LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE ADVENTNÍ

FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE ADVENTNÍ 2. PROSINCE 2018 K tobě pozvedám svou duši, Hospodine. Eucharistie nad relikviemi sv. Mikuláše, krypta katedrály v Bari, Itálie, Peregrinatio ad Portam Fidei, 5. července 2012. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v odpověď na Ježíšovu výzvu: Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka, prosme: L: PANE, UKAŽ NÁM SVÉ MILOSRDENSTVÍ A DEJ NÁM SVOU SPÁSU. Ty, jenž jsi ústy proroků připravoval naplnění svých slibů vůči starozákonnímu Izraeli, že vzbudíš Davidovi zákonitý výhonek, který ponese jméno: Hospodin je naše spravedlnost, uveď i náš svět na cesty spravedlnosti a míru. Ty, jenž jsi dobrý a dokonalý, hříšníkům ukazuješ cestu a pokorné vedeš k správnému jednání, pouč o svých stezkách i nás, kteří očekáváme advent tvého Syna. Ty, jenž se důvěrně stýkáš s těmi, kdo se tě bojí, upevňuj naději Církve, aby byla světlem národům, sužovaným terorizmem, strachem a očekáváním toho, co má přijít. Aby všichni, kdo slouží při předávání víry aktivně, v dialogu se světem kultury nacházeli jazyk vhodný pro naši dobu. Aby křesťané pěstovali ve svém srdci hlubokou touhu po živém Bohu. Ty, jenž jsi budoucím věkem všeho tvorstva, dej našim zesnulým dojít slávy nebes. K: Věčný Bože, tvé jednání je láska a věrnost. Rozhojňuj v nás stále více lásku, abychom v bdělosti srdce očekávali tvůj advent. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE ADVENTNÍ 9. PROSINCE 2018 Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost. Eucharistie ve Svatém Nazaretském domku, Loreto, Itálie, Anni Paulini Peregrinatio, 4. července 2009. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slyšeli jsme hlas volajícího na poušti; proto s upřímností srdce připravme cestu Pánu a jeho všemohoucnosti svěřme vše, co trápí náš svět: L: PŘICHÁZEJÍCÍ, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Ty, jenž jsi v konkrétním okamžiku dějin oslovil na poušti Jana, syna Zachariášova, aby hlásal křest pokání, dej zaznít svému Slovu i ve vyprahlých srdcích našich dnů. Ty, jenž jsi rozkázal snížit odvěké pahorky a srovnat údolí, aby tvůj lid kráčel bezpečně ke spáse, nauč i dnešního člověka svým stezkám. Ty, jenž jsi Jeruzalému odňal roucho žalu a soužení, a oblékl jej v ozdobu věčné slávy, naplň svou Církev radostí z velkých věcí, které konáš, aby i ona byla zdrojem radostné naděje pro národy světa, sužované terorizmem a strachem z budoucnosti. Aby všichni, kdo slouží při předávání víry aktivně, v dialogu se světem kultury nacházeli jazyk vhodný pro naši dobu. Aby křesťané pěstovali ve svém srdci hlubokou touhu po živém Bohu. Ty, jenž jsi slíbil, že každý člověk uzří Boží spásu, dej věčný život našim zemřelým. K: Všemohoucí Bože, dej ať stále více roste naše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abychom uměli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků vykonaných ve spojení s Kristem Ježíšem ke tvé chvále a slávě. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE ADVENTNÍ 16. PROSINCE 2018 Plesejte a jásejte, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele. "Ó Moudrosti, která vycházíš z úst Nejvyššího, ty se rozpínáš od jednoho konce světa k druhému, ty mocně a mírně řídíš všechno: přijď a nauč nás cestě rozumnosti!" S kardinálem Špidlíkem (nar. 17. 12. 1919) v papežské kapli Redemtpris Mater, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, Papežský palác, Vatikán, Řím, Itálie. 13.června 2007. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slyšeli jsme hlas volajícího na poušti; proto s upřímností srdce připravme cestu Pánu a jeho všemohoucnosti svěřme vše, co trápí náš svět: L: PŘICHÁZEJÍCÍ, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Ty, jenž jsi v konkrétním okamžiku dějin oslovil na poušti Jana, syna Zachariášova, aby hlásal křest pokání, dej zaznít svému Slovu i ve vyprahlých srdcích našich dnů. Ty jsi před 99 lety - kdy křesťanskými chrámy zněl hlas antifony Ó, Moudrosti, která vycházíš z úst Nejvyššího, - dal spatřit světlo světa Tomáši kardinálu Špidlíkovi, dej, ať má účast na tvé slávě, a vyprosí nám dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat. Ty, jenž jsi erchomenos Přicházející, veď den co den naše smýšlení i jednání, abychom tak napomáhali k završení dobrého díla, které jsi v nás započal. Aby všichni, kdo slouží při předávání víry aktivně, v dialogu se světem kultury nacházeli jazyk vhodný pro naši dobu. Aby křesťané pěstovali ve svém srdci hlubokou touhu po živém Bohu. Ty, jenž jsi slíbil, že každý člověk uzří Boží spásu, dej věčný život našim zemřelým. K: Všemohoucí Bože, rozhojni v našich srdcích svůj pokoj, převyšující všecko pomyšlení a uchraň naše srdce i myšlení v Kristu Ježíši našem Pánu. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE ADVENTNÍ 23. PROSINCE 2018 Bože obnov nás, rozjasni svou tvář a budeme spaseni. Eucharistie u jeskyně Zvěstování Páně v Nazaretě, Nazaret, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 27. února 2013. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s pokorou Pánovy služebnice připojme svůj hlas k modlitbě Církve: L: PANE, PŘIJĎ A ZACHRAŇ NÁS. Ty, jenž jsi dal zaznít z úst Alžběty radostnému chvalozpěvu: Blahoslavená která jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo řečeno od Pána, dej své Církvi žít z víry ve tvé slovo. Ty, jenž jsi z efratského Betléma, maličkého mezi judskými městy, dal vzejít tomu, jehož původ je od věčnosti, nauč nás poznávat cesty své prozřetelnosti. Ty, jenž jsi erchomenos Přicházející, veď den co den naše smýšlení i jednání, abychom tak napomáhali k završení dobrého díla, které jsi v nás započal. Aby všichni, kdo slouží při předávání víry aktivně, v dialogu se světem kultury nacházeli jazyk vhodný pro naši dobu. Aby křesťané pěstovali ve svém srdci hlubokou touhu po živém Bohu. Ty, jenž jsi nám dal tělo, abychom plnili tvou vůli, oslav těla těch, kdo zesnuli ve spojení s tvým Synem. K: Všemohoucí Bože, dej, ať je v každém z nás Mariina duše, aby velebila tvé jméno i Mariin duch, aby navěky jásal v Tobě, svém Bohu. Skrze Krista našeho Pána. L:Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ JER 33,14-16 Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Hle, blíží se dni praví Hospodin kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu. V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: "Hospodin je naše spravedlnost." ŽALM 25 Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu. 2. ČTENÍ 1 SOL 3,12 4,2 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. (Bratři!) Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Nakonec pak vás, (bratři), prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše. EVANGELIUM LK 21,25-28.34-36 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka." 3

Konec světa Kdy bude konec světa? Na tuto otázku odpovídali a odpovídají docela konkrétně různé náboženské sekty, třeba Svědkové Jehovovi, kteří tvrdili, že k němu dojde v roce 1914, a když se nic nedělo, tvrdili, že v roce 1975, ovšem ani tentokrát k ničemu nedošlo. My víme, že konec světa jistě nastane, ale nevíme kdy to přesně bude. Evangelium první adventní neděle nás vyzývá k bdělosti a očekávání Božího příchodu a zároveň nás vybízí, abychom nepodlehli trendům světa a čistě pozemským hodnotám. Díky Církvi za advent, dobu radostného očekávání Krista, kdy máme trochu zvolnit tempo, zajet na hlubinu svého života, ptát se po pravých hodnotách. Svět neví co je to advent, neví pořádně ani kdy začíná a jaký je jeho smysl. Den ze dne, vlastně už teď, když vyjdeme z kostela máme vánoční výzdobu, v obchodech slyšíme koledy, lidé se honí po nákupech, shánějí dárky, jídlo, pití, a vánoce jsou jen o konzumu, takže po jejich slavení mají mnozí o pár kilo navíc, rozhozený žlučník, a bujarou náladu vystřídá šedost všedních dnů. Tak žijí pohané, ale ne křesťané. Advent je velkou příležitostí pro každého z nás, abychom se cvičili v připravenosti, očekávání našeho Pána. Celý život je vlastně čekání. Každý na něco čeká: nemocný čeká na zdraví, chudý na výhru, matka na dopis od dítěte. Někdy je čekání radostné. Má-li přijít vzácná návštěva, někdo, koho máme rádi, srdce se nám již chvěje touhou. Čekání však mohou být i úzkostlivá: někdo čeká na těžkou operaci, druhý na výrok soudu. Čekání může být i únavné: stojíme na nádraží, čekáme na vlak nebo v čekárně u lékaře. Ale je také čekání aktivní: třeba před slavností Božího Těla se na mnoha vesnicích dávalo všechno do pořádku líčili se domy, upravovaly se zahrady, cesty a chodníky, okna se zdobila květinami. Naše adventní očekávání má být radostné a aktivní. Chceme si znovu připomenout, že i kdyby se Ježíš tisíckrát v Betlémě narodil, ale nenarodil se v mém srdci, pak jeho narození bylo zbytečné. Prakticky to znamená prožít tento měsíc v aktivitě duchovní. Nepodlehnout horečnatému uklízení, vaření a pečení, ale věnovat více času Pánu Bohu a své duši. Dát do pořádku svůj vztah k Bohu, k bližním i k sobě ve svátosti smíření; prohlubovat svůj duchovní život účastí na mši svaté i ve všední den, obnovit nebo zavést společnou modlitbu s dětmi v rodinách. Přečíst si duchovní knihu nebo něco z Bible. Nezapomínejme ani na projevy lásky a pozornosti k našim bližním. Slova o lásce ve druhém čtení, ať se stanou i pro nás motivací k prožívání adventu. Návštěva bližního, abychom mu udělali radost, potěšili ho a povzbudili ho v jeho trápení, nebo dopis či pohlednice, pokud není možné osobní setkání. Láska je vynalézavá a proto vám přeji, aby letošní advent byl obdobím, kdy máme více času pro Boha i své bližní, více času na svou duši rosťme v lásce, která nás přivede k pravé křesťanské radosti. 4 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ BAR 5,1-9 Čtení z knihy proroka Barucha. Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha "Pokoj spravedlnosti" a "Vznešenost bázně Boží". Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlností, která z něho prýští. ŽALM 126 Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. 2. ČTENÍ FLP 1,4-6.8-11 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. (Bratři!) Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. EVANGELIUM LK 3,1-6 Slova svatého evangelia podle Lukáše. V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu." 5

Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA 6 "Připravte cestu Pánu" Myslím, že většina z nás ví, co je to alergie. Jedná se o přecitlivělost organizmu vůči různým látkám a vlivům. Víme, že je to nemoc nepříjemná a léčení trvá dlouho. Určitý stupeň přecitlivělosti se projevuje u nás všech, když se někdo stará o náš život. Děti v každém věku jsou alergické na různé invektivy a připomínky ze strany svých rodičů, dospělí zas na moralizování z úst svých kolegů, kteří jim něco vyčítají nebo napomínají. Často řekneme: Nikdo nemá právo mluvit do mého života. Je totiž můj a já si s ním mohu naložit, jak chci. My jsme dnes slyšeli výzvu sv. Jana Křtitele: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky. I vůči tomuto slovu bychom mohli zaujmout alergický postoj: Co se o nás stará sv. Jan Křtitel. Jenže toto stanovisko vlastně logicky navazuje na samého Pána Ježíše, jehož byl předchůdcem: Co je do mého života Pánu Ježíši? No a Pána Ježíše poslal Bůh Otec a tak by to skončilo: proč se do mého života plete Bůh sám? Ovšem v tomto případě bychom se podobali těm dvěma posedlým zlým duchem, kteří říkají Pánu Ježíši, když z nich chtěl zlého ducha vyhnat co je ti do nás, Synu Boží, chceš nás zahubit? Myslím, že po krátké úvaze je každému jasné, že bychom se dostali do bludného kruhu, ale také bychom zpochybnili pravdu o Bohu, že chce vždy jen naše dobro. Proto si dnes chceme znovu připomenout, že Bůh nás miluje jako dobrý otec, chce abychom byli šťastní a spokojení. Bylo by tedy absurdní odmítat tuto nabídku a nevyužít ji, pohrdnout jí nebo se doslova obrátit proti ní. Bůh nám dal totiž svobodu, díky které se můžeme rozhodnout tak či onak. Boží nabídku přijat nebo odmítnout. O všem rozhoduje naše ochota a spolupráce. Doufám, že nikdo z nás nepochybuje o tom, že Bůh chce jen jeho dobro, štěstí, spásu. Proto i slovo sv. Jana Křtitele chápe jako Boží výzvu: je třeba udělat pořádek ve svém nitru, odstranit překážky hříchy, abychom se přiblížili ke Kristu, protože jen tak budeme šťastnější a radostnější, zažijeme pokoj ve svém nitru. Prostředkem k tomu je svátost smíření. Dost často jako zpovědník však pociťuji, že jde kolikrát jen o zpověď tedy výčet hříchů za nějaké období, ale nejde o obrácení. Pamatujme si, že smyslem svátosti smíření (zpovědi) není vyjmenovat všechny hříchy a nedej Bože na nějaký zapomenout, ale hlavním smyslem je rozhodnutí žít lépe. Pokud toto chybí, pak raději nechoďme ke zpovědi, protože hrajeme divadlo před Bohem i před lidmi, kteří řeknou: vy to máte dobré, vy se z toho vyzpovídáte a hřešíte vesele dál. K čemu je taková zpověď dobrá? A mají

pravdu v tom smyslu, že vidí v naší zpovědi jen formalizmus, ale ne vnitřní obrat k lepšímu. Nejednou se také setkávám s výrokem: proč bych chodil ke zpovědi já žádné hříchy nemám. To je řeč toho, který má svědomí jak formanskou plachtu všechno si omluví, přizpůsobí, duchovně zaostal a své svědomí nevychovává v duchu Božího slova a je na vedlejší koleji. Udělal si své mínění desatera, jeho ego je tak silné, že Bůh a jeho vůle ho už vlastně nezajímají. Takový člověk už odmítl Boha a místo něho postavil sebe. Vezměme tedy vážně slova sv. Jana Křtitele jako dobrou nabídku ze strany Boží, jako starost našeho nebeského Otce o náš život a naše štěstí. Vykonejme si dobrou svatou zpověď, jejímž ovocem bude pokoj v duši a také radikálnější následování Krista ve službě Bohu a bližním. Amen. Maria neposkvrněná (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Měl jsem mluvit k mužům na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Oni sami mně navrhli, že si mohu zvolit dobrovolně i jakékoli jiné téma. Zdálo se jim, že je námět tohoto mariánského svátku vhodný pro odrůstající děvčata, ne pro dospělé muže. A když mluvím s pravoslavnými teology, ti zase namítají, že je to dogma nové, nevhodně formulované. Starý osvědčený titul Mariin je Panna nejčistší. Protože i muži mají smysl pro čistotu, hleďme se přiblížit k mariánskému svátku právě z tohoto hlediska. Je aktuální. Vždyť se tolik mluví o znečistěném vzduchu, o zašpiněných vodách, o udržování čistoty v městech, je tedy na místě, abychom si něco řekli o duchovní čistotě člověka. Očista, řecky katharsis, je prastarý náboženský pojem, známý i z Bible. V Mojžíšově zákoně bylo přísně zakázáno obětovat Bohu cokoli nečistého. Na vnitřní očistu srdce se soustředila literatura prvních křesťanských mnichů. Rozvíjejí to téma především ze třech hledisek: čistota myšlení, čistota od vášní, čisté vztahy k lidem. Začněme tedy otázkou, co je čistá mysl a jak ji udržíme. V duchu staré řecké tradice je člověk dokonalý především, když dobře myslí. Sokrates vyzýval mládež své doby, aby pila čisté víno, tj. aby hledala upřímně pravdu. Zlo podle něho je především z nevědomosti. Pro jeho žáka a obdivovatele Platóna i Bůh je čistá idea pravdy. Nesmíme se tedy zabývat tím, co nás od pravdy odvádí. Zní to dobře, ale tuze filozoficky. Křesťanský Bůh je věčná pravda a věčný život. Je tedy nečisté myšlení to, které nás od tohoto života odvádí. Mniši, kteří upřímně usilovali o věčný život s Bohem, dopodrobna vypracovali návody, jak se osvobodit od zlých a neužitečných myšlenek. Žili v samotě a tam se myšlenky v hlavě bohatě rojí, je potřeba naučit se rozlišovat mezi těmi, které nám slouží k životu od těch které osobu oslabují a život ubíjejí. Málo si uvědomujeme, jak je tato starostlivost o čistotu mysli aktuální v dnešní době. V přeplněných městech se jednotlivý člověk cítí velice často tragicky osamocen a přitom jej komunikační prostředky zavalují nesmírným množstvím zpráv, které nejsou nijak konfrontovány se skutečným životem. Jsou jako duševní strava, která zůstává nestrávená. Působí zvracení, odpor k tomu, co člověk slyší, pocity melancholie se mísí s chutí zničit to, co je v nejbližším okolí. Kolik odstrašujících příkladů nám podávají denní zprávy. 7

Jeden americký biskup říkával seminaristům: Zachoval jsem si víru, protože to, čemu jsem uvěřil, mělo teplo rodiny. Bylo to konfrontováno s čistým životem. Takové myšlení potřebuje dnešní svět. Obraťme však teď pozornost k druhému bodu, který jsme naznačili: očista od vášní. Myšlenky jsou přelétavé, rychle se střídají. Vášeň je stálá náklonnost k něčemu. Může to být i k dobrému, na příklad k hudbě nebo horolezectví. Ale obyčejně tím slovem označujeme sklon ke zlému. Řeckým terminem jí říkali pathos, pathe, tj utrpení. V klidných rozumných okamžicích piják nechce pít, ale přesto cítí, že ho proti jeho vlastní vůli něco v něm samém ke sklence přitahuje. Možná, že už svatosvatě slíbil, že už pít nebude, ale přesto slib nedodrží, vášeň v něm je už silnější než on sám. Zpívával se kdysi šlágr: Temně hučí Niagára, temně hučí do noci, komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci. To ovšem křesťané nemohli přijmout. Mniši proto usilovali o ideál, kterému říkali apatie, osvobození od zlých náklonností, duchovní klid a mír. Je to dosažitelné? Odpovídali: S pomocí Boží a s asketickým umrtvováním. V životopisech světců čteme příklady, jak se uměli hrdinsky zapírat. Obdivujeme to, ale nedá se říci, že by to přitahovalo k napodobení. Není nějaká snažší cesta? Všimli si i jiné okolnosti. Silná náklonnost může být i k dobrému. Nejsilnější vášeň je láska. Velká láska k jednomu umlčí jiné sklony. Ukažme si to na banálním příkladu. Mladík točil oči stále po děvčatech, pravý holkař. Ale nakonec se opravdově zamiloval do jedné a ostatní už jakoby neviděl, i když se na něho usmívaly. Světci udělali nakonec všichni podobnou zkušenost: opravdová láska k Bohu jim přinesla klid i uprostřed všelijakých jiných utrpení. To je také klíčem k pochopení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie. Anděl ji ujistil, že je plna milosti Ducha svatého, který je Duch lásky. Kde je jeho vliv v plnosti, tam ovšem není místo pro něco, co by mu odporovalo. Čisté srdce Mariino nepoznalo hřích a láska k Bohu ovlivnila všechny jiné sklony. Proto dokázala ke všemu, co od ní Bůh žádal, říci: Fiat, staň se mi podle slova tvého! Aktualita těchto úvah pro dnešek je zřejmá. Výchova mládeže i duchovní pokro nás samých musí směřovat k tomu, abychom využili příležitostí, kde se může uplatnit láska k dobru a ta sama sebou dorůstá do lásky k dobru nejvyššímu, k Bohu. Tam pak najdeme i čistotu vlastního srdce. Nakonec nám zbývá v naší úvaze to, co jsme označili jako třetí bod: čistota ve vztahu k ostatním lidem. Plyne to samo z předcházejícího: láska k Bohu je neoddělitelná od lásky k bližnímu. Člověk je od přirozenosti tvor společenský. Bez vztahu k jiným si nemůžeme opatřit ani to nejnutnější, co potřebujeme k životu; a to, co sami máme, nemůžeme uplatnit, není-li tu nikdo, kdo by to přijal. I zvířata bývají stádní. Tam se to děje pudově. Lidská osoba žije s druhými dobrovolně a v lásce. Někdo je velká osobnost, když má dobré vztahy s mnoha lidmi. Všichni jsou zajedno v tom, že by tomu mělo tak být, ale všichni pozorujeme, kolik je zla právě ve společnosti, kterou známe. Náš úsudek je okamžitě hotov: Lidé jsou zlí, takový je svět. Všecky vlády slibují, že to napraví, ale málo je těch, kdo jim věří. Kdo tu tedy obstojí? Odpověď je jednoduchá: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Blahoslavení, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími (Mt 5,8-9). Najít v tomto konkrétním světě Boha jako otce, je jediná možnost k pokojnému žití na zemi. 8

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ SOF 3,14-18A Čtení z knihy proroka Sofoniáše. Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla už se neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku. ŽALM IZ 12 Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy. Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména. Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele. 2. ČTENÍ FLP 4,4-7 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. EVANGELIUM LK 3,10-18 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Lidé se ptali Jana (Křtitele): Co máme dělat? Odpovídal jim: Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně. Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: Mistře, co máme dělat? On jim odpověděl: Nevybírejte víc, než je stanoveno. I vojáci se ho ptali: A co máme dělat my? Odpověděl jim: Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem. Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným. Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst. 9

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE ADVENTNÍ 10 1. ČTENÍ MICH 5,1-4A Čtení z knihy proroka Micheáše. Toto praví Hospodin: A ty, Betléme efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem. ŽALM 80 Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit! Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. 2. ČTENÍ ŽID 10,5-10 Čtení z listu Židům. Bratři! Když Kristus přicházel na svět, řekl: Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy. Po prvních slovech: Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu a přece to všechno se obětuje podle Zákona hned dodává: Tady jsem, abych plnil tvou vůli. To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. EVANGELIUM LK 1,39-45 Slova svatého evangelia podle Lukáše. V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!

Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Relikviář jesliček v bazilice Santa Maria Maggiore, Peregrinatio ad Loca Sanctitatis et Historiae, Řím, Itálie, 5.7.2018. Při jednou ekumenickém setkání se mi přiznal jeden dobrý přítel z evangelické církve, že se byl potají podívat do Lurd, aby uviděl, jak to tam chodí. Trochu jsem se podivil tomu potají : Je to pro vás skutečně tak těžké umět ocenit hodnotu mariánských pobožností? Přiznal se, že pro něho samého to je. Nemůže se zbavit dojmu, že se tím odsunuje do pozadí úcta k samému Kristu. Nediskutovali jsme dále. Ale já sám jsem přemýšlel o tom, jak oprávnit srozumitelněji to, co se říkají katolíci a pravoslavní, že je naopak mariánská úcta známkou pravověří. Pokusme se o to a začněme hodně zdaleka. Proč lidé od dávna věřili a se pokoušeli navázat styk s božstvem. První stupeň bychom nazvali dialogický, pokus o rozmluvu. Člověk, který si uvědomil, že existují nějaké vyšší bytosti, které mohou zasahovat do jeho života, má zájem na tom, aby s nimi navázal dobrý styk. Přinese jim dary, aby si je naklonil a zdvořile je požádá o pomoc v záležitostech, na které sám nestačí. Vidíme tu tedy dva základní prvky bohoslužby: přinášení obětí a prosebné modlitby. Slova rač přijmout, pohleď na nás laskavě, vyslyš nás, najdeme na nejstarších archaických nápisech v blízkosti svatyní. Protože jsou bohové tak uctívaní není divu, že se je někteří snažili napodobit a jim se vyrovnat, požadovat božskou poctu, jako i římští císaři. Ten pokus však bohové sami obyčejně tvrdě trestali jako svatokrádež. Ale lidé se nedali. Inteligentní myslitelé svým způsobem sesadili bohy z trůnu. Prohlásili je za symboly přírodních sil a vznešených idejí. Tak tomu bylo na konci starověku v římské říši. Filosofové uznávali jenom jednoho opravdového boha, tím je idea dobra a krásy nebo zákon celého vesmíru. Není tedy živou osobou. A jak tomu bylo u Židů? Neměli chuti zmenšovat dialogický charakter s Bohem Abraháma, Izáka a Jákoba a jeho odlišnost od člověka hájili tak houževnatě, že zakazovali dělat i jakékoli obrazy Boží. V této situaci se objevuje nové učení křesťanské, zvěst, že se Bůh stal člověkem. Není divu, že se toto tvrzení jevilo Židům jako pohoršlivé a pohanům 11

jako pošetilé. Ale přesto převládlo u lidu, římská říše se stala křesťanskou, dokonce i na školách inteligentů. Ti si ovšem nevěděli rady, jak smířit víru se starým uvažováním filosofickým. Pojem Boha a pojem člověka jsou logicky zcela neslučitelné: jak může být věčným někdo, kdo se narodil a umřel v čase, jak ho mohu nazvat všemohoucím, když podléhal lidským slabostem? Zdálo se tedy nutné, že je potřeba lidovou víru v Bohočlověka vysvětlit přijatelněji. Objevily se záhy dvě velké hereze: doketismus a arianismus. Doketismus navazuje na starou tradici židovskou. Bůh není člověk, ale když se lidem zjevoval, bral na sebe viditelnou podobu. Ale to bylo jenom viděni, ne skutečnost, pomůcka k umožnění dialogu s lidmi. Tak musíme chápat i Krista. V něm se Bůh zjevil ve formě člověka, aby k lidem lidsky promluvil, ale opravdovým člověkem nebyl. Proto se nakonec vznesl zase na nebe. Opačnou herezí byl arianismus. Ten je spíše v tradici filosofického výkladu božství: někteří lidé tak dokonale zosobní krásné ideje dobra a krásy, že vypadají božsky, ale zůstávají přesto jenom lidé. Tak prý bychom měli chápat i Krista. I když už ho lid uctívá jako Boha, je jenom bůh druhotný, podřadný. Ty dvě hereze byly tak rozšířené, že církev musela svolat koncily, aby se úředně potvrdilo, co křesťanská víra je a co není. Definitivní prohlášení podal koncil chalcedonský a opakujeme je ve vyznání víry, že je Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk. A jak se obojí spojí? V jedné osobě. Kristus sám má dvojí přirozenost: božskou a lidskou. Vyznání této víry bylo prohlášeno za znamení pravověří. Protože šlo o věc tak důležitou, koncilní jednání trvala dost dlouho. Před chalcedonským předcházelo usnesení v Efesu a tam bylo stanoveno, že Pannu Marii uctíváme právem jako Bohorodičku, tj. matku, která zrodila osobu, a ta je současně Bůh a člověk. Každý člověk má otce a matku. Kristus má otce na nebi a matku na zemi, proto je Bohočlověk. Víra v Bohorodičku je tedy také známkou pravověří. Každá opravdová víra má důsledek pro praktický život. Nebyli bychom křesťané, kdybychom evangelium jenom četli a nepovažovali je za pravidlo denního života. Ale jak tuto zásadu aplikovat na vyznání víry v Marii Bohorodičku? Velmi spontánně. Životnost člověka se projeví v jeho činnosti, je aktivní. Tím přetváří svět i sebe sama. Malíř namaloval obraz. Bílé plátno se stalo něčím novým, stalo se obrazem krajinky. A bylo-li to jeho první dílo, teprve nyní se stal malířem. Ptejme se ho, co ho k tomu přivedlo. Odpoví nám více méně takto: Přišla mi inspirace, že pohled na krajinu by měl lidem dávat radost k životu. Pokusil jsem se tu myšlenku vyjádřit v tomto obraze, vyjádřit to světlo radosti v pohledu zde z mého pohledu do kraje. Čtěme nyní v této souvislosti zprávu evangelia o početí Kristově. Anděl Marii zvěstuje, že se má stát matkou syna, který bude Mesiášem. Maria se ptá, jak by se to mohlo stát. Slyší, že to bude vlivem Ducha svatého. Bude to tedy inspirace v plném slova smyslu. Ta způsobí, že syn, který je jakoby bílé plátno lidství, se stane synem Božím a tím se změní i ona sama, svým lidským mateřstvím se stane rodičkou Boha. Otcové církve to vyslovili principem: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím. Malíři ikon to vyjádřili dvěma barvami: červená značí božství, modrá lidství: Kristus je tedy namalován v červeném šatě, přes který si přehodil modrý plášť, Bůh se stal člověkem. V obraze Marie jsou barvy naopak, její modré lidství je zahaleno červeným pláštěm božství. Stala se ideálním příkladem pravověří našeho duchovního života. Zůstaneme lidmi, naše jednání bude lidské, ale milost Ducha svatého jako stálá inspirace bude postupně všechno prozařovat božským světlem, abychom i my podle svého stupně došli k hodnost synovství Božího. Pak teprve budeme se plným právem zde na zemi modlit: Otče náš, který jsi na nebesích. 12

"Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v onen den světlo velké, aleluja." DOBA ADVENTNÍ S TOMÁŠEM KARDINÁLEM ŠPIDLÍKEM, S.J., čestným občanem Pustiměře a P. FRANTIŠKEM BENÍČKEM PONDĚLÍ PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ - 3. PROSINCE 2018 Když přišel (Ježíš) do Kafarnaa, přistoupil k němu (jeden) setník s prosbou: "Pane, můj služebník leží doma ochrnulý a hrozně se trápí." Ježíš mu řekl: "Přijdu a uzdravím ho." Setník však odpověděl: "Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: 'jdi', a jde, a jinému: 'přijď', a přijde, a svému služebníkovi: 'udělej to', a udělá to." Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: "Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království. (Mt 8,5-11) Pozoruhodný je výrok setníkův: Řekni jen slovo. Odůvodňuje to přirovnáními. Jako se poroučí vojákům, tak se dá předpokládat, že má Ježíš moc nad neviditelným vojskem, které působí ve světě. Ale ať už je za tím představa jakákoli, základní myšlenka je typicky biblická. Bůh stvořil svět svým slovem a dává moc slova všem, které pověřuje k nějakému úkolu. Ve Starém zákoně to byli především proroci. Mezi nimi vyniká Jeremiáš. Jeho Bůh ujistil, že si ho vyvolil už v mateřském lůně. Prorokem pro národy jsem tě ustanovil (Jer 1,5) a abys vytrhával a hubil, abys ničil a bořil, abys stavěl a sázel. (Jer 1,10), a to všechno silou slova. Co teprve říci o slovech Krista, který je vtělené Slovo Boží? Nebe a země pominou, ale jeho slova nepominou (srv. Mk 13,31), uchovají do konce světa svou sílu. A dnes? Co jiného je modlitba, kterou konáme skrze našeho Pána Ježíše Krista? Říkáme jenom slova, ale věříme, že těmi slovy uzdravujeme bídu světa. Setník, o kterém je dnes řeč v evangeliu byl pohanem, pocházel snad ze Sýrie, nevyznával žádné oficiální náboženství, a přesto víru v srdci měl. Navíc sympatizoval se Židy. Ze souběžného místa Lukášova evangelia víme, že nechal postavit Židům synagogu v městě Kafarnau. Možná se nám zdá zvláštní, proč setník nechtěl, aby Ježíš šel k němu do domu. Nebylo to kvůli nepořádku nebo z nějakého jiného důvodu. Důvod byl ryze náboženské povahy. Podle židovského zákona bylo Židům přísně zakázáno vstupovat do domu pohanů. Setník to věděl a jistě přemýšlel, jak by se to mohlo uskutečnit. Stejně jako 13

voják uposlechne rozkazu velitele, tak musí nemocné tělo poslechnout svého Tvůrce. S touto vírou předstupuje před Ježíše a ten si jeho víry velmi váží a neskrývá svůj údiv! Slova setníka nakonec přešla i do liturgie mše svaté. Před svatým přijímáním vyslovujeme jeho slova v upravené podobě Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel. Být člověkem adventu znamená podobat se setníkovi z evangelia očekávat veliké věci od Boha. Advent neznamená jen na sobě pracovat, ale vědět, že ještě lépe je věřit, že Bůh je mocný a může nás vyvést z každé nesnáze. Člověk, který má v srdci pokoj je šťastný, pokud ho nemá, je nešťastný. Cestu k pokoji, míru v sobě i kolem sebe, nám naznačuje prorok Izaiáš: poslouchat Boha, jeho slova, jeho nařízení. Litujme své neposlušnosti vůči Bohu, tedy svých hříchů. 10,21-24) ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ - 4. PROSINCE 2018 Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit." Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli." (Lk Na římském Kapitolu je dnes kostel nazvaný Ara coeli, (Oltář nebe). Tam je na jednom z antických sloupů nápis: Ex cubiculo Augusti (Z ložnice Augustovy). Tradice vypravuje, že měl císař sen v noci, kdy se narodil Kristus. Ráno pak dal rozkaz, aby postavili oltář neznámému bohu. Římané si totiž nakonec přivlastnili, přijali do státního náboženství všecky kulty, všecka božstva, která se na území říše vyskytovala. Mít bohy, bylo známkou, že vlastní i krajinu, které vládnou. Bůh Izraele se však v Bibli projevuje jako někdo úplně jiný. Není jenom neznámý, ale je i nepoznatelný všem lidem. Kdo jiný ho tedy může znát než Syn, pravý Bůh z pravého Boha? Ale je-li Ježíš Syn Boží, je nepoznatelný lidským rozumem i on. Apoštolové ho viděli, evangelium jej líčí, ale to jsou jenom vnější stránky jeho podoby. Božství tu jenom slabě probleskuje, jako na svatých obrazech. Jenom světci víc a víc Krista poznávají. A obyčejní křesťané? Podle stupně svatosti, víc modlitbou než studiem. Pán Ježíš děkuje svému Otci, že pravdy víry dává poznávat spíše lidem prostým, obyčejným, otevřeným k poznání a naopak učeným a nadřazeným jsou oči jakoby zamlženy, aby prohlédli a viděli. Velebím Tě Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým. V češtině máme dva podobné výrazy objevení a zjevení. Říkáme, že Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Nevědělo se, že ta země existuje. Plavčík však v dálce uviděl pásek země. Můžeme říci, že objev je naší zásluhou. Zjevení je však zásluhou toho, kdo k nám přichází. Nemůžeme říci, že Boha objevila Panna Maria, ale že Panna Maria se zjevila. Je zvláštní, zajímavé, že tato zjevení 14

bývají dána převážně dětem (maličkým). Kéž bychom i my byli jako děti, otevření pro poznání pravdy, touhy po novém poznání. Nenechme se vláčet životem, ale buďme stále plni očekávání nových věcí ve svém životě, buďme lidmi adventu, lidmi naděje. STŘEDA PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ - 5. PROSINCE 2018 Ježíš prošel kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoho jiných; položily mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele. Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: "Je mi líto zástupu, protože už tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. A nechci je nechat odejít hladové, aby je cestou neopustily síly." Učedníci mu řekli: "Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?" Ježíš se zeptal: "Kolik máte chlebů?" Odpověděli: "Sedm a několik malých ryb." Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Všichni se dosyta najedli a sesbíralo se ještě plných sedm košíků zbylých kousků (chleba) (Mt 15,29-37) Kdo pocítil lítost s hladovými, obyčejně objeví, že jemu samému se nedostává a že rozhodně nestačí k tomu, aby pomohl světu, který je v tak velké bídě. Proto obyčejně pokrčí rameny a řekne si pro útěchu: Co tu mohu udělat já, když by na tu nouzi nestačily ani velké organizace? Ale jsou i jiní, kteří i ze svého mála dají. Stává se pak zázrak. Druzí chudí je napodobí a vytvoří se řada pomoci, která rozmnoží první dar. Francouzský básník R. Follereau, apoštol malomocných, říkával, že Pán Bůh dal chudým velký dar: jiné chudé, kteří jim pomohou. Dar chudých chudým má vždycky zvláštní sílu a zvláštní poslání. A nerozmnoží-li ihned chléb, vždycky rozmnoží pocit lidské jednoty a Boží milost, která se stane novou tvůrčí silou ve světě. Prožívat advent znamená očekávat nové věci, vítězství dobra nad zlem v sobě i ve svém okolí a dějinami očekávat vítězství Krista nad smrtí, věčnou blaženost a spásu, tak jak to obrazem hostiny naznačil prorok Izaiáš. Z naší strany to vyžaduje neustálou bdělost nad svým životem, kterým rozhodujeme o své věčnosti. Pán Ježíš kudy chodil, všude dobře činil. Uzdravil všechny nemocné, a také nasytil zázračným způsobem zástupy, které mu naslouchaly. Všimněme si jedné maličkosti: Ježíš použil těch sedm chlebů a několik rybiček k tomu, aby nasytil zástupy. Jistě by se bez nich obešel, ale chtěl naznačit, že každý, kdo dává něco ve prospěch druhých, nikdy nestrádá, ba právě naopak je zahrnut velkým požehnáním. Říká se, že modlitbou nezmeškáš, postem nezhubneš a almužnou nezchudneš. Jistě máme osobní zkušenost, že pokud jsme něco obětovali pro druhé čas, své síly, peníze, námahu,... Bůh nám to mnohonásobně vrátil, nemluvě o tom, že se jedná především o skutky, které jsou tím jediným, čím se můžeme prokázat na věčnosti. Jak je pravdivé, co říkal už tatíček Stojan: Mám jen to, co jsem dal. Také sv. František Xaverský, patron misionářů, je nám zářným příkladem František 15

Xaverský byl členem vysoké navarrské šlechty, studoval na nejlepších školách a univerzitách, sestupuje mezi nejchudší do bídných čtvrtí svých misijních oblastí. Přizpůsobuje se jejich mravům a zvykům, učí se jejich řeč a přivedl ke Kristu mnohatisícové, desetitisícové zástupy. ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ - 6. PROSINCE 2018 Ježíš řekl svým učedníkům: "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - i zřítil se a jeho pád byl veliký." (Mt 7,21.24-27) Domky na písku názorně vidíme v Africe např. v Zaire. Okolí Kinshasy je písčité. Když pak přijdou letní lijáky, provalí se prolákliny, do kterých se snadno sesune, co stojí na okraji a nemá hluboké základy. Taková půda je tedy symbolem proměnlivosti, nestálosti, nebezpečí. V mravním životě má tato nestálost ovšem mnoho stupňů. Manželství spojené jenom na lehkomyslných pocitech končí rozlukou. Říká se proto: Nedejte se unést citem, musíte se svobodně rozhodnout a mít pevnou vůli! Ale i ta pevná vůle není vždycky tak pevná, jak by se zdálo. Člověk se totiž mění, začne věci vidět jinak a změní své rozhodnutí, o kterém tvrdil, že je na věky. Potřebuje tedy i lidská vůle oporu. Tou pak jsou Boží přikázání. Býval v modlitebních knížkách obrázek Krista jako zahradníka, který přivazuje k mladému stromku opěrný kůl. Nedělá to proto, aby jeho růst omezil, ale právě upevnil, aby se nezlomil ve větru. Takový je smysl přikázání. Stavět dům svého života na skále znamená položit jeho základ na Bohu. Pak mě nemohou ovlivňovat soudy a mínění druhých. Nemáme stavět na tom, co si o nás myslí, jestli nás chválí nebo haní, ublíží nebo zraní. To všechno zasáhne naše emoce, zraní nás to, ale základem to neotřese; sice to bolí, ale do vnitřního prostoru mého já nemají podobné věci přístup. Jak prorok Izaiáš, tak i sám Pán Ježíš nám zdůrazňují, že je třeba stavět svůj život na skále - mít důvěru v Boha a držet se jeho přikázání. Víme dobře, jak snadno se to řekne, ale jak těžké je mít pevnou vůli. Ve starších modlitebních knížkách byl obrázek Krista jako zahradníka, který k mladému stromku přivazuje opěrný kůl. Nedělal to proto, aby jeho růst omezil, ale právě upevnil, aby se nezlomil ve větru. To je konečně smysl přikázání, která nemají za cíl nás omezovat, odpírat radosti života, ale právě naopak, vedou nás k pevnému charakteru, k nitru naší osobnosti. Je však třeba kromě toho, že pracujeme na sobě, nezapomínat ještě na to, že se máme chovat jako Ježíš On přišel proto, aby tu byl pro druhé. I my tu jsme pro druhé pro členy své 16

rodiny, pro své spolupracovníky, pro každého, s kým se setkáme. Jim máme prokazovat porozumění, vlídné slovo, pomoc, kterou potřebují. Kdo na tom staví svůj život, má pevnou půdu pod nohama, nemusí se smrti bát. Kdo důvěřuje Bohu, nemusí se ničeho bát. To je hlavní myšlenka Božího slova, které uslyšíme. PÁTEK - PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ - 7. PROSINCE 2018 Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel. (Lk 1,26-38) Stáli v obrazárně před moderní malbou dva lidé. Jeden se ušklíbl: Taková mazanice! A to tu vystavují? Druhý měl ráz smutného: Vždycky mě velice mrzí, když vidím, že něco nemohu pochopit. Je jasné, že tu jde o velkého malíře. Obraz je zřejmě krásný, ale já to bohužel nemohu zachytit. Snad časem. Stává se mně často, že se smysl najednou jakoby zjevil. Jsou tedy dva druhy slepců. Oba nevidí. Ale jedni z toho vyvodí důsledek, že neexistuje nic, co by stálo za to, abychom se na to dívali. Druzí naopak svou slepotou trpí a rádi by prohlédli. Obsahem náboženského života jsou tajemství, která jenom Bůh zjevuje. Nikdo z nás je svými vlastními schopnostmi nevidí. Jsme v tomto oboru slepí. Chodí ovšem okolo nás tzv. věřící, jim tato tajemství dávají smysl života. Tedy nějakým způsobem přece jenom vidí. Jaká je reakce lidí okolo, tzv. nevěřících? Jedni je považují za naivní, za pošetilé. Druhé naopak mrzí, že nemohou pochopit to, co věřící uvádí v úžas. O těch druhých platí, že z milosti Boží časem prohlédnou i oni, otevřou se jim oči, aby viděli krásu neznámého světla. SOBOTA - 8. PROSINCE 2018 - PANNA MARIA POČATÁ BEZ POSKVRNY PRVOTNÍHO HŘÍCHU Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost 17

u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel. (Lk 1,26-38) Jednou jsem měl kázat o Neposkvrněném Početí. Byla tam skupina mužů. Pochybovali, jestli je to vhodné téma. Jeden mně povídá: Toto je pro dívenky z klášterního institutu, kde přijdou s liliemi a mávají s květinami a říkají: Neposkvrněné Početí. Co nám, chlapům, to má říkat? Povídám: Víte, já se s vámi o něco vsadím, že vám budu kázat o Karlu Marxovi Vy jste se zbláznil! Vsaďme se. Vsadili jsme se, jen tak, z legrace, a já jsem začal: Co říkal Karel Marx? On říkal, že kdysi byl mocný kapitál a ten kapitál vládl světem. Ale to už přešlo. Dneska je velká síla ve světě práce. Pracující, když se spojí, to je velká síla. Nevím. Nic proti tomu nenamítám. My křesťané však ještě říkáme, že obrovská síla je jedna čistá duše. Panna Maria jako jedna čistá dívka dala světu Krista. To je obrovská síla. To si ani nedokážeme uvědomit, jaká síla je čistota duše. Jak může změnit svět. Celá historie světa se změnila tou čistotou. Jak si máme představit to Neposkvrněné Početí Panny Marie? Říkají: To je ta dívenka zavřená v klášteře, co žádného kluka nikdy neviděla, a tak tedy jenom myslí jenom na svaté věci a to není nic pro chlapy. Říkám: To si musíte představit trošku jinak. Mluvili jsme o tom, že na člověka dorážejí všelijaké myšlenky a on je musí odrážet. Ony se však dají odrážet docela jinak. Kluk myslí na děvčata. Zamiluje se a co se stane. Ty ostatní mohou házet cukrblíky a usmívat se a on to nevidí. Ta jedna láska zahnala všechny ty ostatní lásky. Když duše má lásku k Bohu, ty ostatní lásky nic neznamenají. Duše Panny Marie byla plná milosti. Všechny ostatní věci pro ni znamenaly velice málo. Nemohla se dopustit hříchu. Nebylo to možné, protože ono to na ni nepůsobilo. Sv. Efrém má pěkné přirovnání: Když je polévka horká, tak žádný komár do ní nespadne. Až když je studená, tak tam všechny mouchy a komáři napadají. Tak je to i s lidským srdcem. Když má srdce lásku k Bohu, tak ty ostatní věci se ho nedotýkají. A proto Neposkvrněné Početí je ideál nejenom pro dívky, ale i pro muže. Čistota, jasnost a dokonalost je ve světě veliká síla. Říká se: V parlamentu se vždycky hledá většina. Na to se odpovídá: Jeden člověk a Bůh, to už je většina. Když je skutečně s ním Bůh. Pán s tebou! 18 PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ - 10. PROSINCE 2018 Když jednoho dne Ježíš učil, seděli kolem farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma. Moc Páně v něm působila, aby uzdravoval. Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnutý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu, a otvorem ve stropě ho i s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich

víru, řekl: "Člověče, odpouštějí se ti hříchy!" Učitelé Zákona a farizeové začali uvažovat: "Co je to za člověka? Dopouští se rouhání! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh." Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl jim: "O čem to v srdci uvažujete? Co je snadnější - říci: 'Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: 'Vstaň a choď'? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" - řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" A on před nimi hned vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a velebil Boha. Všechny pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: "Dnes jsme viděli něco podivuhodného!" (Lk 5,17-26) Dokážeme-li odpustit druhému i my, proč říkali Židé, že odpouští hříchy jenom sám Bůh? Je logické, že odpouští jenom ten, kdo byl uražen, ne ten, koho se to netýká. Urážejí hříchy samého Boha? Těžko je si to přestavit. Slunce se neurazí, když se k němu obrátíme zády. Je příliš vysoko, aby se ho to mohlo dotknout. Kdo háže kamenem proti obloze, je v nebezpečí, že spadne jemu samému na hlavu. Víc se nemůže přihodit. Lidské úvahy, filosofie nedovedou ospravedlnit výraz, že je hřích Boží urážka. Nanejvýš připustí, že se může myslet jenom obrazně. Bible to naopak na každém kroku tvrdí. Bůh tam není jenom vysoký ideál. Sestupuje stále a stává se nám otcem. Otce se pak dotkne každá urážka jeho rodiny. Všecko zlo, namířené proti lidem, uráží i jeho, protože se s lidmi ztotožnil. Proto Bůh hřích trestá, ale také odpouští. Vyvolený izraelský národ neměl vůbec klidný život. Stačí vzpomenout dlouholeté egyptské otroctví, později pak útlak ze strany Filišťanů, Babyloňanů, Asyřanů a dalších nepřátel. Prorok Izaiáš však v době rovněž těžké pro Izrael dává Izraelitům naději. Chce je vyvést z malomyslnosti v lepší budoucnost. Používá různé obrazy step a poušť se mění v úrodné zahrady, chromí, slepí, němí budou uzdraveni. V evangeliích se tato jeho proroctví naplňují. S příchodem Krista nastává tato velká změna. Pán Ježíš uzdravil ochrnulého. Zbavil ho nejen fyzického neduhu, ale uzdravil ho i na duši, odpustil mu hříchy. Učitelé zákona, farizeové jsou pohoršeni říkají jen Bůh může odpouštět a ne Ježíš Kristu. Oni ho totiž neuznali za Božího syna, proto taková úvaha. Ježíš se snaží jejich mínění poopravit, když dělá před nimi zázrak, který je má přesvědčit, že není jen člověk, ale i Bůh. Ve svátosti smíření se odpouštějí hříchy, je jasně ustanovena samotným Kristem, nestačí se tedy vyznat jen Pánu Bohu, jak se domnívají i v jiných nekatolických církvích. Díky rozhřešení knězem dostáváme jistotu, že nám Bůh hříchy odpustil a nemáme se k tomu již nikdy vracet živit v sobě nějaké pochybnosti, jestli jsem se vyznal úplně apod. Na těžké hříchy při zpovědi jistě nezapomeneme a ty ostatní, na které třeba ve zpovědi zapomeneme, se nám odpouštějí automaticky. Tak ani my, bratři a sestry, nepřehrabujme se donekonečna ve svých chybách naše včerejší chyby mají být jen poučením pro zítřek a jděme s radostí vstříc budoucnosti. ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ - 11. PROSINCE 2018 Ježíš řekl svým učedníkům: "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Každý 19

tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - i zřítil se a jeho pád byl veliký." (Mt 7,21.24-27) Jde tu o způsob mluvy hodně lidský, je to rozvinuté podobenství. Příklady pak není radno analyzovat metafyzicky, dělat z nich abstraktní principy. Těžko říci, nakolik má Bůh jako dokonalá bytost z něčeho větší nebo menší radost. Ježíš však je Bůh a člověk současně. A jako člověk má velkou radost při obrácení Magdalény, Matouše, Zachea. Radost se projeví všude tam, kde se nám podaří dílo, které jsme si vzali jako cíl a které nás stálo mnoho práce. Tímto dílem je pro Krista spása světa, zachránění ztracených. Radost má každý, komu se podaří něco, co převyšuje všecky jiné výkony. Má radost lékař, když zachrání život pacientovi, kterého ostatní považovali za ztraceného. Tím větší je radost, když se zachrání pro život věčný a vyléčí se duše. Sv. Jan Zlatoústý mluvil k laxním a unuděným obyvatelům hlavního města, kteří hledali všechny možné zábavy: Pokuste se zachránit aspoň jednu duši, přivést na správnou cestu alespoň jednoho zbloudilého, pak uvidíte, co je prává radost! Mladý může, starý musí. Často slýcháváme tato slova u lidí, kteří se zamýšlejí nad smrtí někoho mladého. My jsme se také doslechli o smrti mladého kluka z Kněžpole, a to, že se tato zpráva rozšířila, nemůžeme přičítat nějaké náhodě, ale měli bychom se na tuto skutečnost dívat jako na Boží znamení pro nás. Slovo Boží, které si čteme při každé mši sv. je totiž úzce spjaté s životem. Vždyť i ten dnešní úryvek nám jasně ukazuje pomíjivost všeho toho pozemského, na kterém rádi stavíme. Každé tělo je tráva. Proč tato slova varování, proč se prorok tak skepticky staví k pozemskému životu? Chce nám tím říct jedno. Abychom ve svém životě nezapomínali na to, že žijeme pro věčnost. Náš Pán nám v evangeliu zcela zřetelně ukazuje, jak mu záleží na každém člověku, jako na té zatoulané ovci, aby nezahynul, ale dosáhl věčného života. Pane Ježíši, probuď v nás větší touhu po věčném životě. 20 STŘEDA PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ - 12. PROSINCE 2018 Ježíš se ujal slova a řekl: "Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží." (Mt 11,28-30) Vůdcové, kteří volají lid k sobě, slibují. Vědí, že pro velké hnutí nestačí malé útěchy a almužny. Slibují tedy velké změny. Každé opravdové hnutí je revoluční. Latinsky revoluce znamená převrat. Revolucí už bylo v dějinách lidstva mnoho a některé přinesly opravdu zásadní změny v pořádku světa. Ale žádná z nich nebyla definitivní. Změněný pořádek vyhovoval v první periodě, časem se ukázaly jeho

stinné stránky a vyšlo najevo, že se i nového řádu zneužilo. Je křesťanství hnutí revoluční? Obrací se k chudým a pronásledovaným, slibuje jim útěchu, ale celkem jinak, než to dělají revoluce světa. Neříká, že se všecko napraví, když se změní vnější pořádek. Proto usiluje o revoluci vnitřní, o nápravu srdce a smýšlení. Svět se změní v tom okamžiku, budeme-li ho vidět jinýma očima. Ve zmatku a bouřích světa najdeme mír, až se utiší vlny srdce, až se stane mírným podle Srdce Ježíšova. Ježíš ujišťuje všechny, kdo se k němu utíkají, že je občerství, dá jim sílu překonávat obtíže života. Vyžaduje však důvěru. Víra uzdravovala nemocné, víra odpouštěla hříchy těm, kdo se ke Kristu obrátili, víra ulehčí i těm, kdo prožívají těžké chvíle. Výraz jho, který Ježíš používá, je pro nás něčím hodně zastaralým, ale Ježíšovým současníkům naprosto blízkým. Jednalo se o dřevěné břemeno, které měl na sobě tažný dobytek. Jho tedy v přeneseném slova smyslu znamená každou povinnost, kterou nám uložili a která pochopitelně tíží. Někdo napsal, že kdo miluje, tomu není nic zatěžko. Jeden schopný italský chirurg se chystal po denní práci domů. Ve dveřích nemocnice slyšel křik, přivezli tam chlapce, který narazil motorkou do nákladního auta. Celý obličej měl zdeformovaný. Řekli mu, že se s tím nedá nic dělat. Chirurg se však vrátil, celou noc sešíval, potil se, nadával, ale věc se podařila. Obličej je sice poznamenaný, ale mladík jí a mluví. Chirurg řekl, že nikdy nepracoval s takovou vervou, jako tu noc. Láska k člověku dělá i těžkou práci lehkou, láska k Bohu pak zvedá i nejtěžší náklady s úsměvem. Křesťan má být adventním člověkem, tedy člověkem naděje. Stejně jako prorok Izaiáš povzbuzuje malomyslné k důvěře v Boha, který je mocný, tak i evangelium nás ujišťuje, že Bůh nám dá sílu a východisko z každé tísně. Opřeme se tedy o Boha a na něj vhoďme všechnu svou starost, vždyť jemu na nás záleží. ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ - 13. PROSINCE 2018 Ježíš řekl zástupům: "Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on. Od času Jana Křtitele až po tuto chvíli nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují. Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana. A chcete-li to přijmout: on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš!" (Mt 11,11-15) Text se čtenářům Bible nikdy nejevil snadný, proto jej vykládali různě. V moderní exegezi se vyskytlo dokonce vysvětlení, které nutí opravit překlad. Místo ten nejmenší by se mělo říci: ten, který je mladší. Pak by tu Ježíš mluvil o sobě a smysl by byl prostý: Jan Křtitel je největší prorok, ale já, který jsem mladší než on, jsem větší, se mnou už Boží království přišlo. Tak to ovšem nevykládali v minulosti. Hledali proto vysvětlení jiné. Porovnávají Starý a Nový zákon, jejich hodnotu. Židé dostali od Boha Zákon a Proroky. To byl velký dar Boží milosti. Ale jak daleko víc dostává křesťan v církvi! Křest ho činí Božím dítětem, v eucharistii se 21

sjednocuje se samým Kristem atd. Tento výklad je tedy určen k tomu, abychom si stále víc a lépe uvědomovali, jak velké postavení máme, když jsme členy církve, a jaké prostředky se nám nabízejí. PÁTEK PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ - 14. PROSINCE 2018 Ježíš řekl zástupům: "Ke komu přirovnám toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a volají na své druhy: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.' Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: 'Je blázen.' Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: 'Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.' Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky." (Mt 11,16-19) Proroci, hlasatelé nového hnutí, se obyčejně vždycky postili. Půst má v dějinách národů zvláštní symboliku. Člověk, který přestává jíst, jako by říkal, že trhá pouta s předcházejícím životem. Proroci se postili před započetím svého poslání. V některých zemích se postily nevěsty před svatbou, protože přejdou do jiného domu, do jiné rodiny. V prvních křesťanských dobách se předpisoval půst před křtem. Je proto docela v duchu tohoto symbolismu půst sv. Jana Křtitele. V něm židovský národ přechází ze Starého do Nového zákona. Nechtěli ovšem tomuto symbolu porozumět farizeové, kteří ulpěli na starých předpisech a zvycích. Přestože však svědectví Janova života bylo velmi výrazné, nezbylo, než je vyložit ve zlém. Tak je tomu v denním životě doposud. Ten kdo ulpěl tvrdošíjně na svém, vyloží ve zlém všechno, co se mu protiví, i kdyby to bylo sebeprůkaznější znamení. Snad si ještě vzpomeneme na své dětství, kdy jsme si hrávali různé hry, třeba na tatínka a na maminku, na školu nebo na doktory apod. Když nás náhodou viděli dospělí, usmívali se nám. Proto nám není cizí ani Ježíšovo přirovnání v dnešním evangelním úryvku. Děti v Palestině si hrávaly na svatbu a pohřeb. Dospělí si jich však nijak nevšímali. Nějak podobně to bylo i s vystoupením sv. Jana Křtitele a Pána Ježíše. Lidé je sice vnímali, věděli o nich, slyšeli jejich slova, byli uchváceni jejich skutky, ale na osobním životě jednotlivců se to příliš neprojevilo. Jak sv. Jan Křtitel, tak Pán Ježíš neodpovídali jejich představám a také je odmítají. Jan Křtitel jim připadal asketický, moc přísný, strohý, mající vysoké požadavky, Pán Ježíš naopak moc světský jí, pije, baví se s celníky, hříšníky, zastane se cizoložné ženy, to se také mnohým nelíbilo. Jaký závěr z této úvahy? Jan Křtitel nebo Ježíš? To je špatná otázka. Poslední věta je rozhodující. Jsou to skutky, podle kterých se pozná (správnost moudrost či hloupost všeho). Strom se pozná po ovoci. Nezáleží tedy na tom, jestli je někdo veselý nebo vážný, moderní nebo konzervativní, ale hlavně na tom, co po nás zůstává. Sv. Jan od kříže vstoupil do kláštera, usiloval o hlubší duchovní život, ale spolubratři ho dali do vězení. Nakonec však zde napsal svá nejlepší díla a je učitelem církve. Jak pravdivá je poslední věta, že nakonec všechno je jen otázka času, kdy se ukáže moudrost či marnost našeho jednání. Držme se desatera a jistě nezbloudíme, jak nám to připomíná i prorok Izaiáš. Hlavní biblickou 22

postavou adventu je sv. Jan Křtitel, který hlásal obrácení, změnu života jako předpoklad pro přijetí Ježíšova poselství. I my se proto nyní ztišme a udělejme inventuru svého nitra. Špatného litujme, za dobré děkujme. SOBOTA PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ - 15. PROSINCE 2018 Když sestupovali z hory, zeptali se učedníci Ježíše: "Pročpak učitelé Zákona říkají, že napřed musí přijít Eliáš?" Odpověděl: "Eliáš jistě přijde a obnoví všechno. Ale říkám vám: Eliáš už přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět." Tehdy učedníci pochopili, že jim mluvil o Janu Křtiteli. (Mt 17,10-13) Jako se věřilo v židovském národě, že se objeví prorok, tak se také tomuto proroku přičítala neobyčejná moc: obnoví všecko. Tím prorokem byl Jan Křtitel, kázal nadšeně obnovu, ale všechny přesto neobnovil. Čím to je? Ohnivé kázání a strhující příklad na lidi působí. Ale zůstanou stále něčím vnějším. Sv. Basil se nad tímto problémem zamyslel, když si položil otázku výchovy. Tenkrát totiž začaly poprvé tzv. klášterní školy. Brali tam chlapce, aby je vychovali k duchovnímu životu. Podaří se to? Co jim můžeme dát?, ptá se sv. Basil. Tři věci: vštípit jim dobré životní zásady, ukázat jim dobrý příklad, navyknout je dobrému chování a modlitbě. Ale pak se dostaví svobodná vůle dospívajícího chlapce. Chce-li se rozhodnout k dobrému, je mu to snadné, ví, oč jde, a je k tomu přivyklý. Ale odepře-li, žádná dobrá výchova ho k dobru nepřinutí. Proroci připravují Kristův příchod, ale setkání s ním zůstává svobodné. Slovo Boží nám dnes vypráví o Eliáši a o Janu Křtiteli, mužích, kteří se vyznačovali nesmírnou horlivostí pro Boží věci. Eliáš horlil proti Bálovým ctitelům; Jan Křtitel vybízí k pokání a k obrácení, ke změně života, stává se rovněž Božím hlasatelem, který jde za svým cílem. Jak Eliáš, tak Jan Křtitel stojí dnes před námi a my bychom je neměli jen obdivovat, ale především napodobovat v jejich nasazení pro věc Boží. Povzbudíme se dnes jejich příkladem k větší horlivosti ve svém křesťanském životě. Může to být nějaký nepatrný skutek lásky, který vykonáme, i když se nám zrovna nechce, nebo se zaměřme na větší soustředěnost v modlitbě a ve své práci pro bližní. Pane Ježíši, dej nám víru, abychom nežili jako průměrní křesťané, nýbrž byli den ze dne stále více zapáleni pro věc Boží. PONDĚLÍ PŘED ŠTĚDRÝM DNEM - 17. PROSINCE 2018 Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova. Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův, Jakub otec Judy a jeho bratří. Juda byl otec Fáresa a Záry - jejich (matka) byla Tamar. Fáres byl otec Chesronův, 23

Chesron otec Aramův, Aram otec Aminadabův, Aminadab otec Násónův, Násón otec Salmónův, Salmón otec Boazův - jeho (matka) byla Rachab. Boaz byl otec Obédův - jeho matka byla Rút. Obéd byl otec Jesseův, Jesse otec krále Davida. David byl otec Šalomounův - jeho (matka) byla žena Uriášova. Šalomoun byl otec Rechabeamův, Rechabeam otec Abijáhův, Abijáh otec Asafův, Asaf otec Josafatův, Josafat otec Jorámův, Jorám otec Uzijáhův, Uzijáh otec Jotamův, Jotam otec Achazův, Achaz otec Ezechiášův, Ezechiáš otec Manasesův, Manases otec Ámonův, Ámon otec Jošíjáhův, Jošíjáh otec Jechonjáhův a jeho bratří za babylónského vyhnanství. Po babylónském vyhnanství Jechonjáh byl otec Šealtielův, Šealtiel byl otec Zorobábelův, Zorobábel byl otec Abiudův, Abiud Eliakimův, Eliakim Azórův, Azór Sádókův, Sádók Achimův, Achim Eliudův, Eliud Eleazarův, Eleazar Matanův, Matan Jakubův. Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. Dohromady je to tedy od Abraháma po Davida čtrnáct členů rodokmenu, od Davida až po babylónské vyhnanství čtrnáct a od babylónského vyhnanství až ke Kristu čtrnáct. (Mt 1,1-16) Podle Starého zákona pokračuje historie člověka v jeho potomstvu. Tam se naplní smysl jeho života a jeho práce. Proto Matouš představuje Ježíšovo narození jako zakončení svatých dějin, plnost času (Gal 4,4). Podle apokalyptické Knihy Henochovy přišel Mesiáš v sedmém týdnu od povolání Abrahámova. Tato myšlenka možná inspirovala i Matouše k tomu, aby vyjmenoval třikrát čtrnáct praotců Ježíšových, tj. šestkrát sedm, tedy šest týdnů před započetím sedmého, svatého. Celé dějiny Izraele tedy tvoří jednotu, je to jakoby jeden organismus, který pozvolna roste do koruny, do květu a do plodu; tím je Kristus, výhonek z Jesseova kořene (srv. Řím 15,12). Tuto živou jednotu měl na mysli sv. Pavel, když zdůrazňuje křesťanům, že jsou s Kristem jedno tělo (Kol 1,18). Bohužel rozumíme tomuto přirovnání obyčejně jen horizontálně: dnes my, kteří současně žijeme, tvoříme nadpřirozenou i přirozenou jednotu. Semité mysleli víc dynamicky, dějinně: jsme jedno tělo s těmi, co byli před námi a co budou po nás. Ježíš vyšel z rodokmenu Abrahámova, my zase z rodokmenu Krista. Platí tu tedy jakési nadpřirozené duchovní zákony dědičnosti: vychází do světa z nás a my z něho. ÚTERÝ PŘED ŠTĚDRÝM DNEM - 18. PROSINCE 2018 S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: "`Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. (Mt 1,18-24) Smlouva je mezi dvěma stranami. Nedodrží-li podmínky jedni, jsou osvobozeni od povinnosti druzí. Platí to i ve smlouvě mezi Bohem a lidmi? 24

Tento problém se stal hlavním tématem kázání proroka Ozeáše. Židé nedodržují Boží zákon, tedy ani Bůh je nebude už nadále ochraňovat. Kdyby to měl rozhodnout spravedlivý soudce, dal by za pravdu Bohu. Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede při s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha na zemi (Oz 4,1). Výsledek? Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapomněls na zákon svého Boha, i já zapomenu na tvé syny (Oz 4,6). A přece to nejsou poslední prorokova slova. Bůh není spravedlivý jenom lidsky, ale svým zvláštním způsobem. On ze své strany slib dodrží, i když k tomu není povinen. Důvod: Neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, a nevzplanu hněvem (Oz 11,9). Milosrdenství je tedy vyšší druh spravedlnosti, je věrností svému vlastnímu slibu, své lásce. STŘEDA PŘED ŠTĚDRÝM DNEM - 19. PROSINCE 2018 Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz z Abiášovy kněžské třídy; jmenoval se Zachariáš. Jeho manželka pocházela z Árónova rodu a jmenovala se Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech přikázání a nařízení Páně. Neměli však děti, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli pokročilého věku. Když jednou byla na řadě jeho třída a on vykonával před Bohem kněžskou službu, padl na něj podle kněžského řádu los, aby vešel do chrámu Páně a obětoval kadidlo. Celé množství lidu se modlilo venku v hodinu té oběti. Tu se mu zjevil anděl Páně stojící po pravé straně kadidlového oltáře. Když ho Zachariáš uviděl, lekl se a padla na něj bázeň. Anděl mu však řekl: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno ani jiný opojný nápoj nebude pít, bude plný Ducha svatého už od mateřského lůna a mnoho izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. Půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připravil Pánu ochotný lid." Zachariáš řekl andělovi: "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a (také) moje žena je v pokročilém věku." Anděl mu odpověděl: "Já jsem Gabriel. Stojím před Bohem a byl jsem poslán, abych k tobě mluvil a sdělil ti tuto radostnou zvěst. Teď však zůstaneš bez řeči a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní ve svůj čas." Lid čekal na Zachariáše a divil se, že se v chrámě zdržuje tak dlouho. Když pak vyšel a nemohl k nim promluvit, poznali, že měl v chrámě vidění. Dával jim znamení a zůstal němý. Když se skončily dny jeho služby, vrátil se domů. Po těch dnech jeho žena Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců. Říkala si: "To mi učinil Pán, když mě milostivě zbavil pohanění před lidmi." (Lk 1,5-25) Izák se narodil Abrahámovi a Sáře v době, kdy už nedoufali mít potomky. V pozdním věku přišel k matce Anně prorok Samuel, nyní se táž situace opakuje při zrození Jana Křtitele. Apokryfní vypravování připisuje podobné zrození i Panně Marii. Jaký smysl má tato okolnost? Je to předznamenání narození samého Ježíše z Ducha svatého a zdůrazňuje se tím i důležitá pravda, platící pro všechny křesťany, na kterou se snadno 25

zapomíná: příchod každého člověka na svět je v Božím plánu a rodiče jsou nástrojem v rukou Prozřetelnosti. Každý, kdo se spasí, se rodí z Ducha svatého a každý lidský život je velký div Boží lásky. Biblický Bůh se často nazývá Bohem živým, je ten, kdo žije a kraluje, a proto je to on, který dává život lidem jako nejkrásnější dar. ČTVRTEK PŘED ŠTĚDRÝM DNEM - 20. PROSINCE 2018 Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel. (Lk 1,26-38) Pán s vámi, Pán s tebou! byl obvyklý židovský pozdrav, který přešel i do naší liturgie, kde se často opakuje. Dáváme mu hluboký smysl. Přejeme tomu, koho tak pozdravujeme, aby Bůh byl s ním a vněm, tj. aby měl posvěcující milost. Panna Maria byla od anděla nazvána milostiplná, tedy s ní byl Pán způsobem neobyčejným. A přece nám k pochopení toho výrazu pomůže malá poznámka, kterou při jedné příležitosti pronesl Abrahám Lincoln. Někdo před ním řekl, že vždycky prosil Boha, aby mu pomáhal, a že se snažil o to, aby bojoval na straně Boží. Americký prezident však na to prohodil: A jste si jist, že byl Bůh vždycky s vámi? Kdo na tu otázku může odpovědět kladně? Židé k tomu došli pozorováním dějin svého národa. Nebyli to oni, kdo hledali Boha a bojovali o jeho práva. Ale byl to Bůh, který je hledal, chránil a bojoval na jejich straně. Uvěřili tedy, že je Bůh s nimi. Někdy se cítili opuštěni i oni. Ale měli příslib, že na konci jejich historie přijde ten, kdo bude mít jméno Emanuel (Iz 7,14), tj. Bůh s námi, Kristus, syn Marie a Syn Boží. 26 PÁTEK PŘED ŠTĚDRÝM DNEM - 21. PROSINCE 2018 Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: "Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších,

dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!" (Lk 1,39-45) Někteří duchovní autoři, když mluví o tomto verši evangelia, užívají výrazu mateřství apoštolské. Tradice věří, že byl sv. Jan Křtitel posvěcen v lůně své matky při příchodu Panny Marie. Plyne to z všeobecného principu: Kdo je sám posvěcen, posvěcuje ty, s kterými přichází do styku. Židovský filosof z doby Kristovy Filon Alexandrijský rozebírá větu, která se tehdy ve školách vysvětlovala jako začátek moudrosti: Poznej sám sebe! Které poznání sebe je nejdůležitější? Filón odpovídá: Není to poznání svého těla, lékařské, ani poznání psychologické, ale poznání morální. Poznej, co jsi schopen udělat a čím se můžeš stát. I on, ačkoli není křesťan, poznal z četby Starého zákona, že největší důstojností člověka je přijmout Boží Slovo, stát se Božím a posvětit celý svět. SOBOTA PŘED ŠTĚDRÝM DNEM - 22. PROSINCE 2018 Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: "Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!" (Lk 1,46-56) Tento verš vyjadřuje hlavní obsah hymnu. Panna Maria tu jakoby vyložila smysl celého svého života. Je největší světice, královna andělů, mučedníků, vyznavačů. Ale v čem je její opravdová velikost? Neumřela jako mučednice, nemáme zprávy o tom, že by se postila, nevedla osamělý život v klášterní samotě, nekázala víru nevěřícím. O všech takových skutcích máme krásné zprávy ze života tisíců světců v dějinách církve a těmito vnějšími projevy svatosti ji ostatní převýšili. A přece ji nikdo nepředčil v jednom, tj. v pokoře. Celý její život byl uskutečněním slova, kterým odpověděla andělu: Ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38). Pokora znamená dát místo, aby v nás mohl být činný sám Bůh. Je to odlesk vnitřního života samého Boha. Syn koná celou vůli Otce, a právě proto je Synem Božím. V Apoftegmatech Otců se vypravuje rozhovor ďábla s mnichem. Zlý mu říká: Ty vstáváš brzo, já vůbec nespím. Ty se postíš, já nejím nic. Jedno však nemohu: být pokorným. Proto nazývají pokoru kořenem všech křesťanských ctností. 27

KATECHEZE O PŘIKÁZÁNÍCH: "Nepokradeš" (promluva papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 7. listopadu 2018) Nic jsme si na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. (1 Timotejovi 6,7-10a) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Pokračováním ve výkladu Desatera, přicházíme dnes k sedmému přikázání:»nepokradeš«. Slyšíme-li jej, vybaví se nám téma krádeže a respekt vůči vlastnictví druhých. Neexistuje kultura, ve které by krádež a zpronevěra dober byly dovoleny; lidská vnímavost je velice citlivá na obranu vlastnictví. Stojí však za to otevřít se širšímu výkladu tohoto přikázání a zaměřit se na téma majetku ve světle křesťanské moudrosti. Sociální učení církve mluví o všeobecném určenípozemských statků. Co to znamená? Poslyšme, co praví Katechismus: Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací ji ovládalo a těšilo se z jejích plodů. Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení (KKC, 2402). Potud Katechismus. A dále: Všeobecné určení pozemských statků zůstane prvotní, i když rozvoj obecného dobra vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a na jeho užívání (KKC, 2403) 1 Prozřetelnost však nezřídila svět sériově, existují rozdíly, odlišné stavy, což umožňuje žít tak, aby jedni opatrovali druhé. Svět má bohaté zdroje, aby všem zajistil základní dobra. Svět je však jen jeden! Lidstvo je jedno jediné. 2 Bohatství dnešního světa je v rukou menšiny, nemnohých, zatímco chudoba, ba dokonce bída a utrpení patří mnohým, většině. Je-li na zemi hlad, pak nikoli proto, že chybí potraviny! Naopak, požadavky trhu si někdy vynucují jejich ničení, vyhazují se! Chybí svobodné a prozíravé podnikatelství, zajišťující adekvátní produkci, a solidární přístup, zajišťující rovnou distribuci. Katechismus znovu praví: Člověk, který užívá stvořené statky, se musí na věci právem 1 Srov. Laudato si, 67: Každé společenství může brát z dober země to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má také povinnost chránit ji a zaručovat kontinuitu její plodnosti pro budoucí generace- Země v posledku»náleží Hospodinu«(srov. Žl 24,1), Jemu patří»země i vše, co je na ní«(dt 10,14). Proto se Bůh vzpírá každému nároku na absolutní vlastnictví:»země se nesmí prodávat natrvalo, neboť patří mně. Vy jste pro mne jen cizinci a přistěhovalci«(lv 25,23). 2 Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 17: Každý člověk je však také členem společnosti, a tím také částí celého lidstva. Ne pouze ten či onen člověk, ale všichni lidé jsou povoláni k práci na plném rozvoji lidského společenství. [...] My, kteří jsme nastoupili jako dědici po minulých generacích, máme užitek z práce svých současníků, máme závazky vůči všem lidem vůbec. Proto nemůžeme být lhostejní k těm, kdo přijdou po nás a rozšíří kruh lidské rodiny. Všeobecná solidarita je tedy skutečností a přináší nám nejen dobrodiní, ale také povinnosti. 28

držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých (KKC, 2404). Každé bohatství, aby bylo dobré, musí mít sociální dimenzi. V této perspektivě se ukazuje pozitivní a široký význam přikázání»nepokradeš«. Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti (tamt.). Nikdo není absolutním vlastníkem, nýbrž správcem dober. Vlastnictví je odpovědnost, a každé dobro, které je odejmuto logice Boží Prozřetelnosti, je zrazeno ve svém nejhlubším významu. Doopravdy vlastním to, co umím darovat. To je hodnotící měřítko toho, jak umím vlastnit bohatství, zda dobře či zle. Pokud mohu dát, jsem otevřený a bohatý nejenom tím, co vlastním, nýbrž velkodušností a schopností darovat. Pokud totiž něco neumím darovat, pak jsem já majetkem oné věci, která má nade mnou moc, a jsem jejím otrokem. Vlastnictví dober je příležitost k jejich rozmnožení za pomoci tvořivosti a jejich velkodušného užívání, což vede k růstu v lásce a ve svobodě. Sám Kristus, ačkoli Bůh,»nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl«a obohatil nás svojí chudobou (srov. 2 Kor 8,9). Zatímco lidstvo se pachtí za tím, aby vlastnilo víc, Bůh je vykoupil tím, že se stal chudým: onen Ukřižovaný Člověk za všechny zaplatil nevyčíslitelné výkupné Boha Otce, který je nekonečně milosrdný (Ef 2,4; srov. Jak 5,11). Bohatými nás činí nikoli majetek, nýbrž láska. Často slýcháme lid Boží, jak říká, že ďábel vchází peněženkou. Začíná se láskou k penězům, bažením po majetku a potom přijde marnivost: Jsem bohatý a jsem na to hrdý. A nakonec domýšlivost a pýcha. Takto v nás působí ďábel. Vstupní branou jsou však peněženky. Drazí bratři a sestry, Ježíš Kristus nám opět odhaluje plný smysl Písma.»Nepokradeš«znamená, že prokazuj lásku svým majetkem, využij svých prostředků k lásce, jak můžeš. Tak se tvůj život stává dobrým a majetek se stává opravdovým darem, neboť život není čas vlastnictví, nýbrž čas lásky. "Nepromluvíš křivého svědectví" (promluva papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 14. listopadu 2018) "Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích. (Matouš 5,14-16) Drazí bratři a sestry, dobrý den! V dnešní katechezi se budeme zaobírat osmým přikázáním Desatera:»Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému «. Toto přikázání praví Katechismus zakazuje překrucovat pravdu ve vztazích k druhým (KKC, 2464). Pěstování neautentické komunikace je na pováženou, protože překáží vztahům a tudíž lásce. Kde je lež, tam není láska. A mluvíme-li o komunikaci mezi lidmi máme na mysli nejenom slova, ale i gesta, postoje, ba i mlčení a absence. 29

Člověk mluví vším, čím je a co dělá. Všichni neustále komunikujeme, všichni žijeme komunikací a jsme neustále na křižovatce mezi pravdou a lží. Co však znamená říkat pravdu? Znamená to být upřímní? Nebo přesní? Ve skutečnosti to nestačí, protože je možné být upřímně na omylu anebo je možné být přesní v detailu, ale nechápat smysl celku. Někdy se ospravedlňujeme slovy: Vždyť jsem řekl to, co cítím! Ano, avšak absolutizoval jsi svoje hledisko. Anebo: Řekl jsem jenom pravdu! Možná, ale vyjevil jsi osobní či důvěrné skutečnosti. Kolik jen řečí pustoší společenství nenáležitostí či nedostatkem jemnocitu! Řeči dokonce zabíjejí, jak říká apoštol Jakub ve svém listu. Klepna nebo mluvka jsou zabijáci, protože jazyk zabíjí jako nůž, jsou teroristé, protože svým jazykem odpálí bombu, jdou pryč a to, co řekli, zničí pověst druhých, zatímco oni se v klidu vytratí. Nezapomínejme, že klevetění je zabíjení. Co je tedy pravda? Tuto otázku položil Pilát právě ve chvíli, kdy před ním Ježíš plnil osmé přikázání (srov. Jan 18,38). Vskutku, slova»nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému«patří do právnické terminologie. Evangelia kulminují podáním Umučení, Smrti a Zmrtvýchvstání Ježíše, a je to podání procesu, vykonání rozsudku a neslýchaného důsledku. Ježíš, dotázaný Pilátem, říká:»já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě«(jan 18,37). A toto»svědectví«nám Ježíš podává svým umučením a smrtí. Evangelista Marek popisuje, jak»setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že vydechl naposled, prohlásil: Tento člověk byl opravdu syn Boží «(Mk 15,39). Ano, protože byl důsledný a způsob, jakým Ježíš zemřel, zjevuje Otce, Jeho slitovnou a věrnou lásku. Pravda nachází své plné uskutečnění v samotné Ježíšově osobě (srov. Jan 14,6), v jeho způsobu žití i umírání, plodu jeho vztahu s Otcem. Tuto existenci Božích dětí dává Zmrtvýchvstalý také nám, když posílá Ducha svatého, který je Duchem pravdy a v našem srdci potvrzuje, že Bůh je naším Otcem (srov. Řím 8,16). Člověk, lidé potvrzují či popírají tuto pravdu každým svým skutkem, počínaje drobnými každodenními situacemi až k těm nejnáročnějším. Je to však stále stejná logika, kterou nás učí rodiče a prarodiče, když nám říkají, abychom nelhali. Stejná logika. Ptejme se: jakou pravdu dosvědčují skutky, slova a rozhodnutí nás křesťanů? Každý se může zeptat: jsem svědek pravdy nebo lhář převlečený za pravdivého? My křesťané nejsme mimořádní lidé? Jsme však dětmi nebeského Otce, který je dobrý, neklame a vkládá nám do srdce lásku k bratřím. Tato pravda se nevyjadřuje ani tak proslovy; je to způsob bytí a je vidět v každém jednotlivém skutku (srov. Jak 2,18). Tento muž je opravdový, tato žena je opravdová to je vidět. Ale jak to, když ani neotevřeli ústa? Poněvadž jednají opravdově. Mluví pravdu a počínají si pravdivě. Krásný životní styl pro nás. 30

Pravda je podivuhodné zjevení Boha, Jeho Otcovské tváře; je to Jeho bezmezná láska. Tato pravda koresponduje s lidským rozumem, ale nekonečně jej přesahuje, protože je darem, který sestoupil na zem a vtělil se v Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném; zviditelňuje ji ten, kdo jí patří a prokazuje totéž nadání. Nepromluvit křivého svědectví znamená žít jako děti Boha, jenž nikdy nedementuje Sebe a nikdy nelže; žít jako Boží děti znamená nechat v každém skutku vyjít najevo obrovskou pravdu, že Bůh je Otec a lze mu důvěřovat. Já důvěřuji Bohu to je ta obrovská pravda. Z naší důvěry v Boha, který je Otcem, má mne rád a miluje nás, se rodí moje pravda a bytost, která je pravdivá a nikoli prolhaná. "Nepožádáš manželky bližního svého. Aniž požádáš statku jeho." (promluva papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 21. listopadu 2018) Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. (Exodus 20,17) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Naše setkání nad Desaterem nás dnes přivádějí k poslednímu přikázání, které jsme vyslechli v úvodu. Tato slova nejsou jen závěrečnými slovy tohoto textu, ale mnohem víc. Jsou dovršením Desatera a dotýkají se jádra všeho, co nám sděluje. Podíváme-li se blíže, zjistíme totiž, že nepřidávají nic nového. Pokyny nebudeš dychtit po ženě svého bližního [...] a vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu jsou přinejmenším latentně obsaženy v přikázáních o smilstvu a krádeži. Jaký je tedy smysl těchto slov? Je to shrnutí? Je to něco více? Mějme na paměti, že všechna přikázání mají za cíl ukázat hranice života, meze, za nimiž člověk narušením svého vztahu k Bohu ničí sám sebe i bližního. Pokud jdeš dál, ničíš vztah k Bohu a tudíž i s druhými. A signalizují to přikázání. To poslední klade důraz na skutečnost, že všechna přestoupení vznikají ze společného vnitřního kořene: zlé tužby. Všechny hříchy se rodí ze špatné tužby, všechny začínají hnutím v srdci a na této vlně končí nějakým přestupkem. Nikoli však formálním přestupkem zákona, nýbrž přestupkem, kterým zraňujeme sebe i druhé. Výslovně to říká v evangeliu Pán Ježíš:»Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje«(mk 7,21-23). 31

Chápeme tedy, že veškeré Desatero by nepřineslo žádný užitek, pokud by se nedotklo této roviny, totiž lidského srdce. Kde vznikají všechny ohavnosti? Desatero je v tomto bodě jasné a hluboké. Cílem posledního jeho přikázání je srdce, a pokud není svobodné srdce, pak málo prospěje ostatní. Problém spočívá v osvobození srdce od veškerého zla. Boží přikázání je možné redukovat na pouhou hezkou fasádu, pod níž nadále zůstává otrocký a nikoli synovský život. Často se za farizejskou maskou dušné korektnosti skrývá něco ošklivého a nevyřešeného. Musíme si těmito přikázáními nechat demaskovat touhu, protože nám ukazují naši chudobu a přivádějí nás ke svatému pokoření. Každý z nás se může ptát, jaké ošklivé tužby přicházejí nejčastěji. Závist, chamtivost, pomlouvání? Všechno, co přichází z mého nitra. Každý si může klást tuto otázku a prospěje mu to. Člověk potřebuje toto požehnané pokoření, které mu odhalí, že se nemůže osvobodit sám, a dovolává se proto záchrany u Boha. Nepřekonatelným způsobem to vysvětluje svatý Pavel právě v souvislosti s přikázáním nepožádáš (srov. Řím 7,7-24). Marné je myslet si, že se můžeme napravit sami, aniž bychom dostali Ducha svatého. Marné je myslet si, že svoje srdce očistíme titánským úsilím své vlastní vůle. To není možné. Je třeba se otevřít vztahu k Bohu, v pravdě a svobodě. Jedině tak mohou naše námahy přinášet plody, neboť Duch svatý nás povede vpřed. Posláním biblického Zákona není namlouvat člověku, že doslovnou poslušností dosáhne vykonstruované a navíc nedosažitelné spásy. Posláním Zákona je dovést člověka k jeho pravdě, totiž k jeho chudobě, která se stává autentickou, osobní otevřeností Božímu milosrdenství, jež nás proměňuje a obnovuje. Jedině Bůh je schopen obnovit naše srdce, pod podmínkou, že my otevřeme svoje srdce Jemu. To je jediná podmínka. On učiní všechno, ale musíme otevřít srdce. Poslední slova Desatera vychovávají všechny k tomu, aby uznali, že jsou žebráky; pomáhají nám stanout před nepořádkem našeho srdce, abychom přestali žít sobecky, stali se chudými v duchu a opravdovými před Otcovou tváří, nechali se vykoupit Synem a poučit Duchem svatým. Učitelem, který nás vede, je Duch svatý. Nechme se vést. Jsme žebráci. Prosme o tuto milost.»blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království«(mt 5,3). Ano, blahoslavení ti, kdo se přestanou oklamávat a věřit, že se ze svojí slabosti mohou zachránit bez Božího milosrdenství, které jedině může uzdravit. Pouze Boží milosrdenství uzdravuje srdce. Blahoslavení ti, kdo si přiznají svoje zlé tužby a se srdcem pokořeným a litujícím nestanou před Bohem a před druhými lidmi jako spravedliví, nýbrž jako hříšníci. Hezké je to, co Petr pravil Pánu:»Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný!«(lk 5,8). To je krásná modlitba: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný. To jsou ti, co mají soucit a dovedou prokázat druhým milosrdenství, protože ho zakoušejí v sobě. 32

Velká lekce Václava Havla + 18. prosince 2011 Byl mistrem úvah nad transcendencí, bytím, já, lidským údělem GIOVANNI KARDINÁL COPPA, ČESTNÝ OBČAN DRYSIC PRO VATIKÁNSKÝ DENÍK L OSSERVATORE ROMANO, 19. LEDNA 2012 I měsíc po smrti Václava Havla je pořád velmi těžké napsat o něm něco pádného, i přesto, že byl jedním ze světových protagonistů dobrodružství lidského ducha a politické činnosti v uplynulém století. Jeho dílo však bylo jeho životem. Sám to zmínil na konci 136. dopisu, který poslal z vězení manželce Olze, 10. července 1982: stále více mi chybí psaní, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že budu psát jedině dílo mého života (ed. CSEO, Bologna 1983; bohužel tato citace je vynechána jak v originálním vydání, Praha 1992, tak v italském překladu Santi Quaranta v Trevisu 2010). Apoteózou tohoto zásadního přesvědčení byl slavnostní pohřeb, slavený 23 prosince minulého roku v pražské katedrále, za přítomnosti všech státních představitelů i dalších, přišedších z celého světa, a zvláště pak nezadržitelného davu lidí, kteří v působivém mlčení, celé hodiny sledovali posvátný obřad, prokládaný přednesem dlouhých klasických děl Dvořáka, Händela, gregoriánských a středověkých liturgických zpěvů, i národní hymny. Tak intenzivní účast nemohla nepřipomenout velkou lekci moudrosti a pravdy, kterou Zesnulý zanechal jako dědictví budoucím. Dokonce se zdálo, jakoby jeho hlas nadále zněl z výšin věčnosti. Havel byl totiž velkým mistrem zamyšlení moderního člověka nad velkými problémy transcendence, já, lidského údělu. Jeho myšlení bylo bez přestání přitahováno odpověďmi na tyto otázky. Odpověďmi, které vposledku vedou ke konfrontaci s Bohem. Dopisy Olze, ale také všechna ostatní díla, mezi nimi divadelní hry Moc bezmocných, Dálkový výslech, VÁCLAV HAVEL, Prosím stručně, jsou bohatým pramenem filozofických a existenciálních úvah, které ústí do poslední otázky o Bohu, o křesťanství, o náboženství. To vše filtrováno 33

neklidem brázděným často pochybnostmi a protiklady, ale upřímným ve vlastním zarputilém a neuspokojitelném hledání. Citace by byly nekonečné, je tu jen potíž výběru. Přináším pouze pár nejvýznamnějších: Východisko z marazmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá společenství a svá životní řešení nabízeli komukoliv jako příklad toho, co jedině má smysl dělat (Moc bezmocných, 22, 1978). Perspektiva existenciální revoluce je co do svých důsledků především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval lidským řádem (a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená vyšší odpovědnost ; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti to je zřejmě směr, o který půjde (tamtéž, 21). Lidstvím vzniká ovšem něco bytostně nového a na nic jiného vposledku nepřevoditelného, něco, co sice je, co ale už není spontánně v bytí vůbec ; něco, co je, ale jaksi jinak, proti všemu a proti sobě samému. Bytí kladoucí si bytí jako otázku, bytí v otázce, bytí mimo bytí, postavené tváří v tvář sobě samému. Vzniká zázrak subjektu. Tajemství já. Vědomí sebe sama. Vědomí světa. Záhada svobody a odpovědnosti. Člověk tázající se, kým je a odkud a kam jde. Člověk jako ten, kdo je a zároveň ví, že je, aniž přitom ovšem své bytí plně chápe a aniž ho na druhé straně nemůže nechtít chápat. Subjekt jako ohnisko proměny bytí ve svět (Dopisy Olze, 129, 22. května 1982). Bytí v integritě bytí proměněno vržeností do cizoty světa ve vzpomínku a ideál prorůstá nás svým odleskem či ozvěnou, je naší druhou vržeností. A jako není úniku ze světa, v němž jsme odsouzeni žít, není ani úniku z našeho nenaplněného spojení s univerzalitou bytí, z trýznivé přítomnosti její nepřítomnosti v nás, z této trvalé výzvy k transcendenci, z tohoto volání našeho původu i cíle (tamtéž, 130, 29. května 1982). Propadnutí pobytu je porušením rovnováhy bytostných intencí existence... Svět tohoto propadnutí roste tedy z krize lidské integrity, z krize vnitřního světa, z krize subjektu jako subjektu; je výrazem krize lidské odpovědnosti, kterou zároveň dál prohlubuje. Propadnutí pobytu je tedy pádem do bludného kruhu... Jak tento bludný kruh protrhnout? Zdá se, že existuje jediný způsob: revoluční obrat k bytí. Prvním předpokladem takového obratu je ovšem rozpoznání bludnosti tohoto kruhu. Moderní člověk se už k takovému rozpoznání, myslím, dopracoval: je obsaženo ve zkušenosti absurdity... Je to tedy zkušenost ztráty dotyku s bytím, zkušenost krachujícího osmyslnění, zkušenost lidství, které zjistilo, že se samo sobě zpronevěřilo, že sešlo z cesty a které se právě tím opět ke své cestě obrací (tamtéž, 136, 10. července). Na toto důsledné a nesmlouvavé hledání smyslu bytí a nutnosti jej znovu získat, vidí Havel jedinou odpověď. Mnohokrát bylo řečeno, že nebyl věřící křesťan, nýbrž agnostik. To je velmi zúžený, ne-li 34 Havel na skice publikované v č. 21 týdeníku The Prague Post ze 27 prosince 2011 věnované památce zesnulého exprezidenta

falešný výklad. Ten, kdo zná Havlovy spisy, jeho jediná, nostalgická odpověď spočívá v hledání vyššího smyslu, s prahnutím po Bohu a Kristu: Historická zkušenost nás učí, že skutečně smysluplné životní východisko pro člověka je obvykle to, které má v sobě prvek určité univerzality, které tedy není východiskem jen parciálním, přístupným jen tak či onak ohraničené komunitě a nepřenosným na jiné, ale které je naopak způsobilé být východiskem pro kohokoliv, předobrazem obecného řešení, a které tedy není výrazem jen do sebe uzavřené odpovědnosti člověka k sobě a za sebe, ale kterému je tato odpovědnost vždycky ze své podstaty odpovědností ke světu a za svět... Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto místě prostoru a času, na něž nás Pán Bůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do paralelní polis. Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera). Příkladem opačného východiska je křesťanství: je východiskem pro mne teď a zde, ale jen proto, že je východiskem pro kohokoliv kdekoliv a kdykoliv (Moc bezmocných, 18). Myslím, že archetypální náboženské představy výstižně zrcadlí rozměry této dvojsmyslné podstaty lidství od ideje ráje, této rozpomínky na ztracenou účast na integritě bytí, přes ideu pádu do světa jako vlastního aktu oddělení..., přes ideu posledního soudu jako naší konfrontace s absolutním horizontem našeho vztahování, až po ideu spásy jako vrcholné transcendence, oné kvaziidentifikace s plností bytí, k níž se lidství vždy znovu vzpíná... Opravdu: relativně snesitelný život na tomto světě může zajišťovat jen lidství, které je orientováno za tento svět, lidství, které se každým svým zde a každým svým teď vztahuje k nekonečnu, absolutnu a věčnosti. Bezvýhradná orientace k teď a zde jakékoli snesitelné teď a zde beznadějně mění v pustotu a poušť a barví je posléze krví. Ano: člověk je vlastně přibit jako Kristus ke kříži do průsečíku paradoxů: rozpjat mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, strháván beznadějí pobývání z jedné strany a nedosažitelností absolutna z druhé, balancuje mezi trýzní z neznámosti svého poslání a radostí z jeho naplňování, mezi nicotou a smysluplností. A jako Kristus také vítězí vlastně především svými prohrami: nazřením absurdity nalézá opět smysl, svým selháním objevuje nově svou odpovědnost, prohrou několikaletého uvěznění vítězí přinejmenším sám nad sebou (jako objektem pobytových svodů), smrtí svou poslední a největší prohrou definitivně vítězí nad svou rozlomeností: uzavíraje navěky svůj obrys v paměti bytí vrací se tak totiž teprve aniž se zřekl čehokoli ze své jinakosti do lůna integrálního bytí (Dopisy Olze, 144, 4. září 1982). A bylo by třeba citovat dlouhou stať z Dodatku k Dálkovému výslechu, s projevem, který pronesl při ceně míru, kterou mu v roce 1989 udělili němečtí knihkupci, kde v závěru připomíná Janův prolog Na počátku všeho je slovo, aby si posteskl, že může-li být totéž slovo jednou pokorné a jindy pyšné, pýcha člověka jako obdařeného rozumem znevážila hodnotu slova : a Havel předkládá k tomuto přestupku mistrovskou syntézu, v jednom úryvku coby antologii: vybízí, abychom všichni společně bojovali proti pyšným slovům, a končí takto: Je zřejmé, že to naprosto není úkol pouhé lingvistiky. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a vůči slovu je to úkol podstatně morální. A jako takový pak není na horizontu světa, jak jej můžeme pozorovat, ale v nějaké části tam, kde přebývá ono Slovo, které bylo na počátku všeho a jež není slovo lidské (Milano, Garzanti, 1990, str. 220). 35

Tato citace, převzaté z jeho nejvýznamnějších filozofických děl, mohou dát věřit, že Havlova osobnost Byla uzavřena v jakémsi druhu abstraktního solipsismu, bez zájmu o aktivní stránku života, zatímco on byl naprosto opačný: klidný, otevřený, srdečný, ironický, velmi vnímavý a rozsáhlých zájmů o všechno, co jej obklopovalo. V jeho Prosím stručně, z roku 2006, jej vidíme v každodenním nasazení, i za jeho rychlých cest do USA, v hromadě praktických věcí, pozorností k nutnostem jeho prezidentského života, počínaje setkáními s hlavami států, po vyřizování jeho diplomatické práce, počínaje přípravami konferencí v různých zemích, do kterých byl zván, až po starost o dům, zahradu, letní prezidentskou vilu. Osobně mám nezapomenutelné vzpomínky na setkání s ním, a na jeho rozhovory, už od toho prvního, při oficiálním zahájení mého poslání v září 1990, kdy s uspokojivým úsměvem zdůraznil, že tentýž den odjížděl můj předchůdce děkan diplomatického sboru, zástupce komunistického Německa: během čtyřiceti let režimu byla souslednost děkanů kombinována tak, že jimi byli pouze ti, kteří pocházeli z komunistických zemí Evropy a Ázie, což se silně protivilo ostatním velvyslancům. Moje vztahy s Havlem se umocnili, když na přání slovenského premiéra podal demisi na prezidenta Československa. Dle protokolu připadlo děkanu diplomatického sboru, aby odpověděl na Havlův projev v zahradách pražského hradu, 20. července 1992. Při té příležitosti, poté co jsem mu jménem všech poděkoval,uvedl jsem, že se právě otáčí významná stránka dějin této země: kardinál Tomášek umíral, prezident opouštěl, časy, kdy protagonista jeho Largo desolato, upřeně ustrašen hleděl na dveře domu při každém zazvonění, skončily; hrdinná epocha odvahy, boje, snášení pominula, začínal nový čas, který vyžadoval nemenší odvahu k čelení novým problémům společnosti. Prezident sledoval má slova s rostoucí pozorností: od té doby mezi námi přeskočila jiskra sympatie, která už nikdy nepohasla. Když jsem měl příležitost setkat se s ním, mluvil s nesmírným obdivem o Janu Pavlu II. (papež se vždy zase živě zajímal o zdraví prezidenta Havla); byl vždycky velmi otevřený a srdečný, až do jeho poslední státní návštěvy v Itálii a ve Vatikánu, kdy jsem s ním dlouze mluvil na letišti. Jsou to osobní vzpomínky, ale kéž by přispěly k lepšímu pochopení bohaté a živoucí osobnosti prezidenta Havla. Jeho smrt byla skutečně závěrečným, vrcholným dílem celého jeho života. Byla posledním vyzařováním života zcela stráveného pro dobro národa, v náročném a neustálém zamýšlení nad morální odpovědností jeho úlohy státníka, politika, básníka a literáta, nesmírné výše duchovní i lidské. Toto světlo zůstává. A Havel jistým způsobem tušil, že jeho vzdálení se světu bude nadále osvěcovat, i po smrti: Bytí zakleté ve mně a bytí zakleté ve světě si mohou podat ruce kdykoli, kdekoli a jakkoli... ojedinělost a nevypočitatelnost takových chvílí spolutvoří přece jejich význam: je to význam ostrovů smysluplnosti v oceánu našeho pachtění, význam luceren, jejichž světlo padá do temnoty naší životní pouti a osvětluje ji v celé mnohoznačnosti jejího směřování (Dopisy Olze, 133, 19. června 1982). 36

SVATÝ MIKULÁŠ Poutníci před sochou sv. Mikuláše na náměstí před bazilikou v Bari, Peregrinatio ad Portam Fidei, 5. července 2012. Svatý Mikuláš je světcem, který v životě Církve požíval nejrozšířenější úcty hned po Panně Marii. Muž dobročinné lásky, který vynikal svou velkorysostí vůči chudým a potřebným Svatý Mikuláš z Myry, zvaný také z Bari, neboť právě do tohoto města byly přeneseno a zde se uchovává jeho tělo. Asi 62 námořníků se zmocnilo v roce 1087 jeho relikvií a převezli je do Bari, kam dorazily 9. května za nepopsatelného jásotu obyvatelstva. Námořníci předali tělo benediktinu Eliášovi, opatu od sv. Benedikta, který zde zbudoval baziliku nesoucí jméno světce. Svatý Mikuláš požívá velké úcty v celém katolickém i pravoslavném světě, zvláště pak v Rusku, kde stejně jako v Bari se kromě všeobecného svátku světce 6. prosince, slaví také 9. květen na památku přenesení jeho relikvií. Majestátní bazilika, jemu zasvěcená, je dodnes cílem mnoha poutí, které dosvědčují hlubokou náklonnost lidí k tomuto velkému Božímu muži. Svatý Mikuláš je tedy jedním z nejctěnějších a nejoblíbenějších světců světa. Patří nepochybně k velkým postavám hagiografie. Mezi X.-XIII. stoletím není snadné najít světce, kteří by se s ním mohli srovnávat co do všeobecnosti a živé úcty. 37

Přivlastnil si ho každý národ, přičemž každý na něj pohlížel svým pohledem, i přes zachování jemu vlastních základních rysů, na prvním místě ochránce slabých a těch, na nichž se páchá bezpráví. Je také ochráncem dívek, které se chystají do manželství, a námořníků. Na Západě je však mnohem proslulejší jeho patronát nad dětmi. Svatý Mikuláš se narodil kolem roku 260 v Pataře, významném městě Lycia v Malé Ázii (dnešní Turecko) téměř naproti ostrovu Rhodos. Dnes je celá tato oblast součástí rozlehlé provincie Antalya, která kromě Lycia zahrnuje také dávnou Pysídii a Panfílii. Ve starověku byly hlavními přístavy právě dvě města svatého Mikuláše: Patara, kde se narodil, a Myra, kde byl později biskupem. Před VIII. stoletím nemáme žádný dokument, který by se zmiňoval o místě narození sv. Mikuláše. Všichni uvádějí pouze jeho biskupské působení v městě Myra, které se tak proslavilo jako město sv. Mikuláše. První, kdo o něm mluví je Michael Archimandrita kolem roku 710 po Kristu, který uvádí Pataru jako rodné město pozdějšího velkého biskupa. Prostý a jistý způsob, jakým tuto zprávu podává, vede k přesvědčení, že ústní tradice byla v tomto ohledu velmi důvěryhodná. O Pataře mluví také patriarcha Metoděj v textu, věnovaném Teodorovi a zmiňuje se o ní i Matafraste. Zprávu lze proto přijmout z vysokým stupněm pravděpodobnosti. Dobrota a čistota jsou dvě ctnosti, tvořící pozadí jedné z nejproslulejších epizod života světce. Ba co víc, tímto příběhem se inspirovali umělci, zvláště pak ti západní, aby odlišili charakteristický symbol našeho světce. Když totiž vidíme sochu či obraz znázorňující svaté biskupy starověku, snadno se zmýlíme, o kterého světce jde (Blažej, Bazil, Řehoř, Ambrož, Augustin, atd.). Se stejnými omyly se setkáváme mnohdy i v knihách vysoké umělecké hodnoty. Ctitel svatého Mikuláše však má neomylné znamení, aby poznal, zda se jedná o svatého Mikuláše či o jednoho z těchto dalších světců. Biskup, který má v ruce či u nohou tři zlaté koule je určitě svatý Mikuláš, a nemůže to být žádný jiný světec. Tři zlaté koule jsou totiž uměleckou deformací tří měšců plných zlaťáků, které jsou ústředním motivem tohoto příběhu. Událost se odehrála v Myře, přímořském městě, asi sto kilometrů od Patary, kam se Mikuláš se svými rodiči zřejmě přestěhoval. Podle některých verzí mu rodiče už zemřeli a bohatý mladík stál před nadějnou budoucností. Podle jiných byli rodiče ještě naživu a v plné síle a Mikuláš byl na nich závislý. Ať už je pravda jakákoliv, doslechl se, že jedna rodina prochází velmi krušným obdobím. Pán, jenž upadl do hluboké bídy, v zoufalství, že nebude moci zajistit věno svým dcerám, aby se mohly důstojně provdat, navrhl jim, aby se oddaly prostituci a tak si vydělaly dostatek peněz na svatbu. Když se o tomto návrhu Mikuláš dozvěděl, rozhodl se, že zakročí, a učiní tak podle evangelijní rady: ať neví tvá pravice, co dělá tvá levice. Jinými slovy, chtěl vykonat dobrý 38

skutek, aniž by se o tom lidé dověděli a obdivovali ho. Jeho ctnost měla zůstat známá jen Bohu a ne lidem, neboť pokud by vešla ve známost a jemu se dostalo poct od lidí, přišel by o zásluhy za svůj skutek. Rozhodl se proto jednat v noci. Zavinul zlaťáky do plátna, vyšel z domu a zamířil k příbytku nešťastných dívek. Přistoupil k oknu, prostrčil ruku se zlaťáky dovnitř a vhodil měšec dovnitř. Hluk překvapil otce dívek. Ten vzal peníze a vystrojil svatbu nejstarší dceři. Když Mikuláš viděl, že otec dobře využil peníze, které mu věnoval, rozhodl se čin zopakovat. Není těžké představit si radost, jaká zalila srdce otce dívek. Byl zvědavý, kdo je oním dobrodincem, vyběhl ven, hledal, pátral, ale marně. Díky penězům, které našel v měšci, jenž Mikuláš vhodil do okna, mohl splnit sen druhé dcery po uzavření šťastného manželství. Otec v následujících dnech uléhal s intuicí třetího gesta dobročinnosti, a snažil se neusnout. Nechtěl, aby ten, který zachránil jeho čest pro něj zůstal dokonale neznám. Jedné noci, když se snažil udržet bdělost, zaslechl hřmot třetího měšce, dopadajícího na zem a typické řinčení mincí. I přesto, že se mladíkovi podařilo bleskově vzdálit, otec se hnal ven a podařilo se mu zahlédnout jeho siluetu. Pádil za ním, dostihl ho a poznal v něm jednoho ze svých příbuzných. Mikuláš jej však zapřísahal, aby o tom nikomu neříkal. Otec slib dal, ale s ohledem na následující události se lze právem domnívat, že jej nedodržel. Pověst o Mikuláši jako muži velké dobročinnosti se tak po městě Myře ještě více rozšířila. Kolem roku 300 po Kristu, i přesto, že křesťanství ještě nebylo v impériu legalizováno a neexistovaly křesťanské chrámy, komunity křesťanů, žijící podle evangelia, byly už velmi dobře organizovány. Křesťané se scházeli v domech aristokracie, která přijala novou víru, a tyto domy se nazývaly domus ecclesiae, domy společenství. Církví se totiž rozumělo křesťanské společenství. A právě tato komunita se aktivně podílela na volbě biskupů, tedy oněch starších, věnujících se péči o společenství a jeho růst ve víře a skutcích. Tito se 39

stávali představenými komunity a zastupovali ji na koncilech, tedy na shromážděních, která měla za úkol rozebírat a řešit problémy, a poté vydávat normy k užitku křesťanů jedné či více provincií. Obvykle byli voleni presbyteři (kněží), laici, kteří opouštěli laický stav, aby se zasvětili službě společenství. Vzkládání rukou biskupů je zmocňovalo ke slavení eucharistie, a právě to je odlišovalo od laiků. Nechyběli však případy, a Mikuláš je jedním z nich, kdy zvolený nebyl presbyterem, ale laikem. Neznamenalo to však přejít přímo k biskupské hodnosti, nýbrž během několika dnů mu byla udělována různá svěcení až k presbyterátu, který mu pak otvíral cestu k biskupskému svěcení. Za těchto souvislostí vzešla i volba Mikuláše, kterou posvátný autor zasazuje do téměř zázračného rámce. Poté, co zemřel biskup v Myře, shromáždili se biskupové z okolí v jednom domus ecclesiae, aby vybrali městu nového biskupa. Téže noci měl jeden z nich ve snu zjevení: mají zvolit mladého muže, který jako první vejde za úsvitu do chrámu. Jeho jméno bylo Mikuláš. Když biskupové tomuto vyprávění o vidění naslouchali, pochopili, že zvolený je určen k velkým věcem, a po celou noc se bez přestání vroucně modlili. Ráno se otevřeli dveře chrámu a vstoupil Mikuláš. Biskup, který měl vidění, k němu přistoupil a poté, co se ho zeptal na jméno, uvedl ho doprostřed shromáždění a představil ho ostatním. Všichni souhlasili s volbou a s jeho posvěcením na stolec biskupa v Myře. Příběh se možná odehrál jinak, tak proto, že jak bylo řečeno volby biskupa se vždy účastnil lid. Avšak životopisec, žijící v době, kdy biskupové měli samostatnější pravomoci vzhledem k laikátu, chtěl tímto líčením zdůraznit dvě skutečnosti: Mikuláš byl jako laik ustanoven biskupem, a jeho volba nebyla výsledkem lidských shod, nýbrž jen a pouze vůlí Boží. V roce 303 po Kristu ukončil císař Dioklecián svou politiku tolerance vůči křesťanům a rozpoutal kruté pronásledování, které s různou intenzitou trvalo asi deset let. V roce 313 císařové Konstantin a Licinius se dohodli v Miláně na sférách svých kompetencí, přičemž první vládl Západu, druhý pak Východu. Vydali také edikt, jenž dával křesťanskému kultu svobodu. Šest let nato (319), na protest proti Konstantinově politice vstřícné křesťanům, Licinius znovu rozpoutal jejich kruté pronásledování. Ve starobylých pramenech o životě sv. Mikuláše (před IX. stoletím) nenacházíme žádnou zmínku o pronásledování. Uvědomíme-li si však, že biskup z Patary, Metoděj, čelil 40

odvážně smrti, zdá se pravděpodobným, že i náš světec prošel vězněním a dalšími útrapami, v neposlední řadě patřením na tolikerá soužení, kterým prochází jeho stádce. Někteří autoři, jako např. Metafraste kolem roku 980 po Kristu, upřesňují, že Mikuláš trpěl za Diokleciánova pronásledování a byl uvržen do žaláře. Tady však, namísto toho, aby se zhroutil, svatý biskup podporoval a povzbuzoval věřící, aby byli pevní ve víře a neobětovali pohanským bohům. To vedlo představeného provincie k tomu, že ho poslal do vyhnanství. Pozdější autoři chtěli časově posunout pronásledování, jemuž byl Mikuláš vystaven, a ztotožnit ho s tím Liciniovým, spíše než s Diokleciánovým. To proto, aby se předešlo tomu, že Mikuláš byl v době pronásledování už biskupem, a podle nich, měl biskupské svěcení přijmout v letech 308-314. Byzantský historik Niceforus Kalixtus, aby ještě více oživil působivost Mikulášova svědectví tváří v tvář mučednictví a znameními po mučení na těle, napsal: Na koncilu v Niceji mnozí zářili apoštolskými dary. Mnozí z nich proto, že zůstali neochvějní ve vyznávání víry, nesli ještě na těle rány a znamení, zvláště pak mezi biskupy Mikuláš, biskup z Myry, Pafnuncius a další. Císař Konstantin, jehož politika byla nakloněna křesťanům, vydal 23. června 318 edikt, který těm, kdo byli odsouzeni obecnými soudy, dával možnost odvolat se k biskupovi. Avšak, zatímco těmito nařízeními se posilovala Církev v pohanské společnosti, tu vyvstal názor kolem přirozenosti Ježíše Krista jako Božího Syna (zda je rovna či nižší než Otce), který rozbouřil takovou polemiku, že dokonce rozdělila impérium na dva tábory. Schizma rozpoutal alexandrijský kněz Arius (256-336), současník svatého Mikuláše. Pro vyřešení této otázky a znovunastolení míru v impériu, svolal císař v roce 325 velké shromáždění (koncil) do Niceje. Vzhledem k tomu, že se konal v Malé Ázii účastnilo se ho jen několik málo západních biskupů, zatímco východní byli přítomni téměř všichni. Někteří se snažili zpochybnit Mikulášovu účast na tomto prvním a tolik závažném ekumenickém koncilu, ale je-li pravda, že jeho jméno (stejně jako jméno S. pafnunzia) na některých seznamech schází, je také pravdou, že se objevuje na seznamu Teodora Lektora kolem roku 515 po Kristu, považovaném za věrohodný od nejvýznamnějšího znalce seznamů koncilních otců (Edward Schwartz). Jedna z nejznámějších modliteb východní liturgie se obrací na svatého Mikuláše těmito slovy: O blažený Mikuláši, který ses svými činy ukázal svému stádci jako norma víry (kanóna pisteos) a vzor pokory a mírnosti, který, jenž jsi svou skromností dosáhl nejvznešenější slávy a svou láskou k chudobě nebeského bohatství, přimlouvej se za nás u Krista Boha, aby nám dal dosáhnout spásy duše. Tato starobylá modlitba bývá často spojována právě s rolí, kterou Mikuláš zastával na Nicejském koncilu. Nedostatek dokumentace stran jeho působení v Niceji, nahrazují některé legendy, z nichž nejznámější (připisovaná po pravdě řečeno také S. Spiridionovi) 41

je ta o cihle. Vzhledem k tomu, že schizma rozpoutal Arius, který neuznával rovnost přirozenosti mezi Bohem stvořitelem a Ježíšem Kristem, problém spočíval v dokázání, jak je možná víra v jediného Boha, jestliže i Kristus je Bůh. Navíc u vědomí, že křestní formule uvádí i Ducha svatého, snažil se Mikuláš dokázat možnost koexistence trojího bytí v jednom jediném. Vzal cihlu a připomněl kolemstojícím její trojí složení ze země, z vody a ohně. To znamená, že božství Otce, Syna a Ducha svatého neruší základní pravdu, že Bůh je jeden. Zatímco tuto pravdu vykládal, tu náhle se z jeho rukou vyšlehl plamének, několik kapek spadlo na zem a v jeho rukou zůstala pouze suchá hlína. Mnohem známější co do popularity je legenda o políčku Ariovi, spojená s malířskími zvyklostmi malovat nahoře v rozích obrazů Krista a Pannu Marii, jak jeden podává knihu evangelia, a Matka Boží štolu. Podle této legendy vzplál Mikuláš spravedlivým hněvem, když slyšel Ariovo rouhání, popírající Kristovo božství, pozvedl levici a dal mu políček. Protože událost byla oznámena Konstantinovi, císař ho nechal vsadit do vězení, zatímco biskupové mu odňali biskupská roucha. Žalářníci se mu vysmívali a různě si z něj utahovali. Jeden z nich šel tak daleko, že mu spálil vous. V noci Mikuláše navštívil Kristus a Panna Maria a věnovali mu evangelium (znak biskupského magistéria) a štolu či omophorion (znamení jeho svátostné služby). Když se chystal Mikuláš slavit mši svatou, v duchu pokory si neoblékl biskupská roucha, ale po prvních slovech hle, z nebe sestoupila Panna Maria se štolou a andělé s mitrou. Jen co skončil slavení znovu mu narostl mohutný vous, který mu předchozí noci žalářníci spálili. Tyto legendy jsou však pozdějšího data, neboť kromě jeho přítomnosti na koncilu, se o jeho působení na tomto sněmu neví nic. Jisté je, že byl zastáncem Atanázia a pravověří, jinak by jej liturgie nenazývala pravidlem víry. Mlčení dávných autorů stran Mikulášovy role na onom koncilu se vysvětluje skutečností, že Mikuláš zaujímal odlišný postoj, než bylo vystupování hlavy katolického pravověří, Atanázia z Alexandrie. I přesto, že byl velmi energické povahy, byl Mikuláš mnohem citlivější k rozkladu souladu v Církvi. Nezastavoval se, tak jako Atanázius, pouze u obrany víry do krajnosti, ale usiloval také všemi cestami přivést chybující (heretiky) do lůna Církve. Tento postoj se musel Atanáziovi jevit jako přílišná náklonnost ke kompromisu, a z toho plynoucí nehodnost být uveden mezi obhájci víry. Toto damnatio memoriae ze strany Atanázia se vysvětluje také tím, že Mikuláš skoro jistě bojoval politicky v opoziční straně. Zatímco totiž Atanázius mluví o Ablaviovi, Konstantinovu prefektu, jak milovaném od Boha, starobylý Mikulášův životopisec jej označuje za zvráceného a zlého (stejně se vyjadřuje i velký historik Eusebius z Cézareje a všichni pohanští historikové). Také dnes totiž vážení lidé politicky válčí na opačných stranách. To, že se u sv. Mikuláše setkává velká láska k pravé víře s velkou láskou k souladu v Církvi, dosvědčuje sv. Ondřej z Kréty, který napsal: Jak vyprávějí, procházel jsi ratolesti pravého kmene, a potkal jsi Teognida, svaté paměti, tehdejšího biskupa církve Marcianistů. Diskuze byla vedena psanou formou, dokud jsi ho neobrátil a nepřivedl k pravé víře. Ale protože mezi vámi dvěma došlo snad k nepatrné příkrosti, svým vlídným hlasem jsi citoval slova apoštola, řka: Pojď, smiřme se, bratře, dříve než nad naším hněvem zapadne slunce. I přes zmínku o Marcianistech (mnohdy se uvádí Marcionité), byl Teognides skoro jistě nicejským biskupem v době koncilu, o kterém jsme mluvili. Přestože sympatizoval s 42

heretikem Ariem, nechal se nicméně přesvědčit a nakonec podepsal koncilní akta. Mikuláš jsi dozajista přišel do styku už předtím a nepochybně měl podíl na tom, že se biskup nechal přesvědčit, aby podepsal akta koncilu. Teognides ani potom nezměnil svůj postoj k Atanáziovi, a rozhodně proti němu vystupoval. Ani po tříletém vyhnanství v Galii, nepřestal při návratu kritizovat pojem jedné podstaty, kterým Atanázius a Církev definovali vztah mezi Otcem a Synem. V roce 336 přispěl k tomu, že sv. Atanázius skončil ve vyhnanství. Jak vidno, křesťanský starověk není výjimkou. I mezi zastánci pravé víry se tvoří různé strany. Dokonce to vedlo až protichůdným posuzováním v rovině spirituality. To je případ Teognida, kterého Sv. Ondřej z Kréty považuje za svaté paměti, pro jiné zůstává heretikem. Je to případ i Teodoreta (církevního historika), jehož řecká církev považuje za hereziarchu, ruská pak za svatého (blažennyj). Stejný je i případ patriarchy Atanázia (729-752), jehož latinská církev považuje za ikonoklastu, zatímco řecká jej má za svaté paměti, protože poté, co byl zachráněn před utonutím právě sv. Mikulášem, činil pokání. Konstantin ponechal pohanskému kultu svobodu, nicméně je zřejmé, že alespoň počínaje rokem 318, vzhledem k jurisdikčním pravomocem biskupů, měli uvnitř impéria privilegované postavení. Nemálo biskupů a zdá se, že Mikuláš byl mezi nimi, - se snažilo nakolik to bylo možné vymýtit znaky pohanského náboženství ze svých měst až k rozboření některých chrámů. V tomto smyslu nám tradice představuje i nasazení Mikulášovo. Ondřej z Kréty ve svém proslulém Enkomiu sv. Mikuláše se obrací na našeho světce zvoláním: Obdělával jsi duchovní pole celé pro provincie Lycie, vytrhával trny nevěry. Svým učením jsi bořil oltáře model a kultovní místa odporných démonů a na jejich místech jsi budoval chrámy Kristu. Podobně pojednává i Michal Archimandrita - i když zůstává velmi blízký textu Ondřejovu, konkretizuje Mikulášovo dílo odkazem nikoli na zbraně slova a učení, ale na skutečné a pravé železné tyče, kterými zbořil majestátně se vypínající Dianin chrám. Byl to největší z pohanských chrámů co do výšky i pestrosti dekorace, jakož i co do přítomnosti démonů. Tato slova dokazují, že se Michael Archimandrita inspiroval přímými prameny z Myry. Pokud by se neopíral o tyto dokumenty, nemohl by vědět o této výjimečné roli Dianina chrámu. Při nedávných archeologických vykopávkách je skutečně ukázalo, že v roce 141 byl chrám přebudován a rozšířen lycijským mecenášem Opramoasem z Rodiapoli. To potvrzuje, že vyprávění mnicha Michaela nám zachovala to, o čem se mluvilo v Myře v VIII. století. Je pravděpodobné, že pravdu má i Ondřej z Kréty, který nám ukazuje Mikuláše, jak boří pohanství zbraněmi slova. Nicméně, soudě dle energické povahy biskupa z Myry 43

(projevené při jiných příležitostech), není nemožné že se odehrálo i to, o čem pojednává vyprávění archimandrity. To, co mají společné, a mezi lidmi to bylo velmi rozšířené přesvědčení, že tyto pohanské chrámy byly obývány démony, takže když byly zbořeny, démoni byli bez střechy nad hlavou, proto byli nuceni hledat si jiná přístřeší. Svatý biskup usiloval nejen o šíření pravdy evangelia, ale také vycházel vstříc potřebám chudých a potřebných. Slovo víry provázela praxe lásky. Za časů jeho biskupské služby postihla Myru velká bída, která srazila obyvatelstvo na kolena. Zdá se, že Mikuláš se chopil různých iniciativ, aby pomohl potřebným svého stádce a jejich ozvěna procházela staletími, takže se uchovala myrským v paměti. Jedna legenda vypráví, že se ve snu zjevil sicilským obchodníkům a vybídl je, aby se vypravili prodávat obilí do jeho města a dodal, že jim nechává pečeť. Když si obchodníci uvědomili, že měli stejné vidění a našli i stejnou pečeť, hned se po moři vydali do Myry a zásobili obyvatelstvo obilím. Ještě známější je epizoda o lodích, které se plavily z egyptské Alexandrie a kotvily v myrském přístavu. Mikuláš přispěchal, vystoupil na jednu z lodí a požádal kapitána, aby vyložil jisté množství obilí. Ten mu však odpověděl, že to není možné, protože je to obilí pro císaře a je přesně navážené. Pokud by se zjistilo, že něco schází, vina by padla na něj. Mikuláš mu odvětil, že odpovědnost přebírá on sám, a nakonec se mu podařilo ho přesvědčit. Obilí bylo vyloženo a lidu se velmi ulehčilo, nejen proto, že si zaobstaral potřebné živobytí, ale také proto, že zoral půdu a zasel zrno, co zbylo, takže v následujících letech mohl sklízet. A pokud jde o alexandrijské lodě, ty dorazily do Cařihradu a jak se kapitán právem obával, náklad musel projít váhovou kontrolou. Jaká byla jeho radost a úžas, když viděl, že hmotnost vůbec neklesla, ale byla stejná jako když lodi vyplouvaly z Alexandrie. Tento zázrak je nejen motivem mnoha obrazů, které jej zachycují, ale také mnoha lidových tradic spojených s chlebem sv. Mikuláše. 44 Všechny epizody, o kterých se doposud pojednávalo, procházely netečností času. Myrští si o nich vyprávěli a přes babičky k vnoučatům se uchovaly až do VIII.-IX. století. Dlouhá ústní tradice je zbavila historických rysů, takže se dnes jeví spíše jako tradice či legendy.

Jména hlavních postav událostí se skoro zcela vytratila. Je pravdou, že v mnoha Životech svatého Mikuláše se uvádějí jména rodičů, strýce archimandrity, jeho předchůdce na myrské katedře, lodivoda, který jej vedl na pouť do Egypta a do Svaté země, atd. Jsou to však jména, která s našim Mikulášem nemají nic společného. Je třeba se smířit s tím, že kromě koncilu v Niceji a biskupa Teognida, se žádné jméno v životě našeho světce neobjevuje před dějinami tří nevinných zachráněných před stětím. Tento příběh spolu s následujícím o byzantských generálech (Praxis de stratelatis) je nejsilnější částí všech mikulášských epizod. Ve starověku se toto vyprávění mnohdy neoznačovalo jako Praxis de stratelatis (vyprávění o generálech), ale prostě jako Praxis tou hagiou Nikolaou (dějiny svatého Mikuláše), aby se tím zdůraznilo, že jde o nejvýznamnější epizodu ze všech, které o svatém Mikuláši pojednávají. Skoro jakoby všechny ostatní epizody ve srovnání s tímto příběhem ztrácely svou důležitost. Když jednou v myrském přístavu kotvilo několik vojenských lodí, došlo na nedalekém placomském trhu k šarvátce, z části vyprovokované právě žoldáky, kteří tak dali volný průchod napětí z drsného života. V onom zmatku pořádkové síly zatkli tři myrské občany, kteří byli po hromadném procesu odsouzeni k trestu smrti. Mikuláš v tu dobu právě rozmlouval s generály Nepoziánova vojska, Ursem a Erpiliem, kteří ho zpravovali o své nadcházející vojenské misi proti Taifalům, jednomu gótskému kmeni, který podněcoval vzpouru ve Frýgii. Na pozvání svatého Mikuláše se generálům podařilo obnovit pořádek. Ale tu přispěchalo za biskupem několik občanů a sdělilo mu, že starosta Eustazius odsoudil k smrti ony tři nevinné. Mikuláš se v doprovodu generálů vydal do Myry. Když dorazil na místo zvané Leone, potkal pár lidí, kteří mu řekli, že odsouzení jsou na místě zvaném Dioscuri. Mikuláš tak pokračoval až ke kostelu svatých mučedníků Crescentia a Dioscorida. Tady se dověděl, že odsouzení už byli odvedeni do Berry, místo, kde se obvykle odsouzenci popravovali. Byl si dobře vědom, že jedině on jako biskup, může kata zastavit. Zrychlil proto krok a prodíral se davem, který se na podívanou sešel. Kat už byl připraven, odsouzenci měli hlavy ve špalcích, když Mikuláš vztáhl ruku a katovi vzal meč z rukou. Poté, co osvobodil nevinné od stětí, vydal se do paláce starosty Eustazia a bez ohlášení vstoupil. Jen co stanul před starostou důrazně ho pokáral a obvinil ho z bezpráví, násilí a z korupce. Když pohrozil, že záležitost oznámí císaři, Eustazius mu odpověděl, že byl uveden v omyl dvěma váženými obyvateli Myry, Simonidem a Eudossiem. Avšak Mikuláš, aniž by zjišťoval podrobnosti, mu znovu vyčetl korupci a hříčkou slov mu sdělil, že to nebyli Simonides a Eudossius, kdo ho zkorumpovali, nýbrž Chrysaffius (zlato) a Argyrus (stříbro). 45

Když tak Mikuláš znovu nastolil pravdu a spravedlnost, nepočínal si vůči němu krutě, ale kajícímu starostovi odpustil. Trojice generálů, povzbuzena postojem svatého biskupa, se znovu vydala na moře a dorazila do Frýgie, kde se jim podařilo podrobit hnutí vzbouřenců proti impériu. Zčásti díky úspěchu výpravy, zčásti proto, že Nepozián byl příbuzným císaře, jejich návrat do Konstantinopole byl v atmosféře pravého a nefalšovaného triumfu. Nicméně slíva a pocty trvaly jen krátce, protože jsou často provázeny žárlivostí a závistí. Životopisci vyprávějí o zlovolných ďábelských pokušeních, jisté je, že velmi záhy se vytvořila skupina odporu proti Nepoziánovi a jeho druhům. Těm, kdo ji tvořili, se podařilo získat mocného prefekta Ablavia, který přesvědčil císaře, že trojice generálů chystá spiknutí, aby jej svrhli z trůnu. Ať už přesvědčen či nikoli o důvěryhodnosti zprávy, Konstantin než by se vystavoval riziku, raději je nechal uvrhnout do vězení. Po několika měsících Nepoziánovi následovníci začali uvažovat, jak generály dostat z vězení. Jejich nepřátelé se proto vrátili k Ablaviovi s příslibem peněz ve svůj čas, a přesvědčili ho, aby císaři navrhl drastičtější řešení. A Konstantin skutečně rozkázal, aby je téže noci usmrtili. Jen co se zprávu dozvěděl žalářník, běžel to oznámit generálům. Ty jala hrozná úzkost. Vědom si blízké smrti, rozpomněl se Nepozián na zásah biskupa Mikuláše in extremis ve prospěch tří nevinných. Obrátil se proto k Pánu s touto modlitbou: Pane, Bože tvého služebníka Mikuláše, měj s námi slitování, a pro své milosrdenství a na přímluvu tvého služebníka Mikuláše. Jako jsi pro jeho zásluhy měl slitování se třemi muži, nespravedlivě odsouzenými a zachránil je od jisté smrti, tak nyní navrať život i nám, pohnut k milosrdenství přímluvou tohoto svatého biskupa. Pán vyslyšel Nepoziánovu modlitbu, kterou k němu spolu s ním vznášeli i jeho druhové. Téže noci se svatý Mikuláš zjevil ve snu císaři a pohrozil mu: Konstantine, vstaň a osvoboď tři generály, které držíš ve vězení, protože tam byli uvrženi neprávem. Neučiníšli, jak jsem ti řekl, promluvím s Kristem, králem králů, rozpoutám válku a tvé pozůstatky dám za potravu dravé zvěři a supům. Vyděšen se Konstantin tázal, kdo je: Jsem Mikuláš, biskup hříšník, a sídlím v Myře, metropoli Lycie. Mikuláš se zjevil s hrozbou také Ablaviovi, a když si ho císař nechal zavolat, oba se domnívali, že je to dílo magie. Poslali pro tři generály a chtěli po nich vysvětlení. Hovor se vedl o magii, když tu se Konstantin zeptal Nepoziána, zda zná muže jménem Mikuláš. Nepozián se rozzářil a uvědomil si, že jeho modlitba byla vyslyšena. A vše císaři vypověděl. Ten je okamžitě nařídil pustit na svobodu. Ba co víc, chtěl, aby se vypravili do Myry poděkovat svatému biskupovi a předali mu jeho jménem drahocenné dary, mezi nimi knihu evangelii zdobenou zlatem a zlaté svícny. Jiní autoři dodávají, že když přišli do Myry, ostříhali si vlasy na znamení vděčnosti a úcty ke světci. Mezi mnoha iniciativami světce ve prospěch obyvatelstva Myry, se kolem VII. století vyprávělo o jeho zásahu pro snížení daní pro obyvatele Myry (Praxis de tributo). Mnozí historikové vědí o Konstantinově tendenci zatěžovat obyvatele impéria přílišnými daněmi. I když křesťané usilovali o jejich zmírnění, pohané jako Zosimos připomínali, že Konstantin byl nucen k tíživé daňové politice kvůli své přehnané marnotratnosti. Neznámý autor, který napsal Epitome de Caesaribus popisuje jeho 46

daňovou politiku těmito slovy: Po deset let vynikající, v následujících dvanácti letech kořistník, v posledních deseti letech se mu říkalo poručenec pro jeho přehnanou rozhazovačnost. Když se i město Myra octlo před povinností platit přehnané daně, obrátili se představitelé města na Mikuláše, aby napsal císaři. Mikuláš udělal víc. Ihned se vypravil do Konstantinopole a žádal o audienci. Anonymní autor se na tomto místě nechává unášet, aniž by si uvědomil, že Mikuláš byl Konstantinovým současníkem, představuje biskupy hlavního města, jak se shromáždili v chrámu Matky Boží v Blacherne, vzdávají mu poctu a prosí o jeho požehnání. Stranou přehnanosti podobného přijetí, tento chrám byl zbudován sto let po světcově smrti. Hagiografické přikrášlení je patrné i ve chvíli Konstantinova příchodu. Ještě předtím, než začal rozhovor, císař odhodil svůj plášť a hle, tento se setkal s paprskem světla a zůstal na něm pověšen. Zázrak naplnil císaře bázní a podnítil jeho vstřícnost. Když mu Mikuláš vypověděl, jak jsou obyvatelé Myry decimováni daněmi a žádal ho o jejich citelné snížení, zavolal si císař notáře a knihovníka Teodosia a na Mikulášovo přání provedl zásadní redukci na pouhých sto denárů. Mikuláš vzal list, na němž byl úleva stvrzena, namotal ji na bambusovou hůlku a hodil do moře. Božím řízením hůlka dorazila do přístavu v Myře a dostala se do rukou daňových úředníků, kteří byli velmi překvapeni, ale přizpůsobili se. Nicméně však v Konstantinopoli namítli Konstantinovi rádci císaři, že úleva byla trochu přehnaná. Císař si proto znovu zavolal Mikuláše, aby upravil výši daně, kterou by měli obyvatelé Myry platit. Světec mu odpověděl, že před třemi dny list dorazil do Myry. Vzhledem k tomu, že to bylo nemožné, Konstantin slíbil, že pokud je tomu skutečně tak, potvrdí předchozí výměr. Když císařští nunciové, které vyslal, aby vše ověřili, dorazili zpátky do Konstantinopole, potvrdili, že Mikuláš mluvil pravdu. Císař dodržel slovo a daňovou úlevu potvrdil. S ohledem na tradici podle které byl Mikuláš stár už v době Nicejského koncilu, náš světec zemřel s největší pravdě-podobností velmi blízko roku 335 po Kristu. Stejně jako o jeho narození, tak ani o jeho smrti se toho mnoho neví. Epizody a zvláštnosti, o nichž čteme v některých Životech se netýkají našeho Mikuláše, ale svatého mnicha, který žil ve stejném kraji o dvě století později. V roce 1087 podniklo město Bari námořní výpravu při níž se zmocnila ostatků sv. Mikuláše, které pak byly následně definitivně uloženy v kryptě baziliky, zbudované k jeho poctě. Úmysl zmocnit se jeho ostatků pojali barijští proto, aby zvýšili prestiž města poté, 47

co z důvodu normanského podmanění ztratilo roli rezidence catepana a tedy metropole byzantské Itálie. Přítomnost relikvií tak významného světce byla za oněch časů pro město nejen duchovním požehnáním, ale také z něj učinilo metu poutníků a tedy zdroj ekonomického blahobytu. Dějiny města Bari nezačínají až svatým Mikulášem. Město zmiňuje už Horatius a Tacitus, a po dlouhé odmlce město náhle povstává v IX. století za třicetiletého panství saracénů (841-871), během něhož došlo ke konsolidaci obchodu se Sýrií a Egyptem. Frankobyzatntské znovudobytí města z něj učinilo sídlo byzantského stratéga a poté, od roku 968, samotného catepana, císařského místodržitele v tematu Longobardie, to znamenalo v jižní Itálii. V tomto století, kdy Bari bylo hlavním městem jižní Itálie, stáli v jejím čele dva významní catepani: Basilius Mesardonita, který v roce 1011 znovudobyl město a vyrval je z rukou vzpurného Mela; a Basilius Bojoannes, autor nejrozsáhlejší byzantské obnovy italského jihu. V roce 1071 město dobyli Normani, kteří pak více jak půl století bojovali jako žoldáci, jejichž vědomí zvlášť narostlo po roce 1053 díky velkému vítězství nad papežskými a byzantskými vojsky. Rezidencí dobyvatele Roberta Guiscarda se několik let nato stalo Salerno, poté, co se spolu s bratrem zmocnili Palerma v lednu roku 1072. Bari, které bylo považováno za nejbohatší město jihu, tak bylo znenadání zaskočeno. Hrozilo, mimo jiné, že přijde o jihovýchodní trhy. Městská podnikatelská šlechta proto musela podat návrhy východisek z tíživé situace. Jedním, který byl posléze realizován, byla krádež ostatků sv. Mikuláše, počin, který měl alespoň vyrovnat ztrátu role hlavního města. Operace tohoto druhu byly ve středověku časté stačí vzpomenout na sv. Marka a Benátčany či sv. Ondřeje a obyvatele Amalfi a obvykle tak bylo dosaženo očekávaného účinku, tedy upevnění stability města semknutého kolem svatého symbolu, ale také přilákání cizích, aby tu začali s obchodem. Město Bari, přehlíženo ze strany politické moci, jejíž centrum přesídlilo k Tyrhénskému moři, se mohlo konečně 48

svobodně rozvíjet a najít ve svém vlastním středu nové ideje a lidi schopné je uskutečnit. Nebylo tu velkých osobností, je pravdou, že Curcorius, který sepsal pro Nicefora vyprávění o přenesení ostatků sv. Mikuláše, není znám z jiných dokumentů. Velká soudržnost však panovala v obchodních vrstvách, vědomých si své moci. I když město přišlo o politickou prestiž, vůbec to neznamenalo, že bude hrát nějakou druhořadou roli. V této podivuhodné syntéze zájmů, kterou dokázal vyjádřit jen středověk, se u obyvatelstva Bari setkáváme jak s náboženským vědomím, tak s obchodním duchem. Krádež relikvií tak slavného světce by vtisklo Bari velký náboženský význam, který dosud postrádalo (arcibiskup se nadále uváděl jako arcibiskup Canosy a Bari) a probudilo by poutní hnutí, které v té době znamenalo to, co dnes náboženský turizmus. Volba sv. Mikuláše byla celkem přirozená. V Bari bylo nejrozšířenějším jménem po svatém Janu právě Mikuláš (k jeho poctě tu už tehdy stály tři nebo čtyři kostely). Na druhé straně místo, kde spočívalo tělo sv. Mikuláše (Myra v Malé Ázii) už tehdy napadali Turci, takže barijští nemohli být obviňováni, že ho ukradli východním křesťanům. Myra navíc ležela na trase, po níž se často plavily barijské lodi do Sýrie, a proto nebylo třeba organizovat speciální výpravu, ale dala se přidružit k obchodní cestě. Nehledě na to, že svatý Mikuláš byl už tehdy v křesťanském kalendáři světcem číslo 1, a proto přítomnost jeho těla v Bari by zajistila obrovský příliv poutníků. Obchodní svět města Bari dokázal i bez politické najít ideu, která byla v zájmu všech, počínaje kněžími, přes obchodníky až k námořníkům. A tak došlo k tomu, že z jara roku 1087 vypluli z Bari tři lodi naložené obilím a dalšími zemědělskými produkty na obvyklou obchodní cestu do Sýrie. Pravděpodobně už tehdy se na náměstí i dvorech zmiňovala možnost uloupení ostatků, ale nebylo to skutečným záměrem. Niceforos o tom výslovně říká: nápad přišel několika moudrým a slovutným občanům Bari, kteří se vydali do Antiochie s loďmi, naloženými obilím a dalším zbožím. Podle jiného z pramenů (Kyjevská legenda, ruský text kolem roku 1094), nápad se zrodil v hlavě jednoho svatého barijského kněze (v němž by někteří rádi viděli opata Eliáše). Ve snu se mu zjevil svatý Mikuláš a žádal ho, aby svolal klérus a obyvatele města a sdělil jim světcovu vůli, že chce přijít a přebývat v tomto městě. Pod tímto hagiografickým stylem lze číst souhlas občanů i kléru s uskutečněním tohoto záměru, o němž mezi obyvatelstvem panovala naprostá shoda. Je však obtížné říci, zda byli obyvatelé o počinu informováni. Zřejmě ne, protože přílišná publicita by mohla uškodit jeho zdaru. Počátkem roku 1087 vyplulo z Bari do Antiochie asi 80 námořníků, obchodníků a otroků (počet 62 se vztahuje na účastníky požívající občanských práv) na třech lodích naložených obilím a cereáliemi. Podle arcikněze Jana, jednoho ze dvou barijských autorů Translatio, už po cestě tam podnikli Barijští výzvědnou misi, z níž vyplynul jako nevhodný pokus zmocnit se relikvií z důvodu přítomnosti Saracénů, kteří se tam ve velkém počtu sešli na pohřeb jejich vůdce. Pokračovali tedy v plavbě a dorazili do zátoky Sv. Šimona, antiochijského přístavu. Zatímco někteří zůstávali na stráži, skuteční a praví obchodníci se vydali do ulic a na náměstí, aby prodávali své produkty. I z následného vyprávění je zřejmé, že Barijští dokončili všechny komerční záměry, proto je obtížné říci jak dlouho se v Antiochii zdrželi. Ví se, že se v tomto městě setkali s benátskými kupci, kteří rovněž mezi sebou probírali možnost krádeže relikvií sv. Mikuláše, tím spíše, že 49

Lycie byla zamořena Saracény a hrozilo, že relikvie tohoto velkého světce skončí v rukou nevěřících. Barijští proto uspíšili své záležitosti a dohodli se kudy se vypraví. Bylo například rozhodnuto, že vyhoví žádosti dvou poutníků pocházejících z Jeruzaléma, aby se k nim připojili. Jedním z nich byl Francouz Alexandr, a druhý byl Řek. Mohli by se hodit jako překladatelé při vylodění v myrském přístavu Andriaké. Když se tři lodě blížily na zpáteční cestě k přístavu Andriaké, velitelé se rozhodli vyhnout nakolik to bude možné střetu se Saracény, a preventivně poslali několik mužů spolu se dvěma výše uvedenými poutníky. Jen co se v tomto ohledu ujistili, a zatímco na lodi zůstávalo asi patnáct mužů spolu s veslaři, zbývajících 47 se vydalo asi dva kilometry do vnitrozemí a směřovali ke kostela, v němž se uchovávaly ostatky sv. Mikuláše, který ležel asi kilometr od obydlené části. TV kostele našli čtyři byzantské mnichy, které požádali o manu, tekutinu, která se tvoří u hrobu světce. Jiní poklekli k modlitbě, aby tak vzbudili dojem skupiny poutníků. Ti nejmladší však tímto zastíráním ztráceli trpělivost. Konečně Barijští odhalili svůj záměr odnést relikvie do bezpečí, vzhledem k hrozícímu tureckému podmanění. Byli ochotni vyjednávat i finančně. Zpočátku, snad proto, že je nebrali příliš vážně, jim mniši namítali, že světec nikdy nikomu nedovolil přenést ho jinam. Dokonce i makedonský císař Basilius musel od podobného záměru upustit. Jakmile však mniši pozorněji pohlédli na své žadatele a všimli si, že mají pod plášti zbraně, pochopili, že jejich záměry nejsou planými řečmi, ale pevnými rozhodnutími. Jeden z mnichů proto začal pomalu ustupovat k bráně, rozhodnut informovat obyvatele Myry o tom, co se děje. Barijští však předem bránu zablokovali, takže ubohý mnich zůstal nehybně stát. Ba co víc, jeden z barijských tasil meč a položil jej na hrdlo Božího muže s hrozbou, že ho zabije, jestliže nepromluví a neukáže místo, kde se nachází hrob světce. V tu chvíli zasáhl druhý mnich, který pochopil, že jakýkoliv odpor by byl marný a v důvěře, že se mezitím může stát cokoliv, co by zabránilo ztrátě svatého pokladu, ukázal kolemstojícím místo, kde svaté relikvie spočívaly. Barijští si povšimli, že to byl právě otvor, odkud vycházela svatá mana. Začali tedy s dobýváním hrobu, opatrně, aby nezasáhli relikvie. Čas ale ubíhal a někteří začali propadat nervozitě. Tehdy jeden mladík, jmenoval se Matouš, se rozhodl překonat všechen strach a rozbil desku sarkofágu. Poté, co odstranil víko, dostal se do sarkofágu, zabořil ruce do many, která ho naplňovala a vytahoval kosti světce. Všichni zůstali ohromeni, jednak z přímého pohledu na relikvie, jednak zburcováni nad 50 Dobový pergamen se seznamem námořníků, kteří v roce 1087 přepravovali relikvie světce z Myry do Bari

způsobem, jakým se kosti vyjímaly. Událost se ukázala jako pravdivá a to všechny uklidnilo Mezi barijskými byli také dva kněží, Lupo a Grimoaldo. Ten druhý měl během celé operace položenu na sloupu nádobku s manou. Nepozorným pohybem ji však shodil. Ozval se rachot, jaký předchází rozbití na kousky. K tomu však nedošlo. Po prvním okamžiku překvapení se událost vykládala jako příznivé znamení, souhlas ze strany Pána i samotného světce s tím, co dělají. Tak Matouš dokončil přesun relikvií, předložil je výše uvedeným dvěma kněžím, kteří je políbily a uložili do plátna. Kdosi se pokoušel vzít i nádhernou ikonu, zavěšenou na stěně, ale ostatní mu to rozmlouvali, aby čtveřici mnichů aspoň něco po světci zůstalo. Poté co sebrali relikvie a skoro za tichého zpěvu se vypravili k lodím. Po krátkém váhání, které z lodí by se mělo dostat té cti relikvie vézt, se konečně dohodli a zvedli kotvy. Námořníci začali vyplouvat z přístavu, když spatřili přibíhat první obyvatele Myry, které stačili mniši zpravit o tom, k čemu došlo. Někteří volali, aby jim aspoň část relikvií nechali, ale barijští odpověděli, že jim nechali manu a ikonu. Už z povzdálí zahlédli, jak mlátili jednoho z mnichů, protože myrští se domnívali, že se za peníze nechal přesvědčit. Tak se lodě vzdálily. Začala zpáteční cesta, která nebyla vůbec rychlá. Prameny to připisují špatnému počasí. Je jisté, že zpočátku ubíhala velmi pomalu. Noc onoho památného dne strávili na místě zvaném Caccavo (blízký strov Kekowa). Za rozbřesku odpluli a dorazili k ostrovu Megiste a poté se vydali na otevřené moře, přičemž špatné počasí stále více ztěžovalo navigaci. Aniž by urazili nějak dlouhý kus cesty byli přinuceni zamířit k Pataře, rodnému městu světce. Tady bylo obtížné vůbec zakotvit, ale protože jiná volba nebyla a nemohli se zdržovat, neboť se nacházeli ještě příliš blízko Myře, vypluli. Vanul silný vítr a zuřila bouře. Byli proto nuceni zajet do přístavu Perdicca, kde zmoženi námahou začali pochybovat, že světec s jejich počinem souhlasí. Někteří dokonce navrhovali zavézt ostatky zpátky do Myry či do Patary. Jiní živili podezření, že některý z námořníků se dopustil loupeže a přivlastnil si část ostatků. Tyto hlasy se vzmáhaly natolik, že se námořníci začali vzájemně obviňovat. Velitelé tedy dospěli k návrhu, že svolají všechny účastníky výpravy a nechají je přísahat na knihu evangelia, zda někdo nevzal něco z ostatků. Pět námořníků nenašlo sílu k přísaze a přiznali, že si kousek ostatků schovali. Poté, co se tyto vrátily na své místo, mohli konečně ulehnout ke spánku. Zjitra nebylo po bouři ani památky a plavba mohla úspěšně pokračovat. Tak dorazili do přístavu Makri. Když se po krátké zastávce znovu vydali na moře, udála se epizoda, která nemálo přispěla k povzbuzení. Jeden z námořníků, jménem Disigius, vyprávěl, že se mu ve snu ukázal svatý Mikuláš, a řekl mu: Nebojte se, během dvaceti dnů cesty budeme společně v Bari. Na ostrově Ceresano doplnili všechny zásoby a především se zaopatřili značným množstvím vody. Tak po nejdelším úseku plavby dorazili do Mila, kde přenocovali. Na úsvitu se vydali 51

zpátky na moře. Také onoho dne se udála epizoda, která jim vlila důvěru a odvahu. Kolem lodi neustále kroužil ptáček, který je provázel už od přístavu v Milo. Mikuláš, syn kapitána Alberta, natáhl ruku a zval ho, aby se přiblížil. Po chvíli ptáček skutečně přilétl a usedl mu na dlaň. Poté znovu vzlétl a spočinul na místě, kde byly uloženy relikvie. Poté znovu vzlétl a ještě chvíli loď sledoval, načež zmizel. Dále pak kotvili u ostrova Stafnu (Bonapolla), poté v nejvýznamnějších přístavech Geraky a města Monemvasia na východním pobřeží Peloponésu. Obeplouvajíce jižní část Peloponésu, dorazili do Methone, kde podruhé významně doplnili zásoby. Ještě předtím než zamířili do Bari, udělali krátkou zastávku v Sukea (jde snad o zátoku ostrova Kefalonie). Odtud konečně nabrali směr do Itálie. Jakmile dopluli do vzdálenosti asi čtyř či pěti mil od Bari, právě v úrovni San Giorgio, rozhodli se strávit noc v pobřežní zátoce. Ráno, v neděli 9. května 1087 připlulo několik bárek a poté, co se dověděli radostnou zprávu, spěchali pochopitelně informovat obyvatele Bari o příjezdu lodí z posvátným nákladem. Na San Giorgio pak byly ostatky světce uloženy do dřevěné truhlice pokryté vzácnými sukny, zakoupenými v Antiochii. Poté se pozvolna plavili do přístavu, kam dospěli v poledne téhož dne za přítomnosti bezpočetného zástupu, který se tu mezitím shromáždil, aby byl přítomen mimořádné události. Lidové slavení v Bari však bylo poznamenáno zásadním váháním. Komu relikvie svěřit? Ve městě nebyl ani kníže Ruggero, který tou dobou pobýval v Římě, kde se právě ten den účastnil korunovace papeže Viktora III. V Římě byl zřejmě i jeho bratr Boemondo, v každém případě se nikde poblíž Bari nenacházel. Ve městě nebyl ani arcibiskup Ursone, který byl spolu s arcijáhnem Janem na cestě z Canosy do Trani, kde se měl připravit na cestu do Svaté země. Přítomni byli pouze nižší hodnostáři, jimž ale námořníci nemínili relikvie svěřit. Katedrální klérus byl okamžitě ochoten relikvie převzít, ale námořníci jim odpověděli, že se už dohodli na tom, že světci musí být zbudován nový chrám, možná na místě někdejšího catepanova dvora. Aby situaci vyřešil vystoupil opat nejvýznamnějšího barijského kláštera, totiž sv. Benedikta. Opat Eliáš vystoupil na palubu lodi, na níž se nacházely ostatky a dal se do řeči s veliteli. Dospěli k následující dohodě: relikvie se budou uchovávat v kostele sv. Benedikta do doby, než se lidé po dohodě s biskupem definitivně nerozhodnou; kromě toho budou kostel i relikvie pod přísným dohledem ozbrojené stráže. A tak také učinili. Ostatky byly s hlubokou úctou vyloděny, položeny na kočár a za doprovodu obrovského zástupu dopraveny do kostela sv. Benedikta, kde byly uloženy a hlídány ozbrojenou stráží. Den nato se mimořádnou zprávu dozvěděl arcibiskup. Okamžitě přerušil přípravy na cestu a spěšně se vrátil zpátky do Bari spolu s arcijáhnem katedrály. Odebral se do kostela sv. Benedikta, padl před relikviemi na kolena a modlil se. Když povstal, obrátil se ke strážím 52

a přikázal převézt relikvie do katedrály. Strážní však odvětili, že si lid nepřeje, aby se relikvie uchovávali v katedrále, ale chtějí zbudovat nový chrám. Rozhořčen a ponížen odešel Ursone na biskupství. Námořníci zřejmě na popud opata Eliáše poslali k arcibiskupovi delegaci, aby mu vyložili svůj záměr a vyžádali si jeho požehnání. Ursone však nechtěl jejich důvodům popřát sluchu. Podle něj měly relikvie spočinout v katedrále. Shromáždil proto vlastní ozbrojenou eskortu a vyzval i ostatní věřící, aby se připojili k zástupu, který směřoval ke kostelu sv. Benedikta, aby relikvie přenesl násilím. S velkou pravděpodobností lid tušil či obával se tohoto přesunu, proto když se arcibiskupova eskorta snažila prolomit kordon stráží, došlo ke střetu s několika mrtvými (dva nebo tři) a mnoha zraněnými. Znovu zakročil opat Eliáš. Mimo jiné se mu podařilo přesvědčit biskupa a zabránit masakru. Protože Ursone nechtěl mít na svědomí další mrtvé, nařídil, aby se jeho garda stáhla. Když se ukázalo, že všichni jsou rozumnější než arcibiskup, Ursone souhlasil s požadavkem námořníků, aby postoupil catepanův dvůr, který mu odkázal zesnulý Robert Guiscard k vybudování nového kostela. Robertovo darování arcibiskupovi bylo potvrzeno pergamenem vévody Roggera Borsy, s datem 1087 a uchována v archivu barijské katedrály. Touto listinou Roggero daroval arcibiskupu Ursonovi catepanův dvůr (curtem que vocatur de catapano que nobis nostreque reipublice pertinet). Arcibiskupovi bylo dovoleno zbudovat tu kostel k poctě sv. Mikuláše a tento, stejně jako ostatní budovy zůstane in potestate archiepiscopii et archiepiscopi prefati eiusque successorum. Dále pak potvrzuje darování čtvrti Canale, jakož i kostela sv. Anděla in monte Ioannacii, a dalších darování Roberta Guiscarda. Sepsal notář Grimoaldo, roku millesimo octogesimo septimo mense iunio indictione decima (10. června 1087). Velmi cenné jsou podpisy, které následují: vévody Ruggera bratří Boemonda a Roberta, trojského biskupa Gualtiera, Enrica, hraběte z Monte Sant Angelo, a normanský kníže Amico di Giovinazzo. Na základě toho darování byl pověřen opat Eliáš vypracováním projektu a postupu prací. Arcibiskup Ursone, který kvůli přijetí relikvií sv. Mikuláše odložil pouť do Jeruzaléma, poté, co se rozhodl darovat starobylý catepanův palác na vybudování nového chrámu, mohl se vydat na pouť. Neuběhly ani dva roky, zatímco Eliáš byl v plné činnosti budování nové baziliky, Ursone zesnul v Pánu (14. 2. 1089). Během několika málo dní lid zvolil Eliáše arcibiskupem. Tento byl skutečně potěšen takovou jednomyslností lidu, vždyť ještě po létech napsal: Omnis barine civitatis populus cunctusque clerus, Rogerio quoque duce huius civitatis tunc dominatore consentiente. Navíc se změnil i papež. 12. března 1088 usedl na Petrův stolec Oddo z Lagery, který přijal jméno Urban II. A vzhledem k tomu, že jeho největšími 53

podporovateli proti vzdoropapeži byli Normani, začal cestovat na jih s cílem znovunastolení míru především mezi vévodou Roggerem a bratrem Boemondem. Tohoto smíru bylo dosaženo v září 1089 na koncilu v Melfi, právě přenecháním Bari Boemondovi. Při té příležitosti pozval arcibiskup Eliáš papeže do Bari na uložení ostatků sv. Mikuláše do právě dokončené krypty. Papež tak 1. října 1089, za přítomnosti Boemonda a dalších normanských šlechticů, přenesl relikvie sv. Mikuláše z kostelíka sv. Štěpána do krypty. Následujícího dne udělil biskupské svěcení arcibiskupu Eliášovi, který už ostatně zastával svůj úřad jako zvolený. Kromě barijských kronik se o této události píše i v bule samotného papeže Urbana II. V tomto listu arcibiskupu Eliášovi papež Urban II. vzpomíná na přenesení ostatků sv. Mikuláše, na jejich uložení pod oltářem krypty a posvěcení Eliáše na arcibiskupa Bari a Canosy. Pod jeho biskupskou jurisdikci patřila města: Bari, Canosa, Bitetto, Bitonto, Modugno, Lavello, Rapolla, Melfi, Vitalba, Cisterna, Salpi, Conversano, Polignano a Cattaro. Používání pália se předpokládalo o následujících svátcích: Vánoce, Zjevení Páně, Zelený čtvrtek, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Letnice, Narození sv. Jana Křtitele, svátky apoštolů, tři svátky Panny Marie, svátky sv. Mikuláše a sv. Sabina, svátek Všech svatých, výročí jeho svěcení, stejně jako při obřadech svěcení kněží, při posvěcení kostelů a o svátku přenesení sv. Mikuláše. Ostatky sv. Mikuláše provází ještě další pozoruhodný jev: z posvátné schránky sv. Mikuláše, uložené zřejmě v podlaze místa jeho smrti spojeného s bazilikou v Myře, začala vytékat zvláštní tekutina, zvaná myron, s odkazem na vonné esence v tom kraji rozšířené, podle nichž ostatně bylo pojmenováno i samotné město (Myra). V hagiografickém panoramatu středozemí není vytékání tekutin z relikvií velmi časté: sv. Ondřej z Patrasu vydával manu v den svátku, stejně jako sv. Jan v Efezu a sv. Demetrius v Soluni (olej a mana), sv. Eufemie v Chalcedonii krev. To vše poutníci sbírali do malých nádobek a ampulí (eulogia, čili požehnání): voda, prach, olej, mana, svíce, a přinášeli si je domů jako suvenýry i jako důkaz, co zmíněnou pouť skutečně vykonali, ale také jako záruku stálé ochrany mučedníka, jehož hrob uctili. Se svatým Mikulášem je spjata spousta legend, z nichž jednu závěrem uvádím: Jednou na podzim se rolník vydal na pole, ale na rozblácené cestě mu zapadl vůz. Tou cestou šel i svatý Kassián. Rolník nevěda o koho jde, jal se ho prosit: Pane, pomoz mi ten vůz vytáhnout. Nato svatý Kassián odpověděl: Zbláznil ses! To by mi ještě scházelo ušpinit si kvůli tobě šaty od bláta. A pokračoval dál svou cestou. Neuběhl příliš mnoho času a hle, po cestě kráčí svatý Mikuláš. Skoro se slzami v očích jej rolník prosil: Báťuško, báťuško, pomoz mi vytáhnout tento vůz, co mi uvízl v bahně! A svatý Mikuláš mu pomohl. Přišla chvíle, kdy sv. Kassián a sv. Mikuláš měli vrátit do ráje. Bůh se ptal: Kde jsi byl, svatý Kassiáne? Ten odvětil: Byl jsem na zemi. I stalo se mi, že jsem šel kolem nějakého rolníka, jemuž zapadl vůz do bahna. Prosil mne, abych mu pomohl vůz vytáhnout, ale já si dával velký pozor, abych si neušpinil tento rajský šat. A tu se Bůh obrátil na svatého Mikuláše a ptá se: A ty,..., kde ses tak ušpinil? Mikuláš mu odpověděl: Byl jsem na zemi, šel jsem stejnou cestou a tomu rolníkovi jsem pomohl vůz z bahna vytáhnout. Tu Bůh pravil: Poslouchej, Kassiáne. Tys rolníkovi nepomohl, takže budeš mít svátek jednou za tři roky. Ty, svatý Mikuláši, protože jsi rolníkovi podal pomocnou ruku, budeš poctěn dvěma svátky za rok. A tak se od té chvíle stalo. Liturgická památka svatého Kassiána připadá pouze na přestupný rok, zatímco k poctě svatého Mikuláše jsou svátky dva, jeden v květnu (9.5.) a druhý v prosinci (6.12.). 54

«Rialza il povero dall immondizia» Confidenze sulla mia famiglia e la mia vocazione» ("Ze smetiště povyšuje chudého. Důvěrnosti o mé rodině a mém povolání") Giovanni kardinál Coppa IV. Bílý den 18. Margaret Tchatcher a moje monsignorské cingulum Assesor musel také tu a tam přijímat na letišti některé vrcholné představitele, kteří přijeli navštívit papeže. Dosud mám v paměti například návštěvu jordánského krále Husaina ibn Talála u Pavla VI. v roce 1980, který když sestupoval z letadla, skoro dvacet let po apoštolské cestě papeže do Svaté země, se spokojeným úsměvem stále vzpomínal na akrobacie, které prováděl po boku papežského letadla, jak mi říkal během rozhovoru, který jsem s ním vedl, když jsem jej doprovázel od schůdků jeho letadla do VIP salonku letiště Ciampino, kde byl očekáván zástupem významných představitelů a zahrnut poctami; a skoro jsem se ani nemohl s králem rozloučit. Znovu jsem ho potkal v roce 1988 při podobné příležitosti, a měl jsem dojem, že se u tohoto muže malé postavy a nesmírné energie a duševní vitality zastavil věk, když přijel do Říma, aby navštívil Jana Pavla II. Ovšem mimořádným pro mne bylo setkání s Margaret Tchatcher, která přijela pár let poté na audienci s papežem. Mimořádným vzhledem k dosti komické nepříjemnosti, která pro mne toto setkání učinila nezapomenutelným. Právě jsem si totiž koupil nové fialové cingulum (pozn. pás kolem boků) k lemovanému hábitu, ale nezměřil jsem je správně, a to i z důvodu požehnaného spěchu při nakupování, a tak jsem si nevšiml, že je mi trochu těsný, takže suchý zip jen stěží dosáhne protilehlé strany, aby se dal zapnout, proto se stále rozepínal. Tenkrát jsem zůstal se "železnou Dámou" v ceremoniálním salonku bez jakéhokoli doprovodu, čekali jsme na zavazadla a s mou velmi průměrnou angličtinou vzhledem osobnosti úrovně pany Tchatcher, čistokrevné Britky, rozmlouvali o všem možném. Byla velmi přívětivá, roztomile konverzovala a zpočátku dělala jakoby si ani nevšimla mých neustálých pohybů, když jsem se opakovaně snažil zapnou neposlušné cingulum a rukou se je snažil přidržovat. Nakonec ale už neudržela smích a sama se pokusila mi v té komické bezradnosti pomoci. Jako obligátní krok na zahájení státní návštěvy takové osobnosti toto setkání nebylo špatné kvůli mým neohrabaným pokusům zaujmout za v dané okolnosti méně nevhodnou pózu, ale v podstatě jsem celou záležitost pojal jako dobrodužnou nehodu, k níž dojde, a doufám, že i samotná Margaret Tcharcher se trochu pobavila. Potěšilo mne však, když jsem nedávno četl v jednom agenturním skoupku převzatém z londýnského Economist, že železná Lady byla otevřená křesťanskému poselství, když ve svém slavném projevu, který 55

měla ve skotském presbyteriánském kostele, vystihla palčivá témata jako "důraz na osobu, vzájemný vztah mezi vyděláváním peněz a altruizmem; odpovědnost, která se rodí se svobodou, a nejvyšší obě Krista" (srv. Tracce, 5. května 2013, str. 56). Tady jsme na hony vzdáleni bezvýznamné epizodě s mým pásem, ale bylo pro mne hezké, že jsem u této energické protagonistky současných dějin objevil duchovní svět, který není u všech obvyklý. Měl jsem mnoho dalších setkání s mezinárodními politickými osobnostmi, i když není třeba je vyjmenovávat, všichni v té chvíli zaujímali vrcholná postavení, ale - díky Bohu, se už neopakovala ona vskutku rozpačitá a úsměvná situace. 19. Povídání s Federikem Fellinim Assesor byl rovněž zván na kulturní představení a konference, večeře a galavečery, iniciativy, jež vyvolávají u veřejného mínění, zvláště církevního, nepříliš vlídné komentáře o Římské kurii, jako bychom byli lidmi světa, ne-li požitkáři. Přesto však takové příležitosti byly nejen nutností diplomatického života, ale poskytovaly i možnosti navázání lidských a zdvořilostních vztahů s různými osobnostmi vysokého postavení, nabývajících rovněž nepřehlédnutelného pastoračního významu. Tentokrát šlo o skutečně mimořádnou příležitost. Jeden z koncertů, které byly v oněch letech věnovány Pavlu VI., byl v provedení orchestru divadla La Scala z Milána k poctě jejich někdejšího arcibiskupa a při té příležitosti přijeli i milánské osobnost kultury, politiky a umění, které po koncertu byly společně s těmi římskými pozvány na večeři tehdejším předsedou parlamentu Amintorem Fanfanim. Mezi pozvanými, jako zástupce Státního sekretariátu, jsem byl i já: a nacházel se v oněch nezměrných salónech parterre de rois (přízemí králů), jaké jsem si ani nedokázal představit: ředitel La Scaly s dirigentem orchestru, ředitel RAI, senátoři a poslanci, rozmanité osobnosti, mezi nimi Federico Fellini a manželka Giulietta Masina. Všichni jsme byli v kroužcích zabráni do více či méně čilých konverzací, ve skupinkách prozíravě uspořádaných hostitelem a jeho velmi temperamentní manželkou. Byl jsem představen ostatním pozvaným, a déle se zapovídal s Masinou, o její rodině, která byla spřízněna s jistými našimi starými blízkými z domu na Via Monte del Gallo. Za těchto okolností se prodlužuje čas čekání na usednutí ke stolu. Fellini seděl zcela sám na gauči v jednom z těch sálů, Když kolem mne procházel ctihodný Fanfani, pošeptal mi: "Bojíte se ho snad? Běžte za ním a promluvte s ním, nenechávejte ho samotného". Poněkud v rozpacích jsem tedy přišel k režisérovi a posadil se vedle něj. Shlédl jsem už tehdy první díla, která mu zajistila světový věhlas, Bílý šejk a Darmošlapové, dále pak vrcholná díla Cabiriiny noci a Osm a půl, především pak jsem obdivoval jeho velkolepý film Silnice, který jsem shlédl dvakrát v jednom farním sále, tolik se mi líbil. Po několika běžných frázích jsem zmínil kterýsi z jeho filmů, ale byla to jedinečná příležitost jak vtáhnout velkého režiséra do něčeho podstatného, a proto jsem se hned vytasil s argumentem, který mi ležel na srdci: Mistře", - říkám mu - když Vás teď vidím zblízka, mohu Vám říct, že režiséři jako Vy, autoři děl, která měla takový úspěch, mi nahánějí strach?" "Proč?", tázal se Fellini, jenž se mi zdál poněkud rozmrzelý. "Protože ve vašich filmech zaujímáte místo Boha. Manipulujete muži a ženami, kteří se stávají nástrojem vaší zdatnosti, necháváte je dělat, co si přejete, dáváte jim žít vymyšleným životem, jaký nikdo 56

z diváků nezažil, a pohybujete jimi jako figurkami dle své libosti. Ani Bůh si nepočíná s člověkem tak, jako se chováte vy, protože On respektuje člověka a jeho svobodu. U vás naopak je už vše předem stanoveno!" Zaražen mi naslouchal a pak prohlásil: "Otče, já poté, co své filmy dotočím, už se na ně nedívám". Masina se na mně užasle dívala svýma velkýma očima z protějšího gauče. Přišel nějaký další pozvaný, řeč se přerušila. Ale říkal jsem, co jsem chtěl, a sám jsem byl překvapen jaká se mne zhostila svoboda. Povídání zřejmě režiséra zasáhlo, protože u stolu, když já seděl na druhé straně stolu nedaleko o něj, jsem zaslechl, jak říká společníkům: "Ten kněz je machr". Tak se odehrálo mé jediné setkání s nejslavnějším filmovým režisérem světa. 20. Smrt Pavla VI. Práce nicméně pokračovala svým obvyklým rytmem, který se však stal intenzivnější poté, co byl substitut Benelli jmenován arcibiskupem Florencie, který mi odtud svěřoval projekty a témata svých konferencí a homílii: a dosud mám schováno několik jeho dopisů a děkovných lístků, které mi poslal. Vzpomínám si, že to bylo jednou večer, po návštěvě jisté ambasády u příležitosti už ani nevím jakého národního svátku, kde jsem si dopřál poněkud víc, vědom si, že už nebudu večeřet, kdy jsem se v Úřadu zhostil nejprve práce pro papeže a pak konference, kterou měl pořádat florentský arcibiskup u příležitosti výročí Brunelleschiho kopule dómu ve Florencii. Měl jsem v rukou historicko-umělecký materiál, který jsem nakolik to bylo možné prostudoval, abych se rozpomněl a byl v obraze, a vypracoval jsem návrh, který jsme následujícího dne poslal do Florencie. V Úřadu se o konferenci vědělo z novin, a ti nejinformovanější to komentovali slovy, že Monsignor Benelli si nepochybně pro složení projevu musel vybrat nějakého věhlasného experta dějin umění. Já se přitom smál pod vousy, aniž bych pochopitelně cokoli odhalil. Ale nedokážete si představit, jak jsem se bavil. Ano, pěkné vzpomínky. Zhoršoval se mi však zrak oboustranným šedým zákalem: u svatého Petra jsem během papežských liturgií vidíval z dálky dva, tři papeže, zdvojené i ztrojené kardinály i ceremonáře, jak ve vtipu o rakouském hofmistrovi, který káral komoří, že rožnuli všechna světla, protože je kvůli nemoci viděl zdvojnásobené. Nemohl jsem tak dál. Poradili mi, abych se nechal vyšetřit profesorem Strampellim, celebritou v oblasti očního lékařství. Ten mne v červnu a ujistil, že mi zákaly na obou očích odstraní, pokud nevyvstanou nepředvídané obtíže. Substitut, Mons, Caprio, který vystřídal Benelliho, mi poradil, abych se nechal prohlédnout jistým španělským očním lékařem, rovněž světově proslulým, a poslal mne v roce 1977 do San Sebastiana, kde mi diagnózu prof. Strampelliho potvrdil. Operován jsem byl následujícího roku v dubnu a skoro dvacet dní jsem pobyl na klinice. Když jsem ji opouštěl viděl jsem úžasně! Byl to pro mne jako nepřetržitý vodopád světla. Znovu jsem se vrátil k práci jako předtím. A to byla moje chyba, protože jsem neměl čerstvě operované oči tolik namáhat. Byly to však dny historické důležitosti. Pavel VI. očividně scházel. Už od začátku roku 1978 velmi trpěl pro diskuze a zákony o rozvodu a umělém přerušení těhotenství, který byl schválen 22. května. Pak následovaly tragické okolnosti únosu a zavraždění Alda Mora, s nímž papeže Montiniho poutalo hluboké přátelství už z let FUCI (univerzitní federace italských katolíků), napsal svůj proslulý list Rudým Brigádám, které ho unesli a 57

srdcervoucí homílii k pohřbu. Ke slavnosti sv. Petra a Pavla, 29. červnu, a XV. výročí svého zvolení, napsal papež rovněž vlastnoručně k této příležitosti homílii, která je jakoby jeho testamentem. V polovině července se Pavel VI. přesunul do Castel Gandolfo, aby se tam pomodlil na hrobě kardinála Pizzarda, svého dávného nadřízeného na Státním sekretariátu, či aby se zastavil v Castelli Romani, ovšem stále více unavený a zesláblý, až do onoho 6. srpna, neděle Proměnění Páně, dne své smrti: ještě o vigílii chtěl vyřídit nějakou tu práci, ale kolem 23 hodiny ustal se slovy: "Nyní přichází noc". Noc, jeho bolestná smrt. Úřad vyrozuměný o jeho stavu, připravil úvahu k modlitbě Anděl Páně, kterou však nedokázal přečíst, i když se kvůli tomu odebral do kaple. V poledne ještě v kněžské štole jako by chtěl koncelebrovat asistoval mši svaté, kterou slavil Monsignor Macchi, ale jen co jej po proměňování zasáhl těžký infarkt, žádal o svatý olej a otevřel dlaně, aby přijal pomazání. Sledoval ještě poslední modlitby a zemřel ve 21.40, jak jsem si téhož večera poznamenal. Na Státním sekretariátu se nás úředníků totiž tehdy sešlo docela hodně. Zůstali jsme tam celý den a sledovali zprávy, které přicházely o průběhu nemoci až po smrt (srv. ANDREA TORNELLI, Paolo VI. L Audacia di un Papa, Mondadori, 2009, str. 595-624.). Odešla obrovská historická osobnost, papež koncilu a jeho uskutečňování, papež zahraničních cest, papež velkých encyklik: papež mimořádné inteligence a vzácného lidství, papež, tehdy mnohými nechápán, jenž pil kalich utrpení a také pohrdání ze strany volnomyšlenkářské kultury, papež, jenž byl skutečným Božím darem pro postkoncilní Církev. Sekretář, Monsignor Macchi, mi daroval palu, kterou Pavel VI, používal při každodenním slavení mše svaté, obdélníkové plátno s vyšitým reliéfem ryby a protkané drahokamy, kterou dosud používám a vzal jsem ji sebou i do Prahy v letech, kdy jsem tam pobýval, skoro jako relikvii tohoto papeže, který mne měl tak rád, zahrnul mě tolikerou pozorností, a na nějž uchovávám mimořádně významné Audience Pavla VI. věnovaná mým rodičům. vzpomínky. Ano, Pavel VI. byl veliký papež a to, že jsem ho mohl poznat zblízka považuji za nesmírnou milost, za kterou ani nejsem s to Pánu odpovídajícím způsobem poděkovat. 21. První a poslední audience s Janem Pavlem I. Pohřeb Pavla VI. byl triumfální. Ale v oněch dnech se mi velice zhoršil zrak. Nevěnoval jsem tomu dostatečnou pozornost, a to i z důvodu úkolů, které si vyžádal pohřeb papeže 58

Montiniho a papeže Lucianiho, dvojí konkláve a volby Jana Pavla I. a pak Jana Pavla II., jež si vyžádaly rovněž velmi brzké cesty na letiště kvůli uvítání kardinálů, kromě toho delegace občanských představitelů, kteří přijeli na tyto ceremoniály; u těchto významných rituálů onoho měsíce jsem pochopitelně nemohl chybět. Večer se mi však na pravé oko snesl stín, který byl stále temnější: šel jsem na kontrolu na kliniku, kde jsem byl operován a řeholní sestry mi vyčinily pro mou neúnavnost při obřadech: "Stále vás máme před očima v televizi, Monsignore, ať je počasí pěkné či nepříznivé, a pak stále přijímáte návštěvy; zapomeňte na to, odpočiňte si, oči jsou drahocenné!" Odvětil jsem: "Sestry moje, nemohu zanedbávat mé povinnosti. Musel bych se odstěhovat na odvrácenou stranu měsíce, abych se zbavil práce!" Skvrna se však zvětšovala, ztěžovala mi četbu a především mne naplňovala tolikerou úzkostí. Nicméně, je pravda, že poté, co jsem byl přítomen mši svaté, kterou papež Luciani slavil po svém zvolení v Sixtinské kapli, jsem musel asi na deset dnů znovu ulehnout. Proto jsem se nemohl zúčastnit inaugurace na zahájení pontifikátu Jana Pavla I. na náměstí svatého Petra, 3. září. Stav se opět trochu zlepšil a já se vrátil 14. září do úřadu, rovněž proto, že substitut Caprio, který si toho roku nemohl vybrat dovolenou, odjel na svá léčení do lázní ve Fiuggi a já ho musel jako obvykle zastoupit, i když s obtížemi, očekávaje jeho návrat do Říma. Šestadvacátého dne toho měsíce jsem byl přijat novým papežem, který oznámil Státnímu sekretariátu, že mne očekává na úterní týdenní audienci, vyhrazené substitutovi. I tentokrát jsem měl připraveny nějaké dokumenty týkající se úřadu, o nichž jsem se domníval, že by mohly papeže zajímat. Při mém příchodu byl Jan Pavel I. velmi otcovský, velice srdečný, ba přímo něžný. Setkal jsem se s ním už před konkláve, když kardinálové poskytli přijetí diplomatickému sboru a já nemohl chybět, protože jsem musel polohlasně vyslovit jméno ambasadorů Státnímu sekretáři, který je postupně představil kardinálům. Byl to velký zmatek. Toho odpoledne se ke mně naklonil kardinál Luciani a s úsměvem se ptal, kdo jsem; a když se dověděl, že assesor, řekl mi, že si mě podle jména pamatuje. Na audienci jsem tedy přišel ne zcela neznám. Stejně jako tomu bylo v případě Pavla VI., papež se vůbec nezajímal o má lejstra a hned mi říká: "Když není Monsignor substitut, zavolali jsme assesora", a dal se se mnou do srdečného a uvolněného hovoru. Mluvil se mnou o různých záležitostech Církve té doby, mimo jiné o volbě nového milánského arcibiskupa. Já však dělal němého, protože jsem neznal problém, který řešila kongregace pro biskupy, ani v Úřadu jsem o tom od nadřízených nikdy nic neslyšel. Tak uběhla stanovená doba a než jsme se rozloučili, poprosil jsem Svatého otce o požehnání a on se pak loučil s takovou přívětivostí a otcovskou dobrotou. Tak skončila ona první audience, která pro mne byla i poslední: papež Jan Pavel I. zemřel v noci, 28. září, dva dny po onom setkání. V pět ráno toho dne mne probudil telefonát Monsignora Magee, osobního sekretáře papeže Lucianiho, a říkal mi, abych hned přišel do papežského bytu, protože, říká: "Papež je mrtev!" Byl jsem zmaten, ale nemohl jsem si nevybavit: "Odpočinek, jak si přejí na klinice, bere za své!" Rychle a ve spěchu jsem se oblekl a spěchal do třetí lodžie, také abych zavolal na Úřadě odpovědné z různých sekcí, aby připravili telegramy a šifrované zprávy pro apoštolské nunciatury celého světa. Především jsem chtěl mluvit se substitutem v hotelu ve Fiuggi, aniž by se mi to tak brzy podařilo, navíc telefonní centrála ještě nefungovala. Nakonec se to podařilo. Substitut hned sedl do auta a vydal se do Říma. 59

Tělo zesnulého papeže v papežských paramentech bylo umístěno v Klementinském sále, a v jedenáct hodin jsme jej všichni doprovodili do baziliky ke slavnostním u výstavu lidu. Zpráva o jeho smrti už obletěla svět. Na náměstí svatého Petra se vytvořil dlouhý zástup lidí, kteří čekali na vstup do baziliky, aby se pomodlili u rakve papeže. Magis ostensus quam datus, "více ukázán než dán", takový byl komentář tohoto nečekaného konce pontifikátu třiatřiceti dnů, které ovšem stačily na to, aby upoutaly všeobecnou náklonnost a obdiv vůči zemřelému papeži, pro jeho skromnost, přímé a rodinné vztahy s věřícími, dostupné a hluboké magisterium. I za seriálních pracovních okolností, jako tomu bylo v mém případě při oné audienci, uměl zachovat mimořádné lidství, což pro mne bylo objevem, a zanechalo to i v mém srdci nesmazatelnou stopu. 22. Dva měsíce slepý při jmenování Jana Pavla II. Když jsem se po smutečním převozu vracel do Úřadu, setkal jsem se ve výtahu s osamoceným kardinálem Villotem, a abych také trochu zdramatizoval ono hrozné dopoledne, dovolil jsem si říci mu s jistou uvolněností, aby se příliš nepřepínal ve chvíli, kdy se ujímá úřadu komořího pro přípravu konkláve: neboť, dodal jsem "Vaše Eminence, mohl byste být zvolen papežem!". Na vtip nereagoval, vážně a suše mi doslova odvětil: "Drahý Monsignore, nevím, zda to tentokrát zvládnu". Snad pociťoval, že mu pro novou velkou námahu již scházejí síly: a vskutku, rok nato byl povolán k věčné odměně. Moje oči však to už nezvládaly. Před pohřbem papeže Lucianiho a volbou nového Petrova nástupce jsem měl dojem, že se opakuje cliché, které jsem už zažil. Musel jsem zpátky do postele, scházel jsem na slavném pohřbu Jana Pavla I., a do Úřadu jsem se vrátil pár dní poté, co začalo konkláve. I tentokrát jsem musel s Monsignorem substitutem asistovat v Sixtinské kapli první mši svaté slavené nově zvoleným papežem, 16. října. Stav očí se ale spěl od špatného k horšímu. Dva dny nato jsem šel na kliniku na kontrolu, ale musel jsem tam zůstat na pozorování, a zřejmě také proto, aby mě znovu operovali, k čemuž pak také došlo. Okamžitě jsem byl upoután na lůžku se zavázanýma očima a ve stavu neúnosného psychického vyčerpání. Byl večer, 18. října 1978, svátek sv. Lukáše, evangelisty; nemohl jsem proto nepomyslet, že snad musím odčinit své hříchy domýšlivosti pro úspěchy s vydáním Ambrožova komentáře k evangeliu sv. Lukáše, navíc jsem setrval na klinice až do 5. prosince, tedy skoro do svátku sv. Ambrože. Z rádia jsem slyšel významná slova nového papeže Jana Pavla II.: "Otevřete, ba dokořán rozevřete brány Kristu!"; a jeho silný odkaz naděje a optimizmu pro Církev tolik zasáhly i mne na onom lůžku, třebaže jsem měl ráno návštěvu drahé známé, která přijela z Florencie. Kromě toho je známo, že assesoři jsou jednoho dne jmenováno biskupy, ale za těch okolností, v nichž jsem se nacházel, jsem si byl jist opakem: během té dlouhé rekonvalescence se mi mnohdy vybavila myšlenka, jaké motto bych si mohl dát, pokud bych se stal biskupem, a zastavil jsem se u výroku svatého Ambrože: Sobria ebrietas Spiritus "Střízlivé opojení Duchem", který se mi tolik líbil a o němž bylo napsáno mnoho významných studií. A Pán mne vzal za slovo, aniž bych si to tehdy dokázal vůbec představit. Nazítří ráno profesor Strampelli diagnostikoval odchlípení sítnice. Cítil jsem, že je neklidný až podupával nohama kvůli rozladění z nové operace s nejistým výsledkem, a já si uvědomil, že situace je vážná. Díky vynikajícím rukám profesora se operace zdařila. 60

Následovalo dlouhé upoutání na lůžko se zavázanýma očima. Ale Boží pomoc byla velká a skvělá. Za těchto okolností jsem si uvědomil, jak silná je u člověka schopnost psychologické přizpůsobivosti. Den se odvíjel podle stále stejného harmonogramu: brzy ráno odběr krve; potom mi kaplan přinesl svaté přijímání - jedinou útěchu dne, ale často jsem bohužel znovu usnul. V osm byla snídaně, pak holič, pak lékařská návštěva profesora s jeho týmem. Jakmile skončila poslouchal jsem nějaké pořady v rádiu a čekal na oběd. Pak následoval krátký odpočinek, nato modlitba mých růženců a večer znovu kontrola asistenta Strampatelliho, a pak večeře: při jídle mě po celou dobu musela krmit slečna Giovanna anebo tu a tam, když byla krátce mimo Řím, moje řeholní sestry z Monte del Gallo. V první dny byly návštěvy přátel zakázány, takže jsem zůstával dlouho sám. Když se stav začal zlepšovat, zákaz byl zrušen a následoval neustálý příliv tolika přátel, kteří mne přišli navštívit a potěšit, neboť všichni byli přesvědčeni, že zůstanu slepý. Nicméně jsem si všiml, že světlo proniká i přes obvazy a neztrácel jsem naději. Návštěvy kolegů byly dosti časté, ale nejvytrvalejší byla sestřenice Franca. Společnice v dávných lotrovinách se zotavovala v Římě po vykázání z Lýbie, kde manžel byl učitelem matematiky a fyziky. Mnohokrát jsme ji byli navštívit,a nebo ona chodila k nám, a vylo vždy velkou radostí se opět vidět a povzpomínat na dětská léta. Franca byla ženou self made, byla velmi sečtělá, byla obdařena velkým vkusem, který projevovala zvláště ve vyšívání a vybavování domu; dokonce už tehdy v počátcích uměla používat computer, a tak přepisovala diplomové práce, které manžel získával jednu po druhé, když byl v důchodu. Franca přicházela na kliniku den co den a dělala mi společnost: vyprávěla mi o sobě a své rodině, četla mi knihy literatury a dějin. Tu a tam se nechávala unášet vzpomínkami na minulost, k vzájemnému pobavení díky jejímu barvitému a vtipnému vylíčení dědy a strýců. ve zkoušce, Boží prozřetelnost, která se ukazuje s takovou laskavostí v pomoci a náklonnosti tolika lidí, dopřála s užitkem přežít i toto, po všech stránkách, temné období mého života. Konečně jsem opustil kliniku a zůstal na rekonvalescenci doma, a to až do prvních lednových dnů roku 1979. Zkušenost mi byla učitelkou: po první operaci očí jsem na sebe kvůli pracovním požadavkům nebral ohled a dopadlo to vážně, i přes všechnu náklonnost, kterou mne zahrnovali představení a kolegové. Nikdo mi samozřejmě však nemohl pomoci uzdravit se. Mohl jsem zůstat nadosmrti slepý, nebýt po Boží pomoci onoho věhlasného očního lékaře. Nyní bylo třeba, abych myslel na sebe, a tak jsem také učinil. Papež Jan Pavel II. byl zvolen asi před třemi měsíci a už od začátku bylo zřejmé, že chce pokračovat v díle Pavla VI. uskutečňováním II. vatikánského koncilu a současně vnést do Církve velký závan novosti a proměn. V té době se připravovala jeho první zahraniční cesta do Mexika; ale assesor se na Státním sekretariátu neukazoval. Jednoho rána koncem prosince jsem potkal ve vatikánských zahradách kardinála Villota, jak celý zachumlaný se modlil růženec se sekretářem, a trochu ustaraně se mne ptal, kdy se vrátím do Úřadu. Já se hájil, ostatně upřímně, přísnými zákazy lékaře. Do Úřadu jsem se vrátil začátkem ledna, tehdy už zcela zdráv, a i tentokrát s mohutným vodopádem světla v očích. Začínala nová etapa mého života, snad ta nejpodivnější a rozhodující. Nicméně, vpřed in nomine Domini, jak jsme se tomu naučili ze slov Pavla VI. 61

62 "Když jsem šel k Janu Pavlu II., vždy jsem musel mít připraveny aspoň dva vtipy TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK, S.J., čestný občan Pustiměře I. Když se jednou otec Špidlík vrátil se spraveným zubem za nemalý finanční obnos, oznámil, že se právě našel nový list svatého Pavla, který je adresován zubařům. Začíná slovy: "Moji nejdražší." II. Pacient u chamtivého zubaře v městysu: Kolik platím za to vytržení zubu? Pět stovek! Vždyť jste říkal, že trháte za stovku... No jo, víte jak já těžce nabíral pacienty? A vy jste tak řval, že mi z čekárny hned čtyři utekli! III. U Hellera pozdě večer zazvoní zvonek. Heller jde otevřít, za dveřmi stojí dva cizí muži. "Dobrý večer, co byste si přáli?" "My jsme zloději a přišli jsme si pro vaše zlato." "A kolik toho zlata byste rádi?" "100 kilo" "A mohlo by to být 103 kg?" "Samozřejmě!" Heller se otočí a přes rameno zavolá: "Ester, zlato moje, vstávej. Přišli si pro tebe!" IV. Pane doktore, večer nemůžu usnout. Musím pořád myslet na tisíc věcí." "Tak tedy vypijte před spaním sklenku kyselého mléka." "Pak budu klidně spát?" "To sice ne, ale budete myslet jen na jednu věc." V. Malý Dežo se ptá taty: "Ty, tato, a co je dál, Brno nebo Měsíc?" "Dežo, neštvi mě a jdi k oknu! Vidíš Měsíc?" "Jo." "A Brno?" VI. Tři podnikatelé se přihlásí na opravu plotu kolem ministerstva financí. Slovák vezme pásmo, změří délku plotu, všechno načrtne na papír, něco spočítá a praví: "Spravím to za 350.000,-Kč, to je 200.000,- na materiál, 100.000,- pro zaměstnance a 50.000,- je marže firmy." Ukrajinec vezme palici, něco poměří, něco nakreslí, něco vypočítá. "My to opravíme za 210.000,- Kč to je 150.000,- za materiál, 30.000,- za práci a 30.000,- je marže firmy. "Čech se neobtěžuje žádným měřením, žádný nákres ani výpočty, přistoupí k úředníkovi a pošeptá mu: "Za 2.210.000,-Kč to udělám." Ministerský úředník na to: "Jak jste došel k tak vysoké sumě???" Čech: "Milion tobě, milion mě a za 210.000,- to objednáme u toho Ukrajince!"