Odsun NûmcÛ z Liberecka

kronika Sběrný tábor ve Stráži nad Nisou, odkud byla zavazadla převážena nákladními auty na blízké nádraží k transportu Odsun NûmcÛ z Liberecka MÁRIA KARPAŠOVÁ 32 Po osvobození Liberecka v květnu 1945 začala velká akce, pro kterou se v našem dějepisectví vžil termín odsun Němců, ale samotnými sudetskými Němci a také některými historiky bývá nazývána vyhnáním. Není předmětem tohoto článku zabývat se pohnutkami, které vedou k tomu kterému označení. Chtěli bychom především osvětlit, proč k tomuto aktu došlo, jaké měl příčiny a potom i následky. Liberecko se stalo po obsazení Sudet pohraničních území Československa německou brannou mocí v říjnu 1938 součástí Německé říše. V březnu 1939 zde byla vybudována Říšská župa Sudety a Liberec se stal jejím hlavním městem. V tomto období se sem přistěhovalo hodně říšských Němců, zejména z oblastí Volyně a Besarábie. Vžilo se pro ně pojmenování národní hosté. V průběhu války, když Německo přestalo na frontách vítězit, sem přijížděli i Němci z vybombardovaných oblastí, např. jako první přijely do Liberce vlaky plné žen a dětí z Bochumi a okolí. Na Liberecku se o odsunu Němců začalo mluvit již za války. Málokdo však těmto zvěstem věřil. Není neznámo, že Wenzel Jaksch, představitel německých sociálních demokratů v Londýně, se s Edvardem Benešem nedohodl právě proto, že Beneš po sudetských Němcích žádal naprostou loajalitu vůči republice, Jaksch naopak trval na autonomii. Proto s ním Beneš přestal jednat a přiklonil se po dohodě s mocnostmi pro cestu odsunu Němců z Československa. Když pak přišel 9. květen 1945 a Liberec byl osvobozen, obrátil se hněv lidí nejprve proti říšským Němcům, kteří museli do 48 hodin opustit naše území. Z Liberce jich bylo odsunuto na 8 000. Odešli přes hranice u Hartavy na Hrádecku. Divoký odsun, jak tuto část odsunu nazýváme, pokračoval dál. Odsouváni byli všichni Němci, kteří sem přišli za války, a po nich se začalo i s odsunem Němců žijících na tomto území staletí. Jednalo se zejména o představitele SdP, členy různých uskupení, pokud nebyli u nás souzeni. Kdo byl zatčen a odsouzen, ten odešel do Německa až po uplynutí trestu. V mnohých oblastech (např. v Ústí nad Labem nebo v Brně) se odehrály excesy, které svědčily o bezhlavé pomstě. V Liberci tyto případy nemáme, i když i zde byl na dnešním Soukenném náměstí před bývalým Čedokem zastřelen jeden muž. Je však zapotřebí říct, že na druhé straně zase padl před bývalou hudební ško- Odsouvaní sudetští Němci si mohli ze svých domovů odnést pouhých 50 kg osobních věcí lou (dnešní Palachova ul.) mladý Čech, pravděpodobně zbloudilou kulkou. Z dalších úmrtí jsou známa ta, která ve svém deníku popisuje velitel revoluční gardy Hložek. Jinak tomu bylo na Frýdlantsku. Z archivu ministerstva vnitra, ve kterém se nacházejí situační zprávy revolučních gard (konkrétně bojové jednotky Skuteč), vyplývá, že z Liberce bylo v prvních poválečných dnech odvlečeno několik desítek mužů. Byli umístěni do internačních táborů. Do poloviny července bylo zajištěno přes 50 lidí. Někteří z nich byli popraveni. Mezi prvními byl poštovní zřízenec Oskar Rosch z Hejnic, který Čechům za vál-

ky otevíral poštu a její obsah vyzrazoval represivním složkám německé moci. K popravám Němců došlo za nádražím v Bílém Potoce (11 osob), v lese za Ferdinandovem u hájovny Dubina (8 lidí), před mostem mezi Bílým Potokem a Smědavou (3 lidé), na Smědavě (17 osob přivezených z Liberce) a v Hejnicích (22 osob). Část exekucí provedla Rudá armáda. V roce 1946 bylo z několika hromadných hrobů exhumováno asi 50 těl a spáleno v libereckém krematoriu. Totožnost se podařilo zjistit jen u několika z nich. Další jednotka, která na Frýdlantsku operovala, se jmenovala Nový Bydžov, někdy Mája Stará. Její členové se chovali nekompromisně i k Čechům, ale jsou jí kladeny za vinu též kriminální činy. Na Frýdlantsku byla situace dost neurovnaná, ale to by bylo na samostatné povídání. Československá republika připravovala odsun Němců organizovaně. Tato fáze se označuje jednoduše jako organizovaný odsun Němců z Československa. Stejné akce probíhaly i v Polsku a Maďarsku. Organizovaný odsun Němců, který byl mocnostmi schválen na Postupimské konferenci (na přelomu července a srpna 1945), započal na Liberecku v lednu 1946. Nikdy nebyl dokončen, protože představitelé okupačních zón USA, Velké Británie a Francie nechtěli koncem tohoto roku přijímat další odsouvané z důvodu nedostatku potravin a bydlení. Přesto v roce 1946 proběhla podstatná část organizovaného odsunu. Z Liberecka (myslíme tím okresy Liberecměsto a Liberec-venkov) byli sudetští Němci během vysídlováni nejprve soustřeďováni do tzv. sběrných táborů. V Liberci byl takový na Husově třídě (dnešní Studentské náměstí v prostoru Technické univerzity) a ve Stráži nad Nisou, na Frýdlantsku to byl sběrný tábor ve Frýdlantu a zprvu též v Novém Městě pod Smrkem. První transport odjel 3. února 1946 ze Stráže nad Nisou, poslední potom 14. listopadu téhož roku. Za toto desetiměsíční období bylo vypraveno celkem 36 transportů, podle zvyklostí tvořilo jeden transport 1 200 lidí. Každý vlak doprovázel německý lékař a dvě až tři zdravotní sestry. Ozbrojený doprovod tvořila československá armáda, která potom na hranicích předávala transporty představitelům mocností toho kterého pásma. Němci si mohli vzít s sebou 50 kg zavazadel na osobu a každý musel mít 500 marek. Transporty byly vybavené zásobami potravin na tři dny a topivem. Organizovaný odsun z Liberecka mířil do americké a ruské okupační zóny. Do amerického pásma bylo odsunuto 13 867 lidí ve 13 transportech, do sovětského 28 124 (uvádí se i 28 131) osob ve 23 transportech; celkem tedy 41 991 (nebo 41 998) Němců. Později, v letech 1947 48, pak bylo z libereckého střediska odsunuto ještě 4 555 osob. Z těchto čísel je patrné, že z Liberecka odešel velký počet Němců již za divokého odsunu. Zároveň je třeba říct, že podstatná část byla odsunuta do sovětské okupační zóny, která byla nejméně vlídnou. Chyběly potraviny, nebylo kde bydlet, neexistovala možnost zaměstnání. V archivních pramenech nacházíme dopisy, ve kterých vzpomínají na časy Ložnice sběrného tábora na liberecké Husově třídě v prostoru dnešní Technické univerzity v Československu, protože v Německu byla situace po válce kritická. Stávalo se, že odsunutí sudetští Němci překračovali zpět československé hranice a vraceli se do svých bývalých domovů. Ti zadržení se předávali do vězení a po uplynutí trestu byli vraceni do Německa. V pohraničí nebylo ještě celé dva roky bezpečno. Různé tlupy kradly dobytek a zapalovaly stavení. Literárně tuto dobu zpracoval Jiří Stránský v románu Zdivočelá země (dílo se dočkalo i podoby televizního seriálu). Období 1945 46 znamenalo pro Liberecko období revolučního kvasu a výměny obyvatelstva, protože zároveň s odsunem Němců započalo osídlování těchto oblastí Čechy a Slováky, ale i krajany z ciziny. Dodnes nemáme podrobně zpracované osudy sudetských Němců ze smíšených manželství, kteří zůstali na území Československé republiky. Dlouho se na ně pohlíželo s podezřením a bylo by jistě zajímavé sledovat jejich životní příběhy. I na Liberecku se již objevily v memoárové literatuře vzpomínky na odsun Němců. Jedná se zejména o knihu Isy Engelman Návrat pod zelenou střechu, kterou přeložil do češtiny Luboš Příhoda. V Kalmanachu č. 3, literární revue, vydávané Kruhem autorů Liberecka, najdeme stať z práce Magdaleny Bittnerové Odsun Němců z Liberecka. Tuto práci vydal knižně v roce 2004 Svaz Němců. Zajímavou sondou je i povídka Vražednice panenek a já, která ukazuje pocity malé německé holčičky a její pohled na odsun z domova. Povídku napsala paní Angela Jursitzka (žije v Innsbrucku, píše cestopisy a fejetony), jejíž matka pocházela z Liberce. Konkrétní vzpomínky na dětství, pocity ze ztráty domova a osudové příběhy odsunutých Němců přináší i knížka Aleny Wagnerové Odsunuté vzpomínky, která vyšla v roce 1993. Je jisté, že odsun Němců z našeho území bude vždy uzlovým bodem česko-německých vztahů. Přáli bychom si, aby se o něm diskutovalo věcně, bez emocí a zlých úmyslů a hlavně, aby se takováto situace již nikdy nemusela opakovat. Foto archiv Severočeského muzea v Liberci Ministr vnitra Václav Nosek při návštěvě sběrného tábora na Husově třídě (dnešní Studentské nám.) v Liberci 33

stezky dědictví Za smírãími kfiíïi a drobn mi památkami Fr dlantska Trasa, dlouhá asi 50 km, je vhodná zvláště pro cyklisty, ale i pro pěší turisty. Z frýdlantského náměstí se vydáme po zelené značce Zámeckou ulicí ke školnímu statku, kde vlevo míjíme Supí vrch, jeden ze dvou znělcových kup na Frýdlantsku. Sestoupíme k toku Smědé, do Luhu, kde po asi 1 km stojí na pravém břehu řeky první smírčí kříž, dnes již značně poškozený zubem času. Podle pověsti tady rozzuřený sedlák zastřelil ve večerním šeru omylem místo sousedovy kejhající husy svou dceru. Po zelené budeme pokračovat až na křižovatku, přejdeme most a hned na další křižovatce odbočíme na Hejnice. Po zhruba 1 km mineme odbočku k nádraží a po 100 m napravo spatříme v zahradě druhý smírčí kříž. Je na němž vytesán meč se dvěma křížky. Podle pověsti zde zemřeli v souboji dva důstojníci vyšší šarže, kteří na sebe vystřelili současně. Mají být údajně pohřbeni v místě, kde stojí kříž, původní místo je však jinde. Po hlavní silnici procházíme Raspenavou až za železný most přes Smědou, kde odbočíme doleva ke druhé znělcové kupě Chlumu. Po projetí úbočí zalesněného vrchu, kde býval V zahradě pod vlakovým nádražím stojí jeden ze dvou raspenavských smírčích křížů 34 Ke smírčímu kříži, zasazenému do stěny márnice na hřbitově v Krásném Lese, se žádná pověst neváže Smírčí kříž u hřbitovní zdi v Dolní Oldříši připomíná souboj obchodníků s léčivými kapkami, kteří zde přišli o život vojenský prostor, se nám otevře pěkný pohled na Novoměstsko a Smrk, nejvyšší horu Jizerských hor. V obci Ludvíkov, pojmenované podle prvního rychtáře, je jednolodní kostel sv. Petra a Pavla z roku 1346. Odtud se vydáme přes Hajniště do Dolní Řasnice, na křižovatce vlevo směrem na Krásný Les. Míjíme starobylou Stelzigovu kovárnu a asi po 500 m vpravo u silnice narazíme na Kudlichův pomník. Původně byl postaven ke slávě císaře Františka Josefa I., ale v roce 1924 byla vyměněna deska, a ta oslavuje Hanse Kudlicha, krnovského rodáka, který podal návrh na zrušení poddanství. To se mělo ovšem týkat pouze německého obyvatelstva žijícího v monarchii, čímž by bylo vůči ostatním národům zvýhodněno. Když byl zvolen poslancem do říšského sněmu za Krnovsko, byl jeho návrh schválen 7. září 1848 císařem Ferdinandem V. Naše stezka pokračuje na rozhraní obcí Dolní Řasnice a Krásný Les, kde spatříme vpravo kostel sv. Heleny ze 14. století. Na hřbitově je do stěny márnice zasazen malý smírčí kříž. K němu se bohužel žádná pověst nevztahuje. Před barokní farou stojí za pozornost také pieta z roku 1822. U základní školy odbočíme na Bulovku a v zalesněném údolíčku Arnoltického potoka míjíme vlevo na stromě Pošťákův kříž. Kdy tady přišel o život poštovní doručovatel, nás však strohý dřevěný kříž neinformuje. V Bulovce na křižovatce pojedeme doprava do 6 km vzdálené Dolní Oldříše. Odbočíme-li nad Horní Bulovkou doprava na starou Zhořeleckou cestu, nemůžeme minout opravenou kapličku sv. Archanděla Michaela. Vrátíme se na silničku a ještě než vjedeme do zalesněného údolíčka Kočičího potoka a dál do Dolní Oldříše, stojí vlevo mezi dvěma vzrostlými stromy socha sv. Jana Nepomuckého. V obci vyhledáme kostel sv. Michaela, kde se vně hřbitovní zdi nachází robustní smírčí kříž, do jehož čelní strany je vytesán meč. Jedna z pověstí vypráví, že se dva obchodníci s léčivými kapkami večer v hostinci zle pohádali a dohodli se na ranním souboji u kostela. Ráno se skutečně utkali. Rozbili si vzájemně své zboží a tak těžce své hlavy, že byli nalezeni na místě souboje mrtvi. Vrátíme se zpět nad Horní Bulovku a vjedeme na polní, zeleně značenou cestu do Pertoltic, dál podél Pertoltického potoka přes Předlánce do Višňové. Odtud do Filipovky, kde odbočíme vlevo a zalesněnými zatáčkami vystoupáme na rovinku. Tady se zastavíme u opraveného pomníku padlých v první světové válce. Silnice s mladou alejí nás dovede do Andělky až ke kostelu sv. Anny, v jehož blízkosti se nachází smírčí kříž, nazývaný též Švédský kříž. Pověst praví, že se v potyčce vzájemně zabili dva švédští důstojníci, kteří byli na místě kříže pochováni. Ani zde původní místo kříže neznáme, neboť byl později přemístěn ke kostelu. K dokončení namáhavého, ale krásného putování za drobnými památkami Frýdlantska zbývá ještě překonat cestu zpět do Frýdlantu. Na úplný závěr se dá ještě vystoupit na frýdlantskou rozhlednu a také se u ní občerstvit. Jiří Pavelka foto Pavel D. Vinklát mapka Jitka Doubnerová

osudy památek Plných 60 let, od 22. září 1891, zdobila špičku věže novorenesanční radnice plastika rytíře Rolanda (foto z r. 1906) Vydržel tam 60 let a osm měsíců až do 20. května 1952, kdy byl údajně z bezpečnostních, ale pravděpodobně spíše z politických důvodů sejmut a nahrazen rudě svítící pěticípou hvězdou. Ta byla snesena 11. prosince 1989. Následující rok 28. října byla věž symbolicky osazena stylizovaným českým lvem, jehož autorem je výtvarník Jiří Gdovín. (Lev je dnes umístěn v přízemí radnice.) V roce 2002 se potvrdily obavy, že některé prvky hlavní radniční věže jsou ze stavebnětechnického hlediska v havarijním stavu, a tak bylo v letech 2004 5 přistoupeno k její generální rekonstrukci. Byly odstraněny některé druhotné zásahy a věž byla obnovena v duchu originálních Neumannových plánů. Součástí přípravy obnovy se staly také úvahy o návratu původní plastiky rytíře, vyrobené ve vídeňské kovotepecké dílně. Ta však již patří do sbírek Severočeského muzea v Liberci a její stav navíc neumožňuje bezpečný návrat na povětrnostně exponované místo. Znovuosazení sochy rytíře na špici radnice po krátkém váhání schválily orgány Statutárního města Liberec a rozhodly o zhotovení její kopie. Rytífi z vûïe liberecké radnice Plastiku libereckého radničního rytíře, někdy také lidově označovaného jako Roland, coby ochránce radnice a městských práv, navrhl přímo architekt budovy Franz von Neumann. Stejně jako u celého objektu i zde byla jasná inspirace podobnou plastikou ve Vídni. Tamní Rathausmann (radniční muž) stojí na špici vídeňské radnice a jeho železná kopie je navíc umístěna v parku před ní. Vídeňská socha, navržená sochařem Franzem Gastellem a vyrobená uměleckým zámečníkem Alexandrem Nehrem v osmdesátých letech 19. století, je asi třikrát mohutnější něž liberecká: včetně korouhve je vysoká 5,4 m, váží 650 kg, zajímavostí je velikost boty 63! Tichý, ale historií přesto lehounce rezonující je spor o autorství rytíře na věži radnice v Liberci, v němž proti sobě stojí vídeňský architekt Neumann a dnes neznámý profesor liberecké průmyslovky Emanuel Gerhart. Na jaře 1891 sice dorazila Neumannova skica rytíře ke schválení do Liberce, nicméně již roku 1890 učinil Gerhart nabídku, že zdarma zhotoví model sochy rytíře, ochránce libereckých městských práv. Ten byl v květnu 1891 vyhotoven a pro Liberečany vystaven v divadle. Následně doputoval do vídeňské dílny dvorního klempířského dodavatele Beschornera, kde byla dokončena jeho finální měděná podoba. Hotový rytíř byl přivezen v září 1891 do Liberce (od 20. září byl umístěn na lešení) a 22. září kolem čtvrté hodiny odpolední jej klempíři usadili na špici. Především z politických důvodů musel rytíř opustit špičku radnice. Snesen byl 20. května 1952 a záhy ho nahradila pěticípá hvězda s odrazovými skly Kopie rytíře vznikala celý rok v mašovské dílně restaurátora Milana Zdeňka, kde se na ní podílel kromě jeho manželky Zdeňky i syn Martin (na snímku) Tohoto úkolu se zhostila kovotepecká dílna Monstranz z Mašova u Turnova a jablonecký umělecký kovář Jan Nikendey. Mašovský restaurátor Milan Zdeněk, jeho žena Zdeňka a syn Martin zahájili přípravné práce na podzim 2004. Aby mohla vzniknout co nejpřesnější kopie rytíře, musel být originál zapůjčený z muzea (vysoký 2,1 m, vážící bez podstavce asi 90 kg, s konstrukcí 180 kg) rozebrán na 80 dílů. Na jednotlivé části musely být podle papírových šablon vyrobeny speciální formy a kopyta. Od ledna 2005 začaly vznikat, stejnou technologií jako před 110 lety, první díly, na které současní kovotepci používali měděný plech o tloušťce 0,8 1 mm. Výroba si vyžádala zodpovědný a pečlivý přístup, např. špičatá bota byla zhotovena z 12 kusů plechu, drátěná suknice asi ze 7 000 kroužků. Došlo i k několika vylepšením; vnitřní kovová konstrukce je z nerezového materiálu, neboť ta původní železná ve spojích při kontaktu s mědí neúměrně korodovala. Snahou tvůrců kopie, jejichž vizitku objeví až budoucí generace, je přání, aby jejich rytíř vydržel na radnici alespoň tak dlouho jako ten původní. Novotou svítící rytíř z měděného plechu prý ještě během roku zčerná, ale za několik let již získá zelenou patinu. Na počátku letošního srpna si mohli Liberečané prohlédnout hotovou kopii rytíře ve dvoře radnice a poté ji poslední srpnový týden její tvůrci spolu s klempířem Václavem Hesem usadili na věž. Završena tak byla snaha navrátit vnějšku liberecké radnice některé detaily, které za její více než stodesetiletou historii smazal čas či nevhodné zásahy lidí. Marek Řeháček a Pavel D. Vinklát foto Pavel D. Vinklát a archiv 35

skrytá tajemství Hadí král z Jindřichovického hřebene Hadí král, jehož obydlí se skrývalo ve spleti kořenů mohutného buku na Jindřichovickém hřebeni a bylo z poloviny zakryto vysokým kapradím, trávou a ostružiním, se od ostatních hadů lišil neobyčejnou silou a mohutností těla. Na jedné z několika hlav nosil zlatou korunku zdobenou nádherně se třpytícími drahokamy. Lidé se ho báli a neodvažovali se dostat do jeho blízkosti. Až mlynářský pomocník a po něm myslivecký mládenec, který ho chtěl pomstít, nenechali hady v klidu a utkali se s nimi Za takovou opovážlivost je však hadí král usmrtil. Vyprávělo se, že kdo na svátek sv. Petra a Pavla přijde před svítáním k mohutnému buku, může korunu hadího krále získat. Musel by ale, aniž by se jedinkrát ohlédl, s klenotem přeběhnout přes devět mezí tak rychle, aby ho hadi nedostihli. Pak by byl dalšího pronásledování ušetřen a korunka by byla jeho. Vydáte-li se z Dětřichovce do obce Jindřichovice pod Smrkem, objevíte po pravé straně v zahrádce plastiku hadího krále. Tu právě podle pověsti místního kraje vytvořil před více než sedmdesáti lety kamnář Hausmann. Karel Nádeník, foto autor rozhovor Je dobfie, kdyï je ãlovûk optimista a idealista Po studiích historie si skromná a trochu plaše působící Jitka Doubnerová prošla řadou zajímavých povolání, včetně asistentky poradce prezidenta Havla na Pražském hradě. Po návratu do Liberce již několik let pracuje ve Společnosti pro Jizerské hory, k jejímž aktivitám patří nejen známá a záslužná akce Ukliďme Jizerky, ale také projekty směřující do regionu Frýdlantska. Co je hlavním určujícím posláním Společnosti pro Jizerské hory? Od vzniku v roce 1999 jsme poslání formulovali jako obnovu harmonické krajiny Jizerských hor a harmonického vztahu lidí k této krajině, což je hodně vzdálená a ambiciózní vize. Naše organizace už žije pár let a samozřejmě na ni působí všechny zákonitosti životního cyklu organizací. Vloni i letos jsme hodně diskutovali o našem poslání, pro koho vlastně Společnost pracuje kdo je naším zákazníkem, klientem, naší cílovou skupinou, protože to samozřejmě nejsou jen Jizerské hory. Aby měla ochrana přírody a péče o krajinu smysl, musejí lidé, kteří v té ochraňované a opečovávané krajině žijí, rozumět tomu, proč je jejich území tak cenné a proč jsou tu nějaké limity jeho využívání. Od toho porozumění proč je pak krůček k jak a kdo. Takže jsme dospěli k formulaci: Společně hledáme a vytváříme správná místa k životu, pečujeme o krajinu. Proč se vaše aktivity zaměřují na Frýdlantsko? Jak se v tomto chudém regionu prosazují, jak jsou úspěšné? 36 Náš zakladatel Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor připravil na Frýdlantsku už v roce 1997 významnou mezinárodní akci Landscape Stewardship Exchange, česky Frýdlantsko a Jizerské hory: lidé v krajině. Právě tahle akce a další, které s ní souvisely, vytvořily podmínky pro naši činnost v tomto regionu. Objevily se významné místní osobnosti, někteří z nich jsou politici, stejně důležité jsou ale neformální autority lidé, kteří pracují jako ředitel školy, vedoucí domu dětí a mládeže, ale i prodavač, podnikatel, nebo jsou třeba v důchodu, ale hodně toho vědí o místě, kde žijí. Tito lidé usoudili, že má nějaký smysl, co jim Nadace a pak Společnost nabízí. My můžeme získat grant na nějakou akci, připravit exkurzi a ukázat lidem, co jinde dělají jinak nebo podobně, úspěšní jsme ale jen tak, jak úspěšné je Frýdlantsko: kolik se najde místních lidí, kteří něco zkusí a vytrvají, najdou další spojence a posilují své vlastní sítě. Pomoc, kterou může přinést nezisková organizace Frýdlantsku, je jen dílčí a z ekonomického hlediska, vzhledem k potřebám, skoro neviditelná. Investice do lidí jsou těžko měřitelné, špatně marketingově využitelné, výsledky se neprojevují hned a málokdy jsou vlastnictvím toho, kdo na projektu pracoval. Je dobře, když je člověk optimista a idealista a když má kolem sebe lidi, kteří ho občas pochválí, kdyby ho náhodou ten optimismus přecházel. Prosadila jsi a určitě ještě prosadíš řadu smysluplných projektů. Který z nich považuješ za stěžejní a co plány do dalších let? Naštěstí jsem na to nebyla sama, to by těch úspěchů asi moc nebylo. Mám radost z toho, jak si vede občanské sdružení Frýdlantsko, které je mým koníčkem. Už pátým rokem provozujeme turistické informační centrum ve Frýdlantě a přestože mám průběžně pocit, že se to takhle nedá dělat, pořád to jde. Máme ohromné štěstí na šikovné dámy, které v íčku pracují a starají se o to, aby návštěvníci našli spoustu zajímavých informací a důvodů, proč mají na Frýdlantsku zůstat. Navazujeme spolupráci s řemeslníky a připravujeme prezentaci jejich originálních výrobků, tedy toho, co lidé mohou najít jen tady a nikde jinde. Letos se nám podařilo v partnerství s obcí Lázně Libverda získat peníze z programu SROP a připravujeme Putování za strašidly a kouzelnými bytostmi Frýdlantska hru se sbíráním razítek na výletech. Mohli jsme využít tras, které zmapovala a popsala skupina místních lidí znalců historie i současnosti. Právě ono vytvoření nabídky pro cestovní ruch založené na místním dědictví a produkci mi připadá zajímavé a baví mě to. Těší mě i to, že zde vedle o. s. Frýdlantsko vznikla Místní akční skupina a byla úspěšná v programu Leader ČR. To, že jsem se na vzniku mohla podílet a že si mě skupina vybrala za manažera, je pro mě ctí. Tohle jsou věci, kterými bych se chtěla zabývat v budoucnu. Za každou z nich se hned objevují další možnosti a příležitosti, takže plánů do dalších let mám na několik životů. Vystudovala jsi historii a dnes jsi naopak v zajetí současné společnosti. Svou hřivnu historika jsem bohužel hluboko zakopala. Když kolega Honza Heinzl ve sdružení Frýdlantsko rekonstruuje pomníčky nebo chystá historické přednášky v cyklu Pro regione Fridlandia, vidím, že člověk může být historii věrnější i v práci pro současnost. Mně absolvované studium dalo cennou metodu práce s prameny a opatrnost v prověřování informací a zdrojů. A taky značnou dávku skepse vůči velkým slovům a žhavým novinkám. Práce ve veřejně prospěšné společnosti je jistě časově náročná. Dá se vůbec skloubit s požadavky rodiny tvých dcer? Asi by ses měl zeptat jich mám obavu, že by řekly, že ne. Doufám ale, že pro ně má smysl vidět, že práce nemusí být nudná a stereotypní. Dělat něco, co člověka hodně baví, je asi luxus, a za každý luxus se něčím platí. Pavel D. Vinklát, foto archiv PhDr. Jitka Doubnerová se narodila 11. března 1963 v Liberci. Vystudovala bohemistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala jako redaktorka ve Státním technickém nakladatelství, asistentka poradce prezidenta v Kanceláři prezidenta republiky (1991 93), redaktorka na Správě Pražského hradu (1993 98). Od roku 1998 žije v Liberci, spolupracuje se Společností pro Jizerské hory, kterou v letech 2001 2004 řídila. Jako členka občanského sdružení Frýdlantsko vede Městské informační centrum ve Frýdlantě, je manažerkou Místní akční skupiny Mikroregionu Frýdlantsko. S dcerami ve věku 16 a 12 let žije uprostřed Liberce.

z údolí Jilm vaz z Poustky mezi dvanácti stromy roku Do finále celostátní ankety Strom roku, kterou vyhlašuje Nadace Partnerství spolu s ministerstvem životního prostředí od roku 2002 v rámci programu Strom života, postoupil letos mezi 12 stromů i jilm vaz, rostoucí v Poustce na Frýdlantsku. V říjnu loňského roku byl vyhlášen jako památný strom a jde o jediného finalistu zástupce Libereckého kraje. Podle dostupných údajů se jedná o největší jilm vaz na našem území. Návrh do ankety zaslal Městský úřad Frýdlant spolu s obcí Višňová, ale svůj oblíbený strom mohl navrhnout každý: jednotlivci, rodiny, obce, sdružení, školy, firmy a jakékoli další organizace či instituce. Anketa chce upozornit na význam stromů pro životní prostředí a prostřednictvím stromů přivést lidi k zájmu o prostředí, ve kterém žijí. Program Strom života Nadace Partnerství podporuje výsadbu především původních druhů stromů v ČR občanskými sdruženími, obcemi a školami. Hlasování probíhá od 1. srpna do 12. října (od 3. do 12. října bude hlasování tajné, poslední platný hlas musí být doručen do 17 hodin). Průběžné výsledky hlasování budou uveřejňovány na www.stromzivota.cz. Lidé mohou jednak posílat dárcovské SMS, dále hlasovat na hromadných hlasovacích arších, které lze objednat v kanceláři Nadace Partnerství (Nadace Partnerství, program Strom života, Panská 7, Brno, tel. 542 422 781, 608 002 789, strom.zivota@ecn.cz), a třetím způsobem je hlasování prostřednictvím kuponů, vycházejících ve vybraných časopisech, místních zpravodajích a novinách. Slavnostní vyhlášení celostátní ankety proběhne v předvečer Dne stromů 19. října u příležitosti Koncertu pro stromy v Besedním domě v Brně. Odměnou pro vítězný strom bude jeho odborné dendrologické ošetření na jaře 2006. V případě, že strom bude zdráv, bude náhradní odměnou pro danou lokalitu výsadba nových mladých stromků za účasti veřejnosti. Podpořte i vy svým hlasem poustecký jilm vaz jedním z uvedených způsobů hlasování. Pokud se rozhodnete pro dárcovskou SMS na tel. 87 777, musí být ve tvaru: DMS Strom6. Šárka Mazánková, foto autorka Na Jizerskou notu do Hejnic Na víkend 23. 24. září se již po pětadvacáté sjedou do Hejnic milovníci trampské písničky. Jizerské noty, festivalu trampské písně, se pravidelně zúčastňují hudební skupiny z celé republiky (úspěšné na celostátních festivalech jako je Zahrada či Trampská Porta). Letošní jubilejní 25. ročník nebude výjimkou, i když se stane jakýmsi hudebním průřezem minulých let. Dvoudenní akci tradičně zahájí v pátek country bál v sále Besedy v Raspenavě, na němž zahraje jablonecko-liberecká skupina BG Bazar, předtančí The Wings, proběhnou soutěže a chybět nebude trampská tombola. Sobotní Potlach v kině od 11 hodin je tentokrát věnován nedožitým sedmdesátinám oblíbeného písničkáře Wabiho Ryvoly, promítnut bude originální Trampský týdeník č. 13 a film Made in Pade. Vystoupí brněnská Ozvěna, která se vrací na jizerskonotskou scénu po dvaceti letech. Pořadatelé z libereckého občanského sdružení Jizerské aktivity mají zajištěn program i pro nejmenší, v tzv. Rolfu zálesákovi si děti mohou vyzkoušet nejrůznější zálesácké dovednosti. Od 15 hod. se v hejnickém autokempu rozběhne několikahodinový koncert, na kterém vystoupí skupiny Bezefšeho, Chudinkové, Lístek, Nain- zerát, Ozvěna, Pouta, Sekvoj, Spolktrio, My3.AVI, a z nichž diváci sami vyberou nejlepší kapelu. Po vyhlášení výsledků se ve 21 hodin zapálí slavnostní oheň, který bude za zvuků kytar a zpěvu provázet toulavé duše (jak bývá zvykem) až do kuropění. Bližší informace o festivalu pak naleznete na www.nota.wz.cz. -pdv- Kirchner vystavuje na Jizerce Muzeum Jizerských hor na Jizerce v budově staré školy nabízí nejen pohled do světa dřevařů, pytláků, čihařů a sklářů, ale v galerii Montana si můžete do 31. října prohlédnout fotografie jabloneckého autora Miloše Kirchnera. Otevřeno je o víkendech, 9 16 hod. Rekordy na Ještědu V sobotu 16. července uspořádal Jizersko-ještědský horský spolek 3. ročník Stovkařské olympiády. Skládala se ze dvou základních soutěží: závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a výstupu na Mt. Everest. Závodníci vynášeli na zádech 50litrové sudy piva, vážící přes 60 kg, od spodní stanice lanovky, a při výstupu na Mt. Everest museli celkem osmkrát zdolat Ještěd (převýšení přibližně odpovídá výstupu na nejvyšší horu světa ze základního tábora), a to buď pěšky, nebo na kole. Výstupu se sudem se zúčastnilo šest závodníků, ale jeden vzdal hned krátce po startu. V čase 1:15:00 zvítězil Karel Ouhrabka, o pět minut později dorazil na vrchol Petr Schneider, který časem 58:05 drží absolutní rekord z roku 2003. Výstup na Mt. Everest vyhrál Pavel Schröter v čase 5:46:00 před Danielem Malým (jediný cyklista mezi 14 účastníky), který osm výjezdů zvládl za 6:17:00, čímž vytvořil nový cyklistický rekord. On také zároveň drží i absolutní pěší rekord z roku 2004, kdy osmkrát zdolal vrchol za 5:05:00. Letos se závodů poprvé zúčastnila i žena, Jana Komrzá, která v čase 9:02:00 obsadila celkové šesté místo z devíti účastníků, kteří soutěž nakonec dokončili. Celá akce měla za cíl větší propagaci hory Ještěd, která je sice známou dominantou Liberce, ale málokdo z běžných návštěvníků ví, že se zde vedle světoznámého hotelu s titulem Stavba století nachází i mnoho přírodních zajímavostí. Pro lepší informovanost návštěvníků vybudoval JJHS na Ještědském hřbetu dvě naučné stezky, které pokrývají nejzajímavější místa Přírodního parku Ještěd. K tomuto účelu spolek vydal v roce 2001 populárně naučnou publikaci Přírodní park Ještěd. Pavel Schneider, foto Jan Pikous ml. DO ŘÍJNOVÉHO ČÍSLA připravujeme představení sdružení Suchopýr a Krajského střediska ekologické výchovy v Oldřichově v Hájích, vyhlášení prvních jizerskohorských přírodních rezervací před 45 lety, fotografie Jany Štěpánové z Tanvaldu, jak to bylo s Jabloneckou chatou, zprávy ze správy CHKO JH a další zajímavosti z měst a obcí v podhůří Jizerských hor. pfied 100 lety Hornorůžodolští Češi mají konečně školu Horní Růžodol, dnes sedmá liberecká čtvrť, byl až do roku 1939 samostatnou obcí, v níž žilo přibližně stejné množství Čechů i Němců. Německá škola, pro níž byla postavena zvláštní budova, zde existovala od roku 1886. Po sedmi letech podali i místní Češi žádost o zřízení školy v pronajatých prostorech, ale němečtí zastupitelé udělali vše, aby tento záměr zmařili. Teprve po dvanácti letech administrativních bojů, od září 1905, mohly české děti navštěvovat svou školu. Ale jakou! Obec zakoupila narychlo od černouské firmy Christoph & Unmack dřevěný pavilon, který postavila na konci dnešní Jeronýmovy ulice. Do této kůlny se muselo nacpat 167 dětí. Skandální poměry si pak vynutily v následujících dvou letech postavení řádné zděné budovy v sousedství dřevěného pavilonu, který byl ale využíván i po celou první republiku. Roman Karpaš foto z kroniky české školy v Horním Růžodole Redakce: Knihy 555, Rumunská 47/16, 460 01 Liberec, tel./fax: 486 131 650, 485 148 380, e-mail: pavel.vinklat@knihy555.cz Vedoucí redaktor: Mgr. Pavel D. Vinklát Redakční rada: RNDr. Blažena Hušková, Jan Heinzl, Ing. Jiří Hušek, Otokar Simm, Ing. Pavel Vonička 37

KRKONOŠSKÉ DOLOVÁNÍ 4 Mûì u Rudníku Zavalené šachtice, různé deprese a poklesy povrchu svědčí o intenzivní těžbě severně od rozvodné stanice v Rudníku Hele, pěkný hříbek, a tady pod kapradím ještě hezčí kozák, libuje si houbař. Dlouhý les u obce Rudník v Podkrkonoší je pro houbaře ráj. Trochu zapomenutá oblast poznamenaná intenzivní hornickou činností je stranou všech známých turistických tras a osada Janovice s pravoúhlým obrysem zástavby chat a chaloupek v samém srdci rudního revíru jakoby sem ani nepatřila. Zrak houbaře je soustředěn jen a jen na jeho úlovek. Ostatní okolí nevnímá. Nevidí, že v ostružinovém porostu je zrádná díra do země. Je pozdě. Převislé zatrhané okraje propadliny porostlé mechem a náletem semenáčků buků neudržely váhu člověka. Následuje neodvratný pád. Nešťastník není vážně zraněn, jen pár škrábanců. Ale je v šoku. Pád zbrzdil porost na okraji a blátivý kužel na dně jámy. Jeho oči však bezradně bloudí po stěnách skoro 7 m hluboké díry. Zoufalá snaha vylézt po zvětralé hornině je marná. S každým neopatrným pohybem zapadá hlouběji do úzké mezery s vodou a ze stěny uvolňuje hromadu sutě. Volání je marné. Hlas z úzké podzemní pasti na povrchu nikdo slyšet nemůže. A je neděle odpoledne, nikdo do lesa možná celý týden nepůjde. Sedmistupňová voda a postupné hromadění kysličníku uhličitého z vydýchaného vzduchu začíná dílo zkázy. Jak dlouho může lidský organismus tyto podmínky vydržet Začátek hororové povídky nebo skutečná událost? Nic takového. Mnoho však nescházelo a příběh mohl být pravdivý. V roce 2002 strop chodby v důlním díle Alžběta nevydržel tlak nadloží a propadl se hned na dvou místech. Vznikly nebezpečné, zdálky nerozpoznatelné propadliny. V padesátých letech minulého století v okolí osady Janovice prováděly národní podniky Severočeský rudný průzkum, Geologický průzkum Praha a Východočeské uhelné doly rozsáhlý geologický průzkum 38 na ověření zásob sedimentárních ložisek měděných rud. Mimo vrtné práce, kopání sond a šachtic byla zmáhána i historická důlní díla, a to v poměrně značném rozsahu. Kvalitativně se podařilo ověřit měď o obsahu 0,8 až 3 % v rudonosných polohách, ale celkové množství však bylo malé a ekonomicky nevýznamné a k těžbě ve dvacátém století již nedošlo. Novější studie však ukazují, že staré odvaly obsahují snadno dostupný zdroj mědi pro biotechnologické těžební pokusy. Měď zůstala v podzemí s labyrintem důlních chodeb. Ústí štol i šachet byla sice na konci průzkumné těžby zastřelena, zavalena nebo jinak zajištěna, ale ve zprávách se nedochovalo jakým způsobem a několik žijících pamětníků si již pochopitelně po tak dlouhé době nic nepamatuje. Je více než pravděpodobné, že podobné propady se mohou objevovat i v budoucnosti, zvláště po vydatných deštích. To jsi neřekl, že si mám vzít brusle, procedil Vašek mezi zuby, když na kluzkých deskách odloupnutých od stropu nedůstojně a nekontrolovatelně klouzal po zadní části těla do svažující se úpadní štoly Jindřich. Počva štoly byla celá pokrytá podobnými deskami a štola již dávno neměla svůj původní lichoběžníkový tvar. Zvětrávací procesy působí i v podzemí a jílovce tvořící strop štoly postupně praskaly a ztrouchnivělá výdřeva nevydržela jejich váhu. Tam, kde byly štoly blíže k povrchu, hlavně u jejich ústí, se poddolování projevilo celými propadlými zářezy nebo nálevkovitými jámami. Ve větších hloubkách pod povrchem se strop odrobuje postupně, řítí se desky a vznikají závaly. V místech geologických poruch nebo zvýšeného průniku vody do podzemí se může chodba postupně prořítit až na povrch a vznikají velmi nebezpečné hluboké propady s téměř svislými stěnami. Štola Jindřich byla poslední příležitostí, jak nahlédnout do podzemí kdysi dávno plošně rozsáhlých dolů. Všechna důlní díla po průzkumu z padesátých let minulého století jsou v současnosti až na výjimky v majetku státu. O jejich zajištění a o to, aby nebyla nebezpečná pro lidi a okolí, se měla sice postarat organizace, která chodby vyrazila, ale protože to v minulosti byly pochopitelně státní podniky, připadla tato povinnost opět státu. Konkrétní břemeno spočívá na bedrech geologického odboru ministerstva životního prostředí, které nebezpečné vstupy do podzemí a propadliny musí v současné době zajišťovat. Na Rudníku se v posledních několika letech musely zabezpečit čtyři propady a otevřené ústí zmiňované štoly Jindřich. Prasklá stropnice a prolomená deska prachovců je začátek zavalování štoly

Na fotografii je dobře patrné uklonění nadložních vrstev a světlý horizont pod stropem s výskytem minerálů mědi Nedůstojný sestup buď rovnou po čtyřech nebo po dvou s neustále pokrčenými koleny a rukama nataženýma před sebe připravenými vyrovnat uklouznutí končí po sedmdesáti pěti metrech na hladině podzemní vody. Počva štoly šikmo sbíhá pod tmavou, tajemně působící vodu a podle důlních map by měla pokračovat do vzdálenosti 86 m. Z ní jsou vyraženy ještě další chodby dlouhé údajně okolo pěti set metrů. Do těchto míst se již nikdo nepodívá, vše je nenávratně zatopeno.ve vzdálenosti 50 m je však jižním směrem vyražena přes 40 m dlouhá sledná chodba a na ni se chceme zaměřit. Je tu možné studovat uložení vrstev i horizont, který obsahoval měď. Chodba je dobře zachovaná a řeči typu kdo si tuhle akci vymyslel rychle utichají. U stropu je patrná nazelenalá vrstvička obsahující sulfidické minerály chalkosin a bornit, z kterých se získávala měď. Přítomný by měl být i pyrit. Studujeme vzorky lupou a snažíme se nalézt stopy zrudnění. Podobných poloh s mědí je na ložisku několik a vyskytují se v horizontu převážně jemnozrnných sedimentů červenohnědých a zelenošedých barev. Celému sedimentárnímu sledu jílovců, prachovců a pískovců geologové říkají rudnický obzor, který je součástí velké sedimentární jednotky podkrkonošského permokarbonu. Rudnický obzor je mimo jiné zajímavý i polohou hořlavých bituminozních břidlic, které se na jiných lokalitách těžily. Nejstarší kutací práce na Rudníku sahají až do 14. století. Týkaly se však rýžování zlata a nelze vyloučit ani získávání stříbra. O rýžovaní svědčí i starý německý název Hermannseifen, později počeštěný na Heřmanovy Sejfy. Na potocích je zachovaná řada sejpů; největší je hned vedle silnice před pilou u vjezdu do obce ze směru od Hertvíkovic. Těžba zlata v oblasti je však natolik zajímavá, že jí věnujeme některou z dalších kapitol. Pro oblast Rudníku je však charakteristická měď dobývaná podzemním způsobem. Přesto, že v širokém okolí je řada velmi starých prací a rozsáhlé plochy lesa jsou posety obvaly zavalenými šachticemi, těžebními rýhami a různými depresemi, svědectví z dávných století jsou velice kusá. Podle málo ověřených zpráv provozují doly po 17. století zprvu Morzinové a později Jan Teer, který z bohatého výtěžku nechal postavit osadu Janovice. Později jsou zisky z hornického podnikání majetkem pánů Ericha, Goldschmida a Portha. Podrobnosti však chybí. Další konkrétní zmínka je z roku 1835, kdy staré dobývky otvírá podnikatel Ehrenteil a v roce 1845 Rufer z Vratislavi zainteresovaný v arzenikové společnosti v Obřím dole. Nejintenzivnější těžba probíhala v letech 1856 až 1866. Dolování bylo přerušeno během války a v roce 1872 bylo opět obnoveno. Po deseti letech však byla těžba zastavena natrvalo. V malé osadě Leopold byla založena roku 1854 i huť, která zpracovávala surovinu nejen z místní těžby, ale i ze vzdáleného Obřího dolu a Svatého Petra. Z let 1857 až 1879 jsou v archivních dokumentech podrobně zaznamenána parcelní čísla s propůjčkami včetně pestrých a na místní poměry neobvyklých názvů: Werner, Auguste, Wilhemine, Raphaeli, Julius a největší Rosalia, propůjčená za 400 zlatých. V jednotlivých propůjčkách byla jednotlivá dolová pole a u některých se dochovala opět jména. Již zmíněná Rosalia měla pět dolových polí pojmenovaných Rosalia, Amalia, Constantin, Ernst a Mathilde. Nejintenzivněji se dolovalo na hřbetu v lese severně od současné elektrické rozvodny a v okolí Janovic. Především na lesních pozemcích je nejlépe patrná těžba, která probíhala relativně mělce pod povrchem. V počátcích dolování zde byly hloubeny šachtice odhadem 5 10 m hluboké a z nich raženy krátké chodbice. Později se začaly razit úpadní štoly a z nich jednotlivé sledné chodby. Mědinosnou polohu na Rudníku si můžeme představit jako mírně ukloněné deskovité těleso podobné uhelné sloji. Po vytěžení vznikla plošně rozsáhlá dutina, která byla částečně zakládána hlušinou. Volné zůstaly těžební chodby, kterým se postupně propadaly stropy. V terénu můžeme původní chodby dobře vysledovat podle starých trychtýřovitých propadů a vydobyté prostory sníženinami povrchu. V okolí osady Janovice, kde těžba byla ve větších hloubkách, projevy hornické činnosti již téměř nenajdeme. Důlní mapy nám však dokládají, jaký labyrint chodeb se ukrývá v podzemí. Provádíme dokumentaci, fotografujeme a bereme pár vzorků. Šťouráme i do podivného hruštičkovitého útvaru. Zjišťujeme, že jde o mrtvolku netopýra obalenou plísní, a klademe si otázku, proč zahynul. Jeho drápky stále drží nebohé tělíčko u stropu. Petr vylamuje z rozpadající se výdřevy důlní hřebík. Z každého dolu, který navštívil, musí mít jeden doma. Má jich už pěknou hromádku a jsou prý velice dekorativní výzdobou obývacího pokoje. Další den budujeme ve vstupu do štoly betonovou zeď s průletem pro netopýry a zářez před štolou oplocujeme. Nebezpečné podzemí sice zůstává pro lidi nepřístupné, zato se stává dobrým a nerušeným zimovištěm pro netopýry a obojživelníky. Zajištěním ústí hlavního důlního díla, jak se v odborné terminologii štoly ústící na povrch nazývají, se uzavřela jedna z kapitol hornictví na Rudníku. Už se do dolu nikdy nevrátíme a fotografie budou jediným dokladem, jak podzemí historického ložiska vypadalo. text a foto Radko Tásler Úpadní štola Jindřich se svažuje pod hladinu spodní vody. Podstatná část dolu je zatopená 39

Pískovcová pyramida náhrobní kámen Franze Aehrenthala Tajemn kámen u Holenic ní rodinnou kroniku po svém dûdovi, kter v Holenicích Ïil.A v ní jsem se dozvûdûl i to, co jsem nena el v archivech. Kronika o rodu AehrenthalÛ uvádí: Aehrenthalové jako páni a poslední vrchnost. Zakladatel rodu AehrenthalÛ se jmenoval Alexandr, zkrácenû naz van Lexa, mûl v Praze dûm (na místû dne ní Lucerny, pozn. aut.) a byl praïsk m mû Èanem. Zamûstnával se jako písafi mezi lechtou u úfiadû zemsk ch. Za vlády Marie Terezie 1740 aï 1780 stal se zásobovatelem rakouské armády hlavnû obilím, ale i jin mi potfiebami. Bylo to za války sedmileté s prusk m králem Bedfiichem II. Jan Lexa byl r. 1720 také správcem hrabûte porka na panství a zámku Kuksu.Tím v ím se obohatil, takïe mûl pak velké jmû- Mám rád tajemství. Tajemství, která se dají rozmotat, rozplést, vysvûtlit. Cesta k jejich odhalení neb vá snadná. O to vût í je pak radost z v sledku. Îe uï tajemství neexistují? Pokud chcete, mûïeme se za jedním spoleãnû podívat. Pfiítel mi kdysi vyprávûl, Ïe v Holenicích existuje kámen, jak si jehlan, kde kdysi kdosi cosi zastfielil, snad kníïe Rohan jelena, snad dokonce bílého. Vûnuji se historii kamenn ch smírãích kfiíïû, a pfiestoïe uvádûn kámen se ponûkud vymyká z této kategorie kamenn ch památek, zaãal jsem se o nûj zajímat. ekl jsem si, Ïe kámen nejprve musím vidût. Pfies nevlídné, skoro podzimní poãasí jsem koneãnû nalezl místo, kde stojí. Kdo jej chce vidût, musí se vydat po úzké asfaltové silniãce ke Svatému Petru, odboãující ze silnice z Dráãova do Bítouchova. Tam, na okraji lesa, mûïete spatfiit zajímav objekt. Jen kousek od kfiiïovatky cesty se Ïlutou turistickou znaãkou stojí trojbok pískovcov kámen, vysok 89 centimetrû, stojící na asi dvaceticentimetrovém soklu. Na stranû k cestû je latinsk nápis: IN / MEMO / RIAM / FRANCISCI / LIB BAR AB / AEHRENTHAL / MDCCCLXI MCMXXXIII. V pfiekladu: Na památku Franti ka svobodného pána (barona) z Aehrenthalu 1861 1933. Chodce, znalého v e uvedené povûsti o tomto kameni, musí na první pohled zarazit skuteãnost, Ïe pyramida nese v latinském nápise jméno s rokem narození a úmrtí. V ku kamene jsem si dopoãítal, proto- Ïe vrchol kamene je uraïen. Taky bylo nutno doplnit znak nebo písmeno, po kterém zbyla jen kolmá ãárka v kameni. Îe by to bylo písmeno, pfiítel pfiekladatel vylouãil, a jak se pozdûji ukázalo, správnû. Byl tam kdysi kfiíïek. Proto jsem se domníval, Ïe nejde o pomníãek zastfielené 40 zvûfii, ale ãlovûku. Pfiesto jsem se vrátil k domnûnce, Ïe jde o upomínku na zastfielení jelena, a hledal jsem podobné kameny, které se nûkde stavûly. Tfieba poslednímu zastfielenému vlkovi na umavû (Lipka 2. prosince 1874). Nebo v Rohanské obofie na úpatí Je tûdu. A zaãal jsem pátrat nejen po Rohanech, ale i po jelenech, bíl ch jelenech a pomníãcích na místû jejich skonu, kter m se fiíkalo pomníãky loveckého tûstí. Polesí Holenice bylo jedním ze sedmi, která patfiila k Hrubé Skále.To znamená, Ïe kníïe Rohan zdej í panství sice nevlastnil, mohl se v ak lovu zúãastnit jako host, coï nebylo neobvyklé. Majitelem panství byl Franti ek Adam z Vald tejna. V roce 1821 prodal Hrubou Skálu a Vald tejn s pfiilehl mi vesnicemi Janu Lexovi, rytífii, pozdûji titulovaném svobodn pán z Aehrenthalu. Kdo byli Aehrenthalové? Dle jednûch pramenû pocházejí z niï í nûmecké lechty, dle druh ch jde pûvodnû o rodinu ãesk ch mydláfiû, pozdûji praïskou mû Èanskou rodinu, pov enou do lechtického stavu v roce 1790. Majetek Aehrenthalové nabyli zejména obchodem s obilím, hlavnû v napoleonsk ch válkách pfii zaji Èování zásobování vojsk; politick vliv pak sàatky s dal ími lechtick mi rody a vlastní pílí.ve znaku mají mimo jiné tfii obilní klasy. Znak je vlastnû mluvící, neboè Ähre znamená nûmecky klas. PfiestoÏe Alois Leopold Aehrenthal zastával v Rakousku-Uhersku vysokou státní funkci ministra zahraniãí a v roce 1907 byl kandidátem na Nobelovu cenu míru, lze jen velmi tûïko nalézt cel jejich rodokmen. Pfii pátrání po dûvodech postavení kamenné pyramidy mû Èastná náhoda pfiivedla k panu Václavu Hejdukovi.Ten vlast- Znak Lexů z Aehrenthalu ní, r. 1790 obdrïel titul lechtick a 1792 byl pov en na rytífie Do konce svého Ïivota si zakoupil Jan Lexa v âechách troje panství: Hr. Skálu, Trpisty a Doksany. R. 1824 na H. S. zemfiel, jako Jan Antonín Lexa rytífi z Aehrenthalu I. z rodu toho. PfieloÏeno Aehrenthal = klasodolsk a ten pfiídavek si zvolil snad na památku svého dodavatelství armádû. Jan Lexa Aehrenthal mûl tfii dûti. Nejstar í syn Jan Antonín r. 1842 mûl titul dvorního soudce císafiského tajného rady a barona. Jeho mlad í bratr Alois byl druh m pánem Hrubé Skály a páter Antonín Marek z Libunû ho seznámil s profesorem ãesk m buditelem Jungmannem a získal ho za ãlena âeské matice, to byl spolek pro podporu ãeské kniïní literatury. Za nûho se stali Aehrenthalové patrony kostela v Libuni. Kostelu darovali v tûïek z takzvaného zádu ního lesa ve v mûfie 28 ha v revíru Holenickém a fara libuàská mûla nárok z lesa toho na palivo. Alois Aehrenthal zaloïil nadaci pro chudé svého pan-

ství. V Holenicích a v Jívanech dostávalo 17 osob men í dûchod 51 K ãtvrtletnû do r. 1927 (za 2 K stfievíce pro kol. chlapce H. K.). S doktorem Josefem lechtou Alois Aehrenthal zaloïil láznû Sedmihorky r. 1841. R.1848 zaãal stavûti vyhlídkovou vûï na Pannu na Troskách.Sestra obou tûch bratrû se provdala za barona Vidersperga a dostala panství Trpisty.V ecka tfii pûvodnû dûdova panství H.S., Doks a Trpist zdûdil Jan III., vnuk Jana Lexy Aehrenthala, nar. 1817. OÏenil se s Marií Felicií hrabûnkou Thunovou. Pfiidal se k ústavovûrné lechtû ãeské a zemfiel r. 1898. ZÛstali po nûm 3 synové: nejstar í Felix IV. toho rodu byl majitelem Hr. S. Zemfiel r. 1920 jako bezdûtn. Prostfiední syn Alois Leopold mûl za Ïenu maìarskou lechtiãnu. Byl rakousk m ministrem zahraniãí a rádce císafii Alois Leopold jako min. zahr. pfiipojil r. 1908 k Rakousku Bosnu a Hercegovinu. Tyto zemû dfiíve turecké mûlo po poráïce Turecka od r. 1878 vojskem obsazené Rakousko Na tyto slovanské zemû si dûlalo nárok Srbsko, Ïe se tak stalo bez války, pouze za odstupné 10 000 000 rakousk ch zlat ch pro Srbsko, obdrïel Alois Leopold Aehrenthal od císafie hrabûcí titul. Nejmlad í z tûch tfií bratrû Franti ek byl rytmistrem u hulánû a u císafiské tûlesné stráïe, mûl fiád zlatého rouna, nejvy í to rakouské vyznamenání, a zûstal svobodn. Zemfiel 21. 9. 1933 (v Chomutovû). Baron Franti ek byl zpopelnûn v krematoriu v Mostû r. 1933 a popelnice pochována v holenickém revíru pod pískovcovou pyramidkou v lesním oddûlení rovina blízko hranice zádu ního lesa. Na pomníãku je latinsk nápis Na památku Franti - ka svobodného barona z Aehrenthalu 1861 1933.Po zemfielém bezdûtném str ci Lexovi zdûdil Hr. Skálu r. 1920 patnáctilet jeho synovec Jan, syn Aloise Leopolda, b valého ministra zahraniãí. Jan Aehrenthal jako pát toho rodu a majitel Hr. Skály oïenil se 11. listopadu 1932 s dcerou hrabûte Harracha a mûli tfii dûti. Jan Aehrenthal se pfiihlásil r.1939 do nûmecké armády. Po válce r. 1946 nevrátil se uï na Hr. Skálu, jeho manïelka musela opustit zámek a odjela nejprve do Prahy, pak do Rakouska do Vídnû, kde byl po válce i její manïel. Tolik rodinná kronika. I pfies nûkteré nepfiesnosti (zde opravené) nejenïe potvrzuje informace z jin ch zdrojû, nûkteré dokonce roz ifiuje. Do li jsme na konec. Kamenná pyramida je místem posledního odpoãinku Franti ka Aehrenthala. Tajemn kámen jiï tolik tajemn není.napomohl nám podívat se skrze nûj o 150 aï 200 let nazpût. V tom je jeho kouzlo. A zda byl na místû zastfielen mimofiádn srnec nebo jelen? Nevíme. Archivy, ani kronika, o tom nic nevypovídají. Jen stará ústní podání pfiipou tûjí, Ïe zde byl zastfielen srnec. Franti ek Mikule, kresby autor Kostel v Roprachticích Typicky podhorská vesnička Roprachtice (do roku 1927 Ruprechtice) leží schoulená kolem Hrádeckého potoka podél silnice z Poniklé-Mýta do Vysokého nad Jizerou. Obec, která je prvně doložena roku 1352, se rozkládá na výměře 1 160 ha a v současné době čítá zhruba 270 obyvatel. Mezi její památky patří mimo jiné barokní kostel. Šestnáctého června 1766 byla zahájena jeho stavba na místě bývalého dřevěného kostela a trvala 84 neděl. Poté byl kostel roku 1768 zasvěcen Nejsvětější Trojici. Tato jednolodní stavba s půlkruhově zakončeným presbytářem, obdélníkovou sakristií po jižní straně a hranolovitou věží v západním průčelí je dominantní stavbou ve vsi. Není bez zajímavosti, že hlavní vchod do kostela je přes podvěží čtvercové věže, zakončené jehlanovitou střešní konstrukcí. Před opravou střechy v roce 1826 byla věž daleko vyšší, se dvěma cibulovitými báněmi. Druhá, takzvaná Malá věž nad presbytářem, je zakončena kulovitou bání. Presbytář je sklenut valbami s výsečemi, kdysi jeho výzdobu tvořily malby z r. 1825. Ty byly za války přemalovány. Hlavní oltář od F. Majschaidera z 19. stol. kdysi zdobily sochy světců. Ty, jako i další sochy a svícny, byly v letech 1992 1997 ukradeny. Dnes se na oltáři můžeme obdivovat dvěma zbylým sochám andělů, velkému obrazu a skříňce na svátosti svatostánku. V sakristii najdeme svatostánek ještě ze starého dřevěného kostela. Vedle něj jsou do letité malované lidové kredenční skříně, jejíž výroba je datována rokem 1696, ukládána kněžská roucha. V roprachtickém kostele můžeme najít ještě další hodně staré kusy inventáře. Třeba pod kruchtou dvě malované lavice z roku 1750 a vedle nich také dvě zpovědnice z poloviny 18. stol. s figurální výzdobou. Na kruchtě, podepřené dvěma kamennými pilíři, stojí za povšimnutí varhany. Ty roku 1830 za faráře Ambrože Teppra postavil varhanář Ignác Prediger z Albrechtic v Jizerských horách. V roce 1980 prošly odbornou opravou. Píšťaly byly očištěny od ptačího trusu a nakonec celé varhany dostaly nový nátěr. Funkci regenschoriho v současné době zastává loukovská rodačka, paní Lenka Miksánková. Věžní hodiny jsou staršího data; náš průvodce kostelem pan Josef Pacholík pamatuje doby, kdy ještě ukazovaly lidem čas. Ale zhruba ve druhé světové válce se zastavily a tento stav trvá dodnes. Při prohlídce kostela nám nemohou uniknout dva postranní oltáře s novodobými obrazy a vyřezávaná kazatelna. Ve výši oken stojí za zhlédnutí Křížová cesta, sestávající ze 14 obrazů z roku 1813, namalovaná neznámým malířem v Lomnici nad Popelkou. Rok 1825 přináší 3. května požár kostela od blesku. Očitým svědkem požáru byl učitel Vojtěch Tichánek, který viděl blesk ze dveří školy. Vnitřní vybavení kostela bylo včas vyneseno včetně starých varhan. Zvony se však všechny rozlily. Ze zvonoviny zbylé po ohni byl za faráře Josefa Nečáska osm roků poté ulit v Praze u Bellmanna jeden větší zvon a jeden malý, zvaný křapák. Ten byl roku 1876 rozlit do dvou nových zvonů.tyto zvony kromě nejmenšího byly zabaveny v době první světové války. V roce 1927 byly pořízeny tři nové zvony. I ty, tak jako většina zvonů ve všech kostelech opět rukují do války, tentokrát druhé světové. Přichází rok 1980, doba nepříznivá církvi. Přesto je v Roprachticích pořádána občanská sbírka, která je základem k zakázce v dílně M. Dittrichové z Brodku u Přerova. Tak může 28. září toho roku kapitulní vikář Josef Hendrich provést svěcení tří zvonů: Václava, vážícího 150 kg, Josefa, vážícího 220 kg, a Marie, vážící 340 kg. Roprachtický kostel také vstoupil na naše filmová plátna. V roce 1996 zde režisér Vladimír Michálek natočil příběh vesnického faráře (kterého ztělesnil Bolek Polívka) Zapomenuté světlo. Ještě předtím, v roce 1980, se kolem kostela odehrává děj filmu Krakonoš a lyžníci režisérky Věry Šimkové-Plívové. Karel Čermák, foto Jiří Dvořák 41

kultura HOŘICE Městské muzeum Hořičtí židé slavní, známí, zapomenutí? výstava v synagoze (k Evropskému dni židovské kultury, 9. 30. 9.) Hořice byly v minulosti sídlem poměrně silné židovské komunity, která v době svého největšího rozmachu v polovině 19. století čítala na čtyři sta příslušníků (o osudech komunity se mohli čtenáři KRKONOŠ více dozvědět v č. 1/2002). Mezi připomínanými osobnostmi jsou nejen významné podnikatelské rody Mauthnerů, Hirschů, Goldschmidtů a Feuersteinů, jež vybudovaly základy zdejšího průmyslu, ale i známá lékařská rodina Levitů, významný německý spisovatel a filozof Fritz Mauthner, MUDr. Jaroslav Kaufman, který byl v období 2. světové války členem pověstného penězokazeckéko komanda v koncentračním táboře Sachsenhausen, herec a režisér Gustav Schorsch, organizátor divadelního života v terezínském ghettu, příslušníci západního odboje Frank Doktor a JUDr. Otto Passer a řada dalších. Osobnosti připomene bohatý textový materiál, ale i fotografie, korespondence a dalšími doklady, mj. ukázky spisů Fritze Mauthnera, staré lékařské nástroje rodiny Levitů a část africké sbírky F. Doktora. Výstava v synagoze bude přístupná po domluvě v muzeu. Lví silou, vzletem sokolím... výstava ke 140. výročí založení hořického Sokola Jubilant Vlastislav Doležal výstava obrazů uspořádaná k pětasedmdesátinám autora (od 15. 9.) DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM Městské muzeum Cesta do pravěku (od 5. 9.) Interaktivní výstava přiblíží dětem vlastivědné a dějepisné učivo (od doby kamenné do doby slovanských hradišť) přístupnou formou s využitím muzejních exponátů. Většina vystavených předmětů bude určena k dotýkání, aby si žáci mohli vyzkoušet jejich materiálové vlastnosti váhu, povrchovou úpravu, funkčnost. Bude možné vzít do ruky a porovnat kamennou, bronzovou nebo železnou sekeru, vyzkoušet bronzový a železný nůž, kamenný srp, bronzový meč, velkomoravský štít, soubor pravěké keramiky atd. Bude možné vyzkoušet si pravěký vrták na sekery, drcení obilí na třecích kamenech. Zájem určitě vzbudí i vybrané exponáty ve vitrínách stolička mamuta, šperky z doby bronzové a železné, keltské zlaté mince (duhovky), hlaholský text na pergamenu. Na archeologickém nalezišti budou návštěvníci z vyhrabaných střepů moci složit misku nebo džbánek. NOVÁ PAKA Městské muzeum Ondřej Sekora Ferda Mravenec a jeho kamarádi kresby (do 15. 9.) Pavlína Gardiánová obrazy mladé autorky z Novopacka (od 23. 9.) TRUTNOV Muzeum Podkrkonoší Čistota půl zdraví hygiena našich předků Galerie města Trutnova Josef Wagner obrazy a grafika (od 7. 9.) PEC POD SNĚŽKOU Galerie Veselý výlet Pavel Štecha Oči ŽACLÉŘ Městské muzeum Pavlína Škávová obrazy, plastiky Autorka se narodila 8. 11. 1976 v Trutnově. V Žacléři, svém bydlišti, navštěvovala základní a uměleckou školu. Po absolvování trutnovského gymnázia studovala na SPŠ kamenické a sochařské v Hořicích, následovalo studium na AVU v Praze u profesorů K. Nepraše, M. Knížáka a u R. Gryty v Helsinkách a postgraduální studium ve švýcarském Luzernu. Nyní pracuje jako asistentka na grafické škole V. Kokolii na AVU v Praze. Úspěšně vystavuje od roku 1995 doma i v zahraničí. HOSTINNÉ Galerie antického umění Jak se žilo v Řecku III. oděvy, účesy, kosmetika VRCHLABÍ Krkonošské muzeum Přírůstky sbírek 2000 2004 (do 18. 9.) Podivuhodný svět pavouků zoologická výstava (od 27. 9.) Krkonošské muzeum, dům čp. 222 Vrchlabští skauti (od 12. 9.) budova tesko u klášterní zahrady Tma přede mnou výstava pro 42 nevidomé a ty, kteří si chtějí vyzkoušet tuto roli (12. 30. 9.) Galerie M Jitka Štenclová obrazy JILEMNICE Krkonošské muzeum Pojďte s námi do cukrárny (do 18. 9.) Společenský dům JILM Nejlepší fotografie 35. ročníku fotografické soutěže Turnovský mapový okruh (foyer kina do 30. 9.) HORNÍ BRANNÁ Památník J. A. Komenského Stálé expozice o pobytu J. A. Komenského a o životě spisovatele Josefa Šíra PASEKY NAD JIZEROU Památník zapadlých vlastenců Z truhliček paseckých babiček móda přelomu 19. a 20. století Paseky nad Jizerou na starých pohlednicích VYSOKÉ NAD JIZEROU Vlastivědné muzeum Island výstava fotografií Františka Janovského (do 30. 9.) SEMILY Státní okresní archiv Semily Spálovské babí léto výstava výtvarného umění ve spálovské kapli (od 3. 9.) LOMNICE NAD POPELKOU Městské muzeum a galerie Richard Náhlovský obrazy (od 11. 9.) Do konce září na objednávku (tel. 481 671 872) noční prohlídky interiérů muzea včetně měšťanských pokojů s odborným výkladem. Návštěvníci mohou zhlédnout expozice, jež jsou při běžném provozu uzavřeny. TURNOV Muzeum Českého ráje a Podkrkonoší Jan Hrubý kreslený humor a grafika Jan Dědina obrazy Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova Podomácká výroba nová stálá expozice na Dlaskově statku POSVÍCENÍ NA DLASKOVĚ STATKU (sobota 17. 9., 9 17 hod.) ŽELEZNÝ BROD Městská galerie V. Rady Václav Pokorný obrazy, grafika (do 10. 9.) Městské muzeum Dřevěný Brod Železný Brod v dobové fotografii (budova Běliště, do 30. 9.) LIBEREC Severočeské muzeum Hornictví na Liberecku (od 8. 9.) Historie dolů v okolí Kryštofova Údolí, Panenské hůrky, Andělské Hory a Nového Města pod Smrkem. U jednotlivých důlních děl je uvedeno malé pojednání o geologii dané lokality a vystaveny odebrané vzorky hornin a minerálů. Výstava prezentuje také nálezy z jednotlivých lokalit, např. zbytky propíracího splavu z Ovčí hory, jedlové koryto a dřevěné pístové čerpadlo z roku 1714 nalezené v dolu Zeche v Kryštofově Údolí, zbytky techniky z díla Děti Izraele apod. Expozici doplňují další regionální nálezy, historické písemnosti a předměty ze sbírek Národního technického muzea v Praze, které jsou významné pro dějiny hornictví obecně a chybějí ve sbírkách regionálních institucí (modely důlních strojů apod.). Během výstavy budou probíhat pokusné tavby cínu a železa. Ruda pro tyto tavby byla získána přímo v důlních dílech na Liberecku. O českém loutkovém divadle rodinném (do 11. 9.) Zlatý věk libereckých pohlednic (od 22. 9.) Enfiláda práce studentů SPŠS (od 15. 9.) JABLONEC NAD NISOU Muzeum skla a bižuterie Sklářská osada Kristiánov 1775 2005 výstava k 230. výročí založení (do 18. 9.) Galerie Belveder Zdeňka Laštovičková sklo, podoby, šperk, kámen Památník sklářství v Jizerských horách Kristiánov Klíč k srdci jizerských hor nová expozice o životě sklářské osady (do 30. 9.) Galerie MY Karel Bartošík práce z kovu (od 8. 9.)

recenze Janské Lázně a okolí na dobových pohlednicích Johannisbad und Umgebung auf zeitgenössischen Ansichtskarten Antonín Tichý Vydavatelství Gentiana, Jilemnice 2005 1. vydání, brožované, 96 stran doporučená cena 79 Kč Jilemnické vydavatelství Gentiana obohatilo pátým svazkem edici, mapující Krkonoše prostřednictvím historických místopisných pohlednic. Tentokrát přišly na řadu Janské Lázně, které jsou nosným tématem, doplněny sousední obcí Černý Důl a městem Svoboda nad Úpou. Jako přívažek tu najdete i horské boudy v okolí Janských Lázní, které bývaly a jsou cíli lázeňských hostů. Publikace je jako obvykle složena z reprodukcí historických pohlednic, doplněných nepříliš dlouhými, ale výstižnými popisky. Ty mají délku právě takovou, aby neunavily, ale přitom přinesly ty nejzajímavější informace; obsažnější je pouze úvodní kapitola Střípky z dějin, přinášející podstatné informace o historii všech tří míst. Čtivý a přitom na údaje bohatý a přesný text Antonína Tichého je souběžně uveden i v německém jazyce. Putování po Zlaté stezce Českého ráje Karel Čermák Vydavatelství Gentiana, Jilemnice 2005 1. vydání, 96 stran + mapa doporučená cena 79 Kč Druhá z knížek Putování po Zlaté stezce Českého ráje, jejímž autorem je sběratel a znalec historie turistiky v regionu Karel Čermák, má stejnou grafickou úpravu jako krkonošská série dobových pohlednic, liší se však ve dvou podstatných věcech. Výběr snímků nepokrývá celý Český ráj (nebo naopak jen jedno místo s okolím, jak je tomu u krkonošských knížek) historické pohlednice jsou řazeny po trase Zlaté stezky Českého ráje, červeně značené hlavní turistické cesty o délce asi 160 km, propojující většinu nejlákavějších partií oblasti. Začíná v Jičíně a vede přes Tábor, Kozákov, Riegrovu stezku, Maloskalsko, Turnov, Hruboskalsko, Trosky, Prachovské skály, Kost, Muž- NOVÁ PLASTICKÁ MAPA KRKONOŠ Je tomu již víc než čtyřicet let, co naposledy vyšla kvalitní plastická mapa Krkonoš. Mapa z roku 1962 měla měřítko 1 : 100 000 a mnohým milovníkům hor dodnes hrdě visí na stěně byť už poněkud pokroucená a sešlá dlouhým používáním. Na letošní léto jim i ostatním zájemcům přichystaly příjemné překvapení firmy Kartografie HP manželů Prášilových z Jičína, kteří znovu oživili tento typ map (s využitím současných technických možností), a vydavatelství SHOCart, s. r. o., jež současně poskytlo mapový základ. Nástěnná mapa má rozměry 90 62 cm a hezké měřítko 1 : 66 666 (tedy 1,5 cm na mapě je 1 km ve skutečnosti). Uvedené měřítko a velikost dávají tušit, že mapa bude mít širší záběr než jen vlastní Krkonoše. A opravdu, k radosti každého, kdo alespoň občas vyráží za humna své krkonošské chalupy, se s touto plastickou mapou můžete připravit na putování od Rašeliniště Jizery na severozápadě až po okraj Jestřebích hor na jihovýchodě. Kromě Krkonoš tedy na mapě najdete značnou část Jizerských hor (včetně polských), Železnobrodskou vrchovinu, Kozákov, Podkrkonoší od Lomnice nad Popelkou po Velké Svatoňovice, na východě pak Vraní hory a Rudawy Janowické, na severu je zachycena ještě část Jelení Hory. Jde tedy o mapu Krkonoš s poměrně širokým okolím, což je jistě velký klad tohoto vydavatelského počinu. Převýšení terénu je oproti realitě 1,5 zvětšené, aby vrcholy, hřbety a údolí byly dostatečně ský a Mnichovo Hradiště do Mladé Boleslavi. Druhým rozdílem je to, že texty jsou pouze v češtině, z čehož vyplývá, že na popisky k obrázkům zbývá dvojnásobek místa (případně jsou na stránce fotografie dvě) a mohou tedy být obsažnější. Velmi praktickým a pěkným doplňkem knihy je barevná mapová příloha, zhotovená na základě historické mapy z r. 1939. Je na ní zobrazen Český ráj v širším pojetí s výrazně vyznačenou Zlatou stezkou (včetně současných úprav trasy) a čísla stránek, na kterých v knize najdete reprodukce pohlednic daných míst. Obě brožované knížky z Gentiany potěší nejen sběratele pohlednic, ale mají šanci stát se i hezkým suvenýrem z pobytu v Janských Lázních nebo Českém ráji. -dakzřetelné. Nadmořská výška je kromě plasticity zdůrazněna také barevností podkladu tak jako u plochých papírových reliéfních map a to od zelené v podhůří po tmavší hnědou na nejvyšších vrcholcích. Jedinou drobnou nevýhodou tohoto velmi názorného zdvojeného zobrazení reliéfu je nutnost vypustit zobrazení lesních porostů, na které jsme u běžných map zvyklí. Velmi bohatý však je turistický obsah: nejen že jsou zobrazeny všechny značené turistické cesty, ale najdeme tu též kompletní cyklotrasy KČT i Správy KRNAP včetně číslování a také zimní Krkonošskou lyžařskou cestu. Vyznačeny jsou hranice všech chráněných území a zón národního parku (chybí však hranice ochranného pásma KRNAP). Zaznamenány jsou dokonce i takové speciality jako lavinové dráhy, význačné skály nebo například koupaliště a bazény! Vzácné nepřesnosti např. stará výška Luční hory (1 547 vs. 1 555 m n. m.) byly zřejmě přejaty z mapového podkladu firmy SHOCart. Mapa je tištěna sítotiskem na rovnou desku a potom formována za tepla technologií vakuového tvarování ve formě vyrobené z digitálního modelu terénu, vytvořeného z vrstevnic. Chování nahřátého plastu musí být nevyzpytatelné, a tak jsou drobné odchylky sladění mapy a reliéfu snadno omluvitelné. Před péčí, jaká byla věnovaná přípravě i vlastní výrobě mapy, musí každý milovník kartografických děl smeknout. Ostatně obdobná plastická mapa Beskyd od stejných autorů byla vloni vyhlášena Mapou roku 2004. Plastickou mapu, která se jistě brzy stane vyhledávanou a praktickou výbavou informačních center, školních kabinetů, ale také bytů a pracoven četných příznivců hor a turistiky, si můžete za přiměřenou cenu 950 Kč koupit ve všech informačních střediscích Správy KRNAP, která jsou hlavním prodejcem tohoto nového kartografického produktu. Nabízejí ji také infocentra v Jilemnici, na Benecku a sami autoři, dostupní na internetové adrese www.kartografiehp.cz. Jiří Dvořák, foto Kamila Antošová 43

Jednou z posledních rostlin časného podzimu, která v horských polohách čmelákům poskytuje potravu, je hořec tolitovitý Čmeláci v Krkonoších Se sympatickými huňatými bručouny jste se seznámili v čísle 8/2003. Článek pojednával zejména o čmeláčím životním cyklu, nepřátelích a způsobu, jak lze čmeláky chovat ve vhodném úlku. Rád bych na toto téma navázal a seznámil čtenáře s charakteristickými druhy čmeláků, které mohou v Krkonoších nejčastěji potkat, i s ostatními zde v minulosti zjištěnými druhy. V odborné entomologické literatuře je o čmeláčí fauně Krkonoš jen málo zmínek. Nejstarší je asi práce R. Dittricha z roku 1903, ve které autor podává seznam druhů včel bývalého pruského Slezska, tedy území dotýkajícího se maximálně severního předhoří Krkonoš; zmiňuje však i své nálezy z okolí Špindlerova Mlýna, kde nalezl pět druhů čmeláků. Významnější je práce H. Marschnera z roku 1927, která už je zaměřená přímo na faunu Krkonoš. Autor v ní uvádí výskyt třinácti druhů (deset ze střední části Krkonoš, další tři z Rýchor). Nejvýznamnější publikací o čmelácích Krkonoš je práce Jana Maye z roku 1948. V ní autor kriticky shrnul údaje svých předchůdců a významně je doplnil výsledky svých výzkumů z let 1946 47. Protože jeho základnou byla biologická stanice Masarykovy akademie práce v Obřím dole, své sběry prováděl především v bližším okolí Obřího dolu, od Sněžky na jih až po Janské Lázně a východním směrem až k Pomezním Boudám a na Rýchory. May ve své práci uvádí jedenáct druhů čmeláků a šest druhů pačmeláků. V uplynulých deseti letech jsem v letním období (červenec srpen) systematicky sledoval faunu čmeláků ve východní části Krkonoš, v okolí Maršova, Horních Albeřic a na hřebeni Rýchor, výjimečně pak i v Obřím dole. Snažil jsem se o potvrzení výskytu všech odsud uváděných druhů, popřípadě i o zjištění dalších, z Krkonoš zatím neznámých, ale teoreticky možných druhů. V následujících odstavcích je shrnutí výsledků těchto snah. Největší skupinu druhů tvoří čmeláci a pačmeláci, zjištění už v minulosti a vyskytující se v Krkonoších doposud. Asi nejhojnějším a nejtypičtějším čmelákem Krkonoš je čmelák širolebý (B. (Alpigenobombus) wurfleini mastrucatus). V Krkonoších ve vyšších polohách patří k nejhojnějším čmelákům a zasahuje až do alpínského pásma. Je to boreoalpinní druh, OLDŘICH HOVORKA pozůstatek chladnomilné fauny ledových dob; takovéto druhy v současnosti žijí ve střední a popřípadě jižní Evropě pouze v horách, na severu Evropy (ve Skandinávii) pak i v nižších polohách. Samice je černá s červenou zadní polovinou zadečku. Samec se od ní liší žlutým čelem a úzkou příčnou žlutou páskou na předním a často i zadním okraji hrudi. V létě často navštěvuje, společně s dalšími druhy, kvetoucí maliny a ostružiny. Má totiž relativně krátký sosák, a proto preferuje mělké květy. Je ovšem, spolu s čmelákem hájovým a zemním, podvodníkem, který je s to získat nektar i z květů s dlouhou květní trubkou, kam sosákem nedosáhne. Prokousne totiž květní trubku zvnějšku na boku a vysaje nektar, aniž by květ opyloval. Jiným hojným druhem je čmelák sorojský (B. (Pyrobombus) soroensis), barevně velmi variabilní obyvatel horských lesnatých poloh. V Evropě se vyskytuje ve dvou zeměpisně oddělených poddruzích, jejichž areály se však částečně překrývají. V této zóně překryvu leží i naše území, a protože tyto poddruhy se značně liší zbarvením a coby poddruhy jednoho druhu se volně kříží, můžeme potkat v příčmelák sorojský 44 čmelák luční čmelák rolní

rodě celou škálu barevných přechodů. K tomu přistupuje poměrně častý výskyt melanických (tmavých) forem u tohoto druhu, který škálu barevné variability ještě zvětšuje. V Krkonoších můžeme nejčastěji potkat typické zástupce poddruhu Bombus soroensis proteus, u kterého je samice zbarvena černě s rezavě červenými zadními tergity zadečku (typ zbarvení vyskytující se u řady našich druhů čmeláků; tergit = zesílená svrchní část článku zadečku), samec může být oproti samici velmi pestrý hlava se žlutými chlupy na čele a temeni, hruď s příčnou žlutou páskou vepředu, vždy se žlutými boky, zadeček vpředu po stranách černý, pak s příčnou žlutou páskou, následuje opět černý pruh a konec zadečku je rezavě červený. Časté jsou však melanické formy, u kterých jsou redukovány žluté pásky na hrudi a zadečku a někdy je celé tělo černě ochlupené. Tento druh zakládá svá hnízda pod zemí, v opuštěných norách drobných hlodavců. Podobně je tomu i u ostatních zmiňovaných druhů čmeláků a vlastně u většiny horských druhů vůbec. Čmelák luční (B. (Pyrobombus) pratorum) je druhem s užší ekologickou valencí, vázaným na lesní biotopy od nížin až po vyšší horské polohy. V odlesněných, zvláště nížinných biotopech se s ním nesetkáme. Je to jeden z našich nejčasnějších druhů. Samice zakládá hnízdo na různých, většinou krytých místech, ale zpravidla ne pod zemí. Preferuje stromové dutiny a podobně jako čmelák rokytový často osidluje ptačí budky. Kolonie nebývá příliš početná, i v době maximálního rozvoje čítá jen několik desítek jedinců (max. 50 60). Pohlavní jedinci se objevují brzy, samce lze v nižších polohách (okolí Prahy) nalézt v teplých letech už koncem května, což je na čmeláky v našich podmínkách neobvykle brzy. V Krkonoších se objevují samozřejmě později, v nižších partiích od poloviny června, ve vyšších polohách o týden až dva později. Z přírody mizí postupně jedinci tohoto druhu již od začátku prázdnin, tj. v období, kdy se kolonie ostatních čmeláků stále ještě rozrůstají a teprve začínají dosahovat maximální početnosti. Čmelák luční je poměrně drobný, ale pestře zbarvený druh. Samice je černá s příčnou žlutou páskou na přední části hrudi a rezavě červenou špicí zadečku, zadeček často i se žlutou páskou v přední polovině. Samec je světlý, celá přední polovina těla (hlava, hruď a přední část zadečku) je žlutá s výjimkou nezřetelné tmavé pásky na zadní polovině hrudi, prostřední část zadečku je černá a špice rezavě červená, jako u samice. V Krkonoších patří k hojným druhům. Je významným opylovačem borůvek, brusinek a malin. čmelák zemní čmelák hájový Čmelák rolní (B. (Megabombus) pascuorum) patří k našim nejhojnějším čmelákům. Je to druh se širokou ekologickou valencí, obývá nejrůznější biotopy od nížin do subalpínského pásma. Je to nenápadně zbarvený druh s dlouhou, kosmatou srstí. Samice má světlou, bleděžlutě ochlupenou hlavu, hnědou až rezavohnědou hruď, většinou s nezřetelně ohraničeným podélným trojúhelníkem vtroušených černých chlupů. Zadeček je vpředu ochlupen světle jako hlava, následuje příčný černý pruh, konec zadečku je rezavohnědý až hnědý, podobně jako hruď. Samec je zbarven podobně, ale na hrudi zpravidla není tmavá trojúhlá skvrna; při detailnějším pohledu jsou v tmavé střední části zadečku zřetelné vsunuté proužky nažloutlé srsti, koncová světlá část je tvořena střídavě proužky pískově žluté a načervenalé srsti. Hnízdo zakládá nejrůznějším způsobem buď volné v mechu, trávě nebo nekrytých ptačích hnízdech, nebo na krytých, často neobvyklých místech. Bylo zaznamenáno hnízdění ve stěnách dřevěných chalup, stodol a kůlen, ale i v neosídlených místnostech v šatstvu, peřinách či staré roztrhané botě. Výskyt čmeláka zemního (B. (s. str.) terrestris), publikovaný už Marschnerem, byl později Mayem zpochybněn. May pokládal tento údaj za determinační omyl a záměnu se čmelákem hájovým. Čmelák zemní je totiž typickým druhem nelesních biotopů, hojným zejména v nížinách. Je však poměrně eurytopní (schopný existovat pačmelák český v různém prostředí) a vystupuje přes pahorkatiny do podhorských oblastí. Samice a dělnice jsou velmi obtížně odlišitelné od blízce příbuzného čmeláka hájového; samci se od nich barevně neliší, ale od mnohem světlejších samců čmeláka hájového se naopak dají snadno rozeznat. Je možné, že dříve se ve sledované oblasti tento druh opravdu nevyskytoval. V posledních letech se však objevují v nižších polohách Krkonoš mnohé teplomilné druhy z různých jiných skupin hmyzu a i čmelák zemní se nyní vyskytuje např. v údolí Albeřického potoka od Horního Maršova až po Horní Albeřice. K dosti hojným krkonošským druhům patří zmiňovaný čmelák hájový (B. (s. str.) lucorum). Je to také druh se širší ekologickou valencí, ale spíše chladnomilný. Preferuje vyšší, chladnější lesnaté polohy; v nížinách je vzácnější, v odlesněných biotopech preferuje vlhká stanoviště. Samice je černá se světle žlutou páskou na předním okraji hrudi a na 2. tergitu zadečku, konec zadečku je bílý. Samec je zbarven podobně, ale žluté pásky jsou širší, resp. méně ostře ohraničené od černé srsti a hlava je také žlutá. Tak jako předchozí druh hnízdí pod zemí a tvoří poměrně početné kolonie až o několika stech jedincích. Na hnízda čmeláka hájového je vázán svým vývojem pačmelák český (B. (Ashtonipsithyrus) bohemicus). Je rozšířen všude se svým hostitelem. Samice i samci jsou zbarveni stejně a mají podobný barevný vzor jako samice či dělnice hostitelského druhu, jsou však o něco štíhlejší a světlé pásky nejsou tak ostře ohraničené. Jiným hojným druhem je pačmelák ladní (B. (Metapsithyrus) campestris). Z našich druhů má asi nejvolnější vazbu na určitého hostitele. Je hlášen z hnízd mnoha druhů čmeláků, např. čmeláka rolního, pruhovaného, úhorového a dalších. Samice je černá, se štítem vpředu široce a vzadu úžeji žlutě vroubeným, poslední články zadečku po stranách žlutě vroubené. U samce je celá zadní polovina zadečku s výjimkou posledního článku žlutavá, většinou jsou světlé skvrny i po stranách báze zadečku. 45

I čmelák skalní (B. (Pyrobombus) lapidarius), stejně jako předchozí druhy, patří k hojným zástupcům čmeláků u nás. Je to eurytopní druh, hojný od nížin do hor. Samice a dělnice jsou černé s rezavě červenou špicí zadečku, samci mají navíc žluté čelo a většinou také úzkou žlutou pásku na předním okraji štítu. I v Krkonoších, zejména v níže položených oblastech, je velmi hojný. Téměř stejně početný je i podobně zbarvený pačmelák skalní (B. (Psithyrus) rupestris), který je jeho hnízdním parazitem. Obrovské samice tohoto druhu snadno poznáme od ostatních krkonošských čmeláků a pačmeláků podle jakoby zakouřených, velmi tmavých křídel. Ostatní pačmeláci mají křídla méně nápadně ztmavlá nebo dokonce zcela čirá, stejně jako čmeláci. čmelák skalní čmelák rokytový Jiným vzácnějším druhem je čmelák úhorový (B. (Megabombus) ruderarius). Je to druh se širší ekologickou valencí, osídlující zejména otevřené biotopy. Hojnější je na stepních lokalitách nížin, ve středních a vyšších polohách vyhledává mezofilní (středně vlhké) louky nebo okraje lesů. Zbarvením se podobá čmeláku skalnímu, ale samec je buď zbarven stejně jako samice a dělnice, nebo má-li na hlavě a hrudi světlejší srst, je tato šedavá, ne žlutá. Je jediným druhem Krkonoš, který staví výhradně hnízda povrchová, bez pevného krytu. Kolonie jsou poměrně malé, čítající asi 50 100 jedinců. Vzácně se vyskytuje i pačmelák norský (B. (Fernaldaepsithyrus) norvegicus), hnízdní parazit čmeláka rokytového. Zbarvením se podobá pačmeláku českému. Zatím jediný samec tohoto druhu byl nalezen v loňském roce v okolí Horních Albeřic. Z Horních Albeřic pochází i pozorování řady kusů čmeláka drobného (B. (Pyrobombus) jonellus). Je vzácným druhem chladných a vlhkých lesnatých poloh, osídlujícím všechny naše pohraniční hory. Velikostí i zbarvením se podobá čmeláku lučnímu, má ale konec zadečku bílý a ne červenavý. Podobně jako čmelák luční tvoří jen málo početné kolonie. V širším okolí Albeřic a na hřebeni Rýchor se mi v posledních letech podařilo zjistit i dva druhy ve starší literatuře z Krkonoš neuváděné. Asi nejzajímavější je nález čmeláka Semenovova (B. (Cullumanobombus) semenoviellus). Tento druh byl popsán a dlouho znám jen ze Sibiře a východní a střední části evropského Ruska. V současnosti se z neznámých příčin začal rychle šířit na západ. Před deseti lety byl hlášen z Litvy a Polska, před šesti lety z Německa a v roce 2003 byl publikován na základě exemplářů chycených v letech 1999 a 2002 jeho výskyt v ČR, konkrétně v okolí Kolína a na Kokořínsku. Krkonošské nálezy doplňují znalosti o jeho rozšíření u nás a vzhledem k jeho opakovanému nálezu ve dvou následujících sezonách je zřejmé, že se tento druh stal stálým členem zdejší fauny. Překvapivá je absence údajů o výskytu pačmeláka lesního (B. (Fernaldaepsithyrus) sylvestris). Je to druh chladnějších lesních poloh. Tento pačmelák je vázán na hnízda čmeláka lučního a možná i čmeláka drobného. Vzhledem k přítomnosti obou těchto druhů je jeho výskyt logický a očekávatelný. Je podobný pačmeláku ladnímu, ale chybí mu žlutá páska na zadním okraji hrudi a u samce je zbarvení zadečku velmi variabilní většinou je černý s 3. 4. tergitem bělavým, někdy žlutozeleným, vzácně i černým, 5. tergit černý, 6. a 7. načervenalý. Jak je z uvedeného zřejmé, ani u tak dobře faunisticky prozkoumaného pohoří, jako jsou Krkonoše, se dlouhodobým detailním sledováním určité skupiny nedají vyloučit překvapivé nálezy, rozšiřující naše znalosti o určité skupině živočichů. I kdyby tomu tak nebylo, pohled na druhově pestré společenstvo čmeláků a dalších hmyzích opylovačů přeletujících z květu na květ jistě při letních procházkách přírodou Krkonoš potěší každého milovníka přírody. foto autor Ke druhům hojným alespoň místně v nižších polohách patří ještě čmelák zahradní (B. (Megabombus) hortorum). Je to další z druhů se širší ekologickou valencí, který se kromě stepí a vysokohorských poloh vyskytuje prakticky všude. Samice, dělnice i samci jsou zbarvením podobní samicím čmeláka hájového, ale na hrudi mají ještě druhou žlutou pásku na zadním okraji. Při bližším pohledu na jedince tohoto druhu si můžeme všimnout, že má nápadně dlouhou hlavu. S tím souvisí i délka sosáku, který mají ze všech našich čmeláků nejdelší. Mají proto možnost sát nektar i z květů s dlouhou květní trubkou a opylovat je. K vzácnějším krkonošským druhům patří čmelák rokytový (B. (Pyrobombus) hypnorum). Tento druh dává přednost lesnatým, vlhčím biotopům. Je to nezaměnitelný čmelák, rozeznatelný podle rezavohnědě zbarveného temene hlavy, hrudi a často předního okraje zadečku, zbytek zadečku je černý s bílým koncem. Všechny kasty jsou zbarveny stejně. K hnízdění vyhledává samice krytá místa nad povrchem země, zejména dutiny stromů. 46 pačmelák skalní

zajímavosti NOVÉ SYMBOLY HORNÍ KALNÉ Horní Kalná má od 25. března letošního roku nový obecní znak a prapor. Připojila se tak k mnoha českým a moravským vesnicím, které vyjadřují svou identitu samosprávného celku tímto způsobem. Nové symboly byly poprvé občanům představeny a zároveň umístěny na obecní úřad v rámci sjezdu rodáků a oslav 120. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Horní Kalné 16. července 2005. Základem znaku je stříbrný štít, jehož horní část protíná vodorovný zvlněný pruh červené barvy. Spodní polovinu štítu vyplňuje modré trojvrší, v němž jsou položeny mlátek zkřížený s kladívkem stříbrné barvy se zlatými topůrky. Vlnitý červený pruh představuje Kalenský potok. Jeho voda, zkalená vždy po deštích, dala obci jméno. Červenohnědé zbarvení způsobují permské pískovce, které tu najdete v základech každého stavení. Umístění symbolu potoka v horní části štítu má své praktické zdůvodnění. Autor vycházel z předpokladu, že stejný motiv použije pro část svého znaku i Dolní Kalná. Ta jej pak logicky umístí jako vyjádření své polohy do dolní části štítu. Modré trojvrší ve zkratce symbolizuje zdejší kopcovitý, podhorský terén. Kladívko a mlátek připomínají zaniklou hornickou tradici. Od 60. let 19. století se tu v dole Fortuna těžila měděná ruda. Některé indicie napovídají, že tu těžařské pokusy probíhaly i v dobách mnohem starších. Ze znaku obce je odvozen prapor. Přejímá jednotlivé části znaku v podobě pásů přes celý list praporu v poměru 2 : 2 : 9 : 3, přičemž červený pruh je pro zjednodušení narovnán. Symboly Horní Kalné navrhl a výtvarně zpracoval pan Miroslav Hirš. Heraldik ze Dvora Králové nad Labem je mimo jiné tvůrcem znaku Ostravského kraje, konzultantem znaku Středočeského kraje a jeho podpis byste našli také pod téměř dvěma desítkami nových znaků obcí. Z nejbližších jmenujme Dolní Brannou, Nemojov, Syřenov. V současné době pracuje na symbolech Čisté u Horek. Nový znak obce Horní Kalná splňuje všechny základní heraldické podmínky: je jednoduchý a přitom výrazný, srozumitelný a dobře zapamatovatelný. Kaleňáci na něj mohou být právem hrdi. Vladimír Jiřička NA PRAVICI PRVNÍ ZLEVA Krkonošské papírny, národní podnik se sídlem v Hostinném nad Labem, byly zřízeny na základě 12 dekretu prezidenta republiky o znárodnění ze dne 24. října 1945 č. 100 Sb. Spory o jejich profilaci a zařazení jednotlivých závodů se vlekly ještě mnoho měsíců a vyústily vyčleněním majetkových podstat, především všech závodů ve Svobodě nad Úpou, v lednu 1949 do samostatného podniku Úpské papírny, který s původním podnikem opět splynul až při rozsáhlé reorganizaci průmyslu v roce 1958. Poválečné snahy vedoucích pracovníků bývalé firmy Piette o logické spojení výrobců stejného druhu papíru podporoval i tehdejší sociálně demokratický ministr průmyslu (1945 1947) Bohumil Laušman. Ten v roce 1946 závod osobně navštívil s příslibem aktivní pomoci (jak se později ukázalo planým). Složitá osobnost levicového politika Laušmana a jeho život plný osudových zvratů stojí, zvlášť po dlouholetém mlčení, za uvedení alespoň základních informací. Východočeský rodák (1903 1963) a původně bankovní úředník, předválečný poslanec NS za ČSSD, působil celou válku jako člen exilové Státní rady v Londýně. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání a stal se ministrem průmyslu v první, košické vládě osvobozeného Československa. Po únorovém puči, již jako předseda sociální demokracie, neodhadl (stejně jako Jan Masaryk) záměry komunistů a přijal dokonce funkci náměstka předsedy vlády sjednocené Národní fronty. Zakrátko už byl uklizen jako ředitel elektrárny na Slovensko. Na Silvestra 1949 přešel ilegálně hranice do západního Německa. V roce 1953 byl z rakouského exilu s největší pravděpodobností unesen Státní bezpečností a jeho návrat byl vládnoucím režimem využit k rozsáhlé kampani proti emigraci. Roku 1957 byl odsouzen k 17 letům vězení. Ve věznici v Praze-Ruzyni také 9. května 1963 za záhadných a nevyjasněných okolností zemřel, krátce před očekávaným propuštěním na amnestii. Na snímku z návštěvy papíren ve Svobodě nad Úpou je B. L. v klobouku vlevo. -anti- SOUTĚSKA PLĄSAWY Říčku Pląsawu napájejí mokřiny při severním okraji ledovcového kotle s největším krkonošským jezerem Wielki Staw. Spolu se Złotówkou a několika dalšími bystřinami je nad známým střediskem polských Krkonoš městečkem Karpacz hlavní zdrojnicí řeky Łomnice. Podstatnou část toku Pląsawy sleduje zeleně značená cesta Bronka Czecha, stoupající z Karpacze k lučinaté partii Polana (s významným rozcestím) a k hraniční cestě Přátelství. Na dolním toku se Pląsawa zařezává do žulového svahu a vytváří v něm dva soutěskovité úseky. Spodní mineme ještě na okraji Karpacze a říčka (už spojená se Złotówkou) jím spadá asi osmimetrovou kaskádou, zvanou Dziki Wodospad. Ještě výraznější soutěskou protíná Pląsawa severozápadní temeno návrší Turek (1 004 m). Je asi dvacet metrů hluboká, dole jen tři metry široká a svírají ji svislé skalní pilíře z hustě rozpukané žuly. Pravý útes (dle směru toku) je štíhlejší, levý vedle cesty vybíhá do hradbovitého útvaru, ze kterého přehlédneme celou působivou scenerii. Jan Vítek 47

malíři krkonoš Na kótě 140 u Neuville St. Vaast z cyklu Francouzská bojiště československých legií Portfolio osmi reprodukcí obrazů vydala Družina československých legionářů v Praze r. 1921. Malíř ve stručném úvodu připojil ke každému obrazu krátký komentář. K tomuto napsal: Na kótě 140 u Neuville St. Vaast rozvlnilo běsnění lidské zemi jako moře, v jehož vzedmutých vodách plovou trosky houževnaté energie člověka, který nepřestával znovu opevňovat rozvrácenou zemi. Bez názvu olej, plátno, 130 230 cm, nedatováno ze sbírky Muzea Podkrkonoší Trutnov Efektně osvětlený kout v temném lesním interiéru, pravděpodobně z Turnovska, připomíná zpracováním námětu dobu Mařákovu. Do obrazu však vstoupil rytmus řádky patníků v zatáčce, naznačující všudypřítomnost civilizace a protikladný k živelnosti přírody 48

Otakar Nejedl (14. 3. 1883 Roudnice nad Labem 17. 6. 1957 Praha) Malíř-cestovatel, později legendární pedagog. Narodil se v polabské rovině pod Řípem, jezdil do Krkonoš malovat stejně jako do jiných koutů Čech, do Evropy i na exotický Východ Přestože se zúčastnil vývoje moderních uměleckých směrů, brzy je opustil a maloval osobitým expresivním stylem, citlivě používaným k monumentální oslavě krajiny. Otakar Nejedlý studoval na soukromé krajinářské škole Ferdinanda Engelmüllera. Zásadní vliv na něj měl Antonín Slavíček, v jehož společnosti v roce 1904 maloval v Kameničkách. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Před první světovou válkou absolvoval několik studijních cest. Dva roky trávil v Indii a na Cejlonu, kde se odklonil od impresionistického způsobu zobrazování, a následovaly cesty po Evropě. V roce 1914 maloval v intencích kubismu. V roce 1919 zachycoval (s Vincencem Benešem) ve Francii atmosféru bojišť západní fronty, kde krvácely československé legie. Nejedlý zanedlouho téma rozpracoval na 150 stranách knihy Malířovy dojmy z francouzského bojiště. Se psaním měl zkušenosti již od dřívějška v roce 1916 vyšel cestopis Dojmy a vzpomínky malířovy z Cejlonu a Indie. V letech 1925 1939 vyučoval Otakar Nejedlý na Akademii výtvarných umění. Způsob vyučování a příprava letních školních výprav do zahraničí byly mezi jeho žáky vzpomínány s nadšením. Opět ve válečných letech, po uzavření českých vysokých škol, vydal vzpomínkovou knihu Dětství a chlapectví na Podřipsku. Jiří Bašta reprofoto Kamila Antošová Pohled z Krkonoše do Labského dolu olej na plátně, 137 228 cm, nedatováno ze sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí Letní odpoledne v řídce navštěvovaném koutě za Medvědínem. Tvář místa se příliš nezměnila. Kolem malířova stanoviště (dnes na okraji II. zóny národního parku) stále roste nezapojený smrkový les a například pod lysým vrcholem Malého Šišáku stojí pruh lesa, pod nímž se rozkládají velké paseky. I lovecký srub stojí na úbočí Medvědína dodnes. Poskytl kdysi Oťasovi střechu nad hlavou, když skicoval v horském plenéru? Monumentální plátno dnes reprezentuje Krkonoše v pracovně ředitele Správy KRNAP 49

jak viděli krkonoše Náhle kolem deváté hodiny jakoby jediným úderem byl svět modrý a jasný. Osvobozující bouře. Sedím na ostré hraně, která odděluje a i spojuje obě Sněžné jámy. Vpravo a vlevo se zavrtávají do stametrové hloubky hrůzostrašné propasti. Pochmurné, jakoby křičící skalní jizvy, obrovité, obrovské. Sníh v roklích a prasklinách při východech ledovcových morén. Nic není přátelské a kotlina naproti je ještě dnes obtěžkána mraky. Jen dole v jámě melancholie plaše kmitá nesmělými slabě sluncem prosvícenými závoji, ale vedle v příšerných vodních skvrnách se zrcadlí černé stíny mraků. S utajenou silou vstupují všude do jam úzké nakloněné věže a hřbety a zdá se, že zůstaly stát sklíčeny v úžasu nad děsivým klidem a silou této pustiny. A naopak jakoby z hloubky na okraj útočily úzké rozervané rokle. Zároveň celý zástup jako domy vysokých skalních bloků napodobujících lidské postavy, se špičatými sedátky místo hlav nebo s nepřiměřeně malou hlavu, se vyklání nebo se může v každém okamžiku překotit a zřítit. K tomu zpod sněhu probleskují ztracené vodní stružky. Bázlivě opět klouže nové bledé slunce přes sněhy. Nechávám svůj pohled letět vysoko vzhůru ke Sněžce a blízkému Vysokému Kolu i daleko k jejich obrovským úbočím spadajícím do údolí. Pak zlákán hrůzou slézám dále dolů strmou stěnou, abych neviděl nic z toho, co je kolem mne, a spatřil jen Sněžnou jámu. Divočina přerůstá v děs. Ocitl jsem se v měsíční krajině a letím na vyhaslé planetě, vzdálen všeho života, prostorem? A zdá se, že slunce vyhasíná, tak je studené a ponuré. Nic strašnějšího nemůže být ani na té nejchudší nejubožejší hvězdě. Mohu si myslet, že mohutná strž za mými zády je bez konce, nepřetržitá, a všude, kde bych se pokusil v této kleci šplhat do výšky, se na mne šklebí jen nekonečně vysoké výklenky, ale žádný obraz ani ochrana v nich není, nýbrž v nich kyne smrt jako sníh, a žvat- Oskar Loerke Ze SnûÏn ch jam na SnûÏku Nûmeck spisovatel a básník (1884 1941). Ovlivnil sv m dílem v voj nûmecké pfiírodní lyriky. Z jeho cestovních deníkû (Reisetagebücher) otiskujeme v Àatek z lyrického, metaforického líãení cesty po hfiebenech Krkono. lavé zurčení v jejich hloubkách se stává studeným, tichým pošklebkem. Tu zase volně stojící věže, dvakrát, třikrát vyšší, než je staví lidé, se stávají strašidly díky malé hlavě, kterou také nesou, a jako by se dívaly do hloubky, se naklánějí. Jedna z postranních strží se podobá soutěsce, jejíž grandióznost nelze popsat slovy, když slabé slunce její žebroví vykresluje, zatímco jiné ještě více ztmavuje. Obcházíme-li jámy, to, co zpočátku bylo kotlem, stává se okrouhlou gigantickou spletí propastí divoce a prazvláštně spojených. Nahoře. Tmavomodré údolí a protiklad plný síly k zeleni lišejníků a černi jam. Na druhé straně se rozevírá Labský důl. Jako včera strašná bouře. Groteskní skupiny stromů jako Krakonošova párátka. Téměř svisle spadající loučka plná prvosenek nejmenších. Za jasného slunce dále, ke Sněžce. Vysoké Kolo stejně jako Velký Šišák vypadají jako hromady trosek, při své výšce 1 509 m viděny zezadu třikrát mohutnější giganti. Kosodřevina sem nahoru nedosahuje, žádné křoví, hora je úplně zelená lišejníky, které pokrývají kameny. Je to sám život tlukoucí modrými křídly, tak nádherný je vzduch. Ach, jsem blažený. Já jsem blažený. Nádhery pohledu na bleděmodré kamenné moře se nelze dotknout slovy, natož ji popsat. Tužka jen vyjmenovává: Sněžka, Studniční hora, Kozí hřbety, dále to České. Hloupý neřád císařského pomníku dorazil až sem. Vy pomatenci! Vy dobytci! Sestup do oblasti kleče. Temně modrá obloha, sněhobílé mraky, slunce na Velkém Šišáku a Vysokém Kole, já ve stínu. V pohledu zpět objevují se znovu nevyslovitelně velkolepé Sněžné jámy, vedle nich gigantické rozvaliny a dále jámy Krkonoše. Výška! Výška! Ten prostor nelze s ničím srovnat. Tanec očí, opojení, osvobození od sebe sama, nekonečno, vesmír, tanec smyslů, tanec duše, tanec vší krve. Ach rozkoš dýchání! Nelze o tom říci jediné temné, hanlivé, ješitné slovo Ráno v šest hodin vystupuji na Sněžku. Jdu v plném jasu mezi sluncem a měsícem. Hora zvedá své kameny a sutě stále nahoru do výše přinášející radost. Poněkud příkřejší, avšak méně obtížná klikatá cesta dovádí rychle nahoru. Potkávám jen nosiče s krosnami, kteří vlečou velké sudy. Tak asi musejí každý den vynášet vodu a pivo, kdo ví odkud. Nahoře. Moje nálada, unášená na vlnách bezbřehého ryzího nadšení, má něco z balzámu tohoto prostoru. Nejvyšší místo, na něž jsem vkročil. Mohu jen říci, že jsem šťastný. Miluji nesmírně celý svět. Nyní jsem ve středu velkého, převelkého všude modrého světa. Vlnění hor tu ustalo. Zde jsou tiché zaklety do svého velkého řádu, plné jasné jadrné síly. Rysy linií, poklesy údolí, tato celá hluboká modř ve své kamenné mocnosti má něco mýtického. Je to jako by každý pohled zakládal království a toto vržení bylo navždy spoutáno a nesmělo být roztrženo. Nic netísní se dole, každý vrchol nese bezstarostně svoji vznešenost, svůj vzdor, své vrásy, a najednou se brouzdám modravou mlhou do nebe. Pociťuji úctu, ale žádný strach. Velikost je člověku tak přirozená, a mít ji tak úplně a bezezbytku, a ještě i smyslově, uklidňuje. A tak to jsem já, (pro jeden okamžik), kterému blizoučko pod nohami plují oblaka. Všechno musí být jak je ostře členěné blízkými velkými doly a širokohlavými horami, především Obřím a Melzrovým dolem, oddělenými úzkým sedlem, od něhož se našemu pohledu otevírá obrovská osmisetmetrová hlubina ohraničená Růžovou a Studniční horou a horami předsunutými příčnému hraničnímu masivu, a nakonec kouzelný protiklad dálek: Čechy s modrým stádem hor a jelenohorská a kowarská dolina se stříbřitě se třpytící hloubkou. Skoro rafinované je rozdělení a přechod barev do sebe: tmavošedé, tmavozelené a všechny modře. To vše se vznáší v pohybu a jednoduše vytváří rozmanité, symfonické Malá Sněžná jáma. Reprodukci akvarelu E. Aulicka vydalo pro Richarda Greulicha z Boudy u Sněžných jam nakladatelství Maxe Leipelta ve Slezských Teplicích před rokem 1913 50 přeložili M. a M. Bartošovi z textu Krkonošské putování, vydaného roku 1960

proměny Díky fotografiím můžeme zaznamenat vývoj některých lokalit a život jednotlivých stromů. Zakrslé formy smrku mohou být staré 80 až 100 let a nepřekročí výšku jednoho metru. Koryto Pančavy před hranou Labského dolu v červnu 1962 a v srpnu 2002 Na prvním snímku vidíme smrk v době, kdy jeho okolí bylo sešlapáno turisty přicházejícími nahlédnout do Labského dolu. Tehdy byly ještě kameny v korytě Pančavy značně obnaženy od dřívějších nárazově zvyšovaných průtoků vody z nedaleké nádrže, zřízené pro větší efekt Pančavského vodopádu. Smrk je znatelně poškozen sněhem a námrazou, vrcholky měl mnohokrát zlámány. Druhý snímek nás přesvědčí, že po čtyřiceti letech nejen stále žije, ale je vitálnější než tehdy. Usměrnění turistů na značené cesty a menší kolísání průtoků v Pančavě umožnilo rozrůst se keříkům vrb, jeřábu, kleče i travinám. Oldřich Stejskal, foto Theodor Lokvenc a autor 51