Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra trestního práva. Bakalářská práce. Obhájce a jeho postavení v trestním řízení

Transkript

1 Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra trestního práva Bakalářská práce Obhájce a jeho postavení v trestním řízení Michal Kolkop 2011

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Obhájce a jeho postavení v trestním řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury podpis 2

3 Obsah: Seznam použitých zkratek Úvod Právo na obhajobu Základní prameny Materiální obhajoba Formální obhajoba Stručná historie moderní české advokacie Výklad vybraných pojmů Trestní řízení Orgány činné v trestním řízení Obhajoba Obhájce Advokátní koncipient Osoba, proti které je vedeno trestní řízení Opravné prostředky Postavení obhájce de lege lata Nutná obhajoba Zvolený obhájce Ustanovený obhájce Společná obhajoba Odmítnutí obhajoby Vyloučení advokáta z obhajoby Povinnosti obhájce Oprávnění obhájce v jednotlivých stádiích trestního řízení Jiné osoby s obhajovacími právy Zákonný zástupce obviněného Osoby se samostatnými obhajovacími právy Závěr Seznamu použitých pramenů a literatury.. 34 Resumé

4 Seznam použitých zkratek: ČAK Česká advokátní komora Listina - Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR OČTŘ orgány činné v trestním řízení Pakt - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech PO policejní orgán SZ státní zástupce TrŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Úmluva - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,, ve znění protokolů č. 11 a č. 14 Ústava - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky ZoA - zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ZSM - zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů 4

5 1. Úvod Téma Obhájce a jeho postavení v trestním řízení jsem si ke zpracování ve formě bakalářské práce vybral z důvodu, že se jedná o téma velice zajímavé a také se může v životě zcela jistě dotknout každého z nás. Ve své profesi policisty se bohužel velmi často setkávám s tím, že v české společnosti není právní vědomí obecně na nikterak dobré úrovni, kdy spousta osob nezná svá práva a povinnosti, nebo si naopak přivlastňuje některá neexistující práva. Na základě těchto svých zkušeností pokládám poskytování právních služeb obhájcem v trestním řízení za zcela zásadní a nepostradatelné. V této své práci si kladu za cíl vytvořit přehledný popis daného tématu. Práce se kromě úvodu a závěru člení na pět kapitol, které jsou dále členěny na podkapitoly. V prvních dvou kapitolách chci popsat samotný pojem práva na obhajobu, stručně pojednat o historii moderní české advokacie, na které se podepsaly události bouřlivého 20. století a doba nesvobody. V třetí, obecné kapitole, chci vysvětlit základní pojmy, které jsou ve vztahu k tomuto tématu. Ve čtvrté kapitole se chci zaměřit na rozbor platné právní úpravy, zejména popsat práva a povinnosti obhájce, případy nutné obhajoby a postavení obhájce v jednotlivých stádiích trestního řízení. V závěru práce pokládám a nutné odlišit obhájce a osoby s tzv. samostatně obhajovacími právy. Za účelem zpracování této bakalářské práce chci vycházet nejen ze samotného znění jednotlivých právních předpisů, ale také využívat odbornou literaturu, časopisecké články a judikaturu. Přestože je téma práce ve své podstatě převážně popisné, pokusím se formulovat i svůj vlastní názor na rozebíraná témata a na místech, kde to budu pokládat za vhodné, také navrhnout některé náměty de lege ferenda. Považuji však za nutné ihned na úvod upozornit na skutečnost, že zpracovávané téma je velmi obsáhlé a v rozsahu určeném pro bakalářskou práci není dostatečný prostor se celé problematice dopodrobna věnovat. Z toho důvodu hodlám v textu hojně využívat odkazy na konkrétní paragrafové znění zákona, poznámkový aparát a také odkazovat na jiné prameny, které se problematice podrobněji věnují. 5

6 2. Právo na obhajobu Právo na obhajobu a spravedlivý soudní proces je jeden ze základních rysů demokratického právního státu, ve kterém je kladen důraz na ochranu jednotlivce. V článku 1 odst. 1 Ústavy se uvádí, že: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zásadu zajištění práva na obhajobu řadíme mezi základní zásady trestního řízení. Tato zásada má zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení. Účelem práva na obhajobu je zjištění všech okolností, které svědčí ve prospěch této osoby a to, aby k těmto okolnostem bylo přihlédnuto při rozhodnutí. Toto má za cíl, že nevinný nebude odsouzen a pachatel trestného činu bude odsouzen pouze za ten trestný čin, který spáchal. Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění práva na obhajobu je nejen v zájmu osoby, proti které je vedeno trestní řízení, ale také v zájmu společnosti. K tomuto závěru dospěl také Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu 1 definuje právo na obhajobu takto: Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného. Císařová v Trestním právu procesním 2 uvádí, že česká teorie práva není ve výkladu smyslu práva na obhajobu jednotná a uvádí k tomu dva nejčastější výklady smyslu tohoto práva. První výklad zní: Podle obecně přijímaných názorů je právo na obhajobu především zárukou proti porušování práva zákonných zájmů osobnosti, protože porušování práv obviněného může často znamenat porušení zásady zjištění materiální pravdy v trestním řízení. Pravdu pomáhá zjistit i dodržování záruk, daných obviněnému. Z tohoto výkladu smyslu práva na obhajobu lze jasně vyčíst, že vedle 1 nález Ústavního soudu ze dne , I. ÚS 592/2000 2,Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 169, 170 6

7 obviněného, má na důsledném dodržování tohoto práva zájem i společnost a to z důvodu zjištění materiální pravdy, neboli skutečného stavu věci. Druhým výkladem je: Část teorie chápe právo na obhajobu jako souhrn všech procesních práv, která zákon dává obviněnému, aby se hájil proti obvinění, a kterých obviněný využívá ke kritice obvinění, ke zmenšení své odpovědnosti, popřípadě k uvádění důkazů a jiných skutečností na své ospravedlnění. Z uvedeného lze, na rozdíl od prvního výkladu, vyčíst zejména zájem jednotlivce, na ospravedlnění nebo zmenšení své odpovědnosti v případě, že je mu kladeno za vinu spáchání trestného činu. 2.1 Základní prameny Z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je právo na obhajobu zajištěno v čl. 14 odst. 3 Paktu a dále v čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Postavení mezinárodních smluv je zakotvené v článku 10 Ústavy, kde je uvedeno, že pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanoví něco jiného než zákon, tak se použije mezinárodní smlouva. Právo na obhajobu je výslovně uvedeno v Listině, která je součástí ústavního pořádku České republiky. V Listině je této problematice věnována Hlava V, která stanovuje právo na soudní a jinou právní ochranu. Zde se v článku 37 odst. 2 uvádí, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Dále také článek 40 odst. 3 stanovuje, že: je právem obviněného, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Důležitými prameny v podobě právního předpisu jsou: TrŘ, ZSM a ZoA. TrŘ uvádí zásadu zajištění práva na obhajobu jako jednu ze základních zásad trestního řízení. V 2 odst. 13 TrŘ se doslova uvádí, že ten, proti němuž se řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si může též zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. TrŘ v souvislosti s uplatněním práva na obhajobu také stanovuje konkrétní práva a povinnosti obviněného, práva a povinnosti 7

8 obhájce, obhajobu ex offo, případy nutné obhajoby, odmítnutí obhajoby, vyloučení advokáta z obhajoby a tak dále. Tomuto tématu se práce věnuje v kapitole 4. ZSM upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoníku. Pokud však ZSM nestanoví jinak, užije se ve věcech trestních TrŘ ( 1 odst. 3 ZSM). ZSM v 42 odst. 1 uvádí, že mladistvý má právo na zacházení přiměřené jeho věku, duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu. Z pohledu zajištění práva na obhajobu platí ustanovení 42 odst. 2 ZSM, že mladistvý musí mít obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle ZSM nebo provedeny úkony podle TrŘ. Účel tohoto opatření spatřuji především v tom, že mladistvý, vzhledem ke svému věku a dosaženému vzdělání, může mít jen stěží takové znalosti v oboru trestního práva, aby se mohl sám hájit. Tímto je vyjádřen zájem společnosti na ochraně práv mladistvých. ZoA se přímo upravuje výkonu advokacie, řeší postavení advokátů, advokátní komory, advokátních koncipientů a působení advokátů ze zemí Evropské unie na území České republiky. 2.2 Materiální obhajoba: Pod pojmem materiální obhajoba rozumíme, že obviněný má především právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí, stejně pak má právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, zejména aby také objasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděly v tomto směru důkazy. 3 Je to tedy zákonem dané právo obviněného hájit se sám. Zejména je to právo osoby vyjadřovat se ke všem skutečnostem a důkazům v daném trestním řízení, nebo také se k věci nevyjadřovat, činit v trestním řízení návrhy a podávat žádosti, právo od OČTŘ požadovat, aby byly vyjasněny všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch a také podávat žádost o opravné prostředky. 3 Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí práva na obhajobu, *citováno 9. června 2011+, dostupné z: 8

9 2.3 Formální obhajoba Formální obhajobou rozumíme, že Obviněný má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti cizí osoby 4 Právem obviněného je dle 33 odst. 1 TrŘ zvolit si svého obhájce a radit se s ním. Formální obhajoba řeší skutečnost, že obviněný nemusí mít dostatečné znalosti v oboru trestního práva a sama se tak účinně hájit. Nelze jinak než souhlasit s konstatováním, že: Účastí obhájce v trestním procesu je pak posilováno postavení obviněného v trestním řízení a odstraňován nedostatek jeho postavení spočívající v tom, že obviněný zpravidla nezná dostatečně svá práva a ustanovení týkající se vedení trestního řízení, a pokud je zná, neumí je náležitě využít. 5 4 Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí práva na obhajobu, *citováno 9. června 2011+, dostupné z: 5 Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str

10 3. Stručná historie moderní české advokacie Stejně jako každá oblast lidské činnosti, tak i výkon advokacie a postavení obhájce prošly v historii svým vývojem. Na úvod bych chtěl uvést, že dějinami advokacie u nás se podrobně zabývá kniha Stanislava Balíka a kolektivu, která nese název Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vydaná v Praze v roce Výsledkem první snahy o zmapování historie advokacie na našem území byla v roce 1936 vydaná kniha Nástin vývoje advokacie v zemích Koruny české (XIII. XVIII. stol.) od autora Evžena Tarabrina 6. Sama historie advokacie a snahy o uplatnění práva na obhajobu je zřejmě tak stará, jako je stará trestná činnost sama. Ne vždy však v historii bylo právo na obhajobu samozřejmostí pro každého. V antickém právu, která dalo základ dnešnímu západnímu pojetí práva, měl právo na řádný soudní proces pouze občan a nikoliv otrok. Stejně tak ve středověku měli práva pouze příslušníci šlechty a nikoliv už poddaní nebo dokonce nevolníci. Obecně lze konstatovat, že advokacie, jako prostředek uplatnění práva na obhajobu jedince, zažívala rozkvět v těch historických obdobích, která přála rozvoji lidských práv jako celku. V obdobích nesvobody nastal naopak pro advokacii úpadek a často měla pouze formální postavení, které mělo dotvářet pouze nějakou kulisu zákonnosti. Jako jeden příklad za všechny lze uvést politické procesy v Československu 50. let 20. století. Počátky dnešní podoby advokacie můžeme spatřovat zejména v roce 1868, kdy byl v tehdejším Rakousku přijat Advokátní řád. Byl publikován pod č. 96/1868 ř.z. a na našem území byl účinný od až do Advokátní řád stanovil advokacii jako svobodné a nezávislé povolání. Dále zaváděl nezávislé advokátní komory pro jednotlivé země Předlitavska (pozn. rakouská část monarchie) jako stavovské instituce a to včetně disciplinární pravomoci. Nutno poznamenat, že tento Advokátní řád ovlivnil i zákony o advokacii přijaté u nás po roce K rozvoji advokacie docházelo až do počátku první světové války v roce V tomto mezidobí docházelo k významnému rozvoji advokacie a čeští advokáti se stále více prosazovali vedle svých německých kolegů. Po skončení první světové války se 6 Historie advokacie v ČR, Webové stránky České advokátní komory *citováno 10. června 2011], dostupné z: 7 Balík, S., Advokacie včera a dnes, 1. vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2000, str

11 mnoho z advokátů zasloužilo o vznik našeho samostatného státu a podílelo se na jeho budování. Vývoj po roce 1918 byl velice významný mimo jiné z toho hlediska, že také ženám byla dána možnost studovat na právnických fakultách. Ani v období do počátku druhé světové války však nedošlo ke sjednocení advokátních komor do jedné stavovské organizace, ale existovaly advokátní komory zvlášť pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. Advokátní řád zůstal v platnosti i po obsazení českých zemí nacistickým Německem. V pohraničí, odstoupeném v roce 1938 na základě Mnichovské dohody, však platila německá právní úprava 8. Po osvobození republiky zůstal Advokátní řád v platnosti až do závěru roku 1948 (celých 80 let), kdy jej nahradil zákon o advokacii č. 322/1948 Sb., který, poznamenán tehdejšími politickými událostmi, již ve svém 1 stanovil, že: advokáti jsou povinni přispívat k zachování a upevnění lidově demokratického právního řádu. Tento zákon také stanovil, že advokáti smí advokacii provádět pouze v krajských sdruženích advokátů. Tímto došlo k likvidaci advokátních komor. Tato právní úprava však byla po třech letech nahrazena zákonem č. 114/1951 Sb. V tomto zákoně byla sdružení advokátů nahrazena tzv. pracovními kolektivy - advokátními poradnami. Nelze opomenout, že zákon připouštěl, že ministr spravedlnosti mohl zčásti nebo zcela prominout podmínku právnického vzdělání u advokáta ( 13 odst. 2 z.č. 114/1951 Sb.). Díky tomuto ustanovení se tedy mohl stát právníkem prakticky kdokoliv. Ani tento zákon však neměl dlouhého trvání a v roce 1963 byl nahrazen zákonem č. 57/1963 Sb. Po zavedení federace, byla advokacie s účinností od rozdělena zákony č. 118/1975 Sb. (přijat Českou národní radou) a č. 133/1975 (Slovenská národní rada) zvlášť mezi Českou a Slovenskou republiku. Listopadové události roku 1989 se staly významnými i pro advokátní profesi. Zákonem č. 128/1990 Sb., účinným od , se advokacie opět stala svobodným a nezávislým povoláním se svou stavovskou organizací (Českou advokátní komorou) s působností na území celé České republiky (pozn. nedošlo k obnově zemských advokátních komor z období před rokem 1948). Poslední velká změna se odehrála k datu , kdy se stal účinným zákon č. 85/1996 Sb., který, ve znění pozdějších předpisů, platí dosud. 8 Balík, S., Advokacie včera a dnes, 1. vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2000, str

12 4. Výklad vybraných pojmů Považuji za vhodné alespoň stručně vysvětlit nejčastější pojmy, se kterými se lze v rámci uplatnění práva na obhajobu setkat. Těmito pojmy jsou: trestný čin, trestní řízení, orgány činné v trestním řízení, obhajoba, obhájce, advokátní koncipient, osoba, proti které je vedeno trestní řízení a opravné prostředky. Cílem této kapitoly však není a ani nemůže být hlubší rozbor těchto pojmů, jelikož takový rozbor každého z nich by jistě vydal na samostatnou práci, což není v tomto případě účelem. 4.1 Trestní řízení Trestní řízení je součástí trestního práva procesního a je upraveno zejména TrŘ a ZSM. Základní hodnoty a zásady trestního řízení jsou také upraveny ústavními předpisy (Ústava, Listina) a dále ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána (Pakt, Úmluva). Pod pojmem trestní řízení chápeme postup a chování orgánů činných v trestním řízení, které je určeno zákonem. Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestním řízení, jehož úkolem je náležitě zjistit, zda byl trestný čin spáchán, a je-li tomu tak, zjistit jeho pachatele a uložit mu podle zákona sankci, učiněné rozhodnutí vykonat, popř. jeho výkon zařídit, dále působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů. 9 Trestní řízení členíme na jednotlivá stádia: přípravné řízení, předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, opravné řízení a vykonávací řízení. Pokládám za nutné tyto stádia alespoň velmi stručně definovat. Jak již vyplývá z názvu, cílem přípravného řízení je připravit řízení před soudem. To znamená: zjistit, je-li podezření ze spáchání trestného činu proti určité osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba (návrh na potrestání) a věc odevzdána soudu. 10 Rozlišujeme: standardní přípravné řízení, rozšířené přípravné řízení ( 168 odst. 1 TrŘ) a zkrácené přípravné řízení ( 179a TrŘ) V předběžném projednání obžaloby má předseda senátu za úkol posoudit, zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, nebyly v něm závažným způsobem 9 Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str

13 porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení, zajišťující právo obhajoby, a zda takové porušení bude možno napravit v řízení před soudem, resp. zda vůbec jsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno ve věci rozhodnout. 11 Hlavní líčení je obligatorní a nejdůležitější částí trestního řízení. Soud přezkoumává v hlavním líčení obvinění obsažené v obžalobě (návrhu na potrestání) a provádí důkazy za účasti procesních stran. Hlavní líčení končí zpravidla rozsudkem, kterým se buď obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje. 12 Opravné řízení je velmi důležitým stádiem z toho důvodu, že slouží k nápravě nesprávných a nezákonných rozhodnutí. Opravné řízení se vede o řádných nebo mimořádných opravných prostředcích, kdy hlavní kritérium je určeno tím, zda napadené rozhodnutí již nabylo právní moci, či nikoliv. Základnímu rozdělení opravných prostředků se věnuji v podkapitole Orgány činné v trestním řízení TrŘ v 12 odst. 1 taxativně stanovuje, že OČTŘ jsou: policejní orgán, státní zástupce a soud. Postup těchto orgánů v jednotlivých fázích trestního řízení je upraven zákonem TrŘ a cílem činnosti těchto orgánů je řádné objasnění trestné činnosti. OČTŘ jednají podle zásady oficiality, která ukládá těmto orgánům postupovat v řízení z úřední povinnosti co nejrychleji, a při tom šetřit zaručená práva a základní svobody osob. S tímto souvisí zásada přiměřenosti, podle které smí OČTŘ zasahovat do práv jiných osob pouze na základě zákona a jen v míře nezbytné pro plnění jejich úkolů ( 2 odst. 4 TrŘ). 4.3 Obhajoba Obhajobou rozumíme realizaci práva na obhajobu, při které se obviněný buď sám, nebo za pomoci obhájce, před OČTŘ vyjadřuje ke všem skutečnostem a důkazům v daném trestním řízení (popř. nevyjadřuje), činí v trestním řízení návrhy a podává žádosti. Tedy využívá svá práva, která jí přiznává TrŘ. 11 Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str

14 4.4 Obhájce Obhájce je právním zástupcem obviněného a jeho úkolem je poskytnout této osobě všestrannou právní pomoc v rámci zákona. Funkce obhájce je definována v Šámalově Trestním řádu 13 jako: Obhájce je osoba zmocněná k tomu, aby obviněnému v trestním řízení poskytla potřebnou odbornou právní pomoc a k tomu využívala všech zákonných prostředků a způsobů obhajoby tak, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispěla ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Obhájcem se advokát stává od chvíle, kdy je k tomu od svého klienta zmocněn a advokát s tímto zmocněním vysloví souhlas. V případě tzv. nutné obhajoby se advokát stává obhájcem obviněného od chvíle, kdy je k tomu ustanoven soudem. Nebylo-li vymezeno jinak, zmocnění advokáta k obhajobě obecně zaniká při skončení trestního řízení ( 41 odst.5 TrŘ). 4.5 Advokátní koncipient Advokátní koncipient je osoba s vysokoškolským vzděláním v magisterském studijním programu v oblasti práva, která je zaměstnána u advokáta, pod jehož dohledem vykonává právní praxi. Cílem této praxe je získání znalostí a zkušeností, které jsou zapotřebí k dalšímu výkonu advokacie. 4.6 Osoba, proti které je vedeno trestní řízení Jako osobu, proti které je vedeno trestní řízení, označujeme takovou osobu, které je kladeno za vinu spáchání trestného činu. Zatímco v trestním právu hmotném se setkáváme s prostým označením pachatel, trestní právo procesní rozlišuje v jednotlivých stádiích trestního řízení označení podezřelý, obviněný, obžalovaný a odsouzený. Podezřelý je osoba, která byla PO nebo občanem zadržena dle 76 TrŘ při spáchání trestného činu, nebo bezprostředně poté. Dále jako podezřelého označujeme tu osobu, které bylo ve zkráceném přípravném řízení sděleno podezření ( 179b odst. 2 TrŘ). 13 Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str

15 V užším slova smyslu je obviněný označením pro osobu, které bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu a to až do okamžiku nařízení hlavního líčení před soudem ( 32 TrŘ). Ve zkráceném přípravném řízení označujeme jako obviněného tu osobu, na kterou byl podán návrh na potrestání a to až do nabytí právní moci trestního příkazu, popř. do doby, kdy je nařízeno standardní hlavní líčení před soudem. V širším slova smyslu se obviněným v TrŘ dle ustanovení 12 odst. 7 téhož zákona rozumí též obžalovaný a odsouzený a to v případech, kdy z povahy věci nevyplývá něco jiného. Obžalovaným se stává obviněný od okamžiku nařízení hlavního líčení a zůstává jím až do doby, kdy nabude právní moci odsuzujícího rozsudek nebo rozsudek zprošťující viny ( 12 odst. 8 TrŘ). Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci ( 12 odst. 9 TrŘ). 4.7 Opravné prostředky Opravné prostředky slouží k nápravě vad vzniklých rozhodnutím soudu nebo OČTŘ a jsou jednou z nejdůležitějších součástí trestního řízení. Jejich smysl spočívá ve zvýšení záruk zákonnosti a spravedlnosti rozhodnutí. Odborná literatura 14 rozlišuje vady, ve kterých se může projevit nesprávnost rozhodnutí OČTŘ, který rozhodoval v nižším stupni a může tak být předmětem opravného prostředku na: vady skutkové ( error in facto ), vady právní ( error in iure ), vady procesního postupu ( error in procedendo ). V trestním řízení rozlišujeme opravné prostředky řádné a mimořádné. Řádné opravné prostředky jsou ty, které směřují proti takovému rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci a této právní moci může nabýt až po rozhodnutí o opravném prostředku. Řádným opravným prostředkem proti usnesení je stížnost ( 141 a násl. TrŘ), řádný opravný prostředek proti usnesení označujeme jako odvolání ( 245 a násl. TrŘ). Specifickým řádným opravným prostředkem je odpor ( 314g a násl. TrŘ), který směřuje proti trestnímu příkazu. Specifikum spočívá v tom, že pokud 14 Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str

16 oprávněná osoba podá včas odpor, ve věci nenastává opravné řízení, ale je soudcem nařízeno standardní hlavní líčení. Mimořádné opravné prostředky směřují proti rozhodnutí, které již nabylo právní moci. Tyto prostředky považujeme za výjimečné z toho důvodu, že snaha o změnu pravomocného rozhodnutí v sobě nese negativní vliv na právní jistotu. V odborné literatuře 15 jsou tyto opravné prostředky označeny jako průlom do právní moci rozhodnutí OČTŘ. O mimořádných opravných prostředcích rozhoduje výhradně soud a to i v případech, kdy napadené rozhodnutí vydal jiný orgán. Dovolání ( 265a a násl. TrŘ) je oprávněn podat obviněný (pouze prostřednictvím obhájce) nebo nejvyšší státní zástupce. Tento mimořádný opravný prostředek, který napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje k nápravě taxativně vyjmenovaných závažných procesních a hmotně-právních vad nebo k přezkoumání uloženého trestu výkonu odnětí svobody na doživotí. Stížnost pro porušení zákona ( 266 a násl. TrŘ) je oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti. Tato stížnost slouží k nápravě právních vad a nedostatků ve skutkovém zjištění. Řízení o tomto opravném prostředku koná pouze Nejvyšší soud České republiky. Obnova řízení ( 277 a násl. TrŘ) je posledním z trojice mimořádných opravných prostředků, které zná trestní řízení. Důvodem k obnově řízení je zejména skutečnost, že ve věci vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které předtím nebyly známy a jako takové by mohly vést k vydání jiného rozhodnutí. Ve prospěch obviněného může podat návrh na obnovu řízení sám obviněný, státní zástupce (může tak učinit i proti vůli obviněného) a dále ty osoby, které jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání. V neprospěch obviněného takový návrh smí podat pouze státní zástupce. 15 Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str

17 5. Postavení obhájce de lege lata TrŘ v ustanovení 35 stanoví, že obhájcem obviněného nesmí být nikdo jiný než advokát. Výjimkou je, že obviněný může být zastoupen advokátním koncipientem. Toto však neplatí v případech, kdy je věc projednávána u Krajského soudu jako soudu prvního stupně a dále pak ve všech věcech projednávaných před Vrchním a Nejvyšším soudem. Účel tohoto opatření spatřuji především ve větší závažnosti a komplikovanosti případů projednávaných u těchto soudů a zájmem na tom, aby právní pomoc osobě byla pokud možno co nejkvalifikovanější. 5.1 Nutná obhajoba TrŘ stanovuje důvody, tzv. nutné obhajoby, kdy obviněný musí mít zajištěno poskytnutí právních služeb obhájcem. Jedná se o případy, ve kterých je obhajoba za pomoci obhájce natolik důležitá, že rozhodnutí o ní nemůže být ponecháno pouze na úvaze obviněného a je mu stanovena i v případech, kdy tuto obhajobu vyloženě odmítá. Taxativní výčet důvodů pro nutnou obhajobu je uveden v 36 TrŘ. Obecně lze říci, že: Nutná obhajoba je stanovena především v těch případech, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarávat (např. je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá plnou způsobilost k právním úkonům, není dostatečně vyspělý, je nepřítomen, trpí závažnými tělesnými nebo duševními vadami nebo jde o závažnou či právně složitou věc). 16 Ustanovení 36 o nutné obhajobě obviněného doplňuje 36a TrŘ. Tento stanovuje taxativní výčet případů, ve kterých musí mít odsouzený obhájce ve vykonávacím řízení, o němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání. A dále také, kdy musí mít odsouzený obhájce v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy. V oblasti soudnictví ve věcech mládeže se v 42 odst. 2 ZSM uvádí, že mladistvý musí mít obhájce již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle ZSM nebo provedeny úkony podle TrŘ. Znamená to tedy, že mladistvý musí mít obhájce ještě před zahájením přípravného řízení. Výjimkou je pouze to, že musí být provedeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony, provedení těchto úkonu nelze odložit a vyrozumění obhájce o nich zajistit. 16 Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str

18 V článku Obviněný a jeho právo na obhajobu Jelínek 17 upozorňuje na skutečnost, kdy poznatky z praxe ukazují, že v některých případech dochází v trestním řízení k porušování ústavně deklarované a v trestním řádu obsažené zásadě práva obviněného na obhajobu. Porušení procesních ustanovení upravujících způsob a průběh řízení přitom může vést případně až k tomu, že nesprávně opatřený či provedený důkaz nebude možné v trestním řízení použít. Nezanedbatelným nepříznivým důsledkem nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení může být dále okolnost, že se nepodaří zjistit potřebný skutkový stav důležitý pro rozhodnutí ve věci samé. Ve stejném článku Jelínek zároveň uvádí konkrétní případ z praxe, kdy došlo k porušení ustanovení o tzv. nutné obhajobě. 5.2 Zvolený obhájce Trestní řízení je ze své podstaty jistě velmi těžkou životní zkouškou a nepříjemnou zkušeností pro většinu osob. V zájmu každého je být hájen co nejúčinněji a nejkvalitněji. Dle 33 odst. 1 TrŘ má každý obviněný možnost zvolit si svého obhájce sám (za splnění podmínek uvedených v 35 TrŘ). Vedení obhajoby je jistě účinnější, pokud klient cítí ke svému advokátovi plnou důvěru a je přesvědčen o jeho odborných kvalitách než v případech, kdy je tomu naopak. V Šámalově Trestním řádu 18 je samostatná volba advokáta označena za jedno z nejdůležitějších obhajovacích práv: Obviněný má podle 33 odst. 1 právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Je to jedno z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejdůležitější obhajovací právo obviněného, neboť mu poskytuje možnost využít advokáta, u kterého je zajištěno, že jde o osobu právně erudovanou, s teoretickými znalostmi i praktickými zkušenostmi s prováděním obhajoby obviněných. Platí také, že v případech nutné obhajoby má samostatná volba advokáta přednost před ustanovením advokáta soudem. Toto vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky 5 Tz 238/ V této věci se jednalo o případ kdy Městský soud v Brně ustanovil obviněné D.H. advokáta z důvodu, že proti ní bylo vedeno řízení jako proti uprchlé a nastal důvod nutné obhajoby. Soud však ignoroval fakt, že D.H. 17 Jelínek, J. Obviněný a jeho právo na obhajobu. Bulletin advokacie, 1999, č. 2, str Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 5 Tz 238/

19 předtím k obhajobě zmocnila vlastního advokáta. Tento advokát nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení nebylo mu také doručeno žádné z rozhodnutí ve věci. Ve věci podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud mu dal za pravdu s tím, že bylo porušeno právo D.H. na obhajobu a zrušil rozsudek Městského soudu v Brně a přikázal, aby byla věc projednána znovu. V případech nutné obhajoby, kdy si obviněný nezvolí svého obhájce sám a neučiní tak ani jeho zákonný zástupce, TrŘ v 37 odst. 1 stanovuje, že mu ho může zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba. Mohou tak učinit i proti jeho vůli v případě, že obviněný je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je tato způsobilost omezena. Zákonodárce předpokládá, že osoby vyjmenované v tomto ustanovení, mají zájem na tom, aby byla obhajoba vedena řádně a proto jim v zájmu ochrany práv obviněného dává toto oprávnění. Jak uvádí odst. 2 stejného paragrafu,i v takové situaci, kdy byl obviněnému obhájce zvolen nebo ustanoven soudem, je právo zvolit si obhájce sám nadřazeno a obviněný si smí zvolit obhájce jiného. Dokud však nový obhájce obhajobu nepřevezme, původně ustanovený nebo zvolený obhájce je povinnen v obhajobě pokračovat a to v tom případě, kdy mu byla vypovězena plná moc. V opačném případě se sám vystavuje riziku kárného postihu ze strany ČAK 20. Tímto opatřením, které zavedl zákon č. 265/2001 Sb., je zajištěno, že obhajoba nebude přerušena a je tak vyloučeno záměrné maření trestního řízení ze strany obviněného. O tom, že před účinností tohoto zákona k takovému maření často docházelo píše Lubor Petříček ve svém článku K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. 21 : pokud se obviněný rozhodl, že není v jeho zájmu, aby se konal nějaký úkon trestního řízení (např. soudní jednání), mohl dosáhnout jeho odložení i tak, že si těsně před konáním takového úkonu zvolil obhájce, který měl (a samozřejmě i nadále má) přednost před obhájcem ex offo, nebo odvolal plnou moc obhájci dosavadnímu atp. Výsledkem bylo, že se stal v okamžiku provádění úkonu osobou nikým neobhajovanou, což v případech nutné obhajoby vedlo orgány činné v trestním řízení k jedinému možnému postupu k odložení plánovaného úkonu. 20 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne , sp. zn. 4To 780/ Petříček, L. K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, str

20 Obviněnému je také dána možnost, aby byl zastoupen dvěma i více obhájci ( 37 odst.3 TrŘ). Z důvodů zjednodušení trestního řízení by měl obviněný OČTŘ oznámit, kterého z obhájců zmocnil k příjímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Pokud tak neučiní, jednoho ze zvolených obhájců k tomu určí předseda senátu nebo v přípravném řízení SZ. Takové rozhodnutí jsou však povinni oznámit všem zvoleným obhájcům. Tento postup, kdy si předseda senátu nebo SZ musí usnesením určit tzv. hlavního obhájce pokládám za zcela zbytečný úkon spojený s další rozhodováním a administrativou. Můj názor je, že pokud si obviněný sám nezvolí jednoho z obhájců k příjímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení, vyjadřuje tím svou lhostejnost. De lege ferenda proto navrhuji, aby za tzv. hlavního obhájce (v případě, že si ho nezvolí obviněný sám) byl na základě zákona automaticky považován obhájce, který byl jako první zmocněn k obhajobě. V případě, že bylo současně zmocněno k obhajobě více obhájců, aby byl za tzv. hlavní obhájce považován první obhájce podle abecedního pořádku, obdobně, jako je tomu při ustanovování obhájců v případech nutné obhajoby z abecedního pořadníku advokátů. Přestože by se nejednalo o nijak zásadní opatření, domnívám se, že trestní řízení by mělo být co nejvíce odlehčeno a nezatěžováno úkony ze strany soudu a OČTŘ v případech, kdy to vůbec není nutné. 5.3 Ustanovený obhájce V případech nutné obhajoby stanoví příslušný OČTŘ obviněnému lhůtu, aby si zvolil svého obhájce. Trvání této lhůty není přesně stanoveno. Při stanovení délky trvání této lhůty je nutno zohlednit povahu a okolnosti případu, aby tak byla obviněnému dána skutečná možnost volby obhájce (např. specialistu na danou problematiku) a nebyl tak ohrožen účel nutné obhajoby. Na druhou stranu však nesmí dlouhé trvání této lhůty ohrozit trestní řízení zbytečnými průtahy. Lhůta se nestanovuje v případech, kdy obviněný prohlásí, že si obhájce sám zvolit nechce. V takovém případě a v případě uplynutí lhůty ke zvolení obhájce je OČTŘ obviněnému neprodleně ustanoven ( 38 odst. 1 TrŘ). Obhájce dle 39 odst. 1 TrŘ ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení soudce. V přípravném řízení dává podnět 20

21 k ustanovení obhájce ten orgán, u kterého důvod nutné obhajoby vyšel najevo (PO nebo SZ). Ustanovení obhájce se zruší, pominou-li důvody nutné obhajoby. Důsledkem nezávislosti výkonu advokacie na státu je především to, že OČTŘ nenesou žádnou zodpovědnost za kvalitu obhajoby, která je obviněnému ze strany advokáta poskytována a ani nejsou oprávněny tuto obhajobu jakkoliv hodnotit. Nejinak je tomu i v případech, kdy OČTŘ advokáta ustanovil. V případě, kdy jsou však OČTŘ upozorněny na skutečnost, že ustanovený obhájce se svým povinnostem hájit obviněného vyhýbá, musí ve věci buď sjednat nápravu (např. cestou ČAK), nebo ustanovit obhájce nového ( 40a TrŘ) 22. Z toho jasně vyplývá, že smyslem ustanovení obhájce není pouze jen přidělení advokáta k obviněnému, ale skutečné zajištění jeho právní pomoci. Z důvodu zajištění hospodárnosti trestního řízení se spoluobviněným, pokud si jejich zájmy v trestním řízení neodporují, zpravidla stanoví stejný obhájce ( 38 odst. 1 TrŘ). V tomto případě hovoříme o společné obhajobě, která vychází z předpokladu, že spoluobvinění mají v téže věci společný zájem, kterého je možno touto obhajobou dosáhnout. Zájmy spoluobviněných si odporují v těch případech, kdy jeden svaluje vinu za spáchaný čin na druhého. Není tak myšleno to, že se spoluobvinění ve svých výpovědích rozcházejí na základě rozdílné schopnosti k zapamatování si události, atd. I během trestního řízení však může nastat skutečnost, kdy si spoluobvinění začnou ve svých zájmech odporovat. To může nastat v případech, kdy zpočátku oba z obviněných svou vinu popírali a až později se jeden z nich rozhodl svalit vinu za skutek na druhého. V těchto případech musí být takovým obviněným ustanoveni jiní advokáti. Tento krok pokládám za zcela logický, neboť obhajoba spoluobviněných, jejichž zájmy si odporují, je jen těžko představitelná. V pokračování obhajoby jen jednoho z obviněných nemůže zůstat ani původní advokát. Došlo by tak jistě k situaci, že se jeho znalosti o celé věci mohly negativně projevit ve vztahu k jeho bývalému klientovi, který by se tak vůči jeho současnému klientovi náhle ocitl v silné nevýhodě. To také bylo upraveno 40a odst. 2 zákona č. 265/2001 Sb., kterým se významně měnil TrŘ. 22 Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str

22 Můj názor však je, že společná obhajoba může být v mnoha případech v trestním řízení více přítěží než zjednodušením. Této problematice se dále věnuji v podkapitole 5.4. TrŘ v 39 odst. 2 stanovuje, že pro účely ustanovení obhájce vede soud abecedně uspořádaný pořadník advokátů, kteří souhlasí s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu a mají v jeho obvodu, popřípadě sídle, své sídlo. Pokud nelze ustanovit advokáta z tohoto pořadníku, ustanoví soud advokáta z pořadníku advokátů nadřízeného soudu. Soudce ustanovuje z pořadníku vždy následujícího advokáta po tom, který byl ustanoven v předchozím případě, a to tak jak za sebou následují jejich příjmení. Obhájce, který byl obviněnému ustanoven je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný ( 40 TrŔ). Za závažné důvody lze považovat případy, kdy je narušena důvěra mezi obviněným a obhájcem a nelze tak účinně vést obhajobu. Dále se může jednat o případy uvedené v 19 ZoA, ve kterých je advokát povinný obhajobu odmítnout, nebo pokud ve stejné nebo související věci ustanovený obhájce poskytuje právní služby osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy osoby, které byl ustanoven. Na závěr této podkapitoly pokládám za nutné uvést, že ustanovený obhájce není oproti zvolenému obhájci nijak zbaven nebo omezen na svých právech a povinnostech a právní pomoc poskytována obviněnému ustanoveným obhájcem musí plně odpovídat povinnostem daným TrŘ, ZoA a stavovským předpisům. Nemá však cenu si popírat fakt, že ve společnosti je hluboce zakořeněn názor, podle kterého je právní pomoc poskytována ustanoveným obhájcem nekvalitní a vykonávána zejména advokáty s menšími zkušenostmi. Lze se dokonce setkat i s názorem, že tzv. obhajoba ex offo (tedy ustanoveným obhájce) je pro advokáta snadnou cestou k finančnímu obohacení za minimum vynaložené práce. O existenci tohoto názoru, který se zároveň pokouší vyvrátit, pojednává článek Soni Dresslerové Obhajoba ex offo - zlatý důl? Dresslerová, S. Obhajoba ex offo zlatý důl? Bulletin advokacie, 2000, č. 9, str

23 5.4 Společná obhajoba V praxi se lze často setkat s tím, že spoluobvinění si v trestní věci zvolí poskytování právních služeb jedním obhájcem. Pavel Vantuch ve svém článku Obhajoba více obviněných 24 to zdůvodňuje následovně: V řadě trestních věcí dochází k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění několika osobám. Pokud advokát převezme obhajobu jednoho obviněného, nezřídka ho následně požádají o převzetí obhajoby v přípravném řízení také další spoluobvinění, motivovaní snahou získat stejného obhájce a zabezpečit si stejně kvalitní obhajobu. Takový postup však ne vždy lze doporučit. Jak jsem již uvedl výše, během trestního řízení může snadno dojít k situacím, kdy si zájmy obviněných v průběhu trestního řízení začnou odporovat a může tak dojít k vyloučení advokáta z obhajování dle ustanovení 37a odst. 2 TrŘ. Proto by měl advokát na společnou obhajobu přistoupit pouze po zralé úvaze a na základě pohovoru se spoluobviněnými. Je nutné si uvědomit, že pokud dojde k vyloučení obhajoby, advokát již nemůže ve stejné věci pokračovat v poskytováních právních služeb ani jednomu z obviněných. Pokud si obvinění sami po své úvaze zvolí stejného obhájce a ten tuto obhajobu přijme, nelze mít proti takovému postupu námitek. Obvinění tak pouze realizují své právo na obhajobu a dobrovolně se tak vystavují výše popsanému riziku. V případech nutné obhajoby však de lege ferenda navrhuji, aby spoluobviněným byl ustanovován obhájce zpravidla zvlášť. Můj názor je ten, že zájmy obviněných jsou v drtivé většině společné pouze v tom, aby protiprávní jednání nebylo prokázáno vůbec. Jakmile však je obviněným jasné, že pod tíhou důkazů bude protiprávní jednání prokázáno, začnou se jejich zájmy rozcházet a každý se přirozeně snaží svůj podíl na takovém jednání zmenšit. V těchto případech, kdy ustanovení společného obhájce mělo trestní řízení zjednodušit, se trestní řízení naprosto zbytečně komplikuje. Je také otázkou, zda společný obhájce nemá tendenci snažit se o to, aby si zájmy spoluobviněných neodporovaly. V takovém případě by se zcela jistě jednalo o porušení práva na obhajobu takového obviněného, který má na spáchání skutku menší podíl, popř. u něho existují polehčující okolnosti, a vinou společné obhajoby je tlačen k tomu, aby tzv. táhl za jeden provaz se svými spoluobviněnými. 24 Pavel Vantuch, Právní rádce, Obhajoba více obviněných *citováno 11. června 2011+, dostupné z 23

24 5.5 Odmítnutí obhajoby Právo na obhajobu je významným právem každé osoby, která je obviněna z trestné činnosti. V praxi se však někteří obvinění mylně domnívají, že kterýkoliv obhájce je povinen jejich obhajobu v každém případě převzít. 25 Advokát je ze dle 18 odst. 1 ZoA oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl k poskytnutí právních služeb určen ČAK. Toto oprávnění k odmítnutí poskytnutí právní pomoci je zcela logické. Jistě není v lidských silách žádného advokáta poskytnout právní pomoc každému obviněnému, který ho o to požádá. Může se tak stát, že obviněný neúspěšně osloví několik advokátů a žádný z nich obhajobu nepřijme. Vantuch k tomu ve svém článku Odmítnutí obhajoby 26 uvádí: Odmítnutí obhajoby v trestní věci advokáti obviněnému vesměs zdůvodňují, i když jim to zákon neukládá. Častým důvodem odmítnutí obhajoby je pracovní přetížení značně vytíženého advokáta, který ví, že převzetí obhajoby v další věci by bylo zřetelně nad rámec jeho pracovní kapacity. Také ve věci, v níž nemá advokát dostatek zkušeností nebo speciálních znalostí, odmítne poskytnutí právní služby. Tuto situaci řeší ZoA v 18 odst. 2. Obviněný, který si nemůže z výše uvedeného důvodu sám obstarat právní služby, může požádat ČAK o poskytnutí právních služeb. Na základě této žádosti ČAK určí obviněnému advokáta, který je již povinen je hájit. Tímto ustanovením je zabezpečeno, že žádný obviněný nezůstane bez právní pomoci advokáta. Toto se však netýká případů nutné obhajoby, kdy obviněnému, který si ve stanovené lhůtě neobstaral právní služby, určuje obhájce soud. ZoA v 19 stanovuje pět případů, ve kterých je advokát dokonce povinen poskytnutí právních služeb odmítnout. Jedná se zejména o případy, kdy by takové poskytnutí právních služeb mohlo poškodit práva obviněného nebo jeho postavení v trestním řízení neoprávněně zvýhodnit. Advokát je tak povinen odmítnout poskytnutí právních služeb v případech, kdy: v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, 25 Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí obhajoby *citováno 11. června 2011+, dostupné z 26 Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí obhajoby *citováno 11. června 2011+, dostupné z 24

25 osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii ve společně nebo v případě zaměstnaného advokáta advokát, který je jeho zaměstnavatelem, anebo advokát, který je zaměstnancem stejného zaměstnavatele, by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit, by se projednání věci zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké. 5.6 Vyloučení advokáta z obhajoby Možnost vyloučit advokáta z obhajoby byla upravena 37a zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád a účinným od O vyloučení advokáta z obhajoby rozhodne usnesením předseda senátu a přípravném řízení soudce. Účelem tohoto institutu je především ochrana práv obviněného a zájem na tom, aby mohlo být jeho právo na obhajobu řádně uplatněno. Důvodem pro vyloučení advokáta z obhajoby je to, že obhájce nesplňuje podmínky stanovené 35 odst. 2, 3 TrŘ. Tedy, že proti takovému advokátovi je, nebo bylo vedeno trestní stíhání a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Nebo, že advokát v trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník ( 37a odst. 1 TrŘ). Neméně důležitým důvodem k vyloučení advokáta z obhajoby je, že obhájce se opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn ( 37a odst. 2 TrŘ). Dále zákon stanoví, že předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných ( 37a odst. 2 TrŘ). Toto ustanovení přímo souvisí s problematikou tzv. společné obhajoby. O riziku 25

26 spojeném s takovou obhajobou, jehož důsledkem může být vyloučení advokáta z obhajoby, se zmiňuji v podkapitole 5.4. K vyloučení advokáta z obhajoby mají jak advokát, tak i obviněný možnost se vyjádřit a k tomuto vyjádření má soud přihlédnout. Před rozhodnutím o vyloučení obhájce jako zvoleného advokáta musí soud I. stupně vždy dát možnost obhájci, ale i obviněnému, aby se k věci vyjádřili a teprve pak může ve věci rozhodnout. 27 Pokud k vyloučení advokáta z obhajoby skutečně dojde, obviněnému musí být poskytnuta přiměřená lhůta ke zvolení nového obhájce. Proti usnesení o vyloučení advokáta z obhajoby zákon připouští podání stížnosti, která má odkladný účinek. To znamená, že usnesení o vyloučení nabude právní moci až po rozhodnutí o takové stížnosti. 5.7 Povinnosti obhájce Povinnosti obhájce jsou stanoveny v 41 odst. 1 TrŘ tak, že je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Dále musí obhájce pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Tímto ustanovením je plně vyjádřen účel poskytování právní pomoci obhájcem, který spočívá k zajištění odborné vyrovnanosti mezi stranami trestního řízení a obviněný tak není pouze dán na milost a nemilost OČTŘ. V tomto faktu spatřuji i nezanedbatelný zájem společnosti, který spočívá nejen v tom, aby byla zachována práva osoby, ale také v tom, že účinnou obhajobou lze dosáhnout toho, že za trestný čin nebude odsouzen nevinný a naopak taková obhajoba může v některých případech zcela zásadně přispět k odhalení pravého pachatele. Další povinnosti obhájce, v souvislosti s poskytováním právní pomoci, jsou uvedeny v ZoA. Dle 16 odst. 1 ZoA je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Výjimkou je, že advokát není vázán pokyny klienta, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Advokát je povinen o tomto klienta přiměřeně poučit. Z tohoto jasně vyplývá, že: Advokát nesmí 27 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne , sp. zn. 3To 36/