Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra PVH a archivního studia (21 KPVHAS) Bakalářská práce Jiří Smrž Vývoj mečířského řemesla v pražských městech v raném novověku History of Sword Making in Prague Cities in Early Modern Period Praha 2013 Vedoucí práce: Doc. PhDr. Ivana Ebelová, CSc.
Na tomto místě bych chtěl v první řadě poděkovat své vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Ivaně Ebelové, CSc. za její poskytnutou pomoc, neocenitelné rady a věcné připomínky při vedení této práce. Dále patří mé poděkování pracovníkům Archivu hlavního města Prahy, kteří mě na počátku mého bádání upozornili na řadu důležitých příspěvků a pramenů k dané problematice. Jmenovitě bych zde rád poděkoval PhDr. Kateřině Jíšové, PhD., Mgr. Markovi Lašťovkovi a PhDr. Markétě Růčkové. Na závěr bych rád poděkoval své rodině za všestrannou podporu během dlouhých dnů sepisování této práce.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 23. května 2013.. Jméno a příjmení
Klíčová slova (česky) mečířské řemeslo, cech, pražská města, raný novověk Klíčová slova (anglicky): sword making, guild, Prague cities, early modern period
Abstrakt (česky): Tato bakalářská práce sleduje vývoj mečířského řemesla od počátku 16. století do roku 1739 v prostoru tří pražských měst na Starém Městě pražském, Novém Městě pražském a Malé Straně. Práce se věnuje postihnutí jednotlivých aspektů cechovního života, neboť pražští mečíři byli ve sledovaném období organizováni v řemeslnické organizace cechy. Mečířské řemeslo je představitelem úzce specializovaného výrobního oboru, které se během středověku emancipovalo od kovářské profese. To bylo umožněno mimořádnými spotřebními a odbytovými možnostmi pražských měst. Od druhé poloviny 15. století se stalo silným městským řemeslem, což vedlo k založení cechu. Po celé sledované století měl zvláštní postavení cech staroměstský, který byl zemským cechem, tzv. hlavou řemesla. Tato práce reviduje a zpřesňuje dřívější poznatky k problematice pražských mečířů, postihuje dochovanou pramennou základnu uloženou v Archivu hlavního města Prahy a v Národním archivu a rekonstruuje na základě dobových zpráv specifika cechu a mečířského řemesla v podmínkách raně novověkého (velko)města. Abstract (in English): This bachelor thesis follows the history of sword making from the beginning of 16 th century to 1739 in three independent Prague towns in Old Town, New Town and Lesser Town. Prague sword makers were organised in craft organisations in guilds, therefore is this thesis closely connected with the history of guilds as well. Sword making represents much specialised craft, which emancipated during the Middle Ages from blacksmith thanks to the extraordinary consumption and distribution possibilities of Prague cities. Sword making became well developed in the second half of 15 th century and this situation resulted in founding of guilds. Thanks to its dominant position during the whole examined century, the Old Town guild became the most significant guild in the Kingdom of Bohemia. This thesis corrects previous knowledge of Prague sword making, gives review of extant sources, which are deposited in Prague City Archives and in National Archives and presents reconstruction of life in the guild of Prague sword makers in early modern period based on contemporary documents.
Obsah Obsah... 6 1 Úvod... 9 1.1 Stanovení cílů práce... 10 1.2 Stav dosavadního bádání... 11 2 Mečířské řemeslo... 15 2.1 Geneze... 15 2.1.1 Společný prazáklad a specializace mečířského řemesla... 15 2.1.2 Vývojový mezičlánek a zároveň nejbližší příbuzenstvo... 16 2.2 O řemesle... 17 2.2.1 Patron a atributy řemesla... 18 2.2.2 Vymezení výroby... 19 2.2.3 Surovinová základna... 22 2.2.4 Spolupráce s jinými řemesly... 22 3. Řemeslo ve středověku... 24 3.1 Obecná východiska mečířského řemesla ve 14. a v 1. polovině 15. století... 24 3.2 Zakládání cechů... 28 3.2.1 Staré Město pražské... 28 3.2.2 Malá Strana... 30 3.2.3 Nové Město pražské... 32 4 Prameny k pražským cechům mečířů... 34 4.1 Písemné prameny... 34 4.1.1 Cechovní pořádky... 34 4.1.2 Úřední knihy... 39 4.1.3 Osobní doklady... 40 4.1.4 Městské knihy... 41 4.1.5 Rukopis č. 7857... 42 4.2 Hmotné prameny... 43 4.2.1 Cechovní pokladnice... 44 4.2.2 Cechovní pečeť... 45 4.2.3 Cechovní korouhev... 46 6
4.2.4 Cechovní konev... 47 4.2.5 Předměty menšího pořádku... 47 5 Cechovní život... 50 5.1 Celozemská povaha staroměstského cechu... 50 5.1.1 Vztahy a hierarchizace cechů v pražských městech... 52 5.1.2 Řemeslníci stojící mimo cech a dvorští mistři... 53 5.2 Ochranná opatření a monopolistické snahy... 54 5.2.1 Trhy a jarmarky... 54 5.2.2 Židé... 55 5.3 Střediska cechovního života... 55 5.3.1 Oltář a kostel... 56 5.3.2 Cechovní hospoda... 58 5.3.3 Tovaryšský herberk... 59 5.4 Učedníci... 60 5.4.1 Přijetí do učení... 60 5.4.2 Povinnosti a práva během učení... 60 5.5 Tovaryši a robenci... 61 5.5.1 Mzda a pracovní doba... 62 5.5.2 V dílně... 63 5.5.3 Vandr a s tím spojené rituály a ceremoniály... 65 5.5.4 Boj za menší pořádek... 66 5.6 Mistři... 68 5.6.1 Podmínky mistrovství... 68 5.6.2 Život mezi mistry... 71 5.6.3 Děditelnost řemesla... 72 5.7 Cechovní správa... 73 5.7.1 Cechmistři... 73 5.7.2 Inspektoři... 74 5.7.3 Kvartální schůze... 75 5.8 Cechovní morálka... 76 5.8.1 Požadavky na obecnou mravopočestnost... 77 5.8.2 Kodex cechovní morálky... 78 6. Závěr... 80 Soupis použitých pramenů... 82 7
Nevydané prameny... 82 Vydané prameny... 83 Použitá literatura... 84 Slovníky a encyklopedie... 84 Literatura... 84 8
1 Úvod Mezi všemi chladnými zbraněmi zaujímá meč velmi výjimečné postavení. V první řadě je to zbraň, která je více než kterákoliv jiná spojená s rytířskou kulturou a obecně s obdobím středověku, jež se u nás dnes těší velké oblibě u široké veřejnosti. Tento jev snad můžeme přičítat nárůstu populárně naučné literatury se středověkou tématikou, množství středověkých památek na našem území (především pak hradů a zřícenin) a v neposlední řadě také nemalé oblibě kulturních akcí, které pak často mají tyto památky pomáhat prezentovat. Na takových akcích se pak dnešní návštěvník formou historického tržiště, vystoupení historických skupin tance a ukázek historického šermu seznamuje se středověkou realitou. Nelze říci, že by tyto akce byly spojovány pouze s obdobím středověku, nicméně v souvislosti se značným kultem Karla IV. a jeho doby dochází ke značné orientaci právě na něj. Meč je tedy pro dnešního člověka především zbraní středověkého rytíře. A je tomu tak plným právem, neboť připnutím meče zavěšeného na opasku (tzv. opásáním či pasováním) a připnutím ostruh se stával šlechtic rytířem. Byla to tedy nejen zbraň, ale i odznak stavovské příslušnosti. Široké uplatnění meče ve středověkém (a nejen ve středověkém) válečnictví pak jen dokazuje kvality této zbraně i po stránce bojové. Ovšem když se porozhlédneme kolem, zjistíme, že tato zbraň se stala symbolem dalece přesahující rámec pouhé zbraně. Vejdeme-li do posvátných prostor kostelů a chrámů, nalezneme meč m. j. jako atribut sv. Pavla z Tarsu. Meč v tomto případě symbolizuje samotné slovo Boží, jež je ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč (srov. Žid 4, 12). V soudním prostředí nás pak meč v ruce alegorické Spravedlnosti upomíná k tomu, že svá rozhodnutí musí umět i prosadit a vymáhat. A nezapomínejme v této souvislosti, že je to v našem prostředí právě tradiční katův meč, který trestá. Vedle trestu a vymáhání práva však meč i chrání, takový je ostatně druhý význam meče v korunovačních klenotech, neboť je to právě ochrana, kterou panovník svému lidu nabízí. Když obrátíme pozornost ke kultu meče ve středověkém prostředí, může nás překvapit, kolik mečů bájných hrdinů je známo jménem a jaké vzácné vlastnosti propůjčovali svým nositelům. Kým by byl král Artuš bez Excalibru? V ságách se objevuje meč Grau hrdiny Siegmunda, kterým rek rozťal Regiovi kovadlinu, v Písni o Nibelunzích se setkáváme s mečem Balmungem, s nímž bojoval statečný Siegfried, a dokonce i dva meče Beowulfa, Noglin nebo Hrunting. Sám český král Jan Lucemburský se vydal po vyhrané bitvě u Mühldorfu do francouzského městečka Rocamadouru, aby zde vzdal hold fragmentu bájného Durendalu, meče 9
dávno mrtvého hrdiny od Roncevalského průsmyku Rolanda. A nesmíme zapomenout na meč Albion anglického zbojníka Robina Hooda a meč Tizona španělského národního hrdiny Cida. Tento výčet je ukázkou úcty, které se ve středověké kultuře vrcholného rytířství meči dostalo. Jak se promítl kult meče nadpřirozených vlastností do našich vlastních pověstí, můžeme sami vidět tehdy, když nás kroky zavedou na Karlův most do míst, kde stojí socha Bruncvíka. Právě tam dal Bruncvík před svou smrtí kouzelný meč tajně zazdít a slovy klasika českých pověstí: Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přitrhnou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc a sám svatý dědic české země je povede. A tu jak pojede po Karlově mostě, zakopne jeho brůna a vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se sv. Václav chopí a v tuhé seči pak jím nad hlavou zatočí a zvolá: Všem nepřátelům země české hlavy dolů! Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti. 1 1.1 Stanovení cílů práce Hlavním cílem této bakalářské práce bude sledování většiny aspektů cechovního života mečířů v pražských městech a jejich případná proměna v období raného novověku. Tato snaha o postihnutí jednotlivých složek života v cechu v obecnější rovině tak bude nadřazena pouhému popisu historického a správního vývoje cechu. Bude mu však věnován prostor v rámci jednotlivých kapitol, neboť nelze jedno od druhého oddělovat. Práce samotná, přestože je dělena do čtyř větších oddílů, pak má sledovat dva, ucelenější celky. Jsou jimi 1) řemeslo mečířské jako takové a 2) řemeslo v rámci cechovního zřízení. Je tedy nasnadě, že v rámci prvního celku bude pozornost soustředěna na úplné počátky mečířského řemesla, jeho postupnou emancipaci až k dosažení plnoprávného postavení v rámci městských řemesel a výklad o řemesle v období středověku (zejména ve 14. a 15. století), tedy v době předcechovní. Tato první část bude zakončena výkladem o samotném zakládání cechů v jednotlivých pražských městech, který předznamená druhou část práce, která by měla být jejím hlavním těžištěm. V ní bych rád nejprve postihl pramennou základnu k problematice mečířských cechů, a to jak písemných, tak hmotných, a poté už bude následovat část zaměřená na jednotlivé aspekty cechovního života. Nyní bych rád přesněji vymezil časový rozsah zkoumaného období, jehož začátek bude na přelomu 15. a 16. století. Tato hranice je dána množstvím pramenné základny k cechovní problematice pražských mečířů, neboť se jedná o dobu, v níž si tyto cechy vytvářely své struktury či úplně vznikaly. Mnohem obtížnější pak bude stanovení konce tohoto období. Značné 1 Alois JIRÁSEK, Ze starých pověstí českých, Praha 1970, s. 124. 10
správní změny v cechovnictví (stejně jako v samotném cechu mečířském) za vlády Karla IV. by mohly tvořit potřebný předěl, v tom případě by byl dán rámec práce do roku 1739, kdy byly vydány generální cechovní artikule. V takovém případě se však připravujeme o cennou výpovědní hodnotu cechovních knih, jež se dochovaly v ucelených řadách až od konce 18. století. Dalším mezníkem je však až zrušení cechovního zřízení roku 1859, což by vytvořilo příliš velké časové období, které by mohlo mít za následek případné rozdrobení pozornosti. Proto jsem se rozhodl vymezit pozorované období rokem 1739, přičemž drobné exkurzy za tuto hranici nebudou vyloučeny. O cechovních knihách bude alespoň zevrubně pojednáno v příslušných kapitolách o písemných pramenech. Zbývá už jen místně vymezit pole působnosti. Tato otázka bude snáze zodpověditelná, přestože skýtá rovněž jedno překvapivé zjištění. Tím je skutečnost, že staroměstský cech, který bude mnohdy hlavní zkoumanou korporací, byl cechem zemským. To znamenalo, že alespoň po formální stránce byli všichni mečíři v českém království členy staroměstského cechu. Takové rozšíření náplně práce by však nemuselo být žádoucí. Proto budou zkoumány cechy, které vznikly právně i místně v podmínkách tří pražských měst Starého a Nového Města pražského a Malé Strany. Mluvíme-li však o pražských městech nesmíme opomenout, že se Hradčany roku 1599 vykoupily z poddanství a staly se také královským městem. Nicméně zde nedošlo k vytvoření potřebných podmínek k rozvoji samostatné cechovní organizace, a proto bude prostoru Hradčan věnována jen okrajová pozornost. Pražská města byla vybrána především z důvodu, že reprezentují města s mimořádnými spotřebními podmínkami v rámci místního trhu (krátce tzv. města spotřební). Pro takový charakter města je typické velké množství neproduktivního obyvatelstva s vysokými požadavky na množství a jakost zboží. To vytváří příhodné prostředí k úzké specializaci jednotlivých řemesel, přičemž v těchto městech patřila k cechovním i taková výrobní odvětví, která se v městech s průměrnými odbytovými možnostmi nemohla plně uplatnit. 2 Takovým případem jsou právě i mečíři. Proto se domnívám, že výběr pražských měst je ke zkoumání dané problematiky více než příhodný. 1.2 Stav dosavadního bádání Navzdory pomalu se zlepšující situaci v posledních letech není současný stav dosavadního bádání v oblasti cechů, řemesel a živností v českých zemích nikterak povzbudivý. Přestože 2 Josef JANÁČEK, Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961, s. 187 197; týž, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963, s. 221 122. 11
české historiografii nechybí velká souborná díla ani různé úzce specializované syntézy, chybí studiu řemesel a především cechů systematičnost zpracovávání, jak na úrovni regionální, tak na úrovni celozemské. Počátky studia řemesel, živností a cechů sahají až na začátek 20. století, 3 ale záhy jsou nerozlučně spjaty se jménem Zikmunda Wintera. Pro jeho práci je typická široká pramenná základna, na jejímž základě se snažil postihnout obecnější rysy řemeslného a cechovního vývoje v období středověku a raného novověku. 4 Právě Winterova důsledná práce s prameny je největším přínosem jeho prací, neboť se v řadě případů jedná zejména o pražské městské knihy, které shořely při požáru Staroměstské radnice 8. května roku 1945. Jeho obsáhlá díla jsou tak dodnes pomyslným odrazovým můstkem pro každého nového badatele v oblasti řemesel a živností. Nová vlna zájmu o cechovní problematiku se zvedla v meziválečném období a byla snahou o navázání na práci Zikmunda Wintera a revizi jeho závěrů. Vznikly tak práce Václava Ševčíka 5 a Bedřicha Mendla 6. Další práce obrátily svou pozornost k významným mezníkům v cechovním vývoji, konkrétně k vývoji po zrušení cechů roku 1547. 7 V průběhu šedesátých let se dočkalo bádání v oblasti dějin řemesel své renesance v osobě a díle Josefa Janáčka. 8 Ten podrobil dějiny cechovnictví novému zkoumání z pohledu marxistické historiografie. Vznikla tak nová souborná díla sledující tentokrát celé dějiny řemesel a cechovnictví v závislosti na vývoji trhu a toku kapitálu. Řemesla a živnosti se tím dočkaly doposud posledních souborných prací. Svou dílčí studií přispěl k problematice pražských řemesel i Jaroslav Mezník. 9 Teprve v posledních desetiletích se znovu objevují badatelé, kteří se ve svých dílech vracejí k cechovní problematice. V obecnější rovině jsou to například práce Josefa Petráně 10 a Hany Pátkové 11, na úrovni regionálních dějin cechovnictví jmenujme alespoň Jaroslava Če- 3 František MELICHAR, Dějiny cechovnictví v Čechách, Praha 1902. 4 Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha 1906; týž, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526 1620), Praha 1909; týž, Český průmysl a obchod v XVI. věku, Praha 1913. 5 Václav ŠEVČÍK, Historie cechovních zřízení, řemesel a obchodu, Praha 1926. 6 Bedřich MENDL, Počátky našich cechů, ČČH 33, Praha 1927, s. 1 13; týž, Vývoj řemesel a obchodu v městech pražských, Praha 1947. 7 Zdeňka KARLOVÁ, Změny v cechovním zřízení měst pražských po roce 1547, Sborník příspěvků k dějinám hl. m. Prahy 8, Praha 1938, s. 57 78; Josef JANÁČEK, Zrušení cechů roku 1547, ČsČH, Praha 1959, s. 231 242. 8 Josef JANÁČEK, Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961; týž, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963; týž, Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, Praha 1955. 9 Jaroslav MEZNÍK, Pražská řemesla počátkem 15. století, in: Pražský sborník historický VII, Praha 1972. 10 Josefa PETRÁŇ, Dějiny hmotné kultury I/1 2, II/1 2, Praha 1985 1997. 11 Hana PÁTKOVÁ, Bratrstva ke cti Božie. Poznámky ke kultovní činnosti bratrstev a cechů ve středověkých Čechách, Praha 2000. 12
churu s jeho zpracováním cechovnictví v jižních Čechách. 12 Velká pozornost je rovněž věnována ediční a badatelské činnosti jednotlivým řemeslným odvětvím, jako příklad uveďme edice pramenů cechu pražských malířů 13 a práce v oblasti stavebních řemesel Ivany Ebelové. 14 Lepší situaci nalezneme v sousedním Německu, kde bádání v oblasti cechů a řemesel má mnohem starší tradici sahající až do první poloviny 19. století. 15 Německou obdobou českého Zikmunda Wintera se stal po 1. světové válce Rudolf Wissell, sociálně demokratický politik, který v roce 1929 vydal knihu Des alten Handwerks Recht und Gewohnheit, 16 na niž v dalších letech navázal. Tak postupem času vzniklo šestisvazkové dílo, které nemá v německé historiografii dodnes obdoby. V období po 2. světové válce se cechům věnoval Wolfram Fischer zkoumající zejména hospodářské a sociální aspekty cechovnictví. 17 Tím výrazně ovlivnil další historiky druhé poloviny 20. století a nastolil tak i novou linii výzkumu. V dnešní době mají dějiny obchodu, řemesel a živností v německé historiografii pevné místo. Jsou zpracovávány systematicky badateli i institucemi, což je stav, který by nám v mnohém mohl být dobrou inspirací. Z prací posledních dekád 20. a počátku 21. století jmenujme alespoň některé. V rovině obecné jsou to například díla Wilfrieda Reininghause 18, Wolfganga Hardtwiga 19 či Arnda Klugeho 20. Jako příklady specializovaných okruhů bádání si uveďme například zájem o mzdy 21 či o sociální postavení a tovaryšů a učedníků. 22 12 Jaroslav ČECHURA, Cechy rožmberských měst a městeček do poloviny 16. století, JHS 58, 1989/3, s. 113 124; týž, Rozvoj cechů na rožmberském dominiu po roce 1550: textilní řemesla, JHS 58, 1989/4, s. 177 185. 13 Hana PÁTKOVÁ (ed.), Cechovní kniha pražských malířů: 1348 1527, Praha 1996; Martin HALATA (ed.), Kniha protokolů pražského malířského cechu z let 1600 1656, Praha 1996; Michal ŠRONĚK (ed.), Pražští malíři 1600 1656, Praha 1997; Radka TIBITANZLOVÁ Martina BERANOVÁ (edd.),...aby se umění malířskému vyučoval. Křestní, výuční a zachovací listy z fondu Pražská malířská bratrstva, Praha 2009. 14 Ivana EBELOVÁ (ed.), Zápisná kniha pražských stavitelů: 1639 1903, Praha 1996; táž, Pražská a venkovská stavební řemesla v době renesance a baroka, Praha 2001. 15 Karl Heinrich RAU, Über das Zunftwesen und die Folgen seiner Aufhebung, Lipsko 1816; Wilhelm Eduard WILDA, Das Gildenwesen in Mittelalter, Halle 1831. 16 Rudolf WISSELL, Des alten Handwerks Recht und Gewohnheit, Berlín 1929. 17 Wolfram FISCHER, Handwerksrecht und Handwerkswirtschaft um 1800, Berlín 1954; týž, Quellen zur Geschichte des deutschen Handwerks, Göttingen 1957. 18 Wilfried REININGHAUS, Gewerbe in der frühen Neuzeit, Mnichov 1990. 19 Wolfgang HARDTWIG, Genossenschaft, Sekte, Verein in Deutschland. Vom Spätmittelalter bis zur Französischen Revolution, München 1997. 20 Arnd KLUGE, Die Zünfte, Stuttgart 2007. 21 Hans-Jürgen GERHARD, Löhne im vor und frühindustrillen Deutschland. Materialen zur Entwicklung von Lohnsätzen von der Mitte des 18. bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts, Göttingen 1984; Reinhold REITH, Lohn und Leistung. Lohnformen im Gewerbe 1450 1900, Stuttgart 1999. 22 Knut SCHULZ, Handwerksgesellen und Lohnarbeiter. Untersuchungen zur oberrheinischen und oberdeutschen Stadtgechichte des 14. bis 17. Jahrhunderts, Sigmaringen 1985; Reinhold REITH Andreas GRIESSINGER Petra EGGERS, Streikbewegungen deutcher Handwerksgesellen im 18. Jahrhundert. Materialen zur Sozial und Wirtschaftsgesichte des städtischen Handwerks 1700 1806, Göttinger Beiträge zur Wirtschafts und Sozialgeschichte, Bd. 17, Göttingen 1992. 13
Prvním badatelem, který se v českém prostředí důsledněji věnoval zbrojním řemeslům, byl v padesátých letech Jan Durdík. Ve svých úvodních studiích k velké obrazové publikaci Eduarda Wagnera Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské se věnoval zejména jednotlivým typům zbraní, ale nechybí ani obsáhlé pojednání o českém zbrojním řemesle. 23 Jan Durdík dochází k velice optimistickým závěrům týkajících se úrovně a exportních možností českých a moravských zbrojních řemesel. Tyto předpoklady se snažil pro pražské prostředí revidovat ve své studii Miroslav Polívka. 24 A tím jako by byla jakákoliv další badatelská činnost na tomto poli vyčerpána. Dají se nalézt i články a publikace, které se věnují přímo cechům mečířů. Při bližším seznámení s textem však zjistíme, že se jedná o recepci závěrů Zikmunda Wintera a nové poznatky nepřináší. Jedná se o článek Františka Holce 25 o cechu nožířů a mečířů a populárně naučná publikace vydaná v edici OKO Zbraně, šerm a mečíři autorky Ludiše Letošníkové. 26 23 Eduard WAGNER Jan DURDÍK Zoroslava DROBNÁ, Kroje, zbroje a zbraně doby předhusitské a husitské, Praha 1956. 24 Miloslav POLÍVKA, Vývoj zbrojních řemesel v Praze na konci 14. a v první polovině 15. století, Documenta Pragensia VI/1, Praha 1986. 25 František HOLEC, Z dob slávy pražských cechů. Cechy nožířů a mečířů, Praha 83, číslo 11, Praha 1983. 26 Ludiše LETOŠNÍKOVÁ, Zbraně, šerm a mečíři, Praha 1983. 14
2 Mečířské řemeslo 2.1 Geneze 2.1.1 Společný prazáklad a specializace mečířského řemesla Stejně jako je tomu u mnoha jiných specializovaných kovodělných řemesel, nalezneme i původ mečířů v řemesle kovářském. K tomu ostatně odkazuje podobnost latinských názvů faber (kovář) a faber gladiorum (mečíř). Obdobně je tomu i u německého výraz Schwertschmied, se kterým se také můžeme výjimečně setkat. 27 Již v podmínkách raného středověku patřilo v českém prostředí kovářství k nejvyspělejším řemeslům. Proto nepřekvapí skutečnost, že již v 11. a 12. století sledujeme v tomto odvětví první specializované řemeslníky. 28 Navzdory těmto poznatkům dosáhla specializace kovodělných řemesel svého vrcholu až ve 14. století, o čemž svědčí následující tabulka sestavená Josefem Janáčkem: 29 12. století 1 řemeslo (kovář) 13. století 6 řemesel (kováři, platnéři, helméři, ostrožníci, nožíři, kotláři) 1348 1419 34 řemesel Bylo to 14. století, které znamenalo ve vývoji a specializaci mečířského řemesla důležitý mezník, 30 neboť v této době se v pražských pramenech objevují také první mečíři. Pozoruhodnou je i skutečnost, že v pražských městech došlo k největší specializaci právě v oblasti kovodělných řemesel, 31 přičemž ke stejným poznatkům dospěl i Zikmund Winter na základě soupisu řemesel v Norimberku z roku 1363. 32 Vzhledem k povaze mečířské produkce, která svou finanční náročností úzce vymezovala okruh spotřebitelů, se v žádném případě nemohlo jednat o specializaci odbytovou spočívající 27 Vladimír TEYSSLER Václav KOTYŠKA, Technický slovník naučný VIII., Praha 1932, s. 247. 28 Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, s. 15. 29 Tamtéž, s. 59. 30 Josef PETRÁŇ, Dějiny hmotné kultury I/2, s. 703. 31 Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, s. 57. 32 Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 176. 15
ve velké poptávce. Hlavní důvody mečířské specializace byly tedy jednoznačně technologického rázu, kdy se nové postupy stávaly v průběhu středověku velice náročnými. V důsledku křižáckých válek se západní kovářství seznamuje s orientálními postupy při výrobě kvalitní oceli, a to zejména prostřednictvím ocele damascenské, turecké, perské, arabské a indické. 33 Tyto znalosti pravděpodobně vytvořily příhodné podmínky pro odštěpení a emancipaci tohoto řemesla v rámci celku řemesel kovodělných a otevřely tím také cestu ke zrodu meče nového typu a ke zrodu evropského mečířství. 34 Další otázkou je, zda se mečířská specializace vyvíjela organicky v podmínkách českých měst, popř. dvora panovníka a velmožů, či zda byla do českého prostředí dovezena prostřednictvím přistěhovaných řemeslníků. V druhém případě bychom snad mohli hledat oblast původu v německém prostředí, zejména v Norimberku, Solingenu a Herzbergu, ve kterých se již ve 13. století soustřeďovalo německé mečířství. 35 Nedostatečná pramenná základna pražských měst z počátku 14. století však nedovoluje činit závěry, zda se v případě prvních mečířů jednalo skutečně o přistěhovalce a případně odkud tito řemeslníci přicházeli. 2.1.2 Vývojový mezičlánek a zároveň nejbližší příbuzenstvo Zda byla cesta k úplné emancipaci mečířského řemesla přímá či zda se tak stalo prostřednictvím vývojového mezičlánku, zůstává dodnes otázkou, na niž existují v odborné literatuře různé názory. Nejrozšířenějším je předpoklad, že tímto vývojovým mezičlánkem a zároveň nejbližším příbuzenstvem mečířů byli nožíři. Jako první tuto vývojovou posloupnost nastínil ve své práci Zikmund Winter 36 a v novější literatuře ji přijali František Holec a Jakub Hrdlička, kteří se stejně tak domnívají, že mečíři byli nejprve pouhými specialisty v rámci nožířského řemesla. 37 Nožíři (latinsky cultellatores či cultellifabri a německy Messerschmiede) byli jedním z nejsilněji zastoupených kovozpracujících řemeslem v pražském souměstí a pravdou zůstává, že se v pramenech skutečně objevují dříve než mečíři. V nejstarší městské knize Starého Města pražského se označení řemeslníka mečíře objevuje poprvé k roku 1333, 38 pak ještě jednou 33 Vladimír TEYSSLER Václav KOTYŠKA, Technický slovník naučný VIII., s. 247. 34 Jan ŠACH, Chladné zbraně, Praha 1999, s. 10. 35 Vladimír TEYSSLER Václav KOTYŠKA, Technický slovník naučný VIII., s. 248. 36 Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 150. 37 František HOLEC, Z dob slávy pražských cechů. Cechy nožířů a mečířů, Praha 83, číslo 11, s. 34; Jakub HRDLIČKA, Pražská heraldika, Praha 1993, s. 109. 38 Hana PÁTKOVÁ Věra SMOLOVÁ Aleš POŘÍZKA (edd.), Liber Vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310 1518, Praha 2011, s. 249. 16
ojediněle v roce 1338. 39 Pravidelně se začíná objevovat až od konce padesátých let 14. století, 40 zatímco označení cultellarii se nachází hned na versu prvního folia mezi výčtem 19 řemesel. 41 Přestože tento zápis není datován a je charakterizován jako seznam řemesel bez bližšího určení, paleografická datace jej řadí již do druhé poloviny dvacátých let 14. století, přesněji do let 1324 1330. 42 Ze skladby řemesel můžeme usuzovat, že jsou zde zachycena tehdejší řemesla působící ve staroměstském prostoru. Svědčilo by to tak o dlouhé tradici nožířského řemesla, které tak skutečně mohlo předcházet jako vývojový mezistupeň sledovaných mečířů. Jisté pochybnosti o tomto vývojovém mezičlánku (či snad pouze nedostatečné přesvědčení) vyjádřil ve svých závěrech Josef Janáček: Zdá se, že se [mečíři] v této době prozatím odštěpovali od nožířů a snad i od kovářů. 43 Zcela v opozici s předcházející hypotézou však stojí názor Marie Vávrové-Preisové, dcery posledního pražského mečíře Antonína Jiřího Preise. Ta sepsala v září roku 1954 pojednání o mečířském řemesle, v němž se snažila zúročit vlastní vzpomínky spolu s rodinnými zkazkami. Tím se z tohoto díla stává pramen, který má oproti teoretickým znalostem historiků řemesel nezanedbatelnou hodnotu. Marie Vávrová-Preisová uvádí: Historikové sice tvrdí, že jak mečíři, tak nožíři, vyšli z jednoho řemesla zámečnického ale možno toto tvrzení zcela klidně vyvrátiti ježto způsob práce, zvlášť řemesla mečířského, je naprosto odlišný od řemesla nožířského tím více od řemesla zámečnického. 44 Těžko říci, které historiky tím autorka myslela, nicméně text zprávy je v ohledu vývojové posloupnosti mečířů více než výmluvný. Nezbývá tedy než konstatovat, že navzdory určité vzájemné blízkosti mečířského a nožířského řemesla (stejně jako jejich produktů) je jejich vývojová vazba přece jen sporná. 2.2 O řemesle V předešlém výkladu byl zachycen zrod úzce vyhraněného odvětví řemeslné výroby, jehož cesta k postavení plnoprávného cechovního řemesla měla ve čtrnáctém století před sebou ještě dlouhou cestu. Necechovní charakter však nebránil jeho úplnému začlenění do systému městských řemesel. Sledujeme proto vytváření řemeslných (nikoliv ještě cechovních) atributů, 39 Hana PÁTKOVÁ Věra SMOLOVÁ Aleš POŘÍZKA (edd.), Liber Vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310 1518, s. 369. 40 Tamtéž, s. 298, 302, 309 a 322. 41 Tamtéž, s. 215. 42 Tamtéž, s. 53. 43 Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, s. 51. 44 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 7857, fol. 1. 17
kterými bylo například uctívání patrona nebo ustálení ikonografických symbolů daného výrobního odvětví. Mečíři jsou označováni latinsky jako fabri gladiorum, přestože se v pražském prostředí v latinsky psaných pramenech nejčastěji setkáváme s pouhým gladiator. V německy psaných pramenech je pak vždy zastoupeno slovem Schwertfeger. Na základě výše nastíněného vývoje bylo dáno i jeho zařazení do celku kovozpracujících řemesel, která někdy mohla (ale nemusela) být úžeji vymezena zbrojním charakterem výrobního artiklu. Toto zařazení se může zdát jako zbytečná teorie, která je důležitá pouze pro dnešního badatele, ale opak je pravdou. Už soudobí řemeslníci si byli příbuzenského vztahu svých řemesel vědomi, což se promítalo do tehdejší každodennosti. V případě kovodělných řemesel je tomu dokonce výrazněji než u jiných odvětví. Můžeme tak sledovat vytváření místních center s koncentrací dílen. Příkladem toho je Platnéřská ulice, v níž ve 14. století nacházíme větší množství kovodělných řemeslníků. Zároveň se tato soudržnost projevovala při městských slavnostech, kdy řemesla byla sdružována pod společné korouhve. 45 A v menších městech, kde mečířské řemeslo nebylo tak početné, aby vytvořilo samostatný cech, bylo hledisko širšího zařazení mezi kovodělná řemesla určujícím hlediskem při vzniku sdružených cechů. 2.2.1 Patron a atributy řemesla Patronát světce nad konkrétním řemeslem se vyvíjel pozvolna od raného středověku a ještě ve 13. století jich bylo známo poměrně málo. 46 Obecně je v literatuře přijímán názor, že patronem mečířského řemesla byl stejně jako u většiny ostatních kovodělných řemesel sv. Eligius, biskup z Noyonu. 47 V kontrastu s tím stojí tvrzení Marie Vávrové-Preisové, jež uvádí jako patrony mečířů světce hned dva, a to sv. Norberta a sv. mučedníka Mauricia, vůdce thébských legií. 48 Hana Pátková ve sborníku věnovaném kultu sv. Eligia ve středověkých Čechách podrobněji zkoumala patrocinia oltářů, které uctívaly cechy s převahou kovozpracujících řemesel. Došla tak k závěrům, že vedle sv. Eligia, jehož oltáře se tehdy objevovaly poměrně vzácně, byla kovozpracujícími řemesly uctívána i sv. Barbora. Doklady toho můžeme najít v Plzni a Kutné Hoře. 49 45 Jan DIVIŠ, Pražské cechy, Acta Musei Pragensis 91 92, Praha 1992, s. 15. 46 Hana PÁTKOVÁ, Kult svatého Eligia ve středověkých Čechách, in: Z Noyonu do Prahy, Praha 2006, s. 8. 47 Jan DIVIŠ, Pražské cechy, Acta Musei Pragensis 91 92, s. 62 a 76. 48 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 7857, fol. 4. 49 Hana PÁTKOVÁ, Kult svatého Eligia ve středověkých Čechách, in: Z Noyonu do Prahy, s. 17. 18
Ve prospěch svatého Eligia rovněž hovoří i další kritéria, na jejichž základě docházelo k výběru patronů. Těmi byla profese, kterou světec vykonával za svého života, a s tou někdy související atribut. Sv. Eligius byl zlatníkem merovejských králů a jako takový býval často vyobrazován s kladivem a kovadlinou. 50 Nyní se věnujme dalším možnostem, předně pak sv. Mořicovi. Sv. Mořic byl za svého života vojákem. Pozoruhodné je, že jeho meč je významnou relikvií s vazbou na říšské i české dějiny. Už v roce 1159 přivezl do svatovítského pokladu Vladislav II. dvě relikvie tohoto světce rámě a meč. Zároveň meč sv. Mořice tvořil vedle meče Karla Velikého říšské svátostiny. 51 Je otázkou, do jaké míry byly tyto okolnosti pražským mečířům známé, nicméně tvrzení, že by sv. Mořic mohl být patronem mečířů, není neopodstatněné. Naproti tomu u sv. Norberta bychom hledali vazbu na meč či kovozpracující řemeslo marně a domnívám se, že patronace tohoto světce je v našem případě nadmíru pochybná. Co se týče znaku mečířů, jejich atributů a případně štítu, je nasnadě, že se jednalo o ukázku jejich výrobků. Na pečeti mečířského cechu jsou to meče, 52 v případě pečeti vídeňského cechu, jak ji můžeme nalézt na fedrovním listu z roku 1802, jsou to kordy. 53 Jednotícím prvkem těchto zbraní je zpravidla počet tří kusů a jejich vzájemná poloha, neboť skoro vždy jsou vějířovitě rozestavěné a dotýkají se dole hroty. Marie Vávrová-Preisová popisuje štít mečířů tak, že na modrém poli se pod kordy nacházel půlměsíc s rohy obrácenými vzhůru a nad celou kompozicí se vznášela císařská koruna. 54 Obdobný výjev, kdy základnu tří mečů tvoří půlměsíc obrácený vzhůru, spatřujeme na typáři společného cechu kovářů, zámečníků, kolářů, truhlářů a mečířů z Jablonného z roku 1596, který se dochoval ve sbírkách Archivu hlavního města Prahy. 55 2.2.2 Vymezení výroby Navzdory své zdánlivé jednoduchosti (už ze samotného pojmenování řemesla je zřejmý hlavní artikl) nebude přesné vymezení mečířovy produkce v plné šíři vůbec snadné. Snahou cechovní organizace bylo vždy co možná největší omezení konkurence pro určitý typ zboží, což nutně vedlo k pokusům o vytvoření přesných hranic výrobních kompetencí mezi řemesly podobných produktů. Po celé námi sledované období nacházíme záznamy o soudních sporech 50 Hana PÁTKOVÁ, Kult svatého Eligia ve středověkých Čechách, in: Z Noyonu do Prahy, s. 8. 51 Jiří KUTHAN Jan ROYT, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů, Praha 2011, s. 329 a 331. 52 AMP, Sbírka typářů Archivu hlavního města Prahy, AMP K III 172. 53 AMP, Sbírka papírových listin IV. oddělení, AMP PPL IV 7 063a. 54 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 7857, fol. 4. 55 AMP, Sbírka typářů Archivu hlavního města Prahy, AMP K III 123. 19
mezi cechy a řemesly příbuzných oborů, což dokládá, jak ožehavou otázku představovalo v raném novověku právě vymezení výroby. Než přistoupíme ke konkrétním typům zbraní, které mečíř zhotovoval, vymezme si jeho činnost po stránce technologické. Jakýkoliv typ poboční zbraně (meč, kord apod.) se skládá z několika části, jejichž výroba je odlišná. Především se jedná o čepel a jílec. Už ve středověku se setkáváme s čepelníky či čepeláři (německy die Clingenschmiede), přičemž v pražském prostředí nedošlo k jejich úplné emancipaci, byli tedy spíše specialisty mezi mečíři. 56 Od 16. století se objevuje nové řemeslo jilcaři, kteří zhotovovali křížové konstrukce a hrušky rukojetí a jílce samotné omotávali jemným drátkem. Jednalo se o řemeslo vzácné, které se v českém prostředí neprosadilo, neboť mečíři si nadále vyráběli své jílce sami. 57 Ostatně výrobu a zdobení (např. obšívání) rukojetí přiznává pouze mečířům nález staroměstské rady z roku 1525. 58 Z těchto poznatků vyplývá, že mečíř obstarával celý proces výroby zbraně. Vedle samotných zbraní vyráběli mečíři i pošvy s třískami, a to navzdory tomu, že se ojediněle v pramenech setkáváme s pouzdraři či pochvaři (latinsky vaginator). 59 Právo na výrobu pochev k zhotoveným zbraním přiznával pražským mečířům již zmíněný nález z roku 1525. 60 Co se týče konkrétních typů zbraní, které mečíři vyráběli, bude zde o nich pojednáno spíše v obecné rovině (konkrétní druhy a jejich specifika viz Příloha 2). Ve 14. století byl hlavním produktem meč, a to jak meč kratší jednoruční, tak i delší meč jedenapůlruční. Co do rozmanitosti pobočních zbraní přineslo zásadní proměnu 15. století, kdy se začínají ve větší míře objevovat nové typy zbraní, jakými byly např. kordy, obouruční meče nebo šavle. Doba renesance a posléze manýrismu přináší ještě další druh především soubojové zbraně, kterou byl rapír. Kdybychom chtěli najít společné prvky těchto zbraní, všechno jsou to zbraně poboční zpravidla delšího rozsahu. Z hlediska rozsahu délky zbraní byl výrobkem stojícím na pomezí mečířovy produkce tesák (délka čepele 40 60 cm) 61, jehož výrobu si nárokovali i nožíři. Z počátku 16. století se nám dochovaly dvě soudní pře dokládající snahu o prosazení monopolu na tesák ze strany obou těchto řemesel. Nejprve v prvních letech tohoto století žaloval cech nožířů kováře Mikuláše od Rolého, že dělal a prodával tesáky proti jejich právům, které nožíři obdrželi od staro- 56 Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 150. 57 Zikmund WINTER, Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách, s. 489. 58 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1129, fol. 66 v 67 r. 59 Hana PÁTKOVÁ Věra SMOLOVÁ Aleš POŘÍZKA (edd.), Liber Vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310 1518, s. 310. 60 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1129, fol. 66 v 67 r. 61 Leonid KŘÍŽEK, Encyklopedie zbraní a zbroje, Praha 1997, s. 267. 20
městské rady. 62 Snad právě proto dali konšelé za pravdu nožířům. Roku 1525 se opět řešil problém s tesáky tentokrát mezi cechy mečířů a nožířů. 63 V tomto sporu nezaujala rada jednoznačné stanovisko a přiznala právo na výrobu tesáků oběma řemeslům. Dalším sporným bodem byly kordy a případně šavle, které se v Čechách objevují od 15. století. 64 Ve zmíněném sporu cechu nožířů s Mikulášem od Rolého je totiž navíc zmíněno, že žádný kordů a šavlí dělati nemá, kdož by s tím cechem nedržel. 65 Stejně tak řešil právo na výrobu kordů nález z roku 1525, v němž jej staroměstská rada přiznává mečířům. 66 V každém případě zůstávala až do spojení dlouhonožířů a mečířů ve společný cech na počátku 18. století skupina výrobků, jež byla z hlediska práv na jejich výrobu nadále problematická. Nejlépe tuto skupinu charakterizuje výčet z roku 1703 ve spisu, který obsahoval podklady týkající se dlouhodobého sporu mezi těmito řemesly. Jednalo se o kordy, končíře, mečíky, dýky a rapíry. 67 Rovněž bychom měli zmínit názor převládající ve starší literatuře, že mečíři vyráběli i kopí (popřípadě jiné dřevcové zbraně). Tuto domněnku, podle mého názoru mylnou, poprvé vyslovil Zikmund Winter, který takto interpretoval článek statut z roku 1509 o mistrovských kusech. 68 Zbraň, která je v tomto článku označena výrazem Panzerstecher, nelze ztotožňovat s německým der Stecher, tedy bodec, píka a přeneseně kopí, nýbrž se jedná o konkrétní typ zbraně známý v odborné literatuře pod českým názvem končíř. Zároveň se v pramenech vyskytují hrotníci, kteří pravděpodobně vyráběli právě hroty dřevcových zbraní. V Praze se dokonce vyskytoval řemeslník, který vyráběl jen kopí (qui preparat hastas). 69 V neposlední řadě zůstává otázkou, zda mečíři vyráběli i meče popravčí. Jak je prameny zachyceno, kat Jan Mydlář ztupil při staroměstské popravě roku 1621 čtyři meče. 70 Svědčí to do jisté míry o značné spotřebě těchto nástrojů. A právě zařazení popravčích mečů mezi nástroje, neboť nebyly chápány v plném slova smyslu jako zbraně, 71 vrhá jisté pochybnosti na provenienci mečířovy výroby. V každém případě nemáme doklad kontaktů mezi pražskými katy a mečíři, přestože bychom je snad mohli předpokládat. 62 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1128, fol. 129 r. 63 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1129, fol. 66 r 67 r. 64 Zikmund WINTER, Dějiny kroje v zemích českých, Praha 1893, s. 176. 65 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1128, fol. 129 r. 66 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1129, fol. 66 v. 67 NA, Stará manipulace, P 106/127, kt. 1782. 68 Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 693. 69 Jan DURDÍK, České zbrojní řemeslo, in: Kroje, zbroje a zbraně doby předhusitské a husitské, s. 26. 70 Josef PETRÁŇ, Staroměstská exekuce, Praha 2004, s. 17. 71 Jan ŠACH, Chladné zbraně, s. 251. 21
2.2.3 Surovinová základna Pro městská řemesla téměř všech odvětví je příznačná závislost na dovozu a následné distribuci surovin. Z toho, co bylo doposud o mečířích řečeno, je zřejmé, že v případě mečířů byl tento problém pro životaschopnost řemesla klíčový. Nákup suroviny si nejprve musel každý řemeslník zajistit sám. Po vzniku organizace často tuto záležitost na sebe přebíral cech. Tím měli mistři dosáhnout rovnocenných podmínek, neboť se surovina nakupovala hromadně a posléze měla být spravedlivě rozdělena mezi jednotlivé mistry. 72 Nákup suroviny tedy představoval proceduru, která bývala často upravována ustanoveními či statuty. Navzdory tomu nenalézáme po celé sledované období u pražských mečířů nic obdobného. K problému se nevyjadřují ani články v dochovaných statutech, ani nebyl zaznamenán žádný spor. Přitom by právě v případě mečířů mohla být taková ustanovení předpokládána, neboť nezapomínejme, že meče, kordy a další poboční zbraně byly vyráběny výhradně z kvalitní oceli. Jediné poznatky v této oblasti přináší pro konec 16. století Josef Janáček. Na základě ungeltních register z roku 1597 zjistil, že se do pražských měst dovážela ocel z Vitorazu a z Jindřichova Hradce, přičemž tato města byla překupnickými stanicemi rakouského, přesněji řečeno štýrského železa a oceli. Rovněž přináší poznatek, že české hamry ocel nevyráběly. 73 Znamenalo by to tedy, že v období raného novověku bylo pražské mečířství závislé na dovozu rakouské oceli. 2.2.4 Spolupráce s jinými řemesly Některá řemesla byla nucena v průběhu výrobního procesu spolupracovat s jinými řemesly. Bylo to tehdy, kdy určitý úkon vyžadoval natolik rozdílné znalosti či vybavení, že jej řemeslník určité profese nemohl obstarat samostatně. Mečíři nejsou v tomto ohledu výjimkou. Předmětem zkoumání tak může být vzájemný vztah mezi spolupracujícími řemesly, který mohl být (a zpravidla i byl) právně upraven. V tomto směru je příkladem vztah mezi mečíři a brusiči, jejichž vzájemná spolupráce je nesporně doložena nálezem staroměstské rady z roku 1525. 74 Brusiči, v pramenech označováni výrazem šlejféři či šlejfíři z německého der Schleifer, byli řemeslem, které se v pražském 72 Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 710. 73 Josef JANÁČEK, Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, s. 130. 74 AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1129, fol. 66 r 67 r. 22
prostředí vyskytovalo již od druhé poloviny 14. století. 75 Nejčastěji provozovali svou živnost při mlýnech na vodou poháněných brusných kotoučích, na nichž brousili čepele jak nožířům, tak i mečířům. Ve zmíněném nálezu se řeší jejich formální cechovní příslušnost, kterou si nárokoval cech nožířů. To vedlo dokonce k tomu, že nožíři zabraňovali brusičům s mečířskými mistry spolupracovat. Rada vše vyřešila nálezem, podle něhož měli nadále šlejfíři být členy nožířského cechu, přičemž jim nesmělo být bráněno komukoliv svobodně poskytovat služby. Mečířům zároveň bylo zakázáno mít své vlastní brusiče. Tím byl na delší dobu právně upraven a definován tento vztah na bázi externí spolupráce. V případě honosných zbraní byla mnohdy žádoucí spolupráce se zlatníky nebo osvojení zlatnických znalostí mečířem, k čemuž také občas docházelo. Takovým řemeslníkům se říkalo vergulteři. Ti si byli díky svým znalostem schopni sami meče, kordy a další výrobky (především jejich jílce) leptat, rejsovat a vykládat zlatem. 76 Většinou se s vergultery setkáváme mezi dvorskými mistry, neboť cílovou klientelu těchto nákladných a zdobených zbraní tvořili dvořané a příslušníci nobilitovaných vrstev zdržujících se u dvora. 75 Dva brusiči se objevují v pramenech už v letech 1364, 1375 a 1392; Hana PÁTKOVÁ Věra SMOLOVÁ Aleš POŘÍZKA (edd.), Liber Vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310 1518, s. 301, 309 a 332. 76 Zikmund WINTER, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526 1620), s. 487. 23
3. Řemeslo ve středověku Kovozpracující řemesla mají v pražském prostředí dlouhou tradici sahající až do raného středověku. Na základě archeologických nálezů (zejména strusky, zlomků výfučen a pecních výmazů) byla rekonstruována rozsáhlá řemeslnická centra na území Malé Strany a Starého Města pražského v období od 9. století do první poloviny 13. století, v nichž probíhala vedle primárních metalurgických procesů úprava a zpracování železných polotovarů. K vytváření takovýchto center docházelo v podmínkách raně středověkého přemyslovského státu především v zázemí významných správních hradů, kterým Pražský hrad nesporně byl. 77 Příznačné jsou nálezy pozůstatků zpracovávání železa v oblasti dnešního Mariánského náměstí a ulici Linhartské, kde se i v pozdějším období koncentrovala kovodělná řemesla. 78 Samozřejmě by bylo chybné dávat do souvislosti s výskytem raně středověkých dílenských komplexů procesy, které budeme v následující kapitole sledovat v období 14. a 15. století. Částečně i proto, že většina těchto komplexů zanikla nejpozději ve 13. století, čímž vzniká mezi těmito obdobími značný časový odstup. Nicméně se domnívám, že tato tradice není bez zajímavosti a může mít i pro pozdější období jistou výpovědní hodnotu. 3.1 Obecná východiska mečířského řemesla ve 14. a v 1. polovině 15. století V průběhu 14. století se mečíř pomalu stal stálou součástí řemeslnické skladby českých a moravských měst, přestože jeho zastoupení bylo prozatím v řádu jednotlivců. 79 Obdobnou situaci zároveň spatřujeme i v pražských městech, jejichž mimořádné odbytové možnosti vytvářely od středověku optimální podmínky k širšímu rozvinutí tohoto řemesla. Z důvodu nedostatečné pramenné základny pro Malou Stranu, bude pozornost v následujícím oddíle soustředěna především na Staré a Nové Město pražské. 77 Jan HAVRDA Jaroslav PODLISKA Jan ZAVŘEL, Surovinové zdroje, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze (historie, současný stav a další perspektivy bádání), Archeologické rozhledy 53, sešit 1, 2001, s. 92. 78 Tamtéž, s. 108. 79 Následující údaje nám poskytují pouze dílčí poznatky, které jsou dány zejména pramennými možnostmi jednotlivých měst. V první polovině 14. století se objevují mečíři vedle Starého Města pražského pouze v Brně, od druhé poloviny rovněž v Jihlavě, Znojmě, Lounech, Kolíně a Jičíně a na přelomu století se objevují mečíři i v Chrudimi nebo Hradci Králové. Ve výčtu jsou tak obsažena jak města královská a věnná, tak i poddanská. Jan DURDÍK, České zbrojní řemeslo, in: Kroje, zbroje a zbraně doby předhusitské a husitské, s. 27 33; Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 177 178. 24
Navzdory předešlému tvrzení, že v pražském souměstí došlo v porovnání s ostatními městy k většímu rozvoji mečířského řemesla, nemůžeme v žádném případě toto řemeslo označit za silné. 80 Podobně nedostatečné zastoupení můžeme ostatně sledovat až do husitských válek i u jiných takto úzce specializovaných kovozpracujících řemesel, která můžeme blíže označit jako zbrojní. Výjimku tvořili pouze pražští platnéři, kteří vytvořili nejpozději v roce 1328 cech sdružující původně i helmíře a štítaře. 81 Sledování četnosti řemeslníků stejné profese bylo mezi dřívějšími badateli velice oblíbené, máme proto v této oblasti množství cenných dat. Nicméně tato disciplína odkrývá řadu úskalí, s nimiž se badatel v oblasti řemesel ve středověku musí potýkat. Prvním momentem je malé množství a značná kusovost dochovaných pramenů. S tím souvisí omezené možnosti komparace mezi jednotlivými pražskými městy, neboť jen výjimečně máme stejný typ pramenů pro Staré a Nové Město pro stejné období. Dalším problém představuje uvádění profesí u středověkých jmen, které bohužel není pravidlem, na něž bychom se mohli vždy spolehnout. V neposlední řadě ještě musíme vzít v potaz řemeslníky, kteří byli v podruží a nevlastnili dům. Ti se často ve středověkých pramenech nevyskytují. Ze všech těchto uvedených příčin jsou tedy uváděné počty vždy nižší, než byl skutečný stav řemesla. Určitě však stojí za pokus shrnout počty uváděné autory a v rámci možností je na základě moderních edic pramenů zpřesnit. Poznatky Jana Durdíka můžeme shrnout v následující tabulce: 82 Staré Město Nové Město do roku 1350 0 1351 1400 15 5 1401 1437 10 2 Další číselné údaje přinesl ve své studii Jaroslav Mezník, který využil Základy starého místopisu Pražského od Wácslawa Wladiwoje Tomka. Počty řemeslníků stanovil ke konkrétnímu roku (pro Staré Město 1410, pro Nové Město 1400): 83 80 Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, s. 60. 81 Jan DURDÍK, České zbrojní řemeslo, in: Kroje, zbroje a zbraně doby předhusitské a husitské, s. 34; Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 150. 82 Jan DURDÍK, České zbrojní řemeslo, in: Kroje, zbroje a zbraně doby předhusitské a husitské, s. 34; Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, s. 28 a 30. 83 Jaroslav MEZNÍK, Pražská řemesla počátkem 15. století, in: Pražský sborník historický VII, s. 23. 25
Staré Město Nové Město 1 2 Poslední číselné údaje, které neunikly širší badatelské pozornosti, byly počty řemeslníků sestavené na základě staroměstských berních knih z přelomu dvacátých a třicátých let 15. století. Tento pramen, který byl v roce 1996 editován, 84 představuje unikátní zdroj informací, neboť k roku 1429 uvádí všechny platící obyvatele Starého Města včetně podruhů! Na základě tohoto seznamu stanovili Jan Durdík a Zikmund Winter počet mečířů na pět. Na základě novějších edic některých stěžejních pramenů z uvedeného období pro Staré Město a na základě rozboru Tomkových Základů starého místopisu Pražského zvláště pro Nové Město jsem došel k následujícím počtům mečířů, které by měly dřívější poznatky v tomto směru revidovat: Staré Město Nové Město do roku 1350 2 1351 1400 13 8 1401 1437 11 1 rok 1429 6 Toto téma tím však zdaleka není vyčerpáno, neboť stále jsou zde prameny, které by měly být podrobně zpracovány. Doufejme tedy, že s postupující ediční činností středověkého materiálu budou i nadále tato data zpřesňována a doplňována. Nicméně poznatky obsažené v tabulce odpovídají starším zjištěním. Například v osmdesátých letech minulého století se zabýval Jaroslav Mezník řemeslnou strukturou dvou hlavních pražských měst na počátku 15. století. Na základě svého zkoumání dospěl k závěru, že na Starém Městě byla oproti Novému Městu mnohem více rozvinuta kovodělná řemesla (a to v poměru 19% k 11%). 85 Obdobné závěry jsou patrné i v našem případě. V této souvislosti rovněž uveďme poznatky Josefa Petráně o podílu zbrojní výroby na Starém Městě pražském na přelomu 14. a 15. století, který byl podle něho mimořádně velký. 86 84 Hana PÁTKOVÁ (ed.), Berní knihy Starého Města pražského (1427 1434), Praha 1996. 85 Jaroslav MEZNÍK, Pražská řemesla počátkem 15. století, in: Pražský sborník historický VII, s. 19. 86 Josefa PETRÁŇ, Dějiny hmotné kultury I/2, s. 711. 26