PRAKTICKÁ VÝUKA PŘÍRODOVĚDNÝCH PŘEDMĚTŮ NA ZŠ A SŠ CZ.1.07/1.1.30/02.0024 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Oborová exkurze BIOLOGIE Téma: LESNÍ PTÁCI A MĚKKÝŠI Autoři: Mgr. Zbyněk Houdek, Ph.D. Mgr. Jiří Kout, Ph.D.
ÚVOD 1. LESNÍ PTÁCI Lesní druhy stejně jako ostatní druhy ptáků řadíme do stejnojmenné třídy Ptáci neboli Aves. Tuto třídu na první pohled charakterizuje jednoznačně pokryv těla peří, pohyb po podkladu po dvou zadních končetinách, přeměna předních končetin v křídla nebo ve vesla díky nimž létají nebo plavou, vývoj a vzhled zobáku. Z anatomického hlediska mají ptáci už zcela přehrazené srdce na tepennou a žilní část, složitou dýchací soustavu tvořenou nejen plícemi, ale i plicními vaky a přítomnost složitého a velkého mozku. Mimo to mají ptáci velice intenzivní metabolismus, který je dán stálou a vysokou teplotou těla, urychlený vývoj zárodku ve vejci díky jeho inkubaci a složité instinktivní chování a vysokou schopnost učení. Hlavním účelem této exkurze bude naučit se poznávat základní druhy ptáků v lese a okolí. Z tohoto důvodu bychom se měli nejprve naučit popis těla ptáků a naučit se je určovat dle poznávacích znaků na těle a případně hlasu. Pro pohyb v přírodě je dobré dodržovat tato pravidla: mít na sobě nenápadné oblečení, nedělat prudké pohyby, využívat prostředí k ukrývání a nebýt hluční. K pozorování ptáků v přírodě je nejlépe využívat dalekohledy o zvětšení 8-10x a naučit se znát základní části těla (topografické názvy) ptáků: hlavu dělíme na čelo, temeno, týl, hrdlo, bradu, líc, zobák, nozdry a příuší a na těle najdeme krk, šíji, hřbet, kostřec, svrchní a spodní krovky ocasní, ocas, břicho, prsa a bok, nohu tvoří lýtko a prsty a křídlo popisují názvy jako ohbí křídla, malé, střední a velké krovky křídelní, letky ruční a loketní. Pokud druh ptáka nepoznáme je nutné ho dourčit doma, pak si poznamenáme jeho velikost, zbarvení, nápadné a neobvyklé znaky, pohyby, chování, hlas a prostředí, lokalitu a datum a čas jeho pozorování. 2
Obr. 1 Morfologický popis ptačího těla 1.1 Řád: Dravci (Falconiformes) Mezi dravce patří jak malí ptáci velikosti kosa, tak i velcí ptáci s rozpětím křídel přes 2 metry. Jejich charakteristickými znaky jsou špičatý, zahnutý zobák a ostré drápy, kterými loví převážně živou kořist. Kořist loví hlavně ve dne pomocí zraku. Je známo, že jejich zrak je několikrát citlivější než u člověka, takže jsou schopni spatřit kořist z větší vzdálenosti, ale za to mají slabý čich. Dravci jsou dlouhověcí ptáci, dožívají se přes 20 let. Jsou monogamní, oba partneři se aktivně podílejí na péči o mláďata. Pokud jeden z rodičů uhyne, zahynou s největší pravděpodobností také mláďata. Dospívaní dravců je velmi dlouhé, až 3 roky. Teprve poté jsou schopni se rozmnožovat. Kladení vajec Menší druhy dravců obdobně jako u většiny jiných zvířat mívají větší snůšky, kratší dobu inkubace vajec a jejich mláďata pobývají kratší dobu na hnízdě. Malý počet druhů snáší jen dvě vejce, ale vychovává jen jedno mládě první vyklubané mládě často zabije nebo vystrčí z hnízda to druhorozené. Káně lesní (Buteo buteo)- Nejhojnější z větších dravců u nás. Vyznačuje se tmavým hustě příčně pruhovaným ocasem. Dospělci mají poslední tmavý pruh značně širší. Spodní část těla je barevně velmi variabilní, od bělavé, přes okrovou po tmavou barvu s vlnkováním nebo skvrnami. Shora většinou tmavě šedohnědé. Dospělci mají výrazný tmavý pruh na křídlech. Hlas: táhlé hijé (1. slabika vyšší). Obr. 2 Káně lesní (Buteo buteo) 3
1.2 Řád: Šplhavci (Piciformes) Šplhavci mají obvykle nápadný zobák, který nabývá různých forem zejména v závislosti na typu přijímané potravy. Zatímco datlovití mají zobák obvykle dlouhý a ostrý, protože jim slouží k tesání do dřeva. Tukani mají notoricky známý velký zobák, určený k získávání a k manipulaci s plody. Ti šplhavci, kteří se živí hmyzem, mají dlouhý jazyk s malými háčky. Prsty jsou u některých známých druhů přizpůsobené ke šplhání po svislých kmenech. Dva prsty v tom případě směřují dopředu a dva dozadu. Jejich silný a pružný ocas jim poskytuje oporu při šplhání a tlumí údery zobáku. V ČR jich žije 10 druhů a všechny jsou chráněné. Strakapoud velký (Dendrocopos major)- Menší než kos. Zbarvení bílo-černé, samec na týle červený proužek, mladí ptáci červené i temeno, červené i podocasní krovky, břicho je bíle a ostře ohraničené. Hlas: v sedě i v letu kik, v rozčilení je opakuje dlouho a rychle za sebou. Při hašteření křkřkř. Velmi hojný ve všech typech lesů, mimo hnízdění i v zahradách, parcích a stromořadích. Obr. 3 Strakapoud velký (Dendrocopos major), samice vlevo a samec vpravo 1.3 Řád: Sovy (Strigiformes) Sovy mají vesměs velmi nenápadné zbarvení a výjimečně měkké peří s hřebínkovitým okrajem, které umožňuje naprosto tichý let. To jim napomáhá při přiblížení ke kořisti, a navíc umožňuje orientaci sluchem. Kolem očí mají vějířovitě uspořádané peří tzv. závoj. Podobně jako dravci mají také zahnutý zobák. Prsty jsou porostlé peřím a 4. prst je tzv. vratiprst, který se může otočit dopředu nebo dozadu. Samice sov jsou větší než samci, velikost od 12 do 84 cm. Sovy slyší i ultrazvuk. Některé druhy mají jedno ucho výše než druhé díky tomu mohou určit pozici objektu - nejen stranový, ale i výškový úhel. 4
Sovy také velmi dobře vidí na dálku, a to i za velice špatných světelných podmínek. Nablízko však tak dobře nevidí a proto se, například při porcování kořisti, řídí pomocí štětinovitých pírek u kraje zobáku (vibrisy). Na rozdíl od ostatních ptáků mají oko překryté horním víčkem, nikoli spodním. Jejich zorný úhel je 160 a hlavu mohou otočit až o 270. Výr velký (Bubo bubo)- Největší evropská sova s ušima z peří na hlavě a oranžovýma očima. Zbarvení je načervenale žlutohnědé s početnými černými skvrnami. Hlas: samec slabé uhu nebo delší spojené hů-ú-u, jednotlivá volání krátce za sebou (asi po 10 s); samice řídce vyšší uhu nebo ujhu ; mláďata vydávají v rozmezí 5-10 s fšt nebo chéji. U nás hnízdí na mnoha místech. Obr. 4 Výr velký (Bubo bubo) 1.4 Řád: Měkkozobí (Columbiformes) Jsou středně velcí ptácí s charakteristickou stavbou zobáku, který je tvrdý pouze na špičce a báze je kryta ozobím. Živí se semeny a suchými i dužnatými plody. Mláďata jsou krmivá, rodiče je krmí potravou z volete, které má dva postranní vaky. Původně skalní ptáci, později stromovití a dnes s oblibou žijí v blízkosti lidských sídlišť. Holub doupňák (Columba oenas)- Velikost jako holub domácí. Zbarvení je šedé a hruď vínově načervenalá, krk je kovově zelený, na křídlech mají tmavé konce a 2 tmavé pásky, 5
na ocasu je 1 hnědá páska. Hlas: opakované houkání hů-u-u nebo jednoduché hů. Tažný a hnízdí méně než dříve. Obr. 5 Holub doupňák (Columba oenas) 6
1.5 Řád: Pěvci (Passeriformes) Jedná se o největší řád třídy ptáků. Více než polovina druhů ptáků jsou právě pěvci. Jsou přizpůsobeni díky svým nohám životu na stromech. Pro pěvce je nejcharakterističtější schopností přirozeně zpěv. I díky schopnosti vytvářet složité hlasové projevy, jsou pěvci považováni za nejvyvinutější řád ptáků. V krku mají složité svalstvo kontrolující hlasivky a zpěvný orgán syrinx. Díky němu mají výbornou kontrolu nad hlasem. Zpěvem označují své teritorium, také jím vábí samec samičku k páření. Podle zpěvu můžeme rozpoznat jednotlivé rody a druhy pěvců. Většina pěvců je menší než ostatní druhy třídy ptáků. Všichni členové tohoto řádu se starají o krmivá mláďata. Červenka obecná (Erithacus rubecula)- Kulovitý tvar těla s načechraným peřím. Dobře viditelná jsou oranžovočervená prsa, líce a čelo, naopak horní strana těla a ocas jsou našedle olivové. Vyznačuje se trhavým pohybem ocasu a křídel. V zimě bývá málo plachá. Drží se převážně při zemi, ale při zpěvu ji najdeme v koruně. Vábení: série c(i)k nebo c(e)k, méně slabé c(í)h nebo cib. Zpěv: směs rychle po sobě následujících skupin vysokých i nízkých flétnových tónů a cvrčivých a svištivých zvuků. Obr. 6 Červenka obecná (Erithacus rubecula) Pěnkava obecná (Fringilla coelebes)- Jeden z našich nejhojnějších ptáků velikosti vrabce. Mechově zeleně zbarvený kostřec a 2 světlé pásky na křídlech (bílá a žlutá). Samec má ve svatebním šatu bledě vínově červenou hruď a hlavu po stranách, temeno je popelavé a hřbet je tmavohnědý. Samice a mladí jsou nenápadně šedohnědí a shora nazelenalí s šedou hrudí a bílým břichem. Vábení: pink nebo vin. Zpěv: řada rychlých tónů (tlukot) s na konci hrčivým motivem. V létě se ozývá trí nebo fít. Celoroční pták, který hojně hnízdí. 7
Obr. 7 Pěnkava obecná (Fringilla coelebes) Sýkora babka (Parus palustris)- Druh sýkory, který je menší než vrabec. Na spodu bělavá, zeshora hnědavá, na temeni a týlu má černou čepičku, bílé líce a černou skvrnu na bradě. Mladí ptáci jsou barevně nevýrazní. Pohybuje se často při zemi a v křovinách. Vábení: istje a násilné dedede. Zpěv: rytmické 1-3slabičné tji tji tji, djep djep, civrid civrid, tyjupli tyjupli. Je stálá a hojně hnízdí. Obr. 8 Sýkora babka (Parus palustris) Brhlík lesní (Sitta europaea)- Velký jako vrabec a je přikrčený. Má krátké nohy, plochou hlavu, dlouhý a špičatý zobák. Dokáže šplhat po stromech i hlavou dolů. Shora je modrošedý, zespodu světle žlutohnědý a s čenou páskou přes oko. Vábení: krátké a tenké cit cit, ťo ťo ťoťoťo nebo tě. Zpěv: ví ví ví vysoká a rychlá série vivivivi, klesající tyjé tyjé a stoupající úju. Stálý a hodně hnízdí. Nejen v lesích, ale i parcích, zahradách a alejích. 8
Obr. 9 Brhlík lesní (Sitta europaea) Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)- Menší než vrabec. Bílé břicho, hrdlo a prsa žluté, stejně tak nadoční široký proužek. Vábení: opakované dý. Zpěv úsečné zrychlující se zvuky zakončené sip sip sip sipsipsipsiprrrrr. Zpívá i za letu jako jediný z našich budníčků. Hnízdí a žije v listnatých a smíšených lesích hlavně nížin. Tažný. Obr. 10 Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) Drozd zpěvný (Turdus philomelos)- Menší než kos. Shora olivově hnědý, naspodu bílý a s nažloutlou hrudí s tmavými skvrnami. Za letu žluté spodní křídelní krovky. Často se zdržuje na zemi, ale zpívá na stromech. Vábení: cip. Poplašný křik jako u kosa. Zpěv: velmi bohatý, jasný a hlasitý. Hojně hnízdí nejen v lesích, ale i sadech a zahradách. 9
Obr. 11 Drozd zpěvný (Turdus philomelos) Čáp černý (Ciconia nigra)- Má bílé pouze břicho, jinak je celý leskle černý, mladí jsou tmavě hnědí se skvrnami. Zobák a okolí oka je sytě červené, u mladých žlutý a pak zelený. Potravu loví v potocích a tůních lesa. V letu drží krk níže než hřbet. Hlas: hlasité zvuky pouze při hnízdění a starší mláďata při vyrušení. Obr. 12 Čáp černý (Ciconia nigra) 10
ÚVOD 2. LESNÍ MĚKKÝŠI: Lesní měkkýši náleží mezi suchozemskou faunu, kterou odborně nazýváme malakofaunou a patří mezi suchozemské plže. Ti sice nejsou tak známí nebo barevně a tvarově rozmanití jako mořští nebo i sladkovodní měkkýši. Přesto náleží mezi druhově bohaté skupiny živočichů, které nám mohou hodně napovědět o stavu prostředí, v kterém žijí. Tento živočišný kmen Mollusca zahrnuje živočichy, kteří jsou charakterističtí měkkým a slizským tělem, žláznatým pláštěm a schránkou, která měkkýše může ochraňovat jen částečně nebo zcela. U plžů jí říkáme ulita. Třídu plžů Gastropoda dělíme podle polohy dýchacích orgánů na předožábré, zadožábré a plicnaté. Nás dnes budou zajímat plicnatí plži, kteří se přizpůsobili životu na souši (Pulmonata). Ulita je u nich vyvinutá nebo je redukovaná, případně chybí. Zajímavé je, že existují vodní druhy plicnatých plžů, které se vrátily pod hladinu, pak dýchají buď vzdušný kyslík, nebo si vytvořili žábru a dýchají kyslík rozpuštěný ve vodě. Schránky plžů, které jsou nejvíce nápadné a často nám prozrazují jejich přítomnost i v zimním období, protože zůstávají po nich na jejich lokalitách i po odumření. Ulita se skládá z několika vrstev. První je tvořena konchinem, což je bílkovina podobná složením chitinu, pak následuje uhličitan vápenatý. Poslední vrstvou je perleť, kterou ale nacházíme plně vyvinutou pouze u mlžů, jako jsou např. perlorodky a velevrubi. Schránka plžů je velice důležitá i z hlediska poznávání jednotlivých druhů vůbec. Věda, která se zabývá strukturou schránek měkkýšů, se nazývá konchologie. Barevnost schránek pak závisí na kombinaci 4 základních pigmentů: žlutých karotenoidů, černých melaninů, zelených porfirinů a červených a modrých indigoidů. Co nám ulita napoví? Ulita plžů se skládá ze závitů a je na vrcholu nejužší, naopak u základny je nejširší. Zde bývá také otvor pro tělo plže ústí. Šířka ulity je kolmá na její výšku a je to vzdálenost 2 nejvyklenutějších míst schránky plže. Na ulitě můžeme najít ještě mnoho dalších znaků, jako je píštěl (otvor, který vytváří vnitřní stěny závitů na spodní straně ulity, když k sobě nepřiléhají), směr vinutí závitů (pravotočivé, levotočivé určíme podle polohy otevřeného ústí, když postavíme ulitu na základnu ústím proti sobě), kýl (hrana na ulitě), šev (kde se k sobě závity npřikládají). Ústí se skládá z patra (horní část), cívkový okraj (část přiléhající k cívce nebo píštěli) a hltan (vnější část). 11
Obr. 13 Stavba ulity Pod ulitou plžů najdeme plášť kožní záhyb, který vně produkuje ulitu a uvnitř vytváří plášťovou dutinu, kde najdeme plíce nebo žábru a srdce. Další zajímavý orgán najdeme na začátku trávící soustavy plžů a to v jícnu, kde najdeme jazyk a na něm chitinovou pásku radulu. Která funguje spolu s čelistí jako struhadlo a je dokonce rodově nebo druhově charakteristická. 12
2.1 Podtřída: Plicnatí (Pulmonata) 2.1.1 Čeleď: Orculidae (Sudovkovití) Sphyradium doliolum (Sudovka žebernatá) Ulita: žebrovaná, světle hnědé barvy, u ústí až 2 splývající záhyby, poslední 3 závity jsou užší, čerstvá ulita má na sobě jemné ostny. Velikost ulity: v -4, 5-6 mm, š-2-2,5 mm Biotop: les, staré stromy, skalky, teplomilná a vápnomilná, blízko vodních pramenů. Patří mezi vzácné druhy. Obr. 14 Sphyradium doliolum (Sudovka žebernatá) 2.1.2 Čeleď: Enidae (Hladovkovití) Ena montana (Hladovka horská): Ulita: špičatě kuželovitá s tupým vrcholem, silnostěnná, mírně průsvitná a matně lesklá (7-7,5 závitů). Ústí je eliptické šikmo uťaté patrem. Píštěl je velmi úzká a zakrytá. Barva ulity je hnědá. Velikost ulity: v- 9-14 mm, š- 6-6,5 mm. Biotop: les, staré stromy, skalky. 13
Obr. 15 Ena montana (Hladovka horská) 2.1.3 Čeleď: Cochlicopidae (Oblovkovití) Cochlicopa lubricella (Oblovka drobná) Ulita: nejmenší z rodu, světle rohová až bělavě žlutá barva. Velikost ulity: v- 4-5 mm, š-2,2mm Biotop: xerotermní skály, suché svahy, suťové háje, je vzácnější. Obr. 16 Cochlicopa lubricella (Oblovka drobná) 14
2.1.4 Čeleď: Succineidae (Jantarkovití) Succinea putris (Jantarka obecná) Ulita: 3-4 závity, s vejčitým ústím a jeho horním ostrým rohem, ulita je tenkostěnná a průsvitná, barva ulity je variabilní (žlutá-hnědá). Velikost ulity: v-16-22 mm, š- 8-12 mm. Biotop: u vod, často na listech, hlavně v nižších polohách Obr. 17 Succinea putris (Jantarka obecná) 15
2.1.5 Čeleď: Endodontidae (Vrásenkovití) Discus rotundatus (Vrásenka okrouhlá) Ulita: pruhovaná, se střídavými světlými a rudohnědými příčnými pásky, s pomalu se rozšiřujícími závity, hustě žebernatá. Velikost ulity: v-2,4-2,8 mm, š- 5,5-7 mm. Biotop: významný lesní druh, zejména na padlém dřevu, druhotně synantropní na vlhkých místech. Obr. 18 Discus rotundatus (Vrásenka okrouhlá) 16
2.1.6 Čeleď: Arionidae (Plzákovití) Arion rufus (A. ater - Plzák lesní) Bez ulity, velký druh, barevná variabilita oranžový, hnědý nebo černý, chodidlo šedé, dýchací otvor na pravém předním okraji pláště. Velikost: až 15 cm Biotop: Velmi hojný ve vlhkých jehličnatých lesích. Obr. 19 Arion rufus (A. ater - Plzák lesní) 2.1.7 Čeleď: Limacidae (Slimákovití) Limax maximus (Slimák největší) Bez ulity, velký štíhlý druh, barevná variabilita světle až tmavě šedý, pruhovaný nebo skvrnitý, Dýchací otvor je v zadní polovině štítu. Velikost: 10-20 cm Biotop: Obývá listnaté lesy, častý synatrop ve sklepích a kanálech. 17
Obr. 20 Limax maximus (Slimák největší) 2.1.8 Čeleď: Clausliidae (Závornatkovití) Cochlodina laminata (Vřetenovka hladká) Ulita: lesklá levotočivá ulita bez žebírek, ale rýhovaná, 11-12 závitů, obústí s bělavým pyskem a návalkem. Velikost ulity: v- 15-17 mm, š- 4 mm Biotop: Hojně obývá listnaté lesy, často na kmenech a pod kůrou. Obr. 21 Cochlodina laminata (Vřetenovka hladká) 18
2.1.9 Čeleď: Clausliidae (Závornatkovití) Balea (Alinda) biplicata (Vřetenatka obecná) Ulita: levotočivá ulita, štíhlá až tlustě vřetenovitá, pravidelně žebírkovaná, 12-13 závitů, ústí se silným pyskem a obústí s vyvinutým zoubkem (járkem), na týlu s hřebenem i brázdou Velikost ulity: v- 16-18 mm, š- 4 mm Biotop: Nejhojnější vřetenatka u nás, synantropní, v hrabance, na starém dřevu a vlhkých místech. Původně lesní druh. Obr. 22 Balea (Alinda) biplicata (Vřetenatka obecná) 2.1.10 Čeleď: Clausliidae (Závornatkovití) Rutenica filograna (Žebernatěnka drobná) Ulita: malá levotočivá ulita, štíhlá až tlustě vřetenovitá, pravidelně žebírkovaná. Ústí s pyskem a zřetelným járkem. Velikost ulity: v- 10 mm, š- 3 mm Biotop: Řídce obývá vlhké suťové lesy, kde žije v opadance. Obr. 23 Rutenica filograna (Žebernatěnka drobná) 19
2.1.11 Čeleď: Hygromiidae Urticicola umbrosa (Vlahovka stinná) Ulita: stlačeně okrouhlá, tenkostěnná, křehká a průsvitná. Povrch nepravidelně zrnitý. Skvrnitý plášť zřetelně prosvítá. Ústí rozšířené, píštěl velmi široká. Velikost ulity: v- 9-11 mm, š- 12-16 mm Biotop: vlhká údolí, úpatí skal Obr. 24 Urticicola umbrosa (Vlahovka stinná) 2.1.12 Čeleď: Hygromiidae Trichia unidentata (Srstnatka jednozubá) Ulita: kuželovitá až kupolovitá, tenkostěnná a průsvitná s hustými chloupky, ústí zploštělé s pyskem a různě vyvinutým zubem. Zbarvení hnědé. Velikost ulity: v- 5-6 mm, š- 6-8 mm Biotop: vlhké údolní suťové lesy pahorkatin a hor 20
Obr. 25 Trichia unidentata (Srstnatka jednozubá) 2.1.13 Čeleď: Helicidae (Hlemýžďovití) Arianta arbustorum (Plamatka lesní) Ulita: kulovitá a kuželovitá, tenkostěnná a průsvitná, ale pevná, ústí s pyskem. Zbarvení je kaštanově hnědé s četnými slámovými skvrnami a s případnou tmavou páskou. Velikost ulity: v- 10-22 mm, š- 14-26 mm Biotop: vlhké různé lesy pahorkatin a hor. Obr. 26 Arianta arbustorum (Plamatka lesní) 21
2.1.14 Čeleď: Helicidae (Hlemýžďovití) Isognomostoma isognomostoma (Zuboústka trojzubá) Ulita: stlačeně kulovitá až vypouklá, tenkostěnná, průsvitná a málo pevná s prohnutými chloupky, trojúhelníkové ústí s pyskem a 3 zoubky. Zbarvení narudle hnědé. Velikost ulity: v- 4-7 mm, š- 7-11 mm Biotop: mezi kameny a pod padlými kmeny, suťové lesy pahorkatin a hor. Obr. 27 Isognomostoma isognomostoma (Zuboústka trojzubá) 3 ZÁVĚR Cílem této exkurze není Vás naučit všechny druhy ptáků a měkkýšů, kteří v našich lesích najdeme, ale seznámit Vás s nejčastějšími a nejzajímavějšími z nich a naučit Vás je prakticky poznávat podle jejich jednoduchých znaků, které jsou dobře viditelné nebo slyšitelné, což se nám doufám podařilo. LITERATURA 1. AnimalBase. http://www.animalbase.unigoettingen.de/zooweb/servlet/animalbase/search/, staženo 25. 11. 2013 2. Balát, F.: Klíč k určování našich ptáků v přírodě. Academia. Praha. 1986. 3. Klíč k určování naších ptáků v přírodě. http://www.prirodainfo.cz/klic_k_urceni.php?klic_id=1/, staženo 18. 11. 2013 4. Pfleger, V.: Měkkýši. Artia. Praha 1988. 5. Terrestrial Mollusc Tool. http://idtools.org/id/mollusc/index.php/, staženo 15. 11. 2013 6. Třída Gastropoda. http://www.kbi.zcu.cz/ob/studium/invert/skri/mol_cr.htm/, staženo 23. 11. 2013 7. Wikipedia, free encyclopedia. http://en.wikipedia.org/wiki/, staženo 20. 11. 2013 22