Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo Katedra občanského práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo Katedra občanského práva Brno 2017

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Náležitosti vůle u právních jednání zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně 31. října 2017... Iva Stachová 1

Abstrakt Diplomová práce se zabývá právním jednáním, především se zaměřením na vůli jako jeho pojmový znak a náležitost. Nejprve podrobněji vymezuje právní jednání, jeho pojmové znaky a náležitosti. Zvláštní pozornost je pak věnována vůli a požadavkům na ni kladeným pro její bezvadnost. Další část práce pojednává o vadách právního jednání. Konkrétně pak nedodržení některého v předchozí části definovaného požadavku na bezvadnost vůle. Samostatná pozornost je zaměřena na nicotnost jako novou sankci za vadu vůle. Práce hodnotí především současný právní stav a vliv poslední novely na vůli u právních jednání. Klíčová slova Právní jednání, vůle u právních jednání, pojmové znaky právního jednání, náležitosti právního jednání, vady právních jednání, nicotnost, neplatnost Abstract This thesis deals with the legal act, with focus on its will as conceptual character and essential. First, I define in more detailed form its legal act, conceptual characters and essentials. I pay special attention to the will and the demands placed on it for its excellence. Next part of the thesis is devoted to the defects of legal acts. In particular, failure to observe any of the above defined requirements on a legally impeccable will. Separate attention is then focused on nullity as a new sanction for the defect of will. The thesis assesses above all the present legal status and the influence of the last amendment of the act on the will in legal action. Key words Legal act, will to legal act, conceptual character of legal act, essentials of legal act, imperfect legal act, nullity, invalidity 2

Obsah Seznam zkratek...6 Úvod...7 1 Právní skutečnosti... 11 2 Právní jednání... 12 2.1 Zakotvení v zákoně... 13 2.2 Výklad právního jednání... 15 3 Pojmové znaky právního jednání... 16 3.1 Úprava v NOZ... 17 3.2 Vůle... 17 3.2.1 Projev vůle... 19 3.2.2 Zaměření na vyvolání právních následků... 22 3.2.3 Uznání projevu vůle jako právního jednání... 23 3.3 Vznik právního jednání... 23 3.4 Historie vývoje vůle jako pojmového znaku... 24 3.4.1 Úprava v zákoně č. 946/1811 Sb.... 24 3.4.2 Úprava v zákoně č. 141/1950 Sb.... 25 3.4.3 Úprava v zákoně č. 40/1964 Sb.... 26 3.5 Shrnutí vývoje vůle jako pojmového znaku... 26 4 Náležitosti právního jednání... 28 4.1 Náležitosti právního subjektu... 28 4.2 Náležitosti vůle... 29 4.2.1 Existence vlastní vůle a její svobodné utváření... 30 4.2.2 Vůle vážná... 30 4.2.3 Vůle prosta omylu... 32 4.3 Náležitosti projevu vůle... 37 4.4 Náležitosti předmětu... 38 4.5 Závěr k náležitostem právních jednání... 38 5 Srovnání úprav právního úkonu/jednání a jeho náležitostí (OZ a NOZ)... 39 5.1 Pojem právního úkonu/jednání... 39 5.2 Způsob, jakým lze učinit právní úkon... 40 3

5.3 Náležitosti právního úkonu/jednání... 40 5.4 Zdánlivé/nicotné právní jednání... 41 5.5 Právní události... 41 6 Právní jednání trpící vadou... 42 6.1 Nicotnost - nový institut NOZ... 43 6.2 Neplatnost právního jednání... 44 6.2.1 Absolutní neplatnost... 46 6.2.2 Relativní neplatnost... 47 6.3 Relativní neúčinnost... 47 6.4 Náhrada škody... 48 6.5 Odlišení nicotnosti od neplatnosti... 48 6.6 Úprava vad právních jednání v zahraničí... 48 7 Zdánlivé právní jednání... 50 7.1 Neperfektní jednání... 50 7.2 Zákonný taxativní výčet... 50 7.3 Ustanovení zákona: nepřihlíží se... 51 7.4 Nicotnost v rodinném právu... 51 7.5 Nicotnost v zahraničí (BGB)... 52 8 Vady vůle... 53 8.1 Nedostatek vůle... 54 8.2 Absence vážné vůle... 55 8.2.1 Vůle projevená v žertu... 55 8.2.2 Simulace... 56 8.2.3 Mentální rezervace... 58 8.3 Neurčitost a nesrozumitelnost... 58 9 Další vady vůle... 60 9.1 Nedostatek vůle v důsledku nesvéprávnosti... 60 9.2 Nedostatek svobody vůle... 62 9.2.1 Bezprávná výhružka... 63 9.3 Omyl... 64 9.3.1 Omyl v podstatné okolnosti... 66 4

9.3.2 Omyl vyvolaný druhou stranou... 67 9.3.3 Omyl ve vedlejší okolnosti, lest... 67 9.3.4 Omyl vyvolaný třetí osobou... 68 9.1 Závěr k vadným právním jednáním... 68 Seznam použitých zdrojů... 74 5

Seznam zkratek OZO - Obecný zákoník občanský - císařský patent č. 946/1811 Sb. Střední kodex zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník SOZ Starý občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb. NOZ - Nový občanský zákoník- zákon č. 89/2012 Sb. ZMO Zákon mezinárodního obchodu - zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku BGB - Bürgerliches Gesetzbuch 6

Úvod Jedním ze stěžejních témat civilistických teoretiků je institut právního jednání. Lidé každý den činí právní jednání, které je prostředkem realizace autonomie vůle a občanské právo tak ovlivňuje jejich každodenní život. A právě na vůli je zaměřena tato diplomová práce, jejímž tématem jsou Náležitosti vůle u právních jednání. Vůle člověka, který právně jedná, je samou podstatou právního jednání. Jde tak o zásadní problematiku občanského práva, které je v literatuře, ale i odborných kruzích věnováno hodně pozornosti. Zvláště po přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen NOZ ). Tato novela přinesla spousty změn a také prostoru pro výklad nových institutů jí zavedených. Například názory na samotný pojem právního jednání či jeho pojmové znaky a náležitosti se v tomto odvětví různí a typickým příkladem jsou vydaná rozličná rozhodnutí soudů, v nichž každý soudce vykládá svůj přístup k dané problematice. Je naprosto nezbytné, aby právní jednání obsahovalo vůli jednající osoby. Aby pak byla takováto vůle právně relevantní, jsou na ni kladeny ze strany zákonodárce určité požadavky. Ty se však postupně s každou novou právní úpravou mění a přizpůsobují nárokům dané společnosti. Poslední novela občanského zákona oblast právních jednání také ovlivnila, a proto je důležité si tyto změny uvědomit. Těžištěm této práce bude úprava obsažená v NOZ, která klade důraz na autonomii vůle a svobodu občanů. Tato novela s sebou přináší kromě změn již některých zavedených institutů, i pojmy a nároky zcela nové. Proto je obsáhlá část této práce věnována například nicotnosti, která je právě takovou novinkou. Jistý prostor bude věnován i úpravám náležitostí vůle ve starších civilních kodexech platných na našem území a následnému srovnání změn, které nastaly v důsledku přijatých novel. Hlavní pozornost této práce je věnována zhodnocení změn, jež se týkají náležitostí a vad vůle u právních jednání. 7

Základním zdrojem mi byla pro tuto diplomovou práci odborná literatura českých právních teoretiků, v níž se zaměřují na právní jednání, jakožto to nový pojem zavedený NOZ. Velkou část informací jsem také čerpala z rozhodovací praxe českých soudu, protože právě ta jsou důležitým vodítkem při nalézání výkladu právních institutů. Pro přehlednost a srovnání jsem také zmínila zahraniční právní úpravu. Záměrem práce je především konfrontace názorů právních civilistů týkajících se teoretických východisek problematiky a komparace právních úprav kodexů dříve platných na našem území. Důležitým zdrojem pro výklad pojmů mi budou i mnohá rozhodnutí soudů. Mým cílem je především poukázat na změny, jaké nám každý civilní kodex přinesl. Na základě takto provedeného srovnání pak učiním závěry, jestli mají tyto změny vliv na právní praxi spíše pozitivní či negativní, samozřejmě s vědomím, že to nám opravdu ukáže až budoucí soudní praxe. Tato práce bude rozdělena na dvě hlavní teoretické části, dělené dále na kapitoly, podkapitoly a dílčí podkapitoly. Zpočátku nejprve stručně vysvětlením pojem občanskoprávních skutečností, čímž bych chtěla poukázat na pojem vůle a její význam v právním světě vůbec. Pak bude následovat vymezení právních jednání, jeho pojmových znaků a náležitostí. Touto částí dojde k seznámení se s právními skutečnosti, novým pojmem NOZ a požadavky na něj kladenými, aby vznikl a byl platný. Druhá část je pak věnována vadám právního jednání. Konkrétně pak nedodržení některého v předchozí části definovaného požadavku kladeného na právně bezvadnou vůli. Zvláštní pozornost pak bude zaměřena na novou sankci za vady vůle - nicotnost. V první části diplomové práce se tedy budu zabývat podrobným výkladem pojmu právního jednání, jeho zakotvení v NOZ a různými názory právních teoretiků na tento nově zavedený institut ve vztahu k právnímu úkonu. Je totiž důležité správně a pečlivě uchopit hned zpočátku tento základní pojem, aby bylo 8

snazší porozumět otázkám s ním souvisejícím. Samostatně pak budu věnovat pozornost jednotlivým jeho pojmovým znakům. Jelikož je tato práce soustředěna především na vůli u právních jednání, budu věnovat jednu podkapitolu této části historickému vývoji vůle v jednotlivých civilních kodexech platných na našem území. Takto učiním z důvodu následné komparace a zhodnocení změn, které vývoj právní úpravy v tomto směru přinesl. Následující kapitola bude věnována náležitostem právního jednání. Ihned v úvodu vysvětlím rozdíl mezi pojmovými znaky a náležitostmi. Následně pak, co která náležitost znamená a musí splňovat, aby mohlo být právní jednání platné. Podrobněji se zaměřím v samostatné podkapitole na pojem vůle jako náležitosti právního jednání a požadavky na ni kladené zákonodárcem pro její bezvadnost. Na to navážu dílčí podkapitolou opět věnovanou historickému exkursu, tentokrát vývoje požadavků na vůli jakožto náležitosti právního jednání. V jejím rámci pojmenuji a zhodnotím změny, které vývoj právních úprav přinesl. Nakonec bude následovat menší shrnutí toho, co jsou to pojmové znaky, co náležitosti právních jednání a určení jejich základních rozdílů. Dále se budu věnovat konkrétním změnám týkajících se právního jednání, které poslední novela občanského zákona přinesla. Tuto kapitolu jsem zde zařadila z toho důvodu, protože starý občanský zákoník byl na našem území platný velmi dlouhou dobu a NOZ z něj ve většině ustanovení vychází. Navíc jsou v této práci často používány k výkladu, či jako pomůcka k vysvětlení rozhodnutí soudu z období jeho platnosti. Kapitola bude rozdělena do podkapitol podle institutů týkajících se právního jednání, které prošli změnou. V každé z nich pojmenuji jednotlivé změny a zhodnotím konkrétní novelizované ustanovení. Druhá část, jak jsem již zmiňovala výše, je zaměřena na právní jednání trpící nějakou vadou vůle. Nejdříve vymezím pojmy nicotnosti a neplatnosti, u neplatnosti pak také její jednotlivé druhy. Následovat bude zhodnocení rozdílů 9

mezi těmito dvěma instituty. V samém závěru tohoto představení problematiky vad uvedu pro srovnání, jaké jsou sankce za vady v německém BGB. Následující kapitola bude zaměřena na samotné zdánlivé právní jednání, které je nově výslovně upraveno přímo zákonem a nikoli známo pouze právní teorii. Jednotlivé podkapitoly budou věnovány konkrétním důvodům, kvůli kterým je dnes právní jednání nicotné a jejich úpravě v NOZ. Zejména půjde o případ absence vůle, resp. vážné vůle, kde se budu věnovat konkrétním případům, kdy vůle chybí, a vedle toho pak nedostatkům projevu, které dle NOZ rovněž vedou k nicotnosti. Ke konci se budu ještě zabývat vadami vůle u právních jednání, které způsobují jeho neplatnost. Věnována bude kapitola pouze vadám vůle z důvodu zaměření této diplomové práce především na vůli a její náležitosti a případné následky jejích vad. A v samotném závěru práce zhodnotím, zda zakotvení institutu nicotnosti v NOZ bylo přínosným krokem a poukáži na nedostatky, kterými je provázen. S ohledem na téma práce bude záměrně upuštěno od podrobnějších analýz pojmových znaků a náležitostí mimo samotnou vůli. Jak jednotlivé pojmové znaky, tak i náležitosti si jsou navzájem rovnocenné a jejich nenaplnění pak způsobuje obdobné následky. Jde o problematiku tak důležitou a složitou, že pro účely diplomové práce je nejlépe se podrobně věnovat pouze každému z nich samostatně. 10

1 Právní skutečnosti Ihned na začátku této práce uvádím pojem právní skutečnosti a věnuji mu samostatnou kapitolu, jelikož je tento výraz nově použit přímo ve znění Nového občanského zákoníku (dále jen NOZ ) a samozřejmě také souvisí s prvkem vůle jednajícího subjektu. Zákon dosud nepoužíval výraz právní skutečnosti. Vždy se jednalo spíše o teoretické označení, byl tak dosud pouze výrazem známým právní teorií. Tak tomu bylo nejen u nás, ale i civilní kodexy cizích států tento pojem neužívají, a to především států západních. 1 NOZ však již právní skutečnosti upravuje, zařazeny jsou v zákoně jako Hlava pátá v části první: v obecné části. Ve Starém občanském zákoníku (dále jen SOZ ) takováto ucelenější úprava právních skutečností nebyla. Obsahoval jen definici právního úkonu a počítání času, jež jsou základem právních událostí. Za právní skutečnosti jsou považovány ty společenské a přírodní jevy, s nimiž normy občanského práva spojují vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů, čili práv a povinností. Z hlediska právně-technického jsou občanskoprávními skutečnostmi takové okolnosti, které jsou předvídány hypotézou občanskoprávní normy a vedou ke vzniku následků upravených dispozicí této občanskoprávní normy. 2 Existují různé druhy právních skutečností a jejich množina bývá obvykle teoreticky tříděna. Protože je tato diplomová práce zaměřena především na vůli u právních jednání, považuji za nezbytné zmínit důležitost prvku vůle už při samotném určení druhu právní skutečnosti. Ta je totiž nejčastěji volena jako kritérium pro třídění, založené na rozdílném uplatnění lidského volního chování 1 ZUKLÍNOVÁ, M. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Komentář, srovnání se zahraničím a vybraná platná judikatura. 2. Vydání. Praha: Linde Praha a.s.. 2013. ISBN 978-80-7201-918-2. s. 12 2 FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., a kol. Meritum Občanské právo. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, ISBN: 978-80-7357-948-7. s. 35 11

při formování těchto skutečností. To se projeví v jejich rozdělení na ty, v nichž prvek vůle obsažen je nebo být musí a ty, kde není, anebo být nemusí. 3 Rozlišujeme právní jednání a konstitutivní právní akty (konstitutivní rozhodnutí orgánu veřejné moci), kde prvek vůle musí být obsažen a právní události, kde prvek vůle ani být obsažen nemůže. 4 V soukromém právu jsou právní jednání nejčastější a nejvýznamnější právní skutečností. K tomuto základnímu rozdělení se řadí ještě hybridní skupina, kam spadá výsledek činnosti (jedná se o vytváření něčeho nového, ať už věci nebo autorského díla). Tuto skupinu nazýváme hybridní z důvodu, že zpravidla při takové činnosti vůle přítomna je, avšak pokud člověk nemůže pro duševní poruchu právně jednat nebo svým jednáním pro nedostatek věku způsobit právní následky, přesto může jeho činností vzniknout obchodovatelná věc. 5 2 Právní jednání Významnou terminologickou a věcnou změnou, kterou přinesl nový občanský zákoník je nahrazení pojmu právní úkon pojmem právní jednání. 6 Jak plyne z důvodové zprávy, důvodem pro tuto změnu byla snaha o opuštění terminologie spojené s minulým režimem a návrat k dříve tradičnímu právnímu pojmosloví. 7 3 FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., a kol. 2012, op. cit, s. 36 4 ZUKLÍNOVÁ, M. 2013, op. cit., s. 12 5 Tamtéž 6 TOMEK, V. Právní jednání a důsledky podle občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích [online], 2015 [cit. 30. 10. 2017]. 7 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 136. 12

2.1 Zakotvení v zákoně NOZ definici právního jednání neobsahuje, ale 545 určuje, že: právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Za právní jednání jsou považovány veškeré projevy vůle osob, které způsobují určité právní následky. Nejčastěji osoby projevují vůli výslovně písemně nebo ústně. Právně lze však jednat i konáním, opomenutím nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající chtěl projevit. 8 Fakt, že v zákoně definice právního jednání není obsažena, neznamená, že by se změnila podstata tohoto institutu či jeho pojmové znaky. Právní jednání je projevem vůle, který je zaměřen na vyvolání určitých právních následků, které právní řád s takovým projevem vůle spojuje. Právním následkem, na jehož vyvolání je vůle jednajícího zaměřena, je zejména vznik, změna nebo zákon subjektivních práv a povinností. Absence legální definice právního jednání zapříčinila u odborné veřejnosti diskuzi ohledně vymezení pojmu a jeho vztahu k právnímu úkonu. Kupříkladu Jiří Handlar tvrdí, že skutečnost neexistence takové definice právního jednání v NOZ neznamená změnu podstaty tohoto pojmu či jeho pojmových znaků. Dle něj je právní jednání projevem vůle, který je zaměřen na vyvolání určitých právních následků, které právní řád s takovým projevem spojuje. 9 Michaela Zuklínová je pak toho názoru, že NOZ používá výraz právní jednání ve stejném významu jako SOZ užíval výraz právní úkon. 10 Milan Kindl a Aleš Rozehnal chápou právní jednání jako projev vůle, v němž jsou vyjádřeny právní následky, k nimž právní jednání směřuje. Obsahově se dle nich právní jednání neliší od právního úkonu, 8 TOMEK, V. Právní jednání a důsledky podle občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích [online], 2015 [cit. 30. 10. 2017]. 9 LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník: Komentář. I. Obecná část ( 1 654). Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN: 978-80-7400-529-9. s. 1944. 10 ZUKLÍNOVÁ, M., 2013, op. cit. s., 7. 13

který byl definován jako projev vůle. 11 S tímto názorem se ztotožňuje i Filip Melzer, který mezi právním jednáním a právním úkonem prakticky neshledává rozdíly. 12 Odlišně se k této problematice staví Luboš Tichý. Dle něj nejde o dva totožné pojmy, neboť právní jednání je pojmem širším než právní úkon, jelikož právní jednání zahrnuje i tzv. kvaziprávní jednání a faktické úkony. 13 Navzdory tomu se však domnívá, že v praxi toto nebude hrát významnější roli. Pro úplnost je potřeba podotknout, že L. Tichý svým výrokem, tj. že právní jednání zahrnuje i kvaziprávní jednání a faktické úkony, sám sobě odporuje. Hned v následující kapitole komentáře k NOZ uvádí, že právní jednání je nutné odlišit od jiných projevů vůle, tj. kvaziprávních jednání, která, ačkoliv se vyznačují obdobnými rysy, právními jednáními nejsou, přestože mají značný význam. Stejně tak je podle něj nutno odlišovat od právního jednání tzv. faktické úkony, neboť právní následky faktického úkonu nastávají bez ohledu na to, že faktické úkony neobsahují projev vůle. 14 V ustanoveních 545 až 599 NOZ je obsažena obecná úprava právních jednání, která je základní právní úpravou tohoto pojmu pro celou oblast soukromého práva. Upraveny jsou zde základní otázky týkající se právních jednání, jakými jsou jejich pojmové znaky, náležitosti, obsah a jejich výklad, a také případné následky vad právních jednání, jako jsou nicotnost, neplatnost či relativní bezúčinnost. 11 KINDL, M., ROZEHNAL, A. Nový občanský zákoník: Problémy a úskalí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2014, ISBN: 978-80-7380-516-6. s. 79. 12 MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník ( 419 654). Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, s.r.o., 2014, ISBN: 978-80-7502-003-1. s. 468. 13 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, ISBN: 978-80-7478-369-2. s. 1298. 14 Tamtéž, s. 1309. 14

2.2 Výklad právního jednání Právní jednání je nejvýznamnější občanskoprávní skutečností. Lze tak usuzovat nejen z toho, že samotný občanský zákoník jej řadí na první místo v hlavě pojednávající o právních skutečnostech a přísluší mu největší část úpravy, ale také z toho, že právě právní jednání je tou nejčastější občanskoprávní skutečností, která působí vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů. V české civilní teorii se tradičně rozlišují pojmové znaky a náležitosti právního jednání. 15 Podstatou právního jednání je projev nebo prohlášení vůle, což lze dovodit z ustanovení 551 až 553, 556 a z 558 NOZ. Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Obsahem a účelem musí odpovídat dobrým mravům i zákonu. Jako shrnutí toho, co si vlastně pod pojmem právní jednání máme představit, bych uvedla názor L. Tichého, který říká, že právní jednání je vlastně jakási abstrakce všech v rámci daného právního řádu existujících typů jednání, která podle svého obsahu směřují k založení, změně nebo zrušení právního poměru. Tyto jednotlivé typy jednání však nejsou většinou záměrně výtvor práva, ale vyvinuly se v důsledku činnosti lidí. Právními jednáními se stávají až uznáním právním řádem jako takové. Ten ale neobsahuje numerus clausus všech jejich typů, což ale není potřeba, protože stejně nebyla všechna zákonodárcem vytvořena, nýbrž pouze akceptována. 16 15 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2585/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2009 [cit. 30. 10. 2017]. 16 TICHÝ, L. Obecná část občanského práva. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN: 978-80- 7400-483-4. s. 139. 15

3 Pojmové znaky právního jednání Pojmové znaky jsou takové vlastnosti, které činí jednání právním a bez nichž by se vůbec nejednalo o právní jednání jako takové. Pokud tedy jednání nenaplňuje všechny pojmové znaky, nedošlo vůbec ke vzniku právního jednání a mluvíme o jeho neexistenci neboli nicotnosti. Jde o jeho esenciální složky, bez nichž by nevzniklo. 17 Pojmové znaky tedy vyjadřují podstatu právního jednání a odlišují je od jiných právních skutečností, zejména od jiného jednání podle práva, se kterým jsou také spojeny právní následky, či protiprávního (deliktního) jednání, a dále od jiných jevů, které charakter právní skutečnosti vůbec nemají (např. jednání, se který právní řád nespojuje žádné právní následky). 18 Právní jednáni a s ním neodmyslitelně související i jeho pojmové znaky definuje Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2585/2007 ze dne 21. 10. 2009: Pojmovými znaky právního úkonu jsou vůle, její projev, jakož i zaměření (směřování) vůle na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují. Právním úkonem je projev vůle za předpokladu, že směřuje (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Nelze-li z objektivně zjevných okolností zjistit, že projev vůle ke zmíněným následkům směřuje, není tento projev vůle právním úkonem. 19 17 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., a kol. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, ISBN: 978-80-7478-325-8. s. 119. 18 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2585/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2009 [cit. 30. 10. 2017]. 19 Tamtéž 16

3.1 Úprava v NOZ Pojmovými znaky právního jednání jsou tedy projev vůle, ta v sobě zahrnuje dvě složky a to vůli subjektu a její projevení navenek. Dále pak zaměření projevu vůle, směřuje tedy ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností. Uznání projevu vůle právním řádem, a nakonec musí vyvolávat právní následky. K tomu, aby byla vůle jednajícího právně významná a vedla ke vzniku právního jednání, je třeba, aby byla navenek projevena určitým, objektivně poznatelným způsobem. 20 Pojmy projev vůle a právní jednání však nejsou totožné. Právní jednání, jak bylo řečeno, zahrnuje projev vůle. Vůli jednajícího však zákon považuje za relevantní ve většině případů jenom tehdy, přistoupí-li k jejímu projevu další okolnosti. Bez nich totiž právní následky nenastanou. Těmito okolnostmi mohou být nějaký reálný akt, spolupůsobení třetí osoby či další okolnosti. 21 Právní skutečnosti a projevy vůle, tj. právní jednání především, mohou být v souladu i rozporu s právem. Snad přesněji řečeno, že bez ohledu na to, zda samy jsou po právu, anebo v rozporu s právem (objektivním), mohou mít právní následky aprobované, právem přijaté, s právem souladné, anebo právní následky reprobované, v rozporu s právem, v některých případech sankční. 22 3.2 Vůle Jak bylo zmíněno výše, vůle jako taková je nezbytnou náležitostí právního jednání a podmínkou jeho existence. Nově je jako samostatný prvek vtělena do znění textu zákona, přesněji do ustanovení 551: o právní jednání nejde, pokud není vůle jednajícího. Zásadně tedy platí, že právní jednání řídí vůle. Ta je vyjádřením vnitřního, psychického vztahu jednajícího k zamýšlenému následku. 20 TICHÝ, L., 2014, op. cit., s. 138 21 Tamtéž 22 ZUKLÍNOVÁ, M., 2013, op. cit., s. 12 17

Je zájmem člověka dosáhnout nějakého následku, který je však okolí skryt, dokud jej jednající relevantním způsobem neprojeví. Není bezprostředně přístupný interpretovi a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je nutno usuzovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu. 23 Vůle má svou vnější stránku (projev) a vnitřní stránku (vůli). Aby mohly nastat právní následky určitého jednání, je zapotřebí jejich propojení, musí vytvářet jeden celek. Vůle směřující k následku musí být vyjádřena určitým způsobem a výkladem pak zjišťujeme, zda k takovému následku skutečně došlo či nikoliv. 24 Samotná vůle je tedy subjektivní stránkou právního jednání, která vyjadřuje vztah jednajícího subjektu ke chtěným právním následkům. To však neznamená, že jednající subjekt musí znát všechny možné následky, jež je jeho jednání schopno vyvolat. Postačí, že má jisté povědomí o tom, jaké následky toto jeho jednání vyvolat může a jaké vyvolat chce. Tímto se právní jednání odlišuje od jednání protiprávního, kdy subjekt ví o následcích, které jeho jednání vyvolat může, ale způsobit je nechce. 25 Projev vůle je pak objektivní stránkou právního jednání. Až pomocí projevu spolu s dalšími vnějšími okolnostmi, za nichž byl projev uskutečněn, lze posoudit skutečnou vůli jednajícího. Projev činí vůli seznatelnou pro třetí osoby. Jde tedy o nedílnou součást jednání, aby vůle mohla být brána v potaz a měla způsobilost vyvolat právní následky, které s takovým projevem právní řád spojuje. Samotnému projevu vůle jako pojmového znaku právního jednání se budu věnovat v dílčí podkapitole 4.2.1. 23 Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 623/03. NALUS [online]. Ústavní soud, 2006 [cit. 30. 10. 2017]. 24 ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1-2 svazek. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-108-6. 25 LAVICKÝ, P. a kol., 2014, op. cit., s. 1942. 18

Podle českého právního řádu máme právně relevantní pouze jednu vůle, a ta pak musí splňovat několik náležitostí, aby mohla vyvolat právní následky. Naproti tomu třeba v německé nauce, je vůle strukturována na obecnou vůli jednat (ta není obsažena při mimovolních pohybech či mluvení ze spánku) a vůli jednat s právními následky (jednající se může mýlit v konkrétních následcích, jež jeho jednání může vyvolat) a vůli jednat s následky, které právní řád s projevem vůle spojuje. 26 3.2.1 Projev vůle Aby byla vůle relevantní pro vznik právního jednání, musí ve vnějším světě existovat projev, z něhož lze usuzovat na vůli osoby ke způsobení právních následků, které s tímto projevem právní řád spojuje. 27 V návaznosti na výše uvedené tak vyplývá, že samotná vůle bez projevu nemůže vést ke vzniku právního jednání, ale o právní jednání nejde ani v případě projevu, který není založen na vůli jednajícího ( 551 NOZ). Příkladem takového projevu prostého vůle může být situace, kdy je někomu vedena ruky při podpisu, reflexní pohyby, mluvení ze spaní, apod. 28 Projev vůle lze učinit jakýmkoliv způsobem, který nevzbuzuje pochybnost o tom, že daná vůle byla projevena. Lze tak učinit dvěma způsoby, které určuje samotný NOZ v ustanovení 546. Vůle tak může být projevena přímo a výslovně nebo nepřímo konkludentním jednáním. 26 MELZER, F. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm, 2009, ISBN: 978-80-904083-9-5. s. 82 83. 27 LAVICKÝ, P. a kol., 2014, op. cit., s. 1942. 28 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2585/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2010 [cit. 30. 10. 2017]. 19

3.2.1.1 Výslovný projev vůle Výslovný projev může být vykonán ústně nebo písemně. Z takového projevu se musí dát výkladem zjistit vůle směřující k následku. Nemusí být přitom používány žádné speciální právnické termíny. Kromě ústního a písemného projevu se do této kategorie řadí i projev elektronický nebo učiněný mechanickými a dalšími prostředky. 29 3.2.1.1.1 Konkludentní projev vůle U konkludentního projevu je nutné, aby z chování právního subjektu, nebo třeba i z určitých doprovodných okolností, šlo vůli k právnímu následku dovodit. Tento způsob projevu je upraven v 546 NOZ jako způsob nevzbuzující pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Přestože není učiněn slovy, jedná se o jasně projevenou vůli. Konkludentní jednání lze učinit konáním nebo opomenutím. Při tomto konstatování vycházím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011 : Projev vůle je učiněn konkludentně, je-li učiněn jinak než výslovně, nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého obsahu, je zjištěním skutkovým; posouzení právních důsledků této vůle je posouzením právním. Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil. 30 29 TICHÝ, L., 2014, op. cit., s. 140 30 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2012 [cit. 30. 10. 2017]. 20

3.2.1.2 Mlčení jako projev vůle Zvláštním případem projevu vůle je mlčení. V občanskoprávních vztazích se řídíme se zásadou: qui tacet, consentire non videtur (kdo mlčí, o tom nelze mít za to, že souhlasí). 31 Zmiňuje se o ní i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007: V občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí; výzva spoluvlastníka nemůže založit povinnost druhého odpovědět, resp. z toho, že neodpověděl dovozovat, že projevuje souhlas s určitým postupem. 32 A také ji dovozujeme z ustanovení 1740, odst. 1 NOZ: Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Mlčení je tak právním jednáním pouze, pokud lze z jeho obsahu vyvodit, že se jednalo o projev vůle. Nakonec tuto skutečnost lze dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 975/2007, kde je řečeno, že: za konkludentní projev však nebylo možno bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že kdo mlčí, souhlasí. Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl..dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele i nájemce však nelze usoudit z jejich mlčení či faktického užívání bytu (obzvlášť za situace, kdy za jeho užívání nájemce nic neplatil). Mlčení je tedy považováno za právní jednání pouze v případě, že z jeho obsahu lze vyvodit, že šlo o projev vůle. 33 Z tohoto výroku ale také usuzuji, že mlčení může být v jistých případech považováno za souhlas, a to pouze tehdy, pokud tomu nasvědčují zvláštní okolnosti případu a výkladem lze dovodit, že ten, kdo mlčel, dal na vědomí vůli způsobit svým jednání právní následky. 31 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a ZUKLÍNOVÁ, M. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, ISBN 978-80-7478-325-8. s. 157. 32 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2009 [cit. 30. 10. 2017]. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 975/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2009 [cit. 30. 10. 2017]. 21

3.2.2 Zaměření na vyvolání právních následků Zaměření projevu vůle na vyvolání právních následků znamená, že jednající projevuje vůli, protože chce vyvolat odpovídající právní následky. Pokud však osoba jedná bez takovéto vůle a právní následky, které jsou v projevu vůle obsaženy, vyvolat nechce, není projevená vůle vážná ( 552 NOZ). Nakonec pak samotný projev vůle, i kdyby splňoval znaky právního jednání, jestliže není zaměřen na vyvolání právních následků, právním jednáním není. 34 Od jednajícího se nevyžaduje znalost všech možných následků, které jeho projev vůle vyvolává. Nemusí takový projev nějak právně kvalifikovat či identifikovat jako konkrétní právní jednání. Podstatné je, že chce vyvolat právní následky, které jsou obsahem projevené vůle, a chce založit právně relevantní následek. Dobře viditelné to je na příkladu, kdy při půjčení peněz postačí, že si jednající chce od druhé strany převzít peněžní částku, aby s ní nakládal jako s vlastní s tím, že stejný obnos bude muset také vrátit. Důležité tady je, že takto jednající osoba chce svým jednáním dospět k takovémuto právnímu následku a za účelem takové dosažení projevuje svou vůli. Nemusí znát právní kvalifikaci jednání, či místo a čas vrácení zapůjčených peněz. 35 Je ale třeba odlišovat zaměření na vyvolání právních následků, jakožto předpoklad vzniku právního jednání a způsobení právních následků, které je už jeho důsledkem. Toto nám v podstatě říká ustanovení 545 NOZ, že pokud právní jednání jako právní skutečnost vznikne, nevyvolává pouze ty právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, ale také další právní následky vyplývající ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Právě zaměření vůle na vyvolání právních následků odlišuje právní jednání od jednání, u nichž nezáleží na tom, zda jednající při jejich výkonu nějaké následky zamýšlel a přesto nastanou a protiprávních jednání. V těchto případech 34 LAVICKÝ, P. a kol., 2014, op. cit., s. 1943. 35 LAVICKÝ, P. a kol., op. cit., s. 1942. 22

však právní řád spojuje vyvolání právních následků už jenom se samotným projevem vůle. Nevyžaduje se tak zaměření na vyvolání konkrétních následků. Jako příklad bych uvedla zhotovení věci či vytvoření autorského díla. Tento pojmový znak navíc odlišuje právní skutečnosti od tzv. společenské úsluhy (liberality). Společenská úsluha není zaměřena na vyvolání právních následků, protože jednající nemá v úmyslu založit závazný právní následek. Chce pouze zachovat určitá společenská pravidla. 36 3.2.3 Uznání projevu vůle jako právního jednání Aby právní jednání mohlo vzniknout a vyvolat právní následky, musí právní řád s takovým jednáním příslušné právní následky spojovat. Jednající tak musí projevit vůli směřující k vyvolání určitých právních následků a k tomu je nezbytná existence právní normy, která ve své hypotéze takové jednání předpokládá, a pro případ, že nastane, s ním příslušné právní následky spojuje. 37 3.3 Vznik právního jednání Naplnění všech výše uvedených pojmových znaků je předpokladem vzniku právního jednání a to se pak stává perfektním (existujícím). Pokud některý z těchto znaků ale chybí, právní jednání nevznikne a vzbuzuje pouze zdání jeho existence. Takové jednání je jednáním nicotným (non negotium). Problematice nicotnosti bude věnována samostatná kapitola této práce. 36 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2585/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2009 [cit. 30. 10. 2017]. 37 LAVICKÝ, P. a kol., 2014, op. cit., s. 1944. 23

3.4 Historie vývoje vůle jako pojmového znaku Nyní se zaměřím na vývoj vůle jako pojmového znaku v jednotlivých civilních kodexech platných na našem území. Jak jsem již zmiňovala, přítomnost vůle jednajícího je nezbytná pro vznik právního jednání vůbec. Toto však neplatilo vždy. Dříve někteří právní teoretici zastávali názor, že postačí jako základ samotný projev coby objektivní skutečnost bez ohledu na to, zda v něm je zahrnuta i vnitřní vůle jako subjektivní prvek. 38 3.4.1 Úprava v zákoně č. 946/1811 Sb. Přestože Obecný občanský zákoník (dále jen OZO ) neobsahoval komplexnější úpravu právních jednání, přece jen rozlišoval jednání na volní a mimovolní. Volní právní jednání byly projevy (prohlášení) vůle. 39 Sice nedocházelo k odlišení pojmových znaků od náležitostí právních jednání, ale rozlišovaly se náležitosti právního jednání vůbec a platného právního jednání. Do této kapitoly pojednávající o vzniku právního jednání považuji za vhodné zařadit náležitosti právního jednání vůbec. Z rozdělení právních jednání na volní a mimovolní lze dovodit na nezbytnost přítomnosti prvku vůle pro vznik právního jednání. Jeho definice byla dána ustanovením 859 jako volné jednání jednajícího, kdy právní následky, o něž usiloval, odpovídají právním následkům obsažených v právní normě. Volné je pak takové právní jednání, které není zákonem uložené a je na vůli jednajícího, zda jej uskuteční či nikoli. Právní jednání je zde klasifikováno jako projev vůle, její prohlášení, z něhož lze usoudit, že jednající něco chce. Nároky kladené na takové prohlášení byly, aby projevená vůle byla opravdu uskutečněnou vůlí jednajícího a nebyla tak nesvobodná, vynucena či zfalšovaná. Dále by se nemělo 38 FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., a kol., 2012, op. cit., s. 38 39 KRČMÁŘ, J. Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná. Praha: Wolters Kluwer, 2014, ISBN: 978-80-7478-411-8. s. 196 24

jednat o projevy vůle mimovolní (jednání ve spánku) a nemělo by o nich být pochyb, což se shoduje s dnešním požadavkem vážné vůle. A nakonec měl být samotný projev určitý a srozumitelný. 40 3.4.2 Úprava v zákoně č. 141/1950 Sb. Zákon č. 141/1950 Sb. nazývaný Střední kodex reaguje svým zněním na měnící se hospodářskou a společenskou strukturu. Vzorem pro tuto kodifikaci bylo především sovětské socialistické občanské právo a vycházelo se z hlavních zásad sovětského občanského práva vyjádřených ve Stalinské ústavě. 41 Těžiště osnovy tohoto kodexu spočívá v ustanoveních o socialistickém vlastnictví a jeho ochraně. Proto je vykládacím pravidlem pro projev vůle soulad s úkoly hospodářského plánu, dle slov tehdejšího ministerstva spravedlnosti: nejsilnějšího ekonomického (výrobního) zákonu socialismu. Tím se opouští od dřívějšího individualistického pojetí, podle něhož se přihlíželo k úmyslu stran a k pravidlům poctivého obchodního styku, a razí se pojetí kolektivistické, nevycházející z vrozených práv jednotlivce a podřizuje se výklad projevu vůle stran společenským a především pak hospodářským úkolům daným jednotným hospodářským plánem. 42 Ustanovení 30 tohoto zákona říká, že: právním úkonem je zejména projev vůle založit, změnit anebo zrušit právo nebo povinnost. Je tak zřejmé, že vůle jako pojmový znak právního jednání existovala. Ustanovení 31 odst. 1 kodexu nám říká, že: projev vůle je třeba vykládat tak, jako to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití. 40 KRČMÁŘ, J. Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná. Praha: Wolters Kluwer, 2014, ISBN: 978-80-7478-411-8. S. 201 41 ČAPEK, K. Občanský zákoník, 3. vyd., Praha: Orbis, Právnický ústav ministerstva spravedlnosti, 1956. s. 35 42 ČAPEK, K. Občanský zákoník, 3. vyd., Praha: Orbis, Právnický ústav ministerstva spravedlnosti, 1956. s. 43 25

Z toho vyplývá, že i když vůle v občanskoprávním jednání byla občanům přiznána, dle výkladu v důvodové zprávě se bezpodmínečně musela řídit pravidly socialistického soužití. Rozhodující pro výklad projevu vůle tak bylo pouze hledisko objektivní. 43 3.4.3 Úprava v zákoně č. 40/1964 Sb. A nakonec, co se týče úpravy v SOZ, z obsahu ustanovení 34 vyplývá, že pojmovými znaky právního úkonu jsou projevy vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku (zrušení) práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Prvek vůle jako samostatný požadavek tu zmíněn není a právní jednání je tak založeno na jednotě vůle a jejího projevu. Vychází se zde z předpokladu, že projev zahrnuje jak vnitřní vůli, tak její projev. 44 To znamená, že k tomu, aby vznikl právní úkon, je třeba, aby byly dány obě tyto jeho základní složky, tedy vůle i její adekvátní projev. 45 O právním úkonu nelze hovořit, pokud by chyběla vůle směřující ke způsobení právního následku, právě tak jako její projev. 46 3.5 Shrnutí vývoje vůle jako pojmového znaku Z uvedeného vývoje vůle jako pojmového znaku právního jednání je vidět, že zaměřenost vůle na vyvolání právních následků byla nezbytná vždy. Také byla nutnost jejího dostatečného projevu navenek, aby byla seznatelná třetím osobám. S nutností splnění existence těchto dvou objektivních prvků se setkáváme už i v době platnosti OZO. 43 Tamtéž s. 88 44 FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M., a kol., 2012, op. cit., s. 38 45 LAZAR, J., ŠVESTKA, J., a kol. Občanské právo hmotné, I. svazek, 1. vyd., Praha: Panorama. 1987, s. 75 46 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. 1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1394 s., ISBN: 978-80-7400-108-6. str. 315 26

Naopak, co se týče subjektivního prvku vůle, tedy vnitřního, psychického vztahu jednajícího k zamýšlenému následku, jeho význam se napříč obdobím lišil. V době platnosti OZO byl vztah jednajícího k zamýšlenému následku patrný už jen ze samotné definice právního jednání. Naopak tomu však bylo v období nastoleného socialistického systému. Tehdy šlo především o plnění daného hospodářského plánu. Až v následujícím kodexu byl tento prvek použit ve znění zákona a získal tak své místo při posuzování existence právního jednání. Nakonec pak až přijetím NOZ byla zavedena potřeba aprobace projevu vůle jako právního jednání právním řádem. Jako velký rozdíl v celkovém pojetí vzniku právního jednání zde spatřuji pojetí v OZO a ostatních kodexů. V OZO byly na vznik právního jednání kladeny požadavky, které máme dnes zařazeny u náležitostí vůle pro platnost právního jednání. Je tedy zřejmé, že nároky na vůli jako pojmový znak právního jednání se stále vyvíjí. Dochází k větší konkretizaci nároků na vznik právního jednání, a tím vzniká i větší ochrana subjektů při takovém jednání. Vzhledem ke společenskému zřízení státu lze hodnotit tento vývoj jako příznačný, jelikož je stále více prohlubována zásada autonomie vůle a je tak třeba dbát o větší ochranu subjektů už od vzniku právních jednání. 27

4 Náležitosti právního jednání Nový občanský zákoník klade na právní jednání řadu požadavků. Jak vyplývá z předchozí kapitoly, naplnění všech pojmových znaků právního jednání je nezbytné pro jeho právní existenci. Aby pak bylo takové jednání platné, existuje vedle pojmových znaků kategorie náležitostí právního jednání. Náležitosti jsou určité vlastnosti, které jednotlivé prvky právního jednání musí mít, aby bylo bezvadné. Pokud některá z náležitostí právního jednání chybí, teorie práva takový nedostatek spojuje buď s absolutní či relativní neplatností a nyní i nově s nicotností. Jednotlivé vady náležitostí budou rozebrány v kapitolách 8. a 9. této práce s tím, že se zaměřím především na pojem nicotnosti jakožto nový institut zavedený NOZ. Na platnost právního jednání nemají význam vnitřní pohnutka, motiv jednání ( 1531 NOZ) a vnitřní výhrada (tzv. mentální rezervace). V občanském právu se rozlišují čtyři, někdy i pět skupin náležitostí právních jednání. Jsou jimi náležitosti 1) právního subjektu projevujícího vůli, 2) vůle, 3) projevu, 4) předmětu projevu vůle, a příp. vzájemného vztahu vůle a projevu vůle. 47 4.1 Náležitosti právního subjektu Právně jednající subjekt musí být osobou v právním slova smyslu. To je podle ustanovení 15 odst. 1 NOZ osoba, která má způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (právní osobnost). Dalším požadavkem je její dostatečná svéprávnost, především pro to konkrétní právní jednání ( 15 odst. 1 a 2 NOZ). Pokud by totiž jednala nad rámec své způsobilosti, bylo by takové její jednání stiženo vadou. Jde o případy jednajících nezletilých osob, které plné svéprávnosti nenabyly pro nedostatek věku, či osob zletilých, jejíž svéprávnost 47 ZUKLÍNOVÁ, M., 2013, op. cit., s. 21 28

však byla rozhodnutím soudu omezena. Tyto situace ještě doplňuje ustanovení 581 NOZ, které se týká osob plně svéprávných trpících duševní poruchou. Jednají-li tyto osoby ve stavu duševní poruchy, která je v konkrétním případě činí nezpůsobilými právně jednat, je jejich jednání rovněž stiženo vadou a právní jednání bude stíháno neplatností. 48 4.2 Náležitosti vůle Vůle je samotnou podstatou právního jednání. Bývá definována jako psychický (vnitřní) vztah jednající osoby k zamýšlenému následku. Je chtěním, zájmem na dosažení nějakého následku. Ustanovení 551 NOZ stanoví, že bez vůle jednající osoby právní jednání není. Není ale možné, aby se vždy zkoumalo, jestli jednající tuto vůli má či ne a zda jde o vůli takovou, která je schopna vyvolat právní následky. Proto se na existenci potřebné a náležité vůle obecně usuzuje z okolností, za nichž osoba jednala. Navíc se k tomu přihlíží z titulu povinnosti každého jednat poctivě a v dobré víře. 49 Náležitostmi projevené vůle, aby mohla způsobit platnost právního jednání, jsou: existence vlastní vůle a její svobodné utváření K tomu ještě musí být vážná a prosta omylu a nakonec nesmí být ovlivněna stavem tísně. Jelikož se budu jednotlivým vadám vůle způsobujícím negativní právní následky věnovat v 8. a 9. kapitole této diplomové práce, uvedu v následujících dílčích podkapitolách pouze jejich obecný přehled, abych vyjasnila požadavky na možnost existence relevantní vůle u právních jednání jako takové. 48 GOJOVÁ. J. Důkazní standart při prokazování (ne)platnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše [online], 2014 [cit. 30. 10. 2017]. 49 ZUKLÍNOVÁ, M., 2013, op. cit., s. 22 29

4.2.1 Existence vlastní vůle a její svobodné utváření Náležitost skutečné vůle je prakticky totožná s pojmovým znakem vůle, protože v obou těchto případech je podstatná její samotná existence. O vlastní a svobodou vůli jde v případě, kdy subjekt sám rozhodoval o jejím vytvoření a obsahu. Nesmí k tomu být donucen fyzickým nebo psychickým násilím, což jsou případy přímého fyzického donucení (vis absoluta) nebo bezprávné výhružky (vis compulsiva). 50 Pak by totiž vlastní vůle jednající osoby buď zcela scházela, nebo byla omezena a jednalo by se o významnou závadu. 51 Bezprávná výhrůžka je vynucování něčeho hrozbou, co takto ale vynucováno být nesmí. Dále může jít o případy, kdy vyhrožující hrozí něčím, co není oprávněn provést, protože je to zákonem zakázáno. Možná je ale i výhružka něčím, co sice je oprávněn provést (že na něj podá žalobu), ale není tím oprávněn hrozit s cílem vynutit si určité, odlišné právní jednání jiné osoby. Takováto hrozba může být způsobena druhou stranou, ale i kýmkoli jiným, pokud je jednání jedné osoby, které bylo hrozbou ovlivněno, ku prospěchu osobě jiné. 52 Konečně je třeba, aby vůle jednajícího nebyla ovlivněna stavem tísně. Toto však neplatí nutně, NOZ řadí zneužití stavu tísně k jiným stavům, resp. skutečnostem, ponižujícím kvalitu stavu jednajícího. 53 4.2.2 Vůle vážná Aby byla vůle vážná, musí směřovat k následkům chtěným jednajícím a adresát takového projevu se bude chovat způsobem jednajícím předpokládaným. Náležitost vážnosti chybí u právních jednání simulovaných a u projevů vůle na oko. Ve své podstatě jde o nerovnováhu, rozpor mezi vůlí a projevem. 50 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1990/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2011 [cit. 30. 10. 2017]. 51 Výklad a contrario k 551 a 587 NOZ 52 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. a ZUKLÍNOVÁ, M., 2013, op. cit., s. 160 53 Tamtéž, s. 161 30

Bez vážné vůle jedná ten, kdo nemá vůbec v úmyslu právně jednat. Jsou to jednání učiněná při hře, žertování, výuce apod. Dalším případem je situace, kdy jednající projevuje určitou vůli, ale přitom má reálně vůli jinou, která je skutečnou podstatou navenek neprojeveného disimulovaného právního jednání. Toto jednání označujeme za zastřené. Právně relevantní je jednání zastřené, které ale má třeba pro strany nevýhodné účinky, a proto mělo zůstat skryto. Většinou mívá nějakou právní či jinou vadu, jako třeba, že je zákonem zakázáno. 54 Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posoudit konkrétní okolnosti případu. Na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr. 55 Jde o skutkové zjištění okolností, za nichž byl učiněn a je z nich zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s jednáním spojuje. Nevážnost vůle jednajícího tak musí být zřejmá osobě, které je takové jednání určeno. Přítomnost těchto okolností je nezbytná, protože i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, je taková vnitřní výhrada při posuzování platnosti učiněného jednání z právního hlediska irelevantní. 56 Z jednání učiněného např. při hře, je všeobecně zřejmý nezájem subjektu na způsobení právních následků. Naopak mohou nastat situace, kdy nevážnost projevu vůle není druhé straně zřejmá s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Pak je nutno posoudit, zda učiněné jednání bylo míněno vážně nebo zda se jednalo pouze o žert. 57 V zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávního styku 54 ZUKLÍNOVÁ, M. Výklad právních jednání [online], 2015 [cit. 30. 10. 2017]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/vyklad-pravnich-jednani 55 LAVICKÝ, P., POLÍŠENSKÁ, P., Právní jednání, Praha: Woltwers Kluwer, 2015, ISBN: 978-80-7478-821-5. str. 62 56 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2011 [cit. 30. 10. 2017]. 57 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2004 [cit. 30. 10. 2017]. 31