Florencie, Pisa, Siena

Transkript

1 Florencie, Pisa, Siena Florencie dojmy z exkurze studentů SUPŠ a VOŠ do Toskánska v době od do pokračování Z klidného kláštera vyrazíme do hlučných ulic plných turistů do centra. Stojíme v úžasu před osmibokým baptisteriem se slavnými reliefy na Rajské bráně, které Ghiberti dělal 27 let, a obdivujeme hlavní Dóm zvaný Santa Maria del Fiore ( svatá Maria květinová ). Skupinovou fotku pořídíme před kostelem San Lorenzo. Uvnitř je slavná Donatelova kazatelna s umučením Ježíše Krista. Součástí kostela je nádherná Medicejská kaple, celá vykládaná různobarevným mramorem, jsou zde mramorové mozaiky ( říká se tomu inkrustace) tak jemné a propracované, že se musím podívat opravdu zblízka, že to není malba. Za kaplí je vchod do Nové sakristie se slavnými sargofágy Mým osobním zážitkem při třetí návštěvě Florencie byla právě sochařská výzdoba této sakristie. Bodejť by ne, když autorem je Michelangelo Buonarroti! Vytvořil monumentální náhrobky zemřelých Medicejů s pololežícími postavami alegorie Den a Noc a Svítání a Soumrak. Krásná svalnatá těla žen a mužů v nadživotní velikosti! Postavy jsou melancholicky pohrouženy do sebe, nevítají ráno a den, vždyť zemřelí mají také věčnou noc. Během rozchodu si prohlížíme centrum města. Fasády v centru jsou opravené. Centrum je daleko čistější, než v devadesátém šestém roce. Líbí se mi, že se průběžně ulice uklízejí. Také kanály nejsou tolik cítit. Ani auta tak nezamořují vzduch. To je povzbudivé - Jen turistů je daleko více :( Skupinka studentů se mnou počkala půlhodinku ve frontě na výstup na kopuli Dómu. Vystoupáme po 458 schodech ( dle Kláry Opravilové) do 107 metrů vysoké stavby zvané lucerna na vrchol Brunelleschiho impozantní kopule ( průměr 45 metrů), která je vyzdobena freskami na téma Poslední soud od Vasariho, po jehož smrti výzdobu dokončil F. Zuccani. Zvláštní, že v 16. století měli takovou bohatou fantazii v zobrazování pekelných nestvůr. Odměnou za namáhavý výstup nám byl úžasný rozhled po celé Florencii. Těch fotek, co jsme nasekali. Odpoledne jsme společně (a zadarmo!) navštívili Akademii s Michelangelovým Davidem a s několika sochy otroků, kteří se jako by derou ze surového kamene. Všude byl zákaz fotografování. Tak si zde každý, kdo měl foťák, prožil chvilku napětí, protože být ve Florencii, vidět originál Davida a odjet bez vlastnoručně vyfocené sochy no to je jen pro zbabělce. A copak jsme méně otrlí, než Japonci, kteří si prostě fotí absolutně všechno!? Některé studenty nebylo možné z Akademie dostat, protože se zasekli u vodního zvonu. Tomáš Kubec dosáhl takové virtuozity šmrdlání obou uch zvonu, že nám zaléhaly uši. Ovšem nejkrásnější zvuk hluboký a sametový vyloudil z kovového zvonu pan učitel Jiří. No a nebyla bych to já, abych si to nezkusila, navlhčenými dlaněmi jsem jemně třela ucha a lehký tón jsem vykouzlila taky :). Pak rychle na náměstí k Ammantiho Neptunově kašně, kde jsme mívali srazy a nutno zdůraznit, že studenti i učitelé vždy přišli včas! Dokonce ani jednou jsme nemuseli čekat více jak 5 minut na opozdilce!

2 Na čtvercovém, obrovském náměstí Piazzu della Signoria stojí radnice - Palazzo Vecchio s Michelangelovým Davidem a Neptunovou kašnou a naproti jsou slavné sochy v Loggii dei Lanzi, například Celinniho Perseus s hlavou Medúzy oslňuje svou pružnou štíhlou postavou. Na soklu je jemně modelovaný relief s antickými božstvy. Večer jsme odjeli z nábřeží řeky Arno do městečka Montecatini Terme - do tříhvězdičkového hotelu Parigi. Ubytování bylo na tří a čtyřlůžkových pokojích s televizí a ledničkou a samozřejmě koupelnou a toaletami. Nám učitelům se tam líbilo přesně do toho momentu, kdy jsme zjistili, že se dá snadno přes nízkou zídku prolézat z balkonu na balkon. Ve výšce třetího patra se nám zdálo, že je to přeci jen riskantní nechat studenty samotné na pokojích. Naštěstí byli poměrně unavení, nebo to byli dobří herci, takže noc byla klidná a všichni jsme se ráno sešli u fajnové snídaně ve formě švédského stolu. Po snídani jsme odjeli autobusem do města Pisa. Prodrali jsme se zástupem pouličních prodejců deštníků, šišatých hrnků, čepic, kabelek a dalších tretek až k opevnění a prošli bránou na Piazza dei Miracoli (náměstí Zázraků ), na kterém se nachází proslulá šikmá věž, dóm, baptisterium ( s nádherně zdobenou kamennou křtitelnicí se sochou Jana Křtitele) a Camposanto (hřbitov). Pobyt v Pise mnozí studenti uváděli jako nejhezčí zážitek zájezdu, zvlášť ti, kteří byli v Itálii poprvé. Nedivím se, architektura v Pise působí pohádkově, portály jsou kamenořezby jako krajky. Kristián Kitzberger a David Štětka vystoupali i na šikmou věž (vstup za 15 euro mnohé odradil) a tvrdili, že tam byl nezapomenutelný rozhled, že to měli zároveň jako pouťovou atrakci, protože po sestupu dolů chodili jako námořníci právě připluvší do přístavu. Naši milí třeťáci si v Pise pořídili zázračné hračky, které nazvali pružinkové nástavečky zkráceně pružinky a od té doby si hráli stále s nimi. Potvrdilo se známé pravidlo, že kdo si hraje nezlobí. Těch zábavných fotek, co pořídili! Po jedné hodině odpoledne jsme odjeli do starobylé Sieny, která nás všechny doslova okouzlila,. Cestou jsme se dozvěděli od průvodkyně Nadi, že se uprostřed lasturovitého náměstí pořádají dvakrát za rok závody na koních bez sedla. K tomuto náměstí vede kopcovitým terénem mnoho úzkých uliček s obchody a hospůdkami. Abychom se neztratili, opatřil si Jiří praporek se znakem slunce a vesele s ním mával nad hlavou. Průvod uzavíral vždy pan Stratílek a byl to dobrý hlídač, nikdo se neztratil! V Sieně bylo nádherně slunečno, lidí nekorzovalo tolik jako ve Florencii a v uličkách byl příjemný stín, tak jsme více procházeli městem, než abychom hledali muzea a galerie. Přeci jen jsme však navštívili společně velkolepý Dóm s různobarevným pruhovaně vykládaným mramorem, typickým pro výzdobu celé Sieny. Na obrovském centrálním náměstí, kam nesmí auta, jsme uprostřed renesančních domů s radnicí s vysokou opevněnou věží strávili zbytek odpoledne pojídáním pizzy a zmrzliny, některé slečny si i zatančily rocken-roll. Večer jsme prošli Sienou zpátky k autobusu a jeli do Montecatini Terme. V pátek večer se kupodivu podařilo většinu studentů nalákat na zpěv a kytaru a společně jsme strávili příjemný večer v zahrádce a na ulici před hotelem. Na kytaru zahráli a trampské písně se mnou zazpívali i oba učitelé, takže se potvrdilo zlaté pravidlo, co Čech to muzikant, také Jitka Hlaváčová nám zazpívala své vlastní

3 písně, největší úspěch oslavila Sekaná. Děvčata dokonce při kytaře tancovala prostě hezký večer s večerkou krátce po 23. hodině. Noc byla klidná a všichni byli schopni vstávat v sobotu kolem půl sedmé k snídani a sbalit si své věci. Náš skvělý organizátor Jiří dohlédl na včasné opuštění hotelu, byl opravdu rád, že studenti neudělali žádný průšvih, nic nezničli, ani nezapomněli... Naše průvodkyně a překladatelka lady Naďa za všechny poděkovala a rozloučila se s recepčními, pak šťastně odcházeli jako poslední k autobusu. U autobusu je doběhl recepční s kufrem, že si to tam Jiří zapomněl :). Odjeli jsme do hodinku cesty vzdálené Florencie, řidiči nás opět vysadili na nábřeží a my jsme prošli centrem až do národního muzea plastiky a uměleckého řemesla zvaného Bargello. Zde již každý individuálně procházel středověkou pevností, kde jsou významné sochy a předměty od dob středověku, přes renesanci, až do doby baroka. Někteří, například Václav Socha a Tomáš Kubec obdivovali největší exponát kanón. Samozřejmě opět se fotilo a díky tomu jsme zjistili, že Václav má vlastně renesanční profil. Je zde i velmi různorodá keramika, sklo a samozřejmě kovové předměty. Viděli jsme sochu Opilý Bakchus od Michelangella. Je to vlastně sousoší, protože nohu mladíkovi Bakchovi podepírá malý satyr. Nádherný je sál Donatelův s překrásným reliefem Madony s dítětem, také s polychromovanou bustou Donatella, překrásný je také na jedné noze stojící Merkur od Giambologna a dva Davidové mladíčci nahý s kloboukem od Donatella a druhý obyčejný pastýř s hlavou Goliáše u nohou od Verrocchia. Můžeme tu vidět i keramické reliéfy rodiny Robbiů. Ráda se dívám do tváří malebných Madon, je jasné, že to jsou podoby žen, které kdysi žily a přitom jsou v podání umělců tak nadpozemsky krásné jemný úsměv, pohled upřený na dítě, nebo do dálky, něha, skromnost, klid. Nečekaným zážitkem z Bargella bylo pro mě setkání s krucifixem od Michelangela. Tato znovuobjevená socha Ježíše je velká asi 45 cm, je zcela nahá a pověšená za proděravělé dlaně do skleněné vitriny. Odvážná instalace! Prohlížím si jemně modelované tělo ze všech stran, chybí zde totiž podpěrný kříž. Nemusíme být křesťani, abychom niterně cítili absolutní oběť Ježíše Krista, jeho bezbrannost a odevzdání se osudu. Po poledni jsme našli Žlutou pizzérii, kde byli na jídle před pěti lety mí kolegové a opravdu, nezklamali jsme se! Pizza byla vynikající, já jsem si dala za 8 euro velkou vegetariánskou pizzu se zeleninou, také s lilkem, houbami a černými olivami. Na závěr jsme si dali americké kafe což je káva presso, ale do většího hrnku s nabídkou mléka v konvičce zvlášť ( za pouhé 1,5 euro :)). Ještě nemáme dost památek! Studenti už se zorientovali ve městě a prohlížejí si obchůdky a tržnice, my učitelé zkusíme stihnout prohlídku basiliky Santa Maria Novella. Interiér vyzdobený freskami a třímetrovým Giottovým křížem ze 13. století zavěšeným uprostřed kostela působí monumentálně. Obdivujeme nástěnnou malbu z počátku 15. století od Masaccia s perspektivně zobrazeným ukřižováním, za Kristem je mohutná postava Boha Otce, který jako by nadnáší kříž. Zpod roucha mu vykukuje palec nohy (velmi realisticky). Odpoledne nás čeká prohlídka nejkrásnější galerie, kterou znám - Galerie Uffizi

4 čekáme jen asi půlhodiny před vchodem, protože jsme půl roku předem objednaní, vstup máme dokonce zadarmo. Díky, milá Naďo, žes vše včas zařídila! U bezpečnostní prohlídky je menší zádrhel, naši studenti si vezou domů dárečky pro rodiče - whisky a několik lahví vína se musí z baťohů vyložit na pult. Vypadá to, že si páni v černých uniformách uspořádají po šichtě mejdan. (Naštěstí naše lady Naďa při odchodu zabavené suvenýry získá zpět). Stoupáme po širokém schodišti do třetího patra k renesančním mistrům. Tentokrát rychle míjím trůnící madony ve zlatých rámech, nezdržím se u Giotta, zběžně pohlédnu na Masacciovu svatou Annu samotřetí Tedy velkou matku stojící za Pannou Marií s děťátkem, která v perspektivní zkratce jakoby vztahuje ruku nad Ježíška a mířím k sálu Boticelliho, jsem rozčarovaná z vedra, hluku a velkého množství lidí. Bojím se, že přes hlavy turistů nic neuvidím. Ale Madona s dítětem a dvěma klukovskými anděly od Filippiho Lippi se jen nesměle usmívá a já mohu nerušeně pozorovat něžnou tvář, malebnou krajinu, obdivuji drobné ručičky i průsvitné tkaniny. Tolik krásy na jednom obraze! Ano, obrazy jsou tak poutavé, že mi nevadí davy turistů a hlasití průvodci, kteří vzrušeně komentují jednotlivé obrazy, a vpíjím se do podoby mladého muže s červenou čapkou buď autoportrét Sandra Botticeliho, nebo snad podobizna jeho bratra zlatníka. Zajímavé jsou silné a kostnaté ruce, které svírají medaili Cosima Staršího. Stále sleduji, kdy se uvolní místo u dvou velkých Botticeliho obrazů a zatím pozoruji menší plátna. Pallas Athéna s halapartnou, která rukou něžně čechrá kentaurovu hřívu, mi připomíná herečku Meryl Streep. Obraz Madony Vítězné ( podle vznášející se korunky v závojích nad hlavou ) s anděly, které se na ni dívají jako by to byly její děti, mi vhání slzy do očí. Kdysi taková maminka s dětmi musela existovat jak jinak se mohlo podařit namalovat tak věrohodně líbezné tváře. Ježíšek svírá v dlani granátové jablko, které má symbolizovat budoucí krvavé utrpení. Skupina Japonců konečně doposlouchala komentář z naslouchadel a já mohu chvíli postát před Primaverou prohlížím si ladné křivky dívek, jemné látky a jednotlivé květiny a lístečky, které jsou dekorativně rozloženy po celém obraze. Bohužel je obraz za silným sklem, takže má lehce zelenavý nádech. Taktéž třímetrový obraz Zrození Venuše i když tady ta zelená není tak zneklidňující. Obdivuji sametovou pleť Venuše a říkám si, že dnes by byla považována za plnoštíhlou, chudinka Venuše každý ji tu okukuje. Dalším vrcholným zážitkem je malba Zvěstování od Leonarda da Vinci. Potřebuje-li naše duše potravu, tak právě jsem se nasytila bohatou krmí krásy, malebnosti, elegance a jemné čistoty z tváří anděla, jenž právě doletěl a řekl svou zprávu, a mladičké panny Marie, která svými gesty naznačuje rozporuplnost v přijetí těžkého údělu. Viděla jsem pak ještě mnoho obrazů - Michelangellovu Svatou rodinu v kruhové kompozici, Klanění tří králů a portréty mužů Albrechta Dürera, Cranachovy obrazy Adama a Evu, Tizianovu Venuši...ale už jsem je nedokázala tak dobře vnímat, jako ty první obrazy. Ráda bych se sem opět vrátila. Chápu, že na studenty je toho najednou moc. Po krátké přestávce na terase galerie s výhledem na věž radnice a kupoli Dómu jsem se vydala na podvečerní procházku uličkami Florencie, ještě fotka na mostě Vecchiů ze 14. století - ano tento most je ze stejné doby jako Karlův most.

5 Jen zde už probíhala renesance a u nás vrcholná gotika. I když Karel IV. byl podle mě vskutku renesanční osobnost. Potkávám utrmácené, ale spokojené skupinky studentů. Těšíme se, až si sedneme a necháme se odvést domů. Cestou se zbavujeme drobných u pouličního divadla s loutkami tanečníků, kteří smyslně tančí reggae. Jsou to Slováci a rozesmějí nás tak, že s novým elánem projdeme poslední úsek cesty k nábřeží ke stanovišti autobusu. Naposledy se spočítáme: Jsme všichni! Unavení, ale zdraví a plní zážitků! My učitelé si konečně hlasitě oddychneme. Vždyť nás čeká už jen cesta domů. Pánům řidičům patří velký DÍK! Nesmím zapomenout na závěrečnou hostinu na odpočívadle. Milí řidiči nám ohřáli lahůdkové párky s českou hořčicí a kečupem a toustovým chlebem. Tak, milí kolegové a studenti Špéry, děkuji vám za milou společnost a dávám všem vědět písemně - černé na bílém, že to byla nejhezčí a nejpohodovější exkurze za mou pětadvacetiletou učitelskou praxi! Děkuji! Eva Matylda Jiřičková Pozn. : Nafotila jsem 758 fotek, z toho je více jak 200 fotek měst, architektury, obrazů, soch, obchodů, studentů, kolegů i náhodných klemjdoucích k dispozici na školním disku S predměty Dějiny výtvarné kultury exkurze Florencie2012