III CALIGULA. Anthony A. Barrett

Transkript

1 III CALIGULA Anthony A. Barrett Žádný římský císař, snad s výjimkou Nerona, neovlivnil tak silně lidovou představivost, jako Gaius Caligula. Reputaci archetypu zvráceného tyrana získal za pouhé čtyři roky vlády a jeho vliv je o to pozoruhodnější, že o něm máme relativně málo důvěryhodných informací. Tacitovo vylíčení vlády Caligulovy i první poloviny Claudiovy se ztratilo, a jsme tedy nuceni vycházet především z peprné biografie Suetoniovy a mnohem pozdějších a často nevěrohodných dějin Cassia Diona, doplněných informacemi dvou zjevně zaujatých soudobých svědků filosofa Senecy a plodného židovského spisovatele Filóna z Alexandreie, který se s Caligulou setkal, když vedl poselstvo do Říma. Ačkoli zprávu o Tiberiově smrti přijal lid v březnu roku 37 se všeobecným jásotem, rozvážnější Římané jeho oslavnou náladu mírnili obavami z bezprecedentní situace ve státě. Když ro - ku 14 n. l. zemřel Augustus, čekal již na svou příležitost zkušený správce Tiberius, který úřad s císařem sdílel, a byl tak jasně určen za jeho nástupce. V roce 37 však jednoznačný kandidát chyběl. Tiberius měl dva vnuky. Tiberius Gemellus ještě nedosáhl formální hranice dospělosti a staršímu adoptivnímu vnukovi 81

2 životy císařů Gaiu Caligulovi bylo pouhých čtyřiadvacet let a postrádal politické zkušenosti. Tiberius sice označil ve své poslední vůli oba za spoludědice, ale ani v nejmenším nenaznačil, který z nich má být jeho nástupcem, pravděpodobně s úmyslem, že takový výběr by měl učinit senát. Vyřešení této otázky výrazně ovlivnilo celý další vývoj římské historie. MLÁDÍ Caligulovým otcem byl Germanicus, synovec a adoptivní syn Tiberiův, jeho matkou byla Agrippina starší, Augustova vnučka. Narodil se roku 12 n. l. v císařské vile v Antiu a jako dítě pobýval s otcem na Rýně. Matka ho oblékala do miniaturní uniformy a on se stal maskotem legionářů, kteří mu dali jméno, jímž je běžně znám, zdrobnělinu slova caliga kožená vojenská bota. Od Rýna cestoval roku 17 n. l. mladý Caligula s otcem na východ a okouzloval okolí svými předčasně vyspělými řečnickými projevy. 1 Šťastné období strávené na cestách násilně přerušila koncem roku 19 n. l. Germanicova smrt v Sýrii a ani návrat s matkou do Říma nemohl Caligulu příliš potěšit, protože u dvora panovala napjatá atmosféra. Germanicus po sobě zanechal tři dcery a tři syny. Caligula byl ze synů nejmladší, což bylo jeho štěstím, protože oba starší bratři padli za oběť Seianovi, bezohlednému veliteli praetoriánské gardy. Spolu se svou matkou Agrippinou byli uvězněni a nakonec v zajetí zemřeli. Zřejmě vzhledem k svému mládí nebyl Caligula považován za vážnou hrozbu, a tak ho Tiberius v roce 31 povolal pryč z demoralizujícího vlivu hlavního města na ostrov Capri (Tac. Ann. I 41,3; 69,5; Suet. Cal. 8,1; 9,1; Cass. Dio LVII 5,6). Navzdory nechutným pověstem o sexuálních zvrácenostech a dekadentních večírcích se Caligula během svého pobytu na Capri věnoval hlavně přípravě na povinnosti očekávané od dospělého člena císařské rodiny. Roku 33 n. l. mu Tiberius zařídil quaesturu s tím, že by do budoucna mohl zastávat i vyšší úřad, ale prozíravě žádal senátory, aby mu neudělovali neopodstatněné 82

3 III Caligula výhody, které by mladému muži zamotaly hlavu. Taktéž roku 33 podnikl Tiberius jednu ze svých výjimečných cest na pevninu, aby se zúčastnil svatebního obřadu Caliguly s Iunií Claudillou, dcerou Marca Iunia Silana, člena přední aristokratické rodiny. Tento sňatek byl významnou událostí a Tiberius dal svou účastí najevo, že je svému adoptivnímu vnukovi příznivě nakloněn. Iunia nedlouho poté zemřela při porodu a nepřežilo ani jejich dítě. V pramenech se hovoří o dvou osobách, k nimž měl Caligula v období svého pobytu na Capri důvěrný vztah. Přátelil se s Agrippou, jedním z vnuků Héróda Velikého z Judey (všeobecně známým jako Héródés Agrippa), což byl vitální a trochu bezskrupulózní muž, ale též přitažlivá osobnost se značným osobním kouzlem i schopnostmi. Caligula získal i pozornost Macronovu, ambiciózního velitele císařské gardy, který se dříve jako velitel vigilů podílel na svržení Seiana. Macro pochopil, že Caligula je pravděpodobným nástupcem Tiberiovým, a vynaložil velké úsilí, aby se vlichotil do jeho přízně. Údajně zašel až tak daleko, že budoucímu císaři nabízel svou vlastní ženu (Phil. Leg. 39; 61; Flav. Ios. AI XVIII 143; 165; ; Tac. Ann. VI 20,1; 45,5; Suet. Cal. 12,1-2; Cass. Dio LVIII 25,2; 28,4; LIX 8,7). NÁSTUP K MOCI Tiberiova smrt v březnu 37 n. l. zastihla Caligulu na ostrově Capri, kde žil šest let v ústraní a v celém římském světě o něm prakticky nikdo neslyšel. Měl však dvě velké přednosti. Byl synem Germanicovým, kterého lid miloval (ať již zaslouženě, či nikoli), protože prokázal vojenské schopnosti a údajně zastával osvícené politické názory (obecně se věřilo, i když to byla představa naivní, že byl nakloněn obnovení svobod staré republiky). Takovou pověst Germanicus zdědil po svém vlastním otci Drusovi a vzhledem k tomu, že oba muži zemřeli předčasně, neutrpěla tato raná očekávání zklamáními, která další průběh života nevyhnutelně přináší. Druhou, nakonec důležitější Caligulovou předností bylo, že byl favoritem Macronovým, za nímž stála 83

4 životy císařů praetoriánská garda. Tiberiova smrt předznamenala neblahou sérii událostí, které měly poskytnout nebezpečný precedens pro další římské dějiny tím, že při volbě císařova následníka nehrály příliš roli právní postup či osobní předpoklady, ale vojenská podpora, a to především praetoriánské gardy. Na rozdíl od jiných složek římské armády tato jednotka byla umístěna v hlavním městě a odtud mohla snadno ovlivňovat politické události. Po Tiberiově smrti rozeslal Macro vojevůdcům a místodržícím provincií zprávy informující je o Caligulově nástupu. Rychle se vydal na cestu do Říma, aby mohl ovlivnit vývoj událostí. Podal zde zprávu o Tiberiově smrti a přečetl Caligulův dopis s žádostí, aby právě zesnulému Tiberiovi byly uděleny stejné pocty jako kdysi Augustovi. Nepochybně tím jen vystavil na odiv oddanost, kterou si žádala tradice, protože bylo jasné, že senát neoblíbeného Tiberia za boha neprohlásí. Nestalo se a Caligula se tou záležitostí už dále nezabýval. Iosephus uvádí, že dopis obsahoval i pokyny pro Caligulovo nástupnictví. Je nepravděpodobné, že by v něm takové přímé instrukce byly, ale myšlenka na to, že císařova nástupce již podpořila císařská garda a velitelé legií za hranicemi Itálie, mohla posloužit k přesvědčení všech váhajících senátorů, aby poskytli oficiální politický souhlas. Senátorům ale nakonec zřejmě vůbec nevadilo, že byli postaveni před hotovou věc. Patrně se domnívali, že Caligula bude synem svého otce, potenciálním druhým Germanicem, a nepochybně předpokládali, že vzhledem k jeho mládí a nezkušenosti s ním budou moci podle své vůle manipulovat způsobem, který v případě Augustově ani Tiberiově nebyl možný. Ať tak či onak, 18. břez - na, pouhé dva dny po smrti jeho předchůdce prohlásil senát Caligulu imperatorem (Flav. Ios. AI XVIII 234; Cass. Dio LIX 3,7). 2 Aby proces nástupnictví usnadnil, požadoval Macro anulování Tiberiovy poslední vůle, čímž by byla odstraněna jakákoli přetrvávající naděje pro Tiberia Gemella uchovat si své nároky. To je velmi zajímavé. Tiberius nemohl odkázat principát, ale Mac - ro musel pochopit, že principova závěť má v důsledku značnou politickou váhu. Poslední vůle tak byla prohlášena za neplatnou. Tento úskok ovšem vyvolal závažný precedens. V případě, že by 84

5 III Caligula platná závěť chyběla, Gemellus by se měl na dědictví s ostatními vnoučaty podílet. To se nestalo veškeré jmění získal Caligula a tak se etabloval důležitý princip: na císařský majetek se občanské dědické právo nevztahuje. Majetek mu patřil nikoli jako soukromé osobě, ale jakožto principovi. Pozdější císařové poslední vůle vesměs nesepisovali; osud Tiberiovy závěti se stal důležitým mezníkem ve vývoji principátu (Phil. Leg ; Suet. Cal. 16,3; Cass. Dio LIX 1,1-3). Macro odvedl skvělou práci a nepochybně to byl on, kdo zinscenoval většinu okázalých ceremonií, které provázely Caligulův návrat s tělem zesnulého Tiberia do hlavního města. Davy příznivců dávaly najevo obdiv k mladíkovi, o kterém ještě před několika dny těžko mohl někdo vědět, zaplavovali ho blahopřáními a volali na něj zdrobnělinami typu děťátko či kuřátko. Ke konci měsíce Caligula dorazil do Říma, předstoupil před senát a převzal neomezené právo na řízení státu (Suet. Cal. 14,1 3 ). Právním základem takového rozsahu moci, když Tiberiova poslední vůle chyběla respektive byla anulována, bylo zřejmě to, že Caligulu zvolily prostřednictvím konsenzu všechny společenské vrstvy. Když Augustus v Res gestae odůvodňuje svou autoritu, použije formulaci per consensum universorum potens rerum omnium (Res gestae 34 4 ). Zajímavé je, že Suetonius použije téměř stejnou formulaci, když popisuje Caligulův nástup k moci se souhlasem senátu i davu 5 a Cassius Dio hovoří o tom, že ho podpořili senátoři, příslušníci jezdeckého stavu i lid. Závěru, že Suetonius i Cassius Dio vycházejí z pramenů, v nichž se promítá tehdejší úřední jazyk, se tedy lze jen obtížně vyhnout. Jedna z Caligulových mincí zobrazuje Augusta na trůnu s nápisem: se souhlasem senátu, jezdeckého stavu a lidu. Průběh událostí to vystihuje opravdu přesně (Res gestae 34; Phil. Leg. 13; 356; Suet. Cal. 13; 14,1; Cass. Dio LIX 3,1). Charakter nového režimu byl stejně pozoruhodný jako jeho právní základ. Suetonius uvádí, že senát Caligulovi udělil ius arbitriumque omnium rerum ( neomezené právo na řízení státu ; Suet. Cal. 14,1 6 ), čímž mu skrze jediný právní akt svěřil kompetence, které Augustus a Tiberius získávali postupně. 85

6 životy císařů To byla zásadní změna. Když Augustus získával pozici vládce římského světa, snažil se udržovat klamnou představu, že je jen prvním občanem města a standardním úředníkem, byť vybaveným mimořádnými pravomocemi. Tiberius jen neochotně přijal to, co považoval za obtížné břemeno, a pokusil se, s menším úspěchem, dosáhnout stejné právní čistoty. Ve skutečnosti nabývali oba svých pravomocí v průběhu vlády, ale byl to pomalý a postupný proces s tendencí tyto pravomoci neuplatňovat, ale spoléhat se především na svou autoritu (auctoritas). Caligula byl zřejmě prvním Římanem, kterému senát jedním formálním aktem vložil do rukou všechny císařské pravomoci hned na počátku vlády. První dochovaný dokument, který objasňuje povahu moci římského císaře, pochází z prosince roku 69, ale možná vznikl o několik měsíců později, v souvislosti s nástupem Vespasianovým. Lex de imperio, vyrytá na bronzové desce, popisuje pravomoci udělené Vespasianovi senátem a precedenty, na nichž byly založeny. Caligula zde sice jako precedens uveden není (stejně jako Nero), ze zřejmých politických důvodů, ale některé klauzule podle všeho pocházejí z období jeho vlády, především paušální ustanovení, které dává císaři právo, aby jednal, jak uzná za vhodné. Toto ustanovení zlověstně připomíná Suetoniovo ius arbitriumque omnium rerum. Když jednou později Caligula poslouchal jakési výtky své babičky Antonie, údajně prohlásil, že má veškerou moc nad všemi věcmi na všechen čas. Byla to mrazivá poznámka, ale v podstatě oprávněná. Nepřekvapí tedy, že Filón vnímal Caligulu jako vládce s neomezenou autoritou, jehož poddaní jsou de facto jeho otroky. Tato pravomoc mu byla udělena zákonným způsobem, prostřednictvím senátu, který se zřejmě naivně domníval, že ho bude využívat ke svým cílům. V jistém smyslu by se dalo tvrdit, že Caligula byl historicky prvním římským císařem v pravém slova smyslu, zatímco Augustus a Tiberius překlenovali přechodné období kompromisu s idejemi někdejší republiky. Tím pádem by tedy římské císařství vzniklo až roku 37, nástupem Caligulovým (Phil. Leg. 119; 190; Suet. Cal. 14,1; Cass. Dio LIX 3,1-2). 86

7 III Caligula Jaký tedy byl nový císař, který získal bezprecedentním způsobem tak obrovskou moc? Odpověď na tuto otázku bude složitá, protože nemáme k dispozici příslušné kapitoly Tacitovy. Ostatní prameny ho vykreslují jako výstředního vládce ve společnos ti, která výstřednost příliš neuznávala, a velmi přepjatého člověka, kterého vážně sužovala chronická nespavost a nervová ten - ze. Ale vykreslují ho i jako někoho, jehož chování bylo natolik extravagantní a bizarní, že možná skutečně trpěl duševní chorobou. Současní historikové diskutovali otázku Caligulova duševního zdraví velmi intenzivně. V 19. století převládal názor, že byl zcela pomatený. Dnešní diagnózy jsou sofistikovanější a přiklánějí se k tomu, že mohlo jít o jistý druh schizofrenie. Dva antičtí autoři, kteří Caligulu osobně zažili, Seneca a Filón, svorně tvrdí, že šlo o šílence, ale ani jeden z nich nepopisuje nic, co by poskytovalo důkaz, že šlo o šílenství v klinickém slova smyslu. Je ovšem nezbytné mít na paměti, že Caligula byl zavražděn a na jeho místo nastoupil vysoce ctižádostivý a velmi bystrý strýc Claudius. Ten zřejmě čelil dilematu. Vládu získal pouze díky zavraždění svého předchůdce, a v jistém smyslu tak musel připustit, že tento čin byl do určité míry ospravedlnitelný. Nechtěl však nastolit precedens, který by byl pro něj vysoce nebezpečný. Claudius tedy musel postupovat opatrně a podporovat představu, že Caligula byl nevyrovnaným principem, který si sám přivodil svou zkázu, ale že principát jako takový je zdravou institucí, kterou je třeba zachovat. Z toho důvodu Claudius výstřední prvky Caligulovy osobnosti zdůrazňoval. Navíc, Claudius se zabýval dějepisectvím a je pravděpodobné, že ovlivnil další historiky první generace po Caligulově smrti, takže tradice byla zamlžena od samého počátku. Na druhé straně názorového spektra stojí ti, kteří Caligulu považují za racionálně uvažujícího, rozhodnutého nahradit Augustův model principátu něčím, co by se podobalo spíše vládám helénistickým a bylo by inspirováno zejména ptolemaiovskými vládci Egypta. Pokřivený obraz v pramenech pak vysvětlují jejich nepřátelstvím a nespolehlivostí. Tato otázka asi nebude nikdy uspokojivě vyjasněna, pokud se neobjeví nové 87

8 životy císařů dobové informace. Pravda zřejmě leží někde uprostřed. Caligula byl exhibicionista, arogantní, nezodpovědný, bez zájmu a úcty k názorům druhých, absolutně sebestředný jedinec, bez vyvinutého smyslu pro morální odpovědnost. K vládnutí neměl žádné předpoklady ani průpravu. Následkem toho byla jeho vláda opravdovou katastrofou, ale pravděpodobně spíše katastrofou neschopného egoisty než šílence. PRVNÍ MĚSÍCE Bez ohledu na to, jak odpudivé symptomy se u Caliguly postupně rozvinuly, v prvních měsících vlády jednal, jak nejlépe uměl. K senátorům přistupoval s enormní úctou a napodobil Augusta slibem, že bude sledovat stejné cíle jako oni. Nejvíce je však zřejmě uklidnilo zrušení toho, co patrně představovalo hlavní zdroj jejich zášti vůči Tiberiovi, procesů pro urážku majestátu, velezrady státu, anebo, což bylo ještě závažnější, císaře. Na veřejnosti slavnostně spálil veškeré dokumenty vztahující se k dřívějším útokům proti členům své rodiny a slíbil amnestii všem, kdo byli posláni do vyhnanství. Jako velkolepé gesto smíření s těmi, kdo eventuálně podporovali jeho rivala, adoptoval Tiberia Gemella za svého syna, a tím ho nepřímo označil za svého nástupce. Dbal rovněž na to, aby posiloval svou popularitu tam, kde na tom záleželo. Tiberiova poslední vůle byla sice zrušena, nicméně Caligula ze své osobní pokladny (ačkoli rozdíl mezi císařovou osobní pokladnou a veřejnými financemi je těžké určit) vyplatil praetoriánské gardě dvojnásobek odkázané částky, čímž jako první císař nepřímo přiznal, že mu praetoriáni pomohli k následnictví. Tím vytvořil precedens pro další císaře, včetně svého přímého nástupce Claudia. Odkazy byly proplaceny i legionářům a lidu. Velkolepým způsobem prokázal úctu svým zesnulým příbuzným. Vypravil se na ostrovy, kde v zajetí zemřeli jeho matka a jeden z bratrů, přivezl jejich popel a uložil vedle ostatků svého otce Germanica v Augustově mauzoleu. Jeho rodičům byly přiznány zvláštní pocty, na jejich 88

9 III Caligula památku byly vydány mince a v den jejich narozenin se konaly oběti. Po vzoru června (Iulius) a srpna (Augustus) nechal přejmenovat měsíc září na Germanicus, ovšem tato úprava dlouho nevydržela (Phil. Leg ; Suet. Cal. 15; Cass. Dio LIX 2,1-3; 3,5; 4,3; 6,1-3; 8,1). Kromě okázalých veřejných gest zahájil Caligula i velkolepý stavební program, oproti střídmému Tiberiovi, který se nákladným veřejným projektům vyhýbal. Nejpozoruhodnějším počinem počátku jeho vlády bylo dokončení honosného Augustova chrámu, o jehož stavbě bylo sice rozhodnuto po smrti tohoto císaře roku 14 n. l., přesto zůstával třiadvacet let poté nedokončen. Po Caligulově nástupu byl dokončen za několik měsíců a k jeho otevření se konaly velkolepá vystoupení sborů, koňské závody a oběti zvířat. Jako poslední symbol kontinuity augustovského ideálu byl Caligulovi v září udělen titul pater patriae ( otec vlasti ), pocta, kterou Augustus považoval za jednu ze svých nejprestižnějších. U této příležitosti dal senát v Curii vystavit zlatý štít, který měl být každoročně nesen na Capitolium kněžským kolegiem za doprovodu senátorů a sboru mladých lidí (Suet. Cal. 16,4; Cass. Dio LIX 7,1-4). POČÁTEČNÍ NAPĚTÍ První měsíce vlády byly euforické a nejspíš také vyčerpávající, protože počátkem podzimu roku 37 Caligula vážně onemocněl. O povaze této choroby se hojně diskutovalo. Mnozí badatelé se domnívají, že šlo o jistý druh nervového zhroucení, které mohlo natrvalo poznamenat jeho mentální schopnosti. Zajisté to bylo vleklé a velice závažné onemocnění. Zatímco zástupy lidu nocovaly na otevřeném prostranství před císařským palácem, znepokojeným provinciím byla posílána úřední hlášení. Jeho uzdravení bylo po celé říši přijato s všeobecným jásotem Filón líčí, jak to alexandrejští Židé oslavili oběťmi. Zároveň s císařovým uzdravením se však výrazně změnila atmosféra režimu. Období dobré vůle bylo zjevně pryč, a to z důvodů, o nichž můžeme jen 89

10 životy císařů spekulovat. Někteří obhajují poškození mozku v důsledku nemoci, jiní se domnívají, že začal podezřívat z nekalých záměrů ty, kteří během jeho indispozice dohlíželi na správu říše. V následujících několika měsících přišla o život řada významných osob, mezi jinými Gemellus, který byl obviněn, že očekával Caligulovu smrt. Následovala poprava jeho tchána Iunia Silana a o něco později se Caligula zbavil i po sobě druhého nejmocnějšího muže u dvora, Macrona. Jeho neustálé poučování o tom, jak správně vládnout, ho bezpochyby unavovalo, ale to jistě nebyl hlavní důvod, proč jednal takto tvrdě. Dost možná Macrona podezříval ze spiknutí s Gemellem a Silanem. Skutečnost, že zemřeli právě tito tři muži, všichni s principátem úzce spjatí, budí podezření (ať již opodstatněné, či nikoli) na jistý druh konspirace. Každopádně od té doby dbal Caligula na to, aby velení císařské gardě bylo rozděleno mezi dvě osoby (Phil. Flacc ; Leg ; 356; Suet. Cal. 14,2; 23,3; 26,1; Cass. Dio LIX 8,1; 4 5; 10,6). Po smrti Macronově nebyla již u dvora žádná silná osobnost, která by mohla Caligulu vést a usměrňovat. Jak se propadal do stále větší izolace a stále větších pochybností, nakolik může důvěřovat svému okolí, nepochybně se o radu a útěchu obracel ke zbývajícím členům své rodiny, svým třem sestrám, které zahrnul poctami. Byly poctěny na jeho mincích a obdržely práva a privilegia vestálských panen. Jejich jména byla zahrnuta do nejrůznějších slibů a právních formulí užívaných při předkládání návrhů senátu a, možná ještě pozoruhodněji, do slibů věrnosti císaři: nebudu mít sebe a své děti raději, nežli mám Gaia a jeho sestry. Toto bylo bezprecedentní gesto a známka toho, že principát byl stále ještě ve fázi experimentování (Suet. Cal. 15,3 7 ). Caligulovy důvěrné vztahy k jeho sestrám vyústily v obvinění z incestu, které bylo ve starověku celkem běžným nařčení nepřátel. Suetonius tvrdí, že ho jeho babička Antonia přistihla při činu s nejmladší sestrou Drusillou, připouští však, že to má jen z doslechu. Stejně jako u obvinění ze sexuálních nepřístojností obecně, nelze ani tato potvrdit či vyvrátit, ale faktem je, že židovský spisovatel Filón, který měl důvod Caligulu jakožto nepřítele svého lidu nenávidět a který tíhl k tomu, 90

11 III Caligula posuzovat události z přísně moralistického hlediska, ve svém výčtu Caligulových osočení incest nezmiňuje. Navíc Tacitus, když hovoří o jedné ze sester, Agrippině, a jejím obvinění z incestního vztahu ke svému synovi Neronovi o zhruba dvacet let později, přisuzuje její chování dřívějšímu zkažení a uvádí dva příklady Agrippininých incestních vztahů, a to údajnou aféru se švagrem Lepidem, manželem zesnulé Drusilly, a sňatek se strýcem Claudiem. Je zřejmé, že Caligulu v knihách, které postrádáme, z incestu neobviňoval. Tato nařčení by se tudíž měla brát s jistou rezervou. Roku 38 zasáhla Caligulu zničující rána osudu, když zemřela jeho zřejmě nejoblíbenější sestra Drusilla. Uzavřel se v ústraní svého venkovského sídla a během období zvláštního smutku, které vyhlásil senát, si neupravoval vlasy ani vousy. Jeho reakce by se mohla zdát extrémní, ale ve skutečnosti jednal v duchu římské tradice. Pozoruhodnější však je nařízení, aby byla Drusilla prohlášena za bohyni s vlastní svatyní a kněžstvem. Je však nutno připomenout, že stejnou poctu navrhl senát pro Augustovu manželku Livii (Tiberius návrh vetoval) a že Livia opravdu byla později, za Claudia, zbožštěna. Stejnou poctu udělil své manželce a dceři i Nero. Caligulovo bezprecedentní gesto tedy mělo své napodobitele (Flav. Ios. AI XIX 204; Tac. Ann. XIV 2,4; Suet. Cal. 24,1-3; Claud. 11,2; Cass. Dio LIX 22,6). KRIZE Počátkem roku 39 likvidace podezřelých spiklenců a deifikace jeho sestry musely senát přivést k tomu, že Caligula není ten povolný mladík, za kterého jej nepochybně pokládali. Toto poznání bylo potvrzeno symbolickým aktem. Počátkem roku nastoupil Caligula svůj druhý konzulát, který pak zastával pravidelně každý rok, až do své smrti. Ačkoli jeho vláda neměla dlouhého trvání, už jen přijetím tohoto úřadu zavrhl vzor Tiberiův a Augus - tův (přinejmenším po roce 23 př. n. l.), kteří si předsevzali, že kromě zvláštních příležitostí se konzulátu vyhnou. 91