54Co 366/2016-115 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobce Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO se sídlem Jihlava, Žižkova 1867/93, IČ 48460915, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, proti žalovanému Statutárnímu městu Jihlava, se sídlem Jihlava, Masarykovo nám. 97/1, IČ 00286010, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o 17.000.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. dubna 2016, č. j. 108 C 75/2015-76, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech řízení mě ní tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 250.425 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 126.052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše.
pokračování 2 54Co 366/2016 Odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 17.000.000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 17.000.000 Kč od 21. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 312.619,23 Kč, a to k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě na vrácení finančních příspěvků žalobcem žalovanému účelově poskytnutých na základě dohod uzavřených dne 10. 6. 2011 (6.190.000 Kč) a dne 9. 8. 2011 (10.810.000 Kč); protože se investiční akce, na které byly příspěvky poskytnuty, neuskutečnily, bylo povinností žalovaného je žalobci vrátit. Stát se tak mělo na základě výzvy, obsažené v přípisu žalobce ze dne 21. 11. 2012. Tuto povinnost žalovaný nesplnil. Soud prvního stupně shledal důvodnou obranu žalovaného založenou na námitce, že žalobou uplatněný nárok je promlčen. Při posuzování námitky promlčení vyšel ze smluvních ujednání účastníků o povinnosti žalovaného použít poskytnuté finanční prostředky výlučně ke sjednanému účelu a provést jejich vyúčtování nejpozději do 31. 12. 2011 a dále z mezi stranami nesporné skutečnosti, že tyto prostředky nemohly být použity po uvedeném datu (a to ani ke sjednanému účelu) a dovodil z toho povinnost žalovaného nevyužité prostředky žalobci vrátit spolu s vyúčtováním, neboť dohody účastníků žádné jiné ustanovení vztahující se k nevyužití prostředků neobsahují. Podle jeho mínění je totiž nutné rozlišovat mezi nevyužitím prostředků a jejich zneužitím ; toliko případ zneužití příspěvků (jejich použití k jinému než sjednanému účelu) byl smlouvami výslovně upraven, k tomuto však v posuzované věci nedošlo. Mohl tak žalobce se u soudu domáhat splnění povinnosti žalovaného vydat nevyužité peněžní prostředky nejdříve den následující po dni vyúčtování, tj. po 31. 12. 2011; jelikož 1. 1. 2012 je státním svátkem, byl tímto dnem 2. leden 2012. I kdyby uvažoval s dodatečnou patnáctidenní lhůtou splatnosti, skončila by tříletá promlčecí lhůta stanovená v ustanovení 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které prvostupňový soud aplikoval s ohledem na ustanovení 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, 17. 1. 2015. Žaloba však byla podána až dne 13. 10. 2015. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl za použití ust. 142 odst. 1 o. s. ř. a plnou jejich náhradu přiznal ve sporu úspěšnému žalovanému. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal; namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytkl mu, že vůbec nevzdal v úvahu to, že obě dohody o poskytnutí finančních prostředků upravovaly i způsob, jak a kdy má žalovaný finanční příspěvek vrátit. Konkrétně v bodě 6. je ujednáno, že v případě použití finančních prostředků k jinému než sjednanému účelu, je příjemce povinen vrátit finanční prostředky na účet žalobce nejpozději do 15 dnů od doručení výzvy k vrácení finančních prostředků. Protože k takové výzvě došlo 21. 11. 2012, začala by promlčecí lhůta běžet nejdříve dne 5. 12. 2012 a uplynula by 5. 12. 2015; žaloba podaná 13. 10. 2015 tak zcela jistě byla podána v tříleté promlčecí lhůtě. Žalobce uvedl, že vychází z ustanovení 102 zákona č. 40/1964 Sb., které však soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu; přestože z jeho strany na něj bylo poukazováno, soud prvního stupně se s tímto nijak nevypořádal. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
pokračování 3 54Co 366/2016 Žalovaný navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Odvolání žalobce označil za nedůvodné a ve vyjádření k němu uvedl, že otázku počátku běhu promlčecí lhůty soud prvního stupně posoudil právně správně. Námitky žalobce pak jsou ve flagrantním rozporu s právní úpravou a konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalovaný poukázal na to, jak účel promlčení vnímá Ústavní soud (s odkazem na usnesení ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02) a na skutečnost, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantě stojí na objektivním počátku běhu promlčecí lhůty, spojeném se vznikem dluhu a nikoliv s jeho splatností. Také v tomto ohledu odkázal na některá jeho konkrétní rozhodnutí, kupříkladu na rozsudek ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008 či rozsudek ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, podle kterého je první objektivní možnost výkonu práva ve smyslu ust. 563 občanského zákoníku dána okamžikem, kdy věřitel nejdřív mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. V tomto případě splatnost dluhu (povinnost žalovaného vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky) nebyla v dohodách o poskytnutí finančních prostředků účastníky sjednána, sjednána byla pouze lhůta splatnosti, a to 15 dnů od doručení výzvy. Toto základní skutkové zjištění soudu prvního stupně přitom žalobce v odvolání nezpochybňuje, ba dokonce jím v řízení opakovaně sám argumentoval. Nad rámec uvedeného ještě žalovaný poukázal na to, že v řízení před soudem prvního stupně žalobce na ustanovení 102 zákona č. 40/1964 Sb. nepoukazoval, a že také odvolací důvod neformuluje jako konkrétní nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, ale pouze mu vytýká, že nevzal v úvahu ujednání účastníků o tom, kdy a jak má žalovaný finanční příspěvek vrátit. Účelovost odvolání žalobce dle žalovaného demonstruje také to, že jeho odvolání je datováno dnem, který předchází vydání napadeného rozhodnutí. Odvolací soud konstatuje, že odvolání žalobce směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je jako řádný opravný prostředek přípustné ( 201, 202 a contr. o. s. ř.), že ho žalobce z pozice účastníka řízení ( 90 o. s. ř.) podal jako osoba k tomu oprávněná ( 201 o. s. ř.) a že tak učinil včas ( 204 odst. 1 o. s. ř.). Podané odvolání také splňovalo podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů ( 212a odst. 2 o. s. ř.); byť žalobce výslovně uplatnil odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), ve skutečnosti brojil také proti tomu, jak soud prvního stupně zjistil obsah smluv o poskytnutí finančních příspěvků, na jejichž podkladě se jejich vrácení domáhal. Uvážíme-li, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění, uplatnil tak žalobce ve svém důsledku též odvolací důvod ve smyslu ust. 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř. Na základě přípustného odvolání, které splňovalo všechny zákonem pro něj předepsané náležitosti (když uvedení data předcházejícího vydání rozsudku zjevně v důsledku písařské chyby, respektive zjevného omylu, nemá za situace, kdy toto odvolání bylo podáno až poté, co byl jím napadený rozsudek vydán, na jeho projednatelnost žádný vliv), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Na samý úvod hodnocení věci odvolací soud předesílá, že považuje za naprosto správný postup prvostupňového soudu, který se s ohledem na žalovaným uplatněnou námitku promlčení žalobou uplatněného nároku primárně právě touto námitkou zabýval; důvodná námitka promlčení totiž vskutku činí věcné posouzení uplatněného nároku nadbytečným,
pokračování 4 54Co 366/2016 neboť promlčené právo nelze věřiteli přiznat. Nárok žalobou uplatněný, respektive otázku jeho promlčení pak soud prvního stupně správně posuzoval podle občanského zákoníku, a to podle toho, který byl účinný do 31. 12. 2013, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák.. Nárok na vrácení finančních prostředků žalobce uplatnil jako nárok ze smlouvy, respektive ze smluv o poskytnutí finančního příspěvku, které byly uzavřeny dne 10. 6. 2011 a dne 9. 8. 2011 mezi ním, coby svazkem měst a obcí (založeným zakladatelskou smlouvou ze dne 2. 7. 1993) a žalovaným, coby tehdejším jeho členem. Předmět činnosti svazků obcí (majících podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 povahu zájmových sdružení právnických osob - 20 20f obč. zák.) lze pak vymezit jako (účelnější) výkon pravomocí v něm sdružených obcí (těch, které obce vykonávají v samostatné působnosti) v určených oblastech (zde v tomto konkrétním případě v oblasti zásobování pitnou vodou, odvádění a čištění odpadních vod viz 14 odst. 1 písm. r/ zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, respektive 50 odst. 1 písm. b/ zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Ani svazky obcí jako subjekty veřejné správy zřizované na základě zákona a v jeho mezích, ani jednotlivé obce coby jeho členové, nemají tak ve vzájemném vztahu postavení podnikatelských subjektů; jejich vztah založený smlouvou o finančních příspěvku je potom nutné považovat za soukromoprávní vztah (když tento vztah se nijak netýká smlouvy o vytvoření dobrovolného svazku obcí, jež je smlouvou veřejnoprávní), který vzhledem k uvedeném podléhá režimu občanského zákoníku. Předmětné smlouvy soud prvního stupně správně s ohledem na data jejich uzavření (10. 6. 2011 a 9. 8. 2011) posuzoval za použití ustanovení 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Správně pak je vyhodnotil jako smlouvy innominátní ( 51 obč. zák.). Jak bylo výše již uvedeno, v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) správně pak soud prvního stupně posuzoval také otázku promlčení žalobou uplatněných nároků; přes výhrady žalobce k němu pak odvolací soud považuje za správný závěr o tom, že tyto nároky jsou promlčeny. Jak soud prvního stupně správně zjistil, na základě dohody o poskytnutí finančního příspěvku ze dne 10. 6. 2011 se žalobce zavázal poskytnout žalovanému finanční příspěvek ve výši 6.190.000 Kč s tím, že žalovaný je oprávněn jej použít (a to výlučně) k vykoupení pozemků JUDr. Nevrkly, potřebnému k realizaci rekonstrukce severovýchodní části vodovodu v rámci investiční akce Rekonstrukce stávajících a výstavba nových stok a zajištění množství a jakosti pitné vody v regionu Jihlavsko. Dohodou ze dne 9. 8. 2011 se potom žalobce zavázal poskytnout žalovanému finanční příspěvek v celkové částce 10.810.000 Kč s tím, že finanční příspěvek ve výši 10.000.000 Kč je žalovaný oprávněn použít na přípravu a zahájení projektu Rekonstrukce stávajících a výstavba nových stok a zajištění množství a jakosti pité vody v regionu Jihlavsko a zbývající část 810.000 Kč na blíže nespecifikované vodohospodářské investiční akce. V obou dohodách byla shodně (v článku 5) sjednána povinnost žalovaného coby příjemce příspěvku předložit žalobci vyúčtování poskytnutého finančního příspěvku nejpozději do 31. 12. 2011. V článcích 6 dohod si potom strany ujednaly, že v případě použití finančních příspěvků k jinému než sjednanému účelu je příjemce povinen vrátit finanční prostředky na účet svazku nejpozději do patnácti dnů od doručení písemné výzvy k vrácení finančních prostředků. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce žalovanému uvedené finanční příspěvky poskytl a dále o tom,
pokračování 5 54Co 366/2016 že tyto poskytnuté příspěvky mohly být v souladu se smlouvami k účelu v nich uvedenému použity pouze do 31. 12. 2011; žaloba o vrácení příspěvků je potom založena na tvrzení, že tyto ke sjednanému účelu použity nebyly. Že by žalovaný případně příspěvky použil, avšak k jinému než sjednanému účelu, žalobce netvrdil. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně rozlišuje mezi nevyužitím příspěvku a zneužitím příspěvku (ve smyslu jeho použití k jinému než sjednanému účelu); správně pak měl vzhledem k uvedenému za to, že ujednání obsažené v článku 6 dohod dopadá pouze na případ posléze uvedený, tj. pouze na případ, kdy byly finanční příspěvky použity k jinému než sjednanému účelu (tedy zneužity ). Pokud jde o nevyužití příspěvků ke sjednanému účelu v dohodnuté době (do 31. 12. 2011), i dle názoru odvolacího soudu bylo povinností žalovaného je v této době vyúčtovat nejenom účetně, ale i fyzicky; bylo tak povinností žalovaného příspěvek nevyčerpaný ke sjednanému účelu do uvedeného data vrátit (resp. k uvedenému datu mu tato povinnost vznikla). Pokud tak neučinil, mohl následujícího dne (tj. 1. 1. 2012) žalobce nárok na jeho vrácení uplatnit u soudu a tedy mu začala plynout tříletá promlčecí doba ( 101 obč. zák.); ke dni podání žaloby (13. 10. 2015) pak tato zjevně uplynula. Odvolací soud je si vědom toho, že ujednání obsažené v článku 6 dohod oba účastníci vykládali tak, že se právě i na vrácení příspěvků nepoužitých ke sjednanému účelu vztahuje. Byť se s takovým výkladem smlouvy neztotožňuje, neboť má zato, že takto vykládaná vůle účastníků je v rozporu s tím, jak byla v dohodách vyjádřena (srov. ust. 35 odst. 2 obč. zák.), považuje za potřebné vysvětlit, že i v tom případě, že by článek 6 dohod na vrácení příspěvku nepoužitého ke sjednanému účelu dopadal, byl by nárok žalobce promlčený. Podle ust. 563 obč. zák. platí, že není-li doba k plnění dohodnuta, stanovená právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Jestliže bylo povinností žalovaného vrátit finanční příspěvek na základě výzvy (do 15 dnů od jejího doručení), byla doba plnění (splatnost) vázána na výzvu věřitele (ponechána na jeho vůli). Otázkou, který den je v takovém případě rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby, se pak zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, který byl uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 104/2011 (a na který přiléhavě ve vyjádření k odvolání poukázal i žalovaný) a v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že byla-li splatnost dluhu dohodnuta ve prospěch věřitele (ponechána na jeho vůli), může věřitel dlužníka požádat o jeho splnění kdykoliv; z toho pak plyne ten důsledek, že za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je třeba považovat den, který následuje po vzniku dluhu, nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Také v rozsudku ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33Odo 665/2002 (dostupný v ASPI pod identifikačním číslem JUD25198CZ a také na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) bylo vysvětleno, že první objektivní možnost výkonu práva ve smyslu ust. 563 obč. zák. je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den bezprostředně následující po dni, ke kterému dluh vznikl, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Dále zde ještě Nejvyšší soud vysvětlil, že z objektivní povahy obecné promlčecí doby podle
pokračování 6 54Co 366/2016 101 obč. zák. vyplývá, že z hlediska jejího počátku, plynutí a konce je irelevantní ta okolnost, zda věřitel o právu, které může uplatnit, nevěděl. Protože v posuzované věci mohl žalovaný finanční příspěvky ke sjednanému účelu použít do 31. 12. 2011, potom v případě, že tak neučinil, vzniklo žalobci dnem následujícím (tj. 1. 1. 2012) právo na jejich vrácení. Následujícího dne (2. 1. 2012) mohl žalobce požádat žalovaného o vrácení příspěvku a zároveň mohl své právo uplatnit poprvé ve smyslu ust. 101 obč. zák. Tímto okamžikem, tj. dnem 2. 1. 2012 počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která uplynula dne 2. 1. 2015; pokud byla žaloba podaná 13. 10. 2015, je právo žalobce promlčené. Z výše uvedeného plyne, že v posuzované věci šlo o případ, kdy splatnost dluhu byla ponechána na vůli věřitele, na který dopadá ust. 101 obč. zák. Pokud se žalobce dovolával aplikace ust. 102 obč. zák., je zapotřebí vysvětlit, že toto ustanovení dopadá na případy jiné, konkrétně na ty, kdy na uplatnění práva je závislý jeho vznik, nikoliv, jak tomu bylo v posuzované věci, toliko splatnost dluhu. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně posoudil otázku žalovaným namítnutého promlčení žalobou uplatněného nároku správně, odvolací soud jeho rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrdil ( 219 o. s. ř.). Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně správně aplikoval ust. 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že plná náhrada nákladů řízení náleží ve sporu plně úspěšnému žalovanému, a správně také uvažoval s tím, že žalovanému náleží náhrada nákladů, které vynaložil na zastupování advokátem. Odvolací soud nicméně nemohl nepřistoupit ke korekci výpočtu těchto nákladů, v němž soud prvního stupně uvažoval s pěti úkony právní služby; dle názoru odvolacího soudu lze však za účelné považovat toliko úkony čtyři. Konkrétně jde o přiznanou odměnu za sepis neodůvodněného odporu proti platebnímu rozkazu a následné vyjádření k žalobě; prostor pro vyjádření svého stanoviska k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem, měl žalovaný nepochybně již v odporu a pokud tento podal bez odůvodnění, aby se k žalobě následně vyjádřil podáním samostatným, je takový postup jistě přípustný, nicméně nelze jej hodnotit jako účelný. Proto mu náleží v této souvislosti náhrada toliko jedné odměny advokáta. Protože v dalším shledal odvolací soud úvahy soudu prvního stupně již správnými (a pro stručnost na ně odkazuje), uzavírá, že náklady žalovaného před soudem prvního stupně tak činí částku celkem 250.425 Kč, sestávající z odměny za čtyři úkony právní služby po 51.100 Kč, ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč, z náhrady cestovného ve výši 963,- Kč, z náhrady za ztrátu času ve výši 400 Kč a z náhrady 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 43.462 Kč. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. Protože žalobce s odvoláním neuspěl, je povinen nahradit v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému náhradu jeho nákladů, které mu v této fázi řízení vznikly. Protože také v odvolacím řízení byl žalovaný zastoupený advokátem, vznikly mu náklady na toto zastoupení, které odvolací soud vyčíslil částkou 126.052 Kč. Tato částka sestává z odměny za dva úkony právní služby sepis písemného vyjádření k odvolání ( 11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění) a zastoupení při jednání odvolacího
pokračování 7 54Co 366/2016 soudu dne 17. 1. 2017 ( 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu) po 51.100 Kč ( 7 bod 7. advokátního tarifu), z 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů advokáta ( 13 odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady za ztrátu času advokáta na cestě k jednání odvolacího soudu z Brna do Jihlavy za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč ( 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů za tuto cestu uskutečněnou dne 17. 1. 2017 v částce 975 Kč a z náhrady za 21% DPH, jejíž je zástupce žalovaného plátcem, z odměny a náhrad ( 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 21.877 Kč. Při určení výše cestovní náhrady zohlednil odvolací soud počet ujetých kilometrů (190), doloženou spotřebu k cestě použitého vozidla pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství ( 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) 4,3 l nafty/100 km, průměrnou cenu nafty 28,60 Kč a sazbou základní náhrady 3,90 Kč, obojí dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. (1,9 x 4,3 x 28,60 = 233,70; 190 x 3,90 = 741; 933,70 + 741 = zaokrouhleně 975). Náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalovanému uloženo zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku ( 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jeho zástupce JUDr. Radka Ondruše ( 149 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za předpokladu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. V Jihlavě dne 24. ledna 2017 Za správnost vyhotovení: Lucie Pospíchalová JUDr. Eva Fučíková v. r. předsedkyně senátu