Kvasnice číslo 12, ročník 2007

12 2007

Ze školních lavic Na začátku září se konečně dočkali všichni, kteří se nemohli dočkat, až se otevřou dveře naší školy. Zvláště někteří prvňáčci chodili na konci prázdnin okukovat, jestli je naše škola připravená. 3. září jsme se sešli ve třetí třídě se všemi 51 žáky, abychom slavnostně zahájili nový školní rok. Děti i dospělé přivítala paní ředitelka, milá slova jsme vyslechli z úst starosty obce, pana Josefa Doležala. Hlavně prvňáčky přišly do školy uvítat členky SPOZ, paní Halámková, Makešová a Pytlíková a s nimi zástupkyně Sdružení občanů Výsonína, paní Víšková. Po celý den zůstala škola otevřená všem zájemcům, aby si mohli prohlédnout všechny prostory, kde se děti společně setkávají. Po prázdninách bylo nutné zopakovat si se všemi dětmi pravidla, kterými se musíme řídit jako chodci a cyklisté. Proto jsme se postupně po jednotlivých třídách vydali na dopravní hřiště v Chrudimi. Zde jsme si povídali o tom, co nám říkají dopravní značky a jak se zachovat na kole, abychom nepřišli k úrazu. Vše jsme si pochopitelně vyzkoušeli jako chodci i cyklisté. A jen doufáme, že se budeme dopravními předpisy řídit i v běžném provozu. V polovině září se žáci prvního, třetího a pátého ročníku postupně zúčastnili výukového programu, který pro nás připravilo Ekocentrum Paleta Pardubice. Jednalo se o jednoduché i náročnější hry zaměřené na spolupráci ve třídě, na pomáhání slabším a potlačení sobeckosti. Šlo o hry založené na kooperaci a dobrovolnosti, u všech her jsme si vysvětlili jejich podstatu a souvislosti se skutečným životem. Program byl tedy zaměřen na vytváření třídního týmu a spolupráci mezi žáky. Environmentální výchovu jsme propojili 19. září s historickým učivem při exkurzi ve středověkém městě v Ostré u Lysé nad Labem. Vyzkoušeli jsme si, jak se žilo našim předkům před několika staletími, seznámili jsme se s dávnými řemesly, poznávali jsme bylinky, které pěstovaly a využívaly naše prababičky. Měli jsme možnost vyzkoušet si některá řemesla vlastníma rukama.

Prvňáčkové se sešli se svými bývalými kamarády z mateřské školy při projektu, ve kterém se seznamovali s našimi nejstaršími dějinami a způsobem života v bájných dobách. Setkali se s praotcem Čechem, jeho ženou a bratrem Lechem. Z výše hory Říp jsme shlédli dolů, zda také vidíme zemi mlékem a strdím oplývající. Horu Říp jsme vytvořili na pískovišti, společně jsme podle dávného receptu připravili těsto na chlebové placky. Ty jsme na ohništi upekli a ochutnávali je spolu s medem. Moc nám chutnaly. Na konci září nás čekalo zkoumání v blízkém okolí lukavického rybníka. Na podzimní výpravě jsme se zaměřili na známé i méně známé rostliny a živočichy a průzkum jejich biotopu. Zbyl čas i na drobné hry a činnosti. Připravené úkoly řešily žákovské čtyřčlenné týmy. Po návratu do školy jsme získané informace zpracovávali. A prozradíme vám, že jsme také vypátrali a navštívili některá lukavická strašidla. V prvním říjnovém týdnu se prvňáčkové a několik členů školního ekotýmu zúčastnili zážitkového kurzu na středověkém hradu Svojanov. Kurz nesl název Tajemný hrad Svojanov aneb hrad plný strašidel. Zabývali jsme se životním prostředím v historických souvislostech zemí Koruny české, obdivovali jsme a prožívali krásu podzimní přírody. Naše fotbalové družstvo ve složení Marek Suda, Jan Horský, Janek Špás, Lukáš Bouška, Jan Bakeš, Gábin Nekut a Dominik Fuxa se zúčastnilo turnaje malotřídních škol v kopané, který se konal ve Stolanech. Každý zápas se hrál dvakrát sedm minut a družstva hrála každý s každým. První zápas se našemu družstvu povedl, porazili jsme Orel 3 : 0, v druhém jsme remizovali se Stolany 1 : 1. K postupu do finále jsme potřebovali výhru nebo alespoň remizu s Rabštejnskou Lhotou. Bohužel prohra 0 : 1 nám vzala naději. Hráli jsme tedy semifinále, kde jsme porazili Orel vysoko 4 : 0 a obsadili jsme celkově třetí místo. Ve finále se utkaly Stolany a Rabštejnská Lhota. Naše družstvo hrálo velmi dobře, dali jsme nejvíce branek ze všech účastníků a naši hráči byli pochváleni za technickou hru. Chybělo nám ovšem více štěstí.

V chrudimském divadle Karla Pippicha jsme zhlédli ve středu 10. října divadelní představení s názvem Zázračný pramínek v podání herců Z. Dolanského, J. Zapletala, M. Bohadla, M. Dusbaby, D. Landsmannové a M. Peňázové. Divadelního představení se všem žákům líbilo. Odpady kolem nás, obaly, separace a recyklace. Pojmy, se kterými se běžně kolem sebe setkáváme, jsme se pokusili uchopit v projektu pro všechny žáky napříč školou. V pětičlenných týmech jsme pracovali celé dopoledne, plnili jsme úkoly na třech stanovištích, v závěru projektového dne jsme svou práci sami hodnotili. Kde jsme byli o prázdninách Michal byl týden na Šumavě. Byl ubytován v penzionu. Měli tam hezké počasí. Nejlepší oběd byly karbanátky. Většinu času strávili na horách. Sára o prázdninách jezdila na výlety. Nejvíc se jí líbilo dolovat kameny a sedět v autě. Neví, jak dlouho byli pryč z domova. K jídlu měli většinou hranolky. Tereza byla deset dní v Chorvatsku. Plula na lodi po moři. Byla ubytovaná v Ohřebiči a na Korčule. Viděla mořské ryby a jednu rybu dokonce chytila. Nikola se byla podívat na koncert Kabátů v Šiklově Mlýně. Vystupovaly tam i jiné kapely. Také tam bylo hodně lidí. Koncert se jí moc líbil, protože se konal přes noc. Nejvíc se ji líbila písnička Bára od Kabátů a nejdelší byla Korda. Byli tu s mamkou až do noci. Iveta byla se svou rodinou v Hrubé Skále. Jeli tam na začátku prázdnin

a byli tu jeden den. Jeli celá rodina kromě táty. Výhoda byla, že jeli vlakem. Zuzka byla v zoo. Navštívila vodní svět a viděla tygra. Z žádného zvířete strach neměla. Nejvíce se jí líbila žirafa. Při jejich návštěvě v zoo moc lidí nebylo. David jel autem do Vysokých Tater. Byl tam s rodiči a lezl po skalách. Potom jel k moři a v něm se koupal. Prý ho bavilo všechno. Zjišťovali Stanislav Zach, Iveta Mrowietzová, David Remeš a Janek Špás. Výlet do Ostré Ve středověkém městě jsme viděli, jak se dřív vyrábělo mýdlo. A představte si, že se vyrábělo v lékárně. Navštívili jsme hrnčíře, dráteníka, rýžoviště zlata, chov ovcí a ruční výrobu papíru. Odebrali jsme se do obrovské hodovny. Tady jsme se najedli, někteří si zde koupili keltskou palačinku z pohankové mouky a poté jsme si šli vyměnit peníze za groše, kterými se v celém areále platilo. Každý se odebral dělat ve středověkém městě něco jiného. My s klukama jsme šli rýžovat zlato. Pak jsme si koupili nějakou drobnost a já jsem se šel podívat po městě. Dál jsme se přesunuli do zahrad, kde jsme plnili úkoly a navštívili bludiště. Já jsem si koupila jednu dobrou keltskou palačinku s pitím a mamce jsem vyrobila svíčku a mýdlo. V Ostré jsme vyráběli provazy a kupovali nebo vyráběli jsme svíčky nebo mýdlo. Byla tam hodovna a paní v jednom krámku šila nebo prodávala bavlněné náramky a taky tam byl dráteník, který vyráběl drátěné prstýnky. Zaujalo mě rýžoviště a zahrady v těch byla zvířata kozy, ovce, králíci a slepice. Také se mi líbilo, jak jsem si peníze vyměnila za groše. Já jsem měla sto dvacet peněz, takže jsem za ně dostala dvanáct grošů. Uvnitř vesnici mě upoutalo velké zahradní bludiště, kterým jsme s kamarády procházeli. Přitom jsme se pobavili, a proto se mě to líbilo

ze všeho nejvíc. Také jsme si mohli vyzkoušet vyrobit svíčku, odrátovat kamínky, vyrobit mýdlo, umotat provaz či rýžovat zlato. Já osobně jsem si vyzkoušel rýžovat zlato, umotat provaz a koupil jsem si svíčku. Na památku jsem si ponechal dva groše, které jsem doma dal mamce a taťkovi. Cestou zpět jsem si prohlížel, co jsem vytvořil. Doma jsem všechno vyprávěl rodičům i sestře. Rozhodli jsme se, že se tam někdy vypravíme společně. Janek Špás, Zuzana Součková, Tereza Holečková a Lukáš Bouška Co jsme zjistili o řemeslnících Kameník tvořil různé sochy a hradby. Hrnčíř vyráběl džbánky, hrnky a různé výrobky z keramiky. Svíčkář vyráběl a prodával svíčky, protože byla potřeba něčím svítit a elektřina ještě nebyla. Papírník vyráběl papír, aby se mohly psát třeba různé zprávy. Košíkář pletl košíky a koše, třeba na přenášení věcí nebo nějakého jídla. Některých prvňáčků jsme po výletě se zeptali: Líbilo se vám na výletě? Martinka, Pavlínka i Patrik: Ano. Kdo bydlel ve středověkých domech? Alenka: Číňani, Míša: Indiáni, Martinka: Lidi, Pavlínka: Princezny. Co se vám líbilo na výletě? Alenka: Hodovna, Míša: Zvířata, Patrik: Jak jsme si hráli. Jaká jste viděli řemesla? Zuzanka: Rýžování zlata, Pavlínka a Míša: Svíčkář. Přes jaká města jsme jeli? Míša a Martinka si všimly Poděbrad, Patrik Chrudimě. Pavlína Drápalíková

Tajemný hrad Svojanov Tajemný hrad Svojanov se hemží strašidly, která jsou opravdu hodně strašidelná. Bílá paní bydlí své komnatě. Teď právě spí, ale brzy bude pozorovat děti, vařit kouzelné lektvary a dělat kouzla. Jaká to budou asi kouzla? Umí způsobit, aby děti měly samé jedničky a aby byly hodné. Ve dne je v hradu klid, ale zato o půlnoci, v hodině duchů, to teprve začne. Začnou se dít strašidelné věci. Když je venku úplná tma, létají mezi hradbami hradní strašidla a bílá paní o půlnoci čaruje. Netopýři se probouzejí a vylétají z věže. A v noci létají a zlým lidem se vplétají do vlasů. Strašidel se bojí dospělí lidé, jakpak by se jich nebály děti? Strašidla se rozdělují na hlavní a vedlejší. Nejhlavnější je Bílá paní. Hlavní strašidlo je také Pipiši, který nás vylekal na hradním nádvoří. Strašidla vedlejší jsou čerti, mezulíni, Jezinky, bludičky a duchové z hladomorny. Důležitá je i Ohnivá svině, která jezdí o každé půlnoci kolem hradeb. Když jsme se vydali na půlnoční stezku odvahy, o všech strašidlech jsme věděli. Věděli jsme, že nebezpečí hrozí, ale nevíme, odkud se zjeví. Na hradním nádvoří byla černočerná tma. Byla osvětlena jen některá místa strašidelnými dýňáky, loučemi a starobylou lampou. Tato místa byla zvlášť nebezpečná. Jednotlivě jsme se vydávali na stezku. Trochu jsme se báli. David si málem cvrknul do kalhot, když se před ním zjevil Pipiši. Zuzka na tom byla podobně, lekla se tak, až z toho upadla. Bílá paní byla osvětlená až úplně nahoře, ale vedla k ní cesta plná nástrah. Nakonec jsme tam přeci všichni ve zdraví došli. I když Pavlínka se vrátila a šla raději s Vendulkou. Strašidla se na ni sápala ze všech stran. Michalka se také vrátila pro pomoc kamarádky. Jelikož jsme byli hodní, dostali jsme malý dárek na památku a splnilo se nám tajné přání. Každý večer se nám usínalo dobře, v posteli jsme žádná strašidla neměli, pouze každé ráno jsme objevili pod polštářem zlaté dukáty. Zapsali naši prvňáčci: David Hájek a ostatní svojanovské příšerky, s.r.o. spolu s Bílou paní

O hradu Svojanov Kdysi dávno, když bylo ještě hodně strašidel, děly se na hradě divné věci. V chalupě před hradem žil lesník se synem Josefem a dcerou Marií. Josef byl zlobivý, zato Maruška hodná. Tatínek už byl starý, maminka jim umřela. Josef pořád svou sestru zlobil. Tahal ji za vlasy, rozhazoval její věci, prostě chvíli jí nedal pokoj. Tatínek už neměl sílu, aby děti vychovával. Když už Josef a Marie byli velcí, Maruška tátovi vařila, ale Josef se vůbec nezměnil. Chodil hrát karty o peníze a přitom hodně pil a kouřil. To se ví, peníze se mu vždy rozkutálely. Ani ne za tři roky tatínek zemřel. Maruška ho oplakala, ale Josef jenom mávl rukou. Bílá paní ze svojanovského hradu viděla, jak je Josef zlý a hlavně jí bylo líto Marušky. Svolala tedy strašidelnou radu. Ta rozhodla, že Josefa společně potrestají. Za trest na něj uvrhli celý rok jen a jen samou smůlu. A to se teprve Josefovi nedařilo. Přišel o práci, propil všechny zbylé peníze a na kartách se zadlužil tak, že to ani nemohl splácet. Po roce se Josef začal chovat ke všem lidem i k Marii úplně jinak. Uvědomil si totiž, že další smolný rok může nastat kdykoliv znovu. A to je i poučení pro nás všechny. A kdo mému vyprávění nevěří, ať jde spát aspoň na jednu noc do hradu. Přesvědčí se sám. A na Josefa s Marií se dozvoníte v malém domku v podhradí. Pavlína Drápalíková Před dávnými a dávnými časy žila na hradě Svojanově strašidla. Byla velmi strašidelná a hrozivá. Strašidla se jmenovala Bžagusta, Pranclík, Funík, Smrdík a Malina, na hradě jich však bylo ještě mnohem víc, než jsem napsala. Nejhodnějším strašidlem byla Malina, protože obvykle každý rok, když rostly maliny, nechodila děti strašit, ale rozdávala jim sladké plody. Strašidla měla na hradě svou ředitelnu, ve které bydlela jejich ředitelka, která se jmenovala Bílá paní. Ona pečlivě sledovala, jestli děti, které na hradě pobývají, zlobí a pak jim buď rozdala dárečky, a nebo je postrašila. Byla velmi spravedlivá. Před hradem stála stará chalupa. Bydleli v ní maminka s tatínkem, kterým se po čase

narodilo děťátko, které dostalo jméno Irenka. Irenka však nerostla jako ostatní děti. Když jí byl jeden rok, byla ještě malé miminko, když jí byly dva roky, vypadala jako osmiletá holčička a když jí byly tři roky, byla dokonce tak velká jako studentka. Po dalším roce se mamince narodil chlapeček, dostal jméno Honzík. I ten rostl stejně rychle jako jeho sestřička Irenka. Maminka a tatínek však byli stále mladí a nedalo jim spát, proč jejich děti tak rychle rostou. Vydali se proto jednoho zimního večera přímo na hrad Svojanov, aby záhadu vyluštili. Potkali tam téměř všechna strašidla a ta je poslala do ředitelny za Bílou paní. Bílá paní jim jejich záhadu rozluštila: To máte tak, bydlíte hned před hradem, je tu kolem spousty strašidel a tak je i vaše chaloupka i vaše děti začarované. Takže pozor, pokud byste náhodou šli kolem hradu, nebo zde dokonce přespali. Může se stát, že náhle poporostete, neboť na hradě všechna strašidla straší dodnes. Vendulka Nekutová Třídění odpadu V říjnu jsme se dozvěděli, jak se mají správně třídit různé odpadky. Pavlíně ještě není moc jasná recyklace odpadů, ale jinak nám je jasné všechno. Dozvěděli jsme se, že hliník když ho zmáčknu, zůstane zmáčklý a plast se po zmáčknutí narovná. Vagón na hliník se nám hodně povedl. Dozvěděli jsme se s panem učitelem více o třídění odpadů a dělali jsme grafy podle toho, kolik odpadků jsme doma za jeden den vyhodili. Dozvěděli jsme se, že vyhazujeme hodně odpadů a je lepší je třídit. Ještě jsme se naučili něco o hliníku a o tom, jak správně třídit odpad. Všichni jsme spolupracovali a práce se nám docela povedla. Zjistili jsme, že za jeden den vyhodilo pět rodin zhruba 123 odpadků. Dozvěděli jsme se něco o zkratkách a značkách na výrobcích. Teď víme, jak správně třídit odpad. Dozvěděli jsme se, že na obalech jsou značky a ty říkají, jestli se to recykluje nebo ne a taky zkratky, kam se to třídí, jako například papír

má PAP. Dostali jsme pracovní listy a na ty plnili odpadky, které byly rozmístěné po třídě. Všichni pracovali na jedničku. Iveta, Standa, Daniela, Janek a Patrik Rozhovor s Marií Dubskou Od začátku září potkáváme v naší škole novou paní učitelku. Jmenuje se Marie Dubská a bydlí v Lukavici. Požádali jsme ji, aby nám zodpověděla několik otázek. Jak byste se vlastními slovy stručně představila? Jmenuji se Marie Dubská. Doma mi říkají Maruško. Bydlím v Lukavici. Mám ráda květiny, svou práci, všechna zvířata kromě koček, doma mám morče Bobinu. Ráda kreslím, maluji a dělám keramiku. Co nebo kdo Vám nejčastěji vykouzlí úsměv na tváři? Nejčastěji jsou to moji žáčci (zvlášť když opravuji jejich sešity) a také moje rodina. Protože ve škole a doma se nikdy nenudím. Řídíte se alespoň občas nějakým citátem či moudrou větou? Snažím se řídit heslem: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Ale takových věcí je mnoho a den má jen 24 hodin, takže vždy se najde něco, co musím odložit. Myslím si, že v životě platí: Když se chce, tak jde všechno. Co na ostatních kolem sebe obdivujete? Asi slušnost a ochotu pomoci druhému, aniž bych za to něco očekával. A také umět pochválit. Zdá se mi, že v dnešní době přestáváme chválit dobrou práci a děkovat za pomoc. Jací jsou Vaši oblíbení filmoví hrdinové?

V poslední době se mi líbila postava učitele Tkalouna (Ždímal) ve filmu Vratné lahve. Kdybychom mohli cestovat v čase, do jakého historického období byste se chtěla podívat a proč? Kdyby to šlo, začala bych v pravěku a nevynechala bych nic. V každé době je něco zajímavého. Asi nejdéle bych se zdržela v Čechách za doby Karla IV. Zajímalo by mě, jaký opravdu byl a jak tenkrát vypadal život v Praze. Co pro Vás znamená Vaše nynější třída? Třída je pro mě všechno. Tu svou zatím poznávám a každý den mě něčím překvapí. Postupně objevuji, co se v kom skrývá a jaký je. Ráda bych, aby naše třída byla jako velká rodina, kam se budeme těšit. Kde má každý své kamarády a kde mu pomohou a poradí. Jsou ve Vašem životě chvíle, kdy byste raději dělala jinou práci? Už jsem si to párkrát řekla (například dnes si to říkám u od rána). Ale věřím, že to potká každého, když se práce nedaří tak, jak by si představoval. Jsem odmalička bojovná povaha a tak to nevzdávám. Kdybyste se ráno probudila na Pražském hradě jako prezidentka České republiky, co byste udělala nejdříve? Nejdříve? Prohlédla bych si celý Hrad, abych tam nebloudila. A na závěr našeho rozhovoru prosím seřaďte následujících pět zvířat od nejoblíbenějšího: kráva, tygr, prase, ovce, kůň. Kůň, tygr, ovce, kráva, prase. (Vysvětlení: kráva = kariéra, tygr = hrdost, prase = peníze, ovce = láska, kůň = rodina.) Připravila Denisa Sedláková a Tereza Milčinská Strašidelný mlýn Ze školních sešitů Nedaleko jedné řeky byl opuštěný mlýn. Ten mlýn stál u lesa a v tom lese rostly samé syrovinky. Našli bychom zde pochopitelně také další

byliny. Ve mlýně ovšem strašilo, a proto sem nikdo nechodil. Bydlel tam čert, co pořád vyplazoval jazyk. V lese jsme už z dálky spatřili babyky a hned u mlýna pelyněk. Také tu bylo dost pýchavek a pochopitelně pýr. Stromy byly staré a lýko jim už téměř opadávalo. U lesa vždy při měsíci tancovaly víly. Ve mlýně běhaly hladové myšky. Když se smrákalo a nebe ztmavlo, začalo se blýskat. V lese žili výři a sýčkové. U mlýna stály opřeny o plot pytle s moukou. Lidé říkávají, že se vždy ve větrné noci ozývá z mlýnu vytí, kvílení a bouchání. Povídá se, že tam straší čerti, bludičky a jiná hrozivá stvoření. Jeden obyvatel z vesnice, která byla blízko, se odhodlal jít do mlýna a noc tam přespat, aby dokázal, že tam žádná strašidla nejsou. Po chvíli, co tam přišel a ulehl, začalo něco pištět. To bude nějaká myš, říkal si, ale za chvíli uslyšel skřípání, kvílení a za dveřmi se ozvaly kroky. Vyskočil z postele a upaloval zpět do vesnice, co mu nohy stačily. A hned druhý den začal tvrdit, že ve mlýně opravdu straší. Příběh štěněte Iveta Mrowietzová a Janek Špás Bylo jednou jedno štěně. Jmenovalo se Žeryk. Protože byl Žeryk malý, neměl ještě žádné vychování. Často utíkal ze dvorka na ulici. A to se mu nevyplatilo. Jednoho dne ho na kousek salámu přilákal zloděj psů. Sebral ho do pyle a odnesl pryč. Celá rodina ho šla hledat. První den ho nikde nenašli, druhý den taky nic, až třetí den uslyšeli na konci vesnice smutné bafání. Všichni se rozběhli k domku a celí šťastní si Žeryka odvedli domů. A na zloděje hned telefonem upozornili policii. Žeryk vrtěl radostně ocáskem a byl moc rád, že už je doma. Rozhodl se, že nikdy víc nebude utíkat a vždycky poslechne. Denisa Sedláková

Kristýna Na konci října se k nám do třídy přišla podívat Kristýna se svou maminkou. Přišli jsme se s ní přivítat. Od listopadu se s námi ve třetí třídě bude společně učit. Už teď se holky dohadují, kdo vedle ní bude sedět. Myslím, že to bude dobrá kamarádka. Sára Čtveráková Lukavická strašidla První pátrání po strašidlech v naší obci jsme provedli na podzim u rybníka. Výsledky bádání postupně zpracováváme a zveřejňujeme na internetu, na adrese http://strasidla.ic.cz. Zde se můžete seznámit se všemi místními strašidly, případně nám sem nějaké zapomenuté přidat. Handerk Navštívil jsem strašidlo, které se jmenuje Handerk. Vypadá strašidelně, ale duši má dobrou, protože se zastává malých vodních živočichů a hodných lidí, hlavně dětí. Jeho velké zuby naženou každému strach, pouze pan starosta se ho jen tak nelekne. Ten má totiž pro strach uděláno. Tenkrát, když se pan starosta oženil, našel si Handerk také svou nevěstu. Jmenovala se Rakrona. Měli s Handerkem dvě děti. Panu starostovi se mezitím narodil syn, který dostal jméno Karel. Hned odmala byl zlobivý a často házel odpadky do vody. Tak se stalo, že si obě Handerkovy děti roztrhly ploutvičku. Handerk na Karla každý den číhal v rákosí. Jednou se mu povedlo stáhnout Karla do vody a málem ho utopit. Naštěstí šli zrovna kolem

turisté, skočili pro Karla do vody a vytáhli ho. Když se to dozvěděl pan starosta, vyhnal Handerka pryč z jeho rybníka. Tvrdil totiž, že rybník patří obci a on jako starosta je za něj zodpovědný. Zůstat v rybníce mohly pouze jeho děti. Jednoho dne se starosta pyšně procházel po hrázi rybníka. Najednou se z vody vynořili mladí Handerkové, teď už hodně zdatní a silní. Milého starostu stáhli do vody a utopili ho. Lidé ho ani nepolitovali, mysleli si totiž, že si to zasloužil. Nový starosta povolil Handerkovi, aby se vrátil zpět do rybníka. A považte, on je tu dodnes. A nikdo už si netroufá házet do vody odpadky. To by ho Handerk hnal, že by mu za patami hořelo. Brekeke Pavel Šlitr V září u lukavického rybníka stále ještě trvají vlahé večery. A v jednom takovém večeru před pár lety sem přišly tancovat bludičky. A jak to tak bývá, ty bludičky byly kouzelné. Ovšem jedna z bludiček při tanečním reji omylem spadla do vody. Naštěstí právě v tu chvíli seděl mezi rákosím vodník Brekeke. On si sem totiž chodil sedat, protože se mu taneční rej velmi líbil. No líbily se mu hlavně bludičky. Měly na sobě průsvitné róby, takže z jejich tance šly vodníkovi oči kolem hlavy a zase zpátky. Tak ten vodník okamžitě, jak slyšel šplouchnutí vody, zareagoval a pro milou bludičku skočil do vody a vytáhl ji ven. Bludička mu poděkovala a zatancovala mu svůj nejlepší tanec. To víte, vodníkovi se to moc a moc líbilo, a proto si milou bludičku vzal za ženu. A žili spolu až do smrti, akorát že bludička musela žít na suchu a vodník ve vodě. A měli spolu malého vodníka a malou bludičku. A představte si, že od těch dob vždy při teplých zářiových večerech můžeme za rákosím zakopnout o zapomenutou stoličku. Takže kdo ví, jestli se tu bludičky neobjevují dodnes. Tereza Milčinská Rybička Vodní strašidýlko, s kterým jsem se skamarádila, se jmenuje Rybička. Žije v rybníku a vždy, když pluje kolem ní ryba, chytí ji za ocas a nechává se táhnout ve vodě. Tak je to líné strašidlo. Má zelené vlasy a i jinak je celé zelené. Nemůžeš si ho splést, poznáš ho podle velkých uší. Rybička je zvláštní tím, že kromě angličtiny ovládá jazyk ryb. V lukavickém rybníku bydlí u kaverny. Kamarádí se s rybami, ale s úhoři

Nadvodník a Podvodník Kvasnice číslo 12, ročník 2007 ne. Ti jsou totiž moc kluzcí. Je to takový malý lump, protože ne každá ryba je ráda, když musí Rybičku tahat po rybníku sem a tam. Jinak je Rybička šikovný a hodný. Pokud někdo do rybníka spadne, snaží se ho zachránit. Ale je také mazaný. Jestliže spadne do rybníka někdo zlobivý, Rybička ho sice zachrání, ale vždy mu dá navíc nějaký trest, aby si to pomatoval. Děti, které si chodí hrát na louku, hlídá, aby mu nepopadaly do vody. Minulý týden hodně nadával, protože mu nějací zlobilkové zaneřádili celou louku. Hasiči tu totiž pořádali přebory a to víte, pekly se přitom klobásy, dospělí pili pivo, děti zajídaly limonádu spoustou bonbónů. A to se vždycky najde někdo, kdo hodí papír či použitý tácek s hořčicí na zem. A co s tím nadělá malé strašidýlko? Nejhorší je, jestliže přijde vítr nebo prudký déšť. Kdo pak má žít v rybníku se spoustou odpadků? Iveta Mrowietzová Lukavický rybník proslavila dvě strašidla. Jedno žilo v boudě na nepřístupném břehu a druhé žilo pod vodou. Lidé, kteří je spatřili, tvrdili, že jsou hezká, obě pěkně ustrojená a dbají nejen na svou čistotu, ale také na čistotu místa, kde žijí. Nemylte se, v té době byla voda v lukavickém rybníce téměř křišťálová, bylo vidět na dno a poutník, který šel kolem, se vody z rybníka klidně mohl napít. Strašidla byla slušně vychovaná, každého vždy pozdravila a když jsi jim s něčím pomohl, vždy poděkovala. Asi se divíš, jak to lidé mohli vědět, když jedno ze strašidel bydlelo na odlehlém místě a druhé pod vodou. Tak jednak se první strašidlo vydávalo každou sobotu do obchodu nakoupit si potraviny, a s druhým strašidlem se vždy v sobotu večer potkaly dívky, které se do rybníka chodily koupat. Lidé si obě strašidla pojmenovali, prvního nazvali Nadvodníkem a druhého Podvodníkem. Pověst o nich se brzy rozkřikla a do Lukavice přijížděli lidé až z Chrudimě, aby oba brachy spatřili. Ale podařilo se to jen

málokomu. Jednou přišly prudké deště a s nimi potopa. Pršelo celý měsíc, tak si umíte představit, jak to v Lukavici vypadalo. Téměř celá vesnice byla jeden velký rybník. Ta potopa sebrala Nadvodníka a odnesla ho pryč. Když voda trochu opadla, hledal Podvodník svého kamaráda, ale nikde ho nemohl najít. Bylo mu smutno, tak ho chtěl za každou cenu najít. Proplaval do Chrudimky, ale trvalo mu celý týden, než ho našel na jejím břehu. Tam se oba zabydleli a žili tu šťastně až do smrti. Lidé na ně dodnes vzpomínají - oba byli totiž kamarádští, nikdy se spolu nehádali a i když prováděli lumpárny, každou škodu napravili. Rybáček Šeredný David Remeš Vždy, když jdou kolem lukavického rybníka zlobivé děti a házejí do něj odpadky, tak se to Rybáčkovi vůbec nelíbí. Rybáček je takový místní hlídač rybníku. Víme, že dříve v něm byla tak čistá voda, že se dala pít. Potom se její kvalita prudce zhoršila. A právě Rybáček se snaží, aby byla voda čím dál čistší. Že se mu to příliš nedaří, můžeme usoudit z jeho příjmení. Šeredný mu lidé říkají právem. Však toho harampádí kolem rybníka. Každý přidává, ale uklízet nechce nikdo. Rybáček si říkal, že už s tím musí něco udělat. A taky že jo. Poslal všechny ryby, aby hlídaly rybník, až k němu půjdou zase ty zlobivé děti. "Dejte mi rychle vědět a společně je vystrašíme, že na to do smrti nezapomenou!" Jak se domluvili, společně udělali. Ovšem uprostřed strašení zavolal strýček kapr, že prý našel poklad. A milé ryby za nim rychle plavaly. No, moc zvláštní poklad to nebyl. Jednalo se o starou botu, ve které byla zapadlá koruna. A ke všemu dávno neplatná. Celý Rybáčkův plán však starý kapr pokazil. Rybáček sám dělal co mohl, ale na děti nestačil. Volal o pomoc, až se nad ním slitoval starý sýček. Přiletěl a usadil se na rozlehlém dubu, takže nebyl ze země vidět. Ale jeho houkání se rozléhalo do daleka. Děti se tak lekly, že nejenže se rozprchly domů schovat se za máminu sukni. ale dokonce už k rybníku nikdy nevkročily. A Rybáček byl zase spokojený. Kdo ví, jestli tam nežije dodnes. Pavlína Drápalíková

Brkvoč Kvasnice číslo 12, ročník 2007 V lukavickém rybníce žije strašidlo, které se jmenuje Brkvoč. Živí se vodními řasami, občas si přilepší rybičkou a když má velký hlad, zhltne i kachnu. Vypadá, jako kdybychom vzali všechny sladkovodní ryby, dali je dohromady a k tomu přidali lidskou hlavu (asi se všichni navzájem poprali a vznikla z toho takováto příšera). Asi si dovedete představit, že se ho všichni bojí. Však běž večer kolem rybníka, určitě kráčíš zamyšleně, protože dumáš, jak vypočítáš zítra ve škole příklad při matematice. A najednou se před tebou vztyčí Brkvoč a dunivým hlasem se zeptá kolik je hodin, jestli už náhodou nemáš být doma v posteli. Určitě vyskočíš metr nad zem. Brkvoč je velmi háklivý na čistotu našeho rybníka. Když někdo vhodí do vody odpadky nebo nepořádek, dokáže ho tak vystrašit, že se měsíc bude třást strachy a nebude schopen tento třes nijak zastavit. Zvlášť povedeným kouskem našeho Brkvoče je to, že ti dokáže vyskočit na hlavu. Tak si představ slizké zvíře, které přistálo na tvé hlavě. Nemůžeš ho sundat a navíc ječí jako siréna, takže nejen nevidíš, ale kromě Brkvočova křiku ani nic neslyšíš. Zkrátka Brkvoč chce mít v rybníce klid, a tak straší lidi, aby se tam nemohli koupat. A kdyby tam nějaký pošetilec čirou náhodou vlezl, je domluven s velkou štikou, která dokáže své ostré zuby zatnout do provinilcova zadku. A je to. V rybníce je proto klid. K rybám je Brkvoč docela hodný, i když někdy nějakou sní. Když má chvíli, vyrábí vodním a podvodním zvířatům domečky. Má ale takovou moc, že může manipulovat s rybníkem jak chce. Myslím, že by ho dokázal klidně přestěhovat na jiné místo. Vodní tvory cvičí ve zpěvu. Klidně se ti tedy může stát, že k večeru uslyšíš lukavický rybník zpívat. Patrik Zástěra Co čteme Letopisy Narnie Plavba jitřního poutníka Tento příběh je o Edmundovi a Lucince, kteří jeli o prázdninách k bratránkovi Eustacovi, protože byli ještě moc malí na dovolenou v Americe s rodiči a staršími sourozenci Petrem a Zuzany, kteří už byli

dospělí. U Eustace v pokoji si Lucinka s Edmundem vyprávěli o starých časech Narnie a říkali si, že ten obraz na zdi s lodí, je jako obraz Narnie, a tak když se na něj i Eustacem zadívali, ocitli se uprostřed moře. Ale naštěstí tudy plula loď z obrazu, volali o pomoc, a tak je vzali na palubu. A na palubě viděli, že jsou to jejich přátelé z Narnie, král Kaspian a jeho posádka. Zdravím vás moji přátelé, vítejte na palubě jitřního poutníka, pronesl Kaspian a šel s Edmundem do kajuty, kde mu sdělil jeho poslání. Můj úkol je najít sedm lordů mých strýců, kteří před sedmi lety vyjeli na moře. Rádi se k vám přidáme, kývl Edmund a vypluli je hledat. Nervalo dlouho a v dáli viděli pevninu, na které přistáli. Eustace od nich odešel dolů do skal, kde něco uviděl, byl to mrtvý drak. Eustace si ho prohlížel, ale vtom začalo pršet, a tak se běžel schovat do dračí jeskyně. Spatřil tam nádherné zlaté věci, které drak nakradl. Jeden náramek si nasadil a usnul. Ráno se probral a zjistil, že se proměnil v draka. Rozbrečel se a utíkal k ostatním na pobřeží. Lekli se ho a chtěli proti němu bojovat, ale když si Kaspian všiml náramku, co měl drak, útok zastavil a řekl: To je náramek mého strýce lorda Oktesiána. A pak zjistili, že drak rozumí jejich slovům, a tak se ho začali vyptávat na hodně věcí. A protože drak neuměl mluvit, kýval hlavou ano nebo ne. S drakovými souhlasy a nesouhlasy Edmund dospěl k názoru: Nejsi ty náhodou Eustace? A drak divoce zakýval hlavou, že ano. Všichni si dělali starosti, až nakonec usnuli. Jen Eustace se šel projít. Vtom potkal lva Aslana, který ho proměnil zpátky v kluka. Ráno to všem s radostí pověděl a vypluli dál. Po týdnu plavby Eustace zpozoroval ostrov a přistáli na něm. Našli tam velké jezero a na dně jezera se něco třpytilo, byl to zlatý muž. Kaspian strčil do vody kopí, ale to se mu proměnilo ve zlato. Kaspian si všiml, že je na skále vytesáno: Ostrov Avra, sem kdysi jeli moji strýci. Pak zpozorovali brnění, na kterém bylo vytesáno Revilian, můj strýc zahynul tady. Toto místo pojmenovali mrtvé údolí a pluli dál.