KOINONIA, LITURGIA
Činnosti církve MARTYRIA - svědectví (služba slova) LEITURGIA - slavení (bohoslužba) DIAKONIA - služba (sociální práce, zdravotnictví, školství) KOINONIA - společenství (budování obcí a správa církve) Svědectví o Ježíšovi (J 21,24) Ježíšův příkaz (Mt 28,16-18) Šíření v římské říši (Skutky) Předávání víry v církvi Misie od 15. století Nová evangelizace Ježíšova večeře (všechna evang.) Slavení Večeře Páně Křest a další bohoslužby Liturgická pluralita Odlišný vývoj v různých církvích Obnova liturgie na 2.vat.koncilu Ježíš: sociální cítění, přikázání lásky (Mt 22,34-40) Církev: skutky tělesného milosrdenství, hlavní nositelka sociální práce, zdravotnictví a školství ve středověku Ježíš: volba apoštolů (Mt 4,18-22) Skutky:zakládání církevních obcí Různé modely organizace církve Preevangelizace Evangelizace Katechizace Vyučování náboženství Kázání Přípravy na svátosti Duchovní doprovázení Večeře Páně mše Křest Další svátosti (katol., prav.) Společná četba Písma Bohoslužebná architektura, výtvarné umění, hudba Sociální práce Zdravotnictví Školství a výchova Pastorační poradenství Pastorační péče Vedení a animace církevních obcí (farností, sborů) Pastorace sociálních skupin Ekonomika Organizace a management
Farnost, sbor základní pastorační struktura církve Původ v době apoštolské (Parochia lat., z řec. Paroikia: paroikein bydlet vedle, paroikos soused), Se všemi funkcemi, které plní farnost dnes, se setkáváme již v prvních křesťanských obcích (Sk) pravzor farnosti. Znaky, platné dodnes i v ekumenickém kontextu: Zřizovány biskupem a jemu podřízeny (součást diecéze) Vlastní kostel s křtitelnicí Vlastní farář Územní hranice: ne vždy, paralelně vznikaly personální farnosti řeholní, dvorské, národnostní
Farnost sbor Definice: Společenství věřících vymezené místně, pod vedením duchovního správce zastupujícího biskupa. Místo, kde se uskutečňuje církev základní buňka církve: farnost je církví v malém. Podstatné znaky LG: hlásání Božího slova, slavení Večeře Páně, jednota v lásce. Farnost realizuje všechny oblasti poslání církve (SSSS), i když na různé z nich klade různý důraz: Svědectví: evangelizace, kázání, katecheze, vyučování náboženství. Společenství: součást společenství místní a světové církve; management a ekonomika; podpora vytváření vztahů a různých skupin uvnitř farnosti. Slavení: liturgie a svátosti Služba: farní charita, pomoc starým, nemocným, rodinám, sociálně potřebným
Právní (kanonický) pojem farnosti CIC, can. 515 552 (Kniha II, Hlava 6): definice farnosti a kvazifarnosti, ustanovení a povinnosti faráře, administrátora farnosti, skupiny farářů, příp. faráře a farních vikářů; vedení farní administrativy (matriky), pastorační a ekonomická rada. Farnost zřizuje a ruší diecézní biskup, je právnickou osobou. Definice (can. 515): Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením místního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. Farnost územní nebo osobní (can. 518). Farář: je ustanoven biskupem na dobu neurčitou (522), musí být knězem (521), může být více kněží, z nichž jeden je odpovědný (517), jedná jménem farnosti statutární orgán (532), sídlí ve farnosti blízko kostela (533), má povinnost hlásat slovo Boží, slavit svátosti (528), pečovat (doprovázet) o své farníky (529), v 75 letech se musí zříci úřadu (538), při neschopnosti faráře nebo uvolnění farnosti jmenuje biskup administrátora (539-540), farní vikář kněz, ustanoven biskupem (545-548). Rada: ekonomická povinná (537), pastorační podle diecézního práva (536) KKC 2179: cit CIC 515; KKC 2226: Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů. Farnost je základní subjekt i objekt pastorační činnosti církve. Paradigmatická novost: dříve byl subjektem nositelem činnosti církve farář, po koncilu celá farnost, jednotliví čle nové a skupiny mají různé služby a odpovědnosti.
Církevní obec v ČCE a CČSH Řím.-kat.: Farář je jmenován biskupem, pastorační a ekonomická rada (z poloviny volené farníky) mají poradní hlas. ČCE: sborové shromáždění volí staršovstvo a kazatele, toho pak ustanovuje synodní senior. Staršovstvo je nositelem správní moci. Podobně CČSH Rada starších. Oddělení duchovní správy od ekonomické a správní. Pojmy: farní sbor sborové shromáždění staršovstvo kazatel; seniorát senior; povšechná církev synodní rada synodní senior. CČSH: shromáždění náboženské obce volí radu starších a faráře, toho pak ustanovuje biskup. Rada starších je nositelem správní moci. Oddělení duchovní správy od ekonomické a správní. Pojmy: náboženská obec shromáždění NO rada starších farář; diecéze biskup; církev patriarcha
Základní pastorační model Animační jádro Pastorační společenství Členové farnosti Obyvatelé obce Pastorační společenství (nejbližší spolupracovníci faráře, odpovědní za různé resorty, společně se radící a rozhodující o celku, vytvářejí pastorační projekt farnosti), jeho animační jádro (zaručuje duchovní a teologickou identitu: skupina kněží, řeholníků, zaměstnanců, teologicky vzdělaných lidí) Okruh přímých adresátů poslání (věřící, kteří se zúčastňují liturgického života farnosti praktikující; formálně všichni pokřtění) a jejich další aktivity: různá společenství, katecheze, charita apod. Ostatní obyvatelé farnosti, skupiny, úřady, instituce apod.: spolupráce na úrovni místní samosprávy, vzdělávacích institucí, zdravotnických a charitativních institucí. Farnost jako komunitní centrum, podílí se na komunitním plánování.
Liturgie Slovo liturgie pochází z řečtiny (leitourgia) a označuje služby athénských občanů pro společenství. V septuagintě chrámová služba kněží a levitů, v NZ obojí plus bohoslužba a další významy. V raném křesťanství se liturgií rozuměla jak služba obci tak služba Bohu. V křesťanství převážil druhý význam, dnes chápán stejně v celé ekuméně: veřejná bohoslužba církve. Teologie liturgie: Spasitelné Boží působení se děje ve slově a ve svátostech proto služba slova a služba svátostí jsou nejdůležitější činnosti církve (vedle nich ještě služba lásky). Pokračování uskutečňování díla spásy symbolická připomínka Božího konání v liturgii (z NZ život Ježíše Krista: poslední večeře, modlitba, společenství apoštolů, křest atd.) spojená s vírou, že i v této reálné chvíli a na tomto místě skrze tuto symbolickou připomínku Bůh působí. Definice liturgie: společná bohopocta církve protože je společná, musí mít sdílený řád. Protože je to bohopocta, jež se týká duchovních hodnot a pojmů, které nelze sdílet pojmoslovím materiálně časového světa, staví na symbolickém vyjadřování
Historie liturgie Zprávy o Poslední večeři Nového zákona (zpřítomnění této svaté události se uskutečňovalo slavnostmi Večeře Páně) a poslání křtít od Ježíše Krista = hlavní dvě události, které si církev připomínala společnou bohoslužbou a vždy věřila, že v nich přímo působí Bůh, nezávisle na kvalitě udělovatele i přijímajícího. Shromáždění na památku večeře Páně se konalo v neděli, kolem ní se vytvářel rituál modliteb a čtení biblických textů. Prvotní prvky liturgie: křest, večeře Páně, slavení neděle. Postupně vznikaly další společné modlitby (modlitba hodin poustevníci, mniši), obřady, žehnání a svátosti pluralita. Jednotlivé podoby liturgie vycházely z místních kultur, během prvních 8 staletí jich vzniklo mnoho (základní dělení: východní západní), některé se dochovaly jako živé dodnes (např. římská, milánská, maronitská, syrská, byzantská). V naší kultuře od 9. stol. převážila liturgie římská, z níž vychází současná liturgie jak katolická tak protestantská.
Slovanská liturgie Konstantin a Metoděj sice pařili k východní části církve (konstantinopolský patriarchát), ale byli posláni na území spadající pod pravomoc Říma. Na východě byla běžná liturgická pluralita i používání místních jazyků. Oba bratři, kteří tuto praxi znali a věděli o jejích výhodách, chtěli něco podobného zavést i na Moravě. Jelikož jim slovanský jazyk nebyl neznámý (v Soluni, odkud oba pocházeli, žily slovanské kmeny), přeložili do něj některé části Bible a hlavní liturgické texty. K jejich použití dostali dovolení i z Říma, přestože římská církev v té době používala výhradně latinu. Výsledná liturgie byla nakonec historickým unikátem: jako jediná liturgie pod pravomocí Říma užívala jiný jazyk než latinu ve své vnější podobě kombinovala rituály východní s rituály římskými. 885 ji papež Štěpán V. zakázal. Na krátkou dobu byla ještě oživena v benediktinském klášteře v Sázavě, ale i tam muselo být její užívání ukončeno na základě rozhodnutí papeže Řehoře VIII. v roce 1080.
Stagnace římské liturgie Tridentský koncil (1546 1564) svázal do detailně přesných a závazných instrukcí (tzv. rubrik) liturgickou realitu své doby. Tím zablokoval další přirozený vývoj a katolická liturgie tak zůstala po dalších 400 let beze změn. Nesrozumitelnost jazyka (jediným liturgickým jazykem byla latina) a prostorové oddělení mezi knězem a laickými účastníky bohoslužby vedly k nepochopení podstaty liturgického děje a k vytváření souběžných projevů lidové zbožnosti (zpěvy, modlitba růžence, uctívání Nejsvětější svátosti apod.). 20. století: liturgické hnutí reformní kroky papeže Pia XII. (zavedení večerních mší, zmírnění eucharistického půstu, povolování domácích jazyků pro jednotlivé země, zjednodušení liturgie svatého týdne) konstituce 2. vatikánského koncilu O posvátné liturgii Sacrosanctum concilium. Liturgická reforma se tak stala nejviditelnějším a nejtrvalejším reformním dílem koncilu (Pesch 107). Nezměnila podstatu ani katolické chápání liturgie, ale její vnější podobu: zavedením živého jazyka a komunikace mezi knězem a účastníky, změnou uspořádání liturgického prostoru (kněz stojí při bohoslužbě čelem k lidu), a umožněním liturgických služeb laikům (předčítání biblických textů, podávání eucharistie apod.) dala všem přítomným možnost aktivní a uvědomělé účasti na liturgickém dění.
Pokoncilní vývoj a současné trendy 1969: nový Misál, zákaz používání starého 70. a 80. léta: uvolnění, v devadesátých letech proto začal proces směřující k omezování možností, které liturgická reforma otevřela. Postupné rušení zákazu předkoncilní (tridentské) mše: 1984 dovolil papež Jan Pavel II. slavit mši podle misálu z roku 1962 za přísně stanovených podmínek a pouze po dovolení místního biskupa. 2008 Benedikt XVI. tato omezení zrušil a tridentskou mši tak může slavit kterýkoliv kněz podle vlastního uvážení. Joseph Ratzinger v některých liturgických otázkách nesouhlasí s reformou koncilu: umístění oltáře (považuje za správné, aby všichni zúčastnění měli oltář před sebou, tedy aby kněz stál zády k lidem), koncelebrace (nesouhlasí s tím, aby slavilo mši společně více kněží), podávání sv. přijímání (nesouhlasí s přijímáním ve stoje a na ruku). V lednu 2009 Benedikt XVI. zbavil exkomunikace čtyři biskupy z Kněžského bratrstva sv. Pia X., které odmítá liturgickou reformu jako celek. Zakladatel arcibiskup Marcel Lefebvre v roce 1988 vysvětil bez souhlasu Vatikánu čtyři kněze na biskupy. Právním důsledkem tohoto kroku bylo jejich vyloučení z církve. Benedikt XVI. dal formálním zrušením jejich exkomunikace najevo svou vůli diskutovat s nimi o plném návratu do společenství církve, a to přesto, že nadále nekompromisně trvají na požadavku zrušení všech koncilních reforem.
Liturgie nekatolických církví Východní liturgie: pravoslavné církve a některé východní církve spojené s Římem si zachovaly odlišnou podobu liturgie. Kladou větší důraz na mystický ráz křesťanské bohoslužby, na její nepochopitelnost lidským rozumem. Proto více využívají symbolické mluvy obrazů (ikon), zpěvů, vůní (kadidlo). Zachovávají také striktní oddělenost prostoru, v němž se odehrává posvátná liturgie, od prostoru pro běžné věřící tyto prostory jsou od sebe v pravoslavných kostelích odděleny bohatě zdobenou stěnou z obrazů svatých (tzv. ikonostas). Protestantská liturgie: reformace zavedla do liturgie už v 16. století živé jazyky, snažila se oprostit bohoslužby i bohoslužebné prostory od přehnané emotivní zátěže a lidových projevů, ale především zvýšila důraz na četbu a výklad slova Božího textů Bible. Na rozdíl od římskokatolické církve si zachovala liturgickou pluralitu. Katolickou liturgickou reformou došlo ke sblížení protestantské a katolické liturgie (zejména v důrazu na Boží slovo), takže dnes je vnější podoba bohoslužeb v katolické církvi a např. v ČCE velmi blízká.
Liturgické symboly Přírodní produkty: voda (křest), olej (biřmování, pomazání nemocných, kněžské svěcení), chléb a víno (večeře Páně / eucharistie). Tělesné postoje: stání (výraz úcty a připravenosti), úklona a klečení (výraz pokory a klanění), sepjaté ruce (výraz uctivosti), rozepjaté ruce (výraz připravenosti k přijetí Božích darů). Bohoslužebné nádoby: kalich a miska na chléb a víno, konvička na vodu, nádobky na oleje. Rituální úkony: líbání oltáře nebo knihy evangelií, lámání chleba (symbol společenství, účastníci se dělí o chléb), pozdravení nebo políbení pokoje, vkládání rukou na hlavu druhého (předávání úkolu, služby, pravomoci), užívání kadidla (výraz nejvyšší úcty), označování popelem (symbol pokání a pomíjivosti pozemského života), mytí nohou (podle biblické události, kdy Ježíš myl nohy svým učedníkům vyjádření ochoty sloužit), žehnání ohně a postupné rozsvěcování svíček (o velikonocích Ježíš jako světlo světa), žehnání pokrmů a jiných předmětů apod. Bohoslužebné oblečení: pochází z doby pozdní římské říše (4. 5. stol.), kdy byl vyšší klérus společensky postaven na roveň vyšším císařským úředníkům a přejal také jejich způsob oblékání a jejich insignie. Když později převládl v běžném životě zvláště ve střední a severní Evropě nový styl oblékání (kalhoty a krátký kabát), ponechala si křesťanská liturgie starořímské oblečení, které v ní zůstalo dodnes. Liturgické barvy: jde o barvu svrchního liturgického oděvu, který má na sobě kněz v katolické církvi při bohoslužbě. V současnosti se používá pět základních barev: bílá: symbolizuje radost, vítězství, mravní čistotu; používá se v době vánoční a velikonoční, o svátcích Ježíše, Marie a svatých, kteří nebyli mučedníky; červená: symbolizuje oheň o svátcích svatodušních, nebo krev o svátcích mučedníků a Ježíšova umučení na Velký pátek; fialová: symbolizuje kajícnost, pokoru, zármutek; používá se v době adventní a postní a při liturgii za zemřelé, kde nahradila dřívější černou; zelená: symbolizuje naději, používá se o všedních dnech a nedělích mimo hlavní křesťanské svátky v liturgickém mezidobí.
Svátosti Základním prvkem liturgie jsou svátosti, o nichž církev věří, že v nich Bůh přímo působí skrze daná znamení a nezávisle na osobě udělovatele i přijímajícího. Původně nebyl tento rozdíl jasně vymezen, do svátostí se počítalo např. svěcení kostela, pohřeb, řeholní sliby počet kolísal od dvou do 40. Nakonec se jich vymezilo 7, které nejvíce provázejí život každého člověka od narození až k umírání. Svátost = symbolické znamení reálného Božího působení. Materie (hmotný symbol) a forma (slovní formule). Pro všechny křesťany dvě základní křest a eucharistie ustanovené Ježíšem, katolická církev (také pravoslavná, starokatolická, anglikánská) celkem 7 odvoditelné z evangelia nebo z praxe apoštolů Křest: základní svátost, ustanovená Kristem uznávaná všemi církvemi. Působí přijetí do církve, odpuštění hříchu prvotního i osobních, ospravedlnění a účast na novém životě Ježíše Krista. Má trvalou platnost (křtí se jen jednou), přesně danou formu (trojí ponoření nebo polití a slova), jeho předpokladem je víra (ale lze křtít i malé děti na víru rodičů), proto mu předchází čas uvádění do víry katechumenát. Eucharistie večeře Páně: různé názvy (EK 163), ustanovená Ježíšem, materie (chléb a víno), forma (konsekrační slova biblická citace); srovnání pojetí katolického, luteránského a reformovaného (Zwingli EK 165-166). Trvalá přítomnost nemocní, druhotně (!) klanění; obě způsoby ekumenické přiblížení (i luterské pojetí uznává možnost jediné způsoby v odůvodněných případech). Problém ekumenické pohostinnosti teologické pojetí a zákonné ustanovení! Katolíci a luteráni uznávají reálnou přítomnost, reformovaní pouze památku, v současnosti se však i oni přiklání k formulaci reálné přítomnosti. Především jde o tajemství.
7 svátostí Iniciační svátosti: křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotu, plně uschopňují křesťany ke splnění jejich poslání (pojetí katolické a východní, evangelické bez biřmování, mají však konfirmaci). Konfirmace biřmování: katol. a vých. svátost, evang. žehnání Ordinace svěcení: ve všech církvích existují tři stupně služby: episkopální, presbyterální, diakonátní ale v různém pojetí: katol., anglikánské a pravoslavné kněžství jako svátost a nezrušitelné znamení v rámci apoštolské posloupnosti; evangelické pověření dává obec, ordinaci Kristus je neopakovatelná (na rozdíl od instalace); není vázána na specifický způsob života jako v katolickém pojetí (celibát). Svátost manželsví Svátost nemocných: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. (Jakub 5,14-15) Pomazání olejem spojené se smířením a viatikem.
Svátost smíření (pokání zpověď) A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi. (Mt 16, 18 19). Ježíš jim znovu řekl: Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 21 22) Původně bylo odpuštění hříchů spojováno pouze se křtem. Kdo se i po křtu dopustil velmi vážných a veřejně známých prohřešků (vražda, odpad od víry a cizoložství), musel podstoupit tvrdé pokání, které bylo odstupňováno podle vážnosti provinění: modlitby, půst, zákaz manželského sexuálního styku apod., to vše na přesně stanovenou dobu, která trvala od několika týdnů až po mnoho let. Později (asi od 8. století) individuální zpověď, do níž byly zahrnovány i lehké hříchy a která se mohla libovolně často opakovat. Tato praxe vycházela ze zkušeností života mnichů v klášterech, kterým pomáhala k pravidelné sebereflexi a stálému osobnímu zdokonalování pod vedením zkušeného duchovního vůdce. Ekumenický pohled: rozdíl ve svátostném charakteru, v otázce nutnosti prostřednictví kněze a možnosti hromadného rozhřešení. Pastorační otázky: frekvence zpovědi, její forma (ve zpovědnici, zpovědní místnosti), role zpovědníka (známý, neznámý; duchovní vedení); význam zpovědi při pastoraci v sociální práci (nemocnice, věznice apod.).
Liturgika Liturgika = věda o liturgii: dějiny, teologie, liturgický prostor, čas, hudba, právo. Čeští odborníci a autoři: František Kunetka, Zdeněk Demel (hlavně historie), Pavel Hradilek. Liturgický čas: rok (začíná adventem, další doby se počítají podle data velikonoc pohyblivě, centrum: velikonoce); neděle (oslava vzkříšení, prapůvod chápání liturgického času, v kat. církvi povinnost klidu a účasti na mši); pátek postní den; systém svátků v kat. církvi (svatí podle data většinou úmrtí, kategorizace slavnosti, svátky, památky; příklady mariánské, Cyril a Metoděj, Petr a Pavel, Václav ); otázka kanonizací!? Liturgický prostor: historie chrámové architektury (domácí bohoslužby, římské baziliky, historické stavební slohy, logika gotických katedrál a barokního triumfalismu, moderní chrámová architektura příklady); Liturgická hudba: historie, druhy, zvláštní místo chorálu a varhan, diskuse o moderní hudbě. Liturgické knihy: misál, lekcionář, obřady svátostí, breviář. Problém lidové zbožnosti: na rozdíl od liturgických úkonů není upravována církví, počítá se spontánní kreativitou (často ovšem podporována kněžími a představiteli církve); církev se vyjadřuje pouze při označování excesů (růženec, litanie, křížové cesty; procesí, poutě, poutní místa; úcta mariánská a dalších svatých, problém zjevení; eucharistická úcta )
Svátostná katecheze Udělování svátostí je v církvích tradičně využíváno ke vzdělávání ve víře katechezi. Křest dětí: informace rodičů podle jejich vyspělosti. Podmínkou je předpoklad křesťanské výchovy. Křest dospělých (už asi od 14 let): katechumenát (koncilem obnovená stará tradice církve pracovat s liturgickou příručkou) cíle: upevnit víru a její spojení s životní praxí, získat systematické vzdělání v nauce víry, zapojit se do společenství církve (najít v ní domov); měl by trvat alespoň rok, křest nejlépe o velikonocích; systematicky podané učení víry, zároveň osobní doprovázení ručitel, později kmotr (nejlépe účast v komunikativní katechumenátní skupině), postupné iniciační obřady. První zpověď a eucharistie dětí: zpravidla v prostředí farnosti, nikoli školy, věk 5 8 let (schopnost rozlišovat dobro a zlo, chápat rozdíl mezi obyčejným a eucharistickým chlebem), první systematická katecheze. Biřmování: svátost dospělosti, letnice, naplnění Duchem, u nás nejčastější věk odchodu ze ZŠ, kdy je pastoračně poslední možnost zachytit mladé lidi před odchodem z kostela. Příprava se pak chápe jako obnovená základní katecheze přizpůsobená dospělejšímu chápání uvedení do dospělé víry. Manželství: v širším kontextu další možnost základní katecheze pro lidi, kteří už ji zapomněli ze školy nebo jsou dosud církví nedotčeni. Užší: příprava na manželství: poučení o teologické podstatě, církevně právních aspektech, morálních povinnostech, psychologických a medicínských aspektech, liturgii svátosti.