Flotila Země autor Patrick Zandl SMASHWORDS EDITION * * * * * PUBLISHED BY: Patrick Zandl on SmashWords.com Copyright 2006 Patrick Zandl Cover Art 2006 Grigory Vyatkin Edition 2006 Jiří Vlček All rights are reserved
Malá reklamní vsuvka Pokud vás tato kniha zaujme a budete chtít si přečíst další moji knihu (tentokráte už za peníze, stojí 79 Kč), vyzkoušejte novelu Koncernová pětiletka. Najdete ji třeba na SmashWords, Palmknihy.cz nebo od 1.5.2012 na ibooks. O co v Koncernové pětiletce jde? Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji televizi, posloucháte moje rádia, večer si sednete k časopisům, které vydávám, nebo si otevřete knihu z mého nakladatelství. Když zavolám premiérovi na mobil, přeruší zasedání vlády, a dokonce i zubařka na mě má čas ještě tento týden. Vedu mediální koncern zaměstnávající tolik lidí, že by dali dohromady menší městys. Kdybych vám řekl, kolik dělá můj plat, záviděli byste mi. A víte co? Já udělám něco lepšího. Řeknu vám, jak žiju. Abyste mi závidět přestali Takhle začíná kniha Koncernová pětiletka. Příběh vyprávěný ředitelem mediálního koncernu, jednoho z "kotrčníků mediálního kapitalismu" vypadá nejdříve jako humorný úvod do řízení velké korporace. Politická jednání, zákulisní intriky, přepracovanost, mnohahodinové obídky s přáteli, kde se semele všechno. Něco na způsob červené knihovny pro pány a následně, když se do příběhu přidává i lovestory i pro dámy. A to už jde do tuhého...
ÚVOD Miro Kasper netoužil po ničem jiném, než aby to už měli za sebou, aby Waltari konečně chytil tu proklatou radiovou bóji, naložili ji do nákladového prostoru a místo ní vystrčili do vesmíru její fungl novou náhradnici. Jenže tomu zatím nic nenasvědčovalo. Waltari právě znovu sprostě zaklel, když se mu ani při posledním pokusu nepodařilo chapadlem umělé ruky chytit velké ucho radiobóje. Kasper chvíli zatoužil přisadit si na Waltariho a jedovatě zahláškovat: Čo chýbalo, iba milimetre! protože manipulační ruka drcla bóji do boku a ta se ve vzduchoprázdnu ihned roztočila. Bude potřeba mnoho minut počkat, než její rotaci zastaví stabilizační tryska a otočí bóji do původní polohy, aby mohli dát další pokus. Jenže Waltari vypadal už hodně podrážděně a Kasper tušil, že teď na jeho vtípky není vhodný prostor ani nálada, jen by se zbytečně poštěkali. Druhému mechanikovi, španělákovi Gosému, předevčírem přiskřípl mechanický nakladač ruku, a tak měl ještě menší šanci než nervóza Waltari, že by se mu bóji podařilo chytit, i když to byla jeho specialita. A Kasper opravdu netoužil se vší vřelostí po ničem jiném, než aby konečně vypadli. Byla to poslední radiobóje téhle proklaté štace. Proklaté proto, že původně měli mít opušťák, měli se válet v bordelu na Mimasu a protáčet místní pípy i děvky. Jenže pak je náhle odvolali na tuhle prácičku, jak se ten platfusák Keller ráčil vyjádřit. Opušťák nejdříve začínal normálně, sbalili si pár věcí potřebných na povyražení, přijali od kámošů četné objednávky na dovoz zakázaného proviantu a základně dali na pár týdnů sbohem. Komunikátor zařval, až když se cpali to transportu směr Mimas, a prostořeký Kasper odpověděl šikovateli Pantůčkovi, že mu na to kašle a ať si najde někoho jiného, komu se chce přijít o měsíc volna. Jenže to Kasper nevěděl, že generál Keller právě osobně
obhlíží stanoviště radiohlídek, a když se o půl minutu později Kasperův komunikátor rozeřval prioritním signálem a nakvašeným Kellerovým hlasem, nebylo už na výběr a ani prostor pro diskusi. A tak Miro Kasper, Frederico Gosé a Bernao Waltari seděli místo v nejvybranějším mimaském pajzlu ve svém otřískaném servisním transportéru, jenž toužili půl roku nevidět, a čekala je cesta na samou hranici Sluneční soustavy, až do Wardenova pásma, kde měli urychleně vyměnit porouchané radiobóje a ty staré přivléct zpět na základnu. Palubní počítač přezdívaný Jordan to neopomněl jízlivě okomentovat jako neuvěřitelně šťastné shledání... Tahle bóje byla poslední a Kasper se snažil pomáhat alespoň očima. Loď byla ponořená do tmy, protože při nakládání starých radiobójí, které ještě nebyly vybaveny zachytávací automatikou, bylo potřeba, aby neběžely velké agregáty motorů a loď se pokud možno co nejméně chvěla. Jistě, ve vzduchoprázdnu teoreticky žádné chvění neexistovalo, samotný hlavní motorový agregát žádné mechanické části nepotřeboval, jenže o sekundárních okruzích to už zdaleka neplatilo a bylo potřeba vyřadit i chlazení a centrální vzduchotechniku, aby její táhlé hučení jemně neotřásalo lodí. Za letu se to nepoznalo, jenže při manévrování se stometrovou mechanickou rukou byl každý milimetrový pohyb znát. Kasper viděl na displeji, že se bóje pomalu zklidňuje a přichází čas na Waltariho sedmý pokus. Pilote, máme problém, ozval se Jordan a Kasper se otřásl. Palubní počítač přezdívaný Jordan mu nikdy neříkal pilote, leda v případě opravdu nepříjemného problému, kdy sklouzával do vážného až mentorského tónu. Většinou spolu vedli konverzaci více uvolněnou, někdy snad až příliš. A jaký? zeptal se netrpělivě Kasper a podíval se na vedlejší displej, na kterém už Jordan začínal vykreslovat situaci.
Máme kontakt na spektrometru, je to na samé hranici dosahu a potřeboval bych nahodit agregáty, abych mohl prověřit, o co jde. Ten kontakt, i když je na hranici našeho dosahu, je veliký. Spíš obrovský, konstatoval Jordan a Kasper vyjeveně čučel na obrovskou skvrnu, která se rozlévala po horní straně displeje. Něco se vynořuje z hyperprostoru, dodal už docela zbytečně Jordan, protože to bylo zcela evidentní. Spektrometr spolehlivě zachytával výron částic, který vznikal při vynořování předmětů z hyperprostoru, jenže zachycený rozsah překonával cokoliv, co kdy Kasper viděl. Chvíli přemýšlel o tom, že jde jen o nějaký hloupý vtip, bylo to ostatně populární povyražení starých vesmírných vlků, přiblížit se zezadu s vypnutým motorem k nováčkovi a protrasovat ho laserem, z čehož si nejeden pilot-elév nazvracel do skafandru. Jenže něco jiného bylo vyslat trasující paprsek laseru, používaný pro zaměřování a řízení palby fázových děl, a něco jiného bylo vytvořit takové rozbouření částic, jako by se k hranicím Sluneční soustavy přesouvala vedlejší galaxie. Krom toho Kasper nepatřil mezi elévy, byl veteránem z anoplurnských válek a Wardenovo pásmo nebyla vůbec vhodná oblast na žerty, protože narozdíl od vnitřní oblasti Sluneční soustavy by si tu dotyk traseru mohl každý pilot po právu vyložit jako útok a podle toho by na něj reagoval. Tohle nevypadalo na vtípek. A co hůře, ani to nevypadalo na závadu. Nahodit agregáty, přikázal Jordanovi. Loď se v několika minutách otřásla, když se rozeběhla setrvačka spouštěče, zároveň s ní naběhl sekundární chladící okruh a moderační tyče vyklouzly z plášťové komory agregátoru. V tu chvíli se už loď začala pomalu otáčet do polohy, z níž se mohl spektrometr lépe zaměřit. Prakticky zároveň s tím začal Waltari sprostě nadávat do interkomu: Kurva, už jsem ji málem měl na lopatě, to nemáš nic lepšího na práci, než mne dosírat? zuřil na celé kolo.
Jenže to už Kasper s Jordanem zkoumali zjasňující se mapu na spektrometru. Hej, co se tam děje, zeptal se neklidně Gosé z nákladové paluby. Jemu už došlo, že Kasper nepřerušil nakládání jen tak, bez dobrého důvodu. Není pochyb o tom, že se vedle nás vynořuje nějaká skupina lodí, přemýšlel Kasper nahlas, jednak proto, že čekal, zda s ním bude Jordan souhlasit, a pak také proto, aby oba kluci na nákladové rampě pochopili, že jde o něco vážného. Kolik to tak může být lodí, můžeme to nějak spočítat? Konečně se spektrometr dostal do plného provozního režimu a Kasper ohromeně zíral na mírně se zakřivující čáru na displeji. Pokud to měl být výsek z kulové plochy, jakou spektrometr registroval kolem každého z hyperprostoru se vynořujícího objektu, muselo jít o obrovskou skupinu lodí. I Jordan se viditelně zamyslel, než prohlásil: Musí jich být tisíce. Celá flotila. Pak se na chvíli odmlčel, než projevil svůj smysl pro sakrálno: Panebože, to musí být celá invazní flotila! O Kaspera se v první chvíli pokoušely návaly paniky. Jediná osamocená loď na konci sluneční soustavy s mizernou výzbrojí a vedle ní se vynořuje cizí flotila, to není situace, s jakou by vám poradili v posledním čísle Totálního chlapáka a ve Wardenově pásmu se nevyloďovaly cizí lodě pro nic za nic. Statisticky vyhodnoceno, doposud vždycky tak činily z jediného důvodu: napadnout Zemi. A Kaspera ani Jordana ani na vteřinu nenapadlo, že by tento okamžik měl být výjimkou. Sakra sakra sakra, to je teda průser. Megaprůser... Musíme zmizet, ihned zmizet, ti tady nejsou pro srandu králíkům, kluci, vraťte se okamžitě do pilotní kabiny. Agregáty na plný výkon, motory připravit na zážeh, nahodit štíty... Jordan se činil, když uváděl celou loď do života tak, jak nejrychleji uměl, a mezi tím deklamoval prostou statistiku: Na transportním tahu jsme za dvaadvacet minut, kondenzory štítů jsou nabité za čtvrt hodiny. Připravím
poziční anténu a spojím nás se základnou. Pak se odmlčel. Kasper se na to bál zeptat: Myslíš, že nás mají na vidu? chtěl vědět, zda je pravděpodobné, že si jich lodě všimly. Nepochybně. Podle všeho už vyslali průzkumníky, a ačkoliv Anoplurna má obecně horší detektory než my, jsme tak na ráně, že si nás nemohli nevšimnout. Kromě bójí tu není nic, co by je mohlo zmást, konstatoval Jordan. Radiové bóje byly koule o průměru dvou metrů, zatímco jejich loď měla na výšku deset a padesát metrů do délky. Jordan se na chvíli zase odmlčel. Ne snad, že by to dělal kvůli dramatičnosti situace, ale právě v tom okamžiku se snažil všechny získané údaje propočítat a zanalyzovat. Dostanou se na dostřel dříve, než odsud zmizíme, řekl nakonec a Kasper by byl přísahal, že v jeho vždy tak plechově neutrálním hlase zaslechl náznak pohnutí. Kasper se ohlédl přes rameno. Jak Waltari, tak Gosé se zrovna poutali do křesel, a podle toho, že Waltari ani nehudroval stran přerušeného zachytávání bóje, se dalo usoudit, že situace je všemi na palubě chápána jako opravdu vážná. Jordan na displeji neustále aktualizoval svoje odhady situace. Podle něj čítala Flotila sedm až dvacet tisíc lodí, což kromě toho, že šlo o obrovský rozptyl, představovalo také neuvěřitelné množství řádově převyšující celou kapacitu Flotily Země. Co navrhuješ, Jordane? zeptal se Waltari. Jenže stejně jako ostatní si uměl představit, co na to Jordan odpoví. Situace byla opravdu příliš zřejmá a vážná na to, aby měla nějaké jiné východisko než zázrak. Máme dvě možnosti. Za chvíli budeme mít dost energie na to, abychom mohli aktivovat štít. Můžeme se pokusit uniknout. Šance? zeptal se Waltari suše. Minimální, kalkuloval Jordan. Jsme v otevřeném prostoru, nemáme se
kde schovat ani jak manévrovat. Na nejbližší dráhu planetek to máme čtyři dny letu. Za tu dobu nás rozstřílejí po libosti. Pomoc nemá odkud přijít, proskok hyperprostorem ve vnitřní soustavě nemůže nikdo tak brzo stihnout, i kdybychom včas doručili nouzovou zprávu. Jediná šance je, že nás z nějakého důvodu nechají zmizet. Nenechají, odtušil zachmuřeně Gosé. Musí nás sejmout, abychom nevarovali ostatní Waltari i Kasper souhlasně přikyvovali, protože pokud opravdu šlo o invazi, těžko se dalo počítat s tím, že by útočníci chtěli přijít o moment překvapení. A ta druhá možnost? zeptal se nakonec Kasper s posledním zbytkem naděje. Nás už nezachráníme. Musíme odvysílat poziční zprávu a varovat Flotilu. Podle dat z radiobójí by mohlo trvat příliš dlouho, než by jim došlo, co se tady opravdu děje. Nehledě na to, že útočníci za chvíli všechny okolní bóje zlikvidují a přes retranslaci to nějakou chvíli potrvá, než se zbytky záznamů dostanou na Masaryčku. Masarykova vojenská základna na Marsu byla hlavním velitelstvím Flotily a také centrálou, kde se sbíhaly nitky veškerého zpravodajství a kde se analyzovaly signály z radiobójí hlídajících hranice Sluneční soustavy. Jordane, ty jsi někdy uvažoval o sebevraždě? zeptal se kousavě Kasper. My stroje v těchto intencích nejsme zvyklí uvažovat, ačkoliv si svoji existenci samozřejmě uvědomuji, mentoroval Jordan. Jenže na velkou filozofii není čas. Podívejte. Na displeji byla vidět malá tečka, která se oddělila od obrovské plochy zobrazované spektrometrem a mířila směrem ke středu displeje. Tedy k nim. Jordan zazoomoval obraz na tečku a už bylo jasné, že jde o skupinu lodí.
Pravděpodobně stíhači, konstatoval vcelku zbytečně Jordan. Do palebné pozice se dostanou odhadem za osm minut. Máme dost energie, abych aktivoval štít. Aktivuj ho a varuj Flotilu, zadarmo to tady nebude, přikázal Kasper. Gosé na sedadle střelce vedle něho právě přepínal zaměřovač fázeru do plně aktivního režimu a také Waltari se na křesle zadního střelce za nimi připravoval pokrývat svým menším fázerem prostor za lodí. Loď vibrovala, jak se kondenzory fázerů nabíjely energií z agregátů, a Kasper doslova cítil to jemné mravenčení, o němž veteráni vždy tvrdili, že je znamením srůstu pilota se svojí lodí. Plný tah, varoval ostatní na palubě Kasper, zatímco prudce zatáhl za páku akcelerátoru. Jemný klepot agregátů se proměnil v táhlé hučení přecházející až do cis, jak konstrukce lodi přenášela náhlé vzedmutí energie do každé svojí částečky. Přetížení je zarazilo do křesel, Gosé bolestivě syknul, když se mu ledabyle upnutý popruh zařízl do stehna. Štít aktivní, plné pokrytí za dvě minuty. Bohužel se nemůžeme spojit s Flotilou na tuhle vzdálenost přes plný štít a za pohybu, konstatoval Jasper. Varoval jsem vás, že nemáme možnost utíkat a zároveň informovat Flotilu, na tuhle vzdálenost bychom museli použít směrovou anténu se staženým štítem a bez toho našeho zběsilého poskakování vesmírem. Musíme vyslat UWB zprávu a tu nelze vysílat přes štít. Musíme stáhnout štít na polovinu, abychom mohli vysílat. Identifikace, dvanáct stíhacích letadel třídy Kaira na vidové vzdálenosti. Během několika vteřin budou v palebné pozici a my na ně nedosáhneme, mají příliš velký dosah děl, informoval Gosé. Kurva, hoši, fakt jsme tady nevhod, ulevil si Waltari. Kasper se podíval na Gosého a pak přes rameno na Waltariho. Waltari se otočil, na zlomek vteřiny si všichni hleděli do očí. Nalétali spolu přes deset
let, prošli spolu peklem války s Anoplurnou. Dávno si dělali legraci, že spolu za ta léta už ani nemusí mluvit, že jim stačí gesta, pohled, myšlenka. Jeden o druhém věděli prakticky všechno a slova byla zbytečná tak, jako teď. Jako na Basuru? nadhodil Gosé společnou vzpomínku a všichni se usmáli při vzpomínce na to, jak tehdy vypekli trojici anoplurnských stíhaček, když při ostrém manévrování kolem planetky Basura dostali všechny stíhačky do tak nepříjemné pozice, že je rozstříleli na hadry. Tehdy to chtělo trochu fantazie, řádnou dávku přetížení při akceleraci a přesnou mušku a tu planetku, kolem níž se dalo proletět nízko nad povrchem a pak ostře stoupat vlevo. Tady nebyla ani planetka, ani pár mi-nut letu vzdálená peruť vlastní Flotily, všichni tři věděli, že na tuhle ne-podobnost Gosé nenaráží. Všichni pocítili tu zuřivost, tu sílu čerpanou z beznadějného postavení, jako tehdy. Kasper přikývl. Loď se prudce otočila, jako na obrtlíku, přetížení je sesunulo a napresovalo ke straně pilotních křesel. Vyrovnali a to už letěli mírným obloukem, jako by chtěli zaútočit nepříteli na pravé křídlo peruti. Stáhnout štít na polovinu, Jordane, vysílej poziční zprávu opakovaně, dokud nepřikážu ukončit vysílání, zavelel Kasper. Jordan rozkaz neslyšně provedl a do vesmíru vyrazila zpráva rozprostřená do velmi širokého frekvenčního spektra, zpráva, kterou nemohl útočník nijak jednoduše zarušit. Zpráva, ve které bylo velení Flotily detailně informováno o útočnících a o všem, co se Jordanovi o nich podařilo zjistit. Jsou v palebné pozici, upozornil rozrušeně Gosé. Kasper prudce několikrát změnil směr, aby zkusil setřást zaměřovací tracer. Pak uslyšeli jemňoulinké cinknutí, když se paprsek traceru dotknul štítu lodi. Jistěže samotný dotek paprsku nevydával žádný zvuk, ale Flotila už dávno zjistila, že vojákům pomáhá pro lepší orientaci, když střelbu vnímají jako zvuky. A tak palubní počítač veškerou jinak neslyšnou vesmírnou střelbu, exploze a nárazy převáděl na celou kakofonii zvuků. A to všem důvěrně známé jemné
cinknutí byl dotek traceru o palubní štít, předzvěst toho, že palbuřídící počítač protivníka nyní přesně ví, kde jsou, jak jsou vzdáleni, jakou mají intenzitu štítu a v jakém předsahu zaměřit vlastní palbu. Kasper zuřivě manévroval, aby se jejich loď dostala do střelecké pozice a mohla sama začít pálit a zároveň aby se jim podařilo zmást zaměření lodi. Obrovské displeje v kajutě vykreslovaly kolem šlehající blesky z fázerových děl útočících lodí; stačila vteřina a lodě jim byly na dosah. Gosé i Waltari se rozeřvali, vzájemně se překřikujíc instrukcemi, kdo má kam pálit. Gosému se podařilo jednu stíhačku zasáhnout, přeletěla je, Waltari ji dorazil mistrným zásahem na odhalené břicho kovového monstra, za nimi zůstávala narůstající ohnivá koule. Bitva se rozhořela na plno. Pak inkasovali první plný zásah, do zadní části lodi přímo na kormidlové motory. Jordan o tom informoval úsečnou informací, protože jeho kapacita jako palubního počítače byla přetížena a zároveň se při tom všem boji pokoušel hasit vzniklý požár, i když věděl, že je to bezpředmětné a kormidlové motory musí nutně během pár vteřin explodovat. Waltari s Gusem mezi tím dostali druhou stíhačku, spíše souhrou náhod a štěstí, které ovšem přálo připraveným. Ještě toho hajzlíka na desáté dostaneme, křičel Waltari, když se středu jejich lodi, vyčerpaného ochranného štítu a přímo motorového bloku dotkl paprsek fázeru. Všichni tři věděli, že přišel konec. A přišel. Servisní transportér Bříza 7834, přezdívaný posádkou Jordan, pohltil žár atomové exploze. Ostré bílé světlo se rozletělo do stran to explodoval motorový blok, energetické srdce lodi, a náhlá exploze neponechala posádce
ani setinu vteřiny na to, aby si uvědomila, že je dobojováno. Deset anoplurnských stíhaček se ještě chvíli pohybovalo kolem trosek, než bylo nade vší pochybnost jasné, že v okolí není žádné další překvapení Flotily. Jedna z nich se při návratu do formace jemně zhoupla, jako žena v bocích, a paprsek fázeru se dotkl radiové bóje, kterou se ještě před pár minutami pokoušela osádka Jordana naložit. Bóje se jen na chvilku rozzářila, neexplodovala tak efektně jako Jordan, jen se maličko zablesklo, když fázer roztavil a rozerval její kryt. Pak se lodi otočily a připojily se ke svému mateřskému svazu, jehož další a další lodi se vynořovaly z hyperprostoru a formovaly se v předem zvoleném seřadišti. Invaze anoplurnského svazu probíhala plně podle plánu A UWB signál transportéru Bříza 7834 bude potřebovat ještě řadu hodin, než dorazí k vnitropásmové retranslační bóji, pak přes ni už přímo předaný na oblastně příslušnou Žižkovu vojenskou základnu na Neptunově měsíci Nereid, odkud jej velké radiomajáky vyšlou hyperpásmem do velitelství Flotily na Masarykově vojenské základně na Marsu...
NOUZOVÁ ZPRÁVA Masarykova vojenská základna, Mars Zpravodajský štáb vrchního velení Flotily Zpravodajská místnost byla zakopána několik stovek metrů pod povrchem Marsu. Kolik přesně, to patřilo mezi největší tajemství Flotily. Novináři často položertem i polovážně uváděli, že jde o skoro stejně přísně hlídané tajemství jako informace, který knoflíček si na uniformě Wirzig zapíná jako první. A byla to bezmála pravda. Vtipkování na svůj účet admirál Flotily Martin Wirzig na rozdíl od vynášení vojenského tajemství útrpně snášel. Obrovský sál šuměl ševelem vzduchotechniky a ospalým klidem, protože pokoj, klid a mír byl i v celé Sluneční soustavě. Operátoři popíjeli u svých obrazovek odpolední kávu, několik servírek rozváželo přesnídávkové sendviče, zdarma pro operátory, znak a výsadu jejich postavení, a dolévaly opozdilcům nebo závislákům další kofeinové kalíšky, zdarma všem. Operátor sektoru 36P Ludwig Johansson právě živě a barvitě líčil okolostojícímu obecenstvu, jak bravurně před několika hodinami zachraňovala vojenská četa těžařskou loď přistávající na Kaltoperii, jedné z četných Neptunových těžařských planetek. Po pravdě řečeno historka byla dosti banální, ale Johansson uměl dokonale parodovat hlasy lidí, a to ke všemu se zvláštním citem pro přehánění, navíc svoje vystoupení provázel takovou mimikou a gestikulací, že si toto povyražení nikdo v jeho okolí nenechával ujít. Tísňový signál se sálem rozezněl právě v okamžiku, kdy Johansson parodoval pilota nebohé těžařské lodi a mečivým hlasem skuhral v pilotním hantecu: Jéžíííš, to jsem fakt nikdá neslyšel, že by se při sitzungu na vixlajvant musela hodit plná čehý Johansson se otočil, protože signál vyzváněl na jeho operačním stanovišti.
Nepřetržitý signál znamenal naléhavou zprávu z jeho sektoru. Nejprve ho napadlo, že se těm těžařům přeci jen něco nakonec stalo a jeho historka už nebude mít happyend. Odstrčil se rukama od protějšího stolu a přejel uličku na svém kolečkovém kancelářském křesle. Stisknul tlačítko přítomnosti, jímž dal počítači najevo, že je na svém místě a soustředí se na přijímanou zprávu. Lidé kolem něj se začali pomalu rozcházet na svá místa, protože naléhavá zpráva znamenala vždy něco nadmíru nepříjemného a nezvládnutá mimořádná událost se s oblibou projevovala i na prémiích a dovolenkách. Naléhavé zprávy prakticky nikdy nezpracovával jeden operátor, většinou ji simultánně přijímali ještě dva operátoři ze sousedních sektorů, pokud byli volní, nebo z dalších volných sektorů. Jednak proto, aby byli informováni, co se v okolí děje, a také pro kontrolu a konzultaci. Historka o tom, jak pitoma z těžařské lodi, necvičený v přistávání na prašné planetě, nedal zpětný tah, aby vyfoukal zpod lodi ty tuny navátého prachu, a následně se po přistání zabořil desítky metrů hluboko do prachu, musela bohužel počkat Když prostudoval to, co mu píše displej, několika dotyky na displeji zprávu převracel a studoval ze všech úhlů. Pak zdvihl hlavu, nakrabatil čelo a opatrně se rozhlédl na sousední operátory, kteří s ním zprávu přijímali. I oni postupně zdvihli hlavu a podívali se na něj. Všichni viděli to samé. Johansson se rozhlížel, jako by (a dost možná skutečně) hledal toho vtipálka nebo toho zkušebního komisaře, který nyní někde za jednosměrným zrcadlem sledovací kabiny zkoumá jeho reakce, jenže nic podezřelého neviděl. Mimořádná událost jako vyšitá, nebylo, nad čím dumat. Stiskem tlačítka na komunikačním panelu vyvolal službu konajícího vedoucího operátora a jejich počítače se propojily. Co máte, Johanssone? zeptal se dozorující operátor. Přišla nouzovka z Nereidu, poručíku. Zachytili UWB zprávu z jedné servisní lodi, která zase něco zachytila ve Wardenově, sektor 38ZZ. Myslím,
že byste to měl vidět, poručíku. Poručík Tehla se díval na zobrazovanou zprávu a pročítal si hlášení. Zorničky se mu rozšiřovaly s každým pročteným řádkem. Ani on neváhal dlouho a stisknul tlačítko interkomu, aby do něj zavelel: Blesková porada pro všechny planeťáky, ihned. Desítka operátorů planetových pásů se zdvihla ze svých sedadel a přemístila se k prostoru před velkým holodisplejem. Sluneční soustava byla už několik desetiletí, prakticky od doby, kdy ji začaly brázdit křižníky Českého vojenského letectva, později velkomyslně a po mnohém dohadování přejmenovaného na Flotilu Země, rozdělena na prostorové pásy a sektory. Pásy představovaly pláště kulových či spíše eliptických ploch se středem u Slunce, přičemž první pás označovaný jako A obepíná Slunce, zatímco poslední pás značený ZZ představuje hranici Sluneční soustavy. Mnoha pásům se ovšem v hantýrce říkalo spíše podle planet, které jím prolétaly, nebo podle označení astronomických objektů či astronomických pásů, takže poslední pás se ZZ zapisoval pouze v záznamech, zcela běžně se mu říkalo Wardenův pás. Samozřejmě byly pásy důležitější a méně důležité v těch důležitějších se nacházely planety a jejich měsíce, většinou proměněné na základny Flotily nebo alespoň těžařské kolonie. Být operátorem planetkového pásu, slangově planeťákem, bylo samozřejmě obzvláště zodpovědným úkolem, protože takové pásy měly vždy větší a hustší provoz a s tím také spojenou větší dávku problémů a situací vyžadujících zásah operátora. Operátor byl zodpovědný za to, co se v jeho pásu děje, a pomáhal při řešení problémů a nestandardních situací přiděloval konkrétní práci lodím a posádkám ve svém sektoru. Proto také panoval značný nepoměr ve velikosti jednotlivých pásů poslední pás Sluneční soustavy, označovaný jako ZZ, byl v mnohonásobně větší vzdálenosti od Slunce než Pluto a představoval mnohem větší rozlohu
než pás Pluta, označovaný jako Z. V těchto pásech druhého řádu už ale bylo jen máloco významného, spíše jen pusto a prázdno, takže i když představovaly obrovský prostor, vystačily s jednou řadou písmen. Desítka operátorů, kteří směřovali na poradu, reprezentovala službukonající operátory planetových pásů. Sektory se používaly pro další členění pásů šlo o výseče z kulových ploch dělící pás na jednotlivé kousky číslované 1-99. Trvalo jen půlminutu, než se všichni shromáždili před holodisplejem, který mezi tím vykresloval data. Tehla pokynul Johanssonovi: Seznamte nás se situací. Johansson začal recitovat: Dostali jsme zprávu ze Žižkovy letecké základny na Neptunově měsíci Nereid. Zachytili UWB zprávu ze servisního transportéru Bříza 7834, který byl napaden v sektoru 38ZZ, kde právě měnil radiobóje. Podle toho, co vidíte na obrazovce, se transportér připletl k vynořování velkého počtu lodí. Palubní počítač odhadl tento počet na sedm až dvacet tisíc. Transportér byl pronásledován a při pronásledování zničen, posádka ale duchapřítomně stihla odvysílat tuhle poziční zprávu. Díky tomu poměrně přesně víme, co se stalo, a poslední informace o tom, že se odmlčují hraniční bóje jedna za druhou, jsou vysvětleny. Operátoři se dívali na holozáznam, který právě přehrával pohledy venkovní kamerou na útočící stíhače. Bezpochyby se jednalo o modifikované stíhače třídy Kairo, nade vší pochybnost nikoliv přátelsky naladěné. Pak střih všichni si domysleli, že pouť Břízy vesmírem právě skončila atomovým výbuchem. Zpráva pokračovala mapou, na níž byly žlutě vykresleny radiobóje, které postupně měnily barvu na červenou, jak je nepřítel likvidoval, až se Wardenovým pásem táhla červená stopa mrtvých bójí. Počítač znovu přehrával poziční záznam a ve spodní části obrazu identifikace lidí ze Žižkovy základny, kteří zprávu schválili. Máme někdo pochybnosti? zeptal se Tehla. Všichni operátoři mlčeli a
dívali se jeden na druhého, snad s nadějí, že ten druhý by mohl přijít na nějakou trhlinku ve zprávě, které si nikdo nevšiml a která ji nade vší pochybnost posune mezi nesmyslné zprávy. Jenže zázrak nenastal. Dokonce ani Johansson se nepokoušel imitovat radistu, který zprávu ze základny odesílal. Takže informujeme Wirziga, řekl Tehla, ačkoliv stále ještě toto konstatování myslel spíše jako otázku. Nikdo ani nedutal. Otočil se k holopanelu a požádal počítač o zavolání Wirziga. Na displej okamžitě naskočil Wirzigův avatar, který znuděným hlasem informoval, že admirál Flotily si nepřeje být vyrušován. Tehla se prstem dotkl svého náramkového komunikátoru, na holopanel okamžitě naskočil široký pruh s nápisem nouzový hovor a avatar poslušně zmizel. Komunikátor na druhé straně linky začal vyzvánět a operátoři ani nedýchali. Wirzig věru neměl rád, když ho někdo otravoval v době, kdy si nepřál být rušen, a svoji nelibost uměl dávat setsakra dobře najevo. Až by se dalo říct, že to dotyčným dal sežrat. Linka se spojila a na obrazovce se objevil admirál Wirzig v nažehlené uniformě sedící za svým psacím stolem, na pozadí scény znak Flotily a knihovna. Doufám, že to bude stát za to, konstatoval potichu a poručík Tehla uhnul zrakem do levého horního rohu, kde mu hvězdička jasně dávala najevo, že vidí jen osobního admirálova avatara, jeho podobu a mimiku nahranou do komunikačního modulu právě pro případy, kdy admirál nechce být viděn. Admirál měl samozřejmě možnost si identifikační hvězdičku vypnout, což normální neprivilegovaní zákazníci komunikační sítě nemohli, používal ale tohoto privilegia jen velmi zřídka. Tehla by se byl býval vsadil, že na pozadí zaslechl zvuk šplouchající vody Dobrý den, pane. Máme tu velmi vážné zprávy, omlouvám se, že vás
kvůli tomu vyrušuji, ale tohle byste opravdu měl vidět, začal Tehla referovat, zatímco prsty po holodispleji přesouval jednotlivé části shrnutí posledních zpráv směrem k Wirzigovi tak, aby admirál mohl sledovat jeho výklad. Jedna z lodí zachytila částicový odraz vynořování velkého svazu letadel v sektoru 38ZZ. Máme od ní poziční zprávu. Loď byla během několika minut zničena. Následně jsme začali v příletové stopě ztrácet kontakty na radiobóje, všechny kusé zprávy nasvědčují tomu, že jsou systematicky likvidovány, interpretoval Tehla poslední hlášení. Jako příletová stopa byla označována nejefektivnější dráha pro pohyb lodi směrem k centru Sluneční soustavy a ztrácení kontaktů s radiobójemi v ní mohlo znamenat jediné: postupující letecký svaz před sebe vyslal průzkumníky likvidující radiobóje, což mělo zabránit informaci o přesné velikosti svazu. Tehla si uvědomoval, že kdyby nebylo servisního transportéru Bříza 7834 a jeho kompletní poziční zprávy, nevěděli by o skutečném rozsahu nebezpečí prakticky nic a celý postup by mohli po předešlých zkušenostech považovat za malý lokální vpád několika průzkumných lodí sondujících anoplurnské sousedy. Wirzig mlčel. Tehlovi se mlčení zdálo příliš dlouhé a už už se chtěl zeptat, zda mu admirál rozumí, když se obraz admirála sedícího za stolem zavlnil a najednou byl místo něj v holovizi obraz polonahého muže, který si ručníkem utíral hlavu. Jeho původní odhad, že admirála zastihl při koupeli, byl správný... Svolejte okamžitě poradu štábu, za chvíli dorazím na sál. Prověřte znovu všechny informace a zjistěte, jaké jsou zprávy od lodí pohybujících se v cílové oblasti. A pošlete tam průzkumníky. Tehla se pro sebe usmál, protože to bylo přesně to, co očekával. Mezi tím už odeslal radiogram na Žižkovu jakožto nejbližší základnu s žádostí o přesun lodí a Žižkova mu odpověděla, že už je to také napadlo a že stáhli z blízkého
sektoru průzkumnou peruť, která zde byla na cvičení. Tehla předpokládal, že alespoň nějaké kladné body se budou hodit, Wirzig vždy rád viděl, když se někde přemýšlí a něco automaticky a dobře funguje i bez příkazů. Wirzig dál mlčel a vraštil obočí. Tehla vyčkával, protože mu bylo jasné, že Wirzig studuje poziční zprávy a jeho komentáře mu netřeba. Wirzigovi po čele stékala voda, bezmyšlenkovitě ji setřel rukou a pak se skrze holovizi podíval Tehlovi přímo do očí: A abych nezapomněl. Vyhlaste bojovou pohotovost Flotile. Pak se obraz holovize rozplynul, neboť tuhle instrukci Wirzig považoval za dostatečné rozloučení. Tehla se zhluboka nadechl. Nebyl ve Flotile tak dlouho, aby pamatoval poslední anoplurnské války, a i když patřil ke zkušeným zpravodajům, nikdy se nesetkal se skutečnou válkou, jen s lokálními bojůvkami a malými vpády. S pohromami jistě, byl to on, kdo řídil vyprošťovací práce na Banzaru a jen díky jeho chladnokrevnosti a pohotovosti počet mrtvých tehdy nepřesáhl několik stovek. Jenže válka byla něco jiného. A Tehla nepochyboval o tom, že TOHLE znamená válku. Operátoři čekali v příslovečném pohřebním tichu. Tehla se naklonil nad počítač a stiskl modré tlačítko na komunikačním panelu. Tlačítko začalo blikat, jinak se ale nic viditelného nestalo. Někde v hlubinách flotilového superpočítače ale naběhl program určený pro uvedení Flotily do stavu bojové pohotovosti. Kalendáře mužstva se prakticky okamžitě změnily. Domluvené opušťáky a dovolenky vzaly za své, rozchody ze služby byly zrušeny. Velitel pohotovostní peruti Šíla se překvapeně odvrátil od přenosu fotbalové ligy, když jeho komunikátor zapípal a hned na to se rozzářilo modré světlo na zdi hangáru. Vyjeveně se díval na zprávu, která mu přikazovala zrušit plánované cvičné lety a oznamovala mu, že se všechny peruti uvádějí do stavu bojové pohotovosti. Byl by zasakroval něco o zkurvených neočekávaných cvičeních, jenže moc dobře si
uvědomoval ten rozdíl. Zatímco běžná cvičení se vyhlašovala uvedením Flotily do pohotovosti, tentokráte nesla vyhlášená pohotovost příznak bojová. Radiogramová síť Flotily zprávu o vyhlášení bojové pohotovosti roznášela na další základny. Jeden za druhým přijímali překvapení operátoři a velitelé perutí a svazů informaci o tom, že admirál Flotily vyhlásil bojovou pohotovost. Flotila se začínala pomalu probouzet ze své nečinnosti, když jednotlivé lodi plavící se vesmírem dostávaly příkaz vrátit se na nejbližší základnu a vyčkat dalších příkazů.
FLOTILA VSTUPUJE DO VÁLKY Nad Masarykovou základnou právě zapadalo Slunce. Tehla se krčil v koutku místnosti a ani nedutal. Jestli očekával, že ho admirál pochválí za duchapřítomné okamžité povolání průzkumníků, byl zklamán, ačkoliv admirálově nabručenosti se nedalo příliš divit. Devět průzkumníků, tři křídla, která operovala na cvičné misi nedaleko příletové stopy, proskočila riskantně hyperprostorem zrovna tak, že vpadla do rány předsunutým jednotkám pohybujícím se před invazní skupinou. Pokud něco stihly potvrdit, tak jen totožnost útočníka nade vší pochybnost šlo o anoplurnské lodi. Tím také veškeré zprávy od průzkumníků skončily, protože předsunuté anoplurnské jednotky je rozstřílely během pár minut. A Wirzig zuřil. Flotila se ještě ani pořádně nestřetla s nepřítelem a přišla o deset lodí, i servisní transportér se počítá. A všechny tyhle zprávy posádce na náladě nepřidávaly. Takže, pánové, projdeme si celý plán, konstatoval Wirzig po dvou hodinách velmi únavné porady. Tři hodiny procházení počítačových sjetin, simulací a rekonstrukcí na holovizoru všechny vyčerpalo. Simulace docházely prakticky ke shodnému názoru. Přesila útočníků je tak drtivá, že Flotila bude smetena během několika hodin. Generalita Flotily se snažila chvíli soustředit na přinesenou pizzu, při níž počítač simuloval partyzánské vedení války, jenže výsledek byl stejný. Lidstvo mělo být do posledního člověka vyhlazeno, pravda, nikoliv během několika málo hodin nebo dní, ale během několika málo měsíců. Válka s Anoplurnou byla válkou vyhlazovací. Anoplurna nebrala zajatce, nešlo jí o kulturní dědictví. Potřebovala suroviny, moře vody a mít možnost vystrnadit ze své vlastní planety expanzivní a nepřizpůsobivé elementy. Války s okolními soustavami a planetami jí nabízely toto všechno a povýšily genocidu na umění vlastního
přežití. Na holovizoru se znovu rozsvítila současná situace obrovská skupina lodí se přesouvala směrem z Wardenova pásu zhruba v rovině ekliptiky po nejkratší příletové stopě. Během dvou dnů se lodi dostanou na dráhu Plutín, během dalších dvou dnů proletí Kuiperovým pásem pásem planetek a vesmírných těles za drahou Neptuna. První základna, která jim stála v cestě, byla Žižkova základna na Neptunově měsíci Nereid, pak veliká umělá stanice Havlovo v pásmu těžařských meteoritů, ostatní základny na planetkách byly naštěstí mimo příletovou stopu. Žižkův Nereid byl dost malá základna na to, aby měla šanci se alespoň chvíli ubránit, ale dost velká na to, aby byla nepříjemnou osinou v anoplurnském zadku. Wirzig zapíchl prst do šipky u holoobrazu základny na Nereidu a rozhodl: Žižkovu základnu a Havlovo musíme okamžitě evakuovat. Všechny lodě stáhneme do pozice, kterou budeme moci bránit. Nějaké nápady, pánové, kde se zakopeme? Generál Zodan si odkašlal, než promluvil: Myslím, že jsme se shodli na tom, že otevřené části soustavy nemá smysl bránit. Nevedeme počtem, ale manévrovatelností lodí, dostřelem a lepší technikou. Musíme bojovat v těžkém terénu. Vyklidil bych tedy celou vnější soustavu až po dráhu Kentaurin. Kentaurina bylo označení pro planetky nacházející se mezi drahou Jupitera a Marsu, obecně se považovaly za předěl mezi vnější a vnitřní částí sluneční soustavy. Zodanův názor měl hlavu a patu, už v minulých bojích s Anoplurnou se ukázalo, že největší problémy mají anoplurnské lodě v okamžiku, kdy mají prudce manévrovat v planetkových pásmech, kde velké a hůře ovladatelné lodi měly značné problémy a musely se soustředit hlavně na kličkování. Wirzig souhlasně přikyvoval, pak natáhl ruku a začal ukazovat na
holovizoru: Ano, souhlasím. Vyklidíme všechny oblasti až do vnitřku Kuiperova pásu. Tady využijeme naši lepší manévrovatelnost a vyšší výpočetní sílu palubních počítačů. Sem navíc stihneme stáhnout většinu našich jednotek, takže se tu budeme moci postavit prakticky se vším, co máme. Plukovník Sklodzki nevypadal nijak spokojeně. Jenže to o celé válce rozhodne jediná bitva. Jsem pořád toho názoru, že bychom se jim měli stavět v menších oddělených skupinách a soustavně je napadat, než dávat celou Flotilu všanc do jediného úderu. Zodan praštil pěstí do krabice s pizzou, až se kolem rozstříkl kečup: Ano, jediná bitva. Jediný čas, který máme. Kde je chceš napadat? Na oběžné dráze Země? Krucifix, jediná bitva na místě, které vybereme, a za podmínek, které vybereme, jen tak je nějaká šance! Wirzig se rozhlédl. Štáb se viditelně začínal rozdělovat na dvě skupiny ta první, větší, nejviditelněji zastupovaná Zodanem, byla pro jedinou bitvu, Sklodzkého příznivci nechtěli jedinou bitvou tolik riskovat. Podle počítače se pravděpodobnost úspěšnosti lišila jen minimálně, ovšem s tím rozdílem, že partyzánský způsob vedení války by vystavil většinu pozemských základen i Zemi samu drancování. A to bylo něco, co se u stolu probíralo stále dokola, protože právě drancování Země se snažil Wirzig předejít. Zodan má pravdu. Rozhodne jedna bitva. Dostali bychom se pod obrovský tlak jak ze strany Anoplurny, tak psychicky. Země ani základny nevydrží drancování a politicky bychom to neustáli. Museli bychom bojovat s vlastní opozicí a vlastními protivníky a na to nemáme sílu, rozhodl Wirzig. Znovu se podíval do mapy a jeho pohled všichni u stolu následovali. Bylo zbytečné zdůrazňovat, že Flotila měla alespoň v něčem štěstí. Invazní jednotky se mohly v hyperprostoru kvůli slapovým gravitačním silám vylodit jen v rovině ekliptiky a pokud nechtěli útočníci ztrácet drahocenný čas
zdlouhavým oblétáním kolem vnější hranice Sluneční soustavy tvořené Wardenovým pásmem, museli proletět po příletové stopě ekliptikou. Jenže postavení planet bylo právě takové, že Flotile umožnilo rychle shromáždit a přisunout většinu jednotek. Pohyb a proskoky lodí ve vnitřní části Sluneční soustavy nebyly vůbec jednoduché a patřily mezi veliké logistické výzvy. Protože gravitační síla komplikovala pohyb hyperprostorem, nebylo možné dělat dlouhé a dostatečně přesné skoky. A co více, planeta Země byla v postavení, kdy se mezi ni a útočníky mohla postavit naprostá většina lodí Flotily. Všichni u stolu si uvědomovali, že kdyby invaze přišla o pouhého půl roku později, mohla by Flotila dostatečně rychle nashromáždit a přesunout pouhou polovinu lodí, což by výrazně eliminovalo strategické možnosti. Wirzig znovu ukázal do středu holoobrazu: Tady se střetneme. Kolem je několik velkých planetek, které můžeme využít pro manévrování, navíc je tu několik tisíc kilometrů volného prostoru v téhle pásové mezeře, který budou muset proletět. A to hraje pro nás. Wirzig se otočil na skupinu lidí kolem stolu. Zodan přikyvoval, zatímco Sklodzki se tvářil pochybovačně. Rivalita mezi Zodanem a Sklodzkim byla dlouho známá a tématem mnoha žertovných rozhovorů, stejně jako fakt, že Sklodzkemu pro jeho takřka nepřetržitou řadu průšvihů politického charakteru neustále unikalo povýšení na generála. Což ale nic neměnilo na faktu, že oba patřili mezi nejlepší velitele a taktiky Flotily, ačkoliv způsob velení i boje byl u každého naprosto odlišný. Jenže ozvalo se z nejzazšího koutu stolu. Ano, pane přidělenče? otázal se Wirzig tak jízlivě, jak jen byl schopen. Mathias Webber byl přidělenec OSN u Flotily a Wirzig nikdy neopomněl dát mu najevo, že je u Flotily pouze trpěn a jeho faktická pravomoc je nulová a soustředí se výhradně na hlášení o činnosti Flotily v OSN. Weber znamenal politický ústupek, a jestli něco Wirzig nenáviděl, tak politické ústupky hitparádu nenávisti vedly včetně těch, kdo je reprezentovali.
jenže jak evakuujete základny v příletové stopě, admirále? Jestli dobře počítám, není dostatek času, vyslat tam transportéry. Mají základny dostatek svých? Milý pane přidělenče, základny nemají dostatek transportérů, a jak jste velmi bystře odhalil, nemáme ani dostatek času, abychom základny evakuovali vysláním dalších transportérů. Webber se dostával do varu: Takže tam ty lidi necháte pochcípat? Vyjádřil jste se velmi pregnantně, nicméně v zásadě správně. Nemáme, jak těm lidem pomoci, ledaže byste měl nějaký tajný plán, jak zarazit anoplurnskou invazi, pane přidělenče. Wirzigův hlas ukrajoval pohrdání jak čajové máslo. Zasáhl Zodan: Pánové, musíme si také uvědomit, že invazní svaz bude spěchat, hraje pro něj předpokládaný moment překvapení. V trase mu stojí jen dvě základny, kvůli ostatním by si musel zaletět a riskoval by ztrátu hybnosti. Dá se předpokládat, že většina základen v tomhle prvním kole vyvázne bez velkých ztrát a i ty dvě mohou mít štěstí a přijdou jen o spojení, protože radiogramy se dají zničit velmi rychle a oprava bude bez pomoci z centra složitá. Wirzig přitakal: Ano. A už vůbec nemůžeme riskovat 9 miliard lidí jen kvůli pár základnám. Je to smutné, ale je to tak. Pane přidělenče, ještě něčemu nerozumíte a domníváte se, že byste měl? Webber viděl, že u nikoho nenajde podporu, a tak jen bezmocně zavrtěl hlavou a v duchu začal komponovat další stížnost na Wirzigovo chování. Takže, pánové, nastal čas, abychom trochu s naším plánem popojeli, konstatoval Wirzig. Ostatní se začali zdvíhat od stolu a rozcházet se, jen Tehla zůstal a čekal na poslední Wirzigovy pokyny. Striktně vzato nebyl členem štábu, ale jako službu vedoucí operátor byl přítomen, protože zodpovídal za
vyhlášení poplachu Flotile. o pár minut později se poručík Tehla vřítil jak tornádo do zpravodajského sálu. Usadil se ve svojí kukani a do mikrofonu komunikátoru zakřičel: Všichni operátoři na svá místa. Připravíme se na vyhlášení bojového poplachu. Operátoři okamžitě projdou poplachové plány přidělených sektorů a připraví je k distribuci. Většina operátorů na svých místech už seděla. Ačkoliv v době, kdy velitelé Flotily jednali, se operátoři hromadně rozprchli vyřídit si soukromé věci a zejména pak ukořistit někde dostatek jídla, kofoly a vyřídit soukromé hovory (ačkoliv ty opatrně, aby z toho nebyl průšvih), jakmile se Tehla objevil na dlouhé chodbě, všichni operátoři sprintovali, aby seděli na své židli co nejdříve. Vyhlášení poplachu Flotile se totiž nesestávalo z prostého zmáčknutí tlačítka, po němž se světla přepnula na červenou a rozeřvala se siréna, jak s oblibou presentovaly béčkové barrandovské trháky typu Vesmírní žoldáci. Vyhlášení poplachu předcházela nejdříve intenzivní práce, kdy operátoři museli ještě jednou a ručně projít a zpracovat plány, které připravil hlavní počítač a které každé jednotce říkaly, co má dělat. Vyhlášení poplachu neznamenalo, že se vojáci namačkají někde v hangáru a budou čekat, až jim někdo milostivě přečte, co mají dělat vojáci Flotily dostali na svůj osobní komunikátor přesné instrukce. Právě na operátorech bylo, aby velmi rychle schválili jednotlivá doporučení počítače, vyřešili konflikty a sestavili poplachový plán toho, co má která jednotka udělat. Poručík Tehla nastavil na svém panelu několik příkazů a na velké obrazovce ve zpravodajském sále se objevila číslice 10:00 a po vteřinách odtikávala. Na vyhlášení poplachu byl limit deset minut. Sál prakticky úplně ztichl, protože operátoři se ponořili do počítačových
sjetin a postupně odesílali do počítače sestavené rozkazy. Byly necelé dvě minuty před limitem, když se časomíra zastavila, to už operátoři seděli u svých stolů se zdviženými hlavami jako studenti při skončení písemky. Počítač indikoval, že poplachový plán je kompletní. Tehla vstal. Při důležitých záležitostech raději stál. Pak odklopil plastovou krytku a stiskl tlačítko. Počítač souhlasně pípnul a Tehla pro identifikaci přejel prstem po svém komunikátoru. Počítač promluvil svým klidným, syntetickým hlasem: Byl vyhlášen bojový poplach Flotile. Flotila vstoupila do války. Byl vyhlášen bojový poplach. V samotném zpravodajském sále se jinak nic nezměnilo. O zlomek vteřiny později se ale zuřivě rozbzučely a rozpípaly komunikátory všech vojáků na základně, o pár dalších vteřin později i na celém Marsu. Obrovská radiogramová anténa ukrytá v šedomodré polokouli začala chrlit do hyperprostoru signál přenášející bojové rozkazy. O minutu později signál přijala retranslační stanice měsíční základny Šerementěvo, která vyhlásila poplach po celém Měsíci. Prakticky současně s tím dorazil signál na hlavní základnu Flotily Ransko na severu Čech. Pilot, jehož letoun Aero L-209 Sokol se právě odlepil ze vzletové dráhy, jen zaklel, když mu palubní počítač přikázal okamžitě zase přistát. Chvíli nevěřícně koukal na pokyny na displeji. Země vstoupila do války. O pár minut později signál dorazil i na základny v dalších částech Sluneční soustavy. Žižkova základna na Nereidu, Štefánikova na Kaltoperii. Nelsonova i Rumsfeldova základna, základna Vieronda, základna Lípa a další a další. Všude jako mávnutím kouzelného proutku ustala původní činnost. Vojáci se urychleně oblékali, házeli si věci do vaků, každý jak uměl nejrychleji a jak si navykl. Reproduktory všude opakovaly prosté a stručné oznámení Byl vyhlášen bojový poplach Flotile než za pár minut zmlkly, když už bylo jasné, že není nikoho, kdo by to byl přeslechl. Zároveň s tím
komunikační systémy Flotily začaly vytěsňovat civilní provoz z pansoustavní komunikační sítě, piloti nezávislých a civilních lodí začali dostávat rozkazy, které je přesměrovávaly na nejbližší volné kosmodromy, neboť flotilní kosmodromy počítaly s převedením všech volných kapacit na odbavení vojenských lodí. První kusá zpráva o totální mobilizaci a vyhlášení bojového poplachu Flotile byla zaslána i médiím, v komunikační síti ale běžela s nízkou prioritou. Za Tehlou se vynořil Wirzig jako duch. To bylo dobře provedené, poručíku, pochválil Tehlu a hlavou kývl k tabuli s odpočtem času nutného pro vyhlášení poplachu. Tehla by bylse jindy zatetelil blahem, teď ale jen řízně vojensky zasalutoval. A teď je čas vyřídit to se Zemí, usoudil admirál Wirzig. Spojte mi prezidenta republiky, ihned, poručil Wirzig a chvíli čekal, než mu přetížená síť sestavila spojení. Flotila vstoupila do války, a celé lidstvo s ní
STĚPANASK FASUJE TREST Nadporučík Wojda Stěpanask seděl na barové židličce a jeho duše se topila v zoufalství. Už druhou hodinu se snažil napumpovat do té novinářky, kterou mu přidělili, alespoň základní přehled o tom, jak Flotila funguje. Znuděný kameraman, jehož jméno se Stěpanask ani nesnažil zapamatovat, se rozvaloval na stoličce opodál a lámal do sebe jednoho panáka za druhým a Stěpanask mu je všechny po jednom záviděl. Ta novinářka byla opravdu excelentní jelito, jenže po pravdě řečeno se Stěpanask do role její chůvy dostal vlastní vinou. Předevčírem se právě v tomhle baru nachmelil pod obraz při oslavě Fischerova povýšení a problém nebyl ani tak v tom, že neznal Fischera a ani nevěděl, kam ho povýšili. Vymstila se mu dámská společnost, jako už tolikrát před tím. Když už měl notně upito, napadlo ho totiž, že by mohl své momentální vážné známosti, se kterou už se znali dobře půl noci, ukázat Masaryčku trochu z výšky. Což Stěpanaskovi v jeho podchmelené náladě přišlo jednak jako dobrý nápad a jednak jako dostatečná předehra k návaznému postelovému dobrodružství. Chytli je v hangáru, když se snažil přemluvit palubní počítač průzkumného letounu, aby nedělal štráchy a otevřel kokpit bez ohledu na to, že nemá identifikaci. Po pravdě řečeno, neměl ani moc šancí. A úplně po pravdě řečeno, ani tohle nebyla ta podstata jeho potíží, protože nabumbaný pilot, který chtěl ohromit právě navnaděnou bytost libovolného pohlavím, nebyl také nic nového pod sluncem. Většina palubních počítačů měla dost rozumu na to, aby pilota ochránila před pokušením pilotovat v podroušeném stavu a mimo jeho letové hodiny. Stěpanaskův největší problém ve Flotile spočíval v tom, že vydržel vždy o pět ran víc, než by měl. Na tom se o pár hodin později shodnul s velitelem základny, podplukovníkem Johanem Baarem, který ho nechal vyvést z
ajnclíku. Stěpanask vstoupil do Baarovy pracovny. Podplukovník chvíli nedal najevo, že si ho povšiml, a nechal ho minutu stát v předpisovém pozoru. Pak konečně zdvihnul oči od holospisů na stole, zamračil se na Stěpanaska a řekl: Tak, nadporučíku, zalétat si s babama se vám zachtělo. A když vás drapsli, tak se vám zachtělo se i poprat s gardou. To jsem si o vás početl dva chlapi na neschopence, třetího pustili s natrhlým obočím. Stěpanasku ožrat se, o tom žádná. Kurvit se, taky bych nic neřekl. Jenže rozbíjet hubu gardě, to je jiný kafe. Rozumíte, Stěpanasku? Stěpanaskovi nezbývalo, než řízně kývnout hlavou a říci Ano, pane, protože rvaní s pořádkovou službou Flotily dohlížející na to, aby to vojáci Flotily s vojančením nepřeháněli mimo službu, to nebylo téma k diskusi. Chápal to. Za pokus proletět se bez povolení se vyhazovalo na kadetce, jenže vycvičeného pilota byla škoda. U něj se to tolerovalo, pokud to udělal mimo akci pilot pak zpravidla nafasoval nějakou práci na delší vystřízlivění a už se o tom nemluvilo. Že se porval s gardou by se dalo snést kdyby koupil první ránu a byl na marodce on. Jenže Stěpanask se svojí výškou 197 cm nepatřil mezi ty, které trojice gardistů přivede k rozumu jednou či dvěma ranami. Stěpanasku, co s váma. Já vím, co s váma. Dostanete poslední šanci. Víte, co je to poslední šance, Stěpanasku? Ano, pane! kývnul Stěpanask opět rázně, protože chápal, že na jeho žertíčky a vtípky není ta správná chvíle. Poslední šance, Stěpanasku, je, že vás odměním nějakou výběrovou prací. Přímo fajnovou prací, Stěpanasku, protože domlouvat vám už nebudu. Stěpanask se otřásl. Domluva v Baarově podání představovala několik (zpravidla více) ran pěstí do obličeje, které Baar uštědřoval za hlasitého řevu a nadávek. Domluva byla brána ze strany domlouvaného jako pohodová záležitost, protože Baar pak do záznamů napsal vyřešeno osobní domluvou a
přestupek tím prakticky smázl. Skutečnost, že dotyčný po domluvě mohl několik dní jíst pouze tekutou stravu a dalších pár týdnů jeho modrý obličej budil mezi kolegy uštěpačné poznámky, byla brána jako výchovná dohra celého aktu, a kam až bylo Stěpanaskovi známo, nikdy si nikdo nadřízeným na Baarovu domluvu nestěžoval. Zato výběrové práce byly většinou jen pro silné žaludky a sám Stěpanask patřil mezi ty, kdo věřili, že legenda o tom, že neposlušného pilota donutil Baar přečerpat žumpu plnou sraček na měsíční základně Šerementěvo naběračkou, má pravdivý základ. A já mám pro vás, Stěpanasku, vážně delikatesu. Poslali mi sem nějakou novinářku z NCN. Asi chápete, co pro nás znamená nejdůležitější televizní kanál a jeho reportéři u nás na základně. Budete jí čtyřiadvacet hodin k dispozici, a uděláte pro ni, cokoliv si vzpomene. Nehnete se od ní na krok, všechno jí vysvětlíte, všechno jí ukážete a všude po ní uklidíte. Je vám to jasné, Stěpanasku? Ano, pane! odpověděl Stěpanask a napadlo jej, že dneska není den na košaté vyjadřování. Já myslím, že není, vy imbecile, rozeřval se znovu Baar. Mně se totiž, Stěpanasku, zdá, že vás už dlouho nikdo nepovýšil. Není vám to líto, být po tolika letech služby jenom velitelem křídla? Baar nečekal, až Stěpanask zakřičí to své Ano, pane! a bez přerušení pokračoval. Můj drahý Stěpanasku jediný průšvih s tou reportérkou, jediná její stížnost, že jste jí nepochválil šminky nebo nekvaltoval dost rychle vypucovat její poblitý skafandr a přísahám, zařídím vám povýšení na šikovatele v Zagaru. Rozumíte mi? Ano, pane! zakřičel počtvrté Stěpanask a otřásl se hrůzou před nejhorší výspou Flotily, ve které se šikovatel zpravidla dříve oběsil, než stihl dostat první opušťák. Promiňte, pane otevřel svůj oblíbený smlouvací part. Baar, který si