Hardangervidda a výlety v okolí Eidfjordu (29.7-1.8. 2009) (29.-31.7.09) Jeli jsme dále na jih a doufali, že předpověď nevyjde, protože pro náhorní plošinu Hardangervida, která byla další v pořadí předpovídali déšť. Cestou však pršelo a nevypadalo to na zlepšení. V dešti jsme si prohlédli umělou nádrž Sysenvatn, používanou pro zadržení vody z ledovce Hardangerjokulen a nedaleko městečka Eidfjord jsme vlastně již na náhorní plošině přespali. Nádrž Sysenvatn, jedno z mega vodních děl postavených kvůli vodní elektrárně v Eidfjordu. Ráno jsme náhodou zastavili u vodopádu Voringfossen, který prý patří mezi nejnavštěvovanější cíle v Norsku. My jsme ho naštěstí ze silnice zahlédli jak s hukotem a hustou pěnou spadá do údolí o 300 metrů níže, a tak jsme měli postaráno o zábavu na další dny, protože počasí bylo dle předpovědi a tak na třídenní trek k Harteigenu nejvyššímu vrchu Hardangervidy nebylo ani pomyšlení. Odpočívadlo nad vodopádem - Monika sobí čepice a Martin vůdce příšeráků :))). Vidda, stará silnice č.7 a řeka Bjoreio.
Nejprve jsme si prohlédli vodopád shora. To je velmi jednoduché, protože hnedle okolo vede silnice a člověk nemusí jít více než 300m. Ostrý, několikasetmetrový zářez na kraji náhorní plošiny a dunící vody Voringfossenu. Tam jsme zjistili, že k vodopádu se dá po pěšince dojít i spodem. Tam už tolik lidí nechodí, přeci jen je to již skoro 1,5 hodiny chůze. Zrovna přestalo pršet a tak jsme si vodopád prohlédli i zespodu. Lávka, křemenáč a náprava na dně kaňonu
My a vodopád:). Po cestě jsme ještě nasbírali spoustu hub na večeři a pak jsme sjeli k moři do Eidfjordu po silnici č. 7, která patří mezi tunelářské skvosty. Tunel ve skále dělá šroubovici a na cca 8 km klesnete z náhorní plošiny ve výšce 700m.n.m až k moři. Další den bylo zase nehezky. Nahoře mlha dole občas déšť a tak jsme si vybrali výlet pro změnu zdola z bývalé farmy Malbo nahoru na viddu (náhorní plošina). Po této staré cestě s 1300 schody a 350 zatáčkami vodili dříve dobytek. Koníci zvaní máničky se zde pasou i dnes Martin na 254 schodě, Martin na 657 schodě, Martin na 1139 schodě :)).
Pěšina nabírá velmi rychle výšku, proto jsou zde úžasné výhledy. Oboje - pohled do údolí na Malbofarmu. Nahoře jsme prošli opět okolo vodopádu Voringfossen a dolů šli pro změnu po staré silnici, která byla nahrazena již zmíněnou moderní soustavou tunelů. Pro závidějící - ani my jsme neměli stále hezky a výhledy ;). Nahoře na viddě. Ale barvičky nechybí ani tady.
Také tato stará silnice vinoucí se doslova po skále patří mezi obdivuhodná stavitelská díla. Byla dokončena již r. 1908 a dnes slouží jako cyklistická a pěší trasa. Po cestě je spousta odpočívadel, kde je možné si přečíst o silnici, vodopádu, lidech kteří tam žili, co tam dělali. Silnice na skále, ve skále, v suťovišti křížení staré cesty, nové silnice, tunelů... luxusní odpočívadla a jeden starý kamenný most Malbobru. Nám v půlce cesty dolů začalo zase pršet a tak jsme se opět vrátili do auta pěkně mokří. Cestou dolů jsme však potkali norského cyklistu, který v lijáku stoupal na viddu v kraťasech a dresu. Pozdravil nás hlasitým hej, na rtech měl úsměv a nebyli jsme si jistí, jestli si vůbec všiml toho, že prší.
(Trolí jazyk, 1.8.09) Naskočili jsme do auta a jeli jsme se usušit na exkurzi do vodní elektrárny. Poté jsme Eidfjord nadobro opustili a vyrazili jsme za trolím jazykem (Trolltunga). Troll zanechal jazyk na západní části Viddy nedaleko městečka Odda. Výchozím místem je osada Tyssedal odkud vás silnička zavede o 400 m výše, kde je parádní parkoviště s příjemným překvapením. Cesta za Trolltungou je dosti dlouhá a snad právě proto tady nejsou vyloženě davy turistů. My jsme vyrazili hnedle ráno, protože jsme nevěděli, že místní lanovka, kde je napsáno, že není pro veřejnost, vozí nahoru i veřejnost a to v 10 dopoledne za 30 NOK/osoba. Tím se dá ušetřit dobrá hodinka a 400 metrů převýšení. Místní vozíčková lanovka.. My jsme si kopec poctivě vyšlápli a dostali jsme se do nádherné doliny s chatkami a jezerem. Dolina nad osadou Mogeli, v pozadí ledovec národního parku Folgefonna. T-uristické značení.
Potom jsme pokračovali dále do kopce na náhorní plošinu a stále podél hluboce zařízlého jezera Ringedalsvatnet, které slouží jako rezervoár vody pro elektrárnu, kde stav hladiny se může měnit o 70 metrů! Jezero ukusující z okraje náhorní plošiny Hardangerviddy srázy okolo 700 metrů. Cesta vás vede stále nahoru a dolů a vy čekáte, kdy už konečně vykoukne ten jazyk. Plotna sem, kámen tam, potok, tráva Pak konečně narazíte na rozcestník (parádní značení) a po 4,5 hodinách dorazíte k cíli.
A konečně Trolltunga. Šipky v nejrůznějším stavu a provedení. Trolltunga. Trolltunga! My si myslíme, že to rozhodně stálo za to. Spodek skály se uloupl a do vzduchu ční aspoň 10 metrů dlouhá převislá část. Slabší povahy si pouze lehají na konec.
Otrlejší bez závratí si tam sedají, nebo stoupají. My jsme měli štěstí, že jsme tam potkali partu němců, kteří zde nebyli poprvé a tak nám ukázali, kde se dají pořídit ty úplně nejlepší fotky Škoda jen, že obloha nebyla modrá, to už by bylo úplně bez chyby. Po necelé hodině focení jsme se vydali zpět stejnou cestou a vychutnávali si pohledy na ledovec Folgefonna a na druhou stranu na Hanrdangervidu. Vzadu Folgefonna, vpředu holubička. Nakonec jsme si náhorní plošinu prohlédli z několika stran, ale díky nepřízni počasí jsme se do vlastního národního parku nedostali. Vstup do Hardangerviddy ze severu NP Hardangervidda na nás však snad ještě nějaký pátek počká Vidda je však daleko rozlehlejší než samotný národní park. Části, které jsme prošli a viděli však do národního parku nepatří, neboť zde jsou stopy po činnosti člověka, kdy na vás sem tam vykoukne malá přehrada, jezera jsou regulována a skály budou zřejmě provrtány mnoha tunely pro svedení vody k elektrárnám. Martin představuje kolo z turbíny vodní elektrárny a hráz jezera nad Tyssedalem.