ: ). Výraz sůl, stč. sól, psl. *solь je všeslovanský, ve stejném významu jej nalezneme např. v polštině sól, ruštině соль či slovinštině sȏl ap. Praslovanské *solь je pokračováním ide. *sal- sůl, které je doloženo např. v ř. ἅλς, lat. sāl, arm. ał, lot. sā ls, stir. salann, s d-ovým rozšířením pak v gót. salt, něm. Salz, angl. salt, vše sůl. Ve staré indičtině se ide. *sal- objevilo jen v přeneseném významu salilá moře (ESJS: 856; podobně Machek: 592; Holub Kopečný: ; Holub Lyer: 422). Rejzek zastává stejný názor jako výše uvedení etymologové, ale rozpracoval jej ještě hlouběji. V uralských jazycích totiž našel podobný kořen ide. *sal-, např. fin. suola, a domnívá se, že jde v tomto případě o příbuznost v rámci tzv. nostratické rodiny (Rejzek: 614). 143

144 3.75 Stbel Staročeské maskulinum stbel, -e vykládá ESSČ jako nádobu n. nádrž(ku) na vodu, Šimkův Slovníček staré češtiny jako studnici, studánku. Adjektivum stbelovný znamená dle ESSČ už jen týkající se studánky n. studny (ESSČ; ŠimekSlov). V podobných významech je slovo zaznamenáno i u Klareta. Jednak jej najdeme jako ekvivalent lat. puteus studánka, jednak s variantami zbel, žbel a žbílek jako džbán na vodu (Flajšhans II: 453; LČS II: 354). Stav v nové češtině Jungmann označil slovo stbel jako zastaralé (Jung IV: 298). V novějších slovnících se slovo již neobjevilo, jen Machek uvádí jako příklad z Reisovy prózy slovo zbelík studánka v dutém pařezu (Machek: 712). Etymologie Machek do svého Slovníku pojal slovo zbel (stč. stbel) ve významu studna. Příbuznost spatřuje s ojedinělým csl. stublь tv., bulh. стубел a chorv. stublina kadlub okolo vody a s něm. Stubbe pařez. Původní podobu slova pak rekonstruuje jako *stъbъlъ či *stubъlъ (Machek: 712). Dříve se do studánek dával vykotlaný pařez nebo kmen, aby se tak zabraňovalo sesouvání břehů. Název tohoto dřevěného obalu studánky byl pak zřejmě přeneseně použit i pro označení nádoby na vodu Stklo Staročeské neutrum stklo, s variantami scklo a sklo, vykládá MSS jako sklo, skleněnou nádobu. Ten, kdo se sklem pracuje a dělá výrobky ze skla, sklář; brusič drahokamů se nazýval stklenář, sklenář, -ě, doložena je též přechýlená podoba sklenářka a proprium Sklář. Zaznamenáno je rovněž subst. sklenářstvo sklářské řemeslo a adj. stkelný skleněný, sklenářský, stklenný, stklný. 144

145 Od základního slova jsou odvozeny také výrazy stklenicě, stklenička a stklenka skleněná nádoba. Od těchto slov bylo odvozeno adj. skleničný (MSS; ESSČ; většina substantiv zde uvedených je zaznamenána i ve Flajšhans II: 454). Rosa již uvádí dané výrazy se zjednodušenou skupinou sk-, např. sklo, sklenice apod. (Rosa). Slovo sklénice je zaznamenáno ve VLČ, u Pohla nalezneme totéž slovo, avšak v podobě sklenice (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině V nové češtině již skleněnou nádobu neoznačujeme výrazem sklo, ale sklenice, sklenka či sklenička. Jungmann pro slovo sklenice zaznamenal ještě význam zespod široká s úzkým hrdlem, zahrdlená, bukál, bluňkavá sklenice. Muži, který sklenice dělá neb prodává, se říkalo skleničář, -e, ten, který hodně pil, byl nazýván skleničkář, pro vyprazdňování sklenic byl v době Jungmannově užíván výraz skleničkovati. Z dalších odvozenin již autor zaznamenal pouze adj. skleničný (Jung IV: 104). Kott pro slovo sklenice zaznamenal tvary sklence, sklenčka a následující přívlastky picí, vinná, pivná, špičatá, s víčkem, na likér, na čaj; destilační, erbovní, nově uvádí také maskulinum sklínkař, sklénkař zřejmě ve významu výrobce sklenic (Kott III: ; Kott VII: 687; Kott VIII: 362; Kott IX: 293). Výraz sklenice je dnes chápán jako skleněná nádoba bez hrdla, z které se pije n. v kt. se uchovávají tekutiny, nápoje, zavařeniny ap. Z odvozenin se užívají tvary již dříve zmíněné, např. sklenka, sklínka a sklenička s nářeční variantou sklínečka. Maskulinum sklenkař, skleničkář je dnes vykládáno jako podomní obchodník se skleněným zbožím. Dále slovníky zachytily adj. sklenicový (PSJČ V: 276; SSJČ III: 346). PSJČ jako jeden z druhotných významů slova sklo uvádí skleněná nádoba n. nádoby, zvl. sklenice n. jiné předměty ze skla, zpr. ozdobené (PSJČ V: 284). Jediný doklad, kde se výraz sklo ještě užívá jako zástupný pro slovo sklenice, je vejce do skla vejce naměkko vařená a ve sklenici servírovaná (SSJČ III: 349). Další odvozeniny v novočeských slovnících uvedené souvisí se slovem sklo v jeho primárním významu tvrdá (přitom křehká) hmota, nebudeme se jimi proto již blíže zabývat. Slovo sklenice se stalo předmětem mnoha rčení, např. podívat se příliš hluboko do sklenice podnapít se, podobně pít, opíjet se znamená zmoknout pod sklínkou 145

146 či troubit na sklénku. Velikou sklenici vysušit je u Zaorálka zaznamenáno ve smyslu pořádně se napít. Když by někdo nepodal někomu sklenici vody, opovrhuje jím, způsobí-li někdo bouřku ve sklenici vody, udělá planý poplach (Zaorálek: 321). V přirovnáních se často o ledu říká, že je hladký jako sklínka či rybník byl zamrzlý jako sklenice. O štíhlé ženě se někde říká, že je v pase jako žejdlíková sklenice (tamtéž: 525). Etymologie Název nádoby stklenicě byl odvozen z adjektiva stklenný sufixem -icě, podobně vzniklo i deminutivum stklenka sufixem -ka a sekundární deminutivum stklenička sekundárním sufixem -ička (HMČ: 271, 291). Adjektivum stklenný bylo derivováno ze slova stklo, které se ve staré češtině užívalo pro označení skleněných nádob. Toto substantivum je ve významu sklo doloženo také např. v polštině szkło, ruštině стекло, slovinštině stȇklo aj., v neslovanských jazycích např. v lit. stìklas, lot. stikls (Holub Kopečný: 333). Někteří etymologové se domnívají, že praslovanské slovo *stьklo je baltoslovanskou přejímkou gót. stikls nádoba na pití s ostrým hrotem vespod na zapíchnutí do země (srov. něm. stecken). Sémantický posun výrobek materiál je poněkud neobvyklý a vykládá se tak, že Slované u Gótů viděli jen skleněné poháry, podle nich pak pojmenovali hmotu, z níž byly tyto nádoby později vyráběny (Tamtéž.; podobně Machek: 546; Holub Lyer: 405; Newerkla: 117; Rejzek: 575). Existují i názory, že slovo nebylo přejato z gótštiny, ale spíše ze západogermánského *stikla pohár. (Machek: 546). Technika výroby skleněných pohárů je velmi stará. Nejstarší sklo prý pochází z Egypta již ze 14. století př. n. l. Germáni, od nichž jsme se naučili zpracovávt sklo, tuto techniku přejali od Římanů až někdy mezi 3. a 5. stoletím n. l.. (Holub Kopečný: 333; Rejzek: 575). 146

147 3.77 Střěz Staročeské památky dokládají daný výraz buď jako maskulinum střěz, -a/-u, nebo femininum střěz, -i nádoba používaná zejména na vodu, vědro, džbán. Zaznamenána je také podoba sřěz. Z dalších odvozenin je známo deminutivum střiezek, -a/-u kotlík, nádoba na nožkách (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmannův Slovník uvádí výraz střez s variantami zřez, dřez, třez a zastaralým sřez jako nádobu dřevěnou, škopek, kbel, okřín. Dále je tento výraz vykládán jako nízký škopík k mytí nádobí stolovního, pomejný škopík a s pivovarnictvím jsou spojeny významy veliký kbel na kvasnice v pivovářích, střez nalévací k nalévání piva a (veliký bez ucha škopek) pod sudy staví, když pivo na svrchní droždí kyše. Z odvozenin jsou zaznamenána pouze deminutiva střízek, dřízek, třízek a zast. sřízek, -zku (Jung IV: 347; Kott III: 710; Kott VII: 794). Současná čeština pokládá slovo střez, -u a jeho deminutivum střízek jako nářeční tvary označující dřez, škopek (PSJČ V: 835; SSJČ III: 581). Z uvedených výrazů má varianta dřez především moravskou provenienci. Původní název nádoby byl přenesen na pojmenování součásti mycího stolu, dnes se tímto slovem označuje celý mycí stůl (ČJA V: 586). Etymologie Dle Machka je původní podoba výše uvedeného slova sřez a vykládá její vznik tím, že nádoba, kterou tento výraz označoval, vypadala jako by vysokou nádobu někdo sřezal na nízkou (Machek: 131). Rejzek tento výklad pokládá za lidovou etymologii (Rejzek: 147). Holub s Kopečným pokládají slovo za staré a nejasné a řadí je k podobným typům, jako jsou třída střída, třešně lid. střešně, dřeň stč. střěn apod. (Holub Kopečný: 357). 147

148 3.78 Střiebrnicě Staročeským femininem střiebrnicě či střiebernicě, -ě byla označována stříbrná nádoba, stříbrný korbel (MSS; Flajšhans II: 457). Stav v nové češtině Slovo stříbrnice, -e i s deminutivem stříbrnička, -y označují i v nové češtině mj. stříbrný koflík neb nádobu vůbec, např. sklenici neb stříbrnici vína vypije (Jung IV: 349). Kott navíc zaznamenal variantu střebrnice (Kott III: 712; Kott VII: 790, 794). Současná čeština hodnotí slovo stříbrnice jako archaismus (PSJČ V: 836; SSJČ III: 582). Etymologie Staročeský název nádoby střiebrnicě byl derivován sufixem -icě (HMČ: 271) z adj. střiebrný/střieberný. Toto adjektivum pak ze substantiva střiebro, které je všeslovanské. Doloženo je např. v polštině srebro, horní lužičtině slěbro, slovinštině srebrȏ, ruštině серебро apod. (ZVSZ: 363). Praslovanská podoba slova stříbro se rekonstruuje jako *sьrebro/sьrěbro. Souvisí s lit. sidãbras, gót. silubr, sthn. silabar (něm. Silber), angl. silver tv. Slova jsou si blízká, avšak etymologům se nepodařilo sestavit společný pratvar. Slovo je etymologicky nejasné, stejně nejasný je také zdroj přejetí a to, jakými cestami se slovo dostalo do slovanských jazyků. Nejčastěji se předpokládá, že slovo přešlo do slovanštiny z východu, možná z asyr. ṣarpu stříbro. (Machek: 587; podobně Holub Lyer: 419; Rejzek: 610). Praevropský původ slova předpokládají Holub s Kopečným (Holub Kopečný: 357). 148

149 3.79 Strych Výraz strych, m., označoval ve staré češtině jak dutou (2, 877 hl), tak plošnou míru (MSS; Flajšhans II: 458). V Šimkově Slovníčku staré češtiny pak pro výraz strych nalezneme vysvětlení korec (ŠimekSlov). 93 Ve staročeském slovníku je zaznamenáno neutrum polústryšie, -ie ve významu (čeho) půl strychu (jako dutá míra) a nádoba s obsahem půl strychu (StčS 18: 607). Jako korec, kbelec vysvětluje výraz strych také Rosa, kromě toho zaznamenal i adj. stryšní (Rosa). S výše uvedeným slovem souvisí jistě i maskulinum strýchholc, -ě s variantami štrýchholc, strýchholc, štrýcholc, štrajcholc a štrajcholec, -lcě prkénko na zarovnávání vršku něčeho nasypaného na úroveň požadované míry (ESSČ; Flajšhans II: 458). Rosa zachytil varianty štrýcholec, štrejcholec a strychoholec ve významu nástroj dřevěný, kterým se strych... shání, jinak sháněčka (Rosa). Stav v nové češtině Ve významu míra se slovo strych dochovalo i do nové češtiny. Výrazy štrýchholec, -lce s variantami a štrýchovna, štrejchovna, štrajchovna štrycholec, sháněčka uvádí Jungmann jako cizí či špatně utvořené, stejně tak adjektiva štrýchovní, štrýchtitý a sloveso štrýchovati sháněti obilí (Jung IV: 364, 520; Kott III: 734; Kott X: 404). Výraz strych je zachycen i ve slovnících současné češtiny, SSJČ uvádí ještě řídké deminutivum strejšek (SSJČ III: 573); slovo štrejcholec s variantou štrejholec prkýnko na zarovnávání míry při měření obilí je zaznamenáno pouze v PSJČ jako dialektismus (PSJČ V: 1187). V nářečí na Rakovnicku se užívá slov stryšák a stryšnice jako označení velkého koše na úhrabky 94 (ČJA III: 220). Etymologie České slovo strych je přejímkou střhn. strich čára, linie (Newerkla: 220; Machek: 584; NČS: 263). 93 Vycházíme z domněnky, že nejdříve existovala nádoba, jíž se odměřovalo dané množství, z názvu nádoby pak vzniklo pojmenování míry. Proto zde uvádíme i výraz strych. 94 Slovem úhrabky se nazývá odpad při mlácení (z ulámaných klasů obilí a z přerážené slámy) (SSJČ III: 955). 149

150 Holub a Lyer doplnili, že střhn. strich je odvozeno ze streichen, které souvisí s lat. stringere zužovat (Holub Lyer: 419). Výraz strýchholc pochází z raněnovohornoněmeckého strichholz, streichholz prkýnko na zarovnávání míry 95, a to ze střhn. strichholz prkýnko na zarovnávání míry obilí 96 (Newerkla: 311) Stúdev Staročeskými femininy stúdev, -dve či stúdva se označovala štoudev. Doloženo je rovněž deminutivum stúdvicě, -ě (MSS; ŠimekSlov; Flajšhans II: 459). Rosa ve svém Thesauru uvádí tvary staudev/štaudev a staudve/štaudve a vykládá je jako vodní velká nádoba, dčber, konev, vědro (Rosa). Stav v nové češtině Jungmann zaznamenal výraz staudev/staudve, -dve s variantou štaudev a zastaralou variantou stúdev ve významu dřevěná nádoba bednářská, obyčejně na třech nohách neb raději prodloužených deskách stojící, dole širší. V dokladech uvádí např. I bylo tu kamenných staudví šest postaveno, podle obyčeje očišťování židovského, beroucí v sebe jedna každá měřice dvě nebo tři (Jung IV: 292) či staudev cínová, do níž obyčejně máslo se klade (tamtéž). Z deminutiv autor zachytil staudvice, staudvička, podobně štaudvice, štaudvička (tamtéž). Kott vykládá slovo stoudev jako káď, kadečku (Kott III: 680; Kott VII: 802). V současné češtině se slovo objevuje pouze s počátečním š-, tedy štoudev, štoudvička, řídce štoudvice a nářečně štoudva větší dřevěná nádoba, menší káď. Z Drdovy prózy pochází citát Přijde ke cti i to hnědé, dobře vypalované nádobí všedních dnů, štoudvice, v nichž zůstane voda ledová i v největším letním horku (PSJČ V: 1184; SSJČ III: 736). 95 Holz zum Glattstreichen des Maßes (Newerkla: 220). 96 Streichoholz des Kornmessers (Newerkla: 311). 150

151 Etymologie Pro české slovo štoudev se rekonstruuje psl. podoba *stǫdy, gen. *stǫdъve, které pochází zřejmě ze sthn. standa sud (NČS: 176). Ve stejném významu se slovo objevuje jen v polštině stągiew (Newerkla: 142; podobně Machek: 628; Holub Kopečný: 377; Holub Lyer: 436; Rejzek: 613) Stúpa Malý staročeský slovník vykládá femininum stúpa jako hmoždíř, stoupu (MSS; Flajšhans II: 459, viz obr. 29 a 30). Obr. 29 Stoupa na mák (Tempír: 105). Obr. 30 Dlabaná ruční stoupa (Janotka: 201). Stav v nové češtině V nové češtině je výraz stúpa již zastaralý, častěji se užívá varianta staupa s deminutivem staupka, -y nádoba ta neb veliký dřevěný moždíř, v němž se co stlouká, celý stroj, jímž se co těžkého stlouká, např. ruda apod. (Jung IV: 293). V Kottově Slovníku nalezneme kromě výše uvedených tvarů i adj. stoupovní a stoupový (Kott III: 681). Novodobé slovníky vysvětlují slovo stoupa jako (kdysi) nádoba n. jednoduché strojní zařízení na drcení materiálu pomocí tlouků (pěchů) na způsob moždíře a kromě základního slova zaznamenaly i adj. stoupovitý, PSJČ navíc stoupový, a femininum stoupovna, -y (kdysi) budova n. místnost se stoupami (PSJČ V: 772, 774; SSJČ III: ). 151

152 Doloženo je např. rčení vodu v stoupě opíchati marně se namáhat či nebude on jinakčí, by ho v stoupě opíchal ve smyslu ani za nic se nezmění (Zaorálek: 337). Slovo stoupa se objevilo i v několika přirovnáních, např. ženská tlustá jako staupa (Jung IV: 293), má-li někdo nohy jako stoupy, jsou silné; krátké, ale mohutné apod. (Zaorálek: 531). Etymologie České slovo stoupa, psl. *stǫpa, pochází z germ. *stampa-, a to z ide. *stembh- dusat nohama. 97 Slovo je všeslovanské, ve stejném či podobném významu se užívá v polštině stępa, luž. stupa, slovinštině stópa, ruštině ступа aj. (Newerkla: 110; podobně Holub Kopečný: 363; Holub Lyer: 417; Rejzek: 604). Machek vykládá slovo stoupa jako dřevěnou, ze kmene stromu vydlabanou nádobu, v níž se pístem opichovaly kroupy nebo vůbec roztloukaly jiné plodiny, pak kdysi v hutích zařízení na drcení rudy. Dle něj může být německé stampfen roztloukat ve stoupě přejato ze slovanského *stǫpati stoupat, protože zdokonalené stoupy bývaly zpravidla nožní (Machek: 579) Sud Staročeské maskulinum sud, -a/-u sud, válcovitá nádoba složená z několika částí a stažená obručemi, která se používala zejm. na ukládání potravin a nápojů se ve staročeských památkách objevuje také ve zdrobnělých podobách sudec, súdec, -dcě, súdek, -dka/-dku, sudček, -dečka a súdeček, -čka/-čku ve významu soudek, nádobka (MSS; ESSČ; sud také ve Flajšhans II: 459). Staročeský slovník zachytil i neutrum polúsudie, -ie poloviční sud (jako měrná nádoba na pivo) (StčS 18: 607). ESSČ uvádí proprium Sudař, můžeme se domnívat, že toto vlatní jméno vzniklo z pojmenování někoho, kdo vyráběl či prodával sudy (ESSČ). Jako nádobu o dvou dnech, bečku vykládá slovo sud Rosa. Zachytil také deminutiva saudek a saudeček a rčení i v škaredém sudu, můž býti dobré víno. Kromě toho v Thesauru nalezneme výrazy polosudí půl sudu a posudí plat, který se z sudu piva dává, napojní daně (Rosa). 97 Mit den Füßen stampfen (Newerkla: 110). 152

153 Mezi věcmi potřebnými ve sklepě nalezneme slovo sud ve VLČ, stejný výraz zaznamenal i Pohl jako synonymum něm. Fass tv. (VLČ; Pohl). Stav v nové češtině Ve stejném významu, jaký jsme uvedli výše u Rosy, se výraz sud, -u s deminutivy saudek a saudeček dochoval do nové češtiny. V Jungmannově Slovníku je zaznamenán např. sud vinný, pivný, kupecký, saudeček na mauku apod. Z odvozenin zachytil autor výrazy sudec, -dce nádoba, sudovina, -y ohoblované desky, z kterých sudy sestavují se, dužiny či páchnutí sudem, adj. sudovitý na způsob sudu a saudkový a slovo polosudí (Jung III: 270; Jung IV: 25, ). Kott vykládá sud také jako osudí, orudí a kromě tvarů, které jsme uvedli výše u Jungmanna, zaznamenal i deminutivum sudček a slovo súdek jako ekvivalent výrazu soudek. Slovem soudek dle autora nazývali v okolí Čáslavi putnu (Kott III: ; Kott VII: 805; Kott X: 384, 406). V dokladech např. nalezneme informace o velikosti sudů sud vinný má 10 věder, pivní čtyři vědra a přívlastky baňatý, břichatý, solní, vejčitý, osmivěderní, třívěderní (tamtéž). Slovníky současné češtiny zaznamenaly slovo sud i ve významu stará míra na tekutiny (4,96 hl). Dnes se užívají v podstatě shodné tvary, které jsme již uvedli sud, soudek, sudovitý, sudový apod. Nově se snad objevilo pouze sloveso sudovat přečerpávat (mladé pivo) z kvasných kádí do ležáckých sudů (PSJČ V: ; SSJČ III: ). Výraz půlsud (kdysi) sud mající poloviční obsah sudu jako jednotky míry zaznamenal pouze SSJČ (SSJČ II: 1176). Slovo sud je charakteristické spíše pro Čechy a přiléhající úsek západní Moravy, na zbylém území Moravy a Slezska se užívá ekvivalentní výraz bečka, původně menší a lehčí druh sudu. V moravských městech však mladá generace používá častěji výraz sud (ČJA I: 366). Běžně se dnes užívá rčení načít z jiného soudku ve významu začít hovor o něčem jiném. Omráčí-li někoho hrom ze sudu, opije se do němoty. O někom, kdo má nohy do O, se může říci má nohy žehlené na sudu nebo maminka mu sušila punčošky na sudě (Zaorálek: 341). 153

154 Když si děti hrají a kutálejí se, říkají, že válejí sudy. Řekne-li se mladé víno se nehodí do starého sudu, označuje se tímto pořekadlem většinou dvojice nerovná věkem (SSJČ III: 601). Etymologie Slovo sud je všeslovanské, ve stejném či podobném významu je doloženo např. ve slovinštině sȏd, polštině sąd, ve staré ruštině znamenalo судъ nádobu, nádrž, v ruských dialektech se dnes užívá slovo суда, посуда nádoba. Ze stejného základu vychází i polské súdy dvě vědra nošená na vahadle, běloruské судна vědro, ukrajinské посуд nádobí. Stáří praslovanského je i derivát *sъsǫdъ nádoba, doložený např. v ruském сосуд nádoba; céva (ESJS: 862). Praslovanské *sǫdъ je pokládáno za kompozitum, jehož první část sǫ- je z ide. *som spolu, dohromady, druhá pak představuje nulový stupeň ide. slovesného kořene *dhē- klást, sestavovat. Původně tedy *sǫdъ znamenalo * co je sestaveno, spojeno ; nádoba, kterou toto slovo označovalo, byla skutečně sestavená z dílů, z dluží. Podobně vystavěno (z ide. kořene *dhē-) je i lit. iñdas nádoba (Tamtéž.; podobně Machek: 591; Holub Kopečný: 360; Holub Lyer: 421; Rejzek: 613) Osudie Od slova sud bylo odvozeno maskulinum osud, -a/-u nádoba a dále neutrum osudie, -ie nádobí, relig. nádoba, nástroj či nádoba, pomůcka k přechovávání něčeho tekutého, sypkého (sud, džbán, konvice ap.) s deminutivy osudíce, -ě a osudíčko, -a oſudyczko k tomu podobné, jako víno a vodu k uoltáři nosie, ješto ampula sluove (StčS 12: ; MSS). Výraz osudí nádoba nějaká zaznamenal i Rosa (Rosa). Stav v nové češtině Slovo osud se v nové češtině užívá v jiném významu, který nesouvisí s nádobou. Výraz osudí i deminutivum osudíčko, -čka uvádí Jungmann ve významu nádoba a cituje úryvek z Letopisů trojanských Zlaté osudie svrchu úzké a vezpod baniaté, divného moku plné. (Jung III: 1000). 154

155 Kott doplnil slovo osudí přívlastky popelní, kuchynné, baňaté (Kott II: 429; Kott VIII: 260). V současné češtině se výrazem osudí nazývá nádoba n. schránka na hlasovací lístky, losy apod. (PSJČ III: ; SSJČ II: 444). Etymologie Výraz osud byl odvozen ze slova sud předponou o-, stejným prefixem a za pomoci stč. sufixu -ie, kterým se tvořila např. jména okolností, bylo derivováno neutrum osudie. O daném prefixu bylo pojednáno již výše, viz např obětnicě, o původu slova sud viz výše (HMČ: 281) Suden Maskulinem suden, -dna/-dnu se ve staré češtině označoval koš, proutěný košík. Doloženy jsou také odvozeniny sudnec, -dencě a sudník, posledně jmenovaný výraz mohl kromě košíku nazývat také košíkáře (ESSČ; MSS). U Klareta je zaznamenáno i sekundární deminutivum sudníček košíček podobný franc. retikulu 98, který sobě na ruku ženská zavěšuje, jdoucí kupovat masa (Flajšhans II: ). Stav v nové češtině Slovo suden se do nové češtiny dochovalo ve významu košík, střez 99, nově se objevil význam police v kuchyni na hrnce a jiné nádobí. Z deminutiv zaznamenal Jungmann pouze sudníček, -čku ve stejném významu, jaký jsme uvedli ve staročeské části výše (Jung IV: ). Kott zaznamenal i variantu sudno, deminutivum sudník košík z prostého proutí pletený a výraz sudýnek, -nku opálka na způsob košíku zhotovená (Kott III: ; Kott VII: 805; Kott VIII: 390). Jungmannův i Kottův výklad kopírují a spojují novější slovníky (PSJČ V: ; SSJČ III: ). 98 V současné češtině se výraz retikulum užívá pro označení soustavy kanálků v buňce, buněčného pletiva (ASCS), retikulum tedy zřejmě znamenalo pletený košíček. 99 Viz 0 výše. 155

156 Etymologie (Machek: 591). Machek pokládá slovo suden za odvozeninu výše uvedeného slova sud 3.84 Sypeň Staročeský výraz sypeň, -pně, m., bývá vysvětlován jako dutá nádoba sloužící k odvažování sypkých věcí, zejm. obilí; dutá měrová jednotka, kořec (ESSČ). Jako paralelu latinského slova cadus větší hliněná nádoba s úzkým krkem, džbán zaznamenal daný výraz i Klaret: cadus sipen (Flajšhans II: 464; LČS I: 167). V Rosově Thesauru je výraz sypeň vyložen slovy škopek, nádoba, do níž se sype, kbelec (Rosa). Stav v nové češtině Ve stejném významu, jaký jsme uvedli výše u Rosy, zaznamenal slovo sypeň také Jungmann. Dokládá je např. citátem z Veleslavína nádobí k lovení:... korčáky aneb sypně, též plachty a koše (Jung IV: 426). V novějších slovnících se daný výraz již neobjevil. Etymologie Výraz sypeň je dle našeho názoru výsledkem odvození psl. sufixem -enь (SK: ) od slovesa *sypati. Toto sloveso je všeslovanské, v podobném významu je doloženo např. v polštině a horní lužičtině sypać, ruštině сыпать, slovinštině sípati apod. (ZVSZ: 357). Praslovanské *sypati sypat je iterativum k psl. *su(p)ti (stč. súti). Machek uvádí jako možné příbuzné stprus. suppis hráz a lat. supāre házet (Machek: 599; podobně Holub Kopečný: 365; Holub Lyer: 426). Rejzek doplňuje jako příbuzné lit. sùpti, sū pauti houpat, kolébat, sti. su apū koště, vše z ide. *su ep-, *sup- házet, sypat, houpat, pův. tedy krouživě pohybovat rukou (Rejzek: 621). 156

157 3.85 Šál Staročeským maskulinem šál, -a/-u se kromě jiného nazývala nádoba, pohár, číše; druh mísy. Ojediněle se v památkách objevuje i femininum šále, -e stejného významu. Z deminutiv je doložen šálec, -lcě nádoba, zvl. džbán, láhev a šálek, -lka/-lku, s odvozeninami šálček, -lečka/-lečku a šáleček, -čka/-čku pohárek, číška (ESSČ). Výraz šál s deminutivy šálek a šáleček zaznamenal Rosa ve významu nádoba picí širokého otevření, v podobném významu uvádí slovo šál i VLČ (Rosa; VLČ). Stav v nové češtině V češtině Jungmannovy doby se pro výraz šál a jeho deriváty objevilo mnoho různých významů. Co se označení nádob týče, zůstal význam picí nádoba a nově se objevil význam mísa u váhy (Jung IV: 432). Kott vykládá šál také jako koflík, obdélnou mísu, na jižní Moravě polévkový hrnec a zaznamenal přívlastky stříbrný, porculánový, pozlacený, třecí (Kott III: 838; Kott VIII: 398; Kott IX: 322). V PSJČ je již výraz šál ve významu mísa označen jako zastaralý, deminutiva šálek a šáleček se však užívají běžně (PSJČ V: 1014). Podobně SSJČ, avšak pro výraz šálek jsou uvedeny dva významy. První z nich je běžně užívaný nízká širší nádobka (opatřená ouškem) k pití kávy, čaje ap., zprav. z porcelánu n. z jemnější kameniny; koflík, druhý je již archaismem miska; jídelní miska (SSJČ III: ). Etymologie Staročeské slovo šál bylo přajato z raněnovohornoněm. schāl, schāle a to ze střhn. schāl, schāle, schal, schale miska na jídlo, miska na pití, miska u vah, lebka (Newerkla: ; podobně Machek: 601; Holub Kopečný: 366; Holub Lyer: 427). Německé slovo je původem z ide. *s(k)el- řezat, štípat, krájet (Kluge: 792; Rejzek: 623). Ve významu miska u vah se slova szala a szalka užívají v polštině. Angličtina označuje slovem shell skořápky vajec nebo ořechů, mušle, islandské shel, nizozemské schel a gótské skalja znamenají slupku, skořápku (tamtéž). 157

158 289). Tvary šálek a šáleček vznikly derivací deminutivními sufixy -ek a -(e)ček (HMČ: 3.86 Škop Staročeské maskulinum škop označovalo škopek, káď. Staročeské památky dokládají také deminutivum škopek, -pka/-pku škopek, soudek, menší káď ap., nádoba větších rozměrů (MSS; ESSČ; Flajšhans II: 471). Význam dřevěná dvouušní nádoba zaznamenal pro výše uvedené výrazy a ještě sekundární deminutivum škopíček ve svém slovníku Rosa (Rosa). Ve VLČ je výraz škopek uveden v kapitole pojednávající o věcech příslušejících k lázni, avšak vysvětlen je lat. scaphium miska, šálek na pití, pohár (VLČ; LČS II: 439; podobně Pohl). Stav v nové češtině Slovo škop, -u/-a s deminutivy škopek, škopík a sekundárním deminutivem škopíček vykládá Jungmann jako dřevěnou dvojušní neb i bezuchou nádobu, sypeň, kbelík. V dokladech se objevil pomejný škopek, škopek k napojení dobytka a dále škopek jako ekvivalent nádob zvaných putna, dčbernice, medenice, umyvadlo (Jung IV: 471). Kott rozšířil Jungmannův výklad o škop na paření píce pařák a maskulinum škopkář blíže neurčené, dle našeho názoru však označující osobu, která škopky vyrábí nebo prodává. Zaznamenal také hádanku Do chlíva to jde březí a z chléva jalové (škopek vodou, nápojem naplněný) (Kott III: 893; Kott VII: 852; Kott IX: 327). Současná čeština pokládá slovo škop za řídce užívané, stejně tak adj. škopkový. Deminutiva škopek, škopík menší škopek a škopíček se v jazyce vyskytují běžně (PSJČ V: ; SSJČ III: 691). Slovo škopek je součástí i několika přirovnání, např. mít hlavu jako škopek znamená velkou, těžkou od starostí apod. (Zaorálek: 536). 158

159 Etymologie České slovo škop bylo přejato ze sthn. scaph, scaf otevřená nádoba, sud, bečka, a to z řec. σκάφη dřevěná nádoba, vana. 100 Ze slovanských jazyků se slovo objevuje jen v polštině skopek vědro na mléko (Newerkla: 124; přejetí z němčiny předpokládá i Machek: 612; Holub Kopečný: 370; Holub Lyer: 430; Rejzek: 631) Špich Staročeským maskulinem špich se nazýval dřez, kyblík, hrnec, štoudev (MSS). Deminutivum špišek, -ška/-šku, s variantami špíšek a spišek, označovalo nádobu sloužící zejména jako dutá míra na sůl (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann vykládá výraz špich, -u s deminutivy špíšek, špišek a špižek, -šku jako nádobu, v které se sůl převáží, bečku, prostici, např. Píšete, že jste kopu špišků soli, každý špišek po půl zlatém, přijali (Jung IV: 496). Slovem špich se mohla označovat i nádoba na povidla (Kott III: 932; Kott VII: 865). V Kottových Příspěvcích se pro výraz špižek objevil i význam dřevěná nádoba na sýr dole širší než při vršku, faska (viz obr. 31) (Kott VIII: 412). Slovníky současné češtiny uvedené výrazy již nezachytily. Obr. 31 Faska vysoká 37 cm o průměru 25 cm (Heimrichová: 17). 100 Muldenartiges Gefäss, Wanne (Newerkla: 124). 159

160 Etymologie České slovo špich pochází zřejmě ze střhn. stübich, stubich sud 101, které je příbuzné se střlat. stopa, stupa tv. (Newerkla: 229; podobně Machek: 621) Štanda Femininy štanda, -y a štandle, -e se ve staré češtině nazývala nádoba, soudek. Ze stejného základu jako tato slova pochází dle ESSČ ještě výraz štendéř, -ě, m., nádoba určená ke skladování soli a štendlík, -a/-u, m., s variantou štenlík nádoba, kotlík na nožkách (ESSČ). Stav v nové češtině V Jungmannově Slovníku je zaznamenáno slovo štanda, -y jako plechovice, nádoba, s kterouž pro víno chodí, vinná nádoba, př. Myslí, žeby se z klenic, koflíků, konvic dost napiti nemohli, berou k tomu štandy, kotlíky, škopky, necky, pantofle, střevíce a jiné (Jung IV: 503). Autor zaznamenal i podobný výraz štandle, -e, f., staudev, káď a ve významu štandle pak maskulinum štandlík, -u (tamtéž.). Kott doplnil slovo štangla štoudev na vodu a štantnéř, -e nádoba (Kott III: 943; Kott X: 429). Slovo štanda větší nádoba (zvl. na víno) je v nové češtině již archaismem. Pro dřevěnou nádobu, džber, štoudev, káď se užívá výraz štandl, -e, m., s deminutivy štandlík a štandlíček, dosud v nářečích např. štandlík sádla (PSJČ V: 1159; SSJČ III: 726). Varianta s kořenným -e- se do nové češtiny nedochovala. Tvar štandlík je součástí různých přirovnání, kupř. je-li někdo blbej jako štandlík, je velmi hloupý, o neobratném člověku se říká je nemotorný jako štandlík atd. (Zaorálek: 538). Etymologie Staročeský výraz štanda je přejímkou střhn. stande bečka. 102 Slovo je doloženo ještě v lužičtině štanda (Newerkla: 231; podobně Machek: 623). Dle našeho názoru by 101 Packfass (Newerkla: 229). 102 Stellfass (Newerkla: 231). 160

161 v případě slova štandlík mohlo jít o analogicky utvořenou variantu slova štandla ke slovu rendlík. Holub s Lyerem odvozují slovo štandlík z něm. Ständer derivovaného z něm. Stand, tedy nádoba, která stojí (Holub Lyer: 435) Štrokvas Staročeským maskulinem štrokvas, -a/-u se označovala širší nádoba (ESSČ). Rosa daný výraz vykládá jako kadečku (Rosa). Stav v nové češtině V češtině doby Jungmannovy žilo slovo štrokfas, -u s variantou štrokvas a deminutivem štrokvásek, -sku jako označení pro káď, kadečku, dčber. Jungmann slovo označil jako cizí nebo špatně utvořené a zachytil je např. v kontextu štrokvas ku kaupání (Jung IV: 520; podobně Kott III: 969). Kott uvádí ještě výraz strokvas karbovník, nádoba ku karbování 103 vína (Kott III: 725). Slovníky soušasné češtiny dané výrazy již nezaznamenaly. Etymologie Výkladem původu tohoto slova se nezabýval žádný z českých etymologů. Dle stavby slova soudíme, že se jedná o přejetí z němčiny; koncové -fas/-vas odkazuje na něm. Fass sud (NČS: 176) Taléř Pro nádobu zvanou talíř existovalo ve staré češtině maskulinum taléř, -ě (MSS; Flajšhans II: 475). 103 Sloveso karbovat znamená míchat (Jung II: 29). 161

162 V Rosově slovníku je zaznamenána již zúžená podoba talíř s deminutivy talířek a talíříček. Autor uvádí např. talíř okrouhlý, čtverhranný, stejné příklady jsou uvedeny i ve VLČ (Rosa; VLČ). Pohl vedle výrazu talíř uvádí i novotvar jídelník, který se však nevžil (Pohl). Stav v nové češtině V nové češtině se místo zastaralého výrazu taléř užívá častěji talíř, -e s deminutivy talířek a talířeček, -čku známé náčiní stolové. Jungmann uvádí daný výraz s přívlastky dřevěný, stříbrný, cínový. Z odvozenin jsou zaznamenána pouze adjektiva talířkovatý a talířový, např. koš talířový (Jung IV: 546; Kott IV: 20 21). Kott doplnil Jungmannův výčet o výraz talířník, zřejmě výrobce talířů, a talířovka talířová pec. Samotné slovo talíř vykládá mj. jako desku, na níž se jídlo krájí (Kott IV: 21; Kott VII: 888; Kott VIII: 421). Dnes se talíř vykládá jako mírně prohloubená nádoba zprav. kruhovitého tvaru sloužící k podávání pokrmů; její obsah nebo to, co nějak připomíná talíř, např. létající talíř apod. Užívají se stejná deminutiva, jaká zachytil již Jungmann (viz výše), z adjektiv talířovitý a talířový (PSJČ VI: 29 31; SSJČ III: 766). Ze rčení je jistě nejznámější mít stále něco na talířku, které znamená stále poslouchat např. výčitky (Zaorálek: 359). Zajímavou obměnu jiného českého pořekadla zaznamenal Jungmann Jistší pták na talíři pečený, nežli dva v povětří vznešeni. (Jung IV: 546). Etymologie Staročeské slovo talíř či taléř bylo přejato ze sthn. talier a to z it. tagliere servírovací deska, tácek, které bylo odvozeno z it. tagliare řezat, krájet. Slovo je doloženo také v horní lužičtině taler, dolní luž. talaŕ, polštině talerz, odkud bylo přejato do ruštiny тарелка (Vasmer T. IV: 24) aj. 104 (Newerkla: 234; stejně tak Machek: 635; Holub Kopečný: 379; Holub Lyer: 439). Rejzek místo italského základu volí starofrancouzské taillier řezat, sekat z vlat. *taliāre štěpit (Rejzek: 650). 104 Slovenský výraz tanier byl přejat také z italštiny, ale přes maďarské tányér (Newerkla: 234). 162

163 3.91 Tegl Staročeský název nádoby tegl, -a/-u je vysvětlen slovy tygl, tyglík. Doloženo je také deminutivum teglík, -a/-u s variantami tyglík a teklík (ESSČ), viz obr. 32. Obr. 32 Tyglík na tavení železa (Niederle: 230). Stav v nové češtině V nové češtině je vyloženo maskulinum tegl, -e a deminutvum teglík, -u citátem na tegli z hlíny (na pánvičce) (Jung IV: 560). Kott do svého Slovníku pojal i variantu tyglík a slovo vysvětluje jako kelímek, pánvice, rendlík, pánev, test. Dále zaznamenal výraz tyglovina kelímkovina 105 a tyglovka tyglová pec (Kott IV: 39; Kott VII: 946). V současné češtině je doložena pouze varianta s kořenným -y-, tedy tyglík a tyglíček arch. menší nádoba ve tvaru obráceného komolého kužele na tavení kovů a zast. kelímek ; základové slovo tygl je pokládáno již za archaismus. Jen v PSJČ je zaznamenáno adj. tyglový (PSJČ VI: 343; SSJČ III: 923). Etymologie Český výraz tegl byl přejat ze střhn. tëgel, tigel kelímek a to ze sthn. tegel hliněné nádobí. Slovo je v podobném významu doloženo také v polštině tygiel, tyglik, tegiel, horní lužičtině tyhel, dolní luž. tygel, ruštině тигель, slovinštině tegel a chorvatštině tegla, teglica (Newerkla: 239; podobně Machek: 663; Holub Kopečný: 398). 105 Něm. Tiegelmasse (PSNČ IV: 55). 163