Po stopách Aneţky Hrůzové

Po stopách Aneţky Hrůzové

Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 1. 5. 2013... Podpis

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu své práce ak. mal. Vladimíru Netoličkovi za vedení a cenné rady při zpracovávání bakalářské práce. Také bych ráda poděkovala zaměstnancům Městského muzea v Polné, především paní Martě Vomelové, za ochotu a pomoc při shánění potřebných informací.

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu Po stopách Aneţky Hrůzové Bakalářská práce Autor: Kristýna Hanusová Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička Jihlava 2013

Copyright 2013 Kristýna Hanusová

Anotace HANUSOVÁ, Kristýna: Po stopách Aneţky Hrůzové. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2013. 70 stran. Cílem této bakalářské práce je vzbudit povědomí a zájem o případ Aneţky Hrůzové a nabídnout její vyuţití v cestovním ruchu. Klíčová slova Aneţka Hrůzová. Hilsneriáda. Polná. Bakalářská práce. Annotation The aim of this work is to raise awareness and interest in the case of Agnes Hruzova and offer its use in tourism. Keywords Agnes Hrůzová. Hilsneriáda. Polná. Bachelor thesis. 11

Předmluva Téma bakalářské práce jsem si vybrala, protoţe mne téma hilsneriády a vše s ním spojené zajímalo. Jiţ na základní škole jsem se zajímala o podrobnosti této kauzy. Na střední škole jsme zpracovávali trasu po Polné, která se vztahovala k tomuto tématu. Práce ale nikdy nebyla nabídnuta městu Polná, aby ji vyuţila. To mi vnuklo nápad zpracovat trasu zcela novou a nabídnout ji k vyuţití v cestovním ruchu. Zároveň usiluji o vzbuzení zájmu o tento případ, který ještě před 114 lety otřásl celou Evropou. Mým hlavním cílem bylo zpracovat trasu, která dostala název Po stopách Aneţky Hrůzové. Označuje veškerá místa a památky spojená s tímto případem. Trasa nevede pouze po Polné. Vydáme se i do Věţničky, odkud Aneţka pocházela nebo do lesa Březiny, kde se tragédie odehrála. Věřím, ţe by tato trasa mohla město zaujmout a v budoucnosti by ji mohlo vyuţít pro svůj rozvoj cestovního ruchu. 12

Obsah ÚVOD...17 TEORETICKÁ ČÁST...18 1 ŢIDOVSTVÍ... 18 1.1 DĚJINY... 18 1.2 KULTURA... 19 1.2.1 Bible... 19 1.3 SVÁTKY A ZVYKY... 19 1.3.1 Pesach... 19 1.3.2 Kašrut... 19 2 KŘESŤANSTVÍ... 21 3 ANTISEMITISMUS... 22 3.1 ANTISEMITISMUS VE STAROVĚKU... 22 3.2 ANTISEMITISMUS VE STŘEDOVĚKU A NOVOVĚKU... 22 3.2.1 Ekonomické důvody... 23 3.2.2 Šíření nemocí... 23 3.2.3 Nucená převýchova a omezování porodnosti... 23 3.2.4 Pogromy... 23 3.3 MODERNÍ ANTISEMITISMUS... 24 4 DREYFUSOVA AFÉRA... 25 5 POVĚRA O KRVI... 26 6 ROZBOR LIDSKÉ KRVE A VLIV POŢITÍ NA ČLOVĚKA... 28 7 POLNÁ... 29 8 ŢIDÉ V POLNÉ... 30 9 SHRNUTÍ PŘÍPADU... 31 10 HILSNERIÁDA... 33 10.1 ANEŢKA HRŮZOVÁ... 33 10.2 DEN ANEŢKY HRŮZOVÉ... 34 10.3 LEOPOLD HILSNER... 35 10.4 DEN LEOPOLDA HILSNERA... 36 10.5 POPIS ČINU... 37 10.6 PRVNÍ PODEZŘENÍ... 38 10.7 MÍSTO ČINU A NÁLEZ TĚLA... 39 10.8 CHYBY VE VYŠETŘOVÁNÍ... 40 10.9 SLAVNÝ POHŘEB... 41 10.10 ZATČENÍ... 41 13

10.11 MARIE KLÍMOVÁ... 43 10.12 KUTNOHORSKÝ PROCES... 44 10.12.1 Rozporná svědectví... 44 10.12.2 Rozsudek... 46 10.13 PŘIZNÁNÍ... 46 10.14 DOPIS SOUDNÍHO ÚŘEDNÍKA... 47 10.15 PROFESOR TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK... 47 10.15.1 Masarykova návštěva Polné... 49 10.16 POSUDEK LÉKAŘSKÉ FAKULTY... 49 10.17 PROCES V PÍSKU... 50 10.17.1 Hilsner po procesu... 51 PRAKTICKÁ ČÁST... 54 11 TVORBA TRASY... 52 11.1 MAPA TRASY... 53 11.2 PODROBNÝ POPIS TRASY... 53 11.2.1 První část trasy... 54 11.2.2 Druhá část trasy... 57 11.2.3 Třetí část trasy... 58 11.2.4 Čtvrtá část trasy... 60 12 HODNOCENÍ... 64 12.1 INFORMAČNÍ CENTRUM POLNÁ... 64 12.2 KLUB ZA HISTORICKOU POLNOU... 64 12.3 CESTOVNÍ KANCELÁŘ KOMPAS TOUR... 64 SHRNUTÍ...67 ZÁVĚR...68 LITERATURA... 68 14

Seznam ilustrací Obrázek 1: Sestřenice Aneţky Hrůzové, vydávaná za zavraţděnou... 33 Zdroj: www.kzhp.cz Obrázek 2: Portrét Leopolda Hilsnera... 35 Zdroj: www.kzhp.cz Obrázek 3: Les Březina u Polné... 37 Zdroj: Městské muzeum Polná Obrázek 4: Matka a sestra Aneţky Hrůzové na místě činu... 39 Zdroj: Městské muzeum Polná Obrázek 5: Místo v lese Březina, kde byla Aneţka nalezena... 40 Zdroj: Městské muzeum Polná Obrázek 6: Pomník Aneţky Hrůzové... 41 Zdroj: Městské muzeum Polná Obrázek 7: Leopold Hilsner před procesem v Kutné Hoře... 44 Zdroj: www.kzhp.cz Obrázek 8: Profesor T. G. Masaryk... 48 Zdroj: www.kzhp.cz Obrázek 9: Leopold Hilsner před porotou v Písku... 50 Zdroj: www.kzhp.cz Obrázek 10: Mapa trasy... 53 Zdroj: www.maps.google.cz Obrázek 11: První část trasy... 54 Zdroj: www.maps.google.cz Obrázek 12: Bělohlávkův dům... 55 Zdroj: vlastní Obrázek 13: Bývalá ţidovská škola... 55 Zdroj: vlastní Obrázek 14: Synagoga... 56 Zdroj: vlastní Obrázek 15: Dům Blandiny Prchalové... 56 Zdroj: vlastní Obrázek 16: Druhá část trasy... 57 Zdroj: www.maps.google.cz Obrázek 17: Symbolický hrob... 58 Zdroj: vlastní 15

Obrázek 18: Třetí část trasy... 58 Zdroj: www.maps.google.cz Obrázek 19: Dům rodiny Hrůzových... 59 Zdroj: vlastní Obrázek 20: Čtvrtá část trasy... 60 Zdroj: www.maps.google.cz Obrázek 21: Městské muzeum Polná... 60 Zdroj: vlastní Obrázek 22: Ţidovský hřbitov... 61 Zdroj: www.kzhp.cz Obrázek 23: Kostel sv. Barbory... 62 Zdroj: vlastní Obrázek 24: Hrob Aneţky Hrůzové... 62 Zdroj: vlastní Obrázek 25: Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie... 62 Zdroj: www.kzhp.cz 16

Úvod Bakalářská práce na téma Po stopách Aneţky Hrůzové se zabývá především tématem hilsneriády, které bylo známé na počátku 19. století. Tento případ se odehrál v Polné na Vysočině a byl bezesporu jedním z nejdiskutovanějších témat v tomto období. Nyní uţ povědomí o Hilsnerově aféře upadá. Zabývám se proto tvorbou trasy, která by opět oţivila kauzu starou více jak sto let. Trasa nám bude připomínat základní informace případu hilsneriády. Poznáme památky a místa, která se týkají nejen této aféry, ale také dvou náboţenství, která se dostala do vyhroceného sporu. Mým cílem je připravit naučnou stezku, která zaujme turisty a vzbudí zájem o tento případ. Trasa povede městem Polná, přes les Březina, kde se případ odehrál, aţ do nedaleké Věţničky, odkud Aneţka Hrůzová pocházela. Polná je historicky významným městem. Nachází se zde mnoho zajímavých památek, které motivovaly ke vzniku dvou naučných stezek. První stezka se nazývá Pojmannova. Turisty zavede například na Husovo náměstí, kde se nachází Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie nebo významné historické domy. Další zajímavá trasa se nazývá Naučná stezka Josefa Klementa, jejímţ prostřednictvím můţeme poznat kostel sv. Kateřiny, les Březina nebo také ţidovský hřbitov. Ţádná trasa se ale nevěnuje přímo tématu hilsneriády. Pro psaní bakalářské práce jsem vyuţila velké mnoţství literatury, která byla k tématu hilsneriády napsána. Soustředila jsem se také na archiv, který se nachází v Městském muzeu Polná. Část trasy vytvořím tak, aby vedla místy posledních kroků Aneţky Hrůzové. V rámci bakalářské práce jsem vytvořila informační leták, který obsahuje mapu, důleţité fotografie a především text, který se týkat památek a případu. Výslednou trasu a informační leták dám k posouzení městu Polná. Zajímá mne zhodnocení a moţný budoucí potenciál tohoto projektu. 17

Teoretická část 1 Ţidovství 1.1 Dějiny Ţidovské náboţenství, zvané tehdy téţ mojţíšské, je jedno z nejstarších náboţenství světa, které vede k víře v jednoho boha. Má zásadní význam pro dějiny i současnost lidstva. Podle První knihy Mojţíšovy, označované téţ jako Genesis, byl prvním věřícím v jednoho boha Abrahám. Genesis také popisuje osudy praotců ţidovského národa, jiţ zmiňovaného Abraháma, Izáka, Jákoba a Josefa. Jákob měl téţ přízvisko Izrael, coţ v hebrejštině znamená Bůh bojuje, Bůh vládne. Podle Jákoba-Izraele dostalo celé společenství potomků praotců svůj název. Část Izraelců se usadila v Egyptě, kde se později dostali do otroctví. Avšak ke svobodě je vyvedl Mojţíš, zakladatel ţidovského náboţenství judaismu. Během čtyřicetiletého putování pouští se Hospodin zjevil Mojţíšovi na hoře Sinaj a jeho prostřednictvím dal Izraeli na kamenných deskách své Učení, neboli Tóru. Stal se tak Izraeli Bohem a Izraelci jeho boţím lidem. [Kolektiv autorů, 2005, s. 5] Prvním významným vládcem Ţidů se stal král David. Jeho nejvýznamnějším činem bylo sjednocení izraelských kmenů do jednoho celku. Za své město si David zvolil Jeruzalém, které opevnil a přestavěl. Nástupcem Davida se stal jeden z jeho synů Šalamoun. Nechal vystavět jeruzalémský chrám k poctě Hospodina. [Kolektiv autorů, 2005, s. 7] Na přelomu roků 587 586 byly hradby Jeruzaléma prolomeny babylonskými vojsky. Chrám byl zbořen, hradby strţeny a krásné městské domy zpustošeny. [Johnson, 2007, s. 81] Další zánik města a chrámu, s nímţ byli Ţidé úzce spjati, datujeme do roku 70 našeho letopočtu. Město zničili Římané, coţ mělo za následek emigraci obyvatel do celého světa. [Kolektiv autorů, 2005, s. 10] Nejhorším obdobím v dějinách judaismu je druhá světová válka a proces zvaný Holocaust, neboli pronásledování Ţidů a dalších skupin. Tato doba patří k nejhorším událostem celých lidských dějin. 18

1.2 Kultura 1.2.1 Bible Hebrejská bible, tj. Starý zákon, se dělí na tři části. První a nejdůleţitější část se nazývá Tóra. Patří do ní Pět knih Mojţíšových. Druhou skupinu tvoří texty historického charakteru a prorocké příběhy. Poslední část se skládá ze spisů, které obsahují biblickou poezii. [Kolektiv autorů, 2005, s. 113] 1.3 Svátky a zvyky I kdyţ by byl zajímavý celkový rozbor a popis všech ţidovských zvyků a svátků, my se budeme zabývat pouze těmi, které sehrály v případu Aneţky Hrůzové a Leopolda Hilsnera svou roli. 1.3.1 Pesach Jedná se o první ze tří poutních svátků hebrejského kalendáře. Označení poutní u kaţdého ze svátků současně připomíná, ţe v biblických dobách museli Ţidé touto dobou putovat do jeruzalémského chrámu. Svátek Pesach, zvaný také jako Svátek překročení, trvá osm dní, a to od 15. do 22. nisanu (coţ je přibliţně v dubnu). Ţidé při něm slaví vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Jiným názvem Pesachu je Svátek nekvašených chlebů. Jak praví Bible, Izraelci opustili místo otroctví tak rychle, ţe jim nestačilo vykvasit těsto připravené k pečení chleba. Po celý svátek Pesach se tedy nesmí jíst nic kvašeného. Po večerní modlitbě v synagóze se koná domácí slavnostní večeře. Pesach Ţidům nepřipomíná jen minulé záchrany před nepřáteli, ale zůstává i příslibem budoucí spásy. [Kolektiv autorů, 2005, s. 124-126] 1.3.2 Kašrut U nás známější pod názvem košer. Je to soubor pravidel pro rituální čistotu jídla ţidovské kuchyně. Jedná se o seznamy jídel, které se mohou konzumovat, aniţ by se narušila rituální čistota. Ačkoliv se jedná především o gastronomii, stále častěji se pouţívá pro označení všeho, co je vhodné a povolené. To, jestli je pokrm či nápoj vhodný, určuje Tóra. [http://www.praguecityline.cz] 19

Tóra také zakazuje pouţívání a konzumaci krve. Krev je připodobňována k ţivotu a duši. S tímto zvykem souvisí i další pravidlo, které se týká poráţky zvířat. Rituální poráţka musí být prováděna vyškoleným řezníkem. Cílem je odstranit krev z masa a také nezpůsobit velké utrpení zvířeti. Poráţka se provádí speciálním noţem, který se nazývá košerák. Nůţ má obdélníkový tvar bez špičky. Košerák můţe být také nazván řezník, který provádí košerování masa. Pravidel pro košer gastronomii je opravdu mnoho. Pro nás je důleţité si připomenout jeho význam a zmínit pojem košerák, který sehraje v tomto případu důleţitou roli. [http://www.praguecityline.cz] 20

2 Křesťanství Vzniklo z jiţ existujícího ţidovského náboţenství. S judaismem ho pojí také několik podobností, jedná se například o víru v jednoho boha. Dalším stejným prvkem jsou posvátné knihy - Starý zákon. Křesťanství se soustřeďuje na učení Jeţíše Krista, který je povaţován za Boţího syna, mesiáše a spasitele lidstva. Z pohledu Judaismu, ale i Islámu byl Kristus pouze jedním z proroků. [http://www.nabozenstvi.apu.cz] Křesťanství vzniklo z působení ţidovského proroka Jeţíše z Nazaretu. Ten uzdravoval nemocné a působil jako kazatel. Shromaţďovalo se kolem něj 12 učedníků apoštolů. Křesťané věří, ţe Jeţíš byl ukřiţován a poté vstoupil na nebe. Křesťanství jako víra se stalo ilegální a jeho stoupenci byli pronásledováni. Povoleno bylo aţ roku 313. Roku 380 vydal Theodosius edikt, jímţ zavedl křesťanství jako jediné uznávané náboţenství v římské říši. Zároveň s tím však toto náboţenství proţívalo vnitřní souboje stoupenců víry. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo odstranit a to vedlo k rozvětvení církve na pravoslavnou a katolickou. Další spory proběhly o několik století později v českých a také v německých zemích. Nepřiměřená reakce církve vedla ke krvavým válkám během 15. a 17. století. Teprve ve 20. století začali křesťané hledat společnou cestu ke své víře a vzájemnému porozumění. Mezi nejznámější odvětví křesťanské víry patří katolická, pravoslavná, protestantská či evangelická. [http://www.nabozenstvi.apu.cz] Ačkoli má křesťanství spoustu zvyků a svátků, nejsou pro nás v tomto směru podstatné. Je ale důleţité si připomenout historii a vznik obou těchto náboţenství, protoţe navzájem spolu souvisí a mají jednotný základ. Nyní uţ se budeme věnovat rozporu těchto dvou náboţenských směrů. 21

3 Antisemitismus Toto téma je pro nás velmi důleţité. Snaţíme se nahlédnout ke kořenům antisemitismu a vlastně i k jeho celkovému významu pro dějiny. I v polenském případu sehrál tento pojem velikou roli. Slovo antisemitismus představuje nenávist či předsudky vůči Ţidům. Doslova vyjadřuje ideu odporu vůči Semitům. K těm se kromě Ţidů řadí i další národy, jako jsou například Arabové, neboť i oni podle Bible pochází z rodu Šema, jednoho ze tří synů bájného Noema, a jsou tedy Semity. Antisemitismus je však v Evropě obecně míněn jen na protiţidovské projevy. [Kolektiv autorů, 2005, s. 83] 3.1 Antisemitismus ve starověku Ve starém Řecku a Římě měly první protiţidovské nálady charakter pomluv, které svědčily o neporozumění ţidovským zvykům a tradicím. Odpor vůči judaismu stoupal kvůli monoteismu, který byl v tomto období neobvyklý. Ţidé se ale nestali jediným starověkým národem, který byl ve své době terčem pomluv. V jejich případě se ale postupem času utvořil závěr, který svědčí o opravdovosti a pevnosti této víry. Protoţe se Ţidé nechtěli vzdát svých rituálů a zvyků, okolní většina se k nim stavěla nepřátelsky. Tak se postupně utvářel obraz Ţidů jako těch, kteří vyvolávají konflikty a vyřazují se z lidského společenství. Kdyţ pak Ţidé podlehli v boji s Římem, někteří odpůrci si z toho vyvodili závěr, ţe Bůh Ţidy nenávidí, proto na ně uvalil trest. [Kolektiv autorů, 2005, s. 83-84] 3.2 Antisemitismus ve středověku a novověku Na antijudaismus navázalo křesťanství, které postupně rozvinulo další představy o ţidovském národě jako o konfliktních vyznavačích škodlivé víry. Ţidé byli ztotoţňováni s působením sil zla, ostatní je povaţovali za sluţebníky satana a odpůrce Boha. Takto křesťanství ospravedlňovalo pronásledování Ţidů vrahů Krista. Tehdejší společnost zformulovala i vlastní normy upravující poměr křesťanů a Ţidů. Například Ţidé museli nosit vnější znamení, které by je na první pohled odlišilo od ostatního obyvatelstva. Podle dalšího usnesení museli ţít odděleně od ostatních obyvatel a směli vykonávat jen některá řemesla. [Kolektiv autorů, 2005, s. 84-85] 22

3.2.1 Ekonomické důvody Zvláštní případ obţivy pro Ţidy představoval tzv. peněţní obchod, konkrétně půjčování na úrok. Tato činnost byla z ekonomických důvodů nezbytná, církev ji ale povaţovala za neslučitelnou s duchem křesťanství. Proto lichvařit měli tedy Ţidé. Peníze Ţidy chránily, ale také zvětšovaly nenávist a nově vzniklou ekonomickou řevnivost. [Kolektiv autorů, 2005, s. 87] 3.2.2 Šíření nemocí Ve 14. století, kdy Evropu postihla zhoubná morová epidemie, se začala šířit další protiţidovská pověra. Ţidé měli otrávit vodu ve studnách a pramenech, aby vyhladili křesťany. Skutečnost, ţe mor postihl i Ţidy neméně neţ ostatní obyvatele, nezabránila velkým protiţidovským násilnostem. [Kolektiv autorů, 2005, s. 91] 3.2.3 Nucená převýchova a omezování porodnosti Další šokující formou diskriminace Ţidů, jeţ má původ ve starověku, se stalo odebírání ţidovských dětí a omezování porodnosti. Například v Toledu v 7. století bylo rozhodnuto, ţe děti starší sedmi let budou dávány na trvalou převýchovu do křesťanských rodin. [Kolektiv autorů, 2005, s. 91] Zcela ojedinělé opatření v historii antisemitismu představuje tzv. familiantský zákon, který vydal Karel VI. Ten určoval přesný počet ţidovských rodin oprávněných ţít v Čechách a na Moravě. V praxi to znamenalo, ţe se oţenit mohl pouze nejstarší syn. Ostatní měli buď zůstat bez potomků, nebo odejít ze země. [Kolektiv autorů, 2005, s. 92] 3.2.4 Pogromy Pogrom je označení pro násilné vystupování proti Ţidům. Jde o připravené či náhlé výbuchy teroru, mučení a vraţdění ţidovských obyvatel. Náboţenské, sociální a ekonomické postavení Ţidů zrodilo četné antisemitské stereotypy, na jejichţ konci velmi často stálo masové vraţdění. Z české historie lze připomenout několikadenní masakr v praţském ghettu, jenţ se rozpoutal 18. dubna 1389 po údajném napadení kněze ţidovskými chlapci. Zahynulo několik set lidí. Sám výraz pogrom je poměrně nový a v ruštině znamená bouři. Do obecného povědomí se tento výraz dostal především proto, ţe právě Rusko spolu s Ukrajinou proslulo četnými a krutými protiţidovskými útoky. [Kolektiv autorů, 2005, s. 94] 23

3.3 Moderní antisemitismus Téma Moderního antisemitismu je úzce propojeno s genocidou evropských Ţidů za druhé světové války. [Frankl, 2007, s. 10] My se ale tématu druhé světové války záměrně vyhneme, protoţe hilsneriáda se týká především konce 19. a počátku 20. století. V 19. století probíhala tzv. emancipace Ţidů. Byl to jakýsi společenský proces, který měl pomoci ţidovskému obyvatelstvu začlenit se do společnosti. Od konce 60. let 19. století byli Ţidé povaţováni za rovnoprávné občany. Můţeme se domnívat, ţe antisemitismus zcela vymizel a Ţidé přestali být pronásledováni. Ovšem emancipaci této menšiny nebylo zcela moţné vynutit si zákonem. I nadále platila určitá omezení. Ţidovské tradice a zvyky nebyly stále pochopeny. Emancipace také vedla ke vzniku moderních antisemitských stran a hnutí. Protiţidovské názory se brzy staly součástí evropské politiky. Strany, které podporovaly odpor vůči Ţidům, byly zaměřeny hlavně proti socialismu. Podle nich byl nástrojem ţidovského spiknutí. [Frankl, 2007, s. 26-31] V tomto duchu se vyvíjel moderní antisemitismus na přelomu 19. a 20. století. 24

4 Dreyfusova aféra Tuto aféru jsem vybrala záměrně do své práce, abychom viděli, ţe případ Leopolda Hilsnera není zdaleka jediným politicky vyhroceným antisemitským případem. Tato politická aféra vznikla koncem 19. století. Jeho ústřední postavou byl Alfréd Dreyfus, jediný ţidovský důstojník francouzského generálního štábu. Dreyfus byl odsouzen k doţivotnímu vězení na Ďábelských ostrovech za údajné prozrazení vojenského tajemství v Německu. [Kolektiv autorů, 2005, s. 98-99] Toto obvinění vzniklo na základě dopisu z velvyslanectví, který zachytila tzv. statistická sekce, coţ bylo krycí jméno pro kontrašpionáţní štáb. [Johnson, 2007, s. 368] O dva roky později bylo zahájeno nové vyšetřování na popud nového šéfa kontrašpionáţního oddělení Picquarta. Bylo zjištěno, ţe dopis napsal ve skutečnosti major hrabě Esterhazy, rozmařilý hazardní hráč a tehdejší velitel pěšího pluku. Picquart o svém zjištění informoval své nadřízené, ti ale odmítli revizi a Dreuyfusův případ smetli ze stolu. Bylo zastaveno i vyšetřování proti Esterhazymu. Picquart se ale se všemi podrobnostmi případu svěřil svému příteli, který informoval místopředsedu senátu. Senátor vystoupil k tomuto tématu veřejně a Esterhazy byl postaven před vojenský soud. Byl ale opět osvobozen. Picquart, který se celou dobu snaţil o spravedlivý soud, byl uvězněn a později propuštěn z armády. [Johnson, 2007, s. 369-373] Do případu se vloţil i slavný spisovatel Émile Zola. Nezdráhal se vydat článek, ve kterém protestuje proti obvinění Dreyfuse. Dobro bylo ale opět po zásluze potrestáno. Zola byl postaven před soud a musel uprchnout ze země. V roce 1898 vyšlo najevo, ţe štáb v tomto sporu opravdu pochybil a dokonce padělal důkazy, aby prokázal Dreyfusovu vinu. Proces byl anulován a zahájil se nový soud. Dreyfus byl ale znovu odsouzen, tentokrát na deset let ve vězení. Vzápětí mu byla udělena milost, ale úplně rehabilitován byl aţ v roce 1906. Dreyfusova aféra otřásala Francií po celé desetiletí. Stala se velmi důleţitou událostí ţidovských, francouzských ale také evropských dějin. [Johnson, 2007, s. 369-373] 25

5 Pověra o krvi Tato pověra byla v případu hilsneriády klíčovým pojmem. V této části se zabývám i jinými případy, které se týkají vraţd s následnými rituálními aférami. Pověra o krvi má hluboké kořeny a koluje uţ od předkřesťanské éry. Vyrostla z mýtů a pověr. Obsahuje vybájený dohad, ţe Ţidé touţí po křesťanské krvi, aby jí uţili při svých rituálech nebo jako léčivého prostředku, aby ji míchali do svého pesachového pečiva nebo aby ji prolévali prostě z krutosti a nenávisti k následovníkům Jeţíše Krista. Tvrdilo se, ţe si vybírají převáţně malé děti a panny. [Kovtun, 1994, str. 22] Krevní pověra se vynořovala v historii a přechodně mizela. Dlouho prospívala ve středověku, ochabla, ale pomohla ji udrţet při ţivotě novodobá fáze antisemitismu, zahájená osvícenskými radikály. Po další přestávce se jí v poslední třetině 19. století ujali agitátoři, kteří pomáhali organizovat antisemitismus jako politické hnutí. [Kovtun, 1994, s. 22] Nejstarší známý příběh pochází z anglického městečka Norwiche. Zde měl být před Velikonocemi údajně zavraţděn malý chlapec William. Pověst hovoří o tom, ţe Ţidé měli mučit nevinného křesťanského chlapce, aby znovu opakovali utrpení Jeţíše Krista na kříţi. [Kolektiv autorů, 2005, str. 90-91] Ve středoevropském prostoru byl prvním významným obviněním případ v uherském Tiszaesláru. Místní Ţidé byli obviněni ze spáchání rituální vraţdy dívky jménem Eszter Solymosiová, která se ztratila o Velikonocích roku 1882. Ţidé ji údajně kolektivně v synagoze zavraţdili a odčerpali z ní veškerou krev. Vyšetřování bylo motivováno antisemitskými představami. Obviněné Ţidy soud osvobodil po více neţ roce. Pro pochopení vzniku a šíření afér zaloţených na obvinění z rituální vraţdy ve střední a východní Evropě je proto třeba vzít v úvahu jejich souvislost s vývojem politického antisemitismu. [Frankl, 2007, s. 274] V roce 1891 se hysterie rituální pověry dotkla i vesnice Xanten v německém Porýní. Byl zde nalezen mrtvý pětiletý chlapec. Na krku měl velkou řeznou ránu. Ve vesnici se okamţitě začalo vyprávět, ţe byl chlapec zavraţděn košeráckým řezem. Podezření padlo na Adolfa Buschhoffa, který se v minulosti ţivil jako ţidovský řezník provádějící košerování. 26

Tento německý Ţid byl obţalován, ţe chlapce zabil ve svém domě a přitom oběti odebral krev. Později se ale v procesu zjistilo, ţe chlapec nebyl zavraţděn rituálním řezem, ţe krev oběti nechyběla. Ţalobce prohlásil, ţe Buschhoff vraţdu nespáchal a byl tak zproštěn obţaloby. [Kovtun, 1994, s. 23] V březnu roku 1893 se obvinění z rituální vraţdy objevilo i v Čechách. V Kolíně se ztratila mladá dívka Marie Havlínová, o které se vědělo, ţe má sklony k melancholii. Byla zaměstnaná v ţidovské rodině pana Bretta. O měsíc později, kdy se začala dívka pohřešovat, bylo nalezeno její tělo v řece Labe. Místní noviny napsaly, ţe na jejím těle byly objeveny bodné rány. Začala se tak šířit zpráva, ţe se dívka stala obětí rituální vraţdy. Jak se ale brzy ukázalo, novinová zpráva byla bez jakéhokoli podkladu. To ale obyvatelům nezabránilo v protiţidovských demonstracích. Starosta města se snaţil uklidnit místní lid úředním prohlášením, ţe jde o prokázanou sebevraţdu. Přesto byl na hrobě mladé dívky nějaký čas nápis, který sděloval, ţe umřela mučednickou smrtí. [Kovtun, 1994, s. 24] Roku 1893 se v Holešově přihodil případ, který můţeme zařadit mezi nedůleţité pomluvy, kdyby ale nebyl v pozadí předsudek ţidovské rituální pověry. Dvě ţeny rozšiřovaly obvinění, ţe je chtěl místní ţidovský občan spolu s přáteli zavraţdit. Jejich krev pak měli chtít pouţít pro rituální účely. Obě ţeny byly usvědčeny z rozšiřování hrůzostrašné pomluvy. Byly odsouzeny za uráţku a k několika měsícům vězení. [Kovtun, 1994, s. 25] 27

6 Rozbor lidské krve a vliv poţití na člověka V této kapitole se snaţím pohlédnout na pověru o poţívání krve z medicínského hlediska. Je všeobecně známo, ţe poţíváním krve se mohou přenášet nemoci. Samozřejmě se mohou přenášet i jiným způsobem. My si ale můţeme klást otázku, zda by Ţidé byli opravdu ochotni podstoupit toto velké riziko pro své rituály. Lidskou krev, stejně jako zvířecí krev, dokáţe člověk lehce strávit. V krvi se nachází mnoho esenciálních aminokyselin. Obsahuje také 93% plnohodnotných bílkovin. Nejpočetnější zastoupení cukrů patří glukóze. Dále v krvi můţeme najít vysoké podíly sodíku, draslíku a stravitelnou formu ţeleza. Výţivová hodnota krve je velmi nízká. Energetická ztráta po odběru krve půl litru odpovídá jedné svačině. Zaměříme-li se na poţívání čistě jen krví, můţeme to přirovnat ke stravování pouze mlékem. Získávání krve vyţaduje zvláštní péči. Krev, která je vypuštěná z cévy, má vysokou a rychlou sráţlivost. Pokud je potřeba zabránit sráţení krve, je potřeba tzv. defibrilace. To znamená, ţe šleháním se vyloučí látka fibrin. Jinou moţností je stabilizace chemickými látkami. Při jakémkoli kontaktu s cizí krví (můţeme zahrnout transfúzi, poranění nebo konzumaci) je největším rizikem a hrozbou moţnost nakaţení se nemocemi, které jsou přenosné krví. Jedná se o nákazy virové, bakteriální, dokonce i parazitní. Mezi nejběţnější virové choroby patří ţloutenka typu B a C, virus EBV a nejobávanější HIV. Z bakteriálních onemocnění se především jedná o nemoc syfilis. Z těch parazitních můţeme vybrat onemocnění malárie. Léčba většiny těchto onemocnění je s moderním příslušenstvím moţná, ale vţdy tomu tak nebylo. 28

7 Polná V této kapitole zamíříme přímo do města, kde se případ hilsneriády odehrál. Město Polná leţí na rozhraní Čech a Moravy, v lesnaté oblasti vymezené městy Ţďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Jihlava a Třebíč, v srdci Vysočiny. Vzniklo pravděpodobně ve 12. století jako odpočinkové místo na obchodní cestě. [Kolektiv autorů, 199, s. 7] Město se díky své poloze ve středu Českomoravské vrchoviny stalo z hlediska obchodního, ale i vojenského, významným místem. Strategické umístění umoţnilo stavbu hradu, trhové vsi a kostela. Město se po staletí nacházelo v těsné blízkosti hlavních obchodních cest vedoucích přes Vysočinu. Z těchto důvodů vlastnilo polenské panství mnoho významných šlechtických rodů. [Kolektiv autorů, 2003, str. 30] Nejstarší písemná zmínka o Polné pochází z roku 1242. Jedná se o majetkovou listinu Jana I. z Polmny, kterou potvrdil český král Václav I. V husitských dobách vládl v Polné Hynek Ptáček z Pirkštejna, který k městu přikoupil Přibyslav. Sňatkem s Ţofií Ptáčkovnou vyţenil Polnou syn krále Jiříka z Poděbrad Viktorin z Kunštátu. Nejdéle město vlastnil rod Dietrichštejnů. Od středověku aţ do 19. století bylo soukenictví nejvýznamnějším řemeslem v Polné. Město bylo ale zasaţeno třicetiletou válkou a jeho rozvoj se proto zastavil. Další úpadek nadešel v 19. století, kdy zavládl ve městě nedostatek pracovních příleţitostí. Další ránou byl obrovský poţár v roce 1863, který zničil 189 domů. [Kolektiv autorů, 2003, str. 31] Město se přesto stalo významným střediskem kulturního ţivota na Vysočině. Byla zde zaloţena česká obrozenecká knihovna a hrálo se ochotnické divadlo. Vlastenecký ţivot vzkvétal zásluhou starosty Antonína Pittnera. Obrozenecký ţivot v Polné ovlivnil také slavnou českou spisovatelku Boţenu Němcovou, která zda pobývala dva roky. V polovině 19. století patřila Polná mezi tři největší města Vysočiny. Město se během století své existence samozřejmě měnilo. Původní trhová ves se stále rozrůstá. Dnes je Polná menším městem s drobným průmyslem a krásným okolím. Mezi slavné události patří tzv. mrkvancová pouť, která je jednou z největších v regionu Vysočina. Město Polná se pyšní rozsáhlou historií, bohatým kulturním ţivotem i krásnými památkami, které jistě stojí za zhlédnutí. [Kolektiv autorů, 2003, str. 31-32] 29

8 Ţidé v Polné V souladu s tématem nás zajímá historie Ţidů v Polné a její vývoj. S ţidovskými obyvateli se dle dochovaných záznamů setkáváme v Polné jiţ v 16. století. V roce 1654 zde údajně ţilo deset ţidovských rodin odvádějících daně. Zásadní význam pro rozvoj města a ţidovské komunity nastal v 17. století, kdy město koupil mocný moravský šlechtic, kardinál František Dietrichtištejn. Ten omezil počet ţidovských rodin v Polné na 16 a nechal pro ně na vykázaném místě u Dolní brány vystavět čtyři separátní domky. Toto místo ale bylo později uznáno za nevhodné a začala se stavět nová ţidovská čtvrť za Horní bránou. [Klenovský, 2007, s. 3-4] Polenské ghetto zaţilo hned několik poţárů, největší z nich byly v letech 1712, 1734, 1740 a 1823. [Klenovský, 2007, s. 4-6] Přes citelné ztráty na majetku si polenští Ţidé z hmotných nesnází pomohli zvýšenou obchodní aktivitou. Ovládali tehdy veškerý obchod se zemědělskou produkcí v širokém okolí. Napomáhala jim k tomu negramotnost a duševní zaostalost značné části venkovského lidu. Někteří ţidovští obchodníci tohoto stavu zneuţili a dopouštěli se lichvářských podvodů. Tito občané s nečestnými obchodními praktikami byli z města vyhnáni. [Kolektiv autorů, 199, s. 13] Počet ţidovských rodin během 18. a počátkem 19. století v Polné stále narůstal. V roce 1830 bylo v Polné napočítáno 770 Ţidů, coţ představovalo asi 12 % obyvatelstva. Od té doby můţeme sledovat pokles počtu ţidovských obyvatel v důsledku uvolnění ţivotních podmínek a protiţidovských nálad. [Klenovský, 2007, s. 4-6] Těsně před událostmi 2. světové války, v roce 1938, ţilo v Polné jiţ jen 37 občanů ţidovského vyznání. Po obsazení pohraničních oblastí nacistickým Německem se do vnitrozemí uchýlilo mnoho uprchlíků, proto bylo na jaře 1942 z Polné deportováno přes sběrné středisko v Třebíči do nacistických koncentračních táborů celkem 98 obyvatel, kteří spadali pod definici norimberských rasových zákonů. Dnes jiţ v Polné ani v jejím okolí neţije ţádný občan ţidovského původu. [Klenovský, 2007, s. 7] 30

9 Shrnutí případu Pro větší přehled si shrneme případ hilsneriády do několika vět. V praktické části si celý případ rozebereme podrobněji a budeme se zajímat především o témata, která nám budou bliţší z hlediska cestovního ruchu. Dne 1. dubna roku 1899 byla v lese Březině mezi Věţničkou a Polnou nalezena zavraţděná Aneţka Hrůzová. Jednalo se o devatenáctileté děvče, které pocházelo z Věţničky. V den vraţdy se vracela z Polné, kde se učila šít. Domů uţ nikdy nedorazila. Vraţda byla davem označena jako rituální. Dívka měla totiţ řeznou ránu na krku. Lékařská zpráva také sdělovala velký úbytek krve u oběti. Pozornost občanů se okamţitě obrátila na ţidovské obyvatelstvo. Ţidům byla jiţ staletí přičítán zvyk o sběru krve malých dětí a křesťanských dívek. Z vraţdy byl obviněn polenský Ţid nechvalného původu Leopold Hilsner. Ten byl známý pro své povalečství a svým dotěrným vztahem k ţenám. Jeho pověst mu proto v případu moc nepřilepšila. Proces se konal půl roku po vraţdě v Kutné Hoře. Několik pochybných svědectví zapříčinilo Hilsnerovo odsouzení k trestu smrti. V této fázi se do procesu vloţil profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Ten toto odsouzení a celou vzniklou situaci zpochybnil. O tomto případu napsal dokonce broţuru, která rozpoutala novou vlnu otázek a názorů. Zvěst o tom, ţe se Masaryk zastal pochybného Ţida, se dostala i na půdu univerzity, kde profesor působil. Studenti se proti jeho působení v celém případu vzbouřili. Zvedla se velká vlna demonstrací a ataků na jeho osobu a jeho rodinu. Po vleklých sporech a pochybnostech nařídil kasační soud ve Vídni nový proces. Soud se konal 14. listopadu v Písku. Zrušení rozsudku a nový soud však Hilsnerovi nepomohl. Byl znovu odsouzen k trestu smrti, tentokrát i za vraţdu Marie Klímové, která se stala v červenci roku 1898. Tento rozsudek změnil císař František Josef I. na doţivotí. Roku 1918 byl Leopold Hilsner amnestován. Z vězení odcházel ve špatném stavu a s podlomeným zdravím. Zemřel ve věku 51 let. 31

Leopold Hilsner se stal obětí antisemitické nálady a také paradoxně nejznámějším občanem pocházejícím z Polné. Ve Vídni byla v roce 2002 odhalena pamětní deska na jeho počest. Hilsnerovo jméno však nebylo nikdy očištěno. Oficiálně rehabilitován nebyl a dnes uţ by to z hlediska správního práva asi nebylo moţné. Někteří účastníci sporů se pokoušeli oddělit vraţdu od rituálu, ale to se nepodařilo. Domnívali se, ţe Hilsner mohl vraţdit, ale bez rituálního kontextu. 32

Praktická část 10 Hilsneriáda V této kapitole se budeme podrobně věnovat procesu zvaný hilsneriáda. Důleţité informace vyuţiji pro tvorbu a zpracování trasy. 10.1 Aneţka Hrůzová Aneţka Hrůzová se narodila 16. dubna 1879. Bydlela s matkou a bratrem v domku o jedné obytné místnosti na okraji vesnice Věţničky, která leţí asi 3 km od Polné. Její maminka Marie Hrůzová neuměla psát. Moţná právě tento nedostatek ji dovedl k tomu, aby nechala svou dceru vyučit. V období, kdy bylo v hospodářství méně práce, chodila Aneţka do Polné učit se šít u švadleny Prchalové. Mezi její záliby patřilo čtení. Aneţka byla věřící. Pravidelně chodila do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné. Pozorně poslouchala kázání, která si pamatovala a dovedla je vyprávět. [Kovtun, 1994, s. 14] Obrázek 1: Sestřenice Aneţky Hrůzové, vydávaná za zavraţděnou Podle dochovaných záznamů byla Aneţka spíše menší postavy. Měřila zhruba 155 cm. Postavou byla statná a zdravě vyhlíţející. Podle svědectví měla modré oči a tmavě zrzavé vlasy, které si nejčastěji splétala do copů. Někteří lidé ji líčili jako veselou dívku, podle jiných byla ostýchavá a tichá. Aneţka v domácnosti vykonávala různé práce, někdy i fyzicky náročné. Kdyţ bylo potřeba, ošetřovala dobytek a pomáhala při orání. Kromě čtení měla ráda drobné ruční práce. [Kovtun, 1994, s. 14-15] Aneţka měla čtyři sourozence. Jiří, Marie a Veronika se osamostatnili a odešli z domova. Doma zůstal starší bratr Jan, který se ţivil jako zedník, a nejmladší Aneţka. Otec František Hrůza zemřel, kdyţ bylo Aneţce 12 let. Z vyšetřování rodinného ţivota Hrůzových se dochoval záznam, ţe Marie Hrůzová svého muţe velice trápila. Podle svědků mívala Aneţka se starším bratrem Janem hádky. [Kovtun, 1994, s. 15] 33

10.2 Den Aneţky Hrůzové Ráno 29. března Aneţka vstala, rychle se nasnídala a dala se do dlouhého procesu oblékání. Oblékla si spodní kalhoty, nasadila si dvoudílnou šněrovačku a přes ni košili. Vzala si spodní kostkovanou sukni, prostřední stejně vzorkovanou, ale delší. Další část oděvu byla jupka s bílými prouţky a vrchní sukně obroubená dvěma černými páskami a červenou šňůrkou. Navrch si ještě uvázala zástěru s bílými krajkami. Kromě sukní si oblékla i bavlněné punčochy s bílými podvazky. Na zápěstí si navlékla nátepníčky zdobené korálky. Nakonec si oblékla šněrovací boty, kabátek a na hlavu si uvázala dva šátky. Na ruce si navlékla černé rukavice, do kapsy si dala malou černou peněţenku, v ruce měla pletený bílý košík a v něm zelený dţbánek, chléb, buchtu a mléko. Z údajů její matky vyplývá, ţe z Věţničky odešla Aneţka zhruba po sedmé hodině ráno. Na cestu domů z Polné se pak vydala o něco dříve neţ obvykle, podle odhadu slečny Prchalové, u které se Aneţka učila šít, asi ve čtvrt na šest. [Kovtun, 1994, s. 15-17] Aneţka obědvala jako vţdy kolem poledne. Jedla buď krupicovou kaši, nebo mléčnou polévku, kterou si sama nachystala. Někdy během dne vyřídila malý úkol, který dostala od matky. Odpoledne kolem čtvrté se nasvačila. Poté, co dokončila svou práci, odešla domů. Cestou potkala čtrnáctiletou kamarádku Annu Kocmanovou, která bydlela v sousedství. Vybídla ji, aby ji kousek doprovodila. Aneţka jí dala chléb a vedla s ní nedůleţitý rozhovor o přítelkyních. Na dobroutovské silnici přešly lávku a po několika minutách zabočily do Jungmannovy ulice. Zde na rohu před domem pana Vacka se Anna s Aneţkou rozloučila. Aneţka šla ulicí dál, k domkům na okraji Polné, kde si jí všiml švec Petr Horáček, poslední svědek, který ji viděl ţivou. Pozoroval ji z okna, jak si postavila košíček na zem a zavazovala si tkaničku u boty. Podle svědka, který ji viděl naposled, bylo zhruba půl šesté. [Kovtun, 1994, s. 17-18] Odtud Aneţka ušla uţ asi jenom jeden a půl kilometru. Šla do kopce směrem k boţím mukám a odtud po cestě mezi loukami k potoku, aţ došla k lesu. Les začínal mlázím. Po levé straně pěšiny ale stála osamocená větší borovice. Aneţka ji minula a ušla několik posledních kroků. Dál se nedostala. [Kovtun, 1994, s. 17-18] 34

10.3 Leopold Hilsner Narodil se 10. července roku 1876 v Polné. Pocházel z místní ţidovské rodiny s domovským právem ve Velkém Meziříčí. [Prchal, 2002, s. 45-46] Jeho otec měl problém s alkoholem, ve věku 44 let zemřel. Matka Leopolda Hilsnera byla chudá stejně jako její předkové. Kromě prodeje šatů, které vyţebrala, byla jejím zdrojem obţivy malá peněţní odměna od ţidovských cestujících, které u sebe nechala přespat. Jinak ţila z milosti a darů od místní ţidovské obce. Hilsnerova rodina bydlela ve sklepních prostorách dvoutřídní ţidovské školy. Ţidovská obec tento byt rodině propůjčila s povinností poskytování noclehu projíţdějícím ţidovským návštěvníkům. Byt měl několik místností, ale pouze jedna byla obyvatelná. Tento malý zatuchlý prostor obývali čtyři obyvatelé. Marie Hilsnerová, její dva synové, Leopold a mladší Moric, a její sotva se pohybující, chromá a sklerotická sestra Jindřiška Bodanská. [Kovtun, 1994, s. 17-18] Obrázek 2: Portrét Leopolda Hilsnera Leopold chodil do školy do čtrnácti let. Podle svědectví učitelů nebyl nadaným a učenlivým ţákem. V dětství chtěl být kantorem v synagoze, ale to byla zřejmě jen dětská představa. Kdyţ ukončil základní školu, nastoupil do učení na obuvnického tovaryše. V této práci vydrţel jen šest týdnů. V tomto oboru zkoušel pracovat ještě několikrát, pak ale zanechal pokusů a nechal se ţivit svou matkou. Občas chodil za prací nebo po ţebrotě do jiných krajů. Tzv. na vandr, jak se tenkrát říkalo. Jednou dokonce došel aţ do Vídně. [Kovtun, 1994, s. 19-20] Leopold Hilsner trávil svůj volný čas s místními tuláky a zahaleči ţijícími na pomezí kriminality. Můţeme ale soudit, ţe vedl v celku bezúhonný ţivot. Nepatřil k těm nejhorším exemplářům zanedbané mládeţe. Přesto byl vyšetřován za vyhroţování své bývalé milé Anně Benešové. Leopold byl rozhořčen, ţe ho Anna opustila a uţ se s ním nechtěla vídat. Napsal tedy dopis, kde jí vyhroţoval pomstou. Vyšetřování proti Hilsnerovi bylo však zastaveno pro zjevnou bezvýznamnost případu. [Kovtun, 1994, s. 19-20] 35

10.4 Den Leopolda Hilsnera Neţ vyšel Leopold Hilsner 29. března ze svého sklepního bytu, oblékl si modré sváteční šaty a vzal si zelený klobouk. Odešel mezi devátou a desátou hodinou dopoledne a šel do západní části města na Kateřinský kopec, kde se poslední dobou často scházel se skupinou kamarádů. Často se stýkal s Vincencem Zelingerem, obyvatelem místního chudobince. Se Zelingerem strávil dopoledne. Asi v 11 hodin se vrátil domů, kde poobědval, a po jedné hodině odpolední se vydal znovu na Kateřinský kopec. Zde se sešlo ještě několik dalších mladíků. Všichni byli bez práce, a tak trávili čas zábavou a procházkami. 29. března podle výpovědí polehávali po hřbitovní zdi a hráli karty. Hilsner údajně nehrál, jen se díval a povzbuzoval své kamarády. Asi po dvou hodinách se začal Hilsner nudit. Zvedl se a sdělil kamarádům, ţe se půjde projít do Březiny. Zeptal se, zda se k němu někdo připojí, ale ţádný z přátel nešel. Hilsner tedy kolem třetí hodiny odešel sám. [Kovtun, 1994, s. 21] Vyrazil na jihozápad směrem k lesu, ale po cestě se rozhodl jinak. Prošel hájem, stočil se na východ a vrátil se do města. Ve městě potkal Zelingra, se kterým se procházel po náměstí asi od čtyř hodin do půl sedmé. Podle výpovědi se Hilsner z náměstí vydal do synagogy, kde se účastnil poboţnosti, a kolem sedmé se vrátil domů. Po večeři snad ještě vyšel do ulic, nebo jen před byt, kde si zapálil cigaretu. Nevýznamný den skončil nevýznamným večerem. Pro osud Leopolda bylo důleţité, aby dokázal, ţe právě takto strávil středu 29. března. [Kovtun, 1994, s. 21] 36

10.5 Popis činu Kdyţ šla mladá dívka Aneţka Hrůzová 29. března 1899 z Polné do Věţničky kolem lesa Březiny, přepadl ji násilník, který ji zabil a tělo ukryl mezi stromky blízko cesty. Její tělo bylo nalezeno 1. dubna v sobotu. [Kovtun, 1994, s. 11] Vraţda se pravděpodobně stala takto. Neznámý útočník si připravil kameny, provaz, nůţ a hůl. Nechal Aneţku, aby místo jeho úkrytu přešla, a pak se na ni vyřítil. Zezadu ji udeřil holí a kamenem. Zavlekl omráčenou Aneţku do lesa a zde z ní strhával její šaty. Pravděpodobně se jí dotýkal, ale o více se buď nesnaţil, nebo neměl čas. Začal se mylně domnívat, ţe křeče Aneţky signalizují odpor. Začal ji tedy škrtit. Poté vzal nůţ a prořízl hrdlo. Vrah ukryl Aneţku do hustého mlází. Snaţil se odstranit nejviditelnější stopy zločinu. Oblečení poschovával pod malými stromky. Ponechal si dolní část košile. Do přineseného plátna si otřel nůţ od krve a lhostejně zanechal plátno na místě. Poté zmizel. Kromě bílé části košile si odnesl také černé pletené rukavice, bílý kapesní šátek a bílý skleněný růţenec. [Kovtun, 1994, s. 11-12] Obrázek 3: Les Březina u Polné Toto je ovšem domněnka sestavená na základě lékařský rozborů a záznamů nálezu těla. Neexistuje ţádné doznání, ţádný svědecký popis, který by nám odhalil pravdu. [Kovtun, 1994, s. 12] 37

10.6 První podezření Pátrání po pohřešované se ujal stráţmistr četnické stanice Josef Klenovec. I kdyţ se Aneţka nevrátila domů uţ ve středu, pátrání započalo teprve v pátek dopoledne. Uplynuly dva dny, neţ Marie Hrůzová podala hlášení o zmizení své dcery. Chování matky v těchto dvou dnech není zcela vysvětleno a dalo příčinu k dohadům a podezřením. Bylo neobvyklé, ţe Marie Hrůzová nepodnikla ţádné kroky, kdyţ se její dcera nedostavila domů, ačkoli se to nikdy předtím nestalo. Ani ve čtvrtek nebyla matka znepokojena, kdyţ se Aneţka opět nedostavila. Pasivita by mohla naznačovat informovanost o zločinu. Pro tento závěr ale nebyl nikdy objeven hmatatelný důkaz. Pouhá pasivita ještě nedokazuje, ţe by mohla mít matka se zločinem něco společného. [Kovtun, 1994, s. 29-30] Otázek, které se týkají rodiny Aneţky Hrůzové, je ovšem více. Bratr Aneţky Jan Hrůza byl v Polné uţ na Zelený čtvrtek, ale Aneţku nehledal. Chtěl jít časně ráno ke zpovědi v kostele v blízkém Ţdírci, ale na faře ještě všichni spali, a proto se šel vyzpovídat do Polné. Jeho zpověď nemusí svědčit o náhlé snaze sejmout ze svědomí břímě hříchu; šlo asi o povinnou velikonoční zpověď praktikujícího katolíka. Těţko pochopitelný je však jeho nezájem o Aneţku. Není kupodivu ţádný záznam o tom, ţe by byl Jan Hrůza v této věci dotazován. Další podivnou okolností bylo poranění Aneţčiny matky, kterého si v pátek povšimla jak Blandina Prchalová, tak stráţmistr Klenovec. Kdyţ se matka konečně objevila v Polné, měla pod okem velkou modřinu. Aneţčina matka tvrdila, ţe ji trklo dobytče, kdyţ mu navlékala chomoutek. Zvláštní byla také nálada Marie Hrůzové, kdyţ kolem osmé hodiny ráno přišla k slečně Prchalové. Nebyla nijak nervózní, naopak vesele se bavila. Nepřišla se ale zeptat na Aneţku, nýbrţ na její košíček. Myslela si, ţe Aneţka je vedle v místnosti a košíček prý potřebovala pro velikonoční nákup. [Kovtun, 1994, s. 30] Došlo k vzájemnému překvapení, kdyţ si obě ţeny sdělily, ţe Aneţka není ani doma ani v šití. Matka začala bědovat, ţe se dceři jistě něco stalo. Myslela dosud, ţe Aneţka zůstala v šití, protoţe měla hodně práce nebo ţe šla na Zelený čtvrtek s procesím na Kalvárii. [Kolektiv autorů, 1999, s. 15-16] Teprve kdyţ matka zjistila, ţe Aneţka není u Prchalové, šla ji hledat ke známým v Polné a oznámit její zmizení na četnické stanici. Stráţmistr Klenovec si udělal několik představ o osudu Aneţky Hrůzové. Domníval se, ţe buď odešla dobrovolně z domova, aby si například ve Vídni hledala práci, nebo se jí stalo něco horšího. [Kovtun, 1994, s. 31] 38

Myšlenka na vraţdu byla vyslovena. Obě moţnosti byly podloţeny nejasným podezřením, které si Klenovec zkombinoval z matčina zranění a z prvních pověstí o nesvárech v Hrůzově rodině. Ve Věţničce se Klenovec dal do řeči s místními lidmi, kteří potvrdili, ţe u Hrůzů bývají hádky, a jako příklad z nedávné doby uváděli ostré střetnutí mezi Janem a Aneţkou asi před deseti dny. Matka synovi nařídila, aby dal Aneţce 10 zlatých na nové šaty. Jan odmítl a mezi ním a Aneţkou došlo k hlučné scéně. [Kovtun, 1994, s. 31] 10.7 Místo činu a nález těla Obrázek 4: Matka a sestra Aneţky Hrůzové na místě činu Aneţka byla nalezena v lese Březina, který leţí asi tři kilometry od Polné směrem k Věţničce. Kolem lesa se rozprostírá cesta. V březnu roku 1899 tu uţ neleţel sníh, ale půda byla mokrá a blátivá. [Kovtun, 1994, s. 13 ] Tělo Aneţky našla skupina školních dětí, která společně s ostatními občany, na výzvu stráţmistra Klenovce, prohledávala okolí Polné a hledala mladou pohřešovanou dívku. Aneţku objevil teprve dvanáctiletý Ludvík Jirka, který jako první uviděl nepřirozeně bílé tělo mezi tmavými větvemi. Kdyţ ji obrátili, objevili řeznou ránu na krku. Je moţné, ţe uţ v té chvíli někdo vykřikl, ţe byla zakošerovaná. Jisté je, ţe rychle, během několika hodin, se v Polné začala šířit zvěst, ţe v Březině byla spáchána rituální vraţda. [Kovtun, 1994, s. 12 ] Stráţmistr Klenovec se s několika pomocníky snaţil přímět vzrušené obyvatele k odstupu, přesto bylo nejbliţší okolí naleziště beznadějně pošlapáno. [Kovtun, 1994, s. 32] 39

10.8 Chyby ve vyšetřování Obrázek 5: Místo v lese Březina, kde byla Aneţka nalezena Počáteční chybu udělala komise, která nedala zavraţděnou fotografovat. Další zásadní chyba byla mlhavost a nepřesnost údajů, které se daly snadno určit. Jedná se například o přesné vyměření místa nálezu, které bylo uskutečněno aţ po určité době. Zpráva také jasně nesděluje, v jakém stavu byly nalezené věci. Nejasný byl také výčet zranění na těle dívky. Nejosudnější následky mělo konstatování komise o krvi zabité dívky. Bylo, aniţ to tehdy členové komise tušili, prvním článkem dlouhého řetězu nedorozumění a nedoloţených tvrzení a poskytlo první argumenty propagátorům rituální vraţdy. Komise zjistila, ţe na místě činu se nachází nepatrné mnoţství krve. Údiv, který vznikl nad údajným malým mnoţstvím krve, měl počátek v místním ohledání v lese Březině. Poté začal narůstat vyšetřovací směr, který uţ nebylo moţné změnit. [Kovtun, 1994, s. 33-34] 40

10.9 Slavný pohřeb V úterý po Velikonocích byla Aneţka Hrůzová pohřbena. Poslední cesta prosté vesnické dívky se stala velikou událostí. Od rána se scházely skupinky hostů z okolí a přidávaly se k hloučku místních obyvatel. [Kolektiv autorů, 1999, s. 21] Mnoho lidí upřímně soucítilo s Aneţčinou rodinou a hořekovalo nad jejím osudem, ale jiní se zúčastnili pohřebního aktu s myšlenkou na pomstu, s odhodláním vyvodit z tohoto činu politické důsledky. Podtext rituální vraţdy dával v některých myslích obřadu chmurně odbojný ráz a podporoval domněnku, ţe je do hrobu ukládána křesťanská mučednice. Po objevení Aneţky v lese Březina nebylo příjemné být Ţidem v Polné, zvlášť v den jejího pohřbu. V ulicích se toho dne scházely skupinky lidí, ozývaly se protiţidovské výkřiky a staly se první výtrţnosti. [Kovtun, 1994, s. 43-44] Obrázek 6: Pomník Aneţky Hrůzové 10.10 Zatčení Stráţmistr Klenovec zaměřil svoje vyšetřování na Leopolda Hilsnera. Hledal vraha, ale potřeboval větší důkaz, neţ byly lidské povídačky a pouhá pověst. V neděli 2. dubna získal důleţité informace. První informace se týkala neznámého člověka, druhá informace byla o polenském občanovi jménem František Pytlík a třetí o Hilsnerovi. Zásadní informace byla od Johany Vomelové z Věţničky. 29. března byla v Polné, odkud se vydala na cestu domů. Šla pomalu a na kraji Březiny uţ blízko Malé Věţnice na ni vyběhl z lesa mladý člověk ve věku 20 30 let, který drţel v ruce stejnou hůl, jaká byla nalezena u mrtvoly Aneţky Hrůzové. Neznámý byl střední postavy, měl kulatý obličej bez vousů a byl oblečen do popelavě šedých šatů. Podíval se ostře na Johanu Vomelovou, řekl něco o hledání smrčků a zmizel v lese. Mnoho lidí věřilo, ţe muţ s bílou holí byl Leopold Hilsner. [Kovtun, 1994, s. 36-37] 41

Někteří lidé vynaloţili spoustu úsilí, aby to prokázali. Hilsner to ale vţdy popíral. Neznámý člověk tedy zůstal nepostiţitelným fantómem. Dalším podezřelým se stal František Pytlík, který se ţivil prodejem kočičích kůţí. Ten byl viděn u lesa Březiny poté, kdy Aneţka musela projít kolem místa, kde byla později nalezena. Svědkové potvrdili, ţe se Pytlík vynořil z lesa kolem šesté hodiny večer. Na jeho oblečení se nacházely podezřelé krvavé skvrny. Pytlík vypověděl, ţe pocházejí od kočičích kůţí. O své cestě do Březiny řekl, ţe vyšel asi v půl páté a ţe chtěl v lese nasbírat chrastí. Uţ se ale stmívalo, proto nic nenasbíral a vrátil se domů. Ačkoli byl jeho pobyt v kritickou dobu v Březině velmi podezřelý, Klenovec mu přičítal menší důleţitost. Bylo to moţná proto, ţe Pytlíka znal starosta města, který se zaručil za jeho bezúhonnost. Nebo to bylo tím, ţe Johana Vomelová v Pytlíkovi nepoznala člověka s holí v ruce. [Kovtun, 1994, s. 36-37] Stráţmistr Klenovec mluvil s Hilsnerem bez konkrétního důkazu, jeho pověst nemohl ale ignorovat. Hilsner mu pověděl o středeční schůzce s hráči karet. Klenovec se je rozhodl vyslechnout. Ti se shodli, ţe je Leopold opouštěl na Kateřinském kopci, odkud se vydal směrem k lesu Březina. Klenovec se rozhodl prohledat Hilsnerův byt. Ţádné šedé šaty, které by odpovídaly popisu Johany Vomelové, však nenašli. Nalezli zde kalhoty bez saka, ale zdály se jim příliš velké a světlé. I přes neodpovídající popis se právě tyto kalhoty staly nejvýznamnějším předmětem celého případu. V bytě se nepodařilo najít ani stopy krve ani nějaký podezřelý předmět, který by se vztahoval k vraţdě. [Kovtun, 1994, s. 38] Při výslechu po prohlídce domu došlo k nesrovnalostem ve výpovědi Hilsnera a jeho kamarádů. Leopold tvrdil, ţe odcházel z Kateřinského kopce směrem do města, jeho přátelé tvrdili, ţe šel do Březiny. Hilsner v této věci nemluvil pravdu. Během celého vyšetřování se dopustil několika menších lţí, které byly v podstatě bezvýznamné, ale měly zničující dopad. Hilsner se domníval, ţe si ulehčí, pokud zapře záměr jít do lesa Březiny. Dostal se tak ale do rozporu s kamarády, kteří s ním hovořili na Kateřinském kopci. Kdyby od počátku mluvil pravdu, posílilo by to jeho pozici. Ale Hilsner měl strach, a tím si nejvíce uškodil. [Kovtun, 1994, s. 39] 42

První soudní výslech se konal uţ na velikonoční pondělí. Přestoţe byl svátek, soudce Richenbach pozval do Polné Johanu Vomelovou. Ta podrobně vylíčila setkání s neznámým muţem v Březině. Klenovec předvedl Hilsnera před Johanu Vomelovou, ta v něm ale neznámého muţe, který ji vyděsil v lese, nepoznala. Neznámý měl podle ní plnější obličej. Na úterý byl Hilsner předvolán k soudnímu výslechu. Kancelář ale nestíhala a poslala ho domů. Klenovec poslal četníky do města a sám se také vydal na obhlídku. Potkal Hilsnerova přítele Františka Veselého. Ten vypověděl, ţe u něj viděl 30 cm dlouhý kulatý nůţ. Vznikla tak představa Hilsnerova košeráckého noţe. Klenovec se rozhodl, ţe přiměje Hilsnera, aby mu ukázal, kudy chodil ve středu odpoledne. Hilsner opět uváděl jinou trasu. Radní Sedlák přesvědčil Klenovce, aby Hilsnera zatknul. Hilsner měl několik důkazů, které svědčily v jeho prospěch. Nevlastnil ţádné šedé šaty, které měl podezřelý muţ v Březině. Neměl ani ţádný košerácký nůţ. A nikdo neprokázal, ţe se v Březině Hilsner nacházel v osudný den. Klenovec ho ovšem zatkl. Jako důvod napsal do hlášení, ţe výpověď Hilsnera je lţivá. [Kovtun, 1994, s. 41-45] V neděli 9. dubna byl Hilsner převezen do krajské věznice v Kutné Hoře. Kromě Leopolda opustili Polnou i jeho matka a bratr. Ţidovská obec měla strach o jejich bezpečnost, nechala je tedy raději přestěhovat do Velkého Meziříčí. [Kovtun, 1994, s. 60] Ţidům v Polné začaly nepříjemné časy. Lidé se jim začali záměrně vyhýbat. Zanedlouho se začal také zpívat rozšířený popěvek: Nekupujte u Ţidů, cukr, kávu, mouku. Zabili nám Aneţku, modrookou holku! Následkem těchto ataků bylo vystěhování mnoha ţidovských obyvatel do Jihlavy a do Vídně. [Rys, 1939, s. 44] 10.11 Marie Klímová Abychom se neztratili v soudním procesu, musíme se vrátit na konec října 1898. V tomto období se totiţ našly tělesné ostatky mladé dívky Marie Klímové. Ta se narodila 20. března 1875 v Horní Věţnici. Od léta roku 1898 byla nezvěstná. Byla zavraţděna v lese blízko Polné. Podle svědectví se Marie 17. července svátečně oblékla. O půl osmé vyšla směrem k Polné do kostela na mši. Ten den byla pouť ve Zhoři, která se nachází blízko Polné. Jednomu svědkovi Klímová vyprávěla, ţe půjde na pouť do Zhoře a ţe se tam sejde se svým přítelem čeledínem Richardem Čumplem z vesnice Záborné. Jak ale přesně strávila Marie Klímové poslední chvíle svého ţivota, uţ nikdo nezjistil. [Kovtun, 1994, s. 94-95] 43

Jisté je, ţe domů se uţ nevrátila. 20. července byla nahlášena jako pohřešovaná. Dvě vraţdy v lesích kolem Polné v období jednoho roku vedly k domněnce, ţe by mohlo jít v obou případech o stejného pachatele. [Kovtun, 1994, s. 94-95] 10.12 Kutnohorský proces Soudní líčení bylo zahájeno 12. září roku 1899. Ukázalo se, ţe případ byl svázán s antisemitskou politikou a tématem rituální vraţdy. Státní zástupce Schneider-Svoboda a předsedající soudce Josef Jeţek vycházeli z konstrukce ţidovské rituální vraţdy. [Frankl, 2007, s. 286] Do soudní síně se sjelo 27 ţurnalistů z rakouské monarchie, Německa a Francie. Právním zástupcem Marie Hrůzové byl dr. Karel Baxa, mladý advokát z Prahy. Obhájcem Hislnera se stal dr. Zdenko Auředníček, advokát z Kutné Hory, který se ujal případu bez honoráře. [Kolektiv autorů, 1999, s. 44-47] 10.12.1 Rozporná svědectví V procesu bylo vyslechnuto 70 svědků a bylo čteno velké mnoţství protokolů. Mezi svědky byla například Marie Sobotková, která vypověděla, ţe Hilsnera viděla pozdě odpoledne 29. března v tmavých šatech. Hilsner to popíral. Trval na tom, ţe odpoledne šel z Kateřinského kopce pivovarem domů a ţe odpoledne strávil se Zelingerem. Na něj se často Hilsner odvolával, ale marně. Zelinger toto tvrzení popíral, přestoţe není jasné, co skutečně dělal. Mezi zajímavý údaj patří výpověď Františky Varhánkové, která dělala hospodyni v místním chudobinci, ve kterém Zelinger pobýval. Sdělila, ţe Zelingera viděla aţ příští den, tedy 30. března. Potkala ho ráno a on si od ní vyţádal teplou vodu na umytí, coţ ještě nikdy neudělal. Po koupeli své hadry prý zašantročil tak, ţe nebyly k nalezení. Zelinger tedy neměl alibi, přesto nebyl povaţován za podezřelého. Toto je pouze příklad výpovědí, které se v jisté míře neshodovaly. My si nyní podrobněji popíšeme ty nejdůleţitější, které měly velký vliv na rozsudek. [Kovtun, 1994, s. 74-78] Obrázek 7: Leopold Hilsner před procesem v Kutné Hoře 44

10.12.1.1 Johana Vomelová Jiţ jsme si zmiňovali výpověď o neznámém muţi v šedém obleku, který se vyřítil na Johanu Vomelovou. Ta svoje svědectví sdělila i u soudu v Kutné Hoře. Znovu byl před ni předveden Leopold Hilsner v šedém kabátě. Vomelová opět v Hilsnerovi nepoznala útočníka. Ani kabát neodpovídal jejímu popisu. Dále také nepotvrdila totoţnost neznámého muţe s Vincencem Zelingerem ani s Františkem Pytlíkem. [Kovtun, 1994, s. 78] 10.12.1.2 František Cink U soudu tento svědek sdělil, ţe 29. března viděl Leopolda Hilsnera se dvěma ţidovskými mladíky v úzké uličce v Polné. Bylo deset minut po páté, kdyţ je spatřil, jak kouří cigarety. Cink znal Hilsnera velmi dobře, ostatní mladíky ale nepoznával. Cink byl údajně ve styku s antisemitským výborem. Podle jeho svědectví si měl jeden z neznámých Ţidů strkat do kapsy něco zaobleného v papíru. Cink se jistě snaţil, aby si porota domyslela, ţe se jednalo o nůţ. Je zajímavé, ţe první své svědectví podal Cink aţ 24. dubna. Pešák podal popis Hilsnera i jeho dvou kumpánů. Kromě oblečení a chování si stihnul povšimnout, ţe jeden z těchto neznámých společníků kulhal. Tímto se odstartovalo pátrání po kulhajícím Ţidovi. [Kovtun, 1994, s. 80-82] Podezříván byl například Berthold Fried nebo tulák Hynek Beran. Na oba byl vydán zatykač. Jak se ale ukázalo, Fried měl podloţené alibi. Ani Hynkem Beranem se soud moc nezabýval, protoţe v osudnou dobu údajně seděl ve vězení. Propuštěn měl být aţ ve čtvrtek 30. března. [Kovtun, 1994, s. 119-120] 10.12.1.3 Petr Pešák Mezi nejdiskutovanější svědectví patří právě výpověď Petra Pešáka. Ten nejdříve vypovídal ve věci týkající se Marie Klímové. Prý viděl v září 1898 dvakrát Leopolda Hilsnera padesát kroků od místa, kde byla později nalezena kostra zavraţděné dívky. [Kovtun, 1994, s. 124] Pešák se dále věnoval svědectví z 29. března 1899. Vypověděl, ţe se toho dne vydal cestou do Dobroutova. Po páté hodině se nacházel u louky, kdyţ se ohlédl k lesu Březině. Tam se podle jeho svědectví nacházel člověk v šedivých šatech, který drţel bílou hůl. S určitostí v něm poznal Leopolda Hilsnera, protoţe ho dobře znal. Dále s ním spatřil dva neznámé muţe. Po chvíli sledování opět pokračoval v cestě. [Kolektiv autorů, 1999, s. 21] 45

Petr Pešák se brzo stal osudnou postavou polenského případu a hlavním strůjcem tragédie Leopolda Hilsnera. Jeho svědectví od počátku provázela a dodnes provází otázka, zdali mluvil pravdu, nebo přímo lhal, nebo si v paměti bez velké odpovědnosti volně smísil některá dřívější pozorování. Bylo ale vůbec moţné, aby Pešák s určitostí poznal Leopolda Hilsnera na 676 metrů? Tak je v dokumentech označena vzdálenost v jeho svědectví. [Kovtun, 1994, s. 127] Od počátku bylo mnoho lidí, kteří si kladli otázky a pochybovali o Pešákově pravdomluvnosti. Ale vedle mnoha pochybností kolem jeho svědectví jedna věc byla nepochybná. Rituální pohádka, která dosud měla mezery, byla dotvořena. Tři pachatelé, kterých je zapotřebí k technicky sloţitému rituálnímu zločinu, se zatím jen blíţili k nebezpečnému lesu. Nyní byli umístněni přímo tam, kde se stala vraţda. [Kovtun, 1994, s. 127] 10.12.2 Rozsudek Leopold Hilsner uslyšel rozsudek dne 16. září 1899. Byl uznán vinným, ţe aktivně spolupůsobil při vykonávání vraţdy Aneţky Hrůzové, kterou spáchalo více pachatelů. Dále bylo navrţeno, aby byl potrestán smrtí provazem. Obhájce Auředníček okamţitě podal zmateční stíţnost. [Kovtun, 1994, s. 213] 10.13 Přiznání Dny po rozsudku byly pro Hilsnera těţké. Proţíval úzkost a depresi. Jeho spoluvězni se často bavili na jeho účet. Předváděli mu agónii oběšení nebo mu říkali, ţe uţ se pro něj staví šibenice. Dozorce mu často domlouval, aby udal jména dvou Ţidů, jinak na tom bude špatně. Hilsner začal přemýšlet, jak by se mohl vyhnout šibenici. [Kovtun, 1994, s. 232] Udělal největší hloupost ve svém ţivotě a dal se vyprovokovat k přiznání, které pak vţdycky pomohlo jeho ţalobcům, kdyţ nevěděli, jak dál se svými argumenty. Jeden jeho spoluvězeň mu strčil papírek s tuţkou, aby napsal spoluviníky. Hilsner v rychlosti uvedl dvě jména: Jošua Erbmann a Salomon Wassermann. [Kolektiv autorů, 1999, s. 62] Po dvou muţích začalo pátrání. Hilsner mezitím vypověděl, ţe tito muţi u něj v bytě přespali. Erbmann a Wassermann se prý Hilsnera vyptávali, jestli neví o nějaké holce z Polné. Hilsner jim ukázal cestu kolem Březiny, kudy se vracela Aneţka Hrůzová. [Kovtun, 1994, s. 228-231] 46

A zde podle jeho výpovědi měla účast na tomto zločinu končit. Odešel od nich domů a od té doby je neviděl. To všechno si ale vymyslel, učinil falešné doznání. Zatykač byl vydán na dva nevinné občany. Následovala velká senzace. Lidé byli neustále novinami ujišťováni, ţe jsou známi všichni tři vrazi. Při konfrontaci s Erbmannem a Wassermannem vypověděli polenští svědkové, kteří prý pozorovali ţidovskou trojici v malé uličce, ţe v nich nepoznávají Hilsnerovy údajné společníky. Oba tak byli propuštěni na svobodu. [Kovtun, 1994, s. 228-231] 10.14 Dopis soudního úředníka Soudní adjunkt Baudyš porušil předpisy, obešel své nadřízené a poslal vrchnímu státnímu návladnímu dopis. V něm zpochybňuje některá rozhodnutí soudu a rozepisuje se o nesrovnalostech v celém případu. Zmiňuje se například o myšlence, ţe Aneţka nemohla být zavraţděna na místě, kde byla nalezena. Aneţka měla totiţ v době nálezu skrčené nohy v pravém úhlu. Svědčilo to o tom, ţe mohla být přenesena například v nůši. Dále uvádí, ţe oblečení nalezené v blízkosti těla bylo vlhké, ale nebylo mokré. V době, kdy ještě nebyla Aneţka nalezena, ale byla pohřešována, totiţ pršelo. Dále odkazuje na podezřelé chování rodiny Aneţky. Vyslovil dokonce vůči nim podezření a navrhl jejich zatčení a prohledání domu. Tento dopis se stal důleţitým dokumentem polenské aféry. Státní zástupce však došel k závěru, ţe Baudyš nepředloţil nic nového, ţe se jedná pouze o jeho osobní názory. Přesto bylo ale nařízeno prošetření jeho námitek. Vyšetřování nepřineslo konkrétní výsledky, ale potvrdilo se, ţe na některé otázky nedal soud přesvědčivé odpovědi. [Kovtun, 1994, s. 233-257] 10.15 Profesor Tomáš Garrigue Masaryk Tomáš G. Masaryk byl na případ Leopolda Hilsnera upozorněn jedním ze svých bývalých ţáků. Obvinění z rituální vraţdy povaţoval za absurdní. Masaryk se přímo nezastával ţidovské menšiny nebo Leopolda Hilsnera, o kterém neměl vysoké mínění. Revize procesu, po které volal a pro niţ shromaţďoval argumenty dokládající nedostatečnost a zaujatost vyšetřování a soudního jednání, byla pro něj důleţitá především kvůli obraně mravní úrovně českého národa. [Frankl, 2007, s. 298] 47

Svému bývalému ţákovi popsal svůj postoj k rituální vraţdě i k polenskému případu. Jeho dopis byl uveřejněn v novinách a odstartoval tím jeden z největších bojů Masarykovy kariéry. Masaryk upustil od své první myšlenky napsat otevřený dopis státnímu zástupci, rozhodl se, ţe uveřejní broţuru. Broţura nesla název Nutno revidovati proces polenský. Masarykova první polenská broţura obsahuje některé sporné argumenty, přesto se jí dostalo velké pozornosti. [Kovtun, 1994, s. 236-270] Masaryk ve své broţuře uvádí, ţe se snaţí odčinit hanbu české ţurnalistiky. Zabývá se, stejně jako Baudyš, ohnutýma nohama Aneţky. Také se domnívá, ţe se vraţda stala na jiném místě neţ na místě nálezu. Dále se Masaryk opírá o fakt, ţe za nehty Aneţky byla nalezena pouze krev, i přes deštivé počasí ţádné bláto. Zpochybňuje také Pešákovu výpověď. Je přesvědčen, ţe nemohl na tak velkou vzdálenost poznat Hilsnera. Neshodují se ani výpovědi svědků. Jedni ho viděli v 17:10 v Polné. Pešák ho spatřil v 17:15 u Březiny a třetí ho viděli mezi 17. a 18 hodinou ve městě. Ţaloba však tuto neshodu vysvětluje tím, ţe Hilsner a jeho kumpáni utíkali. Dále se pozastavuje nad informací, ţe ţaloba se blíţe nezabývala faktem, ţe Johana Vomelová nepoznala v Hilsnerovi neznámého muţe, který na ní vyběhl v lese Březině a pravděpodobně si ji spletl s Aneţkou. [Masaryk, 1899, s. 1-16] Obrázek 8: Profesor T. G. Masaryk I kdyţ byl Tomáš G. Masaryk zvyklý ovládat své city, dotklo se ho, ţe proti němu vystoupili studenti a 13. listopadu se dokonce konala před jeho bytem demonstrace, při níţ mu byla vytlučena okna. O několik dnů později přijel do Klementina, kde na něj v posluchárně čekalo 1 200 studentů. Hned po jeho příchodu začalo pískání a bouchání. Profesor se snaţil marně dav uklidnit. Hájil své kroky, které podnikl v polenském případu. Byl ale ze strany studentů napadán, ţe kvůli Ţidům rozděluje národ. Masarykovy přednášky tak musely být na několik dní zastaveny. Nastala pro něj těţká doba. [Kolektiv autorů, 1999, s. 66-68] 48

Ani noviny si nenechaly ujít moţnost vzdorovat Masarykovým názorům. Například Radikální listy ironicky psaly o tom, jak se Masaryk kvůli konfrontacím s Ţidy nemá ani čas najíst. Národní listy nezůstaly pozadu. Autoři novin tvrdili, ţe si Masaryk nechal za své sluţby v zájmu Ţidů zaplatit. Jediné Právo lidu se profesora zastávalo a odsuzovalo studentské protesty. [Kovtun, 1994, s. 290-291] 10.15.1 Masarykova návštěva Polné Do Polné se vydal dvakrát dr. Boeck, který se zajímal o místa spojená s Aneţkou Hrůzovou. Dr. Boeck bylo Masarykovo krycí jméno. První návštěvu provedl diskrétně, nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Jeho průvodcem se stal Antonín Bretisch, který Masarykovi doporučil pouţívat pseudonym. Navštívil les Březinu, nebo také místo, odkud Pešák spatřil Hilsnera. Zajel do Ţdírce, aby si promluvil s Janem Hrůzou, který se s matkou přestěhoval z Věţničky právě sem. Druhá návštěva uţ neprobíhala tak hladce. Masaryk oznámil páterovi Kasalovi, ţe se chystá do Polné a ţe ho navštíví. Chtěli spolu prodiskutovat odpověď, kterou sepsal Kasal spolu s lékaři Michálkem a Prokešem. V jejich broţuře se snaţili vyvrátit některé poznámky, které Masaryk vydal ve své broţuře. Profesor tu znovu vystupoval pod jménem Boeck a vydával se za redaktora. Setkal se s doktorem Michálkem, který byl společně s doktorem Prokešem při nálezu a se kterým také sepsal lékařský posudek. Masarykova identita byla však prozrazena. [Kovtun, 1994, s. 308-341] V Kronice města Polné je uvedeno, ţe odjezd z města nebyl moc příjemný, přesto měl Masaryk o lidech z Polné dobré mínění. Ve Švýcarsku se ve 30. letech setkal s Čechoslováky. Kdyţ se zeptal, odkud pocházejí, odpověděla mu jedna dáma, ţe je z Polné. Pan prezident se usmál a řekl: Z Polné? Odtamtud musel jsem jedenkrát rychle ujíţděti. [Toman, 2007, s. 46-47] Bylo jisté, ţe si Masaryk udělal během polenského případu mnoho nepřátel, nikdy se ale nezalekl a nepřestal bojovat. 10.16 Posudek lékařské fakulty Jak jiţ víme, Leopold Hilsner byl odsouzen kutnohorským soudem k trestu smrti. Jeho obhájce Zdenko Auředníček podal proti rozsudku zmateční stíţnost k Nejvyššímu soudnímu kasačnímu dvoru ve Vídni. Soud poţádal lékařskou fakultu v Praze o posouzení trestného činu a příčiny smrti. Zajímavostí je, ţe autoři hned od počátku odmítli věřit pověře o rituální vraţdě. V posudku se například uvádí, ţe rána mohla být provedena jakýmkoliv noţem. [Kolektiv autorů, 1999, s. 76-79] 49

Dále potvrzují Masarykovu myšlenku, ţe krev zachycena nebyla, na místě jí bylo dostatek. Podle lékařů se ale vraţda mohla stát v lese Březině. Nohy se mohly zkřivit od stromků, kde bylo tělo schováno. Tento posudek odporoval vyjádřením polenských lékařů. Kasační dvůr na základě této zprávy zrušil rozsudek z Kutné Hory a nařídil nové vyšetření a posouzení u krajského soudu v Písku.[Kolektiv autorů, 1999, s. 76-79] 10.17 Proces v Písku Soudní proces v Písku byl zahájen 25. října roku 1900. Ţaloba se ale od prvního soudu změnila. Hilsner byl znovu obviněn z vraţdy Aneţky Hrůzové, nově ale i z vraţdy Marie Klímové a nactiutrhání proti pánům Erbmannovi a Wassermannovi. Z vraţdy Marie Klímové byl Hilsner obviněn proto, ţe oba případy spolu souvisely. Marie Klímová byla také nalezena v lese v houští. Její oblečení bylo poschovávané v okolí jejího těla. Hilsner ale tato dvě obvinění odmítal. Přiznal se k nactiutrhání Erbmanna a Wassermanna. Měl ale stále problémy s alibi. Trval si na své výpovědi, ţe 29. března 1899 trávil odpoledne s Vincencem Zelingerem. Během období, kdy se ztratila Marie Klímová, se prý potuloval různě v Čechách a na Moravě. Den před zmizením Klímové se Hilsner zdrţoval v Jihlavě. Zde několik nocí přespal a vydal se do Havlíčkova Brodu a do Humpolce. Do Polné se vrátil aţ 23. července. Někteří svědkové toto alibi Hilsnerovi potvrdili, i kdyţ si nebyli zcela jisti, jestli se jednalo přesně o toto datum. Důleţitý důkaz přednesl pokladník ţidovské obce v Jihlavě. Doloţil zápis z knihy chudých, kde je údaj o vyplacení almuţny Hilsnerovi dne 17. července, tedy v den zmizení Marie Klímové. [Kolektiv autorů, 1999, s. 85-89] Obrázek 9: Leopold Hilsner před porotou v Písku 50

Soud v Písku slyšel během procesu různé výpovědi. Aneţčina matka Marie Hrůzová si například vzpomněla, ţe jí Aneţka vyprávěla, ţe viděla Hilsnera na pouti ve Zhoři, a ţe zde něco kupoval Marii Klímové. František Cink, který viděl Hilsnera se dvěma neznámými Ţidy v den vraţdy Aneţky Hrůzové, spatřil Hilsnera i na pouti ve Zhoři, kdyţ se ztratila Marie Klímová. Měl ho tu vidět opět se dvěma neznámými Ţidy, z nichţ jeden kulhal. Cink ale své výpovědi, které se týkaly případu Marie Klímové, často měnil. [Kovtun, 1994, s. 397-411] I přes pochybné výpovědi svědků soud dne 14. listopadu roku 1900 opět Hilsnera odsoudil k trestu smrti. Hilsnerův ţivot byl ale přesto ušetřen. Císař František Josef udělil v červnu Hilsnerovi milost. Jeho trest smrti se změnil v doţivotní trest ve vězení. [Kovtun, 1994, s. 465] Roku 1918 byl Hilsner propuštěn na svobodu. Nikdy uţ ale nebyl rehabilitován. 10.17.1 Hilsner po procesu Leopold Hilsner začal ţít po propuštění střídavě v Praze a ve Vídni. Změnil si jméno na Heller a začal se ţivit podomním prodejem. Oţenil se s Terezií Rosenfeldovou. Zemřel roku 1928 v nemocnici ve Vídni. Příčina jeho smrti se ale nedochovala. Podle některých zpráv trpěl rakovinou ţaludku, podle jiných měl vodnatelnost osrdečníku. [Kovtun, 1994, s. 548-549] Známe a mohli jsme popsat, jak dovolily písemné záznamy, mnohé z toho, co se dělo s Leopoldem Hislnerem. nevíme téměř nic o tom, co se dělo v něm. Odchází z našeho příběh s neprobádanou duší a nevysvětleným srdcem a v tomto smyslu rovný všem ostatním, chytrým nebo hloupým, vznešeným nebo poníţeným. Odešlo s ním tajemství, jako odchází s kýmkoli jiným. [Kovtun, 1994, s. 548-549] 51

11 Tvorba trasy V této části se dostáváme k podstatnému bodu práce. Jedná se o vytváření trasy, která dostala název Po stopách Aneţky Hrůzové. Informační centrum v Polné poskytuje broţury, podle kterých se můţeme vydat na dvě naučné stezky. První stezka se jmenuje Pojmannova. Zavede nás například na Husovo náměstí, kde si můţeme prohlédnout Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie nebo historické domy. Další zajímavá trasa se nazývá Naučná stezka Josefa Klementa. Ta nás vede například na zámek, kostel sv. Kateřiny, nám známý les Březina nebo také na ţidovský hřbitov. Ţádná trasa se ale nevěnuje přímo tématu hilsneriády. Do trasy jsem se snaţila zahrnout veškeré památky a místa, které souvisejí s případem Leopolda Hilsnera a Aneţky Hrůzové. Jelikoţ se v této kauze jednalo také o spor křesťanství a ţidovství, navštívíme i památky související s oběma náboţenstvími. V Polné se nachází mnoho dalších zajímavých míst, které se bohuţel do trasy nedostaly. V základních popisech si zkráceně promítneme důleţité informace k tématu hilsneriády. Stezka začíná na Karlově náměstí, kde se nachází ţidovské město. Od domu č. 535 se vydáme poslední cestou Aneţky Hrůzové. Dostáváme se do lesa Březiny, kam směřovaly i její poslední kroky. Trasa nás dále zavádí do nedaleké Věţničky, k domu rodiny Hrůzových. Po návštěvě rodné vesnice se vydáváme zpátky do Polné, kde spatříme ţidovský hřbitov, křesťanský hřbitov a kostel. Cesta celkově měří 9,3 kilometrů, pokud počítáme i návštěvu památek, můţe zabrat 4-4,5 hodiny. Pro méně zdatné doporučuji vynechat návštěvu Věţničky s rodným domem Aneţky Hrůzové. V této variantě by trasa měřila 5,7 kilometrů a trvala by zhruba 3 3,5 hodiny. 52

11.1 Mapa trasy Obrázek 10: Mapa trasy 11.2 Podrobný popis trasy V trase vyuţívám tři styly značek. Barevný bod s tečkou označuje památky a místa spojena s Leopoldem Hislnerem a ţidovstvím. Barevný bod bez tečky označuje místa a památky spojená s Aneţkou Hrůzovou a křesťanstvím. Barevný špendlík označuje poznámku, která souvisí s trasou. 53

11.2.1 První část trasy Obrázek 11: První část trasy Ţidovská čtvrť Trasa začíná na Karlově náměstí, kde se nachází Ţidovská čtvrť. Roku 1681 uzavřela ţidovská komunita v Polné smlouvu s vrchnostenským úřadem a městskou radou o zaloţení a výstavbě nové ţidovské čtvrti. Záměr byl v letech 1681 1682 realizován. [Klenovský, 2007. s. 4] Dochovaná gotická zástavba ghetta se dělí na dvě části. První část byla vystavena do půdorysu ve tvaru trojúhelníku, druhou část tvoří náměstí zvané Rabínský plácek. [www.kzhp.cz] Několik domů bylo k původnímu ghettu dostavěno v roce 1740. V ghettu se nachází 32 domů přestavěných v novodobém stylu. Jedná se většinou o patrové domy. Dále se tu nachází synagoga a rabínský dům. V ţidovském městě můţeme vidět Bělohlávkův dům, který má dochovanou rokokovou fasádu. V uličce vedle synagogy bývala ţidovská škola. Ve sklepních prostorách této školy ţil Leopold Hilsner se svou rodinou. Leopold Hilsner byl třiadvacetiletý mladík. Nebyl příliš inteligentní ani vzdělaný. Měl pověst povaleče. Nepracoval a svůj volný čas trávil s místními tuláky a zahaleči. Jednou byl dokonce vyšetřován za vyhroţování své bývalé milé Anně Benešové. Anna Leopolda opustila a ten se cítil rozhořčen. Napsal jí tedy dopis, ve kterém sliboval pomstu. Vyšetřování bylo ale zastaveno pro bezvýznamnost. V sousedním domě se nacházela ţidovská lázeň zvaná mikve. 54

Uprostřed náměstí stávala kamenná kašna, která byla surově odstraněna v polovině 20. století. Ţidovské město zaţilo mnoho velkých poţárů, při nichţ vţdy shořely všechny domy. [www.kzhp.cz] Obrázek 12: Bělohlávkův dům Obrázek 13: Bývalá ţidovská škola Synagoga Klenutá synagoga byla vystavěna roku 1864. Stavbu několikrát poničil poţár, vţdy ale byla přestavěna. Z původního gotického vzhledu se zachovala protáhlá okna s lomeným obloukem a fragment nejstarší výmalby odkrytý při rekonstrukci v roce 1998. V 18. století vznikl dostavbou vedle synagogy obecní dům a zároveň sídlo rabína. V době rozmachu ţidovské obce se nacházela v prvním patře obecního domu tzv. zimní modlitebna. Synagoga slouţila pro ţidovské obyvatelstvo do počátku 40. let 20. století. Budova byla poté vyuţívána jako skladiště, kde se skladovaly barvy a chemická hnojiva. 55

Stavba začala chátrat. Chystané demolici se ale díky změně reţimu podařilo zabránit. Klub Za historickou Polnou inicioval záchranu synagogy. V roce 1994 byla synagoga společně s rabínským domem vrácena do majetku Federace ţidovských obcí v Praze. Synagoga byla znovu zpřístupněna. Uvnitř najdeme Regionální ţidovské muzeum s expozicemi Příběh Leopolda Hilsnera a Historie Ţidů v Polné. V současné době se renovuje rabínský dům a je společně se synagogou uzavřen. Otevření je plánované na sezónu 2014. [www.kzhp.cz] Obrázek 14: Synagoga V tomto domě číslo 535 se učila Aneţka Hrůzová u Blandiny Prchalové šít. Aneţka byla devatenáctileté děvče z Věţničky. Z této budovy 29. března odešla v odpoledních hodinách a chystala se domů. Blízko domu Blandiny Prchalové potkala Aneţka kamarádku Annu, která ji kousek doprovodila. Obrázek 15: Dům Blandiny Prchalové 56

V těchto místech se Anna rozloučila s Aneţkou a vydala se jinou cestou. O několik metrů dál na okraji města byla viděna naposledy. 11.2.2 Druhá část trasy Obrázek 16: Druhá část trasy Na rozcestí ve směru na Věţničku minula Aneţka boţí muka. Jedná se o nezvykle štíhlou a vysokou stavbu z konce 18. století. [Jaroš, 1989, s. 28] Místo činu Mezi Polnou a Věţničkou v lese Březina napadl Aneţku její vrah. Několikrát ji uhodil kamenem a odtáhl ji do lesa. V lese z ní strhal oblečení. Měl pocit, ţe se Aneţka brání, proto ji začal škrtit a nakonec jí podřízl hrdlo. Je moţné, ţe se jí dotýkal, ale o více se buď nesnaţil, nebo neměl čas. Kolem těla poschovával její oblečení. Na místě činu ledabyle ponechal hůl a část zednické zástěry. Aneţka Hrůzová byla nalezena v sobotu 1. dubna roku 1899 skupinou školních dětí. 57

Místo tragické události nám připomíná pamětní cedule. Dále zde můţeme vidět symbolický hrob sestavený z kamenů, ze kterých vyčnívá kříţ. 11.2.3 Třetí část trasy Obrázek 17: Symbolický hrob Obrázek 18: Třetí část trasy Dům Aneţky Hrůzové Ve Věţničce můţeme spatřit dům, kde Aneţka bydlela se svým starším bratrem Janem a matkou Marií. První podezření ze spáchání vraţdy padlo právě na její rodinu. 58

Aneţka domů nedorazila jiţ ve středu, ale její zmizení nahlásila matka aţ v pátek. Pouhá pasivita však nedokazuje spojitost s případem. Její bratr se ale také choval podivně. Hned ve čtvrtek ráno se vydal do nedalekého Ţdírce ke zpovědi. Na faře ale všichni spali, vydal se tedy proto do Polné. Moţná šlo o obvyklou zpověď praktikujícího katolíka, ale k nepochopení je fakt, ţe Jan po Aneţce nepátral. Nezašel do šití, aby se po ní poptal. Ve vesnici byly známé i časté hádky mezi sourozenci, poslední se měla odehrát několik dnů před jejím zmizením. Obyvatelé Polné ale upnuli své zraky na ţidovské obyvatelstvo. Domnívali se, ţe se jedná o rituální vraţdu, protoţe měla Aneţka podřezané hrdlo a její vraţda se stala v období ţidovského svátku Pesach. Z činu byl na základě nepřímých důkazů obviněn Leopold Hilsner. U soudu v Kutné Hoře byl odsouzen k trestu smrti. Do případu se vloţil profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Ten vydal broţuru, ve které vyvracel myšlenku rituální vraţdy. Polnou dokonce i dvakrát navštívil. Masarykova broţura vyvolala velké spekulace a otázky. Na pochybách byl i Nejvyšší soud ve Vídni, který nařídil nové soudní líčení. Druhý soudní proces přinesl změnu. Hilsner byl obviněn nejen z vraţdy Aneţky Hrůzové, ale nově také z vraţdy Marie Klímové, která byla nalezena v létě 1898 v lese blízko Polné. Hilsner byl na základě nedůvěryhodných výpovědí odsouzen znovu k trestu smrti. Císař František Josef I. později jeho trest změnil na doţivotí. Po 18 letech vězení byl propuštěn na svobodu, nikdy ale nebyl rehabilitován. Vnitřek domu si zachoval svou podobu z doby, kdy ho obývala rodina Hrůzova. Není ovšem zpřístupněn turistům. Po návštěvě rodné vesnice Aneţky se vracíme zpět do Polné a pokračujeme směrem k ţidovskému hřbitovu. Obrázek 19: Dům rodiny Hrůzových 59

11.2.4 Čtvrtá část trasy Obrázek 20: Čtvrtá část trasy Městské muzeum Polná V areálu zámka bývalého hradu sídlí Městské muzeum Polná. V muzeu můţeme navštívit pět prohlídkových tras. Jelikoţ je synagoga kvůli rekonstrukci uzavřena, expozice o Leopoldu Hilsnerovi a Historie Ţidů v Polné jsou dočasně umístěny v muzeu. Přestoţe se nejedná o památku přímo spojenou s hilsneriádou, muzeum můţe nabídnout turistům zajímavé okruhy a určitě stojí za návštěvu. Obrázek 21: Městské muzeum Polná 60

Ţidovský hřbitov Hřbitov je umístěn na Dolním městě, kde do poloviny 17. století bylo původní sídlo několika ţidovských obyvatel. Hřbitov byl pravděpodobně zaloţen na počátku 16. století. V prostoru pohřebiště se nachází přibliţně 900 barokních, klasicistních a novodobých náhrobků. Mnoho z nich má uměleckou i historickou hodnotu. Novodobé pomníky nalezneme v jiţní části hřbitova. V severní části jsou historicky nejstarší náhrobky s hebrejskými nápisy. Mnohé náhrobky byly erozí i necitlivou rukou člověka vyvráceny a povaleny. Náhrobky jsou díky mladým nadšencům a Klubem Za Historickou Polnou renovovány. Hřbitov patří pod správu Ţidovské náboţenské obce v Praze. [www.kzhp.cz] Turisté mohou místo posledního odpočinku navštívit po vypůjčení klíče v Městském muzeu, nebo v Klubu Za historickou Polnou. Obrázek 22: Ţidovský hřbitov Hřbitov a kostel svaté Barbory Po zrušení původního hřbitova u kostela Nanebevzetí Panny Marie byl v roce 1710 severně od náměstí vybudován nový hřbitov. Ve stejném století zde vznikl kostel zasvěcený svaté Barboře. Stavba byla provedena v jednoduchém barokním stylu. Nad branou hřbitova je umístěna plastika sv. Barbory, patronky umírajících. Na hřbitově se nachází náhrobek zavraţděné Aneţky Hrůzové. [www.infocentrumpolna.cz] Kostel sv. Barbory je zpřístupněn při mších, které se tu pořádají několikrát za rok. Hřbitov je otevřen celoročně. 61

Obrázek 23: Kostel sv. Barbory Obrázek 24: Hrob Aneţky Hrůzové Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie Poslední zastávka je v centru u významné místní památky. Největší polenský kostel byl vybudován počátkem 18. století. K trojlodní bazilice měly být přistavěny ještě dvě boční věţe, k tomu však jiţ nikdy nedošlo. Přesto se jedná o obdivované a monumentální dílo. Kromě hlavního oltáře můţeme v kostele spatřit dalších osm bočních menších oltářů. V kostele se dochovala dlaţba z 18. století. Obrázek 25: Děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie 62