Osobní údaje Barbora Soukupová, Fakulta umění a designu, katedra designu, 4. ročník Doba pobytu: červenec 2014 leden 2015 Universidade do Extremo Sul Catarinense Koordinátor v Brazílii: Alexandre Pinter Possamai, iro@unesc.net Koordinátor na UJEP: Lucie Velková Lucie.Velkova@ujep.cz Koordinátor na FUD: Jaroslav Polanecký - jpolaneck@post.cz Brazíli, Santa Catarina Criciúma Jmenuji se Barbora Soukupová, jsem studentkou Designu keramiky na FUD a ráda bych se s Vámi podělila o špetku mých zážitků a zkušeností ze studijní stáže v Brazílii. Minulý rok jsem dostala stipendium od MŠMT a to znamená, že máte na výběr ze zemí celého světa. Celý svět! Nejdříve jsem hledala místa, které mají něco společného s keramikou. Těch je ovšem na naší planetě spousty a to vůbec není snadné rozhodnutí. Já se nakonec rozhodla pro Brazílii. Bylo to proto, že jsem se chtěla naučit pořádně portugalsky, vyzkoušet si tamní způsob života a třeba přehodnotit ten svůj. Jižní stát Santa Catarina byl poměrně jasná volba, protože je nejbezpečnější v Brazílii a jelikož jsem jela sama, připadalo mi to jako dobrá nápad. Lidé na žijící na jihu jsou většinou z Itálie a z Německa, to znamená bývalí Evropané. Způsob života a prostředí je tam tedy trošku více podobné tomu našemu. A konečně město Criciúma jsem zvolila kvůli hojnosti porcelánek a keramického průmyslu v tomto regionu vůbec. A udělala jsem dobře... Do Criciúmy jsem přijela za tmy, jelikož autobus stál v zácpě na dálnici. Bylo to přesně to, co jsem nechtěla. Sama v nové zemi, novém městě, se všemi věcmi a bez jistoty střechy nad hlavou, protože na rezervaci hotelu mi nikdo neodpověděl. Vše ale dopadlo dobře a já strávila svou první noc v Criciúmě. Druhý den mě vyzvedl můj v té době budoucí spolužák, na kterého jsem dostala kontakt od slečny z Kolumbie, která na UNESC mé univerzitě - studuje a pomohla mi ještě před mým příjezdem. Mluví totiž anglicky, což není u Brazilců zrovna běžné. No a s tímto spolužákem jsem zůstala bydlet až do konce. Stal se z něj můj opravdový přítel, rádce a náhradní rodič. Kromě ukázky a vysvětlování všeho, mi několikrát denně volal, jestli jsem v pořádku, kdy přijdu domů a že mě vyzvedne - můj brazilský otec. Pak mi také vaři,l uklízel a učil se se mnou - má brazilská matka. Můj začátek na novém místě byl díky němu o moc snazší. Bydleli jsme ve dřevěno - zděnném domku s malou zahrádkou a party místností za domem a za samostatný pokojík jsem platila 380 realů měsíčně (i s poplatky), což je přibližně 3600Kč. Dřevěný domek se může zdát velice příjemnou záležitostí, jenže já přijela v červenci, a to je v Brazílii zima. Zima na jihu znamená teploty padající během noci až k nule. S průduchami pod oknem a jedním svetrem jsem si zažila krušné chvíle. Topení není nikde, ale za to čaj teče proudem. Bydleli jsme 5 minut pěšky od univerzity a bydlet co nejblíže univerzity je důležité hlavně pro slečny, které studují večer z důvodu bezpečnosti. Většinou se chodí ve skupinkách nebo spolužáci vlastnící auto rozvážejí ostatní studenty domů, je to tam běžné. Samotné slečny se tam po tmě prostě běžně nepohybují. Vlastně ani samy nepřespávají v domě, a když by taková situace měla nastat, jdou spát ke kamarádce. No, a když jsem narazila na ty spolužáky, co Vás rádi odvezou domů, řeknu Vám také pár slov o dopravě... Brazilci jezdí prostě šíleně. Jezdí rychle, semafory často nerespektují a řídí se pravidlem čára není zeď. A navíc často pijí. Na jejich obranu musím říci, že semafory nerespektují hlavně v noci a to kvůli bezpečnosti. Kdyby totiž zastavili, někdo je může okrást. Předjíždění na plné čáře si vysvětlit neumím, jediné na co se to eventuálně dá svézt je jednoduše horká krev. A to také vysvětluje kvantitu příčných prahů na silnicích, jejich číslo je neuvěřitelné. Odvažuji se říci, že ve městě je musíte zdolávat každých padesát metrů. Má to jistě svůj smysl, problém je ale v tom, že jsou často velmi vysoké, mají barvu silnice a značka upozorňující na jejich přítomnost mnohdy chybí. Skvělé pro majitele autoservisů a benzínových pump, zlé pro chudáka řidiče. No a konečně alkohol má své vysvětlení také. Pozdě večer autobusy prostě nejezdí, všechno je velmi daleko a noční procházka není nic romantického. V tomto směru mám velice vyhraněné názory a alkohol za volantem, asi jako každý byť jen trochu rozumný člověk netoleruji a odsuzuji. Když vám ale někdo v Brazílii nabídne odvoz, tak vy ho přijmete, a to i přesto, že měl předtím pár piv (pivo mimochodem chutná jak voda a chladí nebo spíše mrazí se na mínus čtyři stupně). Procento rizika přepadení je mnohem vyšší než to, že nedojedete domů v pořádku. Jo a pásy na zadních sedačkách nepoužíval nikdo, tedy kromě mě. Většina čtvrtí Criciúmy sama o sobě nebezpečná není, ale problém je v tom, že se nachází vedle čtvrtí, které nebezpečné jsou. Jsou to čtvrtě chudinské slumy, portugalsky favelas. Lidé z favelas vědí, že Vy máte víc peněz, že máte telefon a kreditní kartu a že v deset večer vám končí škola a půjdete domů. Neublíží vám, prostě vás jen okradou. Když už mluvím o favelách, řeknu Vám o nich víc a třeba vyvrátím mýty, které po Evropě kolují. Favely jsou chudinské čtvrti a jsou snad v každém brazilském městě. Někde tvoří i většinu města. Favely začaly vznikat po
zrušení otroctví, tedy někdy na konci 19. století. Lidé, kteří otročili na polích s cukrovou třtinou, kávou či rýží, byli najednou volní, ale kromě jedněch kalhot a trička neměli nic. Ale kam jít bez ničeho? Z vnitrozemí a statků se začali hromadně sestěhovávat k městům, za prací. Začali stavět prosté domky v okolí měst, jelikož tam půda neměla majitele. Tak to začalo, a do dnešního dne pokračuje... Mnoho lidí žijících ve favele pracuje, ale platy jsou tak nízké, že šance na lepší život je minimální a ani pro děti nejsou vyhlídky růžové. Školství je špatné, nevzdělanost veliká a konkurence obrovská. Nenapadá mě lepší přirovnání než to o začarovaném kruhu. Na druhou stranu tam lidé k sobě mají tak nějak blíž. Jeden pomáhá druhému a snaží si navzájem v této bezútěšné situaci vyjít vstříc. Když to tedy shrnu, favela by prostě byla jen chudou čtvrtí... Jenže to by nesměla existovat jedna věc drogy. Právě drogy a s nimi spojené zbraně, prostituce a celková kriminalita dělají z favel nebezpečné místo. A kde by bylo lepší místo pro prodej drog než v nepřehledné zalidněné favele a ve světě kde pravidla udává ten, kdo má nejvíc... Já ve favele byla, ve dvou jsem i párkrát pracovala v komunitním centru. Vzala mě tam má spolužačka, která dělala projekt v rámci univerzity a pracovala s místními dětmi i dospělými. Většinou se jedná o ruční řemeslné práce, my vyráběli květináče z pet lahví. Zážitek to byl opravdu silný, ze začátku jsem byla nervózní, ale přátelskost a vstřícnost místních lidí mě nervozity zbavily v prvních pár minutách. To byla příjemná zkušenost, ta horší na nás čekala venku. Místní policisté, vypadající spíše jako vojáci, honili a zatýkali skupinku asi pěti chlapců, bylo jim tak třináct let. Prý za drogy... Pro nás byla místní favela bezpečné místo, jelikož snad každý tam věděl, že jsme z univerzity a jsme tam proto, abychom pomohly. Jinak situace v některých favelách se dnes lepší, domy mají i čísla což je velice důležité, protože lidé v nich mají trvalou adresu a to znamená, že mohou mít i kreditní kartu. Kreditní karta znamená umožnění nákupu na splátky (což je tam běžná věc) a to přináší mnoho možností. Například koupi nové lednice. Má univerzita se tedy nacházela v jižním státě Santa Catarina, ve městě Criciúma, bývalém městě uhlí a horníků, asi 35 kilometrů od pobřeží. Criciúma není krásné město, ale okolí to vynahradí. Vodopády, moře a hory, zelené pole, čisté řeky a rudá hlína. Nejlepší je letět ze Sao Paula do Florianopolis (hlavní město Santa Catariny) nebo do Porto Alegre (hlavní město státu Rio Grange do Sul). Let přes Porto Alegre bývá levnější, Florianopolis je turistické místo. No a poté autobusem směr Criciúma. Autobus vychází na nějakých 55 reálů a cesta trvá okolo 3, 5 5 hodin a nutno říci, že autobusy v Brazílii jsou velice pohodlné. Velké, měkké a polohovatelné křeslo s podnožkou vám zajistí dostatek komfortu na dlouhé cesty. Záchod a pitná voda zdarma jsou samozřejmostí a časté jsou také zásuvky a wifi. Criciúma je zhruba uprostřed obou hlavních měst, ale záleží na dopravě. Jsou tam časté zácpy na dálnicích, hlavně přes víkendy. A co se města týče, autobus stojí 3, 50 reais jedna cesta MHD. Nic jako měsíční jízdenka tam není, i proto je tedy lepší bydlet blízko univerzity a chodit pěšky nebo si koupit kolo. Výuka mého kurzu (Artes visuais) probíhala večer, jelikož většina studentů přes den pracuje. Hodiny začínaly v 19hodin a končily ve 22hodin. Ve 20,30 je vždy půlhodinová přestávka do 21,00. Každý den je věnován jinému předmětu. Ostatní kurzy ale mohou mít výuku během rána, či odpoledne například architektura, která je od 14 17 hodin, ale většina kurzů je večer. Proč? Je to proto, že většina studentů přes den pracuje. Školu si totiž platí. UNECS je soukromá instituce a nestojí málo. Criciúma je malé město a platy nejsou tak vysoké, pro srovnání průměrný plat je 1000 1500 realů, minimální plat je okolo 750. UNESC stojí měsíčně okolo R$ 1 000, záleží na typu kurzu na na tom, kolik máte předmětů. Jak to tedy udělat? Bez pomoci rodičů těžko. Dalo by se namítnout, že mohou studovat školu veřejnou, jenže tady se to trochu komplikuje. Střední školy a vysoké školy v Brazílii jsou soukromé i veřejné, jenže.. Střední školy veřejné jsou strašné, úroveň výuky je velmi nízká. Střední škole soukromé jsou moc dobré, ale samozřejmě to zaplatíte nemalou částkou. To znamená děti bez movitých rodičů jdou z kola ven, nemají na výběr. A pak přichází ten největší paradox - u vysokých škol je to přesně naopak. Veřejné školy jsou dobré a ty soukromé špatné. Jenže na ty veřejné se z pravidla dostanou jen děti ze středních škol soukromých, protože jsou zkrátka mnohem lépe připravené. Ti chudší jdou na vysokou školu soukromou, na kterou nemají a musí k tomu pracovat. Neříkám, že dostat se na vejšku státní je pro ně nemožné, je to ale o dost náročnější. Představte si pracovat každý den od 8 do 18 hodin (mají hodinu a půl pauzu na oběd) a pak jít od 7 do 10 do školy, jet třeba ještě hodinu domů a pak dělat věci do školy. Volného času Vám nezbyde moc. Jo a mnozí pracují i v sobotu. Já si myslím, že my tady v ČR se máme prostě dobře. Studium na UNECS pro mě určitě bylo velikým přínosem a životní zkušeností. Jediné co pro mne bylo zklamáním byla vybavenost učeben, uměleckých dílen a kvalita studentů. Peníze se na univerzitě rozdělují záhadným způsobem, takže jedna katedra je vybavena více než dobře a druhá nemá téměř nic. Ostatně takto funguje celá Brazílie. Nemohu říci, že se to týká všech oborů, ale obor Artes Visuais rozhodně nedosahuje kvalit jako studium na FUD. Je to také dáno tím, že v Brazílii střední umělecké školy neexistují a studenti prvního ročníku bakalářského studia se s mnohými předměty teprve seznamují. Jsou tam tedy vidět velké rozdíly - někteří studenti již v oboru pracují a někteří jsou opravdu nováčky. Na druhou stranu škola i sami studující pořádají všelijaké přednášky, výstavy či výlety za kulturou a další mnohé společné aktivity. Studenti projdou kurzy jako kresba, malba, serigrafie, počítačová grafika, fotografie, ale i třeba tanec nebo pěvecký sbor (který není povinný). Součástí studia je také povinná stáž. Moji spolužáci plnili stáž například u místního sochaře, na základních školách, v grafických studiích či komunitních centrech. Součástí university je přírodovědecké muzeum, bazén, tělocvična a venkovní hřiště. Knihovna je samozřejmostí (mimo jiné nyní je ve výstavbě knihovna nová). V areálu najdete také banku a bankomaty.
Jinak každý student má také přístup na univerzitní wifi, což je dobré, ale to, jak funguje už tolik ne. Internet v Brazílii je celkově velmi pomalý. Kabelem si trošku pomůžete, ale i tak musíte mít hodně času. V jedné učebně jsou školní počítače přístupné volně během celého dne, chcete-li ovšem poslat email, nedělejte to a pošlete raději dopis. Jinak v místě bydliště záleží na tom, co si platíte. Nám internet fungoval víceméně dobře. Jinak na univerzitě je copy centrum, které funguje skvěle. Za pár korun Vám udělají vše co potřebujete. Škola má též své papírnictví. Pro mě, tři studenty ze Španělska a dva studenty z Konga byl dokonce první měsíc otevřen kurz portugalštiny zdarma. Na univerzitě a v Brazílii celkově jsou všichni velice vstřícní a přátelští a se vším Vám ochotně pomohou. Jak spolužáci, tak i profesoři. Rozhodně se tam nebudete cítit cizí a odstrčení. A nyní něco o brazilské kuchyni, která je neuvěřitelně chutná a pestrá. Ze začátku jsem byla překvapená kombinacemi a složením některých pokrmů. Běžně se vám na talíři objeví rýže vedle hranolek a těstovin, tři druhy masa a čtyři druhy zeleninové směsi. To vše doplněné výbornou omáčkou a kouskem žlutého melouna. A málem bych zapomněla na největší samozřejmost - černé fazole. Ty nechybějí téměř nikdy. Z černých fazolí je mimochodem připravována národní pochoutka feijoada. No a po jídle si můžete vybrat ze škály lahodných dezertů, většinou připravovaných z kondenzovaného mléka. Když v Brazílii narazíte na něco sladkého, máte 99,9% jistotu, že je to kondenzované mléko s něčím. Na vyzkoušení doporučuji brigadeiro, děsně sladké kuličky jak jinak než z kondenzovaného mléka, kakaa a másla. Je to rychlé, levné a výtečné, co víc si přát! Jinak cukr nechybí ani v kávě, většinou dostanete kávu již slazenou a ještě s cukrem extra. Dále stojí za zmínku, že snad na každém stole nechybí refrigerante, tedy limonády. Coca cola, sprite, fanta a podobně jedou ve velkém. Národní limonáda je guaraná, nápoj ze stejnojmenného ovoce. Já stravování řešila vařením se spolubydlícím nebo návštěvou Restaurante por quilo. Na talíř si nandáte co hrdlo ráčí a že je z čeho vybírat a platíte podle váhy. Můj talíř vycházel zhruba na 10 reálů, což je asi 95 Kč. Nejlevnější chleba tam stojí 6 reálů, takže nad talířem plným krásného jídla za přátelských 10 nemá smysl váhat. No a pak jsou po univerzitě i všude jinde různé stánečky, kantýnky a kantýny. Mají vše. Popcorn (i s čokoládou a chilli), palačinky, dorty, párky v rohlíku, tousty, ovocné saláty, ale hlavně Pastely. To jsou buď smažené nebo pečené těstové kapsičky, plněné kuřetem, sýrem, palmitem (nakládané kousky palmy, vážně) či čímkoliv jiným. Stojí okolo 3 reais. Jediné, na co tam nenarazíte je třeba zeleninový salát. Ten samotný moc nejedí, jen jako přílohu. Ve škole je tedy možno se najíst dobře, ale jsou to spíše takové svačinky mezi jídly. Jak jsem již zmínila, nejlepší je restaurace nebo vařečka v ruce. Národním alkoholickým nápojem jest Cachaça - tvrdý alkohol podobný rumu, vyráběný z cukrové třtiny, a z ní míchaná Caipirinha. Přidáte jen limetky, cukr a led. Co bych ještě ráda zmínila jsou pracovní pozice, se kterými se u nás nesetkáme. Například v obchodě je vždy někdo, kdo vám nandá nákup do tašek (kterými tedy rozhodně nešetří). V autobuse je řidič a navíc takzvaný výběrčí, přes kterého musíte projít a zaplatit jízdenku. Na benzínových stanicích máte pumpaře, kteří vám natankují, umyjí okno a případně zkontrolují a doplní olej a vodu - tuto službu jsem ocenila velmi. Také v křižovatkách stojí často kromě semaforů i bystří páni korigující dopravu. A samozřejmě nesmím opomenout zmínit pověstný brazilský charakter. Nemohu mluvit o všech, ale ti lidé, které jsem potkala byli prostě úžasní. Buď jsem měla vážně štěstí, anebo koncentrace ochotných a přátelských lidí je tam zkrátka větší. Kromě těch, co Vás chtějí okrást se Vám snaží všichni pomoci. Zařadí vás okamžitě do kolektivu a zajímají se o Vás, jsou děsně společenští. A nebyli takoví jen ke mně, ale i sami k sobě. No jinak se samozřejmě rádi baví. Každý umí tančit a téměř každý hraje na nějaký hudební nástroj, většinou je to kytara. Společné sešlosti tedy nejsou jen o alkoholu, což je moc příjemné. Dále tu mám pár rychlo poznámek, které by pro Vás mohly být ještě zajímavé... - V domech nejsou plynovody - vedle sporáku máte bombu. - Toaletní papír se nehází do mísy, ale do koše mají úzké trubky a následek porušení tohoto pravidla by mohl být velice nepříjemný. - Všude po městě jezdí auta se super hlasitou reklamou jezdí vám každý den okolo domu a nabízejí například slevy v místním supermarketu. Prvních pár dní to byl bezvadný budíček... - Silnice mají horší než my. - Do syrového párku by nekousli a pizzu bez kečupu, hořčice a majonézy nesnědli. Mimochodem okraje pizzy mají plněné sýrem a párek v rohlíku je o moc zábavnější než ten náš. Kromě párku a housky v něm najdete hrášek, kukuřici, sýr, rozinky a křepelčí vajíčka, rajčatovou omáčku a já nevím co ještě... A na vrchu, vždy batata palha - takové malé čipsíky ve tvaru hranolek. - Je zde mnoho pouličních psů, kteří vás za trošku jídla doprovodí domů a dělají vám ochranku. Já si půjčovala naše psy univerzitní. - A je zde mnoho lidí bez domova. Na překračování spících lidí na chodnících jsem si zvykala dlouho.
- Sociální rozdíly jsou enormní. Vedle favely se tyčí luxusní mnohopatrové budovy a to všude. - Kostely jsou na každém rohu a to doslova. Rozhodně ale ne v podobě, jak je známe my. Jen díky nápisu typu Deus e amor (bůh a láska) poznáte o co jde. Jsou to totiž normální domy, často vypadající jak showroom místní automobilky. - Billboardy mají dřevěnou konstrukci. - Každý má doma filtr snů a houpací síť. - Jih Brazílie je plný polí s rýží a tabákem, ve střední Brazílii se pěstuje cukrová třtina a pomeranče. Úplný sever nevím, tam jsem nebyla a na pole s kokou jsem naštěstí též nenarazila. - Všichni hrají a sledují fotbal. - U domů nejsou popelnice, ale jakési výklenky v plotě, do kterých se odpad vkládá. Vyvážejí každý den. - Lidé si stěžují, stejně jako Češi. Ale na druhou stranu se umí více bavit, užívat si každého dne a vážit si maličkostí a hlavně dobrého člověka. Váží si přírody a obdivují svou krajinu. Pojmy jako přátelství, láska, ochota, respekt a obdiv k přírodě tam pro mne nabraly úplně nový význam, a to bez přehnaného sentimentu či popříjezdového syndromu. Tak to byl tedy stručný výpis informací o mé zemi zemi zaslíbené, o zemi samby, fotbalu, radosti a bídy. Upřímně říkám, že to pro mne byl nádherný půlrok a Vám, třeba budoucím stážistům to mohu jen doporučit. Raději ale znovu připomínám, že úroveň kurzu tedy alespoň toho výtvarného, je nesrovnatelná s FUD. Pro toho, kdo by chtěl studovat v podobných podmínkách těm našim, je určitě lepší volbou třeba Skandinávie. Na druhou stranu, každá zkušenost Vám něco dá a záleží jen na Vás jestli svůj čas dokážete využít efektivně a brát si z věcí jen to nejlepší. Já myslím, že mě se to povedlo. Od výroby indiánských píšťalek, přes portugalskou keramikou až k prohlídce lomu s bílou keramickou hmotou a mnoho dalších činností, jsem si vyzkoušela dělat něco, s čím jsem se doposud nesetkala. A ostatně to bylo přesně to, za čím jsem tam přijela. Jestli Vás mé povídání navnadilo, anebo ve Vás jen vzbudilo zvědavost, klidně mi napište. Ráda předám mé zkušenosti dál a pěkně po brazilsku Vám ochotně pomůžu. A nezapomeňte na očkování, například proti žluté zimnici je povinné pro vstup do země i na univerzitu! Mě očkování vyšlo asi na 8 000Kč. Pokud totiž pojedete víc na sever Salvador, Belem, Manaus a podobně, doporučuji žloutenku a břišní tyfus. Obrigada!