Zbyněk Roček Zbyněk Roč~k 53 Netopýři Orlických hor a Podorlicka o výskytu netopýrů v Orlických horách a Podorlicku existuje zatím poměrně málo publikovaných údajů. Starší data o rozšíření z této oblasti zcela chybějí. V novější.době se zájem o 'netopýry poměrně zvýšil, což se promítlo i na výzkumu v Orlických horách. První souhrnnější práci o rozšíření těchto živočichů ve východních Čechách uveřejnil Sklenář (1969), který shrnul všechny dostupné publikované i -nepublíkované údaje z Orlických hor. Mimoto byly v několika případech zveřejněnyzprávy o zajímavějších nálezech jednotlivých druhů nebo jejich kosterních zbytků (př. Rybář, 1969). Poněkud lépe jsou zpracovány sousední oblasti: údaje o výskytu netopýrů v Krkonoších pocházejí již z konce minulého století a podobně je tomu i v případě Kralického Sněžníku, resp. Jeseníků. O.. rozsahu výzkumu fauny netopýrů v Orlických horách a v některých sousedních oblastech si lze udělat alespoň částečnou představu ze seznamu literatury, uvedeném na konci tohoto příspěvku. Způsob zjišťování výskytu je nejčastěji dvojí -.: přímé pozorování a rozbor vývržků. Přímé pozorování, což je prakticky návštěva letního sídla nebo zimoviště, je spojenozpravidla s okroužkováním pokud možno co největšího počtu jedinců z dané lokality. Organizátorem. tohoto kroužkování je kroužkovací stanice Mammalogícké sekce Společnosti Národního muzea v Praze. Každý... kroužek je označen nápisem N. muzeum Praha a číslem. Tímto kroužkováním se zjišťují jednak dlouhodobější (sezónní) i krátkodobější přelety netopýrů a jednak věrnost letním či zimním sídlům, změny věkovéhosložení populací apod. Nálezy uhynulých kroužkovaných netopýrů z Orlických hor a Podorlicka se hlásí Muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněžnounebo Východočeskémumuzeu v Par-
Orlické hory Podorlicko 6 54 dubicích. Ke zprávě o nálezu je nutno přiložit kroužek a stručně popsat okolnosti nálezu. Kromě přímého pozorování lze zjišťovat výskyt netopýrů i z vývržků sova dravců, kterých lze mnohdy na vhodných místech (půdy kostelů, věže, opuštěné zříceniny) nalézt velké množství. Vývržky obsahují úlomky kostí, z nichž některé (zvláště lebeční fragmenty) mohou sloužit k poměrně spolehlivému určení druhu. Pokud se týče biologie a vzhledu, jsou netopýři velmi svéraznou skupinou živočichů.jejich nejnápadnějšímznakem je přizpůsobení předních končetin k letu. Kostru křídla tvoří prodloužené články 2.-5. prstu. Mezi těmito kostmi, nohama a ocasem je natažena jemná létací blána. Zadní nohy s ostrými drápy jsou přizpůsobeny zavěšování na povrchové nerovnosti, takže netopýr v klidu visí hlavou dolů. První prst přední končetiny je rovněž opatřen drápem, takže pokud má netopýr křídla složena, může se dosti obratně pohybovat i po převislých stěnách. Nejběžnějším způsobem pohybu je však let. Netopýři se při něm orientují tzv. echolokací, což je v podstatě vydávání vysokých, pro člověka neslyšitelných tónů a zachycování jejich odrazu od okolních překážek sluchem. Sluch je tedy nejvíce vyvinutým smyslovým orgánem netopýrů, jak můžeme soudit i z velikosti ušních boltců většiny druhů. Naproti tomu zrak hraje jen velmi omezenou roli. Potravu tvoří většinou hmyz, takže netopýři se řadí mezi vysoce užitečné a chráněné živočichy. Žijí většinou ve společenstvech, tzv. koloniích, a za potravou vyletují obyčejně večer nebo v noci. Přes den jsou v úkrytech. Zimu přečkávají v inaktivním stavu, kdy jim teplota těla klesá na úroveň teploty prostředí. Shromažďujíse často ve velkých množstvích v podzemních prostorách, ve kterých je zaručen vyhovující teplotní režirri. Takováto místa se nazývají zimoviště. V oblasti Orlických hor jsou to hlavně sklepení větších budov, štoly, bunkry apod. Letní úkryty jsou velmi různorodé a jsou pro určité druhy do jisté míry charakteristické. U synantropních druhů (tj. takových, které jsou ve svém rozšíření vázány na lidská obydlí) jsou to půdy kostelů, zámků, štěrbiny mezi okenicemi, ve zdech atd. Jiné druhy se ukrývají v dutinách stromů nebo v mělkých jeskyních. Samice rodí jedno až dvě mláďata. Podrobnější údaje o biologii jednotlivých druhů, jsou uvedeny dále. l V Československu žije podle dosavadních poznatků 23 I druhů netopýrů, z čehož v Orlických horách a v Podorlicku bylo zjištěno nebo lze s jistotou předpokládat ị. 16 druhů. V následující části podávám přehled jednotlivých druhůs poznámkami o jejich vzhledu, rozlišovacích r --------_... I
znacích, výskytu a biologii. Údaje o morfologii jsou čerpány hlavně z práce Feríancové-Masárové a Hanáka (1965),. z malé části jsou založeny na popisu dokladového materiálu ze sbírek Muzea Orlických hor. Rovněž poznámky o biologii jsou z velké části převzaty z citované práce. Tělo tohoto netopýra je pokryto jemnou srstí světle hnědé barvy, jež u starších exemplářů má na hřbetě slabě šedý nádech. Mladší jedinci jsou na zádech tmavě šedohnědí. Naspodu těla je barva světlejší, u starších jedinců s nádechem do hněda, u mladších do šeda. V obličejové části je u všech vrápenců zvláštní blanitý výrůstek složitého tvaru a stavby. Od dalších dvou na území Ceskoslovensk a žijících druhů vrápenců, vrápence velkého a vrápence jižního, se liší zejména délkou předloktí (nejdelší kosti na přední končetině), jež je u tohoto druhu 35-42 mm (dospělé exempláře ostatních dvou uvedených druhů mají minimální délku předloktí 54 mm, resp. 45 mm). Délka předloktí je tedy u dospělých exemplářů celkem spolehlivý rozlišovací znak. V oblasti předhůří Orlických hor je vrápenec malý celkem běžným druhem, směrem do vyšších poloh však ubývá. To odpovídá jak údajům Součka (1970) ze sousední oblasti Jeseníků, tak závěrům Feriancové-Masárové a Hanáka (1965), kteří udávají všeobecně maximální výškovou hranici výskytu 800 m n. m. Sklenář (1969) udává letní kolonii z Častolovic, zimoviště z Opočna, Žamberka čl Dobrošova. Podle našich novějších zjištění byla letní kolonie na půdě bývalé chlapecké školy v Rychnově nad Kněžnou (dalšími kontrolami však již zjištěna nebyla), několik samců na půdě hospodářských budov zámku v Kostelci nad Orlicí (20. 7. 1972), větší kolonie samic s dosud nelétajícími mláďaty v jedné z věží kostela v Opočně (27. 7. 1972) a asi 15 kusová kolonie samců na půdě téhož kostela (27. 7. 1972). V zimě jsme nalezli přezimující jedince ve sklepě zámku v Rychnově nad Kněžnou (3. 2. 1971) a ve sklepě zámku v Novém Městě nad Metují (únor 1969). Na velkých zimovištích v horách (bunkry Hanička a Bouda) nalezen nebyl. Gaisler a Hanák (1972) uvádějí jako zimoviště ještě bunkry u Dobrošova a sklep zámku v Žamberku. Zbyněk Roček 55 1. Vrápenec malý Rhinolophus hipposideros (Bechsteín, 1800) Vrápenec velký je z Čech uváděn pouze staršími autory. Novětší nález je podle Hanáka (1962) od Karlštejna, Souček (1970) zjistil jednoho zimujícího samce ve sklepení zámku Velké Losiny u Šumperka. Je možné, že ojedinělé exempláře by mohly zalétnout k přezimování i do nižších poloh našeho regionu. Vrápenec jižní nebyl dosud v Čechách zjištěn. I
Orlické hory Podorlicko 6 56 Biologii tohoto netopýra u nás zpracoval podrobně Gaisler (1963a, 1963b). Všeobecně lze říci, že v létě samice tohoto druhu tvoří početnější kolonie (do 100 ks), samci žijí v tomto období jednotlivě nebo v menších skupinkách odděleně od samic. Dávají přednost teplým půdám kostelů a zámků. Někdy jsou kolonie samců a samic na opačných koncích téže půdy (viz nález z Opočna), tedy prostorově nepatrně odděleny. Zimují jednotlivě nebo ve větších koloniích, většinou ve vhodných sklepních prostorách, s tělem zabaleným do létacích blan. Zimoviště bývá někdy ve sklepě téže budovy, na jejíž půdě je letní sídlo. Přelety mezi letními sídly a zimovišti jsou ve srovnání s některými jinými druhy netopýrů poměrně nepatrné (kroužkováním byly.zjištěny jen výjimečně delší přelety než 35 km ~ Feriancová-Masárová a Hanák, 1965). Samice rodí v červnu jedno, zřídka dvě mláďata, která se poměrně dlouhou dobu přidržují srsti na těle matky. Ta s nimi takto vyletuje i na noční lov. 2. vousatý Myotis mystacinus (KubI, 1819) Zbarvení těla tohoto druhu je velmi variabilní. Obecně lze říci,že staré exempláře jsou na hřbetě hnědé, někdy s bledým nádechem do zlatová. Mladí jedinci jsou vždy tmavší. Spodní část těla je světlejší než hřbetní strana. Boltce a létací blány jsou tmavě šedé až černé. Důležité určovací znaky jsou uvedeny v klíči Feriancové-Masárové a Hanáka (1965). Sklenář (1969) považuje tohoto netopýra v naší oblasti za nepříliš hojného. Ze zimního období jej uvádí z Dobrošova a z bunkru Hanička u Rokytnice v Orl. horách. Jako jediný letní nález udává Běleč u Hradce Králové. Naproti tomu Souček (1970) uvádí letní i zimní nálezy z Jeseníků, Hepner (1954) dokonce tvrdí, že netopýr vousatý je na Šternbersku (severní Morava) v okolí vesnic jedním z nejhojnějších druhů. Z letního období tedy není dosud doklad o výskytu tohoto druhu v Orlických horách a Podorlicku (nepočítáme-li ovšem Sklenářem udávaný nález z Bělče, která však již leží mimo hranice našeho regionu). Všechny naše nálezy jsou ze zimního období - štola u Orlického Záhoří (5. 2. 1971; 2. 2. 1972), bunkry Hanička (2. 2. 1972) a bunkr Bouda u Suchého vrchu (9. 2. 1971). Doklady jsou ve sbírkách Muzea Orlických hor. Ve shodě se Sklenářem (1969) lze tedy předpokládat podle situace v sousedních oblastech hojnější výskyt i u nás. Biologie netopýra vousatého se v hlavních rysech podobá biologii ostatních druhů. V letním období žijí samci a samice odděleně- samice v malých koloniích, samci jed-
notlivě. Na zimoviště přilétají již začátkem října a setrvávají na něm až do dubna. Zimují jednotlivě,zřídka v malých skupinkách. Podle Feriancově-Masárověa Hanáka vyhledává tento druh zejména kraje s dostatkem vody (rybničnaté oblasti) a lesní oblasti středních a vyšších poloh. Lze jej najít ve štěrbinách mezi trámy, za starými obrazy, za okenicemi apod. Zimoviště jsou ve štolách a velkých bunkrech (viz výše), není však vyloučeno, že zimuje rovněž v bunkrech střední velikosti s podzemními prostorami, v nichž se alespoň částečně uchovává vhodný teplotní režim, neboť tento netopýr snáší dobře teploty i okolo O"C. Zbyněk Roček 57 Tento druh netopýra byl popsán teprve nedávno, dříve nebyl odlišován od netopýra vousatého. Na první pohled se obadr,uhy od sebe neliší, zbarvení je stejné. Hlavním rozlišovacím znakem je tvar a velikost penisu a penisové kosti. Výrazné rozdíly jsou však na lebce. Přehled rozli-, šovacích znaků obou druhů a jejich rozšíření v Československu podal Hanák (1971). Z uvedeného vyplývá, že i když byla oprávněnost existence M. brandti jako samostatného druhu jasně prokázána, nelze vždy v polních podmínkách tento druh bezpečně určit (platí to zejména pro samice). Delší dobu ještě potrvá, než budou nalezena bezpečná kritéria pro určování v terénu. V naší oblasti byl Myotis brandti nalezen jako přezimující subadultní samec v podzemních chodbách bunkru Bouda u Suchého vrchu (9. 2. 1971). Doklad je v Muzeu Orlických hor. Biologie tohoto druhu je dosud velmi málo známa, lze však předpokládat, že se nebude příliš lišit od biologie netopýra vousatého. 3. Brandtův Myotis brarulti (Eversmann, 1845) Na hřbetě je tento netopýr hnědočervený, na břišní straně šedožlutý s nádechem do rezava. Srst na hřbetě je v podstatě trojbarevná - na konci rezavá, uprostřed šedavá a při bázi téměř černá. Hlavními rozlišovacími znaky jsou: téměř pravoúhlý zářez do vnějšího okraje boltce a jemné, pouze' proti světlu pozorovatelné řídké brvy na okraji blány, která spojuje ocas se zadní končetinou (uropatágium). První netopýr tohoto druhu (samec) byl nalezen Sklenářem v bunkru Hanička 22. 1. 1965. Další nález (samice) byl uskutečněn 20. 3. 1969 posluchači přírodovědecké fa- 4. brvitý Myotis emarginatus (Geoffroy, 1806)
Orlické hory Podorlicko 6 58 kulty UK v Praze v bunkrech u Dobrošova. Třetí nález je z 2. 2. 1972 opět v bunkrech Hanička. Dokladový exemplář je uložen ve sbírkách Muzea Orlických hor. Všechny tyto nálezy jsou ze zimního období. Souček (1970) má však více nálezů z letního období z jižního úpatí Hrubého Jeseníku. Zmíněný autor nalezl dokonce na půdě zámku Velké Losiny asi 250 kusovou kolonii samic s mláďaty. Do hor tedy tento druh svým rozšířením nezasahuje, proniká pouze v omezené míře do horských údolí. To odpovídá tvrzení Feriancové-Masárové a Hanáka (1965), podle něhož je tento druh obyvatelem teplých biotopů, s výjimkou vrchovin. V zimním období se však vyskytuje příležitostně i na výše položených zimovištích. V naší oblasti je možné předpokládat celoroční výskyt, letní sídla však dosud nebyla zjištěna. Nejnověji se rozšířením tohoto druhu v Československu zabýval Horáček (1971). Podle výše uvedeného mohou samice tohoto druhu netopýra tvořit v letním období více než 200 kusové kolonie. Samci v tomtéž období žijí jednotlivě. Při zimování jsou samci i samice nacházeni rovněž jednotlivě, jen výjimečně je více jedinců pohromadě. Letními úkryty bývají zpravidla půdy budov, zimní úkryty jsou ve štolách, jeskyních a velkých bunkrech. 5. řasnatý Myotis nattereri (Kuhl, 1818) Na svrchní straně těla je hnědočervené až světle rezavé zbarvení, naspodu je barva bílá až šedobílá. Chlupy mají dvojí barvu: při bázi jsou černé, na konci bílé. Na okraji blány, která spojuje ocas se zadní končetinou (uropatágium) jsou nápadně dlouhé husté brvy, hustší a delší než u netopýra brvitého. Podle Feriancové-Masárové a Hanáka (1965) je v rybničnatých krajích Čech běžný. V našem regionu se vyskytuje rovněž, avšak v níže položených oblastech a v blízkosti rybníků. Na to je možno usuzovat ze zprávy Gaislerovy (1956), který uvádí letní kolonii tohoto druhu od Petrovic u Třebechovic pod Orebem v tunelu železničního přejezdu. Jako přezimující nebyl u nás dosud nalezen. Lze jej tedy považovat u nás za poměrně vzácného. Letní úkryty netopýrů tohoto druhu představují většinou půdy osamělých stavení. Jak je však vidno z citovaného Gaislerova údaje, vyhledává i úkryty často odlišného charakteru.zimovišti jsou nejrůznější podzemní prostory. Letní kolonie samic jsou maximálně 30 kusové, samci ž~jí jednotlivě. Jinak se biologie těchto netopýrů příliš neliší od většiny ostatních druhů.
Barva hřbetu je světle hnědošedá s mírně rezavým nádechem, na břiše je šedobílá. Tento druh se vyznačuje nápadně dlouhými boltci (které jsou však kratší než u netopýra dlouhouchého a netopýra ušatého - viz dále). Nejspolehlivějším určovacím postupem je však důkladné proměření jednotlivých tělesných proporcí. Charakteristické rozměry jsou přehledně uvedeny v citované práci Feriancové-Masárové a Hanáka. Sklenář (1969) charakterizuje tohoto netopýra jako poměrně vzácného v naší oblasti. Dosud nebyl uskutečněn žádný nález v letním období. Oba naše nálezy pocházejí ze zimovišť: štola u Orlického Záhoří (5. 2. 1971, samec uložen ve sbírkách Muzea Orlických hor) a bunkr Hanička (2. 2. 1972 - uložen ve sbírkách Východočeského muzea v Pardubicích). Podobný charakter přezimování byl pozorován i v Krkonoších (Sklenář, 1969). Rovněž Souček (1970) má z Jeseníků pouze zimní nálezy. Tento autor však nalezl při kontrole ptačích budek 2 samce (jednotlivě) i v letním období u Zábřehu, tedy v oblasti, sousedící jihovýchodním směrem s Orlickými horami. Hepner (1954) nalezl na Šternbersku dvě kolonie v dutých stromech. Je možno tedy souhlasit se Součkovým názorem, že se tento druh jeví jako vzácný díky nesnadnosti kontroly letních úkrytů. Podle literárních údajů je zřejmé, že netopýr velkouchý dává přednost lesnatým oblastem nížin a středních poloh. Letní úkryty představují dutiny stromů, ptačí budky, štěrbiny mezi hranicemi složeného dříví v lese apod. Zimují jednotlivě v nejrůznějších podzemních prostorách (štoly, jeskyně, velké bunkry). Podobně jako u jiných druhů tvoří samice v létě malé kolonie, samci žijí po celý rok jednotlivě. Ekologie tohoto druhu je dosud velmi málo zpracována. 6. Netopý:r velkouchý Myotis bechsteini (I{uhl, 1818).. I Je to jeden z našich nejhojnějších a nejznámějších netopýrů. Zbarvení na hřbetě je šedohnědé, na břiše šedobílé. Každý chlup je při bázi hnědočerný,na konci světlý. Boltce a létací blány jsou světle šedohnědé. Jeto náš největší netopýr - délka nejdelší kosti na křídle (předloktí) je 60-70 mm. Jak již bylo řečeno, v letním období je to jeden z nejhojnějších druhů. Početné kolonie samic jsou v létě na každé vhodné půdě a zjištění výskytu je proto poměrně snadné. Letní kolonii samic uvádí Sklenář (1969) z Častolovic. Kromě této kolonie (jejíž existence však nebyla při našich kroužkovacích akcích znovu potvrzena) jsme našli v poslední době velké kolonie na půdě kostela 7. velký Myotis myotís (Borkhausen, 1797)
Orlické hory Podorlicko 6 60 sv. Havla v Rychnově nad Kněžnou a na půdách zámků v Černíkovicích a Kostelci nad Orlicí. Toto jsou však víceméně náhodné nálezy; je jisté, že podobných kolonií je zvláště v podhůří Orlických hor mnohem více. Jednotlivé samce z letního období uvádí Sklenář z Deštné. My jsme nacházeli málo početné kolonie samců na věžích kostelův Solnici, Chlenech (jihovýchodně od Kostelce nad Orlicí) a Homoli (severně od Chocně). Na zimovištích je méně hojným, avšak konstantním druhem. Např. ze 130 exemplářů odchycených 2. 2. 1972 v bunkrech Hanička byli pouze 3 netopýři velcí. To ostře kontrastuje s intenzitou výskytu v letním období. Další zimoviště jsme zjistili ve štole u Orlického Záhoří, v bunkrech Bouda u Suchého vrchu, ve štole nad Skuhrovem-nad Bělou a ve štole v údolí Zdobnice u Popelova. Gaisler a Hanák (1972) jej uvádějí z bunkrů u Dobrošova (okr. Náchod). Podle dosavadních kusých údajů lze tedy konstatovat, že netopýr velký je rozšířen po celém území Orlických hor a Podorlicka. Chybí snad pouze ve vrcholových partiích, ačkoliv proniká poměrně vysoko do obydlených horských údolí (viz Sklenářův nález v Deštné). Vzhledem k tomu, že je tento netopýr jeden z nejhojnějších a že vyhledává úkryty poblíž lidských obydlí, je jeho způsob života poměrně dobře znám. Letní kolonie samic jsou někdy velmi početné - Feriancová-Masárová a Hanák (1965) uvádějí -až 2000 kusů. U nás jsme našli kolonie nejvíce 200 kusové. Bývají v nejvyšších prostorách půdypod hřebenem střechy, ale často se během léta přemisťují. Tak např. pří kontrole kolonie na půdě zámku v Kostelci nad Orlicí 21. a 22. 7. 1972 jsme našli tuto kolonii v jednom z bočních přístavků půdy; při opětovné náhodné kontrole o tři týdny později byla celá kolonie na stěně komína. Samci žijí přes léto buď jednotlivě nebo v malých koloniích (do 10 kusů) pod střechami kostelních věží, často v blízkosti kolonie samic. Netvoří však kompaktní kolonii, jsou nacházeni jednotlivě ve štěrbinách mezi trámy. Letní sídla se nemění po řadu let a k jejich opuštění dochází zpravidla po rušivém zásahu (oprava střechy apod.). Zajímavé je, že může docházet ik výměně jediriců mezi sousedními koloniemi. Zimoviště leží zpravidla nedaleko letních sídlišť. Kroužkováním však byla zjištěna vzdálenost mezi těmito místy až 260 km. Tento výjimečný případ byl patrně způsoben tím, že v okolí letního sídla nebylo vhodné zimoviště..1
vodní je na zádech tmavohnědý, na břišní straně je zbarven šedobíle až šedohnědě. Důležitými rozlišovacími znaky je délka zvláštního výrůstku na zadní noze '-(ostruha), na niž se upíná blána, spojující ocas se zadní končetinou. Kromě toho je důležité připojení křfdelní létací blány k zadní končetině a relativní délka zvláštního výrůstku v uchu, tzv. trágu. K určování se však doperučuje použití dobrého určovacího klíče po předchozím studiu morfologie netopýrů, Ačkoliv Feriancová-Masárováa Hanák (1965) považují netopýra vodního za běžný druh po celém území Čech, nebyl u nás v letním období nalezen. Sklenář (1969) uvádí ojedinělý nález z Pardubicka (okolí Bohdanče), většinu ostatních údajů má ze zimního období. To by celkem opravňovalo k tvrzení, že je tento druh vázán dosti striktně na rybničnaté oblasti. V našem regionu lze tedy předpokládat pouze nehojný výskyt. Rovněž na zimovištích se vyskytuje vzácně - našli jsme jej pouze 17. 1. 1972 ve štole u Orlického Záhoří. Další příklad přezimování uvádí Sklenář ze štol u Hronova. Patrně stejnou lo~ kalitu uvádějí v seznamu vlastních nálezů Gaisler a Hanák (1972). Několik případů přezimování z nejbližších sousedních oblastí uvádí Sklenář (1969) - Krkonoše (Her:" Iíkovice, Černý důl, Velká Úpa) a Souček (1970), který uvádí pouze ojedinělá přezimování z Jeseníků. Protože tento druh se v létě vyskytuje v nejrůznějších úkrytech, často velmi nenápadných, je plánovitý průzkum rozšíření prakticky neproveditelný a jsme odkázáni pouze na náhodné nálezy. Zatím tedy nelze s jistotou posoudit, o jak hojný- druh ve skutečnosti jde. Za letní úkryty slouží zejména dutiny stromů, pukliny zdí, půdy, kamenné mostky, za zímní pak jeskyně a staré štoly. Zimují jednotlivě, v létě však samice tvoří dosti početné kolonie (60-200 kusové). Kroužkováním byl na území Československa zjištěn nejdelší přelet mezi zimovištěm a letním sídlem 36 km. 8. vodní Jj/lyotist daubentoni (Rubl, 1819) Zbarvení tohoto netopýra je na hřbetě hnědočerné. J ednotlivé chlupy mají bělavé konce, což dodává srsti slabě stříbrošedý nádech. Jeto charakteristický určovací znak tohoto druhu. Boltce a létací blány jsou tmavohnědé. Od vzhledově podobných netopýrů rodu Eptesicus (viz dále) se liší mimo zmíněného znaku ještě rozdíly ve tvaru lebky a dalšími, při zběžném pozorování lehce přehlédnutelnými znaky. V naší oblasti dosud nebyl nalezen. Pouze Rybář (1969) uvádí nález lebky tohoto druhu ve vývržcích sovy pálené 9. tmavý Vespertilio murinus (Natterer in Kuhl, 1819)
Orlické hory Podorlicko 6 62 v zámku v Častolovicích. Z Krkonoš je znám pouze starý údaj Paxů.v (1925) - nález na Luční boudě. Souček (1970) jej nalezl u osady Krásné v Hrubém Jeseníku a počítá jej ke stálým druhům v CHKO Jeseníky. Charakter tohoto nálezu může být příkladem, jak obtížné je zjišťování letních úkrytů tohoto druhu - zmíněný netopýr se ukrýval pod deskou u stěny samoty v lese. Je možné, že pro tuto svoji nenápadnost uniká pozornosti, avšak přesto nebude asi hojný. Podle Feriancové-Masárové a Hanáka (1965) je netopýr tmavý vázán ve svém výskytu na hornaté oblasti středních a vyšších poloh. Vyskytuje se i v osadách a větších městech. Letní úkryty jsou velmi rozmanitého charakteru (dutiny stromů, dřevěné obložení stěn, došky, půdy apod.). Zimuje obdobně jako jiné druhy ve starých štolách, jeskyních a sklepech. Samice tvoří v létě malé kolonie (do 30 kusů), samci žijí samotářsky nebo, podle citovaných autorů, mohou rovněž tvořit malé kolonie (rovněž do 30 kusů). 10. severní Eptesicus niissoni (Keyserlmg et Blasius, 1839) severní má srst na svrchní straně těla černohnědou. Konečky chlupů jsou však zlatožluté, takže celkově má zbarvení na hřbetě nádech do zlatova, což je i jedním z určovacích znaků tohoto druhu. Břišní strana je světlejší s ostrým přechodem do barvy hřbetu. Boltce a létací blány jsou tmavohnědé až skoro černé. Sklenář (1969) považuje tohoto netopýra u nás poměrně za vzácného. Jediný letní nález z naší oblasti udává Hanák (1959) od Brandýsa nad Orlicí (květen 1927 -..:.. Doležal). Je to dosud jediný letní nález na celém území východních Čech. Poměrně hojnější (ve srovnání s letními výskyty) je v zimě. Sklenář ve své citované práci uvádí zimoviště v bunkrech u Dobrošova a na Haničce (viz též Gaisler a Hanák, 1972). Bunkr Hanička je dokonce považován za největší zimoviště tohoto druhu v Čechách. Dalšími zjištěnými zimovišti jsou bunkry Bouda u Suchého vrchu (9. 2. 1971) a štola u Orlického Záhoří (17. 1. 1972). Vyskytuje se tedy v relativně větším počtu téměř na všech zimovištích v Orlických horách. Souček (1970) má z Jeseníků 1 nález z letního období a 2 nálezy ze zimního období. Podle doposud zjištěných výskytů lze tedy konstatovat, že netopýr severní je obyvatelem vyšších poloh, řídčeji i středních (viz nález v Brandýse nad Orlicí). Zajímavé údaje z biologie netopýra severního přinášejí Feriancová-Masárová a Hanák (1965). Podle nich tito netopýři vyletují na lov ještě před úplným setměním a loví
na poměrně malé ploše (50-70m), přičemž proletují nad tímto územím stále po stejných drahách ve výšce asi 10-15 m. Samice tvoří v létě malé kolonie, samci žijí většinou samotářsky, Zbyněk Roček 63 Svrchní strana těla je tmavohnědá s nádechem do rezava. Boltce a létací blány jsou podobně jako u předcházejícího druhu zbarveny šedočerně. Od netopýra severního se však liší jednak větší velikostí těla (nejdelší kost na křídle - předloktí - má délku větší než 45 mm, u netopýra severního pod 45 mm), jednak zbarvením (srst na hřbetě je jednobarevná, bez nádechu do zlatova). Podle Sklenáře (1969) je u nás běžným druhem, ne však hojným. Ve sbírkách Muzea Orlických hor je jediný doklad z letního období (23. 8. 1956, Rychnov nad Kněžnou). Podle Sklenářových (1969) údajů z Pardubicka a Součkových (1970) z Jeseníku lze však předpokládat, že nebude chybět ani v Podorlicku. V nejvyšších partiích Orlických hor však patrně zcela chybí. V zimě byl zastižen v bunkrech Bouda u Suchého vrchu (9. 2, 1971) a v březnu 1972 byl nalezen dětmi mrtvý přímo v Rychnově nad Kněžnou. Je zajímavé, že nebyl ani jednou zastižen na zimovišti v bunkrech Hanička, ačkoliv bunkry na Boudě jsou svým charakterem velmi podobné. Podle Feriancové-Masárové a Hanáka (1965) je tento druh netopýra vázán na lidská obydlí. Samice se sdružují v létě do malých kolonií, které (podle Sklenáře) často žijí pohromadě s koloniemi samic netopýra velkého a vrápence malého. Brzy po výletu z úkrytu ještě za šera loví poměrně vysoko (ve výšce 10-30 m), za úplné tmy však loví těsně nad zemí. 11. pozdní Eptesicus serotinus (Schreber, 1774) Přestože se tento druh všeobecně pokládá za velmi hojný na všech vhodných biotopech (jimiž jsou lesy, parky a okolí rybníku v nížinách a předhůřích, kde mívá úkryty většinou v dutinách stromu), na území Podorlicka nebyl dosud zjištěn. Nejblíže od nás je uváděn z Pardubicka (Sklenář, 1969) a z Moravské Třebové (Remeš, 1927). Avšak vzhledem k tomu,že vhodné biotopy v Podorlicku jsou (např. u Týniště nad Orlicí), je vhodné zařadit stručnou informaci i o tomto druhu. Zbarvení je na hřbetní straně rezavé až hnědožluté, srst je nízká a hustá. Od ostatních druhu netopýrů jej lze rozeznat podle paličkovitého rozšíření konce trágu (zvláštního výrůstku v ušním boltci). Kolonie samic čítají v -létě 10-80 kusu a jsou ukryté 12. rezavý... Nyctalus noctula (Schreber, 1774)
Orlické hory Podorlicko 6 64 v dutinách stromů. Jejich umístění lze dobře poznat podle tmavě zbarveného ústí dutiny a podle charakteristického cvrčivého zvuku, který zintenzívní při poklepu na dutinu. rezavý je znám svými dlouhými přelety. V severních Čechách byl např. zjištěn exemplář, který byl kroužkován u Rigy (SSSR) - tedy ve vzdálenosti přes 1000 km. 13. hvfzdavýi- Pipistrellus pipistrellus (Schreber, 1774) Tento netopýr u nás nebyl zatím rovněž zastižen. Sklenář jej však uvádí jako "velice hojný druh v celých východních Čechách". Rovněž Feriancová-Masárová a Hanák (1965) jej považují za běžný druh v Čechách. Souček (1970) považuje netopýra hvízdavého za stálého obyvatele CHKO Jeseníky, přestože zjistil pouze 2 ex. v Šumperku. Tyto dohady objasní pouze další terénní výzkum, takže není vyloučeno, že bude zjištěn i v našem regionu. Proto zařazujeme stručnou informaci i o tomto druhu. Je to poměrně malý netopýr, nejdelší kost křídla (předloktí) je max. 33 mm dlouhá. Ocas vyčnívá z uropatágia (blány, která spojuje zadní končetinu s ocasem) max. 2 mm. Celkově je zbarvení těla hnědočerné, na břiše šedohnědé. Je to původně stromový druh, ukrývající se v dutinách, využívá však i lidská obydlí (úkryty za obrazy, za obložením stěn, ve štěrbinách zdí, za okenicemi, v ptačích budkách). Zimuje v podobných úkrytech a ve štolách, sklepech a jeskyních. V létě samice tvoří dosti početné (až 200 kusové) kolonie. V zimě tvoří obě pohlaví společnou kolonii - známá je kolonie, zimující za obrazy ve šternberském kostele (Hepner, 1954; Souček, 1970). Pozoruhodné jsou i dlouhé tahové cesty netopýra hvízdavého mezi letním sídlem a zimovištěm. 14. černý Barbastella barbastellus (Schreber, 1774) Na hřbetní i břišní straně je tento netopýr téměř černý. Srst na hřbetní straně je trojbarevná - u báze je tmavohnědá, střed je černý a na konci je šedobílá, což zapříčíňuje stříbřitý lesk srsti. Boltce jsou poměrně krátké, při bázi navzájem srostlé (celkem snadný a spolehlivý určovací znak). Ačkoliv Sklenář (1969) ještě píše, že nezná letní výskyt tohoto druhu v celých východních Čechách, je zřejmé, že toto tvrzení je založeno na dosud' nepatrných výsledcích průzkumu letních úkrytů. V roce 1972 byl v červnu nalezen 1 samec. pod došky osamělé stodoly v Kačerově. Poblíž tohoto místa byl v hranici dříví nalezen mrtvý samec, kroužkovaný 5. 2. 1971 ve štole u Orlického Zá-
Vrápenec velký (Rhinolophus jerrum-equinom) Foto Petr Vlasák N etopýr černý (Barbastella barbastellus) Foto Petr Vlasák
.J j
hoří á další samec byl nalezen na půdě kostela v Solnici. Letní kolonii samic se nám doposud nepodařilo zjistit. Na zimovištích je jedním z nejhojnějších netopýrů. V zimním období byl dosud zjištěn ve štole u Orlického Záhoří, V bunkrech Bouda.a Adam.. ve štole v údolí Zdobnice u Popelova, v bunkrech Hanička a V' bunkrech nad Mladkovem. Gaisler a Hanák (1972) uvádějí ještě bunkr v Sedloňově a bunkry u Dobrošova. V Orlických horách je tedy netopýr černý běžným druhem. Totéž konstatoval Souček (1970) pro oblast Jeseníků. Zajímavé budou výsledky letního odchytu většího počtu v zimě kroužkovaných jedinců. Prozatím je znám z Orlických hor pouze výše uvedený jediný případ přeletu ze zimoviště na letní sídlo c-: z Orlického Záhoří do Kačerova (asi 6,5 km). Mimo toby1 kroužkováním zjištěn poměrně pevný vztah k zimovišti. Příklady uvádí Sklenář (1969). Podle Feriancové-Masárovéa Hanáka (1965) tvoří samice v letním období kolonie střední velikosti (do 60 kusů), samci žijí jednotlivě. V zimě se shlukují nctopýřičerní do různě velkých smíšených kolonií nebo zimují jednotlivě. Ekologie tohoto druhu je však dosud málo známa. Zbyněk Roček 65 Rod Plecotus zahrnujedva velmi blízké druhy, které žijí u nás - netopýra ušatého (Plecotus auriius] a netopýra dlouhouchého (Plecotus austriacus). Rozdíly mezi oběma druhy jsou tak malé, že je zapotřebí delší praxe, než je možné v terénu oba druhy od sebe bezpečně odlišit. Při popisu se zmíníme jen o nejdůležitějších rozlišovacích znacích. ušatý je na zádech žlutohnědý až šedohnědý, na břišní straně je světlejší. Boltce jsou nápadně dlouhé. Trágus (blanitý výrůstek v boltci) je na konci průsvitný a nepigmentovaný. U netopýra dlouhouchého je však trágus na konci více nebo méně tmavý. Spolehlivějším určovacím znakem (i pro použití v terénu) je však poměrná velikost l.a 2. třenového zubu ve spodní čelisti u netopýra ušatého jsou oba zuby přibližně stejně vysoké, u netopýra dlouhouchého je druhý třenový zub ve spodní čelisti zřetelně nižší a slabší. Protože k definitivnímu rozlišení obou druhů došlo v poměrně nedávné době, jsou spolehlivé pouze novější údaje o rozšíření. I přes minimum potřebných dat lze konsta- 15. ušatý Plecotus auritus (Linnaeus, 1758) dlouhouchý (Plecotus austriacus) Foto Petr Vlasák
Orlické hory Podorlicko 6 66 tovat, že netopýr ušatý je u nás poměrně vzácnější než netopýr dlouhouchý. Sklenář (1969) a Gaisler a Hanák (1972) udávají pouze zimní nálezy z bunkrů Hanička a Dobrošov. Naproti tomu Souček (1970) považuje netopýra ušatého za nejrozšířenější druh v nižších a středních polohách CHKO Jeseníky. Letní výskyty jsou vázány na lidská sídla, zimoviště-jsou opět ve školách a bunkrech, avšak vždy blíže vchodu - snáší tedy dobře i nižší teploty. Samice tvoří v létě malé kolonie přibližnědo 20 kusů, samci žijí v tuto dobu jednotlivě. 16. dlouhouchý Plecotus austriacus (Fischer, 1829) Většina rozlišovacích znaků byla uvedena pri popisu vzhledu předchozího druhu. Zbarvení je šedé, vždy bez hnědavého nebo žlutavého nádechu. Břišní strana je opět světlejší. Sklenář (1969) považuje netopýra dlouhouchého za běžný druh po celém území východních Cech. Z Orlických hor však uvádí jen zimní nález z Rokytnice v OrL horách. V Krajském muzeu v Hradci Králové je doklad z bunkrů u Dobrošova (pádle Sklenáře, 1969). Gaisler (1956) uvádí nález Plecotus auritus od Petrovic u Třebechovic pod Orebem, Sklenář (1969) však tvrdí, že se jedná o P. austriacus. Gaisler a Hanák (1972) uvádějí zimoviště tohoto druhu z bunkrů Hanička a Dobrošov a ze sklepů zámků Náchod a Rychnov nad Kněžnou. Ve sbírkách Muzea Orlických hor je starší doklad ze Včelného u Rychnova na Kněžnou, novější údaje máme z Panské Habrové (květen 1969), ze štoly u Popelova (17. 1. 1972) a z bunkrů Adam (12. 3. 1971). Souček (1970) řadí netopýra dlouhouchého mezi řídké druhy netopýrů v Jeseníkách. Podle Feriancové-Masárové a Hanáka (1965) jsou oba druhy od sebe do určité míry ekologicky izolovány. Údaje o biologii těchto druhů jsou však zatím velmi kusé a k jejich rozšíření je zapotřebí dalšího studia. Uvedený přehled_má přispět pouze k povšechné představě o rozšíření a biologii našich netopýrů. V žádném případě nelze popisy jednotlivých druhů používat jako vodítka při určování. K tomu slouží především určovací klíč v práci Feriancové-Masárové a Hanáka (1965). Každý nález však ochotně určí i pracovníci Muzea Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou a Východočeského muzea v Pardubicích, kteří budou rovněž vděčni za jakoukoliv informaci o jednotlivých i hromadných výskytech. Cenu má jakýkoliv údaj, i ten, který se neodborníkovi na první pohled zdá bezcenný. Jedině za pomoci veřejnosti lze doplnit mezery v našich znalostech mnoha dosud málo známých druhů netopýrů.
Na závěr je nutno ještě připojit zmínku o ochraně těchto živočichů. Až příliš často se setkáváme s případy, kdy např. ve vypálené dutině vrby se najdou zuhelnatělé zbytky kolonie netopýrů, Avšak nejen přímé ničení, i neustálé ubývání vhodných úkrytů má za následek snižování stavů. Netopýři jsou velmi užiteční tím, že intenzívně hubí velké množství hmyzu. Jsou proto zařazeni mezi státem chráněné živočichy. Ochraně přírody se však většinou nepomůže příkazy, je nutné si především uvědomit nesmyslnost bezdůvodného ničení jakéhokoliv živočicha. Zbyněk Roček 67 Feriancová-Masárová, Z. Hanák, V. (1965): S'tavovce Slovenska IV, Cicavce. Bratislava: 332 pp. Gaisler, J. (1956): Faunistický přehled československých netopýrů. Ochrana přírody 11: 161-169. Gaisler, J. (1963a.): The ecology of Lesser Horseshoe Bat (Rhinolophus hipposideros Bechstein, 1800) in Czechoslovakia. Věstník Čs. zaol. spol. 17: 211-223. Gaisler, J. (1963b): Nacturnal actívity in the Lesser Horseshoe Bat, Rhinolophus hipposideros (Bechstein, 1800). Zool. listy 12: 293-300. Gaisler, J. a Hanák, V. (1972): Přehled netopýrů podzemních prostorů Čech. Práce a studie - přír. 4: 141-156. Hanák, V. (1959): K rozšíření netopýra severního (Eptesicus nilssoní) v Čechách. Sborník Severočes, mus. v Liberci, přír. vědy 10: 147-151. Hanák, V. (1962): Zpráva o nálezu vrápence velkého, Rhinolophus ferrumequinum (Schreber, 1774) a netopýra brvitého, Myotís emarginatus (Geoffroy, 1806) ve středních Čechách. Lynx 1: 21-22. Hanák, V. (1971): Myotís brandtí (Eversmann, 1845) (Vespertilionidae, Chiroptera) in der Tschechoslovakei. Věstník Čs. zaol. spol. 25: 175-185. Hepner, E. (1955): Několik poznámek o netopýrech Stermberska. Sborník Sluko A, I (1951-1953): 171-175. Horáček, I. (1971): K výskytu netopýra brvitého, Myotís emarginatus (Geoff'roy, 1806) v Čechách, Lynx, Mus. Nat. Praha, Series nova 12: 37-42. Pax, F. (1925): Wirbeltierfauna von Schlesien. Verl. Borntraeger, Berlin. Remeš, M; (1927): Savci Moravy a Slezska. Čas. Vlastivěd. spol. musejního v Olomouci 38, 1/4: 32-52. Rybář, P. (1969): Die Zweifarbige Fledermaus (Vesper'tilío murinus L.) und andere kleine Wirbeltiere in der Nahrung der Schleiereule (Tyto alba guttata Brehm) in Častolovice (Ostbóhmen). Zool. listy 18: 239-246., Sklenář, J. (1969): Poznámky k rozšíření netopýrů (Chiroptera) ve východních Čechách. Práce muz. Hradec Králové S. A 10: 79-87. Souček, J. (1970): Netopýři (Microchiroptera) chráněné krajinné oblasti Jeseníky (CHKO). Campanula 1: 29-47. Literatura