Pátek. Sex mě nešokuje. Nymfomanka Charlotte Gainsbourgová / č. 1 / samostatně neprodejné

Transkript

1 Pátek / č. 1 / samostatně neprodejné Nymfomanka Charlotte Gainsbourgová Sex mě nešokuje

2 Obsah Exkluzivní rozhovor s Charlotte Gainsbourg, hlavní hvězdou filmu Nymfomanka dánského režiséra Larse von Triera. Tatra 97. Kopřivnický skvost ve stylu art deco a vůz, který nápadně připomíná Brouka od VW. Rusky ne! Příběhy několika žen z Ukrajiny a Ruska, které se usadily v Karlových Varech. S antropologem Janem Havlíčkem o čichu, našem nejzanedbanějším a nejméně prozkoumaném smyslu. + Program TV na celý týden se sloupky osobností: Kačer Zaoralová Bednářová Bosák Štindl Špátová

3 editorial V každé zemi mají se sexem nějakou potíž, nakonec ale záleží na jednotlivcích. Já jsem se sexem vyrovnaná. Charlotte Gainsbourgová v rozhovoru na straně 6 PÁTEK LIDOVé NOVINy Věděli jste, že mezi námi žijí superčichači? Já taky ne, ale mluví o nich antropolog Jan Havlíček v rozhovoru s Alenou Plavcovou. Ostatně ono toho o čichu zas tolik známo není považte, v době, kdy za nás skoro všechno zvládnou počítače a stroje, my lidé pořádně ani nevíme, jak vlastně čich funguje. Letos je to právě (nebo spíš teprve) deset let, co za svůj objev receptorů pachů dostali dva američtí vědci Nobelovu cenu v roce 2004! Do té doby temno jak ve středověku. I přes udělení slavné ceny je jejich teorie jinými vědci zpochybňována, takže lidstvo co do čichu stále nemá nic jisté. A někdy začátkem listopadu jsme se dozvěděli, že v Belgii našli úplně novou část těla vaz v koleni, o kterém do té doby nikdo neměl tušení. Ani sportovní lékaři, kteří vrcholovým skokanům, běžcům a bruslařům jejich klouby neustále bandážují a fixují. Možná že za jejich úrazy stojí ten nově objevený kousek kolene. Náš čich a ten kolenní vaz nám tak připomínají, že i v 21. století zbývá pár věcí, které o sobě nevíme. Vladan Šír vedoucí magazínu vladan.sir@lidovky.cz OBSAH 4 porota pátku 6 charlotte gainsbourgová O studu, tabu a smyslu nahoty Šimon Šafránek 14 hezčí než brouk? Umění za volantem Ondřej Stratilík 18 osud Malý princ a jeho skutečná růže Magdalena Sodomková 22 karlovy vary Psst! Rusky ne! Magdalena Sodomková 28 jan havlíček Náš nos náš pán Alena Plavcová 33 fejeton O třech tečkách Marcela Pecháčková 34 konečně pátek 50 Křížovka Pátek, týdenní příloha LN. Šéfredaktor: István Léko. Ředitel redakce: Veselin Vačkov. Vedoucí magazínu: Vladan Šír. Grafik: Vladimír Dundr. Redakce: Marcela Pecháčková, Alena Plavcová, Magdalena Sodomková. Jazyková redakce: Petra Klimešová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, , Praha 5. Tel.: Předplatné: Tiskne: Severotisk, spol. s r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. Foto na titulu ČTK 3

4 téma PÁTEK LIDOVé NOVINy Karlovy Vary Psst! Rusky ne! Ruska v české kuchyni. Marie Širokaja, dcera Iriny, v kostýmu Sněhurky. Jde o to, oslavit Silvestra jako doma. Sbalily pár věcí, opustily svou zemi a vydaly se na Západ. Nejdál, kam to šlo. Zakotvily v Karlových Varech. Irina Švecová sem přišla ještě za komunismu. Elena Karasová po revoluci. Irina Širokaja na konci 90. let. Proč? A jak se jim v Česku žije? Své příběhy Pátku LN vyprávěly příkladnou češtinou. Text: Magdalena Sodomková Foto: Milan Bureš 22 23

5 téma PÁTEK LIDOVé NOVINy Kožichy. Černé pánské čapky. Široké slovanské tváře. V zimě si na promenádě v Karlových Varech připadáte jako ve Lvově. Nebo v jakémkoli ukrajinském nebo ruském městečku. Ve zdejším pravoslavném kostele se člověk prý dozví, co se na Ukrajině nebo v Rusku seběhne za rok. Občas tam zavítá bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma. Schůzky tu prý míval ostatně i ten současný Viktor Janukovyč, proti němuž se dnes na kyjevském Majdanu Ukrajinci bouří. Zkrátka jezdí se sem do kostela nebo do sauny dělat byznys i politika. Inkognito. To se pak manželky politiků procházejí po promenádě. V obchodech je obskakují, servis samozřejmě v rodné řeči. A zatímco si žena v kabince zkouší šaty, muž na pohovce ochutnává třináctý pramen becherovku. Jinak tu ale místní ruskojazyčná a ukrajinskojazyčná komunita sleduje politiku jen zdálky a s jistou skepsí. A snaží se žít svůj český život. A jak je vidět, to, co se Čechům zdá jako ruské město, pro Rusy a Ukrajince není takový domov, jak by se nám mohlo na první pohled zdát. Irina Švecová, ředitelka hotelu Cherson, Ukrajina, léta osmdesátá Narodila jsem se kousek od Oděsy. Pamatuju si, že jsem v sukni musela i sportovat. U nás se kladl důraz na vzdělání, na stolování, jazyky a hru na hudební nástroj. Když mi bylo jedenáct, rozhodla se maminka, že odejdeme do Československa. Měli jsme tu příbuzné. V Karlových Varech žili snad už někdy od roku Maminka je jezdila navštěvovat, ale po roce 1968 se bála. Strach jí nedovolil a taky přátelé a sousedi se od nás začali, ač komunisti, distancovat. A tak jsme se přestěhovali až v letech osmdesátých, vypráví ředitelka hotelu Salve v Karlových Varech Irina Švecová. Důvod emigrace tedy oficiálně spadal do kolonky: sloučení rodiny. Přestěhovali jsme se na konci školního roku a maminka nás, dcery, hned poslala na pionýrský tábor. Každou zvlášť, abychom se přes prázdniny naučily češtinu. Mně poslali na puťák do Tater, mě, pomalu aristokratku! Ne že bych nebyla sportovně založená, ale pochodovali jsme čtyřicet kilometrů denně. A k tomu ta příšerná jazyková bariéra. Naučila jsem se tehdy vyslovovat hlásku ř. Tehdy rusky mluvících dětí ve Varech nebylo moc. Starší ročníky se na nás chodily koukat do třídy. Pochopila jsem, že se musím urychleně naučit česky, abych se mohla aspoň verbálně bránit útokům. Češtinu zvládla perfektně. A tak mohla na gymnázium. Tam už to bylo lepší. Jezdili jsme na brambory, na rybíz. Rok 1989 Prožila jsem ho v Karlových Varech. O rok později jsem se vdala do Prahy. Byla to láska na první pohled, krásnej hoch. Po třech dnech jsme podávali žádost o uzavření sňatku, nejbližší termín byl až za čtrnáct dní. Deset let krásnýho manželství! vypráví Irina. Po třech dnech ji chtěl seznámit se svými úžasnými rodiči. Přijela tedy do Prahy. Bylo to těsně po pádu komunismu. Do Irina Švecová opustila Ukrajinu v jedenácti letech. odchodu posledních sovětských vojáků, kteří dvacet let okupovali Československo, zbýval ještě jeden rok. Čekala jsem asi patnáct minut na chodbě, než chlapec vysvětlil... Tchán nešel daleko pro sprostý slovo, byl spontánní, jeho otec zahynul jako politický vězeň v Jáchymově, takže zpočátku nebyl příliš nakloněn. Křičel... Byla jsem v cizím městě, ani jsem nevěděla, jak se jmenuje můj nastávající příjmením. Ale riskla jsem to. Neviděla jsem, neslyšela. Naučil mě dokonce lhát, musela jsem říct mamince, že jedu se snoubencem do Prahy a že se známe dlouho... Pozvali ji na večeři. Ta rodina mě fascinovala, protože tam všichni kouřili, až na psa, který měl astma, směla jsem si v bytě zapálit... Bylo to úžasný, tchyně byla hodná. Tchán asi po hodině vyšel Někdejší baletka Elena Karasová se doma bála následků Černobylu. z obývacího pokoje... A můj chlapec mě pak na zpáteční cestě rozhrkaným autobusem požádal o ruku. V devadesátých letech byla averze k ruštině veliká. Manžel chtěl, aby se jeho žena neprojevovala jako Ruska. (Rusky mluvící Ukrajinka.) Ani děti jsem nesměla učit rusky, manžel mi to zakázal. Ale já jsem byla tak zamilovaná, že to pro mě byla maličkost. Začala je učit až po rozvodu. Vím, že dceři občas někdo řekl: Vy Rusáci se tady roztahujete. Ale ona se za svůj původ nestydí. A obléká se jako dáma. To je totiž zrovna věc, v níž se prý Češky liší od Ukrajinek. Jednou mě odvezla záchranka, a když jsem se probrala, zhrozila jsem se, do čeho mě dcera oblékla. Od té doby spím v krajkovém pyžamu a u postele mám přichystané ponožky s kamínky Swarovski. Co kdyby náhodou! Za každé situace musím být dáma. Rodinné ukrajinské motto totiž zní: Žena by měla vypadat jako dívka, chovat se jako dáma, myslet jako muž, dřít jako kůň. Láska Další kulturní rozdíl Irina spatřuje v projevování citů. Ukrajinci a Rusové se rádi chlubí. Neradi ukazují prohru, neštěstí. Naopak lásku dávají na odiv. Češi jsou chladnější, stydí se... Tady se muži bojí ženě bezdůvodně koupit květinu! Pokud už nesou jednu růži, tak pod kabátem, pod bundou, aby to náhodou nikdo neviděl. Kladou na ženy velké nároky, ale nedovedou jí dát najevo svou přízeň, obšťastnit ji, vypozorovala Irina Švecová. Naopak na Ukrajině aby šel muž na rande bez květiny? Ani kdyby si na ni měl půjčit! V životě by nedal najevo, že na to nemá. A čím balšoj, tím lepší... A když někdo slaví narozeniny, má se samo sebou, že ten den poděkuje své matce za život květinou. A pak míváme ty proslovy a přípitky, které jsou hotové PR články na naše milované osoby. Jak ale Irina říká v lobby hotelu Salve, dnes už poněkolikáté: Jsou to jen detaily. A když jsi přistěhovalec, čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Cítí se tedy už víc jako Češka, když tu žije déle než ve své vlasti? Když nosí české příjmení? Ne. Ne jako Češka. Ale ani jako Ukrajinka. Cítím se jako Evropanka. Elena Karasová baletka Kyjev, Ukrajina, léta devadesátá Elena je baletkou státního divadla v Kyjevě. Její otec houslistou. Hlásí se na konkurz do Smetanova divadla v Praze. A udělá ho. Na Ukrajině to není k žití, přesvědčuje svou dceru, třeba je v Praze čeká lepší život. Elena právě, ve svých sedmadvaceti letech, učinila životní rozhodnutí. Balet, nebo dítě. Vybrala si dítě. Je to konec jejího angažmá. Práce ji tedy v Kyjevě už nedrží. Těsně před porodem však Eleně otec umírá. Je mu 49 let. Jeho dcera zůstává ještě pár let v Kyjevě. Jenže když žijete devadesát kilometrů od Černobylu, bojíte se poslat dítě i na pískoviště. Bojíte se jíst zeleninu, ovoce, říká Elena Karasová. Češi, muzikanti, otcovi kamarádi, jí nabízejí pomoc. Roku 1996 se rozhodne definitivně. Emigruje. Nejprve se protlouká v Praze, pak na čas zakotví v Buštěhradě. Vesnický život je pro ni úplná novinka. Nikdo tu nemá bezpečnostní zámky jako v Kyjevě. Vchodové dveře prosklené, a ještě na noc nezamykají! Soused vždycky říkal: Pán odjel do práce, paní ještě spí. Jak on to věděl? To fakt nevím. Jako člověk z velkoměsta jsem si zvykala docela těžce. Ale na druhou stranu to byla bomba! Sousedka odjela na dovolenou a já najednou vidím, že jí někdo chodí po dvorku. A tak, podle místních zvyklostí, volám její dceři. A ona: V klidu, to je vnuk. Ale díky za zavolání! Osud: Vary Do Varů se dostala náhodou. Měla kamarády ve zdejším symfonickém orchestru. Sbalila jsem si věci, tak jako už mnohokrát, a druhý den jsem tu měla ubytování. A zase jsem se vdala

6 Chcete si to dočíst? PLNÁ VERZE V TRAFICE Magazín pátek ln dostanete i tento pátek společně s lidovými novinami ve své trafice Chcete si přečíst víc? PŘEDPLAŤTE SI PÁTEČNÍ LN S MAGAZÍNEM JEN ZA 75 KČ MĚSÍČNĚ Předplaťte si Lidové noviny na epaper.lidovky.cz nebo na lince Nebo stačí poslat SMS na číslo ve tvaru PRE PAT JMENO a ADRESA. A od příštího pátku máte své Lidové noviny s magazínem po čtyři týdny do 7.30 ve schránce. A levněji než na stánku. Technicky zajištuje ATS. Cena služby je 75 Kč včetně DPH. Lidové noviny si můžete TAKÉ přečíst v: LIDOVÉ NOVINY POLITIKA, BYZNYS, KULTURA