SARAH MORGANOVÁ V BRAZILSKÉ DŽUNGLI PŘEKLAD HELENA ŠOLCOVÁ

SARAH MORGANOVÁ V BRAZILSKÉ DŽUNGLI PŘEKLAD HELENA ŠOLCOVÁ

Milá čtenářko, je to stará známá věc: bez stínů by nebylo světla. A všichni ti mí úžasní hrdinové a nádherné hrdinky by netušili, jak sladký život prožívají, kdyby nepoznali i tu jeho trpčí stránku! Přesto mě až překvapilo to množství temnějších tónů, které použily při popisování osudů svých hrdinů autorky příběhů, jež Vám v edici Sladký život a Sladký život Duo přináším tento měsíc. Všichni ti hrdinové mají společné to, že se museli bít s osudem, aby se jim podařilo dostat se na výsluní, aby se dokázali dostat z úplného dna, v němž vyrůstali, aby se uměli vypořádat se zradou, jíž se na nich dopustili rodiče či sourozenci. A je to určitě těmi temnějšími barvami, jež autorky použily, že se příběhy jeví jako mnohem plastičtější. Nemusíte se ale bát! Rozhodně neočekávejte, že těch šest příběhů, které Vám nabízím, bude nějakou depresivní četbou. To v žádném případě. Protože nehledě na to, jak byl hořký v minulosti, v současnosti musí být život mých hrdinů sladký. Jasný, slunečný a naplněný láskou. Stejně takový, doufám, je i ten Váš! S láskou Váš Harlequin

Sarah Morganová V BRAZILSKÉ DŽUNGLI HARLEQUIN Čas jen pro mě Amsterdam Atény Budapešť Hamburk Londýn Madrid Milán New York Paříž Stockholm Sydney Tokio Toronto Varšava

Název originálu: The Brazilian Boss s Innocent Mistress První vydání: Harlequin Books, 2007 Překlad: Helena Šolcová Odpovědný redaktor: Jiří Chodil 2007 by Sarah Morgan For the Czech Republic edition by Arlekin Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o. o., Warszawa 2009 Vydavatel: Arlekin Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o. o., Warszawa Tento titul vychází v edici Sladký život ISSN 1734-0217. Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises II B. V. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou. Cover: studio iks, Warszawa Sazba: Sdružení MAC s.r.o., Praha Tisk: LITOGRAFIA ROSÉS, S. A. Barcelona, Spain CENA: CZ: 73 Kč SK: 2,96 / 89 Sk ISBN 978-83-238-5753-2

PRVNÍ KAPITOLA Co ji to jenom napadlo? Helikoptéra se prudce snesla k vrcholkům stromů. Grace se sevřel žaludek. Pod sebou viděla nekonečné akry tropického deštného pralesa, jehož zelený strop chránil exotická tajemství pulzující životem. Za normálních okolností by byla okouzlená jeho divokou krásou, ale takhle byla příliš napjatá. Dokázala myslet jen na setkání, které ji čekalo. Co ji to jen napadlo navléct se do nesmyslně teplého, kousavého kostýmku a odletět do brazilské džungle, aby se tu mohla vydat na milost muži, který zjevně takové slovo vůbec neměl ve slovníku? Rafael Cordeiro. Brilantní, nebezpečný, tvrdý, podivín. Tolik příměrů se ve spojitosti s ním objevovalo. A ani jeden nebyl moc přívětivý. Měl obrovský majetek, větší moc než král či prezident a číslům rozuměl natolik dobře, že ho finanční tisk nazýval chodícím počítačem. Což nebylo dobré znamení, pomyslela si Grace pochmurně, protože ona techniku nesnášela. Stromy pod ní rozčísla řeka, která se hbitě plazila hlubokým údolím a přepadávala přes skály v explozích bílé pěny. Má přece nemovitosti po celém světě, obrátila se k pilotovi, tak proč se rozhodl žít v takové divočině? Protože svět ho nechce nechat na pokoji. A on má rád své soukromí. Což odpovídalo tomu, co o něm slyšela. Bezcitný, studený, nemilosrdný seznam nelichotivých přízvisek byl dlouhý. Na

to, že ten muž nikdy neposkytl rozhovor, se toho o něm vědělo dost. Je samotář? Rozhodně to není žádný mazlíček, jestli se mě ptáte na tohle. Ale ženám to zjevně nevadí. Vyloženě se na něj lepí. Moc a peníze cítí na sto kilometrů. Otočil se k ní. Vy ale nevypadáte jako jeho obvyklý typ. Obvyklý typ? Že si ji někdo dokázal splést s milenkou milionáře, ji opravdu pobavilo. Mám s panem Cordeirem obchodní schůzku. Jeho společnost investovala do mého byznysu. A ta investice jí změnila život. Je to úplný anděl spásy, ale to asi víte, když pro něj pracujete. Anděl spásy? Pilot se začal otřásat smíchy a helikoptéra se nebezpečně přiblížila ke korunám stromů. Rafael Cordeiro a anděl? Chci tím říct, že pomáhá v rozjezdu malým společnostem, které ho zajímají. A ta její ho zajímala. Až donedávna. Nepříjemný pocit v oblasti žaludku byl zpět. Přejela dlaní po kufříku, který měla na klíně, jako by tím gestem chtěla vyhladit svou popraskanou sebejistotu. Pilot se nepřestával smát. Anděl spásy. Já sice nevím, jak vydělává své miliony, ale jedno vím jistě, upřel oči k horizontu a zmáčkl několik knoflíků, anděl není ani náhodou. Grace se odmítala nechat vyděsit. Já nevěřím všemu, co se píše v novinách. To vidím, ošlehanou tváří se mihlo něco jako lítost. Jinak byste tu nebyla. Vypadáte jako odvážná dívka s vlastním názorem a to je dobře. To se vám bude v džungli hodit. Na obchodní schůzce není nic odvážného. To záleží na tom, s kým ji máte. Helikoptéra klesla do údolí. A kde. Ne každý má odvahu vlézt za vlkem do jeho doupě. Grace bezděčně vyschlo v ústech. Říkáte mu vlku? Já ne. Ale všichni ostatní ano. Já mu říkám prostě pane. Pohnul s nějakou páčkou a helikoptéra začala rychle ztrácet

výšku. Grace zavřela oči a zadoufala, že kromě nervů nepřijde i o nedávný oběd. Jsem si jistá, že pan Cordeiro je rozumný muž. Ano? Tak to je jasné, že jste se s ním nikdy nesetkala. Držte se. Padáme. Padáme? Grace na něj vyděšeně vytřeštila oči. Pilot neodpověděl a pokračoval v čilém mačkání knoflíků a hýbání páčkami. Chvíli to vypadalo, že opravdu skončí na stromě, ale v poslední vteřině se pod nimi objevila nesmyslně malá loučka, na které helikoptéra hladce přistála jako nějaký obří hmyz. Grace vydechla úlevou. Už jsem se bála. Jestli máte schůzku s Cordeirem, tak byste se bát měla. Pilot znovu zapnul motor. Viděl jsem plakat dospělé muže po pěti minutách s ním. Jestli vám můžu radit, bojujte. Kňučení úplně nesnáší. Vítejte v našem tropickém pralese, slečno Thackerová. Je to mimochodem jeden z nejohroženějších ekosystémů na naší planetě. Vy mě tu chcete nechat? Uprostřed ničeho? Grace se rozhlédla z okénka a teprve teď si všimla domu byl to jakýsi obrovský srub ze skla a dřeva a splýval s okolím tak nenápadně, že to vypadalo, jako kdyby mezi okolní vegetací vyrostl. Ach. Nad zemí visely v různých výškách závěsné mostky. Je to okouzlující. Úchvatné. Pilot se ušklíbl. Rafael Cordeiro a anděl. Otřel si rukou zpocené čelo. Tak už běžte. A hlavu dole, dokud nebudete z dosahu listů vrtule. Letím do Ria pro balík a pak musím do São Paula. Grace seděla jako přilepená. Vůbec se jí nechtělo opustit poslední pojítko s civilizací. Vy na mě nepočkáte? Řekl, že mi dá jen deset minut A samozřejmě byl úplný nesmysl letět takovou dálku kvůli deseti minutám, ale co mohla dělat jiného? Mohla buď tohle, anebo to mohla vzdát. A ona to vzdát nehodlala. Měla jedinou naději. Že ho přesvědčí, aby jí dal víc času, protože za deset minut se z té jámy, do které spadla, nevyhrabe ani omylem.

Jestli z vás něco zbude, až s vámi skončí, přijdu vás posbírat. Dejte se po tomhle mostku doleva a v žádném případě z něj neslézejte. Tohle je džungle, a ne zoologická. Buďte ve střehu. Ve střehu? Dělala si tolik starostí s nadcházející schůzkou, že si ani neuvědomovala, kde je. Zapátrala pohledem v husté vegetaci. Některé části pralesa se utápěly v neproniknutelné temnotě, zatímco jiné byly prosvícené paprsky slunce. Zdálo se jí to, nebo se v něm všechno hýbalo? Myslíte kvůli hmyzu? Znovu se ušklíbl. Žije ho tu přes dva tisíce různých druhů. A to jsou jen ty, o kterých víme. Grace si uhladila sukni a snažila se nemyslet na početné chlupaté nožičky. Zalitovala, že si neoblékla kalhoty. A co hadi? Hadi tu jsou samozřejmě taky, šklebil se dál a významně se zahleděl na její naprosto neadekvátní obutí. A obrovští pavouci a jaguáři a Dobře. To už stačí, zarazila ho mdle. Ještě chvíli a začne ho prosit, aby ji odvezl zpátky. Jsem si jistá, že pan Cordeiro by tu nežil, kdyby to bylo tak nebezpečné. Pilot se srdečně rozesmál. Vy o něm očividně nevíte vůbec nic, holčičko. On tu žije, protože je to tak nebezpečné. Nerad se nudí. Dává přednost životu na hraně. Holčičko? Grace to popudilo natolik, že úplně zapomněla být nervózní. Celý život ji někdo podceňoval. Celý život o ní lidé pochybovali a měli ji za hloupou. A ona jim vždy znovu dokázala, že se spletli. Bojovala a vyhrávala. Až doposud. Nyní hrozilo, že přijde o všechno. A to nemohla dopustit. Čeká ji nejdůležitější boj vůbec a ona ho vyhraje. Musí ho vyhrát. A aby ho vyhrála, musí zapomenout, že je nejspíš ta nejnevhodnější osoba na světě, která by měla diskutovat o číslech s brazilským milionářem, který má místo mozku počítač. Protože jestli prohraje, lidé, kteří jí důvěřují, přijdou o práci. Jestli bude Rafael Cordeiro trvat na okamžitém stáhnutí své investice, je po všem.

Vlhké dusné horko ji halilo jako tlustý kabát. Odhrnula z čela mokrý pramen vlasů a obdivně pozorovala mohutné kmeny stromů. Vypadalo to tu jako v nějakém vzdáleném exotickém ráji a bylo těžké mít na paměti, že vůbec existují taková města jako Londýn nebo Rio de Janeiro. Nebojí se tu žít? Cordeiro? Pilot si přehodil v puse žvýkačku. Ten se nebojí ničeho. Grace bylo jasné, že jestli o tom muži uslyší ještě jedno slovo, nebude mít odvahu se mu postavit tváří v tvář. Neochotně opustila bezpečí helikoptéry. Nebyla si úplně jistá, jestli má větší strach z džungle nebo z Rafaela Cordeira. Ve světě posedlém celebritami a image se štítil představy obojího a naprosto odmítal mluvit o sobě. A ani nemusel. Ostatní to s radostí dělali za něj. Noviny byly plné dlouhonohých krásek, které se za dostatečně nehoráznou sumu peněz uvolily říct všechno. Celý svět proto věděl o jeho vytrvalé honbě za miliony, že je skvělý milenec a že se odmítá oženit. Jednou to ovšem udělal. O útěku jeho okouzlující manželky po necelých třech měsících se potom psalo déle, než trval jejich vztah. Nedalo se s ním žít. Jejich vztah ukončil e-mailem. Zajímalo ho jenom vydělávání peněz. A dalších peněz. Spekulace nebraly konce, a jestli na nich bylo zrnko pravdy, potom Rafael Cordeiro nebyl víc než stroj. A ona prostě věděla, že bude přesně ten typ muže, na kterého udělá ten nejhorší dojem. Jednoduše se na něj vůbec nepodívá, rozhodla se. Když se na něj nebude dívat, nezačne koktat. Bude předstírat, že je doma a mluví do zrcadla, jak to vždycky dělala, když se potřebovala naučit nazpaměť něco důležitého. Žaludek se jí znovu sevřel a tentokrát nebyla na vině žádná helikoptéra. Doháněla ji vlastní minulost. V takovýchto chvílích ve chvílích, na kterých opravdu záleželo se za ní vzpomínky zvedaly jako vlna tsunami. Tohle pro ni byla poslední zkouška. A ona ji zvládne. Musí. Hraje o všechno.

Není důvod se Rafaela Cordeira bát, řekla si rázně. Uhladila si sukni kostýmku a donutila se vejít na dřevěný mostek zavěšený nad zeleným kobercem pralesa. Jeho osobní život, jakkoliv temný, se jí nijak netýká. Tohle je obchodní schůzka, a ten muž je především obchodník. Jako její otec. Až mu ukáže plány, díky kterým její společnost začne konečně vydělávat, jistě změní názor. Prodlouží jí půjčku a ona nikoho nepřipraví o práci. A poletí domů a nechá brazilského milionáře s jeho hady a jaguáry džungli. Tropické parno jí lepilo kostýmek k tělu a Grace si najednou uvědomila, jak zoufale špatně je na setkání s panem Cordeirem připravená. Necítila se dobře ani ve vlastním oblečení! Ohnula se, aby uvolnila jehlový podpatek, který se zaklínil v mezeře mezi prkny, a zalitovala, že si všechna čísla neprošla ještě jednou. Ale k čemu by to bylo? S pomocí otce si je dokonale vryla do paměti. V kufříku nebylo nic, co by neznala. Vysvobodila střevíček a narovnala se. A spatřila ho. Stál přímo před ní, tmavý a nebezpečný jako něco, co se pohybuje džunglí, tělo nehybné a oči ve střehu. A pozoroval ji. Grace, která naprosto nebyla připravená na fyzický aspekt Rafaela Cordeira, přestala dýchat. Helikoptéra, deštný prales a všechny její problémy jako by se rozpustily na pozadí a ona dokázala vnímat jen jeho. Nehezká pověst, jež ho předcházela, se v její mysli pojila s fyzickým vzhledem, který neměl s realitou nic společného. Proto teď dokázala jen zírat. Stejně jako nepochybně zíraly stovky žen před ní. Jeho oči se zabodly do jejích s přesností vražedné zbraně a ona ztratila schopnost myslet. Nedokázala si ani vzpomenout, jak se jmenuje. Natož co tu dělá. Tělo jí podivně zvláčnělo. Zalilo ji teplo husté jako sirup. Slečna Thackerová? Úsečnost jeho hlubokého mužného hlasu ji probrala ze snu a ona zoufale zadoufala, že si ničeho zvláštního nevšiml.

Tolik k rozhodnutí vůbec se na něj nepodívat, pomyslela si. Jeho vzezření filmové hvězdy si přímo říkalo o pozornost. Jak tam tak stála s otevřenou pusou, bylo těžké mít na paměti, že je ten muž považován za tvrdého a nemilosrdného. Taková charakteristika pro ni nevěstila nic dobrého. Hleděla do jeho studených, cynických očí a uvědomila si, že je v nich něco, co z něj dělá nejnebezpečnější šelmu v celé džungli. A také pochopila, že pilot měl v jednom pravdu tenhle muž nebyl anděl. Donutila se k pohybu. V jedné ruce svírala kufřík, druhou se přidržovala lanoví, a pomalu kráčela k němu. Rafael Cordeiro by byl pro ženy přitažlivý vždy. I bez svých milionů. Měl modročerné vlasy sčesané dozadu a tvář, která byla stejnou měrou tvrdá jako krásná. Bronzová pleť prozrazovala brazilský původ a lehká tkanina košile obepínala široká, silná ramena. Čekala nějaké uvítání, ale ničeho se nedočkala. Ústa se neroztáhla v úsměvu, tmavé oči zůstaly studené. Zdálo se, že je stejně nepřátelský jako přitažlivý. Pod jeho pohledem by se nejraději rozběhla zpátky a naskočila do odlétající helikoptéry. Připadalo jí, jako by se na ni zlobil. Ale to nebylo možné. Jak by ho mohla rozzlobit? Nikdy ji neviděl. Jeho zášť musela být odrazem jeho osobnosti. Byl prostě nespolečenský. A zjevně se nechystal udělat v jejím případě výjimku. Což není podstatné, řekla si pevně. Nepotřebovala, aby ji měl rád. Potřebovala, aby nestáhl svou finanční podporu. Udělala posledních pár kroků a zastavila se přímo před ním. Těší mě, že vás poznávám, pane Cordeiro. Ústa se mu sevřela ještě pevněji a v očích mu netrpělivě zablesklo. Tohle není společenská návštěva ani dětská oslava, slečno Thackerová. Nechci a neočekávám zdvořilosti. Nemám rád konverzaci tohoto typu. Nebudu se s vámi bavit o počasí nebo o tom, jakou jste měla cestu. Pokud vám to nevyhovuje, měla byste hned zase odletět.

Vám také dobrý den, pomyslela si Grace a snažila se zakrýt vzrůstající neklid. Najednou měla chuť udělat přesně to, co jí radil. Ale helikoptéra se už vznášela vysoko nad nimi a důvod její návštěvy čekal v kufříku. Musela to zkusit. Závisejí na ní osudy mnoha lidí. Přejděme tedy rovnou k faktům a číslům, řekla rychle a doufala, že nevidí, jak se chvěje. Všechny potřebné dokumenty mám v kufříku. Veškeré podklady k tomu, abyste se mohl rozhodnout. Já už jsem se ale rozhodl. Má odpověď zní ne. Jeho agresivní bradu ještě tvrdilo jednodenní strniště. K tomu rozhodnutí jste dospěl dřív, než jste měl možnost se mnou mluvit, namítla a otřela si mokrou ruku o sukni. Odmítala se nechat připravit o vrozený optimismus. Doufám, že až vám všechno vysvětlím, tak svůj názor změníte. Proč bych to dělal? Její neklid vzrůstal. Myslela jsem, že až vám ukážu rozpočet a naše plány do budoucna, mohl byste nám prodloužit tu půjčku. Pátrala v jeho tváři s nadějí, že objeví něco cokoliv co by naznačovalo, že je ochoten vyjednávat. Že sem neletěla úplně zbytečně. Ale on nereagoval. Žádné povzbuzení. Žádná naděje. Jenom se na ni díval. Z džungle se náhle ozvalo ostré zavytí. Grace se otočila a zapátrala očima v hustém porostu. Bez hluku helikoptéry si najednou byla vědoma všech těch zvuků, které vydával. Vřeštění, vytí, neurčité ševelení, švitoření, trylkování To znělo, jako by někoho vraždili. Otočila se zpátky se smíchem v očích a snažila se navázat nějaké spojení. Marně. Žádný úsměv z jeho strany. A bylo nemožné poznat, co si myslí, protože jeho tvář neprozrazovala vůbec nic. Bojíte se džungle, slečno Thackerová? Jeho tón byl všechno jen ne přívětivý. Nebo jste nervózní z něčeho jiného? Z něčeho jiného? Třeba z toho, že celý její život visí nad propastí? Nebo z toho, že je sama v deštném pralese s mužem, který zjevně nenávidí celé lidstvo?

Znervózňovalo ji tolik věcí, že by nevěděla, kterou začít. Ale on stejně o žádné svěřování nestojí. Rychle vypudila jaguáry, hady a dva tisíce druhů hmyzu z mysli. Já nejsem nervózní Že ne? Odmlčel se a pozoroval ji zúženýma očima. Pak mi dovolte, abych vám poradil ještě něco. Neplýtvejte mým časem. Nelžete mi. Nesnažte se mě podvést. To jsou tři věci, které mě zaručeně roztrpčí. A já nikdy neřeknu ano, když jsem roztrpčený. Co na něm vlastně ženy vidí? Je obalen cynismem tak tlustým, že jím neproniká jediný paprsek světla. A oči mu blýskají netrpělivostí, kterou se vůbec nenamáhá skrývat. Já vám nelžu. Nelžu nikomu. Ale také se nedá říct, že by k němu byla úplně upřímná, že? Neřekla mu o sobě všechno, když si půjčovala jeho peníze. Na druhou stranu, připomněla si a rychle zaháněla provinilost ve smlouvě přece nestálo nic o tom, že mu o sobě musí říct všechno. A navíc, nic z její čistě osobní minulosti na její schopnost řídit společnost nemá vliv. O to se postarala. Přesto cítila, jak jí do tváří stoupá zrádná červeň. A viděla jeho úsměv. Byl to vlastně jen náznak úsměvu a nijak hezký, ale jasně jím dal najevo, že si všiml. Jste žena, slečno Thackerová. Lhaní a podvádění je součástí vaší DNA a nemůžete na tom nic změnit. Lze jen doufat, že se pokusíte bojovat proti tisícům let evoluce, dokud jste v mé společnosti. Došli k domu. Otevřel dveře a ustoupil, aby mohla projít. Zůstala stát. Přestaňte se po mně vozit, pane Cordeiro. Hlas měla mírně roztřesený, ale přiměla se pokračovat. Má společnost se dostala do potíží a mám co vysvětlovat, ale nesnažte se mě zastrašit. To už nikdy v životě nikomu nedovolí. Já vás zastrašuji? Vsadila by se, že zastrašuje každého. Myslím, že byste se mohl pokusit být příjemnější. Příjemnější? zeptal se lehce posměšně. Vy chcete, abych byl příjemný! Donutila se neuhnout očima.

Nevidím důvod, proč by obchodní jednání muselo být vždy chladné a neosobní. Udělal krok jejím směrem a ona instinktivně couvla. Chcete, abych byl osobní, slečno Thackerová? Přimhouřil oči. Horký vlhký vzduch ji omotal jako šála. A jak moc osobní? Udělal další krok k ní. Najednou nemohla dýchat. Nedotýkal se jí, a přesto si ho byla palčivě vědomá každým centimetrem svého těla. Jako kdyby její tělo celých třiadvacet let spalo, a teď se zničehonic probudilo k životu. Jenom se snažím říct, že byznys nemusí být jen tvrdá práce ale i zábava. Ano? Věnoval jí velmi dlouhý pohled. Takový postoj každopádně osvětluje současný stav vaší společnosti. Poodešel, ale i tak jí trvalo několik vteřin, než začala zase normálně dýchat a než se jí ustálil tlukot srdce. Chtěla něco poznamenat, ale nedal jí příležitost. Vešel dovnitř a nechal ji za sebou. Žádný div, že ho žena opustila, pomyslela si zbídačeně a pečlivě zavřela dveře mezi sebou a džunglí. Nebo byl tak arogantní a cynický, protože ho žena opustila? Jak o tom přemýšlela, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se ocitla. Ale když se konečně rozhlédla kolem, užasla. Džungle vůbec nezůstala za dveřmi. Byla součástí domu. Šla za ním rozlehlou skleněnou halou a obdivovala obrovské exotické rostliny, které jeho domov měnily z úchvatného na velkolepý. Zvenku na sklo dotírala džungle, tak zblízka, že všechno splývalo v dokonalé harmonii. Při jiné příležitosti by byla naprosto fascinovaná, ale z chůze Rafaela Cordeira bylo zřejmé, že ho její názor na jeho bydlení absolutně nezajímá. Odvedl ji do kulaté prosklené místnosti a ukázal na velký stůl se supermoderním počítačem a několika monitory. Právě mu zvonily dva telefony, ale náhle přestaly, jako by je někdo vzal jinde. Posaďte se. Technika, pomyslela si Grace. Zjevně zde vůbec není tak sám a odtržený od zbytku světa Je to tu úžasné, vydechla ohromená neobvyklostí jeho kanceláře. Je to jako sedět ve skleníku uprostřed džungle. Zabloudila očima do vysokého

kapradí, které se hýbalo. Chodí zvířata na dohled? Vědí, že jste tu? Predátoři vždycky vycítí oběť, slečno Thackerová. Opřel se v otočném křesle a povytáhl obočí. Souhlasil jsem s deseti minutami. Začínají právě teď. Tohle nečekala. Zírala na něj s otevřenou pusou. Vy jste to myslel vážně? Opravdu mám pouhých deset minut? Jsem velmi vytížený. A nikdy nic neříkám jen tak. Očividně jí to nemínil nijak usnadnit. Naprostá lhostejnost, s jakou se stavěl k její zoufalé situaci, ji mučila. Dobře. Víte, proč jsem tady. Před pěti lety mi vaše společnost půjčila peníze, abych mohla rozjet tu svou. A teď chcete své peníze zpět. Neztrácejte čas opakováním zjevných faktů, doporučil jí měkce a zvedl oči k nástěnným hodinám. Už máte jen devět minut. Grace pocítila nával paniky. Byl dokonale nepřístupný. Ta společnost je pro mě důležitá. Znamená pro mě všechno. Okamžitě litovala svého přiznání. Proč by ho měly zajímat její citové investice? Zjevně ho napadlo totéž. Obočí se mu seběhla u kořene nosu. Zajímají mě fakta a čísla. A vám zbývá osm minut. Zrudla. Pokračuj, Grace, a neber si to tak. Jak víte, rozjela jsem díky vaší investici řetězec kaváren. Ale ony to nejsou pouhé kavárny, složila ruce do klína, aby si nevšiml, jak se jí chvějí. Neprodáváme jen kávu. Prodáváme atmosféru Brazílie a její prožitek. A co to přesně je ta atmosféra Brazílie a její prožitek, slečno Thackerová? Válel ta slova nebezpečně na jazyku, ale ona se nemínila nechat vyvést z míry. Společnost je její dítě, připomínala si. Zná všechny odpovědi, které může potřebovat. Lidé, kteří přijdou do jedné z našich kaváren, dostanou mnohem víc než dávku kofeinu. Zatímco pijí svou kávu, jsou jakoby přeneseni do Brazílie. S vaší počáteční investicí se nám podařilo otevřít dvacet kaváren v Londýně. A jsme připraveni otevřít další, ale to byste nám musel prodloužit

půjčku Vstala. Potřebovala chodit. Nemohla dál sedět a hledět do té krásné, tvrdé tváře. Nemohla se pak vůbec soustředit. Bude vám vadit, když budu chodit? Lépe se mi tak přemýšlí, a pokud mám omezeně času, ráda bych ho využila co nejlépe. Zapíchl se sardonickým pohledem do jejích střevíčků. Upřímně řečeno mě překvapuje, že na tom vůbec dokážete stát. Natož chodit. Vidím, že jste si pečlivě vybrala obuv vhodnou do džungle. Snažila se neztratit nit a nepoddat se jeho sarkasmu. Tohle je obchodní schůzka, pane Cordeiro, řekla pevně, podle toho jsem se oblékla. Kdybych si vzala maskáče, nebral byste mě vážně. Hrdost jí bránila přiznat, že si tyhle střevíčky i kostýmek pořídila speciálně kvůli němu. Najednou si připadala jako idiot. Copak takového muže mohlo zajímat, co má na sobě? Klidně si mohla ušetřit námahu a peníze. Důkladně si ji prohlédl. Prostě jste myslela, že sexy vysoké podpatky by mě mohly přesvědčit, abych změnil názor a nestáhl svou investici. Jeho hlas byl hedvábně jedovatý. Možná jste si špatně vyložila mou pověst, slečno Thackerová. Své ženy a své obchody zásadně nemíchám. Jejich pohledy se zaklesly do sebe a Grace nedokázala promluvit ani se pohnout. Tělo jí malátnělo a klínem se jí jako láva rozlévalo teplo neznámého původu. Své ženy. Najednou měla před očima velmi naturalistický obraz Rafaela Cordeira, jak leží nahý a bronzový na bílém hedvábném prostěradle, tělo orosené po fyzické námaze, a vedle něj oddechuje vyčerpaná a dokonale vděčná kráska. Ta vize ji šokovala a zneklidnila. Na okamžik uhnula očima do svěží zeleně džungle a snažila se zkoncentrovat. Slečno Thackerová? Věnovala mu poněkud zoufalý pohled a nadávala si, že místo jiných věcí přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby se ty dlouhé bronzové prsty dotýkaly jí. Co se to s ní děje? Nebyla typ ženy, která v duchu svléká muže, sotva ho potká.

Zejména ne muže, jako je on. Bylo jí jasné, že on neuhne ani o krok. Nebyla v něm ani stopa lidskosti. Najednou ji její jistota a smělost začaly opouštět. Na obzoru se objevily hrozivě známé vlny paniky. Zaryla nehty do dlaní a znovu stočila pohled do džungle. To zvládneš, Grace, nabádala se. Nepotřebuješ, aby ti to usnadňoval. Copak jí někdy někdo něco usnadnil? Celý život musela proskakovat hořícími obručemi. Nebylo se čemu divit, že i teď. Spotřebovala drahocenných třicet vteřin na uklidnění a zhluboka se nadechla. Mám na nohou střevíčky, protože holinky by se mi nehodily k oblečení, řekla tak klidně, jak dokázala. A dlužíte mi minutu. Opřel se v křesle a oči se mu zúžily. Ano? Ano, protože právě tolik času jste vy promarnil řečmi o ženském oblékání. Následovalo dlouhé hutné ticho. Potom naklonil hlavu ke straně. Pořád tedy máte osm minut. Grace začala znovu dýchat. Skvěle. Jediné, co od vás chci, je, abyste si poslechl fakta. Přiletěla jsem, protože potřebuji, abyste změnil názor. Především zoufale potřebovala, aby se na ni nedíval, ale jeho pohled byl neúprosný. Bylo opravdu téměř nemožné se soustředit. Vzduch mezi nimi byl jako nabitý elektřinou. Cítil to také? Cítil to horko a vzrůstající napětí? Už jsem vám řekl, že názor nezměním. Také jste mi řekl, že chcete fakta a ty jste ještě nedostal. Srdce jí bilo tak prudce, že ho musel slyšet. Slíbil jste mi deset minut, pane Cordeiro. A ty ještě neuběhly. A ona je promrhá, pomyslela si nešťastně. Předstírá, jak je nad věcí, ale přitom se jí klepou kolena, ruce má mokré, říká samé špatné věty a nechá se pohledem těch diamantově tvrdých tmavých očí rozpouštět jak máslo. A on evidentně rozpoznal, jak na ni působí. Jste nervózní, slečno Thackerová? roztáhl ústa v hedvábném úsměvu.

Ovšemže jsem nervózní Rozhodila ruce v gestu, které prosilo o nějaký ústupek z jeho strany. Vzhledem k okolnostem je to pochopitelné, nemyslíte? Naprosto. Jeho tón byl stejně tvrdý, jako byl jeho pohled ledový. Na vašem místě bych se klepal jako ratlík a použil každý trik, abych se zachránil. Klidně i vysoké podpatky, nevinný úsměv a blonďatou hřívu. Tak jen do toho. Nechápu, na co narážíte. Napadlo ho, jak jsou jí ty šaty a podpatky nepohodlné? Že na něj jimi chtěla udělat dobrý dojem? Narážím na to, že vaše společnost má vážné problémy, slečno Thackerová, a já jsem jediný, kdo ji může zachránit, takže se nedivím, že se snažíte použít všechny dostupné zbraně k tomu, abyste odvrátila katastrofu. Nicméně vás varuji, že to na věci nic nezmění. Půjčku vám neprodloužím. Dle mého názoru si zasloužíte všechno, co vás v nejbližší budoucnosti čeká. Bylo to jako rána pěstí do břicha. Jak můžete něco takového říct? Jak můžete být tak necitelný? Zapomněla na své rozhodnutí být čistě věcná. Tady nejde jenom o mě. Jestli skončí Café Brazil, spousta lidí přijde o práci. A vám strašně záleží na osudech jiných lidí, že? Něco v jeho tónu ji velmi mátlo. Proč měla pocit, že se tu odehrávají dva rozhovory zároveň? Jeden na povrchu a druhý pod povrchem? Vlastně ano. Myslím, že zaměstnávat lidi je velká zodpovědnost. Nemůžete je vyhazovat jako odpadky. Nikdy jsem nepřijímala další personál, dokud jsem si nebyla naprosto jistá, že je společnost uživí. Povytáhl obočí. To je jistě chvályhodné. Tak co se pokazilo, slečno Thackerová? Proč jste tady, když jste byla tak pečlivá. Proč se vaše roztomilá společnost netopí v penězích? Naše provozní náklady jsou vyšší, než jsme odhadovali, odpověděla upřímně a trochu se zamračila, když zachytila cynický záblesk v jeho očích. Renovace deseti našich kaváren

byla nečekaně drahá. Ale poučili jsme se a já mám spoustu nápadů do budoucna. Chvíli ji pozoroval a atmosféra houstla. Jste velmi umanutá, řekl měkce. Jak moc jste vlastně zoufalá? Grace na něj hleděla, v ústech sucho. Co tím přesně myslel? Záleží mi na tom, pane Cordeiro. Zhluboka se nadechla a roztřeseně se usmála. Pořád mi zbývá pět minut, abych vás přesvědčila. Vytáhla z kufříku dokumenty. Rafael Cordeiro byl člověk bez emocí, musela tedy zahrát na jinou strunu. Rozumí číslům, tak mu dá čísla. Nechcete mi prodloužit půjčku, protože se vám zatím vaše investice nevrací. Ale naše kavárny profitovat budou a risk je zisk, ne? Vážně? Zčervenala, ale dál odhodlaně čelila jeho znuděnému tónu a nebezpečnému lesku v očích. Brzy začneme vydělávat. Skutečně? Něco v jeho pohledu vyneslo její neklid do nových výšin. Jakmile začneme vydělávat my, začnete vydělávat i vy Hlas se jí vytratil při pohledu na jeho ztvrdlé rysy. Usmívá se ten člověk někdy? Budu k vám teď naprosto upřímná. Trvá to celé déle, než jsem předpokládala. Kavárny jsou pořád plné, takže nechápu, že nejsme dávno v plusu. Ne? Pravděpodobně jsem udělala pár začátečnických chyb, pokračovala otevřeně. Naše provozní náklady byly moc vysoké. Mnohem vyšší, než jsem plánovala. Zaplatila jsem za věci víc, než jsem měla. Teď, když expandujeme, je snazší vyjednat dobré ceny. Dejte mi ještě trochu času. Nebudete toho litovat. Já toho lituji už teď. Nelíbí se mi, jak obchodujete, slečno Thackerová. Šokovaně na něj zírala. Jenom proto, že má moje společnost pomalý rozjezd? Dobře, to uznávám. Ale stačí, když ještě chvilku počkáte. Mám spoustu nápadů, o které bych se s vámi ráda podělila. Vím, že dokážu, aby Café Brazil bylo ziskové. Ale na čí náklady, slečno Thackerová?

Jeho otázka ji zarazila. Je milionář. Přece pro něj nemůže být problém, že se mu ještě nevrátila investice? Uvědomuji si, že jste nám pomohl velkou sumou peněz, ale ta se vám vrátí i s úroky, jakmile se pevně postavíme na nohy. Opravdu bych ocenila, kdybyste se mnou prošel čísla a nechal si ukázat naše plány. Jsem přesvědčená, že až uvidíte, kam Café Brazil směřuje, budete souhlasit s prodloužením půjčky. Proč bych to dělal? Protože sám uvidíte, že se vám to vyplatí. Jestliže budete chtít svou investici zpět hned, tak končíme. A jestli skončíme Přijdete o svůj záviděníhodný životní styl. Zmateně si vybavila těch čtrnáct hodin denně, které trávila v práci. Tohle měl na mysli? Mám velké štěstí, že mohu dělat práci, která mě baví, řekla a troufla si na malý úsměv, který ale rychle zahnal chlad v jeho očích. Natáhl ruku. Ukažte mi účetnictví. Srdce jí zaplesalo. Přece jen existovala nějaká naděje. Proč by chtěl vidět čísla, kdyby nezvažoval, že jí přece jen tu půjčku prodlouží? Rychle mu vyhledala příslušné dokumenty, poněkud rozmrzelá, že se jí chvějí v ruce. Bylo to jako ocitnout se zpátky ve škole. Zpátky v té příšerné mučírně, kde všichni jen čekali na její další selhání. Jsi tupá, Grace Thackerová. Úplně blbá. Soustřeď se, ty nemehlo. Zhluboka se nadechla a připomněla si, že od doby temných školních let ušla velmi dlouhou cestu. Velmi dlouhou. A dnes neselže. Podala mu dokumenty, které dal pečlivě dohromady její otec. Začal dlouhými bronzovými prsty otáčet stránky. Pořád vám běží vašich pět minut, slečno Thackerová. Pokračujte. To se nepotřeboval soustředit na čísla před sebou? Záviděla mu schopnost rozumět jim na první pohled. Snažila se zapomenout,