1. Nikajský koncil Kdy 20. května 25. července 325 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví, orientální církve, nestoriánské církve Předchozí koncil -- Následující koncil 1. konstantinopolský koncil Svolal jej císař Constantinus I. Předsedal mu Hosius z Cordóby Účastníků 318 Diskutované otázky ariánství, datum Velikonoc, platnost křtu heretiků Dokumenty a prohlášení Nicejské vyznání Níkajský (též nicejský) koncil svolal císař Constantinus I. v roce 325 do maloasijského města Nikaia. Jedná se o první ekumenický koncil - shromáždění biskupů křesťanské církve. Koncil se zabýval sporem o nauku Areia z Alexandrie (srv. heslo [[ariánství], ariánská hereze]), který se týkal povahy Kristovy osoby a vztahu Božího Syna k Bohu Otci. Koncil se v tomto sporu vyslovil jasně proti Areiovi (či latinsky Ariovi) a jeho nauce, podle níž byla (doba), kdy Syn nebyl. Na koncilu bylo zformulováno nicejské/nikájské vyznání víry, které především výrazy "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z Otcovy podstaty" arianismus odmítlo. Níkajské vyznání víry uznávají téměř všechny křesťanské církve. Dalším z výsledků koncilu byla shoda církví na způsobu výpočtu data pro slavení Velikonoc. Tyto svátky mají v církvi jako oslava Kristovy smrti a vzkříšení ústřední místo, a církev proto považovala za důležité Ježíšovo vzkříšení slavit ve stejnou dobu. Průběh koncilu Koncil byl zahájen 20. května 325 v ústřední budově císařského paláce, kde byla předběžně projednána otázka ariánství. Při této diskusi hrál důležitou úlohu alexandrijský kněz Arius a jeho přívrženci, zvláště biskup Eusebios z Nikomédie. Pravidelná zasedání však započala teprve s příjezdem císaře Constantina I. Po úvodní řeči v latině ustanovil císař též koncilní pořádek - způsob, kterým se mělo při jednání postupovat. Předsedajícím koncilu byl nejspíše biskup Hosius z Cordóby. Po zasedání, které trvalo celý měsíc, koncil slavnostně vyhlásil Nicejské vyznání víry. Tato formulace víry byla přijata většinou přítomných biskupů. Areiovi přívrženci byli po celou dobu diskuse velmi aktivní. Ariány zastupoval při jednáních Eusebios z Kaisareie, jehož vzdělanost a výmluvnost učinily na císaře velký dojem. Když však přečetl Eusebios ariánské vyznání víry, zvedla se proti němu vlna odporu. Později zaujal Eusebios úlohu prostředníka mezi oběma stranami. Hlavním cílem jednání byl pokoj v církvi a Eusebios se v této věci snažil vyjít císaři vstříc. Základem konsensu se stalo křestní vyznání (symbol) Eusebiovy vlastní diecéze - Césareje v Palestině. Většina biskupů s tímto vyznáním souhlasila. Dnes se však někteří odborníci domnívají, že Nicejské vyznání víry má svůj původ v křestním vyznání jeruzalémském (Hans Lietzmann). V průběhu koncilu získávali postupně ortodoxní biskupové podporu pro své návrhy a stávalo se zřejmějším, že ariáni jsou ve velké menšině. Koncil nakonec vyhlásil 20 nových církevních zákonů - kánonů - jimiž se křesťané měli řídit.
25. července 325 byl koncil ukončen. Při závěrečné řeči Constantinus opět zdůraznil, jak mu záleží na pokoji v církvi i říši. V okružním listu pak informoval o výsledcích jednání a shodě ohledně slavení Velikonoc. Avšak již další synoda roku 327 zpochybnila usnesení 1. nikajského koncilu. Areiovi příznivci tak vyzískali nazpět téměř všechna práva, která ztratili. Ariánství se dál šířilo a zapříčiňovalo rozdělení církve po zbytek 4. století. 1. konstantinopolský koncil Kdy květen -- 9. červenec 381 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví, orientální církve, nestoriánské církve Předchozí koncil 1. nikajský koncil Následující koncil Efeský koncil Svolal jej císař Theodosius I. Předsedal mu Timotheos z Alexandrie, Melétios z Antiochie, Grégorios z Nazianzu a Nektarios Účastníků 150 (bez účasti západních biskupů Diskutované otázky ariánství, apollinarismus, sabellianismus, božství Ducha svatého Dokumenty a prohlášení Nicejsko-konstantinopolské vyznání, sedm kánonů (z nich tři zpochybňované) 1. konstantinopolský koncil (květen 9. červenec 381), který většina církví uznává jako druhý ekumenický koncil, svolal císař Theodosius I., aby podpořil Nicejské vyznání a vypořádal se po půlstoletí rozporů s ariánskou kontroverzí. Koncil krom toho Nicejské vyznání doplnil o další věroučné výroky týkající se božství Ducha svatého. Roku 380 se císařové Gratianus a Theodosius I. rozhodli svolat koncil, který by se postavil stále silnému ariánství a který by také rozhodl v případu konstantinopolského biskupa Maxima Kynika. Koncil se sešel v květnu následujícího roku a zúčastnilo se ho 150 biskupů, všichni z východní části říše. Koncilu postupně předsedali Timotheos I. z Alexandrie, Melétios z Antiochie, Grégorios z Nazianzu a Nektarios. Koncil zvolil Grégoria (Řehoře) Naziánského konstantinopolským patriarchou, ten však několik měsíců nato rezignoval a uvolnil toto místo Nektariovi. Maximos byl odsouzen a Melétios z Antiochie ustanovil za biskupa Konstantinopole Grégoria z Nazianzu. Po Melétiově náhlém úmrtí předsedal Grégorios koncilu až do příjezdu Acholia, který měl předložit požadavky papeže. Ten požadoval, aby byl Maximos poslán do exilu a aby koncil zakázal přesunu biskupů z jednoho místa na druhé. Když však dorazil na koncil Timotheos z Alexandrie, označil ustanovení Grégoria konstantinopolským biskupem za neplatné. Grégorios rezignoval na svůj úřad a za konstantinopolského biskupa byl zvolen Nektarios, dosud katechumen. Koncil schválil čtyři disciplinární kánony. První z nich je namířen proti ariánství a různým ariánským sektám. Druhý omezuje moc biskupů na území jejich diecéze. Třetí kánon ustanovuje konstantinopolský biskupský stolec na druhé místo co do cti a důstojnosti. Poslední z těchto kánonů odsuzuje Maxima a jeho následovníky. Tři z těchto kánonů měly oslabit pozici Alexandrie. Pátý a šestý kánon přijala synoda, který se sešla v Konstantinopoli
roku 382. Sedmý kánon je vytržen z listu, který konstantinopolská církev poslala Martyriovi z Antiochie Efeský koncil Kdy 22. června 431 10. července 431 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví, orientální církve Předchozí koncil 1. konstantinopolský koncil Následující koncil Chalkedonský koncil Svolal jej císař Theodosius II. Předsedal mu Sv. Cyril Alexandrijský Účastníků 200-250 (papežští legáti dorazili později) Diskutované otázky nestoriánství, Theotokos, pelagianismus Dokumenty a prohlášení potvrzeno Nicejské vyznání, odsouzení herezí, prohlášení o Theotokos Efeský koncil zasedal mezi 22. červnem 431 a 10. červencem 431) v maloasijském Efesu. Koncil byl svolán císařem Theodosiem II., vnukem Theodosia I. Koncilu se účastnilo 200 až 250 biskupů; zasedání však probíhalo poměrně rychle, aby se k závěrům dospělo před příjezdem západních biskupů. Jednání se vyznačovalo vystupňovanou atmosférou, ostrými střety a obviněními. Koncil je uznáván jako třetí ekumenický koncil. Hlavní otázkou, kterou se zabýval, bylo nestoriánství. Podle závěrů koncilu přecenil Nestorios místo lidské přirozenosti Ježíše Krista na úkor přirozenosti božské. Proto bylo učení patriarchy Nestoria odsouzeno jako mylné. Nestorius učil, že Panna Maria porodila člověka Ježíše Krista, avšak nikoli Ježíše coby Logos, Božího syna. Logos v Kristu pouze přebýval jako v chrámě; Ježíš tak byl pouze???????? theoforos, nositel Boha. Proto i jeho matka Marie byla Nestoriem nazývána??????????? christotokos nositelka Krista. Efeský koncil proti tomuto tvrzení vyhlásil jako učení církve, že Maria je???????? theotokos, nositelka Boha, též Bohorodička; toto pojmenování bylo přeloženo do latiny jako dei genetrix. Koncil prohlásil, že Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami zcela Bohem i zcela člověkem s racionální duší a tělem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka. Spojení dvou přirozeností v Kristu bylo takové povahy, že jedna přirozenost nerušila přirozenost druhou. Koncil též vyhlásil text Nicejsko-konstantinopolsého vyznání, které složili Otcové 1. nikajského koncilu roku 325 a 1. konstantinopolského koncilu roku 381, k němuž zakázal dodávat jakékoli přídavky. Krom toho odsoudil koncil též pelagianismus. Chalkedonský koncil Kdy 8. října 1. listopadu 451 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví Předchozí koncil Efeský koncil
Následující koncil 2. konstantinopolský koncil Svolal jej císař Marcianus Předsedal mu papežský legát Paschanius Účastníků 500 Diskutované otázky monofyzitismus, božská a lidská přirozenost v Kristu Dokumenty a prohlášení Chalkedonské vyznání, odsouzení Eutycha a Dioskúra, 28 kánonů Chalkedonský koncil (8. října 1. listopadu 451) byl čtvrtý ekumenický koncil, který zasedal v Chalkedonu v Bithýnii v Malé Asii. Jako závazný jej pro svou nauku považují katolická církev a pravoslaví. Koncil odsoudil Eutychův monofyzitismus a vyhlásil Chalkedonské vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše Krista, druhé osoby Nejsvětější Trojice. Koncil odmítají orientální církve. Pozůstatky nestorianismu I poté, co Efeský koncil odsoudil nestoriánství, přetrvával konflikt mezi patriarchy Janem z Antiochie a Cyrilem z Alexandrie. Cyril tvrdil, že Jan zůstal nestoriánem, a Jan obviňoval Cyrila, že se stal přívržencem apollinarismu. Oba se snažili dojít ke smíru za prostřednictví berojského biskupa Acacia při jednání 12. dubna 433. Následujícího roku přistoupil k jejich formulaci i Theodorétos z Kyrrhu. V této době však byla přeložena do syrštiny díla dvou dávno zemřelých antiošských teologů, Diodora z Tarsu a Theodora z Mopsuestie, a jejich spisy napomohly novému rozkvětu hereze mezi Armény. Oba teologové byli intervencí konstantinopolského patriarchy Prokla odsouzeni na celém křesťanském Východě, avšak Eutychovská kontroverze Asi dva roky po Cyrilově smrti roku 444 začal konstantinopolský mnich Eutychés učit mírně pozměněné christologické učení, aby zabránil novému šíření nestoriánství (jak zmiňuje ve svém listu papeži Lvu I. roku 448). Tvrdil o sobě, že je věrným žákem Cyrilovým, které prohlásilo za ortodoxní setkání roku 433. Cyril pak učil, že existuje pouze jedna????? fýsis, totiž vtělení Boha-Slova. Cyril chápal řecký pojem????? zřejmě ve smyslu odpovídajícím latinskému pojmu persona (osoba), zatímco řečtí filozofové by jej překládali do latiny slovem natura (přirozenost). Mnozí tak rozuměli Eutychovu učení v tom smyslu, že se pokouší o renesanci ariánství Areios odmítal božství božskou přirozenost Ježíše, zatímco Eutychés odmítal jeho lidství, tj. lidskou přirozenost. Papež Lev I. se vyslovil v tom smyslu, že Eutychův omyl pramení spíše z nedostatku jeho nadání než ze zlé vůle. Jeho strana se v celém sporu snažila nezapojit se do sporu s protivníky, který neumožňoval, aby se ujasnilo, v čem došlo k nedorozumění. Eutychovo učení se rychle šířilo po celém křesťanském Východě. V listopadu 447 byl na místní synodě v Konstantinopoli Eutychés označen za heretika dorylajským biskupem Eusebiem, který žádal, aby byl sesazen ze svého úřadu. Flavianos z Konstantinopole však nehodlal otázku vzhledem k výborné Eutychově reputaci rozřešit, avšak nakonec byl Eutychés sesazen a označen za heretika. Císař Theodosius II. a alexandrijský
biskup Dioskúros nepřijali rozhodnutí synody. Dioskúros uspořádal vlastní synodu, která vrátila Eutycha do jeho úřadu a císař svolal koncil do Efesu na rok 449 a pozval též papeže Lva I., který měl být zastoupen svými legáty. Latrocinium v Efesu Flavianos mezitím dospěl k názoru, že Eutychés zastává mylné učení, a zpravil o tom též papeže Lva I. Papež proto napsal koncilu list, v němž žádal přijetí svého stanoviska, avšak odsouzení Eutycha přenechal samotnému koncilu. Koncil svolaný Theodosiem II. se sešel 8. srpna 449 v počtu 130 biskupů a za předsednictví Dioskúra. Dioskúros zabránil papežským legátům, aby přečetli papežův list a císař zabránil, aby hlasoval kdokoli, kdo hlasoval o dva roky dříve pro Eutychovo sesazení. V důsledku toho se koncil rozhodl podpořit Eutycha a patriarchu Flaviana sesadil a odsoudil k exilu, krátce nato Flavianos zemřel. Papežským legátům se podařilo s papežovým listem Flavianovi uniknout. Při druhém zasedání koncilu, tentokrát již bez zastoupení legátů, bylo sesazeno několik dalších biskupů, včetně Iby z Edessy, Ireneje z Tyru (blízkého přítele Nestoriova), Domna z Antiochie a Theodoréta z Kyrrhu. Rozhodnutí tohoto koncilu vyhrotilo vztahy mezi Východem a Západem, takže hrozilo schizma; vždyť koncil se vyslovil přímo proti papežově prohlášení. Papež sám pak tento koncil nazval synodou zlodějů latrocinium a odmítl přijmout její závěry. Průběh koncilu Situace se nadále zhoršovala: papež požadoval svolání nového koncilu a císař odmítl ustoupit, byť o píď. Avšak ke zvratu došlo úmrtím Theodosia II. a nástupem Marciana na císařský trůn, neboť Marcianus obhajoval nauku Flaviana a Lva. Císař souhlasil se svoláním nového koncilu, ale nikoli do Itálie, nýbrž opět na Východ. Papež však byl pozván, aby koncilu předsedal. Vyhoštění biskupové se mohli navrátit do svých diecézí a Flavianovo tělo bylo přeneseno do hlavního města a pohřbeno se všemi poctami. Koncil se původně měl sejít v Nikaji, avšak byl přesunut na poslední chvíli do Chalkedonu, kde začal 8. října 451. Papežský legát Paschanius byl vyslán, aby koncilu předsedal. Lev I. koncilu poslal dopis, který odsuzuje latrocinium a popisuje správnou nauku o Vtělení, kterou lze nalézt již v předchozím listu Flavianovi. Jednalo se o nejhojněji zastoupený koncil ve starověku, účastnilo se jej zhruba 600 biskupů. Paschanius odmítl hlasovací právo Dioskúrovi, který na předešlém koncilu exkomunikoval papeže. Marcianus si přál, aby koncil proběhl rychle a proto jej požádal, aby se vyslovil v otázce Vtělení dříve, než pokročí se samotným soudem. Koncilní Otcové však považovali za nezbytné shodnout se na novém znění vyznání víry a zároveň poukazovali na skutečnost, že jejich názor na dotyčnou nauku obsahuje již Lvův List Flavianovi (zvaný též Tomus). Po přečtení tohoto listu sami účastníci koncilu vzkřikli památné: Ústy Lva promluvil Petr. To je ono, co věříme. Toto je víra apoštolů. Lev a Cyril učí tutéž věc. Koncil pokračoval soudem nad Dioskúrem, ten však odmítl před koncil předstoupit. Jednohlasně byl odsouzen a jeho dekrety byly anulovány. Marcianus poslal tedy Dioskúra do exilu. Biskupové byli požádáni, aby podepsali svůj souhlas s naukou obsaženou v Tomu, ale
skupina třinácti Egypťanů odmítla. Císař proto rozhodl, že má být sestaveno nové krédo a jeho text předložen koncilním Otcům. Nedošlo ke konsensu a navrhovaný text se ani nedochoval. Paschanius hrozil, že se vrátí do Říma a svolá koncil tam. Marcianus jej podpořil s tím, že pokud se biskupové nedohodnou na dodatku ke krédu, bude nutné koncil přemístit. Tento dodatek byl posléze schválen, hovoří se v něm o spojení dvou přirozeností v jediné osobě Krista. Více viz Chalkedonské vyznání. Závěrečná ustanovení koncilu tvoří 28 kánonů. Biskupům byla svěřena pravomoc nad jejich diecézemi a směli zakládat a rušit vzniklé kláštery. Dále získali možnost svěřit svému zástupci (vikáři) starost o časné záležitosti a svolávat dvakrát ročně diecézní synodu. Kléru koncil zakázal přecházet libovolně z diecéze do diecéze a sloužit v armádě. Konstantinopol coby biskupské sídlo bylo deklarováno jako druhé co do významu hned po Římě. Proti tomuto poslednímu kánonu protestovali posléze papežští legáti, kteří jej odmítli podepsat. Důsledky koncilu Bezprostředním důsledkem koncilu bylo nové schisma. Biskupové, kterým nebyl jazyk papežova Tomu blízký, koncil odmítli a tvrdili, že nauka o dvou??????, čili přirozenostech, je shodná s nestoriánstvím. Zde mají svůj počátek tzv. orientální církve, které až dodnes odmítají usnesení koncilu. V nedávných letech zintenzivnil dialog zvláště mezi katolickou církví a orientálními církvemi. Ve vzájemných diskusích se poukazuje především na skutečnost, že historický rozdíl v nauce je spíše terminologickým nedorozuměním než skutečnou roztržkou a několik orientálních církví tak znovu navázalo společenství buď s katolickými nebo pravoslavnými církvemi. 2. konstantinopolský koncil Kdy 553 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví Předchozí koncil Chalkedonský koncil Následující koncil 3. konstantinopolský koncil Svolal jej Justinián I. Předsedal mu Eutychios z Konstantinopole, papež Vigilius v zastoupení Účastníků 150 Diskutované otázky monofyzitismus Dokumenty a prohlášení Constitutum papeže Vigilia 2. konstantinopolský koncil byl v pořadí pátým ekumenickým koncilem, který se konal za předsednictví konstantinopolského patriarchy Eutychia a který měl vyřešit určité otázky, který vyvstaly rozhodnutím Chalkedonského koncilu tzv. spor o Tři kapitoly. Koncil, poslední z
pěti velkých církevních shromáždění starověku, zavrhl také tři staré křesťanské spisy kvůli nestoriánským omylům, které v nich shledal, avšak jejich autory zřejmě za heretiky neoznačil. Koncil svolal císař Justinián I., který zasahoval do koncilních diskusí, ač se jich přímo neúčastnil. Prominentními účastníky koncilu byli alexandrijský a antiošský patriarcha. Z křesťanského Západu se koncilu účastnila pouze hrstka biskupů, neúčastnil se ani papež Vigilius, který se, podobně jako jeruzalémský patriarcha, nechal zastoupit legáty. Papež však nakonec přijal veškerá ustanovení koncilu, ač to na Západě vedlo k dlouho trvajícím sporům. Tento koncil také odsoudil učení o preexistenci duší, které od 3. století zastával Órigenés a někteří jeho žáci. Hlavní otázkou však byly zmiňované Tři kapitoly, výsledkem jednání koncilu však nestoriánství zůstalo i nadále v souladu s rozhodnutími Efeského koncilu herezí. Řecká akta koncilu byla zničena roku 681, dochoval se však jejich latinský překlad (ač na některých místech upraven ve prospěch papeže). 3. konstantinopolský koncil Kdy 680-681 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví Předchozí koncil 2. konstantinopolský koncil Následující koncil 2. nikajský koncil Svolal jej císař Konstantin IV. Pogonatos Předsedal mu Konstantin IV. Pogonatos Účastníků asi 300 Diskutované otázky monotheletismus Dokumenty a prohlášení odsouzení monotheletismu 3. konstantinopolský koncil (7. listopadu 680 28. února 681) svolal jej císař Konstantin IV. Pogonatos. Koncil obnovil jednotu východní a západní církve odsouzením monotheletismu (Kristus má jen jednu vůli), ke kterému se smířlivě choval i papež Honorius I. (625 638), rozhodnutím, že Kristus má vůle dvě. Závěry koncilu (odsouzení hereze i heretiků včetně Honoria) potvrdil papež sv. Lev II. (681 683), který odmítl Honoriovo odsouzení za herezi, ale za nedbalost - nepotlačení hereze. Trullská synoda (quinisext) Kdy 691-692 Uznávají jej pravoslaví Předchozí koncil 3. konstantinopolský koncil Následující koncil 2. nikajský koncil Svolal jej císař Justinián II. Předsedal mu Justinián II. Účastníků 215 východních biskupů Diskutované otázky církevní disciplina
Dokumenty a prohlášení základ pravoslavného církevního práva Trullská synoda, zvaná též quinisext, byla synoda, kterou svolal císař Justinián II. do klenutého zasedacího sálu (in trullo) císařského paláce v Konstantinopoli v roce 691. Důvodem svolání byla skutečnost, že 2. a 3. konstantinopolský koncil (který se sešel v témže sále jako trullská synoda), nedokázaly vytvořit závazné normy církevní discipliny. Pravoslaví uznává trullskou synodu (coby součást či dovršení 5. a 6. ekumenického koncilu) za ekumenický koncil. Západní církev nikdy tuto synodu jako ekumenickou neuznala. Synody se neúčastnil žádný ze západních biskupů, ačkoli jistý Basil z Gortyny z Illýrie se vydával za papežského legáta. Koncil dovolil kněžím, aby se ženili, avšak biskupům nařizoval celibát. Zasedání také odsoudilo veškeré církevní zvyklosti, které nejsou v souladu se zvyklostmi konstantinopolskými. V předzvěsti pozdějšího obrazoborectví zakázal koncil veškeré nefigurální zpodobení Ježíše Krista (např. jako velikonočního beránka). 102 koncilních kánonů tvoří základ pravoslavného církevního práva a jsou významným svědectvím o životě církve v 7. století. 2. nikajský koncil Kdy 787 Uznávají jej katolická církev, pravoslaví Předchozí koncil 3. konstantinopolský koncil Následující koncil 4. konstantinopolský koncil Svolal jej císařovna Irena Předsedal mu Irena Účastníků 350 Diskutované otázky obrazoborectví Dokumenty a prohlášení specifikování správné úcty k obrazům (ikonám) 2. nikajský koncil (nicejský, 24. září 787 23. října 787) specifikoval správné vnímání úcty k obrazům a ostatkům svatých a ukončil na Východě první fázi obrazoborectví. 4. konstantinopolský koncil Kdy 869-870 Uznávají jej katolická církev Předchozí koncil 2. nikajský koncil Následující koncil 1. lateránský koncil Svolal jej císař Basileios I. a papež Hadrián II. Předsedal mu papežští legáti Účastníků 20-25 (1. zasedání), 102 (poslední zasedání) Diskutované otázky Fotiovo schizma
Dokumenty a prohlášení patriarchů sesazení Fotia, 27 kánonů týkajících se mj. úlohy biskupů a práv 4. konstantinopolský koncil (5. října 869 28. února 870) je koncil, který se sešel nedlouho poté, co na byzantský trůn nastoupil po zavraždění dosavadního císaře Michaela III. Basileios I. Makedonský. Úkolem koncilu byla obnova jednoty východní a západní církve. Basileios I. záhy sesadil konstantinopolského patriarchu Fotia a povolal nazpět do úřadu jeho sesazeného předchůdce Ignatia. Jeho rozhodnutí potvrdil koncil, který zasedal v letech 869-870 v Konstantinopoli. Církev, rozpolcená tzv. Fotiovým schizmatem, byla opětně prohlášena za jednotnou. Prestiž papežského stolce však utrpěla v jiném směru. Koncilní otcové nepřiznali papežům právo rozhodovat o vnitřních záležitostech byzantské církve. Kromě toho se do Konstantinopole dostavili vyslanci bulharského knížete Borise I., aby zde konečně vyřešili problém, pod čí církevní svrchovanost Bulharsko připadne. Vzhledem k předcházejícím událostem šlo ve skutečnosti o projev dobré vůle bulharského vládce podřídit se konstantinopolskému patriarchátu. To svým rozhodnutím potvrdili přes protesty papežských legátů tři východní patriarchové, kteří byli určeni spor rozhodnout. Ignatios poté okamžitě zřídil v Bulharsku arcibiskupství a několik biskupství a obsadil je řeckými duchovními. Boris dosáhl svého, přestože tak otevřel svoji zemi působení byzantského kulturního a duchovního vlivu. Tento a všechny následující ekumenické koncily neuznává pravoslavná církev. Ta naopak uznává pouze konstantinopolský koncil, který se konal v letech 879 880 a podpořil Fotia, avšak většina pravoslavných jej nepovažuje za ekumenický. 8. 4. konstantinopolský* 879 880 Konstantinopolis Fotios rehabilitován, filioque odsouzeno pro pravoslavné 8. všeobecný