1. kapitola Sobota 3.8.1991. Suchdol nad Lužnicí.



Podobné dokumenty
Korpus fikčních narativů

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

Přečti si můj příběh uvnitř. Co přijde příště? MOJE RODINA SE MĚNÍ. Mrkni dovnitř na rady dalších mladých lidí Proč se to děje?

Honzík. dobrodružství v městečku Postýlkov

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Antonyj ANTONYJ SUROŽSKIJ ( )

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Jediné dovolené, o kterých vážně chci něco slyšet, jsou ty, co se NEPOVEDLY. To mi potom aspoň není líto, oč jsem přišel.

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Výborně! Těším se na setkání

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci:

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý.

být a se v na ten že s on z který mít do o k

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Legenda o třech stromech

Co byste o této dívce řekli?

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

Ve znamení Kříže. Výpisky z poutního deníku

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

poznejbibli biblické příběhy pro děti

v celé Bibli spasení skrze Krista není zaslíbeno nikomu jinému, než špatným lidem spasení je jen pro špatné lidi

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Anna Čtveráková. Střípky z žití

HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá.

2. Kapitola - Útěk. Kurtis:,,Mě se neptej..." Já:,,A jak ale mohl vzít roha?"

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

Otevře dveře. aby mohli jít se mnou.

Zatím sestoupi1 s nebe anděl v bílém rouchu. Odvalil od hrobky kámen a posadil a něj. Vojáci se zděsili a utekli. Za chvíli potom přišly k hrobu zbožn

TÉMA. Pochopila jsem ajurvédu takto: Autor : Matusáková Vlasta

Ahoj kluci a holky, jestliže jste se pustili do tení tohoto p hu, tak vás asi zajímá, jak pokra ovala ta neš astná cesta Tomáše a Jirky.

poznejbibli b12 biblické příběhy pro děti

POHÁDKA O TOM, CO SE DVĚMA ŽÁBÁM PŘIHODILO NA VÝLETĚ

Zájezd jižní Anglie

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Pastorale. Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20. Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv

JEŽÍŠ V NEDĚLNÍCH EVANGELIÍCH

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

Fialová holčička ZŠ Kamenice Barbora Koppová

2. Čisté víno (Sem tam)

část sedmá Silvestrovský výlet

Heterosexuálové v průvodu Prague Pride. Proč se vlastně o toto téma zajímají?

Žába 92 / 93. zahrada.indd :26:09

Na čem na konci života záleží? Lenka Slepičková, Ph.D.

Cesta života / Cesta lásky

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval,

Díky bohu, protože se to nedalo snést. Když jsem opět přišel k sobě, nevěděl jsem, zda uběhly hodiny či dny. Zůstával jsem nehybný s očima vytřeštěným

Jak se v parku narodil dráček

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

Jak tak bloudila lesem, objevila se před ní najednou babička. Byla celá shrbená, na zádech nesla dříví a samotnou ji nohy sotva nesly.

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Všechny fotografie v této diplomové práci byly zveřejněny s laskavým svolením MŠ Raduška Kadaň a MŠ Šafaříkova Louny.

Milovat Boha celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.

Recenze klientů Lůžkového oddělení následné péče

Potrestat nebo nepotrestat

PEČUJETE? POJĎTE NA KÁVU.

Květná neděle. Neboť ty jsi, Pane, zemřel, abychom my mohli žít. Tobě buď chvála na věky věků. Amen.

PES V NEBI. Dobrý den, povídá muž. Copak to tady prosím je?

Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem.

Obsah. Dětský pohled Lillian Alnev 117 Jak mohu pomoci? Joanne Friday 121 Skutečné já Glen Schneider 125 Praxe s přítelem Elmar Vogt 129

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Zelený čtvrtek 2009 Slovo boží

Malý Ježíš měl také malé kamarády. Nazaretské děti si s ním rády hrály. Ježíš se vždycky nejdříve zeptal maminky a teprve potom si šel ven hrát. Chlap

Josífek byl už opravdový školák,

Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a

Klasické pohádky. Medvídek Pú. Page 1/5

1. KAPITOLA. Pýcha předchází pád

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky

Petra Braunová. O chlapci, který spadl z nebe

děkuji Vám, že jste mi

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ale jak to, že nás má tolik stát život s Pánem který dává spasení zdarma, který za nás - jak víme - cele zaplatil svým životem?

Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

TEXTY VOJTĚCH MALACH 2003

Binky a kouzelná kniha Binky and the Book of Spells

Kázání, Levice, Milost Vám a pokoj od Boha Otce i Pána Ježíše Krista. Amen.

Nejdřív mysli, potom běž! říkával strýček Šmajda

le není žádný neuklizený pokoj, kdepak. Je to většinou neprostupná změť obrovských stromů s propletenými korunami a dlouhatánskými liánami nad

Při milování má ráda tmu, upřednostňuje jen jednu polohu, neprovozuje orální sex.

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu.

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu.

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Paměťnároda. Helena Medková

Telefonní budka. Varovný telefonát

BOŽÍ DAR Bůh je milující. Bůh je štědrý a dávající.

Autorem materiálu je Mgr. Renáta Lukášová, Waldorfská škola Příbram, Hornická 327, Příbram, okres Příbram Inovace školy Příbram, EUpenizeskolam.

Proč jste si vybral za místo svého zahraničního studia zrovna Turecko? Co pro vás byl rozhodující faktor?

Důstojnost práce je založena na lásce. Velkou výsadou člověka je možnost milovat, čímž přesahuje vše pomíjivé a dočasné. (Jít s Kristem, 48)

Já se taky zpovídám!

Pohádkové povídání. - pro děti i dospělé -

Ďábel a člověk Texty 1 Pt 5, 8 9: Mt 4, 1 11: 1 M 3, 1-13:

A l b A t r o s zlom_vnitrni_ce_v2.indd :37

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE

Transkript:

1 Za bolest děkuji 1. kapitola Sobota 3.8.1991. Suchdol nad Lužnicí. Přijali jsme s Romanem návrh kamarádů, abychom naši svatební cestu strávili s nimi na vodě. Tak tu teď s nimi stojím a do uší mi buší jejich nadšení. Ahoj, to je prima, že jste tady. Začala se zvedat voda. My jsme napřed mysleli, že půjdeme Lužnici pěšky, ale teď se to lepší. Na horním toku prý dost prší. Je to sranda. Nesdílím jejich bujarost. Před vodou jsem měla odjakživa respekt. Ne tak můj muž. Ten nevynechá příležitost vycachtat se v jakékoliv louži. Na vodě však ještě nikdy nebyl a vnímá to jako handicap. Za rozverného štěbetání přicházíme k lodím. Děsím se. No nazdar, tak na tomhle jsem nikdy neseděla. Vždyť je to celý vratký. Odpovídá mi bouřlivý smích. No právě, to je ta legrace. My jsme si naši loď pojmenovali Zvrhlík- ona je hrozně zvrhlá a taky se dost zvrhává. Ale jinak je to lehký. Pojď si to zkusit. Opatrně nastupuji, zatímco kamarádka přidržuje loď. Připadám si neohrabaně jako hroch. Kluci nás se smíchem odstrkují od břehu. Loď se kymácí a já panikařím. Místo pochopení se mi dostává série příkazů: Dělej! Zaber! Tak ne! Takhle! Proud sílí a voda stoupá každou minutu. Aby byla loď ovladatelná, musí být rychlejší než proud, poučuje mě kormidelník Dáša. Nedá mi to: Chacha, tak to půjde dost těžko. Ale jo, na horním toku prý otevřeli hráz, aby se neprotrhla. To se srovná. Jen aby, myslím si už jen v duchu, nejsem přeci žádná bábovka. Znenadání se proti nám vynořil vrbový keř. Stihla jsem se ohnout a podjet, ale Dáša, která neměla kvůli mým zádům dostatečný rozhled, nezareagovala včas a větve ji srazily do vody. Ohlížím se, abych viděla, jestli se vynořila a v zápětí se převracím i s lodí. Ani nevím, jak jsem se ocitla pod vodou, okolo mě se míhají stovky bublinek (ani oči jsem nestihla zavřít). Cítím sílu proudu a zmateně sebou mrskám, abych se dostala na hladinu. Ani tam to ovšem není jednoduché. Chytit loď, pádla, nenechat se zabít větvemi, unášenými kalnou vodou, Ani nevím, jak jsme se obě dostaly na břeh. Povolují mi nervy. Vleču Romana stranou od ostatních a snažím se mu sdělit hrůzu, kterou jsem zažila před pár vteřinami. Já už tam nevlezu. Prosím tě, pojedeme domů. Já mám strach. Odpovídá mi smích. Ale jdi ty, to je legrace. To zvládneme. Konec. Tečka. Všichni se chováme jako zbavení rozumu. Nikoho z nás nenapadne, že si zahráváme se smrtí. Dokonce ani na záchranné vesty si nikdo nevzpomněl. Urychleně balíme věci a nakládáme je do lodí. Všichni se radují z množství vody a síly proudu. Já cítím jen strach a tak radši mlčím. 2. kapitola Řeka prudce stoupá, přesto jsme vyjeli. Voda nese větve i celé stromy. Je povodeň. V uších mi zní základní poučka: Aby se loď dala řídit, musí být rychlejší než proud. Proud při povodni.

Cítím, jak mě ochromuje strach. Celé moje nitro křičí jediné přání - Já chci pryč! Silou vůle se soustředím na pádlo. Stejně jsem v lodi na nic. Nezkušená a v té rychlosti vůbec nemám šanci. Několikrát jsme se převrátili a já začínám apatičtět. Ztratili jsme orientaci, jedeme přes louky, v lese se vyhýbáme stromům. Vše je pod vodou. Večer jsme zakotvili v lese. Lodě i věci jsme vytáhli na kopec a utábořili se. Stmívá se. Všichni jsou veselí, bezstarostní. Jsem hysterka? Mlčím a snažím se ovládnout hrůzu, která mě pohlcuje s novou silou. Čeho se tak bojím? Vody? Té jsme si dnes užili všichni dost a přece jenom já panikařím. Tak co to má znamenat? Přívaly kalných, zpěněných vod mě pronásledují po celou noc. Tulím se k Romanovi a jsem hrůzou celá ztuhlá. Tohle jsem nikdy nezažila. 3. kapitola Neděle 4.8.1991 Ráno. Stále dřepím Romanovi za zády. Bojím se od něho na krok vzdálit. Nakonec ale musím a tak zacházím hlouběji do lesa. Obklopuje mě ticho a pokoj. Chvíli pozoruji veverku, která učí svá mláďata skákat. Vracím se k ostatním. Už jsou připraveni a čekají jen na mě. Opět mě přepadá strach. Přemlouvám Romana a nakonec mám úspěch. Tak dobře. Dojedeme někam mezi lidi a pojedeme domů. Stačí? Stačí. Nasedáme do lodí. Roman s kamarádem Jirkou a já s Dášou. Dáša i Jirka jsou zkušenější, my dva jsme nováčci. Loučím se s Romanem jako před dlouhou cestou. Co mě to zase posedlo? Odrážíme od břehu a opět začíná boj. Za pár minut je všechno mokré včetně nás. Vlevo na ostrůvku v proudu stojí dva lidé, on a ona. Mávají na nás, ona křičí a brečí. Přirážíme k nim. O všechno přišli, loď jim uplavala i s věcmi, neumějí plavat a voda stoupá. Přibrali jsme je k nám. Jeho do dámské lodi a ji ke klukům (chová se totiž značně hystericky a tak jsou kluci díky ní každou chvíli dnem vzhůru). Obdivuji Romana s Jirkou, jejich toleranci, trpělivost a humor. Sama se teď stydím za svůj strach. Ona uviděla na pravém břehu obytný přívěs. Vrhla se do vody a lidé na břehu ji vytáhli. Mám chuť udělat totéž, ale hrdost mi nedovolí snížit se na tuto úroveň. Jeho odvážíme za ní ke břehu. V duchu jim závidím pevnou půdu pod nohama. Pro mě nebylo auto s přívěsem uznáno za civilizaci a tak pokračujeme dál, kluci jako první, my za nimi. Najednou Dáša panikaří a křičí něco na Jirku. Nerozumím jí. Mě dost příkře pobídne: Píchej a dělej! Sama pádluje vší silou. Řeka zahýbá doprava a kluci mizí za ohybem. My přetínáme proud, který se stáčí, a míříme k levému břehu. Otáčím hlavu doprava za první lodí. Bože můj, jez. Proud kluky už strhl. Přestali pádlovat, loď pluje zádí napřed. Moje oči se setkaly s Romanovýma. Je to jen zlomek vteřiny, ale klid v jeho očích mě ovládá. On už ví. Mlčky se loučíme. Dáša křičí, ať pádluju. Probírám se a zabírám. Naše loď naráží na levý břeh. Dáša vyskakuje a jako bez rozumu běží k jezu. Já vytahuju loď na břeh a jdu za ní. Nemusím spěchat. Romanovy oči mi řekly všechno dopředu. Nad jezem stojí Jirka a třese se. V poslední chvíli vyskočil na břeh, ale loď neudržel a ta i s Romanem sjela do vývařiště. Roman se v poslední chvíli zamotal do šňůry na dně lodi a nemohl vyskočit na břeh, ale třeba ho loď vytáhne na téže šňůře z jezu ven. Rozbíháme se podél vody a hledáme Romana a loď. Loď jsme našli. Prázdnou. 2

Scházejí se lidé. Přijela policie a záchranka. Ještě jednou procházíme oba břehy. Jdu po pás vodou, ale už mi to nevadí. To, co mi nahánělo hrůzu, se už stalo. Teď už mi voda neublíží. Najednou se ve mně cosi láme. Bože, proč jsi to udělal? Vždyť já bez něj neumím žít. Samotnou mě udivuje tenhle první výkřik zoufalství. Copak je nějaký Bůh? Vracím se zpět. Dáša sedí v blátě na břehu a brečí. Lékař jí právě podává cosi na uklidnění. Jirka se opírá o policejní auto. Já jsem klidná, ještě nic nechápu. Přistupuje ke mně policista. Prosím vás, mohla byste mi říci něco o pohřešovaném? Prý byl čerstvě ženatý a já se nechci ptát jeho ženy, a očima sklouzává k Dáše: znala jste ho dobře? Znala. Já jsem jeho žena. Věcný, klidný tón, samotnou mě překvapil. Policista ve zmatku o krok ustupuje, ale vzápětí vítězí profesionalita nad lidskostí. Tak dobře. Pojedete s námi. Zmocňuje se mě zmatek. Mám odtud odejít? A co když se Roman objeví? A proč odjíždí sanitka? Prý už uběhla hodina a oni nemají povinnost dál čekat. Už není naděje. A co když ano? Striktní příkaz mě vrací do reality: Nastupte si, prosím. Dáša s Jirkou už sedí v autě. Jedeme mlčky. V policejní budově nás čekají oddělené výslechy. Tak tedy, dne 4.8.1991 v 10,03 nám telefonicky oznámil pan., obyvatel obce Majdaléna č.p..., že u obce Majdaléna došlo k převržení dvoumístné turistické lodi. Co nám k tomu řeknete? Otázky a odpovědi. Věcné, formální. Cestu zpět k Majdaléně jsem ani nevnímala, jako bych měla v hlavě mlhu. 4.kapitola Zatímco s Dášou balíme věci, Jirka dojel stopem pro auto. Vydali jsme se k jeho rodičům. Ahoj, Roman je mrtvý, zůstal pod jezem. Překvapení, rozpaky. Protínám ticho: Já musím jet domů, musím to říct jeho rodičům. Jirka se nabízí: Já tě odvezu. Jeho tatínek však zasahuje: O tom ani neuvažuj. V tomhle stavu tě nenechám řídit. Pojedu já. Jirka ustupuje: Dobrá, ale já musím být u toho, co kdyby jeho maminka chtěla něco vědět. Jedeme všichni. V autě mě Dáša vzala za ruku. Vyvlíkám se: Ne, takhle ne. Takhle mě držíval Roman. Domov. Všude už je tma. Zvoním. Otvírá paní matka. Vnitřní napětí povoluje a ve mně se cosi láme. Beru ji kolem krku a konečně se rozpláču. Nic nechápe a chlácholí mě: No tak jste se pohádali, to nic, to se vyřeší. Nevyřeší, Roman je mrtvý, zůstal pod jezem. Venku čekají ostatní, kdybyste chtěla vědět víc. Dál už mluvit nemůžu. Přiveď je!, a do chodby houkne: táto, vstávej, slyšíš, Roman je po smrti. Pak teprve jí dochází obsah slov a propuká v pláč. Sedíme dlouho do noci. Rozpačitě, zničeně. Ráno vede moje první cesta na policii. Ne. Tělo se ještě nenašlo. Čekání na ortel. Naděje a zoufalství. Odjíždím ke svým rodičům a opakuji už poněkolikáté stejnou historii. Roman je mrtvý,. Pomalu se učím užívat masku, nezúčastněnou tvář, ale uvnitř to bolí. Moc to bolí. Další den vede moje cesta opět napřed na policii. Nemáme žádné zprávy. Nic nenašli. Je povodeň, tak snad až opadne voda Odpoledne gruntuju, peru, žehlím, spravuju. Až se Roman vrátí domů, aby viděl, jak má vzornou ženu. Musí se přece vrátit. Srdce žádnou jinou variantu zatím nepřijímá, ale večer s sebou přináší zoufalství. Ráno jdu opět na policii. Nezlobte se, opravdu, nemáme žádnou zprávu. Až něco budeme vědět, ozveme se vám. 3

Vždyť já vím. Každé ráno hned po probuzení vidím přeci Romanovo tělo před sebou jako skutečné. Točí se ve vývařišti jezu. Každý den trochu jiné, voda ho mění. Odpoledne odjíždím s paní matkou ke kartářce. Co když je to moje vidění jen fantazie a Roman žije. Třeba je v nemocnici, v bezvědomí nebo se ztrátou paměti. Chytáme se každé i sebenesmyslnější možnosti. Ukazujeme kartářce fotografii. Ano, vidím toho člověka, ale nic vám neřeknu. Snad jen kdyby přece přišel domů, přineste mi velkou kytici. A teď už běžte. Zase nevíme nic, ale naděje vítězí. Čtvrtek 8.8.1991. Dnes ráno jsem viděla jez prázdný, jen vodu. V 10 hodin dopoledne zazvonil u dveří zvonek. Já i paní matka běžíme otevřít. Za dveřmi stojí policista: Tak už ho našli. Upřímnou soustrast. Teď je v Hradci na pitvě. Doklady vám zašleme. Zařiďte si pohřeb. Na shledanou. Konec nadějí. Zůstává jen tiché zoufalství. 5. kapitola Čtvrtek 15.8.1991 Pohřeb. Od rána se u nás scházejí příbuzní a známí. Jsou černě oblečení a většinou pláčou. Ztrácím se z této společnosti, jak jenom to jde. Šetřím si síly, budu je ještě potřebovat. Čas pokročil, musíme se chystat k odchodu. Oblékám si černou minisukni (jdu se přece rozloučit s Romanem a jemu se tahle sukně na mně nejvíc líbila). Rodiče mě ale přesvědčují, že to není vhodné. Je mi jedno, jestli je to vhodné nebo ne. Nakonec ale ustupuji tlaku a oblékám si šaty pod kolena, staré nejméně 20 let a vonící naftalínem. Přece na tom nezáleží, co mám na sobě. Teď musím hlavně vydržet. Masku pevně na tváři a pro jistotu kapesník po ruce. Už se trochu znám, vím, že moje maska není moc pevná, ale jsem odhodlaná neudělat radost těm, kdo se rádi pasou na bolesti druhých, aby mohli dát najevo svou upřímnou soustrast. S Romanovou maminkou jsme v tomhle dost podobné a navzájem se podporujeme. Opravdová účast je ale nebezpečnější, boří všechny masky a odzbrojuje. Té čelit ještě neumím. Romanovi spolupracovníci se znají s majitelem pohřební služby. Využívám toho: Chlapi, prosím vás, mohla bych ho vidět? Já vím, že to nebude pěkný pohled, ale já tomu nemůžu pořád uvěřit. Souhlasí, že to zařídí, ale za chvíli se vrací s výmluvou, že tělo je v zinkové rakvi. Chtějí mě chránit. Nechávám tedy aspoň přihodit do rakve přívěšek na klíče- kluka. Roman měl holku. Spojovali nás, když jsme zrovna nebyli spolu. Po pohřbu je byt plný lidí. Odcházím. Nestojím o upřímné soustrasti, nemám na ně sílu. Moji rodiče si přejí, abych se přestěhovala zpět domů. Ale já nemůžu. Vnímám to jako zradu. Nemůžu přece odejít, co kdyby se Roman vrátil. Třeba jen ztratil paměť a chvíli to potrvá, než se všechno zjistí. Byla přece povodeň a on nebyl jediný pohřešovaný. A ve zprávě z policie některé věci nesouhlasí. Třeba žije a my o tom nevíme. Určitě se jednou vrátí. Ať si mě třeba nepoznává, ať je jiný, ale ať žije. Odejdu od něho, když mě nebude chtít, když si na mě nevzpomene. Ale on tu bude, budu ho vídat, budu s ním mluvit, budu cítit jeho vnitřní sílu, jeho neutuchající humor. To mi teď nejvíc chybí. Pokoj a klid, který z něho vyzařoval a dodával mi síly, že bych mohla roztočit zeměkouli na druhou stranu. Bez něj jsem zoufalá a prázdná. 6. kapitola Blíží se konec měsíce srpna a já stále nedostávám měsíčky. Často je mi špatně od žaludku. Že bych byla těhotná? Kéž by! Nemám sílu jít ke gynekologovi. Myšlenka na případné dítě, Romanovo dítě, mi příliš připomíná, že tu Roman není a už možná nikdy nebude. V tomto případě se má nezúčastněná maska rozpadá na střípky a já 4

musím vynaložit veškerou sílu na to, abych se nezhroutila. Přesto se odhodlávám k pokusu. S lahvičkou ranní moči vyrážím do nemocniční laboratoře. Můj manžel zemřel a já nevím, jestli nejsem těhotná, prosím vás, dál nemůžu mluvit. Pláč mi stoupá do očí a v krku roste balvan. Vnímám soustrastný pohled sestry: to my nemůžeme takhle bez předpisu, dojděte si napřed k lékaři. Dál neposlouchám. Beru si zpět svoji lahvičku a odcházím. Jak jí mám vysvětlit, že nemám sílu jít k lékaři. Vždyť nemám sílu ani jí to říct. To je teď můj velký problém. Nemám sílu. Pláč, třes, žaludeční nevolnost mě přepadají v nejnevhodnějších chvílích - když potkám na ulici maminku s kočárkem, když slyším hrát naše písničky, když mi napíše dopis člověk, který Romana znal, S koncem měsíce se dostavily i opožděné měsíčky. Obrečela jsem je. Žaludeční nevolnost přetrvává, asi má základ jinde. 7. kapitola Září. Začátek školního roku. Mám před sebou ještě jeden rok studia. Ve škole vedla moje první cesta do sborovny za třídní učitelkou. V ruce mám oddací a úmrtní list. Dnes mi maska sedí pevně a já se cítím spíš na akci než na trpnou lítost. Vymiňuji si: Paní profesorko, já to řeknu třídě sama. Po uvítacím proslovu k začátku školního roku zvadám ruku a Třídní mě vyvolává. Začínám: V červenci jsem se vdala a jmenuji se teď V srpnu se můj manžel utopil. Povzbudivé a usměvavé pohledy se mění ve strnulé a sklouzávají po mém černém oblečení. V tom okamžiku spolužačce dojde obsah mého proslovu a vydechne Ježíši Kriste s takovou účastí, že se moje maska tříští a já musím ze třídy ven. Ale dokázala jsem to, nejhorší mám za sebou. Za pár týdnů svléknu černou a zase bude líp, volněji. Zatím jsem odkázaná poslouchat šepot důchodkyň v autobuse na téma, jak jsou dnes ti mladí divní, chodí v černém, vypadají jako po pohřbu, no třeba zrovna támhle ta, paní, podívejte se, Škola mi zabírá většinu času. Neomlouvám se, že jsem se nemohla připravit, i když by mi to jistě prošlo. Připadá mi podlé využívat neštěstí ve svůj prospěch. Z domu jezdím za tmy a za tmy se vracím. V autobuse jsem si zvykla sedat hned za řidiče. Nikdo na mě nevidí a já otočená k oknu dávám průchod myšlenkám. Moje psychika pozvolna sílí. Uvolněná bolest, po celý den zatlačená do koutku duše, vyplouvá na povrch a odchází se slzami. Pláču bez pohnutí. Poslouchám řidičovy řeči, hudbu z rádia a z očí mi stékají proudy horkých slz a odnášejí s sebou bolest. Tu krutou bolest z mého nitra. Denně mám takto k dispozici 2 hodiny uvolnění. Cítím se stále silnější a silnější také jsem. V Hradci na ulici mě před nedávnem zastavila jakási žena. Sebrala jsem myšlenky a soustředila se na ni. Byla to moje teta. Ahoj, co tu děláš? A jak to vypadáš? Hubená, duchem nepřítomná, co se s tebou děje? Ahoj teto, ale celkem nic. Chodím tu do školy a máme hodně učení. Promiň, ale spěchám na autobus. Ahoj. Maska vydržela. Vydržela vědomou lež, vydržela soucitný pohled. Hurá. Nemám chuť se někomu zpovídat a už vůbec ne na ulici. A už mám sílu to dát najevo. Aspoň teď. Vím, že za hodinu to může být jinak. Stále mě přepadá zoufalství. Hlavně večer, v klidu svého domova, skrytá do čtyř stěn. Bolest se vynoří a zcela mě přemůže. Hroutím se na křesle, stočená do klubíčka pláču a potlačuju nelidské vytí, které se mi dere z prsou, z hlubin mé bolesti. Tiším žaludek a prosím, sama nevím koho, aby mi dovolil úplně se zhroutit. Snem mých posledních týdnů je bílý pokoj s bílou postelí. V ní budu ležet. Okna budou mít stažené rolety a bíle oděná sestra mi bude mlčky nosit jídlo. Okolo mě bude jen ticho a bílo. Jak moc po tom toužím! Zároveň cítím, jak mě někdo provází mým utrpením a nenechá mě padnout. Zlobím se pro to na něho. Když už si myslím, že mám vyhráno, na pokraji bezvědomí a úplného zhroucení dostanu vždy trochu síly. Jen tolik, abych se neochotně a zhnuseně zvedla a táhla své břemeno dál. Den za dnem. 5

Zoufalství a beznaděj se střídají s nadějí a elánem. Stále se mi honí hlavou nepřesnosti v policejním protokole. Nakonec si kupuji lístek do Třeboně, mám namířeno na policejní stanici za vyšetřovatelem. Chci slyšet přímo od zdroje, na co přišli. Se svým plánem se svěřuji těsně před odjezdem spolužačce. Tváří se vyděšeně. Zcela očividně má o mě strach. Najednou se jí uleví, z krku snímá řetízek s křížkem a podává mi ho: Vezmi si ho s sebou, ochrání tě. A hlavně mi ho zase přivez. Mám ho po babičce. Vlak se rozjíždí. Navlékám si řetízek. Nemám pocit, že bych potřebovala ochranu, ale spolužaččina starostlivost mě příjemně pohladila po duši. Třeboň. Rozmluva s vyšetřovatelem mi vzala všechnu naději. Teď chápu, proč jsem řetízek dostala s větou: A hlavně mi ho přivez zpátky. Spolužačka tušila to, co já jsem si nechtěla přiznat a nutí mě takto, abych nedělal hlouposti a v pořádku se vrátila zpátky. Vyšetřovatel sice neuvedl žádné argumenty, kterými by vysvětlil nepřesnosti v protokolu, ale výraz a způsob řeči policisty byly natolik výmluvné, že mě donutily přijmout totožnost nalezeného muže jako Romana. Cestu zpět z Třeboně jsem téměř nevnímala. Spolužačce jsem, k její velké úlevě, vrátila řetízek, a vše začalo nanovo. Střídání naděje a beznaděje, síly a bezmoci. 8. kapitola V rámci školní praxe se pohybuji po nemocnicích. Stále hledám Romana. Cestou do nemocnice sním o tom, jak ho poznám v některém pacientovi, jak z hovoru lékařů či sester uslyším o případu ztráty paměti v některé jiné nemocnici. Čas běží v naději, ale zároveň mě ten Někdo, jehož přítomnost stále cítím, tuto naději oslabuje. Začínám rozlišovat, co je vroucí přání a co skutečnost. Zatím ale nemám chuť ji přijmout a tak žiju v kolísání téměř normální nálady a hlubokého zoufalství. Začínám tušit, že ten Někdo má ohromnou moc, že je to Ten, koho jsem volala na břehu Lužnice při Romanově smrti. Tehdy to pro mě bylo prázdné jméno, průpovídka, výkřik pro uvolnění vnitřního napětí. Teď se pro mě stal cílem vzpoury a zloby. Převažující pocit v době, kdy jsem schopná souvisle uvažovat, je: Mě nedostaneš, nevěřím v tebe. Vůbec si neuvědomuju, že tím, že s ním rozmlouvám, vlastně už uznávám jeho existenci. I nenávistí, kterou k Němu cítím za to, že mě nenechá padnout, mu přiznávám život. Nejde přece nenávidět nic. Praxe v nemocnici mě přivedla i na dětské oddělení. Cítím, jak mi puká maska, a do očí se derou slzy. Musím pryč. Odcházím na chodbu a pro příště si volím radši tvrdší, ale pro mě snesitelnější oddělení. Mám výhodu, na onkologii nebo neurochirurgii se spolužáci příliš nehrnou a tak jsem ušetřena trýzně z pohledu na děti. 9. kapitola Cítím, že jsem každým dnem silnější. I záchvaty zoufalství jsou řidší. Už také nepotřebuji všechnu svou sílu na pouhé přežití dne. Začínám vnímat okolí. Ve světlejších chvílích začínám tušit, že Roman je mrtvý. Nevím ale pořádně, co to znamená. Že už ho nikdy neuvidím? To mi tak nevadí. Pro mě nebyl tak moc důležitý Roman jako fyzická osoba. Spíš jsem milovala fyzickou osobu jménem Roman, protože jsem cítila vnitřní spojení. Byli jsme si blízcí duší. Duše ale přece nemůže umřít. Tělo zemře a rozpadne se, kde je ale Romanova duše? Z té jsem čerpala sílu a pokoj. Ona nemohla zemřít, tak proč tu není aspoň ona? A když není tady, tak kde je? Neznala jsem odpovědi a tak jsem se vší silou pustila do jejich hledání. Svým způsobem to byl útěk od skutečnosti. Nakoupila jsem knihy zabývající se východními náboženstvími, otevřela Bibli a hledala 6

odpovědi. Ale nenašla jsem nic. Východní učení bylo pro mě příliš složité a rozporuplné, Bible neodpovídala mému cítění. Od té doby, kdy jsem dokázala vnímat víc, než jen svoji bolest a snít plané sny, jsem cítila Romanovu přítomnost. Bylo mi dobře na duši i na těle. Nejvíc jsem ho vnímala v našem bytě, časem dokonce v konkrétních místech. V tomto čase jsem se setkala opět s kamarády z vody. Neříkala jsem jim o svých pocitech, a proto mě šokoval výrok Dáši: Víš, já mám pocit, že Roman teď stojí támhle u okna a usmívá se. On ví svoje a my se tady hloupě trápíme a dohadujeme. Bylo to zvláštní, cítila jsem totéž. Potěšilo mě, že nejsem blázen. Náš vztah s Romanem se začal rozvíjet v jiných rozměrech. Neviděla jsem ho, ale cítila. Rozlišovala jsem jeho stavy nálady, smutek, bolest, radost, Když mi bylo těžko, dokázal mě potěšit, zavtipkovat, když se on trápil, dodávala jsme mu síly. Nekomunikovali jsme spolu slovně, spíš jen hnutím mysli, pocitem. Věděla jsem bezpečně, kdy je na blízku. Někdy se ale vzdálil, třeba i na několik dní, a tehdy jsem opět upadala do zoufalství, ovšem už ne až na dno, už jsem se netoužila zhroutit. Měla jsem radost z nového typu vztahu, ale zároveň jsem cítila, že Romana něco tíží. I když byl veselý, šel z něho vnitřní smutek. Nedokázala jsem se v tom vyznat. Rozhodla jsem se s ním setkat v jeho úrovni. V časopise jsem četla článek o holotropním dýchání, vryla jsem si základní fakta do paměti a po večerech zkoušela vyjít z těla. Roman opět zmizel a zároveň se okolo mě začaly dít nepochopitelné věci. Po několik nocí mě i rodiče budil domovní zvonek. Za dveřmi ale nikdo nestál. Posouvaly se předměty na poličce. Cítila jsem neklid. Jednou v noci mě probudila hrůza. Cítila jsem, že v pokoji někdo je. Nikoho jsem neviděla, byla neproniknutelná tma. Nedokázala jsem se pohnout, byla jsem strachy bez sebe. Po chvíli napětí povolilo, ale já už jsem do rána neusnula. Příští večer jsem si vedle sebe na polštář položila Romanovu dýku. Věděla jsem, že bych ji asi nepoužila a podvědomě jsem tušila, že by mi v tomto případě stejně nebyla na nic. To co bylo v mém pokoji, bylo Zlo. Nehmotné, neviditelné, ale přece ovládající naše životy. Noc naštěstí proběhla v klidu. O několik nocí později jsem se probudila v půli noci a nemohla jsem usnout. Zkusila jsem opět holotropní dýchání. Najednou jsem cítila tíhu celého těla a pak volnost. Tma okolo mě se prosvětlila a v dálce přešla postava. Po chvíli se vynořily další tři. Stály proti mně a mlčely. Jasně jsem cítila nesouhlas. Věděla jsem, že nesmím postoupit ani o krok dopředu a že už se nikdy nesmím pokoušet o kontakt s tímto světem. S tím jsem se probudila do plné bdělosti. To, co mi připadalo jako pár vteřin, trvalo ve skutečnosti přes půl hodiny. Usnula jsem a spala v klidu do rána. 10.kapitola Roman se vrátil a vše bylo jako dřív. Skoro. Ještě jeden poznatek jsem si přinesla z říše duchů, totiž že Roman patří tam, tam mu bude dobře a tady ho držím jen svým sobectvím. Sebrala jsem sílu a jeden večer ho vyhnala: Mám tě ráda, ale ty tady už nesmíš být. Běž, kam patříš. Okamžitě jsem cítila velkou bolest. Nejen svoji, ale i jeho. Pochopila jsem, že teď už se opravdu nesetkáme. Roman zmizel a já se vrátila na začátek cesty. Zase přišlo zoufalství, bolest, beznaděj. Věděla jsem, Romanovi je dobře, že je mezi svými a jestli je nějaký Bůh, tak je u něho, protože tak skvělý člověk jinde být nemůže. Ale ani já jsem nezůstala na vše sama, bez opory. Zase jsem cítila Něčí přítomnost. Někdo mě podpíral a vedl dál. Neulehčoval, nedělal nic za mě, jen mě vedl. V době zoufalství mě držel, abych nepadla. Ale já jsem chtěla padnout. Romanovým definitivním odchodem mi nezůstalo nic. Rozhodla jsem se pro sebevraždu. Můj přítelnepřítel Někdo mi ji nevymlouval, jen si dal podmínku: Udělej to ode dneška za rok, pokud ti nebude líp. 7

Nikomu jsem nic neřekla. Zapamatovala jsem si datum a největší návaly zoufalství překonávala plány na sebevraždu. Jak to udělat, aby ten, kdo mě najde, z toho neměl šok? Jak napsat dopis pro rodiče, aby je moje smrt ranila co nejmíň? Komu co věnovat z našeho skromného majetku? Zároveň jsem tušila, že k žádné sebevraždě nedojde. Toto utrpení nemůže trvat rok, nevydržela bych to. Za rok musí být líp. 11. kapitola Koncem října mě kamarádi pozvali na countrybál. Měl být 2.11. Romanovi rodiče mě přemlouvali, abych jela a přišla na jiné myšlenky. Jela jsem tedy. Bál se konal asi 5 km od domku mého bratra. Byl nádherný večer, ale já jsem nemohla vydržet v sále. Ještě ani nezačali hrát a už jsem musela jít ven. Měla jsem pocit, že se udusím. Venku jsem se uklidnila. Najednou mi to došlo. Vždyť jsou dušičky. Roman má svátek a já se tu bavím. Kamarádům jsem oznámila, že odcházím a vydala jsem se nocí k bratrovi. Chtěl, abych u něho přespala, ale já jsem neměla stání a tak nakonec nastartoval motorku a odvezl mě domů. Byla jsem mu vděčná. Druhý den jsem šla na hřbitov, který leží za městem. Cestu zpátky jsem absolvovala už za tmy. Svítily hvězdy a vzduch voněl mrazem. Měla jsem čisto v hlavě i v srdci. Naplnil mě povznášející pocit a já jsem náhle pocítila vděk za svoji nynější situaci. Vždyť nebýt jí, neprožila bych tenhle krásný večer. Ihned jsem se pokárala za takové myšlenky, ale povznášející pocit mě už neopustil. Stálá přítomnost Někoho mě nutila přemýšlet o mém životě. Jak vypadal dřív a jak by asi vypadal vedle Romana? Roman byl úžasný, ale já? Sobecká, pyšná, zvyklá vyhrávat. Možná dobře, že se naše životy zatočily právě takhle. Roman by to se mnou moc nevyhrál. Kdo ví, jak by náš vztah vypadal za 5 let? Jemu je teď už dobře a já mám šanci se sebou něco dělat. Cítila jsem potřebu změnit se, ale nevěděla jsem jak. Zároveň se ve mně bouřilo moje malé pyšné já. Po návratu domů znovu otvírám Bibli. Čtu ji tentokrát poctivě od začátku Nového zákona, a čemu nerozumím, to si zapisuji na list papíru. V sousedním domě bydlí náš společný kamarád Pepa, věřící člověk, a toho večer co večer žádám o vysvětlení nejasností. Dokáže mi Bibli předkládat poměrně pochopitelně, ale přesto mezi námi hoří ostré boje. Podle mě je Bůh otrokář, který na lidi nakládá maximum, omezuje jejich svobodu a na nic se jich neptá. Podle Pepy je Bůh milující Otec, který lidi stvořil z čisté lásky k nim a ve všem se o ně stará. V tomto čase se mi objevil ve schránce leták s pozváním na Kurz bible, organizovaný Adventistickou církví. Kurz jsem začala navštěvovat, abych poznala víc pohledů na problém jménem Bůh. 12. kapitola Napadl sníh a blížily se vánoce. Chtěla jsem je strávit u Romanových rodičů. Už jsem nevěřila, že se Roman vrátí, ale odjet jsem ještě nedokázala. Celkově jsem na tom ale už byla lépe. Množství učení, denní dojíždění a samostatný život se všemi povinnostmi v domácnosti mi nedaly moc prostoru k sebelítosti. Nejhorší už pominulo, i když jsem stále ještě cítila velkou bolest a byly chvíle, kdy jsem nebyla schopná cokoliv dělat. Přesto se rána hojila rychleji, než jsem čekala. Na Štědrý den se u mě stavil Pepa, jestli půjdu na Půlnoční. Nevěděla jsem sice, co tam budu dělat, ale souhlasila jsem. Mši jsem přetrpěla, z větší části jsem nechápala, co se tam děje. Byla mi hrozná zima a cítila jsem se trapně. Byla jsem ale prodchnutá vznešeností, která z obřadu vyzařovala. Po skončení mše jsem čekala na Pepu, který ministroval. Stála jsem v úžasu a nevěděla, co si mám myslet. Lidé na sebe povykovali, smáli se, před kostelem se tvořily hloučky a všichni si přáli. Nikomu nevadil mráz, nikdo nespěchal. Vznešenost se ve mně proměnila v radost a vděk. Bylo 25.12. 2,30 hodin, když jsme se 8

konečně dostali k našemu domu. Pepa mě pozval ještě na chvíli k nim. Nepřipadala mi vhodná návštěva v tuto hodinu, ale byla mi hrozná zima a tak jsem šla. Uvnitř jsem dostala hrnek horkého čaje, cukroví, bramborový salát a další hromady jídla. Vrcholem byl ještě malý dárek od Pepy- kniha s obrázky gotických Madon. Nelíbila se mi, ale to nebylo podstatné. Důležitější bylo přijetí, s jakým jsem se setkala v kostele i teď tady ve věřící rodině. Byla jsem jim vděčná a bez nadsázky mohu říct, že to byly moje nejhezčí vánoce. Asi to bylo proto, že jim bohoslužba dala obsah. 13. kapitola Potácím se teď mezi vírou a vzpourou. Pilně navštěvuji Biblický kurz, jako malá školačka vyplňuji domácí úkoly a snažím se pochopit a přijmout obsah pro mě nepochopitelných sdělení. Bůh existuje. Bůh je láska. Bůh je ten, kdo nás provází od početí a chrání nás. Bůh trpí našimi špatnostmi. Bůh poslal svého syna, aby za nás (i za mě) umřel na kříži. A to je právě to, proti čemu se bouří celé moje nitro. Nerozlišuji ještě dobře velikost Stvořitele od nepatrnosti stvořeného. Mé pyšné já se vzpírá. Proč by měl někdo něco dělat za mě? Já jsem to po něm nechtěla. Za své činy si ponesu zodpovědnost sama. Nestojím o ničí milost a hlavně ji neumím přijmout. Bože, odpusť mi, vždyť nevím, co mluvím. Nejen cit, ale i rozum už stojí proti mně. Vím, že Bůh je a že mě provází na každém kroku, ještě se ale nevzdávám Vím, že Bůh je ten, kdo jemně odsouvá závoj z mé duše a přesně dávkuje moje poznání. Cítím jeho téměř fyzickou přítomnost a mohu s ním kdykoliv mluvit. Nikdy ho neobtěžuju, vždy mi odpoví. A vždy jen tolik, kolik jsem schopná unést. Udivuje mě bolest, kterou z něho cítím, když přidává další kapku pochopení k mému trápení. Udivuje mě něha, s jakou mě podpírá a chrání. Už vím, že je Roman mrtvý, už ho téměř nehledám na nemocničních odděleních. Jen občas ještě zatoužím, abych ho někde objevila, ale také dobře vím, že je to jen fantazie, nesplnitelné přání. Roman nežije a já ho už nikdy nepotkám na ulici. V srdci mi zbylo smutno a prázdno. A do tohoto volného prostoru se pomalu vkrádá bytost mnohem význačnější - Bůh. Nemá to se mnou jednoduché. Bráním mu ve vstupu, chci zachovat věrnost Romanovi. Můj vnitřní boj se projevuje mimoděk i navenek. Na krku mám řetízek s kamínkem od Romana a malý stříbrný křížek. Kdykoliv si všimnu, že kamínek zapadl za křížek, vyndám ho a předsunu na přední místo. Ještě nepřišel čas, aby byl křížek pro mě důležitější. A Bůh se chová skvěle, nevyčítá, nekáže, jen trpělivě čeká, až svůj boj vybojuji v jeho prospěch. Až když dokážu dát křížek před kamínek, vyřeší vše šalamounsky- kamínek ztratím. Boží přítomnost cítím na každém kroku. Využívám toho a v myšlenkách s ním stále hovořím. Každou svoji činnost s ním projednávám. Chtěla bych se mu líbit, ale nevím jak. Něco můžu pochytit v Biblickém kurzu a z rozhovorů s Pepou, ale není toho mnoho. Kurz je orientován spíš na pochopení biblických událostí a Pepa je pro mě téměř nepoužitelný. Je od malička vychovávaný ve víře a nechápe, že by někdo mohl žít bez ní nebo se s Bohem přít. A tak mi zbývá jen Bůh sám, aby mi řekl, co mám a nemám dělat. Jenže to zase není jeho styl. On mě nechává dělat to, co sama chci, nebere mi svobodu rozhodování. Cítím, že mu svými chybami ubližuju a tak jsem se rozhodla jít přímo ke zdroji. Bože, ty víš, že jsem natvrdlá. Mě nestačí jen tak lehce vést, já si jdu za svým a pak toho lituju, když už je pozdě. Prosím tě, veď mě pevnější rukou a až se zase budu chystat udělat nějakou pitomost, tak mě třeba nakopni. V té chvíli jsem dostala řádný kopanec do pozadí, až jsem nadskočila. Rozesmála jsem se a srdce mi naplnil vděk. Tak teď už znám další boží vlastnost, je to smysl pro humor. Bůh vyhrával můj zápas se sebou samou. 9

10 14. kapitola Přicházelo jaro, vzduch voněl a já jsem se pomalu probouzela k životu. Už jsem nemyslela na sebevraždu. Ještě neuběhl ani ten požadovaný rok a už mi bylo lépe. Ne že by rána v duši nebolela, ale už jsem na to nebyla sama. Na spoustu věcí jsem se začínala dívat jinak. Jako by se mi otvíraly oči. Dlouhé hodiny jsem trávila v rozhovorech s Pepou a se spolužačkou, kterou otázky kolem Boha a víry velmi zajímaly. S Pepou jsem byla ten, kdo obhajuje ateizmus proti křesťanství a se spolužačkou ten, kdo brání víru proti ateizmu. Musela jsem tak denně řešit spoustu nejasností a hledat odpovědi na stále nové otázky. Aniž bych si toho všimla, moje víra rostla. Abych si opravdu uvědomila, na čí straně stojím, měla mě potkat ještě jedna zkouška. 15. kapitola Jednou uprostřed noci jsem se probudila do plné bdělosti. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: Tvůj otec zemře. Znovu se otevřela stará rána. Ještě jsem se nevzpamatovala po ztrátě Romana a teď je na řadě táta. Mám mu to říct? A jak? On nežije s Bohem. Není to zlý člověk, ale není připravený zemřít. Co s ním bude? Napadlo mě řešení: Bože, dej mu šanci změnit svůj život. Vezmi si mě místo něho, mě na světě nic neváže a Tebe už znám a nebojím se Tě. Ještě chvíli jsem prosila a dunící myšlenka změnila obsah: Dobře, dostane ještě šanci. Zemřeš místo něho. Věděla jsem, že teď už nemá cenu smlouvat. Cítila jsem velice jasně, že se nedožiju víkendu. Potlačila jsem rozechvění a snažila se srovnat myšlenky. Co všechno musím vlastně udělat? Nebylo to jednoduché, připravovala jsem se na smrt poprvé, ale něco už jsem si rozmyslela při přípravě sebevraždy. 1. Musím se smířit s Bohem. Zatím jsem nechodila do kostela, nezajímala se o zpověď. Teď jsem cítila, že bych měla Boha poprosit o odpuštění všeho, co jsem v životě zkazila tou formou, kterou on sám určil. 2. Moje smrt zarmoutí mé rodiče a lidi mně blízké. Měla bych to nějak zmírnit. Třeba dopisem. 3. Měla bych v tom dopise nějak vysvětlit, že smrt jsem přijala dobrovolně za ně, aby měli čas obrátit se k Bohu. Nejmenovat konkrétně tátu, aby si to nevyčítal. 4. Nejsem movitá, ale chtěla jsem svým blízkým udělat radost drobnostmi na památku. Musím si rozdělit, co komu udělá radost. V této fázi přemýšlení ode mě najednou odstoupila bdělost, myšlenky se rozprchly a chtělo se mi hrozně spát. Ještě v polospánku jsem slyšela uklidňující větu: Obstála jsi, nezemřeš. 16. kapitola S blížícím se koncem školního roku přibylo učení. Končila jsem školu, hledala zaměstnání, byt. Do této chvíle jsem měla byt u Romanových rodičů, ale teď přišel čas osamostatnit se. V létě jsem jela jako zdravotnice na skautský tábor s Pepovým oddílem. Byli tam i věřící kluci a já se poprvé setkala se životem křesťanů. Ti kluci byli skvělí. Uměli se smát i vztekat jako všichni ostatní normální lidé, ale svítilo v nich jakési světýlko. Připadali mi čistší a přímější, bylo mi s nimi dobře. Na táboře jsem také poprvé šla do kostela na nedělní mši. Tam jsem vyrazila jako dozor, aby malí skautíci moc nezlobili, ale zpátky jsem šla rozhodnutá chodit tam pravidelně. Rozhodla jsem se zařadit mezi křesťany, ať si okolí myslí, co chce. Ze začátku jsem se sice v kostele cítila trochu nesvá, sedala jsem až vzadu, skoro nikoho jsem tam neznala a nevěděla jsem, co mám dělat. Slova kněze mi ale promlouvala do duše a já se sama sebe ptala, odkud to všechno o mně ví, když mě přece nezná.

25.9.1992 jsem neunesla tíhu probuzeného svědomí a požádala pana faráře o zpověď. Řekla jsem mu, že sice nevím, jak se to dělá, ani co od ní mám čekat, ale že cítím, že k ní prostě musím jít. Kněz byl velice ochotný, trpělivě mě vyslechl a vysvětloval, čemu jsem nerozuměla. Nakonec mi udělil rozhřešení. Před zpovědí jsem tomuto úkonu nepřikládala žádnou váhu, chtěla jsem jen upokojit dotěrný vnitřní hlas. Po zpovědi jsem smýšlela jinak. Byla jsem opojená Boží velikostí a čistotou své duše. Bála jsem se i myslet, abych tu krásu nepošpinila. Opojení trvalo jen krátce a zase jsem cítila, jak se umazávám. Zážitek to byl ale tak silný, že mi pomohl překonávat potíže se zpovědí, které přišly v příštích měsících. 27.9.1992 jsem poprvé v životě přistoupila s svatému přijímání. Má lidská malost trénovala předem před zrcadlem, jak vypláznout jazyk. V okamžiku přijetí svátosti však všechny obavy pominuly. Zůstala jen duše kroužící v nebeských výšinách, bez omezení, beze strachu. Bůh mě zahrnoval milostí a já jsem nechápala, jak jsem mohla žít tolik roků bez Něho. Má opuštěná duše našla, koho hledala. Po Romanovi mi zbyly krásné vzpomínky a jizva kdesi hluboko, která se ještě někdy rozbolí a vžene slzy do očí, která mi ale také připomíná, že bez ní bych neznala Boha. Ať to zní, jak chce paradoxně, poznala jsem lásku skrze utrpení. Nevím, co mě v životě ještě čeká a kam moje cesta teď povede, ale vím, že už nikdy na nic nebudu sama. 11