O SLOVANSKÉM DÁVNOVĚKU

O SLOVANSKÉM DÁVNOVĚKU 1. 1. KRÁTCE O ETNOGENEZI SLOVANŮ po mnoha letech se Slované usadili na Dunaji, kde nyní je země uherská a bulharská. A tito Slované se rozešli po zemi a nazvali se jmény podle toho, kde se usadili, na kterém místě. Tak například jedni, když přišli, usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravany a jiní se nazvali Čechy. Těmito slovy vyjádřil mnich Nestor z kyjevského pečerského kláštera jako jeden z prvních svůj názor na původ Slovanů. Nestorovu verzi o pravlasti a rozchodu Slovanů do nových sídel z jeho díla nazvaného Povesť vremennych let, vzniklého okolo roku 1113, přejali později mnozí další středověcí kronikáři, například v Čechách takřečený Dalimil. 1 Bádání o etnogenezi Slovanů prošlo od Nestora a Dalimila po současnost mnoha peripetiemi. 2 Základní otázkou pro většinu badatelů bylo a je dodnes, zda Slované od nepaměti sídlili na územích, která obývají i vsoučasnosti, nebo zda kdysi existovala jedna společná slovanská pravlast, z níž se jejich rody rozešly po evropském kontinentu do míst, kde žijí dnes. K první možnosti se přiklánějí tzv. autochtonisté, mezi nimiž figurují jak někteří archeologové, tak i historici a lingvisté, jazykovědci. Vycházejí z přesvědčení, že se Slované na území jimi v současnosti obývaném vyvíjejí nepřetržitě už 5 000 let. 3 Jejich objevení se v Evropě kladou do souvislosti s příchodem prvních Indoevropanů v závěru eneolitu, tedy někdy na sklonku 3. tisíciletí př. n. letopočtem. Většina badatelů ovšem zastává migrační teorii a dokazuje, že na převážnou část území, která dnes obývají moderní národy Slovanů, přišli jejich předkové z jedné velké pravlasti. Kde se však ona pravlast rozkládala a kdy došlo k jejímu opuštění? Podle mnicha Nestora, jak už víme, ležela někde v dolním Podunají. Stejný názor stále sdílejí někteří jazykovědci, další ji ovšem situují do jiných oblastí Evropy. Lubor Niederle hledal slovanskou pravlast na rozsáhlých plochách mezi řekami Labem a Dněprem, jižně od Pripjaťských bažin, na sever od karpatského oblouku. V současnosti jde o území Polska a Ukrajiny. 4 Z Niederleho názoru vycházeli i mnozí další badatelé a lze říci, že současný stav poznání je přibližně stejný, jen s jistým posunem západní hranice pravlasti Slovanů poněkud více na východ, blíže k řece Visle. Konkrétnější časoprostorové určení slovanské pravlasti je ovšem problematické a naráží mezi vědci na jisté neshody. Vývoj starších, ještě neslovanských kultur doby římské, existujících ve výše specifikovaném prostoru, totiž skončil většinou již v průběhu první poloviny 1. tisíciletí naší éry, nejpozději však na počátku 5. století. Materiální náplň těchto kultur je přitom někdy značně odlišná od té, jaká bývá na tomtéž území přisuzována již prokazatelně prvním Slovanům. Z toho vyplývá, že mezi kulturami doby římské a nejstaršími již zcela jistě slovanskými památkami z doby okolo či spíše po polovině 5. století zeje určitá časová mezera. Tu se snaží vyplnit především archeologové získáním některých nových styčných nálezů. 5 První z velkých východoevropských kultur doby římské, pod jejichž anonymitou by se podle některých odborníků mohli skrývat Praslované, je kultura černjachovská. Její nositelé sídlili v době od 2. až po začátek 5. století na rozsáhlých územích jižní Ukrajiny, Moldavska a severovýchodního Rumunska, tedy hlavně mezi dolním tokem Dunaje a levými přítoky Dněpru. Osídlení se koncentrovalo u říček, kde se nacházela velká neopevněná sídliště se zemnicemi i sruby. Pohřbívalo se kostrově i žárově. Stejně nejednotná byla také materiální náplň černjachovské kultury. Je proto zřejmé, že se pod jedním pojmenováním skrývají kmeny a skupiny 1 Klanica 1986, 14 15 Měřínský 2002, 34 37. 2 K tomu např. Eisner 1966, 21 133, Havlík 1988, 221 224, Fusek 2001, 71 89, Profantová 2003, 19 31, Jelínková 2014, 23 32 a další. 3 Např. Máčala 1995, 79 80, Chropovský 1998, 37 42, Trubačev 1988, 216 223, reakce k nim např. Fusek 2001, 72 89, Parczewski 2002, 183 189, Profantová 2003, 19 31. 4 Niederle 1953, 33, na podkladě písemných pramenů např. Strzelczyk 2005, 19 29. 5 Např. Vinokur 1988, 18-22, Abašina Oblomskij Terpilovskij 1999, 78 98, Terpilovskij 2001, 32 39, 2004, 73 96, Klanica 2009, 9 24. 11

rozdílného etnického původu, jako např. germánští Gótové či sarmatští Alani a v severozápadněji se nacházejících oblastech Podněstří a Pobuží snad i Praslované. Jako celek zanikla černjachovská kultura pod náporem kočovných Hunů na sklonku 4. století. 6 Střední a horní Podněpří a pripjaťské Polesí, tedy území severně od černjachovské kultury, zaujímala ve 2. 4. století kultura zarubiněcká. Její nositelé žili ve velkých hradiskách i na sídlištích a své zemřelé spalovali na hranicích. V 5. století se na podstatné části zarubiněckého území krátkodobě vyvíjel tzv. kyjevský typ, podle některých badatelů vlastně jen závěrečný stupeň této kultury. 7 I on bývá někdy spojován se Slovany. 8 Konečně třetí významnou kulturou doby římské kladenou do souvislosti s Praslovany je kultura przeworská. Lidé této kultury žili na území mezi Bugem a střední Odrou, především v dnešním Polsku. V průběhu doby ovšem migrovali až do Potisí, dále k hornímu toku Dněstru, ale i k soutoku Sály a Labe a také směrem k Jeseníkům a Beskydám. Je velmi pravděpodobné, že z hlediska etnicity se tato kultura členila na několik skupin, což vyplý vá jednak z nejednotného způsobu pohřbívání, byť dominuje kostrový pohřeb, jednak i z různorodosti obydlí, byť převažují nadzemní obytné stavby s hliněnými píckami. Zatímco němečtí a polští archeologové považují za nositele przeworské kultury především germánské Vandaly, jiní vědci jsou přesvědčeni o její slavi - nitě. 9 Sám se domnívám, že podstatná část przeworské kultury skutečně souvisela s Vandaly, a naopak považuji za málo pravděpodobnou spoluúčast Slovanů na její existenci. 10 Nejstarší prokazatelně slovanské památky se na území východní Evropy objevily někdy okolo poloviny 5. století a váží se na oblast lesostepní zóny dnešní Ukrajiny. Jsou spojovány s materiální náplní tří velkých Situace v Evropě na přelomu 4. a 5. století. Podle Godlowski 2000. 6 Magomedov 1999, 39 47, 2001, 49 66, 2001a, Baran 2004, 91 102. Ljubičev 2017, 267 285. 7 Terpilovskij Abašina 1992. 8 Terpilovskij 2004, 21 57, 69 72. 9 Např. Rusanova 1988, 195 199, Kokowski 2004, 25 85. 10 K tomu dále např. Stloukal 1980, 227 235, Klanica 1986, 21 35, Štefanovičová 1989, 21 24, Měřínský 2002, 39 44. 12

V ruce robené nádoby černjachovské kultury. Foto a kresby autor. Ukázky v ruce robené keramické produkce nositelů černjachovské kultury. Keramika kyjevské kultury. kulturních celků. 11 Z nich nejseverněji, na horním Dněpru a v povodí Desny a Sejmu, se rozprostíral celek kultury koločinské. Podle polského badatele Michala Parczewského 12 je možné, že jejími nositeli byli historičtí Veneti. Ve svém díle Getika je vzpomenul již gótský spisovatel Jordanes, který psal v byzantském prostředí 6. století, tedy v době, kdy Slované začali zřetelněji zasahovat do evropských dějin. Jižně od území koločinské kultury, mezi východními svahy Karpat a řekou Dněprem, žil početný slovanský lid s kulturou pražsko-korčackou. Ten je ztotožňován s Jordanovými Sklaviny. Konečně území východně a zčásti jižně od pražsko-korčacké kultury zabírala kultura peňkovská. Její materiální náplň byla do značné míry ovlivněna prvky z nomádského prostředí saltovo-majacké kultury, jehož se na jihu a jihovýchodě bezprostředně dotýkala. Za nositele peňkovské kultury jsou obecně považováni Jordanem zmiňovaní Antové. Můžeme shrnout, že na samém počátku slovanské etnogeneze existovaly tři velké kmeny či celky. Byli jimi Veneti, Sklavini a Antové. Znění Jordanovy zprávy bývá však někdy chápáno i poněkud jinak, a sice že termín Venet označoval obecně Slovana, zatímco termíny Antové a Sclavini byly skutečné názvy velkých slovanských, tedy vlastně venetských kmenů. Ať tak či onak, proces velké slovanské migrace započal někdy v průběhu druhé poloviny 5. století a byl veden dvěma hlavními směry, na západ a na jih. 13 Představiteli západního a částečně i jižního migračního proudu byli Sklavini nebo také Slovieni, tedy tvůrci a nositelé pražsko-korčacké kultury. Západním proudem Sklavinů byly v průběhu asi 150 let postupně osídleny dnešní Polsko, Německo po Polabí, Morava, Čechy, Dolní Rakousko, Slovensko a dále ještě části Maďarska, Podkarpatské Rusi a Sedmihradska. Jižním směrem postupovali Sklavini a Antové společně, přičemž dosáhli podunajské hranice byzantské říše. Odsud postoupili až do Malé Asie, na řecký Peloponésos, ba dokonce až na Krétu. 11 Parczewski 1993, 131 138, 2005, 65 78, Sedov 1995, 7 39, 68 93, Baran 1988, 1999, 38 49, Vinokur 1999, 61 67, Godlowski 2000, 219 236, Měřínský 2002, 45 50, Terpilovskij 2004, 59 72, Baran Ja. 2004, Vergej 2005, 487 502, Gavrituchin 2005, 403 461 a další. 12 Parczewski 1998, 41, 2002, 183 189, dále např. Poleski 2013, 13 17, 23 27. 13 V poslední době např. Bakala 2004, 103 108, Klanica 2009, 25 40, Jelínková 2014, 23 32 a další. 13

1. 2. SOUDOBÉ PÍSEMNICTVÍ O PRVNÍCH SLOVANECH Vedle archeologie, která jako jeden z mála vědních oborů je i v současnosti schopna shromažďovat stále nové a nové prameny k etnogenezi Slovanů, patří významná role v procesu poznávání prvopočátků slovanských dějin studiu soudobých písemných zpráv. Jejich problémem však je, že autoři těchto zpráv, nezřídka příslušníci tehdejší společenské nobility nebo alespoň jedinci žijící na dvorech mocných, jen málokdy psali na území totožném s tím, které popisovali. Proto se v nich místy objevují zeměpisné údaje, které dnes jen stěží, anebo spíše vůbec nedovedeme lokalizovat, popřípadě označení národů a etnik v současnosti už neexistujících nebo známých pod jinými jmény. Jak už bylo vzpomenuto, v 6. a 7. století se Slované často označovali termínem Vinidi, Veneti nebo Venedi. Toto označení má podle některých odborníků svůj původ v germánském prostředí. Naopak pojmenování Sclavini či Sclaveni, popř. Sklábénoi bývá spojováno spíše s byzantským písemnictvím a jeho prostřednictvím také s některými dalšími prameny, svým původem třeba i germánskými. 14 Jedna z nejstarších a také nejdůležitějších latinských zpráv pochází z pera již vzpomenutého gótského historika Jordanese, který ve svém spisu Getica mimo jiné píše: Podél levého svahu Alp, který směřuje na sever až po prameny řeky Visly, na nesmírných prostorách, usadil se početný kmen Venétů. Ačkoliv se jejich jména mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Sclaveny a Anty. Sclaveni sídlí od města Novietunum a jezera zvaného Mursiánské až k Dněpru a na sever až k Visle Anté, kteří jsou mocnější než Sklavini, jsou rozšířeni tam, kde se Černé moře zakřivuje mezi Dněprem a Dněstrem. 15 Pro nás je důležité vědět, že Jordanes pod Alpami Území s nejstaršími slovanskými kulturami a pravděpodobné směry expanze jejich nositelů na přelomu 5. a 6. století. Podle Godlowski 2000. 14 Např. Třeštík 1997, 23 30, zcela jiný, odmítavý pohled viz Curta 2001, 2008, 643 694. 15 Ratkoš 1964, 27 29, MMFH V 1977, 141, Havlík 1987, 38, nověji Strzelczyk 2005, 19 29. 14

s největší pravděpodobností chápal horský oblouk Karpat. A protože Venéti sídlili podél jeho levých, tedy západních svahů, znamená to, že přinejmenším severní polovina Karpatské kotliny byla v té době Slovany už zabrána, osídlena. Pozoruhodný je také Jordanův dovětek o jimi zaujatých nesmírných prostorách. Dalším autorem zaznamenávajícím poměry v první polovině 6. století byl Prokopios z Kaisareie. šlo o člena družiny významného byzantského vojevůdce Belisaria, který napsal spis De bello Gotico. 16 V něm uvádí, že když germánští Herulové roku 512 utrpěli porážku od jiných Germánů, Langobardů, a odcházeli na sever, přešli někteří z nich pod vedením mnohých vládců z královské krve územím všech slovanských (Sklábénoi) kmenů. Tentýž Prokopios k roku 535 dále vzpomenul příběh jistého Hildigise. Mimo jiné uvedl, jak tento pretendent na královský trůn Langobardů opakovaně vyhledával ochranu a pomoc u Slovanů, přičemž mu vždy bylo vyhověno. Tyto i některé další zprávy celkem jasně dokládají, že v oblastech severně od středního toku Dunaje nejspíše na západním Slovensku a na východní Moravě musela už na začátku 6. století existovat poměrně rozsáhlá území obsazená Slovany. Podívejme se nyní na to, jak první Slovany viděly oči raně středověkých historiků. Tak např. anonymní byzantský autor spisu Taktika z konce 6. století, tzv. Pseudo-Maurikios, napsal: Národy Slovanů a Antů mají stejný způsob života a stejné mravy, jsou zvyklí svobodě a nijak se nedají zotročit nebo podmanit, zvláště ne ve vlastní zemi. Jsou početní a vytrvalí, snášejí snadno horko, chlad i déšť, nahotu i nedostatek potravin. K cizím lidem jsou laskaví v případě potřeby je i brání. Mají hojnost různého dobytka i plodin jejich ženy jsou cudné nad veškerou lidskou přirozenost. 17 Jiný autor, námi už citovaný Prokopios z Kaisareie, při popisování války s Góty charakterizoval Slovany a Anty takto: Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů není příliš světlá a ani nepřechází docela do černé, ale všichni jsou rusí. Vedou život drsný a primitivní jako Masagetové a jsou plni špíny jako oni... ale nejsou zlomyslní ani záludní. 18 V souvislosti s obléháním Říma v roce 537 však neopomněl dodat, jak významná byla jejich vojenská pomoc, které se tehdy dostalo Belisarovu byzantskému vojsku, když se ocitlo v nesnázích. Onu pomoc prý představovalo tisíc šest set hunských, slo - vanských a antských jezdců sídlících za Dunajem. Toto tvrzení poněkud koriguje obvyklý pohled na vojenství a taktiku prvních Slovanů, protože existuje vžitá představa, že slovanští válečníci bojovali téměř výhradně jako chatrně odění a slabě vyzbrojení pěšáci. I když písemných zpráv z prapočátků Slovanstva není mnoho, představují důležitý pramen poznání, byť často ne zcela jasný. Je to ovšem pochopitelné, uvědomíme-li si, že historiky prvních pěti šesti století naší éry bezprostředně zajímaly především ty národy a etnika, které v té době vyvíjely tlak na hranice římské, resp. byzantské říše nebo se vzpíraly jejich nadvládě. Jinak jim byli tito necivilizovaní barbaři v podstatě úplně lhostejní. To je také důvod, proč se první záznamy o Slovanech objevují tak pozdě, až v době jejich velké expanze, kdy náhle a na některých frontách s poměrně velkou razancí vystoupili z anonymity východoevropských kultur doby římské a začali opouštět svoji pravlast, ležící kdesi na širokých prostorách východního Polska a Ukrajiny. Tak se naši předci na kolbiště dějin dostali jako jedni z posledních v době, kdy mocný Řím už neexistoval a Evropa se zmítala v závěrečné fázi doby stěhování národů. Ukázky keramické produkce przeworské kultury z doby stěhování národů. Kresba autor. 16 Ratkoš 1964, 31 40. 17 Ratkoš 1964, 45 50, Havlík 1987, 42. 18 Havlík 1987, 40. 15