OBSAH: Základní informace o zemi a mapky... 2 Pátek 1.10.2010 odlet... 4 Sobota 2.10. Teherán... 5 Neděle 3.10. Teherán přejezd do Qazvínu... 9 Pondělí 4.10. Qazvín hrad Alamut... 15 Úterý 5.10. Qazvín, Šalamounův trůn a vězení, Takáb... 19 Středa 6.10. Soltánije, jeskyně Alí Sadr, Hamadán... 22 Čtvrtek 7.10. Hamadán, hrobka Ester, Xerxův palác, hora Alvand... 27 Pátek 8.10. Bisotún, Kermánšáh... 33 Sobota 9.10. Chorramabád, Andimešk... 36 Neděle 10.10. Choqá Zambíl elamitský zikkurat, Súsy, Behbedán... 40 Pondělí 11.10. Bišápur, rozvaliny města krále Šápura, Šíráz... 44 Úterý 12.10. Šíráz - mešity, medresa, zahrady, bazar... 47 Středa 13.10. Persepolis, Naqše Rostam, Pasargady, Jazd... 50 Čtvrtek 14.10. Jazd, věže mlčení... 54 Pátek 15.10. Čak Čak, Esfahán... 57 Sobota 16.10. Esfahán, holubí dům, Arménská enkláva, Šáhova mešita... 60 Neděle 17.10 pondělí 18.10. Esfahán, pavilóny, přelet do Teheránu, Chomejního hrobka, odlet. 63 Krátký doslov... 68 Jitka Press Jičín Copyright Jitka 2010 1
ÍRÁN 2010 - od mešity k mešitě, od hrobky k hrobce Základní informace o zemi a mapky Oficiální název: Íránská islámská republika (Džomhúrí-je islámí-je Írán). Rozloha: 1 648 000 km2 (cca 21 x větší než ČR) Obyvatelstvo: 65,4 milionů (odhad červenec 2007), 70 mil. (odhad 2002) Hlavní město: Teherán, Tehran (asi 12 milionů obyvatel) Státní zřízení: teokratická republika Územní členění: 30 provincií Jazyk: perština (ovládá zhruba 58 %), dále se mluví turkicky (28 %), kurdsky (9 %), lúrijsky, balúčsky, arabsky a turecky (celkem 7 %) Měna: 1 íránský rijál (IRR) Průměrný příjem rodiny ve městě cca 66 tis. Kč/rok, na venkově 44 tis. Kč/rok Průměrný plat cca 5.600 Kč /měs. (cca 300 USD), lékař 14 tis., úředník, učitel 5 tis. Kč Pod hranicí chudoby 25 60% obyvatelstva (neznámý je příjem zemědělského obyvatelstva) Nezaměstnanost až 50% Roční inflace 20% - embarga se promítají do život. úrovně obyvatelstva Náboženství: 98 % muslimové (šíité 89 %, sunnité 9 %), zbytek zoroastriáni, židé, křesťané, baháí. Časové pásmo: GMT/UTC + 3,5 hodin.; oproti ČR tedy +2,5 hodin v době zimního času a 1,5 hodin v době letního času. V zemi je povinný islámský oděv pro ženy (zahalení vlasů, krku, rukou po zápěstí a nohou po kotníky), pro muže dlouhé kalhoty. Není povolen zpěv a tanec na veřejnosti ani divadlo (pouze loutkové). Jsou zakázány hlučné domácí oslavy. Nekompromisní zákaz alkoholu včetně piva. Tresty podle islámského práva šaría. 2
Naše trasa: červeně autobus, modře vnitrostátní let 3
Pátek 1.10.2010 odlet V pátek před 9. hodinou nenabírá Pavel R. s Líbou a veze nás obě na letiště, kde se po delším bloudění setkáváme s naší budoucí skupinou. Vítáme se s průvodkyní Janou Tomíškovou z Liberce, s kterou jsem si v posledních týdnech hodně psala na mailu. Představuji Líbě i Ivu Bakešovou, moji průvodkyni z letošní cesty do Číny. Po obvyklých procedurách odlétáme do Istanbulu, kde máme do odletu dalšího letadla asi 6 hodin. Protože na rozdíl od slovenských účastníků nepotřebujeme turecká víza, odjíždíme městskou dopravou do centra města, kde si společně s průvodkyní Janou prohlížíme krásnou Modrou mešitu. Stavba je osvětlena zapadajícím sluncem, obrovitá, nádherná, poměrně málo 4
zpoždění, do Teheránu přilétáme asi v půl 3 ráno. lidí na nádvoří i uvnitř. Zouváme boty a vkládáme je do plastových sáčků, nosíme si je sebou. Na měkkém koberci působí chůze bosých nohou blahodárně. Výzdoba kupolí mešity a všech výklenků je unikátní. Vracíme se stejnou cestou na letiště, víc se nestihlo. Ale i zhruba hodinová jízda městem je zážitek, obzvlášť nazpět, kdy jsou ulice i všechny stavby krásně osvětleny. Letadlo má Sobota 2.10. Teherán Po odbavení a výměně peněz najímáme 2 malé autobusy, kterým naše průvodkyně říká vany a jednoho taxíka. Cesta z letiště do hotelu trvá další hodinu, protože město je vzdáleno asi 60 km. Ubytování v pěkném hotelu, ještě vybalení a sprcha a už je 5:10 ráno. Uléháme, abychom v 7:30 vstaly, šly na snídani a v 9 hodin byly připravené na prohlídku města. Vydáváme se metrem do centra města, kde nejprve navštěvujeme Národní muzeum, kde kromě artefaktů z dob perské říše je aktuálně vystaven tzv. Kýrův váleček, starý asi dva a půl tisíce let a považovaný za vůbec první chartu lidských práv v historii. Klínopisným záznamem na hliněném válečku zaručoval zakladatel Perské říše Kýros Veliký svobodu bez ohledu na vyznání. Tato událost má i politický význam, protože k němu se v moderních 5
dějinách odkazoval i bývalý šáh Rezá Pahlaví, kterého smetla islámská revoluce, které byly snahy o oživení předislámské historie cizí. Kupodivu po dlouhých jednáních současná vláda dovolila váleček z Britského muzea na 4 měsíce zapůjčit a za velmi přísných bezpečnostních opatření vystavit (jsou až přehnaná, musíme dát do depozitu kromě peněz vše, co máme sebou). Je to určitý signál o nastávajícím uvolnění náboženské politiky. Ve vitrínce obdivujeme i limitovanou edici luxusních per (999 ks) s uzávěrem, který je miniaturní kopií Kýrova válečku. Sbírky muzea jsou hodnotné, i když nejvzácnější exponáty jsou součástí sbírek cizích muzeí převážně Louvre a Britského národního muzea. Nádherný je kamenný reliéf znázorňující panovníka (patrně Dareios nebo Xerxes) sedícího na trůně a přijímajícího vyslance cizí země. Reliéf fascinuje zachovalostí a precizností opracování kamene. Potom přecházíme rušnými ulicemi do Golestánského paláce, kde si prohlížíme sbírky etnografického muzea, nádherné majolikové obklady, které jsou součástí vnitřních zdí soukromých zahrad (podle perské 6
tradice má být bohatství skryto), posedíme v čajovně, kde si dáváme místní specialitu keramický hrnek se zapečenou polévkou, ve které je skopové maso, celé brambory ve slupce a cizrna vše v rajčatovém základu. K tomu placky, které jsme okamžitě nazvali psími dečkami, a čaj. Pokračujeme v prohlídce sbírek šáhovy rodiny nádherné obrazy, pak galerie dobových portrétů a fotografií, ze kterých vyplývá, že šáhova rodina pobývala i v Mariánských Lázních (na Netu jsem vyhledala, že dostal Řád Bílého lva v roce 1935, 1943, 1967, 1977). Prohlížíme dary mezi nimi zaujímá významné místo i české sklo. Přijímací (audienční) sál je rozměry obrovský, obrovské jsou i darované předměty. Obzvláště obrazy a vázy. Prohlížíme místnosti, které přiléhají šáhovu trůnnímu sálu, stěny a stropy jsou vykládány střípky zrcadel. 7
Taxíky přejíždíme do muzea klenotů vedle státní banky, kde máme velmi sympatického průvodce, většině jeho výkladu v angličtině rozumíme, pouze některé obtížnější souvislosti tlumočí a vysvětluje Jana. Exponáty jsou nepopsatelné slovy, je tu největší růžový diamant světa, korunovační klenoty šáha a jeho rodiny atd., zaujala nás pochva na kord ozdobená nesčetnými drahokamy jako dar premiéra šáhovi. Samozřejmě klenoty šáhových žen, matky, dětí neuvěřitelná sbírka. Odpočíváme v nedalekém bistru, dáváme si s Líbou kuřecí kebab, dost dobré jídlo včetně pití (já nealkoholické citrónové pivo ) za necelou naši stovku. Jdeme na metro, ale v našem směru stále vlak nejede, stojíme na peróně v místě, kde zastavuje poslední ženský vagón. Po dlouhé době vlak přijede nacpaný k prasknutí, nastává správná mela, do vagónu nestihneme nastoupit, čekáme na další vlak, perón už je přeplněný. Chvíli se bavíme se zvědavými Íránkami, já fotím černé hlavy v čádorech, ale v momentě je tu policie, musím před nimi snímky vymazat. Tlačenice narůstá a stává se nebezpečnou. Rozhodujeme se místo raději opustit a celkem s velkým štěstím odchytáváme na ulici nedaleko metra další van, kterým se přemísťujeme do dosti vzdálené hrobky imámů. Jízda je vražedná a těžko vylíčitelná. Mumraj na silnici nepředstavitelný, jen pro silné nervy. Procházíme bazarem přiléhajícím ke komplexu hrobek, nabízejí tu ke koupi různé typy muslimských čádorů. My ženy si na nádvoří mešity čádory půjčujeme a za dozoru členky 8
policie náboženské si prohlížíme obrovské stavby vyzdobené nám již známou technikou zrcadlových sklíček. Atmosféra velmi exotická, bombastické. Navštívili jsme 3 hrobky my ženy a naši muži zvlášť. Stejnou cestou domů internet nejde, SMSky nechodí, Líba se kupodivu dovolává Pavlovi. 23:35 jdeme spát. Neděle 3.10. Teherán přejezd do Qazvínu Vstáváme v 7:15, balíme a jdeme na snídani. V 8:30 nakládáme zavazadla do přistaveného mikrobusu a odjíždíme k nejvyšší teheránské stavbě 4. nejvyšší telekomunikační věži na světě, v jejíž otočné kouli je restaurace, kde za 1 hodinu lze shlédnout 360 panoráma Teheránu. My máme prohlídku zjednodušenou dnes až do odpoledne je zavřeno. Dokonce ochranka nedovoluje ani fotit, byť je to z dálky. vše 9
Přejíždíme asi 1 hodinu směrem k severním horám vypínajícím se nad městem do luxusní čtvrti, jejíž poloha byla vybrána ke stavbě šáhova paláce kvůli příjemnému klimatu podhůří. Vstupujeme do rozsáhlého pěkně upraveného parku a prohlížíme dvě budovy souboru paláců Sa adábád. Nádhera vskutku orientální, zvenčí strohé budovy ukrývají poklady vybrané koberce, nábytek, sbírky hodin, nádobí, obrazů a vůbec celou šáhovu domácnost. Nahlížíme do přijímacích salónů, jídelen, ložnic, ceremoniálních sálů, hudebních salónků i koupelen. Bratříme se s Íránkami, které touží po informacích o nás. Samé úsměvy. Turistická atrakce - lze se nechat vyfotit v dobových kostýmech v kočáru, kočáru taženém dřevěnými koni v životní velikosti, svézt se Rols - Roycem 10
z r. 1919. Při návratu do autobusu kupujeme za 4 Kč velikou tenkou placku místního chleba právě vytaženou z pece. Skvělá chuť čerstvého pečiva posypaného sezamovými semínky. Cestou pouze z autobusu fotíme Šáhův památník postavený r. 1971 Rezou Pahlavím na památku 2.500 let trvání perského impéria. Právě zde se scházely davy protestujících v době islámské revoluce v letech 1978 79. Přejíždíme po dálnici do asi 3 hodiny vzdáleného Qazvínu. Řidič na okraji Teheránu musí zastavit u policejní stanice, nechat zkontrolovat tachograf a předložit seznam cestujících. Totéž při vjezdu do Qazvínu. Krajina po obou stranách silnice spálená sluncem, místy stáda ovcí nebo koz (na dálku nepoznáme), průmyslové podniky všeho druhu zpracování stavebních hmot. Občas zelená oáza se shlukem domků. Okrová krajina, na severu stále pohoří Elborz. Průvodkyně do mikrofonu pečlivě rozebírá historii od Safijovské říše po vládu šáha Mohammeda Rezy Pahlaví. Spousta údajů, píši si za jízdy poznámky, ale vše nestíhám. Zapamatovat si lze 11
pouhý zlomek, ale vše je nemírně zajímavé a kupodivu logické, ačkoliv výsledek běhu dějin Íránu je skoro nepochopitelný. Ubytováváme se v pěkném hotelu v centru Qazvínu, móda místních žen je ještě upjatější než v Teheránu skoro všechny bez výjimky v černých čádorech. Na nás je na první pohled vidět že jsme cizinci tak nic moc neřešíme, už jsme si troufli i na odvážnější oblečení, tj. i na světlé barvy. Konečně odesílám bleskový mail Ivanovi, na víc není čas, protože se v daných dvaceti minutách ještě musím osprchovat a napít. Odcházíme z hotelu na prohlídku starého paláce ze 17. století, kde je zajímavě upravený strop na cihlovém zdivu je vrstvou štuku napodobenina sklípkové klenby téměř nerozeznatelná od kamene. Stěny jsou vymalovány krásnými květinovými vzory, ve vitrínách i 300 let staré kaligrafie. Ostrahu zabezpečují vojáci v uniformách a snaží se ze všech sil o konverzaci. Dlouho mezi sebou diskutují o tom, kde že je to Československo. Všichni jsou velmi milí a vstřícní. Odcházíme na nakouknutí do veřejných lázní, kam nás díky 12
Janě mluvící persky kupodivu jako ženy vpustí do převlékárny, kde si muži odkládají věci do starodávných dřevěných skříněk a pak nás jakýsi topič zve na prohlídku vedlejší místnosti, kde je uprostřed rozpálený kotel, z kterého stoupá teplo otvorem do horní části budovy, kde je lázeň. Naše návštěva je asi dost netradiční. Vycházíme ven dlouhou téměř strašidelnou chodbou v podzemí. Středověk. Jdeme ještě do nedaleké mešity, kde se dozvídáme, co je íván některé mešity nejsou zastřešeny a tvoří je vstupní objekt jakýsi koridor okolo nádvoří, na kterém se muslimové modlí. Z vnitřní strany této stavby jsou vysoké výklenky, obvykle vyzdobené kachli nebo mozaikami, které se nazývají ívány. Dnes se pod nimi modlí několik mužů, nás si nevšímají, jsou naprosto pohrouženi do modlitby a předepsaných prostocviků během ní. Aby se mohli dotknout čelem prosté země, na koberec před sebe pokládají hliněný modlitební kámen velikosti většího žetonu.tyto kameny jsou jim k dispozici v stojanech pod plátěným stanem, který zastřešuje část nádvoří. Někteří muslimové si nosí modlitební kámen vlastní. Totéž jsme viděli včera v modlitebnách hrobky imámů. Pak už notně vyhládlí zasedáme ke stolům 13
v dosti luxusní restauraci téměř okamžitě nám nabízejí jogurt s okurkami (něco jako řecké zaziky), pak míchaný salát, na který si dáváme francouzský dresink ze sáčku. Objednávám si mletý kebab s rýží, Líba stehno pečeného kuřete, také s rýží. Vše je výborné a je toho spousta. Dáváme ananasové pivo a pivo s příchutí granátového jablka samozřejmě s 0% alkoholu. Je to taková limonádička, ale lepší než nic. Platíme každá asi stovku. Naše průvodkyně musí vybrat peníze od všech, protože personál řekl, že to neumí rozpočítat. Je z toho náročná operace umocněná tradičním nedostatkem malých bankovek. V bance nám dali většinou hodně velké bankovky (cca tisícikoruny), s kterými je všude potíž. Aspoň si z vybraných peněz někteří z nás mohou vyměnit naše velké, abychom s nimi předešli problémům v budoucnu. Pomáhám Líbě s odesláním mailu Pavlovi, pak jdu s Andreou koupit nějaké ovoce a vody. Líba jde s Janou do čajovny k známému majiteli, který jim nedovoluje čaj zaplatit. Já ještě peru a Líba si uklízí ve věcech. Pěkně nám před oknem hučí centrální ventilátor, který odvětrává dolní patra hotelu. Snad to přežijeme. 14
Pondělí 4.10. Qazvín hrad Alamut Po dobré snídani formou švédského stolu odjíždíme připraveným autobusem do asi 3 hodiny vzdáleného hradu z doby Asasínů, který je vystavěn na vysoké skále v pohoří Elborz v r. 860. Asasíni ho do své moci získali v roce 1090. Byli tajným hnutím šíitské sekty, které vzniklo ve 2. polovině 11. stol. a zaniklo při mongolském tažení do Abbásovské říše, kdy byl r. 1256 hrad dobyt. Členové sekty byli bezvýhradně oddáni svému vůdci a jsou považováni za nájemné vrahy, např. odstranili některé seldžucké turecké vládce. Cesta vede přes nádherně zbarvené pusté hory. Za dosti velkého vedra stoupáme asi 40 minut po vysokých schodech na hrad, kde stále probíhá archeologický výzkum. Vracíme se do vesnice, kde máme u jedné rodiny domluvený oběd. Jíme ve velké nově místnosti kobercích, přistavené na kde doprostřed prostřeli igelitový ubrus, na který pan domácí předkládá každému misku domácího jogurtu, chlebové placky, smažená vajíčka a sýr chuti 15
rozleželého parmazánu. Nalévá čajový extrakt z malé konvičky a dolévá horkou vodou z konvice velké. Byl to pro ně určitě dobrý obchod, od každého dostali 60 Kč, což tu jsou dobré peníze. Dcera chodila po dvoře nezahalená, bylo jí 14 let a na zemi měla rozložené sešity s úlohami z fyziky dívala jsem se, co se učí a ona se mne na oplátku ptala, zda jsem učitelka. Docela mi přišlo dost zvláštní, že se na hliněné podlaze verandy učí vzorečky na výpočet pohybu tělesa v gravitačním poli. Odjíždíme stejnou cestou přes hory do Qazvínu, kde navštěvujeme hoseinii, tj. modlitebnu, která je využívána k modlitbám za imáma Hoseina zemřelého v roce 680 v bitvě u Karbalá nedaleko Bagdádu (podle jiného názoru tam byl zajat a brzy popraven). 16
Pokračujeme městem plným lidí, protože je státní (nebo-li církevní) svátek. Přicházíme před mešitu, kde jsme účastni představení, kdy zpěvák pěje píseň o hrdinství imáma Hoseina, na zemi leží mladík pokrytý jakoby zkrvaveným rouchem a okolostojící nebo sedící skupinky dávají almužny do kasičky vedle ležícího těla. Zpěvák končí, mladík Hosein vstává, peníze odnášejí pryč. Před vstupem na nádvoří mešity si opět musíme vypůjčit čádor, přecházíme k ženskému vchodu, zouváme se, ale boty raději bereme sebou, i když je můžeme odložit v sáčcích do jakési přihrádkové šatny s obsluhou. Tlačíme se mezi zahalenými muslimkami, některé modlící se na zemi překračujeme. Hrob imáma je obležen stejným způsobem jako v Teheránu hrobce tří imámů. Ženy mřížkou prostrkují peníze, z druhé strany hrobky za přepážkou se modlí muži někteří v extázi vykřikují, ostatní se nahlas přidávají. Prodíráme se davem zpět, 17
vycházíme na druhé straně k hrobům mučedníků. Takových je v Teheránu prý 100.000. Zde je jich méně, ale hřbitov i tak je dost velký. Mučedníky jsou zváni padlí z irácko íránské války v letech 1980 1988, kdy Saddám Husajn napadl provincii Chúzestán. Jsme přítomni tomu, kdy k jednomu hrobu přichází rodina mučedníka, matka se na hrobě modlí, otec a bratři sedí na zídce před hrobem. S Janou se dává do řeči mučedníkova sestra s kamarádkou učitelkou mateřské školy, obě velké příznivkyně současného režimu; doslova řekly, že nechtějí, aby se tu něco změnilo. Obhajují jaderný program jako výhradně mírový. Čišela z nich propaganda médií. Jdeme znovu pod čádorem zpět nádvořím mešity a pak již bez něho do ulic města a do pěkné restaurace, kde jsme velmi rychle obslouženi opravdu chutným jídlem. Lehké 18
nedorozumění při placení, Jana vybrala peníze a vložila je do jídelního lístku, který si číšník odnesl. Stále čekáme na peníze nazpět, pak se domníváme, že číšník považoval přebytek za spropitné, což by bylo neúměrné. Při odchodu ho kontaktujeme, ale ten tvrdí, že jsme vůbec nezaplatili. Vše se vysvětluje, když prohledáme jídelní lístky v jednom opravdu jsou naše peníze to jsme si oddychli. Ještě kupuji baterky do foťáku, popijeme s Líbou ananasové pivo, vyřídíme maily, Líba má velké prádlo, je 0:16 a teprve se jdu sprchovat. Úterý 5.10. Qazvín, Šalamounův trůn a vězení, Takáb Stejná snídaně jako včera, jen jsme již pochopili, kterou kávu si máme navolit v automatu. Před odjezdem ještě jdu koupit do obchodu vody, úplně sama a dost daleko. Musím říct, že pohledy kolemjdoucích mi nebyly vůbec příjemné. Sama žena vyjde ven pouze v čádoru, obzvláště v menším městě. Qazvín má 400.000 obyvatel, přesto všichni civěli. Během cesty stavujeme další se v malé špinavé vesnici, průvodkyně kam Jana veze fotky z loňského zájezdu. Vesničané se příliš fotit znovu nechtějí, ačkoli jim Jana předává krásné snímky velikosti A4. Návštěva se zvrhne v žebrání místních dětí a nakonec i dospělých. Jedna ženská mi dokonce bere z boční kapsy batohu načatou vodu, což jistě nemá zapotřebí, protože tu vody i po návsi teče dost. Odcházíme a myslím si, že návštěva byla pro Janu zklamáním. Loni titíž obyvatelé pozvali Čechy do domovů a prý byla skvělá atmosféra. Letos asi vesničané vycítili 19
příležitost z návštěvníků něco vytáhnout a podle toho se neomaleně chovali. Jedna bába mi začala i otevírat ruksak, ačkoli jsem jí ukazovala, že už nic nemám. Děti dostaly sušenky a Líba rozdala všech 8 před tím zakoupených typických placatých zavařenin a žvýkačky. Odjíždíme na obrovský komplex vykopávek Šalamounova trůnu Tachte Solajmán, hradu s neuvěřitelným jezírkem jako pozůstatku činnosti sopky. Vyvěrá v něm křišťálově čistá voda a odtéká mohutným potokem, v jehož korytě se vytvářejí sirné sedimenty. Od r. 2003 je na seznamu UNESCO, nachází se poblíž města Takáb v nadmořské výšce 2400 m. Prohlížíme 20
vykopávky včetně paláce, kde se podle legendy narodil Zarathuštra (patrně 6. stol. př.n.l.), zakladatel zoroastrismu. Musela to být opravdu nedobytná pevnost se svými hradbami a vlastním neomezeným zdrojem vody. Nejstarší stavby jsou z období Sasánovců. Se stavbou současného opevnění a paláců začali Seldžukové ve 13. století, později patřil právě zoroastriánům. Popojíždíme ještě k nedaleké další sopce Zendáne Solajmán Vězení Šalamounovo (2200 m.n.m.), na kterou vystupujeme 90 výškových metrů téměř již za šera. Kráter je hluboký 80m, podle legendy sem nechával Šalamoun vhazovat své odpůrce. Chudáci, pohled do temného kráteru je děsivý. Již za tmy dojíždíme do města Takáb, kde máme na 1 noc zamluvený hotel. Večeříme v hotelové jídelně, Líba již třetí den stejné jídlo kuře s rýží a salát. Dáváme hygienu a poprvé jdeme včas spát. Je 22:10. 21
Středa 6.10. Soltánije, jeskyně Alí Sadr, Hamadán Ráno odjíždíme po snídani v 8:15. Jedeme do asi 2,5 hodiny vzdáleného města Soltánije, města sultánů v provincii Zandán v nadmořské výšce 1900m, kde navštěvujeme obrovskou hrobku z počátku 14. století mongolského vládce Oldžajtua, pověstného tím, že za svůj život 4x náboženství. změnil Mauzoleum je 53 m vysoké a průměr kupole je 25 m. Stavba je jednou z dvanácti staveb Íránu pod ochranou UNESCO. Z nich jich postupně během našeho pobytu uvidíme deset. Tato je považována za největší cihlovou stavbu na světě. Uvnitř prý již několik let stojí lešení, není divu, když jsme zblízka z ochozů v 1. a 2. patře (vnitřní a vnější) viděli stav keramického obložení nebo štukové výzdoby s tištěnými vzory 22
do čerstvé omítky. Stavba je opravdu monumentální a vzory nádherné. Zastavujeme v malém městečku ve velmi primitivní občerstvovně, kde nám dědek vyrobí plněné bagety. Někteří z účastníků vidí poprvé suchý turecký záchod a při jeho focení se nemohou udržet smíchy. Cestou zajíždíme do jeskyně Alí Sadr, kterou Íránci považují za nejkrásnější pozoruhodnost své země. Vstupné je pro ně vysoké 70.000 Riálů, což je 140 Kč. Jeskyně jsou velmi příjemné, 12 C, 23
21 km. Sestupujeme do podzemí k jezeru, na kterém nasedáme do připravených lodiček zapojených do vláčku, na šlapadle vpředu šlape zaměstnanec jeskyní s jedním naším dobrovolníkem. Projíždíme nádhernou scenérií podzemních chodeb a sálů. Vystupujeme z lodiček a po prý 225 schodech stoupáme na vyhlídkovou plošinu v obrovské jeskyni. Vracíme s po stejném počtu schodů k jezeru a opět se plavíme k východu, ale jinou trasou. Výzdoba jeskyní je unikátní kromě obvyklých typů krápníků vidíme i vzácné keříčkové rostoucí všemi směry a kulovité hráškové, které místy tvoří kaskády hroznů. Výlet po podzemním jezeře jsme si opravdu užili. Obědváme v místní čajovně většinou na kobercích. Přejíždíme horami kolem několika kulovitých radarů a určitě skrytými vojenskými prostory. Zažijeme i prachovou bouři a krátký déšť. Dojíždíme již za tmy do půlmilionového Hamadánu, střediska zimních sportů se spoustou lanovek a sjezdovek pod zhruba 4000 metrů vysokými horami, nad městem se vypíná hora Alvand. Tady 24
jsme ve výši skoro 2000 m.n.m., je tu i citelně chladněji. Patří k nejstarším perským městům, vystavěn na místě starověkých Ekbatan, které byly sídelním městem Médů už v 7. stol. př. Kr. a po vytvoření persko-médské unie se staly letním hlavním městem achajmenovské říše. Kupujeme konečně naftu, 1 l nafty stojí 165 Riálů, což je asi 33 haléřů. 1 litr balené vody stojí 10x více. Ne u všech pump jsou pohonné hmoty k dostání, někdy se prý řidiči i poperou o hadice, směr najíždění ke stojanům není určen, platí právo silnějšího. Litr benzínu stojí 250 Riálů, což je 50 haléřů. Řidiči mají limit spotřeby zaplacený předem na kartě, čerpání se jim odečítá, platí až po vyčerpání limitu a to několikanásobnou cenu. Fotit se u pumpy nesmí, zrovna tak jako správní budovy včetně pošty, metro, nádraží všeho druhu, policisté a vojáci v uniformách, samozřejmě vojenské a policejní objekty. Během půl hodiny se ubytujeme v hotelu a osvěžíme. Při otevření pokoje nám jde naproti pěkný exemplář švába. Vypochoduje na chodbu, kde ho kdosi z našich zneškodní. Jdeme do večerního města, procházíme bazar, kde některé obchody a stánky již končí, zítra je čtvrtek, tj. jejich sobota. Další 25
den je pátek = naše neděle. Lidé jsou všude přátelští a samozřejmě zvědaví, oslovují nás. Vstupujeme též na nádvoří Páteční mešity, kde se v postranní modlitebně modlí několik starších mužů. Modlitbu přerušují a vycházejí za námi na nádvoří, kde jeden stařík persky vyhlašuje smrt Americe, Izraeli a Sovětskému svazu asi se k němu ještě nedonesla zpráva o jeho rozpadu. Na náměstí imáma Chomejního (prakticky ve všech městech se tak jmenuje největší náměstí) si sedáme do malého bistra vedeného patrně Turkem, protože prodávají turecký kebab (prakticky gyros) a mluví německy. Cena odpovídá asi manýrám, které pochytil někde v Německu, za porci (prý dvojitou, kterou jsem nežádala) se zeleninou a bagetu platím bez pití stovku. Když mu německy říkám, že je to drahé, chce mi vracet peníze, ale spíš je to póza, jdu pryč. Internetová kavárna vedle hotelu je při našem návratu již zavřená. Všeobecně se tu zavírá brzy, patrně kvůli časnému vstávání na modlitby. Internet v hotelu nefunguje, nikdo se ani nesnaží. Světlo v koupelně také ne, ačkoli po našem příjezdu fungovalo. Musíme použít koupelnu s WC při otevřených dveřích, z čehož se válíme smíchy. Jdeme spát ve 22:45. O půlnoci 26
mne probouzí chroupání v koutě asi další švábík. Posvítím okolo zdí mobilem, protože nechci vzbudit Líbu. Nikde nic, jdu spát a do rána buď spím tak tvrdě, že nic neslyším, nebo si náš spolunocležník noční večeři rozmyslel. Čtvrtek 7.10. Hamadán, hrobka Ester, Xerxův palác, hora Alvand Ráno snídaně formou švédského stolu, ale chudá jen sýr balkánského typu, vařené vejce, máslo, 2 druhy džemu, čaj, chléb, kterému říkáme psí dečky tj. tenký arabský a džus prý přeslazený, já si ho neberu. Odcházíme pěšky ke hrobu učence Avicenny (980-1037), nejvýznamnějšího středověkého přírodovědce, lékaře, filosofa, matematika i básníka. Napsal zde Knihu o vědě a Kánon medicíny, přeložený z arabštiny do latiny byl v Evropě používán od 13. do zač. 19.století. Zemřel na střevní infekci se značně podlomeným zdravím špatnou životosprávou a pitím vína. 27
Prohlížíme hrobku biblické Ester a jejího strýce Mordechaje a bavíme se nad chováním strážce hrobky, který nás uvítal slovy, že je po imámu Chomejním a presidentovi Nežádovi třetí nejdůležitější osobou Íránu. Já se v hrobce zdržím jako poslední kvůli focení a když odcházím, dědek počítá vydělané ušmudlané bankovky mezi katafalky. Prostě pravověrný Žid. Židů žije v Hamadánu 15 a v celém Íránu 25.000. Protože to jsou lidé knih, mají náboženství povoleno a žijí s muslimy ve shodě, ale musí platit náboženskou daň. Potom navštěvujeme Páteční mešitu, kde jsme byli včera večer a tudíž nemohli fotit. Procházíme ulicemi, kde probíhá trh před nastávajícím 28
svátkem. Všude spousty nakupujících. Prohlížíme ruiny médského hlavního města Ekbatany a pak i jednoho ze dvou hlavních měst achajmenovské říše, zbytky Xerxova paláce a arménský katolický kostelík v areálu vykopávek. Pěšky za poledního horka se vracíme na hlavní kruhové Chomejního náměstí. Centrum města bylo vystavěné podle plánů německého architekta a z náměstí s parkem vybíhá šest ulic. Líba s Janou nakupují knihy a mapy, já s Andreou něco málo k jídlu hroznové víno a nealko pivo. Spolu pak zapadáme do internetové 29
kavárny, protože na hotelu internet opět (nebo spíš ještě) nejde. Stíháme do zavírací doby na jediném počítači aspoň základní kontakt s rodinou. Do odchodu z hotelu máme jen několik minut, tak aspoň stihnu dát dobít baterky do foťáku. Jedeme autobusem do asi 8 km vzdáleného zimního střediska Íránu pod čtyřtisícovou horou Alvand. Vyjíždíme lanovkou do 2.500 m.n.m. a máme hodinu na procházku po loukách. Na závěr si trochu nabereme do bot pěkné svinstvo při překračování potoka, ale nic to neubírá ze super pohody krásného podzimního dne. Stejnou cestou lanovkou se vracíme dolů, kde navštěvujeme místo se dvěma vytesanými deskami králů Darea a Xerxa, ve kterých hlásají svoji moc. Je u nich i anglický a perský překlad, protože jsou psány ve třech jazycích: staroperštinou, elamštinou 30
a babylónštinou. Slíbený nával místních, který měl v předvečer svátku nastat, se nekoná. Prodejci marně čekají na zákazníky. Setkáváme se s partou starších turistů včetně žen, která se chystá strávit noc v horách a ráno vystoupit na vrchol nad horní stanicí lanovky. Íránky jdou do hor v kabátech, na hlavách mají tradiční šátky a přes ně kšiltovky. Trochu nezvyklý úbor na turistiku. Je ale vidět, že nejsou začátečníky říkají, že byli na Damávandu a ještě nějakých vrcholech, které z nás zná pouze průvodkyně Jana. Milé setkání. Vracíme se 31
autobusem do Hamadánu, vystupujeme u Zlaté mešity, kde nás místní ženy krásně přivítaly. Dostávám od jedné i modlitební korálky a od jiné ženy musíme ochutnat nějaké linecké koláčky, které přinesla, když se předchozí přání její modlitby vyplnilo. Vracíme se pěšky přeplněným městem a hledáme restauraci, protože jsme v poledne skoro nic nejedly. V restauraci si musíme počkat na otevírací dobu, která je až v 19 hodin. Číšník zbývajících 20 minut spí v lokále na sražených židlích a ani příchod šesti cizinek ho nevyruší. Po skromné večeři (2 z přítomných jsou vegetariánky) se ubíráme k hotelu a kupodivu vidíme, že internetová kavárna je opět otevřena, ačkoliv v poledne mi obsluha řekla, že mají do 17 hodin. Honem ještě do zavírací doby vyřizujeme pár mailů. Ve vedlejším pokoji řev ženy vypadá to na domácí násilí, nic příjemného. Ráno se dozvídáme, že Andrea chtěla stlačit věci v odpadkovém koši a 32
na paži jí vyběhl šváb. Pereme, pakujeme a připravujeme se na zítřejší přejezd. Je 23:00. Pátek 8.10. Bisotún, Kermánšáh Dnes odjíždíme až v 8:30 do Bisótúnu, vesnice v předhůří pohoří Zagros, na staré karavanní stezce, kde vystupujeme ke skalnímu nápisu krále Dareia. Cestou se dozvídáme historii z doby achajmenovské říše. Pamatujeme si ze všeho sdělení jen krále Kýrose Velikého, Dareia a jeho syna Xerxe a legendu o krásné Šírín, protože tak pokřtila svoji dceru naše průvodkyně Jana. Reliéfy jsou vysoko na skále a písmo kolem nich je v této výšce zdola téměř nerozeznatelné. Spekulujeme, proč to vytesali tak nepohodlně vysoko. Nedaleko v kamenném amfiteátru je připravena obrovská svislá plocha pro ještě větší kamenickou práci, ale ta nebyla ani započata. Výška reliéfu měla být neuvěřitelných 30 m. V poledním horku pozorujeme agamy, jak čile pobíhají po skalách a podobají se malým dinosaurům. 33
Přejíždíme do předměstí Kermánšáhu, kde si prohlížíme sasánovské reliéfy v Táqe Bostán. Opět pozorujeme agamy vysoko na skále. Obědváme v příjemné restauraci na kobercích, vedle nás mladí vojáci, docela legrační je jejich řada vysokých bot odložených pod postelí, na které sedí. Vedle nás přichází skupinka 2 mladých děvčat a 1 muže z Česka doprovázená atraktivní Slovenkou. Mají 3 týdenní okružní cestu Íránem, cestují podle anglického 34
průvodce a mají problémy v komunikaci s místními. Naše průvodkyně jim pomáhá objednat jídlo. Přejíždíme do již nedalekého hotelu, bohužel poprvé máme pokoj pouze se sprchou, WC je společné na chodbě. Ale na jednu noc to přežijeme. Jdeme do města, prohlížíme krásnou stavbu hoseinii s barevnými malovanými kachli, na kterých jsou výjevy z bitvy u Karbalá. Vrátíme se sem ještě zítra, až nám otevřou i vnitřní prostory a muzeum. Stejným způsobem pouze nahlédnutím zvenku navštěvujeme velkolepou mešitu se dvěma minarety, u vstupu bohatě zdobenou malovanými kachli. Před ní je přistavěná hnusná moderní hala, kam si v době velkých svátků přinášejí muslimové své modlitební koberečky, když se nevejdou do hlavní prostory mešity, kde je souvislý koberec s naznačenými řadami malých koberečků pro jednotlivé modlící se muže. 35
Pokračujeme pěšky až na šeřící se náměstí, odkud bohužel již odešly piknikující rodiny, které tam byly při našem odpoledním příjezdu. Chtěli jsme si mezi nimi posedět, ale už jsme to nestihli. Vracíme se již temnými ulicemi, cestou kupujeme pití, smažené kuličky z cizrny falafel, na kterých ulítávají všechny naše vegetariánky a anorektičky, a nakonec výborné kokosky v cukrárně, na kterých pro změnu ulítávám já. V jídelně hotelu si dáváme čaj (s kokoskami ), přichází Andrea a průvodkyně Jana a dlouho povídáme. Dopisuji deník, je 23:40 a ještě musím dát hygienu. Sobota 9.10. Chorramabád, Andimešk Po nevalné snídani (vajíčko natvrdo, malé máslo, psí dečky, med, čaj) vyrážíme autobusem ke včerejší hoseinii, kde znovu prohlížíme krásné kachlové obklady, připojuje se k nám sympatický muž a celou dobu nás provází. Vysvětluje persky všechny výjevy na kachlích a ještě nás doprovází muzeem etnografickým z qádžárovské doby. Zaujímá nás šperkovnice nomádské ženy 36
s amulety proti uhranutí. Srdečně se s ním loučíme, doprovází nás až k autobusu. Chvilku ještě procházíme tržnicí a pozorujeme cvrkot, který je v tuto dobu dost hektický. Lidé nakupují po včerejším svátku, kdy byly obchody zavřeny. Zboží je opravdu mnoho, ale východní kvality. Malebné a voňavé jsou obchůdky s kořením. Odjíždíme do 4 hodiny vzdáleného města Chorramabádu, kde se nad městem vypíná pevnost ze 12. století, ve které se nachází zajímavé 37
etnografické muzeum věnované místní národnostní menšině žijící zde v oblasti Lorestánu. Bohužel nejde proud, takže některé exponáty jsou špatně osvětleny a hlavně video nemůžeme vidět vůbec, prý je na něm zachycen zajímavý tanec u příležitosti svatby. Po islámské revoluci je v Íránu tanec a zpěv na veřejnosti zakázán, divadlo pouze loutkové, filmy místní provenience nebo ze zemí, kde chodí ženy zahalené. V televizi jen ženy zahalené, nikdy jsme neviděli ani reportáž, kde by byla žena (byť cizinka) bez šátku. Zakázané jsou i hlučné domácí oslavy. Přejíždíme 4 hodiny do dalšího města Andimešk. Cestou vidíme zajímavou skalnatou krajinu se soutěskou, dlouhou dobu jedeme podél řeky, jejíž voda je používána na zavlažování políček a sadů. Ostatní je suché na troud. Jedeme poblíž irácké hranice, kde probíhaly před 12 lety kruté boje. Údajně ve válce zahynulo na obou stranách 400 tisíc až 1 milion lidí, údaje se liší. Co je jisté, že v poslední fázi války íránské revoluční gardy před sebou jako 38
živý štít hnaly do minových polí 12leté děti s voláním Alláh Akbar = Alláh je převeliký. Každé větší město má vojenskou posádku a na silnicích jsou kontroly nejen policejní, ale i revoluční gardy (*). U jedné takové se zdržujeme asi ¾ hodiny, vedle autobusu hlídá voják se samopalem Prohlížejí naše pasy, povolení k průjezdu a doklady řidiče. Janě se hodně ulevilo, když nás konečně pustili. Další průjezd je již hladký, kontrolní stanoviště nás již mají nahlášeny. Do města přijíždíme kolem 9. hodiny večer, docela hladoví, protože kromě nevalné snídaně jsem v poledne měla jen bagetu s kuřecím masem a malé nealkoholické pivo. Líba pak jen jogurt s rajčaty. Hotel je šílená špeluňka a šéf neochotný. Donutíme ho koupit ručníky, protože nám drze přináší nevyprané a bůhví od čeho. Dostáváme s Líbou dohromady jeden malý rozměru asi 30x40 cm. Voda v koupelně neodtéká, turecký záchod nesplachuje. Do zapáchající ledničky si raději nic nedáváme. Na večeři jdeme asi do nejlepší restaurace ve městě. Pořádné jídlo s masem si z pěti lidí dávám pouze já, anorektičky jsou o salátu nebo rýži a ostatní tak pozdě ani nikam nešli nebo si vaří na pokoji čínskou polévku. (*) Revoluční gardy jsou silnou a vlivnou vojenskou jednotkou v Íránu. Podílely se na vítězství islámské revoluce v roce 1979 a zůstaly oddělené od armády. Jsou považovány za ochranu režimu islámských duchovních a nepodléhají pravidelné armádě, nýbrž duchovnímu vůdci země ajatolláhovi Alímu Chameneímu. Mají na 120 000 členů, v jejich rukou je íránský raketový program a disponují vlastními pozemními jednotkami, námořnictvem i letectvem. 39
Kupujeme cestou zpět vodu a nealko pivo na zítra. Mnohým se dnešní hotel opravdu zajídá a domlouvají průvodkyni, aby se snažila na další dny zajistit lepší. Uvidíme, ještě zítra má být hotel mizerný. Je půl 1 ráno, jdeme spát, vstáváme 6:45. Ještě se stěhuji na druhou volnou postel, protože na mne ledově funí klimatizace a nechci nastydnout. Neděle 10.10. Choqá Zambíl elamitský zikkurat, Súsy, Behbedán Pokračujeme v sérii nevalných snídaní dnes ještě s neochotným personálem. Nakonec z něho vydobudeme psí dečky, čtvereček obvyklého sýra balkánského typu, jedno smažené vejce a čaj. Odjíždíme s malým zpožděním do Sús, kde hned po ránu navštěvujeme vykopávky obrovského Dareiova paláce, kde nás ohromují svojí velikostí patky sloupů z hlavní palácové síně. Komplex budov musel být obrovský, vedro začíná být na nechráněném prostranství nesnesitelné. Vystupujeme ještě k nedaleké francouzské pevnosti, která byla vybudována na ochranu francouzských archeologů. 40
Spíš měla demonstrovat politický zájem Francouzů v této oblasti, na kterou si činila nároky Británie. Nyní pevnost slouží íránské posádce. Přesunujeme se pod ochranu nedalekého klimatizovaného muzea, které je nově otevřené. Hlavy z elamského období (3. počátek 2. tisíciletí před Kristem) nás uchvátily, vitríny obsahují unikátní předměty i z pozdějších období. Ulicemi města plnými obchůdků docházíme k hrobce židovského i muslimského proroka Daniela. Bereme si opět čádory a jdeme do ženské části mešity, kde jsme opět velmi dobře přijaty. Fotíme instruktážní malby na zdech nádvoří mešity vysvětlující, že zahalení (hidžáb) ženu ochraňuje. Fotím se v čádoru pod tímto nápisem. 41
Navštěvujeme další malé muzeum vybudované pod záštitou UNESCO s dokumenty objasňujícími vykopávky obrovského zikkuratu, uměle navršeného pahorku, na jehož vrcholu býval chrám. Na modelu 1:100 vidíme všechny podrobnosti. Venku archeologové odkrývají menší stavbu, kterou dělníci doplňují tradičními nepálenými cihlami, jejichž primitivní výrobu z cihlářské hlíny a nasekané slámy sledujeme. Hlínu muži zpracovávají šlapáním bosýma nohama. Pokračujeme autobusem zkratkou po prašné cestě do elamitského zikkuratu, kde vystupujeme za poledního horka, doprovází nás bezzubý průvodce černý jako bota. Stavba má u základny rozměr 105 x 105 m, 42
zachovalých je několik pater. Některé části jsou obloženy novými cihlami, v obvodových částech hradeb pomazanými tradiční směsí hlíny a slámy. Některé cihly mají vytlačené klínové písmo, které dosud nebylo rozluštěno. V Íránu je nazýváno hřebíkové. Průvodce nám ukazuje, že některé cihlové části obvodového zdiva bývaly natřeny barvou. Stavbu pouze obcházíme, vstupy do dalších pater jsou opatřeny železnými bránami, ale stejně by se nám v tom horku (je asi 40 C) nahoru po vysokých stupních šplhat nechtělo. Bylo to zajímavé a jistě ojedinělé místo (ročně sem přijede jen pár návštěvníků, obvykle Němců), ale jsme už rádi, že nás zachraňuje klimatizovaný autobus. Pokračujeme do Šúštaru, kde jsou zbytky obrovského pilířového mostu z doby sasánovského krále Šápura I., který postavili římští zajatci po jeho vítězství nad císařem Valeriánem v roce 260. Most je 165 m dlouhý a zachovalo se z něho 35 kamenných oblouků. Ve městě prohlížíme přehradu a starověký mlýn z 5. 6. stol. n.l. 43
Pokračují další cca 4 hodiny nepřetržité jízdy, kdy stále vyhlížíme možnost dodatečného oběda spojeného s večeří. Nakonec těsně před cílem cesty městem Behbedán zastavujeme u zájezdního občerstvení. Je již tma a 7 hodin večer. Rozptylujeme se do dvou občerstvoven, my s Líbou vybíráme postele na ulici a dáváme si bohužel připálené kuřecí a hovězí špízy s opečenými rajčaty a opět psími dečkami. Teprve potom zjišťujeme, že měli i rýži. Parta, která jde do vedlejší restaurace, dopadá o něco lépe, je tam větší výběr. Poté již brzy dojíždíme do hotelu, ubytováváme se, opět nesvítí světlo v koupelně, musíme si opravit žaluzii na okně, protože jsme v přízemí a je do pokoje vidět z ulice. Dáváme hygienu a už se nám nechce na posezení do haly, kam nás zve Jana. Děláme si pořádek ve věcech, kontrolujeme hotovost, Líba pere, dobíjíme naše stroje a těšíme se do postele. Je zase půl 11, dřív to nestíháme. Pondělí 11.10. Bišápur, rozvaliny města krále Šápura, Šíráz Snídani mají podávat od 7 hodin, ale jsou ochotni nás obsloužit až v půl 8. Opět klasika dříve, popsaná pouze podávaná v ohromném sále plném židlí a stolů, jsme jediní strávníci. 44
Odjíždíme do asi 3,5 hodiny vzdáleného města Bišápuru, cestou zastavujeme půl hodiny u občerstvoven na dálnici, kde kupujeme bramborové placky, hroznové víno, Líba granátová jablka, dáváme si drahou přeslazenou a přechlazenou šťávu z čerstvých pomerančů. Autobus nás vykládá přímo u obrovského komplexu na břehu malé říčky, jehož součástí jsou sasánovské reliéfy představující vítězné etapy králů. Po jejich prohlídce přecházíme za poledního horka do rozvalin města sasánovské dynastie (2. 7. stol.). Prohlížíme zbytky monumentálního paláce krále Šápura, lázní, Valeriánova vězení. Autobusem přejíždíme pohoří tzv. Perskou bránou, velmi obávanou při přechodu vojsk, tudy pochodoval i Alexandr Veliký. Stoupáme 1000 m nahoru a opět sjíždíme do nížiny. 45
Cestou krátce zastavujeme u silnice v jakési vesničce, kterou tvoří stánky, obchůdky a čajovny kolem hlavního tahu na Šíráz. Kupujeme pistácie, tenký turecký med se seznamem, pití. Pokračujeme do asi ¾ hodiny vzdáleného Šíránu, kde bloudíme autobusem rozsáhlým 1,8 milionovým městem. Nakonec hotel nacházíme, úzkými uličkami k němu jdeme od autobusu pěšky. Problém nastává s ubytováním, my s Líbou dopadáme nejhůř máme podzemní kobku bez skel v cihlových mřížích, před nimiž jsou postele v atriu, kde se provozuje restaurace a společné příslušenství bůhví s kým. Jana je v depresi, protože prý mailovala s někým jiným, který vše slíbil a teď tu není. Dokonce se rozpláče. My z toho velkou radost nemáme, ale nechceme situaci hrotit - nějak to přežijeme. Večeře je dobrá, i když čmoudi všechno popletli. 46
Nakonec ještě k 17% přirážce za obsluhu trochu neomaleně vyžadují spropitné. Je půl 11, ani nemůžeme vyprat, není kam pověsit. Kalhoty máme úplně zaprášené z dnešních vykopávek, ale neřešíme to. Úterý 12.10. Šíráz - mešity, medresa, zahrady, bazar Ráno standardní snídaně, byť formou švédského stolu. Jíme v atriu hotelu, pokoje jsou rozmístěny kolem ve 3 patrech. Odcházíme pěšky do velké mešity, kde musíme odevzdat fotoaparáty do úschovny a vzít si čádory. V obrovské mešitě je hrobky dcery imáma, ale už nám všechny data i jména splývají. V ženské části mešity, kam vstupujeme, probíhá vyučování malých dívek, všechny mají na hlavách makné = kukly splývající na ramena, vypadají jako matrjošky. Několik děvčátek k nám přibíhá a nabízí ze sáčku barevné křupky. Jejich učitelka je zlobně odvádí zpět, ochránila tak islámskou revoluci. Vyučování nás opět přesvědčuje o zdárném vymývání mozků nastupující generace. Venku skupiny malých chlapců v jednotných košilích jdou s učitelem do mužské části mešity. Bohužel nic fotit nemůžeme, i když někteří z nás tajně fotili mobilem. Na nádvoří je vstup do muzea, mají mít ještě zavřeno kvůli údržbě. Nakonec nás tam vpustí, ačkoliv muži ještě uklízejí leští skla vitrín a některé exponáty mají volně po zemi. Opravdu se divím, že nás nechali volně 47
procházet, mohli jsme něco plandajícími čádory rozbít, neřku-li i něco zcizit, některé předměty byly miniaturní. Nejstarší byly ze 4. stol. před Kristem. Opouštíme mešitu, vracíme čádory a přecházíme do vedlejší Páteční mešity, která je prý již několik let v rekonstrukci a podle stavu prací (ve výkopu pracuje jediný muž) ještě několik desetiletí bude. Uprostřed nádvoří je zajímavá stavba, údajně nahrazující Kaabu v Mekce, sloužila k uchovávání koránu. Procházíme bazarem, zatím ještě málo rušným. Jdeme do jedné ze šírázských zahrad, prohlížíme qádžárovský palác s nádherně malovanými dřevěnými stropy a dobovým nábytkem. Další zastávkou je medresa, islámská škola. Procházíme nádvořím zdobným s prázdným velkým jezírkem, ale pak vystupujeme po schodech na střechu budovy, odkud přehlédneme celé město. První patro jsou opuštěné studentské pokoje a učebny, vše ve zchátralém stavu. 48
Kolem obrovské pevnosti s rohovou věží, která je hodně nakloněna a je vidět, že problém nastal již ve stabilitě boční zdi, jdeme po rušné třídě, měníme peníze a zapadáme do místního fast - foodu, kde si dávám čtvrku kuřete, bramborové placky a salát, Líba totéž bez kuřete. Po pozdním obědě již nemáme chuť se trmácet taxíky přes celé město k hrobce básníka Háféze, hrobek již bylo dost. Myslím, že by se Íránci kvůli našemu Máchovi také netrmáceli. Poprvé vypouštíme společný program a vracíme se kolem známé pevnosti do bazaru, pokukujeme po starožitnostech v sekci jim určené, Líba kupuje krásnou tepanou skládací hůl se skrytým nožem. Domů si bereme taxíka, i když zjišťujeme, že jsme to hravě mohly dojít pěšky. Stěhujeme se z naší podzemní kobky do přízemí nad ní, máme krásný velký pokoj s příslušenstvím, poprvé s modlitebním kobercem a kamenem jako výbavou pokoje. Peru jako o závod, již to bylo víc než třeba. Denně vše propotíme. Sedíme s Líbou na ztichlém nádvoří hotelu a užíváme si nad dvěma konvičkami čaje krásný vlahý podvečer. Mešity ani hrobky nám nechybí. Relax. Ráno vstáváme brzy, odjíždíme již v 7:15, i když pochybujeme, že čmoudi stihnou včas snídani. Inšaláh jak Bůh dá. 49
Středa 13.10. Persepolis, Naqše Rostam, Pasargady, Jazd Navzdory hezkému pokoji obě spíme špatně, možná za to může hodně čaje včera večer a tvrdé postele. Vstáváme už 5:40, ale v 6:30 se na nádvoří, kde má být snídaně, stále nic neděje. Pak přichází paní kuchařka a během několika minut připraví snídani. Barel se stále vařící vodou je i přes noc v pohotovosti, takže připravit tolik čaje není problém. Dokonce se k závěru snídaně dočkáme i vařeného vejce na osobu. Skoro zázrak. Odjíždíme do nedaleké Persepole, cesta trvá asi ¾ hodiny. Jsme tu na obrovském parkovišti první organizovaní návštěvníci, kromě nás pár jednotlivců. Před vstupem do placeného areálu musíme odevzdat ruksaky větší tašky. Nic nepomáhá, že ukazuji téměř prázdný obsah ruksáčku Musíme si věci sebou přendat do nafasované igelitky. Je to opru, ruksáček nosím stále, abych měla volné ruce při focení. Navíc peníze, pas a ostatní drobnosti nejsou v igelitce moc v bezpečí. Protestuji, ale není mi to nic platné. 50
Prohlížíme úžasné a impozantní památky, je to na jednom místě soustředěná ukázka umu starověkých stavitelů, řemeslné a umělecké dovednosti a kronika tehdejších národů, jejichž poselstva jsou vytesána podle schodiště k audienční síni achajmenovských vládců. Můžeme tak obdivovat oblečení, obutí, doplňky, účesy a šperky lidí z tehdejších oblastí přední Asie. Audience se konala 1x ročně u příležitosti nového roku, který koresponduje s naší rovnodenností. Ke králi přicházela poselstva až z Núbie, Babylónie, Thrákie, oblasti Pandžábu, kmenů od Kaspiku a jiných celkem 23 národů Perské říše. Jsou tu znázorněna i zvířata, přiváděná do královské zoologické zahrady žirafa, antilopa, lvice se dvěma lvíčaty. Mnoho poselstev přivádí koně i zapřažené do vozů, býky, zebu. Jiní přinášejí vzácné látky, vonné masti a med. Mezi postavami není ani jedna žena, i když v areálu paláce je rozsáhlý harém. Audienční síň Apadana sama ohromuje rozměry sloupů výšky 20 m. Zachovalé jsou i horní hlavice sloupů ve tvaru býků spojených hřbety proti sobě, na nichž spočívaly cedrové trámy stropu. 51
Persepolis byla pobořena a vypálena v době vpádu Alexandra Makedonského r. 331 jako odveta za vypálenou Akropoli Xerxem I. Xerxův palác byl dokonce srovnán se zemí, zbyl po něm jen pahorek. Schodiště jsou všude plochá, aby mohla pohodlně nahoru vyjít zvířata nebo po postranních plošinách vyjet vozy. Vystupujeme k dvěma hrobkám vytesaným do skal, nejsou moc zachovalé a přístup k nim je omezen. Je odsud však krásný výhled na celou oblast vykopávek. Navštěvujeme muzeum s krásnými nádobami z tenkého mramoru, obrovskými hliněnými nádobami na zásoby a též s kovovými nástroji a kovanými svorníky kvádrů. Spousta drobných předmětů včetně kovové trouby, na které duli hudebníci při uvítacím ceremoniálu. Přejíždíme k nedalekým hrobkám Naqše Rostam, kde byli pohřbeni achajmenovští vládci Xerxes a Dareios, jen se s určitostí neví kolikátý. Nachází se tu i kvádrová stavba ze stejného období, ale nejasného účelu. Spekuluje se o tom, že mohla být zoroastrovským chrámem. Obědváme nedaleko odsud v restauraci, kde je problém s placením anglický překlad jídelního lístku a 52
ceny v něm neodpovídají perskému. Zdá se mi, že čím jedeme dál od Teheránu, tím jsou služby i samotné jídlo horší a horší. Po pozdním obědě ještě jedeme do místa Pasargady, kde je velká samostatně stojící hrobka zakladatele Perské říše Kýra Velikého. Hrobka je dávno vykradena a složila jako islámská mešita. Uvnitř prý mimo nápisu o slávě a původu panovníka jsou islámské nápisy. Hrobka se nachází na planině, na které býval Kýrův soukromý palác, audienční síň, městská brána a stavba podobného typu jako kvádrová stavba v Naqše Rostam. Ze všeho se zachovaly spíš jen jednotlivé kvádry, kamenná ostění dveří, mramorové podlahy a sloupy. Nacházíme zajímavý reliéf boha vod postavy s jednou nohou lidskou a druhou ve tvaru rybího ocasu a bránu s andělem. Již s podvečerem přejíždíme pusté hory směr Jazd (Yazd) dnes máme celkem 400 km jízdy. Ubytováváme se v pěkném atriovém hotýlku a jdeme na večeři v uličkách nedaleko do hotelu stejného majitele. Jídlo jakž takž, měli jsme hlad jako vlci. Je půlnoc. 53
Čtvrtek 14.10. Jazd, věže mlčení Snídaně na střeše našeho hotelu s výhledem na mešity, minarety a větrací věže (bádgíry bád=vítr). Autobusem odjíždíme za město k věžím mlčení, kde příslušníci zoroastrismu vystavovali své nebožtíky povětrnostním vlivům a zobákům mrchožravých ptáků. Teprve potom pohřbívali čisté kosti. Tento způsob pochovávání je od roku 1978 zakázán. Dnes se tělo ukládá do vybetonovaného hrobu, neznečistilo aby tři posvátné živly oheň, vodu nebo zemi. Na jednu z věží je třeba překonat asi 2m vysokou ve Musíme navzájem stěnku vchodu. si pomoci. Plošina obehnaná kamennou hradbou uprostřed hlubokou má jámu, kam se házely kosti před pohřbením. Tělo po opuštění duše byla jen hmota bez jakéhokoliv významu, proto ani kosti dále neidentifikovali. Důležitá je duše, protože si najde tělo nové. Vystupujeme ještě na druhou menší věž, do které je vstup snadný. Setkáváme se zde se skupinou studentů medicíny z Lorestánu (Luristánu), kteří se s námi 54
stále chtějí fotit a nakonec nám zatančí tanec, ač je v Íránu veřejný tanec zakázán. Atmosféra je neopakovatelná. Vracíme se do města, vstupujeme do zoroastrovského chrámu ohně Áteškade, kde hoří posvátný nevyhasínající oheň, udržovaný mnichy po staletí od roku 470 po Kristu, sem byl přenesen roku 1940. Prohlížíme mešitu z 12. stol., muzeum vody, kde je vysvětlen zavodňovací systém qanáty podzemními rozvody. V horku se rodiny soustřeďovaly 55