MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2012 ZUZANA PRAJZNEROVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Druhové a početní zastoupení obojživelníků (Amphibia) na rybnících v údolí Zaječího potoka, jejich antropogenní ovlivnění a možná ochrana Bakalářská práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Pavla Šťastná Vypracovala: Zuzana Prajznerová Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Druhové a početní zastoupení obojživelníků (Amphibia) na rybnících v údolí Zaječího potoka, jejich antropogenní ovlivnění a možná ochrana vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MENDELU v Brně. dne...... podpis autora......

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala všem, kteří mi s přípravou bakalářské práce jakkoliv pomohli. Děkuji zejména vedoucí své diplomové práce Dr. Ing. Pavle Šťastné za pomoc, odborné konzultace, pokyny a cenné rady při vypracování této práce.

ABSTRAKT Práce se zaměřuje na problematiku výskytu obojživelníků (Amphibia) v blízkém okolí lidských sídel a jejich ovlivnění lidskou činností. Stručně jsou popsány základní charakteristiky obojživelníků a podrobněji i vybrané druhy. Dále je uvedena charakteristika vybrané oblasti, kde probíhalo pozorování (údolí Zaječího potoka v Brně, Králově Poli), i jednotlivých lokalit (střední rybní rybník, dolní rybník a jezírko pod dolním rybníkem). Na základě pozorování, které probíhalo na jaře 2011, byly stanoveny základní synekologické charakteristiky a doporučeny způsoby ochrany. Výzkum na lokalitě probíhal dvakrát týdně v závislosti na počasí od února do března. Pozorování bylo vizuální, místy s fotodokumentací a byl veden deník o pozorování. Z výsledků vyplývá, že sledovaný biotop je narušen a diverzita obojživelníků není vysoká. Přesto se na lokalitě nachází skokan štíhlý, jehož výskyt poukazuje také na relativní čistotu biotopu. KLÍČOVÁ SLOVA Amphibia, antropogenní ovlivnění, ochrana, ohrožení, Zaječí potok ABSTRACT This thesis studies amphibians living in human neighbourhood. Basic characteristics of amphibians and selected species are described. There is a description of selected locality (údolí Zaječího potoka in Brno, Královo Pole) and habitats (middle lake, lower lake and a water hole under lower lake) where the observation took place. Based on the observation which was done during the spring in 2011 basic synecologic characteristics were estimated and possible conservation ways were suggested. The visual observation was documented in a diary by notes and photos. The results show that selected locality is corrupted and the amphibian diversity is not high. Nevertheless occurring Rana dalmatina indicates relatively clean biotope. KEY WORDS Amphibia, anthropogenic impact, conservation, protection, Zaječí potok

OBSAH 1 ÚVOD... 7 2 CÍL BAKALÁŘSKÉ PRÁCE... 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 9 3.1 Skladba těla a vlastnosti obojživelníků... 9 3.1.1 Termoregulační systémy... 9 3.1.2 Pokožka... 9 3.1.3 Smysly... 10 3.1.4 Rozmnožování... 10 3.1.5 Krevní oběh a dýchání... 11 3.1.6 Choroby... 11 3.2 Krátký popis jednotlivých druhů... 12 3.2.1 Ocasatí Caudata... 12 3.2.2 Žáby Anura... 16 3.3 Ochrana obojživelníků... 25 3.4 Synekologické charakteristiky diverzita společenstev... 27 3.4.1 Frekvence a konstance... 27 3.4.2 Dominance... 28 3.4.3 Diverzita a ekvitabilita... 29 3.4.4 Druhová podobnost... 30 4 MATERÁL A METODIKA... 31 4.1 Popis sledované lokality... 31 4.1.1 Historie... 31 4.1.2 Charakteristika území... 31 4.2 Výsledky... 32 5 DISKUZE... 35 6 ZÁVĚR... 36 7 LITERATURA... 38

1 ÚVOD Téma bakalářské práce je odvislé od nynějších problémů a snah o zachování různých živočišných druhů, které jsou čím dál víc ohroženy činností člověka. Konkrétně jde o populace obojživelníků v suburbanické krajině. Mizí, mění se nebo se zmenšuje jejich přirozené prostředí. Vliv znečištění a úroveň infrastruktury, ale i nevhodné zásahy lidí do biotopu a obývané lokality souvisejí s úbytkem nejen ohrožených druhů, ale i druhů běžně se vyskytujících. Snižující se počty nenáročnějších nebo adaptabilnějších druhů jsou varovným ukazatelem znečištění. Míra znečištění, kterou nám živočichové žijící blízko městské aglomerace ukazují, by měla být varovným signálem. Výzkum v rámci bakalářské práce se zaměřuje na konkrétní lokalitu, která je hojně navštěvovaná lidmi, a proto by tyto výsledky mohly být cenným zdrojem informací. Jelikož slouží obojživelníci jako indikátoři úrovně čistoty životního prostředí, jsou pro nás nepostradatelní. Úbytek obojživelníků je alarmující nejen v Evropě, ale i na našem území, přesto veškeré snahy ochránců přírody, ať odborné či laické veřejnosti, nemají takový rozsah, jak by si tento problém zasluhoval. V minulých letech bylo sepsáno mnoho publikací o obojživelnících, jak z hlediska systematiky a charakteristiky druhů, tak o jejich nárocích či možných systémech ochrany, které během let prošly mnohými názorovými změnami, ale zdá se, že to stále nestačí. Byly vydávány tzv. Červené knihy IUCN ohrožených druhů, založeny organizace jako občanské sdružení ČSOP, vládní organizace AOPK ČR, mnoho regionálních svazů ochránců přírody a pořádaly se aktivity, jako byla například Akce žába nebo Žáby bijí na poplach, přesto laická veřejnost není tak zcela informována. Jelikož obojživelníci neptří mezi vyhledávané živočichy, ať už se to týká domácích mazlíčků, nebývají častým objektem pozorování ve volné přírodě a ani nepatří mezi zvířata, která by sloužila jako objekt lovu, i zájem o jejich ochranu je z pohledu veřejnosti menší. Díky zákonu 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny jsou alespoň po formální stránce všechny druhy obojživelníků nalézající se na našem území chráněny. 7

2 CÍL BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Cílem bakalářské práce je shromáždit dostupnou literaturu týkající se obojživelníků a možností jejich ochrany, posoudit význam vybrané lokality pro výskyt obojživelníků. Na základě výzkumu zjistit jejich početní zastoupení, druhovou diverzitu, ekvitabilitu a dominanci, posoudit antropogenní ovlivnění a možnosti jejich ochrany s ohledem na vybrané území. Jednotlivé cíle: 1. Shromáždění dostupné literatury 2. Vytipování lokalit 3. Vlastní pozorování 4. Zhodnotit výsledky pozorování 5. Navrhnout možnosti ochrany 8

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED Na území České republiky se vyskytují rozmanité druhy obojživelníků. Jejich výskyt se odvíjí od nároků na prostředí, podmínky, čistotu, ale především jsou ovlivňováni činností člověka. Jsou velmi významnou součástí ekosystémů, potravních řetězců nebo v jiných důležitých vazbách s ostatními živočichy. Jako predátor i jako kořist udržují rovnováhu v ekosystémech. Jsou významní při kontrole populací bezobratlých, především škůdců, a to je důležité pro úspěch zemědělského úsilí a pro snižování šíření infekčních nemocí, jako je např. malárie. Pro svou citlivost na kvalitu prostředí jsou obojživelníci ceněni jako významní bioindikátoři. Citlivost obojživelníků na čistotu prostředí je způsobena především jejich polopropustnou pokožkou a také tím, že se během svého života pohybují v rozmanitých biotopech, čímž se zvyšuje pravděpodobnost jejich styku se škodlivými či toxickými látkami (Vlašín, 2007). 3.1 Skladba těla a vlastnosti obojživelníků 3.1.1 Termoregulační systémy Obojživelníci jsou živočichové s proměnlivou teplotou těla a krve, která je v přímé závislosti na teplotě prostředí, ve kterém se pohybují. Svoji tělesnou teplotu nejsou schopni upravovat termoregulací. Nazývají se poikilotermní živočichové. Tělesnou teplotu upravují velice omezeně odparem tekutin nebo změnou barvy. Nejvýznamnějším způsobem úpravy tělesné teploty je účelové chování. Ukrývaní se do stínu, vlhka nebo naopak vyhledávají prosluněná místa (např. rosnička zelená, skokani, kuňka obecná). Ke změnám barvy dochází, když je teplota prostředí příliš vysoká. Dochází k blednutí spánkových skvrn a změny zabarvení kůže. Dochází při tom k přesunu melaninových zrn uvnitř melanoforů (Zwach, 2009). 3.1.2 Pokožka Pokožka plní mnoho významných funkcí, mezi nejdůležitější patří ochrana před slunečním zářením, podílí se na termoregulaci a vlastní ochraně v podobě ochranného zbarvení (Baruš et al., 1992). 9

Žlázy nacházející se v pokožce, udržují povrch těla obojživelníků neustále vlhký. Díky velkému množství vlásečnic v kůži je umožněno obojživelníkům kožní dýchání, které je zastoupeno 70 80 % a při hibernaci zaujímá až 100 % výměny plynů (Zwach, 2009). Obojživelníci kůží přijímají i vodu, nepijí. Na prstech končetin mohou mít samci určitých druhů žab pářící mozoly, sloužící k snadnějšímu uchopení samice při páření (Baruš et al., 1992). Toxiny produkované kůží obojživelníků mají silně desinfekční a antibiotický účinek. U člověka mohou vyvolat ojediněle i alergickou reakci. Obojživelníkům slouží především k ochraně před parazity a před bakteriálním a plísňovým onemocněním kůže. Kožní toxiny obsahují biologicky aktivní látky, jako jsou bufotoxiny a bufogeniny (u žab), samandarin, samandaron a samanadaridin (u mloka skvrnitého) a další. Zabarvení kůže je druhově rozdílné. K barvoměně dochází na základě neurohormonálního signálu. Nejvýraznější barvoměnu prodělávají rosničky zelené. Hormon odpovídající za barvoměnu se nazývá intermedin. Stoupá-li koncentrace tohoto hormonu v krvi, dochází k postupné změně kůže jedince ztmavnutí. Další změny zbarvení probíhají u skokana hnědého a zvláště u skokana ostronosého při páření (Zwach, 2009). 3.1.3 Smysly Čich a chuť jsou u obojživelníků hlavními smysly. Ke vnímání pachů jim slouží nejen čichový orgán v nose, ale i Jakobsonův orgán v horní čelisti. Mají velký počet chemoreceptorů (a to i v kůži), které jsou tvořeny čichovými a chuťovými buňkami. Zrak, hmat a sluch je u obojživelníků také vyvinut a to především k lovu. Oči mají tři víčka horní, dolní a mžurka. Žáby mají mimo to ještě třetí, temenní oko, kterým jsou schopné vnímat vlnovou délku a intenzitu světla. Jazyk je lepkavý, pohyblivý, vymrštitelný (Zwach, 2009). Při polykání většího kusu potravy napomáhá obojživelníkům pohyb očního bulbu při mrkání, kdy pod vlivem jeho tlaku je sousto tlačeno do jícnu (Baruš et al., 1992). 3.1.4 Rozmnožování Rozmnožování probíhá u obojživelníků pohlavně, jsou gonochoristé s nepřímým ontogenickým vývojem. Samice žáby kladou svá vajíčka do vody v podobě šňůrek nebo ve shlucích, jsou obaleny želatinovými obaly. Vajíčka jsou připevňována k objektům ve 10

vodě nebo na dno, či plavou volně na hladině. Jsou oplodňována samcem po nakladení do vody. Rozmnožování u žab je provázeno zvukovými projevy nebo změnou barvy. U ocasatých obojživelníků probíhá vnitřní oplodnění. Samec odloží na zem spermatofor a samice ho nasaje kloakou do spermatéky (Baruš et al, 1992). U čolků ještě oplodnění předcházejí svatební tance. Živorodost můžeme pozorovat u mloka skvrnitého. U ocasatých obojživelníků se nazývají právě vykulení jedinci larvy a mají v obličejové části Rusconiho háčky, které slouží k přichycování larev k předmětům pod hladinou. Rusconiho háčky mají do ukončení vývoje předních končetin. U žab se právě vykulení jedinci nazývají pulci a Rusconiho háčky jim chybí. Narození jedinci dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami, které během dalšího vývoje přerůstají záhybem kůže, zanikají a místo nich se vytváří vnitřní žábry na žaberních obloucích (Zwach, 2009). 3.1.5 Krevní oběh a dýchání Cévní systém a stavba srdce je upořádána dle způsobu dýchání a závisí na podílu plicního a kožního dýchání. U dospělců žab má srdce většinou 2 předsíně a 1 komoru, u ostatních ocasatých obojživelníků nemusí být přepážka mezi předsíněmi úplná nebo může i chybět. Dle anatomické stavby závislé na těchto faktorech může u některých druhů obojživelníků docházet v srdci k míšení okysličené a odkysličené krve. Larvy dýchají žábrami, dospělci plícemi. V zimním období obojživelníci hibrenují (Baruš et al., 1992). 3.1.6 Choroby Mezi nejzávažnější a poslední době velice rozšířené onemocnění, které postihuje obojživelníky ve světě i u nás je chytridiomykóza, která postihuje jejich pokožku a narušuje její přirozené funkce. Poprvé zjištěná v roce 2008, nákaza je prokázána u skokana zeleného, ropuchy obecné a kuňky obecné v okolí Prahy a Mostu (Civiš et al., 2010). 11

3.2 Krátký popis jednotlivých druhů 3.2.1 Ocasatí Caudata Mlok skvrnitý Salamadra salamandra (Linnaeus, 1758) Charakteristika: Je nápadně zbarvený obojživelník a patří mezi naše největší obojživelníky (Zwach, 2009). Délka těla je 12 20 cm. Základní barvou je antracitová, na břiše někdy šedohnědá nebo šedočerná (Diesener et al., 2003). Na hřbetě a bocích (někdy i na břiše či hrdle) má mlok světle žluté až světle oranžové skvrny. Za očima má mlok umístěné parotidální žlázy. Ze zimní hibernace se probouzí na přelomu března až dubna. Zvukové projevy nejsou u mloků častým jevem. Živí se lovem bezobratlých živočichů, např. stonožkami, pavouky, žížalami atd. Ukrývá se nejčastěji pod kameny nebo v pařezech či dírách po hlodavcích chrání se před slunečními paprsky. Je to živočich s převážně noční aktivitou. Přes den je ho možno vidět po dešti. Rozšíření: Je po celé České republice. Obývá hlavně listnaté nebo smíšené lesy (především bučiny) mírného pásma do 600 m n. m. Zdržuje se především v blízkosti vodních toků nebo vodních ploch (Zwach, 2009). Čolek velký Triturus cristatus (Laurentus, 1768) Charakteristika: Má zrnitou kůži, dlouhé a silné končetiny zakončené černožlutě pruhovanými prsty. Ocas je ze strany zploštělý a dlouhý téměř tak jako trup. U samic se žlutou nebo oranžovou spodní stranou (Diesener et al., 2003). Dosahuje délky 10 20 cm. Hřbet je zbarven do hněda až hnědočerna s tmavými skvrnami. Boky a krk jsou poseté bílými a černými tečkami. Břišní strana je zbarvena do žluta s hnědočernými skvrnami (Zwach, 2009). V období rozmnožování mají samci vysoký a rozeklaný ploutevní lem a na ocase po stranách perleťový proužek (Maštera, 2008). Po ukončení páření samci opouštějí vodní plochy a samice a semiadultní jedinci zůstávají ve vodě až do srpna, ojediněle i přes celý rok. Vyžadují poměrně vysokou čistotu prostředí. Z hibernace se probouzí na přelomu března a dubna v závislosti na počasí a nadmořské výšce, ve které se nachází. 12

Je to živočich převážně s noční aktivitou. Přes den obývá pařezy, vývraty, místa pod kameny nebo v lidských obydlích (Zwach, 2009). Čolek velký se živí především drobnými bezobratlými i drobnými obratlovci, pulci a jinými larvami především čolků (Maštera, 2008). Rozšíření: Tento druh čolka se vyskytuje na celém území České republiky s výjimkou horských oblastí. Od 200 800 m n. m. (Zwach, 2009). Čolek dravý Triturus carnifex (Laurentus, 1768) Charakteristika: Náš nejvzácnější druh obojživelníka, který je velký asi 15 výjimečně až 18 cm. Má silné končetiny a žlutě pruhované prsty. Zabarvení je hnědé až hnědošedé. Na krku a bocích má čolek dravý drobné skvrny hnědé nebo olivové barvy. Břicho je žlutooranžové s oválnými skvrnami. V období páření má samec na ocase perleťový pruh. Z hibernace se probouzí koncem března a začátkem dubna, v závislosti na počasí. Čolek dravý obývá především členitý, terasovitý terén, přes den se schovává před slunečním svitem, jako většina obojživelníků. Jeho útočištěm jsou kameny, kmeny, pařezy a nebo může být i zahrabán na dně tůní či jiných větších vodních ploch. Dospělci i larvy obývají litorální pásmo. Je to živočich převážně s noční aktivitou. Živí se drobnými bezobratlými živočichy. Rozšíření: Výskyt tohoto druhu čolka je pouze v povodí Dyje. Je to druh žijící v nadmořské výšce 200 250 m n. m. (Zwach, 2009). Čolek dunajský Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) Charakteristika: Je to velice vzácný druh, dosahující délky až 14 cm. Má štíhlé tělo s dlouhými končetinami. Základní zbarvení hřbetu je světle hnědé, boky šedé s bílými tečkami a tmavými skvrnami. Na břiše je základní zbarvení žluté nebo oranžové s tmavými skvrnami. Na ocase mají samci nápadný perleťový proužek. Z hibernace se probouzí na přelomu března a dubna. Rozmnožuje se především ve stojatých vodách, kde samice klade vajíčka každé zvlášť k vodním rostlinám. Dává přednost mělčím prosluněným 13

nebo jen málo zastíněným stanovištím. Obývá především zavodňovací kanály, pískovny, stojaté tůně nebo slepá ramena řek. Živí se bezobratlými živočichy. Rozšíření: Vyskytuje se pouze na Moravě v povodí řeky Dyje a řeky Moravy do nadmořské výšky 250 m n. m. (Zwach, 2009). Čolek hranatý Lissotriton helveticus (Razumovski, 1789) Charakteristika: Je lesní druh čolka, obývající vyšší polohy. Samice dorůstají velikosti 10 cm, samci 8,5 cm. Na hlavě má dorzolaterální lišty, které jsou u samce výraznější než u samice. Je-li samec ve vodní fázi, má tupě zakončený ocasní lem, až k dlouhé černé lince tzv. ocasnímu vlákénku a schází mu hřbetní ploutevní lem. Zabarvení jedinců je méně pestré. Hřbet čolka hranatého je šedozelený, pískově žlutý, nebo hnědožlutý. Na břiše je zabarvení do tmavě žluté, až světle oranžové beze skvrn. Z hibernace se probouzí v dubnu. Vyskytuje se především v horách a podhůří, kde mohou být i smrčiny. Vyhledává litorální pásmo, tzn. mělké tůně nebo kaluže s řídkou vegetací. Stín přímo nevyhledává, spíše se vyskytuje v osluněném nebo mírně zastíněném terénu. Živí se drobnými bezobratlými. Citace! Rozšíření: Čolek hranatý se vykytuje pouze v Čechách, a to v Krušných horách, kolem hranic v okolí Kraslic. Pohybuje se v nadmořské výšce mezi 500 900 m n. m. (Zwach, 2009). Čolek karpatský Lissotrion montandoni (Boulenger, 1880) Charakteristika: Je to náš poměrně vzácný druh žijící na ne mnoha lokalitách východní a severovýchodní Moravy. Samci měří 6,8 9,8 cm, samice od 7,1 až do 10 cm. Kůže je hrubší, na rozdíl od ostatních druhů čolků (Zwach, 2009). Na hlavně má zřetelné podélné rýhy a samci mají na rozhraní hřbetu a boků kožovité hrany. Trup je výrazně zploštělý, dodávající tomuto druhu čtvercovitý vzhled (Baruš et al., 1992). Samci mají na zakončení ocasu zaoblený ocasní lem u obou pohlaví pak zakončený ocasním vlákénkem. Samci mají ocasní vlákénko delší až o 1,2 cm, u samic mnohdy chybí a je nahrazeno na konci ocasu černou skvrnou. V době rozmnožování mají samci černé zadní chodidla 14

a na podocasním ploutevním lemu bílý nebo žlutobílí pásek. Hřbet je pískově žlutý, hnědozelený nebo šedozelený se skvrnami černé barvy. Břicho je u samců oranžové, u samic žluté nebo žlutooranžové. Z hibernace se probouzí na přelomu dubna a května. Tento druh se většinou vyskytuje ve stojatých vodách, velmi zřídka v průtočných tůních. Vyžaduje osluněné plochy nebo plochy málo zastíněné. Je to druh převážně s noční aktivitou. Přes den se schovává v pařezech, pod kůrou, v dutinách, pod kameny atd. a chrání se tak před slunečními paprsky. Nejčastěji se vyskytuje na horách, podhůřích a pahorkatinách na rozhraní bučin a smrčin. Smrčiny pro něj nejsou nijak problematické. Loví převážně bezobratlé, larvy hmyzu, červy. Na souši se živí i drobnými obratlovci. Rozšíření: Vyskytuje se v nadmořské výšce od 450 m až do 1200 m a to převážně v Karpatech, ale i v severovýchodním výběžku Českého masivu (v Jeseníkách). Nejčastější výskyt je mezi 550 800 m n. m (Zwach, 2009). Čolek obecný Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 1758) Charakteristika: Je to nejrozšířenější druh čolka v České republice. Má štíhlé tělo, dlouhou hlavu s třemi rýhami, které se sbíhají vpředu. Obě pohlaví mají kůži jemnou a hladkou. V době páření mají samci vysoký a silně zubatý nebo zvlněný hřbetní ploutevní lem. Končetiny jsou drobné a v době páření jsou konečky prstů pigmentovány tmavě. Hřbet je hnědý, žlutohnědý až béžový s tmavými pigmentovými skvrnami. Samci mají břicho béžové až do oranžova s tmavými skvrnami a ve středu s oranžovou či nažloutlou linkou (Zwach, 2009). Samci mají v době páření vysoký, prolamovaný hřbetní lem, který začíná mezi očima. Na ocase ve spodní části ocasního lemu oranžový a modrý pruh (Diesener et al., 2003). Z hibernace se probouzí v březnu. Čolek obecný žije v listnatých lesích, ale je tolerantní i k lesům jehličnatým. Je to převážně nížinný druh, ale vyskytuje se i na horách a pahorkatinách. Zdržuje se v okolí stojatých vod nebo jen málo průtočných vod o hloubce 5 60 cm. Je to druh s noční aktivitou a před slunečním svitem se ukrývá v pařezech, pod zemí v opuštěných norách, ale i v lidských obydlích pod prkny. Živí se drobnými bezobratlými, žížalami, červy, larvami. Ve vodě loví i drobné obratlovce jako jsou pulci a larvy čolků. Má sklony i ke kanibalismu. 15

Rozšíření: Tento druh čolka je rozšířen téměř po celé České republice. Obývá nadmořské výšky od 200 m n. m. do 1200 m n. m. Nejčastější výskyt je od 200 700 m n. m (Zwach, 2009). Čolek horský Mesotriton alpestris (Laurentus, 1768) Charakteristika: Je to druh vlhkomilný a chladnomilný. Dorůstá velkosti od 5 do 12 cm. Hlava je plochá a široká, tělo je silné s krátkými končetinami a zploštělým ocasem. Mimo období páření je zabarvení hřbetu u jedinců obou pohlaví do šedé až černé. Břišní strana těla je žlutooranžová obvykle bez skvrn. V období páření je svatební šat na hřbetě šedomodrý až sytě modrý, samci mají na rozhraní břicha a boků modrý pruh s perleťovým leskem a na ocase jasně modré skvrny. Z hibernace se probouzí v březnu. Čolek horský obývá hory, podhůří, pahorkatiny, ale i nížiny. Je to živočich s noční aktivitou. Ve vodní fázi osídluje hlavně úseky pomalu tekoucích horských potoků, chladné vody, tůně a velmi chladná horská jezera (Zwach, 2009). Samice balí při kladení jednotlivá vejce do listů vodních rostlin (O Shea, 2005). Nevadí mu smrčiny nebo bory. Ve vyšších polohách vyhledává dobře osluněné plochy a v nížinách zastíněné vodní plochy. Čolek horský loví především bezobratlé, ale i drobné obratlovce, hmyz, larvy a pulce. Tento druh má sklony ke kanibalismu, takže loví i larvy vlastního druhu. Rozšíření: Tento druh čolka se vyskytuje v nadmořské výšce od 200 1400 m n. m. Žije na celém území České republiky. Výskyt je limitován teplotami (Zwach, 2009). 3.2.2 Žáby Anura Kuňka obecná Bombina bombina (Linneaus, 1761) Charakteristika: Je to drobná žába se silně bradavičnatou kůží s oválnými rohovinovými výrůstky a pestře zbarveným břichem. Velikost nepřesahuje 5,5 cm. Hlava je malá, zakončená ostřeji než u kuňky žlutobřiché. Oči mají srdčitou zřítelnici a jsou vystouplé. Základní zbarvení hřbetu je hnědé, hnědozelené s četnými lyrovitými skvrnami tmavé barvy (Zwach, 2009). Kožní bradavky na hřbetě jsou zploštělé, bochníčkovitého tvaru zakon- 16

čené tmavou okrouhlou ploškou rohoviny (Baruš et al., 1992). Břicho je většinou černé s četnými žlutými, oranžovými až červenými skvrnami, které pokrývají méně než 35 % povrchu břicha. Samci mají hrdelní rezonátory vnitřní, párové. Pulci mají dýchací otvory na břiše. V případě ohrožení vylučuje z kožních žláz bělavý toxický sekret. Z hibernace se probouzí na přelomu března a dubna. Kuňka obecná je vázána během vodní fáze na trvalé vodní plochy s hustou vegetací. Je to druh převážně s denní a večerní aktivitou. Večerní aktivita je hlavně v létě a to v závislosti na teplotě. Dává přednost mělkým, teplým tůním, stojatým vodám s hloubkou do 40 cm. Není tolerantní vůči jehličnatým lesům a je velice citlivá na chemické znečistění vody. Živí se převážně hmyzem spadlým na hladinu, červi a drobnými živočichy. Potravu neloví jazykem, ale chytá ji přímo ve skoku čelistmi. Rozšíření: V České republice se tento druh vyskytuje převážně v nižších polohách. Vyskytuje se převážně v jižních, středních a východních Čechách, na Moravě v Poodří, v dolním Pomoraví a v Podyjí. Nad 300 m n. m. je její výsky pouze ostrůvkovitý (Zwach, 2009). Kuňka žlutobřichá Bombina variegata (Linneaus, 1758) Charakteristika: Je to drobná žába se silně bradavičnatou kůži. Dorůstá velikosti okolo 5 cm. Základní zbarvení hřbetu je šedé, hnědavé, olivově zelené až hnědožluté (Zwach, 2009). Na hřbetě má velké množství kožních bradavek, které nesou na svém vrcholu tvrdou kuželovitou špičku, takže povrch kůže je drsnější než u kuňky obecné (Baruš et al., 1992). Břicho je většinou bělošedé nebo modrošedé s velkými žlutými až oranžovými skvrnami zabírající plochu víc jak 50 %. Hlava je plochá, široká a okrouhlejší než u kuňky obecné. Zornice oka je srdčitá. Samci nemají vyvinutý hrdelní rezonátor. Žije v malých i větších skupinách. Z hibernace se probouzí koncem března. Je to podhorský až horský druh žáby, ojediněle se vyskytuje i v nížinách. Na rozdíl od kuňky obecné není přímo vázána na vodní prostředí. Vyskytuje se i v menších dočasných vodních plochách nebo vyhledává mokřady. Obývá různorodé biotopy i silně ovlivněné člověkem. Je tolerantní vůči jehličnatým porostům. Vyhledává osluněná, nezastíněná místa. Je to živočich s denní a večerní aktivitou. Večerní aktivita je závislá na teplotě. Kuňka žluto- 17

břichá, stejně jako kuňka obecná je velice citlivá na chemické znečištění vod. Potravu tvoří převážně bezobratlí živočichové. Rozšíření: Obývá především plochy s nadmořskou výškou od 350 800 m n. m. (někdy až do 1000 m n. m.) Vyskytuje se v lokalitách kolem řeky Olše na Bohumínsku, v Karpatech a Beskydech (Zwach, 2009). Blatnice skvrnitá Pelobates fuscus (Laurentus, 1768) Charakteristika: Je to žába malé až střední velikosti. Dorůstá do délky okolo 8 cm, většinou je však menší. Má trojúhelníkovitou, zašpičatělou hlavu. Oči jsou vystouplé s kolmou zřítelnicí. Kůže je hladká s menším množstvím kožních bradavek na bocích (Maštera, 2008). Přední končetiny jsou masivní s dlouhými prsty. Zadní končetiny jsou krátké a na spodní straně jsou na bázi prstů patní hrboly, které slouží k zahrabávání do půdy. Základní zbarvení hřbetu je šedé nebo namodralé s nepravidelnými hnědavými skvrnami. Břicho je šedobílé někdy i béžové. V době páření vydává samec zvuky podobné kvokání slepice. A to vždy pod vodou a především v noci. Při ohrožení se snaží zahrabat do půdy a v případě podráždění někdy vylučuje sekret česnekovitého pachu. Z hibernace se probouzí na přelomu března a dubna. Tento druh je málo vázán na vodní prostředí. Vyskytuje se v biotopech s lehčími písčitými půdami poblíž větších toků. Upřednostňuje spraše, hnědozemě a písčité půdy. Vyhýbá se jehličnatým lesům. Tento druh žáby je aktivní pouze v noci. Při rozmnožování samice kladou snůšky v hlubokém litorálním pásmu mezi 60 80 cm. Vyžadují přítomnost vegetace. Přes den se ukrývá před slunečním svitem v norách. Je velice citlivá na chemické znečištění vody. Blatnice se živí různými druhy drobných bezobratlých živočichů. Rozšíření: Obývá především nižší polohy, velmi vzácně se vyskytuje i ve středních polohách. Vyskytuje se ve výškách okolo 500 m n. m. Na Moravě ve středním a dolním Pomoraví, v Poodří, ve středním Podyjí. Na ostatním území je její výskyt ostrůvkovitý (Zwach, 2009). 18

Ropucha obecná Bufo bufo (Linnaeus, 1758) Charakteristika: Je to naše nejběžnější žába. Samci dorůstají velikosti až 9 cm, samice až 14 cm. Oči jsou málo vystouplé zabarvené do červenohnědé barvy, zřítelnice je tmavá a oválná. Za očima jsou uloženy vystouplé parotidální žlázy. Samci nemají vyvinutý hrdelní rezonátor a jejich hlas je slabý. Kůže na hřbetě je matná, jemná a je poseta drobnými kožními bradavičkami. Končetiny jsou krátké, umožňují spíš krok než přímo skákání (Zwach, 2009). Plovací blány dosahují maximálně do poloviny nejdelších prstů (Diesener et al., 2003). Ve vodě se vyskytuje pouze v době rozmnožování. Základní zbarvení je hnědé, béžové, nazelenalé, červenohnědé s tmavšími většinou šedými skvrnami. Je to vcelku adaptabilní druh a nachází se i v místech s výraznými změnami životního prostředí způsobených člověkem. Z hibernace se probouzí na přelomu března a dubna. Tento druh žáby je velmi málo závislý na vodním prostředí. Je to původně lesní žába, která vyžaduje vlhko a stín. Přes den se ukrývá před sluncem ve ztrouchnivělých stromech, pařezech, nebo v děrách. Většinu preferuje půdy s vyšším obsahem humusu a zbytků rostlin, do kterých se může zahrabat. Je aktivní v noci nebo za deštivých dnů. Není citlivá na chemické znečištění. Snáší i jehličnaté lesy. Ropucha obecná se živí bezobratlými živočichy, jako jsou slimáci, pavouci, brouci, ale i menšími druhy žabek a drobnými hlodavci, především jejich mláďaty. Rozšíření: Vyskytuje se po celé České republice. Převážně obývá krajinu se smíšenými nebo listnatými lesy od nížin až po horské polohy do 1500 m n. m. Tento druh se vyznačuje i synantropním výskytem (Zwach, 2009). Ropucha krátkonohá Epidalea calamita (Laurentus, 1768) Charakteristika: Je to středně velká žába, dorůstá okolo 6 7 cm. Zřítelnice oka je oválná. Na konci hlavy jsou vystouplé parotidální žlázy, probíhají souběžně a nerozbíhají se od sebe, jako u ropuchy obecné (Diesener et al., 2003). Kůže na hřbetě je posázená větším množstvím kožních bradavek, které mohou mít na svém vrcholu rezavé až cihlově červené skvrnky. Charakteristickým znakem jsou krátké zadní končetiny, které ropuše krátkonohé téměř neumožňují skákání spíš krátké poskoky. Základní zabarvení hřbetu je hnědožluté, še- 19

dozelené, někdy i olivově zelené. Na tomto podkladě jsou zelené, olivově zelené nebo hnědé skvrny. Po celém povrchu těla, od hlavy až po kloaku, středem hřbetu se táhne žlutý proužek. Břicho je bělavé, nebo šedavé. Samci mají vyvinutý namodrale zbarvený hrdelní rezonátor, takže jejich hlas je velmi silný. Z hibernace se probouzí v dubnu. Paří mezi nejohroženější druhy žab v České republice. Vodu vyhledává pouze v období páření. Obývá krajinu s lehčími půdami, aby se mohla lehce zahrabat, s periodickými tůněmi nebo i trvalými vodními plochami. Dává přednost lokalitám, které jsou mladé, bez vegetace a které dosud nepodlehly sukcesi. Povrchové doly, lomy, odkalovací nádrže, pískovny apod. Lokalitu, která začíná zarůstat vegetací, ropucha opouští. Jedná se o noční druh. Je tolerantní vůči jehličnatým porostům a je velice citlivá na chemické znečištění vody. Živí se drobnými bezobratlými živočichy, které loví svým vychlípitelným jazykem. Rozšíření: Tento druh ropuchy se vyskytuje pouze v Čechách a to velmi omezeně. Lokality výskytu nejsou souvislé a to na Karlovarsku a Chebsku, Poohří, středním Polabí a Broumovsku. Několik lokalit je i v jižních Čechách. Většinou se vyskytuje v nižších polohách (Zwach, 2009). Ropucha zelená Pseudepidalea viridis (Laurentus, 1768) Charakteristika: Je to suchomilný a teplomilný druh žáby dorůstající až 10 cm. Tvar těla je hranatý, oči málo vystouplé, duhovka je zářivě žlutozelená, sytě zelené někdy namodralé. Na rozhraní duhovky a zřítelnice má tento druh zlatý proužek. Příušní parotidy jsou nápadně velké. Kožní bradavičky jsou nápadné, na dotyk někdy zašpičatělé s cihlově zabarvenými skvrnkami s černou tečkou uprostřed. Základní zbarvení hřbetu je kontrastní. Podklad tvoří bělavé, šedavé, světle béžové zabarvení, na kterém jsou kontrastní skvrny zelené až olivově zelené. Břicho je bílé, šedobílé s mramorováním nebo černými skvrnami. Samci mají vyvinutý hrdelní rezonátor, který má bílou nebo šedavou barvu. Z hibernace se probouzí v dubnu (Zwach, 2009). Je to stepní druh, který snáší zimní mrazy i letní tepla a sucha. Dokáže přežít i v krajině obhospodařované člověkem, zahradách a vinohradech. Dobře šplhá a často cestuje na velké vzdálenosti ke zdrojům světla, kde se v noci hromadí hmyz (Diesener et al., 2003). Je to nejčastěji se vyskytují- 20

cí druh obojživelníka ve městech (Mačát, 2008c). Přes den se ukrývá před slunečním světlem v norách, které sama vyhrabává. Je to druh převážně s noční aktivitou, vyjma období páření, kdy samci, kteří usilují o nevykladené samice, jsou aktivní celý den. Není tolerantní vůči jehličnatým porostům. Živí se drobnými bezobratlými živočichy. Rozšíření: Vyskytuje se na území celé naší republiky od nížin po pahorkatiny do 540 m n. m. Chybí na Karlovarsku, Šumavě, v severních Čechách, Oderských vrších a Hrubém Jeseníku (Zwach, 2009). Rosnička zelená Hyla arborea (Linnaeus, 1758) Charakteristika: Je to malá žabka dorůstající 4,5 5 cm. Končetiny jsou zakončeny malými přísavkami, které umožňují pohyb ve vegetaci (Mačát, 2008b). Tělo je ploché a štíhlé, mimo nevykladených samic a skřehotajících samců, kteří si tělo záměrně nafukují. Končetiny jsou uzpůsobeny ke skákání a ke šplhu. Dobře přelézá a zdolává překážky. Zabarvení je světle zelené, ale je značně proměnlivé v závislosti na prostředí, ve kterém se pohybuje. Od nosního otvoru přes oko a dál se táhne tmavá linka a vytváří spánkovou skvrnu, která je viditelná až u dospělců. Břicho je bělavé až šedobílé. Samci mají vyvinutý hrdelní, jemně zřasený, rezonátor (Zwach, 2009). Na konkurenci jedinců v rámci svého druhu nebo na změnu teploty reagují tak, že se jim na kůži objeví zřetelné tmavé skvrny (Diesener et al., 2003). Z hibernace se probouzí v dubnu. Je to druh heliofilní, převážně s denní aktivitou. Obývá vlhké listnaté lesy, křoviny nebo parky. Je velice citlivá na chemické znečištění vody. Přes den loví hmyz v korunách stromů a keřů. Navečer nebo ráno slézají rosničky na zem za jiným druhem potravy, než je v korunách. Mimo období páření a hibernace, žije rosnička převážnou část svého života ve vysoké pobřežní zeleni. Živí se drobnými bezobratlými. Je schopna ulovit hmyz i za letu. Loví ho při skoku s otevřenou tlamkou. Rozšíření: Mimo horských poloh se vyskytuje na celém našem území od nížin až po pahorkatiny. Výskyt je liniový a ostrůvkovitý převážně v Polabí, na střední Moravě a Třeboňské pánvi (Zwach, 2009). 21

Skokan hnědý Rana temporaria (Linneaeus, 1758) Charakteristika: Je to velká žába, která dorůstá velikosti až 10 cm (Diesener et al., 2003). Hlava je z profilu i zepředu zašpičatělá nebo zaoblená. Oči jsou málo vystouplé. Samci mají vyvinutý párový hrdelní rezonátor. Jelikož se nachází v různých ekoformách nelze základní zbarvení a tvar těla striktně popsat. Platí, že čím je půda víc kyselá, tím je žába drobnější. Základní zbarvení je od pískově hnědé, zlatohnědé až po téměř černou s namodralým nádechem. Tam kde se ve vodě vyskytuje vyšší obsah oxidu železitého, může být tato žába zbarvená do téměř červena. Břicho je bělavé barvy s tmavším mramorováním. Na hřbetní straně těla mívá skokan hnědý nepravidelné skvrny a na bocích tmavé mramorování. Zadní končetiny jsou silné a umožňují skoky až 1 metr. Patří mezi naše nejběžnější obojživelníky. Je to ekologicky přizpůsobivý druh. Z hibernace se probouzí v březnu až dubnu. Tento druh žáby vyžaduje světlé, listnaté lesy. Nesnáší jehličnaté lesy. Mimo páření se vyskytuje na vlhkých loukách a rašeliništích poblíž vodních toků. Je to druh převážně s noční aktivitou, někdy je aktivní i za deště během dne. Živí se drobnými bezobratlými živočichy. Rozšíření: Skokan hnědý je rozšířen po celé České republice. Vyskytuje se v nadmořských výškách od nížin po 1400 m n. m. (Zwach, 2009). Skokan ostronosý Rana arvalis (Nilsson, 1842) Charakteristika: Dorůstá velikosti 5 7 cm. Je menší než skokan hnědý a má více zašpičatělý, klabonosý profil čenichu. Po stranách hlavy má většinou výraznou černohnědou spánkovou skvrnu. Sameček bývá v době rozmnožování zbarven modře. Základní zbarvení mimo rozmnožování je pískově hnědá, žlutohnědá, zelenohnědá, černohnědá místy se vyskytuje i pruhovaná forma. Většinou jsou po těle skokana nepravidelně rozmístěné tmavší skvrny. Břicho je světlé mramorované. Samci nemají zcela vyvinuté rezonanční měchýřky a vydávají spíše bublavý zvuk. Z hibernace se probouzí v březnu. Ke svému životu potřebuje neustálý kontakt s vodními plochami, je velice závislý na stálosti prostředí, čistotě půdy i vody. Vyskytuje se převážně v lužních lesích. Je to živočich pře- 22

vážně s noční aktivitou, ale přes den vyžaduje málo zastíněné mokřady, podmáčené louky nebo vrchoviště. Živí se drobnými bezobratlými (Zwach, 2009). Rozšíření: Tento druh se vyskytuje převážně od nížin do středních poloh pahorkatin. V nadmořských výškách do 550 m n. m. Vyskytuje se pouze ostrůvkovitě. V severních Čechách, Polabí, Královéhradecku, Třeboňsku, Ostravsku a na Jižní Moravě v lužních lesích (Mačát, 2009). Skokan štíhlý Rana dalmatina (Bonaparte, 1840) Charakteristika: Mezi nejvýraznější charakteristiky tohoto druhu patří především způsob sezení, kdy zadní nohy se téměř dotýkají patními hrboly a jsou uloženy do pravého úhlu. Při pohybu krajinou jsou zvláštností i délky a výšky skoku. Výška skoku se pohybuje okolo 60 80 cm a délka skoku je až 160 cm. Dorůstají velikosti až 11 cm. Hlava je ostře zašpičatělá s vystouplýma očima, které mají horní polovinu duhovky zlatavě zbarvenou (Zwach, 2009). Tělo je štíhlé, na rozhraní boku a hřbetu s kožními lištami. Tmavohnědá spánková skvrna začíná u nosních otvorů a pokračuje přes oko až za vnější bubínek. Hrdelní rezonátor není vyvinutý. Základní zbarvení je žlutohnědé, červenohnědé, šedohnědé. Břišní strana je světle krémová (Mačát, 2008a). Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích. Je to teplomilný, suchomilný druh, který je schopen tolerovat i lesy smíšené. Je aktivní v noci, v létě i za deštivého dne. Mimo období páření se zdržuje na teplých svazích, křovitých stráních, pasekách, kamenitých lokalitách, lesostepích a za deště na podmáčených loukách. Živí se drobnými bezobratlými hlavně červy a plži (Zwach, 2009). Rozšíření: Obývá nížiny i pahorkatiny od 500 600 m n. m. Hlavně v povodí řek jako je Povltaví, Pomoraví, Podyjí. Dále pak Zlínsko, Vyškovsko, severní Čechy okolí Mostu a Chomutova (Mačát, 2008a). 23

Skokan krátkonohý Pelophylax lessonae (Camerano, 1882) Charakteristika: Je to štíhlá, světlejší žabka s celkovou délkou těla 4 5cm. Zadní končetiny jsou výrazně krátké a mají nápadně velké, pevné patní hrboly s ostrými hranami dosahující až do dvou třetin délky prvních prstů (Diesener et al., 2003). Základní zbarvení hřbetu je trávově zelená až žlutozelené s tmavými skvrnami. Samečci mají v koutcích úst dva vychlípitelné bílé rezonanční měchýřky (Gruber, 1999). Hřbet je ohraničen dorzolaterálními lištami. Končetiny jsou pruhované. Samice jsou mimo dobu páření zbarveny různými odstíny zelené. V období páření jsou samci světle žlutozelení a postupně žloutnou až do citrónově žluté barvy. Břicho je bělavé s ojedinělými, šedými skvrnami, mramorování schází. Z hibernace se probouzí na přelomu března a dubna. Tento druh dává přednost otevřené krajině s mokřady, tůněmi a rybníky s litorálním pásmem do 60 cm. Je aktivní za dne. Vybírá si osluněná stanoviště např. břehy rybníků. Je schopen žít i ve větších populacích. Vyhýbá se jehličnatým lesům a je velice citlivý na chemické znečištění vody. Živí se drobnými bezobratlými. Rozšíření: Tento druh je možné nalézt od nížin až do středních poloh. Do nadmořské výšky 650 m n. m. V České republice se vyskytuje na Českomoravské vrchovině, v západních Čechách, jižní a části středních Čech a východní části jižních Čech (Zwach, 2009). Skokan zelený Pelophylax kl. esculentus (Linnaeus, 1758) Charakteristika: Jedná se v podstatě o klepton. Je to systematická jednotka pro označení živočišných populací, hlavně hybridogenních hybridů a gynogenetických forem. Je to forma, která je svými vlastnostmi a vzhledem mezi skokanem skřehotavým a krátkonohým (Zwach, 2009). Skokan zelený dorůstá velikosti až 12 cm, průměrná velikost je však 7 10 cm. Na bocích bývají vystouplé kožní lišty (Mačát, 2010). Samci mají vyvinuté rezonanční měchýřky v koutcích tlamky. Zabarvení je do různých odstínů zelené s hnědě pruhovanýma nohama. Na hřbetě bývají tmavě hnědé, nepravidelné skvrny. Břicho je bělavé až nažloutlé. Z hibernace se probouzí v dubnu. Skokan zelený je vázaný na vodní prostředí. Zdržuje se poblíž vodních ploch, hlavně stojatých, na březích rybníků. Přes den se vyhřívá na slunci. Snáší biochemické znečištění vody. Živí se drobnými bezobratlými. 24

Rozšíření: Vyskytuje se především v nížinách, ale může vystoupit do nadmořské výšky až 600 m n. m. i výš. Obývá jižní Moravu, severovýchodní Moravu a střední Čechy (Zwach, 2009). Skokan skřehotavý Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771) Charakteristika: Dorůstá velikosti až 16,6 cm. Na chodidlech zadních končetin má protáhlý, vrásčitý patní hrbol. Základní zbarvení hřbetu je hnědé, šedozelené, zelenohnědé až šedé s nepravidelnými tmavými skvrnami, které přibývají směrem k zadním končetinám. Ve středu hřbetu bývá světle zelená linka. Břicho je bělošedé s našedlými skvrnami. Samci mají v koutcích tlamky vyvinuté párové šedé rezonátory. Z hibernace se probouzí v dubnu (Zwach, 2009). Samice klade do vody víc než 12 000 vajec (O`Shea, 2005). Tento druh je heliofilní, teplomilný a proto je častým místem výskytu osluněný břeh nebo hladina vodní plochy. Je to druh, který je úzce vázán na vodní prostředí. Vyskytuje se v rybničnatých oblastech nebo podél pomalu tekoucích řek. Často se nachází ve smíšených populacích se skokanem zeleným. Je aktivní během celého dne hlavně ráno a večer. Je tolerantní vůči biochemickému znečištění vody. Živí se bezobratlými živočichy, ale i drobnými obratlovci a menšími žabkami (Zwach, 2009). Rozšíření: Je to převážně nížinný druh. Vyskytuje se ve středních, severních a severozápadních Čechách, na Jižní Moravě a ve Slezsku (Mačát, 2009). 3.3 Ochrana obojživelníků Ochrana obojživelníků je ztížena pro jejich migraci během roku. Ochrana spočívá v zachování biotopu, který přes rok obývají, biotopu ve kterém se rozmnožují a především v ochraně jejich migračního koridoru. Mezi hlavní příčiny snížení jejich stavů v přírodě patří zániky biotopů, fyzická likvidace vlivem dopravy, invaze predátorů či konkurentů, kontaminace biotopů toxickými látkami, UV-B záření a změny klimatu. Nezanedbatelný vliv na obojživelníky má i neustále pokračující rozvoj infrastruktury. Zvyšuje se fragmentace krajiny a tím zmenšování původních biotopů. 25

Ve střední Evropě jsou obojživelníci považováni za jednu z nejohroženějších skupin. V posledních letech jsou alarmující jejich úbytky na území České republiky i v rámci Evropy. V Evropě je ohroženo asi 58 % obojživelníků. Na území České republiky je legislativně chráněno všech 21 druhů obojživelníků. Obojživelníci České republiky patří mezi tzv. zvláště chráněné druhy. Dle zákona je jakákoliv manipulace s nimi možná až po udělení výjimky. Výjimku uděluje příslušný orgán ochrany přírody. Seznam zvláště chráněných rostlin a živočichů je uveden v Přílohách č. 2 a 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., v platném znění (Mikátová, Vlašín, 2002, 2004, Vojar, 2010). Kvůli neustálému snižování počtu obojživelníků, byl vypracován celosvětovou vědeckou společností krizový plán, tzv. Akční plán na ochranu obojživelníků (Amphibian Conservation Action Plan ACAP), který si klade za úkol monitoring, výzkum, analýzu a především ochranu obojživelníků. Pro druhy, které nemohou být zachráněné v jejich přirozeném prostředí, byl vypracován plán Archa obojživelníků (Amphibia Ark). Archa obojživelníků je program, který zaštiťuje a řídí Světový svaz ochrany přírody a další organizace (Skupinou specialistů IUCN pro obojživelníky, Světovou asociací zoo a akvárií atd.) Jedná se o odchyt ohrožených těch druhů žab, jejichž ochrana v jejich přirozeném prostředí již není možná. Umístění těchto jedinců do speciálních zařízení v zoologických zahradách a akvárií, kde budou chováni až do vymizení nežádoucích faktorů ovlivňujících jejich nynější prostředí. Další z kampaní na ochranu obojživelníků je kampaň EAZA, která kromě již výše zmíněného, má za úkol edukaci a získávání prostředků (Hajnyš, 2007). Názory na ochranu obojživelníků za posledních deset let u nás, prošly mnohými změnami. Jedna z podstatných změn se týká reintrodukcí, které byly oblíbené před 10 až 15 lety. Obojživelníci byli bez předchozí přípravy přenášeni na nové lokality. Tyto zásahy nejen, že nebyly efektivní, ale i těžce poškodily obojživelníky, na jejichž záchranu měly být zaměřeny. V dnešní době jsou reintrodukce důsledně zvažovány a jsou realizovány pouze pod dohledem odborných pracovníků státní ochrany přírody a to jen v případech, kdy není možná záchrana původní lokality. Dnešní snahy o záchranu obojživelníků jsou směřovány do těchto třech aktivit. 26

1. Mapování výskytu živočichů, především ohrožených a zvláště chráněných. Na jejich základě se pak odvíjejí další projekty jako například záchrana genofondu, aktivní péče o chráněná území atd. 2. Ochrana a údržba biotopů. 3. Ochrana obojživelníků v době tahu, zvláště pak migrační koridory, které křižují vysoce frekventované komunikace (Vlašín, 2007). Mezi nejdůležitější způsoby ochrany patří prevence znečisťování nebo narušování přirozených biotopů, ve kterých se obojživelníci vyskytují. Důsledným a správným monitoringem životního prostředí můžeme získat dostatek informací k dalším možným krokům pro jejich záchranu, jako jsou například revitalizace říčních systémů (Vojar, 2010). Revitalizace říčních systémů je program, který spadá do tzv. krajinotvorných programů a byl navržen MŽP a vládou vyhlášen roku 20. 5. 1992 jako usnesení č. 373. Za cíle si klade podpořit retenční schopnost krajiny, napravit nevhodně provedené meliorační zásahy a obnovit přirozené funkce vodních toků (Rulfová, 2005a). Mezi další vhodné způsoby patří vyhlašování chráněných území v místě, kde se obojživelníci vyskytují. Tím, že patří mezi bioindikátory čistoty životního prostředí, ukazují v jakém stavu, se zkoumané prostředí nachází. Jestliže se na takovém území rozmnožují, je toto území s největší pravděpodobností čisté. Existuje pak možnost podat návrh na vyhlášení této lokality jako trvale chráněné území nebo jako přechodně chráněnou plochu (Rulfová, 2005b). 3.4 Synekologické charakteristiky diverzita společenstev 3.4.1 Frekvence a konstance Frekvence a konstance vyjadřují v podstatě stejnou vlastnost, která je zjišťovaná jiným způsobem. Frekvence reprezentuje častost výskytu určitého druhu v sérii vzorků odebraných součastně z téže biocenózy. Její hodnota je ovlivněna disperzí jedinců, velikostí studované plochy a je závislá i na hustotě výskytu. Lze ji vypočítat dle vztahu: F = n n i 100(%), 27

kde n i je počet vzorků, které obsahují daný druh a n je celkový počet vzorků. Při větším počtu sledovaných druhů lze vytvořit několik tříd frekvence (obvykle 4 5), do kterých jsou jednotlivé druhy zařazovány (Laštůvka, Krejčová, 2000). Konstance se zjišťuje při odebírání vzorků ze sledované biocenózy vždy po určitém čase, nebo z více biocenóz téhož typu současně. Konstancí se udává stálost druhu a slouží k posouzení změn nebo ke srovnávání několika biocenóz. Lze ji vypočítat dle vztahu: ni K = 100(%), n Dle zjištěných hodnot můžeme studované druhy rozdělit do 4 tříd po 25 % nebo do 5 tříd po 20 %. Druhy jsou: Druh Konstance eukonstantní (velmi stálý) 75 100 % konstantní (stálý) 50 75 % akcesorické (přídatný) 25 50 % akcidentální (nahodilý) 0 25 % 3.4.2 Dominance Zastoupení jednotlivých populací z celkových počtů jedinců v biocenóze vyjadřuje dominance, kterou lez vypočítat: D = n n i 100(%), kde n i je hodnota druhu a n součet hodnot významnosti všech druhů. Většinou se nezjišťuje dominance všech druhů biocenózy z důvodu nemožnosti porovnávání výsledků. Existuje 5 tříd dominance: eudominantní druh >10% dominantní druh 5 10% subdominantní druh 2 5% recedentní druh 1 2% subrecedentní <1%. 28

Biocenózy, které nejsou narušené, nebo jen málo narušené, je zastoupení dominantních, subdominantních a recedentních druhů téměř rovnoměrné. Druhy subrecedentní jsou převažující a chybí druhy eudominantní. Biocenózy, které jsou narušené, nebo byly vytvořeny uměle se vyznačují výskytem několika druhů s dominancí vysokou, nízkým zastoupením dominantních až recedentních druhů a nejvyšší zastoupení je u druhů subrecedentních. Narušení biocenózy způsobuje snižování populací u většiny druhů nebo až jejich vymírání. Eudominantní se pak stávají druhy, kterým narušení nevadí nebo naopak vyhovuje (Laštůvka, Krejčová, 2000). Míru rozložení lze vyjádřit pomocí Simpsonova indexu soustředění dominance: 2 n i c =, 2 n kde n i je hodnota významnosti druhu, i počet a n je součet hodnot významnosti všech zjištěných druhů. Rozpětí hodnot indexu dle Simpsona se pohybuje od 0,1 do 1,0. Je-li dominance rovnoměrně rozložena, hodnoty indexu klesají ke spodní hranici. Pokud se v biocenóze nachází pouze jeden druh pak c = 1 (Laštůvka, Krejčová, 2000). 3.4.3 Diverzita a ekvitabilita Druhová diverzita bere v úvahu jak druhové bohatství, tak i vyrovnanost v rozložení jedinců mezi druhy společenstva (Bergon et al.,1997). Je to v postatě druhová rozmanitost, kterou lez vyjádřit pomocí různých indexů. Nejčastěji je požíván Shannon-Wienerův index druhové diverzity, který lze vypočítat dle vztahu: ni ni H = ln, n n kde n i je hodnota významnosti druhu i a n součet hodnot významnosti všech druhů. Místo log 2 se většinou používá přirozených logaritmů (ln). Čím je index druhové diverzity vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s nižším početním zastoupením. Důležitou stránkou diverzity je ekvitabilita (vyrovnanost). Lze ji vypočítat dle vzorce: H E = H max H = ln S 29

kde H max je index diverzity při maximální vyrovnanosti, S je celkový počet druhů. Jestliže je u druhové diverzity použito přirozených logaritmů, musí se s nimi počítat také ve výpočtu ekvitability. Čím víc se E blíží číslu 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější (Laštůvka, Krejčová, 2000). 3.4.4 Druhová podobnost Při srovnávání několika biocenóz se zjišťuje i druhová podobnost. K jejímu výpočtu slouží Jaccardův (Ja) index podobnosti. Ja = C 100(%), A + B C kde A a B jsou počty druhů biocenózách, které srovnáváme a C je počet druhů společných. Podobnost biocenóz můžeme také posuzovat z hlediska různého zastoupení životních forem, taxononomických skupin, konstance, dominance a její vyjádření pomocí různých indexů (Laštůvka, Krejčová, 2000). 30

4 MATERÁL A METODIKA 4.1 Popis sledované lokality Území Zaječího potoka se rozkládá na ploše 1,80 ha a patří mezi významné krajinné prvky č. 139.1, lokální biocentra LBC 83, 84, lokální biokoridory LBK 73,74,75,76. VKP, který je zaměřený na vodní a mokřadní společenstva. Spadá pod katastrální území Sadová, v městské části Brno-Královo Pole. Tab. 1 Označení lokality Označení GPS Popis Lokalita 1 49 14'4.125"N, 16 36'27.621"E Dolní rybník Lokalita 2 49 14'10.221"N, 16 36'22.477"E Střední rybník Lokalita 3 49 14'3.327"N, 16 36'29.177"E Jezírko pod dolním rybníkem 4.1.1 Historie Katastrální území Sadová vzniklo za druhé katastrální reformy Brna v letech 1966 až 1969. Sloužilo dříve jako rezerva pro další panelovou výstavbu a po 24. listopadu 1990 se stala součástí samosprávné městské části Brno-Královo Pole. 4.1.2 Charakteristika území Téměř ve středu katastru se nachází Zaječí hora 324 m n. m., kolem které protéká v přilehlém údolí přirozeně meandrující Zaječí potok začínající Zaječí studánkou. Na potoce jsou vytvořeny tři malé rybníky a několik jezírek. Rybníky jsou silně zazemněné s hustou litorální vegetací. Potok je obklopen smíšeným lesem, v němž jsou zastoupeny druhy jako: dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), javor babyka (Acer campestre), okolo potoku a rybníků se nachází i olše lepkavá (Alnus glutinosa), vrba jíva (Salix caprea), topol osika (Populus tremula). V litorálním pásmu rybníků se vyskytují společenstva ostřic, skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris) a významné druhy jako je kosatec žlutý (Iris pseudacorus), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), ocún jesenní (Colchicum autumnale), různé druhy pryskyřníků, plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) a donedávna se zde vyskytovala i bublinatka jižní (Utricularia australis). 31

Půdní pokryv dané lokality dle komplexního průzkumu zemědělských půd je modální kambizem. Mateční horninou pro kambizem jsou kyselé horniny ze skupiny žul granodiorit (Magistrát města Brna Odbor životního prostředí, 2007, Wikipedie, 2010). Vlastní pozorování obojživelníků probíhalo většinou 2x týdně od 18. 2. do 30. 4. 2011. Díky poloze lokality, což je v podstatě uzavřené údolí, byla na rybnících od 18. 2. až do 17. 3. souvislá vrstva ledu a žádná aktivita obojživelníků nebyla pozorována. Nejkratší doba pozorování byla 45 minut, nejdelší pozorování trvalo 2 hodiny. Pozorování probíhalo jak na vodní ploše, tak na březích kolem, ve vodních rostlinách a v možných místech denních úkrytů obojživelníků. Sledování probíhalo většinou vizuálně za přispění lupy a fotoaparátu. Největší aktivita a nálezy byly ve večerních hodinách nebo po dešti, bez ohledu na hodinu. Jelikož se na lokalitě nacházejí druhy, které nejsou vázány po celou dobu roku na vodní prostředí, jejich výskyt se s ohledem na narůstající počet snůšek, postupně snižoval. Největší výskyt jak druhový, tak početní byl zaznamenán 9. 4. a poté 24. 4., kdy bylo po bouřce. Byl veden deník o pozorování a jeho podrobné výsledky byly zaznamenány viz přílohu č. 4. Fotografie lokality se nachází v příloze č. 2. Fotografie byly pořizovány fotoaparátem zn. Lumix. 4.2 Výsledky Tab. 2 Početní zastoupení na dané lokalitě Lokalita Skokan Skokan Ropucha hnědý štíhlý obecná Poč. druhů Poč. jedinců 1 11 8 2 3 21 2 5 2 1 3 8 3 5 1 0 2 6 Celkem 21 11 3 3 35 Výsledky, které jsou zaznamenány v Tab. 2 ukazují početní zastoupení jedinců. Nevyšší početní zastoupení má skokan hnědý. Skokan štíhlý se vyskytoval během výzkumu méně často a ropucha obecná byla zaznamenána za celý výzkum pouze třikrát. 32

Tab. 3 Frekvence Lokalita Skokan hnědý [%] Skokan štíhlý [%] Ropucha obecná [%] 1 100 50 33 2 50 33 17 3 33 17 0 Frekvence druhů ukazuje nejčetnější výskyt skokana hnědého, který byl přítomen při všech pozorováních na lokalitě 1, v 50 % na lokalitě 2 a v 33 % na lokalitě tři. Frekvence výskytu skokana štíhlého byla procentuálně nižší než skokana hnědého a nejnižší frekvence výskytu byla zaznamenána u ropuchy obecné. Tab. 4 Dominance Lokalita Skokan Skokan Ropucha Simpsonův hnědý [%] štíhlý [%] obecná [%] index [-] 1 52.38 38.10 9.52 0.43 2 62.50 25.00 12.50 0.47 3 83.33 16.67 0.00 0.72 Z výsledků uvedených v Tab. 4 můžeme konstatovat, že skokan hnědý a skokan štíhlý jsou na sledované lokalitě eudominantní druhy. Výskyt ropuchy obecné nebyl tak častý, a proto je na sledované lokalitě druhem dominantním. Výsledky jsou ovlivněny malým počtem druhů obojživelníků nalezených v dané lokalitě, ale i tak ukazují, že je biotop narušen. Tab. 5 Diverzita a ekvitabilita Lokalita Shannon Wienerův index [-] Ekvitabilita [-] 1 0.93 0.85 2 0.90 0.82 3 0.45 0.65 V Tab. 5 vidíme, že na lokalitě 1 a 2 je výraznější druhová diverzita než na lokalitě 3. Druhová vyrovnanost je větší na lokalitě 1 a 2 než na lokalitě 3. 33

Tab. 6 Druhová podobnost - Jaccardův index podobnosti Lokalita Jaccard [%] 1 3 67 1 2 100 2 3 67 Z Tab. 6 vyplývá, že nejpodobnější v rámci faunistické podobnosti jsou si lokality 1 a 2. Podobnost mezi lokalitami 2 a 3 je 67% a lokalita 1 a 3 je taktéž 67%. Pro procentuální zastoupení druhů viz přílohu 3. 34

5 DISKUZE Výzkum na daném území potvrzuje výskyt těchto druhů obojživelníků ropucha obecná (Bufo bufo), skokan hnědý (Rana temporaria) a skokan štíhlý (Rana dalmatina). Dle map výskytu jak uvádí Zwach (2009) vyplývá, že se diverzita obojživelníků změnila. Dle výskytových map by se na sledovaném území měli ještě vyskytovat z ocasatých obojživelníků mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a čolek obecný (Lissotriton vulgaris) a z druhů žab kuňka obecná (Bombina bombina), ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) a rosnička zelená (Hyla arborea). Také při porovnávání diplomové práce (Kejíková, 2010) nacházíme rozdíly v zastoupení druhů. Na rozdíl od západněji položené lokality Žebetínského rybníka a jihozápadně položených Popůveckých rybníků a tůně u Jezírek, v severně položeném údolí Zaječího potoka nebyla nalezena rosnička zelená, čolek obecný, skokan skřehotavý a ropucha zelená. Dle informační tabule, která je umístěná u druhého rybníku v samotném údolí Zaječího potoka, by se měl na sledované lokalitě vyskytovat mimo jiné již zmiňovaný čolek horský, čolek obecný a rosnička zelená. Jak uvádí Martiško (2006), v oblastech s větším zalesněním se vyskytují v početné zastoupení populace ropuchy obecné, skokana štíhlého, skokana hnědého, rosničky zelené a čolka obecného. Čolek horský se vyskytuje i na Jehnicku a Soběšicku. V podkomorských lesech je možné nalézt mloka skvrnitého. V oblastech s rozšiřující se zástavbou jsou pouze zbytkové populace ropuchy obecné, ropuchy zelené, skokana štíhlého a rosničky zelené a jejichž stavy se neustále snižují. V minulosti se na území města přežívaly i druhy jako kuňka ohnivá a blatnice skvrnitá, ale tyto zprávy o výskytu již řadu let chybí. Na sledovaném území nebyl pozorován výskyt mloka skvrnitého a některých dalších popisovaných druhů viz výše. Rozdíly jsou zřejmě dány mírou znečistění biotopu, složením okolní flóry a fauny a nadále se zvyšující frekvenci dopravy. 35

6 ZÁVĚR Z pozorování vyplývá, že diverzita obojživelníků (Amphibia) v údolí Zaječího potoka, je nízká. I přes nižší druhovou rozmanitost, vyskytuje se na lokalitě skokan štíhlý, který poukazuje svojí přítomností na čistotu biotopu., Výsledky, ale také ukazují na nízký stupeň diverzity obojživelníků. Domnívám se, že je to především vlivem člověka na krajinu a její obyvatele. Lokalitu z jedné strany uzavírá silnice, která vede od Kociánky do Soběšic a z druhé strany hraničí se zahrádkářskou kolonií. Z jedné strany tedy hrozí nebezpečí úhynu obojživelníků při migraci k rozmnožišti vlivem automobilové dopravy a z druhé strany jsou obojživelníci ohroženi přímým vlivem člověka. Ovlivnění výskytu obojživelníků člověkem je velké a s plánovanou výstavbou v blízkosti lokality se bude nadále zvyšovat. Druhy žab nalezené v údolí Zaječího potoka jsou vázané na vodní prostředí pouze v době rozmnožování, takže během roku je můžeme nacházet v lese i dosti daleko od vodní plochy. Také soustavné znečišťování lokality odhazováním odpadků, rybolovem a porušováním zákazu vjezdu výskytu obojživelníků neprospívá. V poslední době se na rybnících objevily i kachny divoké, což bude znamenat další faktor, který bude mít negativní vliv jak na snůšky, tak i na dospělce. Jako jeden z hlavních ochranných prvků by mohla být záchrana biotopu i s jeho okolím. Ideální ochrana by spočívala ve změně plánu výstavby, vyhlášení chráněného území, zajištění odpadkových košů, zákaz rybolovu a snížení počtu sádek, namontování závor na lesní cestě a zajištění migračních koridorů a zlepšení značení kolem silnic. Zavedení vhodného rostlinstva, aby se podpořila samočistící schopnost vod, odchyt a přemístění divokých kachen na jinou vodní plochu. Bohužel to je pouze ideální způsob ochrany, jak by měla probíhat, realizovatelná ochrana je věc jiná. Jelikož je lokalita vedená jako významný krajinný prvek, domnívám se, že by situaci mohlo zlepšit zavedení tzv. naučné stezky nebo vyhlášení přechodně chráněné plochy, alespoň v době rozmnožování. Vyhlášení chráněného území v tak blízké lokalitě s plánovanou zástavbou nebo změnit plán výstavby, by zřejmě v dnešní době nebylo 36

možné. Hranice plánované výstavby je od sledované lokality vzdálená okolo 70 až 80 m. Namontování závor a odpadkových košů, značení a vytvoření migračního koridoru, popřípadě vedení naučné stezky je záležitostí majitelů cest a městské části Brno- Královo Pole. Další z věcí, které by bylo možné změnit je myšlení mladých lidí a dětí, jejich edukace ať už cestou školní nebo zájmovou. Nejen ohledně ekologických problémů, ale i o občanské zodpovědnosti atd. Ochrana říčních toků je v této lokalitě, zdá se, bezpředmětná, s ohledem na zátěž způsobenou zahrádkářskou kolonií, která je vzdálená od lokality cca 168 m. Vhodný by byl projekt, nejlépe dotovaný z EU, či se obrátit o finanční prostředky pro zachování biotopu na kampaň EAZA. 37

7 LITERATURA Baruš, V., Oliva, O. a kol., 1992: Fauna ČSFR. Obojživelníci. Academia, Praha, 340 s. Begon, M., Harper, J. L., Townsend, C. T., 1997: Ekologie: jedinci, populace, společenstva. Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 949 s. Diesener, G. a kol., 2003: Obojživelníci a plazi. Euromedia Group, k. s., Praha, 160 s. Gruber, U., 1999: Obojživelníci a plazi. NS Svoboda, Praha, 93 s. Kejíková, E., 2010: Obojživelníci (Amphibia) na Brněnsku druhová diverzita a indikace stavu krajiny. Bakalářská práce (is MS), MZLU v Brně, 48 s. Laštůvka, Z., Krejčová, P., 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 185 s. Martiško, J., 2006: Obojživelníci jihomoravského kraje. Český svaz ochránců přírody, organizace Brněnsko, 72 s. Mikátová, B., Vlašín, M., 2002: Ochrana obojživelníků, Ekocentrum Brno pro ZO ČSOP Veronica, Brno, 137 s. Mikátová, B., Vlašín, M., 2004: Obojživelníci a doprava, ZO ČSOP Veronica, Brno, 99 s. O`Shea, M., Halliday, T., 2005: Plazi a obojživelníci. Euromedia Grup, k. s., Praha, 256 s. Zwach, I., 2009: Obojživelníci a plazi České republiky. Grada, Praha, 496 s. Internetové publikace: Wikipedie, 2010: Sadová (Brno Královo Pole). Databáze online [cit. 2011-11-17]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/sadov%c3%a1_(brno-kr%c3%a1lovo_pole). Civiš, P., Vojar, J., Baláž, V., 2010: Chytridiomykóza hrozba pro naše obojživelníky? Databáze on-line [cit. 2011-12-15]. Dostupné na: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/vyzkum-a-dokumentace/chytridiomykozahrozba-pro-nase-obojzivelniky.html Hajnyš, T., 2007: Žáby bijí na poplach. Databáze on-line [cit. 2011-11-07]. Dostupné na: http://www.ekovychova.cz/?s=8&r=18 38

Krása, A., 2009: Globální úbytek obojživelníků II. Databáze on-line [cit. 2012-1-27]. Dostupné na: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/mezinarodni-ochranaprirody/globalni-ubytek-obojzivelniku-ii.html Magistrát města Brna Odbor životního prostředí, 2007: Významné krajinné prvky. [cit. 2012-01-15]. Dostupné na: http://www.brno.cz/sprava-mesta/magistrat-mestabrna/usek-rozvoje-mesta/odbor-zivotniho-prostredi/oddeleni-ochrany-a-tvorbyzivotniho-prostredi/ Mačát, Z., 2008a: Rana dalmatina skokan štíhlý. Databáze on-line [cit. 2012-01-08]. Dostupné na: http://www.naturabohemica.cz/rana-dalmatina/ Mačát, Z., 2008b: Hyla arborea rosnička zelená. Databáze on-line [cit. 2011-12-15]. Dostupné na: http://www.naturabohemica.cz/hyla-arborea/ Mačát, Z., 2008c: Pseudepidalea viridis ropucha zelená. Databáze on-line [cit. 2011-12-15]. Dostupné na: http://www.naturabohemica.cz/bufo-viridis/ Mačát, Z., 2009: Rana arvalis skokan ostronosý. Databáze on-line [cit. 2012-01-10]. Dostupné na: http://www.naturabohemica.cz/rana-arvalis/ Mačát, Z., 2010: Pelophylax esculentus skokan zelený. Databáze on-line [cit. 2011-10- 01]. Dostupné na: http://www.naturabohemica.cz/pelophylax-esculentus/ Maštera, J., 2008: Obojživelníci v okrese Jihlava. Databáze on-line [cit. 2011-12-11]. Dostupné na: http://amphibia.webzdarma.cz/druhy.htm Rulfová, A., 2005a: Revitalizace říčních systémů. Databáze on-line [cit. 2012-01-06]. Dostupné na: http:// www.priroda.cz/clanky.php? detail=57 Rulfová, A., 2005b: Ochrana obojživelníků. Databáze on-line [cit. 2012-01-06]. Dostupné na: www.priroda.cz/clanky.php?detail=382 Vlašín, M., 2007: Ochrana obojživelníků. Databáze on-line [cit. 2012-1-27]. Dostupné na: http://www.veronica.cz/?id=274 Vojar, J., 2010: Ochrana obojživelníků a Akce žába. Databáze on-line [cit. 2011-09-27]. Dostupné na: http://www.csop.cz/index.php?cis_menu=1&m1_id=1004&m2_id=1890&m3_id=1895 &m_id_old=1891#zacatek_stranky 39

PŘÍLOHY 40

Seznam příloh Příloha 1 Územní plán Příloha 2 Fotodukemtace Přiloha 3 Procentuální zastoupení Příloha 4 Pozorování 41

Příloha 1 Územní plán http://gis.brno.cz/tms/uzemni_plan_a/index.php#c=-597250%252c- 1156375&z=5&l=tiled_uzemni_plan_a,parcely_vnk,mc_tiles&p=& Modrá: Druh plochy nestavební volná stabilita stabilizovaná název funkce vodní a vodohospodářská plocha funkční typ vodní Modrozelená: Druh plochy nestavební volná stabilita stabilizovanánázev funkce krajinná zeleň funkční typ krajinná všeobecná Zelená: Druh plochy nestavební volnástabilitastabilizovanánázev funkcepozemky určené k plnění funkce lesa Oranžová: Druh plochy stavební stabilita návrhová název funkce bydlení funkční typ čisté bydlení Světleoranžová: Druh plochy nestavební volná stabilita stabilizovaná název funkcezemědělský půdní fond 42

Příloha 2 Fotodokumentace Obr. 1 Pod hrází rybníku 2 Obr. 2 Rybník 2 43

Obr. 3 Lokalita 3 Obr. 4 Ústí Zaječího potoka do rybníku 1 44

Příloha 3 Procentuální zastoupení Lokalita 1 10% 38% 52% Skokan hnědý Skokan štíhlý Ropucha obecná Obr. 5 Procentuální zastoupení obojživelníků na lokalitě 1 Lokalita 2 13% 25% 62% Skokan hnědý Skokan štíhlý Ropucha obecná Obr. 6 Procentuální zastoupení obojživelníků na lokalitě 2 45

Lokalita 3 17% Skokan hnědý Skokan štíhlý 83% Obr. 7 Procentuální zastoupení obojživelníků na lokalitě 3 Celkem 9% 31% 60% Skokan hnědý Skokan štíhlý Ropucha obecná Obr. 8 Procentuální zastoupení obojživelníků celkem 46

Příloha 4 Pozorování