JIŘÍ Z PODĚBRAD A JAGELLONCI Teprve když skončilo husitské hnutí, mohl se Zikmund Lucemburský fakticky ujmout vlády ve své zemi. Byl však už starý a vážně nemocný a po roce zemřel. Protože neměl žádného syna, byl by český královský trůn mohl po něm převzít pouze manžel jeho dcery Alžběty Albrecht Habsburský. A tak se se souhlasem stavů také stalo. Albrecht však brzy zemřel na úplavici a situace se řešila znovu. Protože v okamžiku jeho smrti byla jeho manželka Alžběta Lucemburská v pátém měsíci těhotenství, bylo jasné, že králem v Čechách a v Uhrách by se mohl stát narozený syn. Když se konečně narodil, bylo mu dáno jméno Ladislav, a protože se narodil po smrti svého otce, říkali mu Pohrobek. Jeho nároky na český, rakouský a uherský trůn byly nepopiratelné, ale vdova s dítětem jsou snadnou kořistí a všichni kolem se ze všech sil snažili malého Ladislava o jeho dědictví připravit. Tohoto nebezpečí si byla vědoma i jeho matka Alžběta, a proto se snažila o to, aby byl korunován co nejdříve. Už v roce 1440 to nemluvněti nebyly ještě ani tři měsíce byl chlapec jakožto Ladislav V. korunován za uherského krále. Vládla za něho pochopitelně matka Alžběta, ta však v roce 1442 zemřela. Poručníkem stále ještě maličkého Ladislava se stal římský král Friedrich III. Štýrský. V jednotlivých državách pak za Ladislava vládli správci. V Rakousku rod Celských, v Uhrách Hunyadyové, v Čechách Oldřich z Rožmberk a po něm Jiří z Poděbrad. Samotný Ladislav byl králem v Čechách čtyři roky (1453 1457). Proslavil se především tím, že za jeho vlády se v Čechách nejlevněji nakupovalo, čehož svědectvím je dochované přísloví Za krále Holce byla v Čechách za groš ovce. Pravdivost přísloví dokládají kronikářské záznamy podle nich opravdu bylo v Čechách v této době neobyčejně lacino, zásluhu na této prosperitě nemá však jistě Ladislav, k jehož jménu se přísloví vztahuje, ale jeho správce Jiří z Poděbrad, jenž byl neobyčejně dobrým hospodářem a za dobu svého působení v čele státu přivedl k rozkvětu nejen vlastní panství, ale i celé české království. Uveďme si několik konkrétních údajů, které situaci dokreslují. V polovině 15. století mohl chudý člověk skromně vyjít s částkou jeden groš denně. Vždyť jeden velký chléb stál jeden peníz (peníz byla sedmina groše), za stejnou částku jste dostali čtrnáct vajec či půl pinty piva (to byl asi jeden litr). Strych (13 litrů) žita stál dva a půl groše, loket hrubého sukna, což bylo asi půl metru, jeden groš. A jak se pohybovaly platy? Tak například sluha v pražské měšťanské rodině dostával 110 grošů a plné zaopatření ročně, děvečka na Plzeňsku devadesát grošů ročně plus byt, stravu, střevíce a dva šátky. Zedníkům, tesařům a pokrývačům se platily dva groše denně. Kolínský děkan měl příjem třicet kop grošů ročně, k tomu ovšem měl nárok ještě na jiné vedlejší výdělky. Pomocný učitel bral čtyři kopy grošů ročně, přičemž i on měl ještě možnosti si různě přivydělat. Vraťme se však zpět k Ladislavovi. Když tento pravnuk Karla IV. konečně sám začal vládnout v Čechách, bylo mu třináct let. Byl to vysoký, štíhlý hoch s dlouhými zlatými vlasy, který působil křehkým dojmem. Zdálo se, že je upřímný chlapec. Ve skutečnosti to byl bigotní katolík, jehož život naučil neupřímnosti a přetvářce. V Čechách si ho příliš neužili, většinu své vlády pobýval v Budíně, jen jednou přijel do Čech a to zde pobyl asi jeden rok. Při druhém pobytu strávil v Čechách asi 55 dní, kdy čekal na svou nevěstu, francouzskou princeznu Magdalénu, zemřel ale dřív, než dorazila. Z jeho náhlé smrti byl dlouho obviňován Jiří z Poděbrad. Tohoto obvinění byl zbaven až po dlouhých 528 letech teprve v roce 1985 vědci zjistili, že Ladislav zemřel na leukémii. Po jeho smrti byl - 1 -
zvolen českým králem dřívější správce Jiří z Poděbrad. Než se však dostaneme ke královské volbě, řekněme si několik drobností o dětství a mládí tohoto pozoruhodného muže. Narodil se někdy mezi 20. a 24. dubnem roku 1420. Šest míst se uchází o čest být místem jeho narození Poděbrady, Horažďovice (zde měl být jeho kmotrem Jan Žižka), Hořovice, Kunštát, Bouzov a Pernštejn. Jeho otci Viktorinovi z Kunštátu a Poděbrad bylo v době Jiřího narození sedmnáct let. Jméno matky není známo.vypadá to, že šlo o Viktorinovu náhodnou známost, svědčí o tom i Jiřího přezdívky snopek či král došek, jež se ve středověku užívaly pro děti nemanželského původu. Viktorin z Poděbrad, Jiřího otec, zemřel v necelých čtyřiadvaceti letech v sedmi letech se tedy Jiří stává sirotkem. Výchovy se ujímá jeho strýc Boček, ten však zemřel v roce 1430 po pouhých třech letech od doby, kdy se ujal poručnictví. Tehdy desetiletý Jiří se stěhuje k dalšímu poručníkovi Heraltovi z Kunštátu. S ním se účastnil první významné bitvy byla to osudová bitva u Lipan, kde Jiří z Poděbrad bojoval na straně panské koalice. V době bitvy mu bylo už čtrnáct let. A jak tento pozdější český král vlastně vypadal? Od Ladislava Pohrobka se lišil na první pohled. Měl výrazný nos a tmavé oči, v dospělosti nosil výrazný knír. Byl menší silnější postavy. Trpěl pravděpodobně nějakou metabolickou poruchou, a proto v průběhu let stále tloustl. Od třiceti let trpěl nadměrnou tloušťkou, začal mít oběhové potíže a otékaly mu nohy. Ke konci života se už nemohl hýbat a trávil čas na loži. Kvůli těmto problémům Jiří z Poděbrad pokud možno nikam necestoval a také nerad bojoval, neholdoval ani lovu. Přesto to byl člověk nesmírně energický a pracovitý. Byl nesmírně ctižádostivý, ale zároveň to byl dobrý diplomat. Nebyl však žádným beránkem, byl prostě člověkem své doby pyšným, tvrdým feudálem, který v případě potřeby uměl být i dost bezohledný. Ostatně bez těchto vlastností by byl těžko dosáhl takového úspěchu. Během svého života se Jiří z Poděbrad dvakrát oženil nejdříve s Kunhutou ze Šternberka (měl s ní sedm dětí), ta však po porodu dvojčat zemřela. Nedlouho poté se Jiří oženil podruhé, a to s Johanou z Rožmitálu. Vraťme se však k Jiřího kariérnímu vzestupu. Přes problémy, které provázely jeho dětství, patřil už jako mladík spolu se svým tchánem Alešem ze Šternberka a přítelem Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna k trojici nejvýznamnějších východočeských šlechticů, po smrti Hynka Ptáčka pak stanul v čele tzv. východočeských landfrídů. V čele jejich vojska v roce 1448 dobyl Prahu ta v minulých deseti letech byla baštou katolíků, teď se konečně dostává do kališnických rukou. Na benešovském sjezdu kališnických landfrídů a obcí je Jiřímu z Poděbrad přiznán titul zemského správce (tehdy mu bylo dvacet osm let). V roce 1452 už Jiřího uznávají jako zemského správce i dosavadní soupeři - katolické západočeské landfrídy a také města Rožmberk a Tábor. Ve funkci ho potvrzuje zemský sněm a souhlasí i Ladislavův poručník císař Friedrich III. Jeho správcování samozřejmě byť bylo velmi úspěšné nebylo prosto potíží. Například jeho dřívější přátelé Aleš ze Šternberka a Jan Smiřický proti němu připravovali spiknutí, to však bylo odhaleno a Jiří dal oba spiklence popravit. V roce 1453 přijel do Prahy Ladislav Pohrobek a potvrdil Jiřího ve funkci na dalších šest let. Při své druhé pražské návštěvě měl Pohrobek s sebou jako vězně mladšího bratra svého uherského správce Ladislava Hunyadyho. Jmenoval se Matyáš. Tehdy se Jiří z Poděbrad poprvé setkal s tímto mužem, jenž se mu později stal osudným. Po Pohrobkově smrti ho propustil a pokusil se učinit z něho svého spojence, dokonce ho oženil se svou dcerou Kateřinou. Matyáš se tehdy Jiřímu za tyto služby odvděčil mimo jiné částkou šestnáct tisíc zlatých a čtrnácti centy stříbra tyto peníze Jiří později použil pro získání některých nepřátelských hlasů při své královské volbě. - 2 -
V něčem se totiž osud těchto dvou mužů podobal. Po smrti Ladislava Pohrobka se Matyáš stal uherským králem a také Jiří začal usilovat o královský titul samozřejmě v Čechách. Nebyl v této věci zdaleka sám zájemců o vládu v prosperujícím českém státě bylo několik. Byli to francouzský král Karel VII., když se v posledním okamžiku zhatil plán s vyvdáním princezny Magdalény, nabízel teď svého stejnojmenného syna. Právní nároky uplatnili i Habsburkové. Přihlásil se sám císař Friedrich III. Štýrský, strýc a dlouholetý poručník zemřelého krále Ladislava. Uvažovalo se o případné volbě Kazimíra Polského, jehož ženou byla Pohrobkova sestra Alžběta. Se stejnou legitimací se ovšem vytasil i vévoda Vilém Saský: zapuzená manželka Anna, také Ladislavova sestra, najednou přišla vhod. A byli tu další nápadníci: vévoda Albrecht Rakouský a Albrecht Braniborský. Svého syna nabízel i Oldřich z Rožmberka, ten však za odpuštění dluhů kandidaturu stáhl. Volba, jež se konala na Staroměstské radnici, trvala čtyři dny. Po dlouhém jednání byl v roce 1458 zvolen všemi hlasy za českého krále dosavadní zemský správce Jiří z Poděbrad. Bylo mu tehdy třicet osm let. Korunovace se konala 7. května téhož roku. Součástí korunovace byla i tajná přísaha, již musel Jiří složit církvi skrze biskupy Augustina z Rábu a Vincence z Vácova. Slavnostně slíbil, že bude poslušen příkazů papežské stolice to byla oficiální formule povinná pro každého křesťanského krále. Kromě toho ovšem slíbil, že bude zachovávat jednotu víry, že bude poddaným bránit v kacířství a odvádět je od bludů a že bude střežit čistotu křesťanství v zemi. To všechno přísahal Eneáši Silviovi Piccolominimu, jenž dříve pobýval v Čechách a jehož považoval za svého přítele. Později se Piccolomini stal papežem. Vládl jako Pius II. Královská volba nezměnila způsob Jiřího vládnutí. I teď se projevoval jako výtečný hospodář na pozemcích vlastní)ch (už ve svých šestatřiceti letech se stal nejbohatším mužem v zemi) i na těch, o něž se staral jako král. Zakládal rybníky, budoval silnice a staral se o jejich bezpečnost, podporoval obchod. Založil dokonce vlastní mincovnu. Přestože měl obrovský majetek a i česká země byla bohatá a vzkvétala, byl Jiří osobně skromný člověk. Ani nebydlel na Pražském hradě (ten byl po husitském hnutí rozbořený), bydlel v tzv. Králově dvoře na Starém Městě pražském. Králův dvůr stál na místě dnešního Obecního domu. Pokud se týkalo politiky, snažil se dodržet, co slíbil. Vnímal sám sebe jako krále dvojího lidu (katolíci, kališníci), a protože se obával o osud kompaktát, snažil se získat spojence v zahraničí, aby obhájil kalich. Měl výtečné zahraniční rádce (Martin Mair, Antonio Marini z Grenoblu, Řehoř Heimburk ), kteří mu pomáhali získávat spojence. Uzavřel spojenecké smlouvy s Braniborskem, Francií a Polskem. V Čechách se snažil pečovat o čistotu víry tak, jak on sám to chápal, tj. potlačoval všechny nové náboženské směry mimo kališnickou církev. Například dal vsadit do vězení husitské kněze (Mikuláš z Pelhřimova, Václav Koranda), kteří s politikou dvojího lidu nechtěli vyslovit souhlas. Uvěznil je přesto, že to byli už staří lidé, a z vězení už nikdy nevyšli. Postupoval nemilosrdně také proti představitelům vznikající jednoty bratrské. Brzy se ukázalo, že jeho prozřetelnost byla zcela na místě. První náznaky nepřátelského postupu se objevily už na kongresu v Mantově, který se konal dva roky po zvolení Pia II. papežem a snažil se povzbudit evropské feudály ke společnému postupu proti Turkům, což se ovšem moc nedařilo. Náznaky se proměnily v tvrdou realitu v roce 1462. Toho roku vypravil Jiří poselstvo do Vatikánu. Jeho členy byli Zdeněk Kostka z Postupic, Prokop z Rabštejna, Václav Koranda mladší a Antonio Marini. Poselstvo žádalo potvrzení platnosti kompaktát a schválení místra Rokycany na arcibiskupském stolci. Špatným znamením bylo už to, že papež nechal delegaci tři týdny čekat, než ji vůbec přijal. Pak ovšem nekompromisně oznámil, že kompaktáta - 3 -
byla sjednána pouze pro tu generaci, jež zažila husitství a jednostranně je zrušil. Jiří chtěl o této věci dále jednat, k tomu ale potřeboval další posílení své pozice a také další spojence, jež by mohli být prostředníky takového jednání. Tak si Jiří zavázal například císaře Friedricha III., když ho vysvobodil z obležení rakouskými feudály. Poslal tehdy do Rakouska vojsko pod vedením svého syna Viktorina, kterému pak ještě pomohl jeho bratr Jindřich. Friedrich byl Jiřímu za zásah velmi vděčný, za odměnu povýšil jeho syny Hynka a Jindřicha na říšská knížata, zaplatil Jiřímu dvacet tisíc zlatých na hotovosti a také slíbil pomoc při jeho jednání s papežem. Jiřího postavení v mezinárodní politice se pokusil upevnit i jeho rádce Antonio Marini, který vypracoval velkolepý mírový plán, jejž Jiří zveřejnil na zemském sněmu v roce 1462. Ačkoli Marini přišel do Čech především jako finanční expert a jeho úkolem bylo provést mincovní reformu, osvědčil se i v jiných věcech. Jeho mírový plán byl velkolepý. Pohlédneme-li dnes na text proslulého dokumentu z Čech, v největším údivu objevíme za středověkými formulacemi prakticky všechny zásady, jež v roce 1954, tedy o pět století později, byly pojaty do Charty OSN. Poděbradův projekt OSN navrhoval (1.) vytvoření nadstátní organizace, která by (2.) dbala o uplatnění zásady pokojného řešení mezinárodních sporů, a to při (3.) respektování vzájemné rovnosti členských států stejně jako jejich (4.) svrchovanosti. K dosažení těchto cílů, tj. mírové spolupráce a koexistence zemí, by bylo použito formy (5.) samostatné mnohostranné smlouvy, přístupné za určitých podmínek (6.) všem státům vůbec, totiž například i Turkům, proti nimž se pakt obracel především, pokud by na statut mírové organizace přistoupili. V opačném případě bude proti útočníkovi (7.) organizována společná účinná obrana. Prostudovat text slavného dokumentu je sice obtížné, za formulacemi pro nás krkolomnými se však tají obsah velmi moderní. Tak například: Osm prvních článků (třetina projektu) uvádí podrobné předpisy, jak odstranit války, jak mírově vyřizovat spory mezi státy, jak trestat rušitele míru. Další tři články obsahují návrhy konkrétního zabezpečení cílů. Předpokládá se zřízení mezinárodního soudního dvora, ba dokonce vznik jednotného, univerzálně platného světového práva. Pozoruhodné jsou i myšlenky o respektování suverenity nejen velkých, ale také malých států, o finančním a organizačním zabezpečení společného postupu proti útočníkovi, o práci jakéhosi valného shromáždění delegátů účastnických zemí, kteří by od svých vlád byli vybaveni plnými mocemi. Společnost národů by kromě valného shromáždění, rady panovníků a mezinárodního soudního dvora měla i stálý úřednický aparát v čele se syndikem (vlastně generálním tajemníkem). Dokument předpokládal financování organizace formou dílčích příspěvků účastnických zemí, předvídal dokonce zřízení jednotné evropské měny a nadnárodní regulaci trhu a ekonomiky vůbec. V roce 1464 vypravil Jiří poselstvo k francouzskému dvoru, aby se Ludvík XI. stal předsedou chystaného evropského parlamentu. Bohužel preláti u Ludvíkova dvora přemluvili krále, aby odmítl. Z celého projektu tak zbyla jen spojenecká smlouva s Francií. Martin Mair to považoval za osobní porážku, cítil se zahanben, že své sliby nedokázal proměnit ve skutečnost, a proto se do Čech už nikdy nevrátil. Papežovi se celá věc zdála tak nebezpečná, že ještě v témže roce 1464 vyzval křesťany, aby ještě před útokem proti Turkům vyřízli český vřed (vyzval vlastně ke křížové výpravě do Čech). Toto řešení české otázky bylo nazýváno causa Bohemica. Jiří jako vládce kacířské země byl povolán před církevní soud, kam se měl dostavit do 180 dnů. Celá causa Bohemica se však pozdržela, neboť za dva měsíce od tohoto pozvání Pius II. zemřel. Přesto kurie neváhala, aby podpořila své zájmy, zasáhnout ve prospěch katolíků i v samotných Čechách. Pokusili se zorganizovat atentát - 4 -
na českého krále. V roce 1464 byl ve Slezsku chycen katolický šlechtic Jan z Visemburku, který na mučidlech přiznal, že za honorář dvou tisíc dukátů měl otrávit českého krále jedem. Podle tehdejších norem byl odsouzen k smrti rozčtvrcením a tento rozsudek byl neprodleně vykonán. Mezitím byl v Římě zvolen nový papež Pavel II. a ten obnovil půhon vůči Jiřímu. V něm bylo také řečeno, že nedostaví-li se do 180 dnů, bude exkomunikován. Už v prosinci 1465 zbavil papež všechny poddané českého krále přísah a závazků poslušnosti, 23. prosince 1466 byl pak Jiří proklet jako nenapravitelný heretik, křivopřísežník a lidská bestie a prohlášen za zbavena trůnu. V listinách, jež putovaly do Čech, se požadovalo, aby poddaní i vazalové nadále nepovažovali Poděbrada za panovníka a ve všem se mu protivili. Toto prohlášení povzbudilo i domácí opozici. 28. listopadu 1465 se na Zelené hoře sešla skupinka šestnácti katolických šlechticů, aby sepsali seznam svých požadavků vůči králi. Zároveň si slíbili, že tyto požadavky budou společnými silami prosazovat. A co v této neblahé situaci podnikal král Jiří? Najal německého humanistu Řehoře z Heimburku a svěřil mu propagandistickou a vysvětlující kampaň mířenou do zahraničí. Její vůdčí ideou byla myšlenka, že brutální zasahování papežské moci do práv světských panovníků může potkat každého feudála. Neudržitelný stav volá po tom, aby se evropská knížata na zvláštním sjezdu dohodla o společné účinné obraně. Jinak se zítra komukoli druhému může stát to, co potkalo českého krále papež bude snímat přísahy poslušnosti z poddaných a světská vláda bude bezmocná. Novou diplomatickou ofenzívou Praha opět aktivně zasahovala do celoevropské politiky. Obdobnou roli měla okružní cesta po Evropě, na niž Jiří z Poděbrad poslal družinu vedenou Lvem z Rožmitálu a Blatné. O tom, jak tato cesta proběhla, máme podrobné informace. Jedním z účastníků výpravy byl totiž Václav Šašek z Bířkova, který ve svém cestopise podal o úspěchu tohoto poselstva podrobnou zprávu. Cestopis se jmenuje Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a Blatné z Čech až na konec světa. Současní čtenáři tento cestopis znají spíš z převypravování Aloise Jiráska, jež bylo vydáno pod zjednodušeným názvem Z Čech až na konec světa. Obě výše uvedené aktivity směřovaly k posílení mezinárodního postavení českého království. Pokud se týká domácích poměrů, činnost Zelenohorské jednoty nepředstavovala zatím vážný problém. Pokud by to situace vyžadovala, mohl Jiří klidně tuto opozici zlikvidovat sám bez pomoci zemské hotovosti. Vždyť měl k dispozici třicet tisíc vlastních vojáků a kromě Pražského hradu se mohl bránit ještě v dalších 72 hradech, 46 opevněných městech a v několika desítkách tvrzí. Kromě toho jednota zatím bojovou činnost nevyvíjela. Boje mezi Zelenohorskou jednotou a králem vypukly až v roce 1467. Jiří však oblehl dvanáct hradů, jež patřily představitelům Zelenohorské jednoty, a ta se dostala do úzkých. Diplomat Jiří toho však bohužel nevyužil k její definitivní porážce, ale vyjednával o kompromisu. Zelenohorská jednota však příměří využila k další zradě nabídla český trůn římskému císaři Friedrichovi. Ten k Jiřího údivu neodmítl, a proto byl český král nucen poslat do Rakouska trestnou výpravu. V jejím čele stál Viktorin z Poděbrad, jeden z králových synů. U Štokeravy se však dostal do úzkých a musel mu přispět na pomoc jeho bratr Jindřich. Osudové bylo, že vpád do Rakouska poskytl zároveň uherskému králi Matyášovi záminku, aby zasáhl do boje. Poslal císaři do Rakouska na pomoc dvanáct tisíc pěšáků a sám se ještě s větší armádou vypravil do Čech, jak už dávno předtím tajně přislíbil papeži. Matyášův útok znovu povzbudil k činnosti Zelenohorskou jednotu. Proti Jiřímu se zároveň začali bouřit Slezané a na Matyášovu stranu přešly také celé jižní Čechy. Počátkem roku 1468 se situace ještě zkomplikovala, neboť Jiří začínal mít problémy se zemskou hotovostí. Ta se totiž stavěla jen na období - 5 -
několika týdnů, směla působit jen uvnitř státního území a finančními prostředky přidělenými na vydržování vojska mohl král disponovat jen se souhlasem stavů, což v kritických momentech, jako byl třeba ten z roku 1467, podvazovalo královy rozhodovací pravomoci. Proto, když to nevypadalo, že brzy dojde k rozhodující bitvě, na niž Jiří čekal, protože věděl, že jeho vojsko kryté vozovou hradbou by jistě zvítězilo, a jíž se Matyáš ze stejného důvodu vyhýbal, odešel Jiří se svým vojskem z Moravy do Čech, blíž Praze, kde se mohlo rozhodnout o dalším financování hotovosti. Matyáš se pak snažil obsadit Moravu, což se mu docela dařilo, i když některá místa se obsazení bránila (Uherské Hradiště, Špilberk, klášter Hradisko u Olomouce). Proti Matyášovi se postavili i někteří moravští páni se svým vojskem - například Ctibor Tovačovský z Cimburka či Jiří Tunkl ze Zábřehu. Jiří z Poděbrad se zemskou hotovostí se při svém postupu do Čech zastavil u Třebíče, kde vytvořil druhou strategickou linii. Velení u Třebíče svěřil opět svému synovi Viktorinovi. Ten se opět - jako už několikrát - nechal přelstít a zatlačit i se svým vojskem do třebíčského kláštera. Odtud ho vysvobodil - stejně jako dříve - opět teprve jeho bratr Jindřich. Situace se dále zhoršovala. V roce 1469 přišel Jiří o všechny opěrné body na Moravě. V zoufalé situaci se obrátil s prosbou o pomoc na Jagellonce. Výměnou za tuto pomoc se zřekl nástupnictví svých synů a nabídl český trůn Jagelloncům. Než ale Jagellonci stačili zasáhnout, kolo štěstěny otočilo válečné události opět v Jiřího prospěch. Protože Jiří byl se svou hotovostí už kousek od Prahy, což Matyáš nemohl potřebovat (Jiří mohl v Praze získat další peníze na financování hotovosti, lépe placená armáda lépe bojuje), rozhodl se tomu zabránit. Zamířil se svým vojskem z Brna rovnou na Čáslav - tuto vzdálenost Uhři urazili za pouhých šest dnů. A zde - u Vilémova v Železných horách - se Jiřímu podařilo Matyáše obklíčit. Bohužel nevyužil této příležitosti k tomu, aby ho zničil. Začal opět vyjednávat. Sešel se s Matyášem o samotě k několikahodinovému vyjednávání ve vsi Ouhrově a po tomto vyjednávání Uhry z obklíčení propustil. Uvěřil Matyášovým slibům, že pomůže Jiřímu urovnat spory s Římem, a neuvědomil si, že "kacíři", za něhož byl sám prohlášen, je možno naslibovat cokoli, že totiž před bohem takové sliby ztrácejí platnost. V dubnu pak proběhla kousek od Olomouce mírová jednání. Na jejich základě byl 1. května oficiálně vyhlášen klid zbraní. Ovšem už 3. května se Matyáš nechal v olomouckém biskupském kostele představiteli Zelenohorské jednoty zvolit za českého krále. Po této věrolomnosti byly v červenci 1469 boje obnoveny. Tentokrát měl však Jiří od začátku převahu. Na jeho stranu se přidávali i prostí lidé, neboť krutosti páchané uherskými vojáky je motivovaly k boji za českého krále. Uhři například praktikovaly zvláštní způsob popravy narážením na kůl tento bolestivý způsob smrti se od této války začal v Čechách nazývat uherským. Dalším příkladem je masakr, jenž se odehrál u Hodonína. Tady srbský oddíl zajal českou špízovací jednotku, povraždil ji a hlavy 585 Čechů pak použili jako střelivo do těžkých praků. Uprostřed bojů, jež se pro českého krále vyvíjely velmi nadějně, však Jiří onemocněl. Na počátku roku 1471 se otok nohou, jímž trpěl už léta, začal zvětšovat. Postupoval vzhůru a zachvátil i trup. O masopustu se sice ještě konala svatba Kateřiny Saské s Hynkem Poděbradským (králův syn), avšak už 22. března 1471 Jiří z Poděbrad umírá. Bylo mu teprve padesát jedna let. Zhruba týden nato (27. května 1471) čeští stavové na sněmu v Kutné Hoře zvolili podle přání zesnulého Jiřího českým králem patnáctiletého syna polského krále Kazimíra Vladislava (II.) Jagellonského. Vladislav Jagellonský byl pravnukem císaře Zikmunda. Byl to hezký mladý muž, příjemný společník, měkký a přívětivý člověk. V Čechách mu říkali král Dobře, neboť nic neřešil, na sněmech pospával, a když už někoho - 6 -
přijal při audienci, nejradši všechno jen odkýval a svůj souhlas vyjadřoval latinským slovem bene, tj. dobře. Poměrně dlouhá doba jeho vlády (vládl v Čechách až do svých šedesáti let je tedy třetím nejdéle vládnoucím českým panovníkem) začíná dvojvládím, neboť ještě než došlo k jeho vlastní korunovaci, nechal se 29. května 1471 v Jihlavě českým králem korunovat Matyáš. Teprve o více než čtrnáct dní později byl slavnostně prohlášen českým panovníkem Vladislav. Téhož dne také složil panovnický slib slíbil všechno, co Češi žádali, i když musel vědět, že to nebude moci splnit. 22. srpna pak proběhla jeho korunovace ve Svatovítském chrámu. V září téhož roku se stal papežem Sixtus IV. (budovatel Sixtinské kaple), který Vladislava dal do klatby a přikázal Čechům, aby jako svého krále poslouchali Matyáše (tento výnos byl zrušen až roku 1487, kdy kurie přiznala Vladislavovi královský titul). Matyáš však už neměl sílu tuto svěřenou moc v celém státě prosadit. Ani Vladislav II. však neměl tolik sil, aby Matyášovo vojsko vyhnal z Moravy, a tak tahanice o trůn pokračovaly až do Matyášovy smrti v roce 1490. Jeho smrt nebyla nijak hrdinská sluha mu na jeho přání přinesl fíky, ty mu ale nechutnaly, proto se velmi rozčilil a to způsobilo záchvat mrtvice, který se mu stal osudným. Do jeho smrti ho ale v českém státě poslouchala nejen Morava, ale také Slezsko a Lužice, i když legálně králem vůbec nebyl, protože ho nezvolil zemský sněm. Po jeho smrti se Vladislav II. stal také uherským králem a přestěhoval se do Budína. Za více než pětadvacet let, kdy tam pobýval, zavítal do Čech jen třikrát. Za něho vládli páni. Už v době dvojvládí (1473) se konal zemský sněm v Benešově, na němž se rozhodlo, že do vyřešení situace budou veřejné věci v Čechách spravovat čtyři zemští ředitelé z řad vysoké české šlechty. Těmito řediteli se stali kníže minsterberský Hynek z Poděbrad, Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Riesenberka a Jan Zajíc z Házmburku. Obdobná situace byla na Moravě. Také zde sněm moravských stavů v Brně rozhodl o jmenování správců byli jimi Jindřich z Lipé, Jan z Pernštejna, Ctibor z Cimburka a Jiří Jičínský z Boskovic. Jednalo se o přechod moci z rukou krále do rukou stavů (panstvo, rytíři, měšťané). Zatímco za Jiřího stavy na zemských sněmech jen schvalovaly to, co určila královská kancelář, za Jagellonců (v období tzv. stavovského státu) to bylo naopak. Stavy rozhodly, král odsouhlasil. V roce 1479 byl učiněn pokus o ukončení dvojvládí, to se ale nezdařilo. Jednání se konalo v Olomouci a blízkých vesnicích a bylo dohodnuto pouze následující. Vladislavovi zůstala i nadále pouze vláda v Čechách, Matyáš pak vládl na Moravě, ve Slezsku a Lužici. Dále bylo řečeno, že kdyby Vladislav zemřel dříve než Matyáš, dostal by Matyáš i vládu v Čechách. Kdyby však Matyáš zemřel dříve než Vladislav, vrátily by se Morava, Slezsko a Lužice k Čechám. Stalo by se tak však až po vyplacení částky 400 000 zlatých, což by dnes odpovídalo asi sto milionům korun. Co nevyřešilo olomoucké jednání, vyřešilo se pak samo sebou jak už bylo výše řečeno smrtí Matyáše Korvína. V době vlády krále Vladislava II. nastal v zemi prudký hospodářský rozvoj rostlo především podnikání šlechty, jež ve velkém zakládala rybníky (ve srovnání s dnešními 22 000 jich tenkrát bylo v Čechách asi 78 000; nejznámějším rybníkářem této doby je Štěpánek Netolický), zavedla velkochov ovcí a věnovala se pivovarnictví. K této změně způsobu života, dříve naprosto nemyslitelné, ji donutily okolnosti. Zmenšilo se množství poddaných, tím pádem byly z renty v penězích získány menší částky, jež nestačily na přepychový život, jemuž šlechta uvykla, a tak se páni z touhy po penězích pustili do podnikání. I tady však byl nedostatek poddaných na závadu šlechta se o poddané přetahovala, ti se bouřili a situace se řešila tím, že postupně docházelo k znevolňování. Na konci jagellonské doby se poddaní mohli stěhovat jen tehdy, dostali-li od vrchnosti tzv. výhostní list. Ukázkou toho, - 7 -
jak se řešily podobné případy, je i známý příběh o Daliborovi z Kozojed. Dalibor z Kozojed byl synem purkrabího na zbožích Házmburků Aleše z Kozojed. O tom, že Dalibor byl už od mládí pěkný výlupek, svědčí i okolnost, že samotný jeho otec ho dal hned dvakrát pohnat před soud, protože syn ho okradl o majetek. Pak se jednou stalo, že Daliborově sousedovi Adamu Ploskovskému z Drahonic se vzbouřili poddaní a donutili ho k vydání glejtu o zrušení poddanství. Tito vzbouřenci se pak uchýlili k Daliborovi, který je ochotně přijal, ale zároveň si přivlastnil i Ploskovského pozemkový majetek, na kterém tito poddaní žili. Tento případ pak řešil zemský soud, jenž za tuto krádež odsoudil Dalibora k smrti. Ten pak byl vězněn na Pražském hradě ve věži, jež dnes nese jeho jméno Daliborka. S tímto případem samozřejmě souvisí i vznik přísloví, jak nouze naučila Dalibora housti jeho výklad, že Dalibor se ve vězení naučil hrát na housle, však není pravdivý. Húsle se ve středověku říkalo skřipci, tedy mučicímu nástroji, na kterém byli natahováni delikventi, aby vypovídali pravdu. A právě toto vypovídání pravdy po mučení bylo charakterizováno slovesem hústi. Daliborův příběh se stal podkladem pro libreto k jedné z oper Bedřicha Smetany. Josef Wenzig, autor libreta, však příběh poněkud změnil a učinil z Dalibora zastánce chudých a utiskovaných. Premiéra Smetanovy opery Dalibor se konala v roce 1868 u příležitosti položení základního kamene k Národnímu divadlu. Podnikání šlechty vedlo k hromadnému zakládání poddanských měst a posléze také ke sporům s měšťany měst královských, jež měla různá privilegia chránící podnikání jejich obyvatel a tato privilegia byla podnikáním šlechty narušována. Klasickým případem je spor o monopol na vaření piva na prodej. Ve středověku se vařilo husté ječné pivo a jeho spotřeba byla ještě vyšší než dnes. Výroba tohoto piva se právě koncentrovala do královských měst a byla chráněna tzv. várečným právem. Kromě toho si mnozí měšťané vařili podomácku pivo pro vlastní spotřebu, ale tato domácká výroba piva obyvatel královských měst nebyla předmětem sporu. Šlo především o pivo na prodej. Feudálové totiž zakazovali svým poddaným vařit podomácku pivo a museli ho povinně kupovat od feudálů. Tito poddaní ovšem mohli být také zákazníky královských měst. Takovýmto počínáním šlechty byl proto narušen monopol, jejž zaručovalo právo várečné, a následkem toho došlo ke sporům mezi šlechtou a městy. Tento spor trval velmi dlouho a byl definitivně uzavřen až v roce 1517. Kromě tohoto sporu o výrobu piva totiž šlechta usilovala také o zrušení práva měst zasedat na zemském sněmu. Spor skončil tzv. svatováclavskou smlouvou, jež dovolovala městům zasedat na zemském sněmu, na druhé straně však dovolovala šlechtě podnikat ve vaření piva. Na vyřešení tohoto sporu je nejlépe vidět, že rozhodující moc ve státě měla šlechta. V roce 1479 panská oligarchie přistoupila k právnímu zakotvení své moci. V tomto roce totiž královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy začal sepisovat novou ústavu. Byl to soubor privilegií, nálezů zemského soudu a sněmovních usnesení svědčících ve prospěch šlechty. Byl vydán v roce 1500 a je znám jako Vladislavské zřízení zemské. Šlechta zde prezentovala své právo na podnikání a pokusila se vyšachovat města ze zasedání zemského sněmu. Tento rozpor byl definitivně vyřešen až tzv. Svatováclavskou smlouvou, jak bylo řečeno už výše. Vraťme se však ještě k Vladislavskému zřízení zemskému. Tato ústava byla typickou ústavou pro tzv. stavovskou monarchii, jež u nás existovala právě v době jagellonské. Veškerá moc se soustřeďovala v rukou nejvyšších zemských úředníků, jež představovali orgán podobný dnešní vládě. Byli to nejvyšší purkrabí, hofmistr, maršálek, komorník, zemský sudí, nejvyšší kancléř, zemský písař, podkomoří, dva purkrabí karlštejnští a purkrabí kraje hradeckého. Už se blížíme ke konci výkladů o prvním jagellonském králi na - 8 -
českém trůně a ještě jsme nehovořili o jeho osobním životě. Už během dvojvládí se Vladislav II. chtěl oženit, a to s Barborou, vdovou po hlohovském knížeti Jindřichovi, když však přišla o majetek, vycouval a zůstal raději až do svých čtyřiceti šesti let svobodný. Teprve v roce 1502 se oženil, a to s Annou de Candal, hraběnkou de Foix, jež byla sestřenicí francouzského krále. Měli spolu dvě děti nejdříve se narodila princezna Anna, posléze syn, jemuž bylo dáno jméno Ludvík. Po tomto druhém porodu však Anna zemřela na horečku omladnic. Vladislav II. se po narození syna pochopitelně snažil co nejdříve mu zajistit nástupnictví, proto už v roce 1508 (to mu ještě nebyly ani dva roky) se Ludvík stal králem uherským a v roce 1509 (to mu ještě nebyly ani tři roky a těsně předtím prodělal neštovice) se stal králem českým. Kromě toho se v roce 1515 Vladislav II. sešel s císařem Maxmiliánem I. a sjednal s ním sňatkovou úmluvu. Podle ní se měla Anna Jagellonská provdat za Maxmiliánova vnuka arciknížete Ferdinanda, zatímco Ludvík se měl oženit s Marií Habsburskou, dcerou španělského krále Filipa II. A tak se také stalo. Rok po tomto ujednání (v roce 1516) Vladislav II. Jagellonský umírá. Protože tehdy devítiletý Ludvík nemohl ještě sám vládnout, stali se jeho poručníky císař Maxmilián a polský král Zikmund. Stejně jako jeho otec Vladislav, i Ludvík žil převážnou část svého života v Budíně. Do Čech přijel pouze jednou a strávil zde asi rok. Během této doby jmenoval správcem země Karla Minsterberského, vnuka Jiřího z Poděbrad. Na své mládí si počínal celkem obratně a vzbudil naděje, že dá věci zase do pořádku, avšak Evropa v té době řešila už jiný problém. Sílilo turecké nebezpečí. Papež vyzýval k boji proti nevěřícím, ale evropští feudálové se k věci stavěli liknavě. Přitom Ludvíkových Uher se celý problém dotýkal nejvíce. Stotisícová armáda Turků pod vedením sultána Solimana II. se od Bosporu dávno přesunula až k Bělehradu a dobyla pevnost Petrovaradín, zatímco Uhři ještě rekvírovali zlato v kostelích, aby mohli koupit vojáky. Rozhodující bitva u Moháče se odehrála 29. srpna 1526. Turecké armádě, jejíž okamžitá útočná síla mohla představovat 55 000 mužů ve zbrani, se jako hráz postavilo 20 000, možná 25000 křesťanů (údaje v pramenech se různí). České kontingenty byly v té chvíli daleko na severu, přesunovaly se po trase mezi Györem a Stoličným Bělehradem (Székesfehérvár). K Moháči nedorazila ani mohutná ( 20 000 mužů?) armáda spojence a současně mocenského konkurenta Ludvíkova, sedmihradského vojvody Jana Zápolského. Vyprovokován názory svých velitelů, dal chlapec v královském brnění šílený rozkaz k čelné zteči jízdy. Asi v devadesáti minutách bylo po všem. Turci Ludvíkovu armádu vyloženě převálcovali a jako povodeň se vzápětí vevalili do nitra země. Honosná zbroj posloužila českému a uherskému králi Ludvíkovi jenom jako dočasná rakev: za okolností nikdy blíže neobjasněných ho stáhla do moháčské bažiny Zdrcující zpráva z bojiště vyvolala v Budíně evakuační psychózu. Královna Marie a s ní početná suita ujela až do Prešpurku. Turci se mezitím rozlili po celém pravobřežním Podunají, kolem Blatenského jezera, do čtrnácti dnů okupovali Budín i protější Pešť a vyplenili Ostřihom. Ale na trvalé obsazení území zatím nemysleli, výprava byla pouhým plenivým nájezdem. Do listopadu 1526 se zase vytratili. V patách za ustupujícími Turky se na moháčské bitevní pole vkrádaly poslové královny v čele se slezským rytířem Oldřichem Cetrycem, snad jediným očitým svědkem Ludvíkova neštěstí. Pátrání po ostatcích mrtvého krále bylo úspěšné. Jeho tělo bylo vyproštěno, převezeno do Stoličného Bělehradu a 9. listopadu 1526, dva a půl měsíce po tragédii, pietně pohřbeno. Tryzna se stala poslední tečkou za pětapadesátiletou érou jagellonského panování v Čechách (a 36 lety v Uhrách), - 9 -
neboť v těch dnech už pražské vladařské křeslo náleželo novému majiteli Ferdinandu I. Habsburskému, manželi Ludvíkovy sestry Anny. - 10 -