Pátek 20. 12. 2013 / č. 51 / samostatně neprodejné Jak jsem potkal svoji hvězdu
Obsah S výtvarníkem Petrem Niklem o Vánocích, pohádkách v šuplíku a rande v lese. Suchý, Třeštíková, Jiřičná a další virtuální vyprávějí, jak potkaly svou hvězdu. Genialita mše. Čím může být mše svatá užitečná i nevěřícím. Moje virtuální dcera Dita P. + Program TV na celý týden se sloupky osobností: Kačer Zaoralová Bednářová Bosák Štindl Špátová
editorial Štěstí potřebuju, ale jiná věc je, co bych z něho stvořil? To bych ho radši žil. I mé groteskní a nonsensové texty vznikají z potřeby léčby. Petr Nikl v rozhovoru na str. 6 PÁTEK LIDOVé NOVINy A nakonec došlo i na vanilkové rohlíčky. Tohle vydání magazínu Pátek LN, jak jste si jistě už všimli, je totiž od začátku do konce vánoční. Naleznete v něm trochu o pohádkách výtvarníka Petra Nikla, příběhy o šťastných hvězdách sedmi reálných osobností a k tomu jedné virtuální, rozjímání nad tím, jaké výhody skýtá mše svatá i pro nevěřící, a vyprávění o tom, jak naše kolegyně Marcela Pecháčková pár dnů před Štědrým večerem na televizních obrazovkách vdává svoji dceru Ditu P. Na následujících stránkách možná najdete, že za všemi rohlíčky, stromečky a rituály v nevytopených kostelech se skrývá ještě něco víc. A to už si musíte objevit každý sám. Za celou redakci Pátku LN vám přeji příjemné svátky. A přidávám recept na vanilkové rohlíčky od Dity P. Vanilkové rohlíčky: 300 g dobré hladké mouky 200 g másla 100 g oloupaných, rozemletých mandlí 50 g cukru 2 žloutky moučkový a vanilkový cukr na obalování ještě teplých rohlíčků Uhněteme těsto, vytvarujeme rohlíčky a pečeme při 180 stupních několik minut. Vladan Šír vedoucí magazínu vladan.sir@lidovky.cz OBSAH 4 porota pátku 6 petr nikl Pohádky si psal do šuplíku Marcela Pecháčková 14 vánoční příběh Jak jsem potkal svoji hvězdu 22 očima filozofa Geniální mše svatá Alain de Botton 26 DENÍK DITY P. Moje virtuální dcera Marcela Pecháčková 30 fejeton Pro čistého kluka Marcela Pecháčková 31 TV program od 20. 12. do 1. 1. 2014 58 Křížovka Pátek, týdenní příloha LN. Šéfredaktor: István Léko. Ředitel redakce: Veselin Vačkov. Vedoucí magazínu: Vladan Šír. Grafik: Vladimír Dundr. Redakce: Marcela Pecháčková, Alena Plavcová, Magdalena Sodomková. Jazyková redakce: Petra Klimešová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. Ilustrace na titulu Tomski & Polanski 3
rozhovor PÁTEK LIDOVé NOVINy Petr Nikl Pohádky si psal do šuplíku Dokáže si hrát jako nikdo jiný a na právě zahájené výstavě si pohrává i s časem. Výtvarník Petr Nikl vypráví o tom, co se stane, až bude mít rande v lese, proč si jezdí do New Yorku odpočinout a jaké bývaly Vánoce v rodině, kde skoro každý žil uměním. Text: Marcela Pecháčková Foto: Michal Sváček Jen tak nenápadně se po posypané ploše pohybují mechanické předměty a samovolně kreslí cokoliv. Tentokrát i s tělem autora výstavy Hra s časem. 6 7
rozhovor Potřebuju všechno zkoumat jenom přes svou osobní zkušenost, vlastní zážitek a nezaujatý postoj. Z bodu nula. Taky máte rád ten krásný lesní hřbitov ve Zlíně? Vy ho znáte? Je kousek od filmových ateliérů Chodila jsem tam na rande. To se dělává, podpoří to sebevědomí. Živí mezi neživými. Já mám k tomu místu jiný vztah, půjdu tam na rande až v příštím životě. To nám ten rozhovor pěkně začíná... Vyrůstal jsem v rodině, která žila napřed v malém bytě a později v rodinném domku spolu s rodiči maminky, a kromě tatínka jsou na téhle výstavě všichni vyportrétováni. Maminka mnohokrát. Teď jsou v tom zvláštním lese. U paty krásného stromu. Maminka už od roku 1981, bylo jí tehdy necelých čtyřicet sedm let a mně dvacet jedna. A motiv chybění je součástí mé práce, ale rozhodně bych nechtěl, aby moje výstava Hra o čas působila nostalgicky. Pokud chci mluvit o čase, znamená to pro mě prozkoumávat minulost, abych mohl postihnout svou přítomnost. Budoucnost zobrazovat nemůžu a nechci si ji ani příliš představovat. Vracíte se za nimi na hřbitov? Ani ne, ale vedu s nimi neustále vnitřní rozhovor. V uplynulých třech letech jsme připravili putovní retrospektivu maminčiných hraček, doprovázenou mou výstavou, s názvem Dialog s maminkou, ve které jsem shrnul svou inspiraci maminčinými pracemi. Teď bych rád připravil výstavu tatínkovi, maloval obrazy, mezi nimiž jsem vyrůstal a které mě spolu s maminčinými hračkami fascinovaly. Vy jste hodně koncentrovaný na rodinu Snažím se pouze, jako všichni, dopátrat toho, odkud jsem přišel a co tu pohledávám Taky to souvisí s tím chyběním, trauma mě motivuje. Cítím, že se z něj při jeho zpracovávání vysvlékám. Většina mých výpovědí vzniká z přetlaku a traumat, tvoření je pro mne léčebným procesem. Klid, vyrovnanost, štěstí k tvorbě nepotřebujete? Štěstí potřebuju, ale jiná věc je, co bych PÁTEK LIDOVé NOVINy z něho stvořil. To bych ho radši žil. I mé groteskní a nonsensové texty vznikají z potřeby léčby. Třeba i řada písničkářů po revoluci skončila, když jim zmizel tlak společný nepřítel a vyšší, obecnější téma neměli. To jsem ale odbočil jinam. Nevadí, navážeme: vyhýbáte se politice, aktuálnímu problému, politickému postoji. Proč? To dělám zcela záměrně. Protože nechci spadnout do jakéhokoli typu agitace. Neříkám, že nemůžu projevit názor, někdy naopak musím, ale nechci to plést do oblasti tvoření, to je pro mě úplně jiná sféra. A namaloval byste billboard pro kampaň politické strany? Ne. Ale jednou jsem se zúčastnil apelativního mítinku na podporu Kaplického knihovny svým protestsongem Smějící se bestie jsou Češi, sebe ovšem nevyjímaje. Myslím si, že při výpovědi něčeho proti něčemu dochází vždy ke ztrátě tvůrčí svobody. Potřebuju všechno zkoumat jenom přes svou osobní zkušenost, vlastní zážitek a nezaujatý postoj. Z bodu nula. Chcete mi to popsat? Že se mohu dotknout objektivity jen přes vlastní subjektivní zkušenost. A že se můžu sám sobě kdykoli vysmát. Umělec si nemůže klást za cíl, že změní svět. Kdo jiný? Umělec může změnit jen sebe a mluvit jedině o své zkušenosti, protože jinou nemůže přebírat. Když se otevře a zprůhlední, zbaví se vlastních písečků a hranic, pak má šanci, že se dorozumí i s Japoncem, aniž by uměl japonsky, protože ta zkušenost je lidská, nikoli pražská, zlínská, česká nebo evropská. Ta skupinovost má taky smysl společný jazyk, kultura To ano, skupinová identita je potřebná, akorát nesmí předcházet tu lidskou. Už třetím rokem pobývám střídavě v New Yorku a užívám si jeho pestrost a kreativitu. Vy se cítíte dobře v New Yorku? New York je slepenec světa. Žádný nový návštěvník se tam od prvního okamžiku necítí cize. Jen je tam trochu rámus. Ale to je podobné, jako kdybyste od zurčivého potůčku přešla k oceánu. Oceán víc hučí, ale když jste u něj nějaký čas, zvyknete si a pak vám chybí. Když jsem se vrá- 8 9
210x285_LN_chcete_si_docist _51.indd 1 17.12.2013 16:36:05