Forrest Gump? 2.7.2010 autor: Petr Volf zdroj: Víkend HN Neumím tak dobře běhat S Obamou, nejvlivnějším mužem světa, telefonoval v pyžamu, při jednání nepodlehl nadutému Sarkozymu, s přehledem oponoval strašlivému Questovi ze CNN. A Topolánek se na něm definitivně odrovnal. Jan Fischer, který byl nejprve považován za sezonní loutku, záhy ukázal, že politika se dá dělat jinak, než jsme dosud byli zvyklí. Když jsem s ním ve Strakově akademii dělal rozhovor, ani jednou neucukl. Odpovědí ani pohledem. Bylo na něm vidět, že má dostatečné sebevědomí. Jakmile do interview vstoupil tiskový mluvčí a upozornil jej, že by měl končit, protože za dveřmi čeká ministr financí, klidně pokračoval dál: Dám vám ještě pět minut, protože jsem z gruntu hodný člověk, prohlásil. Na samotném začátku jsem byl překvapený, jak se zdál unavený. Trochu mě děsíte. Vypadáte hrozně unaveně, říkám mu. Bodejť bych tak po tom roce nevypadal. Řekl bych, že je to taková akumulovaná amortizace. A už se těším, že z toho půjdu brzy pryč a tohle všechno ze sebe setřepu. Akumulovaná amortizace, takové spojení jsem ještě neslyšel. Jan Fischer má svůj slovník a jemný humor. Do kondice se dostal prakticky okamžitě, rychle ožil a během rozhovoru bohatě gestikuloval. V jednu chvíli se zadíval na mapu, kterou měl na zdi po pravé ruce: hledal místo ve Slezsku, kde byl lágr, v něm za války věznili jeho otce. Když přemýšlím o vašem příběhu, mám pocit, jako bych sledoval nějaký film, jehož hrdina, nenápadný úředník, se během jednoho dne vyšvihne na špičku politické elity země. Vnímáte to taky tak? Já ten svůj film nestíhám, možná na to ale dojde, až budu mít větší odstup a budu o tom moci víc přemýšlet. Teď jsem ještě příliš ponořený v pořád ještě probíhajícím příběhu. Viděl jste film Forrest Gump? Dokonce několikrát. Na tenhle snímek jsem si v souvislosti s vaším vzestupem několikrát vzpomněl. Tedy ne že bych vás podezíral z autismu nebo nějaké psychické nedostatečnosti, kterou se hrdina filmu vyznačoval, ale zaujalo mě, jak samozřejmě jste se pohyboval mezi mocnými světa a podával si s nimi ruku: jako byste do té doby nic jiného nedělal. Já neumím tak dobře běhat jako Forrest Gump.
Když vám telefonicky americký prezident Obama oznamoval, že USA odstupují od budování radaru v Česku, tak volal k vám domů? Ano. Ono už to bylo v poměrně pozdních hodinách, jestli se nemýlím. Co jste měl na sobě, když jste zvedl telefon. Byl jsem v pyžamu. Ono se to pořád oddalovalo, zjišťovalo se, kdo komu bude volat, jestli vůbec Obama nebo ministryně zahraničí nebo někdo jiný z americké administrativy. S Poláky jsme dávali v diplomatických kanálech hodně najevo, že by to mělo být na nejvyšší úrovni, takže jsme se snažili, aby to oznámil prezident premiérovi, který je v našich podmínkách šéfem exekutivy. To se vyjasňovalo poměrně dlouho, pak se nic nedělo, a protože už jsem měl všechno, co mě na druhý den čekalo, nastudované, tak jsem pravil, že jdu spát. A fakt jsem to šel zrealizovat. Načež zavolali, že prezident Obama bude na lince za dvacet minut - proč bych se měl převlékat? Ale zase abych neměl ramena přes celá záda! Bylo to sice v době, kdy už jsem měl zase sebou kontakty s evropskými šéfy, řízení Evropské rady, spoustu důležitých návštěv doma i v zahraničí, jenže když vám v noci zavolá Obama, bez překladu, tak to úplně klidný nejste. Byl právě tenhle telefonát nejbizarnějším zážitkem vašeho života? Jo, určitě. Ještě že to nebyla videokonference. Ale to bych pyžamo na sobě neměl. Zpráva, kterou sděloval, byla závažná. Byl jsem rád, že jsem mu stačil říct, že pevně doufám, že to neznamená zastavení spolupráce na know-how a jeho výsledcích, které s tím souvisely. Byl jsem rád, že jsem to nevyslechl jenom jako nějaký Honzík v sedmém poschodí na Barrandově, ale že jsem mu stačil sdělit kromě zdvořilostních frází také něco jiného. Když jsem se s ním v Praze setkal naživo, už jsem byl na něj dobře připravený. Jak jste se cítil, když jste dělal pro CNN rozhovor s Richardem Questem, který je na české poměry hodně tvrdý? To je jako skládat těžkou zkoušku, on zpovídaného hypnotizuje, cení na něj zuby a tím, jak je připraven, působí dojmem nemilosrdného soudce. To bylo před rokem v Londýně, když jsem byl u Gordona Browna. Jakmile si mě Quest vytáhl na rozhovor, uvědomil jsem si, že jde opravdu do tuhého a končí sranda. Najednou - občas to mívám - jsem si řekl, že to prostě musím zahrát. Zahraj to znovu, Same! Takže jsem se rozhodl, že to s Richardem Questem odehraju se vším všudy, to znamená s výraznou gestikulací, nonverbální komunikací. Obsah jsem nepodceňoval, ale šlo o to nenechat se zahnat do kouta, a to se povedlo. Když jsem poprvé jednal se Sarkozym, pár lidí si myslelo, co tam s ním asi bude ten cvok statistickej dělat? Navíc nám okolnosti nebyly nakloněny, přiletěli jsme o hodinu později, protože vládní letadlo nezvládalo silný protivítr ze západu. Šel jsem na to stejně jako s Questem, protože Sarkozy je velký mimik, a tak jsem se rozhodl, že jím budu také. Jsem známý tím, že když si sednu na ruce, tak nepromluvím, takže
pracovat s rukama mi nedělalo žádné potíže. Ale trému musíte mít, protože kdo nemá trému, většinou nedopadne dobře, to vám řekne každý od kumštu. Proč jste se neodstěhoval do Kramářovy vily, kterou můžou čeští předsedové vlády užívat nejenom k bydlení? Je to sice hezký hotel, ale já nechci bydlet v hotelu. Chci bydlet doma, na sídlišti, kde mi nic nechybí a s lidmi slušně vycházím. Bydlíte pořád v paneláku? V posledním patře, odkud mám krásný výhled na Prahu. Neměnil bych to. Kramářova vila nicméně nabízí panorama, s nímž může soupeřit jen Pražský hrad. Nebo jste si toho nevšiml? Souhlasím, ten výhled je určitě hezký, občas si ho dopřeju, když tam mám oficiální jednání a někoho si na ně do vily pozvu. Měli jsme tam také úžasnou oslavu devětadevadesátých narozenin režiséra Otakara Vávry a byla tam spousta příjemných lidí z kumštu a kultury. V Kramářově vile jsem přijímal olympioniky a taky jsem do ní pozval hokejisty, kteří vyhráli mistrovství světa. Zdá se mi, že si úspěchy sportovců docela užíváte Nevím, jestli si to přímo užívám, ale tím, jak už sám nesportuju, si jich ohromně vážím. Umějí obstát v nejtěžší konkurenci, aniž by o tom nějak zbytečně mluvili. Třeba Martina Sáblíková, byť je ještě mladá, je naprosto úžasná a nevídaná osobnost. Skvěle se s ní mluví a je báječné mít možnost se s ní setkat. Vnímám její výkon, profesionalitu, schopnost vyhrát. Být první. Jak pravděpodobné bylo podle vás, odborníka zabývajícího se statistikou a matematikou, že právě vy se stanete předsedou vlády a na více než rok klíčovým mužem v zemi? Tak tomu říkáme ve statistice buď outliers, odlehlé pozorování, nebo řídký jev, to znamená jev s nízkou pravděpodobností. Někteří filozofující statistici, jako například Nassim Taleb, to nazývají efektem černé labutě. Jde zkrátka o něco, co má obrovsky malou pravděpodobnost, nikdo to neočekává, a přitom to má poměrně silný efekt. Jsou na to slušné teorie a odborné práce. Řekl bych, že to, co se přihodilo, je něco mezi černou labutí a řídkým jevem. Surrealisté jako André Breton užívají pro něco, co se nemá stát, ale přesto se to stane, protože to bylo nemožné jenom zdánlivě, termín objektivní náhoda. Zní to jako protimluv, nicméně když se na některé jevy podíváme zblízka, tak to vypadá, že vlastně ani nahodilé nejsou. Objektivní náhoda nemusí být protimluv. Je na tom vidět, jak mezi uměleckým a vědeckým viděním světa existuje blízkost. A statistika je někde mezi nimi, protože je to ve své podstatě věda o nejistotě. Není o determinismu typu když a, tak b a jenom
b, ale je to když a, tak b - ale s nějakou nejistotou nebo pravděpodobností. A to je přece krásné, protože takový je svět. Proto statistika nesmírně ovlivnila astronomii, astrofyziku, medicínu a další obory, kde se používala k vyhodnocení nejrůznějších jevů. Zdá se mi, že umí svět uchopit podobně jako kumštýři, a tudíž mi není jasné, jak někdo může tvrdit, že je to nudná věda nebo jenom nějaké sčítání nesmyslných čísel. Kvůli těmto předsudkům lidi nemohli pochopit, že vybrali statistika a postavili jej do čela vlády. Strašně mě štvalo, že jsem v komentářích po mém nástupu četl bezdůvodný až despekt k tomuto oboru. Nejsem tomu schopen porozumět. Možná že jste se stal premiérem také proto, abyste mohl statistiku propagovat či polidštit a být jejím popularizátorem? Pravdou je, že mě tyhle negativní postoje začaly hodně nakopávat. Bral jsem to jako výzvu obhájit svým počínáním i statistiku jako takovou. Faktem je, že statistici nejsou považováni za velké bohémy. Na druhou stranu matematici bývají zase v umění představováni jako poněkud výstřední osoby. Jak to tedy je? Musí se to vždycky brát případ od případu, každý člověk je jiný a nelze zobecňovat. Můj táta strávil jednadvacet let v jedné kanceláři v Matematickém ústavu Akademie věd v oddělení matematické statistiky, a protože jsem tam za ním často chodil, tuhle atmosféru jsem nasával vlastně od dětství. Váš otec, Otto Fischer, patří k nejvýznamnějším českým matematikům, ale kupodivu není zaznamenán v žádné encyklopedii a informace o něm jsou velmi kusé, spíš žádné. Jak je to možné? Protože žil v době, kdy se tolik nenosil píár, a on si ani žádný marketing nedělal. To nic nemění na skutečnosti, že jeho práce byla zcela originální. Byl to první člověk, který v této zemi psal o takzvané faktorové analýze, kterou dnes běžně v matematické statistice používáme, učí se to na všech fakultách, jež se zabývají statistikou. Mám dokonce jeho poznámky, které se kupodivu zachovaly, tlusté sešity z terezínského ghetta, do nichž si pečlivě zaznamenával svoje výpočty. Statistiku tam dokonce přednášel, ale svoje poznatky zveřejnil až v roce 1947. Nejdůležitější je, že v šedesátých letech vybudoval naprosto originální československou aplikační školu o užití matematické statistiky v genetice a ve šlechtitelství. Měl svoje studenty i následovníky. Nebyl jenom teoretik, měl obrovské pochopení pro aplikace. Jediné, pro co neměl pochopení, byla oficiální statistika. Neboli vaše doména. To, čím jsem se celý život živil. Otec zemřel v roce 1975 a nevím, jestli by měl z toho, že jsem se stal šéfem Statistického úřadu, radost. Jak si představoval vaši budoucnost? Vždycky si mě projektoval do vědecké kariéry a výuky, do kantořiny.
A jak jste si představoval svoji budoucnost vy? Uvažoval jste vůbec někdy, že byste na něj nenavázal a věnoval se něčemu jinému? Měl jsem takové období. Studoval jsem sice na matematickém gymnáziu na náměstí Míru - lepší školu jsem v životě nenavštěvoval - ale od druhého do třetího ročníku jsem dával hodně najevo, že bych šel studovat češtinu, gramatiku, literaturu, protože mě to velmi bavilo. Rozhodl jsem se nakonec jinak. Co jsou to ortogonální polynomy, na které byl váš otec expert? Přiznám se, že mně jsou tyto pojmy poněkud vzdáleny Mně už pomalu taky začínají být vzdáleny! Ale jde o matematicko-statistickou konstrukci, kde zachytíte svět nějakou soustavou velmi rafinovaných rovnic. Je to v podstatě čistá matematika, která se statistikou souvisí poměrně volně. Když svou práci o polynomech publikoval, bylo mu pouhých pětadvacet let. Matematice se věnoval od začátku naprosto naplno. Přitom neměl jednoduchý život, pocházel ze skromných vesnických poměrů, a když přišel do Prahy, žil ve stísněných materiálních podmínkách, řekl bych až v bídě. Vystudoval pojistnou matematiku, matematickou statistiku, ale protože byla krize, tak neměl místo, živil se kondicemi To všechno ho ale posílilo a byl to možná jeden z hlavních důvodů, že nakonec za války přežil hrůzy nacistických lágrů. Jak dlouho v nich byl? Dohromady byl dva roky v Terezíně, Osvětimi a ještě v lágru Gross Rosen ve Slezsku, to byl pracovní tábor, kde se opravovaly letecké motory. Tohle všechno přežil, ale nikdy o tom moc nemluvil. V Osvětimi se mu především povedlo projít Mengeleho selekcí, která rozhodovala o životě a smrti. Pomohla mu dobrá fyzická kondice? Ta nikoho nespasila. Zachránila ho tehdy ryzí pravda, to byla jedna z mála věcí, které mi o Osvětimi řekl. Mengele byl tenkrát... nechci říct že v lepší rozmaru... a otce se zeptal, jaké má povolání. Odpověděl, že je matematik. Mengele zamumlal něco ve smyslu, že by někoho takového možná mohli potřebovat, a poslal ho z rampy na správnou stranu. Takhle to tam chodilo. Nacisti k tomu, aby mohli realizovat své plány, statistiky potřebovali. Čísly byli posedlí Velkoněmecká říše a statistika je specifické téma. Shodou okolností jsem byl v roce 2005 v Berlíně na konferenci Mezinárodního statistického institutu, což je obrovská akce, kde se sejdou až dva tisíce odborníků. Jeden den byl věnovaný statistice za nacismu a statistice v éře Německé demokratické republiky. Nepropadl by tam špendlík, jak byl přednáškový sál zaplněný. Hovořilo se o různých deformacích statistiky - při sčítání lidu nebo jak se dají zneužívat data. Naprosto šílené bylo, jak Němci statisticky nakládali se židovskou komunitou, protože to bylo založeno na
principu sečti se sám, osoby i majetek, a my tě pak na základě výsledků připravíme o obojí, nejprve o majetek, potom o život. To je naprosto nevídané, v té hrůze, která panovala, šlo o hrůzu hrůz. Statistika se tak jako obor zpronevěřila svému poslání. I proto neměl můj táta oficiální statistiku v lásce, měl k ní odpor. Viděl, jak se dá zneužít k nejšílenějším účelům a nejstrašnějším koncovkám. Než odešel do Terezína, byl zaměstnancem pražské židovské obce jako šéf oddělení statistiky. Musel vypracovávat hlášení, která nosil na úřad pro židovské vystěhování, kam občas přijel i sám veliký špeditér Eichmann. Já se tím zabývám, protože bych chtěl o tom vědět víc, ale rok jsem neměl čas se téhle problematice věnovat. Dal vám otec nějakou radu, podle níž byste se mohl v životě řídit? Mám na mysli koncentrované moudro typu nebát se a nekrást a podobně. Byl jsem dítě starších rodičů, máma mě měla v téměř jednačtyřiceti letech, a byl jsem jedináček. Protože si byli vědomi, jaké nebezpečí hrozí jedináčkům, tak velmi dbali na to, aby mě nerozmazlovali. Od tří let mě posílali do školky, a jestli mám z něčeho trauma, tak je to z prvních dvou let ve školce. Trvali na tom, abych do ní chodil. Nebyli žádní velcí sportovci, ale chtěli, abych uměl plavat, lyžovat, jezdit na kole a bruslit. Nechtěli, abych trpěl neohrabaností, a já jsem docela rád sportoval, byť to ode mě teď zní asi divně, protože se sportovním aktivitám úspěšně vyhýbám. Ale že by mi dali nějaké heslo do života, to se nenosilo, otec byl strašně skromný a neokázalý. Miloval fotbal, v mládí ho hrával, systematicky mě na něj začal brát, jakmile jsem bradou přesáhl klandr v místech k stání. Komu jste fandili? Spartě. Celá naše famílie svorně fandila Spartě. To bych do vás neřekl: na sparťana se mi zdáte jaksi málo agresivní a konfliktní. My sparťani máme bohužel špatnou pověst. Na fotbal se rád podívám, ale vzhledem k tomu, co se na stadionech děje, na zápasy nechodím. Táta si ale pečlivě vedl přehledy všech zápasů, výsledků, bodů. Sázel jste někdy na sportovní výsledky? Nikdy. Jsem šíleně nesázivý člověk. Můj nejmladší syn si ale rád vsadí, na koně třeba. Vsadil si i na výsledek voleb a prohrál. Samozřejmě, naštěstí nám nevyraboval domácí kasičku. Naše rodina je taková nehazardní, nehráli jsme nikdy ani karty, ale dokonce ani šachy. Táta snad ani nevěděl, jak se má táhnout správně figurkami. Ještě jsem nepochopil, jak je možné, že jste se ve vládě okamžitě tak dobře orientoval. Jak jste se na vládnutí připravoval? V jistém smyslu jsem byl připravený víc, než to asi bylo vidět. Zase takový Marťan jsem nebyl.
To je jisté, protože v opačném případě by se s vámi nejspíš okamžitě spojil Jiří Paroubek... Tak to opravdu nevím Když jsem byl v Bruselu jako premiér poprvé, tak jsem se nemusel ptát, kde je budova Rady, kde je parlament nebo budova Komise. Protože statistika je tak trochu jako systém měr a vah a já jsem měl v minulosti na starosti styky se statistickým úřadem Evropské unie Eurostat. To, jak funguje administrativa, jsem věděl poměrně detailně, protože šéf statistického úřadu je pravidelně zván na schůze vlády a já za své šéfy - jako místopředseda - na ně chodil od roku 1990. Jsem tudíž pamětník všech vlád, které tady v posledních dvaceti letech zasedaly. Díky tomu, že byla svržena vláda Mirka Topolánka, jste se stal premiérem a díky tomu, co na vaši adresu Topolánek řekl - že jste Žid, který uhne kvůli svému charakteru - následně odešel z politiky. Není to další podivuhodný paradox? Samozřejmě s vámi souhlasím. To, co řekl, ale byla jen rozbuška. Nebyla to příčina. Považoval jste to, co po jeho výroku následovalo, za jistou satisfakci? Z politiky začali najednou mizet staří válečníci. K tomu vlastnímu výroku se nechci vracet, protože jsem si na něj zachoval stejný názor, jaký jsem na něj vyjádřil v den, kdy byl zveřejněn. Nic se nezměnilo ani o desetinu milimetru. Ale to, že se politika změnila, je určitě dobře. Onen výrok byl jeden ze spouštěcích efektů, které dokonaly volby, protože během několika hodin odešla z české politiky řada čelných osobností. Podle mě jste se výrazně podílel na určité změně politické kultury v zemi jakousi noblesou a obyčejnou slušností. Byl to váš záměr, vsadit na věcný styl? Snažil jsem se chovat normálně, v čem jsem byl vychovaný a jakou mám konstituci. To už se v člověku nevymění No, vymění, právě v politice se i konstituce lidí proměňují až ďábelsky rychle, čemuž jsem se chtěl vyhnout, a proto jsem už ani dál s politikou obcovat nezamýšlel. Chtěl jsem si zachovat zdravý rozum a brát věci tak, jak šly. Samozřejmě jste pod velkým tlakem, a to nejenom politiků, ale stejnou měrou médií. Když jsem si přečetl, co o mně napsali, to byla někdy extáze vzteku, která ale za chvíli vyprchala. Spíš jsem cítil tlak v tom, že jdete na tiskovku nebo do televize a nemůžete odpovídat jako Honza Fischer. Politika bývá někdy přirovnávána k divadlu. Chodíte do divadla? Často. Dokonce jsem se během vládní služby do divadla dostal tolikrát, že to bylo možná víckrát než předtím za patnáct let. Nechodím na golf, ale nějaký ventil nebo relax mít musím, a protože dostávám hodně pozvánek na divadelní premiéry, tak toho využívám, abych touhle formou nabral sil.
A navštívil jste Odcházení od Václava Havla, které režisér Radok výtečně inscenoval v Divadle Archa? Přiznám se, že Odcházení jsem neviděl. Tak to je chyba. Myslíte, že bych to mohl použít jako metodickou příručku pro odchod vlády? Přesně na to myslím. Podle mě se dá s odcházením vyrovnat dobře Možná líp než s přicházením. Aby také ne, vždyť od září budete viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj. To je tak snadné přestoupit z jednoho postu na druhý a vést banku? Snadné to není. K budoucnosti se vždycky chovám s pokorou, jak říkal Vladimír Špidla. Místopředseda má na starosti komunikaci, propojování centrály s rozvojovými zeměmi, ale také se středoevropskými zeměmi a následně vztahy mezi bankou a Evropskou unií. Není to tradiční bankéřské řemeslo, ale spíš analytické, komunikační, což mi sedí, poslední rok se v tom dá dobře zúročit. O to místo byl samozřejmě z řady zemí obrovský zájem a jsem rád, že jsem si ho sám vysoutěžil. A teď mě prosím omluvte. Čeká mě ministr financí já jsem na něj během toho rozhovoru zapomněl. Jan Fischer (* 1951) Studium na národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze ukončil absolutoriem oboru statistika a ekonometrie v roce 1974. Po vysoké škole nastoupil do statistického úřadu, kde pracoval do počátku osmdesátých let jako výzkumný pracovník. Roku 1990 se stal místopředsedou Federálního statistického úřadu, po vzniku samostatné České republiky místopředsedou Českého statistického úřadu. Od počátku 90. let vedl týmy zpracovávající výsledky parlamentních a komunálních voleb. Na starosti měl i styky se statistickým úřadem Evropské unie Eurostat. Na jaře 2001 pracoval v misi MMF, která zkoumala možnosti budování statistické služby ve Východním Timoru. V dubnu 2003 se stal předsedou Českého statistického úřadu. Předsedou vlády byl jmenován prezidentem republiky 9. dubna 2009 a 25. června 2010 podal její demisi. Jan Fischer je podruhé ženatý a je otcem tří dětí.