Karolinka v národním. Loutkářská Chrudim Dětská scéna Trutnov Wolkrův Prostějov Krajské přehlídky Paderborn 2007 Stanovy o. s. H.

Transkript

1 Karolinka v národním ročník 53. dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu Loutkářská Chrudim Dětská scéna Trutnov Wolkrův Prostějov Krajské přehlídky Paderborn 2007 Stanovy o. s. H. Kuhl: Harila

2 Obsah čísla Cesty amatérského divadla Téma Karolinka v Národním Jan Císař 3 Osobnosti amatérského divadla Jan Merta Alena Exnarová a Blanka Šefrnová 4 K osmdesátinám Jiřího Valenty František Černý 5 Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého 6 Radka Svobodová Nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla v roce Dušan Zakopal Divadlo jako životní poslání Jarka Mikešová Vítězslava Šrámková 12 Divadelní přehlídky a dílny Klíčové celostátní přehlídky 56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového pod sluncem František Kaska 13 Vzdělávací část Loutkářské Chrudimi aneb O čem byly semináře Jacques Joseph 18 Dětská scéna 2007 Dominika Špalková 21 Neodmyslitelnou součástí trutnovské Dětské scény jsou tvůrčí dílny... Veronika Maxová, Lenka Novotná, Zdeněk Grečnar a Klára Zachariášová 29 Skromné oslavy velkého významu Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov Pohled první na soubory hledící Alena Zemančíková 32 Padesátý... Pohled druhý za recitátory-sólisty mířící Jan Andrle 36 Krajské postupové přehlídky V Sadské zvítězily inscenace se zásadním autorským přístupem Kateřina Fixová 38 Úkaz v Trhových Svinech Milan Strotzer 39 Ve Žluticích bez záře i bez propadu Rudolf Felzmann 42 Potěšení z venkovského divadla Josefův Důl Rudolf Felzmann 43 Miletínské divadelní jaro 2007 Alena Exnarová 44 Brněnec na sněhu Alexandr Gregar 46 Boleradická sešlost poprvé a hned úspěšná Dušan Zakopal 48 Ze šestnácti soutěžních inscenací dobrá polovina dosáhla kvalitního výsledku Hanácký divadelní máj Jaroslav Kodeš 50 Štivadlo 2007 bojovalo o možnost nominace Ladislav Vrchovský 52 Z širší palety divadelních přehlídek a dílen Šrámkova Sobotka aneb Léto s tělem aneb Šrámek v souvislostech Kateřina Veselovská 54 Tanambourreé aneb Fantazie barev Jiří Lössl 55 FEMAD žije Ladislav Langr 57 Co je s individuálními výstupy s loutkou? Petr Slunečko 58 Kopřivnická bedna posedmé aneb Á la hračka Pavel Rösner 58 Brnkání s Provázkem, Provázek s Brnkáním Petra Rychecká 59 Jesenická divadelní žatva 2007 Saša Rychecký 61 Inspirativní scénografická špionáž Marek Zákostelecký 62 Divadelní plakát potřetí Ladislav Langr 62 Kukátko do světa Paderborn 2007 nic moc Lenka Lázňovská Mezinárodní divadelní festival Donzdorf 2007 Josef Tejkl 66 Postřehy z divadelního festivalu Jadran 2007 v Kastavu Michal Hecht 67 Postgraduální sloupky Paměť divadla III. Jan Císař 68 Servis a informace Dramaturgický pozorník Rady nerady pro divadelně nezasvěcené (-náctileté) Milan Uhde: Balada pro banditu Jan Šotkovský August Strindberg: Strašidelná sonáta Milan Strotzer Sony Labou Tansi: Antoine mi prodal svůj osud 70 RP16 Pavlína Schejbalová RP19 Divadelní literatura Jacques Copeau a jeho Starý holubník 71 Scénická žatva Poradna Občanská sdružení v amatérském divadle, IV. část Stanovy občanského sdružení Zprávičky 74 Kalendář srpen říjen Repertoárová příloha AS Divadelní hry prověřené jevištěm Milan Strotzer Dramaturgický pendant ke hře Harila / Jan Císař Harila Helmut Kuhl 72 RP1 RP1 RP2 AMATÉRSKÁ SCÉNA Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu Ročník 44. (Ochotnické divadlo 53.) / Číslo 4 / 2007 Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu Blanická 4, Praha 2 Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška Grafika časopisu: Luboš Tobola Grafická úprava čísla: Milan Strotzer / Sazba: Simona Bezoušková Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, Praha 2 Tel.: , fax: , mistr@nipos-mk.cz Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r. o., P. O. BOX 732, Praha 1 predplatne@predplatne.cz tel.: Callcentrum / fax: Objednávky přijímá redakce a distributor ( Cena ročního předplatného 240,- Kč Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací Redakční uzávěrka tohoto čísla byla Příští číslo vyjde NIPOS PRAHA 2007 ISSN / Registrační číslo: MK CR E 4608 Foto na titulní straně: Loutkářská Chrudim 2007 C Svitavy / Daniil Charms: Fialový vítr. Soubor byl doporučen k účasti na Jiráskově Hronově. Foto: Ivo Mičkal. Foto na zadní straně obálky: K vrcholům Loutkářské Chrudimi 2007 patřilo představení LS Věk Plzeň Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Soubor byl nominován na Jiráskův Hronov. Foto: Ivo Mičkal. 2

3 Téma Karolinka v Národním Jan Císař Je to jistě událost mimořádná a jedinečná. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Stalo se to premiérou činohry 21. června 2007, kdy hra Doma dorazila z Karolinky do Prahy. Geografické souvislosti mimořádnou jedinečnost této události ještě zvyšují. Karolinka leží na samém východě našeho státu, pár kilometrů od slovenských hranic, samostatnou obcí se stala v roce 1947 a městem v roce Tato městská aglomerace vinoucí se údolím podél vsetínské Bečvy neztrácí ani kontakt s přírodou, ani přes všechny proměny nezmizel její venkovský ráz. Koneckonců: bezmála 3000 obyvatel Karolinky odpovídá i kritériím stanoveným pro soutěž venkovských souborů. Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, v němž text Doma vznikl, se také od konce 70. let minulého století, kdy vstoupil mezi přední amatérské soubory, což potvrzoval i svou účastí na Jiráskově Hronově, této soutěže účastnil a patřil na jejím vyvrcholení Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou svými inscenacemi ke špičce. Z tohoto zakořenění v této půdě tedy Doma vzešlo a zahájilo svou cestu na jeviště Národního divadla. O jeho pozoruhodné kvalitě se vědělo prakticky od počátku, definitivně se to pak potvrdilo na Jiráskově Hronově Tehdy např. Radmila Hrdinová psala o autentické nepředstíranosti, drsnosti i obraznosti, zemitosti i křehkosti a konstatovala, že je to velký zážitek uplynulé divadelní sezony, ne- -li posledních let. Potvrdilo se to i v anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci divadelní sezony 2006, kdy Doma počtem hlasů obsadilo mezi profesionálními inscenacemi 6. místo. Svou kvalitu však dokládalo také diváckým ohlasem; inscenace souboru Jana Honsy byla natočena televizí a dosáhla do okamžiku, kdy na počátku července 2007 vznikají tyto řádky, 46 představení. Tato kvalita a z ní vyrůstající divácké zážitky jsou organicky, neoddělitelně spojeny s inscenací karolinského souboru. Dramaturgyně pražské dvouinscenace Jiráskův Otec a Františákovo Doma Daria Ullrichová píše ovšem v programu k tomuto uvedení v činohře ND, že tuto, dnes už skoro legendární inscenaci neviděla; i bez ní však vysoce ocenila text, jejž si přečetla v Amatérské scéně a...zjistila jsem, že je to zřejmě to nejzajímavější, co jsem v české dramatice od roku devadesát četla, že jde o autentické, silné, nevykalkulované psaní /... / Skutečně dobré hry jsou přenositelné a vlastně jiný důkaz jejich kvality, než další uvedení, neexistuje. Martin Františák v této zveřejněné korespondenci s dramaturgyní zmíněné dvojinscenace píše: Karolinští herci jsou strážci pravdy této hry. Proto říkají, že nehrají, ale jsou... Nebýt herců z Karolinky, tak Doma nikdy nevzniklo. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Je-li v souvislosti s textem Doma vždycky řeč o zakotvenosti v konkrétním prostředí, píše-li v Lidových novinách Jana Paterová (28. června 2007), že text odráží i sociální atmosféru dnešního Valašska, že je v něm vlastně shrnuto množství skutečných momentů, lidí, událostí, je to jádro toho, co Daria Ullrichová nazývá nevykalkulovaným psaním a co jako pravdu střežili herci z Karolinky. V souvislostech vývoje českého amatérského divadla druhé poloviny 20. století je to v prvním desetiletí 21. století vrchol, jenž v tradiční poetice realistického dramatu naplňuje program autorského divadla. V této struktuře a v tomto systému by asi nikdo nic takového nehledal, naopak. Tak jak to na 75. Jiráskově Hronově v roce 2005 učinil Vladimír Hulec, jenž o Doma ve Zpravodaji napsal, že jde o odvozeninu ze všech minulých i současných textů, o intelektuální slátaninu vzniklou na valašském dvorečku. Jenže marná sláva: ten proud naléhavosti, působivosti a pravdivosti (což je jiná charakteristika Doma z téhož Zpravodaje) v rovině miméze jako bezprostředního kontaktu s realitou a odkazu na sociální praxi byl jednou pro vždy jako proud opřený o pradávnou tradici evropské činohře dán a v amatérském divadle zůstal a nadále zůstane obsažen trvale. Neboť jeho tvůrci jsou v té životní realitě každodenní mimodivadelní zkušenosti vkořeněni primérně, především a hlavně prostě ji žijí a divadlo je pro ně v jistých podmínkách a za jistých okolností prostředkem jak ji vyslovit, vyjádřit. A v tom okamžiku věnuje toto divadlo maximální pozornost konkrétním životním faktům a sociálně-historické dimenzi bytí společnosti i jednotlivců, z nichž logicky a přirozeně vyrůstají existencionální problémy postav. Právě tato váha této bezprostřední, přímé, zažité a prožité Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka / Martin Františák: Doma. Foto z Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou 2005: Milan Strotzer. každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava leckdy oprávněná z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou moderního realismu zobrazit přítomnost. 3

4 Osobnosti amatérského divadla Jan Merta Alena Exnarová a Blanka Šefrnová Jan Merta byl celá desetiletí především Spiritus agens loutkářů z východních Čech, ale v mnohém přesahoval hranice této oblasti i hranice loutkového divadla. Opravdový služebník Thálie. Jeho divadelně-osvětová práce celou tu dobu stmelovala loutkáře velké východočeské oblasti. Dokázal jim předat jistou vizi; přiváděl je ke smyslu jejich amatérské tvorby a měl vždy pochopení pro všechny. Vyzvedával vždy tvoření vycházející z upřímných pohnutek a potřeb jako cennou součást života. Tím se možná také přihodilo, že v kraji mohou koexistovat divadelníci různě zaměření, s různou úrovní zkušenosti v úctě k sobě a své práci navzájem. Jeho názory na divadlo, podložené studiem a zkušeností, mají platnost a amatéři je od něj stále chtějí slyšet. A on nezištně, otevřeně a aktivně pomáhá amatérským divadelníkům dobírat se uspokojivého divadelního tvaru. Jan Merta (narozen 9. září 1927 v Nové Pace) prožil celý svůj dosavadní život v Hradci Králové. Původní profesí je chemik po studiu Vyšší průmyslové školy chemicko-textilní v Brně (absolvoval v roce 1947) pracoval až do roku 1989 jako chemik-analytik v ČKD. Vedle této své profese se intenzivně věnoval od roku 1956 loutkovému divadlu. Neustále pracoval na svém vzdělávání v divadelních oborech na Lidové konzervatoři při KKS v Hradci Králové absolvoval loutkářskou třídu ( ) a třídu pro vedoucí dětských kolektivů ( ), v Praze při ÚDLUT kurz scénografie ( ). Jeho loutkářskou tvorbu ovlivnilo i královéhradecké profesionální VČLD (později DRAK), které od jeho založení v roce 1958 navštěvoval a navíc s ním v letech spolupracoval jako divadelní fotograf. Praktickou divadelní činnost začal provozovat v LS TJ Sokol Hradec Králové- Malšovice, na jehož založení se v roce 1956 podílel a pracoval jako jeho vedoucí, dramaturg, režisér, scénograf a technolog. Brzy se odpoutal od fundu tradičních marionet a zastaralých forem loutkářské práce a začal se pokoušet o tvořivou interpretaci her pro děti i dospělé za využití nejrůznějších druhů loutek (javajky, maňásky ) navržených a vyrobených pro tu kterou konkrétní inscenaci. Brzy se dostavil úspěch a s ním i čtyřnásobná účast na národní přehlídce amatérského loutkářství Loutkářská Chrudim prvně v roce 1961 s inscenací Ukradený měsíc, která byla oceněna pohárem MK, a poté ještě v roce 1962 (Chaloupka z marcipánu) a 1964 (Hrnku, vař! a Ztratil se nám Alík). Soubor ukončil svoji činnost v roce 1965, ale úspěšné období si Merta zopakoval ještě v letech , kdy vedl soubor s názvem Žížala a s inscenací Neposedný dům se v roce Jan Merta po levici se svou chotí na Loutkářské Chrudimi 2007, krátce po převzetí ceny ministerstva kultury za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla. Foto: Ivo Mičkal rovněž úspěšně zúčastnil Loutkářské Chrudimi. Po řadě představení Neposedného domu hraných v následujících letech často přímo v mateřských školách a nižších třídách základních škol byl s touto inscenací v roce 1985 soubor vyslán na festival do Porta v Portugalsku, kde se rovněž setkal s příznivým ohlasem. Cestou do Porta a zpět vystoupil rovněž úspěšně několikrát ve Francii. Jan Merta pracoval nejen s dospělými, ale i s dětmi v letech vedl dětský loutkářský soubor Paravánek při ZŠ Štefcova v Hradci Králové-Malšovicích, s nímž dvakrát postoupil na národní přehlídku Kaplické divadelní léto (1980 Velká pohádka o řepě, 1981 Šípková Růženka). Na tuto činnost pak navázal v letech , kdy vedl Dětský loutkářský soubor KDPM Hradec Králové. V letech pracoval Merta v krajském poradním sboru pro loutky a v letech byl pak jeho předsedou. V té době se podílel na vydávání informačních a metodických materiálů (Loutkářské listy, Mladá scéna apod.). Řadu let byl také členem odborné rady pro amatérské loutkářství při pražské ARTAMA. Od konce 50. let minulého století působil v četných porotách okresních, krajských i národních přehlídek. Především v těch krajských působí dodnes a zabývá se nejen loutkovým, ale i činoherním divadlem. A také činností metodickou a lektorskou, kdy obětavě navštěvuje představení loutkářských i činoherních souborů, hovoří o nich s aktéry a reflektuje tato představení v odborném tisku, stejně jako přehlídky, v jejichž porotách působí. V současné době publikuje především v Divadelní hromadě (vydává VSVD ve spolupráci s IMPULSEM v Hradci Králové), v jejíž redakční radě působí. Odborné časopisy a publikace také využívaly a využívají jeho divadelních fotografií, neboť i v tomto oboru odvádí kvalitní práci a přispívá tak k dokumentaci především (ale nejen) amatérského divadelnictví. O své znalosti a dovednosti se podělil při vedení semináře divadelní fotografie v průběhu Loutkářské Chrudimi v roce Jan Merta je rovněž jedním ze zakládajících členů Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD, založeno 1992) a v letech byl jeho předsedou. V současné době pracuje v revizní komisi tohoto sdružení. Za svoje divadelní aktivity byl Jan Merta v nedávné době ceněn Zlatým odznakem J.K. Tyla, který každoročně udělují společně amatérské divadelní organizace výrazným osobnostem amatérského divadelnictví. V letošním roce mu byla udělena Cena ministerstva kultury v oboru divadelních a slovesných aktivit za celoživotní přínos k rozvoji amatérského divadla. Ač osmdesátník, zůstává Jan Merta duchem stále mladý, stále vstřícný vůči novým divadelním trendům, stále tolerantní a citlivý, ale taky pochybující, protože odpovědný vůči těm, kterým se snaží poradit, nenásilně je vzdělávat a kultivovat. Je to muž nevšední a skromný, jehož pracovitost, demokracii, vzdělanost a noblesu bychom v českém loutkářství v současné době jen těžko hledali. 4

5 Osobnosti amatérského divadla K osmdesátinám Jiřího Valenty František Černý Ke konci osmdesátých let, týden před Velikonocemi, když se příroda pod svítícím úplňkem začínala probouzet, zajel jsem si víceméně potajmu do Dolních Stakor, vesnice na Mladoboleslavsku, protože jsem se dověděl, že tu ochotníci po léta a právě po léta už jen jednou, a to v tuto dobu hrají divadlo, které je pociťováno jako svátek celé obce a snad i rodáků, kteří už žijí jinde. Byl to nezapomenutelný večer. Hrálo se v místní hospodě na improvizovaném jevišti postaveném na kozách, pod krásnou naivní oponou, na níž statná Čechie na bělouši vedla pod Řípem celý roj rolníků, žen i mužů v národních krojích. Na herce na jevišti i na diváky v hledišti svítila jediná žárovka rozsvěcená otočením vypínače. Krátce a dobře, ochotníci, známí diváků, připravili pro ně i pro sebe něco krásného. Teprve po čase jsem se ale dověděl, že jsem zde vlastně mohl nahlédnout do světa, který natrvalo ovlivnil Jiřího Valentu, dnešního osmdesátníka. V režii svého otce, agilního pana učitele, se svou maminkou nejednou divadlo hrál zde i v sousedních Horních Stakorách. V Horních Stakorách poprvé Jiří také režíroval, a to Dykova Ondřeje a draka. Divadlu už v mládí zkrátka a dobře zcela propadl. Po gymnaziálních studiích odešel proto do Prahy na Divadelní fakultu AMU, která se teprve konstituovala, kde studoval dramaturgii. Tam mi jako externímu přednášejícímu padl ihned do oka a záhy jsme se spřátelili. (Učitel a žák, taková to byla doba, byli stejně staří!) Po studiích se Jiří Valenta stal dramaturgem v královéhradeckém divadle. Už ale tehdy projevoval značný zájem o ochotníky v oblasti a navazoval s nimi kontakty. Jeho vztah k nim byl tak silný, že jej brzy přivedl do Prahy, kde vstoupil do služeb Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti. V okruhu této činnosti působil v podobných institucích různých názvů, až na roky normalizace, do svého penzionování a působí zde stále. Mnohaletou pauzu v jeho práci zavinila bratrská okupace v roce Byl prostě pro režim člověkem nežádoucím. Zpočátku se pokoušel živit jako řidič tramvají. Po čase se ale stal kulisákem v Městských divadlech pražských. Teprve v osmdesátých letech mohl se zase jako divadelník alespoň trochu projevit v Senohrabech, kde má se svojí milou paní chatu, realizací dvou velkých plenérových divadelních akcí. Hlavně to ale byla celotýdenní Senohrabská strašidýlka v roce 1984, rej krásných nápadů a divokých masek, na něž přijely i podivné strašidelné existence z mnoha koutů republiky. Při této příležitosti byla z Valentovy iniciativy dokonce založena recesistická Československá společnost pro výzkum strašidel, mající ve svých řadách též několik vysokoškolských osobností, která se při svém vzniku v hotelu Hrušov sice výborně bavila, ale po rozchodu účastníků ihned zanikla. Až po roce 1989 mohl se Jiří Valenta vrátit do svého světa. V první polovině devadesátých let velmi iniciativně snažil, jako první ředitel Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu, o obnovu dobrovolné občanské spolkové činnosti, kterou padlý režim velmi poškodil nebo dokonce rozbil. To byla práce pro nástup nového života v zemi nesmírně důležitá. Důležitější než mnohé jiné aktivity. Tyto roky Valentova života, tak pro nás významné, by neměly zapadnout při vzpomínce na našeho jubilanta. Finále svého plodného celoživotního působení připravil však Valenta do svých penzijních let, do nichž vkročil pln radostné energie v mimořádně dobré kondici. Na pracovišti Artamy připravil koncem devadesátých let spolu s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou impozantní historické dílo o našem amatérském divadle, které v národním životě tolik po dvě stě let znamená, jaké, pokud mohu soudit, nemají nikde na světě. Na ně pak navázali založením databáze českého amatérského hnutí. A Jiří Valenta také dal podnět k vzniku ochotnického muzea, Expozici národního divadla českého Podkrkonoší v Miletíně, kterou odborně v krátké době i připravil, takže již loni v létě mohla být slavnostně otevřena. Na rozhraní 20. a 21. století láskyplně sevřel trojím způsobem do náručí svět, který má rád a pro který po celý život pracoval. V ochotnickém hnutí netoužil vystoupit do popředí jako herec nebo režisér. Nebyl ani funkcionářem nějakého spolku nebo sdružení. Nevystupoval s programovými prohlášeními, neprojevoval se jako kritik. Působil na toto hnutí jako neúnavný iniciátor, přítel, poradce, znalec divadelního dění, obránce a k stáru pak jako historik uchovávající pro příští časy informace o všech nám známých generacích ochotníků. V prvním svazku Cesty českého amatérského divadla (1998), který napsala řada odborníků, dostaly se do rukou čtenářů zevrubně podané dějiny českého ochotnického divadla. V druhém svazku, vydaném v roce 1999, zpracoval Valenta se spolupracovníky rozsáhlou bibliografii ochotnického divadla, včetně různých spolkových pamětnických tisků, kterou doplnil poutavou obrazovou Jiří Valenta. Foto: Lenka Novotná. přílohou. Vrchol spisu tvoří pak díl třetí, dvousvazkový Místopis českého amatérského divadla (2001 a 2002), vypracovaný za redakce Jiřího Valenty a PhDr. Vítězslavy Šrámkové velikým množstvím autorů. Svazek podává základní zprávu o divadelním dění v 6314 městech a vesnicích Čech, Moravy a Slezska v heslech velkých, a někdy i velice kratičkých, protože chyběly informace. Svou cenu tu mělo i svědectví nějakého posledního pamětníka, například v pohraniční oblasti, které by nebýt této publikace, nebylo vůbec zaznamenáno. A navíc do třetího dílu Valenta shromáždil 1671 vzácných obrazových dokumentů. Autory podkladů k heslům, většinou dále redaktory zpracovávaných, byli spolkoví kronikáři, lokální historikové, místní muzejníci a archiváři atd. A všichni pracovali bez nároků na honorář. Valenta, který má vzácnou schopnost komunikovat s lidmi a sbližovat je k společné práci, dokázal tu velkou věc. Mohu to dosvědčit. Viděl jsem tak trochu po léta do vzniku těchto knih, obdivoval jsem znalosti, píli, energii, svědomitost, odpovědnost a soustředění obou redaktorů, jejich radost z tohoto díla. Valentu vždy velmi těšilo, že připravované svazky, tedy ještě před vydáním, leckde vzbudily zájem o studium místních ochotnických tradic a případně i zachránily vzácné fotografie a archiválie. Třísvazková výprava za minulostí českého ochotnického divadla prohloubila významně naše znalosti divadelních dějin. Byla ale i velkým příspěvkem k poznání kulturního, duchovního života našich měst a vesnic, i poctou armádám ochotníků a ochotnic, či chcete-li: amatérům, kteří, i když jistě ne každou inscenací, dávali něco cenného ze svého volného času svým spoluobčanům. Kdo se více zadíval do stránek tohoto místopisu, bude jej jistě brát do rukou i jako nezamýšlený pomník českému učitelstvu, které v ochotnickém hnutí sehrálo mimořádně významnou roli. Jiří Valenta ani se svým bílým vousem nepůsobí jako osmdesátník. Jistě nás ještě lecčíms překvapí. Všechno dobré! 5

6 Osobnosti amatérského divadla Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého Saša Rychecký, jediný žijící zralý muž-praktik, který se u nás v současnosti věnuje dětskému a mládežnickému divadlu a praxi dramatické výchovy (DV) na plný úvazek, oslaví letos 3. září neuvěřitelné šedesátiny. Saša je neoddělitelně spjat pupeční šňůrou s ostravským divadelním dětským a mládežnickým souborem Dividlo, který má v současnosti (od roku 1992) svou domovskou scénu ve středisku volného času Korunka v Ostravě-Mariánských horách. Dividlo vzniklo ještě před revolucí, roku Tehdy se po letním táboře, přesně v den Sašových 39. narozenin, pár nadšenců v čele se Sašou rozhodlo, že budou ve společné divadelní práci pokračovat i během školního roku. První útočiště Dividlo našlo při městském domě pionýrů a mládeže (MDPM) v centru Ostravy. Za celou dobu činnosti jím prošlo kolem 1500 členů. V současnosti tvoří základnu Dividla kolem šedesáti Dividlanů, kteří pracují v několika samostatných divadelních skupinách. Ti nejstarší již devět let. Dividlo za dobu své existence hrálo po celé ČR, na Slovensku, v Polsku, Německu, v Litvě a každým rokem se pravidelně účastní aktuálního divadelního dění. Po vzniku Dividla se Saša stal zakladatelem oddělení pro dětské divadlo a dramatickou výchovu při MDPM. Poté se, s vervou sobě vlastní, pustil do lekcí dramatické výchovy pro základní a později i pro střední školy, a téměř již dvě desetiletí pomáhá svou prací dostat dramatickou výchovu do povědomí naší učitelské veřejnosti. Do střediska dramatické výchovy přijíždějí nejen školní třídy z Ostravy a okolí, ale například i ze vzdálenější Opavy. Mnoho škol spolupracuje se střediskem systematicky a dlouhodobě. Spolupráce se během let rozrostla i na učitele, pro které středisko dramatické výchovy (rozuměj Saša Rychecký) organizuje vzdělávací semináře. Po revoluci přišla nabídka, která se většinou neodmítá, ale Saša odmítl. Jak se můžeme dočíst na webových stránkách Dividla: Od vedení pedagogické fakulty v Ostravě jsem dostal nabídku na zaměstnání a realizaci DV do výuky budoucích učitelů s možností najít si další spolupracovníky Po pečlivém rozvažování jsem se ale rozhodl pro svobodu v práci, nevázanou osnovami a programy vysoké školy. Na své tehdy ve výběrovém řízení již získané místo, jsem doporučil vedení školy paní Evu Polzerovou a Hanku Cisovskou. Kvůli dramatické výchově a dětskému a mládežnickému divadlu pověsil Saša na hřebík svou původní profesi výtvarníka. Ale výtvarno mu v žilách zůstalo. Pár blízkých kamarádů má to štěstí, že čas od času dostane výtvarné pohlazení z jeho rukou. A on se také občas nechá jako lektor přesvědčit k výtvarně-divadelním dílnám. Přes neuvěřitelný rozsah práce, kterou Středisko dramatické výchovy v Ostravě dělá, má v současné době potíže s krajským úřadem, který si usmyslel, že hodiny dramatické výchovy se nezapočítávají do přímé výchovné práce, protože neprobíhají odpoledne. Doufejme, že zřizovatel pochopí obrovský význam dopoledních lekcí SDV co nejdříve, aby se středisko zase mohlo věnovat tolik potřebné odborné práci, a nikoliv dohadování s úřady. Představit si bez Saši dětské a mládežnické divadelní dění v Ostravě, respektive na severní Moravě a ve Slezsku, snad ani nelze. Divadelní festival Setkání divadel a lidí, který je také Sašovo odborné dítě, měl v listopadu svou 22. reprízu. A jak Saša říká, první Setkání odstartovalo revoluci, neboť začínalo dopoledne Jubilant sám se netají tím, že tento festiválek vznikl jako trucakce proti soutěživosti na krajských a národních přehlídkách, na nichž nešlo o sdělení, výpověď, ale o to vyhrát, být lepší než ti druzí. Setkání se nejdříve konalo dvakrát ročně, ale pak táta Saša předal půl štafety dceři Pecce (Mgr. Petra Rychecká) do Lužánek v Brně, kde od té doby každoročně probíhá v červnu festival Brnkání. V současné době je Setkání jediným nesoutěžním festivalem svého druhu u nás, kde se setkávají soubory od nejmenších školních dětí až po dospělou mládež. Letošní věkové rozpětí hrajících účastníků vypadalo odhadem na šest až šestadvacet let. Alexandr Rychecký. Foto: Petra Rychecká. Co se týče odborných dětí jubilanta, nelze opomenout mezinárodní divadelní Letní workshopy, které se konají již po několik let a kde společně pracuje mládež z několika zemí na daném tématu (např. vloni Labyrint světa a ráj srdce, letošní téma je zatím neveřejné, ale vzhledem k tomu, že tento článek vyjde až po dílně tak: šušká se, že to bude Don Quichote). Jsou to veliké akce s rozpočtem daleko přes půl milionu a s jedinečnými divadelními výstupy, které jsou každým rokem vyvrcholením, k němuž směřuje celých čtrnáct workshopových dní. Výstup z posledního Letního workshopu, upravený k vnitřnímu použití (premiéra byla venku na Slezskoostravském hradě) byl jedním z nezapomenutelných zážitků listopadového Setkání. Stejně tak patří do Sašových odborných dětiček každoročně pořádaná přehlídka Krajská dětská scéna. Ta letošní měla prima atmosféru, byla skvěle zorganizovaná, a všechno klapalo tak jak mělo, navzdory tomu, že pár dní před jejím zahájením odřekla většina porotců účast kvůli pohřbu. A aby toho nebylo málo, statik zamkl velký sál v Korunce, kde se měla hrát většina představení, a zakázal do něj vstup, protože tam hrozí propadnutí stropu. Součástí letošní Krajské dětské scény byl i zajímavý a skvěle připravený doprovodný program, do něhož patřila mimo jiné například prohlídka hradu (pro účastníky přehlídky zdarma). Mohlo by se zdát, že Sašovy odborné dětičky stačí na to, aby člověk neměl čas na nic jiného. Ne tak Saša. Z rozvernosti se stal studentem bakalářského studia dramatické výchovy na JAMU, kde by ho člověk hledal spíš v řadách pedagogů. A proč studuje? Protože ho to baví! Přestože jubilant je velmi charismatický muž, žije šťastně již čtyřicet let se svojí první ženou Hankou, se kterou sdílí nejen zálibu v pedagogickém působení, vlídnost a královský smysl pro humor, ale především tři vlastní děti. Jediná dcera, Pecka, která se totálně potatila, je již známou osobností ve světě dětského divadla a dramatické výchovy a v současné době ředitelkou Centra volného času Lužánky v Brně. Když se jí ptám na její brášky a divadlo, potažmo dramatickou výchovu, říká: Bráchové si tím taky prošli, ale pak uznali, že znají praktičtější cesty životem. A tak ti na závěr, milý Sašo, za všechny, kdo tě mají rádi, přeju hodná vnoučata, hodně elánu, štěstí, zdraví, nápadů a humoru do dalších let a ZLOM VAZ veškerému tvému činění. Tvoje Radka Svobodová 6

7 Osobnosti amatérského divadla Nositelé Zlatého odznaku J.K. Tyla v roce 2007 Z podkladů navrhujících organizací zpracoval Dušan Zakopal Fotografie byly získány ze soukromých či souborových zdrojů Dne zasedala komise pro udělování Zlatého odznaku J.K. Tyla, která schválila čtrnáct návrhů předložených signatáři statutu ZO JKT. Níže se tedy můžete seznámit s čerstvými nositeli ZO JKT včetně uvedení navrhující organizace, příslušnosti k souboru a formulace ocenění. Jana Albrechtová (*1938) Volné sdružení východočeských divadelníků, Častolovice. Jana Albrechtová, Častolovice Za zásluhy o rozvoj amatérského divadla, zejména za práci s dětmi a mládeží. Paní Jana Albrechtová je nezpochybnitelně výraznou osobností východočeského ochotnického divadelnictví, herečkou, režisérkou, členkou poradních sborů a porot a kromě jiného také spolu (i samo) zakladatelka mnoha divadelních spolků, souborů, těles a jiných shluků nadšenců amatérského divadla, obzvláště v řadách mládeže a dětí. Její spontánní nadšení pro divadlo počalo krystalizovat již v roce 1944 veřejným recitačním vystoupením a prvním setkáním s loutkovým a následně i činoherním divadlem. Postupem času byla členkou divadelních spolků v Kostelci nad Orlicí, v Praze, ve Skuhrově nad Bělou, v Rychnově nad Kněžnou, ve Vamberku, v Javornici, ve Chlenech, v Rokytnici v Orlických horách a Týništi nad Orlicí. V letech absolvovala svůj první režijní kurz při Okresním kulturním středisku v Rychnově nad Kněžnou. Poté v letech kurz amatérských režisérů v Hradci Králové (lektoři: Josef Vavřička, doc. Jan Císař, Jana Janovská, Richard Mihula, Stanislav Zindulka), zakončený absolutoriem spolurežie Kunderovy hry Majitelé klíčů. Od roku 1963 se věnuje dramaturgii a režii (např. Neočekávaný host, Zkrocení zlé ženy, Výtečníci, Duel, Fidlovačka, Nebožtík z Volšan, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho), ale i montážím ze světové dramatiky, poezie i prózy: Boccaccio, Shakespeare, Heine, Čechov, Komenský aj. Z rolí připomeňme alespoň Lidunku v Nerudově Prodané lásce, Evu v Karvašově Meteoru, Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Jana Albrechtová se intenzivně zabývala též přednesem poezie, prózy i monologů. Od roku 1965 se datuje počátek její práce v porotách na divadelních přehlídkách, z čehož následně vyplývá i aktivní podíl na formování ochotnického divadla v okrese Rychnov nad Kněžnou. Od 1. září 1978 byla zaměstnankyní Okresního kulturního střediska Rychnov n. K. jako metodička pro amatérské divadlo. Je členkou SČDO a VSVD, kde dlouhodobě působila jako aktivní členka rady za okres Rychnov n. K. Zároveň je také dlouholetou spolupracovnicí a přispěvatelkou divadelní Hromady a nelze nevzpomenout ani její přínos při tvorbě Místopisu amatérského divadla. Paní Janě Albrechtové se amatérské divadlo stalo součástí života, sama říká: Je jako sklíčko v mozaice osudů všech, kteří se kdy v naší zemi nějak dotkli oboru zájmové umělecké činnosti, zejména pak amatérského divadla. Je to koníček nádherný a já osobně ho přeju především dětem, neboť v této činnosti, a věřte, že jde o nesmírně syntetickou disciplínu, v jejíž realizaci lze spojit neuvěřitelné množství schopností, talentu a tvůrčí práce, spatřuji nevysychající pramen lidství. Josef Barták, Děčín Josef Barták (*1943) Svaz českých divadelních ochotníků, DS Karel Čapek Děčín. Za dlouholetou obětavou činnost v ochotnickém divadle. Vztah Josefa Bartáka k divadlu se začal formovat už v dětství v okrajové čtvrti Děčína, kam se jeho rodina po válce přestěhovala z Českomoravské vysočiny. Vzorem mu byla místní ochotnická obec a starší bratr, který v ní působil. Pravidelně se zúčastňovali inscenací uváděných souborem v restauraci Daliborka, později v dětském souboru v kulturním domě Střelnice.V Plzni se vyučil zámečníkem; i tam se účastnil ochotnického dění a s učňovským souborem zajížděl do okolních vesnic. Během služby v armádě měl vlastní soubor a koketoval i s režií (O myších a lidech, Tartuffe). Po návratu do Děčína založil rodinu, pracoval jako strojvedoucí a divadlu se věnoval dál. Nejprve v divadelním studiu Mikrofor (C. K. státní ženich, Vinnetou), později v souboru Karel Čapek, kde zanechal desetiletou ( ) hereckou stopu například v inscenacích Inteligenti, O myších a lidech, Nebe na zemi, Idiotka, Motýli, Liška a hrozny, Zapomeňte na Hérostrata, Smrt přišla po snídani. Zdravotní důvody jej přiměly změnit zaměstnání. Pracoval v kultuře, doplňoval si vzdělání a jen nemoc jej donutila na nějaký čas se od divadla odpoutat. Později začal hrát v souboru Josefa Doležala v Boleticích u Děčína. Soubor nastudoval v letech například inscenace V tomto domě spal bůh, Švec a čert, Rajčatům se letos nedaří, Opalu má každý rád. Během té doby hostoval v dalších děčínských souborech, zejména Karel Čapek a Hoblik, v roce 1992 pak režisér Rudolf Felzmann nastudoval příležitostné představení operety Mam zelle Nitouche, kde Josef Barták hrál a zpíval. V padesáti letech se z něho stal invalidní důchodce, zdraví ubylo, ale zároveň přibylo času na divadlo. V letech si proto mohl dovolit hostovat ve 100 km vzdáleném Josefově Dole (V tomto domě spal bůh, Ryba ve čtyřech), zároveň veleúspěšně spolupracoval s ústeckým souborem Mladá scéna Pavla Trdly (Mauglí, Malá mořská víla, Pták Ohnivák a liška Ryška, Cesta za bohem hor, Zlatovláska), s nímž projel celou republiku i několik zahraničních štací. Tato aktivita mu vynesla mnohá ocenění za herecké výkony. Hostoval také v souboru v Krupce (režisérka Jana Urbanová). V roce 2001 v souboru Karel Čapek hrál v inscenaci Nebožka panina matka, Nanebevstoupení Tonky Šibenice a Dům se sedmi balkóny ( 2005). Od roku 1989 byl Josef založením kutil u všech inscenací také tvůrcem nebo spolutvůrcem scény. Dosud odehrál na tisíc představení v pětašedesáti inscenacích. Třikrát si zahrál na národní přehlídce v Třebíči a třikrát na Jiráskově Hronově. Od vzniku SČDO je jeho členem. Roku 1978 byl oceněn Zlatým odznakem SČDO. 7

8 Osobnosti amatérského divadla Eva Bechyňová, Přibyslav Eva Bechyňová (*1928) Volné sdružení východočeských divadelníků, DS Furiant Přibyslav. Za celoživotní věrnost ochotnickému divadlu a dlouholetý osobní přínos jeho budování na Havlíčkobrodsku. Paní Eva Bechyňová se věnuje divadlu od dětství. Vytvořila nejednu zajímavou roli nejen v ochotnickém divadelním souboru v Přibyslavi, ale i v Humpolci, kde pracovala jako učitelka. V Přibyslavi začala sama od r.1958 režírovat. Pod jejím vedením nastudoval soubor nejednu zajímavou hru (Romeo, Julie a tma, Princezna se zlatou hvězdou, Chudák manžel, Dámy a husaři apod.). Ovšem pro její politické postoje jí byla tato činnost zakázána. V roce 1969 se nakrátko k divadlu vrátila. Spolupracovala s dětským divadelním souborem na inscenaci pohádky Sůl nad zlato. Potom jí byla činnost v ochotnickém divadle opět znemožněna. Počátkem 80. let minulého století, kdy docházelo k nepatrnému uvolňování politické situace, byla požádána, aby se pokusila znovu obnovit činnost ochotnického divadelního souboru ve městě, protože v té době se nenašel nikdo ochotný, kdo by soubor vedl a režíroval. V roce 1984 proto Eva Bechyňová vytvořila soubor z mladých herců (bývalých členů dětského divadelního souboru Sluníčko), který navázal na zdejší dlouholetou tradici ochotnického divadla. Pod jejím vedením soubor pracoval až do roku 1995, kdy jí nemoc znemožnila plně se věnovat režijní práci. Nastudovala se souborem například hry Vojnarka, Poctiví společníci, Podskalák. Její textové i hudební úpravy přispívaly k atraktivitě představení (Poctiví společníci, Všechno naruby). V současné době spolupracuje s novým vedením souboru na hudbě a zpěvu k jednotlivým inscenacím (Mít kapku štěstí, Na tý louce zelený, 200 dukátů za Juana). Jako učitelka zpěvu vychovala celou řadu dobrých hudebníků a zpěváků, kteří se úspěšně uplatňují na operní profesionální scéně (Monika Brychtová, Jana Štefáčková a další). Jako porotce působila na mnoha regionálních i celostátních přehlídkách jak divadelních, tak pěveckých. Spolupracovala s režisérkou Lídou Honzovou z Havlíčkova Brodu a s dirigentem a sbormistrem pěveckého sboru Gaudeamus MUDr. Milanem Bohanesem ze Světlé nad Sázavou. V roce se spolupodílela na provedení velmi zdařilých oper a operet (V Studni, Cikánský baron, Polská krev ), které mohli zhlédnout diváci nejen východočeského regionu. MUDr Miloš Blaha (*1921) Skupina amatérských loutkářů SČDO, LS Zdravíčko Třebíč. Za dlouhodobou špičkovou a příkladnou činnost v oboru amatérského loutkářství v ČR. MUDr. Miloš Blaha, Třebíč MUDr. Miloš Blaha z Třebíče je více než padesát let významným amatérským loutkářem, autorem mnoha loutkových her, zakladatelem a režisérem známého LS Zdravíčko, působícího v Třebíči a celém regionu západní Moravy. V roce 1967 založil krajskou soutěžní přehlídku Třebíčské loutkářské jaro, jejíž vítězové reprezentovali kraj na celostátní Loutkářské Chrudimi. LS se sedmi svými inscenacemi, režírovanými Milošem Blahou, získal různá ocenění. V roce 1972 získal Miloš Blaha cenu za režii inscenace Januszewské Tygřík Petřík. Toto představení natočila a vysílala ČT. Pod vedením svého principála, který se v říjnu 2006 dožil 85 let, hrál soubor i českým dětem ve Vídni. Třebíčští loutkáři hráli i v Jugoslávii, Německu, Maďarsku i na Slovensku. Členem Skupiny amatérských loutkářů SAL při Svazu českých divadelních ochotníků je MUDr. Miloš Blaha od jejího založení. Slávka Hubačíková (*1936) Svaz českých divadelních ochotníků, DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou. Za dlouholetou činnost v oblasti ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou jako herečka, režisérka, zpěvačka a vypravěčka a zakladatelka dětského souboru Vrabčáci. Paní Slávku Hubačíkovou k divadlu přivedli její rodiče, nadšení ochotníci DS Krakonoš, proto první krůčky na divadelních prknech zkusila už ve školních letech. Pak ji čas odvál do Semil, kde s manželem nadšeně tančili v souboru lidových tanců. Po návratu do Vysokého se začala věnovat ochotnickému divadlu a šla z jedné role do druhé. Přesto stačila vychovat dvě dcery a později ráda pečovala o všechna vnoučata. Největších úspěchů dosahovala v operetách, kde se uplatnilo její pěvecké a pohybové nadání. Desítky a desítky rozličných rolí, které vždy ztvárnila celým svým srdcem, ji dovedly nejen na soutěže monologů, ale i na druhou stranu divadla k režisérskému pultíku. Vždycky ráda zpívala, a tak svá vystoupení s dechovými orchestry (i v zahraničí) musela skloubit s divadlem. Měla moc ráda děti. Při výročí 200 let divadla ve Vysokém založila dětský soubor Vrabčáci a celých dvacet let vede ty nejmladší k radosti z tance a mluveného projevu. Stála také u zrodu tanečního souboru dospělých. Za poslední roky doslova projezdila republiku jako vypravěčka malým i velkým, především krkonošských poudaček autorů Buchara, Háska a Kubátové. Připomenout je třeba i její velikou lásku dřevěné herce, vysocké marionety. Svůj hlas po mnoho let propůjčovala postavičce dětmi milované Kašpárkovi. Díky své malé postavě se pak lehce převlékla za živého nafouknutého Kašpárka a s dětmi si povídala i zpívala. Slávka Hubačíková, Vysoké nad Jizerou Její osobnost je téměř čtyřicet let spjata s národní přehlídkou Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Stovky ochotníků z celé republiky na ni vzpomínají jako na svou hostesku Slávinku, která uměla tak báječně vyprávět a nikdy nezkazila žádnou legraci. Mgr. Alena Chalupová (*1935) OREL Česká republika, DS Boleradice. Za celoživotní práci v ochotnickém souboru v Boleradicích a reprezentaci ochotnického divadla. 8

9 Osobnosti amatérského divadla Mgr. Alena Chalupová, Boleradice Po absolvování vysokoškolského studia působila paní Alena Chalupová jako učitelka českého jazyka a tělesné výchovy. Začala režírovat dětské divadlo ve škole v Boleradicích, později v Kloboukách u Brna. Divadlo začala hrát už v dětství. Poprvé stála na jevišti v sedmi letech, potom následovala řada dětských rolí v pohádkových hrách. V době studií působila v loutkovém divadelním kroužku. Od roku 1950 si zahrála v pětatřiceti inscenacích v ochotnickém divadelním souboru. K nejúspěšnějším rolím patří Káča v Hrátkách s čertem, Runa ve hře Radúz a Mahulena, Klára v Blázinci v prvním poschodí, Kostelnička v Její pastorkyni, Klásková v Lucerně, Plajznerka v Dalskabátech. V roce 1979 začala režírovat dospělé ochotníky. Pod jejím vedením vzniklo přes třicet inscenací. K nejúspěšnějším patří ty, které postoupily na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou: Maryša, Naši furianti, Nejkrásnější válka, Lucerna, Šavle a píseň, Noc na Karlštejně, Paní ministrová, Zvonokosy. Největšího úspěchu dosáhly hry nominované na Jiráskův Hronov Lucerna, Rok na vsi, My Fair Lady (ze Zelňáku). Za svůj největší režijní úspěch považuje práci na inscenaci Rok na vsi (1997 Jiráskův Hronov). S touto inscenací vystupoval soubor ve Švédsku a roku 2000 v New Yorku. Na krajských a národních přehlídkách získala mnoho ocenění za herecký výkon, režii a scénu. V roce 2000 ocenil přednosta Okresního úřadu Břeclav dlouholetou práci Aleny Chalupové v amatérském divadle Pamětním listem a medailí za příkladnou reprezentaci a propagaci břeclavského regionu doma i v zahraničí. V roce 2003 dostala Zlatý odznak SČDO. Jiří Jireš (*1942) Občanské sdružení divadelních ochotníků, DS HÝBL při KC Česká Třebová. Za padesátiletou hereckou i režisérskou činnost a organizační práci pro amatérské divadlo v České Třebové. Pan Jiří Jireš začal dráhu ochotnického herce v roce 1957 v tehdejší Osvětové besedě ve Sloupu v Čechách, kde se představil v roli zakletého prince Miroslava v pohádce Boženy Němcové Růžové poupě. V tomtéž roce začal účinkovat i ve studentském souboru Jedenáctileté střední školy v Novém Boru, kde jeho první rolí byl pan Jordán v Molièrově komedii Jeho Urozenost pan měšťák. Následovaly role v inscenacích obou souborů. Po absolvování jedenáctiletky přišel Jiří Jireš do České Třebové na absolventské studium železniční průmyslovky a od roku 1961 pokračoval v ochotnické činnosti v souboru Hýbl, kde působí dodnes. Za padesátileté období si zahrál více jak třicet pět rolí nejrůznějších žánrů. Namátkou jmenujeme Jiří Jireš, Česká Třebová Jupitera v komedii Nebe na Zemi, titulní roli v Charleyově tetě, vodníka Volšovečka ve hře Jak se stal Rumcajs loupežníkem, Trepifajksla v Dalskabátech, vodníka Michala v Lucerně, svatouška Tartuffe v Molièrově hře Tartuffe, Jehana v Baladě z hadrů, dřevorubce Vratka v Radúzovi a Mahuleně, Kiliána v Paní Marjánce, matce pluku, Malvolia ve Večeru tříkrálovém. Od roku 1970 se Jiří Jireš věnoval v souboru Hýbl i režijní práci. Je uveden jako režisér pod šestnácti inscenacemi, např. Charleyova teta, Jeho Urozenost pan měšťák, Bílá nemoc, Balada z hadrů, Jak se stal Rumcajs loupežníkem, Tři v tom, Limonádový Joe, Tři mušketýři (hráno na národní přehlídce v Třebíči 2002), Noc na Karlštejně a v roce 2006 detektivka Osm žen. Mimo amatérské divadlo spolupracuje Jiří Jireš s hudební skupinou Medvědi, pro kterou napsal a režíroval třináct celovečerních hudebně-zábavných pořadů. Působí řadu let také jako herec a režisér v amatérském loutkářském souboru Čtyřlístek při Kulturním centru v České Třebové. Prof. Vladimír Leština (*1922) Skupina amatérských loutkářů SČDO, LD Pimprle Praha-Hostivice. Za celoživotní práci v amatérském loutkářství v České republice. Profesor Vladimír Leština se narodil v Úvalech u Prahy. Studoval na Fakultě architektury ČVUT a Pedagogické Univerzity Karlovy. Na té od roku 1960 vyučoval. Odborné prameny hovoří o jeho mnohostranném zaměření a hlavně zdůrazňují specifikaci na didaktickou hračku v moderním pojetí. Loutkářské zkušenosti získával po válce jako výtvarník a činný člen Umělecké výchovy na Vinohradech. Výtvarně spolupracoval s více amatérskými soubory. Byl mnoho let spolupracovníkem redakce časopisů Mladá scéna, Loutkář, v posledních čtyřech letech také redakce časopisu Rolnička. Propagoval hlavně plošné loutky a malé jevištní formy. Zúčastňoval se jako porotce na různých krajských a celostátních přehlídkách. Vydal mnoho malých her i odborné literatury. V meziválečných ročnících Loutkáře měl svoji rubriku, kde vydával návrhy na výrobu loutek. Byl také jedním z prvních absolventů dvouletého dálkového studia pro pedagogy KLD DAMU. Patří k těm, kteří jsou přesvědčeni, že výchovně motivační potenciál loutek obecně je podceněn a že je nutné proti tomu něco dělat. Vyráběl marionety z tuhých papírových válců, které byly snadno ovladatelné a hlavně výrobně levné. Vladimír Leština přicházel i v důchodovém věku do kolektivu mladších generací, kde se ujal dětského kolektivu, a to v souboru Pimprle v Praze. Tam začal opět uplatňovat svoji práci a s dětmi oživil malé pohádky pomocí papírových loutek a masek. Jeho představení byla velmi úspěšná. Soubor jezdil hrát po mateřských školách, dětských domovech, a také byl ve Vídni a Profesor Vladimír Leština, Praha 9

10 Osobnosti amatérského divadla Jaromíra Nohelová, Olomouc na celostátní přehlídce Čechova Olomouc. Mimo to vedl semináře na školách. Za svou dobrovolnou a obětavou práci Vladimír Leština již obdržel: Zlatý odznak Matěje Kopeckého, Čestné uznání M. Kopeckého a Cenu PhDr. Jindřicha Veselého. Jaromíra Nohelová (*1943) Skupina amatérských loutkářů SČDO, LD Kašpárkova říše Slovanský dům Olomouc. Za zásluhy o rozvoj českého loutkářství. Paní Jaromíra Nohelová se narodila v Olomouci. Roku 1960 maturovala na střední všeobecně vzdělávací škole a později se vyučila typografkou (ruční sazečkou) v Moravských tiskařských závodech v Olomouci. Při zaměstnání vystudovala střední průmyslovou školu grafickou s maturitou. Členkou LD Kašpárkova říše v Olomouci je od roku 1959, nejprve jako recitátorka, později jako loutkoherečka a režisérka. Vytvořila např. Zlatovlásku, Slavěnu (Bajaja), Vlčici Rákšasí (Mauglí); režírovala např. Zubejdu Solimánskou, Zvířátka a loupežníky, Líného Honzu. Spolupracovala i na výpravách her. Je členkou dramaturgické rady a zástupkyní vedoucího souboru. Jako pracovnice tiskárny a později Pedagogického centra i jako redaktorka Olomouckých novin se podílela na propagaci Kašpárkovy říše. Od roku 1963 vede její kroniku a archiv divadla. Pro potřeby souboru upravuje a dramatizuje pohádky, např. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Popelka, Perníková chaloupka. Napsala i několik původních textů, třeba Pohádku o vodníkovi, O Červené karkulce, O zvědavé panence. V Dilii vyšly její Pyšná princezna, Oslíčku otřes se, Carevič kozlíček. Je členkou SAL SČDO, spolupracuje při vydávání zpravodaje Rolnička. Za svou činnost obdržela Zlatý odznak Josefa Skupy a Čestné uznání Matěje Kopeckého. Jarmila Petrová (*1941) Občanské sdružení divadelních ochotníků, DS VICENA Ústí nad Orlicí. Za celoživotní přínos ochotnickému divadlu v Ústí nad Orlicí a regionu východních Čech. Paní Jarmila Petrová se narodila ve Strážovicích u Kyjova. Celý svůj divadelní osud spojila se souborem Vicena v Ústí nad Orlicí. Pracovala zde jako nápověda, ale později také jako herečka (Luisa Malpierová z Benedetiho Ty mne ještě neznáš, Eva z Božské komedie dle J. Effela, Marie z Horníčkovy Malé noční inventury apod.). V roce 1981 absolvovala režii na Lidové konzervatoři v Hradci Králové: Oldřich Daněk Případ bez jednacího čísla. Mezi její další úspěšné režie patří Študáci a kantoři, Žena v trysku století, O Vánocích, které nechtěly být, Zapeklitá komedie, Mami, mám tě ráda dramatizace i režie oceněna na krajské přehlídce v Červeném Kostelci. Jako výrazná herečka se podílela na úspěchu Vévodkyně valdštejnských vojsk od Oldřicha Daňka (vítězná inscenace JH v roce 1987), jako paní Peachemová v Havlově Žebrácké opeře, babička ve Stromech umírají vstoje (cena za herecký výkon v Napajedlích a Červeném Kostelci). Od roku 1981 pracuje s dětmi a mládeží v literárně-dramatickém oboru Jarmila Petrová, Ústí nad Orlicí LŠU. V roce 1996 a 2006 zpracovala scénář a režírovala vzpomínkový večer ke stému a stodesátému výročí založení souboru Vicena. Taktéž úspěšně se zúčastnila soutěže monologů POHÁREK SČDO v roce 2001 ( I. Devátá: Večerní monolog). Obdržela ocenění města Ústí nad Orlicí Cenu Ars Longa za kulturní počiny v roce Od roku 2001 spolupracuje s komisí důchodců při nemocnici a s mateřským centrem Medvídek. S dalšími dobrovolníky připravuje řadu vystoupení na jejich akcích. Karel Pleiner (*1960) Česká obec sokolská, DS Tyrš TJ. Sokol Lány. Za zásluhy o rozvoj sokolského divadla. Pan Karel Pleiner se narodil v Kladně. S divadlem se poprvé aktivně setkal v pětadvaceti letech, kdy vstoupil do pražského divadelního souboru Jan pod vedením pozdějšího herce divadla Semafor Martina Ondrucha. Později s celým souborem přešli Karel Pleiner, Lány pod vznikající amatérskou scénu Rampa v Braníku, kde byly koncem osmdesátých let pod vedením Vlasty Schönpfluga pořádány pravidelné každoměsíční přehlídky amatérských divadel. Během oněch dvou let, kdy tento projekt trval, měl možnost seznámit se s průřezem amatérské tvorby prakticky z celé republiky, neboť základní pravidlo přehlídky znělo: každý soubor s každou inscenací jen jednou a dost. Součástí projektu byla také vlastními silami provedená rekonstrukce divadla Rampa, což, jak se mělo v budoucnu ukázat, byla dobrá škola pro pozdější činnost v Sokole. Po revoluci v roce 1989, kdy projekt Rampa padl jako spousta dalších, opustil Karel Pleiner zaměstnání a živil se coby muzikant na volné noze. Stal se členem kapely B. A. P., se kterou jezdil jeden čas jako s předkapelou známé skupiny Katapult a s níž také vydal u Pantonu v roce 1993 první desku, na které byl autorem všech písňových textů. V TJ Sokol hrál Karel Pleiner již jako žák hokej, fotbal a stolní tenis. V roce 2001 pak s Romanem Havelkou založil při TJ Sokol Lány divadelní spolek Tyrš. Tento soubor má dnes na svém kontě devět premiér, a také úspěchy na postupových přehlídkách, jako např. postup s Šedou eminencí na FEMAD Poděbrady 2003 či s Babincem a Entrtajnery na Divadelní Třebíč V souboru Tyrš působí pětadvacet dospělých členů. Soubor také provádí průběžně rekonstrukci jeviště lánské sokolovny a investoval do ní již 10

11 Osobnosti amatérského divadla nemalé prostředky. V loňském roce pak byl pod vedením Romana Havelky založen také dětský divadelní soubor Tyršata, ve kterém je dvacet dětí. Karel Pleiner působí u obou souborů jako manažer, a také jako občasný autor divadelních textů. Zatím Tyrš uvedl jeho hry Strašidelný les (2003), Babinec (2003), Entrtajneři (2003), aktovku Konkurz (2004) a dětský soubor muzikál S úsměvem jde všechno líp (2006), ke kterému napsal hudbu další člen souboru Mirek Píša. Momentálně je v přípravě pohádka Spravedlivý Bohumil, kterou Karel Pleiner napsal na motivy Boženy Němcové. Od roku 2001 Karel Pleiner také pracuje ve výboru TJ Sokol Lány. Vladimír Šauer (*1943) Občanské sdružení divadelních ochotníků, Miniaturní divadlo Litomyšl. Za celoživotní autorskou, hereckou, režisérskou a pedagogickou činnost především v oblasti dětského a mládežnického divadla. Pan Vladimír Šauer se narodil v Litomyšli a s ní spojil svůj divadelní osud. V letech se Školním divadlem Vladimír Šauer, Litomyšl jedenáctiletky Litomyšl uváděl různé scénky a písničky z repertoáru Osvobozeného divadla i vlastní texty. V období s Jaroslavem Nejedlým založil a řídil v Litomyšli Miniaturní divadlo, pro které napsal řadu pásem, kabaretů, revuí i muzikály Poslední majáles a Haló, holky. Kromě toho režíroval a hrál. Působil také jako externista Východočeského divadla Pardubice. Později byl členem profesionálního pardubického Stop divadla, ve kterém hrál Ferryho v představení Krvavý Bill a viola (Švandrlík- Hapka). V roce 1965 založil Dětský divadelní soubor Vitamín S, pro který psal texty divadelních her, dětských muzikálů a kabaretů, skládal písničky, režíroval, účastnil se soutěží, pořádal školení a letní soustředění. Roku 1968 dosáhl významných úspěchů na přehlídkách Šrámkův Písek a Šrámkova Sobotka, pětkrát se účastnil Hronovského dětského jara, přehlídky Erbenův Miletín, Mezinárodního festivalu v Karviné atd. Za třicet jedna let uvedl ve Vitamínu S třicet osm divadelních premiér, s dětmi odehrál celkem pět set šedesát dvě představení, které vidělo asi sto dvacet tisíc diváků. V dětském divadle odchoval i několik nynějších profesionálních herců a zpěváků: Tomáš Lněnička (Klicperovo divadlo), Radek Vávra (Drak), Petr Lněnička (Rokoko), zpěváci Eva Piknová, Jaroslav Bílý a Jiří Bílý. V roce 1996 přijal nabídku a stal se členem (konferenciérem) Srandovního divadla v Litomyšli, které každoročně uvádí Mikulášskou nadílku humoru, legrace a srandy celovečerní představení, blok scének a blok písňových parodií. Ve dvou sezonách (1998 a 2005) byla uvedena i jeho hra O dvanácti měsíčkách. U příležitosti dvoustého výročí otevření zámeckého divadélka v Litomyšli spoluzaložil Vladimír Šauer Zámecký divadelní soubor Milislav a podílel se na uvedení hry, kterou bylo divadélko v roce 1798 otevřeno: Milenec a sok v jedné osobě. V roce 2000 s MUDr. Vladimírem Žákem obnovili v Litomyšli Miniaturní divadlo. S několika nadšenci uvedli legendární představení Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Jonáš a tingl tangl, ve kterém hrál Vladimír roli Jonáše. Ke stému výročí narození protagonistů Osvobozeného divadla (V+W+J) nastudoval, hrál a zpíval v pásmu scének, Hana Šiková, Plzeň písniček a vyprávění nazvaném Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka. Od roku 2006 vyučuje v literárně-dramatickém oddělení Základní umělecké školy v Litomyšli. Hana Šiková (*1957) Svaz českých divadelních ochotníků, Plzeňská neprofesionální scéna Plzeň. Za dlouholetou iniciativní práci věnovanou rozvoji ochotnického divadla. Paní Hana Šiková se věnuje divadelní amatérské činnosti od svého mládí. Od roku 1977 je členkou významného plzeňského ochotnického souboru Dialog Plzeň, kde získávala zkušenosti pod vedením vedoucí souboru a režisérky Slávky Trčkové. Uplatnila se nejen jako herečka, nápověda, inspicientka, návrhářka kostýmů, ale i jako režisérka. Je autorkou dvou pohádek. Absolvovala dvouletý herecký seminář u režiséra Václava Beránka. Byla zaměstnána v Městském kulturním středisku v Plzni a z tohoto titulu se podílela na organizaci krajských ochotnických přehlídek v Plzeňském kraji. Po zrušení MKS pracovala v Plzeňském kulturním středisku Esprit a i nadále se věnovala ochotnickému divadlu a jeho organizaci i jako produkční Divadla Dialog. V roce 1997 se podílela na založení občanského sdružení Plzeňská neprofesionální scéna, v současné době je místopředsedkyní této organizace. Má veliký podíl na organizaci západočeských oblastních přehlídek a plně se věnuje získávání grantů na tyto akce. Od roku 1994 je členkou SČDO, v současné době vykonává již po několik volebních období tajemnici západočeské organizace SČDO a je členkou předsednictva SČDO v Praze. V roce 2002 jí byl udělen Zlatý odznak SČDO. Jiří Valenta (*1927) Volné sdružení východočeských divadelníků, DS Erben Miletín. Za dlouholetý přínos amatérskému divadlu, práci na Místopisu českého amatérského divadla a vytvoření scénáře expozice muzea v Miletíně. Pan Jiří Valenta vyrostl v rodině vesnických učitelů, nadšených ochotníků, jako dítě vystupoval v dětských rolích, později se podílel na práci divadelních souborů v Dolních a Horních Stakorách v okrese Mladá Boleslav. Absolvoval DAMU, obor dramaturgie u prof. Františka Götze a prof. Jana Kopeckého. Byl organizačním vedoucím Lidového souboru konzervatoře a AMU. V 50. letech byl dramaturgem Krajského oblastního divadla v Hradci Králové a Trutnově, předsedou Krajského poradního sboru pro divadlo v Hradci Králové, redaktorem rubriky Ať žije ochotnické divadlo a později recenzentem divadelního dění v kraji. Pořádal společná letní vystoupení profesionálních umělců se studenty a ochotníky pro vesnice. Později byl vedoucím divadelního oddělení ÚDLUT, organizoval výrazné změny 11

12 Osobnosti amatérského divadla v průběhu Jiráskových Hronovů, byl iniciátorem tvorby sítě poradních sborů, předsedou redakční rady časopisu Ochotnické divadlo. V Osvětovém ústavu řešil výzkumný úkol zabývající se kulturním životem vesnického obyvatelstva. V období tzv. Pražského jara 1968 organizoval spolu s Františkem Pavlíčkem práci aktivu komunistů kulturně-výchovných pracovníků. Za své postoje byl perzekvován a v období 70. a 80. let tzv. normalizace směl pracovat nejprve jako řidič tramvají, později patnáct let jako kulisák v Městských divadlech pražských. Zajišťoval tematická setkávání amatérských souborů v Senohrabech. V roce 1990 byl pověřen likvidací Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost. V období byl prvním ředitelem Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu a spolu se spolupracovníky (PhDr. Miroslav Šmolík, PhDr. Vítězslava Šrámková, PhDr. Slavomír Plicka, Zdeněk Jírový) koncipoval jeho strukturu a úkoly. V důchodu přechodně pracoval v útvaru Regis a v redakci Místní kultury, ale od roku 1998 všechny své síly věnoval dějinám českého amatérského divadla v útvaru NIPOS ARTAMA. Zpracoval Bibliografii českého amatérského divadla (za spolupráce kolektivu ARTAMA). V letech připravoval vydání Místopisu českého amatérského divadla, organizoval práci stočtyřiceti spolupracovníků v regionech na sběru materiálu, koncipoval a organizoval jeho zpracovávání, podílel se spolu s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou na jeho redakci. (I. díl vydal IPOS 2001, 520 stran, 678 obrázků, II. díl IPOS 2002, 784 stran, 993 obrázky). Roku 2003 zpracoval projekt Databáze českého amatérského divadla, do roku 2005 organizoval jeho realizaci, posléze spolupracoval na jeho naplňování zvláště v bázích Bibliografie, Kalendárium, České amatérské divadlo v zahraničí a studiem fondů archivů. V období inspiroval založení muzea českého amatérského divadla v Miletíně, realizoval sběr materiálů, stal se autorem scénáře expozice Národní divadlo českého Podkrkonoší a spolupracoval na její realizaci. Pan Jiří Valenta je čestným členem VSVD a DS Erben Miletín. Jiří Valenta, Praha Divadlo jako životní poslání Vítězslava Šrámková Jarka Mikešová byla jednou z nejvýraznějších amatérských hereček druhé poloviny 20. století. Zdá se mi divné psát byla, natolik jsou její postavy v paměti živé. Ale její čas se naplnil zemřela 29. června tohoto roku. Pouhé čtyři dny po svých 77. narozeninách. I když hrála divadlo od dětství a v duchu koketovala s myšlenkou stát se herečkou, osud jí připravil jinou cestu. Šťastně se zamilovala a vdala za Františka Jarka Mikešová byla častou účastnicí Cyranova kordu a Pohárku SČDO. Foto Ivo Mičkala je z jejího nastudování monologu Aldo Nicolaje Sůl a tabák. Mikeše, který v té době také hrál a brzy i režíroval divadlo. V roce 1950 za ním přešla do souboru Malé scény Vyšehrad, kde slavila první divadelní úspěchy v hrách, které František uváděl na scénu. Nebyla typ naivky, takže od počátku hrála věkově zralé charakterní postavy. O šest let později svého muže následovala do nově založeného vinohradského souboru Máj. Vedle rodiny, která se brzy rozšířila o dvě dcery, pro ni byl naplněním života. Zažívala jeho největší umělecké vrcholy v 60. letech a zůstala mu věrná. Počáteční okouzlení divadlem postupně vystřídalo velmi odpovědné hledání J. Mikešová v postavě Zimy v pohádce Ivy Peřinové Pohádka do dlaně na rakovnické Popelce v r Foto: soukromý archiv. podstaty a podoby každé z postav, které hrála. Celkový počet rolí charakterních i komediálních patrně překročil sedmdesátku, přičemž Jarka šla do každého představení se stejně velkým nasazením a rozechvěním jako do premiéry. Spolupracovala s mnoha režiséry (kromě Františka Mikeše to byli např. Jiří Beneš, Jaroslav Šindelář, Ferdinand Čulík, Josef Traxler, Lubomír Novotný, Alois Nosek a Magdalena Mikešová), hrála na řadě divadelních přehlídek a festivalů, opakovaně i na přehlídkách národních a celostátních, na zahraničních zájezdech, kde získala i pěknou řádku hereckých cen. Stala se nositelkou Zlatého Tyla a výrazně přispěla k souborovému ocenění Cenou hlavního města Prahy. Úspěchy ji těšily, ale přitom snad nejraději hrála pro děti, i když věděla, že to jsou představení, v nichž je nejméně možné získat uznání a obdiv kritiky. S amatérským divadlem prožila Jaroslava Mikešová téměř celý život a povýšila je na své životní poslání. Velké dámě na malých prknech s veškerou úctou BAPE 85. Kresba: soukromý archiv. 12

13 Klíčové celostátní přehlídky 56. Loutkářská Chrudim aneb Málo nového pod sluncem František Kaska Snímek z loutkářského štrúdlu, konaného na zahájení přehlídky na Resselově náměstí, a foto propagace 56. Loutkářské Chrudimi: Ivo Mičkal....některá představení z okénka, ač neprošla žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do kvality nezadala s některými představeními hlavního programu, kde se obvyklá otázka: Kdo to sem poslal? objevila hned několikrát. Program letošního všenárodního setkání loutkářů a lidí jim blízkých byl co do počtu bohatý. Osmnáct souborů v hlavním (někdo se nebojí říci i soutěžním) programu, šest (velmi dobře zvolených, a skutečně inspirativních) a dalších pět doplňkových představení v Okénku loutkářských tradic, které bylo letos věnováno maňáskům. Dlužno říci, že některá představení z okénka, ač neprošla žádnou oficiální oblastní přehlídkou, si co do kvality nezadala s některými představeními hlavního programu, kde se obvyklá otázka: Kdo to sem poslal? objevila hned několikrát. Jako obvykle se objevily inscenace tradičních loutkářských souborů (tradičními rozumějme hrající pravidelně několik desítek let marionetové a ve chvílích největší odvahy maňáskové divadlo), tentokrát reprezentované především Hloupou Barkou souboru LD Jiskra Praha a inscenací TLD Zvoneček Praha, Zdeněk Sloboda: Ferda mravenec a kamarádi. V obou případech překvapivě vystoupili věkem velmi mladí lidé, nikoliv však způsobem divadelního uvažování. Mladá maňásková odnož LD Jiskra si vylámala zuby při inscenování veselé pohádky Jana Drdy Hloupá Barka především použitím nezdůvodněného dvojího plánu maňásci a živáci, kde ovšem zvládnutá nebyla ani část činoherní ani loutková. Maňásci, či spíše jakési chňapky, na malém paravánu nedávali velké možnosti rozehrání a ani ty nebyly využity. Čtyři mladí herci, včetně autora a režiséra Pavla Voborníka, s velkou energií vstoupili na tak trochu neprobádané území. 1 A tak nejvýraznějším momentem představení se stalo opakované rozbíjení vajec. Soubor Zvoneček se do žádných experimentů nepouštěl. Pro svou inscenaci zvolili marionety na nitích s rozdělenou interpretací, navíc se zvukovou konzervou. Pro některé účastníky LCH bylo překvapením, že tento způsob hraní je ještě v 21. století využíván. Výraznou sekorovskou stylizací loutek i scény i nahranými hlasy a zvuky a nepříliš invenčním rozehráním (či spíše okomentováním) nejznámějších příhod Ferdových soubor vytvořil spíš jakousi vzpomínku na dobu před třiceti (čtyřiceti padesáti) lety. Snaha o inovaci použitím soudo- Okénko loutkářských tradic. LS Kováček Praha / Jiří Jaroš a kol.: Tři prasátka. Foto: Ivo Mičkal. Okénko loutkářských tradic. Divadélko Frydolín Praha-Hostivař / Jiří Středa: Jak voják Matěj mezi nebem a peklem putoval. Foto: Ivo Mičkal. 13

14 Klíčové celostátní přehlídky...doufejme, že nejde o všeobecný trend nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením se s málem a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak s loutkou hrát. bých hlášek a filmové hudby nepřinesla ovoce. Problémem, který se ovšem netýkal jen tohoto souboru, ačkoliv zde byl nejvíce zřetelný, bylo nezvládnuté vodění loutek, tedy ono řemeslo, kterého si na nejlepších tradičních souborech nejvíce vážíme a které letos na LCH žádný z nich nepředvedl. Snad je to dáno mládím a nezkušeností aktérů, doufejme, že nejde o všeobecný trend nástupu ledabylosti a polovičatosti, tedy spokojením se s málem a nechutí investovat více úsilí, trpělivosti a času do učení se, jak s loutkou hrát. Také LS Klubíčko Cvikov patří k souborům s mnohaletou tradicí. V inscenaci L. Moszcynskiho a J. Wilkowskiho Giňol účinkují dva herci, kteří vytvářejí rámec pouličního putovního divadla a zároveň zasahují do děje, spoluvytvářejí příběh. Ostatní postavy jsou hrány spodovými loutkami, bohužel s minimálními možnostmi loutkoherecké akce. Dvouplánový paraván představující pařížské střechy tvořil nepříliš funkční scénu, kytarový doprovod a písně spíše umocňovaly dojem bezobsažné a rozpačité podívané, kde základní problém je už v nedramatickém a nelogicky vystavěném textu. Celkový dojem nezachraňuje ani pokus o živou komunikaci s diváky, která přerůstá spíše v manipulaci. Podobný rámec, i když zde šlo o divadlo jarmareční, zvolily Jana Paulová a Daniela Voberová, jinak Divadýlko Dančajáno z Litomyšle, které zahrály Pohádku pohádkovou malými marionetami ve dvou rodinných loutkových divadélkách postavených vedle sebe. Kamenem úrazu inscenace je opět text, tentokrát autorský, seskládaný z různých pohádkových motivů, jehož nízké dramaturgické kvality nevyvážila ani energie investovaná oběma protagonistkami. Mnohem lépe si s podobným principem (srovnání se nabízelo, neboť obě divadla hrála na LCH proti sobě, tedy ve stejné časy stejného dne) poradily dámy z LS Bublanina Vsetín. V inscenaci Začarovaný les také pracovaly s motivy a postavami různých známých pohádek, tentokrát však převážně funkčně. Kateřina Dohnálková, která odehrála představení živě, a to v obou významech tohoto slova, hraje turistku, jež zabloudila v lese a setkává se zde s postavičkami, představovanými maňásky, hračkami či opět živou ježibabou Barbory Dohnálkové. Jednoduchý paraván s průstřihy a oponkou zcela postačil ke ztvárnění nenáročného příběhu adresovaného dětem mladšího školního věku. Inscenace byla všeobecně dobře přijata a porotou doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov. LS Bublanina Vsetín / Kateřina Davidová: Začarovaný les. Foto: Ivo Mičkal. Divadýlko Dančajáno Litomyšl / Jana Paulová, Daniela Voberová: Pohádka pohádková. Foto: Ivo Mičkal. Třetí představení ztvárněné dvěma herečkami byla Černá a Bílá Fróna na motivy vlámských pohádek souboru LD Maminy Jaroměř, které mělo všechny ambice a znaky rodinného loutkového divadla. Byly použity jednoduché malé marionety s odkrytým voděním, které aktérkám umožňuje rozehrát druhý plán komunikaci mezi nimi a spíše náznaková scéna na několika stolcích. Určité dramaturgické nedostatky vyvažuje emocionálně působivé a svébytné komediální herectví především Jany Dvořáčkové a její sekundující spoluhráčky Zuzany Broukové. Diskutabilní je zapojení dětí. Představení nicméně patřilo k tomu lepšímu v hlavním programu LCH. Překvapivou novinkou byl LS Na Holou Hořovice, který se zajímavě stylizovanými marionetami L. Řeřichy (jinak autora, scénografa i režiséra) sehrál představení Zkáza adamitů. Inscenace byla prezentována jako pokus o demýtizaci historických postav a událostí, v tomto případě rozprášení skupiny adamitů Janem Žižkou z Trocnova. Výsledný dojem však nepřekročil kvalitu pokleslé televizní zábavy či tzv. hospodského humoru. Ani využití středověké hudby inscenaci nepovýšilo. Podobným problémem, tedy nadužitím drsného až vulgárního humoru a absencí jasné dramaturgicko-režijní koncepce, trpěla i inscenace Š. D. B., kterou nastudoval LS Podivíni Podivín. Podivíni pracovali, dle vlastních slov, na motivy známé 14

15 Klíčové celostátní přehlídky pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, přičemž popřeli a pokroutili vše podstatné, co dělá tuto pohádku pohádkou. Kvalitu představení pak nezachránila ani nápaditá hra se zajímavými manekýny (v mnohem méně výtvarně a funkčně povedené scéně), ani poměrně zdařilý scénický kytarový doprovod. Do dramaturgické linie festivalu se promítla i reflexe televizní zábavy, ač inzerovaná jako parodie, působila spíš jako ozvuk, využití motivů známých žánrů k inscenování loutkových vtípků, tu více, tu méně podařených. V obou představeních Úplněk nad pampou souboru LS Vlastislav Hradec Králové a Černá kukla LS Tate lyumni z Prahy chyběl jasnější názor na ztvárňovaný (parodovaný) žánr a nerozkrytý důvod inscenování. LS LS Podivíni Podivín Tomáš Gála: Š.D.B. Foto: M. Strotzer LS Moje pětka Jaroměř G. Urbán: Bleděmodrý Petr Foto: I. Mičkal Vlastislav zvolil za východisko jihoamerickou telenovelu, kterou odehrál na řadě malých loutkových divadélek, kde střídavě vytahované oponky nahrazovaly televizní střihy a příběh samotný rozehrávaly jednoduché stylizované krabičkové marionety a komentovali televizní hlasatelé v jednotlivých obrazovkách. LS Tate lyumni pro svou akční krimi zvolili poměrně zdařilé maňásky a jednoduchý paraván s oponkou a přes diskutabilní vtipnost textu samotného se s dramatickým rozehráním příběhu vyrovnali o poznání lépe. Již tradičně obohatila program představení hraná dětmi, i když v některých případech už spíše adolescenty, ale i u nich jde o líheň ZUŠ, přinášející dramaturgické i inscenátorské kvality. Jestliže v představení LS Moje pětka Jaroměř Bleděmodrý Petr (hrály děti cca desetileté s plyšovými hračkami a dalšími rekvizitami) vnímáme především silné téma jinakosti a přirozenou hravost a energii dětí využitou pro sdělení tématu, pak Terka Schlöglová LS Terka Žamberk pod vedením Olgy Strnadové už předvedla pevný divadelní tvar se skutečným hereckým projevem. Jednoduché, ale výtvarně čisté loutečky (maňásci a javajky) i scéna, téměř minimalistické hraní, ukázněný, jemný, ale živý projev aktérky a vtipné řešení jednotlivých scén řadilo představení 1 x 3 pohádky (O vlkovi a kůzlátkách, O Smolíčkovi a O Červené karkulce výběr z 2x 7 pohádek Františka Hrubína) k vrcholům přehlídky. Kultivované soustředěné herectví předvedly i půvabné dívky ze ZUŠ Veselí nad Moravou v představení Stínové divadlo pro krásnou Lin. Jevištní adaptace japonské pohádky Hany Doskočilové zaujala svojí poetičností, atmosférou, kterou podpořilo využití svíček a svícnů jako zástupných předmětů pro jednotlivé postavy a i samotné stínové divadlo, které však paradoxně patřilo inscenační nenápaditostí k méně zdařilým částem představení. Africký příběh LS Štokrle Semily, autorské představení Pavla Martince a Jakuba Kováře, už ukazuje chuť uchopit divadlo více do vlastních rukou, i když oko režisérky a pedagožky Hany Mockové nelze pominout. Příběh cesty afrického chlapce na konec světa a zpět rozehrávají s jednoduchými plošnými LD Maminy Jaroměř J. Dvořáková podle vlámské pohádky: Černá a Bílá Fróna Foto: M. Strotzer 15

16 Klíčové celostátní přehlídky LS Čmukaři Turnov / Pavel Traub: Zvyřátka za to nemůžou. Foto: Ivo Mičkal.... Čmukaři i Céčko, prokázaly svou zkušenost a vyzrálost také v kvalitním loutkoherectví. loutkami na stejně jednoduché plošné scéně představující čtyři písečné duny. Hlavní devizou je ovšem spíše živý způsob herectví, přirozená komunikace mezi protagonisty, chuť a fantazie, se kterou si pohrávají s příběhem, kterému přece jen chybí jasné téma. Stejně specifické herectví a nápadité zacházení se situací přinesl ve svém taktéž autorském počinu O Honzoj Jakub Maksymov z LS Někdo z Jaroměře. Původně japonskou LS Někdo Jaroměř J. Maksymov a J. Holasová: O Honzoj Foto: I. Mičkal LS Terka Žamberk / František Hrubín: 1x 3 pohádky. Foto: Ivo Mičkal. pohádku přetvořil pod pedagogickým vedením Jarky Holasové a inscenoval jako lehce absurdní hříčku s ponaučením. Loutky z recyklovatelného odpadu souzní s rámcem vyprávění nádražního uklízeče, jeho nedotaženost ale patřila k problémům inscenace. Oba soubory však přivezly na LCH sympatický živý mladý způsob divadelního uvažování a za to jim patří dík. Mezi stálice chrudimského nebe bezesporu patří soubory LS Céčko Svitavy a LS Čmukaři Turnov se svou nezaměnitelnou poetikou a způsobem herectví. Náročnější úkol si vytyčilo Céčko, které se snažilo najít adekvátní divadelní obraz k textům Daniila Charmse. V představení Fialový vítr jsme viděli jakési vnitřní znovuprožití Charmse. Velmi niterné herectví s využitím jednoduchých loutek i předmětů, atmosféru smutku a vnímání ruské duše dotvářely použité scénické prostředky hudba, hra se světlem, někdy snad na hranici klišé. Soubor spíše rezignoval na výklad, přiblížení, rozklíčování textů i vlastních postupů, takže ve spojení s poměrně jednotvárným temporytmem k mnoha divákům představení nedoputovalo přes rampu jeviště a zůstal jen stísněný pocit a patos. Ti vyvolení pak vnímali smutek z pomíjivosti věcí a z relativity našeho konání. 2 Představení patřilo na LCH k nejdiskutovanějším a pro své nesporné kvality bylo doporučeno do širšího výběru na Jiráskův Hronov. LS Čmukaři z Turnova přivezli divácky vděčnější a pohodovější představení, a to scénické ztvárnění bajek Pavla DNO Hradec Králové LAPOhádky tedy Ledové techno Foto: Ivo Mičkal 16

17 Klíčové celostátní přehlídky LS C Svitavy / Daniil Charms: Fialový vítr. Foto: Ivo Mičkal. Trauba pod názvem Zvyřátka za to nemůžou. Ke hraní využívali plošné loutky, maňásky, hračky, předměty a také sami sebe. Sled jednotlivých vtipných výstupů bajek (některé byly rozehrány zajímavěji, některé odzpívány) vyvolal v sále příjemnou atmosféru. Diskutována byla literární kvalita textů, ty ale dokázal soubor divadelně povýšit. Oba soubory, Čmukaři i Céčko, prokázaly svou zkušenost a vyzrálost také v kvalitním loutkoherectví. I turnovská inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov. Emocionálně působivá a vesměs kladně přijatá byla inscenace Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, kterou zahrál plzeńský L. S. Věk, soubor složený z členů několika mladých divadel známých z předchozích ročníků LCH, namátkou DNO, Pachýř Pačejoff, Rámus. Mnozí z aktérů jsou v současné době studenty KALD DAMU. Devět mladých lidí a Petra Kosová sdělili z jeviště své osobní výpovědi, velmi upřímné a přitom divadelně povýšené. Za zmínku stojí i kvalitní hudební a výtvarná složka inscenace. Loutky, ač se většinou nedopouštěly jednání, byly účelně využity. Škoda, že ve druhé části představení soubor na tuto složku spíše rezignoval a spokojil se se sledem výpovědí a písní. Představení Fucking Generation však spolu s Fialovým větrem patřila na letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla. L. S. Věk byl s inscenací Fucking Generation nominován na Jiráskův Hronov. Pomyslným vrcholem přehlídky se stalo představení LAPOhádky tedy LEDOVÉ TECHNO divadla DNO, Hradec Králové, tedy několika jeho členů, kteří studují DAMU. Inscenace je vyvážená po stránce herecké, výtvarné i hudební, zajímavá je spojením moderních technologií (projekce) s přírodním materiálem (loutky z klacíků) 3. Pokud se někteří diváci z různých důvodů přestávali orientovat v příběhu vycházejícím z laponských mýtů, mohli se nechat unést sugestivní atmosférou, vnímat především vizuální (kromě projekce a hraní loutkami je vynikajícím způsobem používána stínohra) a zvukovou složku (hudbu, která určovala rytmus a atmosféru celého představení a do které vplul obraz, 4 obstarali Honza a Bára Kratochvílovi). Představení bylo hráno v laponštině, velmi zvukomalebném jazyce, se sporadickými českými titulky. Inscenace byla doporučena do širšího výběru na Jiráskův Hronov. Právě propojení mladého amatérského (nejen) loutkového divadla a DAMU, způsobené nástupem některých LS Věk Plzeň / Kolektiv souboru: Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen. Foto: Ivo Mičkal. Představení Fucking Generation /... / spolu s Fialovým větrem patřila na letošní LCH k těm, která překročila rámec loutkového divadla. L. S. Věk byl s inscenací Fucking Generation nominován na Jiráskův Hronov. ZUŠ Veselí nad Moravou Jana Doskočilová: Stínové divadlo pro krásnou Lin Foto: Michal Drtina progresivních mladých loutkářů na tuto školu, je zajímavým aspektem, který se na letošní LCH kladně projevil. Není náhodou, že právě inscenace vytvořené těmito tvůrci patřily k největším zážitkům přehlídky. Je to snad příslib do budoucna? Byl bych tomu rád. ¹ Robert Smolík, Valderon 2, 2007, str. 9 ² Karel Tománek, Valderon 5, 2007, str. 6 ³ Karel Tománek Valderon 7, 2007, str. 7 4 Petr Vodička, Valderon 7, 2007, str. 7 17

18 Klíčové celostátní přehlídky Karel František Tománek závěrem 56. LCH Já se neodvažuji provést hodnocení celé přehlídky, ale sám za sebe bych chtěl říct, že mám pocit, že vzhledem k programové skladbě nám přehlídka poskytla široký a detailní obraz o současném amatérském loutkovém divadle. Pro mě nejzajímavější ve chvíli, kdy se prolínaly postupy činoherního a loutkového divadla. A této přehlídce bych do budoucna chtěl popřát, aby se tu objevovaly impulzy, které obohatí nejen divadlo loutkové, ale divadlo jako celek. Děkuji vám za fantastickou atmosféru. Karel František Tománek při zakončení 56. Loutkářské Chrudimi. V pozadí další členové přehlídkové poroty Petr Vodička a Petr Vydra. Foto: Ivo Mičkal. Výsledková listina 56. Loutkářské Chrudimi O čem byly chrudimské semináře Jaques Joseph Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat z celkem 14 seminářů. Vedle již tradičního K klubu pro děti, letos vedeného členkami Tlupyatlapy ze Svitav, a semináře U U nás, vedeného Magdou Johnovou ze ZUŠ Žerotín a určeného pro náctileté, pokrývala letošní nabídka širokou paletu sahající od každoročně se navracejících seminárních stálic D Dramaturgie pod vedením dramaturgyně Divadla Minor Petry Zámečníkové, H Hlasovka opět pod taktovkou pedagožky Jany Altmannové z DAMU nebo ještě A Autorskodramatizátorský seminář Luďka Richtera přes semináře méně tradiční N Neverbální divadlo lektorované Michalem Hechtem až po ryzí experimenty P Pokus o minimalismus Jiřího Adámka. Teoretici se uzavřeli do svých místností a celý týden strávili diskutováním a prací nad texty. V případě autorů a dramatizátorů (seminář A) studovali, kriticky rozebírali a upravovali texty vlastní, v případě dramaturgů (seminář D) pracovali s textem hry Drak od J. Švarce. Několikrát si jej přečetli a poté rozebírali na situace, zkoumali možnosti, jeho dramatizace, analyzovali postavy a nakonec porovnali své snažení s tím, jak hru ztvárnilo hradecké Divadlo Drak Z předváděčky loutkářské dílny K. Šefrny a J. Polehni: Foto: Ivo Mičkal. Porota 56. Loutkářské Chrudimi ve složení Karel František Tománek (předseda), Robert Smolík, Jakub Hulák, Petr Vydra a Petr Vodička udělila tyto ceny: souboru L. S. Věk z Plzně za inscenaci Fucking generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, souboru Dno z Hradce Králové za inscenaci LAPOhádky tedy Ledové techno, Romanu Kudláčkovi a Kamilu Bělohlávkovi za výtvarnou složku inscenace LAPOhádky tedy Ledové techno, Honzovi a Báře Kratochvílovým za hudbu k inscenaci LAPOhádky tedy Ledové techno, souboru Čmukaři z Turnova za herectví v inscenaci Zvyřátka za to nemůžou, souboru C ze Svitav za osobitou interpretaci textů Daniila Charmse v inscenaci Fialový vítr, Janě Dvořáčkové za herectví v inscenaci Černá a bílá Fróna, Olze Strnadové za pedagogické vedení při práci na inscenaci 1 3 pohádky, Vítězslavě Trávníčkové za pedagogické vedení při práci na inscenaci Stínové divadlo pro krásnou Lin, souboru Bublanina ze Vsetína za autorský přístup a herectví v inscenaci Začarovaný les. Porota nominovala na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov 2007 inscenaci Fucking generation, a doporučila inscenace: LAPOhádky tedy Ledové techno, Zvyřátka za to nemůžou, Fialový vítr a Začarovaný les. 18

19 Klíčové celostátní přehlídky Účastníci 56. Loutkářské Chrudimi si mohli vybrat z celkem 14 seminářů. (Petra Zámečníková s sebou přivezla videozáznam jejich inscenace). Hlasovka Jany Altmanové se svým obsahem držela již loni zavedené a osvědčené tradice. Seminaristé se nejprve učili správně dýchat a pracovat s dechem a hlasem a vůbec si osvojovali základy správné a znělé jevištní mluvy. Na těchto základech pak mohli dále experimentovat a zkoumat, jak se proměňuje vyznění věty v závislosti na změně intonace, dikce, frázování nebo rozmístění akcentů ve větě. Zkrátka nepřišla Ze semináře Zvuk, hlas, divadlo Jana Matáska. Foto: Ivo Mičkal. Z předváděčky semináře Pokus o minimalismus Jiřího Adámka. Foto: Ivo Mičkal. herců. Hlavně žádný děj, ten mohl nanejvýš samovolně vyvstat. Pracovalo se i s textem, s nezávisle probíhajícími vnitřními monology nebo jednoduchými dialogy a také se synchronizací pohybů či zpomalováním nebo dokonce zastavováním času. Všechny seminaristy práce velice zaujala a podle jejich slov se jim nakonec doopravdy povedlo objevit skutečný minimalismus, přestože se jim to možná nepodařilo tak dobře sdělit divákům během závěrečného vystoupení. To se skládalo z několika scének zaměřených vždy na jeden jediný atom výstavby dramatické situace, přičemž některé z nich nemohl divák nezasvěcený do bližších okolností práce v semináři plně ocenit. ani gesta a mimika, které zcela pochopitelně také významně ovlivňují vyznění textu. Všechny tyto možnosti práce s hlasem pak předvedli na závěrečné recitaci krátkých textíků. Dalším již tradičním seminářem byl hudební (Z), již několik let vedený Janem Matáskem. V semináři se vedle práce s rytmem (různé alternativní i klasické perkuse) celou dobu především intenzivně zpívalo. Střídaly se improvizace, některé z naprostého ticha a jiné na určitou basovou linku, s nastudováním předem připravených vlastních písniček našeho lektora. Honza byl velice vstřícný, upravoval program podle přání svých seminaristů a několikrát jim zprostředkoval i velice silné zážitky, například společný výlet do nedaleké vísky. Svou předváděčku pak Zetkaři spojili se seminářem P Pokus o minimalismus Jirky Adámka. Tento vpravdě experimentální seminář byl skutečným hledáním nikoli často zprofanovaného využívání minimalismu na divadle, ale jeho samotného a divácky ne vždy vděčného jádra. Základní inspirace vycházela z minimalistické hudby (např. skladba pro 100 metronomů z počáteční tikající kakofonie postupně odpadává metronom po metronomu a skladba končí tichem) a na scéně se pak vycházelo z nejjednodušších možných daností jedno místo, jeden vztah nebo jeden pocit. Pracovalo se i se zástupnými předměty reprezentujícími alter- nebo antiega jednotlivých Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných Janem Dvořákem ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich. Z předváděčky semináře Technologie loutky Vítězslava Kuschmitze. Foto: Ivo Mičkal. 19

20 Klíčové celostátní přehlídky Tradiční součástí nabídky, tím, co na žádné Loutkářské Chrudimi nemůže chybět, jsou semináře zaměřené na práci s loutkou. Letos byly dva: Maňas a maňásek (lektorka Mirka Vydrová) a Technologie loutky (lektor Vítězslav Kuschmitz). Maňáskáři se pochopitelně soustředili na maňásky (přestože při výrobě vlastní loutky někteří seminaristé nevědomky vyrobili javajku), s čímž byla spojena řada cvičení pro pružnost a ohebnost rukou a prstů. Seminaristé taktéž prováděli řadu doplňujících cvičení, souvisejících zejména s vnímáním svého těla a zkoumáním jeho pohybů a způsobů, jakými vyjadřuje emoce, které poté zkoušeli přes ruce přenášet i do loutek. Po úvodní výrobě loutky z předem připravených předmětů (vařečka, balonek, ) si seminaristé vyzkoušeli i výrobu klasického kašírovaného maňáska, ale nestačili ho za jeden týden dokončit, a tak se jedinou náplní závěrečné předváděčky staly etudky hrané pouze rukama v bílých rukavicích. Seminaristé plně využili pohyblivost svých rukou a spíše než lidské postavy originálně předváděli různá zvířata (želvu, šneky ). I v semináři Technologie loutky si mohli seminaristé vyzkoušet výrobu loutky, tentokrát klasické špalíčkové marionety, které si také zkusili i navázat. Se svým výtvorem následně zkoušeli hrát, aby si uvědomili, jak významně předurčuje způsob výroby a navázání loutky její výrazové a pohybové možnosti. Seminář se ale neomezoval pouze na marionety podobným způsobem byl zkoumán vztah mezi technologií a výrazovými možnostmi u mnoha dalších typů loutek. Vedle marionet si účastníci vyzkoušeli také výrobu papírových loutek určených pro stínohru a v plánu byla i výroba javajky, na kterou ale již nezbyl čas. Řadu technicky zaměřených seminářů ještě obohatil seminář S Scénografický seminář vedený scénografkou Irenou Marečkovou a režisérem, hercem a muzikantem Jiřím Vyšohlídem. Účastníci tohoto semináře se učili spojovat téma inscenace s výpravou a pracovat s prostorem. V malých skupinkách pak vypracovávali scénografické návrhy pro zinscenování Sněhové královny. Nápady pokrývaly širokou škálu možností a každý jasně vyjadřoval jedno z možných témat, jak k textu přistupovat. Po dohodě s lektory byla dvě základní možná témata: cesta a virtuální světy. Mezi návrhy pak bylo například minimalistické kukátko inspirované prostředím Chrudimi nebo impozantní kruhová aréna s obřími pohyblivými zrcadly. Zkrátka nepřišla ani práce se světlem (úzce související s výpravou) hotové makety byly různě nasvíceny a vyfotografovány, aby bylo možné udělat si představu, jak by mohla výprava v případě realizace vypadat. Posledních několik let se objevují také semináře nějak související s pouličním divadlem. Seminář pojmenovaný G Genius loci Genius cosi, vedený autorem řady site-specific projektů Tomášem Žižkou, se ale letos spíše než na pouliční divadlo zaměřil přímo na atmosféru města. Seminaristé strávili týden chozením po městě, seznamováním se s jeho historií a nalézáním skrytých míst, která dávají nahlédnout genia loci krásné Chrudimi. V souladu s tímto hledáním pak seminaristé nedělali žádné happeningy či průvody, ale vytvářeli malé etudy, na kameru zachycované momentky z atmosféry Chrudimi, které pak měli ostatní účastníci LCH možnost zhlédnout. Seminářem, který vzbudil velký zájem, přestože nebyl příliš loutkově zaměřený, byl seminář N Neverbální divadlo, jehož lektorem byl mim Michal Hecht. Tento fyzicky dosti náročný seminář (náročnost byla naštěstí kompenzována častými závěrečnými masážemi) bylo možné rozdělit na dvě části. V jedné se seminaristé seznamovali se základy pantomimické techniky, učili se předvádět tažení, tlačení, stoupání, klesání i klasickou pantomimickou chůzi a v druhé se učili tvořit a srozumitelně předvádět neverbální příběhy. Jako inspirace sloužily jak klasické pohádky, tak i hudba nebo prostor. Nejojedinělejším seminářem letošní Chrudimi byla bezesporu Loutkářská dílna (L). Přísně vzato nešlo ani o seminář jako spíš o pokus navázat na tradici loutkářských konzervatoří pořádaných Janem Dvořákem ostatně oba lektoři Jiří Polehňa a Karel Šefrna se poznali právě na jedné z nich. Dílna tak fungovala již od dubna a před LCH proběhla čtyři celovíkendová setkání. To mělo umožnit vytvoření mnohem užšího, intenzivnějšího kontaktu mezi účastníky. Vedle technického nácviku způsobu práce s různými typy loutek (účastníci např. dostávali domácí úkoly vytvořit nějakou etudu s danou loutkou) během těchto setkání postupně vznikalo plnohodnotné loutkové představení, od prvních krůčků, kterými bylo hledání cesty k textu a nalézání tématu, o kterém by se mělo hrát (klasické diskuze nad dramaturgií inscenace), přes dramatizaci (výchozím textem byla pohádka Rudovous ze sbírky Kočičí král Pavla Šruta) a skládání písní až k výrobě scény a loutek. Dílna tak komplexně pokrývala všechny momenty přípravy inscenace. Celé úsilí vyvrcholilo na Loutkářské Chrudimi. Týden intenzivního zkoušení bylo završeno úspěšnou premiérou, s výhledem na další reprízování i na další podobné dílny v následujících letech. Ze semináře Neverbální divadlo Michala Hechta. Foto: Ivo Mičkal. Ze semináře Genius loci Genius cosi Tomáše Žižky. Foto: Ivo Mičkal. 20