Závěť jako způsob dědění

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Závěť jako způsob dědění Bakalářská práce Autor: Petra Halbichová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Bělovský, Dr. Praha duben, 2013 1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Pardubicích, dne 2. dubna 2013 Petra Halbichová 2

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat doc. JUDr. Petru Bělovskému, Dr. za jeho rady, čas a cenné připomínky, které mi věnoval při psaní této bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat celé mé rodině, a hlavně mému manželovi, za podporu a pomoc při celém mém studiu. Děkuji, bez vás bych to nezvládla. 3

Anotace: Bakalářská práce pojednává o závěti, konkrétně o jejím vývoji od roku 1918 do současnosti. Detailně popisuje možnosti pořízení a podmínky platnosti závěti, způsobilost osoby zůstavitele, dědice a svědka, a v neposlední řadě způsoby zrušení a neplatnost poslední vůle. Většina mé práce je věnována současné právní úpravě závěti, která je, po mnoha novelizacích, platná od roku 1964 až doposud. V předposlední, třetí, kapitole popisuji, jakým způsobem a za jakých podmínek je možno pořídit poslední vůli dle nových pravidel, která by měla vejít v platnost 1. 1. 2014. V závěru je porovnání stávající a nové právní úpravy závěti. Klíčová slova: dědic, dědictví, platnost, svědek, vydědění, závět, zůstavitel Annotation: The bachelor thesis deals with the will, specifically about its history from 1918 to the present. It describes in details possibility of acquiring and conditions of will validity, eligibility of the person testator, heir and witness, and last but not least the methods of revocation and invalidity of the will. The most of my work is dedicated to the current will legislation that has been after many amendments valid since 1964 until now. In penultimate, the third charter, I describe how and under what conditions its possible to make the last will according to the new rules which should enter into force since the 1st of January 2014. There is a comparison of existing and new will legislation in the conclusion. Key words: heir, heritage, validity, witness, disinheritance, will, testator 4

Obsah Úvod...............................................................7 1. Vývoj závěti od roku 1918...................................... 8 1.1. Závěť podle ABGB......................................... 8 1.1.1. Nejběžnější formy posledního pořízení.......................9 1.1.2. Neplatnost, omezení a zrušení posledního pořízení.............10 1.2. Občanský zákoník z roku 1950...............................11 1.2.1. Závěť dle zákoníku z roku 1950........................... 11 1.2.2. Zrušení a neplatnost závěti................................12 1.2.3. Srovnání závěti uvedení důležitých změn oproti ABGB........13 2. Současná platná právní úprava závěti.........................15 2.1. Vývoj od roku 1964.........................................15 2.1.1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb........................... 15 2.1.2. Novelizace v oblasti dědického práva....................... 15 2.2. Platná a účinná právní úprava závěti.........................16 2.2.1. Forma závěti...........................................16 2.2.2. Testamentární způsobilost, požadavky na osobu svědka..........19 2.2.3. Podmínky platnosti a obsah závěti.......................... 21 2.2.4. Neopominutelní dědicové.................................23 2.2.5. Vydědění a odmítnutí dědictví............................. 24 2.2.6. Podmínka a příkaz...................................... 26 2.2.7. Zrušení a neplatnost závěti................................27 2.2.8. Zřízení nadace nebo nadačního fondu formou závěti............29 2.2.9. Dědictví ze zákona a ze závěti, stát jako případný dědic......... 30 2.2.10. Úschova závěti.........................................31 2.2.11. Vzory závětí a listin o vydědění a odvolání závěti............. 32 3. Právní úprava podle nového občanského zákoníku............35 3.1. Nový kodex................................................ 35 3.2. Základní principy dědění dle NOZ........................... 35 5

3.3. Závěť podle nového občanského zákoníku.................... 37 3.3.1. Forma závěti...........................................37 3.3.2. Pořizovací a dědická způsobilost, svědkové závěti............. 39 3.3.3. Podmínky platnosti a obsah závěti.......................... 42 3.3.4. Nepominutelný dědic.................................... 44 3.3.5. Vydědění, odmítnutí a vzdání se dědictví, zřeknutí se dědického práva................................................. 46 3.3.6. Vedlejší doložky v závěti................................. 48 3.3.7. Zrušení a neplatnost závěti................................49 4. Srovnání stávající a nové právní úpravy...................... 52 4.1. Shrnutí důležitých změn.................................... 52 Závěr.............................................................55 Seznam použité literatury........................................57 Seznam použitých zkratek....................................... 59 6

Úvod Tato práce se bude zabývat historií vývoje závěti od roku 1918 a v další části, konkrétně ve druhé kapitole, samotnou právní úpravou poslední vůle, která je v současné době platná a podle které je možno pořizovat závěť. Zvýšenou pozornost věnuji současně platné právní úpravě. Ve třetí kapitole se budu snažit popsat novou právní úpravu, která by měla nabýt účinnosti 1. 1. 2014. Od tohoto data dojde k důležitým změnám ohledně pořizování pro případ smrti a to nejen formou závěti. V samotném závěru se pokusím o srovnání platné právní úpravy s novou, kdy uvedu nejdůležitější změny, které by měly nastat od účinnosti nového občanského zákoníku. Závěr poslední kapitoly doplním o obrázek (schéma) dědického práva podle nového občanského zákoníku. Některým lidem není lhostejné, co se stane s jejich majetkem, až zemřou. Mnozí chtějí nějakým způsobem zabezpečit, aby byla naplněna jejich vůle ohledně jmění, které v průběhu svého života, nashromáždili. Pokud tyto osoby nechtějí nechat na zákonu, aby tuto otázku vyřešil za ně a nastalo tzv. dědění ze zákona, mají možnost určité ochrany. Jedná se o právo sepsat pořízení pro případ smrti, konkrétně závěť, která zabezpečí, aby s jejich majetkem bylo, po jejich smrti, naloženo dle jejich vůle. Závěť je nejobvyklejší a nejvýznamnější způsob soukromého pořízení o pozůstalosti. Zůstavitel se ale musí mít na pozoru, protože v době, kdy bude zjišťována jeho vůle, nebude již naživu a v případě, že by byla závěť sepsána špatně a byla by z tohoto důvodu neplatná, nebude moci již svou chybu napravit a sepsat novou poslední vůli. Je proto zapotřebí, aby se podrobně seznámil s platnou právní úpravou, v případě, že chce pořídit poslední vůli sám, nebo se mu nabízí možnost v osobě notáře, který nejenom, že mu poskytne odborné rady, ale může se zůstavitelem sepsat závěť formou notářského zápisu. Hlavním cílem této bakalářské práce je detailně se seznámit a zpracovat současnou právní úpravu závěti a provést její porovnání s právní úpravou novou. Vedlejší cíl je shrnutí historie poslední vůle od roku 1918. Jsou zde rozebírány právní úpravy závěti dle Všeobecného zákoníku občanského, dle občanského zákoníku z roku 1950 (tzv. střední kodex), dle, v současné době (po mnohých doplněních a novelizacích) stále platného, občanského zákoníku z roku 1964, a v poslední řadě dle nového občanského zákoníku, který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014. 7

1. Vývoj závěti od roku 1918 1.1. Závěť podle ABGB Patentem č. 946 Sb.z.s. z 1. června 1811 vyhlašuje císař František I. nový zákoník Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1812. Zákoník platil pro všechny země rakouského císařství, kromě Uher a vycházel z římského a přirozeného práva, jednou z jeho předloh byl i Koldínův zákoník městských práv. Zákoník představoval vynikající právnické dílo, které se stalo jedním z nejvýznamnějších právních předpisů moderní české právní historie. Důkazem toho je, že na českém území platil kodex, se změnami, až do roku 1950 a některá dílčí ustanovení ještě déle 1). Dědické právo nalezneme v ABGB v druhém dílu, osmá hlava, 531 a násl.. Zákoník rozeznával tři dědické důvody: vůle zůstavitelova, smlouva dědická a zákon. Samotná forma závěti byla upravena v deváté hlavě, 552 a násl. ABGB. Dle 553 se považovalo za závěť: poslední pořízení se nazývá závětí, je-li v něm ustanoven dědic, obsahuje-li však toliko jiná opatření, nazývá se dovětkem 2). Dle právní úpravy 577 bylo možno pořizovat poslední pořízení mimo soud nebo před soudem, písemně nebo ústně, písemně pak před svědky nebo beze svědků 3). Což znamenalo, že zůstavitel si mohl vybrat formu testamentu takovou, jaká mu nejvíce vyhovovala. Osoby, kterým bylo méně než 18 let, osoby určené za dědice nebo odkazovníky, včetně jejich rodinných příslušníků, osoby smyslů zbaveni, slepí, hluší nebo němí, nebo ti, kteří nerozuměli zůstavitelovu jazyku, nemohly být svědky posledních pořízení. Projev vůle musel být rozvážný, určitý a svobodný. Zůstavitel musel sám určit dědice ( 564, 565 ABGB). Věková hranice zůstavitele byla dána na 14 let, přičemž jedinec ve věku 14 až 18 let mohl pořizovat závěť pouze ústně před soudem. Při posledním pořízení, které bylo učiněno za zámořské plavby a v místech, kde panoval mor, nebo jiné podobné nemoci bylo možno sepsat závěť s úlevami, které spočívaly v tom, že 1) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 19, 21 2) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 140 3) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 143 8

způsobilými svědky mohli být i osoby, které dosáhly 14-ti let. Byli požadováni pouze 2 svědci, z nichž jeden mohl psát závěť, a při nebezpečí nákazy nemuseli být přítomni oba současně. Takovéto sepsané pořízení s úlevami pozbývalo platnosti uplynutím šesti měsíců od doby, kdy plavba nebo nákaza skončila ( 597-600 ABGB). V případě, že zůstavitel nezanechal závěť, případně byla neplatná, nebo nepořídil pořízení o celém jmění, opomenul neopomenutelné dědice nebo ustanovení dědici nemohli, případně nechtěli dědictví přijmout, přicházelo v úvahu dědění ze zákona. Za dědice nemohl být požadován ten, jenž se proti zůstaviteli dopustil zločinu, pokud mu zůstavitel neodpustil ( 540 ABGB). Stejně tak nemohl dědit ten, kdo donutil zůstavitele k sepsání závěti nebo podvodným způsobem svedl, překazil nebo změnil testament. Taková osoba byla z dědického práva vyloučena a odpovídala za veškerou škodu, která tím byla způsobena třetí osobě ( 542 ABGB). K přechodu práv a povinností k věcem tvořícím předmět dědictví docházelo až odevzdáním pozůstalosti ( 797, 819 ABGB). Chtěl-li dědic nabýt dědictví, musel se o ně ucházet u soudu a soud mu, pokud byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdal tím se pozůstalost vzhledem k dědici stala dědictvím. K odevzdání pozůstalosti docházelo odevzdací listinou, v níž bylo deklarováno, že dědic prokázal svůj dědický titul a zároveň konstituovala nový právní stav, který spočíval v tom, že pozůstalost přešla do právní držby dědice, který ji dosud neměl. Až odevzdáním se stal jejím vlastníkem a to platilo i o přechodu vlastnického práva k nemovitostem, které se tehdy zapisovalo do veřejných knih. Dědic se stal jejich vlastníkem už odevzdáním pozůstalosti, nikoliv teprve knihovním převodem 4). 1.1.1. Nejběžnější formy posledního pořízení Nejjednodušší a nejběžnější formou byla holografní závěť. Kdo pořizoval závěť písemně a beze svědků, musel ji napsat vlastní rukou a vlastnoručně se svým jménem podepsat. Uvést den, rok a místo sepsání nebylo dáno jako povinnost, bylo to pouze doporučení v rámci předcházení případných sporů ( 578 ABGB). Nejběžnější a nejbezpečnější formou byl testament soudní nebo notářský a to ve formě písemné nebo ústní. Při písemné formě zůstavitel odevzdal vlastnoručně podepsanou závěť soudu a ten poté písemnost zapečetil a poznamenal na obálku, čí poslední vůle je v ní 4) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II 460 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1375-1376 9

obsažena. O jednání byl sepsán protokol a písemnost se soudně uschovala, o čemž byla vydána stvrzenka ( 587 ABGB). U formy ústní soud sepsal protokol o zůstavitelově projevu a ten pak stejně, jako písemné pořízení, zapečetěné uschoval ( 588 ABGB). Soud se musel skládat nejméně ze dvou soudních úředních osob, z nichž jeden musel být soudce. Druhou soudní osobu, mimo soudce, mohli nahradit dva jiní svědci ( 589 ABGB). U posledního pořízení, které se činilo a ukládalo u notáře, sepsal notář o projevu zůstavitelovi vůle protokol za přítomnosti dvou svědků nebo druhého notáře. 1.1.2. Neplatnost, omezení a zrušení posledního pořízení Neplatnost závěti byla způsobena nedostatkem náležitostí předepsaných Všeobecným občanským zákoníkem. Závady, které nastaly později, neměly vliv na platnost právoplatně projevené poslední vůle. V případě, že byla závěť od počátku neplatná, nenabyla platnosti ani pozdějším odstraněním závady. Z tohoto důvodu, nebyla-li pořízená nová poslední vůle, nastalo dědění ze zákona ( 575, 576 ABGB). Zůstavitel mohl svou závěť, nebo určitá její ustanovení, omezit určitou podmínkou, doložením času, příkazem nebo projeveným úmyslem ( 695 ABGB). Podmínka znamenala určitou událost a mohla být jak kladná (událost nastala) nebo záporná (událost nenastala), ( 696 ABGB). Na nesrozumitelné, nemožné nebo nedovolené podmínky se hledělo, jako kdyby nebyly k závěti připojeny, stejně tak se hledělo na podmínky, že dědic nebo odkazovník nemůže uzavřít manželství ( 700 ABGB). Podmínky možné a dovolené musely být splněny, aby právo, které podmiňovaly, mohlo být provedeno ( 699 ABGB). Podmínka se nevztahovala na náhradníky, pokud to zůstavitel výslovně nevyjádřil ( 702 ABGB). Doložení času znamenalo, že určený dědic nabude pozůstalost ne smrtí zůstavitele, ale až později ( 705 ABGB). Tato lhůta musela určitě nastat, pokud nebylo jisté, zda doba nastane nebo ne, hledělo se na to jako na podmínku a bylo-li zřejmé, že doba určená v posledním pořízení nikdy nenastane, jednalo se o podmínku nemožnou ( 706 ABGB). Pokud zůstavitel zanechal někomu pozůstalost a to s příkazem, jednalo se o rozvazovací podmínku, což znamenalo, že nesplnění příkazu mělo za následek pozbytí dědictví ( 709, 696 ABGB). Vyjádřil-li zůstavitel úmysl, k čemu svou pozůstalost určil, ale nebylo to uloženo za povinnost, nebylo možno dědice donutit, aby podle tohoto úmyslu dědictví použil ( 711 ABGB). Zrušit závěť bylo možno několika způsoby: zřízením nového pořízení nebo dovětku, odvoláním a to ústním nebo písemným nebo zničením listiny, samotným odmítnutím ze strany dědiců. Novější poslední vůle rušila do té doby platnou závěť za podmínky, že zůstavitel v nové vůli neurčil, že má dřívější zůstat celá nebo jen zčásti v platnosti ( 713 10

ABGB). Pokud určil platnost i starší vůle, potom platily obě a mohly obstát vedle sebe. Zůstavitel ale mohl svou poslední vůli zrušit a nemusel již činit novou ( 717 ABGB). V tomto případě ji musel výslovně odvolat a to buď ústně (za podmínek, jakých bylo zapotřebí k platnosti ústní závěti) nebo písemně (za podmínek, jakých bylo zapotřebí k písemné závěti), nebo zničit listinu (např. přeříznutím, přeškrtnutím, přetrhnutím podpisu zůstavitele nebo vymazáním celého obsahu), která obsahovala samotnou závěť. Odvolat závěť mohl pouze ten zůstavitel, který byl ve stavu způsobilosti projevit poslední vůli. V případě, že zůstavitel zrušil novější závěť, aniž by zrušil dřívější, toto dřívější poslední pořízení nabylo opět platnosti ( 723 ABGB). Jestliže dědic ani náhradník nechtěl nebo nemohl přijmout pozůstalost, tak pozůstalost přešla na zákonné dědice ( 726 ABGB). 1.2. Občanský zákoník z roku 1950 Poválečné Československo navázalo v rámci právního řádu na právní stav, který fungoval za první republiky. Z tohoto důvodu platil nadále, novelizovaný, rakouský Všeobecný občanský zákoník a to až do roku 1950, kdy byl nahrazen novým občanským zákoníkem 5). Práce na novém kodexu započaly již v roce 1948, kdy vláda vyhlašuje usnesením z července 1948 tzv. právnickou dvouletku během níž dochází k přebudování právního řádu a ke snaze prosazení ideové představy komunistické vlády, která byla u moci od února 1948, po vyvrcholení politické krize 6). 25. října 1950 byl přijat Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále OZ r. 1950 ), jinak také zvaný tzv. střední kodex, a nabyl účinnosti dne 1. 1. 1951. 1.2.1. Závěť dle zákoníku z roku 1950 Dědické právo nalezneme v části páté, hlava třicátá čtvrtá, 509 a násl. OZ r. 1950. Ustanovení o dědictví směřovala k upevnění rodiny v užším slova smyslu a dostává se do popředí dědění ze zákona, tzv. intestátní posloupnost. Dle 534 OZ r. 1950 zněla definice poslední vůle: závěť je jednostranný projev zůstavitelovy vůle, kterým zůstavitel osobně činí pořízení o svém majetku 7). 5) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 26 6) VOJÁČEK, L., K. SCHELLE a V. KNOLL. České právní dějiny. druhé upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-257-8. str. 563 7) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 376 11

Závěť již nešlo zřídit jinak, než v písemné formě a povinností bylo uvést den, měsíc a rok, kdy byla závěť sepsána ( 541 OZ r. 1950). Zůstavitel mohl závěť napsat vlastnoručně, pak ji musel i sám podepsat ( 542 OZ r. 1950). V tomto případě, to mohl zůstavitel provést beze svědků. Pokud zůstavitel nenapsal závěť vlastní rukou, musel ji sám podepsat a před dvěma svědky, kteří museli být přítomni současně, musel výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědkové se museli na dokument podepsat ( 543 OZ r. 1950). Poslední vůli mohl zůstavitel prohlásit do úředního zápisu a to buď před soudem, nebo notářem, v tomto případě to mohlo být provedeno beze svědků ( 545 odst. 1 OZ r. 1950). Další změna oproti ABGB byla ve věkové hranici zůstavitele. Ta byla nově určena na 15 let, přičemž nezletilec ve věku 15 až 18 let mohl pořídit svou poslední vůli do úředního zápisu před soudem nebo notářem a mohlo tak být učiněno beze svědků ( 545 odst. 2 OZ r. 1950) a to navíc pouze o majetku, kterého nabyl vlastní prací. Vůle, kterou projevil zůstavitel, musela být vážná, srozumitelná a muselo se jednat o osobu způsobilou k právnímu úkonu. V opačném případě by se jednalo o neplatně projevenou vůli ( 32 OZ r. 1950). Tato zůstavitelova vůle musela být projevena svobodně, bez použití lsti a bezprávných výhružek ( 33 OZ r. 1950). Omyl zůstavitele měl také za následek neplatnost provedeného úkonu, a to v případě týkal-li se jeho podstaty ( 35 OZ r. 1950). Svědek nemohl být nesvéprávný, slepý, hluchý, němí a ten, kdo neznal řeč, ve které zůstavitel činil závěť a dále to nemohl být duchovní a řeholník. Závětí určený dědic ani osoby jemu blízké nemohl při pořízení vůle působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé ( 546, 547 OZ r. 1950). Zatímco dle právní úpravy ABGB z roku 1811, účinné do 31. 12. 1950, docházelo k přechodu práv a povinností k věcem, které tvořily předmět dědictví, až odevzdáním pozůstalosti ( 797, 819 ABGB), dle právní úpravy účinné od 1. ledna 1951 nabývají dědici dědictví již smrtí zůstavitele ( 509 OZ r. 1950) 8). 1.2.2. Zrušení a neplatnost závěti Závěť mohla být zrušena platnou novější poslední vůli, pokud vedle ní nemohla obstát. Dále mohla být zrušena odvoláním a to takovým způsobem, který byl potřeba k sepsání platné závěti. Zůstavitel mohl svou poslední vůli úmyslně zničit a tím ji zrušil ( 553 r. 1950). 8) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II 460 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1375 12

Závěť mohla být neplatná buďto celá nebo jen určitá ustanovení. Za neplatnost ustanovení poslední vůle byly považovány takové, které byly nesrozumitelné nebo si odporující, jakož i ustanovení, která se příčila zákonu nebo obecnému zájmu ( 548 OZ r. 1950). Neplatnost se dále týkala ustanovení, jímž byl někdo povolán za dědice věci, která se nenacházela v zanechaném majetku, toto se však netýkalo peněžní částky ( 549 OZ r. 1950). Dle Občanského zákoníku z roku 1950 byla za neplatnost považována podmínka, příkaz a lhůta. Nezletilým potomkům zůstavitele náleželo ze zákona tolik, kolik činila cena celého jejich zákonného podílu. Jiným potomkům a rodičům zůstavitele (v důchodovém věku) náleželo tolik, kolik činila cena tří čtvrtin zákonného podílu. V případě, že při sepsání závěti došlo k opomenutí těchto výše uvedených osob, mělo to za následek neplatnost závěti ( 551 OZ r. 1950), pokud ovšem nedošlo k vydědění neopomenutelných dědiců a to za splnění určitých podmínek ( 552 OZ r. 1950). 1.2.3. Srovnání závěti uvedení důležitých změn oproti ABGB Úprava dědického práva ve středním kodexu je velmi stručná, což dokládá, že oproti Všeobecnému občanskému zákoníku zde bylo pro tuto oblast vymezeno pouze 53 paragrafů, kdežto úprava v ABGB je mnohem detailnější. Podle úpravy v ABGB z roku 1811, která byla účinná do 31. prosince 1950, docházelo k přechodu práv a povinností k věcem tvořícím předmět dědictví až odevzdáním pozůstalosti, dle právních úprav občanských zákoníků účinných od 1. ledna 1951 dědici nabývají dědictví (při splnění všech dalších podmínek) již smrtí zůstavitele. Forma závěti zůstala zachována a to buď soukromá, nebo veřejná, avšak již mohla být pouze v písemné formě. Povinnost písemné formy znamenala změnu i pro samotné odvolání závěti, protože odvolání poslední vůle bylo možné pouze tou formou, jakou byla závěť zřízena, tzn., že nově bylo umožněné pouze odvolání písemné. ABGB pouze doporučoval uvedení roku, dne a místa sepsání závěti. Ve středním kodexu toto bylo již povinnou náležitostí každé poslední vůle. V případě závěti, která nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele, bylo nově požadováno přítomnosti pouze 2 svědků, jednalo se o snížení počtu svědků z 3 osob na 2. Zvýhodněné závěti (poslední vůle s úlevami) již ve středním kodexu nebyly, byly jím úplně zrušeny. Nově byla posunuta věková hranice nezletilého zůstavitele ze 14-ti na 15 let. Co se týče neopomenutelných dědiců, tak jejich výčet byl podobný, změna byla ve velikosti jejich zákonného podílu. Dle středního kodexu náleželo nezletilým potomkům zůstavitele tolik, kolik činil celý jejich zákonný podíl, zletilým potomkům a rodičům 13

zůstavitele v důchodovém věku náležely ¾ jejich zákonného podílu. Dle ABGB náležela potomkům zůstavitele ½ jejich zákonného podílu a rodičům zůstavitele 1/3 zákonného podílu. Důvody vydědění byly, dle Občanského zákoníku z roku 1950, sníženy na 3. Stejné důvody jako dle ABGB byly opuštění v nouzi a odsouzení pro úmyslný trestný čin, ruší se jako důvod vydědění vytrvalé vedení života, které se příčí veřejné mravnosti. Naopak OZ r. 1950, jako nový důvod vydědění, přidává to, že dědic odmítá trvale pracovat. 14

2. Současná platná právní úprava závěti 2.1. Vývoj od roku 1964 Na konci padesátých let je upozorňováno na to, že platný občanský zákoník již plně neodpovídá vztahům a poměrům, které se v naší společnosti postupně vytvářely, a začíná se uvažovat o vydání nového občanskoprávního kodexu. Dne 8. prosince 1960 vychází usnesení ÚV KSČ o vypracování nového občanského zákoníku. Ten se měl omezit na regulování majetkoprávních vztahů mezi občany, resp. mezi občany a organizacemi při uspokojování majetkových potřeb občanů. Dochází k zúžení občanského práva. Důsledkem tohoto je vydání tří právních kodexů, a to hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. a nový občanský zákoník č. 40/1964 Sb 9). 2.1.1. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník (dále jen OZ) z roku 1964 začal upravovat pouze základní občanskoprávní vztahy, byl přijat 26. února 1964 a vstupuje v účinnost od 1. dubna 1964. Tento právní kodex platí dodnes, ale byl v průběhu své platnosti mnohokrát doplněn a novelizován. Hlavně jeho novelizace po listopadu 1989 podstatně mění původní podobu OZ. Od tohoto roku začíná v republice proces přeměny ze socialistického k demokratickému uspořádání a k tržnímu hospodářství. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí provést rozsáhlé změny nejen v občanském právu, ale v celém československém právním řádu 10). 2.1.2. Novelizace v oblasti dědického práva Důležitých novel, které přispěly k současné podobě právní úpravy dědického práva, konkrétně k úpravě dědění ze závěti, bylo několik. První novela OZ, která mění úpravu práv zůstavitele (pořídit o svém majetku pro případ smrti závěť) platnou od 1. dubna 1964, byla provedena zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností od 1. dubna 1982. Tato novela obnovuje možnost zůstavitele vydědit své potomky. Další zákon č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. ledna 1992, rozšiřuje pořízení závěti, vedle formy notářského zápisu a holografní formy, o možnost alografní závěti. Současně tato novela 9) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 32 10) SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. první vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80-85765-08-X. str. 32, 34-35 15

umožňuje pořídit závěť i nezletilým osobám, které dovršily 15. rok věku (ovšem pouze formou notářského zápisu), zkracuje neopominutelný podíl zletilých potomků, rozšiřuje okruh právně relevantních důvodů vydědění a umožňuje zřídit závětí nadaci. Zákon č. 554/2004 Sb., s účinností od 1. ledna 2005, umožňuje zůstaviteli možnost stanovit, aby po jeho smrti až do skončení řízení o dědictví spravoval jeho majetek náležející do dědictví správce dědictví 11). 2.2. Platná a účinná právní úprava závěti Aktuální úpravu práv v oblasti dědění nalezneme v části sedmé, hlava první 460 a násl. OZ. Samotná úprava závěti a dědění ze závěti se nachází v hlavě třetí, 476 a násl. OZ. Zákonná definice závěti již v OZ uvedena není, ale stále se vychází z toho, že se jedná o jednostranný právní úkon zůstavitele (fyzická osoba), který činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Zůstavitel může závěť, jako svůj projev vůle, kdykoliv odvolat, změnit nebo zrušit. Společná závěť dvou a více zůstavitelů je neplatná ( 476 odst. 3). 2.2.1. Forma závěti Zůstavitel může zřídit závěť pouze v písemné formě. Dle 476, odst. 1 OZ ji může napsat vlastní rukou (holografní závěť) nebo ji může zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků (alografní závěť) nebo ve formě notářského zápisu. Testament holografní a alografní patří mezi závěti soukromé, forma notářského zápisu mezi závěti úřední. Poslední vůle napsaná vlastní rukou musí být celá napsána vlastní rukou zůstavitele a musí být i vlastnoručně podepsána, a to pod sankcí neplatnosti 12). Jedná se o nejrozšířenější formu závěti, není zapotřebí přítomnost dalších osob při sepisování, se samotným pořízením testamentu nejsou spojeny žádné náklady. Pořizovatel závěti by měl svou závěť napsat sám (bez jakékoliv pomoci), nezáleží na tom, zda je napsána tiskacím nebo psacím písmem (ale nesmí být použita žádná technika např. počítač, psací stroj). Rukopis vykazuje charakteristické rysy písma pisatele. Později je možné zjistit, v porovnání s jinými písemnostmi zůstavitele, zda závěť skutečně napsal. Závěť může být zřízena i v jiném jazyku, 11) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II 460 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1378 12) Rozhodnutí NS ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1744/2007 Pomoc poskytnutá zůstaviteli při psaní vlastnoruční (holografní) závěti, jež jakkoliv ovlivnila charakteristické znaky jeho rukopisu, způsobuje neplatnost dané závěti. Rozhodnutí NS ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1975/2001 Závěť je vlastnoručně sepsána i v případě, že byla sepsána nedominantní rukou zůstavitele. 16

než českém, na papíře nebo i na jiném materiálu, inkoustem, propisovací tužkou, tuší, případně i křídou. Na zevní úpravě nezáleží, mohlo by jít i o závěť zřízenou dopisem, pokud by z obsahu bylo zřejmé, že pisatel měl v úmyslu povolat v dopise uvedenou osobu svým dědicem a že se nejedná jen o pouhou úvahu. Pokud je závěť na více než jednom listu, tak by měly být samotné listy spojeny tak, aby je bez porušení nebylo možno rozpojit, v případě, že nejsou spojeny, tak by měly být jednotlivé stránky očíslovány. Podpisem se většinou rozumí vypsání plného jména a příjmení. Judikaturou bylo uznáno, že není v rozporu se zákonem, jestliže je text závěti (zejména v dopise) uzavřen namísto podpisu uvedením příbuzenského vztahu zůstavitele k adresátovi. Není-li ani při tomto označení pochybnost o osobě zůstavitele a jsou-li i jinak splněny náležitosti požadované pro závěť, neměly by tyto odchylky od běžné zvyklosti mít za následek neplatnost tohoto právního úkonu. Doplnění dalšího textu do poslední vůle a to konkrétně za podpis zůstavitele, je třeba opět doplnit o vlastnoruční podpis zůstavitele a datum (den, měsíc, rok), kdy se tak stalo a to z důvodu platnosti takovéhoto dodatku 13). Pořizovatelův podpis na závěti nemusí být úředně ověřen. Pořízení, které zůstavitel nenapsal svou vlastní rukou, musí však vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky, kteří jsou přítomni současně (ovšem nemusí být seznámeni se samotným obsahem závěti) musí výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Jedná se o písemný projev vůle, pisatelem může být kdokoliv, kdo umí psát (k sepsání může být použit psací stroj nebo počítač). Pisatelem může být osoba, která je závěti povolána za dědice, tato osoba však nemůže působit jako svědek závěti (svědek může být pisatelem závěti). Svědci se musí na závěť vlastnoručně podepsat. Svědci nemusí být přítomni při sepisování závěti, dokonce nemusí být ani přítomni při podpisu zůstavitele na testament. Jejich přítomnost se vyžaduje při projevu zůstavitele, že listina, na kterou se podepíší, obsahuje jeho poslední vůli. Listina může být zřízená i v jiném jazyce, než českém, ovšem svědci závěti musí jazyk, ve kterém je závěť sepsána, ovládat. Stejně jako u závěti holografní, ani s touto formou testamentu nejsou spojeny žádné náklady 14). 13) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 102-104 14) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 81-4 Rozhodnutí KS v Brně ze dne 6. 8. 1999, sp. zn. 18 Co 397/98 Výslovný projev zůstavitele, učiněný před dvěma svědky současně přítomnými, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn jak před podepsáním listiny zůstavitelem, tak i po jejím podepsání zůstavitelem, avšak v přímé souvislosti s podepsáním listiny jejími svědky dříve, než tito svědci listinu podepíší. Zůstavitel může tento projev učinit ústně, písemně, případně jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí. 17

Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, může svou poslední vůli pořídit úřední formou a to notářským zápisem, ale může si vybrat i jinou variantu. Ta spočívá v tom, že zůstavitel projeví svou poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky (ti však musí být s obsahem závěti seznámeni), jedná se o formu závěti soukromé. Listina musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Současně s tím musí zůstavitel potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatel a předčitatel může být svědek, pisatel nesmí ale být předčitatelem a naopak. V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo ji nahlas přečetl, jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Svědci musí listinu podepsat ( 476c OZ) 15). Zůstavitel může projevit svou poslední vůli formou notářského zápisu. Zápis o závěti může sepsat jakýkoliv notář, bez ohledu na trvalé bydliště zůstavitele. Takto sepsaná závěť má formu veřejné listiny. Tento pojem je definován v 134 Občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) jako: Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními právními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Takovým zvláštním právním předpisem je i notářský řád (dále jen NŘ). Ten za veřejné listiny označuje notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření, za podmínky, že splňují náležitosti stanovené pro ně notářským řádem 16). Notář poučí pořizovatele, jakým způsobem je možné sepsat závěť, aby její obsahové náležitosti nezapříčinily její neplatnost a byly v souladu jak s projevenou vůlí zůstavitele, tak s příslušnými platnými právními předpisy. V případě, že pořizovatel vyžaduje sepsání závěti, která je v rozporu se zákonem nebo s dalšími obecně závaznými právními předpisy, je notář povinen provedení takovéhoto úkonu odmítnout. Výše odměny notáře je stanovena obecně závazným předpisem a to pevnou sazbou 17). Notářské listiny se sepisují v českém jazyce ( 58 NŘ). V případě, že pořizovatel závěti tento jazyk neovládá, je zapotřebí zajistit tlumočníka ( 69 NŘ). Na konec listiny se podepisuje pořizovatel (případně tlumočník) a samotný zápis je ukončen podpisem notáře a 15) Rozhodnutí NS ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004 Při pořízení alografní závěti postupem podle 476c OZ je nezbytné, aby všichni tři svědkové úkonu závěti, včetně pisatele a předčitatele, nejsou-li též svědky, byli současně a nepřetržitě přítomni při celém úkonu pořizování závěti, tedy při prohlášení zůstavitele o tom, jaká je jeho poslední vůle; při sepisu listiny; při jejím přečtení; při tom, když zůstavitel potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli a při podpisu svědků. 16) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 86 17) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 87 18

otiskem jeho úředního razítka. Dle 70 NŘ je notář povinen, vyhotoví-li závěť ve formě notářského zápisu nebo listinu o správě dědictví, zapsat údaje o takové listině a o jejím pořizovateli pomocí elektronického přenosu dat do Centrální evidence závětí (vedena Notářskou komorou České republiky). Závěť sepsaná úřední formou musí být neprodleně po sepsání uložena v kanceláři notáře pod uzávěrou ( 71 NŘ). Zejména notářský zápis o závěti nesmí být za života pořizovatele nikomu, a to ani státním orgánům, zapůjčen a nesmí do něho nikdo kromě pořizovatele nahlížet. Po smrti zůstavitele do něho mohou nahlížet účastníci dědického řízení a soud, popřípadě znalec. Závěť sepsaná ve formě notářského zápisu se tedy nemůže ztratit a ani nemůže být v budoucím dědickém řízení opomenuta, neboť prvním úkonem soudu, po zahájení řízení o dědictví, je lustrace v evidenci závětí. 18) Zvláštní zákon stanoví, kdy musí být úkon proveden před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu. Nezletilci, kteří dovršili 15. rok, můžou o svém majetku pořídit závěť, ale jako jediná forma, která u nich přichází v úvahu je forma notářského zápisu. Osoby nevidomé a neslyšící, které nemohou číst nebo psát si mohou formu své závěti vybrat. Buď mohou pořídit poslední vůli formou notářského zápisu, nebo mohou pořídit alografní závěť a to před třemi, současně přítomnými, svědky ( 476d OZ). 2.2.2. Testamentární způsobilost, požadavky na osobu svědka Aktivní testamentární způsobilost souvisí se zůstavitelem, který pořizuje závěť. Zůstavitel, který pořizuje o svém majetku, pro případ smrti, závěť, musí mít plnou způsobilost k právním úkonům. Plně způsobilý k právním úkonům je ten, který dosáhl věku 18 let. Tuto způsobilost může mít i osoba, která dosáhla věku 16 let a, se souhlasem soudu, uzavřela manželství a to ještě před dovršením 18 let. Takto nabytou zletilost nabývá osoba jednou pro vždy ( 8 OZ). Výjimku z tohoto pravidla tvoří nezletilé osoby starší 15 let, ty mohou o svém majetku pořídit závěť, ovšem jen formou notářského zápisu. Tímto má být garantováno, že pořizovatelova vůle bude odpovídajícím způsobem vyjádřena, ale zároveň spolupůsobením notáře při tomto úkonu umožněno poučení pořizovatele o povaze uvažovaného úkonu i o jeho účinnosti. Bez významu v tomto případě nemusí ani být konkretizace majetkových hodnot, které tomuto pořizovateli náleží, a čeho by se uvedená dispozice mohla týkat 19). 18) JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5, ISSN 1210-4817. str. 15 19) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 64 19

Způsobilost pořizovatele závěti musí existovat v době tohoto právního úkonu, pozdější ztráta způsobilosti nemá vliv na platnost provedeného právního úkonu. Dle 10 OZ může soud způsobilost fyzické osoby k právním úkonům, z důvodu duševní poruchy, omezit nebo ji způsobilosti úplně zbavit. Jakmile takovéto rozhodnutí nabude právní moci, nemůže fyzická osoba pořizovat závěť. V případě, že soud takovéto rozhodnutí později zruší, může pořizovatel, ode dne právní moci rozhodnutí, znovu činit právní úkony a závěť pořídit. Pasivní testamentární způsobilost znamená způsobilost být dědicem. Základním předpokladem platnosti je ustanovení dědice a to buď k celkovému dědictví, nebo k jeho poměrné části. Určení dědice je věcí svobodné úvahy a projevu vůle zůstavitele 20). Způsobilost být dědicem má každá fyzická nebo právnická osoba, která má způsobilost k právům a povinnostem. Tato způsobilost je jedním ze základních občanských práv a vzniká narozením v případě fyzické osoby (způsobilost má i ještě nenarozené dítě za předpokladu, že se narodí živé - 7 odst. 1 OZ) a vznikem v případě osoby právnické (den, kdy byla právnická osoba zapsaná do obchodního rejstříku - 19 odst. 2 OZ). Způsobilost trvá po celý život bez jakékoliv změny (nemůže být omezena a nemění se) a zaniká smrtí fyzické osoby nebo zánikem osoby právnické. Dle 469 OZ nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle. V tomto případě může být vyloučen dědic ze závěti i ze zákona. K činu by muselo dojít za života zůstavitele, nejpozději v den jeho smrti. Nezáleží na tom, zda byl pachatel za trestný čin odsouzen nebo bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání. Pokud byl odsouzen, je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal 21). Za zavrženíhodné jednání se považuje takové, kterým chce dědic zabránit tomu, aby se po smrti zůstavitele uplatnila jeho svobodná vůle, kterou vyjádřil zůstavitel v závěti, nebo jednání, při kterém dědic předstírá projev vůle, který zůstavitel neučinil (např. zničení nebo zatajení listiny obsahující závěť, vyvíjení určitého nátlaku, aby zůstavitel pořídil poslední vůli, případně již existující změnil nebo zrušil). K takovému jednání může dojít, jak za zůstavitelova života, tak i po jeho smrti. Pokud se dědic dopustil jednání dle 469 OZ, 20) ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK a KOLEKTIV. Občanské právo hmotné 3. páté, jubilejní aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-465-9, str. 272, 274 21) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 27 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001č. 24 Co 35/NS, sp. zn. 21 Cdo 530/2001 Byl-li dědic zůstavitele pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, je soud v dědickém řízení při posuzování tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti vázán pravomocným rozsudkem. Dědické právo je však v tomto případě závislé na tom, zda mu zůstavitel tento čin odpustil ( 469 druhá věta OZ). 20

může dědit, pokud mu zůstavitel za svého života odpustil 22). V případě, že mu neodpustil, nastupuje na jeho místo náhradní dědic, jestliže není ustanoven, pak dědic ze zákona. Svědek může být taková fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům. Právnická osoba sama o sobě nemůže být svědkem závěti. Dále jím nemůže být osoba nevidomá, neslyšící, ani taková, která nezná jazyk, ve kterém se činí projev vůle. Svědek nemůže být osoba, která se má podle závěti stát dědicem ( 476e OZ). 476f OZ upřesňuje, že závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Dle 116 OZ je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní 23). 2.2.3. Podmínky platnosti a obsah závěti Závěť je právním úkonem a dle 34 OZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Dle 37 OZ musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Závěť musí odpovídat svobodné vůli pořizovatele, bez jakéhokoliv nátlaku ze strany jiných osob. Zůstavitel musí svou vůli dát najevo tak, aby nebyly pochybnosti o tom, co chtěl zůstavitel projevit, tzn., že je dáván důraz na vážnost vůle. Zejména jde o to, aby pořizovatel ustanovil dědice a určil jeho podíl na věcech a právech, které by mu měly na základě poslední vůle připadnout. V případě, že tomu takto není, je tento úkon neplatný 24). Jediná možná forma projevu vůle je písemná forma. Občanský zákoník žádnou jinou formu závěti, než písemnou, nepřipouští ( 476 OZ). Posouzení platnosti právního úkonu se provádí vždy dle práva, které bylo účinné v době, kdy zůstavitel tento úkon učinil, nikoliv dle práva účinného v době smrti zůstavitele. 22) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 50 23) Rozhodnutí NS ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001 Ustanoví-li zůstavitel v alografní závěti ( 476b OZ) za svého dědice právnickou osobu, jsou nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu právní úkony, jakož i fyzické osoby, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci této právnické osoby nebo které k ní mají jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba povolaná za zůstavitelova dědice, jako újmu vlastní. 24) Rozhodnutí NS, sp. zn. 4 Cz 61/86 K posouzení skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o ní pochybnosti, je třeba zjišťovat vedle znění textu listiny (slovního výkladu) všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětních dědiců učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. Okolnosti případu jsou skutečností existující vně vlastního projevu vůle, a to i tehdy, když je předepsána písemná forma. Není napravováním neurčitosti projevu vůle, jestliže projev vůle je vykládán se zřetelem k okolnostem případu. 21

Jak jsem již uvedla v předchozím bodě, základním předpokladem platnosti závěti je ustanovení dědice nebo dědiců 25). V případě, že zůstavitel ustanovil dědiců více, je zapotřebí, aby ze závěti bylo patrno jaké podíly nebo věci a práva každému z nich připadnou. Nejsou-li podíly více dědiců určeny, platí, že jsou stejné osoby dědí rovným dílem ( 477 odst. 1 OZ). Od zřízení závěti do doby účinnosti může uplynout delší doba a může se objevit majetek, který zůstavitel nabyl až po zřízení poslední vůle nebo o jehož existenci nevěděl. Pokud by v závěti byly určeny ideální podíly dědiců nebo by byly jejich podíly stejné, pak by i majetek, o němž pořizovatel v době zřízení závěti nevěděl, připadl těmto dědicům v takových podílech. Spočívá-li určení dědiců v tom, aby nabyli jednotlivé věci nebo práva, pak jiné majetkové hodnoty představují předmět dědění, o němž zůstavitel závětí nepořídil. V tomto případě by k jeho dědění byli povolání dědici zákonní, pokud by jich nebylo, připadl by tento majetek státu ( odúmrť ). Pokud by se toho chtěl zůstavitel vyvarovat, může v závěti použít formulaci, že případný další majetek budou dědit, již touto závětí určení dědici, rovným dílem, popř. dle stanovených podílů 26). Zůstavitel má právo ustanovit závětí náhradního dědice pro případ, že dědic, který má dědit na prvním místě, zemře dříve než zůstavitel. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. V případě, že toto listina neobsahuje, je neplatná ( 476 odst. 2 OZ). Zákon neurčuje, jakým způsobem má být tento zápis proveden. Den, měsíc a rok musí souhlasit s datem podpisu závěti, nikoli s datem sepsání závěti. Zůstavitel může psát závěť delší dobu, datum na poslední vůli se však musí shodovat se dnem, kdy byla tato listina podepsána. Způsob, jak má být v závěti tento zápis uveden je závislý na formě závěti. U holografní závěti musí být celý text, včetně data, napsán vlastní rukou pořizovatele, u alografní závěti se požaduje, aby tento údaj byl uveden v textu a to tak, aby celý text tvořil logický celek, v závěti pořízené formou notářského zápisu bude tento údaj uveden ve veřejné listině. Závěť a ověření pravosti podpisu na poslední vůli jsou dvě rozdílné listiny, proto nemůže datum ověření podpisu nahradit datum podpisu závěti 27). 25) Rozhodnutí NS ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002 Není nezbytné, aby dědic byl v závěti výslovně pojmenován; ze závěti však musí být zjistitelné, které určité osobě má zůstavený majetek připadnout. 26) MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. první vydání. Praha: LEGES. 2011. ISBN 978-80-87212-79-0. str. 71 27) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II 460 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1442 Rozhodnutí NS ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 Den, měsíc a rok (tj. datum), kdy byla závěť podepsána, musí být uveden v textu závěti zřízené v jiné formě (allografní závěti) takovým způsobem, aby celý text závěti tvořil logický celek. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na listině obsahující závěť. 22

Dle 477 odst. 2 OZ může zůstavitel s účinností od 1. ledna 1992 závětí zřídit nadaci nebo nadační fond. Zřizuje-li se nadace nebo nadační fond, musí být poslední vůle pořízena formou notářského zápisu. Nadace nebo fond vznikají dnem zápisu do nadačního rejstříku, návrh na tento zápis do rejstříku podává (v případě zřízení závětí) vykonavatel závěti nebo osoba k tomu písemně zmocněná. Pravost podpisu zmocnitele musí být úředně ověřena (více ke zřízení nadace v kapitole 2.2.8. Zřízení nadace nebo nadačního fondu formou závěti). Závěť pořízená formou notářského zápisu musí obsahovat dle 63 NŘ: místo, den, měsíc a rok sepsání závěti, jméno, příjmení notáře a jeho sídlo; jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození pořizovatele (svědků, důvěrníka, tlumočníka); prohlášení pořizovatele, že je způsobilý k právním úkonům; údaj, jak byla ověřena totožnost pořizovatele (svědků, důvěrníka, tlumočníka); vlastní obsah závěti; údaj o tom, že byl notářský zápis po přečtení pořizovatelem schválen; podpis pořizovatele (svědků, důvěrníka, tlumočníka); otisk úředního razítka notáře a jeho podpis 28). 2.2.4. Neopominutelní dědicové 479 OZ zajišťuje ochranu tzv. neopomenutelným dědicům, což jsou potomci zůstavitele a to jak nezletilý, tak zletilý. V případě, že nedošlo k vydědění těchto osob, tak mají nárok na majetek zůstavitele a to i tehdy, neuvede-li je zůstavitel jako dědice do závěti nebo je uvede, ale jiným poměrem (nižším), než na jaký mají nárok. Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomuto odporuje, je v této části neplatná. Důvod neplatnosti závěti je brán jako tzv. relativní neplatnost právního úkonu ( 40a OZ), což znamená, že právní úkon se považuje za platný, pokud se dotčený dědic neplatnosti právního úkonu nedovolá. V případě, že tuto neplatnost nenamítne nejbližší potomek zůstavitele, nemohou toto právo uplatnit ani jeho potomci. Dědic má právo dovolat se této neplatnosti v tříleté promlčecí době, která počíná běžet dnem smrti zůstavitele. Je-li více dědiců, musí se relativní neplatnosti dovolat každý, jinak by závěť vůči těm, kteří ochrany nevyužili, zůstávala platná 29). Právo na povinný podíl může zůstavitel omezit kromě vydědění i příkazem k započtení toho, co neopomenutelný dědic bezplatně obdržel od zůstavitele za jeho života. Potomek, 28) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 88-89 29) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 67 23

který je nezpůsobilý dědit ( 469 OZ) nemá nárok na neopomenutelný podíl 30). Výše povinného podílu se posuzuje dle stavu v době zůstavitelovi smrti, ne dle stavu v době pořízení závěti. Velikost samotného podílu závisí na počtu dědiců, kterým by jako dědicům prvé skupiny dědiců ze zákona dědictví připadlo, kdyby zůstavitel o svém majetku nepořídil platnou závěť 31). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem ( 473 odst. 1 OZ). Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci ( 473 odst. 2 OZ). Nastoupí-li na místo zůstavitelova zletilého potomka, v případě, že dědictví odmítl, jeho nezletilé děti, mají nárok se dožadovat jen poloviny zákonného podílu svého předchůdce 32). Nepořídil-li zůstavitel závěť o celém svém majetku a z tohoto důvodu část majetku mají nabýt dědici ze zákona (tzv. neopomenutelní dědici zůstavitele), je třeba jejich dědický podíl vypočíst z celého dědictví, nikoliv jen z té části, která se dědí ze závěti 33). 2.2.5. Vydědění a odmítnutí dědictví Zůstavitel má právo projevit svou vůli a vydědit svého potomka. Potomkem je myšlen tzv. neopomenutelný dědic. Vydědění jiných osob, než potomků zůstavitele zákon neumožňuje a to z důvodu možnosti pořízení závěti, ve které pořizovatel neuvede tyto osoby (které nejsou neopomenutelnými dědici) za dědice. O náležitostech, které by měla mít listina o vydědění, platí stejné podmínky jako u pořízení závěti s rozdílem, že v této listině musí být označen ten z potomků, kterého se vydědění týká a musí být uveden důvod vydědění. Je potřeba myslet na to, že vyděděný potomek má právo v rámci dědického řízení, samostatnou žalobou dle 175k odst. 2 OSŘ, tento důvod popírat a z tohoto důvodu je zapotřebí důvod podrobněji rozvést 34). O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí stejná ustanovení OZ jako o závěti ( 469a odst. 3, 476 a 480 OZ). 30) SCHELLEOVÁ, Ilona a KOL. Dědictví a dědické právo. první vydání. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3. str. 63-64 31) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II 460 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1459 32) ŠVESTKA, J., J. SPÁČIL, M. ŠKÁROVÁ a M. HULMÁK. Velké komentáře: Občanský zákoník II 460 880. druhé vydání. Praha:C. H. BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. str. 1459 33) Rozhodnutí NS ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1303/2000 Dědický podíl tzv. neopomenutelných dědiců ve smyslu 479 OZ se vypočítá z celého dědictví, a nikoli jen z té části dědictví, která se v konkrétním případě dědí ze závěti (o které zůstavitel pořídil závěť). 34) JINDŘICH, Miloslav. Závěť a další listiny pro případ smrti. Právní rádce. 1996, roč. 4, č. 5, ISSN 1210-4817. str. 14-15 24