1 Gazdina roba po slezsku: Příběh nešťastné lásky ve šťastné režii Janky Ryšánek-Schmiedtové 23.5.2016 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor O nové inscenaci hry Gabriely Preissové Gazdina roba, která si v neděli odbyla premiéru ve Slezském divadle v Opavě, se bude určitě ještě velmi dlouho mluvit. Představení, pod nímž je podepsaná hostující režisérka Janka Ryšánek-Schmiedtová, která v současnosti působí jako umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče v Ostravě, je totiž tím nejlepším, co bylo v posledních letech v opavském divadle v oblasti činohry k vidění. obrázek Zvětšit Daniel Volný a Šárka Vykydalová v inscenaci Gazdina roba. Foto: Michal Ševčík Gazdinu robu pro opavskou inscenaci v režii Janky Ryšánek-Schmiedtové upravila Anna Saavedra. Tvůrčí potenciál této scénáristicko-režisérké dvojice je velmi vysoký o tom se například mohli přesvědčit diváci, kteří viděli inscenaci hry Anny Saavedra Kuřačky v režii J. Ryšánek-Schmiedtové v Národním divadle moravskoslezském. Do opavského Slezského divadla si režisérka navíc přivedla skvělý tým, doplněný autorkou scény a kostýmů Katarínou Kováčikovou, choreografem Martinem Tomsou a zejména autorem hudby Mariem Buzzim. Výsledek odpovídá této šťastné volbě opavská Gazdina roba se opravdu velmi povedla. Žánrově je realistické drama Gabriely Preissové opavským inscenačním týmem posunuto od čisté činohry k činoherně-hudebně-pohybové básni s výraznými muzikálovými prvky. Nejde však vůbec o nějaký jevištní guláš, jak by se při čtení této definice jevištního tvaru mohlo
zdát. Všechno, co z jeviště je ke slyšení a k vidění, má svoji oporu v textu a hlavně pak v tématu, který je Annou Saavedra díky funkčnímu zestručnění původní předlohy konkretizován do zcela zřetelné obžaloby společenských a církevních konvencí, které jsou slepé k lidskosti, k lidské lásce a k horoucímu srdci. Zleva Kamila Srubková, Daniel Volný a Kostas Zerdaloglu. (Foto: M. Ševčík) Režisérka úspěšně vede herce k výraznému ztvárnění jednotlivých povah a charakterů. Z toho pak vznikají mimořádně poutavé dramatické situace. Umně pracuje s pohybem herců v hracím prostoru, s překračováním překážek, s podlézáním zábradlí, využívá k některým mizanscénám i krajních lóží hlediště. Divácky velmi vděčné jsou sborové scény muzikálového charakteru. Inscenace je velmi dobře rytmizovaná, první půle běží v rychlém tempu, po přestávce přichází funkční zpomalení, což vede k zdůraznění dramatičnosti celé tragédie. Výrazná je však zejména práce Janky Ryšánek-Schmiedtové s herci na jejich postavách. Právě díky této práci je vidět skutečný potenciál opavské činohry.
Z inscenace Gazdina roba. (Foto: Michal Ševčík) Katarína Kováčiková ve svém scénografickém návrhu pouze člení prostor pomocí bílých různě vyvýšených ploch se zábradlími a jedním nízkým schodištěm umístěnými na černé ploše, zadní stěnu pak pro první část do přestávky tvoří několikeré prosklené lítací dveře, které se pro druhou část promění v bílou zeď s připraveným režijně-scénografickým překvapením pro závěrečnou scénu tragédie. Velmi vydařené jsou kostýmy a mezi nimi zvláště ty, do kterých je oblékána hlavní postava Eva. Eviny úvodní zářivě žluté šaty zúžené do pasu s extravagantně střiženou sukní ji zřetelně oddělují od všedního oblečení ostatních žen a dívek, v pořadí druhé šaty v šedivé barvě odpovídají nárokům na oděv vdaných žen, zároveň však symbolizují šeď života v partnerství bez lásky, a třetí v modré barvě opět podtrhují naději, se kterou Eva bohužel marně očekává naplnění svého vysněného manželství. Také oblečení ostatních postav vychází z jejich povah, charakterů či společenského postavení.
Daniel Volný a Šárka Vykydalová. (Foto: Michal Ševčík) Výborná je hudba Maria Buzziho inspirovaná moravským folklórem a velmi vynalézavě instrumentovaná. K hudební složce patří i vydařené sólové i sborové zpěvy, umně doplněné tanečními čísly. Choreograf ve scénách, ve kterých Eva stojí proti všem, zdárně pracuje s důrazem na nesmiřitelnost společenských odsudků všeho, co se jakkoliv vymyká ze zvyklostí a daných pravidel. Taneční projev obsahuje typické muzikálové, ale i folklorní prvky, zejména symbolizující radost či smutek. Eva Šárky Vykydalové je zamilovanou ženou, která zpočátku ustoupí společenskému diktátu a vzdává se své lásky, je však také rebelkou, která nakonec jde za hlasem svého srdce. Herečka dobře pracuje s pohybem postavy, až uhrančivě například působí její pomalý odchod podél vnější strany zábradlí ve chvíli, kdy se jí dostává odsouzení od ostatních za domnělý mravní poklesek, kterým je podle společenské pseudomorálky její vztah k Mánkovi.
Daniel Volný a Šárka Vykydalová. (Foto: Michal Ševčík) Její vysněný muž Mánek v podání Daniela Volného naplňuje ideál pohledného mladíka plného energie, na jakého se zalíbením pohlédne nejedna dívka. Herec věrohodně vykresluje lehkomyslnost až naivitu, se kterou se Mánek vrhá do mimomanželského vztahu s cílem dát se rozvést a znovu oddat s milovanou Evou, i chvíli vnitřního zmatku a prozření ze sna, které ho odvede zpět k realitě manželských, rodičovských a majetkových povinností. Samka, Evina manžela, hraje Michal Stalmach. Úspornými hereckými prostředky ztělesňuje oddanost vůči Evě i zklamání, kterého se mu dostane ve chvíli, kdy se marně dovolává lásky, kterou k němu jeho žena Eva necítí.
Šárka Vykydalová a Michal Stalmach. (Foto: Michal Ševčík) Zajímavá je postava Eviny kamarádky Zuzky v provedení Sabiny Muchové. Mešjanovka (Hana Vaňková) a Kotlibovka (Kamila Srubková) ztělesňují přízemnost a bezcitnost vyplývající z bezduchého naplňování pravidel tradičního chování. Maryša Kotlibová, Mánkova žena, tak jak ji hraje Tereza Bartošová, je poněkud naivní, poslušná dcera své matky, milující manželka a matka, u níž dojímá zejména smíření s nevěrou manžela ve chvíli, kdy Mánka volá od své sokyně zpět domů k sobě a k jejich dětem. Výraznější postavy zosobňují ještě Kostas Zerdaloglu v roli advokáta a Martin Valouch jako baron.
Z inscenace Gazdina roba. (Foto: Michal Ševčík) Inscenace končí sborovým zpěvem všech podílejících se na tragickém konci nešťastné lásky Evy k Mánkovi. Taneční gesto, společně unisono prováděné všemi, přitom připomíná Pilátovo mytí rukou, tedy symbol odmítání odpovědnosti. Tímto závěrem je zdůrazněno memento celé inscenace: každá lidská tragédie má své začátky v okamžiku, kdy se člověk byť jen na chvíli nechá odvést od hlasu a rady vlastního srdce.