1

1

2 www.epika.cz

editorial editorial Vážení a milí čtenáři! Na prahu nového roku se obvykle plánuje, ale neuškodí ani malé ohlédnutí za etapou skončenou. Po volební valné hromadě odstartoval Jihočeský klub Obce spisovatelů se stejnou sestavou výboru, ale s novým předsedou Františkem Tylšarem, jemuž jsem po dlouhých letech ve funkci s radostí předala žezlo. Ani tato změna však neodklonila klub od trvalého záměru sdružovat spisovatele a příznivce literatury z regionu, pomáhat mladým a začínajícím autorům a podílet se na šíření povědomí o regionální literatuře a kultuře. V bilanci se pak loňský rok může pochlubit mnoha přínosnými akcemi, jako jsou autogramiády, knižní křty, besedy, přednášky, literární pořady apod. Ale také tradiční únorové setkání se slovenskými spisovateli, nedělní autorská čtení v Heydukově domě v Písku, oblíbené Zeyerovy Vodňany s udělováním Zeyerových hrnků za knižní počiny, předání již dvanácté Číše Petra Voka, která byla mým nejkrásnějším dárkem k loňským kulatinám, či prosincovou multiautogramiádu, při níž byla udělena tři nová ocenění. Za zmínku stojí i dvě literární soutěže pro mládež - o Jihočeskou žabku a Jihočeský úsměv, spolupráce s rozhlasem a dalšími kulturními složkami v regionu. Zapomenout bychom neměli ani na vydávání vysoce hodnoceného Literárního fóra, aktuálně vedené webové stránky nebo společný knižní projekt pohádek, jehož realizace byla přesunuta do tohoto roku. Nesporným kladem je i rozšíření kontaktů s jinými krajovými spisovatelskými středisky a hlavně chuť klubu stále svou činnost zkvalitňovat. Hanka Hosnedlová Literární fórum časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: redakce.forum@centrum.cz Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jiří Sivok, Vladimír Sulek 1

obsah Dění Hanka Hosnedlová Spisovatele a čtenáře spojují knihy... 4 Hanka Hosnedlová Fanfáry pro vítěze Jihočeského úsměvu... 5 Hanka Hosnedlová Místo pro inspiraci aneb Vlnna na vlnách... 6 Literatura František Tylšar Happening ve stanici i na trati... 14 František Tylšar Alena Vávrová... 15 Pavel Hrdlička Pavel Hrdlička, nar. 1942 v Praze... 16 Jiří Sivok Deset let v klubu... 17 Hanka Hosnedlová Život mezi knihami... 18 Hanka Hosnedlová Nové knihy... 20-24 Stanislava Bumbová Cesta domů - Richard Uher... 25 Miloslav Kál Český Kterak moudře doaktualizovat Senecu 12. díl... 26 Hanka Hosnedlová vzpomíná na velkého písniškáře Wabiho Daňka - více na straně 12. umění Hanka Hosnedlová V hlavní roli smích... 8 Hanka Hosnedlová Svět světla a stínu Bohuslavy Maříkové... 9 Hanka Hosnedlová Malé ohlédnutí za velkým písničkářem... 12 Bohuslava Maříková Fotodoprovod čísla.. 6, 7, 10, 11, 13, 19, 27, 28, 29, 39, 42, 43 František Tylšar Fotohumor... 44 Happeningový literární vlak do bavorského Hoffu Více na str. 14 2 www.epika.cz

obsah Autorská tvorba - próza Jan Bauer Mrtví se mstí... 28 Jindřich Malšínský Staňkovský Casanova... 28 Jaroslava Pixová Drátovna v obležení Němců i ledových ker... 30 Hanka Hosnedlová Mexické střípky... 31 František Tylšar Jak jsem se stal průvodčím... 32 Jindřich Malšínský Hastrmani v Jižních Čechách... 33 Jiří Hovorka Trilek skřivana... 34 Petr Šulista Nepochopený vzkaz... 35 Ema Wuschková To...... 36 Ladislav Beran Tango se tančí ve dvou, pane štábní!... 37 Markéta trubková Valérie... 38 Internet Pobavte se s češtinou... 42 Autorská tvorba - poezie Vladimír Sulek Brána... 40 FrantišekTylšar Pohled za zrcadlo... 40 FrantišekTylšar Těžký život autora... 40 Břetislav Kotyza Chléb... 41 Břetislav Kotyza Mluvka... 41 Tereza Maxerová Neosobní... 41 Fotodoprovod čísla Bohuslava Maříková Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu. webnode.cz/novinky/ nebo na blogu JčKOS: 3

dění jižní Čechy Spisovatele a čtenáře spojují knihy Foto Jan Toms Již pošesté se na začátku prosince uskutečnila předvánoční multiautogramiáda - akce spojující spisovatele, knihy a čtenáře. Tentokrát se v českobudějovickém Domě knihy Kanzelsberger, který je společně s Jihočeským klubem Obce spisovatelů iniciátorem a garantem této příjemné tradice, představilo celkem devět spisovatelů. Vedle členů klubu Jana Bauera, Františka Niedla, Ladislava Berana, Jaroslavy Pixové a Hynka Klimka to byli Dalibor Vácha, Jan Štifter a nováček - sedmnáctiletý student Marek Kos, coby host pak Magdalena Zachardová. Jako obvykle se sešlo tolik návštěvníků, že polovina z nich si neměla ani kam sednout, což je na druhou stranu pro prezentované autory nesporně potěšující fakt. Letos však tuto obvyklou přehlídku knižních novinek a regionálních spisovatelů provázelo několik mimořádných zajímavostí, které nesporným způsobem oživily připravený program, uváděný novinářkou a spisovatelkou Hankou Hosnedlovou. Vedle hudebních vstupů Johnyho Vavrušky a Romany Rédlové z Vodňan to bylo předávání tří speciálních ocenění. Hned na začátku večera převzal pilný vodňanský spisovatel Jan Bauer z rukou Miroslava Marka, zástupce pelhřimovské agentury Dobrý den, registrující nevšední rekordy na území České republiky, certifikát pro českého autora s největším počtem vydaných knih. Jeho skóre v té chvíli čítalo 172 knižních titulů. Další dvě ocenění, předávaná v průběhu programu, uděloval Petr Pistulka za Dům knihy Kanzelsberger, a to v podobě hodnotných grafik, darovaných nakladatelem Milošem Konášem. Prvním bonbonkem byla cena za nejprodávanější knižní titul za rok 2017, která připadla Františku Niedlovi za román Ve službách mocných, a druhým pak cena pro nejprodávanějšího jihočeského autora za zmiňované období, jež logicky připadla opětně Janu Bauerovi. Na tuhle předvánoční akci se vždycky velice těším. S Obcí spisovatelů spolupracujeme sice i při dalších projektech, ale multiautogramiáda je takovým přitažlivým, živým vyvrcholením roku. Přistoupili jsme k tomuto pořadu s tím, abychom čtenářům přiblížili jihočeské spisovatele, upozornili na jejich tvorbu v různých žánrech od detektivek přes populárně naučné až po dětské tituly, a mimo jiné nabídli také inspiraci pro vánoční dárky. Lidé rádi vidí ty, kteří jim připravili hezké chvíle nad knihou, s potěšením si s nimi popovídají a rozhodně stojí i o podpisy do zakoupených knih, konstatoval Petr Pistulka, vedoucí Domu knihy Kanzelsberger, díky němuž se mimo jiné multiautogramiádový projekt zrodil. -hh- 4 www.epika.cz

dění jižní Čechy Fanfáry pro vítěze Jihočeského úsměvu Hanka Hosnedlová / Foto Zuzana Heřmanová Už osmým ročníkem se se v loňském roce prezentovala literární soutěž pro žáky základních škol a gymnázií s názvem Jihočeský úsměv, pořádaná Jihočeskou vědeckou knihovnou v součinnosti s Jihočeským krajem a Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Sešlo se 150 prací od 145 chlapců a děvčat z celého kraje, ve věku od 7 do 15 let. Nejpočetnější skupinu mezi účastníky soutěže loni představovali třinácti až čtrnáctiletí. Jako obvykle převládaly dívky, jsou zřejmě v tomto směru aktivnější a odvážnější. Chlapci byli tentokrát zastoupeni 57 jmény a 2 z nich se ocitli i v seznamu vítězné desítky. Podle prohlášení poroty zaznamenal osmý ročník soutěže viditelný posun v kvalitě příspěvků, jak z hlediska výběru námětů, tak po stránce stylistické a dokonce i gramatické. Proto bylo tak obtížné vybrat pouze deset nejlepších prací, přičemž pochopitelně musí být bráno jiné měřítko na sedmiletého pisatele a jiné na patnáctiletého. Vedle povídek, pohádek a básní se soutěžící odvážili na témata z oblasti fantasy, horor, sci-fi, objevily se i eseje, úvahy, reportáže, popisy, dokonce i tak obtížná disciplína, jakou je třeba absurdní humor. Poměrně často se soutěžní práce vrací i k tématu válečnému. Do sborníčku, který obdržel každý ze soutěžících, byly zařazeny nejen vítězné práce, ale i některé další vybrané soutěžní příspěvky. Desítka nejlepších převzala 30. listopadu svá ocenění na slavnostním vyhlášení vítězů v prostorách Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích. Program oživený hudebními vstupy kytarového dua Dáša Lasáková a Věra Johnová vyplnili také členové recitačního kroužku DDM České Budějovice, kteří přednesli ukázky z vítězných prací. O pochvalu se však soutěžící museli rozdělit i se svými pedagogy a školami, které literární soutěž Jihočeský úsměv tradičně podporují. Největším počtem zapojených žáků se může pochlubit ZŠ Matice školská v Českých Budějovicích a Gymnázium Trhové Sviny. Velké uznání v tomto směru patří i dalším českobudějovickým školám: ZŠ Máj I, Gymnázium Jírovcova a Biskupské gymnázium, ale své literární matadory vyslaly do soutěže i ZŠ Brloh, ZŠ Dolní Bukovsko, ZŠ Baarova, ZŠ Bezdrevská nebo ZŠ L. Kuby České Budějovice. A bez zástupců v letošním literárním klání nezůstaly ani základní školy Chyšky, Písek, Strakonice, Týn nad Vltavou, Stachy, ZŠ EDUCAnet, českobudějovické školy Grünwaldova, Dukelská, Vltava, Šindlovy Dvory, Máj II, také ZUŠ Piaristická, gymnázia Písek, Jirsíkova České Budějovice, Třeboň a Vodňany. Jihočeský úsměv 2017 zná tedy své vítěze, ale nakročeno má už další ročník této literární soutěže, který bude odstartován hned po letních prázdninách 2018. Takže už dnes mohou mladí literáti přemýšlet o tom, s čím se do soutěže přihlásí příští rok. A kdo tedy stál na stupních vítězů? *********************************** Markéta TRUBKOVÁ (15) Biskupské gymnázium České Budějovice Sebastián HOLEK (13) Gymnázium Jírovcova České Budějovice Lukáš URBAN (14) ZŠ Máj I České Budějovice Eliška JEŽKOVÁ (13) ZŠ Matice školské České Budějovice Simona JANDOVÁ (14) Gymnázium Trhové Sviny Monika KUBÍČKOVÁ (7) ZŠ Máj II České Budějovice Tereza MAXEROVÁ (14) Gymnázium Jírovcova České Budějovice Helena Marie Tereza VOKÁLKOVÁ (14) Biskupské gymnázium České Budějovice Zuzana MAŠKOVÁ (12) Gymnázium Jírovcova České Budějovice Ema WUSCHKOVÁ (14) ZŠ Máj I České Budějovice 5

dění jižní Čechy Místo pro inspiraci aneb Vlnna na vlnách Hanka Hosnedlová Předposlední den měsíce padajícího listí si pro svou otvírací premiéru vybrala netypická kavárnička Vlnna. Je to totiž první plovoucí kavárna v Českých Budějovicích a její umístění na Slepém rameni naproti budově plovárny se ukázalo jako velice dobrá volba. Jednak je kolem dostatek zeleně, a přesto kousek od centra města, a jednak je z kavárny zajímavý výhled na všechny světové strany. Tento zážitek navíc umocňují i dobové fotografie okolních památek a zajímavostí, umístěné na stropě a dočasně na oknech kavárničky. Jejich dárcem je českobudějovický patriot a fotograf Milan Binder, který společně s Jaroslavem Lorencem a Ivanem Bártou tvořil trojlístek mokrých kmotrů Vlnny. Milan také s dalším nadšencem pro českobudějovickou historii Jiřím Dvořákem přiblížili neotřelým způsobem přítomným nesmírně zajímavou historii této lokality a v neposlední řadě i předválečnou situaci, kdy hrozilo zasypání zmiňovaného specifického toku a jeho využití pro rozšíření parkových ploch. O záchranu nevšedního zákoutí se zasloužil především úspěšný malíř Adolf Träger, mimo jiné předseda spolku Za staré Budějovice. Teplotu vody ve Slepém rameni otestovaly při listopadovém otevření kavárny zhruba dvě desítky otužilců, kteří si v mnoha případech k plavkám oblékli do vody čepice, ale i rukavice či teplé ponožky. Myslím, že nikdo z přihlížejících jim ale tuto koupel nezáviděl. Nyní v zimě dávají návštěvníci přednost teplému zázemí a teplým nápojům uvnitř. Ovšem v letním slunečném počasí jistě s potěšením využijí jak horní paluby, tak možnosti otevření posuvných oken dole přímo na vodu, která kavárničkou lehce pohupuje. Nepochybuji o tom, že si sem pro inspiraci budou chodit jak básníci a prozaici, tak výtvarníci anebo hudebníci Foto: http://www.kavarna-vlnna.cz/fotogalerie/ 6 www.epika.cz

umění foto Fotodoprovod: Bohuslava Maříková 7

umění divadlo V hlavní roli smích Hanka Hosnedlová / Foto www.divadlopikl.cz Doslova exploze smíchu v průběhu celého představení vyvolává inscenace hry Raye Cooneyho Dvouplošník v hotelu Westminster, kterou uvádí Divadlo Hluboká na scéně hlubockého Kulturního centra Panorama. Do repertoáru ji soubor Zdeňka Pikla zařadil po loňské silvestrovské premiéře a následně vyprodané reprízy svědčí o tom, že se opětně neomylně strefil do vkusu publika. Přízeň diváků si však v průběhu let hlubocké divadlo vybojovalo nejen díky dobré volbě komediálních titulů, ale také zásluhou zkušené režie a hereckých výkonů představitelů ztvárňovaných postav. Děj umístěný do luxusního londýnského hotelu, kde se v přísném utajení schází významný politik se svojí mladou milenkou, sekretářkou opozice, je tradičně postavený na nečekaných setkáních, která dokáží situaci neuvěřitelně zkomplikovat a téměř neřešitelně zamotat. Rámcový obraz postupně rozehrávaného děje zaplňují manželky, které se objevují jinde, než mají být, loajální a tím pádem proti své vůli manipulovatelný tajemník, žárlivý, ale dojemně měkkosrdcatý manžel, vlezlý číšník a komisní ředitel hotelu, najatý soukromý detektiv, upjatá a zamilovaná ošetřovatelka, ale hlavně problematická mrtvola, která dá všedním událostem nečekaný spád. Tomu samozřejmě nahrávají zamotávající se vztahy postupně nastupujících postav, vtipné repliky, absurdně vyhrocené dialogy, občas i aktuálně orientované narážky na současnou politickou či ekonomickou scénu, ale zejména, jak už bylo řečeno - herecké výkony. Nehasnoucí hvězdou hlubockého ansáblu je Zdeněk Pikl v exponované postavě předního britského politika. Tentokrát je Pikl také podepsán pod režií této hry. Skvěle mu sekunduje Aleš Chrt v roli jeho tajemníka a Luděk Šindelář jako úlisný a chamtivý číšník. Ale bez uznání by neměli zůstat ani představitelé dalších rolí Jindřich Šupitar, Kamil Švehla a Pavel Šturma, Zuzana Benešová / Barbora Šanderová, Petra Karvánková / Tereza Coufalová a Irena Končoková. Zdeněk Pikl je původním povoláním učitel a tuto profesi vykonával tři desítky let. Kromě toho je, což vždy podtrhává, zanícený hlubocký patriot, takže rozhodně nehodlá své divadlo přemístit nikam jinam. Na jevišti se s ním setkáváme již více než čtvrt století - nejdříve v souboru Ladislava Kříže, později se osamostatnil a vytvořil si vlastní soubor. Stal se však nejen šéfem souboru a aktivním hercem, ale i režisérem a producentem. Dá se říci, že měl a má šťastnou ruku nejen při výběru herců do souboru, ale i při uvážlivé volbě komediálních titulů, ať už zahraničních či českých autorů. Stačí zalistovat v dosavadním repertoárovém rejstříku některé inscenace zaznamenaly i sedmdesát repríz. A sama o sobě stačí i statistika návštěvnosti, která se ročně pohybuje okolo deseti tisíc. Jmenujme v této souvislosti alespoň některé z úspěšných inscenací, jako třeba Rodina základ státu, Vraždy a něžnosti, S tvojí dcerou ne, Tři muži na špatné adrese, A do pyžam, Klíče na neděli, Velká zebra apod. Také současná novinka v programu byla záhy vyprodaná, tudíž pro uspokojení diváků musela být přidána ještě další představení. V létě pak soustřeďuje soubor své síly na představení konaná v romantickém prostředí nádvoří hlubockého zámku, kde jsou do hereckého obsazení začleňováni také profesionální herci, a to nejen z Jihočeského divadla. S velkým ohlasem u publika se setkalo například uvedení titulu Jedna noc na Karlštejně či Sluha dvou pánů, ale prim nesporně vede Charleyova teta se Zdeňkem Piklem v hlavní roli. Ta se vrací na scénu i v letošním létě společně s muzikálovou Jednou nocí na Karlštejně. A jsem přesvědčená, že budou mít stejný úspěch jako v předchozích sezónách a že divadlu bude přát mimo jiné i vrtkavé počasí. 8 www.epika.cz

umění výtvarné Svět světla a stínu Bohuslavy Maříkové Hanka Hosnedlová / Foto Petr Lundák Umění světla a stínu bylo českobudějovické fotografce Bohuslavě Maříkové přisouzeno již vlastně od dětských let. Díky otci, který byl sice amatérský, zato vášnivý fotograf a dokonce i kameraman, podlehla kouzlu fotografie už jako malá školačka. A tak nebylo ani pochyb o tom, kudy se bude ubírat její další cesta. Dětství malá Bohunka prožila v Nové Včelnici. Pod tatínkovým vedením se naučila nejen fotografovat, ale i fotografie dělat. Aparátem Smena, který dostala v deseti letech, si ověřovala své schopnosti na snímcích kamarádů a okolní krajiny. Dál ji pak posunuly nejen získané zkušenosti, ale i zrcadlovka Flexaret, zapůjčená od strýce. To vše se stalo odrazovým můstkem pro studium oboru užitá fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, jemuž ovšem předcházelo gymnázium v Jindřichově Hradci. V Brně pak osud přihrál Bohunce do cesty skvělého profesora Karla Otto Hrubého, který neopomenutelně ovlivnil její tvorbu, ale i všech jejích spolužáků. Svůj hold profesoru Hrubému po letech vložila do knižního katalogu s názvem Liptovská rapsodie II, který vydala v roce 2011 pod hlavičkou DK Metropol. Na jeho stránkách se vrací prostřednictvím fotografií svých a svých kolegů ze studií k nezapomenutelným okamžikům jejich plenérového pobytu v Liptovské Tepličce, pod severním úbočím Kráľovy hoľe, kde jako by se zastavil čas. A touto realistickou nostalgií dýchala jak jejich první výstava v době školy, kterou pak B.Maříková po čtyřech desítkách roků zopakovala v jižních Čechách, tak katalog, který je pro autory trvalou připomínkou společného nadšení. Ke svým vzorům řadí jihočeská fotografka francouzského fotografa Henriho Cartiera-Bressona, zakladatele moderní fotožurnalistiky, jehož mottem bylo zachycení rozhodujícího okamžiku, ale také Josefa Koudelku, jehož starší snímky z divadelního prostředí i novější panoramatické fotografie krajiny obdivuje stále. Musím ještě dodat, že uváděnou odbornou školu navštěvovala Bohuslava již při zaměstnání, kdy obětavě dojížděla i dvakrát týdně z Českých Budějovic do Brna. Hned po ukončení gymnázia totiž nastoupila jako fotografka do Jihočeského divadla. Ani tento svět jí nebyl úplně cizí, protože její maminka milovala divadlo, operu, hudbu, a tak už odmala byla Bohuslavě přisouzena role vnímavého diváka třeba kouzelných operních představení na nádvoří jindřichohradeckého zámku. A jak sama přiznává, má dodnes raději operu než činohru. Svou práci v divadle brala velice zodpovědně. Nešlo jí jen o to nacvakat technicky dobré snímky z jeviště, ale pochopit hru jako celek, pozice jednotlivých rolí a vystihnout v ději ty nejsilnější momenty s jasnou výpovědní hodnotou. Prostě aby záběry měly tu správnou divadelní duši. Navíc se tehdy fotografovalo na film, a tak se každý snímek opravdu zvažoval. Přesto z každé inscenace (kterých bývalo i 16 ročně) vybrala Bohuslava s režisérem až padesát záběrů. Během čtyř generálkových dnů fotografovala a nazvětšovala na sto fotografií, které pak našly uplatnění v divadelním programu a vývěskových skříňkách po celém městě. Ale fotografovaly se i jiné akce divadla, portréty herců, vydával se pravidelný Divadelní zápisník. V divadle jsem měla hodně přátel, ale nejraději vzpomínám na spolupráci s režisérkou činohry Kristýnou Taberyovou v osmdesátých letech. Tehdy vznikly také asi jedny z mých nejlepších divadelních fotografií třeba z představení Matka Kuráž, Cesta dlouhého dne do noci atd Mé snímky se účastnily mezinárodních trienále divadelní fotografie v jugoslávském Novim Sadu a pokaždé si přivezly nějaké ocenění. V roce 1983 jsem také prvně samostatně vystavovala, a to soubor divadelních fotografií v Jihočeském muzeu. V divadle začalo i moje vřelé přátelství s vynikající sopranistkou Stanislavou Součkovou, o níž si dodnes myslím, že byla ve své době nedoceněná jako umělkyně, a s jejím manželem, režisérem opery Jaroslavem Ryšavým. Oba byli jako součást naší rodiny, vzpomíná B.Maříková na divadelní roky, které skončily po více než čtvrtce století jejím vynuceným odchodem z divadla. Nepochybně by výstav s fotografiemi Bohuslavy Maříkové bylo mnohem víc, kdyby totalitní politická situace nezasáhla do jejího života v podobě problémů jejího muže. A jak bývalo tenkrát zvykem, odrážela se i na všem ostatním. Nicméně od fotografování ji to neodradilo a vedle divadelní práce se věnovala i fotografování krajiny a krajinných detailů, čemuž zůstala věrná dodnes. Hned na sklonku roku 1989 stála pak u vzniku skupiny Kruh 89, zahrnující tak trochu vzpurné výtvarníky, kteří se tím pádem nemohli stát členy Svazu výtvarných umělců. Byla to hektická doba a dělo se toho tolik Byla spousta příležitostí, vydávaly se různé tiskoviny, vystavovali jsme v Budějovicích, v Krumlově, ale také v rakouském Freistadtu... připomíná si jednu ze životních etap B.Maříková. Po odchodu z divadla pracovala Bohuslava čtyři roky v Alšově jihočeské galerii, kde se věnovala kulturně výchovné činnosti 9

umění výtvarné a zároveň fotografovala pro galerii výstavy. Dlouhodobé zdravotní potíže vyvrcholily v roce 2001 odchodem do invalidního důchodu. Avšak její fotoaparát a vztah k fotografii do důchodu rozhodně nešly. V roce 2003 převzala po Lubomíru Lapkovi vedení Galerie Nahoře v DK Metropol, která je vlastně nejstarší fotogalerií v republice. Funguje, s menší pauzou v 90. letech, již od roku 1978 a má na kontě přes tři stovky jedinečných výstav. Díky podpoře města Č. Budějovice bylo možno vydávat i katalogy k výstavám, někdy i v nákladnější formě. Za mimořádný počin galerie považuje B.Maříková projekt Mikrosvět, výstava české vědecké fotografie", který připravila a realizovala se dvěma vědci - Františkem Weydou a Petrem Znachorem. V roce českého předsednictví EU (2009) byla tato kolekce dokonce součástí české prezentace v Bruselu. Ve fotografickém životopise nelze opomenout ani výstavy, jichž se Bohuslava autorsky účastnila (kromě domovských Budějovic to byl Jindřichův Hradec, Přerov, Český Krumlov, Brno, Sušice, Týn nad Vltavou, Ostrava, Praha, rakouský Egenburg či Vídeň, jugoslávský Novi Sad i australská Cambera), nebo obsáhlou divadelní fotopublikaci, kterou společně s Marií Louckou připravila k 90.výročí Jihočeského divadla pod názvem "Devadesát není sto". Za zmínku však stojí i velký katalog fotografií nazvaný "Fotografické cykly 2002-2010", vydaný k jejím šedesátinám. Sympatické je, že stejně jako katalog s fotografiemi z Liptovské Tepličky je doprovázen verši českých básníků. Již sedmým rokem učí Bohuslava Maříková také na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky v Českém Krumlově. Fotografování se prostě dostane člověku pod kůži a zůstává v něm přes všechny roky, problémy, ztráty i výhry. Podle ní je i dnes, v době snadné dostupnosti digitální fotografie i určité přehlcenosti v tomto směru, stejně náročné udělat dobrou, obsahově kvalitní fotografii jako kdysi: Dobrá fotografie totiž vzniká v hlavě a ne ve fotoaparátu. A to je umění, které zůstává věčné... Bohuslava Maříková, Teplička - Déšť 10 www.epika.cz

umění foto Bohuslava Maříková, z cyklu Paměť starých zdí 2014 11

umění vzpomínka Malé ohlédnutí za velkým písničkářem Hanka Hosnedlová Ve čtvrtek 23. listopadu se široká veřejnost rozloučila s písničkářem, kytaristou a nespoutaným živlem Stanislavem Wabim Daňkem. Týden předtím - 16. listopadu, v roce svých sedmdesátých narozenin, skončil svou pestrou životní pouť. Tečku za jeho životem udělala zničující nemoc, se kterou čtyři roky statečně bojoval. Zůstala však za ním nezapomenutelná a nepřehlédnutelná hudební stopa, která ho bude vždycky připomínat. Měla jsem to štěstí, že jsem Wabiho poznala ještě jako dychtivého modrookého kudrnatého trampíka ze Zlína (tenkrát ještě Gottwaldova) na jednom z vandrů po moravském jihu, a ani zdaleka jsem netušila, že z něj jednou bude české písničkářské eso. Byli jsme stejný ročník. Tehdy se Wabi učil zámečníkem a pilně cvičil na kytaru, já navštěvovala gymnázium. Po čase, kdy Wabiho zavál život do Chodova u Karlových Varů a mne dočasně do Plzně, zaznamenala jsem jeho působení, a to velice úspěšné působení, v sokolovské skupině Plížáci. A tak mne ani příliš nepřekvapilo, že tato skupina zabodovala jak v západočeském kole Porty, tak potom i v celostátní portovní soutěži v Karviné. Nesporně i díky podmanivému sametovému Wabiho barytonu. To se psal rok 1971. Ale na Portě jsme se pak setkávali častěji a Wabiho úspěšné skóre na tomto hudebním poli se neustále vylepšovalo a on sám se zcela zákonitě začlenil do kategorie moderní trampské písničky, po boku Kapitána Kida, Wabiho (jehož tvorbu obdivoval a po němž přejal i svou přezdívku) a Mikiho Ryvolových a dalších. V průběhu let se stal držitelem několika portovních ocenění ať už v interpretační části jako člen vítězných skupin (Plížáci, Rosa s níž hrál po návratu zpět do Zlína), či v oblasti autorské tvorby. V této kategorii byl oceněn dokonce několikrát, s písničkami, které se úspěšně rozběhly nejen do trampského světa Rosa na kolejích, Ročník 47, Fotky, Nevadí... Ráda bych ale v této souvislosti dodala, že Rosa na kolejích (poprvé natočená v roce 1975 na společné desce s Hoboes, Kapitánem Kidem, Pacifikem a řadou dalších, v autorském albu pak vydaném v roce 1984), ačkoliv je mezi trampy velice oblíbená a často hraná, se trampskou hymnou nikdy nestala. Sice se o tento krok určitá skupina mladších trampských nadšenců svým způsobem pokoušela, ale nestalo se tak trampskou hymnou zůstala a zůstává tradiční Vlajka. Nicméně pravdou je, že album s Rosou na kolejích získalo (s následnou reedicí) zlatou desku za čtvrt milionu prodaných výlisků a v hraničním roce 2000 se dokonce tato písnička stala hitem století. Kromě toho byla Wabimu udělená také zlatá Porta a Porta za celkový přínos trampskému a folkovému písničkovému žánru. On sám si pak užíval příležitostí, kdy vystupoval na jednom pódiu s takovými velikány jako třeba Kris Kristofferson nebo Tom Petty. Jihočeši se pak živě s Wabiho písničkami setkávali na českobudějovických festivalových přehlídkách s jednoduchým názvem Písničkáři a někteří, včetně mne, si s ním mohli zalomit palec a popovídat i na Stropnici, kam jezdíval na Žalmanova pozvání. Ale i Wabimu začal být časem trampský písničkový chodníček poněkud těsný, a tak se zhruba v 80. letech pomalu přesouval na kolej písničkářskou, folkařskou, která mu poskytovala větší tematický rozmach. Vedle trampských a přírodních textových námětů hledal i témata z běžného života se širší obsahovou výpovědí. Pravděpodobně to souviselo i s jeho rozhodnutím v roce 1983 přejít na volnou nohu a s nutností rozšíření možností pro pódiová vystoupení. Takže dva roky nato zaměnil rodný Zlín za Prahu. Několik roků jej na kytaru doprovázel Oldřich Bartas, chvíli také Honza Nedvěd, ale nejdelší etapu, od 90.let vlastně až do konce, s ním sdílel skromný Miloš Dvořáček. Wabi se ale posouval i na lince hudebního žánru. Zmiňovali jsme trampskou písničku a klasický písničkářský folk, občas si ho přivlastňovala rovněž kategorie country, on sám pak vkládal do svých pozdějších písní také prvky bluesové, swingové či styl, který byl asi nejblíž rocku. Vyjmenovat jeho diskografii by bylo příliš obsažné, ale připomenu například jeho Valašský drtivý styl, Můj ročník 47, Pětatřicet let na cestě, Vadí nevadí či dvě alba nahraná s Ďáblovým stádem atd. Nesporný zájem vzbudilo i album Nech svět, ať se točí dál, kde Wabi svým jedinečným podáním prezentuje tvorbu neprávem opomíjeného barda Miroslava Jaroše, řečeného Skunk, jehož písničky Jižní eskadrona, Javorový list, Rychlejší koně a halda dalších mezi posluchači doslova zlidověly. Wabiho příjemný vemlouvavý hlas zaujal také scénáristu Fedora Ňufa Skotala dokonce i mimo ranvej hudební, takže Wabi namluvil slovní doprovod televizního třináctidílného dokumentárního seriálu o trampinku - Zvláštní znamení touha. Ňuf s ním počítal i v dalším volném filmovém pokračování o trampech v emigraci Letokruhy na kanadských sosnách, ale k tomu už bohužel nedošlo. A k mé lítosti se neuskutečnil ani domluvený rozhovor pro noviny během plánovaného letošního koncertování v Českých Budějovicích, které musel stejně jako řadu dalších ze zdravotních důvodů už odříci. Wabi byl bojovník dokázal se porvat s tak závažnými problémy jako byla mrtvice, infarkt, nemocná játra, zvítězil i nad ďáblem alkoholem, bohužel poslední bitvu prohrál. A je to velká škoda, protože měl toho ještě tolik co říci S Wabim jsem napsala několik článků a rozhovorů, ponejvíce z portovního prostředí, párkrát jsme si také báječně popovídali třeba o jeho kariéře řidiče sanitky, pěkně se s ním rozmlouvalo. Ale vlastně, když to vezmu do hloubky, jsem ho pořádně neznala. Vím, že po něm zůstaly čtyři děti dvě děvčata z prvního manželství a dva kluci z manželství druhého, ale nevím, zda některé z nich se vydalo ve Wabiho písničkářských stopách. Doufejme, že ano... I když druhý Wabi se hned tak asi nenarodí. 12 www.epika.cz

umění foto Bohuslava Maříková, z cyklu Paměť starých zdí 2014 13

literatura na návštěvě u sousedů Happening ve stanici i na trati FOTO Lenka Tylšarova Na svatého Martina po ránu, tedy dne 11. listopadu 2017, se v nádražní hale železniční stanice Františkovy Lázně shromáždila poněkud neobvyklá sešlost hovořící směsí českého a německého jazyka. Saxofonista a jeho kolega s valchou tvořící česko-německé DUO FASÁNO, harfenistka Zbyňka Šolcová i s harfou, tančící pár, jehož oděv vypovídal o dobách, kdy železná opona byla ještě napůl otevřená, Jiří Werich Petrášek, spisovatelé, malíři, muzikanti, účastníci 14denního festivalu Literární Františkovy Lázně, sponzoři, mediální partneři Prostě jen jejich výčet by dal na celou stránku. A stále přicházeli další a další Po úvodních slovech Aleny Vávrové, která je hlavní organizátorkou festivalu Literární Františkovy Lázně, se rychle rozjela ta pravá happeningová atmosféra. Střídala se vystoupení hudební i slovní, občas přerušovaná náhodnými vstupy dalších účastníků. Nejčastěji ve chvílích, když se objevila některá nově příchozí osobnost, kterou vítalo hlasité skandování jejího jména. Halou se pak ozývalo například: Páral, Páral, Páral (spisovatel Vladimír Páral) nebo Jára, Jára, Jára - samozřejmě Cimrman, kterýžto jako největší z umělců, literátů, hudebníků a vůbec všech Čechů nesměl chybět. Snad jen drobnou potíž způsobila policejní hlídka, která se snažila v mnoha zemích hledaného Jaroslava C zatknout. Bohužel se neshodli na jeho podobě, a tak náš velikán opět unikl. A bylo to dobře, protože letošní motto festivalu bylo "Zpívaná poezie", což je Mistrova parketa. Mnoho dalších hostů přijelo soupravou happeningového vlaku z Chebu, který měl za úkol pod vedením strojvedoucího, Jiřího Kotouse, a oblíbeného průvodčího Jarouška čili Jaroslava Klyeisena po přestávce vyrazit se všemi hosty směrem k německé hranici a dále do bavorského města Hof. A když už hovořím o železnici, nesmím zapomenout na železničáře Vladimíra Omelku, který se nebývalou měrou o tuto jízdu zasloužil, Františka Tylšara zástupce Jihočeského klubu Obce spisovatelů a FISAIC, který je velkým železničně-literárním propagátorem, či hudebníka Petra Jandu, jehož Vlak, co nikde nestaví zná snad každý. Bavorskou literární stranu zastupovala např. spisovatelka Sabine Dittrich. Svézt se přijel i františkolázeňský starosta a mnoho dalších osobností obou spřátelených regionů. Po výpravě, kterou byl poctěn Jahodový básník František Tylšar, přesně v 10:20 hodin se dala souprava, tvořená moderní motorovou jednotkou Oberpfalzbahn řady 1648, do pohybu. Německý dopravce zajistil soupravu, ale ani náš národní dopravce České dráhy nezůstal stranou. Dodal kvalitní vlakový doprovod i velmi vítané občerstvení nápoji, které roznášela elegantní vlakuška. Za jízdy se také rozdávaly dárky od účastníků, zněla živá hudba, četly se ukázky z poezie. Nezapomenutelné bylo vystoupení harfenistky Zbyňky Šolcové, s jejímž doprovodem zazpíval árii z opery Rigoletto anglický hudební skladatel a operní mistr Barry Webb. Zajímavé bylo, že toto bravurní vystoupení nebylo secvičené, neboť Barry Webb mohl přiletět jen na dva dny a nenašla se žádná příležitost ke zkoušce, natož k nacvičení. Když potom vzala do rukou akustickou kytaru rocková ikona - Petr Janda, rozezpíval se jeho písničkami celý vlak. K programu se pochvalně vyjádřil také Mistr Cimrman, který cestu vlakem absolvoval sedící, bdící. A to díky šikovnosti dětí ze ZUŠ Járy Cimrmana Františkovy Lázně, které ho vyrobily. Do Hofu vlak dorazil včas a bezpečně. Na nástupišti ho již očekávala bavorská delegace, z níž jmenujme alespoň některá jména: Peter Nürmberger vedoucí kulturního odboru města Hof, Peter Herold ředitel Městské knihovny v Hofu, Alexander Dietz, zástupce jednatele EUREGIO EGRENSIS, či německý spisovatel Albrecht Bald. Delegace také po krátkém proslovu pozvala účastníky do historického salonku, kde bylo přichystáno malé občerstvení a velké překvapení. Hlavní tváří vlaku letos byla německá spisovatelka Sabine Dittrich, která se jízdy účastnila už podruhé. Nyní však měla velikou výsadu - ve slavnostním královském salonku jsme pokřtili její knížku Potomci mlčení. Ano, čtete správně kniha je opravdu v češtině! Kmotrou se stala česká spisovatelka Alena Vávrová. U kolébky" knihy stál i sám Karel Hynek Mácha, dále dvě krásné dámy z nakladatelství Mladá fronta, které Sabině knihu vydalo. A samozřejmě také Olga Kupec, která má asi němčinu v malíčku, protože celé setkání včetně křtu nádherně tlumočila do obou jazyků. Zajímavostí je skutečnost, že v Německu zvyk křtít knihu neznají. Takže se možná jednalo i o celostátní premiéru. = fjb = Společné foto účastníků před odjezdem vlaku ze stanice Františkovy Lázně 14 www.epika.cz

Alena Vávrová FRANTIŠEK TYLŠAR / FOTO AUTOR literatura literární osobnost Spisovatelka, básnířka, kulturní propagátorka, která se narodila, doposud žije a tvoří ve své dobrovolné izolaci ve Františkových Lázních. Pro své město vydala sbírku básní Mé a Františkovy aneb Z jiného světa, která je u čtenářů stále velmi oblíbená. Miluje vše alternativní. Řadu let pro své město pořádala různé kulturní akce, vč. festivalu Literární Františkovy Lázně, který letos oslavil již své dvacáté výročí. Její verše jsou přeloženy do mnoha jazyků, zněly v divadlech, rozhlase i v televizi. Po autorčiných textech často sahají významní recitátoři (Hana Maciuchová, Miroslav Kovářík aj.). Její knižní prvotina s názvem Druhotina vyšla v roce 1986. Druhotina s názvem Nahatma (1989) jí vynesla Cenu pražské imaginace z nadace Bohumila Hrabala. Zcela jistě není náhodou, že Soukromou Hrabalianu (1998) věnovala Bohumilu Hrabalovi svému pokrevnímu bratru. Sbírka Žena nesmí maso tygra (2012) byla oceněna Mobelovou cenou a cenou časopisu PLŽ (Plzeňský literární život). Dále vydala mj. knihy Marcikáj aneb Čajová báseň (1999), Rodinné balení / All inclusiv / (2001). Záložky (tři básnické miniatury, 2004 2006), Síť plná rybářů (2006), Café Illusion (2012). Sbírka Harlekýn na římse (2013) naplněná kontroverzními verši získala Polanovu cenu. V roce 2016 vyšla její zatím poslední sbírka, kterou vydal Milan Hodek / Paper Jam Sojka z nebe utržená. V roce 2016 znovu obnovila Literární Františkovy Lázně jako česko-německý festival. S německou stránkou festivalu jí pomohla výrazně Olga Kupec. Tentokrát jako česko-německý festival, který byl završen vlakem svobody Happeningovým vlakem z Chebu do německého Hofu. Alenka mj. přišla s krásným rituálem, předáním pomyslné vlajky festivalu z rukou českého autora do rukou německého a příští rok obráceně Byl to pan Vladimír Páral, který 2017 předal už skutečnou vlajku festivalu do rukou německé autorky Sabine Dittrich. Vlak je zaslouženou lahůdkou, ve které jede velká spousta literátů, muzikantů a malířů a kreativně, ve zcela happeningovém duchu, předkládá ostatním ukázky ze svých děl. Alenko, jak to všechno zvládáš? Vždyť jen organizace festivalu znamená nepředstavitelnou horu práce. A to nemluvím o dalších aktivitách. Kdy vlastně píšeš své úspěšné knihy? Máš pravdu, práce na LFL je jako "na kostele". Srovnání? - Plný úvazek učitele a třídnictví k tomu, plat a prázdniny? - Žádný. Zodpovědnosti mnoho. Knihy už mám většinou napsané Ale nevydané. Organizátor podobných akcí ví, že "kovařovic kobyla chodí bosa Jaké byly tvé literární začátky. Co tě přimělo k rozhodnutí psát a vydat svoji první Druhotinu? Celá generace tzv. "osamělých běžců" vstupovala do literatury velmi pozdě. A my víme, proč K vydání prvotiny Druhotina mě popíchli mj. lidé z okruhu zakladatelů LFL. Jmenuju alespoň Sašu Berkovou. Za ruku do Západočeského nakladatelství mě přímo dotáhl další prozaik, Josef (Piďa) Kejha. Někdy mi připomíná, že jsem řediteli přinesla originální kytku, a to miniaturní kaktus plný bodlin. Píšeš lehce nebo je to řehole vykoupená litry potu? Potím se v sauně. Při psaní nikoliv. Psaní je pro mě způsob žití. Píšu, jak by řekla Saša, jako včela dává med, protože je to moje přirozenost. Tvůj vztah k panu Hrabalovi je jasný, máš i jiné literární či umělecké vzory? Samozřejmě mám nejmíň jednu tunu pročtených a prostudovaných knih. Miluju Hrabala, klasiku ale i současnou světovou prózu. Nepřestávám žasnout a nepřestávám se učit. Poezie je můj způsob žití. Mnohé z "odpovědí" naleznete v mých básních Co se ti vybaví, když se řekne poezie? Často se mi vybavuje Křišťálová studánka, básnička, kterou jsem říkala mladšímu synovi v době mého podnikání namísto pohádek. Stále dokola, jako vaše otázky V polovině své monotónní recitace jsem usínala a Jonáš mnou třásl Takové nelítostné bylo moje budování kapitalismu, čehož dodnes lituju a syn se mnou občas stále třese Vloni se cestující happeningového vlaku do soupravy téměř nevešli. Letos se proslýchá, že by mohla jet dvojitá souprava. Koho bys v ní ráda uvítala? Jsem proti zdvojování souprav! Kdo chce, vejde se. Překvapením 2017 bylo, že jednu z našich akcí 100 zvířat a jedna ryba navštívila nečekaně naše rocková legenda ze skupiny OLYMPIC, Petr Janda. Svezl se i happeningovým vlakem a naprosto poeticky zahustil krásnou atmosféru mnoha fláky ze svého 1. LP. A kdo s námi jel, jistě rád potvrdí, že se vůbec nechoval jako primadona, byl to naprosto "normální kluk s kytarou". Očekáváme takové "kluky a holky" - spisovatele, muzikanty, malíře, a to z Čech, Moravy, Slovenska, Německa, Anglie a Dánska. A také jejich nejbližší. Také vítáme ty, co literárně-muzikantský a malířský kvas podporují. A co tvoje osobní tvorba. Na co se mohou čtenáři těšit? Na vlastní psaní mi mnoho času nezbývá. Měla bych ale smělé přání, vydat Mé a Františkovy aneb Z jiného světa ještě jednou, možná v přepracovaném vydání, a to česko - německy. Na příležitost číhá básnická sbírka Ta jemnost kozorohů a tři další Máš na závěr nějaký vzkaz pro naše čtenáře? Dělejte vždycky jen to, co milujete, a zároveň milujte to, co děláte. Případné klacky pod nohama proměňujte v dirigentské hůlky vašich osudových básní, románů, obrazů a písní. Hrajte si, hrajte a nikdy to nevzdávejte! 15

literatura moje cesta k literatuře V jihočekých pláních a kopcích žije spousta nadaných autorů, o kterých se toho v celku moc neví. Často sáhneme v knižním obchodě po zajímavé knize, aniž bychom tušili, že autor žije v našem městě. Proto jsme se rozhodli, přiblížit vám příběhy těchto osobností, a to formou jejich vlasního vyprávění. Jako první se představí hned dva z nich: Pavel Hrdlička, nar. 1942 v Praze, nyní žije v Milevsku Pavel Hrdlička / FOTO archiv AUTORa Již v dětství jsem měl zájem o historii. Snad to bylo tím, že první knihou, kterou jsem celou přečetl, byli Tři mušketýři. To už jsem chodil do čtvrté třídy, protože jako věčně přeškolovaný levák jsem špatně četl a o psaní raději pomlčím. Pak jsem ale začal číst historické romány - od Jiráska až po Waltera Scotta. A dějepis se stal mým oblíbeným předmětem. Také jsem docela dobře kreslil, pokud mi povolili používat levačku. Rodiče ovšem rozhodli, že půjdu na školu společného stravování, neboť se tím člověk dobře uživí. Na této škole jsem maturoval v roce 1960 a nastoupil jako číšník na Barrandov. Teprve po vojně jsem se vrátil ke svým koníčkům a soukromě jsem se učil kreslit u Emanuela Frinty a bohužel neúspěšně jsem se pokusil o přijímací zkoušky na UMPRUM. Pak jsem se oženil a moje žena Jaroslava má stejné kulturní zájmy, možná i kulturnější. Postupně se mi narodily dvě dcery a já se začal více věnovat svému zpočátku nechtěnému - zaměstnání, protože v té době se jím opravdu dalo slušně uživit. Někdy v roce 1964 jsem se rozhodl, že si koupím nějaké podrobnější české dějiny. Když jsem v prodejně Akademie věd požádal o české dějiny v rozsahu deseti svazků, dáma za pultem si myslela, že jsem asi spadl z Marsu. Dozvěděl jsem se, že Novotného Dějiny sice občas vycházejí, ale ještě stále nejsou kompletní. Zakoupil jsem tedy čtvrtý díl Urbánkova Věku poděbradského s tím, že zbytek dokoupím po antikvariátech. Brzy jsem pochopil, proč je Novotného dílo dosud nekompletní. Dějiny začaly vycházet v roce 1912, tedy ještě za Rakouska-Uherska, ovšem už První republika měla odlišný názor na některé části našich dějin. Pak přišla doba protektorátu, potom Únor, doba totality. Dvacáté století se svými kotrmelci prostě žádnému velkému historickému dílu nepřálo. To, že nedávno vyšly Velké dějiny zemí Koruny české, znamená, že se blýská na lepší časy. Já byl ale umanutý a pilně jsem obcházel antikvariáty, a to skoro třicet let. Za tu dobu jsem posháněl docela slušnou historickou knihovnu, počínaje W. W. Tomkem a Augustinem Sedláčkem zdaleka nekonče. Velmi mě ovlivnil román Umberta Ecca Jméno růže. Rozhodl jsem se napsat také historickou detektivku, a to ze staré Prahy. Ze seznamu rychtářů a podrychtářů v dějinách hlavního města Prahy jsem našel svého detektiva, Václava od Černého koně, který se stal podrychtářem roku 1386 a rychtářem až za devatenáct let. Je to historická postava, o které se toho ale moc neví, na rozdíl od rychtářů, jako byl Martin Rotlev nebo Křišťan Helm, kteří patřili mezi patriciát, začínal opravdu od píky. Z Letopisů jsem pak vybral vždy nějakou událost, jako třeba požár radnice nebo oběšenci ze Šibeničního vrchu, kteří se objevovali na zápražích měšťanských domů. A napsané dílo jsem uložil do šuplíku s tím, že snad někdy V polovině 80. let jsme si se ženou koupili domek v Milevsku, nejprve na rekreaci, ale v důchodu jsme se do Milevska přestěhovali natrvalo. Z Prahy nás vyhnal čím dál vyšší nájem. Někdy v březnu 2012 měli v milevské knihovně přednášku dva jihočeští spisovatelé Jan Bauer a František Niedl. Po přednášce jsem je zastavil a přímo se zeptal, co bych měl dělat s historickou detektivkou, kterou jsem napsal. Doporučili mi, abych ji dal do elektronické podoby (já totiž píši na stroji) a poslal ji do nakladatelství MOBA. S přepisem mi pomohla má žena, ale nakladatelství MOBA mou knihu odmítlo. V té době nakladatelství Knižní klub pořádalo soutěž pro začínající autory, a tak jsem to ještě jednou zkusil. Soutěž jsem vyhrál a v prosinci vyšla má prvotina Smrt nosí rudé škorně. Zároveň jsem byl vyzván, abych v tomto žánru pokračoval. Teď tedy v redakci leží má pátá kniha, ve které vystupuje Václav od Černého koně. Kniha se jmenuje Pouť oběšenců a má vyjít koncem března. K mé první knize jsem zkusmo přiložil pár ilustrací, jak asi vypadala Staroměstská radnice a středověké domečky. A ejhle! Knížka vyšla i s těmito obrázky. Další knihy jsem již opatřil malými ilustracemi nad každou kapitolou, a tak jsem se stal také ilustrátorem. V dubnu 2016 jsem byl přijat do Obce spisovatelů ČR. Odevzdal jsem své tři knihy a zaplatil členský příspěvek. Pak se dlouho nic nedělo. Když jsem se v listopadu zeptal, zda bych nemohl dostat rozpis činnosti Obce, bylo mi doporučeno přihlásit se do Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Dostal jsem mailovou adresu na Hanku Hosnedlovou, která mě velice přátelsky pozvala do Českých Budějovic. Na rozdíl od Prahy se jihočeští spisovatelé scházejí, diskutují, pořádají autorská čtení, křty knih, soutěže, prostě to, co jsem si od Obce spisovatelů přestavoval. Nejvíce se mi líbí snaha Jihočeského klubu zapojit do tvorby i školní mládež. 16 www.epika.cz

Jiří Sivok - Deset let v klubu Jiří Sivok / FOTO František Tylšar literatura moje cesta k literatuře Chuť k četbě a posléze k psaní fantastické literatury ve mně podnítila láska k filmovým fantasy filmům. Před filmovým Pánem prstenů byl ale i Barbar Conan a samo sebou oba tyto snímky měly knižní předlohu. Tak se stalo, že jsem objevil, že světy, které vykreslili autoři jako Tolkien a Howard, jsou mnohem poetičtější a obsáhlejší. Nebyl jsem úplný nečtenář, už předtím jsem četl Edvarda Štorcha či převyprávěný román Daniela Defoa Robinson Crusoe, ale až teď ve mně vzplála vášeň. Navíc kolem mých patnácti let jsem začal psát, a to společně s kamarádem Petrem Válkem, s nímž jsme se přátelsky hecovali. Nejprve jsem svá veledíla dával na internetový server Epika, kde jsem si ovšem často rval vlasy nad kritikou, která se na mou hlavu sypala jako sníh. Byla totiž nekonstruktivní a navíc často vulgární. Pamatuji si na jedno písemné jednoslovní hodnocení, které mě opravdu posunout dál nemohlo, a dodnes nechápu, jak se někdo na literárním serveru mohl takto prezentovat. Sračka! Vždyť literatura je něco, co povznáší ducha, a kritik má být oporou spisovatele, i když začínajícího. Slovo, které padlo, neukazuje pisateli cestu, co zlepšit, čemu se vyhnout, kde je zakopaný kostlivec. Kritika je často chápána negativně, ale vždy se má jednat o konstruktivní záležitost, která je brána nestranně. Díky Petrovi, který získal kontakt na Hanku Hosnedlovou, tehdejší předsedkyni Jihočeského klubu Obce spisovatelů, jsme se mohli podívat na pravidelnou schůzku a zažádat o členství v klubu. To se psal rok 2008, takže poprosím o fanfáry, neboť jsem tedy v klubu již desátým rokem. Petr naneštěstí dlouho nevydržel martýrium nutného úředničení, které je s pravidelným setkáváním spjato, navíc byl v zápřahu soukolí studia. Nicméně, já za tím vším viděl něco jiného než jen úředničení. Občas se totiž stalo, že skupinka autorů zůstala a debatovala. O knížkách, politice, filmech, ale bylo to úplně něco jiného než s mými vrstevníky. Je za tím totiž cítit zkušenost a láska. Považte, když František Niedl mluví o plavbě po moři, po kterém se plaví jako kapitán každé léto. Nebo Vladimír Šindelář, který při zmínce o Kardašově Řečici ze sebe vysype, že v roce 1922 se v tomtéž městě stal historicky první hrdelní zločin Československa, načež se o jeho problematice rozhovoří. To a mnohem více mě stále ubezpečovalo, že jsem na správném místě. Ale pokud jde o nejlepší motivaci, kterou jsem dostal, tak jde o práci samotné tehdejší předsedkyně Hanky Hosnedlové, která na úkor svého času dávala dohromady veškeré moje práce. Vždy jsem od ní dostal mail s korekturami a obsáhlým textem připomínek a kritiky. Tentokrát už šlo o kritiku, protože kromě A jsem dostal i B, a co čert nechtěl, došel jsem až do Z. Hanka se nikdy nebála napsat, že se jí něco zdá špatné, ale rozhodně se nebála chválit tam, kde to za to podle ní stálo. Ty maily pořád mám. Léta v klubu běžela a já jsem se díky Hančině pomoci a podpoře klubu zlepšoval. Vydal jsem knihu Příběhy noci, dostal za ni ocenění v rámci Zeyerových Vodňan a čím dál lépe jsem se umisťoval v soutěžích. Přestalo mi stačit být jen závažím a koulí u nohy klubu, a tak jsem začal pracovat na vlastním projektu, jímž je úspěšný HSF klub. Protože i já jsem chtěl být pomocnou rukou mladým začínajícím spisovatelům a být prostředníkem jejich úspěchu. Založili jsme tedy soutěž Tiché písky a mladí autoři, kteří si získali ostruhy na předních místech, se díky HSF klubu objevili v tištěném sborníku společně se jmény jako František Niedl, Tereza Matoušková a v nově připravované publikaci i Svatoplukem Dosedělem. A co je bezvadné, stále častěji se objevují jména, která prošla naší soutěží a nyní jsou již autory, které si vyhlédlo nakladatelství a vydalo jim románovou prvotinu. Za všechny zmíním například Martina Maniaqua Bečana, který nedávno oslnil svými Kaziměsty. Tohle je ono. Tohle všechno ve mně podnítily večerní středeční debaty s jihočeskými autory. Je to potenciál, který se dostává na světlo, vybičován historkami, zkušeností a bezbřehou pomocí Jihočeského klubu Obce spisovatelů. A já jsem rád, že mi bylo umožněno vstoupit mezi ně a svou prací jim postupně splácet investici, jež byla do mě vložena. 17

literatura literární osobnost Život mezi knihami Hanka Hosnedlová / FOTO Jiří Čondl Regály plné krásných, tiskařskou černí vonících knih - tak jsem si v dětství představovala čtenářské nebe. Petr Pistulka měl to štěstí, že se pro něj takový knižní ráj stal přímo každodenním působištěm. Je totiž vedoucím třípodlažního Domu knihy Kanzelsberger v Českých Budějovicích. Pro spisovatele je to navíc místo, kde se odehrávají autogramiády a křty jejich knih, konají se literární besedy a četné prezentace. To vše díky vstřícnosti a přízni právě Petra Pistulky, který se snaží zdejší knižní království oživit tradičními i netradičními formami setkávání čtenářů a představitelů spisovatelské obce. Takže je naprosto samozřejmé, že se náš dnešní rozhovor s ním bude točit jak jinak, než okolo knih. Kdy jste vy objevil kouzlo knihy? Dá se říci, že už jako úplně malý kluk. Miloval jsem Ferdu Mravence, Neználka, pohádky Měli jsme doma spoustu knížek a také babička měla úctyhodnou knihovnu, knižní dárky jsem dostával k Ježíšku, k narozeninám či svátkům, takže o knihy jsem rozhodně nouzi neměl. Je nasnadě, že jste nezůstal u dětských knížek Pochopitelně s přibývajícími roky se měnil i můj vkus. Ke slovu přišly verneovky, Dumas, Merle, edice Knihy dobrodružství a odvahy, přečetl jsem i pár foglarovek, kupodivu mne neoslovil May Po pubertě jsem začal inklinovat k fantazy a sci-fi, v mém zorném úhlu se ocitl H.G.Wels, Bradburry a další autoři těchto žánrů. Směřoval váš výběr studia cílevědomě k tomu, co dnes děláte? Myslím, že spíš ne. Po ukončení gymnázia v Příbrami jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích na aprobaci historie a výtvarná výchova. Ovšem následným studiem na Filozofické fakultě s oborem archivnictví už jsem tomu byl podstatně blíž. A kdy jste přišel prvně do užšího kontaktu s knihkupectvím? Už během studií, dělal jsem v knihkupectví brigády, v šestadvaceti jsem nastoupil do knihkupectví Kanzelsberger v českobudějovické Hroznové ulici a o rok později jsem se už stal vedoucím v další prodejně této firmy na Lannově třídě. Když pak Kanzelsberger otevřel Dům knihy v Kanovnické ulici, přešel jsem na vedoucí post tam. To už je skutečné knižní království. Kolik výtisků zdejší knižní fond asi tak čítá? Zhruba pětašedesát tisíc výtisků necelých patnácti tisíc titulů, plus samozřejmě doplňkové zboží, což je také hezkých pár položek. Dokážete se v tom orientovat při takovém množství? Pravda je, že naší prodejnou projde téměř vše, co u nás oficiálně vyjde, a ten fond se neustále aktuálně obměňuje. To prostě nelze zpaměti obsáhnout, spíš tak rámcově, ale máme spolehlivý počítačový program, který vše registruje. Navíc každý z personálu má tak trochu pod křídlem určitý žánrový okruh, takže dokážeme zákazníkovi poradit, protože ten se v tom množství titulů zákonitě ztrácí. O jaký druh knih je největší zájem? Podle množství prodaných výtisků bych řekl, že nejvíc jdou na odbyt lehčí odpočinkové žánry detektivky, ženské a romantické romány, sem tam nějaký bestseller Také dětská literatura ale je škoda, že právě tady převládají překlady, a to ne vždy odpovídajícího zaměření a kvality. A jak to vypadá s tituly regionálních autorů? Nejvíc táhnou asi místopisy, hlavně o Šumavě, Novohradsku, o Kleti také publikace o Českých Budějovicích, v této souvislosti bych připomněl žádané fotoknihy Milana Bindera. Anebo pak historické romány, zejména pokud se vážou k jižním Čechám nebo oblíbeným historickým osobám a rodům. K většímu zviditelnění regionálních autorů nepochybně přispějí i loni zavedená ocenění udělovaná vaším Domem knihy Věřím, že ano. Loni na předvánoční multiautogramiádě byla poprvé udělena dvě speciální ocenění. Cena za nejprodávanější knižní titul za poslední rok, kterou získal František Niedl, a cena za největší počet prodaných knih od jednoho autora za stejné období, a ta byla udělena Janu Bauerovi. A hodláme v tom pokračovat i v dalších letech. Poskytujete také nějaké výhody přímo zákazníkům? Standardní záležitostí je zákaznická karta a za nasbírané body při koupi mohou její držitelé získat podle osobního výběru buď knihu v rámci aktuální nabídky ve věrnostním klubu, něco z doplňkového zboží anebo dárkový poukaz pro své blízké. Veřejnost ovšem oceňuje i další oživení vaší činnosti Už jsem se zmiňoval o vánoční multiautogramiádě, kterou s úspěchem děláme s Jihočeským klubem Obce spisovatelů již šest roků. Svou roli hrají i knižní křty, besedy, literární pořady Loni jsme s Pohádkovým královstvím připravili pro děti Festival dětských knih a her, který letos zopakujeme, ale v poněkud jiné režii. A ještě bych se rád zmínil o spolupráci s galerií Tutsch, s níž v období od března do října instalujeme ve druhém a třetím patře výstavy výtvarných děl, kde se již prezentovali i umělci zvučných jmen. A na závěr byste mohl třeba vyslovit nějaké velké přání Přál bych si, abychom měli vždycky jen kvalitní knihy a aby zákaznický zájem byl v průběhu roku stejně intenzivní jako v období před vánočními svátky. To snad nejsou zase tak úplně nesplnitelné sny... 18 www.epika.cz

umění foto Bohuslava Maříková, z cyklu Paměť starých zdí 2014 19

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Alena Bláhová Kapičkové pohádky pro kluky a holčičky Reklamní ateliér Soběslav, 2017 Každý správný pohádkový král měl tři syny, eventuálně tři dcery, Alena Bláhová ze Sezimova Ústí má na kontě pro změnu tři knížky. A to knížky pohádkové, protože zůstává věrná svým malým čtenářům a posluchačům. Také Kapičkové pohádky pro kluky a holčičky, které se objevily na knižních pultech již v předvánočním čase, jsou určené opravdu těm nejmenším. A věřte, že psát knížky pro děti není nic jednoduchého. Autorovo vyprávění musí mít hlavu a patu, příběh má být srozumitelný dětskému vnímání, stejně jako používaný literární styl a výběr slov. Na to je třeba aspoň trochu dětskou dušičku znát a umět se jí přiblížit. A v tomto ohledu má Alena Bláhová, jako učitelka v mateřské školce, praxi opravdu bohatou. Navíc umí skvěle pracovat s bezbřehou fantazií dětí i se svou vlastní. Ví, kam až může zajít, aby děti její pohádkové příběhy byly schopné chápat, na druhé straně však v žádném případě jejich vnímavost nepodceňuje a to je hlavní deviza jejích knížek, které mají pokaždé skvělý ohlas jak mezi dětmi, tak jejich rodiči. Ostatně mnohé z pohádek měly svou předpremiéru právě před publikem z jejích svěřenců ve školce. V pohádkových příbězích Aleny Bláhové sice sem tam figurují i princezny a princové, dokonce čerti nebo heřmánková víla, ale hlavní roli mají třeba i docela obyčejné všední věci. Například kouzelné brýle, které umožňují vidět lidi takové, jací ve skutečnosti opravdu jsou, polštářek, co dovede vyčarovat sny, fotbalový míč či lokomotiva, která si přála létat. Na stránkách knížky se čtenáři setkávají s neposlušnou včelkou Emilkou, s oživlými kapkami v Kapičkovém království nebo zlomyslnou Herdekbábou. Dozvědí se příběh všech draků draka a zlobivého Honzíka, zaujme je šikovný skřítek Vítek i jeho sok Smrkáč. Autorka dokáže vdechnout život vitaminům, botkám i plyšovým medvídkům, nechá zakusit bolest zubů krokodýla Ferdinanda a přivede na scénu i Mikuláše s čerty a andílky a nevyhýbá se ani tématice vánoční. Neotřelým a milým bonusem pak jsou v závěru i kratičké pohádečky s obrázky od dětí ze školky. Ale barevné ilustrace doprovázejí i všechny ostatní pohádky, o což se postarala Vanda Pincová, jejíž obrázky děti milují, protože jsou pro ně čitelné a blízké. Petr Šulista K babičce s dědou kroky mě vedou LK Tisk Milevsko, 2017 Malou útlou knížečku s veršovaným titulem K babičce s dědou kroky mě vedou lze vlastně považovat tak trochu za veršovaného průvodce po okolí jihočeského Milevska. Veršíky pocházejí z autorské dílny osvědčeného Petra Šulisty a hned od prvních řádek nenechají nikoho na pochybách, že jsou určeny dětskému čtenáři. A tak se kluci a děvčata mohou na básnických vlnkách vypravit třeba do Branic, Držkrajova, Hodušína, Chyšek, Kučeře, Nadějkova Sepekova či Zbelítova. Petr Šulista se svými verši zakotvil na stránkách knížky celkem ve dvou tuctech známých i méně známých vsích a obcích, soustředěných kolem činorodého městečka Milevska. To se také finančně podílelo na vydání této netradiční publikace v rámci dotačního programu Kultura 2017, obdobně jako Jihočeské týdeníky. Jako skvělý nápad se ukázalo i doplnění jednotlivých básniček barevnými obrázky dětí, účastníky soutěže, vyhlášené na jaře 2017 Milevskými novinami a zaměřené na ilustrace ke knize dětské regionální dětské poezie. Kresbičky báječně korespondují s veršovanými řádky a dokreslují tak pohled na dané téma dětskýma očima. 20 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Knížečka, která vyšla na sklonku letošního roku, má dobrý ohlas a bude mít nepochybně i následovníky z jiných regionálních oblastí a měst. Takže doufám, že už dnes se můžeme těšit na sérii těchto roztomilých knižních projektů. Hanka Hosnedlová, Zdeňka Študlarová Odpadoví skřítkové Studio Gabreta, 2017 Tahle knížka, určená pro děti, má poněkud zvláštní způsob vzniku. Autorky vlastně ani netušily, že z jejich skřítkovské minigalerie vůbec nějaká kniha vznikne. Abychom ale začali správně od začátku. Na počátku tedy byl Robinson, školní časopis pro kluky a děvčata, vydávaný za podpory statutárního města České Budějovice. V posledních letech se jeho nedílnou součástí stala pestrá barevná dvoustrana společnosti Eko -kom, věnovaná otázce běžných odpadů a nakládání s nimi. Tak se na stránkách Robinsona po řadu měsíců objevovala pravidelná kapitolka vždy o dvojici skřítků mužského i ženského rodu. Zatímco polovina z nich stála na té správné straně, tedy v tomto případě podporovali správné třídění odpadků a jejich nadmíru užitečnou recyklaci, jejich černé protějšky dělali všechno možné proti tomuto příkladnému postupu. Zkrátka plus a minus pro dětské vnímání dané a neustále aktuální problematiky, která se tak nenásilnou cestou dostává do povědomí malých čtenářů. A protože se skřítci, kladní i záporní, zalíbili, a to nesporně také díky veselým obrázkům Zdeňky Študlarové, sesbírané příběhy z této robinsonské rubriky zakotvily následně ve společném projektu, jemuž Eko-kom a Studio Gabreta daly podobu přitažlivé dětské knížky. Určitě bude pro děti nejméně tak přitažlivá, jako kapitolky ve školním časopise. Hynek Klimek Příběhy z jižních Čech - Prácheňsko a Pošumaví Grada, 2017 Na sklonku loňského roku se objevila na knihkupeckých pultech knížka šumavského spisovatele Hynka Klimka s názvem Prácheňsko a Pošumaví, z cyklu Příběhy z jižních Čech. Titul sice ve čtenáři evokuje spíše místopisnou publikaci či bedekr, ale pravda je to jen částečná. Autor totiž i v tomto případě zůstal věrný oblíbeným bájím, pověstem a zkazkám, které šikovně vtělil do poutavého příběhu Báry z Podlesí a jejího koně Markýze, s nímž objíždí trhy a jarmarky v širokém okolí. Čtenář se Bářiným prostřednictvím a odvíjejícími se jejími příhodami dozví leccos zajímavého ze života na vesnici nebo v městečkách v nedávné minulosti a navíc se podrobněji seznámí i s prácheňským a pošumavským krajem. Bára se pak na svých cestách setkává se řadou zajímavých lidiček a díky tomu potom představuje v dílčích kapitolách i jednotlivá řemesla oné doby, šikovné ruce a um usedlíků i krajánků, ale také třeba způsob, jakým se tehdy dokázali lidé bavit. Ačkoliv popisované postavy jsou fiktivní, děj je naopak zasazen do konkrétních lokalit, čímž dodává vyprávění nesporné přitažlivosti a jisté věrohodnosti. Ostatně k orientaci poslouží i mapky na vnitřních stranách barevné obálky. A když k tomu všemu připočteme ještě roztomilé obrázky Z. Študlarové, Klimkovy dvorní ilustrátorky, určitě i od vás dostane knížka palec nahoru. 21

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Miroslav Tota Tragéd Nová forma, 2017 Také premiéra této poměrně obsáhlé knihy jihočeského autora Miroslava Toty spadá časově ještě do roku 2017, nicméně naše recenze nese již datum začátku roku letošního. Pokud bychom měli prezentovanou publikaci zařadit do nějaké konkrétní literární přihrádky, asi nejblíž má k přibližnému označení - rodová sága. Tři generace Povýšilových, o nichž kniha poměrně detailně vypráví, propojuje nejen stejné příjmení, ale především fenomen divadla a aktivního herectví. Hlavní postavou je fiktivní osoba herce Karel Povýšila, vlastně posledního ze slavného hereckého rodu. Navazuje na osudy dědečka a otce, kteří dávno před ním podlehli přitažlivé moci světel ramp, jež zmámila i jeho. V chronologicky řazeném osobním vyprávění v první osobě jsou však zachyceny nejen události kolem divadelních prken, jež právě pro tyto tři muže opravdu znamenaly svět, ale v průběhu doby přibližuje také komplikující se rodinné vztahy a ne vždy jednoduše řešitelné životní peripetie rodiny prarodičů a rodičů, stejně tak jako Karlovy. Ačkoliv jak osoby, tak na události celkem bohatý děj jsou podle slov autora vyfabulovány, mají jako faktografická životopisná výpověď hlavní postavy přesvědčivě blízko k životní realitě, evokující u čtenáře vlastní zážitky v příslušných časových etapách. Na straně druhé popisný vypravěčský styl poněkud ukrajuje z plastičnosti, živelnosti a napětí, což je u líčení pestrých životních osudů a jejich překvapivých, nezřídka dramatických zvratů škoda. Jako pozitivní však lze mimo jiné hodnotit fakt, že se autor neomezuje jen na ryze osobní zážitky svých postav, ale dokázal jaksi samozřejmě do děje zakomponovat i tehdejší aktuální politickou situaci, která ve svých dopadech měla na život jeho románových hrdinů nejednou nesporný vliv. Stejně jako jiné časové atributy právě líčené doby nebo zasvěceně líčené střídání prostředí. A nevyhýbá se ani otázkám osobní odvahy, kolísání v nejistotách a pochybnostech, v tísnivém rozhodování či momentům selhání. Cílevědomě pak ale dovede svého hlavního hrdinu až na poslední stránku, která svým vyvrcholením vlastně naplňuje název této knihy. 55 autorů z pěti zemí Našlapování v podzimním listí Věra Kopecká, 2017 Knížečka s podtitulem Sborník veršů účastníků XVIII. Dnů poezie v Broumově 20. října - 22. října 2017, který podpořilo město Broumov, je další v řadě pravidelně vycházejících knih, mapujících tvorbu účastníků tamních mezinárodních poetických setkání. Tentokráte v jeho první části naleznete verše, které vznikly v rámci předchozích tvůrčích dílen, které jsou pravidelnou součástí Dnů poezie. Odrážejí vidění krajiny v okolí Křinic, Broumov s jeho památkami a také atmosféru festivalu očima účastníků - básníků z různých koutů Česka, Slovenska, Polska a Ukrajiny. V druhé části se svými verši představují autoři aktuálních dnů poezie, které geograficky doplnila i autorka z Bulharska. Z jihočeských autorů ve sborníku naleznete tři jména: Jiří Břešťák, Petr Šulista a František Tylšar. Přijměte tedy pozvání Věry Kopecké, abyste mohli i vy sdílet pohled na svět podzimně zbarvený metaforami a znějící krásou poetického slova. == FJB == 22 www.epika.cz

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Pavel a Zuzana Zemanovi Pivo, král a slovíčko LK Tisk, 2017 Recese, humor a zábavná nadsázka to je asi tak ve stručnosti charakteristika knížky s názvem Pivo, král a slovíčko, s podtitulem Pověsti Vejrovského zemanství, která byla vydána koncem loňského roku za finanční podpory Jihočeského kraje. Humoru, přesněji dobrého humoru je v české knižní tvorbě nesporně pomálu, čehož si jsou vědomi jak čtenáři a nakladatelé, tak autoři této knížky, kteří se pravidelně snaží zmíněnou mezeru v knižní produkci zaplňovat. Uváděný čerstvý svazek, zaštítěný Spolkem pro obnovu venkova ČR v Jihočeském kraji, je totiž v pořadí již pátý a předpokládám, že určitě ne poslední. Pavel Zeman, originální pábitel a mystifikátor, a jeho žena Zuzana navazují se svým vyfabulovaným Vejrovským zemanstvím na dřívější tradice recesistických spolků, které byly pro specificky zaměřený styl zábavy a povyražení zakládány ve městech i na venkově. Jejich členové tvořili obvykle dlouhodobá a semknutá společenství, k nimž se pak vázaly celé šňůry téměř anekdotických historek. Také král Karel a zeman Bušek Vejr z knihy Zemanových, samozřejmě za přispění řady dalších postav, které se opakovaně vracejí na stránky knih o Vejrovském zemanství, prožívají neuvěřitelné, ale především komické příhody. A ačkoliv se jedná o vybrané panstvo, jejich jazyk je jadrný a do navozených situací se hodí stejně báječně, jako jejich činy. Stanislava Bumbová Zmijení Epika, 2017 Upřímně řečeno, na tuhle sbírku se Stániným podpisem jsem čekala řadu roků a jsem moc ráda, že ji konečně držím v ruce. Ačkoliv nejsem autorka, představuje pro mne určité naplnění očekávání, takový malý, ale podstatný milník na nelehké cestě z písmenek a rýmů. Stáninu tvorbu sleduji vlastně už od středoškolských studií a od samého počátku jsem v ní viděla nadějnou, talentovanou básnířku. Její verše mne vždy oslovovaly a byla jsem přesvědčená, že po řadě prezentací ústních i písemných je logicky zákonitým pokračováním její tvorby právě vydání souhrnné sbírky. Něco jako dosavadní souborné dílo zatím s hraničním datem roku 2014. Sama autorka v krátkém úvodu píše, že kniha zahrnuje práci dvaceti roků, takže čtenáře může zarazit určitá nepoměrnost - tedy při celkovém srovnávání veršů s různým datem vzniku. Vzala mi tím tak trochu vítr z plachet, protože přesně takovým porovnáním jsem chtěla původně začít své celkové hodnocení sbírky, která je pro mne příjemným průvodcem po cestách Stánina tvůrčího zrání. A to zrání velice intenzivního, přímočarého, bez zavádějících odboček a propadů, i když pochopitelně náhled dospívajícího, zmítajícího se ve svých vlastních zmatcích, je poněkud odlišný od nazírání člověka již dospělého, zařazeného na vymezenou životní kolej. Ovšem sborník není jen deníkem hledání a nacházení, ale i hlubším ponorem pod povrch, odhalujícím i vrstvy, předtím netušené, a přesto tak určující. 23

literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Rozhodně ale nesmím ve své kratičké recenzi opomenout vyzdvihnout i tu skutečnost, že žádné ze zařazených veršů nejsou modernistickým shlukem nahodilých slovních uskupení, ale každá ze Stániných básní přesně naplňuje autorčin záměr a vypointovaný neotřelý nápad a to v kterékoliv z fází její tvorby. Každá její báseň sama o sobě je nezpochybnitelným, oslovujícím příběhem nebo mozaikovým obrazem s jasnou výpovědí. Záviděníhodná je i Stánina lehkost, malebnost a samozřejmost rýmů, které přesně, bez prvoplánové otrocké snahy o rýmování, vystaví to, co sledovala v původním celkovém záměru. Vyzdvihnout bych měla i její naprosto netypické, metaforické stavby slov, které vnímavého čtenáře nadchnou svou neotřelostí, mnohotvárností a vynalézavostí. Bonbonkem, kterým pak Stáňa zdobí některé ze svých poetických výpovědí, jsou její tvořivé slovní novotvary, které sice slovník jazyka českého nezahrnuje, nicméně jsou svým smyslem jasné. Příkladem může být vlastně už samotný název této sbírky Zmijení. Jenom bych se v závěru přimlouvala za to, abych na další sbírku Stániných básní nečekala tak dlouho, jako na tu, o níž právě píši... Karel Příhoda Soudnosti Vlastní tisk, 2018 Někdo si jako maličkost pro radost dopřává třeba nový rybářský prut, představení v Národním divadle nebo cestu k moři, českobudějovický výtvarník Karel Příhoda volí tištěné slovo. Ke svým třiaosmdesátým narozeninám si totiž nadělil autorskou knihu s krátkým názvem Soudnosti. Možná byste podle titulu sázeli na krátké povídky nebo fejetonky, ale pravdou je, že se jedná o sbírku básní z posledních let. Navíc verše jsou na každé stránce doprovázené barevnými ilustracemi, které pocházejí rovněž z Příhodovy tvůrčí dílny. Někde je jasné, že báseň byla inspirovaná obrázkovou předlohou, jinde bych však usuzovala spíš na to, že slova básně se stala zdrojem inspirace pro ilustrační doprovod. Verše s jednodušším, někde až rozverným námětem střídají řádky s filozofickým podtextem a extrahovanými úvahami o vážných věcech, prolínajících naším životem. Zamýšlí se nad nezvratným tokem času, nad polaritou stáří a mládí, nad mezilidskými vztahy, ale také nad láskou a pomíjivostí krásy. Ačkoliv technicky nejsou Příhodovy verše vždy úplně dokonalé, dýchá z nich upřímnost, citová vřelost a odvaha otevřít svou duši dokořán každému, kdo je ochoten vstoupit. Bohuslava Maříková, z cyklu Paměť starých zdí 2014 24 www.epika.cz

literatura proč se mi líbí Cesta domů - Richard Uher Stanislava Bumbová Líbí se mi prožitkem. Jako by byl veliký všudypřítomný pocit, ke kterému se přibližujeme slovy. Líbí se mi pokora, s níž autor slovy nehodlá tuto rozlehlost pocitu uchopit, ale citlivě se dotýká či lépe hladí a křehce dotknuté předává. Oslovilo mě rozeznění nálady. Atmosféra básně, která setrvává bez ohledu na slova i sdělovanou podstatu. Domov je univerzálním archetypem lidského vnímání a s tímto psychologickým faktem je v textu možná vědomě, možná podvědomě s vkusem a taktem zacházeno. Přirozené předávání pocitů podporuje i nenásilná forma básně. Na jedné straně umožňuje klidné plynutí, na straně druhé nebrání uskutečňovat autorovy záměry (vyzdvižení výrazu člověk, gradační sestup v pointě aj.) Oslovila mě výstavba obrazů v jejich promyšlenosti a dopadu (dům z cihel zůstal za pohádkou, láska v dětské dlani, strouha, co dusí cestu ) Líbí se mi použití literárních prvků zde vychází na povrh zejména kontrast: smích a pláč, plácnutí přes zadeček a nakopnutí životem, shánění toho, co je na dosah ruky, louka (jasně omezený prostor), která voní dálkou ) S těmito protiklady je nadále zajímavě pracováno, každý z nich má jiné vyústění a celkově zdůrazňují dualitu reality. Umocňují zároveň rozporuplnost ve vnímání domova jako takového a potažmo tedy i celého života a podstaty člověka. Není možné si nevšimnout výborné práce se slovem. Upevňuje strukturu verše a zdůrazňuje přirozeně význam sdělovaného. Ukažme si na příklad: Smích a pláč jsou jako obloha a pták. Kontrast je zde ztotožněn se souladem, realizací, vším, co znamená obloha pro ptáka. Kvalitu práce se slovem dokládá koneckonců i přirovnání: chrpy, které sebraly modř nebi Poslání a hlavní myšlenku básně spatřuji ještě před pointou, kdy se vracíme tam, kde z nás udělali lidskou bytost, a zároveň autor definuje člověka jeho prvním hořem tedy citovostí, bolestí. Líbí se mi, že překročení prahu v pointě evokuje více významů, od důrazu na smíření, po onen veliký návrat, jako že domů, který uzavírá lidský život. Báseň mě oslovila v mnoha rovinách, proto se mi líbí. 27. 1. 2018 25

literatura zamyšlenky Kterak moudře doaktualizovat Senecu 12. díl MILOSLAV KRÁL ČESKÝ Moudrost se nepůjčuje ani nekupuje. - Budeť od tebe chvályhodno, budeš-li i jiné možnosti jejího získání hledati. Vyvaruj se však předčasného jásání. Měl bys totiž i to věděti, že ani ukrást ji nelze. Záleží na tom, jaký jsi, ne co máš. - Výjimka, kdy to platí zcela opačně, se tebe dozajista netýká. Pokud ovšem nebudeš jako onen neopatrný dobrodruh, jemuž přebedlivá celní kontrola nalezla v nohavici pytlík plný vysokokvalitního hašiše. Nic neprospívá tak, jako žít v ústraní, málo mluvit s lidmi a mnoho sám se sebou. - Při případném nuceném pobytu v nápravně výchovné base snažiž se rafinovaně proslouti chováním natolik lotrovským, by právo na alespoň krátkodobé uvrhnutí do samotky tobě upřeno býti nemohlo. Peníze ještě nikoho neudělaly šťastným. - Pročež ke každému, kdo tě požádá o dobročinný příspěvek, buď náležitě ohledupln; bylo by medle nevhodno, bys jeho závislost na penězích svým darem ještě více prohluboval. Otevř mu tedy řádnou cestu ku štěstí toliko vlídným slovem. To jest k nezaplacení. Nikdo se moudrým nerodí, nýbrž stává se jím. - Máš-li nadmíru často trýznivý dojem, že blbouni se generují oběma procesy, a nota bene v míře převrchovaté, zkus omeziti vstřebávání mediálních produktů. K nižádné změně skutkové podstaty sice nedojde, leč uleví se ti. Neštěstí zdrtí jen toho, kdo se dal oklamat štěstím. - Setrvávej povždy v nedůvěřivé ostražitosti. Buď pamětliv povzdechuhodné epizody oněch bystrých dětiček, kterým se zachtělo radostně skotačit pod vonící střechou právě dokončené tělocvičebny. Moudrý je v bezpečí a nemůže se jej dotknout ani bezpráví, ani pohana. *) - Nikdy neměl bys napsati podobný extrémně přemoudřelý slepenec jen proto, že jest to lákavě snadné. Pokus se učiniti něco obtížnějšího! Kupříkladu sepsati, kolik bezejmenných moudrých z celého světa bylo kdy ošklivě mučeno či na duchu týráno, případně fyzicky nadobro "zrušeno". Kdo rozhodl spor bez vyslechnutí druhé strany, nebyl spravedlivý, i kdyby rozhodl spravedlivě. - Ty se však vyvaruj rozhodování jakéhokoli sporu. Buď prozírav staniž se chutě lobbistou! Vyslechnout si pak můžeš dle své vůle tu "nejsprávnější" stranu. A po nějaké spravedlivosti nemusíš pátrati vůbec! Ona si tě, když to bude nutné, již najde sama. **** *) Citát, který už od prvního pohledu přímo tahá za oči svou neseriózností. Překvapen kupodivu byl po odmlce trvající skoro celý n. l. i sám jeho autor, retrokolega Seneca, relativně moudrý transintelektuál, řečník a chvalně známý spisovatel-průpovídkář. Dosud bez připomínek prováděl autorizace všech dílů tohoto cyklu. Tentokrát mi však nečekaně poslal papyrus-mail, při jehož psaní měl evidentně sladkokyselou náladu. Níže je doložen empaticky kostrbatý překlad z povznesené a tradičně toporné Mistrovy starolatiny. Ave, ave, Králi Český Miloslave! Povždy psal jsem tak, by stručnost se nažrala a myšlénka přitom zůstala celá. Učiním to i nyní: "Ten výrok označený hvězdičkou musíš rozhodně vypustiti!" Ne, že bych si za ním již nestál, leč ve spojení s Tvým quasidodatkem vyznívá medle nepřijatelně. Víš vůbec, kolik osob jej již dávno přijalo za své krédo? Nuže vidíš. Jsem zkrátka klasik, na rozdíl od Tebe. To jest již k nezměnění. Jinou věcí jest, že to v éře dneška málokoho zajímá. Lidé nemají nižádnou představu, jaké to jest přiváděti na svět věčné pravdy. A byloť by asi zbytečno, bych to zde objasňoval. Faktem jest, že jedna kratičká sentencička ovlivniti otáčení zeměkoule nemůže, mohla by mezi ostatními samozřejmě zůstati, Ty však raději od jejího užití upustiž. (Tedy řeknu Tobě nikdy mně na mysl nepřišlo, že bych mohl býti sám sobě censorem.) Tím končím. Ačkoliv, dovol mně doplniti alespoň jednu vysvětlující větu. Jedná se totiž pouze o neoptimální pochopení dotyčného citátu. Ty jsi v odlišném bodu na ose historie. Pro porozumění měl bys sobě prozkoumati příslušnou "dobu činu", náš tehdejší středosvět, a též veškeré činění v něm. Zkrátka to neumíš přečísti žádoucím způsobem. I když zase některé z Tvých přízemních replik vytvářejí dojem, že můj myšlenkosled překrucuješ záměrně. Jest snad Tvým cílem dělati ze mne naivního a důvěrynehodného přestárlého pravdopravce? Měl by ses raději, ctěný mladší kolego, podívati sám na sebe; jsi de facto starší, nežli jsem byl já v krušné to hodině sebeúmrtí. Ovšem nyní již i Ty nepochybně zříš, že jedna věta na toto stačiti nemůže. Dál to tudíž rozmazávat nehodlám. Jenom právě maličko uvažuji nad tím, že jako podnět ku kultivaci čtenářstva by předmětná citace pravděpodobně zachována býti měla. Jedině snad ještě... stejně jsem to již rozmazal... Měl by ses též vžíti do mé privátní situace. Bylť jsem nezávislým rétorem, chápeš-li to. K tomu jistý pathos nutně náležel. Způsob podání měl závažnost nepominutelnou. Co bylo na srdci, to se muselo před vstupem na jazyk patřičně metaforotvorně naformátovati. V případě mé osoby to šlo navíc ještě skrze filtr stoického nazírání. To prostě buď máš, nebo nemáš. Podle toho následně vypadá očekávaný konečný produkt. Neměl by jsi jej tedy arci vnímati doslovně. Může Ti sice připadati jako vyčichlé cosi s prošlou dobou trvanlivosti, ale co když jest 26 www.epika.cz

literatura zamyšlenky primární pochybení v Tobě samém? Třeba jsi se měl alespoň pokusiti "seškrabati korozi", bylať bezpochybně pouze povrchová. Případně mohlo stačiti i pouhé odfouknutí usazeniny historického prachu. Možná bys poté zahlédl souvislosti, kteréž jsi předtím nepostřehl. Ano, pravím souvislosti. A není jich málo. Pročež si nyní uvědomuji nutnost dodatečně se opraviti. A to v tom smyslu, že by bylo tuze nemoudro ono autorské rčení vyřazovati. Nechám to na však na Tvé osobě. A zapomněti též nemohu na nejpodstatnější slovo. Byloť tenkráte jakýmsi úběžníkem mých úvah slovo "ctnost". Krátké, jasné. Určitě jsi jej již libokdy zaslechl. A nyní schválně zkus jej zřetelně a hbitě vysloviti, alespoň čtyřnásobně za sebou. Jest problém, viď? A to jest právě ono, to způsobuje nezvyk. Leč nezoufej, toto se může zlepšiti. Nezoufej, doufej. Třeba mně to vbrzku budeš moci předeklamovati osobně. Až budeš též... jé, promiň... tak jsem to nemyslil, věř mi. Vlastně jsem chtěl říci, že to vůbec nechvátá. Takže zatím setrvávejž ve zdraví! A víš co? Rozhodně ničeho nevyškrtávej! Tvůj Lucius Annaeus Seneca A. D. 2018 Fotodoprovod: Bohuslava Maříková 27

autorská tvorba ukázky z knih Mrtví se mstí Jan Bauer trýčku, proč se mám celý den hrbit Snad lejstry a opisovat výpovědi svědků a soudní protokoly? Beztak už mne od toho psaní bolí pravá ruka a dostávám křeče do prstů. Posteskl si soudní písař Lukáš Trobl z Květnice, jenž by raději než psací brk držel v ruce kord nebo něžnou ručku nějaké půvabné panny. Nestěžuj si, milý synovče. Jsi soudním písařem a tedy je tvým posláním především psaní, s mírným úsměvem mu nabádavě odvětil dvorní rada zemského soudu Maxmilián Trobl z Květnice. A v úřadě mi neříkej strýčku. Takové oslovení si nech domů. Tady jsem pro tebe urozeným panem dvorním radou, dodal přísně. Ano, urozený pane dvorní rado, Lukáš se zklamaně zamračil, pokorně sklonil hlavu, namočil brk do kalamáře s inkoustem a znovu začal trpělivě a krasopisně vykružovat na papíře písmena, slova a věty. Justiční jazyk mu připadal notně kostrbatý a místy takřka nesrozumitelný. Ale už se smířil s tím, že soudci a také advokáti si na jeho nesrozumitelnost potrpí už z toho důvodu, že jim pak umožňuje ohýbat výklad zákonů podle momentálních potřeb. Hodnou chvíli panovalo v kanceláři ticho rušené jen skřípáním zaostřeného brku po papíře. Konečně Lukáš učinil tečku za poslední větou zápisu z nedávného soudního jednání týkajícího se sporu o hranice mezi pozemky rytíře z Vřesova a hraběte Šlika. Poté zasypal napsaný text jemným bílým pískem, sfoukl ho na podlahu z kamenných dlaždic a zálibě si prohlížel svoje dílo. Což o to, rukopis míval už na univerzitě pěkný, radost pohledět, ale samotné psaní ho veskrze nudilo. Urozený pane dvorní rado, opatrně znovu oslovil svého strýce, jmenoval jste mne soudním písařem s pověřením pro zvláštní úkoly. Domníval jsem se, že těmi zvláštními úkoly je míněno především vyšetřování hrdelních zločinů a pátrání po jejích pachatelích Jsi ještě mladý, synovče, odbyl ho Maxmilián Trobl a mávnul přitom rukou, jako by odháněl zvláště dotěrnou mouchu. Většinu těch, jak říkáš hrdelních zločinů, mívají na starosti rychtáři některého z měst pražských, na jejichž území jsou spáchány. I když přiznávám, že od té doby, co se Pražský hrad stal císařským sídlem, přihrnula se sem všelijaká často cizokrajná verbež, která spatřuje v přítomnosti panovnického dvora příležitost k loupežím, podvodům a vůbec zločinným rejdům. Jenže na všechny zatím stačí příslušní městští ochránci spravedlnosti, tedy rychtáři a jejich biřici. Jen málokdy se tu však naskytne případ, s nímž by si nevěděli rady a vyžádali si pomoc od zemského soudu. Ale co vražda toho alchymisty Bellarminiho nebo řádění Fabia Orsiniho? opatrně namítl Lukáš, pyšný, že právě jemu se tyto záležitosti před časem podařilo objasnit. Ach ano, občas se takové případy opravdu vyskytnou. Slibuji ti, že až na ně narazíme, dostaneš příležitost osvědčit svůj důvtip. Ale do té doby jsi na zemském soudu užitečnější jako písař. Tak už nemudruj a pokračuj v psaní. Zápis už mám opsaný, pochlubil se mladík. Hmmm, hned se na to podívám. Zatím mi můžeš opsat tady hlášení staroměstského rychtáře Habenštrajta. A s tím Maxmilián Trobl položil na Lukášův pulpit svazek nepříliš úhledně popsaných listů. Co to je? Vždyť to místy nejde vůbec přečíst a tady je papír dokonce pořádně umaštěný. Zdá se, že na něm přítel Habenštrajt zřejmě povečeřel. Už proto bych chtěl mít rychtářovo hlášení úhledně přepsané a na čistém papíru, připomněl dvorní rada a znovu se začetl do spisů. Ukázka z historického románu, který vyšel koncem roku 2017 Staňkovský Casanova Jindřich Malšínský Staňkovský rybník s původním jménem Soused je osmý největší rybník na jihu Čech. Nachází se na území obce Staňkov poblíž Chlumu u Třeboně. Jeho východní břeh tvoří státní hranici s Rakouskem. Vodní plocha má rozlohu 241 ha. Je nejhlubším rybníkem v České republice. Výška hráze je 25 m. Rybník byl založen Mikulášem Ruthardem z Malešova roku 1550. Na rybníku, nedaleko naší vesnice, hospodařil vodník Jánoš řečený Casanova, mladší bratr hastrmana Lakatoše, hraběte Esterházyho. Jestliže hrabě byl fešák a kavalír, tak Casanova byl jen fešák. Do kavalíra mu moc scházelo. Vědom si své přitažlivosti byl sebevědomý proutník. Štíhlý, jak oficír od dragounů, vlasatý s pěšinkou uprostřed hlavy, dlouhými kotletami k lícním kostem a knírkem se zatočenými konci. Mladší holky se v něm viděly, nosily mu cukrovinky nebo jenom čtyřlístek, starší na něj dělaly oči a paničky a vdovy ho zvaly na koláč s tvarohem a povidly nebo mu při nepříznivém počasí poskytly i nocleh. Otec pracuje v Chlumu ve sklárně, a jak sám říká, tak to velké panděro má od toho věčného foukání do sklářské píšťaly. Maminka má obavy, aby mu neprasklo. Ten se tomu jen zasměje, ať prý si praskne, hlavně aby to nebolelo. Když vypravuje mamince, co si v práci ženské povídají, mám vždycky nastražené uši, abych o něco nepřišla. Včera prý se dověděl, že Mára Jančíková 28 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy je v jiném stavu, Novotná chodí s outěžkem a Strnadová z Hamru je samodruhá. Nic proti tomu, ale všechny tři prý s Jánošem ze Staňkovského rybníka. Kdo by to do něho řekl, divila se maminka. Tatínek si utřel fousy od pěny světlého životabudiče a dodal, že hastrman se jen tak tváří, zatímco je to proutník, ne nadarmo se mu říká Casanova. Před ním je nejlepší, aby ženské nepřišly o pověstný věnec, skočit do rybníka nebo se vyšplhat na strom. Pak se tomu oba smáli a já nevěděla, co je na tom k smíchu. Netrvalo dlouho, den, možná dva, kdy tatínek po večeři opět s orosenou sklenicí rezavého moku se chytil za břicho, patrně v obavě, aby mu neprasklo, se začal smát a vyprávěl mamince, jak se ty tři ženské jedna po druhé svěřily největší drbně v dílně, že si těhotenství vymyslely, aby uhnaly vodníka k oltáři. A když si o tom začali štěbetat i vrabci na střeše, hastrmanovi prý nezbylo nic jiného než se porozhlédnout o kousek dál. Pekařka ze Suchdola při rozvozu pečiva vyprávěla, že v neděli u nich zašel do kostela, kde na sebe upozornil svým zvučným hlasem při modlitbě a posléze při zpěvu mariánské písně. Po mši si vykračoval po rynku, rozhlížel se a ukláněl na všechny strany, prohodil slovo o počasí, podal ženě kapesníček, který upustila jen proto, aby na sebe upozornila, a mladá děvčata pochválil, jak jim to sluší a že mládenci na nich jistě mohou oči nechat. Pomyslela si, že by to byl ten pravý pro jejich odkvétající dceru, a hned se s tím svěřila pekaři. Dcera také nebyla proti, ale mistr jen mávl rukou, že by mu bylo u pece moc horko. Za týden se vodil za ručičku s učitelovou Jarunou. Když tatínek mamince povídal, co staňkovský Casanova o svém novém seznámení v hospodě vyprávěl, tak si raději rozepnul knoflík u pasu. V neděli ho pozvala paní učitelová na sváteční oběd. Pan učitel mu podal ruku a během oběda následovala rada za radou. Velmi slušně byl poučen, že se nos neutírá do rukávu, vidličkou se nešermuje, neříká se žlíce ale lžíce, a těch poučení bylo víc než božích přikázání. Několik dní nebylo po vodníkovi vidu ani slechu. Tentokrát zabodovala u večeře maminka. Na poli si ženské povídaly, že požádal porybného o dovolenou, že se jeho sestřenice v Rakousku vdává a on půjde svědčit o její mravní bezúhonnosti. Bylo po výlovu, výnos ryb předčil očekávání, a tak proč ne. Netrvalo týden a Casanova celý pobledlý, s modřinou pod okem, po několika pivech proložených kontušovkou se v hospodě chlapům svěřil, že po obřadu, i když neuměl německy ani slovo, si dobře rozuměl se svědkyní, pěknou kyprou Rakušankou. Když byla zábava v plném proudu, tak se vytratili, prý manžel má noční a že to sami dva dooslaví podle svého. Někdy jsou slova zbytečná, stačí něžné dotyky, úsměv, polibky, pohlazení a tak a podobně. Ráno buď zaspal budík, nebo se mu nechtělo po probdělé noci milence vyrušovat, uslyšeli bouchnutí dveří a hlas muže připomínající tokání tetřeva hlušce. Když se po špičkách přišoural k posteli a chtěl svou ženu políbit, spatřil vedle ní chlapa, s polootevřenými ústy, vydávající při výdechu zvuk po dobře odvedené práci. Následovaly modřiny, natržené obočí, vykloubené rameno, odřeniny na loktech a kolenou od neúspěšného přistání na kamenné dlažbě. Maminka to komentovala slovem fujtajbl a tatínek dodal, že když muž nemůže, soused rád pomůže, a maminka si znova odplivla. Voda teče, slova plynou, a vyprávění o našem vodníkovi se mi čím dál víc zamlouvala. V duchu jsem si představovala, jak na hrázi staňkovského rybníka tančím před krásným hastrmanem v průsvitné noční košilce s věnečkem na hlavě, on v zeleném fráčku, štíhlý, urostlý, s nakrouceným knírem, a vš echny holk y mi záviděly. Po vsi se povídalo, že staňkovský hastrman se vzdal prostopášného života a obrátil se k Bohu všemohoucímu, aby si vyprosil milost za světské radovánky a dokonce neváhal požádat manželky bližního svého. Nevěděla jsem přesně o co jde, ale zase tak hloupá jsem taky nebyla, abych věřila, že děti nosí čáp. Vodník za doprovodu varhan zpíval při bohoslužbě na kruchtě Te Deum laudamus a na faře byl pečený vařený. Podle Žahourkové, která v kostele a na faře uklízela a starala se o domácnost pana faráře, kuchařka hastrmanovi podstrojovala, a když se důstojný pán nedíval, tak v jejich očích a úsměvu bylo vidět cosi víc než odpověď za pochvalu chutné krmě. Nestávalo se, že se tatínek vracel z práce v tak dobré náladě, ale toho dne úplně zářil. Poslal mě do sklepa pro rychlokvašky, ale já věděla, že to je jen záminka, a za dveřmi nastražila uši, aby mi nic neuteklo. Představ si, povídal tatínek, že našemu faráři utekla kuchařka. A hádej s kým? Maminka se sice tvářila překvapeně, ale odpověď byla nasnadě. S kým? S kým jiným než s hastrmanem. Za týden, možná to ani tak dlouho netrvalo, svolala Žahourková po večerním požehnání ženy ke hřbitovu, aby jim sdělila, že se před chvílí zadním vchodem vrátila na faru kuchařka Hedvika. Vyprávěla, že právě vytírala chodbu, když uslyšela tiché kroky na schodech. Rychle se schovala do depozitáře, když kolem prošla ženská postava zahalena do černé šály, jen oči jí z ní vykukovaly. Zaklepala na dveře pana faráře a pokorně pozdravila Pochválen buď pán Ježiš Kristus. Uslyšela odpověď Až na věky, a pak dlouhé ticho přerušené pláčem a zase jen a jen ticho. Konečně se panu faráři zželelo hříšnice a pravil: Dcero, zbloudilas a Bůh ti pomohl najít cestu zpět. Budiž ti odpuštěno! Žahourková se pokřižovala a dodala, že to je pravda, a mohla by na to přísahat. Časně ráno po dojení se ženy vypravily ke Staňkovskému rybníku za hastrmanem. Podle mé matky nebyl jejich příchodem překvapen, nebo alespoň se tak tvářil. Pozval je na oukrop a kucmoch a hned se omluvil, že tam dal víc škvarků. Hedvika nemá škvarky moc ráda, ale zato její kulajda nemá konkurenci. Ženy zůstaly jak přimražené. Každá dostala kapříka, a při loučení se jim svěřil, že Hedvika je zlatá a že ji k němu poslal sám Stvořitel, když viděl, jak tady hospodaří. Po Vánocích poslal nadřízený pana faráře na druhou stranu země české, prý do nějaké vsi u Havířova s podmínkou, že si najde nějakou starou kuchařku, která na něj dohlédne. Casanova si vzal Hedviku, která ho milovala, naučila nejen vařit, ale i desatero božích přikázání. Časem na mělčině čvachtaly dvě holčičky a kolem nohou se mu motali dva vodníčci, kluci jako buci. Z chaloupky voněla kulajda, kucmoch, kočičák a bramboračka s hříbky, křemenáči a liškami. Já jsem jim trochu záviděla, ale když jsem dorostla, namluvila jsem si vodníka, ale to neříkejte před tatínkem. Ten si myslí, že každý vodník je Casanova nebo dokonce Don Juan. Ukázka z připravované knihy Hastrmani v jižních Čechách 29

autorská tvorba ukázka z knihy Drátovna v obležení Němců i ledových ker Jaroslava Pixová Rudolf Weil, majitel píseckého mlýna zvaného Drátovna, byl nucen od 1. ledna 1940 pronajmout mlýn německé společnosti Berounské mlýny. Weil byl židovského původu. Německá společnost jmenovala správcem mlýna V. Bruna. Ten se do mlýna přistěhoval i s rodinou. Stárek Jaroslav Knotek na tuto dobu vzpomínal: Hned ze začátku upadl pan Weil v nemilost. Správce ho nerad viděl v kanceláři, přestože pan Weil byl velice skromný a měl jen maličký stolek v koutku kanceláře. Brun se ho chtěl zbavit, i když byl obchodním zástupcem Berounských mlýnů. Pan Weil byl proto velmi nešťastný, ale utěšoval se, že Rusko bude válčit s Německem, porazí ho, a on se stane opět majitelem mlýna. Zatím Rusko mělo podepsanou smlouvu s Německem o neútočení. Správce Brun mlýnu vůbec nerozuměl a administrativně ho nezvládal, proto dostal k ruce účetního Surovčíka, také německé národnosti, ale byl to velice správný člověk. Měl velkou vadu nedoslýchavost, která mu byla v jistých případech velice užitečná, neboť na veškeré vyptávání odpovídal: Já nic neslyšel. Na nikoho nežaloval, spíše upozornil na nebezpečí, které za každou maličkost hrozilo kriminálem. Brun uměl správně česky, jeho paní byla Češka a její matka nežila v dobré shodě s Brunem. Ten nepožíval ani důvěry u svých německých představených v Praze. Podle sdělení účetního Surovčíka byli prý páni v centrále rádi, že se ho zbavili, protože se ho obávali jako horkokrevného nacisty. Ředitel a prokurista byli zdrženlivější nacisté. V kanceláři to dosti často vypadalo jako na gestapu. Němečtí kumpáni zde měli schůzky. Pan Weil několikrát musel narychlo opustit kancelář, a když přišel do mlýna, postěžoval si mně: To je hrozné, celá horda gestapáků tam huláká sieg heil a bouchají botama jak koně v maštali. Měl jsem několikrát příležitost mluvit s panem Weilem důvěrně. Varoval jsem ho a upozorňoval, co se proti němu chystá. Důvěřoval mi. Když se rozpovídal, plakal. Snad ani jeho rodina nevěděla, co ho denně potkává a trápí. Byl jsem svědkem, jak bezohledně zacházel Brun s panem Weilem, a slyšel jsem i jeho prosbu k Brunovi. Bylo mně ho ukrutně líto. Jedenáct let byl mým šéfem, a teď se s ním ve vlastním mlýně zacházelo hůře než s trestancem. Pan Weil dostal ten nejhorší stůl v kanceláři a sám si ho potahoval bílým balicím papírem. Měl jsem zrovna audienci u Bruna, který mě volal každou chvíli k raportu jako na vojně. Když jsme skončili a vyšli z druhé kanceláře, povídá pan Weil Brunovi: Pane správče, prosím vás, dovolte mi, abych tu měl svůj psací stolek. Mně stačí docela malé místečko. Já se uskrovním, abych vám nepřekážel. Na to Brun odpověděl: To není možné. Všechno se zde bude předělávat a musí to zmizet. Na to pan Weil odpověděl: Proč jste, pane správče, tak zlý? Co jsem vám udělal? Vždyť pan ředitel i prokurista jsou na mě takoví hodní a já bych si přál, aby vy jste se mnou také dobře vycházel. Brun na to neodpověděl, popadl klobouk a vyšel z kanceláře. Jindy, když tam pan Weil nebyl, řekl: Toho žida tu nesnesu. Musí z kanceláře zmizet. Naposled sdělil jsem panu Weilovi důvěrně, že Brun se ho chystá z mlýna úplně vystěhovat a že čeká na příležitost. A ta skutečně brzy přišla. Ledová dřenice V březnu přišla velká voda a zaplavila spodek mlýna. Ledové kry demolovaly část mlýna, kancelář i byt správce Bruna. Velké ztráty byly i na mlýnských výrobcích. Upozorňoval jsem Bruna, aby dělal náležité opatření pro všechny případy. Zvláště, když led byl skoro jeden metr silný. Doporučoval jsem mu, aby nechal vše ze spodních částí mlýna, bytu i kanceláře vystěhovat do vyšších pater. Neposlechl mě a ještě mě odbyl: Stárku, jestli budete strašit moji ženu (byla ve vysokém stupni těhotenství), tak vás nechám zavřít, abyste tu nedělal paniku. Došlo na má slova. Voda stále stoupala a já s lidmi proti jeho vůli vyklízel jsem obilí do skladiště prvního patra. Brun se chodil stále dívat ke starému mostu, kde němečtí vojáci ručními granáty trhali ledy. Stárek musel zachránit Brunovu ženu Když byla voda ve Svatotrojické ulici, vzpomněl si Brun, že má doma ženu, ale mlýnem se do bytu nemohl dostat. Ledy, které se daly do pohybu, se u starého mostu začaly stavět a voda rychle stoupala. Proto Brun musel přelézt hřbitovní zeď do zadního dvora, ale ani zadem nemohl do svého bytu. Žena na něj volala, že je v bytě pod kolena vody a že stojí na židli, aby pro ni přišel. Tenkrát přiběhl ke mně: Honem, stárku, pojďte pro moji ženu! Ona nemůže z bytu. Hned jsme běželi po sladovně, ale vody bylo již nad kolena, když jsme se brodili do jeho bytu. Spojili jsme ruce a jeho žena si sedla jako na židli, a tak jsme ji vynášeli z bytu skoro až po pás ve vodě k Vavrůňkovům. Celí mokří jako hastrmani jsme běželi k nám do bytu, kde jsme si promrzlí odbývali celou proceduru jeho vinou. Na tom ale nebylo dosti. Účetní si nevšiml stoupající vody Vzpomněl jsem si na účetního Surovčíka, který pracoval sám v kanceláři a pro práci neviděl, neslyšel. Telefonoval jsem ze mlýna do kanceláře, ale nikdo se mně neozval. Voda a ledy zaplavily celou kancelář, a kdyby se mu v posledním okamžiku nepodařilo zachránit, později by se už vůbec ven nedostal, jak mi vypravoval. Měl jsem mnoho psaní na stroji a chtěl jsem do večera být hotov, a tak jsem se ani nepodíval z okna. Bylo mně to divné, že je takový zvláštní ticho a že mě nikdo nevyrušuje. Teprve když se na mě oknem začala valit voda, zpozoroval jsem, že z kanceláře nemohu ven předem, a tak jsem to zkusil zadním oknem. Pod oknem jsem ještě stačil a dál jsem musel plavat. Ještě štěstí, že tam byly vozy, kterých jsem se přidržoval. Jinak mě proud strhával, že bych se býval utopil. Konečně jsem se vyškrábal ke hřbitovu a odtud na výstaviště. To už jsem pelášil domů U Tří lip, kde mám byt. Tak prodělal svůj první křest účetní Surovčík. Úryvek z knihy Paměti mlynáře 30 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy Mexické střípky Hanka Hosnedlová Od individuální cesty do Mexika jen s bágly na zádech mne a kamarádku odrazovali nejen přátelé, ale i řada na internetu a v časopisech popsaných nedobrých zkušeností těch, kteří se do této krajiny vypravili před námi. Prorokovali nám přinejmenším okradení či oloupení. Nicméně jsme se nenechaly přesvědčit a do Mexika se vydaly autobusem z amerického San Antonia. Dlužno podotknout, že autobus byl skvělý včetně polohovacích sedadel a samoobslužného baru na zádi. Okradené jsme sice nebyly, ale jen díky tomu, že jsme duchapřítomně zabránily únosu našich krosen hned na mexické celnici. Ale pak už bylo všechno jinak. Hned při ranním vystupování v Mexico City nám dvě postarší mexické dámy nabídly, abychom se do centra svezly s nimi taxíkem, že ho zaplatí ony. A navíc nás ještě dovedly k jednomu z báječných a hlavně levných hostelů pro backpackery, kde byl k našemu údivu k dispozici i internet a zdarma snídaně na vyhlídkové terase. A koukat bylo opravdu na co. Mexico City se rozkládá ve výšce 2240 metrů nad mořem, tedy podstatně výš, než sahá vrcholek naší nejvyšší hory Sněžky. A žije zde víc než dvacet milionů lidí, když nepočítám tisíce venkovanů, kteří sem denně přicházejí, a také těžko zaregistrovatelné obyvatele ubohých slumů na předměstích. Je to takový vroucí kotel barev, zvuků a dění. Historické paláce, katedrály, kostely, vládní rezidence, univerzity, moderní futuristické budovy, pestrá nabídka luxusního i levného zboží, moderně oblékaní lidé a spousty sebevědomých kluků a holek Nikdo nás nechtěl okrást a ošidit, spíš nás potkávala snaha pomoci, zájem o naší zemi, vstřícnost a úsměvy. Spát pod širým nebem se sice dá někde na plážích nebo opuštěných parčících, ale rozhodně ne ve velkých městech, kde ani nejsou žádné kempy. Najíte se za pár korun buď přímo v hostelech, anebo si koupíte potraviny v marketech. Jídla prodávaná u stánků na ulici sice vypadají lákavě, ale pokud se rozhodnete pro jejich konzumaci, vystavujete se zároveň riziku takzvané Montezunovy pomsty, což jsou úporné žaludeční a střevní potíže nezřídka doprovázené vysokými teplotami. Stop jsme sice občas využily, ale sedět na korbě pick-upu třeba v horských oblastech je v této roční době spíš trest než pomoc. Na ulicích vás okamžitě pohltí vřava stovky prodavačů nabízejících svůj sortiment jak v obchodech s otevřenými dveřmi a ve stáncích, tak na pojízdných vozících, na plachtě na zemi či z bedničky pověšené na krku. Každý z nich křičí, co mu hrdlo stačí, do toho reprohudba na každém kroku jiná a houkající auta, která se pokoušejí tou změtí projet. Na ulicích pracují i řemeslníci, kadeřníci a holiči, masáže s nakuřováním a zaříkáváním, odbývá se zde čištění bot, hádání z ruky a víc než často i různé demonstrace. Ale vydejme se aspoň ve stručnosti za některými památkami, jako je pověstná Bazilica de Guadelupe, která, postavená na měkkém podlaží, se prý v sedmdesátých letech začala pod náporem věřících propadat. Tak honem postavili vedle baziliku novou, odvážně moderní s mramorovými podlahami, pojízdnými chodníky a spoustou elektrotechniky. Po čase vás už ani nepřekvapí, že někteří kajícníci se směrem ke chrámu pohybují po kolenou, a to už od poměrně vzdálené brány. Bombou byla samozřejmě návštěva pyramid Měsíce a Slunce a vůbec celého starého města v Tenochtitlanu. Když jsem pohlédla od úpatí pyramidy vzhůru, vůbec jsem nepochybovala o pravdivosti statistik o počtu nehod a dokonce smrtelných zřícení z jejich stupňů. A vůbec mne nenapadlo smát se těm, kteří zpáteční cestu dolů překonávali obličejem ke schodům, s pozadím vystrčeným ven. Při pohledu z vrcholu vám totiž schodiště připadalo jako příkrá stěna. Možná bychom se měli zastavit u rostliny s názvem agáve, ze které se dělá spousta věcí. Samozřejmě se vám nejdříve vybaví tequilla, potom snad mescala nebo tzv. pulgeria, což je taková nevábná slizká šťáva, něco jako agávový burčák. Ale také se z ní dělají pevné jehlice, vlákna pro tkaní pokrývek nebo průhledný papír. A nemůžete opustit mexickou metropoli, abyste večer nenavštívili známé náměstí Garibaldiho. Tady totiž hrají mariachi. Skupinky hudebníků ve stylových, často flitry zdobených černých, červených, modrých, žlutých, bílých a jinak barevných oblecích, se širokými zdobenými sombrery, na přání (a za poplatek) produkují mexickou klasiku. Něco jako místní dechovku. Rytmus břichatých kytar a nezaměnitelný zvuk trumpet přiměje nezřídka i k tanci. Ačkoliv i v hlavním městě potkáte venkovany v plandavých bílých plátěných oblecích a sandálech z pneumatik, jejich svět je někde jinde. A tam je asi také to pravé Mexiko. Například v Barranca del Cobre, čili Měděném kaňonu, který se táhne kolem řeky Urique a asi dvou desítek dalších toků v Sierra Tarahumara. Kaňon je neuvěřitelně členitý, s rozlehlými údolími, vyprahlými skalnatými nebo naopak zelení porostlými svahy tak strmými, že vás jímá závrať. V souhrnu je tento kaňon větší než pověstný americký Grand Canyon. A devět z jeho údolních kaňonů dokonce i hlubších, až 1879 metrů. A nejvyšší štíty ční do výšky až 2300 metrů. Nejlépe si kaňon prohlédnete z vlaku, který jezdí po trati z Los Mochis do Chihuahuy. Trať měří 655 km, chlubí se 86 tunely a 39 mosty. Z oken uvidíte ubohá obydlí ve svazích, osamělé ranče, ale také bezohledně budované průmyslové komplexy. Krajinu, která se nám představila chladem a neuvěřitelně studeným drsným větrem, obývají většinou indiáni Tarahumarové, kterých v tomto teritoriu žije asi padesáti tisíc. Přes veškerý turistický ruch se snaží stále udržovat své tradice a zvyky včetně stylového oblečení nebo jeskynních obydlí. Údajně mají schopnost překonávat ohromné vzdálenosti během. Prý až 160 kilometrů bez zastávky a ještě si před sebou kopají malý dřevěný míč po nerovném dně kaňonu. Nemůžu to potvrdit ani vyvrátit žádného indiánského běžce jsem bohužel nepotkala. Ovšem Měděný kaňon je pověstný i něčím méně romantickým, a to produkcí drog, které se zde snadno mohou pěstovat v nepřístupných částech kaňonu. Proto také autobusy směřující z této oblasti jsou celníky a vojáky kontrolovány daleko častěji a razantněji než na jiných silnicích. A že jsme těch kontrol zažily cestou opravdu slušnou řádku, ale tady nám občas běhal mráz po zádech. Zvlášť poté, co se někteří z kontrolovaných mužů už do autobusu nevrátili. Ale s podobnými obětními beránky zřejmě pašeráci počítají, protože jejich kumpáni, kteří se při dotazech vojáků klepali jako osika, po jejich odchodu vždy pookřáli. Jejich várka drog tentokrát prošla. Raději ani nedomýšlet, co by se stalo, kdyby si pro jejich úschovu vybrali třeba naše volně se povalující batohy Z připravované knihy cestopisných črt 31

autorská tvorba ukázka z knihy Jak jsem se stal průvodčím František Tylšar Už od pondělí jsem se těšil na pátek. Ne pro volný víkend, jako většina pracujících socialistického tábora, ale pro výlet s dědou do Orlických hor. Bylo mi pět let a ve školce se to táhlo jako karavana pouští. A to jsem ještě netušil, že právě tato cesta mi nalajnuje moji životní dráhu. Přesto to tu najednou bylo a já, ač nerad vstávám, jsem vyskočil z postele a rychle se oblékl. Po snídani jsme se pěšky vydali na autobusovou zastávku, která byla kousek za vsí. Dodnes si tu procházku letním ránem pamatuji. Stalo se totiž něco mimořádného. Před domem spolužáka Pepy Nedbala ležela na zemi stokoruna a já ji našel. Ne, že bych v životě nenašel žádnou jinou, tuhle si pamatuji moc dobře. Krásně zelená a v dědových očích probouzející blažený výraz, který lze popsat slovy dvacet pět krabiček cigaret skoro měsíc kouření zadarmo. Děda byl totiž vášnivý kuřák a vůbec mu nevadilo, že já v ní viděl spíš horu sladkostí. Cesta autobusem do Prostějova byla stejná jako jindy. Stará karosa supěla, řadící stupně zpívaly svoji vrzavou píseň ozubených kol a dveřmi táhlo. Přesto jsem autobusem jezdil rád. To, co mě však čekalo na prostějovském nádraží, mi vzalo dech. Ohromná hala s ozvěnou, řada pokladen, kanceláří, bufet, restaurace, spousta laviček a květin. A co teprve vlak, jak vlak frčel! Žádná skřípající převodovka jako v autobuse. Jen rychlost a pravidelné klapání kol. Ani jsem se nenadál, už jsme byli v Olomouci a vystupovali. To teprve bylo nádraží! Ještě větší a ještě zajímavější! Na koleji stál ještě delší vlak než ten z Prostějova. Táhla ho elegantní zelená lokomotiva, o které mi později průvodčí prozradil, že se jmenuje Bobina a jezdí na elektriku. Náš vagon byl také zelený, napůl služební a napůl pro cestující. Byl úplně nový! V jednotlivých kupé byly pohodlné sedačky, potažené červenou koženkou, na stěnách obrázky hradů a u čistého okna dva sklápěcí stolečky Rozjeli jsme se. To byla teprve jízda! Žádný hluk a mně se líbilo, že to vůbec nedrncá. Nejmodernější technika od soudruhů z NDR Děda chvíli pozoroval okolní krajinu, ale už po půlhodině se začal ošívat vlivem přebytku kyslíku v plících. Povzbuzen nálezem pětistovky kusovek, které si může za nalezenou stokorunu dopřát, se na mě podíval a řekl: Nikam nechoď, jdu si zapálit na záchod. Čistým sklem jsem pozoroval krajinu a děda na záchodě mi vůbec nescházel. Najednou se otevřely dveře a v nich stál hrozivě vypadající průvodčí s brašnou, kleštěmi a čepicí. Kampak jedeš, zeptal se. Na výlet, odpověděl jsem. A to jedeš sám? Ne, s dědou. Šel si na záchod zakouřit. Průvodčí nezaváhal ani chviličku a během okamžiku přiváděl dědu ze záchodu zpět, jako malého rošťáka. Tak to bude za čtyři koruny! Ve vlaku se nekouří! řekl průvodčí. Čtyři? To je přeci celá krabička startek, bránil se děda: Musí to být? Musí! průvodčí byl nekompromisní. To by to ve vlaku vypadalo, kdyby nám tu kouřil každý, jak se mu zachce! Ač nerad, nakonec děda zaplatil. Chceš si cvaknout? usmál se průvodčí na mě a podal mi kovové kleště. Ukázal, jak se do nich vkládá jízdenka, a já do té dědovy udělal několik kulatých dírek. Moc se mi to líbilo, a tak možná právě díky tomu jsem o deset roků později nastoupil do železničního učiliště v Olomouci a dírky do jízdenek kleštěmi dělám dodnes. Jsou trochu jiné, menší. Kromě dírky na jízdenku kleště otisknou i datum, číslo vlaku a kód kleští, ale stále se práce s nimi dětem líbí. Když jedou, tak se jich ptám: Chceš si cvaknout? A ony chtějí. Vlaky a kleště jsou prostě stále in. Také rád proháním kuřáky. Jelikož jsem se sám kouřit odnaučil už v jedenácti letech, cítím cigaretový dým i v sousedním voze. To by to ve vlaku vypadalo, kdyby nám tu kouřil každý, jak se mu zachce! říkám si v duchu a nekompromisně požaduji sto korun. Mám na to i pomůcku, jak je přesvědčit, aby zaplatili rádi. Vždycky říkám: Mám být zlý průvodčí s pokutou za pět set korun nebo hodný a jen za sto? A je to zvláštní, má-li si člověk vybrat ze špatné a horší možnosti, volí vždy tu špatnou. Nakonec je i rád, že to dobře dopadlo. Mohlo být i hůř. Děda by se divil! On ani neví, že tu pokutu dostal vlastně ode mne. Celou cestu mu vrtalo hlavou, jak ho tam ten průvodčí objevil, když to foukal z okna. (Samozřejmě jsem se mu nikdy nepřiznal.) Nakonec, jsem za ni i vděčný. Moji radost nezkazil ani fakt, že jsem ji vlastně z nalezené stokoruny zaplatil já sám. Moje krásná práce s brašnou, kleštěmi a čepicí za to stojí!!! Ukázka z knihy Literáti na trati IV, která vyšla v roce 2017 32 www.epika.cz

autorská tvorba ukázka z knihy Hastrmani v Jižních Čechách Jindřich Malšínský / ilustrace Ing. arch. Václav Bašta BUON GIORNO, SIGNORE Josef Štěpánek Netolický /1460 1538/ byl jeden z nejznámějších českých rybníkářů. Zakládal či rozšiřoval rybníky na Třeboňsku, kde působil ve službách Rožmberků. Mezi jeho nejznámější rybníky patří Horusický, Opatovický, Velký Tisý a z menších rybníků Kaňov. Za účelem zásobování a odvádění přebytečné vody z ostatních rybníků vybudoval v letech 1508 1518 Zlatou stoku, která slouží do dnešních dnů. Uplatňoval se také jako stavitel měšťanských domů a opevnění města Třeboně. Důkazem je stavba na náměstí, dnes hotel Bílý koníček. Na jeho památku nechal Jan Adolf Schwarzenberg umístit na domě č.p. 15 pamětní desku. Zde se nalézá stálá expozice věnována třeboňskému rybnikářství a osobnosti Štěpánka Netolického. Rybník Kaňov leží na sever od Třeboně v těsné blízkosti rybníka Rožmberk. Výměra vodní plochy je 156 ha / 159 ha/. Po jeho hrázi dlouhé 460 m vede silnice z Třeboně do Prahy. Rybník byl založen v roce 1515 Štěpánkem z Netolic, později zvětšen Mikulášem Ruthardem a Jakubem Krčínem. /Prameny o údajích se liší./ Buona serra, pánové! Ozvalo se od dveří v krčmě na náměstí. V tu chvíli všichni zpozorněli, vstali a jednohlasně odpověděli: bon bon. Mladík v zeleném sáčku, pěkného vzhledu, smeknutým kloboukem a úklonou hlavy se pozdravil se všemi štamgasty. Čím posloužím, Francesco. Pizzu nebo jen rohlík? Zeptal se příchozího majitel restaurace. Už samotnou otázkou naznačil, že František alias Francesco má obvykle hluboko do kapsy. Dej mu tuplák zrzavýho a jednu velkou k tomu! Já to platím! Jo, a každýmu klobásu s křenem. Nic se neboj, zítra ti pošlu čerstvý. Poručil místní řezník a uzenář Jáchym Tučný, který měl vedle hospody krám s výlohou a sádrovou rozšklebenou prasečí hlavou. Nad vchodem byla cedule s nápisem VELKOUZENÁŘSTVÍ a pod tím menším písmem dodatek: Párek od Tučného chutná i hubenému. Francesco byl známou postavou městečka. Bydlel u chudé vdovy v úzké uličce mezi pivovarskou zdí a městským opevněním. Všichni stokrát slyšeli, že jeho prapraděd byl Ital, a s vidinou lepšího žití bloumal s ruksakem na zádech a svinutou pokrývkou na boku po světě. Chvíli se usadil tu a hned zas jinde, až konečně zapustil kořeny v malebném městečku na jihu Čech. Francesco se vyučil vodníkem, jako jeho táta, ale řemeslo mu nešlo. Na co sáhl, to pokazil, a tak se živil, jak se dalo. Na náměstí shánějí přidavače. Slíbil jsem mistrovi, že se pozeptám. U lopaty nemůžeš nic zkazit. Nabídl vodníkovi práci zedník Koukal. Neváhej, lepší koruna v kapse než studený nohy. Tak začal vodník Francesco pracovat na stavbě měšťanského domu přímo na rynku, hned vedle apatyky. Mistr měl pro vodníka pochopení. Práce mu šla jako psovi kedluben, ale byla s ním alespoň legrace. Jednou na druhé straně náměstí postával na chodníku pán v černém oblečení, v širokém placatém klobouku s chmýřím, v kabátě s vysokými zlatými manžetami, na první pohled důstojný, starší muž, jehož obličej lemovaly husté šedé vousy Na první pohled zámožný měšťan. Nejprve pozoroval zedníky, potom popošel k mistrovi, který se hluboce uklonil, a všichni kolem zpozorněli. Nebyl to nikdo jiný než známý rybnikář a stavitel Josef Štěpánek Netolický. Pozoruju toho zelenáče, ale myslím si, že ten by nepostavil ani psí boudu. Prohlásil s úsměvem zkoprnělému mistrovi. To je jemnostpane, František. Šikovný je jako hrom do police, ale udržuje v partě veselí, což taky není k zahození, Pojď sem, ať si tě prohlídnu. Ukázal přicházející na hastrmana. Buon giorno, signore! Pozdravil hastrman a hluboce se uklonil. Buon giorno, come stay? Odpověděl stařec, aniž by skryl úsměv. Kaj es šám? Íjotsen ot az cin. Pokrčil rameny vodník a tvářil se, jako by spolkl hořký kořen. Říkáš, že to nestojí za nic? Mám pro tebe práci, která ti bude jistě potěšením. Líbíš se mi, chlapče. Jsem Štěpánek Netolický, stavitel rybníků, a Kaňov to je taková větší louže nedaleko odtud, a tam tě jmenuji mým zástupcem Víte, milostpane, já jsem ze všech nešikovných ten nejnešikovnější Prostě jako hrom do police, jak říká tady pan mistr. Přiznal se vodník a bylo vidět, že to myslí opravdově. Stavitel rybníků se zarazil, ale jeho odpověď byla nasnadě: Nic se neboj, Kryšpín od sousedního rybníka ti pomůže. Každý začátek je těžký! Časem se Francesco u rybníka našel a za nedlouho nebylo lepšího hastrmana. Každého slušně pozdravil boun giorno, někdy taky érbpod onár, ale tímhle cizím jazykem mu rozuměl jen hejtman a fišmajstr pan Josef Štěpánek Netolický. Ukázka z připravované knihy Hastrmani v jižních Čechách 33

autorská tvorba ukázka z knihy Trylek skřivana Jiří Hovorka Neboj se, já se ti brzo vrátím, utěšoval jsem Evičku, když se se mnou na nádraží loučila. Armáda mě nečekaně povolala do svejch záložních řad, a ona mě prosila, abych tam sekal latinu, denně jí psal a zdráv se vrátil. Do ruky mi vtiskla pytlík buchet jak od maminky. Kde je pekla, bůh ví, protože já troubu neměl. Těma buchtama mě dostala, tak jsem se jí hned na perónu odměnil veršem na kousku papíru. Ve tvém klínu po červeném vínu schován v pelíšku jak marmeláda v koblížku. To je hezký, ty jsi hodnej, rozněžnila se. Kartičku s básničkou políbila a schovala si ji do podprsenky. Do kalhotek si můj sonet nedáš? zeptal jsem se. Ale ona, že radši ne, že bych jí tam dole pořád zlobil. Jel jsem totiž na měsíc až do Jičína na vojenský cvičení. To musel čas od času podstoupit každej záložák, aby se armáda udržela v bojový, odborný i fyzický kondici. A taky aby všichni chlapi věděli, co mají dělat v případě války. Já třeba měl utíkat do Dasnýho na náves a tam vyčkávat na další pokyny. Představoval jsem si, jak mi tam na návsi u kapličky nějakej lampasák, nebo dobře maskovanej voják, šeptá do ucha zprávu PT-ZD (přísně tajné-zvláštní důležitosti), abych se za vsí třeba zakopal nebo utíkal dál, až do Pištína, a tam vyčkával na další rozkaz. Měl jsem na trasu asi deseti kilometrů pětačtyřicet minut, a tak jsem se o tom zmínil nějakýmu plukovníkovi, když jsem ho potkal v hospodě na záchodě. Že to nejde stihnout. Chvíli dumal, jak močil, a když si hlavu odvodnil, poradil mi, ať si něco stopnu. Třeba tank, ty že prej budou jezdit hodně, až to začne. Snad tu válku nepovedeš ty, pomyslel jsem si, když jsem dveře záchodu zavíral. Hned za bránou jičínskejch kasáren mě odchytil rotmistr a já toho blba okamžitě poznal. Skřivan! Václav Skřivan, přezdívanej Venca Hrudník alias Hruďas. Poznali jsem se před léty v přijímači na vojně, kde se Václav odkopal jako znalec češtiny, když do knihy rozkazů napsal, že vykoná služební cestu za účelem nakoupení hadrů na mitý kotců pro služebný psi. Upozornil jsem jej taktně na ty hrubé chyby a hned jsme jej ujistil, že jsem je červeně opravil, aby si nedělal starosti. Nebyl rád a slíbil mi, že mi to vrátí. Měl jsem být záhy převelen na divizi do Sušice, kreslit tam mapy, a tak jsem ještě v předvečer odjezdu si bez Hruďasova vědomí půjčil jeho naleštěný kanady, měli jsme stejnou velikost, a vyrazil v nich jako čapík do hlubokýho bahna rybníku Podřezaný na takzvanou dolovnou. Boty plný bahna jsem pak za tmy vrátil do regálu, brzy ráno odjel a už nikdy se s Vašíkem neviděl. Na tu historku jsem zapomněl, ale že neměl tenkrát ráno radost, to jsem si představit uměl. Nazdar, Hruďas, stará vojno, koukám rotmistr,ty rosteš, tebe bych tu nečekal, to jsem rád, že tě vidím, hlásil jsem se k němu radostně, že potkávám v neznámejch končinách známou tvář, a chystal jsem se ho obejmout, poplácat po zádech, zavzpomínat. My se známe? zazdil mě a byl ledovej. Si děláš prdel, né, vole? Nekecej, že si mě nepamatuješ. Kryštof přece! divil jsem se. Zkontroloval mi doklady. Zamyšleně na mě civěl a já mu na očích viděl, jak je nerad, že je mír, protože jinak by mohl sáhnout po pistoli, nebo aspoň použít bajonet. Výhružně si pleskal mou vojenskou knížkou o svoji dlaň. Až teď jsem si vzpomněl na ten žert s jeho kanadama. On asi taky. A nejspíš o chvíli dřív. Rotmistr Skřivan, zahulákal, vypjal hrudník a zasalutoval. Co mi to tu předvádíš? Co blbneš, Venco? Žádný Venco, žádný blbneš. Pro vás vždycky a jedině rotmistr Skřivan, řval ten vůl a byl celej rudej. Vytrhl jsem mu svoji vojenskou knížku, mávnul nad ním rukou, něco jako polib mi, a šel se ubytovat. Ve čtyři máte nástup na buzerplacu, vojáku, křičel za mnou. Otočil jsem se. Stál směle rozkročenej s rukama složenejma na prsou, jak to vídal u mariňáků v americkejch filmech. Připadal si velkej, mocnej, snad už jako nadrotmistr. Bylo vidět, že se těší. Doktor na příjmu se mě zeptal, jestli jsem zdráv a jestli mi čistě náhodou nefouká pod tašky, když jsem se hned takhle uved a ke všemu u takovýho vola, jakým Skřivan je, a hned se taky jedním dechem ptal, jestli náhodou nemám žaludeční vředy, srdeční arytmii nebo plochý nohy, prostě něco, na co bych moh zase hned domů, protože tady to nebudu mít snadný ani náhodou. Jak jste vlastně oslovil toho vola? zeptal se přátelsky a já pochopil, že to moje antré se Skřivanem viděl z okna. A že ho asi taky nemá rád. Hruďas, známe se z vojny, a vyprávěl jsem mu tu o tom výlovu a botách. Hruďas je dobrej, Hruďas sedí, to mu už nikdo neodpárá, smál se doktor a zapsal si to do notýsku. Ve čtyři jsem přišel na plac s odhodláním, že kdo nemůže, jak chce, musí chtít, jak může. Hrudník už tam byl i se švédskou bednou a odrazovým můstkem. Dáme si přeskok. Už jste to někdy dělal? ptal se nadšeně. Nedělal, zahučel jsem. Předvedu, zahlaholil, rozběh se, odrazil se a skočil. Plavmo letěl vzduchem, a když už už se zdálo, že na bedně přistane hrudníkem, odrazil se rukama od koženýho víka, tím let prodloužil a dopad za bednu tak, jak chtěl. Doskok ustál. Pak rozpažil a usmál se. A teď vy, nic to není! Ošíval jsem se, že to nedokážu, bál jsem se, abych si něco neudělal, ale trval na svým. To je rozkaz, vojáku, zařval. 34 www.epika.cz

autorská tvorba povídka Opatrně jsem se rozběh, na můstku si lehce poskočil a vahou svýho těla jsem do švédský bedny vrazil. Nic se mi nestalo, jen jsem srazil víko bedny, ale přesto jsem si masíroval loket i zápěstí a bolestí křivil obličej. Hruďas protočil oči. Dřív vám nedám pokoj, tohle musíte zmáknout, vychutnával si mě. Znova mi připomenul jednotlivý fáze letu, mohutnej odraz i let samotnej, včetně odrazu rukama od víka bedny, ale já skočit odmítal. Nakonec prohlásil, že mi to ukáže ještě jednou, podruhý a naposledy. To si piš, myslel jsem si. Přijdou skoky těžší a horší, ale tohle je takovej táta skok. Skok skoků. Potom se rozběh. Mohutně se odrazil, vypjal hrudník, hlavu zaklonil. Kdyby měl vlasy, vlály by mu. Letěl vzduchem jako pták, jako dravec nad krajinou, kterej hledá svýho králíčka, zajíčka, myšku, prostě kořist, a k tý se záhy střemhlav spustí. Když si chtěl rukama máchnout, aby se lehce odrazil od koženýho víka švédský bedny a let tím plavně prodloužil, já to víko zved a otevřel tu díru, ten prázdnej prostor švédský bedny. V něm let skřivana s hlomozem ustal, aniž by on sám vydal trylek. Děsnej rambajs a pak hrobový ticho. Bednu i s Vencou jsem bleskově zavíkoval a plac opustil. Bylo jasný, že jsem dovojákoval. Díky, ustlal jste mu znamenitě, už se tu byl pochlubit. Achillovou patou blbce je jeho hlava, prohlásil doktor, když jsem mu přišel říct, že jsem si vzpomněl a že asi mám ty vředy, jak se mě na ně ptal. Propustil mě do civilu. Sloužím socialistické vlasti! zařval jsem, když jsem opouštěl ordinaci. Já taky, bohužel, zabručel doktor a přidal salut. Tys jim utek, Kryštůfku? zaradovala se doma Evička, a nastalo vítání. Náramný. Dlouhý. Vášnivý. Ukázka z připravované knihy Světlo z trubky Nepochopený vzkaz Petr Šulista V y si budete tak dlouho zahrávat se zdravím, až si dohrajete, řekl Pavlovi při jedné z prohlídek jeho obvodní lékař. Ta operace žlučníku vás stejně nemine, tak proč to neustále odkládat? Radím vám dobře, na nic nečekejte a dejte si ty kameny vyndat. Čím dřív, tím líp. Bolesti nakonec Pavla přece jen donutily operaci podstoupit. Probudil na pokoji intenzivní péče. Nestačil se ani pořádně rozhlédnout, když otevřenými dveřmi uslyšel rozčilený ženský hlas. Tohle jsem ještě nezažila, nány jedny! Taková nehoráznost! Je to vůbec možné, co si dneska lidi myslí! To je doba! Nikomu není nic svaté, před ničím nemá nikdo respekt! Fuj, je mi z toho nanic! Co se rozčiluješ, ozvala se druhá žena. Co se děje? Ani se neptej. Volaly nějaký dvě holky. Zajímaly se, zda u nás leží jeden pacient. Když jsem jim řekla, že ano, že je po operaci a že leží na intenzivce, hned se ptaly, jak se mu daří a zda s ním mohou mluvit. Povídám, operace proběhla bez problémů. Zatím vás s ním ale nemohu spojit, protože ještě spí. Nevadí, odpověděly, vyřiďte mu prosím, že ho pozdravují dvě veselá děvčata ze hřbitova. Řeknu ti, úplně jsem ztuhla, chtěla jsem jim něco říct, ale místo toho jsem práskla s telefonem. To jsou dneska lidi, to ti povím. Člověk tady vyslechne leccos, tohle je ale vážně trochu silný kafe. Doufám, že mu to neřekneš, ještě by se mu mohlo třeba přitížit, mínila druhá sestra. To dá rozum, takové vzkazy se nevyřizují. Usmál se na lůžku. Po narkóze se cítil slabý a unavený. Po chvíli opět usnul. Probudil ho hlas sestry. Pane, probuďte se, je večer, vůbec nepijete, musíte pít, takhle by to nešlo. Otevřel oči a podíval se na sestru: Nikdo mě nevolal? Ne, odpověděla. Nikdo, kdo by za to stál. Nerozumím, řekl udiveně. Sprosté a špatné vtipy nevyřizuji. Sprosté a špatné vtipy? On si ze mne někdo dělal legraci? Myslím, že mám smysl pro humor. Ale pro takový srdečný a laskavý, který neuráží a nevysmívá se vážným věcem. Šibeniční humor však přímo nesnáším. Tak o co jde, co strašného mi kdo volal? Nechtějte to slyšet. Podobný pozdrav jsem tu ještě nezažila, ještě teď se mnou mlátí vztek. Dostat ty holky do ruky, tak z nich udělám, nevím co. Tak mě nenapínejte, já to přežiji, ven s tím, zaprosil. Nějaký dvě holky se na vás ptaly. Zda tu ležíte, jak je vám a tak. Když jsem jim řekla, že jste po operaci a že vás s nimi nemohu spojit, řekly, tak mu prosím vyřiďte, že ho pozdravují dvě veselá děvčata zarazila se. Když mi řekly odkud, myslela jsem, že mě trefí. Neříkaly ze hřbitova? podíval se na ni. Vyvalila na něho oči a po chvíli řekla: Vám se to zdá normální? Chápu, že vám to připadá jako černý humor, ale věřte mi, že mi děvčata udělala radost. Já totiž pracuji na hřbitově jako smuteční řečník. A protože smutečních řečníků je málo, tak si mě musejí předcházet. Usmála se, zakroutila hlavou a odešla. Nejspíš se o svůj zážitek rozdělila se všemi ostatními, neboť pokaždé, když se další dny zeptal, zda mu někdo nevolal, mu všichni odpovídali: Pokud máte na mysli hřbitov, tak ne. 35

autorská tvorba povídka z literární soutěže To... Ema Wuschková - 14 let, ZŠ Máj I, České Budějovice Byl jeden z těch říjnových dnů, který nás dokáže přesvědčit o tom, že i podzim může být krásný. Slunce příjemně hřálo a všude kolem se rozprostíralo moře barevných lístků. Dokonce i spadané listí si zachovávalo stále svěží barvu. Chvíli jsem tu nádheru pozorovala, až jsem se rozhodla, že vysvobodím svou namáhanou mysl od nudné práce a půjdu se projít. Nějakou dobu jsem se procházela a kochala se krásným a teplým dnem, který byl jedním z posledních. Není proto divu, že mě mé kroky po chvíli dovedly k pěšině vedoucí do lesa. Červené koruny stromů se po obou stranách cesty skláněly jako slavobrána a já najednou zaváhala, zda mám projít. Jelikož jsem však od přírody romantik, nechala jsem se unést a vstoupila do lesa. Byl cítit sladce a vlahý vánek si pohrával s temně rudým, spadaným listím. Vlastně celý les byl rudým mořem a všude kolem padalo listí jako okvětní plátky růže. Šla jsem dál a dál unesena tou tajemnou nádherou. Znenadání se mě však zmocnil pocit úzkosti. Stejný, který mě přepadl, než jsem vstoupila do lesa, ale mnohem silnější. Dokonce jsem zauvažovala o tom, jestli se nevrátím zpět. Les už mi nepřipadal tak působivý, všude byla jen černá barva pokroucených, vzrostlých stromů a červené listí. To listí mi lezlo na nervy čím dál víc. Nejistým krokem jsem však pokračovala hlouběji. Něco jako by mě k sobě přitahovalo. Pak jsem obešla malý keřík a uviděla TO. Válelo se ve spadaném listí. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co vlastně vidím. Ležela tam nějaká bytost, těžko říci zda člověk, či něco docela jiného, neznámého. Bylo to celé zabalené v bílém prostěradle a převázané tenkým, ale pevným provazem, snad aby se prostěradlo nerozbalilo. Nejdříve jsem myslela, že je ta bytost, ta podivná věc, posypána listím, ale po krátkém zkoumání jsem s úděsem došla k závěru, že jsou to krvavé skvrny. Byly jich desítky a já jasně viděla, jak se ty skvrny pomalu rozšiřují a krev z nich vytéká a mísí se s rudým listím. Už jsem chtěla vykřiknout úděsem, ale vtom se to pohnulo. Trhavě, nelidsky. Začalo to sebou cloumat a epileptickým škuby se přibližovat ke mně. Uvědomila jsem si, že neslyším žádné zvuky, jako by snad vše kolem utichlo. Nemohla jsem odlepit nohy od země, ale jakmile se to připlazilo až k mým botám, konečně jsem začala po zpátku klopýtat a nakonec se dala na úprk. Koutkem oka jsem však viděla, jak se to v křoví okolo cesty hemží. Takhle útržkovitě to vypadalo, jako by tam byli obrovští, bílí červi. Ale já věděla, že to červi nejsou. Kéž by to byli červi! Tak moc jsem se soustředila na křoviska, že jsem si nevšimla, že se mi do cesty připletla překážka. Pravou nohou jsem narazila do něčeho měkkého a tvrdě dopadla na zem. Pomoz mi! zachrčelo kousek ode mne. Obrátila jsem tím směrem tvář, abych spatřila to, co jsem už dávno tušila. Zabalená, zkrvavená věc trhla hlavou a pak zlostně vykřikla: Pomoz mi! Z promočené látky vytryskla krev a pokropila mi obličej. V tu chvíli jsem zařvala i já a začala se neohrabaně zvedat na nohy. Vzápětí jsem viděla, že se z mírného svahu proti mně kutálí dolů desítky těch tvorů. Musel je přilákat ten hluk. Už jsem se dál nerozmýšlela a utíkala, co mi nohy stačily. Až na okraji lesa jsem se zastavila, abych popadla dech. Zadívala jsem se zpět po pěšině, ale nic jsem neviděla. Dokonce ani zde nebylo nic slyšet, žádné typické zvuky lesa. Byl mrtvý, už když jsem do něj vcházela. Jediným pohybem bylo listí líně padající ze stromů. Teď už mi nepřipomínalo plátky růže, ale zrůdný, krvavý déšť. Domů jsem došla úplně vysílena a usnula jsem, sotva jsem ulehla. Doteď mě trápí sny o těch děsivých tvorech. Byli to lidé, nebo ne? Opravdu jsem jim mohla pomoci? A kdyby ano, za jakou cenu? Jsem přesvědčena, že kdybych se o to pokusila, skončila bych jako oni. Jako mumie v bílém prostěradle s donekonečna krvácejícími ranami. Jedna z vítězných prací literární soutěže Jihočeský úsměv 2017 36 www.epika.cz

autorská tvorba povídka Tango se tančí ve dvou, pane štábní! Ladislav Beran Oslava 2O. výročí vzniku Československé republiky v osmatřicátém roce by se za normálních okolností slavila v Písku mnohem radostněji, tak jako tomu bylo nakonec vždycky. Město by se na 28. října obléklo do slavnostního, radnice by nebyla vidět přes fábory a Písečáci by dopoledne vyrukovali vyfešákovaní na náměstí a těšili by se na vojenskou přehlídku. Bohužel, tentokrát to bylo krátce po zrádném Mnichovu, v té době už byla vojska 11. pěšího pluku ze svých postů na hranici opět v kasárnách a nálada obyvatelstva byla z toho velkého šoku, který nikdo nečekal, na bodu mrazu. Přesto se už den předtím objevily na státních budovách československé vlajky, tu a tam byly vlajky vidět i na domech živnostníků, ale po pravdě řečeno, spousta lidí propadla beznaději, začalo se všude hovořit o válce a všem jako by došlo, že vlastně není ve zmrzačené republice tentokrát co slavit. Že tomu tak není v královském městě nad Otavou všude, o tom se dozvěděl velitel četnické pátrací stanice štábní kapitán Votruba od starosty města doktora Šťastného, který mu sedmadvacátého října k večeru zavolal na pátračku a zeptal se, jestli ví o tom, že v tom vykřičeným domě v Portyči na Pěníku mají v oknech československé vlaječky a na domě mají státní vlajku. Štábní kapitán Votruba už tušil, co bude následovat, protože jinak by mu osobně starosta ani nevolal, ale zachoval ledový klid. Myslíte tím, pane starosto, Dům laskavé neřesti živnostnice Šestákový, co platí řádně daně do městskýho rozpočtu? Myslím tím, pane štábní, ten hampejz, česky řečeno bordel, na kterým ty kurvy akorát přemalovaly název podniku, a co dělá ostudu tomuto městu. Není to jen názor můj, ale všech pánů z radnice. Pošlete tam četníky, ať ty vlaječky z okna okamžitě zmizí a ta vlajka taky. Vám to, pane štábní, nepřijde do nebe volající? Mno? Abych řek pravdu, pane starosto, nepřijde, protože jsem těch vlaječek v oknech po městě zrovna moc neviděl, ale jestli to pány radní uráží, pošlu tam četníka, aby to zařídil, slíbil velitel pátračky starostovi nápravu, a ten mu přitom nezapomněl důrazně připomenout, že tango se tančí ve dvou Co tím myslel, nemusel dál vysvětlovat. Votruba hned zavolal do kanceláře štábnímu strážmistru Hřebejkovi, který měl několik takových pochybných podniků ve městě, kam patřily i takzvané hodinové hotely, pod palcem, protože do nich chodila galerka. I když, po pravdě řečeno, nejen ona, a pro četníky byla ta místa zdrojem informací. Jen co se štábní strážmistr Hřebejk objevil ve dveřích jeho kanceláře, řekl mu, aby si ani nesedal, že hned pomaže do Portyče na Pěník. A co se děje, pane štábní? Ani se, Hřebejk, neptejte. Průser jako barák! Před chvíli jsem domluvil se starostou, pánům z radnice se nelíbí, že má Šestáková k výročí republiky vyzdobenej bordel vlaječkama v oknech a na baráku mají dokonce prapor. Starosta to viditelně nemůže vydejchat a neodpustil si mi říct, že tango se tančí ve dvou, pane štábní! Trvá na tom, aby to hned všechno zmizelo. To je pravda, pane štábní, vlajka na baráku u Šestákový je a ty vlaječky v oknech jsou taky. Jak ale o tom páni z radnice ví? Do Portyče, kde je to samej socanskej a komunistickej rebel, se přece žádnej z radních neodváží. To teď, Hřebejk, neřešte a palte do Portyče. Šestáková to musí sundat, podle něho je to ostuda města, protože ty kurvy prej jen přemalovaly název toho hampejzu na Dům laskavý neřesti, ale pořád je to ve skutečnosti bordel. V tom má pan starosta, pane štábní, taky pravdu, ale daně, co Šestáková z týhle živnosti platí, ty mu nevadí? Já tam samozřejmě zajdu, i když nevím, jestli to, pane štábní, není něco proti něčemu. Já bych to vlastenectví těch holek nijak nezpochybňoval. Místo toho, aby si toho páni radní vážili a ocenili to, že ty holky tím projevily svoje vlastenectví, tak? Hřebejk, nemudrujte o tom a nějak to Šestákový šetrně vysvětlete, víte moc dobře, jak to bylo před lety, když přijel do Písku na návštěvu prezident Beneš a holky od Šestákový na něj před radnicí mávaly podprsenkama. Holt se teď pánům radním nelíbí, že ty kurvy z Pěníku slaví státní svátek. Co s tím my dva uděláme, šly Votruby brýle na čelo a nebyl by to Hřebejk, aby si k tomu neřekl své. Já to fakt nechápu. Proboha, proč by, pane štábní, nemoh Dům laskavé neřesti na Pěníku oslavit výročí republiky? Vždyť to jsou v oknech jediný vlaječky v Portyči a po městě jsem jich taky moc neviděl. Nechci bejt drzej, pane štábní, ale nebyl jste to vy, co říkal, abysme se řídili heslem: Hlavně se neposrat? To je pravda, Hřebejk, ale víte jaká je doba po Mnichovu, a proč tedy dráždit chřestýše bosou nohou. To je taky moje heslo, šly Votrubovy brýle zpátky na oči. No, já jdu, ale obávám se, pane štábní, že ta moje návštěva na Pěníku nedopadne dobře. Víte, jak je Šestáková držkatá. Nejen, že to schytám já, ale ta se sebere, hodí se do gala a za chvíli nám budou volat z radnice, abysme ji vyvedli, sebral se Hřebejk a znechuceně odešel z Votrubovy kanceláře. Čím víc se blížil štábní strážmistr Hřebejk v Portyči k Domu laskavé neřesti, tím víc se mu tam nechtělo. Rozkaz byl rozkaz, a tak mu nezbylo nic jiného, než vstoupit do jámy lvové, kde bylo narváno a pro zelenou uniformu tam nebylo k hnutí. Nadržení vojáci, co se nedávno vrátili z hranic, postávali nejen u baru, ale postávali i u oken, co byla olepená vlaječkami, a spokojená Šestáková za barem nestačila obsluhovat. Hřebejk si počkal, až bude u baru volno, a ukázal bordelmamá na místnost za barem, která byla něco jako kancelář, že s ní potřebuje mluvit. Spěchá to, pane štábní? Vojclové dostali žold a holky jsou v jednom kole, pozvala Šestáková Hřebejka do kanceláře a štábní strážmistr najednou nevěděl, jak má začít. Nakonec se rozhodl, že půjde rovnou k věci a řekl Šestákové, že se pánům radním nelíbí, že si kurvy z Pěníku 37

autorská tvorba povídka z literární soutěže olepily hanbinec vlaječkami a že by to měly hned zlikvidovat, že prý to dělá ostudu městu. Pomlčel o tom, že to volal na pátračku sám starosta, ale i tak to stačilo, aby to Šestákovou rozpálilo do běla. Já že tu mám kurvy, pane štábní? Já tu mám zástupkyně. Zástupkyně? To slyším od vás, Šestáková, poprvý. Kohopak ty vaše hanbářky zastupujou? Koho? Manželky a ženský, který pořád bolí hlava, pane štábní! A jak vidíte, pečujeme tady o zdraví naší armády. Toho jste si nevšim? No, pokud jde, Šestáková, o armádu, tak ta nám je teď zdravá jako nemocná na dvě věci, když jsme přišli o opevnění, utrousil Hřebejk a bordelmamá mu dala za pravdu, ale přesto jela dál. Nic se likvidovat nebude, pane štábní. Zejtra si to dojdu na radnici pěkně vyříkat. My jsme tu republiku Hitlerovi nezaprodaly. Holky mají zejtra volno, protože je státní svátek, a páni radní mi můžou akorát tak políbit prdel. Já jsem živnostnice, platím řádně daně, a tak mám právo oslavit dvacátý výročí vzniku republiky, rozjela se Šestáková a nebyla k zastavení. No, já si myslím, Šestáková, že zrovna v týhle době není radno dráždit chřestýše bosou nohou. Jednak na radnici zejtra nikoho nezastihnete, a pak si myslím, že vám můžou páni radní dělat nohy. Já bejt váma, Šestáková, tak tu výzdobu v klidu sundám. To, co tady provozujete, je každýmu moc dobře známý, a že vám můžou sebrat páni radní živnosťák, to víte stejně dobře jako já, a budete mít po podnikání. Sama dobře víte, že tady stačí udělat pár šťár a holky skončí na dlažbě. Říkejte si tady tomu, Šestáková, jak chcete, ale pořád je to bordel, snažil se Hřebejk bordelmamá uklidnit a ty šťáry opravdu zabraly. Šestáková to nakonec vzdala. Došla pro láhev rumu, nalila dva panáky a Hřebejkovi svatosvatě slíbila, že v noci tu parádu sundá. Štábní strážmistr Hřebejk odcházel z Domu laskavé neřesti a byl rád, že to má za sebou, i když, po pravdě řečeno, nebyl si tak docela jist, že ta paráda do rána zmizí. Jakmile se objevil na pátračce v kanceláři štábního kapitána Votruby, postavil se předpisově do haptáku a zameldoval splnění rozkazu. Co na to, Hřebejk, říkala Šestáková? Ani to nechtějte slyšet, pane štábní. Ječela jak pominutá a řekla, že jí páni radní můžou políbit prdel. A kurva! Z toho bude, Hřebejk, oškli vá štrapáce. To starosta jen tak nevydejchá. Jen klid, pane štábní. Žádná štrapáce nebude. Vysvětlil jsem to Šestákový politicky a slíbila mi, že to v noci holky všechno sundají. Ráno tam pro jistotu sjedu. Za to si, Hřebejk, zasloužíte fajnový viržinko, vytáhl štábní kapitán Votruba ze šuplete novou krabičku viržinek a hned dal Hřebejkovi dvě. To jedno si, Hřebejk, zapalte, to druhý máte na pak. V týhle podělaný době si to nemůžeme s radnicí rozházet, to není o co stát, vstal Votruba od stolu, otevřel vysokou černou registračku u okna, vyndal ze šanonu PŘÍSNĚ TAJNÉ láhev blatenské slivovice a nalil dva poctivé panáky. Že se druhý den štábní strážmistr Hřebejk do Portyče k Domu laskavé neřesti časně ráno nedostane, tak za to mohl kolem čtvrté ráno telefonát od dozorčího 11. pěšího pluku štábního kapitána Obrciána, který mu oznámil, že vojenská patrola na Oldřichově zastřelila v objektu muničního skladu neznámého muže a toho druhého, který tu byl s ním, zřejmě postřelila. Přestože to bylo evidentně příslušné pro Vojenské zpravodajství v Praze, protože se jednalo o civilní osobu, musel na to vyjet výjezd četnické pátračky v čele s jejím velitelem štábním kapitánem Votrubou. Technik pátračky praporčík Číp musel provést ohledání místa činu, a psovod strážmistr Šustr okamžitě nasadil služebního psa Armína po horké stopě. Ukázka z knihy Kriminální příběhy ze starého Písku Valérie Markéta Trubková - 15 let, Biskupské gymnázium, České Budějovice Zrovna začalo léto. Ztěžklým vzduchem se zvolna přelévala atmosféra napjatého očekávání; celý svět v tom parnu na chvíli zatajil dech a tiše vyčkával. Na co, nebylo v tu chvíli ještě úplně jasné. S Valérií jsem se sešel na nádraží. Vystoupila z červeného vagonu a rozhlédla se po mně. Já stál na peronu pod velkými hodinami, co se včera večer zastavily na sedmé hodině, ale přesto jsem měl pocit, že někde uvnitř mě tiše tikají. Možná to byl můj vlastní tep. Stejně jako každý týden přesně ve dvanáct vystoupila z vlaku a její šaty měly zas jinou barvu. Viděl jsem ji v karmínově rudých, limetkových a dnes slunečnicově žlutých. Strávili jsme odpoledne v městském parku, mluvili jsme o knihách, divadle, počasí, květinách a o tom, jestli chutná lépe červené nebo bílé víno. (V tom se naše názory zásadně rozcházely já měl zato, že červené, ona trvala na bílém.) Odpoledne se dalo do deště. Začal docela nevinně jen pár kapek se sneslo na záhonek růží, ale brzy se prudce rozpršelo. Nabídl jsem Valérii, že ji vezmu do kina, a ona s nesmělým úsměvem souhlasila. Kdybyste se mě ptali, o čem byl onen film, mohl bych vám říct jen, že šlo o jakousi francouzskou komedii. Valérie byla nadšená, smála se a obrazy promítané na plátno se jí odrážely v očích. Paradoxně to bylo zrovna ve tmě toho skromného biografu, kdy jsem si uvědomil, že není jenom obyčejně hezká. Byla krásná; krásná ve všech významech toho slova. Když jsme odcházeli z potemnělého sálu, už se stmívalo, ale z těžkých mraků se pořád snášel déšť. Tak se stalo, že jsme se ocitli v tramvaji a následně v předsíni mého bytu na předměstí, oba 38 www.epika.cz

autorská tvorba povídka zmoklí a rozesmátí. Pramínky dlouhých vlasů se lepily Valérii na tváře a na čelo, na schodišti ozvěna ještě opakovala zvuk jejího smíchu a mně se podlamovala kolena. Svět nyní tajil dech ještě usilovněji, připadal jsem si jako hlavní aktér napjaté divadelní scény. Celý vesmír se mohl každou chvíli roztříštit jako skleněná tabule, pokud by se nic nestalo. Ale bylo to stejně nevyhnutelné jako zmačkané prostěradlo po ránu a jako tání sněhu na jaře. Políbil jsem ji. Svědkem nám byla jen ozvěna a dveře do mého bytu. Líbal jsem ji, jako by to bylo to poslední, co v životě udělám. Té noci se hluboko uvnitř mě něco tiše zachvělo. Jako by se od mé duše oddělila malá stříbrná kulička, vystoupala odkudsi z mých útrob a pootevřenými rty vklouzla do Valériiných plic, ve kterých z ní potom vykvetla veliká slunečnice v barvě jejích šatů. Ráno odjela Valérie vlakem domů a já se šel projít po nábřeží. Hladina řeky se tiše vlnila a po obloze nad ní přeletěl osamělý racek. Usmál jsem se. Víte, nikdo vás nenaučí, jak to poznat. Nedostanete žádný papír s osvědčením, ani se ten pocit nedá vyčíslit. Můžete o tom číst eseje, odborná pojednání, básně... Ale doopravdy vám to ani ta nejkrásnější poezie nevysvětlí. Můžete se zamilovat docela jednoduše, z vteřiny na vteřinu. Nebo naopak pomalu, jako když na podzim padá list ze stromu a tiše se snese na klidnou hladinu jezera, rozvíří ji a pošle vlny k vašemu břehu. Avšak až se to stane, nikdy už nezapomenete, jak onen list vypadal; a pokud budete mít štěstí (to největší štěstí, jakého se vám vůbec může dostat), dorazí vlny i na druhou stranu jezera. Jedna z vítězných prací literární soutěže Jihočeský úsměv Bohuslava Maříková, z cyklu Vltava - Týn nad Vltavou 39

autorská tvorba poezie Vladimír Sulek Brána V očích ti blikala ta světla permoníčků. Dvě smolné pochodně plující po řece. Chytil jsem od nich jako papír od ohníčku. Jak starý slamáček vhozený do pece. Jsem v tobě uvězněn - jak včela mezi plátky. Ta, kterou okvětí zlákalo na vůně. Jsem v tobě oblečen, jak v tógách z jinovatky bývaly oděny pravěké plavuně. V zahradě z lávy, až tam u dna, pod korály, zbavilas duši mou krabího střežení. Oči tvé na cestu nám neónově plály. I mořským koníkům našeho spřežení. Tančící kráso líně pohyblivých věků! Podmořská nádhero, ty Boží znamení! Odpusť, že v tobě hledám obyčejnou řeku. Tu, která dovede mne zpátky k Prameni. K Prameni půjde se mnou i má zachránkyně. K trhlině v podzemních kamenných nádobách, abychom společně vstoupili do jeskyně a spolu zmizeli pak v zemských útrobách. Najdeme tepající žhavé srdce Země. Po dlouhém putování k smrti znaveni. Pak přimknu se já k ní a ona zase ke mně, abychom splynuli v tom žáru tavení. Splynulí vezmeme pak za klepadla ráje. V ráji prý spočine, kdo silně zatluče. Ráj to je Slunce a to Láska tekutá je. Tekutá brána bran do Boží náruče... františek Tylšar Pohled za zrcadlo Za oknem vlaku jí ubíhá krajina, myšlenky bezhlavě hlavou se řítí. Přítomnost, minulost, vše se v ní prolíná. Prohry i vítězství, novela žití. Promítač na plátno skleněné odráží zasněnou iluzi hedvábné tváře. Do ní se vsakují pole i nádraží v podivné mozaice denního snáře. Tisíce slov tu zní, i když nic neříká. Taková složitá je duše básníka. Těžký život autora Ťukám na stroji jak datel, styl není mou předností. Který asi vydavatel vydá mou knihu stížností? 40 www.epika.cz

autorská tvorba poezie Břetislav Kotyza Tereza Maxerová - 14 let Gymnázium Jírovcova České Budějovice Chléb Chléb křížem zakrojuji nůž lomí pecen v krajíce smetaje drobty střídy v náruč dlaně do úst vkládám podobojí Myslím na básníka rozsévače myslím na úrodný klín kolika polí osít nadějí a kolik zrna semlít do zimy než slovo vzejde Než chléb skývou patky ostří nože zakrojí Mluvka Chtěl bych se dotýkat čeho se ty dotýkáš chtěl bych na tvých vlnách a pod tvojí plachtou znova objevovat Indii Chtěl bych chtěl tak proč proč nic neříkáš? Neosobní A zase slova kolem tebe plynou, tak obyčejná, jak hromádka smetí, a ty si říkáš, čí že je to vinou, že uslyšíš jen každé třetí. A netlačte se, je jich pro každého dost. Však ne těch, co za něco by stály, a nezahřejí, samá voda, lhostejnost, tak neosobní, jako bys byl kus skály. A zase lidé kolem tebe plynou a žádný z nich nedívá se do očí, na chodníku tě sotva minou, aniž se někdo otočí. A když zastavíš, jen uhýbají a vráží do tebe v úleku a nepřítomně se omlouvají anonymnímu člověku. Jedna z vítězných prací litrární soutěže Jihočeský úsměv 2017 41

autorská tvorba z internetu Pobavte se s češtinou Internet*) Kolik má čeština slov? To nelze bohužel určit úplně přesně, protože je to jazyk živý a neustále se vyvíjí. Můžeme vycházet z toho, kolik slov je zachyceno ve slovnících, ale stále se spíše pohybujeme v odhadech: Náš největší slovník, Příruční slovník jazyka českého, obsahuje 250 000 hesel. V devíti svazcích zachycuje i slova, která dnes zná už málokdo. Na druhé straně neobsahuje slova jiná, obecně známá, například vulgarismy. Byl postupně vydán v letech 1935 až 1957. Čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého obsahuje kolem 200 000 hesel a je trochu mladší: z let 1960-1971. Ale náš jazyk, to není jen spisovná mluva! Musíme sem zahrnout širokou a pestrou paletu expresivních výrazů, nemusí to být jen ony zmiňované vulgarismy, dále obecnou češtinu, slangové výrazy, slova přejatá/přejímaná z cizích jazyků, odbornou terminologii nebo dialekty. Proto existuje poměrně nový Slovník nespisovné češtiny se 12 000 hesly v 1. vydání z roku 2006. A konečně velkého ohlasu se dočkal i Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka, 2005, obsahující přes 16 000 výrazů z oblasti argotu, slangu a vůbec "nekonvenční, okrajové češtiny", používané v období let 1945-1989. Kolik lidí mluví česky? Česky mluví zhruba 11,5 milionu lidí, z toho přes 10 milionů v České republice. V důsledku několika vln vystěhovalectví během posledních 150 let používají češtinu všude po světě i desetitisíce emigrantů a jejich dětí. Jaké je nejdelší slovo v češtině? Nejnevykrystalizovávatelnějšího - má 31 hlásek nejneobhospodařovávatelnějšího - má 30 hlásek [devětadevadesátimikrogramového, čtyřiasedmdesátimikrometrového, jedenadevadesátimikrogramového]. Jaké je v češtině slovo s největším počtem háčků? ztřeštěnější přesvědčivější [roztříštěnější] Jaké je nejdelší slovo v češtině, které se dá číst stejně oběma směry? nepochopen nezasazen nepotopen nezařazen Je jich více, každopádně nemají více než 9 hlásek. Tomuto jevu se říká palindrom (slovo, věta, číslo, melodie, jež se dá číst oboustranně). Jaké dokáže vytvořit čeština větné palindromy? Jelenovi pivo nelej. Co nám nedá den, má noc. Následující věty už se liší délkami samohlásek: Kobyla má malý bok. Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf! Do chladu si masa mísu dal Chod. Sabina hrává na varhany bas. A dál vidí lítat netopýry potentát i lid i vláda. Jak zní nejdelší věta ze tří stejných slov? Kuli kuli kuli. (Tedy: Kuliové kovali kouli.) Které české slovo složené jen ze souhlásek je nejdelší? scvrnkls Víte, že výčet českých samohlásek i v přesném pořadí obsahují tato slova? dvacetikoruny mateřídoušky Chcete si usnadnit psaní? Využijte číslovky! Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5 a o 5 s3leli. Slyšeli jste někdy o Q-systému? Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantu dodáveqázne. Qasinky neqasí. Tautologie je termín nepříliš známý, ale co takhle pleonasmus? Nic? Tak jednoduše hezky česky: nadbytečné hromadění slov sloužících k vyjádření téhož. S jistou nadsázkou a smyslem pro humor lze sestavit třeba následující větu: Při dopoledním matiné bude ve skleněné vitríně vystaven notoricky známý exponát. Co že je na té větě divného? Zkusme ji tedy přeložit: Při dopolední dopolední slavnosti bude ve skleněné zasklené vitríně vystaven obecně známý známý exponát. Zbytečně se zde vyjadřuje jeden význam různými slovy, jde o nadbytečné zdvojení významu. Notorický překládáme z latiny jako "obecně známý"; matiné - dopolední koncert, slavnost; vitrína - zasklená skříň, v níž se vystavují předměty; exponát - předmět vystavený na výstavě; Jaká jsou nejfrekventovanější slova včeštině? a (spojka), na, míti (se), býti, že, já, ten, s/se, k/ke/ku, v/ve, z/ze, do, on, který, i První podstatné jméno se vyskytuje až na 48. místě: pán, na 60. místě život, pak práce, ruka, den, země. Nejčastěji používaná slova jsou ta nejkratší, už zde se projevuje přirozená tendence jazyka o úspornost. Možná jste některé věci ještě o češtině nevěděli, možná by se vám někdy mohly hodit... *) Zdroje: B. Havránek, J. Jedlička: Stručná mluvnice česká, Praha 2007. Michal Ptáček: Breviář praktické češtiny, Praha 1989. Josef V. Bečka, Jaroslav Jelínek, Marie Těšitelová: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961. 42 www.epika.cz

umění foto Bohuslava Maříková, z cyklu Pod bodem mrazu 2008 43

Výtvarno fotohumor Terárium. Foto František Tylšar Nová kolekce zimní elektroniky. Foto František Tylšar 44 www.epika.cz

45

46 www.epika.cz