Úvod do poválečného období

Transkript

1 Úvod do poválečného období Druhá světová válka po sobě zanechala svět rozdělený na dva mocenské bloky západní a východní (tzv. bipolární uspořádání). V každém z nich převažovala zcela jiná ideologie na západě demokracie a na východě komunismus. Úpadek po druhé světové válce zaznamenaly ideologie nacionalistické a nacistické. Naopak posílen byl vliv levicově orientovaných ideologií a politických stran. Levicové tendence se objevily nejen na území, které bylo osvobozeno sovětskými vojsky, ale také v západní Evropě. Levicové vlády realizující četné sociální reformy a znárodňování velkých podniků nastoupily ve Francii, Itálii i Spojeném království. Ve střední a východní Evropě byl, vlivem špatného hospodářského stavu poválečné doby, posílen vliv komunistických stran, nabízejících východisko ve formě vlády lidu. Vývoj začal pomalu směřovat k připojení těchto zemí do sovětského bloku a Západ s tím nic neudělal. Komunismus byl navíc deformován stalinismem a s tím souvisejícími principy totalitní diktatury. Takováto forma komunismu (stalinismu) byla uplatněna v průběhu druhé poloviny čtyřicátých a první poloviny padesátých let zeměmi, jako například Československo, Polsko, Maďarsko, aj. Ačkoliv proklamovala vládu lidu, de facto byla jedinou vládnoucí stranou strana komunistická. Na Západě zaujaly nejsilnější ekonomickou i politickou pozici Spojené státy americké, které převzaly roli hlavního tvůrce světové politiky. V podobné pozici jsou dodnes. Rozdělení Německa po 2. sv. v. Od 17. července do 2. srpna 1945 se konala antifašistická konference v Postupimi u Berlína, kde byla přijata dohoda o poválečném uspořádání Evropy a zvláště Německa. Za Spojené státy americké byl přítomen prezident Harry S. Truman, za Spojené království premiér Clement Attlee a za Sovětský svaz sám J. V. Stalin. Německo mělo být výhledově spojeno v jeden celek, do té doby však bude spravováno ve čtyřech okupačních zónách americké, britské, francouzské a sovětské. Dohodnuty byly reparace, které Německo mělo za škody, způsobené svojí agresí, platit. Dále bylo rozhodnuto o provedení odsunu německého obyvatelstva z Československa, Maďarska a Polska. Projednány byly také způsoby potrestání válečných zločinců. Výsledky konference měla sledovat nově ustavená Rada ministrů zahraničních věcí složená ze zástupců Číny, Francie, Sovětského svazu, Spojených států a Spojeného království. Za úkol měla také sestavit konečnou mírovou smlouvu s Německem a a dalšími poraženými mocnostmi.

2 Vytvoření OSN Autor, revidující: Václav Němec, Daniel Svitak 25. dubna 1945 se v americkém San Franciscu konala ustavující konference Organizace spojených národů (OSN) United Nations (UN). O jeden den později byla podepsána Charta OSN. Podepsalo ji 51 států včetně Československa. Vlajka OSN 10. ledna 1946 se v Londýně konalo první Valné shromáždění OSN. Hlavou celé OSN je generální tajemník, který je pověřen řízením základního orgánu, kterým je Sekretariát OSN. Prvním úřadujícím tajemníkem byl sir Gladwyn Jebb, který byl pověřen dočasným vedením sekretariátu, dokud neproběhne legitimní volba, která určí prvního generálního tajemníka OSN. Ještě téhož roku byl zvolen první generální tajemník OSN stal se jím Nor Trygve Lie. Přehled generálních tajemníků OSN ( ) Gladwyn Jebb (úřadující 1946) Trygve Lie ( ) Dag Hammarskjöld ( ) U Thant ( ) Kurt Waldheim ( ) Javier Pérez de Cuéllar ( ) Butrus Butrus-Ghálí ( ) Kofi Annan ( ) Pan Ki-mun (od 2007) Kromě Valného shromáždění je důležitým orgánem v OSN Rada bezpečnosti, která se skládá ze členů stálých a nestálých. Stálými členy jsou: Spojené státy, Spojené království, Francie, Čína a Sovětský svaz (dnešní Ruská federace). Další členové nejsou stálí a jsou voleni Valným shromážděním. Stálí členové mají tzv. právo veta mohou tedy vetovat jakékoliv rozhodnutí Rady. K neschválení rozhodnutí Rady stačí, byť je vzneseno jediné veto. Hlavním úkolem RB OSN je udržení světového míru, popřípadě preventivně zakročit, proti nově vzniklým hrozbám. Vytvořen byl též Mezinárodní soudní dvůr sídlící v nizozemském Haagu, složený z patnácti soudců z různých zemí a řešící spory mezinárodního charakteru v případech vymezených Chartou OSN. Nejčastěji se soud zabývá válečnými zločiny. V současnosti má OSN 193 členů. Posledním přijatým státem byl 14. července 2011 Jižní Súdán.

3 Spojené státy americké po druhé světové válce Autor, revidující: Václav Němec, Daniel Svitak USA byly (a dodnes jsou) federací padesáti států[1] v čele s prezidentem, který je zároveň předsedou vlády a vrchním vojenským velitelem. Prezident sídlí v Bílém domě (angl. White House) v hlavním městě Washingtonu, D. C. Prezident je volen nepřímým hlasováním každý čtvrtý rok (volí se sbor volitelů, ti poté volí prezidenta). Dalším specifikem volby prezidenta spojených států (resp. volby volitelů) je, že vždy probíhají ve stejný den. Tímto dnem bylo vybráno první úterý po prvním pondělí v listopadu. Toto řešení bylo vybráno z prostého důvodu. V dřívějších dobách bylo tradiční slavení neděle, tudíž si lidé z odlehlých statků nemohli dovolit cestovat dříve, jak v pondělí. Prezidenti USA od Harry S. Truman D. D. Eisenhower J. F. Kennedy Lyndon Johnson Richard Nixon Gerald R. Ford Jimmy Carter Ronald Reagan George Bush sen Bill Clinton George Bush jun. od 2009 Barack Obama Parlament se v USA nazývá Kongres a je dvoukomorový. Horní komorou je Senát, do kterého se každé dva roky volí třetina senátorů, dva senátoři za každý stát, celkem tedy 100 senátorů. Dolní komorou je Sněmovna reprezentantů, která je složena ze 435 kongresmanů volených na dva roky. V Americe jsou dvě hlavní politické strany demokraté a republikáni. Většina voličů volí buď jednu, nebo druhou stranu, takže další strany mají pouze malou naději na úspěch. Republikáni jsou spíše stranou konzervativní a tradiční s podporou mezi podnikateli a konzervativci, jejich hlavním symbolem je slon. Demokraté jsou liberálnější a různorodější. Podporují je spíše lidé ve velkých průmyslových městech, symbolem je osel.

4 Harry S. Truman ( ), 33. prezident Spojených států amerických Po druhé světové válce se prezidentem stal demokrat Harry Truman ( ). Ten pokračoval v politice prezidenta Roosevelta (New Deal). V prvních dvou letech se ve vnitřní politice zabýval hlavně začleněním více než deseti milionů vracejících se amerických vojáků zpět do civilního života. Rovněž hospodářství muselo přejít zpět z válečného na mírové. V zahraniční politice zavedl Truman politiku zatlačování a zadržování komunismu proti vzniku nestability v Evropě přijal v roce 1947 Marshallův plán, Trumanovu doktrínu. Roku 1949 se zasloužil o založení vojenského paktu Severoatlantická aliance (angl. North Atlantic Treaty Organization, zkr. NATO). V Trumanově doktríně, kterou vyhlásil prezident při společném zasedání Kongresu 12. března 1947, byla zdůrazněna nutnost čelit přímé či nepřímé agresi, kterou vyvíjejí totalitní (komunistické) režimy na svobodné občany a která podkopává základy mezinárodního míru a tím i bezpečnost USA. Trumanova doktrína byla směřována především na Turecko a Řecko, tedy země, které byly komunismem a Sovětským svazem nejvíce ohroženy. Nakonec tato doktrína vedla k nasazení amerických vojsk při korejské válce ( ). Politika antikomunismu byla uplatňována ovšem i doma na území Spojených států. Této politice se říká mccarthismus podle senátora J. McCarthyho, který proslul organizováním vyšetřování neamerické činnosti. Toto vyšetřování pramenilo z obavy, že americké instituce by mohly být vystaveny vlivu komunisticky smýšlejících politiků, a tedy potencionálně vnitřní diverzi. McCarthy rozšířil vyšetřování do obrovských rozměrů, a po tři roky zasahoval do životů také zcela nevinných Američanů. Nakonec ovšem zašel již příliš daleko, když se pokusil vyšetřovat samotného prezidenta. Tím ztratil jeho podporu a McCarthyho činnost nakonec odsoudil i Kongres. Po skončení Trummanova volebního období, byl za prezidenta zvolen republikán David Dwight Eisenhower ( ), populární generál a vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě za druhé světové války, přezdívaný Ike [ajk]. Eisenhower ukončil válku v Koreji (1953), zastával neústupnou politiku vůči Sovětskému svazu, ve zbrojení sázel na jaderné zbraně a začal s vesmírným programem. [1] Federace padesáti států a území District of Columbia

5 Dekolonizace Autor, revidující: Václav Němec, Daniel Svitak Obsah kapitoly [skrýt] 1 První fáze ( ) o 1.1 Indie o 1.2 Čína o 1.3 Indonésie o 1.4 Izrael 2 Druhá fáze (50. léta počátek 60. let) o 2.1 Jižní Afrika o 2.2 Indočína o 2.3 Alžírsko 3 Třetí fáze (60. a 70. léta) 4 Tabulka: Léta nezávislostí jednotlivých států První fáze ( ) Staré koloniální uspořádání se nejprve začalo rozpadat v Asii. Tendence o znovupřipojení koloniálních území, po osvobození z japonské okupace, se setkaly s tvrdým odporem ze strany kolonizovaných národů. Nezávislost na Spojeném království získala Indie, Barma, Cejlon, Jordánsko a Izrael. Nezávislost na Francii si vydobyl Vietnam, Laos, Kambodža, Sýrie a Libanon. Od Nizozemí se oddělila Indonésie. Japonsko se muselo vzdát nadvlády nad Koreou, Tchaj-wanem, Kurilami, Mandžuskem a jižním Sachalinem. Ze závislosti na Spojených státech se vymanily Filipíny. Indie pod správou Velké Británie 15. srpna 1947 vyhlášena nezávislost původní britská kolonie rozdělena na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán mezi nimi krvavé boje o Kašmír (začaly v říjnu-listopadu 1947) v lednu 1949 smíření, dohoda o budoucím plebiscitu (lidovém hlasování občanů Kašmíru, ke komu chtějí patřit) o plebiscit se neuskutečnil dle plánu, boje pokračovaly o v únoru 1954 byl Kašmír dle plebiscitu z prosince 1953 připojen k Indii roku 1950 vyhlášena Republika Indie první volby roku 1952 vyhrála strana Indický národní kongres, ministerským předsedou se stal Džaváharlál Nehrú (* ) Čína probíhala zde občanská válka, v níž nad nacionalisty (Kuomintang Čankajšek) zvítězila Komunistická strana Číny, pod vedením Mao Ce-Tunga ( ) 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika (ČLR) o vedená Komunistickou stranou Číny o premiérem Čou En-laj (do roku 1976) Čankajšek utekl na Taiwan, tam zavedl svůj režim vlastní cesta ke komunismu, socialismu (Mao-Ce-Tung) o 50. léta Velký skok vpřed rychlá industrializace (vede k velkému hladomoru -> neúspěch)

6 o od poloviny 60. let Velká kulturní revoluce proti starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům, konec pronásledování lidí, kteří nesouhlasili s vládou komunistické strany podle Mao-Ce-Tunga byl svět rozdělen na tři části o supervelmoci USA, SSSR o vyspělé země o Afrika, Asie vůdcem třetího světa je Čína roku 1969 se začíná uplatňovat hospodářská reforma (Teng Siao-Pching) o reforma vedla k hospodářské prosperitě o zřízeny zvláštní ekonomické zóny, kde mohou podnikat západní investoři 1973 odstoupil Mao-Ce-Tung 1989 studentské protesty po vzoru zemí komunistického bloku na náměstí Nebeského klidu krvavě potlačeny politický režim není plně demokratický až dodnes Indonésie vyhlásila svou republiku roku 1945 (Ahmed Sukarno) opravdu nezávislá je až od roku 1949 Izrael na konci 19. století zde vzniklo Sionistické hnutí návrat Židů do Izraele 1942 konference ve Wannsee (konečné řešení židovské otázky) po 2. světové válce plán transportace Židů do Palestiny (britské mandátní území) spory s původním arabským obyvatelstvem, které bylo proti 1947 Organizace Spojených Národu rozhodla o rozdělení Palestiny a zřízení státu Izrael 14. května 1948 byl vyhlášen Židovský stát Izrael Arabsko Židovská válka o vznikl palestinský uprchlický problém o vznikaly uprchlické tábory pro Arabů 1945 vznikla Liga arabských států (stala se základnou boje proti Židům) 1952 převrat v Egypte (k moci se dostal Gemal Abdal Násir prosovětský) 1956 Suezská krize Násir se rozhodl znárodnit Suezský kanál (patřil Anglo-Francouzské společnosti) o získané peníze použil na stavbu Asuánské vodní přehrady další válka na Blízkém Východě o Británie, USA, Francie začaly blokádu Egypta o Británie, Francie a Izrael vedly vojenský útok proti Egyptu (cíl: svrhnout Násira) o SSSR hrozil atomovou bombou (proti jeho svržení) o USA obava z posílení komunismu v Egyptě fiasko květen 1967 Šestidenní válka o Egypt zablokoval Izraeli přístup k Indickému oceánu o Izraelské letectvo zaútočilo na Sinajský poloostrov o dobyl Golanské výšiny (na Sýrii) Druhá fáze (50. léta počátek 60. let) probuzení Afriky někde lehce, někde obtížněji se svých kolonií vzdala Francie (1956 v Maroku a Tunisku), Británie (1956 Súdán, 1957 Ghana, Malajsie) a Belgie

7 Portugalsko o jako jediné nechtělo odejít o vedlo boje v Mosambiku a Angole (partyzánský způsob boje domorodců) o osamostatnění až v roce konference afrických států (v ghanské Akkře) proti kolonialismu 1960 rok Afriky (17 afrických států získalo nezávislost Benin, Burkina Faso, Čad,, Gabun, Kamerun, Kongo, Kypr, Madagaskar, Mali, Mauretánie, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Senegal, Somálsko, Středoafrická republika, Togo) v Alžírsku provedly ultrapravicové organizace roku 1958 protivládní puč, obsadili Korsiku samostatnost až po podepsání dohody v Evianu (1962) Jižní Afrika dramatický vývoj (do roku 1961 britské dominium) problém: politika apartheidu = vláda bílé menšiny (segregace černí bílí) změna až na počátku 90. let o v souvislosti prezidentem Federikem de Klerkem o demokratické volby i pro černé obyvatelstvo zvítězil Nelson Mandela (černoch) představitel hnutí africký národní kongres r se stal prezidentem (dříve vězněn) Indočína původně francouzská kolonie, Francie se snažila ji udržet 1945 vůdce Ho-Či-Min vyhlásil nezávislost Vietnamu válka Vietnamu Francii (Vietnam podpora Číny, SSSR) 1954 Francie kapitulovala po porážce u pevnosti DienBienPhu Ženevské dohody = konec francouzské přítomnosti v Indočíně o nezávislost získala Kambodža a Laos o Vietnam rozdělen 17. rovnoběžkou na Severní Vietnam a Vietnamskou demokratickou republiku (proamerickou) 1963 Jihovietnamský diktátor svržen a zabit (šance na sjednocení Vietnamu) USA o byly proti (obava z padajícího domina jakmile se někde změní režim, bude to pokračovat i v ostatních asijských státech) 1964 Američané posílají do Vietnamu svojí armádu (více viz Válka ve Vietnamu) předcházel tomu incident v Tonkinském zálivu (střelba na dvě americké lodě) o použity chemické zbraně, vyhlazení (masakr) vesnice My-lai o 1973 uzavřeno příměří Pařížské dohody americké jednotky opustily Vietnam o spojení Vietnamu Alžírsko 1954 Francie se nechtěla vzdát Alžírska (žili zde Francouzi) => vedlo to až k válce 1958 do vysoké politiky se vrátil Charles de Gaulle (jako prezident) o prohlásil, že je třeba dát Alžíru nezávislost o proti Francii v Alžíru, OAS (tajná organizace) o prosadil referendum o nezávislosti Alžíru výsledek: většina pro Alžírskou nezávislost 1962 samostatnost potvrzena Evianskými dohodami, asi milion obyvatel evropského původu odešlo zpět do Francie

8 Třetí fáze (60. a 70. léta) i většina ostatních závislých zemí získává samostatnost různé ostrovy v Karibském moři o Guadeloupe, Martinique, Guayana (francouzské území) o Madeira, Azory (portugalské území) o v rámci Commonwealthu se na Velké Británii stalo de facto nezávislými 50 států pouze formálně uznávají hlavou státu britskou královnu země třetího světa, země jihu, rozvojové země problémy třetího světa o hospodářská zaostalost, negramotnost, populační exploze, potravinová krize, chudoba zemí, nestabilita politických režimů (obvykle diktátorské nebo socialistické) 1955 sešla se konference zemí třetího světa (Afrických a Asijských) v Indonéském městě Bandung zúčastnila se také ČLR, Vietnam, Indie, Egypt, Jugoslávie 70. léta vnitřní rozklad hnutí o některé země socialistické režimy (KLDR, Vietnam, ČLR) o některé země velice hospodářsky úspěšné (Jižní Korea, Singapur, Hong Kong, Taiwan) přezdívalo se jim malí draci nebo malí tygři jen Sovětský svaz si udržel své pozice v koloniích až do roku 1991 Tabulka: Léta nezávislostí jednotlivých států 1946 Filipíny, Jordánsko 1947 Bhútán, Indie, Pákistán 1948 Barma/Myanmar, Cejlon/Šrí Lanka, Palestina/Izrael 1949 Indonésie 1951 Libye 1954 Jižní Vietnam, Severní Vietnam, Kambodža, 1956 Maroko, Súdán, Tunisko 1957 Ghana, Malajsie 1958 Guinea 1960 Čad, Dahome/Benin, Gabun, Horní Volta/Burkina Faso, Kamerun, Kongo/- Brazzaville, Kypr, Madagaskar, Mali, Mauritánie, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Senegal, Somálsko, Středoafrická republika, Togo 1961 Kuvajt, Sierra Leone, Tanganika/Tanzanie,

9 Kongo/-Kinshasa 1962 Alžírsko, Burundi, Jamajka, Rwanda, Trinidad a Tobago, Uganda, Západní Samoa 1963 Keňa, Singapur, Zanzibar/Tanzanie 1964 Malawi, Malta, Zambie 1965 Gambie, Maledivy 1966 Barbados, Botswana, Guyana, Lesotho 1967 Jižní Jemen 1968 Mauritius, Nauru, Rovníková Guinea, Svazijsko 1969 Sidi-Ifni 1970 Fidži, Tonga 1971 Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty 1973 Bahamy 1974 Grenada, Guinea-Bissau 1975 Angola, Kapverdy, Komory, Mosambik, Papua- Nová Guinea, Surinam, Sv. Tomáš a Princův ostrov, Západní Sahara 1976 Seychely 1977 Džibutsko 1978 Dominika, Šalamounovy ostrovy, Tuvalu 1979 Kiribati, Sv. Lucie, Sv. Vincenc 1980 Vanuatu, Zimbabwe 1981 Antigua a Barbuda, Belize 1983 Sv. Kryštof 1984 Brunej 1986 Marshallovy ostrovy 1990 Namibie

10 Korejská válka Autor, revidující: Václav Němec, Daniel Svitak Korejská válka byla dalším projevem studené války. Na konci druhé světové války byl korejský poloostrov okupován dvěma nejvýznamnějšími světovými mocnostmi, a to Sovětským svazem a USA. Hranicí byla 38. rovnoběžka. Sovětský svaz okupoval oblast jemu bližší, tedy severní Koreu (dodnes komunistická KLDR). USA okupovaly Jižní Koreu (dnes demokratická; 1988 Olympijské hry v hlavním městě Soulu). Toto rozdělení vedlo ke vzniku Korejské lidově demokratické republiky v severní části (v čele s Kim Ir-Senem) a Korejské republiky v jižní části (s autoritativním prezidentem Li Syn-Manem). V roce 1948 vojenské jednotky z Korejského poloostrova odsunul SSSR, o rok později USA. Již v červnu roku 1950 překročila vojska KLDR (se souhlasem SSSR) hranice (38. rovnoběžku) a rychle obsadila skoro celou Jižní Koreu. Severní Korea se domnívala, že se obyvatelé jihu připojí k nim a vytvoří na celém korejském poloostrově komunistickou republiku. O vzniklém konfliktu jednala rada bezpečnosti OSN. Ta označila (na žádost USA) KLDR za agresora a v červenci 1950 rozhodla o vyslání vojsk OSN do jižní Koreje (90% tvořila americká vojska v čele s gen. McArthurem). To se však mohlo stát jen za souhlasu všech pěti členů rady bezpečnosti, kteří mají právo veta. Z toho plyne, že zástupce SSSR nebyl přítomen, a proto své právo veta Sovětský svaz uplatnit nemohl. Nepřítomnost SSSR byla totiž protestem proti Čínskému zástupci v OSN (Čínu zastupoval Tchaj-wan Čankajšek). Po ofenzívě OSN zahájené v září 1950 vstoupila vojska OSN do Soulu a v říjnu 1950 pronikla na území KLDR, odkud je na začátku roku 1951 vyhnala armáda čínských lidových dobrovolníků. Vojska OSN zůstala za 38. rovnoběžkou. Během války byl odvolán generál McArthur (chtěl použít atomové zbraně a rozšířit válku do Číny), nástupcem se stal generál Ridgway. V červnu 1951 začala mírová jednání, která skončila po dlouhé poziční válce až koncem července 1953 uzavřením příměří (v Pchanmundžomu). Demarkační čára mezi korejskými státy (38. rovnoběžka) byla označena za demilitarizované pásmo. Tato situace trvá dodnes.

11 Karibská krize Autor, revidující: Václav Němec, Daniel Svitak Fidel Castro (*1926) proslul kromě jiného svými několikahodinovými projevy 1. ledna 1959 došlo k převratu na Kubě o o o svržena Batistova diktatura (od roku 1952, kdy F. Batista provedl vojenský puč a zmocnil se vlády) nastala Kubánská revoluce, v níž zvítězil Fidel Castro (dříve vězněn, poté v exilu) společně s Fidelem Castrem bojoval také Ernesto Che Guevara [Čegevara] a bratr Raúl Castro Guevara následně odešel bojovat do Latinské Ameriky (1967 popraven v Bolívii) na Kubě vznikl komunistický prosovětský režim, který přežívá dodnes do Ameriky odešla spousta emigrantů, především z vyšších kruhů (podnikatelé, obchodníci) americké podniky (převážně těžební společnosti a cukrovary) byly znárodněny to vyvolalo nelibost USA a následné přerušení diplomatických styků (leden 1961) kubánští emigranti podporovaní Spojenými státy se vylodili v zátoce Playa Giron ( zátoka sviní ) s cílem svrhnout Castra o počítali ale s tím, že se k nim Kubánci přidají a budou bojovat proti Castrovi o tak se však nestalo a celá invaze byla zničena o Kuba následně vydala Americe tisíc zajatců, Amerika dala odškodnění 53 milionů dolarů Sovětský svaz budoval na Kubě rampy k odpalu raket, ke Kubě se blíží ruské lodě, ponorky => další nebezpečí jaderného konfliktu kvůli stávající blokádě americkým vojskem krize byla nakonec zažehnána jednáním mezi americkým prezidentem Johnem F. Kennedym a sovětským prezidentem Nikitou S. Chruščovem o Sovětský svaz se stáhl demontoval rakety, Spojené státy musely stáhnout své rakety z Turecka o USA zrušily námořní blokádu ostrova, zavázaly se nepodniknout přímý útok proti Kubě

12 Válka ve Vietnamu Autor, revidující: Václav Němec, Daniel Svitak Konec druhé světové války s sebou přinesl mj. také konec japonské okupace Indočíny. Ve Vietnamu se po válce chopili moci komunisté v čele s Ho Či Minem a 2. září 1945 vyhlásili Vietnamskou demokratickou republiku. První ze světových mocností, která se postavila proti tomu, byla Francie. Ta totiž chtěla obnovit svou vládu nad koloniemi v celé Indočíně. Francie tedy poslala do Vietnamu svá vojska, ta však po pěti letech bojů kapitulovala u Dien Bien Phu v květnu Následovala mezinárodní konference o Indočíně, která se konala v červenci 1954 v Ženevě. Tam byl Vietnam rozdělen sedmnáctou rovnoběžkou na severní a jižní část. V severním Vietnamu vládl Ho Či Min a jeho komunistický režim a na jihu vládl prezident Ngo Dinh Diem. Na přelomu let byla v jižním Vietnamu založena Národní fronta osvobození Vietnamu a s ní i její úderné oddíly zvané Vietkong podporované Ho Či Minem. Další válka ve Vietnamu začala jako rozhodný pokus Vietkongu o svržení vlády Jižního Vietnamu, v jehož pozadí stál komunistický Severní Vietnam snažící se o spojení celého Vietnamu pod komunistickou nadvládu. Guerilla, kterou začal Vietkong v Jižním Vietnamu, probíhala od roku Útoky pokračovaly a zesílily i v následujícím roce. Jelikož USA byly jednoznačně proti rozšiřování komunismu, roku 1961 americký prezident John F. Kennedy slíbil pomoci udržet nezávislost Jižního Vietnamu. V následujícím roce bylo ve Vietnamu již přes deset tisíc amerických vojáků. Tunelový systém poskytoval komunistickým vojákům téměř dokonalé úkryty, ale sloužil též pro komunikaci, zásobování, léčení a skladování zbraní. Na obrázku je vidět nenápadnost vchodu do tunelu. Po incidentu v srpnu 1964, kdy severovietnamské hlídkové čluny zahájily palbu na americké lodě v Tonkinském zálivu, se Američané rozhodli rozpoutat válku s Vietkongem naplno. Od února 1965 začaly Spojené státy Americké bombardovat Severní Vietnam. Bombardování bylo vzápětí následováno vyloděním amerických jednotek v jižním Vietnamu (Da Nang) dne 6. března 1965, čímž lokální válka přerostla ve velký mezinárodní konflikt, v němž bylo nasazeno přes milion Američanů společně se stovkami amerických letadel, tanků, a ostatní výzbroje. Oficiálně se do Vietnamské války zapojilo na straně USA dalších čtyřicet států, které podporovaly Jižní Vietnam posláním bojových jednotek a zbraní, ale USA měly na tomto největší podíl. Proti Jižnímu Vietnamu byl kromě Severního Vietnamu také Sovětský svaz a komunistická Čínská lidová republika, která poskytla zbraně nejen Severnímu Vietnamu, ale také bojovým jednotkám Vietkongu. Zajímavostí je, že Severnímu Vietnamu pomáhalo i tehdejší Československo, které dodávalo munici a zdravotnický materiál.

13 Válka ve Vietnamu skončila s obrovskými ztrátami na životech vítězstvím komunistického severu Američané ve válce použili mnoho nových zbraní, např. bojové vznášedlo, laserem naváděné letecké pumy či rotační kanón s rychlostí střelby až ran za minutu. Ve velké míře se též uplatnily bojové opancéřované vrtulníky. Vietkong používal jinou taktiku než Američané, totiž taktiku malých úderných oddílů, které měly za úkol vždy něco zničit a rychle poté zmizet. Tato taktika si brzy vysloužila název Sedmiminutová válka, jelikož střet nikdy netrval příliš dlouho. Zpočátku měli převahu Američané, ale proti taktice Vietkongu, který vedl odlišný druh války (zdlouhavý, polopartyzánský způsob drobných nebo středních útoků, pastí na cestách, nášlapných min apod) Američané nedokázali účinně vzdorovat. Během celé války byl Vietkong zásobován ze severu po tzv. Ho Či Minově stezce. Postupem času, jak byla válka vedena, se proti ní také stavělo více a více Američanů, kteří považovali válku za nesmyslnou a nevyhratelnou, pořádali nejrůznější protesty po celých Spojených státech. I když USA měly jednoznačně technickou převahu, síly Vietkongu se postupem času zvětšovaly, protesty proti válce rostly, a válka se stále prodlužovala; nakonec, ač stále tvrdě bojovali, Američané z Vietnamu po podepsání pařížské dohody roku 1973 odešli. Po dvou letech, kdy jihovietnamský prezident čelil severovietnamské armádě bez podpory Američanů, byl nakonec v dubnu 1975 dobyt Saigon a byl vytvořen jednotný Vietnam pod nadvládou komunistů. Válka tedy nakonec skončila vítězstvím komunistického severu, ovšem ztráty na obou stranách byly obrovské cca 250 tisíc mrtvých jižních Vietnamců, 58 tisíc Američanů na straně jedné a více než milion mrtvých severních Vietnamců na straně druhé. V roce 1982 byl ve Washingtonu otevřen památník amerických vojáků padlých ve vietnamské válce se všemi 58 tisíci jmény.

14