Kleopatra VII. v české kultuře po roce 1918

Transkript

1 Filozofická fakulta Univerzity Palackého Katedra historie Eva Kolářová Kleopatra VII. v české kultuře po roce 1918 Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Ivana Koucká Olomouc 2009

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškeré prameny, literaturu i ostatní zdroje, které jsem použila. V Olomouci, 17. dubna

3 O B S A H 1. Úvod Život Kleopatry VII Dramata o Kleopatře Antonius a Kleopatra Caesar a Kleopatra Caesar Vždy s úsměvem Poslední egyptská královna v hudbě Muzikál divadla Broadway Muzikál L. Vetešky a E. Pospíšilové Píseň Kleopatra bratrů Ebenů Básně o královně králů Zábavná literatura a čtení pro mládež Drahá zesnulá Kleopatra Ilustrovaná královna králů Komiksová Kleopatra Kleopatra očima její služebné Kleopatra v Kytaře Historické romány Henry Rider Haggard Georg Ebers Otfried von Hanstein Emil Ludwig Judith Tarr Vlasta Brtníková Siegfried Obermeier Margaret George

4 7. 9. Maria Regina Kaiserová Colin Falconer Jacqueline Dauxoisová Karen Essexová Zobrazení Kleopatry VII. v historických románech Filmové zpracování příběhu Kleopatry VII První mluvená verze z roku Nejslavnější ztvárnění z roku Dvojdílný film z roku Hraný komiks Výtvarné umění Jan Zrzavý Vladimír Pechar Závěr Zusammenfassung Seznam použitých pramenů, literatury a internetových stran Anotace Obrazové a jiné přílohy

5 1. Úvod Téma svojí magisterské diplomové práce jsem si zvolila na základě zájmu o starověké dějiny, a to jak o problematiku Egypta, tak i římské říše. Už v případě bakalářské diplomové práce jsem nalezla téma, jež tyto doby určitým způsobem propojilo. Kromě toho mě vždy na historii fascinovaly osudy velkých jedinců, kteří svými skutky doslova tvořili dějiny a měnili jejich poklidný chod. Nešlo proto přehlédnout postavu poslední egyptské královny, která se ve svém životě setkala s takovými velkými Římany, jako byli Gaius Iulius Caesar, Marcus Antonius a nakonec i Octavianus. Slavné osoby minulosti navíc budí pozornost celé řady umělců, a tak jsem si usmyslela, že by mohlo být zajímavé zpracovat téma Kleopatry VII. z hlediska její recepce v české kultuře. Jelikož se mi dané téma zalíbilo a tuto problematiku jsem ještě zdaleka celou neobsáhla a nevyčerpala, rozhodla jsem se v ní pokračovat i v práci magisterské. Kleopatrou VII. končí posloupnost dynastie Ptolemaiovců, jejíž příslušníci vládli v Egyptě po smrti Alexandra Velikého. V této dynastii se vyskytlo jméno Kleopatra celkem sedmkrát, ale až jeho poslední držitelka se stala opravdu slavnou stručnou posloupnost Kleopater uvádím v příloze číslo 1 (na s. 131). Kleopatra VII. je také mnohdy uváděna mezi několika dalšími panovnicemi této starověké říše, které dokázaly vládnout nezávisle na svých mužských příbuzných mám na mysli třeba Sebeknofru nebo Hatšepsut. Tento fakt není nijak náhodný. V Egyptě disponovaly ženy největší volností ve vztahu k mužům ze všech starověkých zemí. Ženy nebyly zcela závislé na vůli mužů, v mnoha ohledech jim byly rovnocennými partnerkami a vedly do jisté míry nezávislý život. Mohly uzavírat různé druhy smluv či se obrátit na soud s žalobou. 1 Při dojednávání sňatku měl sice hlavní slovo otec nevěsty, ale při případných manželských neshodách směly obě strany požádat o rozvod. Pokud žena nebyla nevěrná (za cizoložství hrozila smrt upálením), získala zpět svůj původní majetek a třetinu společně nabytého jmění. Hlavní povinností ženy byla starost o domácnost a o potomky. Ženy však mohly být zaměstnány například jako zpěvačky, tanečnice atd. Zastávaly také vyšší funkce v chrámech. V tomto ohledu měly důležité postavení manželky faraónů. Není znám ani jediný případ svobodného panovníka, což zajisté způsobila hlavně nutnost zplodit 1 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s

6 potomka. Avšak u některých náboženských úkonů byla vyžadována přítomnost celého vladařského páru. Zdá se, že neexistovalo žádné úřední nařízení zakazující ženám usednout na trůn. Naopak už ve druhé dynastii bylo uzákoněno, že na egyptský trůn smí nastoupit i žena. 2 Z jednadvaceti let vlády poslední egyptské panovnice se do dnešních dnů nedochovalo příliš mnoho hmotných památek. 3 Část Alexandrie, v níž stál královský palác, se propadla po ničivém zemětřesení v první polovině čtrnáctého století do moře. Podmořským archeologům se dodnes zcela nepodařilo všechny tyto pozůstatky prozkoumat. Snad nejvíce se dochovaly různé královské nápisy. Existuje však jen několik soch, reliéfů a mincí, o nichž se historikové domnívají, že zpodobňují Kleopatru VII. Rysy a kontury Kleopatřina obličeje jsou však většinou nezřetelné či jen schematické. Proto se musíme při zkoumání podoby a také celého života Kleopatry opřít ostatně jako vždy při historickém výzkumu - o písemné prameny. Moje práce se skládá ze dvou hlavních částí. První z nich je curriculum vitae Kleopatry VII. Tuto kapitolu považuji za výchozí bod svého bádání. Snažím se v ní zachytit všechny důležité události týkající se Kleopatřina bytí a zároveň se pokouším zaujmout osobní stanovisko k několika diskutabilním momentům jejího života i konání. Druhá část práce se pokouší zmapovat veškerá umělecká díla věnující se postavě poslední egyptské panovnice, která jsou dostupná české společnosti po roce Nejedná se jen o díla, jež vytvořili čeští umělci, ale i o umělecké výtvory vzniklé v zahraničí, které jsou v České republice dodnes populární jsou tu opětovně uváděna na jevištích, vydávána i vysílána v televizích. Zajímá mě, do jaké míry se v těchto dílech odráží doba jejich vzniku či jak moc do nich jednotliví autoři promítli soudobé události a reálie. Přitom se snažím analyzovat jejich historickou věrohodnost, neboť si myslím, že veřejnost by měla mít možnost srovnání historické reality s uměleckou fantazií. Ztotožňuji se totiž s tvrzením M. Bártlové - jestliže veřejnost poznává historii především z produktů populární kultury, mohou tato přehlížená díla mnohdy získat nečekaný vliv, a historikům nezbývá, než se věnovat jejich objasňování. 4 Navíc mě k tomuto průzkumu vedla i vlastní zvědavost. Zajímalo mě, jak hodně si umělci 2 Tyldesley, Joyce: Dcery bohyně Isis. Ostrava 1999, s Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s.7. 5

7 přetvořili historickou realitu k obrazu svému. Nepopírám, že každý má právo na vlastní imaginaci, ale ta by nikdy neměla překročit jistou hranici. Historik má podle mého mínění neoddiskutovatelnou povinnost, nedopustit překrucování historických faktů a zabránit neopatrné manipulaci s doklady o minulosti, což se mnohdy při umělecké tvorbě stane. Z předchozího textu tak jasně vyplývá, že práce vychází z dvojího typu pramenů. Ke zpracování Kleopatřina životopisu jsem použila historické práce starověkých autorů, ačkoliv málokterý spisovatel byl přímo Kleopatřiným současníkem. Nejvíce citovaným autorem ve spojitosti se životem Kleopatry VII. je Plútarchos se svým dílem Životopisy slavných Řeků a Římanů, neboť obsahují curriculum vitae obou královniných milenců. 5 Zmínky o egyptské panovnici lze nalézt i v dílech Josepha Flavia, Gaia Suetonia Tranquilla, Appiána, Gaia Iulia Caesara, Diona Cassia a několika dalších. Tyto antické prameny jsem se také snažila využít, pokud jsou dostupné v českém překladu. Monografií pojednávajících o Kleopatřině životě a smrti existuje celá řada, výrazně se však od sebe odlišují stupněm odbornosti. Dovoluji si konstatovat, že v češtině dosud nevyšla žádná monografie o životě této poslední egyptské královny, kterou by bylo možné považovat za vyloženě odbornou publikaci. Výchozím bodem pro mě byla tři životopisná díla o poslední egyptské panovnici. Kniha A. Krawczuka s jednoduchým názvem Kleopatra, která přehledně podává její život. Jelikož tato práce byla vydána již dříve, neobsahuje některé novější poznatky, jež jsem nalezla v díle M. Granta Kleopatra - královna egyptská a také v publikaci od P. Southern Kleopatra. Dále jsem použila práce M. Fosse, J. Soukupa, J. Rašína a J. Brambacha, které bych označila za díla vyznačující se mnohem výraznějšími popularizujícími tendencemi než výše zmíněné. O Kleopatře pojednávají i jiní autoři v dílech zaměřených na úlohu ženy v dějinách či postavení žen v Egyptě (například dílo J. V. Prášek Ženy antické či J. Tyldeslay Dcery bohyně Isis). Přínosem pro mě také byly knihy o C. I. Caesarovi od Ch. Meiera, S. Utčenka či P. Southern. Prostudovala jsem i řadu článků uveřejněných v novinách a časopisech, které pojednávají o postavě poslední egyptské královny, avšak jejich úroveň je různorodá. Za opravdu přínosné považuji příspěvky J. Pečírkové, J. V. Práška a J. Dobiáše. Jmenovaní autoři se soustavně dějinami starověku zabývají či zabývali. Celá řada článků z různých novin a z časopisů (například History revue, Nová Akropolis, Prameny a literatura, na které zde odkazuji, jsou uvedeny v úplných citacích v závěru práce v kapitole seznam použitých pramenů, literatury a internetových stran. 6

8 zahraničních zajímavostí) mi spíše sloužila jako doklad neustálého zájmu o tuto postavu a historik snad ani nemůže očekávat, že v nich nalezne nějaké nové informace. Pramennou základnou ke druhé části mé práce byla řada uměleckých děl, reprezentujících různé literární žánry a rozmanité typy médií. Taktéž literatura, již jsem použila jako teoretický základ, který mi měl usnadnit rozbor těchto uměleckých výtvorů, byla velmi rozmanitá například L. Varcl a kol. Antika a česká kultura, Pop History editorky M. Bártlové, Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... editorky J. Kepartové či Film a dějiny editora P. Kopala. Z různých literárních žánrů jsem ve své magisterské diplomové práci použila celkem čtyři dramata, a to Antonius a Kleopatra od W. Shakespeara, Caesar a Kleopatra od G. B. Shawa a Caesar a Vždy s úsměvem od dvojice českých autorů J. Voskovce a J. Wericha. Jak jsem při svém bádání zjistila, všechny hry - kromě posledně jmenované - se dodnes objevují na jevištích divadel v celé České republice. Seznam jejich premiér uskutečněných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od roku 1918 tvoří součást práce (přílohy číslo 2 až 4 na s ). Vypracovala jsem jej na základě informací získaných v Divadelním ústavu Praha, v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze a v archívu Moravského divadla v Olomouci. Na základě studia řady kritik, recenzí a programů některých her jsem se snažila vypozorovat nějaký posun mezi jednotlivými inscenacemi. Přínosem pro mě byly i předmluvy k vydání těchto dramat. Kapitola zábavná literatura a čtení pro mládež pojednává o knihách M. Simpsonové, F. MacDonald, Z. Adly, A. Gerasové a také o komiksu R. Goscinnyho. Další částí magisterské diplomové práce je analýza dvou muzikálů a jedné písně bratří Ebenů. Při jejich rozboru jsem využila i programy, které k daným inscenacím vyšly. V případě muzikálu Divadla Broadway jsem se snažila využít i publikované kritiky a recenze. (K muzikálu L. Vetešky a E. Pospíšilové se obdobné články nedochovaly.) Krátce pojednávám i o čtyřech básních českých autorů. Dále jsem do magisterské diplomové práce začlenila kapitolu o historických románech od dvanácti různých autorů (V. Brtníková, J. Dauxoisová, K. Essexová, C. Falconer, M. George, H. R. Haggard, O. von Hanstein, G. Ebers, M. R. Kaiserová, E. Ludwig, S. Obermeier a J. Tarr). Pohled na tato díla mi pomohla utvořit kniha B. Dokoupila Český historický román Další kapitola mojí práce je věnována čtyřem filmům, v nichž se objevila postava poslední egyptské panovnice. Jedná se o historické filmy s názvem Kleopatra z let 1934, 1963 i 1999 a také o dílo Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, které vychází 7

9 z komiksové předlohy, ale je natočeno s živými herci. K jejich pochopení mi byly velmi nápomocny knihy D. Wenzel Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur a J. Solomon The Ancient Word in the Cinema. Poslední oddíl je věnován výtvarnému dílu J. Zrzavého a V. Pechara, mezi jejichž uměleckými výtvory nalezneme i díla s námětem Kleopatry VII. Zorientovat se v díle J. Zrzavého mi umožnila práce K. Srpa a J. Orlíkové Jan Zrzavý i vlastní malířovy texty. Při zpracování tématu jsem musela vyřešit problém transkripce cizích jmen osob a názvů různých zahraničních měst a lokalit do českého jazyka. Jednotlivé publikace se totiž velmi rozcházejí ve způsobu jejich psaní. Proto jsem se rozhodla sjednotit pravopis podle několika encyklopedických příruček. Jedná se o práce Encyklopedie starověkého Egypta a Slovník antické kultury. Dalším problémem pro mě byly chronologické údaje. Jednotlivé knihy se v datacích obdivuhodně shodují (pokud nastala nějaká výjimka, tak ji uvádím v příslušné poznámce pod čarou), ale nikde nelze dohledat, podle kterého kalendáře se daní autoři řídí. Nejsem tedy schopna uvést, jestli se jedná o data vycházející z tehdy v Egyptě používaného kalendáře, nebo římského kalendáře před reformou nařízenou C. I. Caesarem, či se již jedná přímo o juliánský kalendář. Nabízí se i ta možnost, že data byla převedena na dnes užívaný kalendář gregoriánský. 8

10 2. Život Kleopatry VII. Kleopatra VII. se narodila roku 69 př. n. l. jako dcera tehdejšího vládce Egypta Ptolemaia XII. Auléta. 6 Tento muž měl podle M. Granta šest dětí. Nejstarší z nich byly Kleopatra VI. Tryfaené a Bereníké IV. Pak se narodila Kleopatra VII. panující v letech 51 až 30 př. n. l. Dalším potomkem se stala opět dcera, a to Arsinoé IV., která přišla na svět někdy mezi lety 68 až 65 př. n. l. Jako poslední se narodili v letech 61 a 59 př. n. l. dva chlapci pojmenovaní tradičním jménem této dynastie Ptolemaios XIII. a Ptolemaios XIV. 7 Aulétés nebyl ve své zemi oblíbený. Roku 59 př. n. l. se zavázal zaplatit Caesarovi sumu šesti tisíc talentů za to, že ho senát a lid římský definitivně uzná jako egyptského krále 8 a také jako spojence a přítele římského lidu. Splácení tohoto dluhu mělo vést k vypsání nových daní, což lid pobouřilo. Další věcí, kterou mu jeho poddaní vyčítali, byl fakt, že nepomohl svému bratrovi na Kypru. Řím totiž tento ostrov zabral pod záminkou, že podporuje piráty a zdejší vládce obviňovaný z nejrůznějších zločinů spáchal sebevraždu. 9 Tato událost nakonec v roce 58 př. n. l. vyvrcholila vzpourou v Alexandrii a následným útěkem krále. Někteří historici si myslí, že král vzal s sebou i svoji dceru Kleopatru VII. 10 Ptolemaios XII. Aulétés se vydal do Říma, kde si chtěl pro sebe získat podporu. Zde však zůstal asi dva roky a výrazně se zadlužil. V jeho nepřítomnosti byla ustanovena za vládkyni v Egyptě nejprve jeho nejstarší dcera Kleopatra VI. Tryfaené, 6 Celý jeho skutečný titul zní Ptolemaios XII. Theos Filopátór Filadelfos Neos Dionýsos (Bůh, Milující otce, Milující sestru, Nový Dionýsos). Je však více znám pod přídomkem, který mu dal lid kvůli jeho zálibě, a to Aulétés (Pištec, Flétnista). Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s S tímto výčtem potomků se neshoduje Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 46, který se o existenci Kleopatry VI. Tryfaené nezmiňuje, a rovněž Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s , o ní pochybuje a nabízí hypotézu, že Kleopatra V. Tryfaené a Kleopatra VI. Tryfaené jsou jedna a tatáž osoba. Obdobně píše i Foss, Michael: Hledání Kleopatry. Praha 1999, s Aulétés nastoupil na trůn po tragických událostech roku 80 př. n. l. Jeho otec Ptolemaios XI. Alexandr II. nastoupil na trůn v témže roce, poté co se dle přání římského diktátora Sully oženil s mnohem starší královnou Bereníkou. Avšak již po devatenácti dnech manželství nechal svou choť zavraždit. Tento čin se mu ale stal osudným, neboť ho rozlícený alexandrijský lid ihned poté zabil. Vlády v Egyptě se tak chopil jeho starší nemanželský syn Ptolemaios XII., zatímco mladší obdržel Kypr. Od té doby se však neustále objevovaly zprávy zpochybňující legitimnost tohoto panovníka. Ptolemaios XI. údajně při svém nástupu na trůn napsal závěť, v níž odkázal Egypt Římu. Świderková, Anna: Sedm Kleopater. Praha 1987, s Appiános: Krize římské republiky. Burian, Jan Mouchová, Bohumila (překl.). Praha 1989, s Dále uvádím jen citace obvyklé u antických pramenů Appiános, Krize římské republiky, II., 23 tvrdí, že Ptolemaiovi měl být ostrov odebrán proto, že pirátům zaplatil příliš malé výkupné za zajatého Clodia. 10 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 33 a také Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s

11 jež ale krátce nato zemřela. 11 Na královnu byla povýšena jeho druhá dcera Bereníké IV. Ta se velmi brzy provdala za jednoho Seleukovce neznámého jména. Nedlouho po svatbě ho však dala zabít kvůli jeho hrubým způsobům. Jejím druhým manželem se stal Archeláos, údajně nelegitimní syn Mithradáta IV. z Pontu. Ptolemaiovi XII. Aulétovi nakonec pomohl Aulus Gabinius, správce Sýrie a stoupenec Gnaea Pompeia Magna. Za jeho služby však musel Aulétés štědře zaplatit. S jeho vojskem, v němž byl i Marcus Antonius, bez obtíží vpochodoval do Egypta. Poté, co Archeláos padl, se místní odpor nadobro rozpadl. Znovunastolený král Ptolemaios XII. nechal svou dceru Bereníké IV. popravit. Pravděpodobně koncem května roku 51 př. n. l. Ptolemaios XII. Aulétés zemřel. Podle datace některých listin se zdá, že v posledních měsících, nejpozději od března, byla jeho spoluvládkyní Kleopatra VII. 12 Za své nástupce označil ve své poslední vůli bývalý král Ptolemaia XIII. a o osm let starší Kleopatru VII. Oba sourozenci měli vládnout společně - jako manželé. Za dosud nezletilého chlapce měla vládní záležitosti řídit tříčlenná regentská rada, v jejímž čele stál eunuch Pothinos, vojenství měl řídit Achillás. Záhy se však vztahy mezi Kleopatrou a poručnickou vládou jejího bratra začaly přiostřovat. Zřejmě již v roce 50 př. n. l. odchází královna do Horního Egypta, o rok později je zbavena trůnu a v roce 48 př. n. l. prchá dokonce za hranice země do dnešní Sýrie. 13 Jiný sled událostí nabízí J. Brambach. Podle jeho tvrzení byla Kleopatra v roce 49 př. n. l. ještě přítomna v Alexandrii. Setkala se zde s Gneem Pompeiem mladším (údajně se prý spolu velice sblížili), který žádal pomoc pro svého otce, jenž bojoval v občanské válce proti Caesarovi. Kleopatra mu poslala šedesát lodí s obilím a pět set vojáků, tzv. gabiniovců, kteří zůstali v Egyptě od dob tažení Aula Gabinia. Obyvatelé Egypta však v té době trpěli hladem, a tak proti své královně povstali. Kleopatra tedy musela uprchnout. 14 V září roku 48 př. n. l. se schylovalo k válce mezi Kleopatrou VII. a Ptolemaiem XIII. K rozhodujícímu střetu mělo dojít v Pelúsiu na východní hranici Egypta. V této chvíli se propojily dějiny Egypta a Říma. Do Pelúsia připlul 29. září Pompeius, jenž byl v bitvě u Farsalu Caesarem poražen a doufal v Ptolemaiovu pomoc. 11 Viz poznámka č. 7 o pochybnostech o existenci této osoby. Autoři, kteří její život popírají, uvádějí jako vládkyni po odchodu Ptolemaia XII. Bereníké IV. 12 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 33 a také Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s Taktéž i Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s

12 Ten se však rozhodl nechat ho zavraždit, aby Caesar, až přijde a nalezne svého protivníka mrtvého, neměl důvod v zemi na Nilu zůstat. Ptolemaios také doufal, že se činem Caesarovi zavděčí a získá si jeho přízeň. 15 Čtyři dny po Pompeiově vraždě připlul do Alexandrie Gaius Iulius Caesar. Na uvítání mu byla doručena uťatá Pompeiova hlava a jeho pečetní prsten. Jenže očekávání, že Caesar ihned odpluje, se nenaplnilo. Caesar chtěl v Egyptě získat peníze a také dohlédnout na plnění závěti Ptolemaia XII., podle které měli Ptolemaios XIII. s Kleopatrou VII. vládnout společně. Vyřkl přání, aby oba sourozenci složili zbraně a přednesli mu svůj spor. Podle J. V. Práška prý již před příchodem do hlavního města egyptského státu s Kleopatrou učinil nějakou blíže však nespecifikovanou - dohodu v Sýrii. 16 Ptolemaios XIII. se sice do čtrnácti dnů k Caesarovi skutečně dostavil, ale své vojsko zanechal v pohotovosti u Pelúsia pod Achilláovým velením. Kleopatra dorazila do Alexandrie potají, jak líčí Plútarchos: Ona si vzala s sebou jediného z přátel, Apollodóra Sicilského, vstoupila na malý člun, a když už se stmívalo, přistála u královského paláce v Alexandrii. Poněvadž bylo nemožné, aby jinak zůstala nepozorována, vlezla do lůžkového vaku, natáhla se v něm, Apollodóros vak ovázal řemením a vnesl dveřmi k Caesarovi. 17 Na Caesara jistě zapůsobila smělost dívky, její oslnivý intelekt, velké znalosti a vědomosti. Měla melodický hlas a ovládala několik jazyků. Bohužel se do dnešních dnů nedochoval žádný její podobě věrný portrét. Naprostá většina umělců líčí Kleopatru jako nádhernou ženu, ale dnešní historikové tento fakt vyvrací: Kleopatra nebyla krásná podle dnešních měřítek. Měla malý, kulatý obličej se špičatou bradou, orlím nosem a úzkými rty... podle dřívějších výzkumů britského muzea prý Kleopatra měřila 150 cm, měla celulitidu a křivé zuby. 18 Obr. 1: Mince s portrétem Kleopatry VII. I starověcí historikové kladou větší důraz na její vystupování než na její vzhled. Například Plútarchos popisuje královnu takto: Byla totiž, jak se vypráví, její krása sama o sobě nikoli tak naprosto neporovnatelná nebo taková, aby uvedla v úžas ty, kteří 15 Appiános, Krize římské republiky, II., Prášek, Justin Václav: Kleopatra. Zlatá Praha, 1894, s Plútarchos, Gaius Caesar, Hůlková, Kateřina: Kleopatra byla ošklivá. Lidové noviny, , s

13 ji spatřili, ale ve styku s ní tkvěla neodolatelná přitažlivost, a její sličnost spolu se svůdností projevující se při hovoru a s jemným chováním, jež ji při zábavě jaksi obklopovalo, to budilo v nitru vzrušující dojem. Dokonce i v jejím hlase bylo mnoho lahody, když mluvila, a poněvadž dovedla svým jazykem jakoby mnohostrunným nástrojem pohybovat lehce v kterékoli řeči, jen docela zřídka rozmlouvala s cizinci skrze tlumočníka, většinou ovšem sama osobně odpovídala, Aithiopům, Troglodytům, Židům, Arabům, Syrům, Médům, Parthům. 19 Neměli bychom také zapomínat na to, že Kleopatře bylo jednadvacet let a Caesarovi dvaapadesát, když se setkali. Přesto se mezi nimi ihned rozhořel milostný románek. Caesar se nakonec rozhodl obnovit soužití sourozenců i jejich společnou vládu. Navíc Ptolemaiovcům vrátil Kypr, jenž se však stal samostatným královstvím pod vládou mladších sourozenců, tedy Arsinoé IV. a Ptolemaia XIV. Mír v zemi byl však jen zdánlivou záležitostí. V listopadu roku 48 př. n. l. se Achilláova armáda přesunula do Alexandrie, kde začala obléhat královský palác. Vypukla alexandrijská válka. Boj se odehrával jak na souši, tak na moři v alexandrijském přístavu. Caesar během jedné bitvy nařídil, aby byly zapáleny všechny zajaté lodě. Oheň se však rozšířil na nábřeží i do samotného města. Při požáru bylo údajně zničeno i obrovské množství knih, uložených ve slavné alexandrijské knihovně. 20 Během války uprchla z paláce Arsinoé IV. a spolu s eunuchem Ganymédem se přidala k Achilláově armádě, kde tak vypukly spory o vedení. Do nich chtěl výrazně promluvit i Pothinos, ale jeho spojení s nepřítelem Caesar prokoukl a nechal ho popravit. Achillás nakonec podlehl v boji o moc Ganymédovi a byl zavražděn. Caesar pak udělal zdánlivě nečekaný tah, když propustil z domácího vězení v paláci Ptolemaia XIII. a nechal ho přejít na nepřátelskou stranu. Sám však k této události ve svých zápiscích dodává: Ačkoliv měl Caesar dobře vyzkoušeno, že je to národ lstivý, který vždy něco jiného myslí a něco jiného předstírá, přece se rozhodl, že by bylo užitečné vyhovět jejich žádosti, neboť jestliže tou dohodou mínili skutečně to, oč žádali, pak mohl věřit, že mu propuštěný král zachová věrnost; pakliže však chtěli dostat krále 19 Plútarchos, Antonius, 27, S tímto tvrzením uváděným v řadě mnou prostudovaných titulů se rozchází M. Grant, který píše, že shořely pouze knihy, jež čekaly na transport do knihovny či za moře. Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 87. Také Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S. 42 zničení knihovny popírá. 12

14 jen proto, aby válku vedl král, což spíše odpovídalo jejich povaze, byl přesvědčen, že je slavnější a čestnější, bude-li válčit s králem než s houfem tuláků a zběhlých otroků. 21 Počátkem března roku 47 př. n. l. se k egyptským východním hranicím začaly blížit Ceasarovy posily. K rozhodující bitvě došlo dne 27. března 47 př. n. l. nedaleko jezera Mareótis. Caesar s naprostou převahou zvítězil. Během boje unikl Ptolemaios XIII. k Nilu, kde utonul. Jeho tělo nechal Caesar vyhledat a vystavit na veřejnosti, aby předešel fámám o jeho přežití. 22 Arsinoé IV. byla zajata a převezena do Říma. Novým manželem a spoluvládcem Kleopatry VII. se stal její dvanáctiletý mladší bratr Ptolemaios XIV. Pod jejich společnou vládu přešel i Kypr. Caesar zůstal v Egyptě ještě dva měsíce po ukončení války a společně s Kleopatrou se vydal na plavbu proti proudu Nilu. Na břehu moře nechala královna na jeho počest postavit Caesareum. Koncem června Caesar svoji milenku opustil a odešel do Sýrie. V Egyptě zanechal tři legie pod vedením Ruffia. Krátce po jeho odchodu dne 23. července roku 47 př. n. l. se Kleopatře narodil syn, kterého pojmenovala Ptolemaios XV. Caesar. Obyvatelé Alexandrie ho posměšně nazývali Kaisarión (malý Caesar). O jeho otci vedou badatelé do dnešních dnů spory, ale nakonec prakticky každý z nich dojde k závěru, že nic nebrání tomu, aby byl za otce považován Caesar. 23 Myslím si, že Caesar by nedovolil královně pojmenovat Kaisarióna svým jménem, kdyby to nebyl jeho syn. Od září pobýval imperátor 24 v Itálii a postupně uspořádal na počest svých vítězství čtyři triumfy. Při druhém z nich byla v procesí zajatců vedena i Arsinoé IV., která však nebyla po skončení oslav popravena, jak bývalo zvykem, ale mohla odcestovat do Malé Asie, kde našla azyl v Artemidině chrámu v Efesu. Krátce poté přijela do Říma i Kleopatra, doprovázená Ptolemaiem XIV. a svým synem Kaisariónem. Pohostinně byla ubytována v Caesarově vlastním sídle za Tiberem. Během návštěvy byla potvrzena smlouva o spojenectví a přátelství mezi Egyptem a Římem. Ve městě budila její přítomnost velký rozruch. Lidé ji neměli rádi, tvrdili o ní, že pomotala imperátorovi hlavu, a ten chce učinit z Alexandrie nové hlavní město veliké říše. 25 Caesar nepopřel, že je otcem dítěte, které neslo jeho jméno, a prokazoval královně velikou úctu. Chtěl ji prý dokonce učinit svou zákonitou manželkou a kvůli 21 Caesar, O válce alexandrijské, Southern, Pat: Julius Cäsar. Essen 2001, S Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s Tento titul původně označoval úředníka se svrchovanou mocí vojenskou. Později v době konce římské republiky byl takto nazýván vojevůdce, který dobyl významného vítězství. 25 Meier, Christian: Caesar. Berlin 1982, S

15 tomu připravoval zákon umožňující polygamii. 26 Do chrámu bohyně Venuše Genetrix na Caesarově foru nechal dokonce umístit její pozlacenou sochu. 27 Od konce roku 46 do září 45 př. n. l. byl však Caesar v Hispánii a Kleopatra možná využila jeho nepřítomnost ke krátké návštěvě Egypta, jak píše E. Gruen. 28 Dne 15. února 44 př. n. l. o svátku Luperkálií byla Caesarovi udělena doživotní diktatura. Opilý Antonius se dle Plútarchova a Appiánova líčení pokusil nasadit Caesarovi na hlavu královský diadém, ale ten ho odmítl. 29 Někteří Římané se přesto obávali Caesarovy touhy po moci a vše vyvrcholilo dne 15. března 44 př. n. l. jeho zavražděním. Dva dny po této události přečetl Marcus Antonius Caesarovu závěť. Hlavním dědicem se stal Gaius Octavius. 30 O Kleopatře a jejím synu nebylo v testamentu ani slovo. 31 Není se čemu divit, tehdejší římské právo nedovolovalo cizincům dědit. Caesar podle mého názoru nikdy nedopustil, aby jeho vztah s Kleopatrou překročil jisté hranice a aby tak došlo k upřednostňování zájmů Egypťanky před zájmy Říma. Kleopatra VII. nemohla udělat nic jiného, než se neprodleně vrátit do Egypta. Cicero ve svých dopisech naznačuje, že během plavby potratila. 32 Na papyru ze dne 26. července 44 př. n. l. se naposledy vyskytuje jméno jejího manžela a bratra Ptolemaia XIV. Nedlouho po tomto datu musel zemřít. Ve starověku se tvrdilo, že ho Kleopatra otrávila, 33 a ani dnes nevidí historici žádný důvod, proč by tomu neměli věřit. 34 Novým spoluvládcem učinila svého syna Ptolemaia XV. Caesara. V zemi ji čekalo mnoho práce, neboť Nil po dva roky za sebou nevystoupil do požadované výše a v zemi hrozil hlad. Panovnice dala mezi obyvatelstvo rozdělit obilí z královských sýpek a zavedla spravedlivější daňový systém. 26 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 115 a také Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s Appiános, Krize římské republiky, II., Gruen, Erich: Cleopatra in Rome Facts and Fantasies. In: Braund, David Gill, Christopher Gill (ed.): Myth, History and Culture in Republican Rome. University of Exeter Press 2003, p Plútarchos, Gaius Caesar, 61, 2 a také Appiános, Krize římské republiky, II, Jméno Gaius Octavius bylo užíváno do převzetí dědictví v roce 44 př. n. l. Pak zněl celý oficiální titul Gaius Iulius Gai Filius Caesar, běžně se však užívalo do roku 27 př. n. l. jméno Octavianus, které mu však nikdy oficiálně nepříslušelo. 31 Podle Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s byl tento fakt důsledkem toho, že jejich vzájemné city ochladly a rozešli se. 32 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Flavius, O starobylosti Židů, 2, 4, Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s Taktéž Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s

16 Kleopatra vždy chápala, že se musí nějak vyrovnat s mocnými Římany, aby zachránila svou zemi a uchovala ji i pro své potomky. Proto bylo nutné zareagovat včas na vývoj událostí v římském státě. V roce 43 př. n. l. byl uzavřen nový triumvirát, složený z Marka Antonia, z Marka Aemilia Lepida a z Octaviana. Kleopatra shromáždila velké vojenské loďstvo, které mělo triumvirům pomoci potrestat Caesarovy vrahy. V létě roku 42 př. n. l. se vydala v jeho čele na cestu, ale flotilu poničila silná bouře a sama královna onemocněla. Po porážce Caesarových vrahů zůstal Antonius v Řecku. Ke Kleopatře poslal Quinta Delia s výzvou, aby se panovnice k němu osobně dostavila a vysvětlila, proč se během právě ukončené války chovala tak pasivně. Podle Plútarcha se Kleopatra na setkání s triumvirem dokonale připravila: plula proti řece Kydnu v člunu, jenž měl pozlacenou kormu, rozpjaté plachty byly z nachové látky a vesla s postříbřenými rukojeťmi se zdvíhala do taktu hudby provozované šalmajemi a kitharami. A ona sama spočívala pod zlatotkaným baldachýnem, jsouc vyzdobena jako Afrodíté na malbách, a chlapci vystrojení jako Eróti na malbách stáli po obou stranách a ovívali ji. Rovněž služky, vynikající krásou, měly ústroj Néréoven a Charitek a stály jednak u kormidel, jednak u lanoví. A podivuhodná vůně z četných pálených vonných koření plnila břehy. 35 Následovala řada královských hostin, při nichž královna všechny hosty, a hlavně Antonia, oslnila bohatstvím. Čtyřicetiletý Marcus Antonius rychle podlehl kouzlu a nápadům osmadvacetileté Kleopatry VII. Za slib materiální pomoci v připravované válce proti Parthům Antonius ochotně splnil Kleopatřina přání. Dle Appiána se nadále dělo to: Co si zamanula Kleopatra, aniž se rozlišovalo, zda jde o záležitosti morálně únosné a spravedlivé. 36 Na Antoniův rozkaz byla Arsinoé IV. vyhnána z efeské svatyně a popravena. Občané Ardu museli vydat člověka, který se vydával za údajně neutonulého Ptolemaia XIII., a ten byl také popraven. Po vyřízení všech politických záležitostí se oba milenci rozloučili. Kleopatra se vrátila do Alexandrie a Antonius se odebral do syrských měst. Již na podzim roku 41 př. n. l. však přijel Antonius za Kleopatrou do Alexandrie a strávil zde celou zimu. Na jeho počest se konala řada večírků a slavností a Antonius 35 Plútarchos, Antonius, Appiános, Krize římské republiky, V., 9. 15

17 neváhal ani na okamžik vychutnávat si život plnými doušky. 37 Do dnešních dnů se badatelé neshodli, jak velký vliv měla panovnice na budoucí chování a rozhodování Antonia. Prý v ní přežíval Caesarův sen o světovládě a k jeho uskutečnění chtěla využít právě Antonia. Zdá se však, že její vliv nemohl být až tak veliký, jak naznačují starověcí autoři. 38 Vždyť již na jaře roku 40 př. n. l. Antonius kvůli vážným důvodům Egypt opustil, přestože Kleopatra byla těhotná. Jen několik měsíců po jeho odjezdu porodila dvojčata, chlapce Alexandra a holčičku Kleopatru. Podle mého názoru neovládala královna svého milence od počátku tak, jak někteří autoři tvrdí, 39 neboť Antonius stále ještě jednal podle svého nejlepšího politického a vojenského přesvědčení. Antonius se v Athénách setkal s manželkou Fulvií, která ho informovala, že se spolu s jeho bratrem Luciem Antoniem postavili Octavianovi, ale byli poraženi a museli uprchnout na Východ. Antonius ji zahrnul řadou výčitek a spěchal do Itálie. Fulvia nedlouho poté v Sikyonu zemřela a dle Appiana: Antonius tuto ránu nesl těžce, neboť cítil svou vinu na Fulviině smrti. 40 V říjnu téhož roku uzavřel Antonius s Octavianem v Brundisiu dohodu. Rozdělili si sféry vlivu v říši. Octavianus ovládal Západ, Antonius Východ (hranicí bylo město Skodari) a Lepidus dostal severní Afriku. Právo verbovat vojáky v Itálii měli všichni tři. Smlouva byla zpečetěna sňatkem Antonia s krásnou Octavií, sestrou Octaviana. Novomanželé pobývali následující dva roky většinou v Athénách a společně zplodili dvě dcery nazvané Antonie. V roce 37 př. n. l. se Antonius setkal s Octavianem v Tarentu a společně se dohodli na prodloužení triumvirátu o pět let. Na podzim téhož roku se plavil Antonius z Apeninského poloostrova na východ a už na ostrově Korkýra (Korfu) žádal Octavii, aby se vrátila do Říma. Byla těhotná a připravované válečné tažení by ji mohlo zbytečně vystavit přílišné námaze. Sotva však doplul do Sýrie, poslal pro Kleopatru VII. Chtěl, aby za ním přišla do Antiochie. Oficiálním důvodem setkání měla být pomoc Egypta v nadcházejícím tažení proti Parthům. Kleopatra s sebou vzala oba Antoniovy potomky. Když se setkali, zdvihl Antonius děti do výšky, což podle římských zvyklostí znamenalo, že je oficiálně uznal za své. 37 Naopak Appiános, Krize římské republiky, V., 11 píše, že Antonius žil a vystupoval jako soukromá osoba, nosil řecké oblečení a vycházel pouze do chrámů, gymnasií či kroužku vzdělanců. 38 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s Např. Grössingová, Sigrid-Maria: Ženy mu byly osudem - Kleopatra a Marcus Antonius. In: Silné ženy slabí muži. Praha 1996, s Appiános, Krize římské republiky, V.,

18 Tehdy patrně dostali sourozenci své přídomky chlapec byl nazván Alexandrem Héliem (Slunce) a děvče Kleopatrou Seléné (Měsíc). Královna tehdy také obdržela řadu území. Dostala velkou část Levanty, s výjimkou měst Tyr a Sidón, stát Itúrea (rozkládal se na dnešní hranici Libanon Sýrie), dále Decapolis (svaz deseti měst v Jordánsku) a Kilíkii (jihovýchodní pobřeží Malé Asie). Byla jí také potvrzena vláda nad Kyprem a částí Kréty. Tyto územní dary se snaží historici různě odůvodnit. Jedni uvádějí, že je Kleopatra obdržela hlavně jako zdroj dřeva potřebného k výrobě lodí, 41 druzí uvažují o možnosti svatebního daru. 42 V roce 36 př. n. l. uskutečnil Antonius již dlouho odkládané tažení proti Parthům. Jeho velká armáda se však na pochod vydala až v polovině května, což byla na počátek rozsáhlé vojenské operace již pokročilá roční doba. Kleopatra ho doprovodila až k Eufratu. Celé tažení nakonec skončilo katastrofální porážkou. Do začátku příštího roku čekal Antonius na Kleopatru v lokalitě Leuca Coma, kam připlula se zásobami a penězi pro zbytek jeho armády. Důvodem jejího pozdního příjezdu byl porod Antoniova třetího dítěte, které bylo pojmenováno Ptolemaios Filadelfos. Společně pak odpluli do Alexandrie. V polovině roku 35 př. n. l. byl Antonius už zase v Sýrii a připravoval nové tažení proti Parthům. Z Athén dostal zprávu od Octavie. Přivážela sedmdesát lodí a dva tisíce vycvičených vojáků se zásobami. Podle Plútarcha se začala Kleopatra chovat podivně. Tvářila se tedy, že je do Antonia zamilována, a skrovnou potravou mořila své tělo. Když se k ní blížil, zračilo se v jejím pohledu vytržení, když odcházel, nyvost a sklíčenost. Zařizovala to tak, aby ji často spatřil slzet, a tu ona rychle slzu stírala a skrývala, jako by chtěla, aby o tom nevěděl. 43 Nakonec dosáhla královna svého. Antonius se s Octavií nesešel a poslal jí pouze dopis s žádostí, aby mu poslala vybavení a sama se vrátila zpět do Říma. Na jaře roku 34 př. n. l. doprovodila Kleopatra opět Antonia k Eufratu. Pak se vydala na zpáteční cestu do Egypta. Cestou se zastavila v několika městech a také se v Judeji setkala s Héródem, se kterým se dohodla, že bude místo ní spravovat území 41 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Soukup, Josef: Kleopatra egyptská královna králů. Zlín 1997, s Uvažuje se také o možnosti, že se sňatek uskutečnil v pozdějších letech, viz: Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s Plútarchos, Antonius, 53, 2. 17

19 kolem Jericha, odvádět jí daně a posílat balšám. Podle Josepha Flavia se prý snažila vládce Judeje svést. 44 Na podzim téhož roku se Antonius šťastně vrátil do Alexandrie. Na počest jeho vítězství nad Arménií se konal triumfální pochod městem podle římského vzoru. O několik dní později se v Alexandrii konala další slavnost. Antonius vyhlásil, že Kleopatra VII. bude užívat titul Královna králů a společně s Ptolemaiem XV. Caesarem bude vládnout v Egyptě a na Kypru. Oficiálně také potvrdil, že Kaisarión je potomkem Gaia Iulia Caesara. 45 Zároveň obdržel Alexander Hélios Arménii, Médii a Parthskou říši přitom některá území Antonius ještě ani nedobyl - a Ptolemaios Filadelfos dostal državy v Sýrii a Kilíkii. Kleopatře Seléné byla svěřena Kyrénaika a Libye. Kolem jednotlivých územních darů, v tomto roce i dříve, však panují mezi historiky dodnes neshody. 46 Pro Řím bylo nepředstavitelné, aby byla jeho území udílena cizím vládcům. Koncem roku 33 př. n. l. mělo vypršet druhé období triumvirátu a o jeho dalším prodloužení nikdo neuvažoval. Octavianus s Antoniem se navzájem obviňovali z nejrůznějších zločinů. Octavianus se dokonce zmocnil závěti, kterou Antonius zanechal u vestálek v Římě, a zveřejnil některé šokující informace. Antonius žádal, aby jeho tělo po smrti, ať už k ní dojde kdekoliv, bylo přeneseno na Forum Romanum a pak pohřbeno v Alexandrii vedle hrobky Kleopatry. Znovu prohlašoval, že Kaisarión je synem Caesara. Dále následovaly ještě četné odkazy ve prospěch jeho a Kleopatřiných dětí. 47 V roce 32 př. n. l. proběhl oficiální rozvod Antonia s Octavií. Antonius prý vyslal do Říma své lidi, aby jeho bývalou manželku vyhodili z jeho domu. Navzdory této události, když Octavie odcházela, vzala s sebou i děti, které Antonius zplodil s předchozí manželkou Fulvií, aby se o ně starala. 48 Přípravy na válku běžely záhy na obou stranách na plno. Koncem roku 32 př. n. l. zbavil Octavianus Antonia postavení triumvira a všech oficiálních pravomocí. 44 Jiný sled událostí uvádí Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s , který zastává názor, že k setkání Kleopatry s Héródem došlo již v roce 36 př. n. l. 45 Antonius prý několikrát ujišťoval římský senát, že Caesar uznal chlapce za svého, a uváděl dokonce několik svědků tohoto činu. Suetonius, Božský Julius, Více Dobiáš, Josef: Druhé darování Antoniovo Kleopatře r. 34. Listy filologické, roč. 49, 1922, s Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s uvažuje o tom, že Octavianus mohl část testamentu padělat. 48 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s

20 Na Martově poli byl vykonán slavnostní akt vyhlášení války 49 ne proti Antoniovi - ale výhradně proti Kleopatře VII., která prý Antonia omámila a využívá ho k egyptské expanzi. Zimu na přelomu let 32 a 31 př. n. l. strávil milostný pár v Patrách. V březnu 31 př. n. l. obsadil Octavianus Antoniovu námořní základnu v Methoné a Agrippa začal ohrožovat i ostatní pobřežní pevnosti v držení Antonia a hlavně narušovat dodávky potravin z Egypta. Octavianus obsadil Korkýru a rychle postupoval po souši i po moři k jihu. Než se Antonius a Kleopatra stačili pořádně zorientovat, ocitli se s celou flotilou a vojskem v obklíčení v Ambrakijském zálivu. Antonius vybudoval postavení na jižním mysu u Apollónova chrámu v Aktiu a soupeř na severní straně. Obě armády oddělovalo jen kilometr široké ústí zálivu. Agrippovy lehké galéry blokovaly Antoniovo loďstvo zakotvené v zálivu a zároveň znemožňovaly zásobování z moře, což vedlo k nedostatku jídla. V táboře se šířila malárie i průjmy a navíc přibývalo případů dezerce. Množily se i stížnosti na Kleopatřinu přítomnost v táboře. Hlavní velitel pozemních sil Canidius Crassus nabádal Antonia k uskutečnění rozhodného pozemního střetnutí, ale Kleopatra chtěla, aby se rozhodlo na moři. Její vliv na milence byl v té chvíli patrně veliký, neboť Antonius nakonec jejímu přání vyhověl, navzdory tomu, že jeho zkušenosti z námořních bitev byly minimální. K rozhodnému střetnutí došlo 2. září roku 31 př. n. l. u Aktia. 50 Během bitvy proplula Kleopatřina eskadra šedesáti lodí středem válečné vřavy a vyrazila směrem na jih na otevřené moře. Když to Antonius uviděl, přestoupil ze své vlajkové lodi na menší a vyrazil za ní. Kleopatřina loď zastavila a přijala ho na palubu. Pak společně vyrazili k mysu Tainaron (Taenarum). Tuto událost se nikdy nepodařilo zcela objasnit. Jedni tvrdí, že celou akci tak naplánoval Antonius, 51 což se mi zdá poněkud podivné, protože velký vojevůdce, jakým Antonius bezesporu byl, by těžko plánoval rozhodné střetnutí tak, že z něho prostě uprchne a nechá vojsko svému osudu. Proto se kloním k druhému tvrzení. Kleopatra reagovala na vývoj událostí spontánně a prchala pod 49 S tímto tvrzením nesouhlasí Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 264, který píše, že k vyhlášení války došlo na podzim roku 42 př. n. l. 50 Foss, Michael: Hledání Kleopatry. Praha 1999, s. 128 datuje tuto událost na den 1. září 31 př. n. l. Chybnou dataci uvádí ve svém článku i Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s. 94, kde je uveden rok 30 př. n. l. 51 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s

21 vlivem hysterického zděšení a Antonius za ní uháněl, protože byl do ní bezhlavě zamilovaný. 52 Obával se, že svoji lásku již nikdy neuvidí. Antoniovo loďstvo, jež zůstalo na místě střetu, bojovalo až do večera. 53 Vzdalo se teprve, když na něj dal Octavianus metat oheň a začal foukat silný vítr. Podle jedné verze Antoniovi vojáci na pevnině odmítali ještě sedm následujících dní všechny Octavianovy nabídky, aby se vzdali a přešli na jeho stranu. Stále doufali, že se k nim jejich vůdce vrátí. Podlehli teprve poté, co prchl i jejich velitel Canidius Crassus. 54 Podle jiného líčení událostí se pozemní armáda pod vedením Crassa vydala směrem k Makedonii, ale poté co ji dostihl oddíl vyslaný Octavianem, se zastavila a začala vyjednávat o podmínkách kapitulace, kterou nakonec přijala. Crassus a ostatní důstojníci, které opustili jejich muži, tajně utekli v noci za Antoniem. Octavianus pak zachránil čest vojáků, když rozšířil mýtus, že statečně bojovali, dokud je jejich velitel nezradil a neopustil je. 55 Druhý sled událostí mi připadá méně věrohodný, neboť jsem v žádné knize nenalezla informace o tom, že by se Crassus ještě někdy objevil v blízkosti Antonia. Celé tři dny po bitvě u Aktia seděl prý dle Plútarcha Antonius na přídi a tupě zíral před sebe. 56 Prchající milenecký pár se zastavil v městě Paraitonion (u hranic Egypta). Kleopatra zde však na rozdíl od Antonia nezůstala a pokračovala v plavbě do své země. Obávala se, že zpráva o výsledku bitvy povede k povstání. Aby zakryla pravý stav věcí, ozdobila vítězně své lodě. Přesto skutečný výsledek střetnutí zburcoval její protivníky a ona musela zabezpečit klid v zemi popravami. Antonius připlul do Egypta o něco později. Nenastěhoval se však do královského paláce, ale do osamělého domu na hrázi. Přicházející zprávy byly čím dál horší. Řada jeho bývalých spojenců přešla na Octavianovu stranu. Antonius propadal stále většímu zoufalství a pomýšlel i na sebevraždu. Kleopatra naopak stále ještě doufala a snažila se zachránit, co se dalo. Zabývala se prý myšlenkou, že uprchne s dětmi do Indie, ale lodě, které nechala přepravit k Rudému moři, byly zničeny. Uspořádala obrovskou oslavu na počest dospělosti Kaisarióna a také Antoniova nejstaršího syna z manželství s Fulvií Antylla. 52 Rašín, Jaromír: Kleopatra. Praha 1928, s a také Soukup, Josef: Kleopatra egyptská královna králů. Zlín 1997, s Pouze Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 253 tvrdí, že ke kapitulaci došlo až následující ráno. 54 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Plútarchos, Antonius, 67, 3. 20

22 Oba milenci začali pomocí poslů vyjednávat s Octavianem o své budoucnosti. Kleopatra posílala nákladné dary, dokonce i královské insignie, a žádala, aby byl egyptský trůn zachován pro její děti. Antonius sliboval, že dožije svůj život v soukromí. Octavianus si dary ponechával a podle popisu Plútarcha nepřipustil stran Antonia žádné vyjednávání, ale Kleopatře odpověděl, že se jí dostane všelijakých ohledů, odstraní-li nebo vypudí Antonia. 57 Octavianovo vojsko v roce 30 př. n. l. začínalo obkličovat Egypt. Antonius se mu se zbytkem svých věrných pokusil vzdorovat, ale byl poražen. V červenci vkročil Octavianus od východu do Egypta, rychle zdolal Pelúsion a na konci měsíce již byl u Alexandrie. Antonius se snažil zorganizovat obranu. Zaútočil na vojsko utábořené poblíž hipodromu a donutil ho k útěku. Antonius také vyzval Octaviana na souboj, ale ten mu pouze vzkázal, že existuje řada jiných způsobů, jak se zabít. Následující den, 1. srpna roku 30 př. n. l., se Antonius odhodlal k poslední bitvě. Vyslal své lodě proti římské flotile, ale ty bez boje přešly na protivníkovu stranu. On se zbytkem své pěchoty a jízdy čekal na souši, ale i tito zbylí vojáci ho opustili. Všude bylo slyšet výkřiky, že ho Kleopatra zradila. Královna mezitím s dvěma služebnými utekla do hrobky, kterou si nechala vybudovat. Antoniovi poslala vzkaz, že spáchala sebevraždu. Antonius uvěřil, že je mrtvá, a nařídil svému sluhovi Érotovi, aby ho zabil. Jenže Éros usmrtil dýkou pouze sám sebe. Tak Antonius vytáhl svůj meč a nalehl na něj. K umírajícímu vojevůdci přišel další Kleopatřin poddaný, aby mu sdělil, že královna stále žije. Smrtelně zraněn byl dopraven do Kleopatřiny hrobky, kde vydechl naposledy. Ke dveřím mauzolea přišli Octavianovi lidé a začali s královnou vyjednávat. Všimli si však okna, kterým byl Antonius dopraven dovnitř, a vlezli tam také. Kleopatra zpozorovala jejich přítomnost, až když už byli u ní. Snažila se ještě vytáhnout dýku a spáchat sebevraždu, ale to se jí nepodařilo. Ocitla se v zajetí Římanů. Kleopatře bylo dovoleno uspořádat Antoniův pohřeb. Na výraz velkého smutku si prý rozškrábala obličej a prsa a v důsledku toho onemocněla. Odmítala přijímat potravu, ale když jí bylo vyhrožováno, že Octavianus zabije její děti, jestliže nezačne jíst, nechala toho. Za nějaký čas ji navštívil i samotný Octavianus. Ale nic konkrétního se od něho o svém osudu nedověděla. Pak za ní ale přišel Publius Cornelius Dolabella a informoval ji, že Octavianus brzy odjede do Říma a ona a její děti budou odvezeny 57 Plútarchos, Antonius,

23 také. Objeví se prý v jeho triumfálním pochodu. Podle mínění některých historiků to doopravdy Octavianus učinit nechtěl a Dolabellu za královnou poslal proto, aby jí poskytl důvod k ukončení života, v čemž se jí ve skutečnosti ani nesnažil zabránit. 58 Dne 12. srpna roku 30 př. n. l. navštívila královna naposledy Antoniův hrob. Pak si nechala připravit lázeň a vybraně posnídala. Zároveň poslala Octavianovi dopis, který obsahoval prosbu, aby byla pohřbena vedle Antonia. Octavianus poslal do paláce své muže a ti ji našli ležící v královských šatech mrtvou. 59 Na způsobu, jakým Kleopatra VII. zemřela, se neshodli ani starověcí historikové, ani ti současní. Nejznámější je varianta, kterou nabízí Plútarchos. Kleopatra si podle jeho líčení nechala přinést jedovatého hada v košíku s fíky a nechala se jím uštknout. Sám autor ale tvrdí, že pravdu nikdo nezná. Prý u sebe královna nosila ve vlasech dutou jehlici s jedem. 60 Jinou možnost nabízí Galénos, který tvrdí, že se Kleopatra sama kousla a do rány si nalila hadí jed. Strabón váhal mezi jedem hada a otrávenou mastí. 61 Sám Octavianus zřejmě uvěřil verzi, že Kleopatra umřela na následky uštknutí, protože při triumfu byl nesen její obraz s hadem, jenž jí visel na paži. 62 Proti kousnutí hadem namítají G. Klein a N. Dürring, že jediný had by nedokázal zabít zároveň královnu i její dvě služebné Iras a Charmion (byly spolu s královnou nalezeny mrtvé), protože had vstříkne veškeré své zásoby jedu při prvním kousnutí. 63 Ptolemaia XV. Caesara poslala Kleopatra do Indie, ale cestou byl svým průvodcem přemluven, aby se vrátil. Tvrdili mu, že Octavianus mu předá vládu nad Egyptem. Nakonec byl však na Octavianův příkaz popraven. Mladší Kleopatřini potomci byli odvezeni do Říma, kde kráčeli jako zajatci při triumfu. Potom se o jejich výchovu starala Octavie, sestra Octaviana. Ostatky Kleopatry VII. byly uloženy do hrobky vedle Antonia. 64 Její smrtí končí tři sta let vlády Ptolemaiovců v Egyptě a zároveň i nezávislost tři tisíce let staré faraónské říše. Egypt se stal součástí římské říše. 58 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s a také Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 272 píše, že Kleopatra VII. zemřela až v posledních srpnových dnech roku 30 př. n. l. 60 Plútarchos, Antonius, Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Tamtéž, s Klein, Günter Dürring, Norbert: Kleopatra poslední úsměv faraonů. In: Huf, Hans-Christian: Sfinga záhady historie 1. Praha 1997, s Hrobka do dnešních dnů nebyla nalezena, neboť v první polovině 14. století postihlo Alexandrii zemětřesení, které zapříčinilo propad části města do moře. Podmořské výzkumy dávají naději, že hrobka bude nalezena. Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S

24 3. Dramata o Kleopatře Kleopatra VII. vystupuje jako jedna z hlavních postav ve dvou světově proslulých hrách jedná se o drama Williama Shakespeara a George Bernarda Shawa. Postava poslední egyptské královny však posloužila jako inspirace i ryze českým autorům divadelních her mám tím na mysli pány Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Všechny hry, kromě díla Vždy s úsměvem, se do dnešních dnů opakovaně objevují na prknech různých divadel v České republice a pevně věřím, že i v jiných státech světa. Seznam premiér jednotlivých představení odehraných na prknech českých, moravských a slezských divadel od roku 1918 jsem sestavila z informací získaných v Divadelním ústavu Praha a v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze viz přílohy číslo 2-4 na s Domnívám se však, že jednotlivá umělecká ztvárnění se můžou od sebe místy odlišovat, a proto jsem k jejich zhodnocení použila knižně publikovanou verzi her, přestože jsem při svém studiu zhlédla i záznam představení hry Antonius a Kleopatra pořízeného v Národním divadle v Praze dne 12. června roku Videozáznam představení jsem si prohlédla dne 28. března roku 2007 ve videotéce Divadelního ústavu Praha. Dále jsem pro svoji práci využila i řadu recenzí a kritik týkajících se jednotlivých představení. Tyto novinové a časopisové články shromažďuje výstřižková služba Divadelního ústavu, avšak u většiny z nich není uvedena strana, na níž byl příspěvek otištěn. Z tohoto důvodu je většina bibliografických údajů použitých materiálů bohužel neúplná. Zároveň jsem se také snažila vypátrat nějaké bližší informace ke dvěma inscenacím hry Caesar uváděným v Olomouci v letech 1964 a Bohužel se z daných představení příliš věcí nedochovalo. Scénáře se ztratily a audiovizuální záznamy se v té době ještě nepořizovaly. Prohlédla jsem si pouze řadu fotografií, programy těchto inscenací a několik novinových článků (opět bohužel s neúplnými bibliografickými záznamy). 23

25 3. 1. Antonius a Kleopatra Divadelní hra W. Shakespeara nazvaná Antonius a Kleopatra se v Čechách od roku 1918 dočkala celkem dvanácti premiér - 1) Divadlo na Vinohradech, ) Horácké divadlo Jihlava, ) Slezské divadlo Z. Nejedlého Opava, ) Divadlo F. X. Šaldy Liberec, ) Divadelní ústav Hradec Králové, ) Národní divadlo Praha, ) Státní divadlo Brno, ) Divadlo pracujících Gotwaldov, 2. a ) Divadlo F. X. Šaldy Liberec, ) Středočeské divadlo Kladno, ) Národní divadlo Praha, ) Městské divadlo Zlín, Na tomto místě opět uvádím pouze stručný výčet. Bližší informace zmiňuji v příloze číslo 2 (na s ). Hra mě velice překvapila svojí historickou věrohodností. Děj začíná pravděpodobně v roce 40 př. n. l. a končí smrtí Kleopatry. V podstatě se dá říci, že autor se držel při popisu událostí líčení starověkého historika Plútarcha. Jediné, při čem popustil hranice své představivosti, jsou charaktery jednotlivých postav a jejich chování. Královna zde vystupuje jako krásná žena, jež dokázala omámit skvělého římského vojevůdce. Věk na ni nemůže, zvyk neotupí bezmeznou její rozmanitost. Jiné, když sytí, přecpou. Ona činí lačným, když nejvíc činí dost. I ohavnosti jí sluší tak, že mravokárné kněžstvo jí žehná, když se spouští. 66 Je vypočítavá a snaží se k sobě svého milence co nejvíce připoutat, ale přitom ho velmi vroucně miluje. Když je Antonius pryč, neustále na něho vzpomíná. Velmi ji raní zpráva o jeho novém sňatku s Octavií, přestože ji posel informuje o nevalné kráse novomanželky. Samotná Octavie nepůsobí v příběhu nijak výrazně. Ochotně se podvolí přání bratra a provdá se. Do poslední chvíle se snaží oba triumviry spřátelit, aby v římské říši nedošlo opět k válce. Sama neví, komu má stranit víc: Mám srdce rozdělené mezi dva přátele nepřátele Hra byla na programu divadla i v roce 1918, proto je zahrnuta do seznamu. 66 Shakespeare, William: Antonius a Kleopatra. In: Antická dramata. Praha 1983, s Tamtéž, s

26 Marcus Antonius se během pobytu v Egyptě plně oddává životu v přepychu, užívá si hojnosti jídla a pití. Naprosto ignoruje dění v římské říši. K návratu do domoviny ho donutí až velmi znepokojivé zprávy. Věří však, že jeho štěstí a blaho leží v Egyptě. Manželství s Octavií bere jen jako příležitost, jak utvrdit mír s Octavianem. Antonius je nerozhodný a snadno se nechá ovládat lidmi ve svém okolí nejvíce však samotnou Kleopatrou. Slepě ji následuje, když prchá z bitvy u Aktia, a dává jí za vinu svou hanbu: Vědělas až příliš, že za šlachy mé srdce přivázáno je k tvému kormidlu a že mě strhneš v úplavu za sebou. Svou strašnou moc nade mnou znalas, a že pokyneš-li, se bohům vzepřu Vědělas dobře, jak docela jsem tvůj a že můj meč, trnoucí láskou, v jakékoli věci jí bude poslušen. 68 Jeho důvěra a láska k egyptské královně není úplně bezmezná. Sotva se u ní objeví zdvořilý Octavianův posel, hned se v něm zdvíhá vlna žárlivosti a podezřívá svou milenku z nevěry. Když dezertuje zbytek vojska v Alexandrii, obviní královnu, že ho zradila: Jsem zrazen! Ó, ta duše falešná, ta strašná vědma, jež mrknutím mě válčit vysílala i strhovala zpět, ta, jejíž ňadra byla můj diadém, mých cílů cíl, jak pravá cikánka mě v liché sudé odřela na kost. 69 Královna se rozhněvaného Antonia bojí a jako reakci na jeho obvinění mu posílá zprávu o své smrti. Octavianus se pak dozvídá o Antoniově sebevraždě a uznává, že jeho protivník byl jedním z velkých mužů Říma: Antoniův konec je víc než jeden osud. Půlka světa v tom jméně tkvěla. 70 S Kleopatrou se setkává také a neustále ji ujišťuje, že s ní bude jednat jen podle nejlepších úmyslů. Dolabella však královně řekne, že má být vedena při římském triumfu jako zajatkyně. Kleopatra se pak nechá uštknout jedovatými hady jedním do prsu a druhým do paže. Octavianus se nakonec projeví jako velkomyslný vládce: Se svým Antoniem tu budiž pohřbena! Slavnější pár hrob žádný neobemkne Nejsou menší v svém žalném údělu než sláva toho, kdo do žalu je uvrh. 71 Z téměř všech recenzí a kritik vyplývá, že tato hra je považována za jednu z nejtěžších, co se týče divadelního provedení Shakespearových dramat. Důvodů je hned několik...toto nejrozměrnější Shakespearovo drama je zapotřebí krátit. 72 Při snaze zahrát dílo v nezkrácené podobě jeho délka dosahuje i šesti hodin. Dalším problémem je náročnost a obsáhlost samotného textu, který musí být vyslovován 68 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Lukeš, Milan: Nový Shakespearovský překlad. Divadelní noviny,

27 se správnou dikcí a dostatečně srozumitelně. Nejednou si recenzenti stěžují, že hra byla předvedena se... zdeformovanou dikcí, která hned se mění v sípavost, hned nepřirozeně a proti zákonům češtiny nesprávně prodlužuje konečné slabiky, ba místy zejména v prvních scénách upadá do nesrozumitelnosti. 73 Hlavním problémem se však jeví to, že... nároky na titulní party jsou veliké a nesnadno splnitelné. 74 Vždyť v případě Kleopatry je třeba ztvárnit postavu, která je:... vášnivě vznětlivá v lásce, zranitelná v čekání, lstivá v úskocích, panovnicky důstojná na trůně, žensky bezbranná v prohře, lidsky prostá v bolesti, královsky nedotknutelná ve smrti. 75 V každém divadle se vždy nepodaří najít ideální herečku, která by toto všechno zvládla. Jednotliví režiséři se také občas pokusí o větší zásahy do textu a promění tak (možná i nechtěně) charaktery hlavních postav. Proto se Kleopatra v divadle v Hradci Králové v roce 1967 zdála více živá, vášnivější a výbušnější než byla v roce 1956 v Opavě, kde se egyptská královna jevila jako nepříjemná žena plytkého typu. 76 Výkyvy v pojetí charakteru hlavní hrdinky však dle mého výzkumu nijak nesouvisí s dobou uvedení dané hry na scénu. Jak jsem již uvedla výše, prohlédla jsem si během svého studia i záznam inscenace hry Antonius a Kleopatra 77 (pořízený v Národním divadle roku 1999). V tomto představení hrál Antonia Boris Rösner, Kleopatru Eva Salzmannová a Octaviana Pavel Kříž. (Přesnější rozpis obsazených rolí je také součástí přílohy 2 na s ) Představení se téměř shodovalo s mnou použitou knižní verzí hry W. Shakespeara, jenom se jednalo o modernější překlad a zkrácenou verzi textu. Novější prvky pronikly v této inscenaci i do kostýmů jednotlivých postav, neboť Římané vystupují běžně v civilních oděvech naší doby, zatímco Egypťané v historicky stylizovaných kostýmech. Ani s tvorbou jednotlivých rekvizit se autoři zřejmě příliš nezatěžovali. Na scéně není většinou téměř nic a pokud se něco objeví, jedná se o novodobé věci. Na jevišti je tak k vidění například moderní slunečník, sklenky se šampaňským či proutěné židle. Zřejmě proto se hra setkala s rozporuplným ohlasem kritiků a diváků Shakespearova tragédie Antonius a Kleopatra v Brně. Lidová demokracie, Tamtéž. 75 Královské nebezpečí W. Shakespeara. Rovnost, Antonius a Kleopatra v Opavě. Lidová demokracie, Shakespeare, William: Kleopatra, [videozáznam divadelního představení Kleopatra režiséra Rajmonda, Ivana ze dne ]. Národní divadlo Praha. 78 Např. Hořínek, Zdeněk: V Národním divadle ničí Kleopatra válečníka Antonia. Lidové noviny, , s. 11, nebo Hrdinová, Radmila: Tragický Antonius a smyslná Kleopatra v současném světě. Právo, , s

28 Myslím, že tuto divadelní hru lze považovat za historicky nejvěrohodnější umělecké zpracování ze všech - byť pojednává jen o části života poslední egyptské královny. Plútarchův vliv na toto dílo W. Shakespeara je totiž hodně znatelný Caesar a Kleopatra Hra G. B. Shawa Caesar a Kleopatra se v Čechách od roku 1918 dočkala celkem jedenácti premiér 1) Národní divadlo Praha, ) Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň, ) Národní divadlo Praha, ) Staré divadlo na Veveří Brno, ) Divadlo na Vinohradech Praha, ) Státní divadlo Brno, ) Kulturní dům Mladá Boleslav, ) Divadlo československé armády Praha, ) Východočeské divadlo Pardubice, ) Divadlo bratří Mrštíků Brno, ) Horácké divadlo Jihlava, Zde je jen jejich stručný výčet, ale bližší informace uvádím na konci své práce v příloze číslo 3 (na s ). Hra zachycuje události z let 48 a 47 př. n. l. Gaius Iulius Caesar pronásleduje Pompeia a přichází do Egypta. Na hranicích se však náhodně setkává s Kleopatrou, kterou z Alexandrie vyhnal její bratr Ptolemaios XIII. se svým poručníkem Pothinem. Při prvním setkání působí Kleopatra jako vystrašené dítě vždyť je jí také pouhých šestnáct let. Bojí se setkání s Římany, protože si myslí, že ji chtějí sníst: Římané mají všichni dlouhé nosy a sloní kly a vzadu ocásky. Sedm rukou mají a v každé sto šípů. A živí se lidským masem. 81 Věří ve svůj božský původ a sní o době své dospělosti, kdy bude moci dělat jen to, co sama bude chtít. Chce se zbavit svého mladšího bratra, jehož nenávidí. Jako každé zpupné dítě touží mít vše, a to nejraději hned. Caesar v příběhu vystupuje jako pyšný a domýšlivý muž, věřící ve svou výjimečnost. Sám o sobě praví: Neuzřel jsem muže sobě příbuzného, - nikoho, kdo by doved ve dne konat mé činy a v noci myslit mé myšlenky. V trpasličím světě lidské 79 Hra byla na programu i v roce 1918, proto je uvedena v seznamu. 80 Hra byla na programu i v roce 1918, proto je uvedena v seznamu. 81 Shaw, George Bernard: Caesar a Kleopatra. In: Hry I. Praha 1956, s

29 společnosti vynikám nade všechny. 82 Caesar je nepřekonatelným vojenským stratégem, který si v žádném případě nepotrpí na přepych. Jediné, co ho dokáže oblomit, jsou oslnivé ženy, které ho přes jeho stáří nenechávají chladným. Na Kleopatru se však ani v nejmenším nedívá jako na objekt své touhy či lásky. Neustále ji nabádá a radí jí, jak se má správně chovat, aby působila jako pravá královna. Musí z ní vyzařovat pýcha, odvaha, vznešenost a krása. Spolu s Kleopatrou přijíždí Caesar do Alexandrie. Při jednání s Pothinem chce dosáhnout zaplacení dluhu, ke kterému se zavázal Ptolemaios XII. během svého pobytu v Římě. Náhradou za požadované peníze nabízí urovnání sporu o egyptský trůn. Podle něho mají mladí manželé vládnout společně. Poručníci Ptolemaia XIII. s tím však nesouhlasí, a tak následně vypuká válka. Během střetů vzplane i slavná alexandrijská knihovna. Caesar se však k této události staví naprosto lhostejně a cynicky. Podle něj je knihovna pouhou hromádkou ovčích koží, popsaných hloupostmi. 83 Egyptskému vojsku dovolí hasit požár jen proto, aby získal čas na obsazení ostrova Faru. Kleopatra se během bojů snaží dostat z paláce k majáku, kde pobývá Caesar. Stráž ji však nechce pustit. Proto se ukryje do koberce a nechá se převézt Apollodorem Sicilským. I zde tedy autor nezapomněl využít slavnou scénu. Caesar je jejím nápadem pobaven, ale přesto nezapomíná na svoji ošemetnou situaci. Pro něho jsou vždy na prvním místě jeho povinnosti a závazky, a proto Kleopatře říká: Tvá hlava mi není posvátnější než jediný prst prostého vojína, který stojí při mně a důvěřuje mi. 84 Chce lehkovážnou královnu poslat zpět do paláce, ale na to je již pozdě. Egyptské vojsko začíná útočit, a tak musejí všichni ostrov opustit a doplavat ke svým lodím. Další události se odehrávají o pět měsíců déle, tj. v březnu roku 47 př. n. l. Kleopatřin charakter se změnil. Stává se z ní dospělá žena, která se snaží pevnou rukou moudře vládnout svým služebníkům. Už chápe, že nezáleží pouze na tom, co se jí líbí a co ne. Činí opatření, jež jsou nutná. Pokouší se ve svých rozhodnutích napodobit Caesara, který stále brání palác před obležením. Jejich vzájemný vztah stále nepřerostl v nějaký vřelejší cit. Dal by se spíše charakterizovat jako vztah mezi učitelem a žákem. Kleopatra totiž miluje Marka Antonia, kterého si pamatuje z doby, kdy přišel s vojskem na pomoc jejímu otci. Kleopatra vlastně jen čeká na to, až Caesar z Egypta odejde, zanechá jí královskou korunu a ona bude moci bezmezně vládnout. Tento fakt Pothinos 82 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

30 sdělí Caesarovi. Kleopatra však neunese toto nařčení byť pravdivé - a nechá Pothina zavraždit. Caesar však Kleopatře nikdy nevěřil a dozví se celou pravdu. Za tento čin královnou pohrdá a považuje ho za nedůstojný. Pomstou podle něj nelze ospravedlnit vraždu. Odmítá nadále řešit bezvýchodnou situaci v zemi, kterou Pothinova smrt ještě umocnila. Chuť do boje mu však vrátí zpráva o blížících se posilách. Při následném střetnutí utone v řece Ptolemaios XIII. Caesar pak ustanoví pro egyptskou provincii nového místodržitele. Není jím Kleopatra VII., ale jeho přítel Rufius. Kleopatra je kvůli tomuto rozhodnutí rozzlobená, ale dokáže ji uklidnit pouhý slib, že jí Caesar pošle z Říma Marka Antonia. Přeci jenom v ní stále zůstalo něco dětinského. Z recenzí a kritik, které jsem měla možnost prostudovat, mě nejvíce zaujaly články vztahující se k inscenaci z roku 1956 v Brně. Kritici poukazují na fakt, že ve hře došlo k záměrnému... zdůraznění analogie římské invase a okupace Egypta s Shawovou současností, t. j. dobou, kdy Anglie dosáhla vrcholu koloniálního panství i s přímou soudobou agresí proti Egyptu. 85 Je zajímavé, že se dramaturgie tehdejšího brněnského divadla rozhodla takto vyjádřit k soudobým problémům na Blízkém východě a zároveň to svědčí o faktu, že díla s historickým námětem nejsou definitivně mrtva a lze v nich hledat určité paralely s dobou jejich vzniku i s dobou jejich opětovného uvedení na jevištní prkna. Pozdější představení se již více držela původního textu G. B. Shawa, a to s jedinou výjimkou poslední inscenace této hry v Jihlavě v roce 1996, kde režisér trochu nešetrně vložil Caesarovi do úst slova poselství hry: Bude snad vražda ve jménu cti a pravdy donekonečna plodit vraždu až do konce historie...? 86 Tuto divadelní hru velmi oceňuji za neobvyklý pohled na celý vztah Caesara a Kleopatry. Nejde zde jako v mnoha jiných uměleckých ztvárněních života poslední egyptské panovnice o velkou lásku. Jedná se spíše o obdiv mladé dívenky ke stárnoucímu učiteli, který se jí snaží poradit a připravit na budoucí královskou úlohu v jejím životě. G. B. Shaw zřejmě napsal hru Caesar a Kleopatra v tomto duchu schválně. Autor sám sebe považoval za lepšího dramatika než byl W. Shakespeare, jenž mu připadal příliš romantický. Mezi jeho oblíbené kratochvíle patřilo dobírání si lidí, kteří 85 Srna, Zdeněk: G. B. Shaw v kapesním vydání Varhaník, Jiří: Točna a kolo dějin v Caesarovi. Jihlavské listy,

31 zbožňovali tvorbu slavného dramatika přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. 87 Hru tedy do jisté míry koncipoval jako parodii tragédie Antonius a Kleopatra, zaměřenou proti idealizujícímu pojetí lásky až za hrob Caesar Divadelní hra Caesar dvojice autorů J. Voskovec a J. Werich se v Čechách od svého vzniku v roce 1932 dočkala celkem třinácti premiér, což podle mě svědčí o její stálé oblíbenosti u diváků - 1) Osvobozené divadlo Praha, ) Divadlo Satiry Praha, listopad ) Východočeské divadlo Pardubice, ) Divadlo Český Těšín, ) Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc, ) Krušnohorské divadlo v Teplicích, ) Divadlo Jaroslava Průchy Kladno-Mladá Boleslav, ) Večerní Brno, ) Státní divadlo Brno, ) Horácké divadlo Jihlava, ) Státní divadlo Ostrava, ) Moravské divadlo Olomouc, ) Státní divadlo Ostrava, Bližší informace o jednotlivých hrách uvádím v příloze číslo 4 (na s ). Skoro celý děj hry se odehrává v Římě ve dnech 13. a 14. března roku 44 př. n. l. Pouze u posledních dvou obrazů dochází k časovému posunu. Čtenář či divák se tak ocitá v hlavním městě Itálie téměř o dva tisíce let později - tedy v roce 1932, kdy samotná hra vznikla. Kleopatra v březnu roku 44 př. n. l. pobývá v Římě a plně si užívá zdejšího prostředí. Je líčena jako krásná a rozšafná žena, která si udělala milence skoro z každého muže, jenž se objevil v jejích dveřích Osiridova velekněze Ratata, centuriona Muscula a také Marka Antonia. Oficiálně je však milenkou jediného muže - Gaia Iulia Caesara. Sama ale tvrdí, že všechny její styky s jednotlivými muži jsou rázu výlučně politického. 88 Královna vystupuje velmi sebevědomě a pohotově reaguje 87 Tetauer, Frank a Vančura, Zdeněk: George Bernard Shaw. In: George Bernard Shaw: Hry I. Praha 1956, s Voskovec, Jiří Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955, s. 193 a

32 na jakoukoli nastalou situaci. Např. když Caesar objeví u ní ve skříni Antonia, neváhá panovnice ani na okamžik a ihned tvrdí, že o daném muži nic nevěděla a že to musí být milenec její služky. Římský lid Kleopatru nenávidí, protože věří, že navádí Caesara, aby se stal králem. Podle jejího vzoru prý Caesar touží po královských, a dokonce i božských poctách. Proto za královnou přijde Cicero a Brutus a nabízejí jí slušnou provizi, když z Říma odjede. Podle nich totiž nesmí dojít k tomu, aby byla královna vyhnána násilím, protože Řím potřebuje obilí z Egypta. Nakonec tedy dojednají s Kleopatrou obchod, který zaručí nejen odchod panovnice z města, ale i nemalý zisk plynoucí do jejich kapsy. Antonius je podle mého mínění nejrozporuplnější postavou této hry. Caesar je jeho sokem v lásce i kariéře. Antonius mu závidí jeho slávu a úspěch, nemá ho rád a občas se mu i tajně vysmívá. Na veřejnosti však neustále vystupuje jako jeho přítel a nikdy neváhá vzdát svému vzoru poctu. Velmi ho mrzí, že se nestihl zúčastnit Caesarova triumfu. Podle mínění Antonia nepřináší žádný užitek nenávist a úmyslné škození Caesarovi, lepší je tajně si myslet svoje a hrát si na Caesarova přítele. 89 Caesar vystupuje v příběhu jako muž s největší mocí v Římě, jenž si nechává říkat božský. Je okouzlen sám sebou a svou mocí. Jeho životním snem je zaručit světový mír, ale k jeho uskutečnění potřebuje velkou armádu. 90 Chová se velmi naivně a důvěřivě ke všem ve svém okolí, takže ani v nejmenším netuší, že ho Kleopatra neustále podvádí a že se na něho chystá léčka. Jako první vystoupí s nápadem zbavit se Caesara velekněz Ratata. Podle jeho plánu měl Caesara v lázni sežrat lev, ale lest není úspěšná. Caesarovy moci se však obává i římský senát a někteří jeho členové zastávají názor: Ani násilí nesmí se vyhýbati ten, jenž ozdoben občanskými ctnostmi má čest spravovati Republiku. 91 Ani druhý pokus zabít Caesara večer v chrámu nevyjde. Cicero, Brutus a dokonce i Antonius se tedy nakonec shodnou na tom, že Caesara ubodají k smrti následující ráno 15. března roku 44 př. n. l. v senátu. O tom, že tento plán byl úspěšný, se divák (nebo čtenář) dozví z vyprávění průvodce na Foru Romanu v roce U této hry je zajímavé, že v ději dochází k časovému posunu téměř o celá dvě tisíciletí. Odpověď na to, proč tomu tak je, nalezneme v politickém podtextu této hry 89 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

33 i několika dalších, které nezapomenutelné autorské a herecké duo V+W ztvárnilo. Další věc, kterou nesmíme při studiu tohoto díla zanedbat, jsou historické události dvacátých a třicátých let dvacátého století. Caesar je první politickou a částečně již i protifašistickou hrou dvojice autorů V+W. Toto dílo znamená obrat v dosavadní linii Osvobozeného divadla a je první z řady her (následovaly např. Osel a stín či Kat a blázen), ve kterých se autoři snaží humorem a ostrou politickou satirou otevřeně poukazovat na problémy týkající se osudu země, národa a v podstatě i celé Evropy a světa. Zároveň je zde dosti výrazně vyjadřováno odhodlání autorů stát na straně boje proti fašistickým hrozbám. 92 I autoři jednotlivých článků o tomto divadelním představení si všimli, že: útok zesiluje 93 a obdivují obdivuhodnou aktuálnost a přímost hry. 94 Ve hře Caesar poukazují oba autoři na slabost demokracie, která nedokáže zabránit jednotlivcům uzurpovat moc do svých rukou. Např. můžeme v textu objevit narážky na Společnost národů. 95 Autoři zároveň zařadili do hry řadu ostrých satirických narážek na nedemokratičnost demokracie. Velmi patrné jsou tyto rysy během jednání římského senátu, a to především v řeči Antonia: Pak nezbývá, má-li totiž senát být očištěn a jednotný, než aby zlořády a korupce byly důkladně vyšetřeny. A proto navrhuji zřízení vyšetřujícího výboru, který by vyšetřil osobní poměry Caesarovy a poměry všech senátorů! A jelikož je to poprvé, co senát tuto instituci zřizuje, musí být tento vyšetřující výbor pod kontrolou užší vyšetřovací komise, kterou by dirigoval zvláštní vyšetřující komitét, pod přísným dozorem zvláštního vyšetřujícího komisaře, kterého určí vláda, v našem případě senát, to jest vyšetřovaný, takže se nic nevyšetří. 96 Hra zachycuje období konce římské republiky. Caesar se fakticky stal před svou smrtí diktátorem, ale senát a skrz něj i lid se postarali o to, aby byl zlikvidován. Podle mě přenášejí autoři děj hry do roku 1932 proto, aby zdůraznili, že v jejich současnosti je Evropa také ohrožována různými diktátory. V textu totiž nalezneme řadu narážek na Itálii, kde ve třicátých letech dvacátého století vládl fašistický diktátor Mussolini V hlavě občas Evropě zabliká monarchie nebo republika, přitom na pravou nohu 92 Rybák, Josef: O Osvobozeném divadle V&W. In: Voskovec, Jiří Werich, Jan: Hry. Praha 1980, s Královská činohra. Československé divadlo, 1932, č. 9, s Nová hra osvobozených. Venkov, , s Voskovec, Jiří Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955, s Tamtéž, s

34 naříká, že jí bota není dost veliká. 97 Nechybí zde ani narážky na Hitlera: Teď na ni (myšleno na Evropu) bere Hitler, jenže ona ho nechce. 98 To, že celá hra je bezprostředně svázána s dobou třicátých let dvacátého století, se stalo problémem pro její uvedení na scénu v pozdějších letech. Jako první se o znovuuvedení pokusil režisér Miloš Nedbal v roce 1955 v Divadle Satiry. Text však značně upravil sám Jan Werich. Napsal úplně nové předscény, které hru opětovně zaktualizovaly, vyloučil z ní všechny narážky, jimž by publikum v polovině padesátých let dvacátého století nerozumělo, a nahradil je jinými. Tato inscenace se dočkala kladných ohlasů i při hostování v Bratislavě. 99 U pozdějších inscenací se však již tak geniální autoři obvykle nenašli. Většina dalších pokusů o úpravu původního textu se setkala s kritikou recenzentů i diváků. Například v případě inscenace Krušnohorského divadla v Teplicích z roku 1964 se v novinách dočteme: Chyběl tu jednotný styl, jak text dotáhnout, leckde chyběla i tvůrčí fantazie, odvaha opustit buď přízemní vyjadřování postavy nebo osvědčené klišátko. 100 Také Pavlína Janská v roce 1987 na adresu Státního divadla Brno podotkla:... některé nové zásahy do textu však nepovažuji za plně funkční a opodstatněné. 101 Tomuto trendu se nevyhnulo ani Olomoucké představení z roku 1992: V prvních výstupech bylo možno rozpoznat snahu o netradičnost, ta však byla záhy vyrušena podbízivostí a nudnou plytkostí. Snaze herců o parodii chyběla peprnost, hravost; narážky na politiku i manželství zůstaly otřelé. V hereckém projevu se stala z představení estráda, v taneční složce spartakiáda a ve zpěvech sklouzlo inscenování k bodré dechovce. 102 Jediné pozitivní ohlasy zazněly na adresu Státního divadla v Ostravě v roce Režisér Pavel Dostál si dovedl... vystřelit z naší minulosti i současnosti, aniž jmenoval či ranil, dokázal vždy vyvolat jen Obr. 2: Z. Vaškovová a A. Svoboda v roli Kleopatry a Caesara na scéně Moravského divadla v roce Tamtéž, s Tamtéž, s Werich v PKO. Pravda, Beránek, Jindřich: Ave Caesar? Průboj, Janská, Pavlína: V+W v operetě? Rovnost, Vetešková, Michaela: Nový estrádní program v Moravském divadle. Metropolitní telegraf,

35 laskavý smích. Přitom divák vidí, že mu jde o konflikt mezi samovládou a občanskou společností lidí rovných práv, zazní tu i ozvěna ekonomické podmíněnosti každé svobody. 103 U většiny her se nenašli ani nadaní herci, kteří by dokázali dostatečně improvizovat a nahradit ústřední duo komiků Werich a Voskovec (později v padesátých letech Horníček). Jedinou výjimkou snad byla inscenace Olomouckého divadla v roce 1964, kdy... Stanislav Regal a Josef Bourek jako Terentius Bulva a Titus Papullus vyšli sice ze svých slavných vzorů, ale nespokojili se jen s kopírováním. Vnesli do interpretace těchto postav několik osobitých prvků, živě rozehráli slovní vtip a obracejí satirické ostří textu do hlediště. 104 Z historického hlediska je hra Caesar v podstatě založena na skutečnosti. Kleopatra opravdu ve zmíněném čase pobývala v Římě, ubytovaná ve ville C. I. Caesara, ale jen těžko se dá uvěřit tomu, že by již v té době vedla milostný život s Antoniem nebo dokonce s jinými Římany. Caesar však rozhodně neslavil triumf v době, kdy královna žila v Římě, a už vůbec ne dne 13. března roku 44 př. n. l. Zajímavé jsou okolnosti spiknutí proti Caesarovi. Onen úspěšný atentát ze dne 15. března roku 44 př. n. l. skutečně nebyl prvním připravovaným spolčením proti Caesarovi. První údaje o spiknutí proti němu sahají už do roku 46 př. n. l. a s podobnými myšlenkami si skutečně zahrával i Cicero. V roce 45 př. n. l. měl v úmyslu zabít Caesara Gaius Trebonius, který se dokonce snažil zapojit do plánu i Marka Antonia, jenž ho však odmítl. 105 Zmíněné historické události svědčí o tom, že autoři divadelní hry mohli opravdu vycházet z reality, zvláště proto, že oba autoři měli velmi dobré humanitní vzdělání. Oba znali klasické antické autory, což dokazují trošku upravené latinské citáty a rčení jako například Caesarovo vyprávění o tom, jak to bylo v Galii: To máš tak, Galie celá se dělí na tři části, z nichž jednu obývají Belgové, druhou Aquitáni 106 Voskovec s Werichem velmi rádi parodovali své školské znalosti a vědomosti o antické historii, což se projevilo i v dalších jejich hrách jako například Nebe na zemi, Panoptikum či Pěst na oko aneb Caesarovo finále. V jejich dílech jsou využity 103 Cinger, František: Dostálův úspěch s Caesarem. Rudé právo, , s Jedlička, Jaromír: K premiéře Caesara v Novém divadle Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s Voskovec, Jiří Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955, s

36 i znalosti latiny např. Caesar do dálkomluviče hovoří takto: Halo, halare, halavi, halatum 107 Autoři her Osvobozeného divadla nevyužívali ve svých dílech pouze historické události a postavy antického starověku. Oba také pilně studovali divadelní tradice, a tak jistě není náhodné, že se jejich hry podobají staré antické komedii. V obou totiž nalezneme lehce načrtnuté postavy bez hlubšího psychologického propracování, lehce vedený děj, fantastické prostředí, střídání dialogů s písněmi, místa, kdy se ze scény hovoří adresně přímo k divákovi. a samozřejmě tu nalezneme i ostrou satiru osobní, společenskou, literární a politickou, která je bez znalosti prostředí a společnosti té doby téměř nesrozumitelná Vždy s úsměvem Postava Kleopatry VII. se objevila i v další z her autorského dua Voskovec a Werich. Konkrétně se jedná o skeč nazvaný Osvobozená ponorka, který je součástí hry Vždy s úsměvem. Toto dílo zažilo svoji premiéru dne 15. ledna roku 1935 na prknech Osvobozeného divadla v Praze. V pozdějších letech se hra svého obnoveného uvedení před publikem nedočkala, protože se její text dochoval jen částečně. Známe znění sotva poloviny obrazů, z některých máme k dispozici pouze útržky, a proto nelze vyložit celkový obsah. Vzhledem k tématu mojí magisterské diplomové práce je pro mě důležitý osmý obraz, který se odehrává, jak napovídá jeho výše zmíněný název, v ponorce. Kleopatra si zde našla opět nového milence a společně plánují, jak nechají zabít diktátora plavidla Marka Antonia lvem. Ten je však předběhne a zavraždí se sám. Autoři v tomto skeči vlastně parodují své vlastní výstupy z dříve napsaných her Caesar a Osel a stín. Opět zde nalezneme satirické zkazky odkazující na středoškolské znalosti nabyté při hodinách dějepisu a také narážky na události třicátých let dvacátého století. 107 Tamtéž. 108 Varcl, Ladislav a kol.: Antika a česká kultura. Praha 1978, s

37 4. Poslední egyptská královna v hudbě Život královny Kleopatry posloužil jako námět i dvěma českým muzikálům, které napsali různí autoři třináct let po sobě. Oba příběhy mají různé pojetí. Zatímco ten starší upadl v zapomnění, ten novější se těší stálému diváckému zájmu. Do kapitoly jsem zařadila také jednu píseň bratrů Ebenů, kterou jsem objevila během zpracovávání této práce Muzikál divadla Broadway Původní český muzikál Kleopatra producentů Oldřicha Lichtenberga, Michala Davida a Jána Kováčika měl světovou premiéru v Praze dne 22. února 2002, a dokonce se dočkal i obnovené premiéry dne 28. září 2006, která svědčí o stálém diváckém zájmu. Hudbu složil Michal David a režii řídil Filip Renč. Námět, scénář a libreto vytvořili Zdeněk Borovec, Lucie Stropnická a Lou Fanánek Hagen. Režisér se v rozhovoru s novináři svěřil, že inspiraci nehledal ani v Shakespearovi, ani ve slavném filmu Kleopatra z roku 1963, ale v knize Paměti Kleopatry. 109 Já jsem muzikál viděla dne 13. října 2006 v divadle Broadway, avšak žádné stopy po původní inspiraci v podobě historického románu M. George jsem nezpozorovala. Obr. 3: Kleopatra. V hlavní roli egyptské královny vystoupila Radka Fišarová, Caesara ztvárnil Martin Pošta a Marka Antonia hrál Zbyněk Fric. Úplné herecké obsazení i všechny spolutvůrce uvádím v příloze 5 (na s ). Po shlédnutí představení jsem byla dost překvapená, kolik chyb a historických nepřesností muzikál obsahuje. Později jsem ale začala o všem více uvažovat. Autoři se snažili do poměrně krátkého časového úseku přibližně dvou hodin nacpat celý životní příběh poslední egyptské panovnice. Museli tudíž logicky vypustit několik historických postav i dospívání královny. Proto se v příběhu objevuje pouze jeden Kleopatřin sourozenec, a to Ptolemaios XIII., a také vladařka během celého příběhu povila jen jedno dítě, a to Kaisarióna. V muzikálu vystupují postavy dvou bohů, egyptské Isidy a římského Iova, urychlující děj, neboť informují diváky o událostech, které by jen těžko zpěváci na jevišti ztvárnili jedná se např. o bitvu u Aktia. Ve 109 Jeníková, Eva: Muzikál Kleopatra, oddych, ale i pláč. Pražské slovo, 2001, č. 226, s

38 vyprávění těchto bohů, které napsali Lou Fanánek Hagen a Filip Renč, se ale vyskytuje několik omylů. Ptolemaios XIII. rozhodně nebyl popraven spolu s Pothinem a také Fulvia, Antoniova manželka, nebyla popravena za vzpouru proti Octavianovi. Proto, aby příběh mohl být sehrán, si autoři také museli vybrat některou z verzí, které se nabízejí v případě sporných historických otázek. Mám na mysli hlavně Kleopatřinu smrt, kde autoři logicky zvolili nejrozšířenější verzi, tedy uštknutí jedovatým hadem. V tom vidím hlavní odlišnost od jakékoli psané publikace, kde spisovatelé mohou vždy uvést řadu variant. Domnívám se, že autoři si dali velmi záležet při tvorbě kulis, jež podle mě skutečně odpovídají dobovým reáliím. Oblečení jednotlivých postav většinou odpovídá době, do níž je děj umístěn, ale např. některé šaty, v nichž se královna během představení objeví na pódiu, jsou podle mě až příliš barevně výrazné - navíc často doplněné šperky, které občas až moc zdůrazňují, že egyptská panovnice oplývala skutečně velkým bohatstvím. Mám ale výhrady k filmové projekci, kterou je muzikálové představení místy prokládáno. Když jsou promítány obrázky, které mají představovat Řím, objeví se na plátně i budova Kolosea, která však v době konce římské republiky ještě nebyla postavena. Musím ale uznat, že promítaný film má jen navozovat atmosféru a připomínat stará antická místa. Pro ilustraci bylo Koloseum vybráno zřejmě proto, že je jednou z nejslavnějších a také nejznámějších staveb v Římě. Děj muzikálu začíná roku 48 př. n. l. příjezdem Caesara do Alexandrie, kde je uvítán osobně Ptolemaiem XIII., který mu slavnostně předává uťatou Pompeiovu hlavu. Už tady se autoři dopustili chyby, neboť Ptolemaios XIII. se v té době stále ještě nacházel na východní hranici Egypta v Pelúsiu. Dále je divákům představena Kleopatra VII., nacházející se v exilu za hranicí Egypta a toužící po setkání s Caesarem. Doufá, že by ji mohl dosadit zpět na trůn, o který ji připravil nezletilý bratr Ptolemaios XIII., vedený regentem Pothinem. Její touha po moci je motivována především snahou vybudovat z Egypta silný a suverénní stát: Chci Egypt pozvednout a vyrvat z římských pout, své zemi úrodné snad jednou svobodné chci vrátit majestát a královnou se stát. 110 Proto se nechá zabalená v koberci dopravit před Caesara. Ten ihned objeví řadu Kleopatřiných vlastností: Pleť jako plyš, pěkně zaoblená hrdá i sčetlá S hravostí šelem, teď klameš mě tělem 111 a do mladé a velmi půvabné dívky se zamiluje. Muzikál 110 Chci královnou se stát [píseň]. In: David, Michal: Kleopatra původní český muzikál, [hudební CD]. Praha, EMI Czech Republic, p Vykutálená [píseň]. In: Tamtéž. 37

39 tedy podporuje snad nejčastěji rozšiřovaný mýtus o královně, a to její krásu. Caesar je však představen jako velmi rozvážný muž. Přemýšlí, proč mu Kleopatra padla tak rychle k nohám: Byl to pouhý rozmar nebo plán, otevřít mi náruč dokořán? 112 Snaží se kouzlu Kleopatry odolat: Zachovám si chladný soud, líp mi bude bez tvých pout, právo vládnout, rozhodnout, mám já, a vím, o co Ti jde, abych Tě dosadil na trůn. 113 Přesto však Caesar udělá, co si Kleopatra přeje, a učiní z ní opět královnu po boku Ptolemaia XIII. S vývojem událostí však nejsou spokojeni Ptolemaios ani Pothinus: Proč Ptolemaios je sestřin stín, vždyť víc než dcera bývá syn, sestřičce kus trůnu však není dost. 114 Rozpoutají válku proti Caesarovi, který statečně bojuje pro blaho své milé, přestože ho neustále sžírají jisté pochybnosti: Pothinus zrádce a krysa všech krys, drží se trůnu, jak obtížný hmyz, přísahám, že za to skoná, nebo snad zradila ona (myšlena Kleopatra). 115 Caesar však alexandrijskou válku vyhraje a nechá Pothina i s Ptolemaiem XIII. popravit. Poté se společně s Kleopatrou vydá na plavbu proti proudu Nilu. Během cesty se oddávají lásce a společně plánují skvělou budoucnost pro sebe a své dítě. Ještě za přítomnosti Caesara v Egyptě se totiž královně narodí syn Kaisarión. Lásku Tvou a zemi mít, co víc, bych si jen přál, po Tvém boku Římu v čele stát, pánem světa být, královnu svou mít dál než Alexandr Veliký, může náš syn být, stále vzhůru jít. 116 Dle autorů tedy Caesar nepřemýšlí o tom, co na jeho plány řeknou římští občané, a naprosto ignoruje jejich zájmy. Řídí se pouze svým srdcem a nikoliv rozumem. Jak už jsem dříve uvedla, pro tohoto římského státníka však byl typický přesně opačný povahový rys. Pak odjíždějí oba milenci do Říma. V muzikálu je naznačeno, že Kleopatřina přítomnost v hlavním městě nebyla zpočátku společností přijímána zrovna nejlépe: Já od Římanů smích i slýchám. 117 Jen o pár veršů dál však postava Kleopatry zpívá: Leskem svým je ohromím, hrot zášti tak odlomím, 118 což naznačuje, že královna si dokázala získat římské občany na svou stranu. Avšak sborový zpěv senátorů: Teď královnou jsi nám a hold Ti vzdává Řím, už vjíždíš před senát, Tvá krása s bohatstvím 112 Zamilovaný Caesar [píseň]. In: Tamtéž. 113 Tamtéž. 114 Za to se platí [píseň]. In: Tamtéž. 115 Pod tvými ochrannými křídli [píseň]. In: Tamtéž. 116 Když v deltě svítá [píseň]. In: Tamtéž. 117 Teď královnou jsem já [píseň]. In: Tamtéž. 118 Tamtéž. 38

40 je v Římě vším, 119 považuji za naprosto přehnaný. Události v Římě však velmi brzy naberou rychlý spád. Caesar je v senátu ubodán k smrti. Kleopatra odplouvá zpět do své země a v této scéně se také naposledy objevuje postava Kaisarióna. Přestože už mu v oné době musely být téměř dva roky, je stále představován jako nemluvně v plenkách. O dalších osudech Caesarova syna se divák nedozví vůbec nic. Příběh pokračuje v Egyptě, kam připlouvá Marcus Antonius, který společně s Octavianem porazil Caesarovy vrahy. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Kleopatra připlula za Antoniem do Tarsu. Antonius se brzy do královny zamiluje a stejně tak i do života v přepychu. Postupně mu však začínají city přerůstat přes hlavu: Já chci po tvém boku spát, do říše tvého srdce pád, je víc než bych si troufal dříve říct. 120 Kleopatra vystupuje od počátku v tomto vztahu jako dominantní osoba. Přesto ji ještě v této chvíli dokáže Antonius opustit, když se dozví, že jeho manželka Fulvie byla popravena za vzpouru proti Octavianovi. Antonius se v Římě udobří s Octavianem a dokonce se ožení s jeho sestrou Octavií. Té je v příběhu přisouzena role oddané Římanky, která se snaží pomoci svému bratru, což jasně vyplývá z následujícího rozhovoru: Odpověz mi sestro má, tak jaký je tvůj muž víš, já nejsem neskromná, heslo mé je vlasti služ jeho další plány musím znát a dobrý pozor dát. 121 Jejím úkolem je odhalit co možná nejvíce z Antoniových plánů, ale její soužití s manželem zřejmě nebylo snadné: Stejně se mnou nechce spát, pokud nepropil svůj den. 122 Octavianus nakonec umožní Antoniovi odejít zpět za Kleopatrou: Zase zpátky já mu Egypt dám, tam s ním záměr mám. 123 Oba sourozenci obhajují své jednání heslem: Dělám, co chtěl Řím 124 staví se tedy jasně do role ochránců římských zájmů. Antonius není Kleopatrou přivítán vůbec přátelsky, dalo by se říci, že je i ponižován: Padni na kolena, já nejsem volena, cti královský majestát. 125 Královna za svoji náklonnost požaduje vybraná území: Hleď tato území stanou se pouze mým majetkem svrchovaným. 126 Antonius je ochoten učinit cokoliv, aby získal zpět svou lásku: Půdu já rád ti dám, též se ti omlouvám za sňatek, který chtěl 119 Tamtéž. 120 Já ti přísahám [píseň]. In: Tamtéž. 121 Máme svůj Řím [píseň]. In: Tamtéž. 122 Tamtéž. 123 Tamtéž. 124 Tamtéž. 125 Smlouva s Římem [píseň]. In: Tamtéž. 126 Tamtéž. 39

41 Řím 127 a pokouší se o obhajobu: Musel jsem si vzít Octavii, abych utužil triumvirát. 128 Přesto se na něho sypou další výčitky: Nemáš snad vůli svou, lidem co blízko jsou, vyhovíš ve všem a rád 129 a je nucen plnit další požadavky: Odčiníš hanbu mou, jen ať to ví celý Řím. 130 Antonius celkem ochotně všemu vyhoví: Sám si tě vezmu rád, slibuji na stokrát, miluji tě teď to vím, 131 čímž nakonec Kleopatru získá na svou stranu. Milenecký pár se pak střetne s Octavianem v bitvě u Aktia, ale prohraje. Antonius propadá melancholii a smutku: Z výšky orlů k zemi pád prožívat mám, před bojem já zůstávám sám a sám. Mít tak štěstí už bych dávno Římu vlád. 132 Krátce na to spáchá osamělý Antonius sebevraždu, když nalehne na svůj meč. Jeho poslední myšlenky však patřily jeho velké lásce: Má lásko hrdá, že tě rád mám přísahám. 133 Kleopatra nežije o mnoho déle. Aniž by se setkala s Octavianem, se nechá uštknout jedovatým hadem, čímž končí její život i celý muzikál. I v poslední chvíli však královna věří v budoucnost celého Egypta pod vládou svého syna: Ty jsi syn, jenž bude král. 134 Musím také uvést, že diváci se mohou o skutečném životě Kleopatry VII. dozvědět něco víc, pokud si zakoupí program muzikálu a přečtou si tzv. synopsi. 135 Ale i zde jsem objevila řadu nepřesností a polopravd. Ptolemaios XII. neměl jen dvě dcery Arsinoé a Kleopatru. Kleopatře nebylo dvacet let, když se setkala s Caesarem, a neodjela spolu s ním do Říma, neboť připlula o něco později než samotný imperátor. Také mi není nic známo o tom, že by Marcus Antonius navrhl v senátu, aby Caesar získal korunu římských králů. 136 Podle textu uvedeného v programu byl Caesar osudné ráno dne 15. března roku 44 př. n. l. přesvědčen Octavianem, aby šel do senátu. Triumvirát se dle autorů skládal pouze ze dvou osob Antonia a Octaviana. Obstojně je zde zachycen jen konec života Antonia a Kleopatry. Líčení se velmi podobá Plútarchovu popisu. I zde však úplně chybí jakékoliv informace o všech Kleopatřiných dětech. 127 Tamtéž. 128 Tamtéž. 129 Tamtéž. 130 Tamtéž. 131 Tamtéž. 132 Síla vůle Bohů [píseň]. In: Tamtéž. 133 Tamtéž. 134 Velká píseň o Nilu [píseň]. In: Tamtéž. 135 Kleopatra původní český muzikál (program divadla Broadway). Praha 2006, s. 5. Jedná se o tentýž text, který byl uveden již v programu z roku Toto usnesení se měl pokusit prosadit dne roku 44 př. n. l. Aurelius Cotta, protože podle věštby v Sibylliných knihách, mohl Parthy porazit jedině král. Caesar totiž právě v této době plánoval tažení proti Parthům. Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s

42 Myslím si, že samotný děj muzikálu je celkem obstojný, ale mnou provedený rozbor jednotlivých zpívaných textů odhaluje řadu dílčích nedostatků. Uznávám, že bylo v rámci zkrácení nutné zjednodušení příběhu a vynechání některých historických postav. Nenacházím však nejmenší důvod k tomu, proč se o osudech některých jednajících osob rozšiřují nepravdy myslím tím např. konec Ptolemaia XIII. či Fulvie. Nejvíce mi asi vadí chyby v synopsi programu, které jsou podle mne naprosto zbytečné. Jejich možnou příčenou může být fakt, že při přípravě muzikálu zřejmě nedošlo ke konzultaci s nějakým odborníkem na danou problematiku. O nikom takovém, kdo by tuto funkci vykonával, jsem nenalezla sebemenší zmínku Muzikál Kleopatra L. Vetešky a E. Pospíšilové Tato podkapitola pojednává o muzikálu Kleopatra, který složil skladatel Lubomír Veteška a libreto k němu napsala Eva Pospíšilová. Představení mělo premiéru dne 7. října roku 1989 pod vedením režiséra Petra Klotze v divadle J. K. Tyla v Plzni. Bližší informace k představení uvádím v příloze 6. Nepodařilo se mi vypátrat žádný záznam tohoto muzikálu, a proto při jeho hodnocení vycházím pouze z jeho tištěné podoby, která byla uveřejněna v roce Příběh zachycuje události po smrti Caesara. Situace v zemi na Nilu je napjatá, protože nikdo neví, jak se zachovají tři noví římští triumvirové ve vztahu k Egyptu. Navíc panují neshody mezi královnou Kleopatrou a její mladší sestrou Arsinoé, jež žije spolu s ní v paláci. Ve skutečnosti se obě sestry po smrti Caesara vůbec neviděly, neboť Arsinoé pobývala až do své smrti v roce 41 př. n. l. v chrámu v Efesu. Kleopatra je v příběhu zachycena jako krásná a velmi kultivovaná žena, znalá umění a několika jazyků. Na každém kroku z ní čiší hrdost na svojí zemi a lid, jemuž podle práva vládne. Naproti tomu Arsinoé je rozmazlenou pyšnou dívkou, která neustále závidí starší sestře krásu a touží po uchopení moci v Egyptě: V tvém stínu dál už nechci žít Chci trůn, chci chuť slávy znát. 137 Panovnice však doufá v usmíření se svou příbuznou: každá křivda přebolí. I tvůj a můj spor, jak útesy hor čas moudrý ohladí. 138 Do událostí v Alexandrii zasáhne příjezd Antonia. Tento triumvir je v příběhu líčen jako přímočarý, ctižádostivý a velmi mladý voják dokonce má být o devět let mladší než sama královna. Ve skutečnosti však bylo Antoniovi čtyřicet let a Kleopatře 137 Veteška, Lubomír Pospíšilová, Eva: Kleopatra muzikál. Praha 1990, s. 14 a Tamtéž, s

43 dvacet osm, když se poprvé setkali v Tarsu. Od prvního okamžiku se Říman do pěkné královny zamiluje: Kdyby krása měla své území, byla bys mocnou královnou. 139 Kleopatra nejdříve váhá, zda opětovat tento vřelý cit: Mám vzít ten dar, anebo zavrhnout, když zázrak stal se skutkem, a on má mne rád, 140 ale nakonec se rozhodne lásku opětovat, protože si myslí, že tak pomůže své zemi: Země má, ta kvést může dál, budu-li královnou, on - můj král. 141 Vývoj událostí se však nelíbí Arsinoé, která vyčítá sestře řadu věcí: Ty jsi samozvanec na egyptském trůnu. Tys odmítla bratra jako muže a spoluvládce. Porušila jsi zákony naší země to ti Egypt neodpustí. Tys odvedla Caesarovu pozornost od věcí státu to ti zase neodpustí Řím. 142 Aby se mohla večer s Antoniem o samotě setkat a pomluvit svou sestru, podplatí dokonce jeho dva osobní strážce. Její lest se však nezdaří, protože triumvir spal v Kleopatřině pokoji. Po několik týdnů láska milenců sílí, což Arsinoé velmi rozhořčeně pozoruje. Nakonec se rozhodne informovat o všem římský lid: Všem přátelům i příbuzným zprávu dám. Té radosti, až uslyší uši Říma, jak legát jejich nejvyšší vládu třímá: náš vítěz nad světem je lásky pážetem. 143 Antonius proto navrhne Kleopatře, že Arsinoé nechá svými lidmi zabít: Mé lodi jsou rychlejší než její. Potopit tu její skořápku nebude mým lidem zatěžko. 144 To se také dle jeho rozkazu stane. Pak dostává Antonius dopis z Říma, kde prý zuří nepokoje, a rychle odplouvá. Kleopatra čeká blíže neurčenou dobu na návrat svého milence a zároveň zvažuje, co se v Římě stalo: Fulvia je mrtva to muselo přijít Tvá nová žena, Octavia ó, to byl moudrý čin. Ten sňatek ukonejší senát na potřebnou dobu zdá se, že jsi učenlivý žák, můj milý Vrátíš se! Já to vím a nebudu tě vítat výčitkou. 145 Zde bych chtěla upozornit, že zatímco na počátku příběhu byl Antonius pouhý voják schopný vítězit jen na bojištích, od Kleopatry se dle autorů naučil vítězit i v diplomatických soubojích, neboť sňatek s Octavií byl velice moudrý čin. Antonius připlouvá do Egypta a oznamuje královně králů tak je Kleopatra nyní nazývána, i když není uvedena žádná příčina - Má země je rozpolcena a plna 139 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

44 nepokoje. Já ztrácím důvěru Říma. 146 Kleopatra se ho pokouší uklidnit: Avšak získáváš důvěru Egypta nazývají tě zde svým pánem. 147 Za Antoniem tajně přichází další člen triumvirátu, Octavianus, který se mu snaží dobře poradit: Přivádí mne povinnost a snad i někdejší přátelství, ale zdržím se jen krátce. Řím je pobouřen, Antonie! Území, která jsi daroval svým levobočkům, musíš vrátit do správy našeho státu. Jsi přece Říman, Antonie. 148 Zde se teprve posluchač (či čtenář) dozvídá, že Antonius zplodil s Kleopatrou potomky a že jim dokonce věnoval některá území. Octavianus dále chybně uvádí: Jsi pověřen správou Egypta jen proto, že je římskou provincií. 149 Egypt se totiž ve skutečnosti stal římskou provincií až po smrti Kleopatry v roce 30 př. n. l. Antonius se snaží hájit: Mám snad své děti vyhnat do pouště, aby měli římští výběrčí o zlaťák více? 150 Tím ale jen Octaviana rozzlobí: Varoval jsem tě, Antonie. Římské legie jsou na cestě do Egypta. Draze zaplatíš za svou zradu! 151 Octavianus potom naštvaně Alexandrii opustí. Mezi Egyptem a Římem se pak rozhoří válka. Nilská zem je v bitvě u Aktia poražena a Marcus Antonius je zajat. Kleopatra ve vojenském táboře píše dopis Octavianovi, kde prosí o život svého milence: To jen já jsem hodna pout, on nesmí zahynout. Já přijmu trest i nejvyšší, kéž láska má jej chrání. Jej trůnem svým ráda vykoupím. Pro něj vzdávám se všeho, i jeho se vzdám, když vím, že on sám tím ukrátí svůj trest. Chci pomstu Říma nést jen já. 152 Na to je již pozdě. Bývalí Antoniovi osobní strážci, nyní ve službách Octaviana, přinášejí zprávu o smrti svého dřívějšího pána. Kleopatra se postupně loučí se všemi blízkými a každému dává z košíku květ: Já k bojům vítězným vás chtěla vést. Náš Egypt líbezný měl růst a kvést. V prachu cest teď svých věrných řad bědný a bezmocný vidím stát. 153 Nakonec sáhne do košíku naposledy a vytáhne hada, kterého si ovine kolem levé paže. Uštknuta umírá. Muzikál se snaží zachytit události odehrávající se během posledních čtrnácti let Kleopatřina života. Mezi hlavní postavy je však zahrnuta i Arsinoé, která se s Antoniem ani Kleopatrou v této době nemohla setkat. Události jsou líčeny poměrně dost zkresleně, více než v muzikálu divadla Broadway. Pozitivní rys vidím v charakteristice Antonia, který není líčen jako člověk naprosto závislý na vůli královny. U Kleopatry se autoři 146 Tamtéž, s Tamtéž. 148 Tamtéž, s Tamtéž. 150 Tamtéž. 151 Tamtéž. 152 Tamtéž, s Tamtéž, s

45 snažili vyzdvihnout intelekt na úkor krásy aspoň je to tak uvedeno v krátké předmluvě - ale tento záměr se podle mého názoru nepodařilo uskutečnit Píseň Kleopatra bratrů Ebenů Postavou poslední egyptské královny se v písni Kleopatra obsažené na albu Malé písně do tmy poprvé vydané v Čechách v roce nechali inspirovat i bratři Ebenové. V textu panovnici neustále oslovují a varují ji před Římany: Dej si pozor na orlice, ne ty v oblacích Dej si pozor na vojáky, zvlášť ty bez meče. 154 Nejvíce ji ale vybízejí k ostražitosti před Gaiem Iuliem Caesarem: Řekl ti, že má tě rád? Věncem z vavřínu kryje lysinu. 155 Zde musím podotknout, že autoři textu patrně velmi dobře věděli o tom, že Caesar velmi brzy ztratil téměř všechny vlasy, a tak byl rád, když mu bylo povoleno nosit na veřejnosti na hlavě věnec. Autoři dále také naznačují, jak panovnice ve svých třiceti devíti letech ukončila svůj život: Výstřihy jsou pro polibky a ne pro hady. Na to jsi snad trochu mladá ležet ve kryptě. 156 I tito čeští autoři si ze všech možných způsobů konce života Kleopatry, o němž starověcí autoři uvažovali, vybrali ten nejznámější. V písni se jméno poslední egyptské panovnice objevuje několikrát, čímž je tato velká postava historie posluchačům neustále připomínána. 154 Kleopatra [píseň]. In: Bratři Ebenové: Malé písně do tmy, [hudební CD]. Praha, Bonton Music, p1982, 1984, p Tamtéž. 156 Tamtéž. 44

46 5. Básně o královně králů Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se v českém prostředí vyskytlo několik slavných básníků, kteří čerpali inspiraci pro své verše v dějinách starověku. V antice hledali ztělesnění svých názorů, snů a idejí. Patřili mezi ně například Julius Zeyer, Josef Svatopluk Machar a mnoho dalších. Báseň o životě poslední egyptské královny napsal Jaroslava Vrchlický, který do své sbírky Poslední sonety samotáře zařadil verše s názvem Kleopatra. Sbírka byla opakovaně vydána v Praze v letech 1895, 1896 a Stejnojmennou báseň napsal i Karel Hlaváček někdy mezi lety , avšak svého vydání se dočkala v Praze až v roce Nejvíce zmínek o egyptské panovnici nalezneme v díle Jiřího Karáska ze Lvovic, který ve svých verších vztahujících se k antice vždy kladl důraz na subjektivní prožitek tohoto dějinného období. Záměrně si vybíral z antiky jen určitá témata, především postavy z historie a mytologie, do nichž si mohl promítat své sny, názory a životní pocity. 157 Jeho tvorba o antice se dá rozdělit do dvou období. V prvním z nich (jedná se především o sbírky Sodoma a Sexus necans) představuje umělec antiku jako dobu plnou vášní i smyslů, dekadentně divokou i umdlenou zároveň. 158 V druhém období tvorby (začíná dílem Endymion) převládá tichý a prostý smutek ze samoty a marnosti lidského údělu. V těchto dílech dominuje meditace a reflexe. 159 Pro moji diplomovou práci je důležité, že Jiří Karásek ze Lvovic napsal báseň s titulem Kleopatra, zařazenou do sbírky Ostrov vyhnanců, publikovanou opakovaně v Praze v letech 1912, 1922, 2000 a Dále napsal báseň Antická kamej s podobou Kleopatřinou, která je součástí sbírky Písně tulákovy o životě a smrti vydané v Praze roku V těchto básních se do jisté míry oba autorovy přístupy k antice mísí. Život Kleopatry byl totiž naplněn vášní a hlubokými city k Antoniovi, ale před koncem svého bytí už jen bilancuje nad svým osudem. Podle mého názoru si jsou všechny výše uvedené básně velmi podobné a lze v nich nalézt několik shodných rysů. Jsou to verše loučení se životem a týkají se tedy konce královnina bytí na tomto světě. Zároveň se však jedná o milostnou lyriku prodchnutou věčnou láskou k Marku Antoniovi, jehož jméno nechybí ani v jedné z básní. Milostný vztah i společný osud Kleopatry a Antonia snad nejlépe vystihují verše J. Karáska za Lvovic: 157 Varcl, Ladislav a kol.: Antika a česká kultura. Praha 1978, s Tamtéž, s Tamtéž, s

47 Ať po staletí nad námi se vznáší Legendy sláva v chimérském letu, Že Osud zničil nás, ne lásku naši! 160 Velmi mě však překvapilo, že ani v jedné básni není, byť třeba jen pouhým náznakem, zmíněn Gaius Iulius Caesar. Napadá mě, že snad všichni tři výše zmínění autoři nepovažovali tuto část Kleopatřina života za významnou. Lze také uvažovat o tom, že vztah mezi královnou a Caesarem chápali jako pouhou epizodu. Nebrali ho jako silné milostné pouto hodné opěvování. Možná jsou tyto moje úvahy zcela mylné a Caesar není v uvedených dílech jmenován jen proto, že se spisovatelé soustředili pouze na konec života egyptské vladařky. 160 Karásek ze Lvovic, Jiří: Antická kamej s podobou Kleopatřinou. In: Písně tulákovy o životě a smrti. Praha 1930, s

48 6. Zábavná literatura a čtení pro mládež Kapitola pojednává celkem o pěti publikacích, které jsou svým obsahem a zároveň i provedením určeny především k pobavení dospívajícího čtenáře. Pevně však věřím tomu, že jejich prostudování již přineslo radostné chvíle i nejednomu dospělému jedinci stejně tak jako mně Drahá zesnulá Kleopatra Jedná se o knihu Kleopatra a její kobra napsanou Margaret Simpsonovou, jež byla v českém jazyce opakovaně vydána v Praze v roce 2002 a Publikace je součástí ediční řady Drazí zesnulí, v níž vyšla díla pojednávající například o Jindřichu VIII. či Marii Stuartovně, a podobá se svým provedením edici Děsivé dějiny. Je doprovázena řadou veselých ilustrací, vyhotovených Philipem Reevem, které však příliš neodpovídají starověkým reáliím. Jejich účelem je spíše zdůraznit komické situace. Kniha se snaží seznámit čtenáře humornou formou s životem egyptské královny. K popsání dávných událostí jsou použity například fiktivní římské noviny Centurion nebo Kleopatřin tajný deník. Nejedná se však o pokus, jak čtenáře zmást či záměrně klamat. V díle je jasně uvedeno, že by to tak mohlo vypadat, kdyby si Klea takto důvěrně je Kleopatra VII. v knize nazývána psala deník 162 či kdyby tehdy existovaly noviny. 163 Tento způsob, jak probudit především mezi dospívající mládeží zájem o historii, je podle mého názoru skvělým nápadem. Čtenář se seznámí se základními informacemi o dané osobě a možná se v něm i probudí touha dozvědět se o Obr. 4: Názory na Kleopatru. 161 V originále byla kniha vydána v roce 2000 v Londýně. 162 Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s Tamtéž, s. 66. Je třeba však uvést, že ve starověkém Římě v roce 59 př. n. l. začal Caesar s vydáváním denních událostí, tj. acta diurna a zpráv o zasedání senátu, tj. acta senatus (senátní protokoly). Obojí noviny se udržely téměř po celou císařskou dobu, avšak téměř nic se z nich nezachovalo. Můžeme si o nich učinit představu pouze z různých zmínek u autorů, kteří z nich čerpali ( např. Tacitus). Acta diurna přinášela zprávy o rodinných událostech na císařském dvoře i ve význačných rodinách, o cestách vysokých státních úředníků, o veřejných stavbách, o hrách, rozdílení obilí a peněz římskému obyvatelstvu apod. Acta senatus obsahovala mimo jiné zprávy o výsledcích válečných taženích, které posílali císařové z bojišť. Tůma, Radek: Slovník některých latinských a řeckých pojmů. [online] [cit ]. Dostupné na: 47

49 problematice něco víc, což by následně mělo směřovat jeho kroky k odbornějším publikacím. Je to způsob, jak psát o dějinách tak, aby to bylo lákavé i pro laické čtenáře. Hned v úvodu nalezneme zdůvodnění, proč byla královna zařazena mezi drahé zesnulé. Na obrázku je zachyceno, co si o poslední egyptské královně vyprávějí lidé již od okamžiku její smrti. První postava, zřejmě římské ženy, vyjadřuje názor, který o ní měli snad všichni Římané. Druhá osoba se zmiňuje o způsobu, jakým Kleopatra opustila tento svět, ačkoliv to dodnes není plně objasněno. Třetí postava zastupuje celou řadu umělců, kteří se nechali inspirovat jejím životem a vytvořili tak ve svých dílech několik mýtů a polopravd. Jedním z nich je i krásná postava královny. Už na začátku se tedy objevuje několik omylů. Proto jsem ke knize přistupovala z řadou předsudků a o její historické věrohodnosti jsem neměla valné mínění. O to víc jsem byla překvapena po jejím přečtení. Tato publikace na svých dalších stránkách uvedené historické nepřesnosti vyvrací. Jako první popírá krásu Kleopatry, čemuž odpovídá i její karikatura. Píše se zde: Na pohled nebyla nic moc, ale zato byla děsně chytrá. 164 O událostech, na nichž se do dnešních dnů neshodli ani historikové, se autorka vyjadřuje slovy: To nikdo neví 165 nebo To vlastně nikdo netuší. 166 Jedná se především o to, kde byla Kleopatra, když byl její otec Ptolemaios XII. v Římě, a samozřejmě i o její smrt. V úvodní kapitole, nazvané předci Kleopatry, jsou dokonce stručně shrnuty dějiny země, i když dynastie Ptolemaiovců je líčena poněkud svérázně. Téměř neustále mezi sebou jednotliví příbuzní uzavírali sňatky a potomkům dávali většinou stejná jména, což způsobovalo v rodině velký zmatek. Navíc se mezi Obr. 6: Rodinné vztahy mezi Ptolemaiovci. sebou pořád vraždili. Zachycené údaje jsou v podstatě pravdivé, jenom je autorka uvádí zvláštní formou, což považuji za jeden z hlavních rysů této knihy. Obr. 5: Kleopatra. Avšak v díle jsem nalezla i několik nesrovnalostí. Dle M. Simpsonové Kleopatra očekávala po smrti Caesara, že 164 Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s Tamtéž, s Tamtéž, s

50 její syn bude uveden v závěti a získá část dědictví, a skutečné znění testamentu ji velmi zklamalo. 167 Nevěrohodný se mi jeví i sled událostí před Antoniovou sebevraždou. Antonius se se zbytkem svých vojáků odhodlal k poslední bitvě proti Octavianovi, ale jeho muži ho opustili. Antonius obviňoval ze zrady Kleopatru, zuřil a chtěl ji roztrhat na kusy. Proto mu Kleopatra poslala vzkaz, že je mrtvá. 168 Celkově se však kniha dá podle mého názoru považovat za historicky věrohodnou. Obsahuje i řadu detailů ze života egyptské panovnice. Autorka uvádí, že Kleopatra měla celkem pět sourozenců. Tedy nezapomíná ani na nejstarší dceru Ptolemaia XII. Kleopatru Tryfaené, která je opomíjena i v řadě mnou prostudovaných článků popisujících život poslední egyptské královny. 169 V knize je také zmíněna řada autorů, kteří o Kleopatře psali např. Cicero, Horatius, William Shakespeare. 170 Na několika místech je dokonce citován Plútarchos, ačkoliv zde chybí bližší odkaz na konkrétní spis a stranu. Podle jeho popisu je také líčeno rozhodné střetnutí u Aktia i smrt Kleopatry Ilustrovaná královna králů Tuto knihu nazvanou Kleopatra královna králů napsala Fiona MacDonald a ilustroval ji Chris Molan. V českém jazyce byla vydána v Praze v roce Jedná se o obrazovou publikaci, která má čtenáře zaujmout především četnými vyobrazeními. Text je v díle užit jen v minimální míře, obvykle jen jako komentář jednotlivých ilustrací, ale i přesto jsem v něm nalezla řadu nedostatků. První nesrovnalosti jsem objevila kolem postavy Kleopatry VI. Tryfaené. Autorka ji sice v publikaci uvádí, ne však jako královnu v době nepřítomnosti Ptolemaia XII. v Egyptě v letech př. n. l. Panovnicí se tehdy prý stala Bereníké IV. Její starší sestra Kleopatra VI. v dané době záhadně zemřela, možná byla zavražděna svojí sestrou. 173 F. MacDonald se také hlásí k myšlence, že když Kleopatra VII. v roce 48. př. n. l. opustila Egypt, vzala s sebou i svojí mladší sestru Arsinoé IV. 174 Obr. 7: Kleopatřiny sestry Bereníké, Kleopatra Tryfaené a Arsinoé. 167 Tamtéž, s Tamtéž, s Např. Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s Tamtéž, s. 168 a V originále byla kniha vydána v roce 2001 v New Yorku. 173 MacDonald, Fiona: Kleopatra královna králů. Praha 2002, s Tamtéž, s

51 Gaius Iulius Caesar nebyl ubodán k smrti po zasedání senátu v roce 44 př. n. l., jak je v publikaci uvedeno, 175 ale ještě v jeho průběhu. I u událostí týkajících se druhého Kleopatřina milence se autorka dopustila několika chyb. Antonius neopustil Kleopatru na začátku roku 41 př. n. l., 176 ale o rok později. A také jejich odloučení nebylo tak dlouhé, jak tvrdí. Antonius se nesetkal s královnou v Egyptě až po katastrofální porážce od Parthů v roce 36 př. n. l, 177 ale ještě před tažením. Obr. 8: Umírající Kleopatra. Autorka považuje útěk Kleopatry z bitvy u Aktia za moudré rozhodnutí a domnívá se, že to tak možná i bylo předem naplánováno. Zvláštní je i uvedený důvod Kleopatřiny sebevraždy: Nemohla déle žít, když Egyptu vládli cizinci. 178 Jak zemřela, se dle autorky neví, ale nejoblíbenější se stala pověst o kousnutí brejlovcem. 179 Ilustrátor Chris Molan zobrazil oblečení většiny Egypťanek v řeckém stylu (často se jedná o peplos), což odpovídá skutečnosti, protože v Ptolemaiovské době začal být tradiční egyptský oděv vytlačován právě oblečením z Řecka. 180 Kniha obsahuje také řadu novodobých vyobrazení, která odkazují na pozdější zpodobnění Kleopatry na obrazech či ve filmech. Podle mého názoru je tato kniha méně historicky věrohodná než publikace M. Simpsonové a obsahuje také méně informací o životě Kleopatry VII. i o dějinách Egypta Komiksová Kleopatra Postava Kleopatry VII. se objevila i v jednom ze slavných komiksových příběhů o Asterixovi. Text šestého dílu, tentokrát nazvaný Asterix a Kleopatra, napsal René Goscinny a kresby zhotovil Albert Uderzo - stejně jako u předchozích dobrodružství nebojácných Galů. Komiks byl opakovaně vydán v Praze v letech 1993, 2004 a 2008, 181 přičemž překladatelkou českého vydání byla Edda Němcová. Děj se odehrává v roce 50 př. n. l. a hlavní zápletkou je sázka Gaia Iulia Caesara s egyptskou královnou Kleopatrou VII. o to, že Egypťané vybudují do tří měsíců 175 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s V originále byl komiks vydán v roce 1965 v Paříži. 50

52 nádherný palác. K sázce vyprovokovalo panovnici Caesarovo tvrzení, že nilský národ Obr. 9: Kleopatra. je v úpadku a je vhodný jen k tomu, aby žil v závislosti na Římu. Kleopatra pověřila stavbou architekta Neuminise. Pokud uspěje, zahrne ho zlatem, a pokud ne, dá ho hodit krokodýlům. Neuminis požádal o pomoc galského druida Panoramixe, který přicestoval spolu s Asterixem a Obelixem do Egypta. Pomocí kouzelného nápoje se jim podařilo překonat všechny překážky a postavit palác v termínu, čímž Kleopatra vyhrála uzavřenou sázku. Kleopatra je v příběhu líčena jako pyšná královna hrdá na svoji zemi a lid, 182 se sklony k hysterii. Je velmi mlsná a vybíravá, co se jídla a pití týče. Malá večeře se dle jejího přání skládá z tří set prostých chodů a účastní se jí čtyřicet tanečníků a osmdesát hudebníků. 183 Její oblíbenou svačinkou jsou perly rozpuštěné v octu. 184 Tato legenda se váže ke královninu pobytu v Tarsu roku 41 př. n. l., kdy údajně na jedné hostině vhodila obrovskou perlu do číše s vínem, a poté, co se rozpustila, celý obsah vypila. Vládkyni egyptské říše považoval autor také za velmi rozmařilou a často ji nechal nazývat královnou královen, 185 což mi připomíná titul, který jí udělil Marcus Antonius v roce 34 př. n. l. královna králů. Kleopatra měla dle autora příšernou povahu, vůbec se s ní nedalo diskutovat. Když je donucena přiznat, že byla nespravedlivá, tvrdí, že příčinou jejího omylu byl někdo jiný. 186 Stěžuje si na výtvarné schopnosti svých malířů:... už toho mám dost vidět se stále jen z profilu... nemohl bys mi někdy udělat poloprofil. 187 Všechny postavy vystupující v knize se shodují, že největší královninou předností je její pěkný nos. 188 Zde se zřejmě jedná o narážku na slavný citát Blaise Pascala: Tvář vesmíru by vypadala jinak, kdyby nos Kleopatry býval byl kratší. 189 Kleopatřin dlouhý nos totiž podtrhoval její krásu, které nemohl nikdo z mužů odolat. Zároveň asi autor také chtěl poukázat na přesvědčení Egypťanů, že nos je sídlem života. 190 Zvláštní pozornost si dle mého názoru zaslouží vztah mezi Kleopatrou a Caesarem, vylíčený autorem podle mě naprosto odlišně, než se v minulosti odehrál. 182 Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 2004, s Tamtéž, s Tamtéž, s Např. tamtéž, s. 28, Tamtéž, s Tamtéž, s Např. tamtéž, s. 5, 29, Polišenský, Josef: O velkých ženách starověku. Dějiny a současnost, 1966, č. 4, s Jacková, Magdaléna: Malý velký Kelt. In: Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s

53 Královna v příběhu vystupuje jako velmi dominantní žena, která zaujímá v mileneckém vztahu vůdčí roli. Caesar se totiž pokusil pomocí svého vojska zničit rozestavěný palác, ale egyptská vládkyně mu v tom zabránila. 191 Dokázala ovlivňovat jeho plány a měnit jeho rozhodnutí. Římský imperátor je panovnici oddán celým svým srdcem a dalo by se říci, že je jí i poddán. Caesar uznal svoji porážku v sázce a doprovodil ji slovy: Kořím se Ti jako tvá kořist. 192 Caesar oslovuje Kleopatru často velmi důvěrně: Má královno 193 nebo: Má nejkrásnější ze všech královen. 194 K tomuto komiksu může člověk přistupovat jako k naprosto smyšlenému příběhu, ale také v něm může hledat odkazy na dávno žijící postavy a jejich dobu. Svět komiksu a jeho vlastních zákonů se střetává s historickou realitou antického světa, s moderními prvky a navíc s jazykovým prostředím té které země, do jejíhož jazyka je příběh překládán. 195 Reálie se projevují jak v grafické složce (například prostředí, oblečení), tak ve složce jazykové. Koncovky jmen se řídí příslušností nositelů k jednotlivým starověkým národům: galská jména končí na ix, egyptská na is a latinská na us. K nim jsou přidávány základy jmen, které se vztahují k vlastnosti či povolání dané osoby (jméno náčelníka Majestatix či architekt Neuminis). 196 V komiksu nalezneme i řadu klasických citátů například Caesar několikrát paroduje sám sebe. 197 Součástí příběhu však jsou i odkazy na dobu vzniku tohoto díla. Například u Sfingy se nacházejí řady stánků, v nichž domorodí obchodníci prodávají suvenýry, a trůn, na němž Kleopatra přijíždí zkontrolovat průběh stavby paláce, očividně odkazuje k filmu Kleopatra režiséra J. L. Mankiewicze z roku Autorovým záměrem rozhodně nebylo poučit čtenáře Obr. 10: Trůn Kleopatry dle filmu z roku o historii, ale pobavit ho (což se mu bezesporu velmi podařilo). Vždyť se děj odehrává v roce 50 př. n. l., tedy dva roky před tím, než se Kleopatra s Caesarem poprvé setkali. Přesto si myslím, že je tento příběh mezi lidmi stále velmi oblíbený a alespoň připomíná 191 Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 2004, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Jacková, Magdaléna: Malý velký Kelt. In: Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s Jacková, Magda: Asterix prolínání moderního a antického světa v komiksu. In: Pomezí Čech a Moravy. Litomyšl 2000, č. 4, s Jacková, Magdaléna: Malý velký Kelt. In: Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s Bližší informace v kapitole filmové zpracování příběhu Kleopatry VII. 52

54 osoby, které skutečně žily před více jak dvěma tisíci lety. Tuto moji domněnku potvrzuje fakt, že komiks se v roce 1968 a 2002 dočkal i své filmové podoby Kleopatra očima její služebné Další knihou určenou mladým čtenářům je Kleopatra spisovatelky Adéle Gerasové. Dílo bylo v českém jazyce vydáno v Bratislavě v roce a je bohatě doprovázeno ilustracemi M. P. Robertsona, kterému se však nepodařilo správně zachytit všechny starověké reálie. Například nábytek v domě Kleopatry nese výrazné novodobé rysy. Příběh poslední egyptské panovnice je zde trochu netradičně líčen očima Nefret, mladé desetileté služebnice, která v roce 41 př. n. l. nastupuje do služby ke Kleopatře VII. Nefret si vede deník, ačkoliv je pouhou dívkou z nižších vrstev. Ve starověkém Egyptě se naučilo psát jen velmi málo dívek i z vyšších vrstev, což dokazují dnešní výzkumy. 201 Tuto dovednost prý získala od svého přítele a budoucího manžela Ramiho, syna palácového písaře, který jí věnoval i papyrové svitky. Nefret se na úvod chlubí vším, Obr. 11: Kleopatra a její služebná. co o svojí královně ví. Kleopatra prý: Není na první pohled krásná. Díky silnému osobnímu kouzlu si však každý, kdo se s ní potká, hned pomyslí, že je to ta nejkrásnější osoba, kterou kdy viděl. Její úsměv i hlas jsou půvabné. Je velmi chytrá a mluví devíti jazyky. 202 Autorka se tedy při popisu panovnice drží celkem přesně popisu samotného Plútarcha. Obyvatelé Egypta však věří, že: Kleopatra má zvláštní kouzlo, které každého muže přiměje k tomu, aby ji miloval. 203 Nefret ve svém deníku stručně líčí, jak Kleopatra po smrti svého otce dosedla spolu s Ptolemaiem XIII. na trůn, avšak jejich spoluvláda nebyla ideální. Po zavraždění Pompeia přišel do Egypta Caesar, královna se k němu nechala dopravit v koberci 199 Bližší informace v kapitole filmové zpracování příběhu Kleopatry VII. 200 V originále byla kniha vydána v roce 2007 v New Yorku a Bostonu. 201 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s Gerasová, Adéle: Kleopatra. Bratislava 2007, s Tamtéž, s

55 a ihned si získala jeho srdce. Ptolemaios XIII. byl pak za nedlouho, jak líčí autorka prostřednictvím Nefret, nalezen utopený v Nilu, možná v důsledku spiknutí obou milenců. 204 O alexandrijské válce se kniha totiž vůbec nezmiňuje, a tak došlo k vytvoření nových příčin smrti mladého panovníka. Plodem společné lásky Kleopatry a Caesara se stal Ptolemaios Caesar, o kterém si prý královna myslela, že až dospěje, bude moci vládnout Egyptu i celé římské říši. Události však nabraly jiný směr, poté co byl Caesar během Kleopatřina pobytu v Římě zavražděn. Po návratu do Egypta navíc zemřel i Ptolemaios XIV., královnin manžel a zároveň bratr, který byl možná otráven. 205 O jiných sourozencích v knize žádné zmínky nenalezneme. Nefret se jako služebná účastnila Kleopatřiny výpravy do Tarsu, kde královna ohromila Marka Antonia. Ani zde nechybí příběh o tom, jak panovnice vypila spolu s vínem i perlovou náušnici. 206 Antonius pak doprovodil Kleopatru do Egypta, kde si užívali společné lásky. Antonius se však musel vrátit do Říma, což královnu velice rozzlobilo a dokázala ji uklidnit až zpráva o smrti Antoniovy manželky Fulvie. Na zprávu o následném sňatku s Octavií, však královna reaguje naprosto odlišně, protože chápe, že se jedná o pouhý sňatek z rozumu. Kleopatra krátce poté porodila dvojčata. Touto událostí končí Nefretin deník, protože služebná královnu opouští kvůli svému nadcházejícímu sňatku. Autorka A. Gerasová však příběh Kleopatry dokončila sama. Antonius se do Egypta, dle jejího popisu, vrátil po čtyřech letech a s královnou se oženil. Oktávie si proto na svého manžela stěžovala u svého bratra Octaviana, a ten vyhlásil Egyptu válku. 207 Příčinou další občanské války v Římě se tak dle autorčina popisu stala stížnost uražené manželky. Ve skutečnosti se Octavie snad nejvíc ze všech zainteresovaných osob snažila nadcházející válku do poslední chvíle odvrátit. Z rozhodující bitvy u Aktia prý Kleopatra utekla, protože viděla, že jsou Antoniovy jednotky poraženy. Poslední chvíle života obou milenců jsou líčeny opět dle Plútarchova popisu. Příčinou úmrtí byla dvě píchnutí na předloktí, o kterých se ihned rozšířila fáma, že jsou následkem uštknutí brejlovcem. I tato autorka se tedy přiklonila k nejrozšířenější verzi konce života Kleopaty VII. Největší přínos knihy však vidím až v její poslední části, která se snaží mladým čtenářům přiblížit svět starověkého Egypta. Autorka se zde však nedokázala vyvarovat 204 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

56 několika omylů i nepřesností a navíc je zde poněkud nelogicky umístěna i kapitolka o římské armádě. Mezi případnými nesrovnalostmi mohu například uvést, že všechny ženy v dynastii Ptolemaiovců se nejmenovaly Kleopatra, velmi časté byly i Bereníké a Arsinoé. Děti v Egyptě také nenosily do deseti let vlasy stažené do culíku, jak uvádí A. Gerasová. 208 Typické byly vlasy ostříhané nakrátko a pouze za pravým uchem ponechaná dlouhá splývající kadeř. 209 Snad vinou špatného překladu je jeden ze symbolů egyptského boha Osirida, s nimž je zobrazován, pojmenován cep, 210 na místo důtek. Nejvíce nesrovnalostí však obsahuje popis mumifikace. 211 Vnitřní orgány nebyly z těla vyjmuty všechny. Srdce, jako údajné sídlo duše, nesmělo být odstraněno. Rovněž plátno, do kterého se mrtvola zabalovala, bylo napuštěno pryskyřicí, nikoli lepidlem Kleopatra v kytaře Myslím si, že bych se v této části mojí práce měla zmínit i o knize Zdeňka Adly Kleopatra v kytaře, která byla vydána v Praze v roce Jedná se o detektivní román určený dospívající mládeži. Přestože v titulu publikace je zmíněno jméno poslední egyptské panovnice, tato postava v příběhu vůbec nevystupuje. Autor si pouze vypůjčil jméno slavné královny a použil ho k pojmenování vzácného náhrdelníku, který se ztratí ze zlatnické prodejny a nakonec je objeven uvnitř kytary. 208 Tamtéž, s Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s Gerasová, Adéle: Kleopatra. Bratislava 2007, s Tamtéž, s Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s

57 7. Historické romány Historický román zaujímá důležité místo v literatuře. Jeho počátky jsou spojovány s Waltrem Scottem, skotským autorem přelomu 18. a 19. století. V Čechách patří mezi první autory tohoto žánru například Zikmund Winter či Václav Beneš Třebízský. Český teoretik historického románu Blahoslav Dokoupil však upozorňuje na fakt, že tento literární žánr nelze jasně definovat. V podstatě se jedná o:... každé dílo románového rozsahu, jehož děj se odehrává v dostatečně vzdálené minulosti. 213 Citovaný autor se také pokouší tato literární díla třídit dle témat a podle vzájemného poměru historických faktů a autorské fikce. 214 Z daných hledisek se v mnou rozebírané skupině románů vyskytují pouze romány individua, které jsou dokumentárního 215, projekčního 216 či přechodného 217 typu. Celkem jsem prostudovala romány od dvanácti různých autorů zaměřených na osudy poslední egyptské královny. Snažila jsem se zjistit alespoň základní údaje o jednotlivých autorech, protože považuji za důležité vědět, zda se někdy zabývali historií i z profesionálního hlediska, či nikoli. Tyto informace jsem získala buď z přebalů jednotlivých knih nebo z internetových stránek o nich. Myslím, že je zbytečné v této kapitole nějak obsáhle převyprávět vždy celý děj daného historického románu. Budu se spíše snažit pouze naznačit průběh zachycených událostí a zdůraznit především ta fakta, která nějakým odlišných způsobem vysvětlují zásadní události vážící se k životu Kleopatry VII. Mám tím na mysli například spory o smrt královniných sourozenců, setkání s Caesarem a později Antoniem, bitvu u Aktia, sebevraždu Antonia a Kleopatry. Rozhodla jsem se, že se zaměřím především na charakteristiku historických postav, které se v románech vyskytují. V popředí mého zájmu samozřejmě stojí především poslední egyptská královna a její dva římští milenci. Domnívám se totiž, že charakteristika těchto postav by se mohla měnit v závislosti na době vzniku daného 213 Dokoupil, Blahoslav: Český historický román Praha 1987, s Tamtéž, s. 19 a U románu dokumentárního typu jsou východiskem uměleckého zobrazení historická fakta. Fikce se uplatňuje jen jako pomocný nebo doplňkový prvek, který faktografický materiál sceluje či zaplňuje mezery v dostupných informacích. Tamtéž, s V románu projekčního typu je východiskem autora fikce a fakta slouží v podstatě jen k dokreslení dobového pozadí. Bývá zde patrný vztah autora k aktuální problematice jeho doby. Tamtéž, s V románech přechodného typu se podrobná historická dokumentace spojuje s epickými postupy, jako jsou romantická i sentimentální fabulační schémata a dobrodružné zápletky, nebo s výraznějším zaměřením na psychologické prokreslení modernizovaně pojatých postav. Tamtéž, s

58 románu. A tím se dostávám k dalšímu problému, kterým je řazení rozebíraných děl za sebou. Jejich posloupnost jsem určila na základě vzniku románu, od nejstaršího po nejmladší. V případě překladových děl, kterých je naprostá většina, jsem se držela data vydání originálu, neboť k vydání v České republice většinou došlo se značným zpožděním, což je i důvod, proč jsem do kapitoly zahrnula i díla vzniklá v zahraničí před rokem Henry Rider Haggard Henry Rider Haggard se narodil ve Velké Británii v roce 1856 a zemřel v roce Pocházel z venkovské šlechtické rodiny a stále toužil prožívat různá dobrodružství. Snad proto odcestoval jako osobní sekretář do jižní Afriky. Potom, co napsal svoji první knihu Doly krále Šalamouna, 218 se proslavil a nadále se věnoval knižní tvorbě. 219 V roce 1888 vyšel v New Yorku i román Cleopatra - Being an Account of the Fall and Vengeance of Harmachis, the Royal Egyptian, as Set Forth by His Own Hand. Ten byl v České republice opakovaně vydáván v Praze v letech 1899, 1920 a 1930 pod názvem Kleopatra vylíčení pádu a pomsty Harmachise, Egypťana rodu královského, jak je vypsal vlastní rukou. Autor napsal i řadu dalších románů odehrávajících se v dějinách starověku. V předmluvě svého díla autor upozorňuje, že se pokouší co nejpravděpodobněji zodpovědět sporné otázky ohledně života a smrti Kleopatry VII. 220 K tomu musím dodat, že pravděpodobnost líčení H. R. Haggarda považuji za velmi malou, protože celý děj vypravuje zhrzený Harmachis, 221 egyptský vlastenec pocházející z královské krve. Ten se stal knězem a dlouho po jeho smrti byly v rakvi, kam byl zaživa pohřben, nalezeny tři svitky papyru vyprávějící jeho příběh. Jedná se tedy o hlavní postavu románu, která se střetává s Kleopatrou, avšak ne s jejím milencem Markem Antoniem, který se v příběhu objevuje pouze jako vedlejší nedůležitá postava, a proto ho nelze charakterizovat. 218 V originále byla kniha vydána v Londýně a New Yorku v roce U nás vyšla v Praze v letech 1924, 1961,1987 a dále 1994 v Dašicích v Čechách a 2007 ve Frýdku-Místku. 219 Henry Rider Haggard. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online] [cit ]. Dostupné na: Haggard, Henry Rider: Kleopatra vylíčení pádu a pomsty Harmachise, Egypťana rodu královského, jak je vypsal vlastní rukou. Praha 1920, s Harmachis je řecké označení Velké sfingy v Gíze, pokládané za místní formu boha Hora. Verner, Miroslav a kol.: Encyklopedie starověkého Egypta. Praha 2007, s

59 Harmachis byl synem kněze a už při jeho narození byla vyslovena věštba, že se má stát faraonem místo nenáviděné dynastie makedonských Ptolemaiovců. V tomto duchu byl také vychováván, aby mohl jednoho dne nastoupit na trůn a osvobodit celou zemi z područí cizinců. Nakonec je tajně korunován kněžími v Horním Egyptě na panovníka a vyslán do Alexandrie, aby se chopil moci. Přichází v době, kdy noví triumvirové bojují ve východních provinciích římské říše s Caesarovými vrahy. Harmachisovi má pomoci Charmion, Kleopatřina důvěrnice, aby získal důvěru dvora, našel další spojence a nakonec odstranil samotnou královnu. Panovnice však vykládá Harmachisovi, jak lituje, že ji obyvatelé Egypta nenávidí a že chce udržet zemi samostatnou a ne ji zaprodat Římu, jak si o ní všichni myslí. Harmachis se tak nakonec do královny zamiluje, což mu nemůže odpustit Charmion, která prozradí jeho původní poslání. Kleopatra je nadále líčena jako velmi proradná žena, která Harmachise, jemuž se nepodařilo splnit svůj úkol, stále využívá a obluzuje ho různými sliby. Královna z něj nakonec vymámí i informaci o tom, kde najít poklad faraonů, který smí být vyzvednut pouze v případě potřeby ochránit zemi. Královnina touha po bohatství jí pomůže překonat strach z prokletí, jež jí hrozí, pokud použije poklad neoprávněně. Panovnice však nepoužije získané bohatství na obranu země před Římem, jak slibovala, ale k marnivému koloběhu hostin, kterými v Tarsu okouzlí Marka Antonia. Harmachis teprve tehdy pochopí, jak byl zneužit a utíká od dvora. Změní svoji identitu a stane se uznávaným lékařem a mudrcem jménem Olympos, kterého lidé žádají o pomoc. Jeho věhlas je tak veliký, že ho začne prosit o radu i Kleopatra. Harmachis se tak dočká okamžiku, kdy se může panovnici pomstít. Ochotně poskytuje královně rady ohledně války s Octavianem, avšak tak, aby Kleopatře co nejvíce uškodil. Nakonec Harmachis využije svoji čarovnou moc, aby královně v bitvě u Aktia vnukl myšlenku na okamžitý útěk, protože jinak bude zničena. Harmachis škodí královně až do úplného konce, kdy ho ona sama požádá, aby ji namíchal jed. Těsně před smrtí Harmachis odhalí svoji skutečnou totožnost a vychutná si svoji pomstu, avšak zároveň ví, že královnu navzdory tomu všemu nedokázal přestat milovat. Po uskutečnění pomsty odchází Harmachis ke kněžím v Horním Egyptě, kde se přizná ke svým skutkům, a ti ho odsoudí k pohřbu za živa. 58

60 7. 2. Georg Ebers V roce 1997 byl v Českém Tešíně vydán historický román s názvem Kleopatra, jehož autorem je Georg Ebers. Bylo to třetí vydání tohoto díla, protože kniha byla publikována v Praze již v roce 1913 a V originále, tedy v němčině, vyšla kniha ve Stuttgartě v roce Samotný autor se v předmluvě knihy přiznává, že se rozhodl psát o nešťastné poslední egyptské královně, aby ukázal, že i pohanský starověk znal pravou lásku, která se projevuje tak, že spolu milenci chtějí být jak v životě, tak v okamžiku smrti, a do konce i potom. Dále G. Ebers píše, že před započetím vlastní tvorby, se řadu let věnoval studiu různých pramenů vypovídajících o Kleopatře. Jmenovitě uvádí historiky Plútarcha a Diona Cassia. Autor chtěl představit pravou osobnost panovnice a co nejpravdivěji vylíčit kulturu dané doby, 222 což se mu dle mého názoru podařilo vyplnit. Ke splnění tohoto cíle měl autor skvělé předpoklady. G. Ebers žil v letech 1837 až Studoval právní vědu, orientální jazyky, archeologii a egyptologii. Podnikl dvě cesty do Egypta a při druhé z nich objevil v Luxoru lékařský papyrus pocházející z doby 1500 let př. n. l., jenž dodnes nese jeho jméno. 223 Později se věnoval popularizaci dějin nilské země a napsal řadu románů například Uarda 224 či Dcera královská. 225 Jeho znalosti historické problematiky dané doby jsou patrné například v bohatém poznámkovém aparátu románu Kleopatra, kde autor vysvětluje řadu odborných termínů a jmen řeckých i egyptských bohů. Děj knihy je soustředěn do posledního roku Kleopatřina života a odehrává se výhradně v Alexandrii. Konkrétně začíná rokem 31 př. n. l., kdy panovnice pobývá mimo samotný Egypt, protože se po boku Marka Antonia účastní války proti Octavianovi, a končí smrtí královny. Z toho vyplývá, že samotná postava Kleopatry se v knize objevuje až téměř v polovině příběhu, kdy se vrátí z prohrané bitvy u Aktia do hlavního města. První část vyprávění se zaměřuje především na řadu postav, které znají panovnici již léta. Jako například její vozataj Archibios či obě komorné a zároveň nejdůvěrnější 222 Ebers, Georg: Kleopatra. Český Těšín 1997, s Georg Ebers. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online] [cit ]. Dostupné na: Originál vyšel v Leipzigu a ve Stuttgartu v roce U nás byla kniha publikována v Praze v letech 1880, 1930, 1932 a v Českém Těšíně v roce Originál vyšel ve Stuttgartu v roce U nás byla kniha publikována v Praze v letech 1881, 1882, 1883, 1927 a v Rokycanech v roce

61 přítelkyně Iras a Charmion. Ti všichni postupně zasahují do osudů ústředního mileneckého páru Diona a Bariny, protože se do této ženy bláznivě zamiloval i Kleopatřin syn Kaisarión. Kleopatra už od dětství toužila vždy a ve všem vyniknout. Tato ctižádostivost vedla občas panovnici k hrůzným činům. Také chtěla milovat a být milována. Samotní Egypťané považují Kleopatru za manželku Antonia, ale Římané v ní vidí jen zlodějku, která uloupila srdce manžela ctnostné Octavie. 226 Právě Kleopatřina nejistota v lásce se stala konečnou příčinou porážky v rozhodující bitvě. Kleopatra měla před bitvou pocit, že se na ní příliš projevuje stáří, a proto už ji Antonius nemiluje. Navíc věděla, že vojáci si nepřáli její přítomnost ve vojenském táboře, a tak uvažovala o tom, že se vrátí do Egypta. Toužila po vlastních dětech, které tam musela zanechat. Královna však chtěla odplout, až když bude jasné, že vyhráli. Ale bitva byla příliš nepřehledná. Myslela si, že tento vytoužený okamžik již nastal a rozhodla se k předem vytčenému činu. Avšak všechny její lodi ji ihned následovaly, stejně jako samotný Antonius. Kleopatra ale nevěřila, že ho za ní táhla láska, protože: Pravá láska neochromuje, ta naopak zdvojnásobuje všechno, co je na muži ryzího ona nesráží v prach ten skvělý obraz hrdiny, kypícího smělostí. Láska nedonutila poloboha, aby sledoval stopy prchající ženy. 227 Panovnice věří, že příčinou Antoniova útěku je kouzelný pohár, ze kterého mu dávala pít a tím ho k sobě připoutala. Postava Antonia disponuje několika přednostmi, ale zároveň má i několik slabin. Rád se nechával považovat za nejvelkomyslnějšího marnotratníka na světě. 228 Chybí mu ráznost a rozhodnost, kterou měl Gaius Iulius Caesar. Po bitvě u Aktia upadl v naprostou lhostejnost. Ke konečnému odporu proti Octavianovi se vzchopí jenom proto, aby mohl zemřít se ctí. Kleopatra v celém příběhu působí poněkud nejistě a nerozhodně. I během závěrečných bojů o Alexandrii stále tajně v koutku duše doufá, že Antonius nakonec zvítězí. Ze strachu však prchla do své hrobky, a z toho vznikly falešné pověsti o její smrti. Na to Antonius zareagoval vlastní snahou vzít si život. Nakonec však umírá v náručí královny. Navzdory předchozím obavám panovnice o to, že zestárla a ztratila svoji bývalou krásu, během setkání s Octavianem cítí, že se mu stále líbí. Uvědomuje si, že by 226 Ebers, Georg: Kleopatra. Český Těšín 1997, s Tamtéž, s Tamtéž, s

62 se od ní nechal svést, ale ona to nechce udělat, protože nedokáže předstírat lásku. Raději volí smrt prostřednictvím uštknutí kobrou. Její dvě oddané služky a přítelkyně umírají s ní, po vpíchnutí jedu Otfried von Hanstein Otfried von Hanstein se narodil roku 1869 v Bonnu a zemřel roku Dlouhá léta působil jako herec a později ředitel činoherního divadla. Později se však rozhodl stát se spisovatelem. K literární tvorbě ho vedl jeho velký koníček, a to cestování. Inspirován návštěvou mnoha exotických zemí napsal řadu románů z tohoto prostředí. 229 Jeho nejznámějším dílem se však stal román inspirovaný pobytem v Egyptě s názvem Kleopatra, který v originále vyšel v Berlíně v roce Českého vydání se kniha dočkala v Praze v roce 1929 a opakovaně i v roce Kniha začíná návratem Ptolemaia XII. do Egypta za pomoci Říma. Král nechává uškrtit svoji dceru Bereníké, protože si uzurpovala trůn pro sebe. Obě zbývající sestry mají na danou událost odlišný názor. Kleopatra svoji příbuznou lituje a pláče nad jejím osudem, zatímco Arsinoé se vidí o krůček blíže k vlastnímu převzetí vlády. Tento odlišný přístup je předzvěstí pozdějšího střetnutí obou sester o vládu v Egyptě. Děj pak sleduje postupné upevňování moci Kleopatry v zemi, nejdříve za pomoci Gaia Iulia Caesara a později Marka Antonia. Během rozhodující bitvy u Aktia Kleopatra omdlí a její služka Charmion vydává pokyn odplout, protože se bojí o život své paní. 230 Příběh končí dobrovolnou smrtí Kleopatry VII. pomocí kousnutí hadem, zatímco obě služebné zůstávají na živu. Postava Kleopatry VII. je v knize vylíčena jako klidně uvažující žena, která touží po lásce muže, ke kterému by mohla vzhlížet jako k bohu. Působí cudně, ale zároveň smyslně. Čiší z ní moudrost, vznešenost a ušlechtilost. Je pravým opakem své sestry Arsinoé, která se chová téměř jako prostitutka a jejíž bídný život končí smrtí z vyčerpání krátce po účasti v triumfálním průvodu Římem. Ve svém prvním milenci, Caesarovi, vidí poslední egyptská panovnice hrdinu, zrozeného k tomu, aby poroučel světu. 231 Až mnohem později během své návštěvy v Římě si uvědomí, že Caesar je již starý a občas se chová pošetile. Po jeho smrti dokonce ani nepláče, protože na něm 229 Informace převzaty z přebalu knihy Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha 1995, s Tamtéž, s

63 milovala jeho sílu a odvahu jít za snem světové říše. A právě nevyplněním této představy ji zklamal. Caesar opravdu v skrytu duše touží po neomezené moci, jakou kdysi měl Alexandr Veliký. Navenek však působí chladně a vypočítavě, ale dokáže být i neskutečně bláhový. V Kleopatře spatřuje: zosobnění veškeré krásy a génia, který sestoupil z nebe, aby jej vedl. 232 Je nadšen, že mu panovnice porodila syna, který se stane králem Egypta, protože v tom vidí symbolické dobytí nilské země Římem. Jeho radost vrcholí tím, že slibuje matce svého dítěte sňatek. Podle některých badatelů Caesar opravdu ke konci života uvažoval o uzavření dalšího sňatku. 233 Marcus Antonius je nezkrotným mužem překypujícím silou, kterému však chybí státnické schopnosti. Stal se diplomaticky neškoleným dobyvatelem, jenž nestačil duchu bystré Kleopatry. 234 Po vítězném arménském tažení si bere Kleopatru za manželku, po té co se rozvedl s Octavií. Během bouřlivých událostí jedná příliš šlechetně, a proto také nakonec podlehne bezcitnému a sobeckému Octavianovi Emil Ludwig Emil Ludwig žil v letech 1881 až Pocházel z Polska, ale během života se přestěhoval do Švýcarska a USA. Studoval práva, ale později zkoušel psát a pracoval jako žurnalista. Stal se autorem mnoha slavných životopisných románů například o Goethovi, o Napoleonovi či o Bismarckovi. 235 V roce 1937 vyšlo v New Yorku a Amsterodamu jeho dílo o Kleopatře. Tento román vyšel v českém jazyce v Praze v roce Příběh začíná v době, kdy je Kleopatře VII. jedenáct let. Už tehdy přemýšlí, jak se zbavit starší sestry, aby mohla nastoupit na trůn, a jak využít k vzestupu země římskou říši. K této své myšlence se vrací i o několik let později, když do Egypta přichází C. I. Caesar. Kleopatra je velmi sebevědomá a věří, že imperátor nepřišel do její země jen kvůli vyplacení dluhů. Caesar je velkým znalcem žen a královna věří, že její pověst je taková, že Caesar nemohl odolat a přišel za ní. Do královny se ihned zamiluje nejen kvůli jejímu vzhledu, ale i její odvaze, vynalézavosti a smělosti. Jeho 232 Tamtéž, s Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 115 a také Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha 1995, s Emil Ludwig. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online] [cit ]. Dostupné na: 62

64 city jsou tak silné, že v Egyptě zůstane do té doby, než se narodí syn, kterého zplodili. Ve skutečnosti Caesar Egypt opustil dříve, než přišel jeho potomek na svět. 236 V Římě se chování obou hlavních protagonistů proměňuje. Kleopatra zpyšněla a Římany opovrhuje. Je pevně přesvědčena o svém sňatku s Caesarem, a proto nechá Ptolemaia XIII. odstranit. Caesarova troufalost taktéž narůstá, myslí, že si může dělat, co chce. Avšak všechny plány překazí Caesarova vražda. Dalším Římanem, s nímž se Kleopatra rozhodne spojit svoje síly, je Marcus Antonius. Ten byl vždy skvělým vojenským důstojníkem, avšak jen podřízeným. Na zastávaní nejvyššího postu není Antonius stavěný. Chybí mu trpělivost a chladnokrevnost. U ničeho nedokáže udržet správnou míru. U Aktia Kleopatra konečně pochopí, že s Antoniem po boku nikdy nedosáhne toho, po čem toužila. Pokud bitva skončí Octavianovým vítězstvím, budou oba ztraceni. Když vyhrají oni, vrátí se Antonius do Říma, ale ne jako král, ale jako obnovitel staré republiky. Kleopatra doufá, že útěkem z bitvy se vyhne oběma pro ni nevýhodných variantám. Antonius však prchá s ní a oba čeká nevyhnutelná smrt. Autor už dříve napsal řadu spíše životopisných než historických románů a ani toto dílo nijak nevybočuje z jeho způsobu tvorby. Na řadě míst je do textu vložena citace antických autorů, kteří se o životě Kleopatry VII. ve svých dílech zmiňovali. Nalezneme zde především četné úryvky z Plútarcha. E. Ludwig se tak snaží svoji občasnou dějovou fabulaci co nejvíce podložit historickými fakty Judith Tarr Román nazvaný Trůn bohyně Isis, který napsala Judith Tarr, vyšel v České republice opakovaně v Ostravě v letech 1997, 2002 a V originále byla kniha vydána v New Yorku v roce Autorka se narodila roku 1955 a vystudovala fakultu středověkých studií na univerzitách v Yale i v Cambridge. V současné době se věnuje literární činnosti. Kromě historických románů tvoří i žánr fantasy. Mezi její další díla patří například romány Sloup ohně 237 z doby vlády Amenhotepa IV. a Pán dvou zemí 238 o Alexandru Velikém. 239 J. Tarr v doslovu své knihy uvádí, že prostudovala řadu starověkých pramenů i sekundární literatury, před tím než přistoupila k samostatné tvorbě. Z antických autorů 236 Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S V originále vyšlo v New Yorku v roce U nás publikováno v Ostravě v roce V originále vyšlo v New Yorku v roce U nás publikováno v Ostravě v roce Informace převzaty z přebalu knihy Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava

65 J. Tarr jmenuje Suetonia a Plútarcha. Z novodobých badatelů se zmiňuje o M. Grantovi, L. Hughesové-Hallettové, 240 J. M. Carterovi 241 a snaží se stručně vyjmenovat události a tvrzení, která jsou založena na skutečnosti, a naopak vymyšlená. 242 Román obsahuje vysvětlivky různých pojmů a jmen a také slovníček zeměpisných i mythologických pojmů. Bohužel snahy autorky o to, aby kniha vypadala co možná nejdůvěryhodněji, kazí český překlad Kláry Pavukové. Například psát jméno egyptského boha mrtvých ve tvaru Ozíris, mi přijde naprosto otřesné. Kniha začíná roku 41 př. n. l., kdy Kleopatra v Alexandrii vzpomíná na Gaia Iulia Caesara, kterému stále nemůže odpustit jeho smrt, kvůli níž neuskutečnil plán o rozsáhlé říši. Na jeho adresu poznamenává: Moudří muži žijí, aby dokončili, co začali. Umírají jen hlupáci. 243 Následující vyprávění se však soustředí na jejího druhého milence Marka Antonia a jejich společný osud. Celou knihou je pak provázejí jejich přátelé a později manželé Dione, kněžka a zároveň hlas bohyně Isidy, a Lucius Servilius, římský augur. 244 Kleopatřin obličej rozhodně neoplývá neskonalou krásou, ale královna tento svůj nedostatek dokáže plně nahradit vznešeným vystupováním a uhrančivostí. Miluje rozhovory s moudrými a učenými muži. Plně si uvědomuje, že Egypt Řím potřebuje, a proto se rozhodne pro cestu do Tarsu za Antoniem. Vždy se snaží vystupovat klidně, nikdy nezapomíná na svoje povinnosti a plně se soustředí na jejich vykonání. Za žádných okolností nepřeruší práci před jejím dokončením. Jediný okamžik, kdy úplně vypadne ze své královské role, nastane ve chvíli, kdy se dozví o sňatku Antonia s Octavií. Panovnice prudce zaútočí na posla, jenž tuto zprávu doručil, a pak se dokonce uchýlí k magii a čárům, aby na Octavii i Antonia seslala zlé duchy a různé fúrie. V tom jí však zabrání její přítelkyně Dione a přesvědčí ji o nesmyslnosti takového činu. Marcus Antonius je chvástal, který se rád otočí za každou sukní. Není moc vychytralý ani tak duchaplný, jako býval Caesar. Chybí mu oslnivost a velikost ducha slavného Alexandra, ale i přesto se ho snaží při vojenském tažení do Parthie napodobit. Vždy se pokouší všechny své povinnosti a rozhodnutí odsunout co nejvíce, ale když 240 Cleopatra: Histories, Dreams and Distortions. New York a London The Battle of Actium. New York a London Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava 1997, s Tamtéž, s Augur byl kněz, který věštil z letu ptáků. 64

66 už musí jednat, tak přímo a jasně. Je přesvědčen o tom, že on ovládá Kleopatru a ne naopak, a také o tom, že všechno co dělá, činí pro dobro Říma. 245 Kleopatra i Antonius vystupují příliš sebevědomě a domýšlivě. Až v okamžiku, kdy se ocitnou obklíčeni u Aktia, si uvědomí svoji chybu. Proto jejich jedinou snahou v rozhodující bitvě není vyhrát, ale pouze se probít pryč a odplout zpět do bohatého Egypta. Antonius však následně ztrácí své odhodlání a propadá zádumčivosti. Královna však stále věří ve vítězství, a to za jakoukoli cenu: I kdybych musela Oktaviána pustit, do své postele. 246 Po smrti Antonia ve svém náručí se však rozhodne také pro smrt. Aniž by se setkala s Octavianem, nechá se ve své hrobce uštknout hadem, kterého tam již měla přichystaného pro všechny případy Vlasta Brtníková Kniha Velká královna české autorky Vlasty Brtníkové vyšla v Praze v roce 1995 a Je to doposud jediné dílo, které napsala tato majitelka nakladatelství a zároveň viceprezidentka Festivalu spisovatelů Praha. 247 Román začíná v době, kdy se Kleopatra VII. stává spoluvladařkou svého otce Ptolemaia XII. Cítí se velmi nejistě i nerozhodně, ale zároveň je plna očekávání, jak svoji úlohu zvládne. Na pochybnosti však není čas. Otec brzy umírá a ona se dostává do střetu s poručníky svého bratra. Velmi nebezpečný soupeř se skrývá v její sestře Arsinoé, která je drzá, sebevědomá a velmi výřečná. Zvláštní je, že Kleopatra má sestru ráda a později za každou cenu trvá na tom, aby zůstala na živu. Kleopatra však více než na správu země myslí na muže, protože stejně jako každá mladá dívka touží po někom, koho by mohla milovat a kdo by jí zároveň tento cit oplácel. Nechce, aby jejím milencem byl nějaký obyčejný sluha či poddaný. O sobě si totiž myslí, že je víc než obyčejný smrtelník, a tak potřebuje i neobyčejného partnera. Takového člověka nalezne v Gnaeovi Pompeiovi mladším, synu Caesarova protivníka. S ním prožívá první romantickou lásku. Po jeho odchodu však rázem z milostného opojení vystřízliví. Její protivníci a sourozenci jí usilují o život. Ve skutečnosti není 245 Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava 1997, s Tamtéž, s Festival spisovatelů Praha spojí čínskou literaturu s amerických undegroundem. In: Zpravodajský portál Novinky. cz [online] [cit ]. Dostupné na: 65

67 jisté, zda se Kleopatra s Pompeiem mladším setkala, či ne. O jejich milostných pletkách se zmiňují jen někteří autoři. 248 Dalším, kdo naplní její touhu po lásce, je Gaius Iulius Caesar. Nebojácný a odvážný, avšak vůči ostatním také poněkud povýšený a vychloubačný. Člověk, který vždy promýšlí víc věcí najednou, protože je cílevědomý a neústupný. Jedná rozhodně a obětavě. Na Kleopatře obdivuje, že si ví se vším rady a umí se jasně rozhodnout. Rád s ní rozmlouvá a pozoruje její bystré uvažování. Kleopatra plánuje založení veliké světové říše a doufá, že tyto její představy dovede do úplného zdaru její syn. Caesar však věří, že tyto touhy naplní sám, a tím se vyrovná legendárnímu Alexandrovi Velikému. Ale všechno zhatí Caesarova vražda. Kleopatřiny plány má pomoci naplnit další Říman - Marcus Antonius. Avšak ten jedná příliš lehkomyslně a důvěřivě s každým, kdo se vyskytne v jeho blízkosti. Jeho prokletím je nerozhodnost. Často volí obojaká řešení, která mu umožní v budoucnu znovu změnit volbu. Rozhazuje peníze za svoje povyražení a jedná nespolehlivě. Kleopatra neustále přemýšlí, co dělat či jak se zachovat pro dobro dětí, Egypta i jí samotné. Nakonec v domnění, že udělá nejlépe, když nechá Antonia samotného, aby vedl boj, jak uzná sám za vhodné, odplouvá od Aktia. Avšak její milenec prchnul za ní, aniž by zvážil důsledky svého činu, které nakonec vedou k sebevraždě jich obou Siegfried Obermeier V roce 1998 vyšla v Praze kniha Siegfrieda Obermeiera Kleopatra ve znamení hada. V originále vyšlo dílo v Mnichově a v Bernu v roce Autor se narodil v roce 1936 v Mnichově. Po studiích na gymnáziu začal pracovat v rozhlasu. Později se věnoval psaní románů, jejichž inspiraci čerpal z četných cest do zahraničí. 249 Mezi jeho díla patří například Achnaton Ve znamení slunce 250 či Caligula hrozivý bůh. 251 Hlavní postavou a zároveň fiktivním autorem knihy je Olympos, který byl třicet let po smrti královny Kleopatry VII. pověřen Octavianem sepsáním svých vzpomínek. Ve svém spisu často naznačuje, že jen on píše pravdu a zároveň tvrdí, že jiní autoři, kteří tyto události popsali, se mýlí. Olympos se poprvé setkal s panovnicí na jihu Egypta v době, kdy ještě vládla společně se svým bratrem Ptolemaiem XIII., a osvědčil se jako 248 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka, Praha 2003, s Taktéž i Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra, Nový Orient, 1996, č. 3, s Siegfied Obermeier [online]. [cit ]. Dostupné na: V originále vyšlo v Bernu v roce U nás publikováno v Praze v letech 2002 a V originále vyšlo v Reiberku u Hamburku v roce U nás publikováno v Praze v letech 1996 a

68 skvělý lékař, když jednomu z jejich dvořanů zachránil nohu před amputací. Další shledání se odehrálo o několik let později v Alexandrii. V té době už v zemi pobýval Gaius Iulius Caesar. Olympos byl jmenován dvorním a osobním lékařem královny. Z tohoto postu pak sleduje další osudy panovnice a doprovází ji i na jejich zahraničních cestách. Postupně se z nich stávají přátelé a během zpáteční cesty z Říma se Olympos dokonce nechá královnou přemluvit a otráví jejího bratra Ptolemaia XIV. Děje se tak v zájmu Egypta, protože jinak by hrozila nová vlna povstání a snad i další válka. Vzhledem k tomu, kdy se stal Olympos součástí egyptského panovnického dvora, věnuje lékař jen málo pozornosti Caesarovi. Bližší charakteristika této postavy je možná pouze na základě popisu událostí v Římě během Kleopatřiny oficiální návštěvy. Smyšlení lidu v té době je však silně poznamenáno nelibostí z jeho vztahu s egyptskou královnou. Nižší vrstvy společnosti v Caesarovi, trpícím záchvaty epilepsie, vidí svého miláčka, protože pohrdá senátem. Vyšší vrstvy ho však kritizují. Podle nich se přestává ovládat, ztrácí dřívější přehled o událostech a cit pro umírněnost. Existují obavy, že Caesar chce skrze Kaisarióna, k němuž se přihlásil jako otec, založit novou královskou dynastii. Diktátor na všechna varování nijak nereaguje a tváří se bezstarostně, což nakonec vede až k jeho zavraždění během zasedání senátu. I samotná Kleopatra přijímala všechna varování ohledně postavení Caesara v Římě lehkomyslně a nevěřila jim. Zprávu o Caesarově smrti přijímá chladně a věcně uvažuje, co je potřeba udělat dál. Pevně a neotřesitelně věří, že jí bohové pomůžou správně rozhodnout, ke komu se v nastalé situaci přidat zda k Marku Antoniovi, či k Octavianovi. Během svého života se královna vždy řídí jedním pravidlem: Pro své přátele udělám všechno na světě, stejně jako udělám všechno, naprosto všechno, abych zničila své nepřátele. 252 Je přesvědčena, že muži jsou na světě proto, aby sloužili ženám, a to jak v politice, tak i v rodině a v posteli. 253 Dává si dobrý pozor, aby před svým okolím skryla většinu svých pocitů. Marcus Antonius rád vtipkuje a pořádá hostiny, během nichž vypije spousty vína. Není namyšlený a je naprosto oddaný svým vojákům, o čemž svědčí fakt, že řeší každou jejich stížnost osobně. Ani sebeodvážnější žert udělaný na jeho adresu mu nezkazí dobrou náladu. Občas se však chová ješitně a chce být tím největším, nejlepším a nejchytřejším ze všech. 254 Postupně se také mění jeho vztah ke Kleopatře. 252 Obermeier, Siegfried: Kleopatra ve znamení hada. Praha 1998, s Tamtéž, s Tamtéž, s

69 Stává se z něj věrný pes, jehož oči jsou naplněné láskou, důvěrou a odevzdaností. Po vítězství v Arménii posílá Octavii rozvodový dopis a během tichého soukromého obřadu uzavírá manželství s egyptskou královnou. Postupně si osvojuje monarchistické manýry. Každý veřejný majetek ve Východní říši považuje za svůj a nakládá s ním dle vlastní libosti. Během válečných událostí však vystupují na povrch i jeho nedostatky. Většinou jedná dost neopatrně a důvěřivě. Ještě před osudnou bitvou u Aktia říká, že si nepřeje Oktavianův pád a raději by spolu s ním vládl římské říši. Sám by rozhodoval o zahraničních záležitostech a kolegu by nechal jednat v Římě se senátem. 255 Lituje, že nechal události dojít tak daleko. Kleopatra nechce opustit vojsko, protože se bojí, že kdyby nechala náladového Antonia bez dozoru, tak by se mohl s Octavianem domluvit na míru a ji i Egypt dohodě obětovat. Ještě před bitvou posílá panovnice Olympa do svatyně Nekromanteion, aby zde promluvil s duchem velikého Caesara a zeptal se ho, jak se dá nadcházející válka vyhrát. Odpověď zněla: Ať zdar, nebo pohroma, záchrana je na moři. 256 Kleopatra tedy vymyslela plán, který Antonius převzal za vlastní. Veliké egyptské lodě si měly vynutit průjezd Octavianovým obklíčením u Aktia a zamířit do Egypta, kde se připraví na rozhodující bitvu. Královna věří, že ztratila pouze jednu bitvu, celou válku však zdaleka ještě ne. Podniká všechno možné, aby zachránila trůn i samotnou dynastii. Antonius ale už nevěří v budoucnost, nedělá nic a pouze si stěžuje na nevděk všech bývalých přátel, kteří ho nyní opustili. Po informaci o zradě dalších lidí se dokonce pokouší otrávit. Nakonec však Antonius sebere poslední síly a snaží se o obranu Alexandrie. Všechno už je však ztraceno a příběh končí smrtí obou milenců dle tradičního líčení Plútarcha. Kleopatra se nechala uštknout hadem a její věrné služebné se otrávily arsenikem. Lékař Olympos byl společně s Kleopatřinými potomky veden v triumfálním pochodu Římem, avšak nakonec byl samotným Octavianem omilostněn a byla mu zařízena lékařská ordinace Margaret George Americká autorka Margaret George se narodila v roce 1943 a léta se živí jako profesionální spisovatelka. Mezi její slavné romány patří například díla 255 Tamtéž, s Tamtéž, s

70 o Jindřichovi VIII. či o Maří Magdaléně, které však u nás ještě nebyly publikovány. 257 V České republice ve Frýdku-Místku vyšel zatím pouze její dvojdílný román Paměti Kleopatry, a to v roce V originále vyšly v New Yorku v roce Autorka na knize usilovně pracovala několik let. Kvůli věrohodnosti románu strávila mnoho času v Egyptě a v muzeích v Římě, v Izraeli a v Anglii. 258 V roce 1999 se román dočkal i své filmové podoby, o tom však čtenář nalezne bližší informace v kapitole pojednávající o filmech. Příběh je líčením samotné Kleopatry VII., jak ho napsala během posledního roku svého života na deset papyrových svitků. Musím podotknout, že vlastní memoáry egyptští panovníci obvykle nepsali. Na začátku zachycuje Kleopatra vzpomínky z dětství na jednotlivé členy rodiny. Snad nejvíce prostoru věnuje nevlastní sestře Arsinoé, která už od útlého mládí vynikala svojí lstivostí a podvodností. Chovala se často arogantně a věřila, že jí její krása dává neobyčejnou moc. Přestože Kleopatra VII. je až třetím dítětem svého otce, tajně doufá, že jednoho dne usedne na trůn. Ovšem nikdy by se nedopustila takového činu jako její starší sestry, které během otcova pobytu v zahraničí samy uzurpovaly vládu, za což musely později nést následky. Pro Kleopatru toto období znamenalo dobu plnou obav o vlastní život, ale zároveň si uvědomila, že žena může Egyptu vládnout sama bez manžela, o což se pokusí po smrti svého otce. Do Kleopatřina života výrazně zasáhne Gaius Iulius Caesar, který vždy tajemně a obratně skrývá všechny své plány a myšlenky, ačkoliv má pokaždé do nejmenšího detailu vše promyšleno. Nade všechno na světě miluje rychlost, bohatství a odvahu. Touží dokončit výboje slavného Alexandra Velikého, dobýt Parthii a Indii. Ke svým nepřátelům se chová nanejvýš shovívavě, ale zároveň od nich očekává vděčnost. Na Kleopatře obdivuje Caesar její chytrost, vynalézavost a horlivost, s jakou se vrhá za svými přáními. Zároveň také věří, že společně tvoří ideální pár. Caesar chce stvořit novou dědičnou říši, jež vznikne spojením Egypta s Parthií, kterou dobije. Tam by mohl jednoho dne vládnout Kaisarión. 259 Avšak královna s tím nesouhlasí. Stačí jí silný, nezávislý Egypt, kde budou obyvatelé žít v míru. Stejně kriticky se panovnice dívá na řadu poct, které Caesar získává od senátu, což se nakonec ukáže jako oprávněné, když dojde k Caesarově zavraždění. 257 Informace převzaty z přebalu knihy George, Margaret: Paměti Kleopatry I. Frýdek-Místek Janouch, Roman: Pravda o Kleopatře? Projděme její paměti! Haló noviny, 2003, č. 11, s George, Margaret: Paměti Kleopatry I. Frýdek-Místek 1999, s

71 Kleopatřino setkání s dalším mocným Římanem Markem Antoniem, tvoří předěl mezi dvěma díly rozsáhlého románu, ale také změnu v jejím uvažování. Královna chápe, že pokud bude v budoucnu nadále chtít udržet nilskou zem nezávislou a předat ji svému synu Kaisariónovi, bude si muset toto právo vybojovat. Časem však postřehne, že Antonius, kterého si k tomuto úkolu vybrala, má své chyby. Je příliš ochotný a rád se nechá vést každou silnou osobností ve své blízkosti. Narozdíl od jiných románů však v tomto díle Antonius drží své požitkářství na uzdě a netráví většinu volného času ve vinném opojení. Chová se střídměji a rozumněji. Nepropadá po prohře v parthském tažení zoufalství. Ale i přesto dlouho odmítá Kleopatřiny nabídky, aby se pokusil převzít vládu nad světem. Příliš dlouho mu trvá, než pozná, že Octavianus nemíní dodržet žádnou ze smluv, kterou spolu uzavřeli. Vzhledem ke své nekonečné loajalitě k Římu v žádném případě nechce udělat v nadcházející válce první krok, čímž přijde o všechny výhody, které z počátku měl. Moc dlouho čeká, jaké kroky podnikne jeho protivník, než sám něco udělá. To nakonec vede k uvěznění celého vojska v zálivu u Aktia, odkud se po dlouhé době strávené v obklíčení pouze snaží ve zbídačeném stavu uprchnout, namísto rozhodujícího boje o vítězství. Antonius nehledá útěchu v pohárech vína jako v jiných románech, ale v prosté samotě a odloučení od lidí. Nakonec se dokáže vzchopit k závěrečné obraně Alexandrie, ale na vše je již pozdě. Poslední zbytky vojska ho opouštějí a on hledá důstojnou smrt na hrotě svého meče. Obdobně i Kleopatře nezbývá nic jiného než spáchat sebevraždu pomocí kobry. O závěrečné líčení osudu jejich dětí se postaral věrný lékař Olympos, který vše zapsal na poslední papyrový svitek. V závěrečné autorské poznámce se spisovatelka snaží stručně shrnout, které události líčila na základě dochovaných informací obsažených v dílech Suetonia, Plútarcha a Dia Cassia a u kterých výrazně popustila hranice své fantazie Maria Regina Kaiserová Maria Regina Kaiserová se narodila v roce 1952 v Trevíru. Vystudovala dějiny starověku a klasickou archeologii ve Frankfurtu. Několik let se věnovala výzkumným pracím, ale později začala psát knihy. 260 V Bratislavě v roce 2006 vyšel v českém 260 Informace převzaty z přebalu knihy Kaiserová, Maria Regina: Arsinoé královna Egypta. Bratislava

72 jazyce její historický román Arsinoé královna Egypta, který byl v originále vydán v Mnichově a ve Vídni v roce Celý příběh vypráví Arsinoé, která žije na pobřeží Hispánie. Vzpomíná na své mládí, kdy byla chytrá a sebevědomá, plná soucitu i něžnosti k lidem a zvířatům. Už jako dítě se naučila ovládat a patřičně chovat na veřejnosti. Není však ctižádostivá jako starší a zároveň nevlastní sestra Kleopatra VII., kterou nenávidí. Naopak velmi dobře vychází se svými dvěma bratry Ptolemaii i s nemanželskou dcerou svého otce Baryllis. Z Kleopatry čiší vrozená autorita a šarm, i když není tak krásná jako Arsinoé. Postrádá také laskavost svojí setry a naopak se chová tvrdě a nemilosrdně ke všem ve svém okolí. Ptolemaios XIII. dospívá v jejím stínu, získává sebevědomí a nakonec pošle svoji sestru a zároveň manželku do vyhnanství. Nejraději by se oženil s Baryllidou, ale to nechce připustit jejich vychovatel eunuch Ganymédes, rovněž syn Ptolemaia XII. Do událostí však zasáhne příchod Gaia Iulia Caesara, který působí velmi inteligentně a pozorně, ale také arogantně. Autorka o něm tvrdí, že jeho příchod do Egypta byl zapříčiněn dluhy, které ho tížily a které potřeboval splatit. Caesar na počátku vůbec nepochopil situaci v Egyptě a naprosto podcenil zdejší nebezpečí. Oči mu otevře až Kleopatra VII., jež se k němu nechá tajně dopravit. Na pokus o atentát Caesar reaguje tak prudce, že dokonce Ptolemaia XIII. zbičuje. Během alexandrijské války uprchne Arsinoé s Ganymédem z paláce a vdá se za vůdce egyptské armády Achilláa, kterého prohlásí za nového faraona. Doufají, že jednou pro vždy vyženou ze země Římany a budou dobrotivě vládnout Egyptu, který rozšíří o další africká území. Caesar se však rozhodne propustit z paláce Baryllis a později i Ptolemaia XIII. Egypt má náhle dva krále, a proto nechá Ganymédes Achilláa zabít. Caesar nakonec v alexandrijské válce vítězí, avšak tělo údajně utonulého Ptolemaia XIII. se nikdy nenajde. Ve skutečnosti nechal Caesar utonulé tělo mladého panovníka najít a vystavit, aby předešel pochybnostem o jeho přežití. 261 Arsinoé a Baryllis jsou vedeny v Caesarově triumfu ulicemi Říma. Po jeho skončení však imperátor rozhodne, že budou obývat jeho malý dům v ústraní, a dokonce přinutí Arsinoé, aby se stala jeho milenkou. Caesar si totiž nechává otevřená zadní vrátka pro případ, že by nebylo nadále možné udržet Kleopatru VII. na egyptském 261 Southern, Pat: Julius Cäsar. Essen 2001, S

73 trůně. Pak by jako staronovou královnu dosadil Arsinoé, kterou Alexandrie zbožňuje. Arsinoé dokonce porodí Caesarovi syna Afrahata. Caesar totiž: Bažil po následnících a kochal se představami, že dobude celý svět krví a spermatem. 262 Tato tvrzení je nutná považovat za naprosté fabulace autorky. Caesar mohl jen stěží doufat v to, že jeho potomci obsadí celý svět, když během svého života zplodil pouze dceru Iulii a pravděpodobně ještě syna Kaisarióna. Ze strachu z Kleopatry, která neočekávaně připlula do Říma, raději odchází Arsinoé se svými nejbližšími do Efesu. V ústraní Artemidina chrámu plánuje pokus o návrat do Alexandrie spolu s Ptolemaiem XIII., který se objevil v městě Ardu. Avšak Kleopatra dokázala na svoji stranu získat dalšího velkého Římana, a to Marka Antonia, který jí slíbí, že její sestru Arsinoé i Ptolemaia XIII. jednou provždy sprovodí ze světa. Antonius pověří splněním úkolu svého nevlastního sourozence Metella, který úkol přijme. Avšak proto, že se zamiloval do Arsinoé, místo ní zavraždí Baryllis. Arsinoé s Metellem pak žijí jako prostí občané v Sýrii a později v Hispánii. Autorka doplnila román chronologickou tabulkou, slovníčkem cizích pojmů a také rodokmenem osob, které se v jejím díle vyskytují. Šikovně zde však označila, které postavy jsou skutečné historické osobnosti a které jsou smyšlené. S postavami poslední egyptské královny, C. I. Caesara i Marca Antonia se čtenáři mohou setkat i v dalším románu této autorky. Jedná se o dílo Bereníké dcera Kleopatry, které bylo v originále vydáno v Bergisch Gladbachu v roce 2004 a v českém jazyce byla kniha publikována o tři roky později v Bratislavě. Avšak mnou sledované osoby se tu vyskytují jen okrajově v několika úvodních kapitolách, aby dokreslily mládí Bereníké, která se narodila krátce po smrti Caesara Colin Falconer Colin Falconer se narodil v roce 1953 v Londýně. Později se přestěhoval do Austrálie a pracoval jako žurnalista. Často cestoval a sbíral materiály pro svá díla. Nyní se plně věnuje románové tvorbě. Mezi jeho díla patří například román o dobytí Mexika či publikace o ruské šlechtičně ve 20. století. 263 V New Yorku vyšel v roce 2000 jeho historický román o Kleopatře VII. nazvaný When We Were Goods, který vyšel v Praze v letech 2003 a 2008 s titulem Soumrak bohů. 262 Kaiserová, Maria Regina: Arsinoé královna Egypta. Bratislava 2006, s Colin Falconer. In: Fantastic Fiction [online] [cit ]. Dostupné na: 72

74 Příběh začíná v roce 51 př. n. l., kdy umírá Ptolemaios XII. a na trůn nastupuje jeho dcera Kleopatra VII. Chápe, že si nebude moci dopřát ani chvíli oddechu, protože kolem číhá spousta lidí, kteří chtějí moc pro sebe. Je příliš mladá a bez zkušeností, ale inteligentní. Po té co je vyhnána z paláce, vidí svoji jedinou šanci ve spojení s mocným Římanem. Gaius Iulius Caesar se prý velmi zajímá o ženy, a tak mladá krásná královna doufá, že ho dokáže zaujmout svým vzhledem i panenstvím. Využije svůj důvtip a vymyslí fintu s kobercem, jenž ji umožní nepozorovaný návrat do paláce. Avšak malá chybička se vloudila. Z nedostatku vzduchu Kleopatra zavinutá v koberci ztratí vědomí a Caesar ji musí křísit. Z římského imperátora čiší na každém kroku ohromná autorita, ale zároveň vzbuzuje v lidech důvěru. Díky své moci si dělá, co chce, a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Tvrdí, že: Nic takového jako spravedlnost neexistuje. Je jen moc a způsob, jak ji použijeme. 264 Avšak těžko se proniká pod jeho důstojnou masku, kterou neodkládá ani v soukromí. Kleopatře se zdá, že se svým plánem vzbudit v tomto muži lásku a omotat si ho kolem prstu neuspěje. Proto se rozhoduje mít s ním dítě, a tím si ho k sobě připoutat. Teprve potom, co se oba milenci opět setkají v Římě, poodkrývá Caesar roušku svých skutečných citů a úmyslů. Poznal, že Egypt je téměř nevyčerpatelný zdroj peněz, a mohl by ho využít ke zbudování celosvětové říše, jejímž králem by byl on a po něm by ji zdědil Kaisarión. Avšak cesta k tomuto jejich společnému cíli není snadná. Na Kleopatru jako ženu v čele státu se Římané dívají opovržlivě. Zastávají názor, že: Žena je paličaté stvoření, kterému nesmí být dopřána sebemenší svoboda, protože by ji okamžitě zneužila k nevázanostem a k páchání nepravostí. 265 Vytvoření celosvětové říše nakonec zabrání Caesarova vražda. Zajímavé je, že po něm zbyly dvě závěti. První testament činí hlavním dědicem Octaviana, ale druhý Kaisarióna. Tu však Marcus Antonius potají zničí. V pozvání do Tarsu vidí Kleopatra skvělou příležitost, jak se vrátit do hry o moc nad celým Středomořím. Avšak Antonius se se svou inteligencí nemůže s Caesarem měřit. Všechny jeho úmysly a plány mu koukají z očí. Kdykoliv má příležitost, chová se jako nedospělý chlapec milující bezstarostný život a nevázané radovánky. Bojí se odpovědnosti a rozhodování. 264 Falconer, Colin: Soumrak bohů. Praha 2003, s Tamtéž, s

75 Kleopatra se do něj bezmezně zamiluje a snaží se ho získat pro svůj sen světové říše. Antonius však nevidí, že mu sláva leží na dosah ruky. Nechce pochopit, že jeho pravým nepřítelem je Řím a ne Parthie. Až do poslední chvíle se snaží být věrný a loajální vůči Octaviánovi a jejich dohodám, což vede k neustálým ústupkům a oddalování střetu, takže se ocitne v obklíčení u Aktia. Zde se rozhodne umožnit Kleopatře návrat do Egypta a sám v bitvě buď zahyne, nebo se zbytkem lodí napadne Řím. Avšak střetnutí se vyvíjí katastrofálně a on se upne k myšlence, že pokud přežije velitel, je možné bojovat dál a zvítězit později. Proto uprchne. V Alexandrii pak oba milenci páchají sebevraždu dle známého scénáře Plútarcha Jacqueline Dauxoisová Román Cléopâtre autorky Jacqueline Dauxoisové vyšel v originále v Paříži v roce V České republice se kniha dočkala svého vydání v Praze o čtyři roky později pod názvem Kleopatra. J. Dauxoisová je autorkou mnoha románů a autobiografií. Její pozornost se soustředí především na osudy významných žen historie. Napsala knihy pojednávající o královně ze Sáby, o Nefertiti či o Messalině. 266 Autorka zachytila život poslední egyptské panovnice stručně od mládí až po její smrt. Kleopatra během svého dospívání sleduje, jak je její otec Ptolemaios XII. nucen kvůli vzpouře uprchnout ze země. Na trůn usedá jeho manželka, kterou krátce po smrti vystřídá její dcera Bereníké. S tou udržuje Kleopatra velmi přátelský vztah, což jí otec po návratu do země vyčítá. Popravu Bereníké pak obhajuje tím, že ho zradila a navíc je to v jejich rodině běžné, zabíjet příbuzné. Kleopatře prorokuje: Jednoho dne necháš odstranit své bratry. Jestli zaváháš, otráví oni tebe. 267 Otec však vidí, že jeho dcera je velmi bystrá a učiní ji svou spoluvládkyní. Naprosto odlišný je vztah Kleopatry s její další sestrou Arsinoé. Mladší sestra ji nenávidí a chce ji odstranit, aby sama mohla usednout se svým bratrem Ptolemaiem XIII. na trůn. Nakonec dokáže o svém plánu přesvědčit i Ptolemaia XIII. Společně plánují vraždu Kleopatry, která jako královna podle nich naprosto špatně vede zahraniční politiku země. Oba si myslí, že Egypt je mnohem silnější než Řím. Kleopatra však včas z paláce uteče. Gaius Julius Caesar má pověst nejmocnějšího a nejnedůvěryhodnějšího muže. Je o něm známo, že věří jen síle a násilí si plete s právem. Jeho armáda rozsévá smrt 266 Informace převzaty z přebalu knihy Dauxoisová, Jacqueline: Kleopatra. Praha Dauxoisová, Jacqueline: Kleopatra. Praha 2004, s

76 a on přitom tvrdí, že přináší svobodu a mír. Umí jen přivlastňovat a ničit. 268 Právě kvůli této pověsti Kleopatra Caesara nenávidí a zprvu s ním vyjednává o svém návratu na trůn pouze pomocí poslů. Kvůli zdlouhavému jednání se však nakonec do paláce dostaví sama a imperátora ihned okouzlí její krása. Její nenávist k Caesarovi se však jen velmi pomalu během dlouhých měsíců alexandrijské války mění v přátelství a nakonec v lásku. Caesar propadá milostnému citu naprosto bezhlavě. Ani po skončení války nechce Kleopatru opustit. V Římě pak na ni netrpělivě čeká a teprve za její přítomnosti slaví své čtyři triumfy. Oba jsou ve městě milováni a celý Řím jim leží u nohou. 269 Až časem se v lidech začne probouzet závist, která nakonec ústí v Caesarovo zavraždění. Po návratu do země se opět objevuje postava Arsinoé, která uprchla z Efesu zpět do Alexandrie a pokouší se o převrat. Její pokus se však nezdařil a končí ve vězení, odkud po letech putuje na popraviště. Během hladomoru, který zemi sužuje po nedostatečných záplavách, umírá poslední Kleopatřin sourozenec Ptolemaios XIV. Další Říman, kterého královna ihned okouzlí, je Marcus Antonius. Na rozdíl od Caesara nepůsobí tento voják jako geniální myslitel. Spíše se jedná o člověka, jenž miluje život a dokáže si ho užívat plnými doušky, a to hlavně v noci během četných hostin a nekonečných pitek. Často jedná naprosto spontánně např. od Octavie po čtyřech letech strávených v Římě utekl, aniž by se s ní rozloučil. 270 Při návratu ke Kleopatře pláče, ihned ji žádá o ruku a jako zásnubní dar jí věnuje rozsáhlá území. Antonius se snadno nechá ovlivnit lidmi ze svého okolí a nedrží se tak svých původních rozhodnutí. Občas také propadá zoufalství a slabosti. Během událostí chce dokonce třikrát spáchat sebevraždu. Poprvé po porážce v Parthii, podruhé po událostech u Aktia, odkud naprosto bezhlavě uprchl poté, co viděl odplouvat Kleopatru. Až poslední pokus o sebevraždu skutečně vykoná. Před závěrečným bojem v Alexandrii ho opustí všichni vojáci a Antonius obviní královnu, že je to její vinou, a dokonce ji napadne. Kleopatra pak prchá do své hrobky, což si jeden důstojník vyloží jako definitivní konec panovnice a šíří zprávu o její smrti. Bývalý triumvir pak nalehne na meč. Kleopatra ho následuje do říše mrtvých poté, co se nechá uštknout hadem. Knihu uzavírá stručná zpráva o osudu Kleopatřiných dětí. 268 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

77 Karen Essexová Karen Essexová pochází z New Orleans, vystudovala Goddard College a nyní žije v Los Angeles. Jedná se o mnoha cenami ověnčenou autorku, novinářku a scenáristku. 271 Její románovou prvotinou se stal dvoudílný román o poslední egyptské panovnici vydaný v originále v New Yorku v letech 2001 a V České republice byl první díl vydán v Praze v roce 2004 pod názvem Kleopatra a druhý díl s titulem Královna králů v Praze v roce Další velmi ceněnou publikací autorky je kniha Leonardovy labutě. 272 První část dvoudílného románu zachycuje mládí Kleopatry VII. a soustředí se na vztahy v rodině Ptolemaiovců. Po smrti manželky Ptolemaia XII. nastupuje na místo královy manželky Kleopatřina nejstarší nevlastní sestra Kleopatra VI. Tryfaené, která má skvělé vztahy s Bereníké. Obě dvě však nenávidí Kleopatru, která je bystřejší a kterou má otec nejraději. Kleopatra VII. si velmi brzy začne uvědomovat, že je jen otázkou času, kdy začne Tryfaené intrikovat ve prospěch vlastních potomků Arsinoé IV. a Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV. Necítí se v paláci bezpečně, a proto v okamžiku, kdy vypukne v Alexandrii povstání, přesvědčí otce, aby ji vzal s sebou do Říma. Kleopatra vždy viděla v Římanech skvělé hrdiny, ale po osobním setkání je zděšena jejich způsoby, nenasytnou žravostí a touhou po moci. Přesto chápe, že nemá cenu Římu odporovat, protože je silnější než její země. Souhlasí s tvrzením svého otce, že: Mocný Řím nás bude vždy ohrožovat. A my musíme tu bestii ošálit. 273 Nakonec si dokážou koupit vojsko, které jim pomůže v návratu do Egypta. Tam mezitím Tryfaené zemřela a trůnu se chopila Bereníké. Za tuto zradu je následně popravena. Kleopatra VII. usedá na trůn spolu se svým otcem. Učí se nedávat hned najevo všechno, co si myslí, a skrývat svoji případnou nejistotu a slabost. Ptolemaios XII. však brzy umírá a Kleopatra musí svádět každodenní boj s Pothinem, rádcem svého mladého manžela a zároveň bratra Ptolemaia XIII. To vše navíc z povzdálí pozoruje Arsinoé, která čeká na svoji příležitost. Kleopatra je nucena z paláce uprchnout do Horního Egypta a záhy až za hranice země. Zde netrpělivě přijímá zprávy o zavraždění Pompeia a příchodu Gaia Iulia Caesara do Alexandrie. Vidí jedinou možnost, dostat se k němu a svést ho. 271 Informace převzaty z přebalu knihy Essexová, Karen: Kleopatra. Praha V originále vyšlo v New Yorku v roce U nás publikováno v Praze v roce Essexová, Karen: Kleopatra. Praha 2004, s

78 Druhý díl románu přímo navazuje na první. Kleopatra v sobě našla rozhodnost a sílu. Nechala se dopravit za Caesarem schovaná v koberci. Poznává v něm velkorysého, ale poněkud marnivého muže, který věří, že svými vítězstvími v různých částech světa uvádí do praxe harmonii světa. Záhy pozná, že imperátor vždy přísně odděluje milostný vztah od politiky. S Kleopatrou jedná jako s přemoudřelým dítětem. Nehodlá jí v ničem ustoupit, pokud její přání a ambice nejsou v souladu s jeho vlastními úmysly. Caesara nudí neměnnost lidské přirozenosti a jediné, co ho dokáže rozptýlit, je Kleopatra. 274 Proto jí pomůže zpět na trůn. Kleopatra později odcestovala do Říma sama bez svého nového spoluvládce Ptolemaia XIV. To se však ukázalo jako chybný krok. Musela se na čas do Egypta vrátit a nechat Ptolemaia XIV. odstranit, aby zabránila dalšímu povstání. Ve skutečnosti Kleopatra během Caesarovy nepřítomnosti opravdu Řím na čas opustila a pobývala nějakou dobu v Egyptě. Příčinou však rozhodně nebyly intriky jejího bratra, protože ten ji na státní návštěvě doprovázel. 275 Během opětovného pobytu v Římě Kleopatra pozoruje, jak si Caesar myslí, že ví o vládnutí úplně všechno. Věří, že své nepřátele dokáže porazit laskavostí a milosrdenstvím. Jak osudově se v této věci mýlil, dokáže až jeho zavraždění v senátu. Kleopatra musí začít budovat svoji budoucnost znovu od nuly, ale ví, že vždy se bude řídit svým heslem: Dám přednost smrti před životem zbaveným důstojnosti. Raději smrt než ponížení. Raději zemřít, než se doprošovat Říma. 276 Novou příležitost k pozvednutí Egypta vidí Kleopatra v osobě Marka Antonia. Její láska k němu se však zdá být mnohem silnější, než bývaly její city k Caesarovi. Bojí se, že se do něho zamilovala tak silně, že nad sebou ztratí kontrolu a přestane uvažovat jasně. Kleopatra mu dokáže odpustit i sňatek s Octavií, protože v hloubi duše ví, že by se zachovala stejně. Antonius budí v každém člověku důvěru a užívá si radostí života plnými doušky. U Aktia se Antonius rozhodl pro námořní bitvu z toho důvodu, že Kleopatra měla na jedné ze svých lodí egyptský poklad, který tam nemohl zůstat. Plán byl takový, že Antonius napadne nepřátelská plavidla, čímž umožní královně odplout, a pak ji bude následovat. Při opětovném setkání dokonce konstatují, že ze střetnutí vyvázli lépe, než 274 Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004, s Více o pobytu Kleopatry v Římě najde čtenář v Gruen, Erich: Cleopatra in Rome Facts and Fantasies. In: Braund, David Gill, Christopher (ed.): Myth, History and Culture in Republican Rome. University of Exeter Press 2003, p Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004, s

79 čekali. 277 Po obdržení zprávy o tom, že pozemní vojsko přešlo na stranu Octaviana, však Antonius propadá apatii. Tragický konec je nevyhnutelný. Antonius umírá vlastní rukou a žádá Kleopatru, aby vyjednávala pro dobro svých dětí. Octavianus se s ní však bojí setkat, aby ho neočarovala jako ostatní velké Římany. V podstatě neví, co si s ní počít. Nakonec dochází k rozhodnutí, že musí zemřít. Schválně ji nechá doručit zprávu o tom, že bude vedena v jeho triumfu, ale královna mu nevěří. Její odhodlání žít změní až zpráva o smrti Kaisarióna. Doufá, že svou smrtí zachrání své tři zbývající děti a nechává se uštknout kobrou. Dílo je doplněno krátkým slovníčkem historických pojmů, chronologií událostí a Ptolemaiovským rodokmenem. Autorka navíc v dovětku knihy uvádí, že svým příběhem chtěla napravit historii, která byla k Antoniovi a Kleopatře po dva tisíce let velice nelaskavá. Dějiny totiž píší vždy vítězové a Octavianus nechal zničit díla řady svých kritiků a zachoval jen spisy svých příznivců, v jejichž očích se egyptská královna zdá zvrhlá, vypočítavě ambiciózní a amorální. Octavianus tak podle K. Essexové projektoval vlastní negativní stránky povahy do své protivnice. Avšak v zápětí na obranu pozdějšího prvního císaře dodává, že s jejími a Antoniovými dětmi zacházel vlídně. 278 K tomu však musím dodat, že ne všechny dochované texty starověkých autorů se o Octavianovi vyjadřují kladně a o Kleopatře a Antoniovi záporně například Appiános se vyjadřuje k postavě prvního římského císaře dost kriticky Zobrazení Kleopatry VII. v historických románech Souhlasím s Blahoslavem Dokoupilem, že: Nelze chápat historickou konkrétnost krátkozrace jako věrnost jednotlivým izolovaným faktům, datům a kvantitativním údajům Podstatou historické konkrétnosti však není hodnověrnost jednotlivých faktických údajů, nýbrž pravdivé zobrazení podstaty popisované doby, její společenské struktury a vztahů mezi sociálními skupinami v jejím rámci. 279 Musím konstatovat, že většina autorů, na které jsem se soustředila, dokázala toto konstatování ve svých dílech naplnit. Možná jim k tomu dopomohlo studium starověkých autorů, kteří se o Kleopatře VII. ve svých dílech zmiňují. Vždyť řada z uvedených autorů se k tomu 277 Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004, s Tamtéž, s Dokoupil, Blahoslav: Český historický román Praha 1987, s

80 v předmluvě či doslovu svých románů přiznává. Velkou skupinu autorů přivedla k psaní románu o poslední egyptské královně návštěva země na Nilu. Snad nejlépe se podařilo zachytit prostředí starověké Alexandrie G. Ebersovi, nepochybně z důvodu jeho studií i vlastního výzkumu v Egyptě. Naopak J. Tarr, i když vystudovala historii, popouští při popisu starověkého Egypta příliš uzdu svojí fantazie. Magie a vyvolávání duchů je podle ní v této zemi na denním pořádku a rovněž popis místností královského paláce v Alexandrii mi velmi připomínal kabinety kuriozit na Pražském hradě v době Rudolfa II. Poměrně málo prostoru věnují zachycení dané doby a prostředí O. von Hanstein, J. Dauxoisová a V. Brtníková. Když už se k něčemu takovému tito autoři odhodlají, je výsledek často k pláči. V díle J. Dauxoisové jsou například odznakem panovnické moci bič a motyka. Je však možné, že takovéto excesy lze v případě cizojazyčných románů přičíst na vrub překladatelům. (V případě díla J. Dauxoisové se jedná o Alexandru Fraisovou.) Vliv doby vzniku na příběh Kleopatry VII. je nejvíce vidět v případě díla H. R. Haggarda. Devatenácté století bylo nasyceno vlnou zdvíhajícího se nacionalismu, a tak není divu, že egyptská královna je v podání tohoto autora líčena jako proradná cizinka na trůně, který měl patřit rodákovi z Egypta. Otázku vlastenectví však můžeme pozorovat i u jiných autorů. Například v díle C. Falconera a M. George najdeme starověké zastánce Kleopatry jako skvělé královny především v Horním Egyptě. Tyto obyvatele si totiž panovnice dokázala získat svým zájmem o dobu velkých faraonů a také znalostí egyptštiny. Naopak smíšené obyvatelstvo Alexandrie, kde žije mnoho Řeků a Židů, se chová proradně. Podle hesla, kam vítr, tam plášť se klidně při první příležitosti přidá na stranu Arsinoé. Problematiku vlastenectví a oddanosti k rodné zemi můžeme pozorovat i v charakteristice postavy Marka Antonia. U řady autorů mnou prostudovaných románů můžeme sledovat vnitřní zápas probíhající v duši Antonia. Tento muž jednoduše odkládá římskou tógu i zvyky a přizpůsobuje se životu východních provincií, avšak ve svém nitru stále touží po uznání a slávě v Římě. Jeho loajalita a věrnost k dohodám uzavřeným s Octavianem jsou v podání mnoha autorů (S. Obermeier, M. George, C. Falconer) hlavní příčinou jeho zkázy a prohry v boji o nadvládu nad světem. Antonius nechce v žádném případě zahájit válku jako první z toho důvodu, že by se tak definitivně otočil ke své vlasti zády. 79

81 Co se týče zachycení charakteru jednotlivých postav, byla pro mě četba románů do jisté míry zklamáním. Očekávaná proměna hlavních hrdinů není v těchto dílech příliš patrná. Možnou příčinu vidím v tom, že většina knih vznikla až během posledních dvaceti pěti let. Předchozí desetiletí byla na vznik těchto románů poměrně skoupá, a to je jedním z důvodů, proč zde figurují i dvě díla napsaná již v devatenáctém století. O tom, že jsou všechny tyto knihy do dnes stále čtenářsky populární, svědčí jejich znovu vydávání. Většina autorů se až podivuhodně shoduje v líčení základních charakterových vlastností hlavních postav. Kleopatra VII. v průběhu života nabývá jistoty a rozhodnosti pouze u G. Eberse je tomu právě naopak. Důvod této odlišnosti lze podle mého názoru vidět ve skutečnosti, že autor popisuje až poslední rok královnina života. Panovnici však nikdy nechybí inteligence, důvtip, odhodlání a statečnost. Pouze H. R. Haggard a M. R. Kaiserová ji vykreslují jako zápornou postavu, proradnou, lstivou, tvrdou a nemilosrdnou, ale to vše jen z důvodu, že si jako hlavního hrdinu zvolili někoho jiného. Většina autorů také popisuje královnu jako krásnou a okouzlující ženu. Spisovatelé se však rozcházejí v líčení rodinných vztahů mezi Kleopatrou a jejími sourozenci. Zatím co v jednom románu je vztah Bereníké a Kleopatry přátelský (J. Dauxoisová), v jiném díle si jdou sestry nemilosrdně po krku (K. Essexová). Stejně tak jednou umírá Ptolemaios XIV. (M. George) přirozenou smrtí a v jiné knize je na příkaz své starší sestry zavražděn (K. Essexová či S. Obermeier). Gaius Iulius Caesar je nebojácným, chytrým a odvážným vojákem. Většinou dokonale maskuje své pocity, úmysly a plány na světovládu. Před koncem života však podniká kroky, které se k jeho povaze státníka nehodí. Prostor pro negativní vlastnosti tohoto imperátora využili snad jen S. Obermeier a M. R. Kaiserová, u kterých se Caesar občas přestává ovládat, jedná impulsivně a příliš dává najevo svoji touhu po světovládě. Marcus Antonius je podle většiny spisovatelů marnotratný pijan a nenapravitelný zhýralec snad jen M. George mu trochu těchto vlastností ubírá. Plnými doušky si užívá radosti života. Je neschopný nést odpovědnost a jasně se rozhodovat. Snadno podléhá vlivu silných osobností, protože je příliš důvěřivý. Poměrně zajímavé je, v čem vidí jednotliví autoři příčinu porážky v rozhodující bitvě u Aktia. Zde je jasný rozdíl mezi staršími historickými romány a těmi novějšími. V první skupině (H. R. Haggart, G. Ebers a O. von Hanstein) je královnino odplutí a následný útěk Antonia přičítán na vrub nějakému kouzlu či cizímu rozhodnutí. Naopak v novějších knihách se vždy jedná o naplánovanou taktiku. Buď k tomuto 80

82 rozhodnutí dospěla královna sama, nebo ve shodě se svým milencem. Nikdy však nejde o spontánní zbabělý útěk vystrašené panovnice, to by bylo pro hrdinku historických románů příliš ubohé a nedůstojné pro takovou silnou ženu, jakou byla poslední egyptská královna. K postavení ženy ve společnosti najdeme snad nejvíce narážek u C. Falconera. Tento fakt však podle mého názoru nelze přičíst ani době vzniku románu, ani té skutečnosti, že jeho autorem je muž. Poukazuje na to, že římská společnost nebyla v otázce postavení ženy v době prvního století př. n. l. zdaleka tak svobodomyslná jako Egypt. Většina senátorů nesnese, že Kleopatra VII. vystupuje jako samostatně myslící a uvažující bytost, která navíc své myšlenky vyjadřuje nahlas. Jak v díle C. Falconera, tak i u M. George pronese Octavianus během slavnostního vyhlášení války Kleopatře VII. prakticky tutéž větu: Žádné ženě nesmíme dovolit, aby se stavěla na roveň mužům. 280 V řadě románů najdeme před bitvou u Aktia narážky jednotlivých generálů na to, že Antonius zachází s egyptskou královnou jako se sobě rovnou bytostí, což je pro ně naprosto nepochopitelné a zároveň i neodpustitelné. Snad nejvíce feminismu se objevuje v díle S. Obermeiera, kde Kleopatra říká, že muži by měli ženám ve všem sloužit. V této souvislosti bych se také měla zmínit o návštěvě Kleopatry v Meroé 281 u tamější královny, jak je popsána u M. George. Egyptská panovnice se ocitla ve světě, kde byla naprosto běžná neúcta k mužům, kteří byli v podstatě považováni za méně cenné. Od své hostitelky dostala nabídku, aby společně vytvořili obří africké království, v němž budou hrát vůdčí úlohu ženy, a budou tak konkurovat římskému světu na severu. Kleopatře připadal tento návrh lákavý, ale nedokázala takovému smělému plánu uvěřit. Větší šanci na udržení samostatnosti své země viděla ve spojení s mocnými muži v římské říši. Zároveň lze v tomto příběhu vidět paralelu k dějinám druhé poloviny dvacátého století, kdy byl svět rozdělen na demokratický Západ a komunistický Východ. V tomto případě by se jednalo o opačné rozdělení světa na Jih, kde by dominovaly ženy, a Sever, kde by vůdčí úlohu hráli muži. Myšlenky na obří africké království se také objevily u M. R. Kaiserové, kde o takové říši uvažuje Arsinoé spolu s Achillem. 280 Falconer, Colin: Soumrak bohů. Brno 2003, s. 351 a George, Margaret: Paměti Kleopatry II. Český Těšín 1999, s Hlavní město núbijského státu. 81

83 8. Filmové zpracování příběhu Kleopatry VII. Pro filmové tvůrce se příběh Kleopatry VII. stal jedním z věčných témat. O tomto konstatování svědčí fakt, že se od roku 1918 do roku 2007 postava poslední egyptské královny objevila na plátně téměř osmdesátkrát. 282 Jedná se o různé celovečerní filmy, dokumenty či jen epizodní příběhy v určitých seriálových sériích a také škála žánrů je nanejvýš rozmanitá. V seznamu nalezneme řadu historických filmů, dramat, komedií, kreslených příběhů i pornofilmů. Já jsem do své práce zařadila tři historické filmy a jeden hraný komiksový příběh Asterixe. Tato díla se totiž dočkala největšího diváckého ohlasu a dodnes je možné shlédnout tyto filmové výtvory na televizních obrazovkách českých stanic, anebo je zakoupit na různých DVD či video nosičích První mluvená verze z roku 1934 První zvukový film zpracovávající téma Kleopatry VII. měl světovou premiéru dne roku a o rok později se mu podařilo získat Oskara za kameru. Pod americkým filmem je podepsán režisér Cecil B. DeMille a produkční firma Paramount Pictures. Filmové zpracování nevychází z žádné konkrétní předlohy, ale odráží se v něm údaje starověkých autorů i tehdejší znalosti historiků. 284 Do hlavní role byla obsazena tehdy známá herečka Claudette Colbert. Caesara ztvárnil Warren William a roli Antonia sehrál neznámý Henry Wilcoxon. Film jsem shlédla jako videozáznam slovenské televize STV. Bohužel na videokazetě chybí údaj o tom, kdy byl pořízen. Film začíná krátkým textem, který upozorňuje na to, že v roce 48 př. n. l. obrátil dobyvatel poloviny světa Iulius Caesar svůj ambiciózní pohled směrem k Egyptu, kde spolu Ptolemaios a Kleopatra bojovali o nejbohatší trůn světa. Je jasné, že se filmaři snažili uvést osobnost Caesara co nejokázaleji, a proto je označen za dobyvatele poloviny světa. Navíc z textu vyplývá, že Caesar přišel do země na Nilu, aby se zmocnil 282 Seznam filmů, ve kterých se objevila postava Kleopatry VII., je obsažen v knize Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S či na internetových stránkách Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site [online] [cit ]. Dostupné na: Datum české premiéry se mi nepodařilo dohledat. 284 V roce 1930 byla v Zürichu vydána kniha Oskara von Wertheimera Kleopatra, z níž údajně autoři scénáře hodně čerpali. Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S

84 zdejšího bohatství, ale ve skutečnosti sem pouze sledoval svého uprchnuvšího protivníka z bitvy u Farsalu, Gnaea Pompeia Magna. V první scéně filmu vidíme vcházet do zpustošeného pokoje služebné, které zjišťují, že královna je pryč. Následný střih přenese diváka na poušť, kam Pothinos odváží na voze spoutanou Kleopatru a jejího sluhu Apollodora. Doporučuje jim, ať odejdou do Sýrie. Pokud se královna pokusí o návrat, zemře. Pothinos se také zmiňuje, že brzy bude jednat s Caesarem, ale panovnici tato zmínka vůbec nezajímá. Jediné, co ji v ten okamžik trápí, je pocit hladu. Kleopatra je tedy na úvod filmu představena jako bezmocná spoutaná osoba s naivním nedospělým chováním. 285 Vůbec se nejedná o nějakou inteligentní krasavici, jak je vnímána nejčastěji. Kleopatra navíc podle historiků opustila Alexandrii pravděpodobně již v roce 50 př. n. l. a nejprve pobývala v Horním Egyptě. 286 Až později se odebrala do zahraničí. Zvláštní je, že v tomto filmu zaujímá roli královnina nejbližšího rádce Apollodoros. Zřejmě se jedná o téhož muže, kterého zmiňuje Plútarchos ve svém životopise Caesara. 287 Pocházel ze Sicílie a Kleopatru přinesl v koberci zpět do paláce v Alexandrii. Další scéna se odehrává v Ptolemaiovském paláci, kde Caesar jedná s Pothinem o tom, za jakých okolností uzná Ptolemaia za výlučného krále Egypta pod správou Říma. Smlouva už je téměř uzavřena, když je do místnosti přinesen koberec, ze kterého se vykutálí Kleopatra. Caesar to nepovažuje za nějaký odvážný čin, ale pouze za dobrý vtip. Nevěnuje královně žádnou pozornost, protože má práci. Nechce, aby ho rušila a posílá ji pryč. Kleopatra se opět chová spíše jako dítě než dospělá žena. Hraje si s modelem zbraně a zvídavě okukuje galského vojáka. Nakonec jí Apollodoros poradí, ať se zmíní o Indii. Caesar ihned zpozorní. Kleopatra vidí, že Caesar jeví ohromný zájem o tuto zemi a její pohádkové bohatství. Schválně však rozhovor o daleké zemi odkládá až na dobu večeře. Caesar přikáže, aby Kleopatru hlídala jeho garda, protože jinak by se nemusela večera dožít. Podle mého názoru se Caesar nikdy o Indii nezajímal, jeho dobyvačné touhy přitahovala spíše Parthie. Avšak tato země se zřejmě zdála tvůrcům filmu příliš neznámá. Při večerním setkání se Kleopatra snaží uchvátit Caesara svým vzhledem. Tvrdí Caesarovi, že ho miluje a nabízí mu sňatek. Pokouší se ho přesvědčit o tom, že by bylo lepší dohodnout se s ní než s jejím bratrem Ptolemaiem. Caesara však boj o egyptský 285 Tamtéž, s Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 33 a také Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s Plútarchos, Gaius Caesar,

85 trůn vůbec nezajímá, raději by slyšel něco o Indii. Královnu začne brát vážně až po tom, co Kleopatra zabije oštěpem Pothina, který se schovával za závěsy. Ve skutečnosti zemřel Pothinos až za několik měsíců během alexandrijské války, 288 kterou však tvůrci filmu z děje úplně vynechali. Caesar se nakonec dohodne na dodávkách obilí s Kleopatrou, kterou ustanoví samostatnou panovnicí na místo jejího bratra. Navíc se rozhodne zůstat v Egyptě delší dobu, než původně plánoval. Kleopatra však sama Egyptu nikdy nevládla. Vždy měla po svém boku alespoň symbolického manžela a zároveň spoluvládce. Nejprve to byli její bratři Ptolemaios XIII. a Ptolemaios XIV. a pak její syn Kaisarión, o jehož existenci film mlčí. Děj filmu se pak přenáší do Říma, kde se v domě Calpurnie odehrává večírek. Hlavním námětem hovoru je Caesarův pobyt v Egyptě a jeho vztah s tamější královnou, o kterém vědí všichni, kromě Caesarovy manželky. Někteří senátoři se začínají obávat, že Caesar chce být králem. Vcelku poklidný chod večera naruší příchod Marka Antonia, který ihned přitahuje pozornost všech dam. Oznamuje, že Caesar se vrací do Říma. Zajímavé je, že z hovoru vyplývá, že Antonius je ženatý s Octavií. Jejich sňatek se však uskutečnil až v roce 40 př. n. l. a zpečetil tak smlouvu z Brundisia. 289 Následující scéna ukazuje Caesarův triumfální příchod do Říma. V jeho průvodu je nesena i Kleopatra na trůnu. Tato událost má pravděpodobně ukazovat římský triumfální průvod, který povoloval vítěznému imperátorovi senát na návrh tribunů lidu či samotného vojska. Caesar slavil takovéto triumfy po svém návratu čtyři, ale byly to pečlivě připravované akce a rozhodně nijak nesouvisely s jeho návratem do města. Kromě toho je úplně nemožné, aby byla součástí triumfu i egyptská královna. Jediní cizinci, kteří v průvodu kráčeli, byli nepřátelští zajatci. Další obraz ukazuje senátory v lázních, kteří diskutují o Caesarovi a jeho údajných plánech. Prý se chce nechat rozvést s Calpurnií a oženit se s Kleopatrou. Také si touží v senátu vynutit jmenování císařem, což je naprostý výmysl. V době končící republiky se spíše uvažovalo o návratu ke království než o nějakém novém státním zřízení. Před místností senátu mluví Antonius s Caesarem a vyčítá mu jeho vztah k egyptské královně. Kleopatra mu přeci nemůže pomoci dobýt Indii. Navíc se zdá, že ženami opovrhuje a nenávidí je. Tvrdí, že nedokážou myslet a bojovat a jsou pouhými hračkami v rukou mužů. 290 Tyto výroky odrážejí převládající názor římské 288 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, s Kleopatra (Cleopatra), USA [film]. DeMille, Cecil B. [režisér], Paramount Pictures, 1934, 00:28:05. 84

86 společnosti prvního století př. n. l., kdy ženám bylo vyhrazeno především místo v domě a neměly se starat o státnické záležitosti. Antonius však vidí, že se Caesar takovými radami nemíní řídit a odchází. Přibíhá Calpurnia a přemlouvá manžela, aby do senátu nechodil, protože měla zlý sen. Tato scéna je velmi známá z Plútarcha. 291 Další scény se střídají v rychlém sledu. Kleopatra obklopená spoustou služek vybírá nové šaty. Zastavuje se u ní Caesar, který má namířeno do senátu. Oba se těší na to, že se z nich brzy stane císařský pár. Mezitím se spiklenci připravují vykonat svůj plán. Jakmile Caesar vstoupí do senátu, vrhnou se na něho a zabijí jej. V Římě propukají nepokoje. Posel přináší zprávu o událostech královně. Apollodoros ji ihned doporučuje, aby z Říma odjela, ale Kleopatra nechce. Cítí se zdrcena. Nakonec však musí uznat, že její rádce má pravdu, a také přijme jeho tvrzení, že Caesar ji nikdy skutečně nemiloval, ale pouze toužil po bohatství, k němuž mu mohla pomoci. Antonius a Octavianus se pak se senátory domlouvají, jak potrestají Caesarovy vrahy. Antonius také slibuje, že se pomstí i proradné Egypťance. Vyzývá ji ke shledání na tržišti v Tarsu, kde ji podle plánu zajme, a pak ji přivede v řetězech do Říma. Antonia královna během svého pobytu v Římě vůbec neokouzlila, jak to bývá zachyceno v řadě jiných děl. Naopak Antonius budí dojem, že královnu dokonce nenávidí. Filmaři následně vypustili z děje všechny události z let 44 až 41 př. n. l. Antonius nevrle a nedočkavě čeká na tržišti v Tarsu na příchod Kleopatry, která však nechce opustit svou loď. Nakonec se Antonius vydá na egyptské plavidlo sám. Chová se rozzlobeně a panovačně. Kleopatra přiznává, že měla v plánu ho svést, ale vidí, že s ním nic nepohne. Přesto před ním nechá rozehrát okouzlující scény jako například tanec žen kolem býka či mořské panny vytažené z moře a nabízející lastury plné klenotů. Antonia přes jeho původní zatvrzelost vše zaujme a postupně podléhá kouzlu. Zůstává na lodi a společně odplouvají do Egypta. Další scéna se odehrává v Římě, kde Octavianus obviňuje Antonia ze zrady. Sliboval pomstu a pokoření královny a místo toho s ní žije již dva měsíce v Alexandrii. Vyhlašuje válku, ve které Egypt zničí. Film dělá dojem, že k vyhlášení války došlo krátce po setkání Antonia s Kleopatrou, avšak ve skutečnosti mezi těmito událostmi uplynulo devět let. 292 Mezitím Antonius uspořádal dvě válečná tažení, a dokonce se i vrátil do Říma. 291 Plútarchos, Gaius Caesar, Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s

87 Do Alexandrie přijel z Říma Héródés. Ke Kleopatře se chová jako důvěrný přítel. Vyřizuje jí vzkaz od Octaviana, že by se rád stal přítelem Egypta, pokud by Antonius zemřel. Stejnou informaci sdělí i Antoniovi, který dostane záchvat smíchu. Kleopatra by ho přeci nikdy nezradila. Avšak pak přistihne královnu při zkoušení účinnosti jedů na trestancích a znejistí. Apollodoros totiž přesvědčil královnu, že odstranění Antonia by bylo v zájmu její země nejlepší. Kleopatra pak opravdu Antonia zkouší otrávit, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Přišla totiž zpráva o vyhlášení války Římem a Antonius ihned začal sebevědomě udílet rozkazy vojsku. Kleopatra uvěří, že tak rozhodný muž může Egypt zachránit. O Kleopatřiných pokusech s různými jedy se zmiňuje řada děl, 293 ale vždy jsou odůvodněny vlastními plány panovnice na sebevraždu, nikoliv snahou ušetřit Antonia bolesti. Enobarbus oznamuje Antoniovi, svému vrchnímu veliteli, že všichni jeho generálové spolu s vojskem odmítají bojovat proti svým krajanům a přešli na stranu Octaviana. Nabádá Antonia k vraždě Kleopatry, ale ten to odmítá. Narychlo vyzbrojí egyptskou armádu a pouští se do války se svým protivníkem. Následuje řada scén ukazující pochodující vojáky, válečné vozy jedoucí po poušti, jednotlivá bojová střetnutí na souši i na moři. Zajímavostí je, že tyto bojové scény použil režisér DeMille již ve svém dřívějším filmu, který natočil o jedenáct let dříve. 294 Antonius nakonec přišel o všechny bojeschopné muže a snaží se s Octavianem vyjednávat z hradeb ptolemaiovského paláce. Za své snahy však sklízí pouze posměch nepřátel. Nakonec ho opouští i královna, která vychází ven skrze padací most. Antonius si myslí, že ho opustila i poslední spřízněná duše a vráží si do hrudi meč. Kleopatra však šla za Octavianem jenom proto, aby se pokusila vyjednat pro Antonia milost. Ten však návrh odmítl. Královna se vrací zpět do paláce. Doufá, že s Antoniem uprchne do Horního Egypta, avšak on umírá. Kleopatra usedá na královský trůn a nechává se uštknout malinkým hadem, který jen velmi stěží připomíná kobru. (Filmové triky nebyly ve třicátých letech na takové úrovni jako dnes.) Ve skutečnosti se Antonius před svou smrtí v Alexandrii s Octavianem osobně neviděl a vyjednával s ním pouze pomocí poslů. Ani Kleopatra nežádala o milost pro svého milého osobně. 295 Neuvažovala 293 Na množství těchto zmínek odkazuje Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 237 a Jednalo se o film: The Ten Commandments, USA [film]. DeMille, Cecil B. [režisér], Paramount Pictures, Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 272 píše, že Kleopatra VII. zemřela až v posledních srpnových dnech roku 30 př. n. l. 86

88 o útěku na jih, ale existují domněnky, že plánovala spíše cestu do Indie. Celá závěrečná sekvence se také neměla odehrávat v paláci, ale v královnině hrobce. Tvůrci filmu se snažili, aby prostředí i použité rekvizity dělaly dojem starověkého Egypta či případně Říma, avšak příliš se to nepovedlo. V řadě scén se nevyvarovali použití novodobých rekvizit. Například v triumfálním průvodu jsou k vidění muži troubící na lesní rohy, Kleopatra nalévá Antoniovi v Alexandrii víno z vysoké skleněné lahve a už vůbec jsem nepochopila, proč Antonius chodí do společnosti s dvěma dogami na vodítku. Celkový charakter Kleopatry v tomto filmu je dost nejednotný. Na začátku filmu se jedná o bláhovou dětskou postavičku, kterou příliš netrápí vlastní bezmocnost. Ale později získává moc a její důstojnost nabývá na síle. Zároveň zde však nalezneme i předobraz americké ženy počátku třicátých let dvacátého století. Kleopatra je vtipná, srší osobitým humorem a dokáže upoutat pozornost společnosti. Jedná se o moderní ženu, která udělala Hollywoodu tak velkou reklamu, že spousty žen začaly nosit obdobné oblečení jako jejich filmová hrdinka. 296 Řada kostýmů Kleopatry se totiž klidně dala nosit na večírky pořádané ve třicátých letech dvacátého století - například dlouhé bílé šaty zdobené perlami, které měla královna na sobě v Tarsu. Diváci podléhali iluzi, že móda starověkého Egypta a Říma se podobá večerním šatům oblékaným v roce Množství oblečení je ušito z lesklých látek zdobených výšivkami. Občas však převládla starověká iluze a pak jsou k vidění kostýmy zdobené pavími péry či zlatem. Za vrchol nedokonalosti považuji scénu odehrávající se v římských lázních. V popředí se sice nacházejí senátoři v tunikách, avšak v pozadí si můžeme všimnout žen v plavkách třicátých let. Obr. 12: Claudette Colbert jako Kleopatra vítající Antonia v Tarsu. Ani make-up neodpovídá starověku. Na Kleopatře si pozorný divák může povšimnout líčení ve stylu doby vzniku filmu. Úzké, zvýrazněné obočí, těžká maskara 296 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Tamtéž, S

89 na řasách, tmavá rtěnka, aby zdůraznila plné kulaté rty. 298 I účesy královniných služek jsou zcela současné a navíc se mezi nimi vyskytují i blondýny Nejslavnější ztvárnění z roku 1963 Vznik filmového zpracování příběhu poslední egyptské královny z roku 1963 provázela řada zvláštních okolností. Později se však stal tento film snad nejslavnějším zpracováním a byl oceněn čtyřmi Oskary. 299 Produkce Twentieth Century Fox chtěla původně natočit pouze remake němého filmu z roku 1917 s rozpočtem dva miliony dolarů. Zamýšleným režisérem se měl stát Rouben Mamoulian, do role Caesara měl být obsazen Peter Finsch a Antonia měl ztvárnit Stephen Boyd. Do hlavní role Kleopatry byla po zdlouhavém rozhodování vybrána Elizabeth Taylorová, protože nedávno vyhrála Oskara a její slavné jméno mělo probudit větší zájem diváků. 300 Avšak natáčení od počátku provázely značné obtíže. Hlavní představitelka onemocněla a náklady mnohonásobně převyšovaly původní rozpočet. Vše vyvrcholilo tím, že režisér dal výpověď a smlouvy ukončili i oba hlavní mužští představitelé. 301 Novým režisérem se stal Joseph Leo Mankiewicz, který ihned nechal předělat scénář do úplně nové podoby. Do role Caesara byl nově obsazen Rex Harrison a Antonia měl hrát Richard Burton. Režisér zamýšlel natočit dvoudílný film o celkové délce sedm a půl hodiny. Avšak natáčení se stále více prodlužovalo a náklady nezadržitelně rostly. Konečná suma přesáhla neuvěřitelných čtyřicet čtyři milionů dolarů 302 a Kleopatra se tak stala nejdražším filmem vzniklým do té doby. Nesestříhaný natáčecí materiál měl neuvěřitelnou délku devadesát šest hodin. 303 Mankiewicz byl však produkcí nakonec donucen film zkrátit. Při světové premiéře dne roku měl film délku 264 minut, ale během následujících dvou týdnů byl zkrácen ještě víc, 298 Tři tváře Kleopatry. Telegraf, , s Na udílení Oskarů v roce 1964 získal film ocenění v kategoriích kamera, výprava, kostýmy a speciální vizuální efekty. Nepodařilo se mu proměnit dalších pět nominací v kategoriích nejlepší film, herec v hlavní roli, střih, hudba a zvuk. 300 Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001, p Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Tamtéž, S. 218, ale Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 67 píše, že náklady přesáhly 30 milionů dolarů. 303 Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001, p Datum české premiéry tohoto filmu se mi nepodařilo nalézt, ale z mého pátrání jasně vyplývá, že ani do konce roku 1963, ani v následujícím roce nebyl film v tehdejším Československu na plátnech kin uveden. (V Sovětském svazu, pod jehož vlivem v té době naše země byla, byl film uveden až v únoru roku 1978!) 88

90 na 243 minut. 305 Tuto verzi filmu jsem si prohlédla i já na DVD nosiči, kde jsou zachyceny oba díly filmu odvysílané dne a roku 2006 na televizní stanici Čt 2. Elizabeth Taylorová byla od počátku zahrnována kritikou. Údajně se na roli egyptské královny vůbec nehodila, protože byla moc vysoká. Navíc z této postavy měla čišet odvaha a inteligence, což se herečce nepodařilo ztvárnit. Chyběl jí zápal a autorita pro tuto roli. Druhá část filmu byla navíc kritiky všeobecně považována za slabší, 306 což údajně způsobil milostný vztah, který se mezi E. Taylorovou a R. Burtonem rozhořel. Obr. 13: Elizabeth Taylorová jako Kleopatra. písmene V a zdůrazněným pasem. 308 Oba herci začali vést zhýralý život a práci na filmu zanedbávali. Kritici obviňovali E. Taylorovou, že její život na vysoké noze prohlubuje celkové náklady filmu a hlavně způsobuje zpoždění během natáčení. 307 V novinovém článku z roku 1992 jsem nalezla zprávu, že pro E. Taylorovou bylo navrženo a ušito celkem šedesát pět kostýmů z bavlny a poloprůhledných látek, většinou s výrazným výstřihem ve tvaru Já osobně jsem ve čtyř hodinovém filmu napočítala přes třicet různých modelů, v kterých se Kleopatra objevila. Mnoho z nich připomíná dobové oblečení šestého desetiletí dvacátého století. Také její make-up byl typický pro módu 60. let a tento styl zpětně urychlil rozvoj trendu přehnaného líčení očí, typického pro druhou polovinu tohoto desetiletí. Za zmínku stojí, že rty Taylorové neodrážely zářivou barvu henny, kterou používaly kdysi dávno ženy v Egyptě, nýbrž byly namalovány tlumenými tóny, jaké se nosily v době natáčení filmu. 309 Spolu se sto dvaceti pěti kusy šperků a třiceti parukami se náklady na garderobu hlavní představitelky vyšplhaly na více než sto třicet tisíc dolarů. 310 Obr. 14: Výrazný způsob líčení očí. Tento dvojdílný film je na rozdíl od předchozího zpracování historicky mnohem věrohodnější. První scéna se odehrává u Farsalu, kde Caesar právě zvítězil nad 305 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Tamtéž, S Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p Tři tváře Kleopatry. Telegraf, , s Tamtéž. 310 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p

91 Pompeiovou armádou, ale jeho protivník mu uprchl do Egypta. Caesar se ho rozhodne pronásledovat. Během čtyř hodin filmu je na různých místech využit vypravěč, který divákovi rychle objasní situaci v jiném státě, kam se děj přesunul, či shrnuje události, které se odehrály v letech, jež filmaři přeskočili. Divák se tak rychle a bez problémů zorientuje v boji, který probíhá v zemi na Nilu mezi Kleopatrou a Ptolemaiem XIII. Caesar se po příjezdu do Alexandrie představuje jako velmi moudrý diplomat, který se vyzná v místních poměrech a za každou cenu se chce vyhnout přímému střetu. Kleopatra jej svým tajným návratem do paláce zaujme, ale moc neví, co od mladé královny čekat. Od svého pobočníka si nechává předčítat zprávu, která charakterizuje Kleopatru jako mimořádně inteligentní a bystrou ženu, která však: k dosažení svých cílů používá mučení, travičství a též své milostné nadání. 311 Kleopatra opravdu působí velmi rozumně a navíc je vidět, že je plně informována o veškerém dění. Během celého filmu je doprovázena stejně jako ve zpracování z roku 1934 Apollodorem. D. Wenzel však uvádí, že ze scén, které byly později z filmu vystřiženy, jasně vyplývá, že Apollodoros byl královnin milenec. 312 Ve zkrácené verzi jsem však nic takového nepozorovala, jejich vztah bych charakterizovala spíše jako přátelství mezi rádcem a jeho učednicí. Alexandrijská válka je ve filmu zachycena poměrně věrohodně a bez nějakých velkých historických prohřešků. Z děje je jenom vynechána postava Arsinoé a Ptolemaia XIV. Kleopatra s Caesarem se postupně sbližují, rozhodně je ale nelze považovat za milence již od první noci, kdy se Kleopatra vrátila do paláce. Společně začínají uvažovat o novém uspořádání světa a o vzniku jedné všeobjímající říše. Ze změti válečných tažení jeden svět a z jednoho světa jeden národ, jeden lid na zemi žijící v míru. 313 Tato slova se však více hodí do rétoriky studené Obr. 15: Příjezd Kleopatry do Říma. 311 Kleopatra část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo [režisér], Twentieth Century Fox, 1963, 00:25: Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Kleopatra část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo [reřisér], Twentieth Century Fox, 1963, 00:59:08 90

92 války probíhající v době vzniku filmu mezi USA a SSSR, než k vyjádření touhy Kleopatry a Caesara oživit dávný Alexandrův sen. Královna navíc čeká syna a Caesar na její přání odkládá návrat do Říma. Dokonce se účastní mystického věštebného obřadu, který má poodhalit budoucnost jejich potomka. Zajímavé je, že scéna, během níž Caesar zvedne Kaisarióna za země a uzná ho tím za svého, se odehraje ještě v Alexandrii za přítomnosti jeho vojenských velitelů. Ve většině uměleckých děl se tato událost váže až ke Kleopatřině pobytu v Římě a autoři se tímto skutkem odehrávajícím se za přítomnosti mnoha Římanů snaží podtrhnout královninu svéhlavost. Po dvou letech odloučení se oba milenci setkávají znovu, a to v Římě. Monumentální scéna zobrazující příjezd egyptské královny skrze repliku Konstantinova oblouku je snad nejznámějším vyobrazením z celého filmu. Nic na tom nemění fakt, že zmiňovaná pamětihodnost v době končící římské republiky ve městě ještě vůbec nestála. Množství kouřových efektů, rozmanitých tanečníků a obří trůn ve tvaru sfingy tažený dvěma řadami otroků skýtá opravdu neskutečnou podívanou. O nákladnosti této scény svědčí fakt, že jen dvaceti čtyř karátovým zlatem vyšívané šaty, které má královna na sobě, stály šest a půl tisíce dolarů. 314 Caesar v rodné zemi podléhá svým vrtochům. Za každou cenu chce být provolán imperátorem a také bohem. Když už to vypadá, že se senátoři odhodlají jmenovat ho alespoň králem impéria, avšak mimo Itálii, je nespokojen. Na naléhání Marka Antonia a Kleopatry se však nakonec odhodlá tuto poctu přijmout. Tomuto aktu ale zabrání jeho vražda, kterou Kleopatra sleduje v ohni, během věštby. Královnino spojení s bohy je na několika místech filmu značně patrné. Je představena jako žena silně věřící bohům, která v krizové situaci hledá pomoc ve svatyni Isidy a věštbách nejvyšší kněžky. První díl je zakončen odjezdem Kleopatry zpět do Egypta. Loučí se s ní Antonius, který ji jen nerad nechává odplout. Slibuje jí, že bude v senátu obhajovat práva Kaisarióna, a žádá o svolení v budoucnu navštívit Alexandrii. Filmaři tedy nenechávají diváka na pochybách, jak se bude děj v dalším díle vyvíjet. Obr. 16: Zlatem vyšívané šaty. Druhou část filmu opět uvádí vypravěč, který vysvětluje, jak Antonius s Octavianem potrestali Caesarovy vrahy. Antonius pak zůstal ve východní části 314 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p

93 římského impéria. Zoufale potřebuje peníze a zásoby pro svoje vojska. Oboje by mu mohla poskytnout egyptská královna, ale je příliš hrdý na to, aby k ní přišel s žádostí o pomoc. Nakonec posílá do země na Nilu posla, který královnu přesvědčí, aby připlula do Tarsu. Oproti realitě filmaři vymysleli úplně novou příčinu Kleopatřiny cesty na východ. Ve skutečnosti chtěl Antonius od panovnice slyšet, proč mu nepomohla v předcházející válce proti Brutovi a Cassiovi. 315 Kleopatřin příjezd do Tarsu se podle mého názoru jen stěží blíží monumentálnímu vstupu do Říma. Připlouvající královnina loď je sice z velké části zlatá a má nachové plachty, 316 ale samotná Kleopatra, jež měla vypadat jako Afrodíté, zůstala daleko za očekáváním. Hostina na počest Antonia vypadá okázale. Všechny nádoby jsou zlaté a připravené jídlo nabývá neuvěřitelných tvarů. Avšak Antonius si všechnu tuto okázalost neužívá. Chová se velmi podrážděně a příliš pije. Vadí mu, že Kleopatra stále nezapomněla na Caesara, a dává to okatě najevo, protože už více nechce žít ve stínu mrtvého velikána. Uklidnění mu přinese až noc strávená v objetí Kleopatry. Antonius si užívá egyptské pohostinnosti a všemožně se vyhýbá návratu do Říma, kde by měl řešit vzniklé potíže. Avšak nakonec odjet musí. Octavianus se na jeho návrat náležitě připravil. Doufá, že se mu podaří oženit Antonia s Octavií a tím ho udržet z dosahu Kleopatry. Antonius na jeho návrh přistoupí. Královna se samozřejmě o této události dozví a je z ní naprosto zdrcena. V návalu zoufalství a vzteku ničí Antoniovo oblečení i různé vybavení svého paláce. Filmaři nepřiřkli Kleopatře charakter klidně uvažující ženy, která by pochopila, že učiněné kroky byly vykonány z politických důvodů. Naopak, Kleopatra je zachycena jako žena podléhající svým citům a vášním. Nejvíce tyto vlastnosti vystupují na povrch poté, co se Antonius opět pokorně vrací do Egypta žádat o zásoby. Kleopatra je neústupná a tvrdá. Nechce Antoniovi odpustit jeho chybu a všemožně ho ponižuje. Při audienci ho dokonce donutí, aby před ní poklekl. Kleopatra se uklidní až potom, co Antonius slíbí vyhovět všem jejím požadavkům. Mezitím šíří Octavianus v Římě různé pomluvy o Antoniovi, ale s bojem stále vyčkává, až ho k němu vyzve senát a lid, aby si případně proti sobě nepoštval veřejné mínění. Definitivní rozhodnutí o válce uspíší zveřejněním Antoniovy poslední vůle. Právě v okamžiku, kdy se chystá vyhlásit Kleopatře a Antoniovi válku, se v davu objeví Sósigenés, královnin důvěrník, který se měl pokusit situaci v Římě uklidnit. Octavianus 315 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s Taktéž Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 70 a

94 však po něm mrští oštěp, kterým se chystal učinit slavnostní akt vyhlášení spravedlivé války a zabije ho. Tato scéna je z historického hlediska úplně absurdní a navíc předvádí Octaviana jako prostého vraha na místo vychytralého politika. 317 Vypravěč velmi rychle přenese děj až k rozhodné bitvě u Aktia. Antonius trvá na námořní bitvě, během níž se bezhlavě a nesmyslně snaží pronásledovat Octavianovu vlajkovou loď, na níž však její velitel není. Antonius se nakonec octne v obklíčení a všichni si myslí, že je mrtev. Kleopatra se tedy rozhodne odplout. Antonius to ale vidí a vydává se za ní. Na palubě královniny lodi se s ním odmítají bavit všichni jeho bývalí společníci a panovnice mu nechá odebrat meč, aby neudělal ještě větší hloupost. Antonius upadá do melancholie, ze které ho vytrhne až hádka s Kleopatrou provázená dokonce i fackami. Závěr příběhu je líčen tradičně po vzoru Plútarcha. Ve scéně, kdy se královna loučí se svým synem, je bohužel Kaisarión hrán dítětem ve věku asi osmi let, přestože v té době měl být již dvakrát starší. Filmaři se dopustili chyby i v titulatuře Octaviana. Během vyjednávání ho Kleopatra osloví jako Augusta, 318 přestože tento titul mu byl přiřčen až o několik let později. Kromě smrti obou hlavních protagonistů, umírají i obě královniny služebné Iras a Charmion, a také její věrný služebník Apollodoros. D. Wenzel ve svém díle píše, že vynecháním scén, které byl nucen režisér vystřihnout, se zjednodušil pohled na postavu Kleopatry VII. Královna klade větší důraz na své city a nechává se unášet vášněmi. Její politické smýšlení je zatlačeno do pozadí. Navíc se na původním charakteru panovnice v nezkrácené verzi díla odrážela mnohem znatelněji doba vzniku filmu. Zatímco po druhé světové válce se ideální žena zdržovala co nejvíce doma a byla vzornou matkou, na počátku šedesátých let už byla situace jiná. Ženy se stávaly více samostatné a získávaly větší sebevědomí. Mnoho z nich vystudovalo vysokou školu a budovalo úspěšnou kariéru. Také Kleopatra se snaží vystupovat jako samostatně rozhodující žena, která chce uhájit právo na egyptský trůn. Své zemi dokáže úspěšně vládnout a podporovat její prosperitu. Její role matky poněkud ustupuje do pozadí. Stejně jako ženy na počátku šestého desetiletí dvacátého století si i panovnice užívá sexuální svobody Tamtéž, s Kleopatra část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo [reřisér], Twentieth Century Fox, 1963, 01:29: Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S

95 8. 3. Dvojdílný film z roku 1999 Dvojdílný německo-americký film Kleopatra režiséra France Roddama a produkční firmy Hallmark Entertainment spatřil světlo světa dne roku Byl vyráběn jako televizní minisérie, a proto nebyl uváděn v kinech. Já jsem ho zhlédla z videokazety, na níž bohužel chybí údaje o tom, kdy byl film vysílán v televizi. Na scénáři se podílela dvojice autorů Stephen Harrigan a Anton Diether a údajně čerpali z románové předlohy s názvem Paměti Kleopatry autorky Margaret George. 320 Ovšem je nutné podotknout, že film se od svojí předlohy značně liší. Ve filmu se řada událostí odehraje odlišně než v románu a poměrně často se zde vyskytují i úplně nové, vymyšlené scény, které patrně měly za účel udělat děj akčnější a dramatičtější. To se však dle mého názoru ne vždy povedlo. Navíc si neodpovídají ani charaktery hlavních postav, protože se chovají naprosto odlišně než v údajné předloze. Už během natáčení bylo do filmu vkládáno velké očekávání a mluvilo se o něm jen v samých superlativech. Filmoví tvůrci tvrdili, že uprostřed marocké pouště vytvořili jedno z největších natáčecích center. 321 Ovšem jejich snaha zřejmě přišla v niveč. Alexandrie se dle představy filmových tvůrců nacházela uprostřed pouště, ačkoliv ve skutečnosti leží v deltě Nilu a přiléhá k ní jezero. Ptolemaiovský královský palác měl patrně připomínat chrám starého Egypta, ale ani to se nezdařilo. Odborník na starověk Michael Pfrommer dokonce Obr. 18: Leonor Varela jako Kleopatra. hodnotí výsledek jako: schlicht von grotesker Sinnlosigkeit. 322 Centrum Říma představují dva mramorové chrámy v rohu téměř stále pustého náměstí. Patrně se mělo jednat o forum Romanum. Ani s dalšími místy si tvůrci hlavu příliš nelámali například Tarsos nebylo potřeba tvořit vůbec. Marcus Antonius totiž vyhlíží příjezd Kleopatry ze stanu. Ve spojitosti s tímto filmem zaznívala nakonec v různých kritikách a recenzích hodnocení, která jej označila za romantický nesmysl či komerčně bezduchý romanticko-vojenský mišmaš. 323 Obr. 17: Ptolemaiovský palác. 320 Tamtéž, S Tamtéž. 322 Prostý groteskní nesmysl. Tamtéž, S Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 27 a

96 Hlavní postavu Kleopatry VII. ztvárnila téměř neznámá herečka Leonor Varela z Chile, jejíž výběr byl však vcelku chválen vzhledem k její snědší pleti, která vypadá středomořsky. Hereckou úrovní ji však předčili její partneři. V roli C. I. Caesara se představil Timothy Dalton a Marka Antonia ztvárnil Billy Zane. Do samotného děje filmu má diváky uvést stručný úvodní text, avšak už v něm se vyskytuje řada omylů. Egypt rozhodně nebyl ve dvacátém roce Kleopatřina života součástí Říma a Gaius Iulius Caesar nepřišel do této země jenom kvůli tomu, aby pro Římany vymohl dlužnou částku. První scény ukazují příchod Caesara s jeho vojskem do královského paláce v Alexandrii. Imperátor se chová naprosto pohrdavě k tamějším vládcům, panovačně, směle a nemilosrdně. Vůbec nic neukazuje na Caesarovu pověstnou shovívavost a uvážlivé rozhodování zachycené ve dříve jmenovaném románu. Kleopatra se poprvé objeví na plátně v tajemné scéně za průsvitnými závěsy ve svém vyhnaneckém ležení někde na neurčitém místě v poušti, kde se vyptává nevěstky na umění lásky a milování. Krátce na to je dopravena v koberci k Caesarovi a divák může královnu konečně vidět v plné kráse. Ihned vytahuje všechny své trumfy ladné pohyby, svůdný pohled. Filmaři představují panovnici jako velmi krásnou ženu a snaží se co nejvíce podtrhnout její sexuální přitažlivost. Další Kleopatřiny vlastnosti odhalí až následující ráno, kdy se královna po noci strávené s Caesarem setkává se svými dvěma sourozenci a Pothinem. Obě sestry se spolu začnou ihned hašteřivě hádat a kdyby je Caesar neumlčel, tak by se snad i popraly. Kleopatra se velmi těžce vyrovnává i s tím, že Caesar oznámí její sňatek s bratrem. Caesar ji nakonec okřikne slovy: Nauč se být královnou. Nauč se takticky myslet. 324 Kleopatra totiž působí trochu dětinsky. Události pak naberou rychlý spád. Panovačná a nelítostná Arsinoé s Ptolemaiem XIII. prchají z paláce, připojují se k egyptskému vojsku a následně útočí. Boj se odehrává na nádvoří královského sídla a někteří útočníci dokonce proniknou až do jeho chodeb, kde jen o vlásek unikne smrti samotná Kleopatra. Římané vítězí a Arsinoé s Ptolemaiem XIII. jsou pronásledováni po poušti. Rádoby napínavá a dobrodružná honička na vozech tažených koňmi končí obklíčením Arsinoé 324 Kleopatra část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:19:30. 95

97 a nešťastnou smrtí jejího bratra, který spadl z vozu a hlavou se udeřil o kámen. Ve skutečnosti však utonul v Nilu. 325 Kleopatra si osud svých sourozenců vyslechne při činnosti vzdáleně připomínající cvičení jógy. Zřejmě jí to mělo dodat klidu a rozvahy, ale ve skutečnosti zuří a Caesara obviní, že si chce Arsinoé nechat v záloze a později ji využít proti ní. V noci se pak potají vydá do vězení, kde se se sestrou opět pohádá a nechá ji zabít. I toto si tvůrci filmu úplně vymysleli, neboť Arsinoé byla vedena v triumfálním průvodu Římem 326 a zemřela až za několik let v Efesu. 327 Všechny tyto události se podle mě odehrály příliš rychle. Při sledování jsem měla dojem, že Caesar první den přišel do Alexandrie, další vyhrál bitvu a třetí den už si užívá odpočinek při plavbě po Nilu. A přitom by stačilo oddělovat jednotlivé scény časovými údaji, které by naznačily chod dějin, anebo jako ve zpracování z roku 1963 použít vypravěče. Pro všechny postavy je navíc charakteristické, že jednají bez rozvahy a uměřenosti. Impulsivní a neočekávané jednání osob je možná záměrné. Filmaři asi chtěli tímto způsobem udržet diváky napjaté a předvést řadu překvapivých momentů. Během plavby na jih si Caesar s Kleopatrou užívají svoji zamilovanost. Občas však mluví o budoucnosti a zde vychází najevo Kleopatřiny nevědomosti a neinformovanost. Divák má pocit, že Egypt se rozvíjel v naprosté izolaci a vůbec se nezajímal o to, co se děje v okolním světě. I přes tento fakt Kleopatra nabízí imperátorovi spojení jejich říší. I samotný Caesar odhalí svoje plány: Jsem odhodlán dobýt a ovládnout svět. Na místo trosek soch po sobě zanechám nový světový pořádek, jenž změní současnost a ovlivní chod příštích dějin. 328 Po návratu vyslechne Caesar naléhavé zprávy z Říma a rozhodne se pro okamžitý návrat. Kleopatra nechce, aby odešel, a dokonce mu vyhrožuje, ale nakonec pochopí, že jeho rozhodnutí již nemůže změnit, a tak mu ani neřekne o dítěti, které čeká. Caesar nechává v Alexandrii tři legie pod vedením Ruffia s příkazem: Střež Kleopatru jako oko v hlavě. Nikdo jí nesmí uškodit a ona nesmí škodit Římu. 329 Imperátor tedy svojí milence příliš nevěří. 325 Caesar, O válce alexandrijské, Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S Tamtéž, S. 84 a Kleopatra část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:43: Tamtéž, 00:45:52. 96

98 Následující scéna se odehrává v Římě, konkrétně sledujeme zasedání senátu. Jednotliví urození pánové se zde hádají a slovně napadají. Hlavním tématem je samozřejmě Caesar a jeho pobyt v Egyptě. Na jeho obranu vystupují nejhlasitěji Marcus Antonius a také mladý Octavianus. Zde musím podotknout, že tvůrcům zřejmě nepřišlo na mysl, že Octavianovi v té době bylo teprve 16 let a sotva oblékl togu virilis 330 a rozhodně tedy nemohl v senátu zastávat vůdčí úlohu. Vzájemné rozepře ukončí až neočekávaný návrat Caesara. Děj se však opět rychle vrací do Alexandrie. Sledujeme Kleopatřin způsob vlády. Zdá se, že královna o problémy poddaných vůbec nejeví zájem. Všechny její rozsudky znějí stejně: Popravte ho. Její pozornost dokáže upoutat až důrazné upozornění na to, že Římané odvážejí ze země velké množství obilí a zbytek pečlivě střeží, ačkoliv lid v zemi hladoví. Panovnice se vydává do davu a zde sama rozdává obilí ze sýpky. Teprve se začíná učit, o co všechno se jako královna musí postarat a jak si získat přízeň lidu pro sebe i svého čerstvě narozeného syna. Filmaři úplně pominuli fakt, že Kleopatra se ještě za vlády svého otce stala spoluvládkyní 331 a již léta se zajímala o chod celé země a učila se ji řídit. Následuje Kleopatřina návštěva Říma, kam původně odmítla odjet, protože oficiální pozvánku, kterou obdržela, Caesar ani vlastnoručně nepodepsal. Ani scéna Caesarova triumfu nad Egyptem nepůsobí nijak úchvatně. Imperátor má stejné vojenské oblečení jako v předchozích scénách, namísto nachové togy a tuniky palmaty, 332 které triumfátoři při této příležitosti skutečně oblékali. Přímo na hlavě mu spočívá věnec, v ruce drží pouze otěže koní, které táhnou jeho triumfátorský vůz. Správně by měl v jedné ruce svírat žezlo s orlem a v druhé vavřínovou ratolest. Kleopatra navíc neunese posměšné vulgární nadávky na její adresu a opouští tribunu. Jako odvetu přinese na večírek svého syna a položí ho Caesarovi k nohám. V jeho tváři se střídá údiv nad její odvahou, vztek nad tím, co si dovolila udělat, i obrovská nerozhodnost trvající nekonečně dlouho. I tuto podle mě nejnapínavější scénu filmu však dokázali tvůrci zkazit tím, že netrpělivá královna, místo tichého čekání, Caesara popohání slovy: Tak už ho sakra zvedni. Imperátor nakonec vůli panovnice vyhoví, dítě zvedne a řekne: Je to můj syn. 333 Oproti starověké realitě je celá událost značně přehnaná. 330 Mužská toga. 331 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s Tunika vyšívaná zlatem. 333 Kleopatra část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 01:11:56. 97

99 Během Kleopatřina pobytu v Římě je více pozornosti věnováno dvěma Caesarovým vzdáleným příbuzným. Octavianus je osloven spiklenci, aby se přidal na jejich stranu. On však Caesara zradit odmítá, leč ostatním v činu bránit nemíní. Navíc tlačí na svého strýce, aby se Kaisarióna zbavil a pravděpodobně stojí i v pozadí útoku na toto dítě. Naopak Marcus Antonius se stává ochráncem královny a zabrání pokusu Kaisarióna zabít. Jen pro úplnost dodávám, že se o ničem takovém starověké prameny vůbec nezmiňují. 334 Vztah královny a Caesara není příliš šťastný. Nedokážou najít společný kompromis, ve kterém by každý z nich obětoval něco ze svých plánů. Caesar chce dobýt Parthii, ale Kleopatra podmiňuje poskytnutí pomoci zapuzením Calpurnie a učiněním Kaisarióna dědicem. Oba se hádají a Caesar doporučuje panovnici, aby se vrátila do své země. První díl filmu vrcholí vraždou Caesara. Děje se tak na schodech před vstupem do senátu. Přijde mi poněkud komické, že této události si zpočátku nikdo nevšímá a všeobecný povyk spustí až příchod Antonia, který nad mrtvým tělem přítele hlasitě lká. Druhá část začíná veřejným pohřbem Caesara a dojemným proslovem Antonia. Tomu přihlíží v davu Kleopatra, která dokonce přinesla i svého syna. Pokládám za velmi nepravděpodobné, že by královna jednala takto nezodpovědně a vystavila své dítě takovému nebezpečí. Následují scény zachycující konec života hlavních strůjců Caesarova zavraždění. Zatímco Antonius poráží Cassia v čestné bitvě, po níž naléhá tento spiklenec na meč, Octavianus nechal zbaběle zavraždit Bruta v lázních a ještě mu usekl hlavu, kterou se chlubí. Tvůrci jednoznačně uplatňují černobílý princip charakteristiky hlavních hrdinů a představují je jako naprosto odlišné osobnosti. Brutus ve skutečnosti také ukončil svůj život vlastní rukou poté, co byl ve druhé bitvě u Filipp poražen Antoniem. 335 Zpráva o tom, že Octavianus nechal useknout Brutovi hlavu a poslal ji do Říma, vychází ze Suetonia. 336 Kleopatra mezitím buduje v Egyptě silnou námořní flotilu a sama od sebe se rozhodne navštívit Antonia v Tarsu. Z monumentálního ve všech pramenech vykresleného převleku svůdné Afrodíté zbylo jen málo. Loď i Kleopatřin oděv je pouze 334 Viz seznam použitých pramenů, literatury a internetových stran oddíl antická literární díla. 335 Appiános, Občanské války IV, Suetonius, Božský Augustus,

100 zlatý. Královna nového triumvira svádí a uplácí bednou zlaťáků. Antonius působí nedočkavě a chlípně. Na konci večera už situaci neunese a vybuchne vzteky nad tím, proč ho Kleopatra tak dráždí. Královna mu představí plán jejich společné vlády nad nově vytvořenou celosvětovou říší, kterou později zdědí Kaisarión. Musí učinit jen jediné, porazit Octaviana. Antonius však nemá na nic takového ani pomyšlení. Oba se na sebe vrhnou jako lité saně a ponoří se do víru vášní. Kleopatra na Antonia tlačí, aby zrušil své spojenectví s Octavianem, a chce, aby s ní jel do Egypta. Triumvir však vše jednoznačně odmítá: Nepůjdu proti své vlasti. 337 I zde tedy vidíme stejný motiv jako u řady historických románů o Kleopatře VII. vlastenectví a oddanost rodné zemi. Oba hlavní protagonisté se rozcházejí a putují do své domoviny. Antonius se v Římě setkává s Octavianem a rozdělují si mezi sebe jednotlivé provincie on získává Východ a jeho partner Západ. Octavianus navíc nabízí Antoniovi ruku své sestry a jako svatební dar mu slíbí všechny galské legie, což Antonius přijme. Tyto události odpovídají roku 40 př. n. l., kdy došlo k uzavření smlouvy v Brundisiu, avšak úplně zde chybí třetí účastník Lepidus, který obdržel Afriku. 338 Kleopatra na tyto zprávy reaguje hysterickým pláčem i směsicí smutku a zuřivosti. Zřejmě už Egypt nelpěl v takové izolaci a zprávy o tom, co se děje, pravidelně přicházely do Alexandrie. Zlepšit náladu jí má společný výlet s Kaisariónem na jih země. Pak se však filmaři vrátili k původní vizi neinformovanosti Egypta. Po návratu do svého paláce dostane královna záchvat strachu, protože si myslí, že připlouvající římská loď znamená útok nepřátel. Ve skutečnosti připlouval Antonius: Nepřicházím Egypt dobýt, ale vzdát se jeho kouzlu. 339 Krátce na to učiní Antonius slavnostní prohlášení, v němž se zřekne své římské manželky, oznámí sňatek s Kleopatrou a jako dar jí věnuje syrskou provincii. Těžko říct, proč filmaři přetvořili všechny územní dary v tento jeden nesmyslný. Jako reakce na tuto scénu se ocitáme opět v Římě, kde Octavianus vyhlašuje spravedlivou válku proti Antoniovi a Kleopatře. Ve skutečnosti padlo při tomto prohlášení jen jméno egyptské královny. 340 Kdyby totiž Octavianus vyhlásil válku i svému římskému sokovi, jednalo by se o válku občanskou, a nikoliv o bellum iustum. 337 Kleopatra část II. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:20: Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S Kleopatra část II. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:31: Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s

101 Octavianus se následně ocitá v Galii, kde násilně přebírá vedení nad legiemi, které doposud patřily jeho protivníkovi. Poté, co obdrží Antonius informace o těchto událostech, rozhodne se pod vlivem Kleopatry k válce. Avšak ihned v následující scéně se ocitáme v obklíčení u Aktia, kde dochází k rozhodujícímu střetnutí. Antonius vede boj po stránce taktiky naprosto špatně. Jeho loď se dostává do obklíčení a on sám padá do moře. Všichni si myslí, že zemřel. Volnou cestu na otevřené moře si musí vybojovat i Kleopatra, která se chopí meče a zapojuje se do bitvy na palubě. Činnost naprosto nedůstojná ženě jejího postavení. Kleopatra se vrací do Alexandrie, kde nechá oslavovat údajné vítězství. Nečekaně však připlouvá Antonius a nemůže takovému podvodu uvěřit. Zdrcený událostmi odchází na pláž, kde se oddává vinnému opojení. Propadá zoufalství a chce spáchat sebevraždu. V tom mu však královna zabrání a probudí v něm odhodlání do nové bitvy. Před Alexandrií v naprosté poušti se odehrává poslední střetnutí mezi Octavianem a Antoniem. Musím podotknout, že v boji jsou využívány i válečné vozy tažené koňmi, které však v době prvního století př. n. l. byly používány jako bojové prostředky snad pouze v Británii. 341 Antonius nemůže při střetnutí odolat obrovské přesile a je zraněn. Mezitím se Kleopatra loučí se svým synem. Člověk se opět nemůže ubránit pocitu, že všechny události proběhly ve velmi rychlém sledu. Tento fakt podporuje i to, že Kaisariónovi mělo v té době být již šestnáct let, avšak ve filmu je znázorněn jako asi sedmiletý chlapec, kterého matka bez problému nosí v náručí. Filmaři se dopustili stejné chyby jako v roce Kleopatra pak odchází do své hrobky, kam je dopraven i umírající Antonius. Po jeho smrti je do hrobky vpuštěn i Octavianus, který před královnou netají, že si ji chce odvést do Říma, kde má kráčet v jeho triumfu. Kleopatře však dovoluje, aby nejdříve pohřbila svého manžela. Královna využívá příležitosti a nechává se uštknout kobrou. I do tohoto filmu otiskla své stopy doba, ve které dílo vznikalo. Kleopatřina povaha totiž odpovídá moderní ženě devadesátých let. Jedná se o rozhodnou, energickou a činorodou postavu, která ani na okamžik neváhá být umíněná a chovat se vzpurně. V žádném případě nechce být pouhým přívěškem muže a například zavražděním své Obr. 19: Novodobě nalíčená Kleopatra. 341 Tůma, Radek: Hodnocení filmů - Kleopatra (USA 1999) [online]. [cit ] Dostupné na: 100

102 sestry plně dokazuje, že je schopna vlastních rozhodnutí a činů. 342 Také make-up plně odpovídá konci dvacátého století. Nenajdeme zde ani náznak charakteristického líčení očí typického pro starověký Egypt, kterým bylo protažení oka do mandlového tvaru. 343 Snaha napodobit starověkou kulturu je patrná jen ve stylu oblečení a šperků. Jejich podoba není vyloženě špatná, ačkoli většinou kombinuje prvky Egypta, Řecka, Říma a dalších východních států dohromady Hraný komiks Dne roku 2002 měla ve Francii premiéru první filmová verze komiksu o Asterixovi s živými herci, 344 pod kterou je podepsána produkční firma Miramax Films. Role režiséra a scénáristy se ujal Alan Chabat, který zároveň ve filmu ztvárnil roli Gaia Iulia Caesara. Do role Kleopatry byla obsazena Monica Belucci, italská herečka a modelka. Asterixe hraje Christian Clavier a Obelixe Gérard Depardieu. V České republice měl tento film premiéru dne roku Já jsem ho viděla na DVD, kde je zachycen záznam filmu vysílaného stanicí Nova dne roku Děj filmu je prakticky shodný s komiksovou předlohou Reného Goscinnyho, jen občas došlo k menším úpravám, které daly více prostoru některým postavám. Menší změny nastaly i u některých jmen například Obr. 20: Palác faraona. v českém tištěném vydání komiksu se hlavní hrdina jmenoval Neuminis, ale ve filmu je tento architekt nazýván Numerobis. Filmaři se však hlavně rozhodli pro novou vizuální stránku. Nesnažili se o pouhé převedení původních kreseb Alberta Uderza na plátno. Dílo bylo natáčeno v maltských vodách, pařížských studiích i marockých exteriérech. Jen na výstavbě faraonského paláce pracovalo pět set dělníků po dobu třech měsíců. 345 Výsledkem je jakási směsice historické reality s komiksovými prvky, která však na plátně vypadá famózně. Na tom všem má zřejmě lví podíl obrovský finanční náklad padesáti milionů Euro vložený 342 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Kybalová, Ludmila: Dějiny odívání starověk. Praha 1998, s Již dříve bylo na plátno uvedeno sedm kreslených filmů, v nichž byl Asterix hlavní postavou. Příběh, v němž navštěvuje Egypt a setkává se s Kleopatrou, se dočkal filmové podoby již tři roky po svém vzniku: Asterix a Kleopatra (Astérix et Cléopâtre), Francie a Belgie [film]. Goscinny, René Payant, Lee - Uderzo, Albert [režiséři], Leblanc, Raymond [producent], Lederer, Jakub: Asterix a Obelix se vracejí. Večerník Praha, , s

103 do výroby filmu, který zajistil dílu pozici nejdražšího francouzského filmu do doby jeho vzniku. Také kostýmy neodpovídají původním komiksovým obrázkům. Filmaři se opět nechali částečně inspirovat historií, kterou však propojili s vlastní fantazií. Kleopatru tak můžeme spatřit v řadě šatů, které jsou v horní části těla co nejtěsnější, aby zdůraznily krásnou postavu herečky, ale v dolní polovině se rozšiřují a jsou dokonce vyztuženy obručemi. Tvůrci vyrobili přes pět tisíc Obr. 21: Kleopatra a Caesar. sandálů a spotřebovali jedenáct kilometrů látky na výrobu dvou a půl tisíce kostýmů pro komparsisty v davových scénách. 347 Musím uznat, že filmaři si dali záležet i na takových detailech, jako jsou šperky. Například koruna, kterou má panovnice na hlavě, nabývá podoby různých bizardních tvarů. K velkému posunu došlo ve způsobu použití humorných prvků. Film Mise Kleopatra zcela ignoruje důraz na kontinuitu a smysluplnost příběhu a všechny síly koncentruje do maximalizování ulítlosti samoúčelných epizodních grotesek. 348 Podstata filmu totiž spočívá ve vrstvení různých vtípků za sebou, často bez nějakého vnitřního smyslu či logiky, s jediným cílem, a to pobavit diváka. Situační humor se opírá především o kombinaci historické reality se současnými prvky. 349 Například dělníci na stavbě v egyptských kostýmech napojení kouzelným druidským lektvarem sborově tančí na moderní hit Jamese Browna I Feel Good. Promluva vůdkyně dělníků je zase rušena signálem mobilního telefonu. Komické vyznění filmu také podtrhují různé slovní hříčky. Jedná se například o hraní si se jmény (osel Kanabis či generál Antivirus) či o absurdní projevy (nesmyslná mluva architekta Numerobise, řeč ke stávkujícím soudruhům ), které mi dost připomínají nezapomenutelný humor pánů Voskovce a Wericha. Velkou zásluhu na tomto skvělém vyznění má zajisté brilantní dabing. 350 Divák by také měl ocenit, že čeští překladatelé se snažili ve filmu zanechat originální latinské citáty a také pokus o egyptštinu, jak tomu bylo v původním kresleném komiksu. 346 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S Lederer, Jakub: Asterix a Obelix se vracejí. Večerník Praha, , s Pomothy, Martin: Asterix a Obelix: Mise Kleopatra. Cinema, 2002, č. 6, s Lederer, Jakub: Asterix, Obelix, Kleopatra a komediální mišmaš. Večerník Praha, , s Tamtéž. 102

104 Narozdíl od původní psané předlohy ve filmu najdeme odkazy na novější vynálezy či jiné filmy. Zatímco pánové R. Goscinny a A. Uderzo odkazovali na slavný film Kleopatra z roku 1963, nově nalezneme na plátně odkazy na Hvězdné války či bojové scény po vzoru čínských tvůrců. Myslím, že nejvýstižněji okomentoval tento film kritik Hubert Mařík, když napsal, že se jedná v podstatě o filmový unikát, ve kterém je režijně všelijak pospojována přehlídka legračních výstupů a skečů. Prostě televizní estráda za obrovské peníze, ve výpravných kulisách a se špičkovými francouzskými hereckými hvězdami Mařík, Hubert: Asterix jako dekadentní estráda. Lidové noviny, , s

105 9. Kleopatra VII. ve výtvarném umění Postava poslední egyptské panovnice budí pozornost výtvarných umělců po celém Obr. 22: Lawrence Alma-Tadema, Antonius a Kleopatra, Olej na plátně - 65,4 x 92,1 cm. světě již několik staletí. Najdeme mezi nimi řadu jmen jako například sira Lawrence Alma- Tademu, který v roce 1883 namaloval obraz Antonius a Kleopatra, Giovanniho Battistu Tiepola, jehož fresku Hostina Kleopatry z let 1743 až 1744 můžeme vidět v Benátkách v Palazzo Labia, Johanna Lissa, jenž je autorem obrazu Smrt Kleopatry z let 1622 až 1624, Hanse Makarta, který namaloval obrazů s námětem Kleopatry dokonce několik, a mnoho dalších umělců. Bez váhaní však můžeme konstatovat, že každá epocha ukazovala královnu tak, jak to zrovna předepisovala současná móda. Ve středověku to byla hradní dáma Obr. 23: Giovanni Battista Tiepolo, Hostina Kleopatry, Olej na plátně x 346 cm. se dvěma hady v rukou jako mínójská kněžka. Jindy byla podle barokního vkusu oblečena do nádherných, bohatě zdobených šatů s obrovskou perlou ve špičkách prstů. Jindy lascivně ležící jako nahá odalistka a v období fin de siécle jako překrásné mrtvé tělo. 352 Zajímavé je, že jejích vyobrazeních nelze nalézt žádný charakteristický rys, který by odkazoval na skutečný vzhled Kleopatry VII. Jediným společných prvkem různých uměleckých ztvárnění je fakt, že královna je zachycena v situacích, které jsou z jejího života nejznámější. Jedná se především o okamžik smrti, kdy se nechá uštknout kobrou, o setkání 352 Klein, Günter Dürring, Norbert: Kleopatra poslední úsměv faraonů. In: Huf, Hans-Christian: Sfinga záhady historie 1. Praha 1997, s na Obr. 24: Johann Liss, Smrt Kleopatry, Olej na plátně - 97,5 x 85,5 cm. 104

106 s Antoniem či o hostinu v Tarsu, na níž Kleopatra rozpouští perlu ve víně. Pojetí dvou českých umělců, kteří se v průběhu dvacátého století věnovali tématu Kleopatry VII., je do určité míry výjimkou oproti ostatním ztvárněním. Jan Zrzavý viděl v egyptské královně především erotický symbol, a tak ji také maloval. Vůbec se nesoustředil na nějaký konkrétní okamžik jejího života, ale pouze na ni samotnou. Vladimír Pechar vytvořil Kleopatřin portrét, a tudíž se také nezabýval nějakou konkrétní situací. Jeho díla navíc vycházejí z hlubokého zájmu o starověký Egypt, a tak nejde jen o pouhé vymyšlené ztvárnění jako například v dobách raného novověku Jan Zrzavý Jan Zrzavý se narodil v roce 1890 a zemřel v roce Po neúspěšných pokusech o studia na několika školách se rozhodl pro dráhu malíře. Jeho tvorba vykazuje známky řady uměleckých směrů jako například symbolismu, expresionismu či kubismu, ale nedá se jednoznačně přiřadit k žádnému z nich. Malíř sám přiznává, že jeho tvorbu ovlivnilo množství světových i českých tvůrců. 353 Mezi nimi můžeme jmenovat především Raffaela Santiho, Leonarda da Vinciho, Josefa Váchala a Bohumila Kubištu. Celý průběh tvorby Jana Zrzavého lze rozdělit do několika různých období. Různorodost námětů jeho děl je obrovská - od autoportrétů, portrétů, mýtů a symbolických motivů ve figurálních kompozicích, náboženských témat, samotných zátiší až po grafiku. Během svého života se také věnoval ilustrování knih - například vytvořil kresby pro Máj Karla Hynka Máchy, pro Kytici Karla Jaromíra Erbena či pro Dům u tonoucí hvězdy Julia Zeyera - a také spolupracoval s Národním divadlem na přípravě scén řady oper. Avšak jedním ze společných znaků děl Jana Zrzavého je setrvávání u jednoho motivu, na kterém mnohdy pracoval několik desetiletí, stále ho měnil a vylepšoval. Pro stejný námět používal různé barvy a vytvářel své obrazy v různých velikostech. A právě jedním takovým opakujícím se námětem byla postava Kleopatry VII. (Dalším jeho velkým tématem byla například krajina či motiv smrti.) Obr. 25: Kleopatra I, Inkoust na papíru 11,2 x 8 cm. 353 Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971, s

107 Jan Zrzavý se o postavu Kleopatry zřejmě dost zajímal. V jeho pozůstalosti se nalezly poznámky z blíže neurčitých přednášek věnovaných této velké ženě dějin. Kleopatra je tolik ženskou, že je až muž? Ne muži ji, ona je má za kořist, ona je znásilňuje Je bázlivá i dravá, ale ne odvážná. Její chlípnost je sobecká Kleopatra je líná, hloupá, ale lstivá krutá a sentimentální Kleopatra nezná neřesti, než svou nekonečnou chlípnost Kleopatra ničí muže svou trpností Kleopatra je zlo hmotné 354 Zrzavý se však těmito poznatky plně neřídil, protože zobrazil královnu především jako erotickou bytost. Viděl v ní ideál ženství a dovedl její zobrazení jako přitažlivé ženy do úplné krajnosti. Zrušil detaily i oblečení a soustředil se jen na vyzývavost jejího vlastního těla. 355 Zrzavý vidí v panovnici vzor smyslné ženy, nikoliv oběť. Zatímco Kleopatra I je ještě poněkud narativní, Kleopatra II je již souhrnem symbolických představ. Jedná se o eroticky vyhraněný obraz. Zjevná smyslnost Kleopatry dostala skrytější gesto, naznačené v sevřené dlani její levé ruky, napodobující vaginu. 356 Zajímavostí Obr. 27: Kleopatra I, (1940). Olej a zlato na plátně 46 x 35 cm. je, že na přípravném nedokončeném obraze z roku 1919 je toto gesto zdůrazněno žlutým pozadím, ale na výsledném obraze již znatelně ustoupilo do pozadí. Obr. 26: Nedokončená Kleopatra II, Olej a zlato na křídovém podkladu 77,5 x 66,5 cm. V letech začal Zrzavý pracovat na obraze Kleopatra I, na kterém vidíme nahou ženu s dlouhými rozpuštěnými vlasy, jež drží v jedné ruce pohár a ve druhé květinu a sedí na lenošce. Interiér, ve kterém žena sedí, je z velké části červený dominuje červený baldachýn - a vzadu se odkrývá průhled na řady pyramid, nad nimiž září slunce. Všechny tyto barevné 354 Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s Tamtéž, s Tamtéž, s

108 prvky jsou však dokonale patrné až na výsledném obraze z roku Z roku 1919 pochází uhlová kresba Kleopatry, kterou malíř v roce 1923 upravil do olejové verze výsledné dílo je obvykle označováno jako Malá Kleopatra z důvodu ne příliš rozměrné velikosti plátna. Počátky obrazu Kleopatra II spadají do let , ale závěrečné provedení bylo završeno po mnohaletém procesu až v roce V letech navíc Zrzavý nakreslil ještě uhlovou verzi Kleopatry II na plátno. V roce 1946 se malíř vrátil k tomuto tématu dalšími dvěma menšími skicami o rozměrech 21 x 18 cm. První skica je malovaná temperou na lepence a na druhé je kromě tempery použito i zlacení. Zároveň si Zrzavý nakreslil uhlem na papír celou závěrečnou kompozici ve výsledné velikosti. Obr. 29: Kleopatra II (výsledná verze), , tempera a zlato, plátno na překližce, 202 x 181 cm. Obr. 28: Kleopatra II, Uhel na papíru - 78 x 65,5 cm. Ačkoliv obrazy Kleopatra I a Kleopatra II znázorňují tutéž osobu a malíř na nich pracoval téměř současně, liší se od sebe především pojetím těla. Z Kleopatry II zmizela většina podrobností. Když jsem v roce 1918 pracoval na kresbě Kleopatry, stanovil jsem si zásadu, kterou dodržuji do dnes: figura musí mít hlavu, ruce, nohy, žádné velké zvláštnosti. 360 Obrazu dominuje červená postava Kleopatry napůl ležící a napůl sedící na lůžku překrytém bohatě řaseným přehozem. V levé části se nachází veliká amfora stojící na podstavci. V pozadí se vlní vodní hladina, pravděpodobně 357 Podle dřívější datace vznikl výsledný obraz Kleopatry I v roce Podle dřívější datace byl obraz dokončován v letech , ale podle nové datace tomu tak bylo v letech Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s Podle pozdější autorovy datace Tamtéž, s Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971, s

109 zobrazující řeku Nil, a dále pruh země, na němž stojí dvě pyramidy a z něhož vyrůstají dvě pětilisté palmy. Celou scenérii ozařuje měsíc v úplňku. Zlato měsíce dává zřetelný významný akcent zlatu lože jako trůnu bytosti personifikující v sobě síly, jejichž zdroj je opět nadzemský. Obdobný význam dává zlato palmám, které už svým naddimenzovaným měřítkem mají opět symbolizovat směřování kamsi vzhůru... Tělo Kleopatry je nejprve fixováno v siluetě, v jakési sugestivní vlnkovité runě; výsledný dojem není však barevná plocha, ale barevně světelné záření zvláštní intenzitou tu korálová červeň převyšuje i lesk zlata... Toto tělo, jakoby organicky spájející trojí zorný úhel (zleva, zepředu, zprava), sugeruje zvláštní kinetický dojem, doznívající v bohaté skladbě záhybů přehozu a zároveň kontrastující s nehybností pozadí. 361 Kresba Kleopatry II se stala v malířově tvorbě důležitým mezníkem, který přehodnotil jeho dosavadní pojetí zobrazení. Jan Zrzavý na Kleopatře II propojil dvě protichůdné výtvarné zkušenosti. Snažil se totiž využít barvy jako konstrukčního prostředku ve výstavbě obrazu. šerosvit, to jsem dost studoval u Leonarda, ale teď jsem do něj najednou vsadil čistou barvu. To je případ Kleopatry. Krajina je celá v šerosvitu pracovaná a figura Kleopatry je úplně plastická konkrétní věc, čistá barva, ostré obrysy. Působí to naléhavěji, a je v tom obraze hodně pohybu, ačkoliv se tam nic nehýbe. Sama Kleopatra je vypracována ze dvou pohledů v jednom, jako aztécké sochy. 362 Hlavním účelem použití techniky Leonardova šerosvitu na tomto obraze je vystupňování plastického a prostorového účinku objektu. Pro Zrzavého navíc měla každá barva svoji funkci a význam: Chce vyjádřiti bolest a radost, štěstí a zoufalství, lásku a hněv, úzkost a hrůzu. Může to opět učiniti barvou, neboť barva jest souvztažná i s city a duševními stavy člověkovými... Podle tohoto zákona souvztažnosti může umělec dáti barvou žíti předmětům zobrazeným hrůzou nebo radostí nebo oživiti bytosti svého obrazu vášněmi, city a duševními stavy vlastními. 363 O symbolice barev, které Zrzavý použil, pojednává také Luděk Novák: Purpurová, jak víme, symbolizuje umělci život, zelená smrt. Život je majestátní a krásný, ale spočívá na trůnu smrti. Draperie je modelována příznačně zelenou na zlatém základě. Víme-li, že v malířství odedávna symbolizuje nekonečný prostor, naplněný světlem, máme tu naznačenou i složitou filosofii tohoto obrazu Lamač, Miroslav: Symbol v obrazech Jana Zrzavého. In: Srp, Karel: Jan Zrzavý - o něm a s ním. Praha 2003, s Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971, s Zrzavý, Jan: Barva. In: Srp, Karel: Jan Zrzavý - o něm a s ním. Praha 2003, s. 44 a Novák, Luděk: Barevná výstavba obrazů Jana Zrzavého. In: Tamtéž, s

110 Zajímavé také je srovnání použitých barev s jejich symbolikou ve starověkém Egyptě. Bílá označovala světlo, svítání, nádheru i radost; žluť zlato, tělo bohů a věčnost; světlá žluť pleť žen; hnědočervená pleť mužů; červená krev, život, ale i zlo a násilí; zelená vodu, tyrkys mládí a svěžost; modrá nebeskou klenbu, vlasy bohů a lapis lazuli; černá půdu Černé země, úrodnost, bohatství a posmrtný život. 365 Podle tohoto staroegyptského klíče by se lidé na Kleopatru museli dívat jako na ztělesnění života, které však v sobě ukrývá násilí a zlo, což v podstatě odpovídá vyznění u J. Zrzavého. O tom, že se na obou obrazech jedná o královnu z Ptolemaiovské dynastie, svědčí pyramidy v pozadí obou děl. Malíř se však nesnažil zachytit pouze starověké motivy. Zatímco pyramidy v pozadí odkazují k Egyptu, tělo panovnice je jakýmsi propojením klasicistního a archaizujícího zobrazení a drapérie souvisí spíše se středověkem, neboť svým pojetím připomínají deskovou malbu. 366 Když jsem viděla Zrzavého obrazy znázorňující postavu poslední egyptské panovnice poprvé, napadlo mě, že malíř dokonale znal vědecké studie popisují vzhled královny. Kleopatřin obličej se totiž vyznačoval orlím nosem a špičatou bradou, přesně jako na obrazech tohoto umělce. Avšak poté, co jsem se začala o tvorbu Zrzavého více zajímat, jsem zjistila, že tyto rysy má řada jím ztvárněných postav. Ze Zrzavého drobných studií k vlastnímu tělu Kleopatry II vyplývá, že sjednocovala dva figurální typy, jednak sedící ženy opírající se o kolena, ze které převzal nohy, jednak ležící ženy podpírající své tělo rukama, z níž přijal část od pasu nahoru Vladimír Pechar Vladimír Pechar se narodil v roce 1931 a dodnes se věnuje malířství, grafice a drobné grafice exlibris. Zajímá se také o hudbu, dramatické umění a historii. Během svého života vytvořil několik různých cyklů - například knížata a králové zemí Koruny české, postavy slovanské mytologie či portréty hrdinů Shakespearových dramat. Pro moji práci je však nejdůležitější jeho soukromé studium egyptologie, jehož počátky sahají do roku Malíř tento svůj zájem prohloubil třemi cestami do Egypta, odkud si přivezl množství studijního materiálu. Dále navštívil i významné egyptské sbírky v evropských muzeích v Louvru, v Berlíně, ve Vatikánských muzeích a v několika dalších. Po dobu deseti let chodil do knihoven Orientálního i Egyptského ústavu 365 Strouhal, Evžen: život starých Egypťanů. Londýn 1994, s Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s Tamtéž, s

111 Univerzity Karlovy a také do Náprstkova muzea. Studoval především literaturu o staroegyptském umění a pořizoval si řadu výpisků i kreseb, jak o něm píše Evžen Strouhal. 368 Tento zájem o zemi na Nilu vyústil v rozsáhlou kolekci malířských, grafických a reliéfních děl. Jeho výtvory byly v České republice několikrát vystavovány. 369 Pecharův přínos pro popularizaci starověkého Egypta hodnotí i Ladislav Bareš, současný ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK: Ve své práci šťastným způsobem spojuje svébytné, o bohatou představivost se opírající vidění světa s pozorností k detailu, vycházející z vlastního nezprostředkovaného, dlouholetého studia původních pramenů. Jeho dílo tak svědčí o hluboce prožitém pochopení a vnímání staroegyptského vidění světa, ale i o neokázalé úctě k výtvarnému odkazu starého Egypta a pokoře před ním. 370 Obr. 31: Kleopatra, 70. léta 20. st. Olejová strukturáž, 100 x 70 cm. V. Pechar namaloval padesát velkých olejových strukturálních pláten (tzv. omítek), které vytvářejí z dvojrozměrného obrazu vrstevnatý nízký reliéf s hrou světel a stínů. Jejich námětem jsou významné osobnosti dějin Egypta, mezi nimiž nalezneme řadu faraónů, velmožů a také významných žen. Jednou z nich je i poslední egyptská panovnice Kleopatra VII. Její rysy se vyznačují typickým Ptolemaiovským orlím nosem a ostrou vystouplou bradou. Dále udělal Vladimír Pechar více než sto tepaných reliéfů z hladkých lesklých plechů s tématikou staroegyptských božstev a náboženských symbolů. Tato technika umožnila umělci vytvořil jemně cizelované detaily postav, jejich atributů a symbolů. Z rukou Vladimíra Pechara Obr. 30: Bohyně Eset, Tepaný plech, 50 x 30 cm. Obr. 32: Bohyně Maat a Neit, , grafika, 50 x 30 cm. 368 Katalog k výstavě Vladimír Pechar: Starověký Egypt v galerii Svět v Mladé Boleslavi. Mladá Boleslav 1997, s Soupis výstav Vladimíra Pechara je obsažen v textových přílohách magisterské diplomové práce Radka Podhorného České výstavnictví o starém Egyptě po roce 1945 obhájené na Katedře historie UP v roce Bareš, Ladislav: Starověký Egypt. In: Vladimír Pechar [online]. Březen 2009 [cit ]. Dostupné na: 110