HISTORIE A KULTURA. Kubánská historie

26 HISTORIE A KULTURA Kubánská historie 28. ŘÍJNA 1492 SE KRYŠTOF KOLUMBUS VYLODIL NA OSTROVĚ, KTERÝ POVAžoval za Japonsko. Ve skutečnosti to byla Kuba. Tento tropický ráj slavného mořeplavce tak uchvátil, že jej považoval za nejkrásnější na světě. Během jednoho roku Španělé upevnili svoji vládu nad ostrovem a začala dlouhá, trpká historie tohoto krásného ostrova. Revoluce, kterou v roce 1956 rozpoutal Fidel Castro, je vlastně reakcí na čtyři století nepřetržitého boje kubánského lidu za nezávislost proti koloniálním mocnostem. PRVNÍ OBYVATELÉ Přestože při archeologických vykopávkách byly objeveny kamenné předměty staré více než 10 000 let, prvními významnými obyvateli byli nomádští lovci a sběrači, kteří se na Kubě a okolních ostrovech usadili asi 8 000 let př. n. l. Přibližně v roce 2 500 let př. n. l. se na pobřeží usadila druhá migrační skupina, která se živila zemědělstvím a lovem ryb. Obě skupiny nakonec vytlačili Taínové, kteří patřili mezi arawacké kmeny z Jižní Ameriky. Na ostrově se usadili v průběhu 8. století n. l. Mírumilovní Taínové byli zkušenými zemědělci a dařilo se jim především díky pěstování kukuřice a juky. Bydleli v obdélníkových chalupách s doškovými střechami (bohios), v kruhových chalupách zvaných caneyes nebo v domech zvaných barbacoas, které stavěli na kůlech v lagunách a v bažinatých oblastech. Tyto domky byly stavěny kolem centrálního otevřeného prostoru, kterému se říkalo batey. Ve vesnici žilo obvykle asi 20 rodin pod vedením náčelníka (cacique). Pomalovávali si svá těla a nosili pouze velmi sporé oblečení: muži měli bederní roušky a ženy bavlněné zástěry zvané naguas. Malým dětem dávali hlavu mezi desky, aby jim vytvořili zploštělé čelo, které bylo považováno za znak krásy. Taínové neměli písmo, neznali kovy a nepoužívali ani kolo ani tažná zvířata. Byli však velmi zruční hrnčíři a z bavlny a konopí (henequen) dokázali dělat pevná lana a sítě. Španělští dobyvatelé je nutili k výrobě plachet pro španělské lodě. Taínové obchodovali s okolními ostrovy, mezi nimiž se dopravovali na širokých kanoích, které vytesávali z kmenů stromů. Důležitou roli v jejich životě hrálo náboženství. Uctívali celý panteon bohů, kteří byli považováni za vládce přírody. Hurikány považovali za projev jejich hněvu. Během náboženských obřadů, kterých se účastnila celá vesnice, místní kněz (behíque) hovořil s bohy. Nejdříve se sám očistil vyvolaným zvracením, pak dutou dřevěnou trubičkou ve tvaru písmene Y vdechoval prach z rozdrcených listů různých halucinogenních rostlin. Když se behíque dostal do transu, mohl rozmlouvat s bohy o minulých i budoucích událostech, které se týkaly vesničanů, především nemocí a úrody. Když na Kubu přišli první Evropané, žilo zde asi 300 000 domorodců, včetně potomků nejstarších obyvatel, kteří žili v západní části ostrova. Z jejich kultury se nám zachovaly střepy hliněných nádob, nápisy na kamenech a slova kanoe, hamak, hurikán a tabák. PRVNÍ EVROPANÉ 3. srpna 1492 se janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus (1451 1506) vydal ze Španělska na svou první plavbu, během níž chtěl najít západní cestu do východní Indie. Plavil se na lodi Santa Maria, kterou doprovázely karavely Nina a Pinta s posádkou 87 mužů. Kolumbus se nejdříve vylodil na Bahamách, kde získal domorodé průvodce, kteří mu vyprávěli o velkém ostrově jménem Kuba, který leží na jihozápadě. Po pomalé plavbě mělkými vodami mezi korálovými útesy spatřili 27. října pobřeží ostrova. Kolumbus vystoupil na pobřeží v dnešní Bahía de Bariay v severovýchodní provincii Holguín. Asi měsíc prozkoumával severní pobřeží až se dostal k místu, které nazval Puerto Santo, nad nímž se tyčila velká hora s plochým vrcholem. Možná je to dnešní Silla de Gibara. Kolumbus pak pokračoval až k Punta de Maisí a dále na východ k dalšímu ostrovu, kterému místní obyvatelé říkali Haiti a který Kolumbus nazval

KUBÁNSKÁ HISTORIE 27 Hispaniola. Pak se vrátil do Španělska. Kolubus věřil, že objevil západní cestu do Japonska, ostrovy pojmenoval West Indies a místní obyvatele nazval Indiány. Kolubus se k americkému kontinentu vrátil ještě třikrát a do smrti byl přesvědčen, že za Kubou leží kontinent s paláci velkého čínského chána, se zlatem, drahokamy a s kořeními, o nichž psal Marco Polo. V roce 1508 byl Kolumbův syn Diego jmenován guvernérem ostrovů a byl pověřen kolonizací Kuby. V roce 1510 se vydal na cestu. Doprovázeli ho Diego Velázquez (1465 1524), Hernán Cortés (1485 1547) a 300 mužů. V roce 1511 založili na východním konci ostrova první osadu, která se dnes jmenje Baracoa. Do roku 1515 založili dalších šest osad: dnešní Bayamo, Camagüey, Sancti Spíritus, Santiago de Cuba, Trinidad a Havana. Taínové byli považováni za pohany a podle systému encomienda (forma feudalismu) byli nuceni pracovat na pozemcích, které byly rozděleny mezi conquistadory. Na této rytině F. Bartolozziho zdraví taínský náčelník Kolumba při jeho prvním vylodění na Kubě.

28 HISTORIE A KULTURA Indiáni však nebyli zvyklí na tvrdou práci o nic víc než Španělé a pomalu začali vymírat. V roce 1510 se vzbouřili pod vedením hrdinného náčelníka Hatuey, který uprchl ze sousedního ostrova Hispaniola poté, co byl jeho lid poražen. Vzpoura však byla potlačena a Hatuey byl upálen na hranici jako kacíř. Indiáni, kteří trpěli podvýživou a různými nemocemi, našli zastánce v dominikánovi Bartoloměji de la Casas (1474 1566), který přišel na Kubu s Velázquezem. Jeho úkolem bylo najít naleziště zlata a získat oddanost a loajálnost místních obyvatel vůči španělské koruně. Las Casas byl svědkem masakru Indiánů a rozhodl se věnovat veškerou svoji energii jejich záchraně. Měl úspěch: v roce 1542 byl zrušen systém encomienda, který měl původně za cíl obrátit pohanské obyvatelstvo na křesťanství. Bylo však příliš pozdě. Evropské nemoci jako neštovice, spalničky a tuberkulóza spolu s mečem a mušketami zpečetily osud Indiánů. Za necelé století bylo kubánské domorodé obyvatelstvo téměř vyhlazeno. VRCHOL KOLONIALISMU Touha po zlatě zcela zatemnila mysl conquistadorů. Stará naleziště na Kubě byla brzy vyčerpána a ostrov se stal základnou průzkumných výprav do Mexika a do dalších oblastí.. Při jedné takovéto výpravě v roce 1519 se Hernán Cortés se svou armádou dostal do Mexika, kde se střetl s aztéckým vládcem Montezumou v jeho hlavním městě a porazil ho. Cortés odplul, ale v roce 1521 se vrátil, aby vyplenil aztéckou říši s jejím bohatstvím. Kuba se stala pro Španělsko velmi důležitým strategickým místem kvůli snadné kontrole námořních tras do

KUBÁNSKÁ HISTORIE 29 Mexického zálivu. Kolem havanského přístavu protékal rychlý Golfský proud, který nesl lodě plné pokladů až do Španělska. Havanu čekala skvělá budoucnost. V roce 1532 Francisco Pizarro (1476 1541) dobyl říši Inků. Do Havany se hrnulo zlato, stříbro a drahokamy, které odtud dvakrát za rok odvážely španělské flotily (flotas) do Španělska. Vlastním bohatstvím ostrova byla jeho úrodná půda. Celé lesy byly vykáceny a dřevo bylo vyváženo do Španělska, ve velkém se pěstoval tabák, aby byla uspokojena kuřácká vášeň, která zasáhla celou Evropu. Vyvážel se také cukr a další suroviny. Významný byl také chov dobytka a kubánská kůže se stala v Evropě hitem. Španělská monarchie se však pramálo starala o rozvoj kolonie. Obchodovat mohly pouze přístavy Havana a Santiago de Cuba (a to pouze se Santiago de Cuba bylo v 19. století rušným přístavem. Španělskem); veškerý vývoz podléhal vysokým daním. Kolonisté nesměli nic vyrábět; i ty nejobyčejnější věci denní potřeby byly dováženy ze Španělska. Nespravedlivé zákony vyvolávaly bezpráví a z mnohých kolonistů se stali pašeráci. Havana prosperovala díky nelegálnímu dovozu i vývozu. Angličtí, holandští i francouzští námořníci využívali omezení a pašovali na Kubu zboží i potřebné otroky pro práci na plantážích. V polovině 16. století došlo k velkému rozvoji pěstování cukrové třtiny ruku v ruce s obchodem s otroky. Angličtí kapitáni jako John Hawkins (1532 1595) nebo Sir Francis Drake (1540 1596) se proslavili právě tím, že na Kubu přiváželi otroky pro španělské farmáře a odváželi si zlato, drahokamy,

30 HISTORIE A KULTURA cukr i kůži přímo pod nosem převážně zkorumpovaných španělských úředníků. Když v roce 1588 byla u anglických břehů poražena španělská Armada, lodě přeplněné otroky pluly přes oceán bez jakékoli kontroly. VĚK PIRÁTŮ Rozkvět obchodu s otroky v karibské oblasti a neustálé válečné konflikty mezi Španělskem, Anglií, Francií a Holandskem v 16. a 17. století přivedl na Kubu i sousední ostrovy nové nepřátele: piráty a korzáry. Zatímco většina pirátů přepadala lodě nezávisle a pro své vlastní obohacení, korzáři byli najímáni nepřáteli Španělska, aby plundrovali lodě, města i plantáže. Havana se stala častým cílem těchto nájezdů. V roce 1547 ji vyplenil francouzský korzár Jacques de Sores a odvezl si spoustu pokladů. V květnu 1586 k Havaně připlul Francis Drake s 23 loděmi. Zděšení obyvatelé očekávali útok. Nevěděli však, že mezi námořníky vypukl mor. Po čtyřech dlouhých dnech Drake odplul. Město bylo vypleněno mnohokrát. V roce 1662 si nechvalně proslulý anglický bukanýr Henry Morgan odvezl dokonce i kostelní zvony. V roce 1697 Smlouva z Ryswicku znamenala konec korzárských nájezdů a Anglie se zavázala k potlačování pirátství. Nebyla to však snadná doba. Španělský král Filip II. nařídil vybudování opevnění, které by chránilo jeho poklady. Havanu chránila pevnost El Morro, která byla postavena na útesu nad přístavem koncem 16. a začátkem 17. století. Město prosperovalo a každým rokem bylo elegantnější a kultivovanější. Z té doby pocházejí nádherné kované balkóny a vyřezávané mahagonové dveře. V červnu 1762 však britská armáda dobyla pevnost El Morro, děla otočila proti Havaně a dobyla východní část ostrova, od Bahía del Mariel až po Matanzas. Britové okamžitě otevřeli Havanu volnému obchodu. Vlajka sv. Jiří vlála nad Kubou pouze 11 měsíců, než byla vrácena Španělsku výměnou za Floridu. Kuba se připravovala na svůj zlatý věk. CUKR A OTROCTVÍ Britové otevřeli dveře volnému obchodování a Španělé je již nedokázali zavřít. Volný obchod s Evropou i s novými severoamerickými koloniemi znamenal velký hospodářský vzestup kubánského venkova, jehož prosperita závisela na tabáku, dobytku a cukru. Nebývalý rozvoj cukrovarnictví zase nesmírně zvýšil potřebu otroků při kácení lesů a k práci na polích. Britský obchod s otroky ovládl Havanu. Koncem 19. století dosáhl celkový počet otroků dovezených na ostrov od doby prvních kolonizátorů 600 000. Kromě toho přišlo na Kubu asi 100 000 přistěhovalců ze Severní Ameriky, Španělska a dalších evropských zemí. Úspěšná vzpoura otroků v roce 1791 na ostrově Santo Domingo (dnešní Haiti) zničila tamní cukrovarnický průmysl. Tisíce uprchlíků se usadily na Kubě a přinesly s sebou své zkušenosti a znalosti. Ceny

KUBÁNSKÁ HISTORIE 31 cukru závratně rostly. Kuba byla v roce 1827 největším výrobcem cukru na světě a její prosperita dosáhla vrcholu. Došlo k rozkvětu provinčních měst, například Camagüey, Cienfuegos nebo Trinidad, kde tamní kupci a farmáři vybudovali kulturní instituce, úžasné kamenné paláce a domy, které dodnes patří k okrasám těchto měst. K posílení ekonomiky přispěl také nový druh cukrové třtiny s vyšším obsahem cukru, která se začala pěstovat na začátku 19. století, a s příchodem parní energie také železniční doprava. Pro dělníky na polích se však na jejich drsném životě nic nezměnilo, spíše naopak. Španělští vládní úředníci se proto obávali povstání. Většina otroků byli Kreolové (narození na Kubě) a pracovali ve městech jako sluhové v domácnostech nebo jako dělníci. Přestože někteří z nich si koupili svobodu a pracovali pro sebe, ostatní byli stále vydáni na milost a nemilost svých pánů. Po třech stoletích otroctví na ostrově se africká krev, víra a tradice smíchaly se španělskými a vytvořila se specifická kreolská kultura. VÁLKY ZA NEZÁVISLOST Kreolové většinou považovali za svou vlast Kubu, nikoli Španělsko, a kvůli vysokým daním a kruté vládě španělských peninsulares byli připraveni bojovat za svoji nezá- Sklízení a nakládání třtiny na plantážích v Las Canas

32 HISTORIE A KULTURA vislost. V roce 1835 patřily Španělsku pouze Kuba, Portoriko a Filipíny. Španělé reagovali na jakýkoli projev vlastenectví velmi tvrdě, protože si chtěli tyto poslední a nejcennější kolonie udržet. Když však v roce 1857 prudce poklesly ceny cukru, Kuba byla připravena na povstání. První válka za nezávislost: Desetiletá válka (1868 1878) 10. října 1868 osvobodil majitel plantáže Carlos M. de Céspedes na východě Kuby své otroky a v projevu, který je známý pod názvem Grito de Yara (Křik z Yary), vyhlásil Španělsku válku. Brzy se k němu přidali i další majitelé plantáží a vytvořili skupinu špatně vyzbrojených bílých a černých povstalců. Začali si říkat mambises podle Juana Mambího, který bojoval za svobodu svého lidu na ostrově Santo Domingo (Haiti). Mambises se postavili proti španělské armádě, která na ostrov vyslala 100 000 mužů. Kuba byla pleněna a vlastenečtí vůdci generál Máximo Gómez z Dominikánské republiky a populární mulat plukovník Antonio Maceo vedli partyzánskou válku, která rozdělila národ. Po deseti letech krutých bojů skončilo vlastenecké tažení fiaskem. Válka si vyžádala 250 000 životů a zanechala za sebou vypleněnou zemi. Španělé sice postupně otroctví zrušili (konečné zrušení přišlo v roce 1886), ale na ostrově vládli železnou pěstí. Druhá válka za nezávislost (1895 1898) Touhu po nezávislosti znovu oživil básník a novinář José Martí, který žil v exilu ve Spojených státech. V roce 1895 se Martí Po výbuchu na americké lodi U.S.S. Maine v Havaně v roce 1898 vyhlásili Američané Kubě válku.

KUBÁNSKÁ HISTORIE 33 s Gómezem vrátil na Kubu jako vůdce vlasteneckých vojsk, které shromáždil Maceo. Přestože byl Martí zabit při první přestřelce nové války, mambises se přehnali Kubou, porazili španělské jednotky a zapálili plantáže cukrové třtiny. Španělé zdánlivě přišli o všechno dokázali pouze nahnat 200 000 obyvatel z kubánského venkova do koncentračních táborů, kde jich mnoho zemřelo. Španělsko-americká válka (1898) Obyvatelstvo Spojených států s napětím sledovalo dění na Kubě a zprávy o krutém zacházení s povstalci vyvolaly vlnu solidarity s vlasteneckým hnutím. Američané investovali spousty finančních prostředků do kubánského cukrovarského průmyslu, a proto tlačili na americkou vládu, aby zasáhla. 15. února 1898 vybuchla v havanském přístavu americká válečná loď U.S.S. Maine. Ať už to byla nešťastná náhoda nebo úmyslný čin, kongres Spojených států to považoval za agresi a 21. dubna 1898 vyhlásil Španělsku válku. Události dostaly rychlý spád. 1. července byli Španělé poraženi v bitvě v Santiagu de Cuba, kde útok na kopec San Juan vedl Theodore Roosevelt, a v prosinci 1898 podle Pařížské smlouvy postoupili Kubu Spojeným státům. Začala tak nová epocha v dlouhých dějinách koloniální nadvlády na Kubě. ZMĚNY VLÁDY 1. ledna 1899 americká armáda zabrala Kubu a vládla zde až do 20. května 1902. Během tohoto období Spojené státy vytvořily kubánskou ústavu. Byl do ní začleněn také tzv. Plattův dodatek, který dával Spojeným státům právo užívat námořní základnu Guantánamo a právo intervenovat na obranu svobody a nezávislosti Kuby. Spojené státy posílaly své jednotky na Kubu během následujících dvaceti let několikrát, především kvůli ochraně proamerických vlád a amerických obchodních zájmů. Dodatek byl zrušen v roce 1934, ale obě země podepsaly dohodu o pronájmu vojenské základny Guantánamo. Války zničily kubánské hospodářství, a země se tak stala vhodným cílem pro americké investice. Miliardy dolarů, které byly investovány, pomohly oživit ekonomiku, především produkci cukru, která dosáhla největšího rozkvětu v letech 1915 1920. Příliv finančních prostředků také pomohl při budování civilních staveb, hotelů, kasin a nočních klubů. Přestože kubánský venkov sužovala chudoba, ve 20. letech 20. století se země stala nejbohatší tropickou zemí a půvabná, erotická Kuba se stala perlou Karibiku. Turisté se na ostrov hrnuli z dobrých i špatných pohnutek. V době prohibice ve Spojených státech se zde Američané oddávali především bujarým pitkám. V roce 1924 vyhrál prezidentské volby generál Geraredo Machado (1871 1939) a začalo období neřízené korupce. Lidé projevovali svoji nespokojenost v ulicích měst a vláda reagovala krutými represáliemi. Když na Kubu dolehla velká krize, místní ekonomika se zhroutila a v zemi zavládl chaos. Machado byl svržen během generální stávky v roce 1933. Po šesti měsících se vlády ujal 32letý seržant Fulgencio Batista (1901 1973). Podporoval americké zájmy a nebyl o nic méně zkorumpovaný než jeho předchůdci. Projevil se však i jako schopný reformátor a inicioval významné sociální i politické změny. V roce 1940 vyhrál prezidentské volby, ale v roce 1944 byl sesazen. Odešel na Floridu a Kubu ponechal v rukách zkorumpovaných a neschopných politiků. Země se zmítala ve vlnách gangsterství a politických úkladných vražd. V roce 1952 se Batista vrátil, aby se znovu ucházel o prezidentský úřad. Z obavy, že by úřad nezískal, zorganizoval před volbami nekrvavý převrat (golpe de estado) a sám se ustanovil prezidentem. Spolu s Batistou přišli na Kubu také příslušníci mafie, kteří uprchli ze Spojených států kvůli přísným opatřením ze strany FBI. Havana se stala centrem požitkářství a Američané jezdili na Kubu užívat si slunka, písku a hříchu. Jednou z nadějí Kuby se stal 25letý právník Fidel Castro, jehož politické ambice zmařil Batistův státní převrat. Castro se zcela oddal přípravě na sesazení Batisty. 26. července 1953 jeho revoluční skupina později nazvaná Hnutí 26. července zaútočila na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba.

34 HISTORIE A KULTURA Ozbrojený útok byl odražen a mučení a zavraždění 59 zajatých revolucionářů rozezlilo mnohé Kubánce. Rebelové tak získali podporu obyvatelstva. Castro byl odsouzen na 15 let, ale odseděl si pouze 22 měsíců. V rámci amnestie byl propuštěn a 7. července 1955 uprchl do Mexika, aby zde připravil bojovníky, kteří by mohli svrhnout Batistu, jehož brutální a zkorumpovaný režim v té době nenáviděla většina Kubánců. BOJ ZA SVRŽENÍ BATISTY 25. listopadu 1956 vyplul Castro spolu s 81 revolucionáři z přístavu Tuxpán v Mexiku na 11 Fulgencio Batista zavedl pokrokové sociální reformy, ale skončil jako zkorumpovaný politik. m dlouhé jachtě zvané Granma (babička; toto jméno dal lodi předchozí majitel na památku své babičky). Po sedmi dnech povstalci přistáli u Los Colorados na jižním pobřeží Kuby (dnešní provincie Granma). Batistovy jednotky na ně zaútočily a zabily osm mužů a dalších 18 během následujících dní. Hlavními vůdci povstalců, kteří se kupodivu zachránili, byli: Fidel Castro, jeho mladší bratr Raúl, Camilo Cienfuegos (1923 1959) a mladý argentinský lékař Ernesto Che Guevara (1928 1967). Pronásledovaná skupina našla útočiště v pohoří Seirra Maestra. Castro bojoval v horách, zatímco skupiny povstalců ve městech přepadaly policejní stanice a vedly kampaň násilí a teroru. Batistovy ozbrojené jednotky a policie bojovaly proti povstalcům s rostoucí brutalitou, což jen stupňovalo odpor kubánského obyvatelstva. Na jaře 1958 armáda rebelů měla pod kontrolou hornaté oblasti v Oriente. Castro otevřel nové fronty v provincii Las Villas a velení svěřil Raúlovi a Juanu Almeidovi Bosquovi, Camilu Cienfuegovi a Che Guevarovi. Posledně jmenovaný se stal Castrovým nejschopnějším a nejvěrnějším velitelem. Po řadě vítězství Guevarovy jednotky 30. prosince vykolejily armádní vlak a dobyly strategicky důležité město Santa Clara. Ve 2 hodiny ráno následujícího dne uprchl Batista z Kuby. 8. ledna 1959 vstoupil Castro v čele triumfálního průvodu do Havany, kde byl nadšeně vítán. Během své křižácké výpravy za svržení Batisty Castro tvrdil, že se vzdal všech komunistických idejí. V červenci 1957 vydal Sierra Maestra Manifesto, v němž se zavázal uspořádat svobodné a demokratické volby. Po odchodu Batisty se však věci daly do pohybu. Na Kubě byla ustanovena prozatímní vláda s podporou Spojených států, kterou vedl uznávaný soudce Manuel Urrutia Lleó (1901 1981). Ve stejné době Castro vytvořil tajnou vládu, která měla Urrutiu svrhnout a propagovat revoluci. Castro, který velel ozbrojeným silám, to oficiálně vyhlásil v květnu 1959. Zároveň ustanovil nový reformní zemědělský zákon, podle něhož byla zkonfiskována půda bez jakékoli náhrady. Che Guevara v té době předsedal hromadným soudním procesům, které poslaly tisíce Batistových přívrženců a kontrarevolucionářů před popravčí čety. Odborníci, včetně architektů, lékařů a inženýrů, i majitelé půdy prchali ze strachu hromadně z Kuby (od revoluce emigrovaly přibližně dva milióny Kubánců). V červenci Castro donutil Urrutiu k rezignaci a sám se ujal moci za nadšeného souhlasu rolníků a dělníků. 1. května 1960 zrušil ústavu a prohlásil, že lid považuje volby za zbytečné. Již o rok dříve Sovětský svaz oficiálně uznal Castrovu revoluční vládu.

KUBÁNSKÁ HISTORIE 35 Castrovi disciplinovaní a motivovaní bojovníci byli v boji proti Batistově armádě úspěšní. Následovaly obchodní a obranné smlouvy. Od srpna do října 1959 prodala Kuba 500 tisíc tun cukru do Sovětského svazu a milion tun o šest měsíců později. Sovětský svaz podporoval Kubu finančně, technicky i ekonomicky. Cílem bylo podpořit průmysl, těžbu a zemědělství. Na Kubu přicházeli odborníci na vědu, průmysl i obranu. Když v roce 1960 začal Sovětský svaz na Kubu dovážet ropu, dal prezident Dwight D. Eisenhower (1890 1969) americkým rafineriím pokyn, aby tuto ropu nezpracovávaly. Castro reagoval tím, že rafinérie znárodnil. Do ledna 1961 znárodnil Castro veškerý americký majetek na Kubě, a Spojené státy s ním přerušily diplomatické styky. V březnu 1961 bylo vyhlášeno obchodní embargo, které platí dodnes. KATASTROFA A KRIZE Castrovy radikální reformy, které se setkaly s nadšením u chudých Kubánců, vyvolaly vlnu nevole u výše postavených obyvatel, včetně některých bývalých Castrových velitelů. Mnozí z nich byli později uvězněni nebo donuceni k emigraci. V roce 1960 zahájily kontrarevoluční skupiny partyzánskou válku v Sierra del Escambray. Boj proti banditům (Lucha Contra Bandidos) trval šest let. Mezitím se v Miami připravovali na návrat pobouření emigranti za podpory CIA. 15. dubna 1961 bombardovali kubánská letiště jako přípravu na pozemní operace. 17. dubna se 1400 mužů vylodilo u Playa Girón v Bahía de Cochinos (Zátoce sviní). Chtěli se spojit s Castrovými odpůrci a zahájit kontrarevoluci. Jednotky exulantů však byly rychle poraženy a tento debakl pouze posílil Castrovu pozici na Kubě. Přestože Castro vyhrál, obával se americké invaze. V létě 1962 navštívila Kubu sovětská delegace a navrhla umístění střel středního doletu a jaderných zbraní. Dodnes není jasné, kdo tuto schůzku inicioval. 14. října objevila americká průzkumná letadla základny pro odpálení jaderných raket. Prezident John F. Kennedy (1917-1963) nařídil jejich zničení a vyhlásil stav pohotovosti. Svět se tak ocitl na pokraji třetí světové války. Po 13 dnech Sovětský svaz přistoupil

36 HISTORIE A KULTURA Castro pronesl svůj první projev v Santiagu de Cuba v roce 1959 po svržení Batistova režimu. na americké požadavky za podmínky, že Spojené státy nenapadnou Kubu. REVOLUCE Castro tak mohl nerušeně pokračovat v prosazování své socialistické revoluce. Na venkov byly vyslány skupiny učitelů, kteří měli učit rolníky číst a psát. Významně byl podpořen rozvoj zdravotnické péče a nájmy, ceny za služby a dopravu se radikálně snížily. Velká města však byla zanedbávána, protože veškerá energie se soustředila na zvyšování životní úrovně na venkově. Stát též omezil osobní svobody, snažil se zničit střední vrstvy a vytvořit nového člověka, který by se řídil nikoli svými osobními ambicemi, ale rovnostářstvím a touhou přispívat k obecnému blahu. Na ekono-

KUBÁNSKÁ HISTORIE 37 na tento cíl a hospodářství zkolabovalo. Nakonec Castro opustil myšlenku soběstačného národa a začal vyvážet cukr do Sovětského svazu výměnou za ropu, rýži, obilí a další potraviny. Zatímco Sovětský svaz přijal politiku koexistence se Spojenými státy, kubánský kultovní vůdce chtěl rozšířit svoji revoluci i do jiných zemí a osnoval pomstu Spojeným státům. V roce 1966 Castro zahájil pátou Internacionálu s cílem vytvořit co možná nejvíce Vietnamů. Na Kubě se konal vojenský výcvik mezinárodních revolucionářů a kubánské jednotky pomáhaly levicovým hnutím v Africe. V roce 1965 Che Guevara opustil Kubu, aby vedl revoluční hnutí v cizině. V roce 1967 byl zabit v Bolívii. Kubánští lékaři a odborníci pomáhali v zemích třetího světa a na Kubě se vedly kampaně proti intelektuálům, homosexuálům, katolíkům a dalším společenským deviantům. mické reformy dohlížel Che Guevara jako ministr financí a průmyslu. V roce 1968 vláda zrušila veškeré soukromé podnikání. Na místo tržní anarchie nastoupilo socialistické plánování. Výsledkem byl chaos. Již v roce 1962 bylo hospodářství v troskách a byl zaveden systém dávek. Pokusy o oživení ekonomiky postavené na cukrovarnictví naprosto selhaly. Přímo katastrofou skončil v roce 1970 pokus vyprodukovat rekordní množství cukru 10 miliónů tun. Celá Kuba se soustředila ZÁBLESK NADĚJE Castrův avanturismus zmrazil již chladné vztahy mezi Havanou a Washingtonem. V roce 1977 prezident Jimmy Carter učinil vstřícný krok ke zlepšení vztahů s Kubou, uvolnil embargo a zrušil cestovní omezení. Obě země dokonce vytyčily oblasti společných zájmů jako předpoklad k navázání plných diplomatických vztahů. V roce 1980 se však napětí opět zvýšilo, především kvůli kubánské podpoře marxistických režimů v Africe a na Středním východě. Když se téhož roku dvanáct Kubánců uchýlilo na peruánské velvyslanectví v Havaně s žádostí o azyl, prezident Carter prohlásil, že přijme politické uprchlíky z Kuby. Castro do Ameriky okamžitě poslal neloajální občany, vězně a další protispolečenské živly. Na Floridě přistály lodě s více než 120 000 uprchlíky. Tento incident zpečetil kubánsko-americké nepřátelství na několik příštích let. Američané zasadili Kubě tvrdou ránu v roce 1983, kdy svrhly Kubou podporovaný režim v Grenadě. Krátké období koketování s tržní ekonomikou v polovině 80. let 20. století posílilo stagnující kubánskou ekonomiku, ale Castro tento experiment zavrhl a v roce 1986 se vrátil zpět k ortodoxnímu

38 HISTORIE A KULTURA komunismu. Odmítl perestrojku Michaila Gorbačova, která měla oživit sovětskou ekonomiku zavedením některých prvků kapitalistické tržní ekonomiky. Perestrojka však nepřinesla požadované úspěchy a sovětský blok se v roce 1989 rozpadl. Tato situace vážně ohrozila Kubu, která byla závislá na sovětské ropě a potravinách. Na Kubě byl zaveden téměř válečný režim a ekonomika během této tzv. zvláštní doby v době míru (período especial en tiempo de paz) upadla do kómatu. Kubánské obyvatelstvo procházelo nesmírně těžkým obdobím, docházelo k nepokojům a znovu se objevil slogan ze 60. let: Socialismo o Muerte! (Socialismus nebo smrt). SOUČASNOST Kubánská vláda okamžitě zavedla reformy: byl zrušen zákaz vlastnictví amerických dolarů, pro určitá povolání bylo legalizováno soukromé podnikání a zahraniční firmy byly pozvány ke spolupráci se státními kubánskými podniky s důrazem na turismus. Mezitím emigrovaly tisíce Kubánců. Počet emigrantů se ještě zvýšil po krvavě potlačených demonstracích v Havaně v srpnu 1994. Více než 30 000 balseros (vorařů) se vylodilo na Floridě, než Havana začala s Washingtonem spolupracovat na zastavení proudu uprchlíků. K další krizi došlo v únoru 1996, kdy kubánské migy sestřelily nad Floridskou

KUBÁNSKÁ HISTORIE 39 úžinou letadlo s kubánskými exulanty žijícími ve Spojených státech. Prezident Bill Clinton na to reagoval novými přísnějšími sankcemi. V roce 1999 se obě země utkaly v emocionální bitvě o opatrovnictví kubánského chlapce Eliána Gonzáleze, kterého se podařilo zachránit ze ztroskotané lodě. Počet turistů z Evropy, Kanady a Latinské Ameriky (nikoli ze Spojených států) stoupl mnohonásobně, což podstatně zvýšilo příliv peněz do kubánské státní pokladny. Další významnou událostí byla v lednu 1998 návštěva papeže Jana Pavla II., která podstatně přispěla k uvolnění vztahů mezi církví a státem. V květnu 2002 došlo k další Fidel Castro zdraví bývalého amerického prezidenta Jimmy Cartera v Havaně, 12. května 2002 (nahoře). Kubánská žena sleduje jeden z Castrových televizních projevů (vlevo). historické návštěvě bývalého amerického prezidenta Jimmy Cartera, který vyzval k větší politické svobodě. Když se však kubánská ekonomika oživila, především díky levné ropě z Venezuely a objevení bohatých zásob ropy u kubánského pobřeží v roce 2005, vláda zavedla přísná politická opatření a pozastavila soukromé podnikání. V červenci 2006 podstoupil Fidel Castro operaci a vládu postoupil svému mladšímu bratrovi Raúlovi a týmu šesti ministrů. Poněvadž není jasné, jak se Fidelův zdravotní stav bude vyvíjet, Kubánci zůstávají v klidu a očekávají, jakým směrem půjde vývoj na post-castrovské Kubě.