OSTRAVSKÁ OPERACE Největší vojenskou operací druhé světové války na území České republiky, jak do počtu nasazené bojové techniky, tak co se týče ztrát na životech, byla Ostravská (někdy nazývána také jako Ostravsko-opavská) operace. Odehrála se na samotném sklonku války, avšak její dopady jsou stále na Ostravsku zřetelné. I po sedmdesáti letech jsou v lesích objevovány pozůstatky padlých vojáků, stejně jako dochází s chladnou pravidelností k nálezům nevybuchlé munice. Krajina Opavska je enormně poseta pomníky připomínajícími průběh osvobozovacích bojů. Téměř v každé vesnici lze najít kromě obligátních prvoválečných pomníků i standardizované mohyly s rudou hvězdou a jmény padlých rudoarmějců. V okrese Opava není žádnou výjimkou ani instalace tanku, kterých bychom napočítali dohromady 8, respektive 11. 1 Válkou stižené krajině pak nekompromisně vévodí železobetonové klínypamátníku tyčícího se z hrabyňského hřebene. Situace na frontách V prvních měsících roku 1945 se oblast ovládaná Německem rychle smršťovala. Již v únoruovládla Rudá armáda na hlavních směrech postupu zhruba linii řeky Odry, zatímco spojenci se na západní frontě blížili k Rýnu. Německo se tak ocitlo téměř ve svých předválečných hranicích. Vyčerpané jednotky Rudé armády se na více než měsíc zastavily, aby obnovily své síly a provedly přeskupení před dalším pokračováním ofenzivy. Hlavní cíl následujícího úderu zcela pochopitelně představoval již jen 60 km vzdálený Berlín. Protože se nyní sovětský klín zaklesl příliš hluboko a v případě útoku by se ještě prohloubil,hrozilo, že německá uskupení na křídlech (ve Slezsku a Pomoří) by mohla Rudou armádu sevřít do kleští a zmařit tažení na německé hlavní město.ačkoliv Sověti zvažovali, že přinutí skupinu armád Střed, jež představovala stále velmi nebezpečnou bojovou sílu, ke kapitulaci až po pádu Berlína, museli toto stanovisko přehodnotit a naplánovat podpůrné operace také v oblasti Slezska. Mezi důležité cíle těchto operací se zařadil i průlom Moravskou branou směrem na Brno, který by ulehčil jednotkám, jež se s obtížemi probíjely Slovenskem, případně by vyloženě odřízl německé síly na Slovensku od skupiny armád Střed. Tento plán počítal s průlomem mezi Třincem a Ostravou a následným obchvatným manévrem jihozápadním směrem na Ostravu. Pokud by vše vyšlo, přišlo by Německo ještě v březnu o jedno z posledních fungujících průmyslových a zbrojních center. Toho si byla německá generalita dobře vědoma, takže na vzdálených přístupech, stejně jako v předpolí oblasti nařídila již od počátku roku 1945 budování improvizovaného obranného systému. Průběh Ostravskou operaci zahájily jednotky 4. ukrajinského frontu v ranních hodinách 10. března z prostoru Strumień do úseku mezi Karvinou a Těšínem. Během 7 dnů urputných bojů nebylo dosaženo prolomení německé obrany. 1 Záleží, jestli do počtu zahrnovat i památník na Hrabyni, a jestli počítat tanky a útočná děla do jedné společné kategorie. 1
Sovětské jednotky postoupily jen o několik kilometrů, ačkoliv plán předpokládal urazit za stejný časový úsek více než 120 km a stanout před Olomoucí. Následující průběh operace byl tímto neúspěchem fatálně ovlivněn a boje pak s přestávkami pokračovaly až do 5. května, kdy byla operace oficiálně ukončena. Ztroskotání prvního útoku na Ostravu ovlivnilo dílem nepříznivé jarní počasí, dílem i nedostatečné utajení bojových plánů. Ve stejnou dobu probíhala desítky kilometrů severozápadněji Hornoslezská operace, která byla podstatně úspěšnější. 1. ukrajinskému frontu se podařilo prorazit k Prudníku a přiblížit se k předválečným československým hranicím. Od 18. března započaly boje o osoblažský výběžek, jež vyústily 22. března osvobozením Osoblahy. Ta se tak stala první osvobozenou obcí v českých zemích. Postup Horním Slezskem probíhal úspěšně i na jižním směru, takže 28. března byla překročena československá hranice také v sudickém výběžku. Tyto úspěchy způsobily, že se sovětské velení pokusilo vést od 24. března generální útok na Ostravu ve směru, kterému se původně chtělo vyhnout, a sice přes Bohumín. Protože postup na tomto směru probíhal příliš pomalu, a protože ve stejné době dochází k úspěšnému vývoji situace, která vyústila obsazením Sudic, naskytla se možnostnepokračovat plánovaným směrem přímého útoku, ale posunout výchozí pozicihlavního úderu právě do prostoru Oldřišov Sudice.Zde se fronta koncem března na více než dva týdny zastavila, aniž by však došlo k utlumení bojů. Některé vesnice na frontové čáře v dané době několikrát přešly z německých do sovětských rukou a naopak, aniž by se podařilo docílit významnějších územních zisků. Počáteční nezdary v průběhu operace si dokonce vyžádaly i změnu ve velení 4. ukrajinského frontu. Komunistické vedení příliš často zdůvodňovalo neúspěchy osobním selháním, kterážto praktika byla uplatněna i v tomto případě. Místo velitele frontu musel na konci března opustit generál Ilja Jefimovič Petrov (1896 1958) a na jeho pozici nastoupil Andrej Ivanovič Jeremenko (1892 1970). Výměna se dotkla i náčelníka jeho štábu. Závěrečný útok na Ostravu byl koordinován s generálním útokem sovětských jednotek na Berlín. Mohutný úder započal brzy ráno 15. dubna o jeden den dříve, než se tanky začaly valit k německému hlavnímu městu. Vojska 4. ukrajinského frontu vedla útok ze dvou směrů. Jihozápadní orientaci sledovala 60. armáda Pavla Alexejeviče Kuročkina (1900 1989), jež měla za cíl osvobodit Opavu, obchvatný manévr jihovýchodním směrem na Ostravu pak měla provést 38. armáda Kyrilla Semjonoviče Moskalenka (1902 1985). Tu na jejím levém křídle podporovala 1. gardová armáda Andreje Antonoviče Grečka (1903 1976). V sestavě 38. armády navíc působila také 1. československá samostatná tanková brigáda, která měla za sebou již rozsáhlé boje v předchozí fázi operace a tím i značné ztráty, ale stále představovala obrněné čelo sovětského útoku. Hlavním úkolem 38. armády bylo zaútočit přes Bolatice, Dolní Benešov a Zábřeh s cílem překročit řeku Opavu a postupovat dále na Ostravu. Dosáhnout vodního toku se podařilo již po třech dnech urputných bojů v prostoru Kravař. Zatímco se tedy ve střední části Hlučínska fronta prohnala se značnou intenzitou mezi 15. a 17. dubnem (o vesnice se zde zpravidla bojovalo jeden den), tak na východě, kudy postupovala 1. gardová trvaly boje podstatně díle. Například o Darkovice se bojovalo celých 6 dnů, než se podařilo poustoupit na Hlučín. Tvrdé boje pokračovaly i za řekou o vesnice Štítina a Háj. Zde se již sovětští vojáci museli potýkat s objekty předválečného opevnění lehkého typu, které po dobytí preventivně vyhazovali do povětří, aby na ně nemuseli 2
znovu útočit v případě,že by je německé síly znovu získaly zpět. Ve stejnou dobu probíhaly tvrdé boje o Opavu, která se tehdy již tři týdny nacházela pod silnou dělostřeleckou palbou. Německé velení prohlásilo Opavu za pevnost, což znamenalo, že obránci zde měli bojovat až do posledního dechu. Ve městě se kromě pravidelné armády nacházely zejména jednotky domobrany, SS a maďarského dělostřelectva. Dobývání Opavy bylo skutečně velmi náročné a město padlo teprve 22. dubna. Jedno z nejkrásnějších měst českých zemí se tak během několika dnů proměnilo v trosky. Plameny pohltily téměř všechny budovy historického jádra a bombardování vykonalo také svůj díl zkázy. Zatímco 20. dubna slavil Adolf Hitler ve svém berlínském bunkru své poslední narozeniny, ovládaly sovětské jednotky již všechny důležité přístupy k Ostravě. Po krátkém odpočinku byl 26. dubna zahájen poslední útok na ocelářskou metropoli. Během tří dnů postoupili rudoarmějci podporování československými tankisty přes Velkou Polom, Čavisov, Dolní Lhotu a Vřesinu až do Svinova. Ještě 29. se Rudé armádě podařilo v Zábřehu překročit Odru a 30. dubna se již střílelo v centru města. Ve stejných okamžicích, kdy v Berlíně zavlál rudý prapor nad budovou říšského sněmu, byla po šesti letech okupace osvobozena Ostrava. Ostravská operace byla oficiálně ukončena 5. května 1945, kdy jednotky dosáhly čáry Šternberk, Fulnek, Příbor, Rožnov, Vsetín. Československá účast v Ostravské operaci Za účelem vedení rychlého obrněného úderu do českého vnitrozemí vyčlenil československý armádní sbor operující od podzimu 1944 na Slovensku svou tankovou brigádu, aby se účastnila plánované Ostravské operace. Brigáda byla v únoru 1945 doplněna na plné stavy, takže její bojová část čítala tři tankové prapory o 65 tancích a motorizovaný prapor samopalníků. Personální naplnění čítalo celkově 1528 osob, z toho na bojovou část připadalo 925 vojáků.velmi pozoruhodné bylo složení příslušníků brigády z hlediska jejich původu. Podstatnou část mužstva totiž tvořili Rusíni a Ukrajinci z Podkarpatské Rusi, kteří, aby se vyhnuli službě v maďarské armádě, překročili hranice SSSR a na následujících několik let byli uvězněni v systému GULAG. Nezanedbatelnou složku tvořili také čeští obyvatelé ukrajinské Volyně a bývalí vojáci armády Slovenského štátu, jež padli do zajetí, nebo dobrovolně přešli k Rudé armádě. V jednotce bychom našli i několik předválečných vojáků, kteří odešli za hranice, aby bojovali proti nacismu, a do SSSR se dostali buď po pádu Polska, nebo lodními transporty z Velké Británie. A konečně nesmíme zapomenout ani na bývalé vojáky maďarské a německé armády, předválečné československé občany, kteří se v zajetí přihlásili do československé armády. Jeden z nich, absolvent hlučínského gymnázia, padl v závěru bojů pouhých 20 km od své rodné vesnice. Vzhledem k tomu, že brigáda nastupovala do operace doplněná, zatímco sovětské jednotky se po předchozích bojích potýkaly s prořídlými stavy, představovala nejsilnější obrněný svazek v rámci celého 4. UF. První fáze Ostravské operace se brigáda neúčastnila, poněvadž byla součástí rychlé skupina a do útoku měla být nasazena, až po prolomení obranných linií. Bojový křest ji potkal s počátkem druhé fáze 24. března. Tehdy brigáda pomohla dobýt města Żory a Wodzisław. Po překročení Odry u Tworkówa se pokoušely československé tanky vytvořit předmostí, odkud by bylo možno zahájit závěrečný útok. Protože německá obrana byla v této oblas- 3
ti nebývale urputná, přesunuli se tankisté k Sudicím, odkud postupovali na čele útoku třetí fáze operace až k řece Opavě. Během druhé fáze operace přišla brigáda téměř o polovinu svých tanků, přičemž v závěrečné třetí fázi dosahovala také značných ztrát. Jedině díky nebývalému nasazení mechaniků se dařilo poškozené tanky opravovat a vracet zpátky do boje. O intenzitě bojů nicméně svědčí, že když tankisté 30. dubna konečně dosáhli Ostravy, měli k dispozici pouhých 7 tanků. Kromě tankové brigády se operace zúčastnili také českoslovenští letci. Sovětské jednotky účinně podporovala 1. čs. smíšená letecká divize o dvou stíhacích a jednom bitevním pluku. Velitelem 1. stíhacího pluku byl major František Fajtl (1912 2006), legendární pilot britské RAF. Úspěchy letecké divize spočívají především v ničení pozemních cílů protivníka. V leteckých soubojích dosáhli Čechoslováci pouze jediného sestřelu, a to, když zadní střelec poškozeného Šturmoviku Richard Husmann (1922 1987) zapálil svou palbou nepřátelský Focke Wulf. Husmann se později proslavil pod pseudonymem Filip Jánský jako autor románu Nebeští jezdci. Dopady bojů na Hlučínsku Hlučínsko vyšlo z války jako několikanásobně postižený region, poněvadž se jej dotkly nejen ztráty na životech místních mužů sloužících u německé branné moci, ale také rozsáhlá úmrtí civilistů a devastace území v důsledku toho, že přes region vedl hlavní směr sovětského postupu. Boje zde celkově vzato probíhaly již od doby, kdy Rudá armáda na několika místech překročila československou hranici, tedy od 28. března do 1. května. Všechny lokality však nebyly postiženy stejně, zatímco v některých vesnicích stála fronta i více jak 14 dnů, na hlavním směru se boje přehnaly někdy i během několika hodin. Válečné běsnění na každý pád nepřežilo zhruba 550 civilistů. Více jak polovina všech stavení byla v důsledku bojů poškozena. Některé obce byly poškozeny z 90% (např. Sudice, Rohov, Strahovice, Zábřeh, Darkovice), jiných se válečné běsnění dotklo jen okrajově (např. Hlučín, Bobrovníky, Darkovičky, Hošťálkovice). Zkáza postihla zejména objekty sloužící vojenským účelům zejména jako lazarety a velitelství. Poškození tak neuniklo jen málo škol, zámků a kostelů. Fatální pohroma postihla zemědělský sektor, a to na několika úrovních. Nejenže vyhořela řada stodol i s uskladněným osivem, ale zemědělci přišli o značnou část náčiní a téměř všechen dobytek. Skot, který válku přežil, byl bezprostředně po ní konfiskován Rudou armádou a hnán na východ. Pole byla rozryta krátery, rozježděná vojenskou technikoua plná nevybuchlo munice. Ačkoliv bylo nutno započít s opravami, nedostávalo se jakéhokoliv stavebního materiálu. Válka zde skončila, avšak mír měl být krutý. Mýty V období komunistického režimu opředli někteří historici či autoři memoárů ostravskou operaci několika mýty. Ten nejrozšířenější je bohužel ještě dnes prezentován např. na české wikipedii. Jedná se o tvrzení, že při plánování operace byl brán zřetel, aby nedošlo k poškození ostravské průmyslové oblasti, jejíž výrobní kapacita byla nezbytná pro poválečnou ekonomickou obnovu Československa. Není třeba vyvinout mnoho námahy, abychom došli k poznání, že takové tvrzení nemá absolutně žádnou podporu v reálných faktech. Dokonce ani hlubší studi- 4
um dobových pramenů nepotvrdilo, že by sovětské velení plánovalo osvobozovat Ostravu v rukavičkách. Nesmyslnost celého mýtu dokládají nejen dopady bojové činnosti na město Opavu a hlučínský region, ale zejména průběh prvních fází operace (které kdyby dopadly dle očekávání, by znamenaly náročné boje právě v lokalitách s vyšší koncentrací průmyslu, zejména v karvinské důlní oblasti). Mýtus o šetrném osvobození Ostravska v současné době rozhodně nemůže obstát. Druhým poměrně rozšířeným mýtem je tvrzení, že opevnění, které bylo před válkou budováno na obranu proti německé agresi, představovalo důležitý a prakticky nedobytný pilíř německé obrany a že vojáci, kteří jej původně měli bránit, nyní museli své ztracené pevnosti dobývat. Je pravdou, že se německá branná moc pokusila československé opevnění aktivovat, nicméně jeho bojová hodnota byla v roce 1945 více než sporná. Pevnosti sice byly improvizovaně osazeny betonovými střílnami a zbraněmi, přičemž v některých lokalitách dokázaly v kombinaci s efektivním zapojením bojové techniky klást tuhý odpor, avšak na hlavním směru postupu mezi Kravařemi a Dolním Benešovem v nivě řeky Opavy se nacházela mezera, kterou pokrývaly pouze objekty lehkého opevnění. Z těžkého opevnění zde byl vybudován pouze jeden srub u Štítiny. Dělostřelecká tvrz Smolkov, o jejíž hrozivosti a nebezpečnosti dodnes koluje řada mýtů, prakticky ani nemohla zasáhnout do bojů, poněvadž její aktivace zkrátka nebyla možná. Podle některých zpráv měli mít Němci v útrobách tvrze sklad vojenského a zdravotnického materiálu. Hlavní útok tedy byl veden směrem, kde se nacházely pevnosti lehčího kalibru a kde těžké opevnění prakticky absentovalo. Z vojáků, kteří měli tyto pevnosti původně bránit, se prokazatelně zúčastnil útoku pouze velitel 3. tankového praporu štábní kapitán Emanuel Šrámek (1910 1992), který v letech 1936 1938 sloužil na Hlučínsku, naposledy jako velitel jednoho z těžkých objektů v Černém lese u Šilheřovic. Místo jeho předválečného působení od místa, kde se zapojil do bojů, tedy bylo vzdáleno více než 20 km. 5