FARNÍ INFORMÁTOR 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 21. ŘÍJNA 2007 S V Ě T O V Ý D E N M I S I Í Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi. PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM J. E. Giovanni Coppa při eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky K: Bratři a sestry, o této misijní neděli k nám s novou naléhavostí zaznívají slova, kterými ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, předtím než vystoupil na nebesa, svěřil svým apoštolům misijní poslání: Jděte tedy a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal, neboť hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků. L: OTČE, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ.! Aby věřící naší farnosti neváhali s důvěrou otevřít svá srdce Boží Prozřetelnosti, která nikdy neopouští svůj lid, ale silou Ducha svatého jej vede k naplnění věčného plánu spásy.! Aby Církev svým misijním působením evangelizovala kulturní sociální a morální proměny současného lidstva, a člověku našich dnů, na tolika místech poníženému a utiskovanému chudobou, násilím a upíráním lidských práv, přinášela Kristovu spásu.! Aby děti a mladí lidé s nadšením a velkorysostí odpovídali na misijní výzvy.! Aby nemocní a trpící měli na paměti cenu tajemné a jedinečné spolupráce na díle spásy.! Aby zasvěcené osoby, zvláště v klauzurách, zintenzívnili své modlitby za misie.! Aby se díky úsilí každého z věřících rozšířila v celé Církvi duchovní síť modlitby a podpory hlásání evangelia.! Aby věrní zemřelí měli ve společenství Dobrého Pastýře účast na slávě vítězné Církve. K: Všemohoucí Bože, ty miluješ Církev svého Syna a chceš, aby se šířila a vzkvétala ve všech končinách světa. Dej, ať výzva této misijní neděle pronikne a zapálí srdce tvých věřících. Prosíme o to na přímluvu Panny Marie, která už od prvních Letnic s mateřskou starostlivostí provází putování Církve. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ EX 17,8-13 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce. Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory. ŽALM 121 Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi. Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce. Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci. Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky. 2. ČTENÍ 2TIM 3,14-4,2 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Milovaný! Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. EVANGELIUM LK 18,1-8 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: Zastaň se mě proti mému odpůrci! Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit. A Pán řekl: Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?
Jeho Excelence Mons. Giovanni Coppa, arcibiskup, apoštolský nuncius a čestný občan Drysic jmenován kardinálem Slavnostní konzistoř se bude konat o vigílii slavnosti Ježíše Krista Krále, 24. listopadu 2007, na náměstí sv. Petra v Římě 3
Jsem velmi rád, že jsem mohl u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice slavit mši svatou k poctě blahoslavené Panny Marie. Ona ať žehná drahé farnosti a činí ji zahradou dobrých rodin, povolání, zdravé a dobré mládeže J. E. MONS. GIOVANNI COPPA, APOŠTOLSKÝ NUNCIUS V UPOMÍNKU NÁVŠTĚVY DRYSIC, 16. 6. 2001 "Sua Eccellenza, sono passati quattro anni dall'indimenticabile giorno di cresima a Pustiměř. Allora Lei ci ha lasciato un augurio: 'di essere sempre degni del dono ricevuto dal Alto, di fare onore sempre a Gesù e mantenersi veri, autentici testinoni del Vangelo e fedeli alla Santa Chiesa'. Ma, dobbiamo confessare che proprio nel mondo di oggi così complicato ci sentiamo perplessi e spontaneamente vengono nella nostra bocca le ferventi parole dei discepoli di Emmaus: 'resta con noi'. Sì, Sua Eccellenza, 'resta con noi', abbiamo bisogno della Sua presenza di fede coraggiosa, speranza che non tramonta e l'amore il cui segno - la croce, ci ha consegnato. Però sapendo che ciò è impossibile La ringraziamo per la Sua presenza e La preghiamo di abbracciare ciascuno di noi nel Suo cuore apostolico, nelle sue preghiere e nel suo quotidiano 'portare la croce'. Solo così anche noi saremo capaci di adempiere il Suo augurio." /"Vaše Excelence, uplynula čtyři léta od nezapomenutelného dne biřmování v Pustiměři. Tehdy jste nám zanechal přání, abychom 'vždy byli hodni daru přijatého shůry; abychom stále dělali čest Ježíši a zůstali skuteč-nými, pravými svědky evangelia a věřícími svaté Církve". Musíme však přiznat, že právě v dnešním, tak složitém světě se mnohdy cítíme zmateni a spontá-ně rty šeptají vroucí slova emauzských učedníků: 'zůstaň s námi'. Ano, Vaše Excelence, 'zůstaňte s námi', potřebujeme Vaši přítomnost odvážné víry, neutuchající naděje a lásky, jejíž znamení - kříž, jste nám daroval. Protože však víme, že to není možné, děkujeme Vám za Vaši přítomnost a prosíme Vás, abyste každého z nás objal ve svém apoštolském srdci, ve svých modlitbách a ve svém každodenním 'nesení kříže'. Jedině tak budeme schopni naplnit Vaše přání."/ 4
VDĚČNOST (úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře) Měli jsme v Římě studenta bohosloví, Američana. Byl to už starší vyspělý člověk, pozdní povolání. Až jednou příležitostně mně vypravoval, jak k tomu přišel, aby se dal na kněžství. Byl ředitelem starobince v San Francisku a velice ho dojímal život starých lidí. Chtěl se stát knězem a působit ve stejném ústavě, kde byl dříve. Nedovedete si představit, řekl mě, jak jsou staří dnes opuštění. Materiálně jim ovšem nic nechybí. Mají také plné lékařské ošetření, mají všechno pohodlí na stará léta. Ale nic víc! Příbuzní, vlastní děti, se objeví jen zřídka. Obyčejně pošlou na vánoce nahrané pozdravy na pásce, kde syn nebo dcera přejí všecko nejlepší, vnoučata recitují nebo zpívají koledu. Starý člověk si to pak stále a stále přehrává, vzpomíná a je mu smutno. Je zapomenut. Řekneme-li, že jenom v dnešním světě vděčnost vymizela, jistě přeháníme, protože to byla vždycky jedna ze zapomenutých ctností. Moderní svět jí proto ani nedává mnoho příležitostí, aby se uplatnila. Ve sbírce příkladů pro staré kazatele bývala poučná pohádka o tom, jak Bůh vystrojil hostinu a pozval na ní všechny ctnosti. Ty se srdečně bavily mezi sebou. Jenom u konce stolu seděly dvě dámy, které se, jak se zdálo, mezi sebou neznaly. Jako jemný hostitel Bůh pospíšil k nim, aby je navzájem představil. Uklonil se jedné a řekl: To je paní Dobročinnost! Pak se uklonil druhé: To je paní Vděčnost! Obě dámy se líbezně usmály a podaly si ruce. Už tak dávno se toužily poznat, ale od stvoření světa se nepotkaly. Pohádka je, jak se sluší na kazatelský příklad, moralizující. To má ovšem tu nevýhodu, že si při vyprávění lidé smutně povzdechnou: Bohužel, tak už to bývá! Ale konkrétní závěry z takových poučení nijak zvlášť netvoří. Ředitel starobince, který se rozhodl stát se knězem u starých opuštěných lidí, byl ovšem konkrétnější. Podobně docela prakticky řešil případ i jeden můj řeholní spolubratr v Belgii. Byl profesorem, přestal po šedesátce učit. Šel tedy bydlet do starobince. Nebylo to proto, že by musel. Měl řeholní dům a spolubratry. Ale uznal, že tu může být ještě mnoha lidem potřebný, a to právě těm, které všichni považují za nepotřebné. Nevděčnost má totiž hluboké psychologické pozadí. Takzvaná konzumní společnost měří hodnotu všeho podle potřeby. Nikdy snad nepřekážely nepotřebné věci jako v dnešním městě. V malých bytech zavazí i stará krabice a kus balicího papíru. V tlačenici na ulici zavazí každý člověk, který nespěchá stejným směrem. Tomu pak, kdo má rozpočítaný čas, jde na nervy člověk, který si chce popovídat o počasí a bolesti v křížích. Je to smutné, ale staří rodiče, kteří byli kdysi tak potřební, se stávají nepotřebnými, a tedy obtížnými. Co s 5
nimi? Všichni jsou si vědomi, že se to musí nějak humánně řešit. Ale zapojit je do vlastního života se zdá vyloučené. Je-li to obtížné v případě rodičů, tím spíš se musí vyloučit všechny ostatní lidské vztahy, které by motivovala jenom vděčnost za něco druhého, co jsme v minulosti dostali. Nemáme však v úmyslu jenom analyzovat skutečnost. Vidíme, kam tíhne, k čemu směřuje obecná tendence. Ptáme se proto, jak reagovat. Co si máme uvědomit a jaké myšlenky máme posílit, abychom se pasivně nepoddávali proudu. Aby se člověk vyvinul jako člověk, musí stále od druhých přijímat. Ale tím se stále jiným zavazuje. Není pak v otroctví druhých? I u nás, v naší společnosti, je mnoho čestných lidí, kteří neradi berou dary, zvláště ne lidé, kteří mají vedoucí postavení. Ví, že by se tím zavazovali a že by měli svázané ruce. Jak najít správnou míru? Křesťanství nám pomáhá řešit tento problém tím, že ho přenáší na vyšší úroveň. Přijímáme od lidí mnoho, vlastně všecko, co patří k životu. Ale současně víme, že to všecko pochází od Otce v nebi, který je zdroj všeho dobrého. První vděčnost tedy patří Bohu. Jemu tedy jsme stále zavázáni a podle jeho vůle vracíme lidem to, co jsme dostali. Je to zajímavé, ale zkušenost stále a stále potvrzuje, že dovede být lidem vděčný jenom ten, kdo si den ze dne uvědomuje, zač všecko vděčí Bohu. Hledá tedy stále příležitost, kde by projevil svou odpověď za Boží dary. Dokáže udělat docela dobře i docela neznámému člověku a ví, že je to jeho povinnost. Naopak ten, kdo není vděčný Bohu, zapomene i na své vlastní rodiče. Přesvědčí se, že splnil svou povinnost k nim, když jim pošle na vánoce pohlednici. V atomizované společnosti dneška je těžké být vděčen jednotlivým lidem. Vždyť jeden druhému slouží jen za peníze nebo z povinnosti. Těžko být osobní v dlouhé řadě, kde se čeká na obsloužení. Jenom pevné vědomí, že existuje osobní dárce Bůh ve všem, co dostáváme, může tuto rozpadající se masu zase oživit lidskými vztahy. 6
SV. HILARIUS Z POITIERS (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 10. 10.) Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl mluvit o velkém otci západní církve, o svatém Hilariovi z Poitiers, jednom z velkých biskupů IV.století. V konfrontaci s ariány, kteří pokládali Ježíše, Božího Syna, za stvoření, byť výjimečné, ale přece jen stvoření, zasvětil Hilarius celý život obraně víry v božství Ježíše Krista, Božího Syna a Boha rovného Otci, který ho zrodil od věčnosti. Nemáme k dispozici přesné údaje o značné části Hilariova života. Starobylé prameny říkají, že se narodil v Poitiers pravděpodobně kolem roku 310 v dobře postavené rodině. Dostalo se mu solidního literárního vzdělání, které je dobře patrné v jeho spisech. Nezdá se, že by vyrůstal v křesťanském prostředí. On sám vypráví o cestě hledání pravdy, která jej postupně přivedla k uznání Boha Stvořitele a vtěleného Boha, který zemřel, aby nám dal život. Pokřtěn byl kolem roku 345 a někdy v letech 353 354 byl ve svém rodném městě zvolen biskupem. V následujících letech napsal Hilarius své první dílo Komentář k Matoušovu evangeliu. Jde o nejstarší nám dochovaný komentář, který byl k tomuto evangeliu napsán v latinském jazyce. Roku 356 se Hilarius účastní synody v Béziers na jihu Francie, synody falešných apoštolů, jak ji sám nazývá, protože byla tvořena semiariány, kteří popírali božství Ježíše Krista. Tito biskupové falešní apoštolé žádali císaře Konstance, aby biskupa Hilaria odsoudil do vyhnanství. Hilarius byl proto v létě roku 356 donucen Galii opustit. Byl poslán do vyhnanství ve Frýgii v dnešním Turecku, kde se ocitl v prostředí, které bylo nábožensky zcela ovládnuto arianismem. I tady jej pastorační starostlivost vedla k usilovné práci k opětovnému nastolení jednoty Církve na základě pravé víry, formulované koncilem v Niceji. Za tímto účelem se pustil do sepisování svého nejdůležitějšího a nejznámějšího věroučného díla De Trinitate (O Trojici). Hilarius v něm předkládá svou osobní cestu za poznáním Boha a snaží se ukázat, že Písmo jasně dosvědčuje božství Syna a jeho rovnost Otci nejenom v Novém zákoně, ale rovněž i mnoha stránkami Starého zákona, v nichž tajemství Krista již vychází najevo. Ve sporech s ariány klade důraz na pravdu o jménech Otce i Syna a veškerou svou trojiční teologii staví na křestní formuli. Není to nějaká spekulace, ale prostá víra, kterou nám předal samotný Pán: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Otec a Syn mají tutéž přirozenost. Pokud některé pasáže Nového Zákona dávají možnost domnívat se, že Syn stojí níže než Otec, pak Hilarius nabízí přesná pravidla, umožňující vyhnout se scestným výkladům: některé texty Písma hovoří o Ježíši jako Bohu, jiné zdůrazňují jeho lidství. Některé se vztahují k Němu v jeho preexistenci u Otce, jiné berou do úvahy stav ponížení (kenosi), jeho sestoupení až k smrti, a další ho pak rozjímají ve slávě vzkříšení. Během svého vyhnanství napsal Hilarius také Knihu o synodách, v níž pro své spolubratry biskupy v Galii podává a komentuje vyznání víry a ostatní dokumenty ze synod, které se přibližně v polovině IV.století konaly na Východě. Svatý Hilarius stále pevný ve svém odporu k radikálním ariánům, projevuje smířlivého ducha ve vztahu k těm, kteří připouštěli a vyznávali, že Syn je podobný Otci co do podstaty, přirozeně ve snaze dovést je k plnosti víry, podle níž nejde jen o podobnost, nýbrž opravdovou rovnost Otce a Syna co do božství. Také to se mi zdá charakteristické: duch smíření, usilující o pochopení těch, kterým se této plnosti ještě nedostává a pomáhá jim svým velkým teologickým porozuměním dojít k plné víře v pravé božství Pána Ježíše Krista. V letech 360 až 361 se mohl Hilarius konečně vrátit z vyhnanství zpět do vlasti. Hned se ujal pastorační činnosti v místní církvi, přičemž vliv jeho magistera daleko překročil její hranice. Synoda, která se konala v Paříži v roce 360 nebo 361, znovu převzala 7
terminologii Nicejského koncilu. Někteří antičtí autoři se domnívají, že k tomuto antiariánskému obratu v Galském episkopátu došlo z velké části díky pevnosti a mírnosti biskupa z Poitiers. Právě toto byl jeho dar: spojovat pevnost ve víře a mírnost v mezilidských vztazích. V posledních letech svého života napsal ještě Pojednání o Žalmech, komentář k padesáti osmi Žalmům, interpretovaných podle klíče, podaného v úvodu díla: Není pochyb o tom píše zde Hilarius že všechny věci, o kterých je řeč v Žalmech je třeba chápat podle evangelní zvěsti, takže jakýkoli hlas prorockého ducha se vztahoval k poznání příchodu našeho Pána Ježíše Krista, vtělení, umučení a království, ke slávě a moci našeho vzkříšení (Instructio Psalmorum 5). Ve všech Žalmech vnímá tuto průzračnost tajemství Krista a jeho Těla, kterým je Církev. Hilarius se při různých příležitostech setkal se svatým Martinem. Právě nedaleko Poitiers založil budoucí biskup z Tours klášter, který existuje dosud. Hilarius zemřel v roce 367. Jeho liturgická památka se slaví 13.ledna. Roku 1851 jej bl. Pius IX. prohlásil Učitelem Církve. K rekapitulaci podstaty jeho učení bych rád řekl, že Hilarius nachází východisko své teologické reflexe v křestní víře. V De Trinitate Hilarius píše: Ježíš poručil křtít ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (srov. Mt 28,19), to znamená ve vyznání Původce, Jednorozeného a Daru. Jeden jediný je Původce všech věcí, protože jediný je Bůh Otec, od něhož pochází všechno. A jeden jediný je náš Pán Ježíš Kristus, skrze něhož povstalo všechno (1 Kor 8,6), a jen jeden Duch (Ef 4,4), darovaný všem Žádný nedostatek nelze shledat v plnosti tak velké, do níž se v Otci, v Synu a v Duchu svatém sbíhá nezměrnost ve Věčnosti, zjevení v Obraze, radost v Daru (De Trinitate 2,1). Bůh Otec, který je zcela láskou, je schopen sdělit v plnosti své božství Synovi. Za obzvláště krásnou považuji následující formulaci svatého Hilaria: Bůh neumí být nic jiného než láska, neumí být nic jiného než Otec. A kdo miluje nezávidí, a kdo je Otcem, je jím v úplnosti. Toto jméno nepřipouští kompromisy, jakoby snad Bůh byl otcem v určitých aspektech, a v ostatních nikoli (ivi 9,61). Proto je Syn plně Bohem bez jakéhokoliv nedostatku nebo umenšení: Ten, kdo přichází od dokonalého, je dokonalý, protože ten, kdo má všechno, tomu byl všechno dáno. (ivi 2,8). Pouze v Kristu, Synu Božím a Synu člověka, nachází lidstvo spásu. Přijetím lidské přirozenosti spojil se s každým člověkem, stal se tělem nás všech (Tractatus in Psalmos 54,9); přijal přirozenost každého člověka, a stal se skrze ni pravým vinným kmenem, má v sobě kořen každé ratolesti (ivi 51,16). Právě proto je cesta ke Kristu otevřena všem, protože všechny přitáhnul do svého bytí člověkem, přestože osobní konverze je požadována vždycky: Skrze vztah k jeho tělu píše Hilarius - je přístup ke Kristu otevřen všem, pod podmínkou, že svléknou starého člověka (srov. Ef 4,22) a přibijí jej na kříž (srov. Kol 2,14); pod podmínkou, že opustí dřívější skutky a obrátí se, aby s ním byli pohřbeni v jeho křtu v ústrety životu (srov. Kol 1,12; Řím 6,4) (ivi 91,9). Věrnost Bohu je dar jeho milosti. Proto svatý Hilarius v závěru svého pojednání o Trojici prosí, aby mohl setrvat ve stálé věrnosti křestní víře. Je to charakteristické pro tuto knihu: reflexe se mění na modlitbu a modlitba opět na reflexi. Celá kniha je dialog s Bohem. Dnešní katechezi bych rád uzavřel jednou takovou modlitbou, která se tak stane i modlitbou naší: Učiň, Pane praví Hilarius inspirovaně abych zůstal vždycky věrný tomu, co jsem vyznal v symbolu svého znovuzrození, když jsem byl pokřtěn v Otci, v Synu a v Duchu svatém. Abych se klaněl tobě, náš Otče, a zároveň s tebou tvému Synu, abych si zasloužil tvého Ducha svatého, který od tebe vychází skrze tvého Jednorozeného Amen. (De Trinitate 12,57). 8
VŠECHNY CÍRKVE PRO CELÝ SVĚT POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K SVĚTOVÉMU DNI MISIÍ, 21. ŘÍJNU 2007 Drazí bratři a sestry, u příležitosti nadcházejícího Světového dne misií, bych chtěl vyzvat všechen Boží lid biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice i laiky ke společnému zamyšlení nad naléhavostí a důležitostí, kterou i v této naší době zaujímá misijní činnost Církve. Neustávají totiž stále znovu, jako všeobecný odkaz a horoucí výzva, znít slova, jimiž ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus, předtím než vstoupil na nebesa, svěřil apoštolům misijní poslání: Jděte tedy a učte všechny národy. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A dodal: Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28,19-20). V náročném díle evangelizace nás podporuje a provází jistota, že On, pán žně, je s námi a bez ustání vede svůj lid. Kristus je nevyčerpatelným zdrojem poslání Církve. Letos nás k obnovenému misijnímu úsilí navíc pobádá ještě další motiv: na letošní rok totiž připadá 50. výročí encykliky Božího služebníka Pia XII., Fidei Donum, jíž byl dán impuls a povzbuzení ke spolupráci mezi Církvemi pro misi ad gentes. Všechny Církve pro celý svět : takové je téma, zvolené pro nadcházející Světový den misií. Vybízí místní Církve všech kontinentů ke sdílené odpovědnosti stran naléhavé nutnosti zahájit misijní činnost tváří v tvář mnohým a závažným výzvám naší doby. Podmínky, v nichž lidstvo žije se nepochybně změnily, a v těchto desetiletích bylo vyvinuto velké úsilí pro šíření evangelia, zvláště počínaje druhým vatikánským koncilem. I přesto však zůstává ještě mnoho, co je třeba vykonat, aby se odpovědělo na misijní výzvu, s níž se Pán neúnavně obrací na každého pokřtěného. Na prvním místě nepřestává volat tzv. Církve starobylé tradice, které v minulosti zajišťovaly misie, a to jak hmotnými prostředky, tak i značným počtem kněží, řeholníků, řeholnic a laiků, a tak uvedli v život účinnou spolupráci mezi křesťanskými komunitami. Z této spolupráce vzešly hojné apoštolské plody jak pro mladé Církve v misijní zemi, tak pro církevní společenství, z nichž misionáři pocházeli. Tváří v tvář pokročilé sekularizované kultuře, která jak se mnohdy zdá, stále více proniká do západních společností, navíc maje na zřeteli krizi rodiny, úbytek povolání a postupné stárnutí kléru, tyto Církve čelí riziku, že se uzavřou samy do sebe, že s omezenou nadějí budou hledět do budoucnosti a zvolní své misijní úsilí. Právě toto však je chvíle, kdy je třeba se s důvěrou otevřít Boží Prozřetelnosti, která nikdy neopouští svůj lid a která jej, silou Ducha svatého, vede k naplnění jeho věčného plánu spásy. K velkodušné oddanosti misi ad gentes vybízí Dobrý Pastýř rovněž Církve, které teprve nedávno přijaly evangelium. I přesto, že ve svém vývoji narážejí na nemalé těžkosti a překážky, tyto komunity se neustále rozrůstají. Některé mají naštěstí dostatek kněží a zasvěcených osob, z nichž nemalá část, i přesto, že jsou potřební doma, jsou posíláni, aby svou pastýřskou službu konali jinde, a to i v zemích dávné evangelizace. Takto dochází k blahodárné výměně darů, k dobru celého mystického těla Kristova. Vroucně si přeji, 9
aby se zintenzivňovala misijní spolupráce s využitím schopností a charismat každého. Vroucně si dále přeji, aby Světový den misií přispěl k tomu, aby si všechny křesťanské komunity i každý pokřtěný uvědomili, že Kristovo povolání šířit jeho království až do nejzažších koutů planety je všeobecné. Církev je svou povahou misijní napsal Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio -, neboť Kristovo poslání není čímsi vedlejším a vnějším, ale zasahuje samotné srdce Církve. Odtud vyplývá, že celá Církev a každá Církev je poslána k národům. Nejmladší církve se musejí co nejdříve a skutečně podílet na všeobecném poslání Církve, a také ony posílat misionáře, aby všude ve světě hlásali evangelium, i přesto, že trpí nedostatkem kněží (č. 61). Padesát let od historické výzvy mého předchůdce Pia XII. encyklikou Fidei donum k větší spolupráci mezi Církvemi ve službě misií, bych rád připomněl, že hlásání evangelia nepřestává nabývat rysů aktuálnosti a naléhavosti. V citované encyklice Redemptoris missio, papež Jan Pavel II. sám přiznává, že misijní poslání Církve je rozsáhlejší než společenství mezi Církvemi ; toto se musí orientovat také a především ve smyslu specificky misijního charakteru (č. 64). Misijní úsilí tedy zůstává, jak už bylo mnohokrát zdůrazněno, první službou, kterou má Církev prokazovat současnému lidstvu, aby orientovala a evangelizovala kulturní, sociální a etické proměny; aby člověku naší doby, na tolika místech poníženému a utiskovanému chudobou, násilím a systematickým upíráním lidských práv, přinášela Kristovu spásu. Tohoto universálního poslání se Církev nemůže zříci; je pro ni zavazující silou. Protože Kristus svěřil misijní příkaz na prvním místě Petrovi a apoštolům, přísluší dnes především Petrovu nástupci, jehož Boží prozřetelnost zvolila za viditelný základ jednoty církve, a biskupům, kteří jsou přímo odpovědni za evangelizaci a to jako členové biskupského kolegia, tak coby pastýři místních církví (srv. Redemptoris missio 63). Obracím se proto na pastýře všech Církví, které Pán postavil do čela jediného stádce, aby společně sdíleli starost o hlásání a šíření Evangelia. Byla to právě tato starost, co před padesáti lety přiměla Božího služebníka Pia XII, aby dal základ misijní spolupráci, která by lépe odpovídala požadavkům doby. Vzhledem k perspektivám evangelizace žádal církve se starou křesťanskou tradicí, aby vyslaly kněze na podporu církví nově založených. Tímto položil základ novému misijnímu subjektu, jehož název Fidei donum vzešel právě z prvních slov encykliky. V této souvislosti napsal: Když si uvědomíme, že na jedné straně jsou nespočetné zástupy našich synů, kteří se, zvláště v zemích se starou křesťanskou tradicí, podílejí na dobru víry, a na straně druhé mnohem větší masa těch, kteří dosud na poselství spásy čekají, cítíme horoucí touhu vybídnout vás, ctihodní bratři, abyste svou horlivostí podpořili svatou věc šíření Církve ve světě. A dodal: Bůh dej, aby na mou výzvu pronikl misijní duch hlouběji do srdce všech kněží, a skrze jejich službu zapálil všechny věřící (AAS XLIX 1957, 226). 10
Vzdáváme díky Pánu za hojné plody, jež přinesla tato misijní spolupráce v Africe i v dalších končinách země. Zástupy kněží, poté co opustili svou rodnou zemi, vložili své apoštolské úsilí do služby tehdy právě vznikajícím komunitám v chudých a v rozvojových oblastech. Mezi nimi je nemálo mučedníků, kteří svědectví slova a apoštolskou obětavost spojili s obětí života. Nemůžeme zapomenout ani na mnoho řeholníků, řeholnic a dobrovolníků laiků, kteří se společně s kněžími nasadili pro šíření Evangelia až na konec světa. Kéž se Světový den misií stane příležitostí připomenout si v modlitbě tyto bratry a sestry i všechny, kdo se nepřestávají nasazovat na rozsáhlém poli misijní činnosti. Prosme Boha, aby jejich příklad všude probouzel v křesťanském lidu nová povolání a obnovené misijní vědomí. Každá křesťanská komunita se totiž rodí jako misijní, a právě na základě odvahy evangelizovat, se měří láska věřících k jejich Pánu. Tak bychom mohli říci, že pro jednotlivé věřící už nejde pouze o spolupráci na aktivitách evangelizace, nýbrž o to, sami se cítit protagonisty a spoluodpovědnými za misijní poslání Církve. Tato spoluzodpovědnost vyžaduje, aby rostlo společenství mezi komunitami a aby rostla vzájemná pomoc, a to jak pokud jde o personál (kněží, řeholníci, řeholnice a laičtí dobrovolníci) tak o využívání prostředků, které jsou dnes pro evangelizaci nezbytné. Drazí bratři a sestry, misijní příkaz, který Kristus svěřil apoštolům, se týká opravdu nás všech. Světový den misií je proto vhodnou příležitostí, jak si to hlouběji uvědomit a jak společně vypracovat vhodné duchovní a formační itineráře, jež přispějí ke spolupráci mezi církvemi a k přípravě nových misionářů pro šíření evangelia v tomto našem čase. Ať se však nezapomíná, že prvním a prvořadým přínosem, kterým máme přispívat k misijní činnosti církve, je modlitba. Žeň je hojná, ale dělníků málo říká Pán Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Lk 10,2) Na prvním místě napsal před padesáti lety blahé paměti papež Pius XII. se proto, ctihodní bratři, modlete, více se modlete. Pamatujte na nezměrné duchovní potřeby tolika národů, dosud vzdálených pravé víře, anebo bez pomoci, aby v ní vytrvali (AAS, cit., str. 240). A vyzývá k tomu, aby se sloužilo více mší svatých za misie, s vědomím, že je to podle přání Pána, který miluje svou církev a chce, aby se rozšířila a vzkvétala v každé koutu země (tamtéž., str. 239). Drazí bratři a sestry, i já obnovuji tuto výzvu, více než kdy aktuální. Ať se ve všech komunitách rozšíří společné volání k našemu Otci, který je v nebesích, aby přišlo jeho království na zem. Zvláště apeluji na děti a mládež, aby vždy s nadšením a velkorysostí odpovídali na misijní výzvy. Obracím se k nemocným a trpícím s připomínkou, aby měli na paměti cenu tajemné a jedinečné spolupráce na díle spásy. Žádám zasvěcené osoby a především ty, které žijí v klauzurních klášterech, aby zintenzívnili své modlitby za misie. Ať se přičiněním každého věřícího, rozšíří v celé církvi duchovní síť modliteb na podporu evangelizace. Panna Maria, která s mateřskou starostlivostí provázela putování rodící se Církve, ať vede naše kroky i v této naší době a vyprosí nám nové Letnice lásky. Zvláště pak ať dá, abychom si všichni uvědomili, že jsme misionáři, poslanými Pánem k tomu, být jeho svědky v každém okamžiku našeho života. Kněze Fidei donum, řeholníky, řeholnice, laické dobrovolníky a vůbec všechny ty, kteří se jakýchkoliv způsobem věnují evangelizační činnosti a hlásání evangelia, ujišťuji mou každodenní vzpomínkou v modlitbě, a všem ze srdce uděluji své Apoštolské požehnání. Z Vatikánu, 27. května 2007, Slavnost Seslání Ducha Svatého (Podle dat agentury Fides, pracuje v misijní službě 85.000 diecézních a řádových kněží, a 28. 000 řeholníků, kteří nejsou kněžími. Dále pak 450.000 řeholnic a 1.650.000 katechetů). 11
SVATÝ JAN KAPISTRÁN 1 (1386-1456) V dějinách Evropy XV. století jsou známy tři nejvýznamnější oblasti s výraznou charakteristikou, kterou největší učitelé opakovaně popisují: italská renesance, burgundská dvorská kultura a bohaté, ale mnohotvárné a nepokojné politické rozčlenění německého lidu. Toto století, jež je charakterizováno výraznými osobnostmi, je zatím více zkoumáno z hlediska profánní kultury. Toto omezení s sebou nese jako nevyhnutný důsledek skutečnost, že osobnosti, které se objevují v každé z těchto tří oblastí, a to zvláště osobnosti církevní a náboženské, nenašli ještě v historii místo, které jim objektivně náleží. Některé z nich, za všechny zde jmenujme jen Jana Kapistrána, nejenom výrazně vystupují nad tyto tři kulturní oblasti, ale mají takový historický přínos, že působí ve službě církvi i za hranicemi Evropy. 1. Prameny Jedním z nejcennějších pramenů pro životopisné bádání o renesanci, i když ne primárních, je korespondence velkých osobností. Mezi ně je třeba počítat bezpochyby také vznešenou postavu apoštola Evropy. Jeho korespondence je mimořádně bohatá, známe dnes více než 700 dopisů (případně částí); nejdelší z nich má 297 stran, většina dalších čítá aspoň několik stran přepsaných ve strojopisu. Ale vědecké zhodnocení a kritická spolehlivost představují mimořádné filologické obtíže. Kapistrán neshromáždil nikdy kompletní corpus epistolarum, soubor dopisů. Tyto dopisy nebyly souhrnně nikdy publikovány tiskem, což by umožnilo širší vědeckou diskusi. Texty dopisů jsou uchovávány a - spolu s těmi, které nejsou ještě objevené - rozptýleny po celé Evropě. Mezi dnes známými uchovanými texty je bohužel jen jedno procento napsané vlastní Kapistránovou rukou. Uchované listy jsou téměř všechny jen v kopii. Kázání totiž platila vždy také jako právní doklady, ale dopisy po staletí neměly tuto důležitost. Byla tak malá, jako mají dnes například noviny, denní tisk Celkově dnes známe z oněch asi 700 dopisů mnohá svědectví textu, která je třeba brát v úvahu. I povaha těchto textů je značně různá; od prostého lístku a listů zdvořilostních k obsáhlým odpovědím na bolavé otázky; existují ve všech možných formách. Některé listy se staly skutečnými traktáty ve vlastním slova smyslu; některé útržky bychom mohli považovat spíš za volné listy nebo letáky než za skutečné dopisy. Mezi Kapistránovými listy najdeme korespondenci téměř se všemi velkými osobnostmi doby, od církevních činitelů až k laikům, se státními úřady, s téměř všemi královskými dvory (Neapol, Milano, Dijon, Anglie, Polsko, Čechy, Uhersko), listy pocházející 1 Petr Regalát Beneš v časopise Poutník 9-11/200. 12
z císařského dvora i od prostého lidu, který se na něj s dojemnou důvěrou obracel. Můžeme říct, že neexistovala významná otázka projednávaná v první polovině XV. století, která by nebyla obsažena v tomto epistolariu, souhrnu dopisů. I když ne tak vyčerpávajícím způsobem, jako když mluvil z kazatelny, nabízí Kapistrán ve své korespondenci také osobní zprávy. Ty nám především mohou posloužit jako základ pro náš životopisný profil. 2. Osobnost Kapistrán je synem italské matky a otce pocházejícího ze severu, který byl podle dobře podložené tradice německý rytíř a našel si novou vlast na jihu, ve vyšší oblasti a v srdci italského Abruzza, v městečku Capestrano, asi jednu hodinu cesty autem od Aquily. Tam se narodil roku 1386. Je tedy ve svých charakteristických rysech skutečným Italem a to je třeba mít na paměti, když ho později vidíme bojovat například proti husitům. Ale má v sobě také určité rysy severské. Pro svou konstituci a vrozené vlohy zdědil aspirace k věcem podstatným a tendenci k velkým věcem; oškliví se mu polovičatost, intriky, zpupnost i jen v náznaku. Je typem převážně racionálním a má mimořádnou paměť, která zůstane záviděníhodně jasná a přesná až do posledních dnů jeho života. Právě ona je jeho silnou stránkou. Zdá se naopak, že mu chyběly hudební vlohy. Slovo hudba v jeho spisech prakticky nenajdeme. Nenarazíme zde ani náznakem na poezii - na rozdíl od Bernardina Sienského, který často citoval například Jacopona da Todi, a jiné. Tato absence se může stát téměř vnitřním kriteriem pro rozlišení jeho pravých a sporných spisů. Jeho převážně cholerický temperament ho tlačil velmi brzo do prvních řad, tam, kde se v jeho době děla historie. Ve františkánském řádu byl pak téměř nepřetržitě na místech nejdůležitějšího významu, kde mohl mít velký vliv. Je třeba říct, že on to tak chtěl a vyhledával, neboť to považoval za svůj úkol, a jeho současníci mu to nezazlívali a nepovažovali ho za ctižádostivce, když se dokázal tam či onde vpravit do běhu událostí s tím nejlepším výsledkem. Byl rozeným vůdcem a byl jím uznáván bez závisti. Svatý Bernardin ho oceňoval právě pro tyto kvality a papež s císařem ho zahrnovali úkoly. Není jistě bez významu pro věrohodnost osoby fakt, že takovým způsobem se dostávaly do jeho rukou úřady a úkoly téměř spontánně. Kapistrán si podle svého založení zvolil studium práva. V jeho době, kdy byly obvyklé časté studijní cesty, on zůstal po celých deset let na stejném místě, v Perugii, což byla tehdy nejdůležitější právnická fakulta, a zde poslouchal přednášky jen nemnoha učitelů, ale za to velkých, kterými se později honosil. Není tedy jedním z dobrodruhů svého století, kteří neměli nikdy dost toho, co viděli a co se učili, a putovali z Padovy do Paříže, z Erfurtu do Oxfordu, z Prahy do Krakova a do Vídně, jako by byli na útěku před sebou samými. Nakonec pak někde zůstali jako státní písaři nebo jako sekretáři, kteří skládají princům dopisy zabarvené humanismem a slavnostně se usmíří s pochlebnickou prostředností svého století. Kapistrán chtěl jít do první linie, neboť život je skutečně krátký. V těchto letech se v něm rozvíjí mimořádný smysl pro řád, přímo dychtivost uvádět věci do pořádku. Zdá se, jakoby mu nepořádek a zmatek působily dokonce fyzické potíže. To je vidět třeba v Consultationes, které nám zůstaly (tj. v radách o právnických otázkách vyžadovaných písemně a zhotovených většinou ve formě dopisu), jakou radost zakoušel, když vyřešil a dal do pořádku komplikované problémy. 13
Není pochyb, že takový muž by udělal kariéru, i kdyby zůstal ve službách státu. Byl nějaký čas právním poradcem na dvoře v Neapoli; pak byl poslán jako první soudce do Perugie, která tehdy byla na Neapoli závislá, tedy do centra právní kultury, ze kterého vyšel. Zde také dokonce působil po nějaký čas jako místodržitel, předseda vlády s nejvyšší vojenskou mocí. Tehdy mu bylo 28-29 let. 3. Konverze Kapistrán mohl být v pokušení dělat ze sebe mocného muže a zvedat pyšně hlavu nad druhé (a možná to také dělal), kdyby se mu nestalo něco, událost, která se stane možno říct klíčem k pochopení tohoto člověka: jeho konverze. Přišla na něj doslova jako blesk z nebe, skutečně si ji protrpěl a na počátku pro něj neznamenala nic jiného, než naprosté zpřevrácení jeho existence až ke kořenům. Začala jako u mnoha jiných velikánů, u Františka nebo Ignáce, uvězněním od místodržitele a barbarským zadržováním ve vězení. Je možné ji počítat za jednu z klasických konverzí v dějinách náboženství, které se odehrají náhle a s velkou prudkostí. Pro její popis by bylo třeba zvláštní kapitoly navíc. Na počátku se tomu rozhodně vzepřel. Potom ho zachvátil strach, že se bude muset stát knězem, a to nechtěl. Právě znamením prudkosti těchto psychofyziologických bojů bylo, že během jednoho takového zápasu jedné noci ztratil všechny vlasy. Ale pak, jak to vyznává on sám, nakonec jsem jasně poznal, nebo lépe řečeno byl jsem pevně přesvědčen, že je to vůle Boží, abych opustil všechno, co je nazýváno světem, a abych sloužil výlučně Jemu samému. Ale když došel až sem, byl to Kapistrán, který v praxi udělá, co zamýšlí; vždy kupředu na zvolené cestě. Vstoupil do lví jámy: šel ke svým nepřátelům a usmířil se s nimi, což by předtím považoval za nemožné (tehdy také pochopil pro své úspěšné mírové působení později, co znamená nepřátelství). Poté zrušil své manželství, které nebylo ještě konzumováno. Žena napřed nechtěla, navštěvovala ho také v noviciátu, ale nakonec se mu podařilo přesvědčit ji, aby si zvolila jako on život bez manželství. Po jeho slibech čekala ještě deset let a pak se provdala. Měla pouze jedno dítě, které se nakazilo nějakým druhem malomocenství, což Kapistrán považoval za trest z nebe. Nakonec přijal poprvé svaté přijímání (jistě se 14
zpovídal už mnohokrát a jako laik recitoval také hodinky Panny Marie, ale nebyl nikdy u svatého přijímání. Později to bude pokládat za jeden z nejtěžších hříchů svého života). Potom se vrátil do Perugie, kde se předtím jako právník těšil velké vážnosti a jako místodržitel velké autoritě, a naprosto zničil svou civilní kariéru, když jel veřejně na oslu obrácen čelem dozadu jako blázen. Staří profesoři by potřásali hlavou nad takovým vývojem. Pak vystoupil na kopec Monteripido, aby začal noviciát. Tam nahoře, mimo hradby města Perugie, se usadili františkáni observanti. Tady v noviciátu nachází Kapistrán své definitivní jasno a je překvapující, jakého pokoje a jistoty dosáhne. Celá jeho pozdější cesta je tím charakterizována. Všechno, co následuje, je pak vlastně jednou nepřerušenou činností, jako by měl brzy zemřít a musel nejdřív vykonat mnoho díla k Boží slávě. A skutečně, on, ještě ne ani čtyřicetiletý, mluví o své blízké smrti, ale nakonec dosáhne sedmdesáti let života. Najdeme ho i v depresi nebo nervózního a nedůtklivého, byl totiž obvykle zavalen prací. Je také možné si všimnout, že ve chvílích svých nejskvělejších úspěchů se vrací domů s pláčem, protože považoval za nesnesitelný kontrast mezi vynášením od lidí, kteří mu vzdávali čest, a leností, s jakou odpovídal na Pánovo povolání. Nezdá se však ani myslitelným, že by někdy měl pochyby o správnosti své cesty nebo že by se otáčel nazpět poté, co položil ruku na pluh. Jan Kapistrán je řeholníkem s tak dobrou vnitřní konstrukcí, jako by nebyl nikdy jiný, a zatím jeho konverze v něm oddělila dva světy. Jeho značné schopnosti jsou nyní zasazené i překonané v hlubokém osobním životě víry a brzy se opět stane vojevůdcem. 4. Jeho svět Kapistránova konverze byla méně konverzí morální povahy, jako spíš konverzí psychologickou; jako by se změnil celý způsob jeho vidění a cítění. Jeho obraz světa se transformuje. Jako františkán vidí teď univerzálnějším pohledem než jako soudce, že duchovní situace Evropy a Západu je špatná. Sám přicházel ze zkorumpovaného dvora v Neapoli, kde se předtím snažil, vědom si papežských dispozic, dělat mezinárodní politiku, jak to tehdy dělali téměř všichni. Schizma dvojpapežství a později trojpapežství vážně narušilo i v lidu podstatu křesťanské víry; na rozsáhlých územích nebylo možné mluvit ani o církevním a kněžském životě; nemůžeme si dnes ani přesně představit velmi smutnou situaci té doby. Všude vládl nepořádek a s ním svévole velkých i malých jako příčina a zároveň důsledek toho všeho. Jan Kapistrán viděl v praktikování evangelia a ve víře církve jediný skutečný prvek řádu, který mohl být ještě rozumně podpořen. Všechny ostatní edikty a další návrhy ve stále probíhajících změnách podle jednotlivých zemí a mocenských vztahů byly brány jak komplexně tak jednotlivě jako svévolné a relativní a veškeré předcházející rozmanité snahy dosáhnout nějakou diplomatickou cestou jednoty v církvi končily téměř skandálem. Pro Kapistrána jako člověka neexistoval po jeho konverzi žádný vyšší a nutnější cíl, pro který mělo cenu pracovat, než opětné získání Západu pro Boha. To však prakticky a konkrétně znamenalo opět ho přivést k církvi na zemi. Ale nebyla církev rozdělena? Odtud tedy Kapistránova koncepce: evangelium musí být hlásáno znovu od začátku a nově; pak uvést církev k její jednotě; a to pro něj prostě znamená pouze jediné: církevní jednotu pod římským papežem. 15
Můžeme si představit tu radost Kapistrána, když mohl v roce 1418 v Mantově oficiálně pozdravit papeže. Bohužel ono kázání se pro nás nezachovalo věrně. Konala se tam právě generální kapitula řádu, když Martin V., který přicházel z Kostnice při své cestě do Říma, dojel do Mantovy. Kapistrán byl sotva přijat do řádu a byl vybrán, aby mluvil jménem celé kapituly. On, který viděl v papežství nosný sloup církve, postavil svou řeč k papeži (který pocházel z rodu Colonna, což italsky znamená sloup ) na slovech ze Zjevení sv. Jana: Qui vicerit, faciam illum columnam in templo Dei mei (Zj 3,12): Kdo zvítězí, z toho udělám sloup v chrámě svého Boha. Tak začala jeho první promluva jako člena řádu - zdůrazněným a osobním svědectvím o papeži. O více než jednu generaci později, když husité dělali všechno pro to, aby mu byly připisovány nízké úmysly, otevřeně prohlašoval: Vždycky jsem pracoval a budu ještě pracovat pouze pro to, aby křesťanské národy žili společně v jediném společenství pod Kristovým náměstkem. Považoval to za nejlepší cestu, aby uvedl všechny k Bohu. 5. Putovní kazatel K tomu, abychom to dobře vysledovali, bylo by potřeba doprovázet našeho apoštola přes celou Evropu: od Itálie, kde neexistuje důležité město, v němž by vícekrát nekázal, až po Polsko, Čechy a nakonec Uhry, kde se končí a uzavírá jeho život krátce po vítězství u Bělehradu (1456). Bylo by třeba vidět, jak každý den, často dokonce vícekrát za den, káže Boží slovo. Jen výčet evropských měst, ve kterých působil, by sám o sobě dal vytušit rozsah této lidové katecheze ve velkém stylu a svědčil by o výkonu, který už z hlediska fyzické zdatnosti vzbuzuje obdiv. Cokoliv dělá a kdekoliv se nachází, stále káže a šíří ideje; kázání se stane hlavní aktivitou celého jeho života. Jako toto všechno mělo své první počátky už v době, kdy byl předsedou vlády, tak později, jen s věcmi pro nejnutnější potřebu, v Itálii vystupoval na hory v sandálech! Časem ho Evžen IV., který ho už z dřívějška osobně znal, posílal jako legáta na různé královské dvory. Za takových okolností to ovšem pro Neapol musela být skutečná podívaná, když ho znovu uviděla, tentokrát jako řeholního bratra! Nakonec byl v roce 1451 poslán, už jako stařec, se skupinou dvanácti druhů, sedmi kněží a pěti laiků, k císaři do Vídně. Nyní pro něj ještě intenzivněji než v minulosti v cizí zemi, bez znalosti jazyka neexistoval stabilní příbytek. Mohl se nanejvýš zastavit několik týdnů v hlavních centrech, jako byla Vídeň, Norimberk, Lipsko, Wroclav, Krakov, a bydlet tam. Jinak byla tato skupina po 16
několik let ve svém cestovním voze, jakoby v létajícím konventu, stále na cestách (2Kor 11,26). Města a kraje, i knížata, kteří Kapistrána zvali, připravovali koně k výměně až do nejbližší zastávky a obstarávali obživu. Byla to jakási kompenzace za kázání. Vůz vozil knihovnu; o ní mluví Kapistrán často. Dával si s sebou vozit přes celou Evropu soukromý archiv s dokumenty a střežil ho jako oko v hlavě. Kázal, psal a dělal legace v latině. Pro německé, české, polské, maďarské posluchače, kteří pocházeli z lidu a nerozuměli latinsky, byli mezi bratry překladatelé.<! Měl také sekretáře, kteří opisovali listy, kompletovali texty dopisů, představovali schémata nebo nesli jiný užitečný materiál. Avšak Kapistránovi se nedařilo dokončovat úkoly, které se každým dnem hromadily. Mnoho dopisů bylo napsáno calamo currente (rychlým perem, jak sám s omluvou uvádí) a nocturno tempore (v noci) a pak připraveno k odeslání. Bratři laici ze skupiny se starali o tělesná dobra. Je to obdivuhodná spolupráce za společným cílem. Život cestování byl pro misionáře, zvláště pro nejstarší z nich, nemalou obětí. Stačí jen pomyslit na tehdejší cesty, zvláště v horách, a na zimní období na severu; byli (téměř) všichni z jihu. Sem tam je možné si toho povšimnout, ale obyčejně se o tom mluví málo. Někdy se jeho druhové se špatně skrývanou nespokojeností ptají, jestli to má skutečně cenu, aby se devotus pater či senior, totiž Kapistrán, vzdálil z kulturní země, jakou byla Itálie, a věnoval se zcela barbarům. Nebo i u Kapistrána; například při jednom kázání vybízí k přijetí obětí typických pro vlastní stav (ať manželé, tak svobodní mají své oběti), a to bez reptání a bez velkých řečí; mluví tehdy o sobě, a to snad proto, že se mu již stalo něco podobného: Když jsme cestovali celý den a konečně jsme celí promočení deštěm dojeli do jednoho místa uprostřed hor a nejenže jsme nenašli ubytování na noc, ale ani vodu k pití, pak právě to patří k našim obětem. Kapistrán nejenže s sebou vodil své druhy, ale založil během svých cest mnoho nových konventů. Ty byly opravdu typickým znakem obrovského vlivu tohoto muže. Během pěti let, kdy kázal za Alpami, utvořil, a od Rakouska přes Čechy a Polsko dal prakticky z ničeho vzniknout skutečné a řádné provincii řádu, která čítala stovky členů. V Lipsku a Wroclavi přijal po šedesáti mladých do řádu, vlastně do svého hnutí. Jen v samotném Krakově jich přijal 130. A to i přes přísnost života svého i svých druhů. Bez této přísnosti, která byla pro něj znamením opravdovosti ve zřeknutí se sebe a v následování Krista, by toto řádové společenství jistě zmizelo tak rychle, jak vzniklo. Ale vydrželo, ba pokračovalo v rychlém růstu. A to i přes četné konventy, které už tehdy ve městech byly, v nichž konal svou hlavní službu. Tato provincie byla pak o několik let později rozdělena na tři části. Dnes nad tím jen potřásáme hlavou a ptáme se: je to vůbec možné? 6. Tajemství jeho účinnosti Taková účinnost se jistě nedá vysvětlit jen vnějšími prostředky komunikace a reklamy, které Kapistrán určitě široce využíval, pokud to bylo možné. Chtěl dosáhnout maximálního efektu a co možno nejvíce a s hloubkou pojmů rozšířit a získat pozornost a přitáhnout lidi ve světě pro své myšlenky. Pokud budou někdy napsány dějiny praktické psychologie mas a propagace, Kapistrán pro středověk zaujme, ne-li první, tak jistě jedno z prvních míst. Ale takové prostředky nepůsobí stále. Tajemství nespočívá ani v uzdravování nemocných, v zázracích, jichž jsou například v jednom pařížském kodexu sepsány stovky, s udáním místa a svědků, se jmény a daty (a to takovým způsobem, že se tento rukopis stal primárním pramenem pro dějiny rodů). Otázka těchto zázraků je obtížná a komplikovaná. Zázraky mu určitě získaly úctu u lidí. 17
Tím méně můžeme hledat vysvětlení v jeho vědomostech, které šířil hojně právě v univerzitních městech a při encyklopedickém vyučování je to obdivuhodné, když uvážíme, o čem všem se mluvilo z kazatelny. Jeho znalosti, zvláště v oblasti církevního a civilního práva, bylo skutečně hluboké a vyčerpávající; chtěl to jednou dokázat Němcům, kteří tehdy (po Basilejském koncilu) evidentně neměli přílišnou úctu k Italům. Ale skutečná vyzařující síla Kapistrána pochází z jeho duchovní osobnosti. Spojení hlubokého náboženského života s celým světem života a zkušenosti druhých, jak je možné vidět v tak široké a tak přirozené formě u něj i u jeho druhů, právě to silně působilo na lidi. Život v putování, jaký vedli, stále na cestách a stezkách, jak žili na vozech, zcela vydáni až do nejbanálnějších detailů veřejnosti, omezili soukromou oblast života na minimum, zrušili jakékoliv privacy. A přece se tito lidé nechtěli stáhnout do skrytu. Kapistrán vyprávěl mnoho, ba možno říct velmi mnoho ze svého života; později mu to bylo vyčítáno. Ale právě tato otevřenost bez fingování měla tehdy svůj velký efekt na lidi, kteří byli v jeho době dost kritičtí. Po čtyřiceti letech schizmatu chtěli nejdříve vidět a vyzkoušet vše o člověku. Shledávali bratry jako osoby skutečně svaté, kteří nejenom vyučovali náboženství, ale také je žili. Byla obdivována jejich přísnost k sobě samým a jak se i přes svou intenzívní apoštolskou činnost mezi lidem (často početným, jako například ve Vídni, kde byly nesmírné davy jako na výročním trhu) snažili neúnavně žít vnitřním životem v modlitbě a v usebrání, což navíc považovali za svůj hlavní úkol. Lid proto nazývali samotného Kapistrána v pravém slova smyslu pater devotus (zbožný otec). Konečně po svatořečení Bernardina Sienského, o němž zástupy poutníků, kteří přišli do Říma na Svatý rok 1450, všude vyprávěly, byla cítit potřeba vidět znovu opravdové svaté a jak se chovají v každodenním životě. Zde skutečně byli a lidé tomu věřili. Spolubratři plni úžasu vyprávěli ve vlasti, že strozí Němci vycházeli Kapistránovi vstříc průvodem, jako by šli vstříc světci, s rozvinutými prapory, ve slavnostních církevních rouších a za zvuku zvonů. Taková lidová hnutí tam ve své bezprostřednosti nenacházíme snad ani v baroku a ani v jeho lidových misiích. V tomto XV. století to všechno vyrostlo z vyprahlé země, téměř zbavené života. Bez náboženské síly, která vyzařovala z Kapistrána a jeho druhů, by tyto mimořádné účinky jeho slov a jeho osoby, které ještě dnes vyvolávají náš obdiv, zůstaly vlastně nevysvětlitelné. 7. Zázraky úplného darování sebe Kapistránova činnost nebyla jen nepřetržitá, ale také tak obsáhlá, že se musíme vzdát úmyslu, že ji pochopíme. Shromažďoval zástupy lidu k obnově víry; působil z papežského pověření jako legát na schizmatickém Basilejském koncilu; objevoval se jako usmiřovatel znepřátelených měst a jako prostředník znesvářených stran; angažoval se - na úsvitě kapitalismu u římské kurie a u knížat za přesné dodržování zákonů týkajících se Židů; bojoval proti různým herezím v Itálii a zvláště proti husitům v Čechách (existuje skutečná husitská korespondence, kterou publikoval už Kochleus); oživoval veškerý život zbožnosti církve, včetně obnovování liturgie novými a významově bohatými formami (i to je obsáhlá a - i přes možné nesprávné výklady důležitá kapitola dějin té doby); byl velmi aktivní jako autor spisů. Z jeho literárního dědictví se ztratilo poměrně málo, ale většina z jeho děl nebyla vydána tiskem. Mnohé spisy napsal pod přímým vlivem událostí, a právě proto jsou historicky velmi zajímavé; jeden římský soubor rukopisů ze sklonku XVII. století obsahuje 19 silných dílů v listech. 18
Konečně, reformoval svůj řád jedná se (možná) o největší reformu františkánského řádu a můžeme říct, že to byl ten nejlepší příspěvek k reformě církve, čímž skutečně vynikl mezi všemi reformátory církve XV. století. Ti, jako například Mikuláš Kuzánský, oficiálně přicházejí do země, zanechávají po sobě třebas moudré zákony, ale poté musí odjet a jít jinam, zatímco Kapistrán díky zakládání konventů i díky svým spolubratrům observantům zůstal na místě, aby tam uchoval co nejdéle oheň, který zapálil. To vše dělal, ač různými metodami a s houževnatostí, za jediným základním cílem: uvést Evropu, křesťanský Západ k řádu uvedeném v evangeliu a shromáždit ho v jednotě pod vedením papeže, který byl jedinou ještě možnou cestou, jak ji přivést opět k Bohu. Mělo by stačit samo zázračné vítězství u Bělehradu v roce 1456 (bez Kapistrána by Bělehrad ve skutečnosti už neexistoval!), aby se památka Vítěze u Bělehradu stala nesmrtelnou, i kdyby vpravdě s nesmírnou námahou jako apoštol nerekonstruoval Evropu. Bělehrad může být totiž historicky přirovnáván pouze k vítězství Karla Martella u Tours a Poitiers, neboť zachránil Evropu od naprosté zkázy. SVATÝ JAN KAPISTRÁN A BRNO 1. Konvent založený ke cti sv. Bernardina Připomněli pozoruhodnou osobnost svatého Jana Kapistrána (1386-1456). Nyní by jistě nebylo od věci napsat něco o jeho působení v naší zemi. O jeho pobytu u nás toho v minulosti bylo napsáno nemálo, avšak tyto věci jsou známy spíše odborníkům, obyčejný čtenář o nich mnoho neví. Kolik křesťanů z Brna třebas ví, že patronem jejich města je právě svatý Jan Kapistrán? Brno je také místem, kde Kapistrán sám založil první klášter františkánů-observantů v českých zemích, a jeho památka by neměla jen tak zmizet z našeho povědomí, proto bych rád alespoň něco z této poměrně pohnuté historie připomněl, nehledě k tomu, že od jeho založení příští rok uplyne 550 let. Jan Kapistrán navštívil Brno nejméně dvakrát, s největší pravděpodobností však třikrát. Zahájil tady svou misi po zemích moravských a českých, pokračoval přes německé kraje také do Polska, odkud pak podruhé prošel Moravou. Je to období po skončení husitských válek, kdy země je rozdělena na řadu enkláv ovládaných utrakvisty 19
nebo katolíky. Jeho úkolem nebylo vést politická vyjednávání, jak to bylo doposud, měla to být spíš misie zaměřená na širší masy, které mnohdy zůstávaly pod vlivem husitských myšlenek. Bylo by jistě potřebné zabývat se celou problematikou Kapistránova pobytu a jeho sporům s utrakvisty, ale to je téma obsáhlé a nezbývá než pouze odkázat na obsáhlejší práce. Ohledně Kapistránovy osobnosti a některých rysů jeho působení v Evropě odkazuji na článek ve dvou předchozích číslech Poutníka, i když osobnost Kapistránova formátu by bylo potřeba popsat ještě podrobněji. Do Brna Jan Kapistrán poprvé přišel po 25. červenci 1451, neboť z toho dne je poslední zpráva o jeho pobytu ve Vídni. Častěji je nám cenným zdrojem informací dosud nevydaná Chronica františkánské provincie, která uvádí datum Kapistránova příchodu do Brna 30. července. Víme, že 31. července je již ohnivý kazatel ve městě v plné akci. O jeho pobytu na Moravě máme totiž zprávy od jeho druha na tomto putování a pozdějšího životopisce Kryštofa z Varese. V Brně konal Kapistrán množství zázraků, kterými se proslavil už dříve i jinde. Kryštof z Varese uvádí velkou řadu hluchých, němých, chromých, slepých atd., které uzdravil. V seznamu se nachází i vikář chrámu sv. Petra. Nejvíce nemocných uzdravil na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), největší zázrak vykonal hned 1. srpna, kdy vzkřísil jakéhosi Gabriela ze Starého Brna z mrtvých. Kapistrán kázal s úspěchem na prostranství před kapitulním kostelem sv. Petra, dnešní brněnskou katedrálou. Mnozí asi znají kazatelnu na stěně chrámu, které se říká Kapistránka, ale ta je pozdějším dílem, vytvořeným na připomínku Kapistránova brněnského kázání a působení. Jeho promluvy samozřejmě musely být překládány. Po 40 dní byl jeho překladatelem dokonce pomocný biskup olomoucký Vilém z Kolína, augustinián, nejvyšší církevní hodnostář, který tehdy v Brně pobýval. Vilém píše o sobě samém: Výše řečený biskup léta Páně 1451 byl kolem svátku sv. Petra v okovech po 40 dní překladatelem ctihodného otce a blahé paměti bratra Jana Kapistrána v Brně a dal první groše ke koupi brněnského místa k řádnému vlastnění. Potom na vigilii svatých Šimona a Judy, po velkých obtížích, uvedl bratry na místo a posvětil je. Konečně pak položil základní kámen a po třech letech posvětil chór a později základy kostela a po letech posvětil celé místo se všemi oltáři, ambity a hřbitovem. Tentýž biskup posvětil také celé místo bratří ve Znojmě léta Páně 1476. Také kostel v Glupčici a chór v Opavě, jakož i chór v Olomouci ke cti Neposkvrněného početí blahoslavené Panny Marie se třemi oltáři. To je velmi zajímavý text, který nám dává řadu cenných informací o vzniku brněnského kláštera františkánů observantů, a také o úzkém vztahu, který k bratřím biskup Vilém z Kolína měl. Kapistrán si Viléma zřejmě získal, takže je vzpomínka na světce biskupovi i na konci života drahá. V Brně také došlo Kapistránovým působením k obrácení jednoho mocného muže od utrakvismu. Byl to podkomoří markrabství moravského Beneš Černohorský z Boskovic, který přijal katolictví s celou svou rodinou. Formální přijetí se odehrálo 1. srpna před biskupem a shromážděným lidem. Šlechtic učinil vyznání a na znamení lítosti poklekl před Kapistránem na brněnském náměstí, potom v soukromí jej Kapistrán jménem papeže Mikuláše V. přijal do církve. Benešův syn Tas se později stal olomouckým biskupem (1459-82). Vraťme se však ke Kapistránovi. Ten po svátku Nanebevzetí odjel přes Vyškov do Olomouce, kde zůstal do 5. září. I tam s úspěchem kázal a o jeho tamějším pobytu by bylo třeba napsat obsáhleji. Vracel se přes Drásov, kde kázal 5. září, 8. září už byl zase v Brně. 20