Právní úprava dovozu zboží do EU

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra mezinárodního a evropského práva Bakalářská práce Právní úprava dovozu zboží do EU Mgr. et Mgr. Lenka Peterková 2008/2009 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Právní úprava dovozu zboží do EU zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 Obsah 1. Úvod Společná obchodní politika a její cíle Výlučná pravomoc v rámci společné obchodní politiky Zásady společné obchodní politiky Právní úprava společné obchodní politiky Členění nástrojů společné obchodní politiky Společná obchodní politika v rámci primárních smluv Smluvní nástroje společné obchodní politiky Postavení práva WTO v rámci společné obchodní politiky Světová obchodní organizace a její dohody Struktura dohod WTO Postavení práva WTO v právu ES Cla jako nástroj společné obchodní politiky v kontextu dovozu zboží do EU Nařízení regulující dovoz zboží do Evropské unie Nařízení 3285/ Nařízení 519/ Nařízení 427/ Nařízení 3030/ Omezení dovozu Druhy obchodně ochranných opatření Nařízení 3286/ Dumping a subvence Dovoz zvláštních komodit a oblasti odlišné regulace Dovoz nebezpečných chemikálií

3 7.2. Dovoz v oblasti zemědělství Otázka sanitárních a fytosanitárních opatření Geneticky modifikované potraviny a krmiva Technická legislativa u výrobků Ochrana duševního vlastnictví při dovozu Závěr Cizojazyčné resumé Použitá literatura a zdroje

4 1. Úvod Evropská unie již dávno naplnila svůj první integrační cíl v podobě jednotného trhu. I přes časté vnitřní krize, které byly vedeny nedůvěrou v pozitiva ekonomické integrace a které může evropská veřejnost sledovat i s nástupem nového tisíciletí, dokázala pomocí postupných integračních krůčků dospět až do unie, která má nejen společný trh s jednotnými pravidly, nýbrž i společnou měnu, která vzájemné obchodování dále zefektivnila a usnadnila. I díky jednotným pravidlům v rámci vnější obchodní politiky by mohla stát jako příklad pro Světovou obchodní organizaci, která si za svůj hlavní cíl klade liberalizovat světový obchod tak, aby de facto kopíroval současné obchodní vztahy v rámci Evropské unie. Evropská unie získala právní subjektivitu a sama o sobě se stala právoplatným členem Světové obchodní organizace. Principy, na kterých je založen jednotný evropský trh, principy, na kterých stojí společná obchodní politika, tedy politika Evropské unie vůči nečlenským zemím, vycházejí z obecných zásad, které hájí i Světová obchodní organizace a které byly zakomponovány už do prvních poválečných dohod GATT 1. Současná společná obchodní politika se tak nese v duchu překrývání komunitární úpravy a práva WTO. Jejím základním principem je rozšiřování liberalizace trhu, která snad i přes negativní vnímání z hlediska stávající finanční krize 2, bude i nadále 1 GATT byla původně multilaterální dohoda obsahující všeobecné zásady a pravidla, jejichž cílem bylo regulovat mezinárodní obchod. Následným rozhodnutím smluvních stran byla přeměněna na mezinárodní organizaci. Samotná Všeobecná dohoda o clech a obchodu se za mezinárodní dohodu neoznačovala. Dohoda byla podepsána dne 30. října 1947 a s účinností od 1. ledna 1948 zavázala členské státy poskytnout si na určité období celní úlevy a začlenila rovněž ustanovení o obchodní politice, zakotvená v tzv. ženevském návrhu. Cílem GATT, alespoň jak to vyplývá z preambule, bylo uzavření recipročních a vzájemně výhodných dohod, které směřují k podstatnému snížení cel a jiných překážek obchodu a k odstranění diskriminace v mezinárodním obchodě. Nejdůležitějšími nástroji, které ke splnění těchto cílů měly vést, byly zejména vzájemné poskytování všeobecné doložky nejvyšších výhod, snížení celních sazeb, odstranění mimocelních obchodních překážek a zabezpečení nediskriminačního postavení soukromých podniků s podniky státními tak, aby činnost státních podniků nevybočovala z rámce stanoveného článkem XVII GATT. In Balaš, V. Šturma, P. (1997): Kurs mezinárodního ekonomického práva, Praha, C. H. Beck, str Činnost GATT a její význam byl ovšem od počátku snižován existencí výjimek, kterých bylo možné dosáhnout. O GATT a jejím vývoji směrem k Světové obchodní organizací viz např. Hoekamn, B. M. Kostecki, M. M. (1995): The Political Economy of the World Trading System. From GATT to WTO, Oxford, Oxford University Press, on-line verze: ( 2 O možném dopadu procesu tržní liberalizace na finanční krize pojednává např. E. Cihelková a kol. v publikaci Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. Autoři upozorňují, že velký příliv kapitálu je spojen s řadou rizik a to zejména v případě slabých a méně rozvinutých ekonomik. Finanční a měnové 4

5 stěžejním konceptem nejen společné obchodní politiky, nýbrž i celosvětové úpravy mezinárodního obchodu. Předložená práce se bude v několika kapitolách věnovat nejen širšímu vymezení společné obchodní politiky včetně jejích základních principů, právní úpravy a nástrojů, ale i zařazení práva WTO do jejího rámce. Přiblíží hlavní autonomní nástroje společné obchodní politiky z hlediska dovozu zboží, popíše i omezení dovozu z hlediska kategorizace překážek volnému trhu i z hlediska autonomní úpravy, která se této problematice věnuje. Připomene odvětví s odlišnou právní regulací. Současné často diskutované téma ochrany práv duševního vlastnictví je v kontextu dovozu zboží do EU důležitou součástí práce v rámci poslední kapitoly. krize, které se vyskytly v minulosti například v Argentině, Mexiku, Thajsku, Indonésii a Jižní Korei, Rusku a Brazílii a se kterou se v současnosti po mnoha desetiletích potýká svět jako celek, jsou nejzávažnějším projevem těchto rizik. Mimo to je pohyb kapitálu doprovázen určitou setrvačností, a na problémy proto reaguje opožděně a masově, což působí na vznik finanční krize. Liberalizace pohybu kapitálu dle autorů nevytváří systém včasného varování, který by chránil národní vlády před chybnou hospodářskou politikou. Naopak díky liberalizaci dochází k prudkým odlivům kapitálu, k přehnané reakci finančních trhů a vlivem paniky i k rozšíření krize do dosud zdravých ekonomik. Náhlý odliv kapitálu může mít pro ekonomiku velmi negativní důsledky. Pokud sloužil zahraniční kapitál k financování značné části domácích investic, náhlé přerušení tohoto zdroje financování znamená nutnost okamžitě přizpůboit domácí poptávku nižšímu objemu finančních zdrojů, což obvykle vede k hluboké recesi. In Cihelková, E. Křížková, J. Kunešová H. Martinčík, D. (2001): Světová ekonomika nové jevy a perspektivy, Praha, C. H. Beck, str

6 2. Společná obchodní politika a její cíle Důležitou součástí koncepce společného trhu je i společná obchodní politika. Společnou obchodní politikou rozumíme politiku vůči nečlenským zemím. Její základ tvoří celní unie 3 tedy obchod. Společná obchodní politika principielně vychází z článků (hlava IX) Smlouvy o ES, ovšem tento článek ve skutečnosti reflektuje základní principy platné pro mezinárodní obchod v rámci celé současné Světové obchodní organizaci. Ty principy, které byly známy na širší bázi v rámci GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu). Společná obchodní politika je jednou z nejvýznamnějších politik s výlučnou pravomocí v rámci Evropské unie. Jejím cílem je upravit obchodní politiku ve smyslu jednotného celního tarifu, jednotné politiky pro dovoz a vývoz apod. 4 Obsah společné obchodní politiky lze identifikovat z ustanovení článku 133 Smlouvy o ES, kde jsou vyjmenovány jednotné zásady, na nichž spočívá. Obsahem vnější obchodní politiky je stanovování a úprava omezení dovozu do společného trhu a jeho ochrana, dále liberalizace obchodních vztahů se třetími zeměmi, uzavírání smluv o hospodářské spolupráci se státy i organizacemi a konečně také udržování preferenčních obchodních vazeb 5. Pro společnou obchodní politiku, která byla po dlouhá léta až do roku 1970 jediným způsobem, jakým Společenství vyjadřovalo své zahraniční politické zájmy, je v současnosti stále typická neostrá hranice jejího vymezení, která obecně způsobuje komplikace v oblasti pravomocí 6. 3 O celní unii blíže viz Lyons, T. (2008): EC Customs Law, New York, Oxford University Press, str Týč, V. (2006): Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde Praha, str Fiala, P. Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno, CDK, str Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str. 59 6

7 2.1. Výlučná pravomoc v rámci společné obchodní politiky Vzhledem k potřebě jednotného postupu členských států Evropské unie v rámci jednotného vnitřního trhu je výlučná pravomoc společné obchodní politiky logickým a samozřejmým krokem. Výlučná pravomoc Evropské unie v oblasti společné obchodní politiky zavazuje každého obchodníka podnikajícího na území Evropské unie. Každý stát v oblasti zahraničněobchodních otázek předal společným orgánům Evropské unie svoji suverenitu a sám nevyjednává ani neprovádí žádné obchodní smlouvy, neupravuje celní sazby, preference a režimy ve vztahu k nečlenským zemím. Vše je v rukou Komise, která zpracovává návrhy celního sazebníku, ochranných opatření, vyjednávacích pozic pro bilaterální i multilaterální obchodní jednání a Rady ministrů, která tyto návrhy, zpravidla kvalifikovanou většinou hlasů schvaluje. Principy vycházející z článků 131 až 134 Smlouvy o ES jsou společně s navazující sekundární právní úpravou závazné pro každého 7. Převládají nařízení a rozhodnutí, zatímco směrnice se v této oblasti vyskytují jen sporadicky. Určení použití výlučné a sdílené pravomoci v tomto kontextu ztěžuje neostré vymezení hranic společné obchodní politiky v rámci základních smluv 8. Výlučná pravomoc se v rámci společné obchodní politiky neuplatňuje v některých zvláštních oblastech. V. Týč specificky jmenuje oblast ochrany duševního vlastnictví. A zároveň připomíná další výjimku z výlučnosti. Výlučnost se týká přijímání právních aktů, tedy tvorby práva ES, nikoli administrativního zajištění jeho aplikace. Právo ES sice stanoví jednotný celní tarif, ale nemá vlastní celní orgány, které by ho uplatňovaly. Celní politika je proto prováděna celními správami členských států. Je třeba rovněž řešit ekonomickou stránku, tedy financování celního řízení. Vybrané celní poplatky plynou do rozpočtu ES, avšak jejich určitou část si ponechávají členské státy na úhradu celního řízení. Rovněž neexistují komunitární orgány, které by vydávaly vývozní a dovozní povolení. To obstarávají taktéž orgány členských států. 9 7 Janatka, F. a kol. (2004): Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU, Praha, ASPI, str Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str Týč, V. (2006): Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde Praha, str

8 Znění Smlouvy o založení ES nezná pojem výlučná pravomoc. Tento je dovozován z judikatury ESD. Poprvé se objevil ve stanovisku 1/75 ve věci Local Cost Standard Zásady společné obchodní politiky Obecně jsou uváděny dvě základní zásady společné obchodní politiky. P. Svoboda tento výčet rozšiřuje vedle zásady komunitární preference 11 i o výše uvedený princip výlučné pravomoci 12. Pro účely tohoto textu se držme základního rozlišení dvou zásad. 1) Zásada jednotnosti (soudržnosti) Zásada jednotnosti vyjadřuje princip jednotných pravidel pro vnější obchod Společenství a zakládá existenci jednotného dovozního a vývozního režimu. Daná zásada umožňuje zakázat odlišné národní úpravy pro obchod s nečleny Evropské unie, které ve formě dovozních kvót 13 v obchodních vztazích přetrvávaly i přes existenci jednotného celního tarifu Společenství. Jak uvádí Rozehnalová a Týč, tyto kvóty vymizely až s rokem Někteří vývozci ze třetích zemí přísné národní kvóty obcházeli vývozem do jiných členských států Společenství s měkčím režimem. Tento odklon obchodu umožnil přelitím zboží v rámci vnitokomunitárního volného pohybu zboží do země určení obejití specifických přísných kvót země do které bylo zboží původně určeno Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str Zásada komunitární preference dle P. Svobody vychází z předpokladu, že zásada nediskriminace v obchodních vztazích není plně aplikovatelná i na vnější komunitární obchod. Uvádí, že dle Evropského soudního dvora neexistuje obecná zásada, která by Společenství zavazovala, aby ve svých vnějších vztazích udělovalo nečlenským zemím národní zacházení ve všech aspektech. Svoboda tedy uvádí, že pravidla a zásady platné pro vnitřní komunitární vztahy Společenství není povinno aplikovat na vnější vztahy, ať už vůči nečlenským zemím, tak vůči mezinárodním organizacím. Zároveň upozorňuje, že ač je tato zásada výslovně formulována pro oblast zemědělství v článku 37/4, díky postupující liberalizaci obchodu tato zásada ztrácí na významu. Svoboda, P. (2007): Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha, Linde Praha, str Svoboda, P. (2007): Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha, Linde Praha, str Po skončení tzv. přechodného obchodu (pro zboží r. 1968), tj. zrušení cel mezi členskými státy ES a zavedení Společného celního sazebníku nadále některé státy aplikovaly kvantitativní omezení na dovoz některého zboží z některých třetích zemí. Právně byly tyto výjimky shrnuty do nařízení (např. 2603/69, 288/82), takže členské státy se mohly bránit proti nepřímým dovozům příslušného zboží, jež proniklo na společný trh přes území jiného členského státu Svoboda, P. (2007): Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha, Linde Praha, str Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str

9 2) Zásada asimilace Princip zásady asimilace je upraven článkem 23 odst. 2 a článkem 24 Smlouvy ES a zavádí pravidlo v režimu zboží dovezeného z nečlenského státu. Bylo-li zboží jednou dovezeno na území ES, sdílí plně výhody jednotného vnitřního trhu. Toto pravidlo se aplikuje tehdy, pokud bylo zboží řádně procleno a clo zaplaceno Právní úprava společné obchodní politiky Společná obchodní politika je co do základních principů upravena v rámci primárních smluv Společenství. Články Smlouvy o EHS, které určovaly mechanismy společné obchodní politiky, zůstaly revizí Smlouvy o EU v zásadě nezměněny, pouze byly vypuštěny nadále irelevantní články týkající se přechodných období. Po přijetí Amsterodamské smlouvy se společné obchodní politiky týkají články 131 až 134 Smlouvy o ES. Kromě formálních úprav byl v Amsterodamské smlouvě vložen do článku 133 Smlouvy o ES oddíl týkající se přijímání mezinárodních závazků v oblasti dohod o službách a právech duševního vlastnictví. Tato smluvní revize také poprvé formálně zapojila do vnější obchodní politiky Evropský parlament, a to formou konzultace. 15 Výlučná pravomoc Společenství pro úpravu obchodní politiky dále předznamenala především rozsáhlou sekundární právní úpravu společné obchodní politiky. Tato komunitární úprava je známa jako autonomní nástroje společné obchodní politiky. Mnohostranné a dvoustranné dohody, kterými se Evropská unie v oblasti společné obchodní politiky rovněž řídí, jsou známy jako smluvní nástroje společné obchodní politiky 16. Vztah smluvních nástrojů k nástrojům autonomním respektive komunitární úpravě lze charakterizovat jako vztah speciálního k obecnému tedy vůči legislativě komunitární Fiala, P. Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno, CDK, str Viz zvláštní podkapitola 9

10 Evropská unie jako celek respektuje principy a závazky přijaté v rámci Světové obchodní organizace. Vzhledem k výlučnému charakteru společné obchodní politiky je Evropská unie jako celek sama členem Světové obchodní organizace. Celní unie je vytvořena v souladu s pravidly Světové obchodní organizace. Ve své společné obchodní politice, tedy politice vůči externím subjektům, Evropská unie ctí řadu mnohostranných dohod z oblastí celní politiky, obchodu se zemědělskými výrobky, s textilem, z oblasti pravidel původu zboží, celní hodnoty zboží, antidumpingu, subvencí, ochranných opatření a jiných, které byly uzavřeny na jednáních Světové obchodní organizace. Základní principy společné obchodní politiky, vycházející z primárních smluv, respektive z článků 131 až 134 Smlouvy ES, jsou charakteristické obecným úsilím o reciproční odstraňování obchodních bariér a pomocí v rozvoji nejchudších zemí. 18 Výlučnost pravomocí Evropských společenství v kontextu společné obchodní politiky z této oblasti činnosti evropské integrace učinila jednu z nejvýznamnějších politik, která má zásadní dopad na každého obchodníka podnikajícího na území Evropské unie. Výjimky, kdy se státy v určitých oblastech neřídí přímo komunitární úpravou, ale mohou realizovat vlastní opatření, jsou v zásadě totožné s výjimkami z politiky jednotného vnitřního trhu Členění nástrojů společné obchodní politiky N. Rozehnalová nástroje společné obchodní politiky člení z několika pohledů. 1) Z pohledu ekonomicko-administrativního členíme nástroje SOP na tarifní a kvantitativní. Mezi tarifní nástroje, které obchod omezují ekonomicky, nikoli administrativně, patří cla a dávky s rovnocenným účinkem. Kvantitativní nástroje 17 Využívání smluvních a autonomních nástrojů není vzájemně izolované. Jsou používány samostatně i společně. Například komunitární nástroje obsahují obecný režim, mezinárodní smlouvy mohou obsahovat derogaci těchto pravidel a nastolení odlišného režimu s určitou konkrétní třetí zemí či skupinou zemí, příp. pro obchod s určitou komoditou v rámci mnohostranného systému. In, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str Janatka, F. a kol. (2004): Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU, Praha, ASPI, str Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str

11 obchod omezují spíše z administrativního pohledu. Do této skupiny nástrojů spadají kvóty a opatření s rovnocenným účinkem. 2) Z pohledu formy, v níž je nástroj obsažen, dělíme nástroje SOP na nejprve dvoustranné i mnohostranné mezinárodní smlouvy a dále na komunitární akty. Toto rozlišení je známo pod již výše uvedenými pojmy smluvní a autonomní nástroje. 3) Další členění SOP charakterizuje posun ve vytváření překážek volnému trhu. Postupné odstraňování tzv. první generace překážek, mezi které spadají cla a celní tarify, zapříčinilo rozšíření nových překážek tzv. druhé generace především sanitárních a fytosanitárních opatření, technických požadavků na výrobky a jiných 20. 4) Členění na zjevné překážky obchodování, překážky skryté a nakonec na nástroje ochranné či naopak překážky obchodování Společná obchodní politika v rámci primárních smluv Jak již bylo řečeno výše, společná obchodní politika je upravena v hlavě IX Smlouvy o založení ES tedy v rámci článků Uvedené články velmi vágně vymezují cíl a podobu společné obchodní politiky. Vyústěním nejasného vymezení charakteru této politiky a zároveň nepřesných hranic mezi působností komunitární úpravy a úpravy Světové obchodní organizace je značná nejasnost v dané problematice. Článek 131 konstatuje existenci celní unie mezi členskými státy s tím, že vytvoření bude přispívat k rozvoji světového obchodu, odstranění překážek mezinárodního obchodu a snižování celních překážek. Článek 132 týká se harmonizace podpor poskytovaných vývozu do třetích států v kontextu dodržení mezinárodních dohod, kterými jsou členské státy ES vázány. Článek 133 uvádí, že společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření. 20 Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str

12 V rámci tohoto článku se v odstavci 5 rozšiřuje působnost i na oblast služeb a práv duševního vlastnictví. Článek 134 reaguje na situaci odklonu obchodu Smluvní nástroje společné obchodní politiky Jak již bylo uvedeno výše, mezi smluvní nástroje společné obchodní politiky patří bilaterální či multilaterální mezinárodní smlouvy. V rámci své kompetence uzavírá Evropská unie 2 druhy ekonomických dohod: 1) nepreferenční dohody dohody o clech, o obchodu a obchodní spolupráci, případně hospodářsko-sociální spolupráci 2) preferenční dohody o volném obchodu, o přidržení, o spolupráci a o Evropském hospodářském prostoru 23 Evropská unie má v současnosti vytvořenou intenzívní síť různorodých ekonomických i politických vztahů: Preferenční bilaterální dohody s rozvinutými státy například se Švýcarskem 24 nebo s USA 25 Preferenční bilaterální dohody s přidruženými státy evropské dohody, asociační dohody - Turecko 26 Preferenční dohody s rozvojovými státy dohody se zeměmi ACP 27, středozemní spolupráce Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str Janatka, F. a kol. (2004): Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU, Praha, ASPI, str Vztahy se Švýcarskem, které není ani členem Evropského hospodářského prostoru, jsou upraveny několika dvoustrannými dohodami, které v současnosti vyvrcholily ve vstup Švýcarska do jednotného schengenského prostoru. 25 O vztazích mezi USA a EU viz např. Fischer, T. C. (2000): The United States, the European Union, ant he Globalization of World Trade, Westport, Quorum Books, on-line verze: ( byla mezi EHS a Tureckem uzavřena dohoda o přidružení. K vznikla mezi ES a Tureckem celní unie, která ovšem neplatí pro oblast zemědělství, uhlí a ocel. Turecko v rámci celní unie užívá jednotný celní tarif ES a v rámci současné spolupráce dochází ke sbližování celních pravidel. 12

13 Vztahy vůči vyspělým ekonomikám mnohostranná dohoda o Evropském hospodářském prostoru 29 Vztahy s dalšími zeměmi a ekonomickými integračními seskupeními 27 Zkratka ACP označuje země z oblasti Afriky, Karibiku a Pacifiku. V rámci vzájemných vztahů byly uzavřeny nejprve tzv. dohody z Lomé ( ). Vytvořily preferenční režim v konkrétní skupině výrobků, kterým je umožněno vstoupit na trh ES bez cla. Současně regulovaly přímou finanční pomoc Společenství těmto zemím organizovanou Evropskou investiční bankou a Evropským rozvojovým fondem. V roce 2000 byla mezi ES a 77 zeměmi ACP uzavřena nová dohoda Cotonou. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2003 a systém celních preferencí nahrazuje všeobecnou a diferencovanou pomocí. O dohodě z Cotonou viz např. Babarinde, O. Faber, G. Nijhoff, M. (2005): The European Union and the Developing Countries: The Cotonou Agreement, Boston, Martinus Nijhoff Publishers, on-line verze: ( 28 Od roku 1994 je základním nástrojem podpory zemí okolo Středozemního moře tzv. program pro pomoc Středozemí MEDA. 29 Evropský hospodářský prostor znamená spolupráci mezi zbylými členy Evropského společenství volného obchodu ESVO Lichtenštejnskem, Islandem a Norskem s Evropskou unií. Tyto země jsou prakticky s výjimkou zemědělství a rybolovu zapojeny do jednotného vnitřního trhu ES. Strany mezi sebou nepoužívají antidumpingová cla, vyrovnávací cla a další opatření proti nekalým obchodním praktikám. 13

14 3. Postavení práva WTO v rámci společné obchodní politiky Výlučná pravomoc ES v oblasti společné obchodní politiky předznamenala řešení otázky členství evropského integračního seskupení jako celku v rámci Světové obchodní organizace. Původní úprava spočívala ve členství pouze členských zemí ES a ES se považovala za faktického člena z důvodu přenesené pravomoci od členských zemí. Situace se změnila po roce 1994, kdy Evropský soudní dvůr potvrdil výlučnou pravomoc ES v téměř celé oblasti společné obchodní politiky. Dohoda o WTO umožnila členství nejen státům, ale i jiným subjektům tedy mezinárodním organizacím. Tento průběh vyústil v členství ES v rámci WTO 30. Výlučná pravomoc ES v oblasti společné obchodní politiky společně se členstvím ES ve WTO vede k řadě specifických problémů s definováním postavení práva WTO v systému práva ES Světová obchodní organizace a její dohody Výsledkem devíti let trvajících multilaterálních jednání v rámci Uruguayského kola jednání GATT bylo mimo jiné vytvoření nové mezinárodní organizace Světové obchodní organizace World Trade Organization WTO 32 a to ke dni Úkolem WTO se v zakládajících dokumentech stalo zajištění realizace Dohody WTO, mnohostranných dohod a vícestranných dohod a cílů v nich obsažených, poskytnutí prostoru pro jednání o otázkách pokrytých uvedenými dohodami a pro jednání o dalších otázkách týkajících se mnohostranných obchodních vztahů, provádění dohody o řešení sporů, spravování mechanismu přezkoumávání obchodní politiky a spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou tam, kde je to nutné pro rozvoj světové hospodářské politiky. 30 Týč, V. (2006): Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde Praha, str Více o vztahu mezi právem WTO a komunitárním právem viz např.: Pauwelyn, J. (2003): Conflict of Norms in Public International Law: How WTO Law Relates to Other Rules of International Law, Cambridge, Cambridge University Press, on-line verze: ( str O WTO viz např. Hoekamn, B. M. Kostecki, M. M. (1995): The Political Economy of the World Trading System. From GATT to WTO, Oxford, Oxford University Press, on-line verze: ( 14

15 Světová obchodní organizace má v současnosti 140 členů včetně Číny a Taiwanu, kteří přistoupily v roce Za svoji činnost je považována za hlavní sílu světové ekonomiky, která postupným odstraňováním tržních překážek chce docílit na globální úrovni toho, co Evropská unie dokázala na úrovni regionální 33. Důležitou činností Světové obchodní organizace je řešení sporů v mezinárodním obchodě. Pokud jeden nebo více členských států WTO napadne jiný stát s podezřením na porušení dohod WTO, nebo nedodržení povinností, které z nich vyplývají, WTO má pravomoc tento spor vyřešit. Z jedné čtvrtiny se podobné spory vyřeší pomocí konzultací, tam kde nejsou efektivní, však nastupuje tzv. WTO Dispute Settlement Mechanism (DSM) Mechanismus urovnávání sporů Světové obchodní organizace, který se vznikem WTO nahradil poměrně neúčinný systém urovnávání sporů, který existoval společně s GATT v letech Tento systém byl zdlouhavý a neobsahoval například přesný časový rozvrh pro vyřešení sporů a především každá ze zemí, včetně té, která byla řešena jako porušovatel některého z pravidel mezinárodního obchodu, mohla závěrečné rozhodnutí, přijímané bohužel na konsensuální úrovni, zablokovat. Pravidla nového mechanismu urovnávání sporů zahrnují jasný a přehledný časový rozvrh, který přesně definuje jednotlivé fáze řešení sporu 34. Základní principy WTO: - Odstranění diskriminace zavedení nediskriminace v mezinárodním obchodě mezi obchodními partnery, udělení režimu nejvyšších výhod 35 a režimu národní parity. - Volnější obchodování zajištěné odstraněním bariér pomocí jednání. 33 Hartley, T. C. (2004): European Union Law in a Global Context. Text, Cases and Materials, Cambridge, Cambridge University Press, str Friedland, J. A. (2002): Understanding International Business and Financial Transactions, New York, Lexis Nexis, str O řešení sporů v rámci WTO stručně viz např Zásada nejvyšších výhod ukládá závazek poskytnout všechny výhody poskytované jakékoliv zemi také signatářům dané úmluvy. V případě Světové obchodní organizace se tato zásada vztahuje na obchod se zbožím a s určitými výhradami i na dohodu o obchodu se službami tzv. GATS Všeobecná dohoda o službách a obchodu General Agreement on Trade in Services. Zásada národního zacházení ukládá signatáři poskytnout stejné zacházení státním příslušníkům všech signatářů jako svým vlastním. V případě Světové obchodní organizace se zásada uplatní v oblasti daní a zákonodárství. In Svoboda, P. (2007): Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha, Linde Praha, str

16 - Předvídatelnost obchodního systému a překážek, které mohou existovat. - Vnesení více prvků soutěže do obchodního systému a odstranění praktik exportní podpory či dumpingu. - Obchodní systém by měl být příznivější pro rozvojové země Struktura dohod WTO Světová obchodní organizace nespravuje pouze jednu dohodu, ale celý systém dohod. Uruguayské kolo jednání GATT, které skončilo založením právě Světové obchodní organizace, uzavřelo jednání se závěrečným aktem, který má dohromady 550 stran a skládá se z více než 60 smluv, příloh, rozhodnutí a prohlášení. Jeho součástí jsou i ujednání o přístupu na trh (market access negotiations). V nich členské země činí závazná prohlášení na redukci nebo eliminaci celních a mimocelních tarifů a překážek. Stejný princip, ale pro oblast liberalizace obchodu se službami, platí i pro tzv. initial commitments úvodní závazky. N. Rozehnalová uvádí členění základních dokumentů z pohledu závaznosti do dvou skupin: 1) všeobecné mnohostranné obchodní dohody tyto smlouvy musí členové WTO přijmout a jsou neoddělitelným základem systému WTO 2) vícestranné obchodní dohody jsou spravovány WTO, ale na WTO jsou jinak nezávislé a je na zvážení členům, zda je přijmou Základní struktura dohod WTO: a) Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace b) Příloha č. 1 A: Mnohostranné dohody o obchodu se zbožím c) Příloha č. 1 B: Všeobecná dohoda o obchodu se službami d) Příloha č. 1 C: Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví e) Příloha č. 2: Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů f) Příloha č. 3: Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky g) Příloha č. 4: Vícestranné obchodní dohody Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str

17 3.2. Postavení práva WTO v právu ES Smlouvy Světové obchodní organizace jsou závazné pro ES a pro členské státy, bez ohledu na to, zda věcně spadají do pravomoci Společenství výlučné nebo nevýlučné. Smlouvy mají zároveň přednost před sekundárním právem ES. Jsou považovány za specifickou součást komunitárního práva. Smlouvy ovšem nemají přednost před právem primárním. Specifičnost zmíněná v předchozím bodu znamená, že se na tyto smlouvy nevztahuje automaticky zásada přímého účinku 38 odvolatelnosti ze strany jednotlivce. V tomto ohledu mají smlouvy WTO v právu ES velmi zvláštní postavení. 39 Důležitá judikatura v kontextu této problematiky je: International Fruit Company v. Produktschap voor Groenten en Fruit (třetí International Fruit případ), edio v. Commission, Nakajima v. Council, Germany v. Council (Banánový případ), Portugal v. Council Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str Zásada přímého účinku je jednou z hlavních aplikačních zásad komunitárního práva v členských státech. Kromě zásady přímého účinku do této kategorie zásad spadá zásada effet utile, zásada přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním a zásada odpovědnosti členského státu za porušení komunitárního práva vůči jednotlivci. Pojem přímého účinku poté můžeme vymezit na základě článku 249 Smlouvy o ES a na základě četných rozhodnutí Evropského soudního dvora takto: právní norma má přímý účinek, přiznává-li jednotlivcům (fyzickým nebo právnickým osobám) práva nebo ukládá-li jim povinnosti, a to sama, bez prostřednictví jiné právní normy. In Týč, V. (2006): Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde Praha, str Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str Hartley, T. C. (2004): European Union Law in a Global Context. Text, Cases and Materials, Cambridge, Cambridge University Press, str

18 4. Cla jako nástroj společné obchodní politiky v kontextu dovozu zboží do EU Využití jednotných celních sazeb je základním nástrojem vztahujícím se ke společné obchodní politice respektive k dovozu zboží do Evropské unie. Společná obchodní politika i v současnosti disponuje možnostmi jak legálními způsoby a v souladu s GATT a následně principy Světové obchodní organizace upravovat dovoz zboží na své území. Na rozdíl od kvót jsou cla v dnešní době stále povoleným nástrojem, který je ovšem tlačen k postupnému snižování a cílem Světové obchodní organizace je jeho úplné odstranění. Přesto v dnešní době každý dovoz ze třetí země do Evropské unie musí být před svým vstupem na jednotný společný trh proclen dle postupu, který je uveden ve společném celním sazebníku Evropské unie. V rámci harmonizovaného celního systému je na určité zboží aplikováno stejné clo, ať již vstoupí na jednotný trh z jakékoliv členské země. Dle společných zásad jednotného trhu se pak zboží, které vstoupí na trh a je řádně procleno a clo zaplaceno, stává zbožím evropským a dále se pohybuje v rámci volného pohybu zboží bez dalších celních formalit. Celní řízení nemusí proběhnout jen na první evropské celnici, se kterou se zboží setká, nýbrž je možné vstoupit do tranzitu a následné proclení učinit v rámci členské země určení zboží. Pro určení celního tarifu je vždy důležité posoudit původ zboží. Základní pravidla pro určování cel jsou dána mezinárodními dohodami, jmenovitě článkem VII GATT 1994 a Dohodou o určování cel, která je přílohou Dohody WTO 41. Jednotný celní tarif Společenství existuje již od 1. července 1967 a je založen na Jednotném systému popisu druhů zboží a kódování. Obsahuje 2 části: Část nomenklaturní kombinovanou nomenklaturu zboží a služeb Část sazební 2 druhy sazebníků 41 Macleod, I. Hendry, I. D. Hyett, S. (1996): The External Relations of the European Communities, Oxford, Clarendon Press, str

19 o Samostatný (autonomní) základní sazebník, který je uplatňovaný obecně a vychází z výsledků jednání v rámci GATT o Smluvní je dán mezinárodními smlouvami ES s nečlenskými státy a obsahuje preferenční (nižší) sazby než sazebník samostatný. Odchylky od základního sazebníku mohou směřovat i nahoru, uplatňuje-li se některé z ochranných opatření. V tomto případě je důležitý původ zboží 42. Společný celní sazebník pro nadcházející kalendářní rok je schvalován vždy na konci října a pro dovozce je v podobě integrované celní databáze TARIC 43 volně dostupný na webových stránkách. Celní kodex (celní zákoník) je platný od roku 1994 a vymezuje celní území Evropské unie, které se nevztahuje pouze na členské země EU, ale i na další oblasti. Kodex jednotně upravuje způsob stanovení celní hodnoty zboží a výpočtu cla, pravidla původu zboží, jakož i všechny celní režimy, ve kterých se zboží může na území EU nacházet. Spolupráce celních orgánů členských států Evropské unie je zajištěna tzv. Neapolskou úmluvou upravující jejich vzájemnou součinnost v boji proti pašování a jiným porušením společného celního kodexu 44. Ač je současná celní úprava součástí výlučné společné obchodní politiky, je právě oblast cel případem, kdy Společenství nedisponuje například celními orgány. Tyto jsou proto spravovány přímo členskými státy EU. 42 Týč, V. (2006): Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde Praha, str Janatka, F. a kol. (2004): Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU, Praha, ASPI, str

20 5. Nařízení regulující dovoz zboží do Evropské unie Všechny členské státy Evropské unie přijaly v rámci společné obchodní politiky jednotný systém a jednotná pravidla pro dovoz zboží ze třetích nečlenských států. Evropská unie disponuje relativně liberálním dovozním režimem 45, ovšem pro určitá citlivá odvětví, která budou pojednána v jedné z dalších kapitol, platí stále omezení mající za účel chránit evropské podnikatele. Sekundární úprava dovozu zboží do Evropské unie je zastoupena pěti základními nařízeními Rady ES, které N. Rozehnalová rozčleňuje dle jejich úpravy do následujících kategorií: a) Obecná, časově neomezená úprava dopadající na všechny komodity bez rozdílu do této kategorie spadají dvě základní nařízení nařízení Rady 3285/94 o společných pravidlech dovozu ze třetích zemí, ve znění následných doplňků a změn a dále nařízení Rady 519/94 o společných pravidlech dovozu z určitých třetích zemí, ve znění následujících doplňků a změn. b) Přechodná, časově omezená úprava týkající se pozice Číny. Do této kategorie spadá nařízení Rady 427/03 o přechodném ochranném mechanismu pro určité dovážené produkty pocházející z Čínské lidové republiky a o změně nařízení 519/94 o společných pravidlech dovozu z některých zemí, ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady 1985/2003). c) Zvláštní úprava týkající se dovozu textilu. Dovozu textilu se týká nařízení Rady 3030/93 o společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí, ve znění doplňků a změn. Toto nařízení zůstalo v platnosti vůči Číně. Druhým nařízením, které spadá do této kategorie je nařízení Rady 517/94 o společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků z některých třetích zemí, na něž se nevztahují bilaterální smlouvy, protokoly či jiné dohody Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str

21 5.1. Nařízení 3285/94 o společných pravidlech dovozu ze třetích zemí Nařízení 3285/94 je nařízením vztahujícím se na všechny výrobky kromě výrobků spadajících do zvlášť upravených odvětví, které budou popsány v jedné z následujících kapitol. Bylo přijato po ukončení Uruguayského kola v roce 1994 a vychází ze zásady volnosti dovozu zboží pocházejících z nečlenských zemí s výjimkou zboží v rámci odvětví, na které se vztahují ochranná opatření. Obecně platí, že ES je otevřeno dovozu ze třetích zemí bez kvantitativních omezení. V tomto kontextu je patrné, že nařízení 3285/94 vycházelo ze závěrů přijatých v rámci Uruguayského kola jednání GATT. Ovšem nařízení zároveň umožňuje řešit situaci, kdy by dovoz některému ze členských států mohl způsobit újmu na místních podnikatelích. V tomto případě je možné realizovat rychlá ochranná opatření pomocí tzv. komunitární informační a konzultativní procedury. Informační a konzultativní postup je upraven v rámci článků 2 až 4. Jeho cílem je zajistit informovanost Evropské komise o nebezpečných trendech v oblasti dovozu, které by mohly vést k zavedení ochranných opatření. Ve formě ústního jednání či vyžádání si písemného stanoviska je nutné ho aplikovat vždy, kdy má být zavedeno opatření dohledu nebo ochranné opatření (článek 3 Nařízení 3285/94). Posouzení dané záležitosti provádí poradní výbor složený z představitelů členských zemí a zástupce Evropské komise. Kromě informační a konzultativní procedury nařízení definuje i další proceduru, která je aplikována v případě ohrožení unijních výrobců. Jedná se o tzv. vyšetřování, které je upraveno v rámci článků 5 až 10 a které se aplikuje tam, kde výrobcům určitého výrobku hrozí či je již způsobena vážná újma. Procesu vyšetřování musí vždy předcházet přijetí ochranného opatření (článek 8). Články 11 až 15 upravují tzv. dohled, který se aplikuje tehdy, kdy vývoj dovozů konkrétního výrobku nebo přímo soutěžícího výrobku naznačuje hrozbu vážné újmy výrobcům ze zemí ES. Dohled může být realizován jako kontrola před uskutečněním dovozu, nebo jako například statistický zpětný dohled. Evropská komise může rovněž zavést dohled na omezený dovoz do jednoho nebo více regionů (článek 13 a 14). Po 21

22 dobu realizace dohledu jsou členské země povinny informovat Evropskou komisi o vydaných dovozních dokumentech a o uskutečněných dovozech 47. V rámci nařízení jsou v článcích 16 až 22 rovněž definována ochranná opatření, která můžou být aplikována. Jeho přijetí se liší v tom, zda se jedná o členský stát Světové obchodní organizace či nikoli. Mezi ochranná opatření v kontextu tohoto nařízení spadá časové omezení platnosti dokumentů o dovozu, zpřísnění pravidel pro vpuštění dováženého zboží do volného oběhu ve Společenství stanovením určitých podmínek jakým může být například dovozní povolení. Do této úpravy spadají i dovozní kvóty. Přičemž společně se stanovením dovozní kvóty se stanoví i rozdělení těchto kvót mezi jednotlivé členské státy. Ochranná opatření nemusí být přijímána pro celé Společenství a jsou aplikována jen na přechodnou dobu 48. V kontextu těchto ochranný opatření sledujeme i jejich slučitelnost či rozpor s dohodami Světové obchodní organizace. Obecně platí pravidlo, že ochranná opatření vůči členskému státu Světové obchodní organizace mohou být přijata jen tehdy, pokud je dováženo velké množství zboží a pokud se nejedná o rozvojovou zemi Nařízení 519/94 o společných pravidlech dovozu z určitých třetích zemí Nařízení 519/94 se uplatňuje pro země s centrálně řízenou ekonomikou a nevztahuje se na odvětví textilu, pro které platí zvláštní nařízení, jež budou popsána níže. Nařízení 519/94 je obvykle využito vůči zemím, které ani nejsou členy Světové obchodní organizace. 50 Nařízení obecně upravuje stejnou problematiku jako nařízení předchozí s tím rozdílem, že může být přísnější a že je aplikován na dovoz ze zemí s netržní ekonomickou a této situaci se musí přizpůsobit. 47 Rozehnalová, N. (2006): Právo mezinárodního obchodu, Praha, ASPI, str Týč, V. (2006): Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha, Linde Praha. Str O ochranný opatření více viz kapitola o omezení dovozu. 50 Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Ruská federace, Tádžikistán,, Turkmenistán, Ukrajina, Vietnam, Severní Korea. 22

23 5.3. Nařízení 427/2003 o přechodném ochranném mechanismu pro určité dovážené produkty pocházející z Čínské lidové republiky v intencích Protokolu o přistoupení Čínské lidové republiky ke Světové obchodní organizaci V lednu 2002 byl dokončen složitý mnohaletý asociační proces mezi Světovou obchodní organizací a Čínskou lidovou republikou. Čínský zájem o začlenění se mezi členy WTO se datuje již do roku 1986, kdy Čína podala vstupní přihlášku. V roce 1987 byla vytvořena pracovní skupina, která zahájila dlouhý 15-ti letý proces začleňování Číny do struktur Světové obchodní organizace zakončený oficiálně na ministerské konferenci WTO v Kataru v roce Čínský vstup do WTO má důsledky pro její průmysl, služby, zemědělství, obchodní a distribuční práva a stejně jako vedl k vytvoření nových pravidel pro ni samou, stejně jako vedl k vytvoření specifických ochranných opatření v rámci zvláštních jednání mezi Čínou a USA 51, i Evropská unie vydala nařízení o přechodném ochranném mechanismu pro určité dovážené produkty z Číny. Nařízení 427/2003 je přijato na přechodnou dobu do roku 2013 a nevztahuje se na odvětví textilu, pro které platí zvláštní sekundární úprava Nařízení 3030/93 o společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí ve znění změn a doplňků a nařízení 517/94 O společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků z některých třetích zemí Časté netarifní překážky, vysoké celní sazby, vysoká konkurence a citlivost celé problematiky jsou základní charakteristické atributy, které se vázaly na oblast textilního průmyslu současného světa. Evropská unie není jediným světovým regionem, který chce chránit své výrobce před často levnějšími dovozy ze zahraničí a tak jsou často i 51 Friedland, J. A. (2002): Understanding International Business and Financial Transactions, New York, Lexis Nexism, str

24 evropští vývozci postiženy překážkami obchodování. Přesto je dle údajů z počátku 21. století Evropská unie největším světovým vývozcem textilních produktů a po Číně je druhým největším vývozcem textilu a oděvů. Současně je však po Spojených státech druhým největším dovozcem. Prakticky až do završení Uruguayského kola rozvinuté státy praktikovaly spíše restriktivní režim proti dovozům textilu a ošacení. Reprezentantem tohoto přístupu bylo Ujednání o mezinárodním obchodu textem (The Multi-fibre Agreement, uváděný dále jako MFA) uzavřená v rámci režimu GATT Jejím cílem sice byla liberalizace obchodu s textilem, nicméně umožňovala přijetí kvantifikačních opatření. Toho rozvinuté země využívaly. V průběhu Uruguayského kola došlo k dohodě o ukončení speciálního ochranného režimu textilního průmyslu v rozvinutých zemích. Spolu se souhlasem rozvojových zemí s přijetím dohod TRIMS a TRIPS, které reflektovaly některé významné zájmy rozvinutých zemí, byla uzavřena (a nahradila dohodu MFA) Dohoda o textilu a ošacení. Cílem nové dohody bylo odstranění restrikcí dohody MFA a zahájení aplikace principů GATT na oblast textilu a ošacení v průběhu desetiletého přechodného období. Dohoda byla uzavřena na dobu určitou s tím, že všechna omezení na ní závisející budou ukončena prvního dne 121. Měsíce po nabytí účinnosti Dohody o WTO. Dohoda prodloužena nebude. 52 Začátek roku 1995 znamenal přesun obchodu s textilem do rámce GATT 1994 a členům Světové obchodní organizace byly zrušeny kvóty na dovoz textilu. Speciální režim v současnosti existuje pouze pro Čínu. Nařízení 3030/93, které již zaznamenalo řadu změn, obsahuje postupy při provádění množstevních limitů a postupy pro přijímání ochranných opatření. Nařízení 517/94 se konkrétně vztahuje na ty třetí země, na které se nevztahují bilaterální smlouvy, protokoly nebo jiné dohody či jiná zvláštní dovozní pravidla Společenství. 52 Rozehnalová, N. Týč, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU, Brno, MU, str

25 6. Omezení dovozu I přes postupující liberalizaci jsou ochranná opatření směřující k omezení dovozu alespoň pak v určitých odvětvích ať už z politických, tak ekonomických důvodů stále realitou. Současná tzv. druhá generace obchodních překážek je charakteristická velmi úzkou hranicí mezi opatřeními majícími za svůj cíl zabezpečit dovoz dostatečně kvalitních výrobků a opatřeními, které mají pod závojem zvýšení kvality pouze jeden cíl zamezit volnému obchodování. Kromě takovýchto skrytých překážek obchodování však Evropská unie disponuje i oficiálními ochrannými opatřeními, která jsou v souladu s jejím právním rámcem. Nařízení ES tak zavádí ochranná opatření proti nadměrnému a rychle rostoucímu dovozu, který zároveň poškozuje domácí výrobu Evropské unie. Jde o obecná a přísně nediskriminační omezení dovozu zboží určitého druhu z jakékoli třetí země. Ochranná opatření 53 jsou projednávána na popud poškozených výrobců. Po prošetření ze strany Evropské komise je možné na dovoz určitého zboží uvalit množstevní kvótu. V naléhavých případech a na základě zmocnění Komise mohou takováto opatření mimořádně přijmout i samotní členové Evropské unie. Ochranná opatření se však za splnění daných podmínek 54 nikdy neuplatňují vůči výrobkům pocházejícím z rozvojové země, která je členem Světové obchodní organizace 55. N. Rozehnalová uvádí čtyři skupiny překážek, které se objevují v současném mezinárodním obchodě. Celní tarify, celní legislativa, kvóty, dovozní licence, certifikace a testování. o Tato opatření se vztahují přímo k dovozu zboží do země a jsou tedy přijata státem pro regulaci vstupu zboží do země. 53 Ochranná opatření jsou schvalována zpravidla na 4 roky. Jejich maximální délka je 8 let. Někdy je ochrana omezena jen na ty členské státy, v nichž skutečně dochází k reálnému poškození domácí výroby. 54 Podíl daného dovozu dotčeného produktu do Evropské unie nesmí přesáhnout 3% a dovoz téhož výrobku ze všech rozvojových zemí nedosáhne 9 %. In Janatka, F. a kol. (2004): Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU, Praha, ASPI, str Janatka, F. a kol. (2004): Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU, Praha, ASPI, str

26 Technické požadavky na výrobky, sanitární a fytosanitární opatření, požadavky týkající se distribuce, prodeje nebo služeb veřejných podpor, státních monopolů, či vládní politika týkající se veřejných zakázek. o Tato skupina opatření vychází ze specifické vnitrostátní regulace a politiky. Soukromé obchodní praktiky, zvyklosti, kulturní rozdíly, spotřebitelské preference, rozdílná právní úprava soukromoprávních transakcí, rozdílná regulace veřejnoprávní, která má vliv na obchodní transakce. Investiční politika země, úvěrový kredit země, průmyslová politika, makroekonomická politika jako je otázka omezení dovozu, omezení spotřeby. Měnový dumping. o Tyto překážky vycházejí přímo z ekonomické a strukturální charakteristicky dovozní země. P. Fiala a M. Pitrová připomínají rozdělení deseti netarifních omezení, které představil britský ekonom Valerio Lintner a britská politoložka Sonia Mazeyová. Omezení vzniklá za účelem ochrany veřejného zájmu. Příkladem je situace, kdy stát u velkých státních zakázek upřednostňuje domácího výrobce ve snaze zajistit vládními zakázkami stabilitu vybraného odvětví. Způsobem jak stimulovat spotřebu domácí produkce a tím znevýhodňovat importované zboží je i ovlivňování soukromých nákupů formou různých informačních kampaní. V 60. a 70. letech byla příkladem britská kampaň Buy British. Pokud je pomocí například určení sazby spotřební daně regulována spotřeba alkoholu, jedná se o netarifní omezení ve formě ochrany domácí produkce prostřednictvím daňového zvýhodnění. Stejným nástrojem je i použití odlišných sazeb daně z přidané hodnoty. Další kategorií netarifních omezení je slučování podniků působících v rámci daného odvětví. Podobný postup, který vede k odstranění 26

27 konkurence a rozdělení trhu a následné úpravě ceny, je typický pro automobilový a letecký průmysl. Dalším typem omezení je cílená státní dotace, jejíž udělení je obecně považováno Smlouvou o EHS za povolenou formu podpory, která je v kompetenci členských zemí. Dovoz může omezit i zavedení administrativních opatření, která sice přechodu zboží přes hranice nebrání, ale nějakým způsobem ho znesnadňují. Netarifním omezením je i stanovování národních kvót na produkci. Dalším typem je realizace diferencované politiky pomoci třetím zemím, při níž je formou dohody svázána spotřeba poskytnuté pomoci či úvěru v zemi, která pomoc poskytla. Až do zavedení společné měny euro spadala mezi netarifní omezení také odlišná měnová politika členských zemí. Nejčastějším netarifním omezením, které je využíváno především u průmyslového zboží jsou různé technické normy a standardy. Stanovení speciálních hygienických, technických a zdravotních norem z důvodů ochrany zdraví spotřebitele, bezpečnosti práce, nebo jiného motivu stanoveného na základě článku 36 Smlouvy o EHS se stalo častou cestou, jak zamezit dovozu ve prospěch tuzemských výrobců Druhy obchodně ochranných opatření P. Svoboda uvádí členění na dva druhy obchodně ochranných opatření v rámci společné obchodní politiky. a) ofenzivní použitelné k odstraňování nekalých překážek pronikání na třetí trhy, jedná se zejména o: nařízení 3286/94, o kterém bude pojednáno níže 56 Fiala, P. Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno, CDK, str