Rastrové počítačové obrazy (poněkud sporně často označované jako bitmapové) jsou pravděpodobně nejběžnější variantou obrazů v počítači.

Transkript

1 Ot 5. Rastrová počítačová grafika Rastrové obrazy Rastrové počítačové obrazy (poněkud sporně často označované jako bitmapové) jsou pravděpodobně nejběžnější variantou obrazů v počítači. Rastrový způsob uložení obrazu je rovněž pro počítač tím nejpřirozenějším, neboť do jisté míry odpovídá principu zobrazení monitorem i principu snímání digitálním fotoaparátem a skenerem. Rastrové obrazy se používají především pro fotografie a jiné tónové motivy. Nejsou naopak příliš vhodné pro pérovky, kde hrozí zubatost okrajů Zobrazení obrazu monitorem RGB, aditivní mýšení Zobrazení barev na monitoru se do jisté míry podobá zobrazení tiskem. Na libovolném monitoru (CRT, LCD, plazma) se nacházejí miniaturní body, které běžně nejsou okem rozlišitelné. Na rozdíl od tisku body monitoru svítí (zatímco tisková barva běžně naopak světlost ubírá), uplatňuje se zde aditivní skládání světla. Body monitorů svítí v barvách RGB (červená, zelená, modrá). Podobně jako u tisku z barev CMYK lze i u monitoru pomocí kombinací různých intenzit světel RGB vyvolat dojem velké většiny ostatních barev. Schéma aditivního skládání barev je totožné se schématem subtraktivního skládání pouze s tím rozdílem, že spojením všech barev RGB vzniká bílá. Výchozím stavem je černá (zhasnutý monitor), postupným rozsvěcením bodů dochází ke světlání, na rozdíl od tisku kde je výchozím stavem bílá (papír) a přidáváním barvy dochází k tmavnutí. B M R W C Y G M B R W C Y G Hodnoty jasu RGB lze vyjádřit čísly například od 0 (zhasnuto) do 255 (svítí naplno), což 1

2 plně vyhovuje požadavku na počítačové zpracování. K popsání jedné barvy potřebujeme tři čísla. Hodnoty těchto čísel označujeme též jako úrovně nebo úrovně jasu Pixely Běžný motiv ale neobsahuje pouze jedinou barvu. Proto je rozložen do jednobarevných plošek pixelů. R = 113 G = 120 B = 139 R = 141 G = 157 B = 172 R = 123 G = 95 B = 92 R = 194 G = 168 B = 171 Pixel je vždy jednobarevný. Jde o nejmenší plošku obrázku, které jsou v paměti přidělena pouze tři čísla vyjadřující jednu barvu. Obrázek je složen z mozaiky pixelů čímž se liší od skutečnosti skutečnost můžeme libovolně zvětšovat (až na hranici sledovatelnou ve viditelném světle, například mikroskopem) a nenalezneme žádné jednobarevné plošky. Obrázek uložený do počítače je tedy vždy zjednodušený. Poznámka: Tvar pixelů je u všech typů běžné grafiky čtvercový. U některých video formátů (video je v podstatě sled obrázků za sebou), se používají obdélníkové pixely (důvodem je původní určení pro zobrazení na analogově pracujících obrazovkách). Proto se například v Photoshopu setkáte s několika volbami pro jiný než čtvercový tvar bodů Kanály Podobně jako lze obrázek pro tisk rozdělit do jednotlivých separací, lze i informace o 2

3 jednotlivých barvách RGB rozdělit na celkové informace o červené, celkové informace o zelené a celkové informace o modré. Hovoříme o jednotlivých kanálech (nebo též komponentách). Hodnoty jednoho pixelu tedy nemusí být vždy pohromadě, v extrémních případech mohou být dokonce rozděleny do několika souborů. Na dalším obrázku je okno obrazového editoru (Adobe Photoshop) se zobrazenými náhledy jednotlivých kanálů. Uspořádání obrazu do jednotlivých kanálů je mnohdy výhodné pro barevné úpravy obrazu (například zesílení jedné barvy). Černobílí obrázek pochopitelně obsahuje pouze jeden kanál, popisující jas od černé (nejméně) po bílou (nejvíce) Základní technické vlastnosti rastrového obrazu 1. Barevná hloubka 2. Režim barev 3. Gamut barevný prostor 4. Rozlišení 5. Komprese 6. Souborový formát Barevná hloubka Počítač má obvykle na vyjádření barvy jednoho pixelu přiřazený konkrétní počet číslic binární soustavy bitů. Tento parametr digitálního obrazu se označuje jako barevná hloubka nebo bitová hloubka. Zvyšování barevné hloubky zvyšuje počet možných úrovní jasu odstínů barev které obraz může obsahovat. a) nepřidává tedy nové barvy, pouze větší škálu odstínů. b) neříká nic o tom, co obrázek skutečně obsahuje. Větší barevná hloubka znamená obecně větší vizuální kvalitu, u vyšších hodnot (kde je již 3

4 změna nepostřehnutelná) pak kvalitnější zpracování. Znamená ovšem také větší datovou velikost. Obecně platí: Každým bitem (číslicí) se zdvojnásobí počet hodnot, které lze binárním číslem vyjádřit tj. v našem případě počet úrovní jasu neboli počet odstínů. počet bitů počet hodnot (úrovní) = 2 Většina formátů obrazových souborů umožňuje používat pouze konkrétní hodnoty barevných hloubek Barevná hloubka černobílého obrazu Všechny tyto obrazy obsahují pouze jeden kanál, jednu jasovou hodnotu (binární číslo) na jeden pixel. Nejmenší barevná hloubka je jeden bit, pixel může být pouze bílí (1) nebo černý (0). Jde tedy o jednobarevnou pérovku. Takový obrázek se nazývá bitová mapa. Barevná hloubka osmi bitů (jeden byte). Tyto obrázky opět obsahují pouze jeden kanál popisující jas od černé (nejméně) po bílou (nejvíce). Osmi bity lze vyjádřit 2 8 hodnot, tedy 256 úrovní (odstínů) od nuly (černá = ) do 255 (bílá = ). Volba může být též označena jako graytone (odstíny šedé). Barevná hloubka šestnáci bitů (dva byte) se používá rovněž pro černobílé obrázky s jedním kanálem, ale s větším rozsahem odstínů 2 16 = úrovní (odstínů) Barevná hloubka obrazu RGB (RGBA) Barevný obrázek RGB obsahuje pro každý pixel tři hodnoty (kanály). Barevnou hloubku udáváme buďto jako celkový počet bitů na pixel nebo jako počet bitů na jeden kanál RGB. V takovém případě mluvíme o barevné hloubce na kanál. V RGB režimu je celková barevná hloubka standardně trojnásobkem barevné hloubky na kanál. 4, 8, bitů (16 a 256 barev) historie. 16 bitů ( barev = tzv. high color) pro ukládání obrazu se nepoužívá, může být ale limitující pro některá zobrazovací zařízení (projektory VGA), vyskytuje se v nastavení systému Windows. Je použito obvykle bitů na jednotlivé kanály RGB což respektuje 4

5 větší citlivost lidského oka na zelenou. 24 bitů (tři byte) tj. 8 bitů na kanál tzv. TrueColor = pravé barvy. Nejčastější. Každý kanál může nabývat hodnot 0 (tma) 255 (barva naplno) tj. 256 úrovní. Celkový počet odstínů je: 256 x 256 x 256 = = 2 24 (odpovídá známému již vzorci) = 16,78 milionu odstínů. (Přesně odstínů.) V polygrafii se ale používá stále častěji i 48b tj. 16b na kanál. Jeden kanál může mít 65,5 tisíc úrovní. Počet barev v obrázku může být 2 48 = barev (280 tisíc miliard). Takto velký počet barev člověk okem nerozliší. V průběhu zpracování však dochází ke ztrátám a poškozením obrázku, která jsou obvykle menší při vyšší barevné hloubce (jemější zpracování). Obrázky s vyšší barevnou hloubkou jsou tedy obecně kvalitnější. RGBA, rozšířené RGB o kanál průsvitnosti (alfa kanál, A), např. 25 bitů RGBA (jednobitová průsvitnost, průsvitné-neprůsvitné), nebo 32 bitů RGBA (256 úrovňová průsvitnost) High Dynamic Range HDR, extrémní barevná hloubka (32b na kanál tj. 96b celkem, nebo nad 16b u černobílého obrazu), dnes využívaná hlavně u počítačových her a filmových efektů, lze však očekávat její postupné prosazování i v oblasti vysoce profesionální fotografie a tím pádem následně i grafiky a polygrafie. Photoshop 9 (CS2), již disponuje základními nástroji pro práci s tímto typem obrazu. Jde o značně speciální záležitost, lidské oko není schopné vnímat takový rozsah odstínů ale ani běžný monitor je není schopen zobrazit. V principu jde o to, že v HDR obraze jsou sloučené dva (nebo více) obrazů s odlišnou expozicí. Zobrazena je vždy pouze část rozsahu (proto dynamický = pohyblivý) Režim barev Jde v principu o způsob jakým je barva vyjádřena. Základní jsou již zmíněné režimy RGB a jednokanálové černobílé: bitová mapa, nebo odstíny šedé. Dalšími možnými režimy barev je vyjádření barev v hodnotách tisku CMYK, pomocí definované palety barev a některé další spíše speciální (Lab, vícekanálové atd.) CMYK: Obrazy s barevností definovanou pomocí tónových hodnot tiskových barev. Liší se počtem kanálů (4 CMYK místo 3 RGB) a tím i barevnou hloubkou (24b RGB odpovídá 32b CMYK tj. v obou případech 8b na kanál). Jsou přizpůsobeny konkrétnímu tisku (pomocí ICC profilu), z hlediska barevnosti jsou omezeny mohou obsahovat pouze menší rozsah barev = mají menší gamut. Převod obrazu z RGB do CMYK je tedy ve většině případů ztrátový (dochází k omezení a změně barev) jeho provedení je ovšem z důvodu tisknutelnosti nutné. 5

6 Paletové barvy: Způsobem vyjádření barev úspornějším, než klasické RGB z hlediska datové velikosti, jsou tzv. paletové barvy (též indexové, tabulkové). Paleta (tabulka, index) je část souboru obrázku, která definuje několik použitých barev a přiřazuje jim identifikátor (značku). Tento identifikátor je následně použit v obraze místo kompletního vyjádření barvy. Tento postup je vhodný pouze v případě že obraz obsahuje jen omezené množstvý barev což jsou typicky jednoduché grafiky, schémata, loga, grafy a obecně pérovky. Plnobarevné obrazy jsou pochopitelně převodem do paletového režimu degradovány. Paleta může být definována na základě barevnosti obrázku automaticky nebo uživatelem. Dále lze použít přednastavenou paletu například 256 bezpečných webových barev. Na obrázku vidíte obraz ve formátu png-8 a jeho 256 barvovou paletu (v případě Adobe produktů je paleta označovaná jako tabulka), definovanou na základě barevnosti obrázku. Zmíněným postupem zpracovává barvy několik souborových formátů z nichž mezi nejvýznamější patří GIF (soubory s koncovkou.gif) a PNG-8 (soubory s koncovkou.png). O použití paletových obrázků pro polygrafii nelze obvykle vůbec mluvit, uplatňují se především ve webové grafice Gamut barevný prostor Většina systémů vyjádření barvy vychází z určitých základních barev RGB, CMYK. Tyto základní barvy se ale mohou mírně odlišovat například tiskové CMYK barvy nejsou pro každou technologii stejné. Proto je přesnějším vyjádřením barevnosti popis konkrétního barevného prostoru. Barevný prostor je obvykle definován ICC profilem, který může být přiřazen k obrázku. Typické barevné prostory RGB: srgb režim blízký RGB většiny monitorů, automaticky nastavený režim do kterého převádí obraz fotoaparáty, velice často používaný 6

7 Adobe RGB poněkud profesionálnější režim, používaný především v profesionální předtiskové přípravě. Barevné prostory CMYK jsou obvykle odvozeny od konkrétního tisku (= tiskových podmínek = barvy, stroj, potiskovaný materiál), mohou být přímo odpovídající danému stroji a zakázce, nebo univerzálnější např. FOGRA27 Coated = barevnost pro archový ofset na natíraný papír. Každý barevný prostor má omezení tj. barvy, které pomocí něj vyjádřit lze a které pomocí něj vyjádřit nelze. Rozsah barev, které barevný prostor zahrnuje, označujeme jako gamut. Barvy, které v daném prostoru nelze definovat označujeme jako barvy mimo gamut Rozlišení Rozlišení Udává na kolik pixelů je obraz rozložen. Rozlišení udáváme jako celkový počet pixelů v obrázku (např.: pix), nebo jako počet sloupců a řádků (např.: 800 x 600 pix, celkovou hodnotu získáme vynásobením). Celkový počet pixelů obrázků se často udává rovněž v Mpix (megapixelech), tj. v milionech pixelů. Obrázek 50 x 50 pixelů (= 2500 pixelů): 50 pix 50 pix neurčená velikost Zobrazení obrázku lze prakticky libovolně zvětšovat a zmenšovat. Pixel v paměti nemá přesně udanou velikost. Rozlišení obrázku počet pixelů se běžně při zvětšování a zmenšování obrázku nemnění, mění se velikost zobrazení pixelů. Při velkém zvětšení nebo malém rozlišení jsou ale pixeli viditelné a ruší. Rozlišení je důležitým parametrem obrázku, který určuje, do jaké velikosti lze obraz zobrazit či vytisknout kvalitně. Rozlišení zároveň logicky ovlivňuje velikost obrázku v paměti počítače. 7

8 Vstupní rozlišení: Určuje, kolik pixelů získáme snímáním skenerem nebo digitálním fotoaparátem. U digitálního fotoaparátu je udáno v celkovém počtu pixelů (přesněji Mpix) získané fotografie. Jde o parametr fotoaparátu. U skeneru je udáno v počtu pixelů, které získáme z určité velikosti předlohy a používá se obvykle jednotka ppi nebo dpi (pixel per inch, dot per inch = pixely na palec). Výstupní rozlišení: Určuje, kolik pixelů použijeme na určitou velikost zobrazení nebo tisku. Udává se nejčastěji v ppi nebo dpi (pixel per inch, dot per inch). Jde o hodnotu, kterou určují naše nároky na kvalitu. Čím větší výstupní rozlišení, tím větší je (obvykle) i kvalita zobrazení. Běžné výstupní rozlišení není-li dohodnuto jinak s tiskárnou (udáno výrobcem apod.): Kvalitní tisk: 300ppi Kvalitní tisk pérovky: Domácí tisk: obvykle dostačuje Monitor: (záleží na nastaveném monitoru) Převzorkování Funkce sloužící ke změně počtu pixelů (změně rozlišení) se nazývá převzorkování (interpolace, resamplig) a nabízí ji naprostá většina grafických programů. Některé digitální fotoaparáty a skenery rovněž disponují zabudovanou funkcí pro převzorkování, která zvyšuje rozlišení výsledného obrazu nad hodnotu kterou skener či fotoaparát skutečně vidí. Jde o tzv. interpolované rozlišení. Stejný princip spolu s ořezem okrajů snímku používá též digitální zoom. Jakékoli softwarové zvyšování rozlišení = převzorkování nahoru, je vymýšlení pixelů, kvalitu obrazu tedy příliš nezlepší a naopak může do obrazu vnést nežádoucí informace (často ho například rozostří). Obecně: Vhodné je používat obrazy s dostatečným rozlišením. Zvětšovat rozlišení je problematické. Zmenšování rozlišení je naopak poměrně bezproblémové Komprese Komprese zmenšuje datovou velikost souboru a tím se usnadňuje přenášení a manipulaci s 8

9 ním. Rozlišujeme bezztrátové a ztrátové komprese. Systém (podstatě matematický postup) jakým je proces komprese uskutečňována se nazývá algoritmus komprese. (Algoritmus je obecný název pro počítačový postup vykonání nějaké činnosti.) K provádění komprese slouží kompresní programy (někdy též balící, pakovací) např. WinZIP, WinRAR atd. Jeden algoritmus komprese může být použit v několika typech kompresních programů na různé typy souborů. Výše zmíněné kompresní programy jsou univerzální a umožňují kompresi libovolného souboru. Některé kompresní programy (a kompresní algoritmy) jsou zaměřeny na jeden typ dat (např. text obraz, hudbu) a na jiný typ je lze použít omezeně nebo vůbec. V případě komprese obrazu (zvuku a videa) jsou kompresní algoritmy obvykle poněkud odlišné od běžných (především mohou být ztrátové) a jsou obvykle začleněny do grafických editorů (příp. přehrávačů, editorů videa a podobně). Na komprimování obrázků tedy nepotřebujeme samostatný program. Obraz můžeme komprimovat i běžným kompresním programem, výsledná komprese je však obvykle menší Bezztrátové komprese Běžné typy komprese pouze ošetřují opakující se data. Níže je uvedena řada opakujících se binárních hodnot (dat) které lze snadno vyjádřit pouze jedním číslem a počtem opakování , , , , = , Toto zkrácení zápisu soubor nijak nepoškozuje jde o bezztrátovou kompresi a je s mírnými obměnami základem veškerých principů počítačového komprimování. V případě obrazu jde o oblasti (opakující se pixely) jedné barvy. Takovéto oblasti se v obrázku vyskytují poměrně často (modrá obloha, jednobarevné předměty atd.). V oblasti počítačového zpracování obrazu je typickým příkladem tohoto typu komprese LZW (Lempel-Zif-Weichova komprese). Je zřejmé, že velikost komprese závisí na obsahu souboru - množství opakujících se hodnot, tj v případě obrazu na velikosti jednobarevných ploch. Přesnou míru komprese tedy nelze určit, obecně dokáží bezztrátové komprese zmenšovat obraz asi na dvě třetiny až jednu třetinu původní velikosti. Vzhledem k způsobu komprese je obvykle zbytečné a neúčinné komprimovat jeden soubor dvakrát po sobě. Jestliže již první komprese odstranila opakující se data, druhá komprese už nemá co odstranit, efekt zmenšení je minimální Ztrátové komprese 9

10 Pouze v případě multimediálních souborů (obraz, video, zvuk) lze kromě výše zmíněné běžné komprese použít i ztrátovou kompresi. Tato data totiž díky přizpůsobivosti a nedokonalosti lidských smyslů pro které jsou určena, nevyžadují absolutní přesnost. Ztrátové komprese nejprve soubor zjednoduší (například dvě prakticky stejné barvy sousedních pixelů převedou na jednu barvu), čímž si podstatě připraví oblasti opakujících se hodnot pro následnou běžnou (bezztrátovou) kompresi. Ztrátová komprese se tedy skládá ze dvou kroků zjednodušení a samotná komprese. V průběhu zjednodušení dojde vždy ke změně poškození obrázku (případně hudby či videa). Algoritmus zjednodušení je obvykle navržen na základě znalosti lidského vnímání tak, aby bylo viditelné poškození minimální. Míru zjednodušení lze u mnoha kompresních postupů nastavit a získat tak malé obrázky s nízkou kvalitou nebo velké obrázky s vysokou kvalitou. Díky zjednodušení lze ztrátovými metodami komprese dosáhnout mnohem výraznějšího zmenšení, při minimální kvalitě lze obrázek zmenšit i na setinu původní velikosti. Jednou z nejrozšířenějších kompresí (kompresního algoritmu) v oblasti statického obrazu je komprese JPEG (čti džípeg, blízká příbuzná videokomprese MPEG která používá prakticky stejné postupy). Tuto kompresi lze aplikovat na různé typy souborů s obrázky. Nejčastěji se s ní ale setkáme v souborech označovaných přímo jejím jménem JPEGy (džípegy) s koncovkou.jpg. Tento typ souborů je v současné době velice rozšířen v oblasti internetu a digitální fotografie, proto se budeme tímto typem komprese zabývat poněkud podrobněji. Opět platí, že účinek komprese závisí na obsahu snímku. Opakování ztrátové komprese opakovaně zhoršuje kvalitu! Protože pro editaci obrázku je ve většině případů nutné obrázek dekomprimovat a při uložení znovu zkomprimovat, platí, že ztrátová komprese není vhodná pro obraz, ve kterém je nutné provádět změny Použití komprese V polygrafii se využívají především bezztrátové komprese, ztrátové komprese pouze výjimečně a s nastavenou maximální kvalitou. Někdy je kompresní algoritmus přímou součástí souborového formátu. Bezztrátové komprese jsou prováděny automaticky (bez zásahu uživatele) při ukládání. U ztrátových kompresí jako například u souborů JPG lze při ukládání souboru míru komprese nastavovat, nelze jí však zcela vypnout. U jiných typů formátů lze zvolit použití nebo nepoužití komprese, případně zvolit i z několika druhů kompresí. Typickým příkladem je TIFF, EPS, PDF Některé kompresní algoritmy Každý kompresní algoritmus je vhodný pro nějaký typ obrazu. Ačkoli lze často použít i na jiný typ je v takovém případě komprese méně účinná. V případě nevhodného použití ztrátové komprese dojde i k viditelnému zhoršení kvality obrazu. Zde uvedeny příklady nejběžnějších: 10

11 1. LZW (Lempel-Zif-Welchova podle pánů co jí vymysleli) Typická bezztrátová komprese pro formát TIFF (použitelná však i v jiných formátech PDF, GIF, PS). Dobrá volba pro zmenšení obrázku při zachování vysoké kvality. Blízce příbuzná metodě ZIP. 2. ZIP komprese V principu univerzální metoda komprese pro libovolný druh souborů. Jde o bezztrátovou kompresy používanou například formátem TIFF nebo PDF. Obě tyto komprese vykazují nejlepší výsledky pro obrazy s velkými jednobarevnými plochami nebo s opakujícími se vzory. 3. JPEG (Joint Photographic Experts Group přibližně něco jako sdružená skupina fotografických expertů jde tedy o název organizace) Je jednou z nejrozšířenějších metod ztrátové komprese určené pro fotografie a jiné tónové obrázky. Souborový formát JPEG (koncovka.jpg) ve skutečnosti není jediný typ obrazového souboru, ale zhruba kolem třiceti různých poddruhů které využívají princip komprese JPEG. Tuto kompresi využívají ovšem i další formáty, které nemají koncovku.jpg, například formát TIFF volitelně, formát pro přenos dokumentů elektronickou formou PDF (rovněž volitelně) a další. Míru komprese a tím i míru zmenšení a poškození obrazu lze nastavit. Nelze ale nastavit nulovou kompresy. Obraz je tedy i při nastavení maximální kvality vždy zmenšen (minimálně na polovinu, dle mích zkušeností na přibližně čtvrtinu až pětinu pro běžný obraz) a vždy zjednodušen (tím pádem poškozen). Postup zjednodušení obrazu kompresí JPEG je nastaven tak, aby zachovával relativně dobrou kvalitu tónových obrázků (fotek, maleb), není však vhodný pro kompresi obrazů s ostrými hranami především tedy pérovek (loga, schémata, grafy). U těchto obrázků vznikají kolem hran nehezké stíny ( duchové tzv. kompresní relikty). Kompresní relikty u ostrých hran zvětšeno: Komprese JPEG je typickým příkladem komprese, která poškozuje obraz při každém uložení. 11

12 Obecně tedy platí, že JPEG komprese není vhodná pro obraz, ve kterém je nutné provádět změny, a pro kvalitní profesionální tisk je použitelný pouze při nastavení maximální kvality. Naopak je velice vhodný pro publikování na internetu a pro domácí ukládání digitálních fotografií. 4. JPEG 2000 Novější kompresní metoda a s ní související grafický formát (s koncovkou formátu.j2k) poskytující možnost volby mezi ztrátovou a bezztrátovou kompresí a další vychytávky Formáty rastrových obrazových souborů Příklady typů souborů používaných při polygrafickém zpracování rastrového obrazu. Obecně lze formáty rozdělit: Univerzální - nebývá problém je otevřít na libovolném počítači a v libovolném programu např. TIFF, JPEG, BMP, PNG, GIF apod. Nativní (někdy též vlastní, proprietální) označujeme formáty příslušející ke konkrétnímu programu. Tyto formáty obrazu bývá obvykle problematické zobrazit nebo upravovat jiným programem. Na druhou stranu umožňují ukládat informace, které nelze uložit v žádném univerzálním obrazovém souboru. Typicky PSD = nativní formát Photoshopu. Formát TIFF (Tagged-Image File Format), jeden z nejstarších ale zároveň nejlepších formátů. Velice univerzální podporovaný prakticky všemi programy a zařízeními pro práci s grafikou na obou platformách (PC, MAC). Standard v předtiskové přípravě. Nevýhodou je značná velikost, z tohoto důvodu se nepoužívá pro publikování na internetu. Formát TIFF podporuje obrazy v režimu CMYK, RGB, Lab, indexované barvy a stupně šedi s alfa kanály a obrazy v režimu bitová mapa bez alfa kanálů. Photoshop může do souboru TIFF uložit vrstvy, ale když obraz otevřete v jiné aplikaci, uvidíte pouze sloučený obraz. Photoshop umí do formátu TIFF uložit také průhlednost. Podporuje vkládání ICC profilů. Podporuje několik typů komprese, nejčastěji se používá v kombinaci s LZW kompresí která běžné soubory zmenšuje přibližně o jednu třetinu bez ztráty kvality. 1 bit TIFF, jednobitoví TIFF (bitová mapa) je jedním z nejpoužívanějších formátů pro přenos tiskových výtažků z RIPu do osvitové jednotky, eventuelně k ukládání již separovaných a rastrovaných souborů. Jde o soubory kde už je jen jedna barva a odstíny už jsou rozložené na body, tedy podstatě přesně tak jak to musí být na skutečné tiskové formě.) JPEG ve skutečnosti jde o název druhu komprese (viz. dříve), nikoli souborového formátu. JPEG kompresy mohou používat různé formáty. Obecně se ale termínem JPEG označuje skupina (asi dvaceti) mírně odlišných formátů. Všechny tyto formáty využívají stejný typ ztrátové komprese, která do jisté míry určuje jejich vlastnosti. Úspěšný formát v amatérské digitální fotografii a na internetu. V polygrafii se značným 12

13 omezením (použít jen malou kompresy, ukládat do formátu jen tónové snímky, ukládat až po skončení úprav), pouze výjimečně. Formát BMP (Microsoft Windows Bitmap) BMP je obrazový formát Microsoft pro Windows (funguje ale i na Apple). Podporuje barevné režimy RGB, indexované barvy, stupně šedi a bitové mapy. Je velký a pro polygrafii spíše nevhodný (nemá podporu CMYK, vrstev, kanálů apod.). Existuje v několika variantách. GIF (Graphics Interchange Format) a PNG-8 (Portable Network Graphics) Oba tyto souborové formáty používají paletové barvy. Umožňují vytvořit paletu s maximálně 256 barvami. Při převodu do těchto formátů můžeme barvy buťto přizpůsobyt některé přednastavené paletě (například Webové barvy), nebo v pokročilejších editorech vytvořit z barev obrazu vlastní paletu. Přesto jsou pochopitelně vhodné pouze pro obrazy s omezenou barevností = pérovky, a tónové obrázky s převládajícím odstínem. Oba formáty používají kompresy, PNG - pouze bezztrátovou, GIF bezztrátovou (LZW) a volitelně i ztrátovou, oba formáty umožňují průhlednost částí obrázků, formát GIF navíc jednoduchou animaci ( přehrávání několika obrázků uložených v jednom souboru za sebou). S formáty PNG a GIF se setkáváme především na internetu, z hlediska kvality tónového obrazu je lepší novější formát PNG, pro pérovkové obrazy (schémata, grafy a podobně) lze použít GIF. V polygrafii se prakticky nepoužívají. PNG 24 formát příbuzný s PNG-8 umožňující 24b RGB barvu. PSD nativní formát Photoshopu, používá bezztrátovou kompresy, umožňuje ukládat většinu pracovních prvků, jako jsou vrstvy, cesty a podobně. Standard při úpravách obrazu Formát RAW V oblasti digitální fotografie se často setkáváme s formáty RAW (nebo Camera RAW, čti róv = angl. surový). Nejde o jeden druh souboru, ale o skupinu různých souborů na podobném principu, které se však liší podle typu fotoaparátu s odlišnou koncovkou (např *.nef = nikon a další). RAW = je soubor surových hodnot získaných čidlem digitálního fotoaparátu a bez jakéhokoli zásahu. Někdy je označován též jako digitální negativ (ačkoli s negativem tedy obrazem s převrácenými barvami nemá nic společného). Název digitální negativ má naznačovat, že formát (podobně jako negativní film z fotoaparátu) vyžaduje další zpracování. Pro běžné prohlížení obrazu na počítači a další práci s ním je nutné formát RAW převést do standardního formátu dokončit jeho zpracování. 13

14 Zdálo by se tedy, že ukládání obrazu ve formátu RAW je zbytečné odkládání práce. Tento postup má však několik výhod: 1. Formát RAW je zcela bezztrátový, obsahuje přesně ty hodnoty, které získalo čidlo. Jakýkoli převod dokonce i do formátu TIFF je matematická operace kde dochází k zaokrouhlování a úpravám nějakým způsobem tedy ke změnám obrazu. 2. Formát RAW je o dvě třetiny menší než formát TIFF ze stejného čidla. (TIFF obsahuje tři kanály pro každý pixel, zatímco RAW pro každou buňku pouze jeden.) 3. Převod RAW formátu do běžného formátu probíhá na počítači který má mnohem větší výpočetní kapacitu než procesor v digitálním fotoaparátu (a navíc mnohem víc času) tím pádem je schopen provádět mnohem složitější a kvalitnější převod. a. Vlastnosti převodu lze nastavovat, výsledek lze kontrolovat formou náhledu a tak lze dosáhnout lepšího výsledku než při automatickém převodu ve fotoaparátu. b. Původní soubor RAW lze zálohovat (a tím pádem uchovávat obraz v nejvyšší možné kvalitě). Převod lze provést několikrát (s různým nastavením, v různých programech), dokud nedosáhneme optimálního výsledku. c. Postup odlehčuje fotoaparátu což je důležité chceme-li provádět například rychlé série (sekvence) snímků za sebou a podobně. 14